'Jív Kapitola 3. Pozorování nepozorovatelného přímým pozorováním bydliště respondenta, poEet ^ _ * ■* *e Ä na tyí0 vécj mmimt „ ;:r" t by bylo přfiiš časové náročné a nákiadné. Pr,me Sledování Od doby, co Američané vynalezli Richarda Nixona, neměl nikdy nikdo tolik trablů. Richard Condon, BANDICOOT Tohle bude králka kapitola, ale obtíže, na něž tu narazíme, by stačily na celou knihu. V předchozí kapitole jsme hovořili o našem hlavním problému, o tom, že díky velikosti "přirozených systému" v sociálních vědách není možné, docílit úplného popisu a úplné analýzy reality. Redukce je naším nejdůležitějším, ne však jediným epistemologickým problémem. Tím druhým je problém transformace informací. V tomhle typu nepříjemností nejsme sami. Naprostá většina věd nedělá závěry přímo z analýzy reality, ale na základě záznamu, popisu této reality. To platí i pro přírodní vědy. Představa vědce, který zatřepe zkumavkou, obsah zkumavky změní barvu a vydá dramatický kouř a vědec začne tančit radostí, že jeho teorie byla potvrzena, patrí dnes spíše do světa televizní fikce. I zde jsou konečné závěry navrženy na základě popisu, na základě protokolů o mnoha experimentech či pozorováních. A popis nutně znamená transformaci, překlad reality do symbolů jazyka. Cvičení 3.1. Některé vědy se obejdou bez tohoto kroku, bez transformace reality do jejího popisu. Zkuste jmenovat nějakou takovou Slastnou vidu a vysvětlete, proč nemusí analyzovat pouhý popis. Problém je v tom, že transformace informací je v různých vědách a pro různé pozorované problémy různě obtížná a různě spolehlivá. Určit pohlaví respondenta není obvykle obtížný problém. Ale mnohé důležité sociologické koncepty nejsou dostupné přímému pozorování, například koncept odcizení. Jiné jsou dostupné pozorování, a přece je sledujeme obvykle jenom nepřímo. Jistě by bylo možné zjistit 3.1. A proč se neptat? Většinou nám nezbude nic jiného, než se zeptat. Jenom nesmíme zapomenout, že každé nepřímé měření zvyšuje riziko zkreslení, a to tím více, čím více je kroku mezí zkoumaným fenoménem a naším protokolem, záznamem o tomto fenoménu. 1 v něčem zdánlivě tak jednoduchém, jako je proces odpovědi na otázku je těch transformací požehnaně dost. Podívejme se silným zvětšovacím sklem na následující transformaci: Mnoho kr0ků mezt těmito dvima body ^ ^ ^ ^ mít stále na mysli kdvž tlln> - " ' "MĚU hychom ^ dotazník. ' ' ' PrlPraVUJemC °^ — «*> « bože, pi. (1) Především, zkoumaná osoba musí naší nu,,., - - jednoduché, správně por0zumět" z 1Z ^'^^ T° "«< ***** - m, výzkumnfk na mys . JI m ' ľ T*" ^ *** ^ — ^ ľ~t"t™íra"^*° srovnatelnost da, " ^ V výzkumu - 0 57 Cvičení 2.2. Je s následující otázkou všechno v pořádku 7 ■ Jaký ie nyní Váš príjem? Zamyslete se nad tím na chvíli. častým hříchem pii konstrukc, otázek je. že mylně generujem* náš specifický okruh znalostí na celou populaci. Můžeme si být že opravdu každý ví co je HZDS7 Můžeme si být jistí, že opravdu každý používá určitý termín ve stejném smyslň, jako my? Nekdy můžeme být opravdu překvapeni: ___ Pohádka pro odrostlejší děli 2 Egri Bikaver aneb Jak to nevyšlo. Před mnoha a mnoha lety jsme dělali výzkum v jedné malé horské obci. Velice chudá obec to byla, s tak Spatným JZD, že v näm nebylo ani co ukradnout. Byl to kvalitativní výzkum. Mimo jiné nás zajímal životní styl obyvatel. Ptali jsme se také: "Co nejčastěji pijete?" Odpověď prvního družstevníka nás lehce překvapila. Odpoveď druhého, třetího, desátého nás prosté íokovala. VSechny odpovedi byli stejné. Všichni dotazovaní odpovedali, že nejčastěji pijí Egri Bikaver. To byl pro nás šok: tohle víno. maďarská Býčí krev, bylo v té dobé pékné drahé. Rozhodně nad poméry lidí v téhle obci. Ovsem jsem si hned vykonstruoval teorii. Krásnou a chytrou, kompenzační. Velmi nízká životní úroveň deprimuje družstevníky. Pití je důležitou součástí místní kultury, a tak se lidé snaží udržet vysoký status alespoň v této oblasti, když vSude jinde je jejich status zoufale nízký. Tak jsem se sel hned pochlubil se svojí leorií osoba, která rozumela obci nejlépe, místnímu panu faráfi. Když se pan 1'arář přešla! smát - a smál se moc dlouho - vysvetlil mi jednu zvláštnost místního slovníku: Egri Bikaver se tu říká hořčáku, v té dobi nejlacinějšímu, příšernému ovocnému vínu. Říká se lomu tak proto, že "když se toho napijete, bolí vis hlava tak, že řvete jako bejk". A to byl zase jednou konec mé geniální teorie. (2) V dalším kroku se musí zkoumaná osoba rozhodnou,, ^ube^^ na naši otázku. Některé otázky mohou být pro respondenta nepríjemné, muže se c.tí jmu ohrožen, míiže chtít chránit své soukromí. Ne vždy jsme schopni takovou situaci předvídá, (1) Pak se náš respondent musí rozhodnout, jak odpoví. Odpoví pravdivě? Zná vůbec pravdivou odpověď na naši otázku? Institut fiir Demoskopie zjistil, že hlavní příčinou nepravdivých odpovědí v Německé spolkové republice v šedesátých letech byl prostý fakt, -?e respondent neznal pravdivou odpověd (Noelle 1967). Neznalost respondenta je velice častým zdrojem zkreslení; zkoumaná osoba nerada přiznává, že nezná odpověď, že nerozumí některému výrazu v otázce a tak stejně odpoví. Přirozeně taková odpověď je pro náš výzkum neplatná, ale my o lom nevíme. Není příliš těžké empiricky dokázat, že riziko takového zkreslení je dost vysoké. Před několika iety moji studenti provedli následující test. Do krátkého dotazníku, zaměřeného na některé etické aspekty politického rozhodování, jsme zařadili vysloveně nesmyslnou otázku. Její český ekvivalent by zněl asi takto: - Domníváte se, že koncept kufandilní pumprdentnosti je: 1. -mravně akceptovatelný 2. -akceptovatelný jen někdy 3. -neakceptovatelný 4. -nevím Dotazník byl pak aplikován na malý a nereprezentativní vzorek posluchačů prvého ročníku a výsledky byly docela zajímavé. Jen menšina respondentů zvolila jedinou "pravdivou" aliernalivu čtyři. Nestálo by za to, vyzkoušel, zda výsledky u nás by byly odlišné od výsledků z Kanady'' Ovšem někdy je nepravdivá odpověď záměrná. Obvykle proto, že určitá alternativa odpovědi je pro respondenta spojena s