14
iskuse o prolomení či neprolomení těžebních
limitů pro hnědé uhlí nabývá
v posledních letech na intenzitě úměrně
tomu, jak se pro jednotlivé současné odběratele
hnědého uhlí stává hrozba omezení či
úplného přerušení dodávek od  tuzemských
uhelných společností stále aktuálnější. Vzniká
tak paradoxní a doslova schizofrenní situace.
Na jedné straně jsou územní limity těžby známé
už od roku 1991, což původně poskytovalo
velmi komfortní časový prostor pro přípravu
a realizaci případných změn v palivovém
mixu odběratelů. Na druhé straně si přiznejme,
že tyto těžební limity nikdy nebyly brány
úplně vážně – přinejmenším ze strany podstatné
části odborné energetické veřejnosti.
Téměř všichni předpokládali, že až se začne
v  praxi projevovat skutečný nedostatek
levného uhlí, tak se limity prolomí. Tato víra
byla posílena posledním návrhem Státní energetické
koncepce z roku 2009, který ale nebyl
přijat. Euforie trvala krátce, protože vzápětí
přišla studená sprcha: jak koaliční dohoda, tak
vládní prohlášení nově vzniklé koalice ODS,
TOP 09 a VV prolomení limitů nepřipouští:
„Koalice zachová územní limity a bude usilovat
o jejich legislativní zajištění.“ Jak tedy dále
v české energetice v této nové situaci?
MOŽNÉ PŘÍSTUPY
V podstatě jsou možné tyto dva postoje:
Budeme nadále spoléhat, že se limity prolomí.
V tomto směru se již vyrojily spekulace,
proti jaké podnikatelské skupině je potvrzení
limitů vlastně namířeno a za jakých
okolností budou následně limity prolomeny
– démonický ČEZ samozřejmě jako obvykle
hraje v této hře hlavní roli. A pokud to nevyjde?
Tak budou nové volby, nová koalice,
nová vláda, nová Státní energetická koncepce
(SEK), která zase změní tu dosud nezpracovanou,
kterou současná vláda teprve předloží
nejspíše počátkem roku 2011. Netřeba mít
velkou představivost a  podrobnou znalost
energetiky k pochopení toho, že takový pasivní
postoj je krajně riskantní. Nicméně nedělat
nic (případně zpracovávat další a další
články a studie, že se ty limity zkrátka prolomit
musí) a čekat, že se problém takto dříve
nebo později vyřeší, je určitě nejpohodlnější
alternativou.
Jak přežít s limity
Bolavé místo české energetiky čas nezhojí. Přežijí ti lépe připravení.
Ing. Jiří Gavor, CSc., ENA s.r.o.
Budeme předpokládat, že uhlí za limity zůstane
ve střednědobém horizontu nevytěženo.
Tento konzervativní postoj by byl ostatně
namístě, i kdyby byla přijata SEK zpracovaná
za ministra Tošovského – mimochodem
v mnohém směru přínosná. Ani tato koncepce
totiž nezaručovala, ale pouze doporučovala
prolomení limitů. Při našich zkušenostech
s účinností státní správy a současné legislativy
v daleko jasnějších sporech, kde je společenský
zájem nesporný (stačí vzpomenout,
jak dlouho jedna farmářka dokáže blokovat
dokončení dálničního tahu), je seriózní příprava
české energetiky na  možné důsledky
zachování současných limitů těžby více než
žádoucí.
Je nutné poznamenat, že většina energetických
firem, a to včetně firem, které se neprolomením
limitů dostanou do obtížné situace,
se na tento – z jejich pohledu havarijní
scénář – již stejně připravuje. Ať už je to jednáním
s  alternativními dovozci uhlí nebo
přípravou projektů s  jiným palivovým mixem.
Vesměs jde o biomasu či zemní plyn.
E L E K T R O E N E R G E T I K A
M A G A Z Í N
15
Tyto firmy přežijí. To, že ve svých vystoupeních
tvrdí opak, je jejich nezadatelným právem,
které lze plně pochopit, lobbismus je
přirozenou součástí podnikání.
