Téma č. 4 Konstrukční principy kultury a umění I Pavelka, Jiří - Pospíšil, Ivo: Slovník epoch, směni, skupin a manifestů. Brno : Nakladatelství Georgetown, 1993, s. 269-279. Jiří Pavelka: Epochy a proudy, s. 1-43. Debicki, Jacek- Favre, Jean-Francois - Griinewald, Dietrich- Pimentel, Antonio Filipe: Dějiny umění. Malířství. Sochařství. Architektura. Praha : Argo, 1998, Horův chrám v Edfú, s. 20-21... 2. Starověké umění, Tři hudebnice, 22-23... 2. Starověké umění, Partheuón v Athénách, s. 34-35... Antické uměni, Velký oltář Dia a Athény v Pergamu, s. 36-37... 3. Antické umění, Amfiteátr Flavíovců - Koloseum, s. 48—49... 3. Antické umění, Pantheon císaře Hadriana, s. 50-51... 3. Antické umění, Mozaiky v chrámu San Vítale, s. 64-65... Raně křesťanské umění (byzantská kultura), Portál kostela Saint-Pierre v Moissacu, s. 80-81... 4. Románská kultura, Suitnáuí z kříže, s. 94—95... 4. Románská kultura, Oltář Panny Marie v Krakově, s. 96-97... 5. Gotika, David, s. 128-129... 6. Renesance, Bičování Krista, s, 130-131... 6. Renesance, Pohřeb hraběte Orgaze, s. 144-145... Manýrismus, Zámek ve Versailles, s. 166-167... 7, Klasicismus, Únos dcer Leukippových, s. 172-173...8. Baroko, Koste! ve Wiesu, s. 182-183... Rokoko, Přísaha Horatiú, s. 196-197... 7. Klasicismus, Sardanapalova smrt, s. 210-211...11. Romantismus, Nádraží Saint-Lazare, s. 224-225... 12, Moderna...Impresionismus, Avignonské slečny, s. 248-249... 13. Avantgarda.,,Kubismus, Číslo 3, s. 256-257... 13.3. Základní orientace výtvarného umění po roce 1945, Supermarket Lady, s. 272-273... 13.3. Základní orientace výtvarného umění po roce 1945... Hyperrealismus, Procházky Euklidovy, s. 280-281... 13.3. Základní orientace výtvarného umění po roce 1945... Metafyziská malba... Surrealismus..., Centre uatioual ďart et de culture Georges Pompidou, s. 298-299... 14. Postmoderna a postmodernismus. Pavelka, Jiří: Antropocentrismus a pojetí „chaosu" a „řádu". In Nosek, Jiří, ed.: Chaos, véda a filosofie. Filosofia, Praha 1999, s. 181-198. Viz Téma č. 5. Pavelka, Jiří - Pospíšil, Ivo: Slovník epoch, směrů, skupin a manifestů. Brn© : Nakladatelství Georgetown, 1993, s. 269-279. -. ....._____________________________Chronologickéjtabu^ Základní tendence a epochy v dějinách umění <\N!!TR,\D)aONAUSMl.\S MODiíliNISMUS LSUBJÍ-RTIVISMUS INDIVIDUALISMUS ABSTRAKTLVLSMUS |(ABSTRAKTIV!SMU.S FORMALISMUS (ESTUTISMUS ROMANTISMUS (IDEALISMUS SPIRITUALISMUS TGOCt-NTRlSMUS_ TENDENCE TRADICIONALISMUS TRADICiONALISMUS) ORÍEKTIVISMUS KOLĽKTIVISMUS REALISMUS ILUZIONISMUS) PRIMITIVISMUS PRIMITIVISMUS) REALISMUS REALISMUS) SENZUALISMUS ANTROPOCENTRISMUS EPOCHY 1 PRAVĚKÉ UMĚNÍ (250 000 - 4 000 pf. n, 1) 2 S i AROYĚKÉ UMĚNÍ (4 000 pf. n. I. - 476 n. 1) 3 (EVROPSKÉ) STŘEDOVĚKÉ UMĚNÍ (476 - 1492) 4 (EVROPSKÉ) NOVODOBÉ UMĚNÍ (1492 - 1848) 5 (EVROPSKÉ) MODERNÍ UMÉNÍ {1848 O) 6 POST MODERNÍ UMĚNÍ (40. léta 20. stol =>) Etapy, proudy, tendence, směry, hnutí, školy, skupiny a programy v dějinách umění 1 PRAVĚKÉ UMĚNÍ - ETAPY (.250 000 - 4 000 př. n. I.) 1.1 PALEOLITICKÉ UMĚNÍ (250 000 - 9 000 / 6 000 pf. n. I.) 1.2 NEOLITICKÉ UMĚNÍ (9 000/6 000- 4 000 př. n. I.) 269 1 Chronologické tabulky ~2 STAROVĚKÉ UMĚNÍ _ (4000 př. n. 1.-476 n. 1.)_ UMĚNÍ v dosahu evropské aníicko-křcsťanskr kulturní oblasti 2.1 UMĚNÍ Mi./.OPO TAMIL (.i50í)-539 př. n. I.) SUMERSKÉ UMĚNÍ (3500-2000 pf. n. 1.) AKKADSKÉ UMĚNÍ í243O-2200 př. n. I.) BABYLÓNSKÉ UMĚNÍ (1800-538 pf. n. 1.) ASÝRSKI: UMĚNÍ (950-612 pľ n. I.) Kultury v dnsafw mezopotámski' oblasti UMĚNÍ PÉN1ČANŮ (počátek 2. tisíciletí' - 332 př. n. I.) UMĚNÍ Cl IIiTITÚ (1800-1200 pľ. 11. i.) ŽIDOVSKÉ UMĚNÍ (10. stol. pf. 11. I. _1'i.RSKí: UMĚNÍ (550 pf. n. I. =»)_ 2.2 STAROKGVPTSKŔ UMfclNÍ (3200-30 př. n. i.) iiuiéni Slnré íišc (2778-2263 př. n. I.) iinidní Stfedni ríse (1991-1786 pf. n. I.) umem' Nová fiSe (1580-1085 př. h. I.) umční helénskeho období (332-30 př. n. I) 2.3 KRĚ TSKO-MYKÉNSKÉ UMĚNÍ (polovina 3. tisíciletí - 1100 pf. n. I.) KRÉTSKE (MÍNÓ.ÍSKĚ) UMĚNÍ (polovina 3. tisíciletí až 15.-14. stol.) : MYKÉNSKÉ UMĚNÍ (1600-II00 pf.n. I.)_ 2.4 ANTICKÉ UMĚNÍ (IňOO pf. n. I. - 476 n. I.) Etapy MYKÉNSKĚ UMĚNÍ (1600-1100 pf. n. I.) STAROŘECKÉ UMĚNÍ (9. stol. pf. n. I. - 5. stol. n. I.) unični archaického období (8.-6. stol. pf. n. I.) uměni klasického období (500-338 pf. u. I.) umini helénskeho období (338-30 př. n. I.) ETRUSKÉ UMĚNÍ (800-100 pf. n. I.) ŘÍMSKU UMĚNÍ (6. stol. pf. n. 1. - 5, stol. n. I.) omení helénskeho období (338-30 pf. n. I.) Tendence ANTROPOCENTRISMUS RACIONALISMUS ll.tJZIONISMUS (REALISMUS) _SENZUAt.ISMUS_ PROUDY v dosahu evrupské aníicko-křesťanskr kulturní oblasti ŽIDOVSKÉ UMĚNÍ (10. stol. pf. n. I. O) ETNICKÁ UMĚN! (o konce I. tisíciletí pf. n. i.) KELTSKÉ UMĚNÍ (8. stol. př. n, j. o) 11AI.STATSKÁ KULTURA (o 450 pf. n. I.) LATÉNSKÁ KULTURA (2. polovina I. tisíciletí př. n. I.) IIELLÉNISMUS (338-30 pf. n. I.) KŘESŤANSKÉ UMĚNÍ (I. stol. ti. I. <*) Chronologické tabulky UMĚNÍ mimo evropskou kulturní oblast 2.5 UMĚNÍ DÁLNÉHO VÝCHODU (2500 př. n, I. O) UMĚNÍ INDIE (2500 pf. n. I. 9) IIARAPPSKÁ KULTURA (2500-1700 př. n. I.) DRAVÍ DSKÁ KULTURA SÁNSKRTSKÁ KULTURNÍ OBLAST BUDDHISTICKÉ UMĚNÍ (5. stol. př. n. I. - 11. stol n.'l.) UINDUISTICKĚ UMĚNÍ (2.-1. stol. pf. n. I, o) ČÍNSKÉ UMĚNÍ (2. tisíciletí pf. n. I. o) KOREJSKÉ UMĚNÍ (2. tisíciletí př. n, I. o) JAPONSKÉ UMĚNÍ (2. tisíciletí pf. n. I. oj _TIBETSKÉ UMĚNÍ (650 n. I. o) _^ 2.6 PftEDKOLUMUOVSKÁ UMĚNÍ (o i 533) OLMÉCKÁ KULTURA (13.-8. stol. pf. n. I. ČAVÍNSKÁ KULTURA (před 9.-1. stol. př. n. I.) MOČICKÁ KULTURA (1.-9. stol.) TEOTIHUACANSKÁ KULTURA (2. stol. pf. n. I. - 2. stol. n. 1.) TfWANACKÁ KULTURA (I. stol. pf. n. I. - 9. stol. n. i.) MAYSKÉ UMĚNÍ (4.-10. stol. n. I.) ČIMUÁNSKÁ KULTURA (11.