představou nějaké sankce. V Severní Americe může být obtížné získal pravdivé informace o příjmu a finančních záležitostech vůbec. "Co kdyby tazatel měl nějaké spojení s daňovými úřady nebo s konkurencí?" U nás, v ne lak dávné minulosti, hráia silnou zkreslující úlohu obava z politického postihu. Předpovědět možnost takového zkreslení je často nesnadné v jednom z našich prvých výzkumů, asi v roce 19ť>r>, jsme dostali v malých vesnicích na moravskoslovenském pomezí dostali řadu "radioaktivních" odpovědí. Ale v jedné z. obcí naprostá většina respondentů odmítla říci, co měli v neděli k obědu. Proč, to nevím. Dobře to vystihuje výrok jednoho mého kanadského kolegy: "Typický respondent se spíše přizná k manželské nevěře, než by připustil, že si nečistí pravidelně zuby." 59 Zkreslení může vyvolal i představa pozitivní sankce. Respondent volí nepravdivou odpověď, aby se ukázal v nejlepším světle, nebo chce prostě tazatele potěšit. To dobře ilustruje naše pravdivá Pohádka 3. Pohádka nro odrostlejší děti 3. O vzorném tazateli a vzorné zkoumané osobě. Byl jednou jeden rozsáhlý výzkum o využiti volného času ve velkém průmyslovém městě. Bylo to velmi náročné pro respondenty. Žádali jsme je, aby po řadu dnů zaznamenávali v 15 minutových intervalech, co dělali od probuzení do usnulí. Tazateli byli studenti naší fakulty. Mezi nimi Jirka. Na Jirku připadla také jedna velice stará paní. Když uslyšela, o co jde, posílala Jirku za sousedkou. "Ta je mladá, pořád je nfikde, chodí na schůze a tak.," Náá Jirka jí laskavě a moudře vysvetlil teorii konstrukce vzorku, význam sociologického výzkumu a nakonec babička podlehla a když Jirka po několika dnech přišel, aby odnesl záznam, byl moc překvapen. Babička byla v divadle, na výstave, dokonce i na schůzích. Jirka ji moc pochválil a stará paní řekla: "Ale jsem moc ráda, že to mám za sebou. Já bych už víc toho chození po léch candrbálech nevydržela." Tak to je vzácný případ toho, jak výzkum může zkreslit ne odpoveď, ale chování zkoumané osoby. Všimněte si, že jsem známého sociologa průmyslu, dr. Jiřího Orta vůbec nejmenoval. (4) 1 verhalizace odpovědi, zejména v rozhovoru, může být spojena s některými problémy. Pro respondenta může být nepřijatelné vyslovit určitou nepříjemnou alternativu, použít neobvyklé slovo. Obvykle jsme však schopni těmto situacím předejít: i v řízeném rozhovoru můžeme u kritických otázek předložit dotazované osobě tištěný lístek se seznamem alternativních odpovědí a zeptal se, která alternativa nejlépe vystihuje jeho situaci. Pro respondenta může být příjemnější odpověděl třeba číslem 5, než vyslovit přímo, že jeho manželství je velice neštastné a že již často uvažoval o rozvodu. (5) Záznam odnovědi může také vyvolat zkreslení. U otevřených otázek a zejména v kvalitativním výzkumu proces záznamu odpovědí - a někdy potřebujeme velice přesný záznam - můře narušit přirozený charakter interakce mezi tazatelem a zkoumanou osobou. V standardizovaném rozhovoru je hlavním zdrojem zkreslení seznam nabídnutých kategorií. Neúplný soubor alternativních kategorií a kategorie, které sc překrývají, patří mezi naše obvykle hříchy. K tomu ještě přistupuje méně častý omyl, výběr chybné kategorie, ai již tazatelem nebo respondentem. Vidíme tedy, že i zdánlivě jednoduchý proces, jako je odpovídat na otázku, představuje celou řadu transformací, z nichž každá může být spojena s povážlivým zkreslením. Co si pak počneme se zkoumáním konceptů, které nemají přímou empirickou reprezentaci? A v sociologii máme takových konceptů opravdu mnoho. Odcizení, prestiž povolání, třídní vědomí, autorita a stovky jiných konceptů, se kterými pracuje sociologická teorie, je téměř nemožné pozorovat přímo. 3.2. Jak nám respondent řekne to, co neví Ve většině věd jsou pozorování a měření převážně nepřímá. Studovaný fenomén je reprezentován nějakým indikátorem. Kupř. tělesná teplota je indikována pozicí rtuti rta stupnici teploměru, věk zkoumané osoby je reprezentován její odpovědí na příslušnou otázku. Čím větší je vzdálenost mezi tím, co chceme studovat, a indikátorem, který jsme schopni pozoroval, tím větší je riziko zkreslení. V sociologii je tato vzdálenost značná a většinou zahrnuje dlouhou řadu transformací. Nalezení spolehlivého ukazatele je jednou z nejkritičtějších operací ve výzkumu. Dopustíme-!i se omylu v léto fázi, všechny následující operace budou neplatné. Měli bychom zde aplikoval rčení, populární mezi iidmi kolem počítačů od dob kdy počítače byly velké jako dům a byly jenom dva. Dnes se vlastně nepoužívá rčení, ale jen zkratka: GíGO. Znamená to "garbage in, garbagc out". Volně přeloženo to znamená asi "svinstvo na vstupu dá svinstvo na výstupu". Výzkum můžeme pokazit kdykoliv, ale nezachycené omyly při konstrukci indikátoru jsou fatální. Abychom se mohli produktivně bavit o problémech s íím spojených, musíme zavést dva nové pojmy: pojem validity a pojem reliability. 60 61 Validní měření je takové měření, které měří skutečně to, co jsme zamýšleli měřit. Reliabilni měření je takové měření, které nám při opakované aplikaci dává shodné výsledky, pokud se ovšem stav pozorovaného objektu nezměnil. Obě definice jsou jednoducho a nezni příliš vědecky. Ale uvidíme, že jsou velmi užitečným a pro výzkum nezbytným nástrojem. Podívejme se však nejdříve na některé příklady narušení validity a reliability. Naše pohádka £.4 ilustruje takový příklad. Pohádka pro odrostlejší děti 4. O muzeu a validitě Bylo jednou v jednom krušném mčslě krásné Muzeum objevů védy a techniky. Jeho ředitelem byl podnikavý a scčlčlý mladý muž, a ten se jednou doíed o studii podniknuté v jednom muzeu v Chicagu, klérů použila opotřebení koberce před jednotlivými exponáty jako ukazatele jejich popularity. Dočcti se také, že tato technika byla použita i jinde, a tak se rozhodl, ?.e ji použije i ve svém muzeu. Výsledky výzkumu byly ponäkud překvapivé. Jako neJúspůsnSjaí byl vyhodnocen exponát venovaný úspéchům Čtyřletého plánu hospodářské výstavby, skříň s uprášenými diagramy a plakáty, vécmi, o které v té dobé předstíraly zdvořilý zájem jen