Ty firmy, které nedělají nic, s velkou pravděpodobností
zaniknou a jejich aktivity budou
převzaty těmi lépe připravenými.
KOLIK UHLÍ BUDE CHYBĚT?
Přesně to neví nikdo. A to navzdory faktu,
že k hrozícímu nedostatku energetického uhlí
na českém trhu bylo zpracováno už několik
desítek studií a prezentací na odborných
konferencích. Z těch poslední akcí, které se
věnovaly výhradně tomuto tématu, lze jmenovat
např. setkání organizované Institutem
pro veřejnou diskusi 1. 6. 2010 v Praze. Jako
velká hrozba pro tuzemskou hnědouhelnou
energetiku se uvádí rok 2013, kdy odbytová
těžba tuzemského hnědého uhlí má meziročně
poklesnout najednou o 6 až 6,5 milionů
tun na 39,5 milionů tun. Dalším, už ne tak
radikálním bodem, má být rok 2020, kdy vypadnou
další 2,5 mil. tun těžby.
Problémem většiny prognóz je ale skutečnost,
že výchozí předpoklady se poměrně
rychle mění. V  případě energetické bilance
dochází k významným změnám nejen
na zdrojové straně, ale i na straně poptávky –
často podstatně rychleji, než je tomu u zdrojů.
Těžba hnědého uhlí v ČR poklesla v letech
2007 – 2009 celkově o 4 miliony tun (z 49,3
mil. tun na 45,3 mil. t), aniž to vyvolalo nějakou
zvláštní pozornost. V tomto roce můžeme
očekávat zmírnění poklesu, i když pololetní
výsledky tomu zatím nenasvědčují – jen
v případě Severočeských dolů (SD) byl oznámen
další pokles o 1,1 mil. tun, menší propad
vykázal i Czech Coal. Pokles nenastal kvůli
omezeným kapacitám těžby, ale kvůli nedostatku
poptávky – uhlí bylo na trhu dostatek.
Samozřejmě, zejména v  roce 2009 se
v poklesu poptávky projevily důsledky ekonomické
krize, rozhodně jim ale nejde přičíst
na  vrub vše – v  letošním roce ostatně
ekonomika již roste. Podpora energetických
úspor na všech úrovních nese své ovoce, snižování
měrné spotřeby tepla bude zřejmě
dlouhodobým trendem.
NÁSTUP PLYNU A BIOMASY
Dalším dlouhodobým trendem budou
změny v  palivové základně. Hrozba nedostatku
uhlí (přesněji problémy s prodloužením
stávajících kontraktů) bezpochyby rozhodování
mnohých odběratelů o  konverzi
z uhlí na jiné palivo pouze urychlí, ale opět
– není to zdaleka jediný stimul. Nástup biomasy
a plynu bude pokračovat. Zemní plyn je
ze všech fosilních paliv nejméně dotčen důsledky
připravovaného zpřísnění enviromentální
legislativy, biomasa má výhody plynoucí
z jejího postavení obnovitelného zdroje energie.
Prostor tohoto příspěvku neumožňuje
být soudcem v dlouhodobém sporu mezi
zelenými aktivisty na jedné straně a konzervativními
energetiky na straně druhé, o kolik
miliónů tun se dá zvýšit využití biomasy
v energetice. Je ale jasné, že řádově o milióny
tun půjde.
Neuplyne snad ani jeden měsíc, aby nebylo
oznámeno buď již zprovoznění nebo investiční
záměr na nový zdroj s palivovou základnou
biomasa či bioplyn. Z těch velkých
a  již dokončených projektů stojí za  zmínku
konverze jednoho z fluidních bloků elektrárny
Hodonín na spalování čisté biomasy.
Zařízení disponuje elektrickým výkonem až
30 MW a denně si vyžádá 1200 tun biomasy.
Plzeňská teplárenská od dubna testuje zatím
největší nově postavený blok na biomasu
o výkonu 11,5 MWe. Blok jí pomůže snížit
závislost na  nedostatkových dodávkách sokolovského
uhlí.