-15. stol.) UMĚNÍ INKŮ (1200-1533) _AZTÉCKÉ UMÉNi (1325-1521)_ PROUDY mimo evropskou kulturní oblast BUDDHISTICKÉ UMĚNÍ (5. sto!, př. n. I. O) ETNICKÁ UMĚNÍ ČERNOŠSKÉ UMĚNÍ UMĚNÍ AUSTRALSKÝCH DOMORODCŮM ESKYMÁCKÉ UMĚNÍ & UMĚNÍ SEVEROAMERICKÝCH PRÉRIJNÍCH INDIÁNŮ =* 270 271 Chronologické tabulky Chronologické tabulky 3 (EVROPSKÉ) STŘEDOVĚKÉ UMĚNÍ _(476 - 1492)_ /.iípilii 3.1 PftEDROMÁNSKÉ UMĚNÍ [fl.-IO. stol.) KAROLÍNSKÉ UMĚN! (768-814) _OTONSKÉ UMĚNÍ (3. ifclina 10. - 1. třetina 1 i. stol.)_ ZA pud 3.2 ROMÁNSKÉ UMĚNÍ (11.-13. stol.)_ Zapil il 3.3 GOTICKÉ UMĚNÍ (1150-1450/1550} Etapy, smíry, hnulí, Školy, programy, tendence KATARSKÁ LITERATURA (10,-12. stol.) ŽAKÉŘSKÁ LITERATURA (11A2. stol.) TRUBADÚRSKÁ A TRUVÉRSKÁ LYRIKA (12.-13. stol.) MINNESANG (12.-13. slol.) KUiíTOAZNÍ LITERATURA (12.-16. stol.) ŠKOLA KATEDRÁLY NOTRE-DAME (13. stol.) DOLCE STÍL NU0V0(I3.-14. stol.) ČESKÁ GOTICKÁ MALBA (i4. stol.) ŽÁKOVSKÁ LITERATURA (14,-15. stol.) PETRARK1SMUS (14.-16. stol.) HUMANISMUS (14.-16. stol.) MISTŘI PĚVCI (1315-56. stol.) REFORMAČNÍ UMĚNÍ (14.-17. slol.) DUBROVNICKO-DALMATSKÁ LITERATURA (14-17. stol.) Východ 3.4 BYZANTSKÉ UMĚNÍ (476-1453) _ PROUDY ŽIDOVSKÉ UMĚNÍ (10. stol. pf. n. 1. =>) KELTSKÉ UMĚN! (8. stol. př. n. I. o) KŘESŤANSKÉ UMĚNÍ (1. stol. n. I, o) ISLÁMSKÉ UMĚNÍ (7. slul, n, i. O) LIDOVÉ UMĚNÍ 4 (EVROPSKÉ) NOVODOBÉ UMĚNÍ __ (1492 - 1848)_ 4.1 RENKSANCNÍ UMĚNÍ (14.-16 stol.) Tendence, proudy, smíry HUMANISMUS (U.-l6. stol.) PKTRARKÍ.SMUS (14,-16. slol.) ľALLADIANI.SMUS (od pol. 16. stol.) PIKARESKNÍ LITERATURA (od přelomu 16. a 17. stol.) Školy, skupiny PLEJÁDA (2 "pol lň stol.)_ 4.2 BAROKNÍ UMĚNÍ (1575-1750) Etapy ROKOKO / ROKOKOVÉ UMĚNÍ (18, stol.) Tendence, proudy, smíry, hnulí, prugramy GÓNG0RISMUS(16.-I7. stol.) MANÝRISMUS (16.-17. sto!) EUPHUÍSMUS(1Ď.-I8. stol.) PROTIREFORMAČNÍ UMĚNÍ (16.-18. stol.) METAFYZIČTÍ BÁSNÍC! (1. polovina 17. stol.) MARINiSMUS (17 stol.) PREC1ÓZNÍ LITERATURA (17. stol.)_ 4.3 KLASICISMUS (17.-18. slol.) Etapy OSVÍCENSTVÍ (!7.-i8. stol.) OSVÍCENSKÝ KLASICISMUS (2. polovina 18.-1. třetina 19. stol) EMPÍR (I800-I83O) Tendence, proudy, smčry, hnulí, programy OSVÍCENSKÝ HUMANISMUS (17.-18. slol,) ALAMODOVÁ POEZIE (17.-18. stol.) BAROKNÍ KLASICISMUS (konec 17. - počátek 18. stoí.) OSVÍCENSKÁ LITERATURA / DRAMA (!8. - počátek 19. stol.) "GOTICKÝ" ROMÁN (2. polovina 18. sto!.) SENTIMENTAL1SMUS (1 8. stol.) ANAKRIZONT1KA (18. stol.) NOVOKLAS1C1SMUS / NEOKLASICISMUS (v architektur a ve výtvarném umení 2. polovina 18.-počátek 19. stol.) AKADEM1SMUS {kSasicizujíci) STURM UND DRANG (I 767-1785) GREEK REV1VAL (od konce 18. slol.) Školy, skupiny HŘBITOVNÍ BÁSNICKÁ ŠKOLA (t 8. stol.) FRANCOUZŠTÍ ENCYKLOPEDISTÉ (1751- 1780) 272 273 Chronologické tabulky 4.4 ROMANTICKÉ UMĚNÍ (konec 18. stol. - 1848) Tendence, proudy, smíry, hnuíí, programy PREROMANTISMUS (2. polovinu IS. - počátek 10. stol.) ROMANTISMUS (konec 18. stol. - 1848) ROMANTICKÝ INDIVIDUALISMUS DĚMONISMUS SATANISMUS (od 10. let 10. stol.) BYRON1SMUS (10.-30. léla 19. s!o!.) BIEDERMAIER (1815-1848) FRENETICKÁ LITERATURA (20. léla 19. stol.) MLADÁ FRANCIE (30. léta 19. stol.) MLADÉ NĚMECKO (1830-1848) KRITICKÝ REALISMUS (30. léta - konec 19. stol.) MLADÁ ITÁLIE (zal. 1831) MLADÁ EVROPA (zal. 1834) 1LYR1SMUS (1835 - konec 19. stol.) MLADÉ RAKOUSKO (40. léta 19. stol.) AKADEM1SMUS (romantický) Generace, íkoly, skupiny JENSKÁ ŠKOLA (90. léta 18. - počátek 19. stol.) JEZERNÍ ŠKOLA (konec 18. - počátek 19. stol.) HEiDELBERSKÁ ŠKOLA (1802-1830) DČKABRISTÉ (10.-20. léta 19. stol.) STANKEVIČŮV KROUŽEK (30. léta 19. stol.) ŠTÚROVCI / ŠTÚROVA BÁSNICKÁ ŠKOLA (30.-40. léta 19 stol) SLAVJANOF1LOVÉ A ZÁPADNlCí (30.-50. léta Í9. stol.) NATURÁLNÍ ŠKOLA (40. léta 19. stol.) Chronologické tabulky 5 (EVROPSKÉ) MODERNÍ UMĚNÍ __(1848 r>)_ Smfry v humanilnith včdádi POZíŤlVISMUS (40. léta 19. stol. - pnčálek 20. stol.) RUSKÝ FORMALISMUS / RUSKÁ FORMÁLNÍ ŠKOLA (10.-20. léla 20. stol) NEW CRITICISM (2. čtvrtina 20. stol. - 50. léta 20. stol.) STRUKTURALISMUS ČESKÝ (20. léta 20. stol. «) STRUKTURAL1SMUS FRANCOUZSKÝ (konce 30. let 20. stol. o) POSTSTRUKTURAL1SMUS (50. léta 20. stol. HERMENEUTIKA (50. léta 20. stol. RECEPČNÍ ESTETIKA {60. léta 20. stol. =>) DEKONSTRUKTIVISMUS (přelom 60. n 70. let 20. slol. =>) FEMINISMUS (v humanitních védách 50. léta 20. stol, o)_ 5.1 MODERNA (polovina 19. stol. - počátek 20. stol.) Etapy FIN DE S1F.CLE (konec 19. sto! -počátek 20 stol.) SECESE (konec 19. - počátek 20. stol.) L'ART NOUVEAU JUGENDST1L MODERN STYLE NEW ART STíLE FLOREALE VÍDEŇSKÁ SECESE Smčry, hnulí, proudy, programy, tendence SATANISMUS ABSOLUTNÍ POEZIE SYMBOLISMUS (3. třetina 19. - počátek 20. slol.) N1H1L1SMUS (50,-70. léta 19. stol.) NATURALISMUS (2. polovina 19. stol.) DEKADENCE (2. polovina 19. stol.) VERISMUS (2. polovina 19. stol.) INDIVIDUALISMUS MODERNY (polovina 19. - počátek 20. stol.) LARTPOURLARTISMUS (polovina 19. stol. - počátek 20. stol.) SYMBOLISMUS (polovina 19. - počátek 20. stol.) CIVILISMUS (proud, polovina 19. stol. o) PARNAS1SMUS (60.-70. léta 19. stol.) NOVOROMANTISMUS (80. léta 19. - počátek 20. stol.) IMPRESIONISMUS (1874 - počátek 20. stol.) POSTIMPRESIONISMUS /POIMPRESION1SMUS (1884-1904) MLADÉ POLSKO (1890-1918) NATURISMUS (konec 19. stol.) NOVOKLASIC1SMUS (konec 19. - 1. třetina 20. stol.) SECESE (konec 19. - počátek 20. stol.) INZITNÍ UMĚNÍ (konec 19. stol. o) Generace, skupiny, Skoty PRERAFAELíTÉ (1848 - počátek 20. stol.) •RUŠTÍ REVOLUČNÍ DEMOKRATÉ (50.-60. léta 19. stol.) PROKLETÍ BÁSNÍCI (od 60. let 19. stol.) 274 275 Chronologické tabulky Chronologické tabulky l'LRĽDVF/NICI (70.-80. 19. stal) NÁRODNÍCI (70.-90. léta 19. slol.) PARNASISTL/PARNASI.STJCKÁ ŠKOLA (1866-19. slol.) IILASiSTÉ (konce 19. stol. - 1918) BÁSNÍCI SOUMRAKU (poůátek 20. stol.) MLADÉ ESTONSKO (od 1905)_ 5.2 AVANTGARDNÍ UMĚNÍ (10.-30. léta 20. stol.) Smčry, hnuti, proudy, programy, tendence PRAŽSKÁ NĚMECKÁ LITERATURA (1900-1939) 1MAG1SMUS (počálck 20. stol:) FAUVISMUS (1905-1907) FUTURISMUS (1909-20, léta) EXPRESIONISMUS (10,-20. léta) KUBISMUS {10.