reprezentanti nejvyšäích mocenských orgánů. Výzkum byl publikován, ředilel doslal vyznamenám' a muzeum podstatné zvýšený rozpočet, Jenom nakolik sel zasvěcenců védílo, že kolem nejúspéšnéjší expozice vede jediný přístup k jediným toaletám v muzeu. ř Druhé velké nebezpečí je v narušeni reliability. Je lo podobná situace jako bychom měřili délku měřítkem, kíeré se tu zkracuje, tu prodlužuje, a my o tom nevíme. Uveďme si docela realistický příklad nereliabilní otázky, jakou čas od času potkáváme ve výzkumech: Chodíte do kina -často -ne tak často -občas -zřídka -vůbec ne Odpověď "často" může znamenat pro respondenta A "jednou za měsíc", pro respondenta B "dvakrát týdně", pro mé "dvakrát za rok" a znám jednoho televizního dramaturga, u kterého si význam odpovědi "často" vůbec netroufám odhadnout. V každém případě je tato otázka velice nereliabilní. Zkusme v následujícím cvičení, jak jsme porozuměli pojmům validity a reliability. Otázka v lomto cvičení je jednoduchá, ale není právě nejlehčí. Cvičení 3.3. Může nereliabilní měření být validní? A co opačná situace: Může být měření, která je nevalídní, být přesto reliubilní? Asi ano. Je to takové měření, které nám dává konstalnť, ale chybné výsledky. Jc lo podobné situaci ve fyzickém měření, kdy by nase měřítko bylo kalíbrováno v jiných jednotkách, než se domníváme. Následující příklad je hodně přehnaný, ale vystihuje dobře náš problém: domníváme se, ?e měříme v centimetrech a měřítko bylo kalíbrováno v palcích. Při opakovaném měření stejného objektu dostaneme stejné výsledky, které však interpretujeme v centimetrech, a tak jsou naše závěry nevalídní. ajisiil validitu pozorování je pro sociologický výzkum nesmírně důležité. My opravdu 63 musíme často od zkoumané osoby získal informaci, kterou tato osoba vůbec nezná. Tedy alespoň ne v té formě, v jaké ji hodláme použít pro náš výzkum. Plát se průměrného respondenta, zda se cílí alienován, bylo by zřejmě absurdní. Nejhorší na tom je, že mnoho respondentů by nám na tuto otázku stejně odpovědělo, třebas by nevěděli, co slovo alienace znamená; nechtěli by prostě přiznat svoji neznalost. I když mnozí z nás mají spíše skeptický názor na měření inteligence, IQ je stále užívaným konceptem. IQ měříme i u osob, které nikdy o tomto konceptu neslyšely. Na některé otázky dnes pravděpodobně nedostanete pravdivou odpověď. Jen málokterý respondent je ochoten přiznat, že je rasista, nebo že bije manželku. Proto se snažíme obdržet takovou informaci různými prostředky nepřímého měření. Povíme si o nich víc v příští kapitole. Ale už teď můžeme snadno odhadnout, že lakové měření bude vystaveno značnému riziku zkreslení. V lakových případech je nezbytné kontrolovat, zda navrhované měření je skutečně validní. Většina z následujícího výčtu technik pro kontrolu validity není snadná. Zdaleka ne všechny techniky, zejména ne ty nejúčinnější, je možno aplikoval ve všech situacích. Testování validity přidává další krok do výzkumného procesu. Je to krok časově náročný, a tedy i nákladný. To by nás však nemělo odradil od aplikace těchto technik, kdykoliv to je jen trochu možné. Nezapomeňme na GIGO! skuteční docílil. Jen tehdy, je-li shoda obou souboru dat dostatečná, je test prohlášen za validní a bude i nadále používán. Je zřejmé, že tento postup může býl smysluplně použit pro lestování měření, která mají být používána opakovaně, a nelze jej použít pro jednorázový výzkum. 2 Snu běžná validita je testována tak, že měření téže vlastnosti je prováděno dvěma nebo více různými postupy. Můžeme třeba použít různé formulace nepřímých otázek, kombinovat je s projekčními otázkami (o těch hovoříme v příští kapitole) a můžeme v tomto souboru použít i přímou otázku. Čím větší je shoda mezi těmito různými přístupy k měření, tím je pravděpodobnější, že náš poslup je validní. Velikou výhodou souběžné validity je, že tato technika je aplikovatelná takřka univerzálně. Určitou nevýhodou je však to, že plný test validity obdržíme teprve tehdy, když data byla sebrána a analyzována. V další skupině máme jen jednu techniku: První, a pravděpodobně nejmocnější, skupina technik pro kontrolu validity je založena na srovnání s nějakým vnějším kritériem. I. Validita založená na členství ve známé skupině Logika této techniky je velice jednoduchá: zkoušíme náš nástroj na skupině, o níž víme, že má vlastnost, kterou má náš nástroj měřit. Tak např, otázky měřící rasismus by mohly být testovány na členech rasistických organizací. Jejich skóre by mělo být významně vyšší, než skóre vzorku z obecné populace. Nepřímé otázky, které mají zjistit, zda respondent bije ženu by mohly být vyzkoušeny na lidech odsouzených opakovaně pro tento delikt. Hlavní problém je zde existence a dostupnost takové skupiny. 4. Konstruovaná validita V této technice je konstruován test hypotéz logicky spojujících zkoumanou vlastnost s technikou měřeni', kterou používáme. Ilustrujme si to na tomto příkladu: 2. Prediktivní validita porovnává předpověď založenou na testovaném měření se skutečnými výsledky. Např. validita škály, která má předpovídat pravděpodobnost úspěchu středoškolských studentů na vysoké škole, je testována porovnáním výsledku testu se známkami, které student na univerzilě Profesor P.I. Torna vyvinul škálu pro měření frustrace. Aby dokázal, že je tato škála validní, zkonstruoval soubor hypotéz předpovídajících, za jakých okolností můžeme očekával vysokou úroveň frustrace: Hypotéza 1 Hypotéza 2 Hypotéza 3 Očekávání těžkého úkolu v blízké budoucnosti zvyšuje hladinu frustrace. Čím negativněji je tento úkol vnímán, tím bude frustrace silnější. Čím méně zajímavý je očekávaný úkol, tím vyšší bude frustrace. Studenti sociologie, očekávající zkoušku ze statistiky byli testováni. Jejich frustrace byla významně vyšší než frustrace kontrolního vzorku studentů, kteří neočekávali žádnou zkoušku. P.I. Tomova škála byla přijata jako validní ukazatel frustrace. í Adaptováno z Tliefeyc L. B;5ker. Dojiv:: Sociul Rťscrudi. 