Nadlouho to největším projektem asi
nezůstane, firma EKEZ z  Hradce Králové
připravuje zdroj na  biomasu s  výkonem
15 MWe, termín dokončení se předpokládá
na konci roku 2012. Pouze tyto projekty
představují kolem půl miliónů tun biomasy
ročně – a samozřejmě menší nároky na dodávky
uhlí. Dalším velkým tepelným zdrojem
spalujícím biomasu bude parní kotel
K12 v MONDI Štětí o výkonu 140 t/hod
(110 MWt). Projekt je ve  fázi stavebního
povolení. Představuje spotřebu dalších cca
400 000 tun biomasy za rok.
V praxi sice převažují výtopny či kogenerační
zdroje na biomasu s výkony v řádech
stovek kW až jednotek MW, těchto menších
projektů je ale mnohem více, takže v souhrnu
se jedná rovněž o nezanedbatelné výkony.
PLYNOVÉ ZDROJE A UHLÍ
Nástup nových zdrojů na plyn je ještě výraznější.
V  individuálním vytápění je dominance
plynu již dlouhodobým trendem.
V  případě kogeneračních jednotek malých
a  středních výkonů rovněž nejde o  nic nového,
jejich výstavba ale získává větší akceleraci.
Mimo jiné i tím, že se k tomuto směru
přihlásili další silní hráči, kteří disponují potřebnou
finanční silou i technickým zázemím
– jako příklad lze uvést ČEZ. V tomto roce
skupina ČEZ založila v Ostravě útvar Kogenerace,
který se bude zabývat výstavbou a následným
provozem kogeneračních jednotek
na kombinovanou výrobu tepla a elektřiny,
případně i chladu (trigenerace). Nový útvar,
jako součást ČEZ, a. s. – divize Výroba, přijal
strategický cíl dosáhnout do roku 2020 v centrálně
řízených kogeneračních jednotkách
instalovaného výkonu až 200 MWe. Další
silný hráč, skupina RWE, je již nyní provozovatelem
23 teplárenských plynových kogeneračních
zdrojů včetně pěti trigeneračních
jednotek a v expanzi bude pokračovat. Soupeření
těchto dominantů na trhu s elektřinou
a plynem se tedy přenese i do teplárenství –
ku prospěchu zákazníků.
Zcela novým trendem (novým v ČR, v zahraničí
je to již dávno běžné) je průnik plynu
do velké elektroenergetiky. A to nejen do oblasti
špičkových zdrojů pro podpůrné služby,
jak to i v minulosti bylo obvyklé, ale i do pásem
se slušným ročním využitím nad 4000
hod/rok. Tedy nejen plynové turbiny, ale
kompletní paroplyny. Projekt ČEZ paroplynu
880 MWe v Počeradech již běží, příprava
přinejmenším 3 dalších lokalit pro stejné
či podobné výkony je v pokročilé fázi. Všechny
rozpracované projekty asi nebudou dotaženy
do realizace, aspoň v dohledné době ne,
jeden až dva další projekty se ale pravděpodobně
skutečně postaví.
A jak je to s novými uhelnými projekty?
Opusťme velkou elektroenergetiku, kde se
i přes výstavbu nového nadkritického uhelného
bloku 660 MW v Ledvicích bude celkový
instalovaný výkon v uhlí stejně snižovat
a soustřeďme pozornost na teplárenství,
pro které je nedostatek uhlí největší hrozbou.
V uplynulých letech jsme zaznamenali
16
E L E K T R O E N E R G E T I K A
jediný, a zřejmě i pro dohlednou budoucnost
poslední nový zdroj: v roce 2009 byl dokončen
hnědouhelný fluidní kotel 80 t/hod v Teplárně
Tábor. Tento projekt se ale nedostatku paliva
(spotřeba cca 50 tis.tun ročně) nemusí obávat
– se SD má uzavřenou dlouhodobou smlouvu
na dodávky uhlí až do roku 2044.
