(1. říjen 2007)
Archetypologie Gilberta Duranda
Jan Krása
Nejčastější výčet (jungovských) archetypů, který uvádí sám Jung (Jung 2003, Stein 1998),
je následující: stín, anima/animus a Bytostné já. Tento výčet nepochybně konsteluje určitou
vertikálu a tedy i hierarchii archetypů. Ovšem jinde Jung mluví také o jiných archetypech:
moudrý stařec (senex), Velká matka, Merkurius, kvaternita, Kristus-Lapis, dítě (puer) aj., u
kterých je nejednoznačné, jak se ke třem (resp. čtyřem) jmenovaným archetypům mají. Jung
nikde nespojuje jednotlivé archetypy, které uvedl, v ucelený systém. Spíše se – vedle
terapeutického aspektu archetypu – soustředil na to, jak se má archetyp k jednotlivým
psychickým funkcím a zavedeným pojmům obecné psychologie.
O otázce uspořádání oblasti archetypů přemýšlela von Franz v pojednání Věštění a
synchronicita (2001), přičemž zachytila jakýsi nedostatek shody ohledně uspořádání této
oblasti. Tak např. píše: „Spisovatelé, kteří píší o mytologii, mají vždy jedno zamilované téma,
řekněme slunce, a pak se prohánějí po všech mýtech a říkají, že všechno je sluneční. Pak se
objeví někdo jiný, kdo říká, že všechno je lunární, zatímco Mannhardt praví, že za vším je
vegetační bůh pověšený na stromě. U Ericha Neumanna byla na prvním místě úroborická
matka a tak dále. Číňané by řekli, že když zatáhnete za jeden travní kořínek, vždycky
zatáhnete za celou louku a právě tomu Jung říkal kontaminace archetypických obrazů.“ (von
Franz 2001, s. 86) Samuels se vyjadřuje podobně: „Pokusy o uspořádání archetypů podle
určitých plánů nebo hierarchie se ukázaly být velkým lákadlem a existuje množství způsobů,
jak to lze provést.“ (Samuels 1999, s. 30)
Samuels (1999) zmiňuje klasifikaci archetypů, která každopádně zachová zmíněnou
vertikalitu (resp. hierarchizaci) a podle které se archetypy dělí na mělké, na archetypy duše,
archetypy ducha a Bytostné já. Dále uvádí dělení na archetypy rodiny (otec, matka, syn apod.)
a archetypy sebereferenční (stín, anima/us). Hillman (1992) upozorňuje také na další neosobní
archetypy mimo „rodiny“ a upozorňuje na personifikaci jako na běžný způsob, kterým se duši
zjevuje neosobní (a kolektivní) nevědomí. Archetypová psychologie však mimo těchto
personifikovaných archetypů mluví také o teriomorfizovaných (zvířata, bytosti),
fytomorfizovaných (rostliny – viz Bishop 1991) a mineralizovaných archetypech a mluví
obecně o animizaci archetypů, resp. obsahů nebo celého nevědomí (Hillman 1992).
Tak jako doplnilo mnoho jungiánů a postjungiánů (Samuels 1999) Jungův seznam
archetypů o mnoho nových, i mnoho jiných autorů (ač nejungiánů a nepsychologů)
ovlivněných Jungem přispělo svým vlastním výčtem archetypů. Za všechny z této posledně
jmenované skupiny autorů budu jmenovat M. Eliadeho, který s pojmem archetyp explicitně
pracoval. V zásadě je však pojetí archetypu, které nevychází z (jungovské) psychoterapie,
zcela odlišně definováno. Tato odlišná definice vychází asi především z toho, že
archetypologie nepsychoterapeutická vychází z kulturního a nikoliv osobního materiálu – že
nevychází z obrazivosti aktuální, ale jaksi „reifikované“, respektive tradované a konstruované.
Pro jungiány, jejichž empirickým centrem byla vždy psychoterapie, je archetypem
nejčastěji personifikovaná autonomní část nevědomí, která je v mýtech, pohádkách a jiném
kulturním materiálu nalezitelná jakožto osoba (nebo obecněji figura). Za symbol pak budou
jungiáni považovat potenciálně jakýkoli spontánní výtvor (duše nebo rukou) a „symbolem“
bude jakýkoli lidský výtvor dělat už jenom ten fakt, že jeho obsah má de facto nesmírné
množství výkladových úrovní (archetypových perspektiv). Symbol psychoterapeutické
archetypologie par excellence je však spíše jakýkoli bezprostřední obsah, který se ve vědomí
spontánně objevil (z nevědomí).