1988) Poslední skupinu testi) validity představují testy založené na obsahu měřeného jevu: 5. Validita založená na mínění skupiny soudců Skupina zkušených knihovníků, učitelů literatury, nám může pomoci posoudit, zda naše posouzení čtenářské vyspělosti zkoumaných osob, založené na výčtu přečtených knih, je přijatelné. Důležité je, aby každý z členů poroty pracoval nezávisle na druhých. Shoda mezi výroky různých soudců je pak dobrým ukazatelem validity. 6. Validita testovaná výčtem obsahu (Domain of Mcaning) To jc v podstatě test, zda naše měření dostatečně kryje doménu jevu, který zkoumáme. Tento test může být sotva použit pro validizaci abstraktnějších konceptů. Výčet obsahu je užitečný zejména tehdy, kdy samotná definice zkoumaného konceptu není dostatečným nástrojem pro výzkumné operace. Kupř. srovnávat volný čas zkoumaných osob není snadný úkol. Prostý výčet aktivit, odpovídající definici tohoto testu validity není dostatečným řešením: jedna a tatáž aktivita je pro jednoho respondenta milovanou rekreací a pro jiného velice nepříjemnou povinností. Proto jsme pro výzkum o využití volného času navrhli tento postup: Po určitou dobu budou zaznamenávány všechny aktivity zkoumaných osob a jejich trvání. Pak budou respondenti dotazováni na každou aktivitu, zda ji považují za volný čas. Takový postup může poskytnout validní, srovnatelnou definici rozsahu volného času. 66 ■v'jj^rvď1 '"''irlita (Face Validity) Většina učebnic výzkumných metod uvádí tuto techniku mezi jinými technikami testováni yalidiíy. My se domníváme, že je to spise popis situace, kdy kontrola validity není vyžadována Kupř. jistě není třeba testovat validitu otázky v dotazníku, zjištující respondentovo pohlaví. Bohužel, spoléhání na zjevnou validitu je aplikováno i na složitější situace. Babbie (1989, str. 124) uvádí tento příklad: Počet stížností podaných dělníky odborové organizaci by mohl být použit jako ukazatel pracovní morálky. Asi bychom se shodli, že to můře mít něco společného s měřenou vlastností. Mohli bychom se shodnout také na tom, že jc to lepší ukazatel, než, řekněme, počet knih, které si dělníci vypůjčili z veřejné knihovny, potud Babbie. Zjevná validita je založena na tom, že intuitivně spoléháme na to, že existuje dostatečná spojitost mezi zkoumaným jevem a naším měřením, Vyjádřeno velice prostě: "Face validity' |c euicmismus pro situaci, kdy kontrola validity nebyla provedena vůbec. Někdy, jako tomu bylo v prvém příkladu v tomto odstavci, není na lom nic špatného. Ve složitějších situacích to může být nebezpečné. Kdyby se vám snad po téhle kapitole zdálo, že náš profesionální život je příliš jednoduchý, přidejme nakonec ještě jednu nepříjemnou připomínku: Neexistuje nic takového jako univerzálně validní měření určitého konceptu. Validita prokázaná v určitém kontextu a pro určitý ucel je automaticky platná jen pro tento kontext a shodný účel. Indikátor určitého jevu, který je perfektně validní pro jeden účel, může být nevalidní pro měření téhož jevu v jiné souvislosti a naopak. pr^hňrlkii pro odrostlejší děli 5. Cvičení 3.4. ..,„-,„ V této kapitole jsme diskutovali otázku, měřicí frekvenci chozeni do hrna v kategoriích často . "na tak často", "občas" atd. Dospěli jsme k závěru, ie tato otázka není reliabilní. a tedy nem ani validní. Umíme si představit situaci, ve které by byla vahdmm meremmř To také znamená, že validní indikátory "necestují" dobře-, expomijeme-li validní indikátor ze země do země, z jedné kultury do jiné, snadno může '/.tratil svoji validitu. Kupř, jedna škála měřící validně odcizení v USA obsahuje mimo jiné otázky. Čtete pravidelně Reader's Digesi'.' Chodíte pravidelně do kostela'? Negativní odpověd na lyio otázky signalizuje přítomnost odcizení. Když je tato škála exportována třeba jenom do Kanady, výsledky měření jsou poněkud zkreslené: Readers Djgest není v Kanadě příliš populární, chození do kostela se zdá míl v kanadském kulturním kontextu jiný význam než v USA. Importovat takovou škálu v její původní formě k nám, by bylo prostě absurdní. Uveďme si alespoň ještě jeden příklad, v době, kdy se odehrála naše pohádka £.5, byla ve výzkumu vzlaliů na pracovišti v USA ještě hojně používána škála zvaná SRA Atlilude Survcy (Dalas 1958). Tato škála byla považována za spolehlivé měřítko pracovní morálky, za "morale audit". Co by se rnohJo stát... Náš oblíbený profesor P.Í.Toma se rozhodl studovat, jaký vliv na dělníky má participace v dělnické samosprávě. Jeho základní hypotéza byla, že čím vyšší je tato participace, lim vyšší bude pracovní morálka dělníků. Pro měřeni závisle proměnné použil škálu z SRA Attitude Survey. Analýza dat potvrdila, že existuje skutečně souvislost mezi participací v samosprávě a morálkou dělníků. Vypoěítané koeficienty byly překvapivě silné a velice významné. Problém byl v tom, že koeficienty byly negativní: čím vyšší participace, tím nižší morálka. Profesor P.I.Torna přijal hypotézu, že participace v dělnické samosprávě podvrací pracovní morálku, zvyšuje jejich alienaci, a je proto zavrženíhodná. Problém je v tom, že v SRA Skále je považován za indikací nízké pracovní morálky souhlas s tvrzeními jako: 29. Špatné pracovní podmínky mi znemožňují, abych podal nejlepší pracovní výkon. 42. Vederu nám nedává jasné příkazy a instrukce. 44. Vedení nás neinforntujc o věcech, které bychom měli vědět. 