Pokud se posuneme ještě k  menším výkonům,
tak tam je a bude úbytek celkového
výkonu v uhlí nejmarkantnější a nejrychlejší.
Uhelných kotelen do výkonu 5 MW, tzn.
střední zdroje, je cca 900, v tepelném výkonu
to je zhruba 860 MW, což představuje množství
uhlí kolem 250 tis. tun ročně.
Tato čísla ale jdou poměrně rychle dolů.
Nová moderní náhrada za klasické roštové
uhelné kotle není k  dispozici, pokud nepočítáme
několik malých firem, které dokáží
tyto dožité kotle rekonstruovat, částečně ekologizovat
a  prodloužit tak jejich životnost –
zásadní řešení to ale není. V segmentu výkonů
ve stovkách kW je situace o něco lepší, tam
lze využít progresivní automatické kotle s otáčivým
roštem typu Ekoefekt nebo Varimatik.
NOVÁ LEGISLATIVA
Hrozící nedostatek paliva není jediným
faktorem, který nutí provozovatele uhelných
zdrojů přemýšlet o přechodu na jiná paliva.
Velmi podstatným impulsem jsou očekávané
změny v ekologické legislativě.
Nejznámějším a  mediálně nejvděčnějším
tématem jsou povolenky CO2. Přechod
na aukční systém s povolenkami CO2 se pochopitelně
nejvíce dotkne uhelné energetiky.
Od roku 2013 se tato povinnost bude vztahovat
na všechny energetické firmy s výjimkou
vynucené výroby elektřiny účinnou kogenerací
a s výjimkou malých zdrojů do 25 MWt
a emisemi nižšími než 10 000t CO2/rok. Dopady
jsou zjevné: významný nárůst cen povolenek,
odhadovaný od úrovně 20 EUR/t výše.
Tuzemští provozovatelé díky specifické výjimce
pro země s energetikou založenou na uhlí
více než z 50% a s HDP nižším než průměr
EU budou mít úlevu z aukčního systému. Pro
elektroenergetiku bude v  roce 2013 alokace
zdarma do výše 70% emisí příslušného zdroje
a bude postupně snižována na nulu v roce
2020. Pro výrobu tepla a průmysl bude alokace
povolenek zdarma v roce 2013 do výše 80%
emisí příslušného zdroje a dále bude postupně
snižována na 30% v roce 2020. Zbytek nákup
v aukci. Podmínkou pro přidělení povolenek
zdarma budou v  ČR odpovídající investice
do ekologických technologií.
Investice do energetiky budou ale nutné
i z jiných důvodů. Hrozbou opět především
pro uhelnou energetiku jsou nové přísnější
emisní limity dle návrhu 2007/0286 směrnice
EU o průmyslových emisích (integrované
prevenci a omezování znečištění) s předpokladem
platnosti od roku 2016, viz tabulka 1.
Prakticky ve  všech případech to vyvolává
nutnost instalace účinných denitrifikačních
zařízení. Pro mnoho uhelných zdrojů to bude
dále znamenat nutnost investice do  nového
odsíření. To vše nutí některé provozovatele
k úvahám o případné změně palivové
základny. V případě zemního plynu jsou totiž
nároky vyplývající z nové legislativy podstatně
nižší – pokud jsou vůbec nějaké investice
u stávajících zdrojů nutné, tak stačí výměna
hořáků pro snížení emisí NOx.
Výsledek všech výše uvedených tlaků nelze
zatím přesně kvantifikovat, jedno je ale
jisté – čím více provozovatelů uhelných zdrojů
se pro změnu palivové základny rozhodne,
tím více paliva zbude pro ostatní.
A CO CENY TEPLA?
Ve  sporu o  limity se často argumentuje
skokovým nárůstem cen tepla v případě vynuceného
přechodu na  zemní plyn. Padly
různé odhady, od obecného „dvojnásobného
zdražení“ až po propočty s cenami nad 1000
Kč/GJ. Budou skutečně odběratelé platit tyto
ceny?