-20. léta) ZAUMNÁ POEZIE (10.-20. léta) AKMÉISMUS (10.-20. léla) RUSKÝ FUTURISMUS (10.-20. léta) AVANTGARDNÍ KOLEK.TIVISMUS KONKRÉTNÍ / EXPERIMENTÁLNÍ POEZIE (10, léta o) AKUSTICKÁ (AUDIÁLNÍ, FÓNICKÁ) POEZIE (10. léta o) VIZUÁLNÍ POEZIE (10. iétaO) METAFYZICKÁ MALBA (od Í0. let) ABSTRAKTNÍ MALÍŘSTVÍ (10. léta o) ABSTRAKTNÍ SOCHAŘSTVÍ (10. léta =>) GEOMETRICKÁ ABSTRAKCE (10. léta o) DADA1SMUS /DADA (1916-20- léta) NEOPLASTiCISMUS (od 1917) KONSTRUKTIVISMUS (1917-30. léta) PURISMUS (smír v architektuře po 1918) SOCIÁLNÍ UMĚNÍ (I. svat válka o) ÍMAŽINISMUS (20. léta) UNANIMISMUS (20. léta) PROLETÁRSKE UMĚNÍ (20. léta) POEZIE "DNEŠNÍHO DNE" (20. léta) BLUT UND BODÉN (20.-30. léta) KŘESŤANSKÁ RENESANCE (20.-30. léta) ASFALTOVÁ LITERATURA (20.-30. léta) FUNKCIONALISMUS (20. léta =>) SURREALISMUS (20. léta <*) SOCIALISTICKÝ REALISMUS (20. léta o) ABSTRAKTNÍ FILM (1921 o) NOVÁ VĚCNOST (1925 - počátek 30. let) ČISTÁ POEZIE (od i925) NADREALiSMUS (30.-40. léta) Generace, školy, skupiny, organizace OPATSTVÍ (1906-20. léta) ZAUMNiCi(!0.-20. léta) CECH BÁSNÍKŮ (zal. 1912) CLARTÉ (1919-30. léla) DE STUL (zal. 1917) PROLLTKULT (1917-1922) BAUUAUS (1919-1933) SKAMANDRITÉ {20. léto) LOST GENERATION (20 léta) SKAMANDER (20, léta) PEN KLUB (1921 o) SERAPIONOVI BRATŘI (1921-1930) KRAKOVSKÁ AVANTGARDA (1922-1927) LĽF (1922-1929) PERE VAL (1923-1930) LITERÁRNÍ CENTRUM KONSTRUKT1VISTŮ (zaľ 1924) DAVISTĚ(I924-1937) RAPP (1925-1932) ŽAGARY (30. léta) _ POSTMODERNÍ UMĚNÍ polovina 40. let 20. stol. o Tendence, proudy, smíry, programy, hnulí EXÍSTENCIAL1SMUS (40. léta o) MAGICKÝ REALISMUS (40. léta o) NEOREALISMUS (40.-50. léta) ABSTRAKTNÍ EXPRESIONISMUS (konec 40. let =>) AKČNÍ UMĚNÍ (konec 40. let o) LETTRISMUS (zal. 1946) FRANCOUZSKÝ NOVÝ ROMÁN / NOVÝ ROMÁN (50.-60. léta) NEODADA1SMUS (50. létaO) ABSURDNÍ DRAMA / LITERATURA (50. léta >*) OP ART (50. létaQ) UNDERGROUND (polovina 50. let =>) HAPPENING (konec 50. let O) POP ART (přelom 50. a 60. let o) NOVÁ VLNA (60. léta) KINETICKÉ UMĚNÍ (60, léta o) KONKRÉTNÍ / EXPERIMENTÁLNÍ POEZIE KOMPUTEROVÁ POEZIE (60. iéta o) PERMUTAČNÍ POEZIE (60. léta <*) HYPERREALISMUS / FOTOREALISMUS (60. léta o) LAND ART (60. léta o) Generace, školy, skupiny, organizace SKUPINA 47 SKUPINA 61 GROUP (od poloviny 50. let) ROZHNĚVANÍ MLADÍ MUŽI (50. léta) BEATNICI (50. iéta - počátek 60, let) _ 276 277 Chronologické tabulky České umění - základní etapy, tendence, proudy, směry, linutí, Školy, skupiny a programy ČESKÉ UMĚNÍ _(9. stol. Q)_ Etapy UMĚNI VELKÉ MORAVY (9.-10. stol.) STAROSLOVĚNSKÁ LITERATURA (9.-10. stol.) STAROČESKÁ LITERATURA (13.-14. stal.) HUSITSKÁ LITERATURA (konce 14.- 15. stol.) DOBA TEMNA (1620-1770) ČESKÉ NÁRODNÍ OBROZENÍ (1770-1850) ČESKÁ BÁSNICKÁ MODERNA (2. polovina 80.-90. léta 19. stol.) ČESKÁ MEZIVÁLEČNÁ AVANTGARDA (20.-30. léta 20. stol.) _ Generace, äkoly SMILOVA ŠKOLA (3. třetina 14. stol.) THÁMOVC1 / PRVNÍ NOVOČESKÁ BÁSNICKÁ ŠKOLA (1785 - počátek 19. stol.) 1'UCHMAJEROVCI / DRUHÁ NOVOČESKÁ.BÁSNICKÁ ŠKOLA (konec 18. - počátek 19. stol.) JUNGMANNOVC1 (1805-1830) MÁJOVCI / ŠKOLA MÁJOVÁ (1858-60. léta 19. stol.) LUMÍROVCI (polovina70.-80. léta 19. stol.) RUCHOVC1 (60. léta - počátek 70. let 19. stol.) NÁRODNÍ ŠKOLA (70, léta 19. stol.) GENERACE DEVADESÁTÝCH LET (19. stol.) GENERACE ANARCHISTICKÁ /GENERACE BUŘIČŮ (přelom 19. a20. siol.-1904) GENERACE ALMANACHU NA ROK 1914 GENERACE ČAPKOVSKÁ / PRAGMATICKÁ GENERACE (10. léta 20. stol.) GENERACE DVACÁTÝCH LET (20. stol.) MEZIGENERACE (první sbírky konec 20. let 20. stol.) GENERACE VÁLEČNÁ (první sbírky 40. léta 20. stol.) GENERACE KVĚTNA (nástup od poloviny 50. let 20. stol.) GENERACE ŠEDESÁTÝCH LET (20. stol.) GENERACE SEDMDESÁTÝCH LET (20. stol.) Chronologické tabulky Organizace, skupinv KATOLICKÁ MODERNA (90. léta 19. stol.) OSMA (Vüiiik 1907) MORAVSKÉ KOLO SPISOVATELŮ (1912-194S) DEVĚTSIL (zal. 1920) LITERÁRNÍ SKUPINA (zal. 1921) (SPOLOK SLOVEVSK.ÝCI1 SPISOVATEĽOV, 1923-1949) PRAŽSKÝ LINGVISTICKÝ KROUŽEK (zal. 1926) PROLETKULT V ČECHÁCH (1921-1924) LEVÁ FRONTA (1929-1938) BLOK (1935-1938) BEDNÁŘOVA SKUPINA (40. léta 20. stol.) SKUPINA 42 SKUPINA RA (40. léta 20. sto!.) SDRUŽENÍ MORAVSKÝCH SPISOVATELŮ (1945-1949) SYNDIKÁT ČESKÝCH SPISOVATELŮ (1945-1949) SVAZ ČESKOSLOVENSKÝCH SPISOVATELŮ (1949-1968: 1979-1990) (ZVÄZ SLOVEVSKÝCH SPISOVATEĽOV, zal. 1954) SKUPINA KVĚTNA (1955-1959) SVAZ ČESKÝCH SPISOVATELŮ (1969-1970; 1971-19S9) SDRUŽENÍ ČESKÝCH SPISOVATELŮ (1989-1990) OBEC ČESKÝCH SPISOVATELŮ (zal. 1989)_ Smíry, hnutí, tendence, programy KRITICKÝ REALISMUS (4. čtvrtina 19. stol.) MLADÁ MORAVA (1876-1885) REALISMUS ČESKÉ BÁSNICKÉ MODERNY (90. léta 19. stol.) ČESKÝ SYMBOLISMUS (90. léta 19. stol.) ČESKÁ DEKADENCE (90. léta 19. stol.) NATURALISMUS (konec 19. - počátek 20. stol.) ČESKÁ SECESE (konec 19. - počátek 20. stol.) CIVILISMUS (před 1914) NOVOKLASICISMUS (I. třetina 20. stol.) EXPRESIONISMUS (20. léta 20. stol.) PROLETÁRSKE UMĚNÍ (1918-1925) POETISMUS (1922-1930) ČESKÝ FUNKCIONALISMUS (Í925 o) RURAL1SMUS (20.