62. Náš šéf by měl být přátelštější k zaměstóncúrn. Náš P.I.Toma si neuvědomil, že lato tvrzení, stejně jako mnoho jiných ve škále, vyjadřují postoje, které by míl mít každý Clen dělnické samosprávy. Zřejmě mu na jeho univerzitě utajili, že posláním .samosprávy je zaujímat kritický postoj k formálnímu vědem' závodu. Domníval se, že měří souvislost mezi Členstvím v samosprávě a pracovní morálkou, Ve skutečnosti však měřil souvislost mezi členstvím a postoji, které jsou očekávány od členů samosprávy. Nem' tedy divu, íe jeho koeficienty byly vysoké: koreloval jen dvě Části jednoho jevu. Výzkum popsaný v naší pohádce nám tedy neřekl nic o vlivu samosprávy na pracovní morálku. Ale není bezcenný. Ukázal nám zřetelně, že měření, jehož validita byla uspokojivě prokázána v jednom sociálním prostředí, může být tragicky (či komicky) nevalidní na jiné populaci. Do stejné kategorie patří i problémy třídního, sexistického a rasového zkreslení testů 68 69 inteligence. Jejich výsledky snad mohou být validní pro bílé studenty z rodin vyšší střední třídy, tedy v prostředí, ve kterém byly vyvinuty a ve kterém byla jejich validita nejčastěji testována. Aplikujeme-li však tylo testy na černého kluka z gheta, jehož negramotní rodiče živoří na veřejné podpoře, nebo na rómskou ženu z východoslovenské cikánské vesnice, výsledky mohou být daleko méně validní. Pokud si snad myslíte, žc našich trampot s logikou empirického výzkumu v sociologii není ještě dost, mime tu ještě jednu obzvláště pěknou Jobovu zvěst. Měli bychom šiji velice dobře pamatovat: Všechny závěry z empirického výzkumu, statistické důkazy atd. se nevztahují na jevy, které chceme studovat, ale jen na jejich indikátory. Ŕeäení úkolů z kapitoly 3. výiĚsnr 3-^ ■ n této kategorie patří formální vědy, jako matematika a formální logika. Jejich předmětem •eíiráabstrakce, a tak kategorie překladu "reality" do jejího popisu tu není aplikovaielná. í Cvičení 3.2. Tn ie opravdu špatná otázka. Nemůžeme vědět, zda částka, kterou respondent uvedl, ředstavuje jeho čistý nebo hrubý příjem, zda zahrnuje také příjem z vedlejšího povolání, [jevíme, zdaje to týdenní, dvoutýdenní, nebo městem příjem. Někteří respondenti nám odpoví hodinovým příjmem. Rozhodně nám tato otázka neposkytne výsledky srovnatelné pro všechny osoby v našem vzorku. Cvičeni 3.3. Měření, které není reliabilní, nám nedává stabilní výsledky. V každém pozorování měří něco jiného, nebo měří jinak. Taková operace tedy měří něco Jiného, než má. Je tedy nevalidní. Cvičeni 3.4. Tato otázka je nevalidní jakožto ukazatel kvantity chozeni do kina. Mohla by však být validním ukazatelem toho, jak Je nasycena respondentova potřeba chodit do kina. V tom případě by bylo užitečné měřit frekvenci jinou, objektivnější otázkou, třeba: "Kolikrát jste byl za poslední měsíc v kině?" Řekněme, ?.c sledujeme vliv vzdělání na politickou participaci. Všechny pozorované vztahy, souvislosti, statistické důkazy se skutečně nevztahují na tyto dva koncepty, ale jen na jejích ukazatele. Skutečně tedy měříme souvislost mezi léty formálního vzdělání a faktem, zda respondent hlasoval v posledních volbách, přispíval finančně na volební fond nějaké strany, chodil do průvodu a prapory vyvěšoval, nebo přilepil volební heslo na nárazník svého auta. Někdy je rozdíl mezi indikátorem a studovaným konceptem zanedbatelný. Častěji je však zdravé, pořádně se zamyslit nad vzdáleností mezi konceptem a jeho ukazateli. Ale k tomuto problému se v naší knize ještě několikrát vrátíme. 70 71 Kapitola 4. Jak si nakresiit plán aneb Na co jsou hypotézy I'm short enough and ugly enough to succeed on my own. Woody Allen, Play it again Sam Až dosud jsme si jenom stěžovali. Stěžovali jsme si na nezvládnutelnou velikost přirozených systémů v sociálních vědách, na trampoty, které z toho vyplývají: na nutnost pracovat s neúplně popsaným a ještě neúplněji analyzovatelným systémem, na to, že jsme v důsledku této redukce vystaveni mnoha typům zkreslení. Stěžovali jsme si na to, že jsme schopni potvrdit existencí příčinné závislosti téměř výhradně jen experimentem. A stěžovali jsme si také na náš druhý veliký problém: na nutnost nepřímého měření, na to, že transformace studovaného jevu do indikátorů, ve kterých tento jev pozorujeme, měříme a analyzujeme, je mnohem deiší a mnohem riskantnější než ve většině jiných věd. Naříkali jsme nad nejistou validitou našeho měření. V téhle kapitole se podíváme na to, co se s tím dá dělat. Neočekávejte tu žádné zázračné recepty. Udělat slušný empirický výzkum, to dá fušku. Mnoho a mnoho hodin přemýšlení a psaní ještě před tím, než máme vůbec možnost ušpinit si ruce fakty. Dlouhé dny v terénu, dlouhé dny strávené analýzou dat, a to se nakonec může stát, že naše hypotéza bude fakty vyvrácena. Alespoň jsme zjistili, že tudy cesta nevede. Horší je, když ji naše výsledky ani nepotvrdí, ani nevyvrátí. I to se někdy stane. Ale přesto prese všechno, je to veliká krása dělat výzkum. Vždyt studoval vztahy mezi lidmi je velké dobrodružství. Pevnina sociálních vztahů a struktur je ještě jen málo prozkoumaná a zaplňovat prázdná místa na mapě je veliké dobrodružství. Zkuste to, a uvidíte, že se vám to bude líbit. Ale pozor, je to návykové. V téhle kapitole se budeme zabývat spíše logickými pravidly výzkumu než podávat recepty, jak technicky připravit výzkum. Tím se zabývá celá rada jiných knih. Věříme však, že tato 74 jaVM'*1 Jsou důležitou Pomuckou i pro optimalizaci rozhodnutí o mnohých technických Vtocích ve výzkumu. ještě jednu důležitou poznámku než opravdu začneme: v této kapitole, stejně jako f předchozích, se budeme zabývat hlavně kvantitativním výzkumem, a to ještě většinou v jeho silně standardizované verzi. Není to proto, že bychom tento typ výzkumu považovali za nadřazený- Jediný důvod pro tento popis je fakt, že v kvantitativním výzkumu jsou všechna naŠe zranitelná místa jasně viditelná. 4.1, Výzkum jako idiot Můžeme začít třeba pravdivou pohádkou z počítačového pravěku: Pohádka pro odrostlejší děti fi. O tom, co je počítač Před dávnými a dávnými Časy byl představen tisku jeden z prvních počítačů. Byl obrovský, nesmírně drahý, pomalý a neumel o moc víc, než trochu lepší kalkulačka.Ale protože to bylo dávno a dávno, novináři byli okouzleni. Hovořili s jedním z tvůrců toho počítače: Novinář: "Pane profesore, ten počítač je génius!" Profesor: "Ale, pánové, to se mýlíte. To je úplný idiot. Umí je jednu věc: rozeznat nulu od jedničky. Ale umí to velmi rychle a nedělá chyby." 