Nepsychoterapeutická archetypologie se nesetkává s personifikací (archetypem) jakožto
prvořadým jevem, ale prvořadý je pro ni symbol. Nesetkává se s nevědomím jako takovým,
ale s kulturou (s otisky nevědomí v kolektivním vědomí). Symbol je v tomto případě
kolektivně sdílenou entitou komunikace a je to tedy v prvé řadě lidský výtvor. Symbol je však
jen do té míry lidský, do jaké je to člověk, v jehož komunikaci (kulturní produkci) se symbol
nachází. Kolektivní (tradiční) oblast a její recepce (i její produkce) je vždy – oproti
individuální recepci – omezena specifickým médiem, ve kterém se může projevit.
Archetypem se pro tuto druhou archetypologii stává abstraktní a nesubstanční centrum
izotopické (izomorfní) konstelace symbolů. V jiné úrovni se archetypem stává transkulturní
zobecnění izotopických (izomorfních) momentů a aktů v každé jednotlivé kultuře.
Právě položení otázky odlišení symbolu a archetypu nám může posloužit jako most
k pojetí archetypu G. Duranda, který publikoval mimo jiné v časopise Spring a kterého J.
Hillman (2004) počítá mezi inspirátory archetypové psychologie, který ovšem patří
bezpochyby k archetypologii nepsychoterapeutické. O odvážný úkol popsat obsahy
obrazivosti (imaginace) se pokusil roku 1960 svojí knihou Antropologické struktury
obrazivosti. Tato kniha je opravdu velkým čtenářským zážitkem, neboť vedle neobyčejně
bohatého kulturního materiálu (včetně reflexe celé šíře psychoterapeutické archetypologie)
podává skutečně neotřelý a nečekaný pohled na symboliku (na izomorfii a izotopii symbolů).
Durand při svém vlastním popisu obsahů obrazivosti (tedy převážně symbolů) pochopitelně
dochází také k určité kategorizaci, která vede také k určité klasifikaci archetypů. Podívejme se
nyní v krátkosti právě na tento Durandův klasifikační systém.
G. Durand (1999)1
syntetizuje úspěchy všech svých předchůdců a vyhýbá se jejich
omylům. V zásadě mu jde pouze o fenomenologický popis jednotlivých obsahů, které však –
z metodologických důvodů, které široce rozebírá v úvodu – již pořádá na základě
biopsychických imperativů (resp. dominantních reflexů). Upřednostňuje tak čin pořadatele
(člověka) před podobnostmi jednotlivých symbolů, respektive upřednostňuje sloveso před
podstatným jménem. Jeho systém je tedy abstrahován až ke třem nejzákladnějším gestickým
(reflexním) dominantám: k vzpřímení-postoji, pohlcení a kopulaci (resp. k posturální,
digestivní a kopulativní dominantě), které uvedl na základě fyziologických a neurologických
výzkumů ruský reflexolog V. M. Bechtěrev a jeho škola (čili psychologická škola postrádající
jakýkoli zájem o komplexnější psycho-sociální kontext). Teprve v této trojici základních
lidských gest se teprve projevují a jsou obsažena i „gesta“ nelidská (která člověku zjevuje
příroda, která člověk vidí mimo sebe). Tyto tři gestické dominanty se projevují a jsou
jemněji diferencovány v tzv. schématech, která jsou ještě stále nesubstanční. Schémata jsou
„gestickou“ konkretizací zcela abstraktních reflexních dominant a tvoří jakousi dynamickou
„kostru“ obrazivosti. K posturální dominantě patří schémata vzestupu (vertikalizace a pádu)
a oddělování (resp. míšení), k digestivní dominantě schéma sestupu, interiorizace a
pronikání do intimního útočiště a nakonec ke kopulativní dominantě patří schéma
rytmického střídání, zrání a návratu. Tato schémata pak v kontaktu s přírodním a sociálním
prostředím utvářejí archetypy. Archetypy stojí mezi nesubstančními schématy a obrazy
(symboly), které nám již nabízí smyslové kanály. Archetypy jsou konstantní a není jim vlastní
ambivalence či polyvalence, která již přísluší symbolům (obrazům) díky tomu, že se
v konkrétním zpřítomnění symbolu (např. v obrazu býka) může promítat více archetypů a
dokonce i schémat. Archetypy se totiž vážou k symbolům, které se od kultury ke kultuře
značně liší (Durand, 1999, s. 62). Záleží primárně na krajině, kterou daná skupina tvůrců
1
Durandovo pojetí obrazivosti a klasifikace symbolů je velice komplexní a je nemožné je – byť jakkoli částečně
– uvést v tomto pojednání. Čtení jeho velkolepé knihy Antropologické struktury obrazivosti je navíc zážitkem i
pro množství zpracovaného historického a kulturního materiálu, který uvádí.