-30. léta 20. stol.) ČISTÁ POEZIE (30. léta 20. stol.) ČESKÝ SURREALISMUS (1934 o) SOCIALISTICKÝ REALISMUS (polovina 30. let 20. stol. o) PROGRAM "NAHÉHO ČLOVEKA" (I. polovina 40. let. 20. stol.) EXISTENC1ALISMUS (od 40 let 20. stol.) BUDOVATELSKÝ ROMÁN (50. léta) POEZIE "VŠEDNÍHO DNE" (2. polovina 50. let 20. stol.) FRÉZ1SMUS (50. léta 20. stol.) ABSURDNÍ DRAMA / LITERATURA (60. léta O) 278 279 1 Jiří Pavelka: Epochy a proudy1 1. Pravěké umění Pravěké umění je nejdeiší, nejméně známá, počáteční, prehistorická {= bez písemných dokladů) epocha ve vývoji umění, která je spojena s prvobytně pospolnou společností, v níž zřejmě člověk přecházel od sběračství potravy k lovectví a měnil se postupně v pastevce, zemědělce a řemeslníka. Nej-starší nálezy pozůstatků dnešního člověka typu homo sapiens pocházejí zřejmě z doby před 40 tisíci lety. Hranice mezi p. u. a následující vývojovou etapou, kterou představovalo starověké umění, jsou pohyblivé, závislé na úrovni společenského vývoje daného kult. teritoria (= území). Prehistorická pravěká kultura a p. u. přecházely v novou kvalitu v závislosti na postupném vznikáním prvních otrokárskych městských či státních útvarů a na vynálezu písma, v historickou, starověkou kulturu (srov. starověké umění). K těmto změnám docházelo zřejmě již na přelomu 4. a 3. tisíciletí před n. I., kdy na území Mezopotámie a Egypta vznikaly nejstarší známé civilizace (srov. umění Mezopotámie a staroegyptské umění). Nejstarší nálezy p, u. pocházejí z doby 30-25 tisíc let př. n. I., tzn. z mladšího paleolitu (40-9 tisíc př. n. I.). Jsou jimi hliněné reliéfy a skalní rytiny zvířat, sošky zvířat a žen ze slonoviny, kosti, měkkých nerostů anebo hlíny (tzv. venuše), ornamenty na kamenných nástrojích a hliněných nádobách, přívěsky, náhrdelníky. (Podle nových výzkumů, jejichž výsledky dosud nebyly obecně přijaty, vznik umění spadá do středního paleolitu - doby před 300-200 tisíci lety, tzn. ještě do předneandrtálského období.) Nejstarší známou lokalitou, podávající nesporné svědectví o tom, že mladopaleolitičtí lovci objevili výrobu keramiky, jsou Dolní Věstonice na Moravě. Nejslavnější dochovanou plastikou z doby více než před 25 tisíci lety, vytvořenou z hlíny, přepálených kostí a mamutoviny, je Věstonická venuše. Dalšími proslulými paleolitickými ženskými soškami jsou venuše z Moravian nad Váhom (20 800 př. n. I.), z Laussel [losel], Willendorfská. Mezi nejznámější díla tohoto období patří dále skalní kresby v jeskyni v Lascaux ([lásko], Francie, 15 000 př. n. 1.), metaforicky označované za Sixtinskou kapli pravěku, a v jeskyni Altamira (Španělsko, 13 500 př. n. I.), které sloužily jako svatyně. Toto stadium, představující doklady nejstar-ších loveckých kultur, lze označit za paleolitické umění. Nejmladší vývojovou fází p. u. je umění prvních rolníků a řemeslníků spadající do neolitu (v Evropě asi od r. 6 000 př. n. [.), Čili neolitické umění. Z tohoto období pocházejí již první podobizny lidského obličeje (hlava paleolitických venuši byla silně stylizovaná anebo chyběla, muži byli znázorňováni v podobě zvířat). V tomto období vznikly také první stavby monumentální architektury - metzality (z řec. mega = velký, lithos = kámen), vytvořené skládáním velkých kamenů nasucho. K nejslavnějším patří Stone-henge u Salisbury ([stounhendž u sólzberi], angi. = kamenný plot, 2 600-1 700 př. n. I.) z jihu Anglie. Jde o kruhově uspořádanou stavbu z kamenných bloků, jejíž účel není znám. Zachovány jsou dále skupinové hroby (např. v Bretani) a chrámové stavby (např. na Maltě). 1 Podkladem tohoto textuje publikace Pavelka, Jiří - Pospíšil, Ivo: Slovník epoch, sinéríi, skupin u manifestů. Brno: Nakladatelství Georgetown, 1993. 2 2. Starověké umění Starověké umění je dlouhá epocha ve vývoji umění, která následovala po pravěkém umění a která je spjata se vznikem a rozvojem nejstarších otrokárskych společností. Tyto civilizace byly místně nejednou natolik vzdálené, že se jejich kultury vyvíjely nezávisle na sobě. Teritoriálně a časově blízké civilizace se naopak ovlivňovaly, anebo dokonce vytvářely společné kult. oblasti (srov. antické umě-ní). Důležitým rysem starověkých civilizací je, že si již vytvořily písmo a zanechaly písemné památky o své existenci. Jde o Mezopotámii a starý Egypt, tedy kultury nejstarších lidských civilizací, které vznikaly na rozmezí 4. a 3. tisíciletí před n. 1., a dále o něco mladší kultury staré Číny a staré Indie. S evropskou kulturní oblastí je nejtěsněji spjato Středomoří {tzn. krétsko-mykénská, starořecká a etruská kultura), kde se první civilizace objevují již na počátku 3. tisíciletí př. n. 1. Další vyspělé starověké civilizace vznikly na Dálném východě a také ve střední Americe (srov. předkolumbovské kultury). Konec s. u. v Evropě spadá do doby pádu západořím. říše (476 n. I.), Antické umění představuje pouze jednu z fází bohatého vývoje s. u. V centru antického umění se ocitly dvě etnické oblasti - staré Řecko a Řím, které sehrály klíčovou roli pro sjednocování a vývoj evrop. umění, i když také (staro)řeeké umění, jehož počátek bývá kladen do homérske doby (8. stol. př. n. 1.), a na něj navazující římské umění bylo vnitřně značně členité. Nejstarší dochované památky s. u. představují zejména chrámy, paláce, opevnění a hrobky, dále sochařská a výtvarná díla (např. reliéfy). Do období s. u. spadá vznik literatury. Mezi nejstarší lit. díla patří babylónský Epos o Gilgamešovi (asi 2000 př. n. ].), staroegyptský Vlastní životopis Sinuhetův (1950-1935 př. n. 1.), védská „sbírka znalosti chvalozpěvů1' Rgvéda (asi 1200 př. n. 1.), hebrejsky a aramejsky psaný Starý zákon (jeho nejstarší části vznikly v 9. stol. př. 1.) a Homérovy eposy Ilias (druhá polovina 8. stol. př. n. 1.) a Odysseia (počátek 7. stol. př. n.l.). 3 3. Antické umění Antické umění je základní a nejvtivnější epocha ve vývoji evrop. umění, která je spjata zejména se společenským, politickým a kult. životem starověkého Řecka a Říma, s antikou, tedy přibližně s dobou od 9. stol. př. n. I. do 5. stol. n. I. Je vyspělou a vyhraněnou formu starověkého umění, kterému v jiných oblastech předcházelo a vedle kterého se po jistou dobu rozvíjelo podstatně starší umění Mezopotámie, staroegyptské umění a příslušné vývojové fáze umění Dálného východu, zejména umění Indie a čínské umění. A. u. znamená závěrečnou fázi starověkého umění, jemuž předcházelo pravěké umění a po němž v evrop. kult. oblasti následovalo středověké umění. Kulturami, které ve Středomoří bezprostředně předcházely řec. období, byla „kultura krétska" a „mykénská" (srov. krétsko-mykénské umění); ty jsou zahrnovány do doby antiky, obdobně jako „etruská kultura" (srov. etruské umění), která se stala spojnicí mezi starořeckým a římským