75 Empirický kvantitativní výzkum v sociologií je také takový idiot. Umí jenom rozeznat, zda existuje souvislost mezi dvěma nebo více proměnnými. Bohužel, neumí to rychle a dělá mnoho chyb. Kvantitativní výzkum není nic jiného než testování hypotéz. Podívejme se blíže, eo to vlastně : znamená v termínech epistemologie vědy. Při produkcí poznání zde užíváme v podstatě dva odlišné postupy: indukci a dedukci. Deduktivní metoda vychází z teorie nebo z obecně formulovaného problému. Teoretický nebo praktický problém je přeložen do jazyka hypotéz. Hypotézy navrhují, jaké spojení mezi proměnnými bychom měli najít, je-li naše hypotéza pravdivá. Pak následuje sběr dat. Odpovídají-li závislosti mezi sebranými daty vzorci předpovězenému v hypotézách, přijmeme ■ hypotézy jako platné. Jinak musíme hypotézy odmítnout. Induktivní metoda je značně odlišná. Začíná pozorováním, ve kterém pátráme po-pravidelnostech, vzorcích, které snad existují v objektivní realitě. Objevené pravidelnosti popíšeme ve formě předběžných závěrů. Ty pak ověřujeme dalším pozorováním. Konečným produktem je nová teorie. A teď si zkusme, zda jsme rozdílům mezi dedukcí a indukcí dobře porozuměli: Cvičení 4,1. Kterou z těchto metod používal velmistr dedukce, slavný detektiv Sherlock Holmes': DEDUKCE INDUKCE - Teorie Pozorování Hypotézy Nalezené pravidelnosti v ■ Pozorování Předběžné závěry \ 1 Přijaté/zamítnuté hypotézy Teorie Kvantitativní výzkum používá deduktivní metodu. To znamená, že je schopen řešit jen určitou kategorii problémů: Kvantitativní výzkum může nalézt řešení jen pro takové problémy, které je možno popsat v termínech vztahů mezi pozorovatelnými proměnnými. 76 Přeformulovat problém tak, aby vyhovoval těmto podmínkám, přeložit teoretický problém do jazyka výzkumu, nemusí být snadné. Naštěstí máme nástroj, který nám tuto operaci podstatně"-ulehčí. Jsou to pracovní hypotézy. Je to velice užitečný nástroj, který nám pomiížc minimalizovat problémy vyplývající z redukce a transformace informací, nevyhnutelné v sociologickém výzkumu. 4.2. Aby hypotézy nebyly jen hypotetické Cesta od teorie k výzkumu je dlouhá a musíme se snažit, aby nebyla příliš klikatá. První krok od teorie k výzkumu je obvykle formulace zákiadních, ještě dost obecných hypotéz. Taková hypotéza může být definována třeba takto: "Hypotéza je očekávání o charakteru věcí, vyvozené z teorie" (Babbic 1979). Uveďme si alespoň jeden příklad lakové hypotézy: Hvnotéza 1. Cím více podnětů týkajících se politiky osoba dostává, tím vyšší je pravděpodobnost, že bude participovat v poiitiee. LestĽr W. Milbralll. Polilieal Participation. Cllicajjn 1965, str.39 My definujeme pracovní hypotézu takto: ■ Tabulka 4.2. Pracovní hypotéza je tvrzení, předpovídající existenci souvislosti mezi dvěma nebo více proměnnými. 2. Všechny proměnné zmíněné v hypotéze musí mít validní operační definici. Soubor pracovních hypotéz musí zahrnovat nejen proměnné reprezentující zkoumané koncepty, ale i ty proměnné, které mohou významně zkreslit interpretaci testovaných vztahů. Především si musíme ujasnil, co znamená termín "operační definice". Začněme jednoduchým příkladem. Co je vlastně kyselina? Chemik by nám nabídl definici, popisující "kyselinu jako sloučeninu s vodíkovým atomem, který je schopen odštěpit se ve vodním roztoku jako vodíkový katión H+ a udělit roztoku kyselou reakci.," (Příruční slovník naučný, 1963. IT.díl, str.741). Tato hypotéza je mnohem konkrétnější, než většina hypotéz na této úrovni. Přesto nemůže hýl ještě bezprostředním východiskem pro technickou konstrukci výzkumu a výzkumných nástrojů. Je třeba ji rozložil do souboru pracovních hypotéz. Operační definice kyseliny by mohla znít asi takto: Kyselina je tuková tekutina, která změní barvu lakmusového papírku z modré na červenou. Vidíme, že operační definice je mnohem méně precizní, daleko volněji spojená s teoretickými koncepty. Nevysvětluje nám vůbec, co kyselina je, Má však jednu velice užitečnou vlastnost: dává nám bezprostřední návod, jak poznat, co je kyselina. V operační definici je koncept vyjádřen popisem operací, kterými bude měřen. 78 Ovšem i operační definice musí býl zakotvena v teorii. Problém je, že v sociálních vědách 79 je vzdálenost mezi teoretickým konceptem u jeho operační definicí značná, a to může ohrozit validitu našich operací. Ale to všechno už známe: diskuse o operačních definicích je v podstatě opakováním naší diskuse o indikátorech z předchozí kapitoly. Podívejme se zde aiespon najeden klasický příklad operacionalizace. Emile Dürkheim uvedl ve své klasické knize Sebevražda Í1897) koncept anomie, Anomie je obvykle definována jako nepřítomnost norem. V dobách dramatických sociálních změn staré sociální normy ztrácí platnost a nové normy nejsou ještě obecně přijímány. Jednotlivec si již není jist, co bude spojeno s negativní sankcí a co s odměnou. Dürkheim zvolil sebevraždu, "výsostne individualistický a osobní akt", za ukazatel anomie. Nesmírně komplexní teoretický koncept anomie byl siině redukován: anomie určité oblasti je operačně definována jako počet sebevražd za rok připadajících na každých sto tisíc obyvatel. I stručná úvaha nám ukáže, jak mnoho zajímavých a důležitých dimenzí přívodního konceptu je v léto opcracionalizaci ztraceno. Redukce informací je nevyhnutelné břemeno, klevé nás bude provázet nu každém kroku výzkumných operací. To však nemusí být fatální. Zhoubné by to bylo tehdy, kdybychom uvěřili, že operační definice je perfektní reprezentací teoretického konceptu, že můžeme skutečně položit rovnítko mezi anomií a frekvenci sebevražd. Naštěstí praxe empirického sociologického výzkumu se obvykle zabývá koncepty značně jednoduššími, než je Durkheimova anomie. Uvidíme také brzy, že empirický výzkum není s to testovat platnost "grand theories" (a většinou ani teorií středního rozsahu) jako celku. Tyto operace jsou jednoznačně doménou teorie. A teď se už můžeme vrátit k mnohem skromnějším konceptům a zamyslet se nad jejich překladem do jazyka pracovních hypotéz. Vratme se k Milhralhově hypotéze o participaci v politice; Hypotéza 1. Čím více podnětu týkajících .se politiky osoba dostává, tím vyšší je pravděpodobnost, že bude participovat v politice. Podívejme se, jak tato hypotéza odpovídá naší definici pracovní hypotézy, uvedené v tabulce 80 3 2 Hyp°lrza Popovídá existenci spojení mezi dvěma proměnnými, ale pro žádnou z nich •mátne operační definici a ještě nevíme, co znamená třetí podmínka, zmíněná v tabulce. Je vsak