Samozřejmě nebudou. A  pokud ano, tak
jen velmi krátce, jen co se stihnou odpojit.
Proč by to také dělali? Vždyť i v případě té nejdražší
a univerzální alternativy, to je při přechodu
na vytápění elektřinou (elektřina je všude),
je pořád cena tepla vyjde levněji, zhruba
mezi 700 – 800 Kč/GJ. A to včetně DPH a započítání
pořizovacích nákladů, které jsou mimochodem
právě u elektřiny nízké. Nemluvě
o vytápění plynem, kde se bez problémů mohou
dostat na úroveň pod 600 Kč/GJ.
Ceny tepla v úrovních sahajících k 1000
Kč/GJ mohou vést jedině k  rychlejšímu
či pomalejšímu bankrotu dodavatele, viz
letošní případ firmy Lenoxa, která si v Doksech
účtovala 860 Kč/GJ. Toho by si teplárny
měly být dobře vědomy: jak se jednou roztočí
spirála odpojování, tak se obtížně zastavuje.
První varovná znamení už mnozí dodavatelé
dostali – třeba odpojení bytového domu
s 32 byty v Liberci, který přešel na elektřinu.
A ať si tradiční dodavatel jakkoli argumentuje,
že na tomto přechodu obyvatelé nemohou
vydělat (po vystavení konečného účtu za fotovoltaiku
si možná budou zoufat), stalo se
a škoda je napáchána.
S  odpojováním a  přechodem na  zemní
plyn má již svou negativní zkušenost podstatně
více tradičních dodavatelů tepla. Prosté
přenášení všech nákladů na zbylé odběratele
má zkrátka i v případě dodávek tepla svůj tržní
limit. U jiných energetických odvětví, která
jsou vystavena podstatně vyšší konkurenci,
jsou období prodeje s cenami pod plnými náklady
běžnou praxí – na to teplárny, spoléhající
na lokální monopol, nejsou dosud zvyklé.
Závěrem jeden konkrétní případ z praxe,
který ukazuje, že zejména u malých uhelných
zdrojů nemusí být přechod na moderní plynový
zdroj žádnou tragédií. V současné době
se zpracovává projekt na rekonstrukci uhelné
kotelny v obci v bezprostřední blízkosti chráněné
krajinné oblasti Jizerské hory. Stávající
uhelná kotelna se čtyřmi roštovými teplovodními
kotli o celkovém tepelném výkonu 12
MWt byla vybudována původně jako závodní
tepelný zdroj pro místní průmyslový podnik
a dodává po jejím uzavření v devadesátých letech
tepelnou energii pro vytápění a přípravu
teplé vody pouze do bytových jednotek, školy,
budovy města a objektů terciární sféry.
Odpojením průmyslového podniku se
stal výkon tepelného zdroje zbytečně velkým
Palivo ukazatel
emisní limit
50–100MW 100–300MW > 300MW
ZP
TZL
5mg/m3
TTO 30mg/m3
  25mg/m3
20mg/m3
Uhlí 30mg/m3
25mg/m3
20mg/m3
ZP
SO2
35mg/m3
TTO 350mg/m3
  250mg/m3
200mg/m3
Uhlí 400mg/m3
  250mg/m3
200mg/m3
ZP
NOx
100mg/m3
TTO 450mg/m3
  200mg/m3
150mg/m3
Uhlí 300*mg/m3
200mg/m3
200mg/m3
* 450 mg/m3
pro spalování práškového hnědého uhlí
Tabulka č. 1: Nové emisní limity dle návrhu směrnice EU o průmyslových emisích (integrované prevenci a omezování
znečištění) s předpokladem platnosti od roku 2016
M A G A Z Í N
17
a  v  současnosti dochází ke  značným tepelným
ztrátám. V posledních letech má provozovatel
zdroje navíc značné problémy nejen
se zajištěním dodávek uhlí, ale i s jeho kvalitou.