uměním. Významným obdobím antické kultury byl helénismus (odvozeno od jména Hellén, zakladatele národa Hellénů, za něž se sami „Řekové" považovali), tzn. období řec. kult. výbojů, kdy neřec. národy, přejímaly vzdělanost, umění, hodnoty i životní styl starých Řeků a obohacovaly je o viastní tradice. Časově spadá do doby od válečných tažení Alexandra Velikého (336 př. n. 1.) do počátku samovlády Octaviana ([oktaviána], 30 př. n. I.) prvního řím. císaře, který v r. 27 přijal jméno Augustas. Do pozdního a. u. pronikaly prvky křesťanského umění. Antické tradice zčásti přejímalo byzantské umění, které již představovalo vstupní fázi středověkého umění, určené křesťanským svět. názorem. K ideálům kultury a umění antiky se vrátila renesance a humanismus. Světonázorově antickou kulturu sjednocovala řec. a řím. mytologie s bohatou galerií Bohů (např. Zeus, Erós, Héfaistos, Prométheus), bájných bytostí (např. Faun, Kerberos, Medúza, Pégasos) a hrdinů {např. Achilles, Ikaros, Orfeus, Romulus) a filozofie, zejména racionalismus směřující k představě světa jako uspořádaného objektu, v němž má člověk své pevné a důstojné místo anebo se dokonce ocitá v jeho středu (= antropocentrismus, řec. anthropos = člověk, lat. centrum = střed), a senzualísmus (~ důraz na smysly) dovolující ocenit pozemské hodnoty, včetně krásy lidského těla a radovánek (hry, slavnosti, hostiny). K nejvýznamnějším řec. filozofům patřili Hérakleitos (asi 540-480 př. n. 1.), Sokrates (469-399), Platón (427-347) a Aristoteles (384-322), k řím. Lucius Annaeus Seneca ([aneus seneka], asi 6-3 př. n. 1.-65 n. I.) a Plotinos ([plotýnos], 203-270). Antickou vědu, zejména v oblasti matematiky, geometrie a fyziky proslavili Řekové Pythagoras (asi 580-500 př. n. I.), Eukleidés (č. Euklides, 3. stol. př. n. 1.) a Archimédés (287-212 př. n. I). A. u. položilo základ euro-amer. kultury a umění. Vyniklo především v architektuře. Nejvýznam-nějšími stavbami jsou chrámy (jeden ze sedmi divů světa, Artemidin ch. v E tesu, 6. stol. př. n. I.; Parthenón, ch. k oslavě bohyně Athény, dílo sochaře Feidia; ch. Athény Niky na athénské Akropoli, oba 5. stoí. př. n. !.), paláce (opevněné p. v Mykénách, Athénách a Thébách, spadající do nej-staršího období krétsko-mykénského umění; flaviovský p. na řím. Palatinu, 1. stol. n. I.; Diocletiá-nův [dyjokleciánúv] p. ve Splitu, 3. stol.n. !.), divadla (d. v Delfech a v Epidauru, obě 4. stol. př. n. L; Marcellovo d. v Římě pro 30 000 diváků, 1. stol. př. n. !.), amfiteátry (řím. Koloseum pro 50 000 diváků a a. ve Veroně, oba 1. stol. n. ].), mauzolea (= hrobka v podobě chrámu, nazvaná podle jednoho ze sedmi divů světa, hrobky krále Mausóla, postavené ve 4. stol. př. n. i. v Halikarnassu, na jihovýchodě Malé Asie; m. císaře Augusta na Mariových polích v Římě, 1. stol. n. 1.; m. císaře Hadrt-ana v Římě - Andělský hrad papežů, 2. stol. n. 1.), termální lázně (t. I. v Pompejích, 2. stol. př. n. 1.; Termy, tj. veřejné lázně, císaře Septima Severa v Římě, kolem 210; Diocletianovy lázně v Římě, kolem 300 n. 1.), kryté sloupové síně (= stoá), vodovody (= aquadukty; nejvýznamnějším dochovaným a. je Pont du Gard poblíž Orange [pon dy gár, oranž], ve Francii, I. stol. n. 1.), mosty, silnice, slou-PX (vítězné) oblouky (Titův nebo Konstantinův o. v Římě, 1. a 3. stol. n. 1.). Antické sochařství se vyznačuje schopností věrně zachytit předlohu. Nej užívanějším materiálem je kámen (mramor) a bronz (nejstarší dochovaná bronzová socha Apollón z Pirea pochází z r. 525 př. n. 4 I.). Dochovány jsou monumentální sochy, sochy v životní velikosti, drobné plastiky, zdobené náhrobky, sarkofágy, portréty, reliéfní desky (= stély). Nejslavnější sochaři žili v Řecku v 5. stol. př. n. 1. - Feidiás (sochařská a reliéfní výzdoba Par-thenénu, monumentální socha Dia ze zlata a slonoviny - jeden ze sedmí divů světa), Polykleitos (Doryforos, mladík nesoucí kopí) a Myrón (Diskobolos, předkloněný atlet s diskem); k nim se řadí tvůrce ženského aktu Práxitelés (Afrodite z Knidu, 350 př. u. !.). K. vrcholným dílům antického sochařství patří dále Apollón Belvederský, Hermes s malým Dionýseni (obě 4, stol. př. n. i.), umírající Gal (3. stol. př. n. I), Afrodite (Venuše) Mélská (130-120 př. n. I.) a Láokoón a jeho synové (asi 1. stol. př. n. !.). Vývoj antického výtvarného umění zachycují dále malby na amforách (= řec. vázy vejčitého tvaru s dvěma uchy) a vázách, mozaiky a nástěnné malby (mj. v Pompejích, před 79 n. I.). Zakladatelský význam má a. u. také v dramatu. Nejúspěšnějšími autory řec. tragédií byli Aischylos (525 nebo 524-456 nebo 455 př. n. 1., hry: Peršané, Sedm proti Thébám, Upoutaný Prométheus, trilogie Oresteia), Sofoklés (asi 496-406 př. n. !., hry: Antigona, Vládce Oidipús, Élektra), Euripides (mezi 485 a 480-406 př. n. 1., hry: Médeia, Trójauky, Ifigenie v Tauridě). Jako autor komedií se proslavil Řek Aristofanés (asi 446 - po 388 př. n. 1., hry: Ježci, Lýsistraté, Ptáci, Oblaka, Ženský sněm) a Říman Plautus (před 251-184 př. n. I., např. hra Komedie o hrnci). K. nejznámějším představitelům řec. literatury patří tvůrce eposů ílias (druhá polovina 8. stol. př. n. I.) a Odysseia (počátek 7. stol. př, n. 1.) Homér (někteří badatelé popírají jeho existenci), autor nej-starší řec. básně Původ bohů (Theogoniá, 8.-7. stol. př. n. 1.), podávající mytologický výklad světa a hierarchii bohů, Hesiodos, dále představitelé lyrické (zpívané) poezie sólové — Alkaios (7. stol. př. n. I.) a Sapfó (7.