zřejmé, že hypotéza 1. není pracovní hypotézou, že musí být do ní teprve přeložena. Nejdříve můžeme začít s pátráním po měřitelných ukazatelích politické participace. Není těžké yjtnenovat jich celou řadu. Za krátkou dobu bychom mohli skončit se seznamem obsahujícím nčkoiik desítek přijatelných indikátorů. Ale které žních vybrat? Takový seznam může obsahoval všechno, od faktu, že respondent je líeba předsedou vlády, kandiduje na politickou pozici, přes účast na demonstracích, až po prosté hlasování ve volbách a všichni víte 7. nedávné minulosti, že slávka, účasl na mši, na určitém divadelním představení nebo koncertě může být navýsost politickým aktem. Stejně dobře si umíte představit, že záměrná neúčast v oficiálních kanálech politické participace, může být velice silným a významným vyjádřením politického postoje. Co tedy vybrat? Záleží především na cíli výzkumu, na teoretickém rámci, ve kterém chceme politickou participaci studoval. Milbrathova hypotéza by mohla být použita právě tak ve studii zabývající se psychologickými a filosofickými dimenzemi politické participace, jako ve výzkumu snažícím se porovnat participaci ve standardních politických kanálech u různých skupin obyvatelstva. Operační definice politické participace by ovšem musela být v obou případech různá. A ovšem, definice závisí na konkrétním politickém a historickém kontextu. Operační definice politické participace obyvatel hlavního města Prahy 1991 by se podstatně lišila od definice participace na téže populaci o pěl let dříve. Jiné indikátory musí být použity pro měření politické participace v různých politických systémech. Indikátory použitelné v demokratických zemích by sotva daly smysluplné výsledky, kdyby byly aplikovány v zemi, kde je demokracie silně omezena. I v zemích se shodným politickým systémem mohou být ukazatele platné v jedné zemi být neplatné v jiné, stejně demokratické. Prosté se tyto země liší v politické kultuře, různé politické akty mohou mít různý význam a nebo nemusí mít v určité zemi vůbec žádný význam. Participace v běžných formách politiky je v severní Americe měřena často ukazateli podobnými těm uvedeným v naší tabulce 4.3. Tyto ukazatele bývají často exportovány do jiných zemí, bohužel často jen mechanicky, a to může vyvolat povážlivé zkreslení. Naše tabulka je adaptací ukazatelů hierarchie politické participace, navržených Milbralhem (Milbrath 1982,sir. 18) Indikátory jsou řazeny sestupně. První skupina zahrnuje aktivity, které jsou v angloamerické literatuře označovány jako "gladiátorské" aktivity, poslední skupina "divácké" aktivity. Prostřední reprezentuje přechod mezi oběma vyhraněnými typy. Tabulka 4.3. Výkon veřejné funkce nebo ťunkce v politické straně Kandidování na takovou pozici Vybírání peněz pro politické účely Participace na politických schůzích plánujících strategii Aktivní členství v politické straně Aktivní účast v předvolební kampani Účast na politických schůzích a shromážděních Peněžní dary politické straně nebo kandidátovi Psaní dopisů veřejným nebo politickým funkcionářům Politické plakáty na nárazníku auta, na trávníku před domem Přemlouvání druhých, aby hlasovali určitým způsobem Iniciování politické diskuse Hlasování Ponechme stranou otázku platnosti hierarchie jednotlivých ukazatelů a podívejme se na problém validity těchto ukazatelů v našich poměrech. CviĚení 4.2. Zkuste odhadnout, které z těchto ukazatelů by mohly vyvolni zkreslení, kdyby byly použily pro výzkum politické partkipuce v našich poměrech. [ když bychom pravděpodobně pro výzkum u nás některé z. těchto ukazatelů vypustili, je zřejmé, že naše závisie proměnná, politická participace, musela být měřena v celé řadě proměnných. Protože si nemůžeme být jisti, že každý z indikátorů odráží politickou participaci ve stejné míře, každý z indikátorů musí být použit ve zvláštní pracovní hypotéze. Podívejme se teď na naši nezávisle proměnnou, expozici politickým stimulům. Ta by mohla být sledována kupř. následujícími ukazateli: - frekvence sledování politických pořadů v TV . frekvence sledování politických pořadů v rozhlase - frekvence čtení politických úvodníků . politické debaty v rodině , politické debaty s přáteli - odebírání nebo pravidelná četba politicky orientovaných periodik Jistě by bylo možno v tomto výčtu pokračoval. Tradice politické participace v rodině může být velmi silným politickým stimulem. Tento jev by ovšem musel být operacionalizován do několika proměnných (kupř. kdo z rodiny participoval v politice; jak; jak intenzivně; kdy atd.) Jiným, pravděpodobně silným politickým stimulem by mohla být četba knih s politickou tématikou, a tak bychom mohli ještě hodnou chvíli pokračoval v našem výčtu. Pro jednoduchost předpokládejme, že pro popis politických stimulů použijeme jenom prvých šest proměnných. Každá i, nich ovšem musí být použita v samostatné hypotéze; každý z těchto politických podnětu může mít různě silný vliv na různé typy politické participace. Řekněme, že bychom pro popis politické participace použili třeba jen šest proměnných. Některé z nich jsou u nás sotva validní, jak jste sami zjistili vc cvičení 4,2, U jiných je frekvence výskytu tak nízká, že je v řadě výzkumů můžeme ignorovat (kupř. v USA v prvých třech typech "gladiátorské" participace působilo méně než 2% populace). Máme tedy 6 proměnných popisující politické stimuly a 6 dalších, popisujících politickou participaci. Naše pracovní hypotézy by mohly vypadal třeba takto: Osoby, které čtou pravidelně politické úvodníky, hlasují ve volbách častěji, než osoby, které je nečtou. Osoby, které čtou pravidelně politické úvodníky, jsou častěji aktivními členy politické strany než osoby ostatní. 