symbolického systému společně obývá. Například: mohl-li být ptákem smrti v Egyptě sup,
v mírném pásu Střední Evropy se tento pták nenacházel a jeho roli (roli ptáka smrti) musel
přebrat např. havran-krkavec-vrána… ovšem „překlad“ tohoto symbolu není jednoznačný –
havran je totiž oproti supovi hejnový pták a naše končiny obývá jen v zimním čase (zima se
ovšem tradičně váže k smrti), havran je černý (další symbolické propojení se smrtí), avšak sup
nikoli atd. Protože sup žije jiným životem než havran, symbolika ptáka smrti jednoho národa
se liší od symboliky jiného národa.
V symbolech se slovesný charakter schémat a archetypů mění více méně v podstatná
jména. Durand uvádí příklad: „zatímco schéma výstupu a archetyp nebes zůstává neměnný,
symbol, který je aktualizuje, se bude proměňovat: od žebříku k letícímu šípu, nadzvukovému
letadlu nebo nejlepšímu skokanu do výšky“ (Durand, 1999, s. 62).
Durand (1999) zmíněnou trojičnost rozdělení seskupil do dvou řádů: denního (řádu
antiteze) a nočního (řádu eufemismu). Mimo to přiřadil jednotlivým schématům i strukturální
žánry a popsal tak schizomorfní, mystickou a syntetickou strukturu obrazivosti. Rozlišuje tedy
1. denní řád obrazivosti s jeho heroickou strukturou uspořádání (a přiřazuje k němu
posturální dominantu) od 2. řádu nočního, který je tvořen dvěma odlišnými strukturami:
strukturou antifráze (mystickou strukturu, s digestivní dominantou) a strukturou
dramatickou (syntetickou strukturu, s kopulativní dominantou). Jako jakési „substantivní“
archetypy Durand zmiňuje v případě denního (antitetického) řádu mj. následující polarity
archetypů: světlo a tmu, hrdinskou zbraň a pouta, křest a poskvrnění, vrchol a Abyss, nebe a
peklo, vládce a poddaný, hrdina a monstrum, anděl a zvíře a konečně křídlo a plaza.
V případě mystické struktury antifráze jmenuje archetypy jako: mikrokosmos, dítě, Tom
Paleček, zvířata uvnitř zvířat, barva, noc, matka, nádoba, příbytek, centrum, květina, žena,
jídlo a substance. V případě dramatické struktury zmiňuje archetypy: oheň-plamen, syn,
strom a semeno, kolo, kříž, měsíc, androgyna a plurálního Boha.
Mezi symboly, které aktualizují denní řád a strukturu heroickou (resp. schizomorfní, čili
vždy polarizovanou), patří: Slunce, Modř, Oko boha Otce, Runy, Mantry, Zbraně, Ohrazení,
Obřízka, Žebřík, Schody, Bethel, Věž, Zikkurat, Orel, Skřivan, Holubice, Jupiter atd. Mezi
symboly, které svojí strukturou antifráze realizují noční řád, řadí: Žaludek, Polykající a
Polykané, Koboldy, Daktyly, Osirise, Barviva, Krystaly, Meluzínu, Závoj, Kabát, Pohár,
Kotel, Kobku, Kolébku, Ostrov, Jeskyni, Mandalu, Loďku, Koš-Pytel, Vejce, Mléko-Med,
Víno, Zlato atd. Mezi symboly, které svojí dramatickou strukturou taktéž realizují noční
řád obrazivosti, pak řadí např.: Iniciaci, „Dvojí zrození“, Orgie, Kámen Filosofů, Hudbu a
Oběť, Draka, Spirálu, Šneka, Medvěda, Jehně, Králíka, Kolovrátek, Křesadlo, Máselnici atd.
Takovýto prostý výčet symbolů a symbolických skupin je jen těžko srozumitelný a ještě
méně iluminující. Nutno si však představit, že jsou tyto symboly, archetypy, schémata a řády
Durandem bohatě doplněny neuvěřitelně rozsáhlým kulturně-historickým materiálem a tak
vetkány do koherentní, dynamické, srozumitelné a nanejvýš zajímavé struktury.