-6. stol. př. n. 1.) a sborové - Pindaros (522 nebo 518 - před 43 1 př. n. I.), tvůrce bajek Ezop (řec. Aisópos, 6. stol. př. n. I.). Z řím. autorů jsou nej významnější Vergilius (70-19 př. n. 1, hrdinský epos Aeneis [eneis]), Ho-ratius ([horácius], 65-8 př. n. 1., sbírka Básně, zvaná též Ódy), Ovídius (43 př. w. \. - asi 18 n. I., dopisy žen zasílané milencům Listy heroin, erotická poezie Umění milovati, báje Proměny, zvané též Metamorfózy), Petronius (1. stol. n. 1., satirická próza Satirieon [satyrikon]) a Apuleius ([apulejus], nar. asi 125 n. 1., román Proměny, častěji zvaný Zlatý osel). Ncjvýznamnějším lat. píšícím křesťanským spisovatelem byl Augustinus (354-430, pokřtěn r. 387), autor autobiografického Vyznání (400) a v četných filozofických pracích tvůrce prvního uceleného křesťanského teologického systému. Velký vliv na lidský život přikládali staří Řekové hudbě, takže ta se stala stejně důležitou součástí výchovy jako společenského života. Byla spojena s tancem, ale také s lyrickým, epickým a dramatickým básnictvím, které bylo buď doprovázeno hrou na strunné nebo dechové hudební nástroje (např. píšťalu, kitharu), anebo bylo přímo zpíváno. Zpěv byl jednohlasý, ať už šlo o zpěv sólový anebo sborový, stejně tak i doprovod. Harmonii v dnešním slova smyslu založenou na kombinaci tří a více různě vysokých tónů starořec. hudba neznala. Básníci byli současně hudebními skladateli a interprety. V rámci populárních sportovních her se pořádaly soutěže hudebníků a zpěváků. Římané nepřinesli do hudebního umění významnější podněty. Na evrop. středověkou kulturu antická hudba působila nesrovnatelně méně než slovesné, výtvarné a stavební umění, neboť ze starořec. období se až na nepatrné zlomky žádné skladby nezachovaly, i když Řekové znali notaci prostřednictvím písmen abecedy. Vlivná ovšem byla rozpracovaná antická hudební teorie. 5 4. Románska kultura Románský styl / sloh charakterizuje významnou etapu ve vývoji evropské středověké kultury a evropského středověkého umění. Představuje specifický styl vzniklý kompilátem antických, byzantských, iroskotských a karolínskych (Franských) vzorů, který se ujednotil ve Francii, Německu a Itálii na poč. 1 1. stol. Konec tohoto stylu - i když na některých místech se prosazoval až do pol. 13. stol. -je dotován do poloviny 12. stol., kdy se ve Francii rodí nový styl gotika. Románskou kulturu předcházela tzv. předroniánská / prerománská kultura, jejímž nevýraznějším slohovým útvarem byla tzv. karolínska renesance, vztahující se k období vlády Karia I. Velikého (742-814) a u nás kultura Velké Moravy. V Cechách se prerománské umění, které se dostávalo do souvislostí s vyspělejším románským uměním, vyvíjelo pod vlivem německého umění (tzv. otonský sloh podle císaře Oty 1. Velikého, 912-973). Časově do doby předrománského umění spadá umění Velké Moravy, to však bylo ovlivňováno spíše byzantským uměním, které se v daném období rozvíjelo v oblasti jihovýchodní Evropy. Předro-mánský charakter mají také nejstarší stavební památky raně přemyslovských Čech, především první trojlodní bazilika na území Čech - bazilika sv. Jiří (dostavěna 921), rotunda sv. Víta (926-930) na Pražském hradě anebo benediktinský břevnovský klášter (zal. 993) s kostelem sv. Markéty. Také kostelík v Levém Hradci byl vystavěn Bořivojem I. podle velkomoravských vzorů. Románské umění je z valné části uměním anonymních umělců. Autorství - pokud se dochovaly archivní materiály - je dochováno především u některých staveb románského umění. Charakteristickými architektonickými rysy románského stylu se staly masivní, často opevněné stavby se silnými zdmi, úzkými okny bez skel a plochým stropem (raná fáze), valenými válcovými nebo křížovými klenbami a arkádami ve tvaru půloblouku (vrcholná fáze) a se silnými podpěrnými sloupy s hlavicemi (vynálezem románské architektury je prostá krychlová hlavice) či svazkovými pilíři. Typickými stavbami románského styíu byly rotundy, několikalodní baziliky, dómy (chrámy) a kláštery podle by~ zantských vzorů, z profánních (= světských) staveb hrady (hrady tvořené jedinou masivní věží se nazývaly donjony) a mosty. Proslulými románskými stavebními památkami se staly bazilika sv. Ambrózia v Miláně (II. stol.), bazilika sv. Marka v Benátkách (829, rekonstrukce 1063), katedrála v Canterbury ([kentr-beri], 11. stol.), kostel Saint Sernin v Toulouse ([sen sernen v tulúz], 11.-12. stol.), klášterní (opátsky) kostel v Čluny [kliny], 11.-12. stol.), dóm ve Veroně (12. stol.) a Wormsu (12.-13. stol.). V Čechách byl v románském stylu přestavěn na baziliku kostel sv. Jiří na Pražském hradě a vystavěn benediktinský sázavský klášter (zal. knížetem Oldřichem 1032) a premonstrátský klášter na Strahově (zal. 1143). Z mimopražských památek staršího období jmenujme rotundu sv. Petra a Pavla na starém slovanském hradišti Budči (okr. Kladno), založenou Spytihněvem I., a rotundu ve Starém Plzenci (okr. Plzeň). Románská architektura vrcholí ve 12. stol., kdy je dokončena výzdoba znojemské rotudy sv. Kateřiny, zobrazující mýtické počátky přemyslovského rodu (1134). V blízkosti Znojma vzniká románský premonstrátský klášter Louka a v Olomouci románský biskupský palác. Českou románskou architekturu dále představuje premonstrátský klášter s kostelem a příčnou lodí v Doksanech (u Roudnice n. L.) anebo cisterciácký klášter v Kladrubech (u Stříbra). K nej významnějším románským stavbám profánního (světského) umění - vedle zejména přemyslovských hradů - patří Juditin kamenný most (70. léta 12. stol.) v Praze, z něhož se zachovala pouze malostranská mostecká věž. Románská malba (nástěnná a desková malba, oltářní cykly, iluminace, tj. barevný obraz v středověkých rukopisech) nezná ještě prostor a modelování tvaru světlem a stínem, je plošná, s výraznými obrysovými liniemi a strnulá v zobrazování gest. Zpracovávala obdobné náboženské náměty jako předrománské umění. Významnejšou nástěnné malby z pozdního 12. stol. zachované v Canterbur-ské katedrále (1070-1089, přestavěna v r. 1174). V č. kult. oblasti vznikl např. bohatě iluminovaný vyšehradský kodex (11. stol.). Nástěnné malby Přemyslovského cyklu ve znojemmské rotundě sv. Kateřiny (zřejmě z r. 1 134) znamenaly průlom světské tématiky do náboženských námětů. 