82 83 Osoby, ktoré vlasmi v obci obchod, budou participovat v predvolební kampani pro místní volby častěji, než osoby ostatní. Abychom popsali všechny vlivy stimulů na všechny typy participace, museli bychom zformulovat 36 podobných pracovních hypotéz. Vidíme, že nám počet hypotéz požehnaně roste a to ještě nejsme zdaleka u konce s naším úkolem. Zatím jsme se ještě, ani nestačili vypořádávat s třetí podmínkou z naši definice pracovní hypotézy: s nutností zahrnout do souboru hypotézy o proměnných, které by mohly podstatně zkreslit naši interpretaci vztahu mezí diskutovanými proměnnými. A opět je tu naše stará bolest: komplexnost přirozených systémů v sociálních vědách. Podívejme se alespoň na nejmarkantnější příklady: I kdyby čtení úvodníků nemělo vůbec žádný vliv na aktivní členství v politické straně, je vysoce pravděpodobné, že souvislost mezi člením a členstvím stejně naměříme. Je to projev naší staré známé z prvé kapitoly, nepravé korelace. Ve většině demokratických společností vzdělanější osoby participují v politice více, než lidé méně vzdělaní. Ale více vzdělaní respondenti budou také s daleko větší pravděpodobností vystaveni politickým stimulům. Je tedy možné, že souvislost mezi politickými stimuly a participací jc zcela nebo částečně vyvolána vlivem vzdělání na obě diskutované proměnné. Podobnou roli může hrát kupí. i sociálně ekonomický status. Osoby v určitém ekonomickém postavení mohou býl angažovány v politice, protože je to dobré pro jejich obchod. Z téhož důvodu pátrají po informaci o politických problémech a záměrně se tedy vystavují politickým stimulům. Takových situací, kde nějaká vnější proměnná ovlivňuje vztah mezi studovanými jevy, může být mnoho. Naštěstí, statistická analýza je schopna odizolovat vliv těchto vnějších proměnných. Můžeme toho však docílit jen tehdy, víme-li o každém respondentovi, jaké je jeho vzdělání, socioekonomický status atd. I kdyby náš výzkumný cíl byl velice úzký, kdybychom se zajímali jenom o vztah mezi politickými stimuly a participací, musíme do našeho souboru pracovních hypotéz zahrnout třeba tyto: Čím vyšší je jednotlivcovo vzdělání, tím je vyšší pravděpodobnost, že bude navštěvovat politické schůze a shromáždění. Takových hypotéz budeme muset formulovat mnoho: víme z literatury i z denní zkušenosti, ^jasl v politických aktivitách je silně ovlivněna proměnnými jako pohlaví, věk, sociabilita jedince, jeho sociální sebedůvěra a mnoho dalšími a většina z těchto proměnných může být asociována s tím, jak silně je jedinec vystaven politickým stimulům. Soubor pracovních hypotéz musí zahrnout hypotézy o všech proměnných, které mohou mít významný vliv na závisle proměnnou a jsou přitom asociovány také s nezávisle proměnnou. A ještě jedna důležitá terminologická poznámka: termín "závislá" a "nezávislá" proměnná neznamenají existenci kauzální závislosti a často ani ne očekávaný směr vlivu. Většinou je to jen terminologická konvence, jejíž užitečnost vyplyne, až se budeme zabýval staústickou analýzou. Kupříkladu v našem případě, kdyby naše obecná hypotéza byla potvrzena daty, tento výsledek může býl interpretován v termínech expozice stimulům ovlivňujících participaci, stejně dobře jako vliv participace na expozici stimulům. Ale to všechno už dobře známe z diskuse kauzality a experimentu v prvé kapitole. 4,3. Je to k něčemu? Teď už. jasně vidíme, že konstrukce pracovních hypotéz je nesnadný úkol, již jen vzhledem k pouhému počtu nezbytných hypotéz. Je to úkol náročný, většinou spíše nudný, avšak bohužel nezbytný. Pracovní hypotézy hrají ve výzkumu několik velice důležitých rolí: I. Formulace pracovních hvnotéz je testem, zda je výzkum vůbec možný. V kvantitativním výzkumu můžeme zkoumat jen lakové problémy, které je možné přeložit do jazyka pracovních hypoléz, tj. jen lakové problémy, jež je možno vyjádřit jako vztahy mezi proměnnými, pro které máme validní operační definici. Osoby s vyšším vzděláním čtou politické úvodníky častěji než osoby méně vzdělané. 2. Pracovní hypotézy jsou důležitým nástrojem pro optimalizaci redukce informací, Lék na naši nejnehezpečnčjší chorobu, nutnost pracovat s neúplným popisem reality, nebude asi nikdy vynalezen. Musíme se tedy naučit, jak optimálně s touhle nemocí žít. Musíme si být rozumně jistí, že jsme vybrali alespoň ty nejdůležitější proměnné, které ovlivňují zkoumaný problém, a zároveň se vyhnout sbírání informací, které nutně nepotřebujeme. Víme už sice, že zavedení proměnných, které nepatři do zkoumaného systému, nevyvolá zkreslení, ale každá proměnná navíc znamená investici času, peněz a energie, a to je něco, co si prostě nemůžeme dovolit. Většinou jsou naše limity překročeny ještě dříve, než jsme zahrnuli do výzkumu proměnné, které považujeme za nezbytné. Omyly tohoto typu jsou bohužel dosti časté. Náš výzkum má totiž ještě jednu populární dětskou nemoc: začíná zpravidla formulací otázek pro interview nebo dotazník. To je zajímavá, vzrušující a tvořivá činnost; zdaleka ne tak nudná, jako formulace pracovních hypotéz. Skončíme se seznamem chytrých a zajímavých otázek, které s našim problémem nějak souvisejí. Bohužel, při analýze dat zjistíme, že pro řadu proměnných nemáme žádné použití. To není moc dobré. Ale horší je, když při analýze zjistíme, že kdybychom položili jednu jedinou, hloupou otázku navíc, mohli jsme opravdu něco objevit. To je opravdu nepříjemné, já vím. Sám jsem si to taky vyzkoušel. Ovšem existence pracovních hypotéz, jak svědčí naše pravdivá pohádka ě. 7, nemusí být automatickou pojistkou proti katastrofám tohoto typu. j-^jl^prn odrostlejší děti 7. pohádka v prvé osobě jednotného čísla. ]o nebylo, byl jsem kdysi zodpovedný za metodologii mezinárodního srovnávacího vzkiímu. V průběhu se k nám připojili kolegové z jedné půvabné země. Převzali většinu našich pracovních hypotéz, přidali několik svých, změnili několik operačních definic tam, lide by naše původní indikátory byly v jejich zemi neplatné, a pečlivě testovali validitu nových indikátorů. Připravili takřka perfektní výzkumný nástroj. Ale kdyí přišla data na zpracování do Toronta, nevěři! jsem svým očím: Hledal jsem a hledal, ale nikde jsem nemohl najít údaj o pohlaví respondenta. Při přepisování dotazového archu vypadla rubrika pro záznam pohlaví. Nikdo si toho nevšiml, až bylo pozdě. U některých osob bylo možno pohlaví odhadnout. Uvedl-H respondent povolání "žena v domácnosti", pravděpodobné to nebyl muž. Ale ve většina případů museli tazatelé znovu