Zhoršuje se dostupnost paliva s nízkým
obsahem síry. Zdroj není vybaven zařízením
pro snižování obsahu oxidů síry ve spalinách
a  nízkosirné uhlí je důležitým předpokladem
pro plnění emisních limitů. Technologie
spalování uhlí jako hlavního paliva je tedy
s výhledem do budoucna problematická. Při
potřebné velikosti zdroje je dodatečné snižování
obsahu oxidů síry ve spalinách ekonomicky
nevýhodné.
V obci není rozveden zemní plyn a v případě
rozpadu soustavy CZT hrozí reálný nárůst
počtu lokálních zdrojů na  tuhá paliva,
což by se negativně projevilo na kvalitě
ovzduší.
Z výše uvedených důvodů se plánuje neekologický
uhelný zdroj nahradit kogeneračním
zdrojem na bázi spalování zemního plynu.
Investice na vybudování nového zdroje
představuje cca 26 mil. Kč. Součástí rekonstrukce
bude i  vybudování nové plynovodní
přípojky s odhadovanými investičními náklady
11 mil. Kč.
Současná cena tepelné energie na výstupu
z uhelného zdroje je 303 Kč/GJ bez DPH.
Nová cena tepelné energie na výstupu z plynového
zdroje za  předpokladu výše uvedených
investic a prodeje vyrobené elektrické
energie do sítě je kalkulována na 420 Kč/GJ
bez DPH. Dojde tedy ke zvýšení, ale na přijatelnou
úroveň, akceptovatelnou odběrateli.
K JAKÝM ZÁVĚRŮM DOSPĚT?
Prolomení územních limitů pro těžbu uhlí
by bezesporu přispělo k vyšší nabídce pro
odběratele, k  lepší dostupnosti paliva a  tím
nepřímo i k nižším cenám. V případě lomu
Bílina ostatně prolomení či přesněji korekce
územních limitů by neměla být problémem,
nenaráží to na  žádnou nutnost vystěhování
obyvatel ze stávajících sídel. Problémem je
lom ČSA, kde i v případě vládního souhlasu
by nastaly vleklé soudní spory – nenamlouvejme
si, že aktivisté na to nejsou dobře připraveni.
A rovněž si nenamlouvejme, že uhlí
vytěžené za limity, by se prodávalo za „regulované“
– správně rozumějme – nižší než tržní
ceny. Komu ano a komu ne? Na všechny se
nedostane, ani na všechny teplárny ne… Taková
deformace trhu by snad byla ještě škodlivější,
než kdyby uhlí zůstalo v zemi.
Je tedy nutné se připravit na situaci postupně
klesající nabídky hnědého energetického
uhlí, včetně cenových důsledků. Producenti
na limity pravděpodobně zareagují
zvolněním těžby, z podnikatelského hlediska
je přirozené si uhlí „šetřit“ na  období,
kdy převis poptávky zvýší ceny. Velcí hráči
v teplárenství jsou si toho vědomi a na novou
situaci se připravují, bez ohledu zda lobbing
za  prolomení limitů bude či nebude
úspěšný. Kdo spoléhá, že se to nějak vyřeší,
ten skončí. Pro jeho odběratele tepla to bude
sice nepříjemné, ale katastrofu to znamenat
nebude.
O AUTOROVI
Ing. JIŘÍ GAVOR, CSc. je od roku 1992
zakládajícím partnerem ENA, konzultační
firmy věnující se poradenství v energetice.
Je specialistou na vývoj a relace cen,
daní a konkurenceschopnosti veškerých
druhů paliv a energie. Řada studií se
týkala možností uplatnění pokročilých
energetických technologie a energetických
úspor včetně hodnocení jejich ekonomické
efektivnosti. Řídí energetické audity
velkých průmyslových podniků. Působí
i jako expert při mezinárodních arbitrážích
v oblasti plynárenství.
Kontakt na autora: gavor@ena.cz
Elektrárna v Hodoníně spaluje biomasu.