6 Románske sochařství se soustředilo především na výzdobu církevních staveb (hlavice sloupů, portály a průčelí chrámů). Uplatňovalo se - obdobně jako sochařství následujícího, gotického období -především v plastické dekorativní i figurální výzdobě kamenných portálů (= vstupů do budovy), průčelí, zejména trojúhelníkového nebo půlkruhového štítu (= tympanonu), i vnitřních chrámových prostor. Sochařství pozdně románského období našlo svůj vrcholný výraz ve figurální výzdobě hlavic a západního průčelí portálu katedrály v Chartres ([šartréj, kolem i 150, samotná stavba - největší katedrála ve Francii - je mladší, vznikla v letech 1220-1245). Literatura románského období se obvykle neodlišuje od doby raně gotické. Část lit. památek staroslověnské literatury / cirkevnoslovanské literatury spadá do románského umění. Románská literatura byla psána především v lat. jazyce. Národní jazyky však pozvolna získávaly psanou spisovnou podobu. Např. k nejstarším památkám psaných ruským jazykem patří letopis (= po letech zaznamenané události) Pověst dávných let, tzv. Nestorův rukopis (první čtvrtina 12. stol.). Na počátku španělské literatury stojí veršovaný rytířský epos Píseň o Cidovi (kolem 1140). Nejstarší něměmecký hrdinský veršovaný epos Píseň o Nibelunzích získal konečnou podobu až na počátku 13. stol., založen je ovšem na mnohem starších franckých a burgundských pověstech sahajících až do 5.-6. stol. Oblíbenými žánry literatury románského období byly duchovní lyrika, kázání, legendy a kroniky jako např. Kosmova latinská Kronika česká (dokončena r. 1125). Do tohoto období, ale také do doby rané gotiky patří žakéřská (žertovná) literatura a počátky rytířské kurtoazní (= dvorské) literatury. Dochovaly se rovněž útvary románské hudební kultury. Z hudební kultury předcházejícího období, z předrománského umění, se dále rozvíjí gregoriánsky chorál, rozšířený o princip vícehlasu. Reprezentativním žánrem světských písní se stává milostná lyrika - německý Minnesang [minezank] a francouzská trubadúrská a truvérská lyrika. 7 5. Gotika Gotika je etapa ve vývoji stredoveké evrop. kultury světonázorově vycházející z křesťanství. Její počátek je datován do poloviny 12. stol. a její konec podle oblasti do doby od poloviny 15. do poloviny 16. stol., tedy do doby vrcholného feudalismu. Gotika (gotický sloh) a na něm založené gotické umění se objevuje ve Francii okolo r. I 150. Rychle se šíří, takže v pol. 13. stol. ovládá již ceiou západní a střední Evropu. Jeho vliv slábne koncem 14. stol. a mizí kolem r. 1550. Gotické umění ve vývoji evrop. umění představovalo spolu s bezprostředné předcházejícím románským uměním druhou vývojovou fázi středověkého umění. Je spjato s dobou vrcholného feudalismu a jeho ideovým základem - křesťanstvím. Umělec v také tomto období zůstával obvykle v anonymitě. Do rámce g. u. spadá reformační umění, zatímco renesanční umění již zahajuje novou vývojovou epochu, otevírající novověk (novodobé umění). Gotické umění má velmi vyhraněný sloh, jehož kolébkou je Francie. Jeho charakteristickými rysy v architektuře jsou - ve srovnání s robustními románskými stavbami (srov. románské umění) — „slabé" zdi, štíhlé, vysoké věže i okna, barevná malba na okenním skle, křížová klenba, lomený oblouk, symetrie. Za první gotickou stavbu je považován opatský klášter v Saint Denis [sén deny] u Paříže (1137-1 144). Největší franc. gotická katedrála byla postavena v Chartres ([šartré], 1220-1245). K dalším významným gotickým stavbám patří katedrála Notre Dame [notr dam] v Paříži (stavba započata 1163) a v Remeši (13. stol., Remeš je od roku 1175 korunovačním městem franc. králů), původně románská katedrála v angl. Canterbury [kentrberi], přestavěná po požáru v r. ! 174, a jed-nověžová katerála v Uhnu (od 14. stol.), která je po pětilodní katedrále (dómu) v Kolíně nad Rýnem (od 1248 do 1880, vysoký 157 m) největší v Německu. Nejokázalejší španělskou gotickou stavbou je katedrála Santa Maria del Mar v Barceloně (od 1298). Období nástupu gotické architektury v Cechách se klade do 2. třetiny 13. stol. K raným gotických stavbám kulturního centra českých zemí, v Praze, patří dva sdružené kláštery na Františku, založené blahoslavenou Anežkou, a dvojíodí Staronové synagogy v ghettu na Starém městě. Již od raných fází probíhá rozsáhlá výstavba královských a šlechtických hradů (Bezděz, Pernštejn, Zvíkov) a zakládání a přestavba měst (České Budějovice, Jihlava, Kutná Hora). V sakrální architektuře převažuje reformní sloh cisterciáckých klášterů (Predklášterí u Tišnova, Vyšší Brod, Zlatá Koruna, Zbraslav -byl zcela zničen za husitských válek). K nej významnějším dílům české cisterciácké katedrální architektury patří první stavba katedrálního typu v Cechách, pětilodní klášterní chrám P. Marie v Sedlci u Kutné Hory. Vrcholným obdobím České gotiky je vláda Karla IV. a Václava [V. (2. pot. 14. stol.), kdy se centrem středoevropské architektury stává huť katedrálního kostela sv. Víta vedená Matyášem z Arra-su, projektujícího mj. chrám sv. Jakuba v Kutné Hoře, klášter na Slovanech a patrně i výstavbu Nového Města. Nej významnějším i gotickými stavbami v Čechách jsou katedrála sv. Víta v Praze (na vedení stavby, zahájené r. 1344, se podílel mj. architekt Matyáš z Arrasu, dokončena r. 1929), hrad Karlštejn (1348-1357), kde vnitřní výzdobou vyniká kaple sv. Kříže, a Kamenný (později Karlův) most (od r. 1357). Na všech těchto stavbách se podílel pokračovatel Matyáše z Arrasu Petr Parléř (zemřel 1399), který se stal jedním z nejvýznamnějších architektům své doby. K jeho hlavním stavbám patří dále chór Svatovítského chrámu, jeho hlavní věž a kaple Všech svatých na Pražském hradě; podstatný je Parléřňv podíl na budování Týnského chrámu. Poslední fází gotické architektury v Cechách je tzv. vladislavská gotika (přelom 15. a 16. stol.). K nejcennějším dílům pozdní gotiky patří kostel sv. Barbory v Kutné Hoře (zal. před 1403, stavitelem Benedikt Rejt, který stavbu v letech 1489-1499 zaklenul, a Matěj Rejsek) a Vladislavský sál na Pražském hradě (přelom 15. a 16. stol, stavitel Benedikt Rejt). Dalším významným architektem tohoto období byl Hanuš Spiess (královská oratoř v Svatovítské katedrále). Gotická malba (desková a nástěnná malba, oltářní cykly, knižní iluminace) nezná ještě prostor, ale proti románské lineárnosti, plošnosti a strnulosti usiluje o plastické modelování tvaru světlem a stínem. Tematicky čerpala - obdobně tomu bylo v sochařství - z křesťanské mytologie a křesťanských legend (k nejčastějším patřilo téma madony a ukřižování). 8 Prvním velkým malířem období gotiky byl Ital Giotto ([džoto], kolem 1266-1337, fresky Výjevy sv. Jana Křtitele a Jana Evangelisty v kostele Santa Croce [kroče] ve Florencii, 1320-1329). Do pozdního g. u. spadá tvorba nizozemského malíře Jana van Eycka ([fan ejka], kolem 1390-1441, obraz Madona s kancléřem Roliinem, asi 1406) a fantaskního Hieronyma Bosche ([bose], 1450-1516, triptych, tj. třídííná desková malba, se Zahradou rozkoší, před 1500). Pojmem se stala česka gotická malba, která představovala jednu z nejvýznamnějších malířských škol 14, stol. (Mistr emauzského cyklu, Mistr třeboňského oltáře, Mistr vyšebrodského oltáře, Theodorik). Gotické sochařství - obdobně jako sochařství předchozího, románského období - se uplatňovalo především v plastické dekorativní i figurální výzdobě portálů (= vstupů do budovy), průčelí, zejména trojúhelníkového nebo půlkruhového štítu (= tympanonu), i vnitřních chrámových prostor. Pozoruhodná je plastická vnitřní výzdoba dómu ve Štrasburku (13. stol.). Jeden z nejstarších dochovaných vyřezávaných oltářů je chován v kostele P. Marie v Oberweselu (vznikl kolem r. 1330). Vůdčí osobou českého sochařství daného období byl Mistr krumlovské madony. Významnými drobnými výtvarnými objekty daného období byly mešní rekvizity, zejména bohatě zdobené poháry a monstrance (= obvykle zlatá schránka, která sloužila k vystavení hostie, tj. jemný plátek pšeničného chleba představující při proměně tělo Kristovo), a relikviáře (= skříňky na ostatky svatých): V kovotitectví vynikl např. Matěj z Verdunu (ostatková skříňka sv. Tří králů z dómu v Kolíně nad Rýnem, kolem 1280). V slovesném umění obvykle nedochází k rozlišování vývoje na „románskou" a „gotickou" litera-turu. Oblíbenými žánry literatury období g. byly náboženské písně, duchovní a světská lyrika, kázání, legendy (= životopisy svatých), rytířské a zvířecí eposy a kroniky. Do do doby přelomu románské doby a doby gotiky spadají počátky nejvyspějších národních literatur. Tato díla jsou často anonymní. Na počátku rus. literatury stojí veršovaný hrdinský epos Slovo o pluku Igorově (konec 12. stol.), o jehož pravosti ovšem existují spory, na počátku něm. literatury veršovaný hrdinský epos neznámého autora Píseň o Nibelunzích (asi 1200-1220). Z franc. literatury do tohoto období spadá např. anonymní veršovaný satirický epos Román o Lišákovi (12.-13. stoi.), který formou podobenství paroduje lidské vlastnosti i dobovou společnost, včetně rytířství a náboženství. Z téže doby pochází také franc. prozaické dílo - rytířský Román o Trístanovi a Isolde, založený nejspíše na pověsti keltského původu, příběh o tragické lásce dvou mladých lidí, kteří se omylem napijí nápoje lásky, ale kteří si nejsou osudem souzeni. Velký vliv na pozdější lit. vývoj měla franc. veršovaná alegorická skladba Román o růži (13. stol.). Její první část (autor šlechtic GuiUaume de Lorris [gijom d loris]) je shrnutím zákonů dvorské lásky a z něho vyplývajícího umění milovat, zatímco druhá část (autorem měšťan Jean de Meung [žán d menkj) podává realistický pohled na lásku (jejím posláním je rodit děti) a kritický pohlůed na církev i šlechtu; její těžisko spočívá v úvahách, které shrnujícím způsobem zachycují dobové vědění. Za prvního velkého a současně nej většího básníka ital. středověky, který již připravoval nástup renesance, je považován Dante Alighieri ([aligjéri], 1265-1321), autor Božské komedie (1307-1321). Prvním spisovatelem angl. středověku se stal Geoťfrey Chaucer ([džefri čósr], asi 1340-1400), autor cyklu nedokončených veršovaných i prozaických povídek Caiiterburské povídky ([kentrberské], 1385-1400), který tvoří vyprávění třiceti poutníků ukracujících si cestu do poutního místa Canterbury. Do g. u. spadá kurtoazní literatura, žakéřská literatura a žákovská poezie / literatura, z č. oblasti staročeská literatura a husitská literatura jako vyhraněný projev reformačního umění. Do gotická hudební kultury do tohoto období přechází gregoriánsky chorál, trubadúrská a tru-vérská lyrika, spadají sem také počátky působení mistrů pěvců. V Paříži kolem r. 1200 vzniká první evrop. hudební kompoziční škola katedrály Notre-Dame, pěstující vokální polyfonii (= vícehlas). Nej větším hudebníkm 14. stol. se stal Guiltaume de Machaut ([gijom d mašó], 1300-1377). 9 6. Renesance Renesance je etapa ve vývoji evrop. společenského, politického a kult. života, která následuje po středověku a znamená počáteční stadium epochy představované jako novověk. R. se začala vyvíjet na konci 13. stol. v Itali a byla spjata s rozvojem měst a vystoupením měšťanstva jako společenské síly. Dalším významným centrem r. bylo Nizozemí, které se v 15. a 16. stol. stalo jedním z hospodářsky a obchodně nejsilnějších států Evropy. Konec r. byl pozvolný. V Itálii byly od poslední čtvrtiny 16. stol. renesanční ideály postupně opouštěny a nahrazovány ideály protireformáciiího katolicismu, který se stal ideovým základem baroka (a protireformace). V humanismu jako proudu, který z r. vycházel, však renesanční ideály žily dále, překlenuly období vrcholného baroka a vstoupily do doby osvícenského klasicismu (osvícenství a klasicismus). V jednotlivých kult. oblastech se r. uplatňovala v odlišné síle. Méně výrazně tomu bylo zejména v zemích se silnou protestantskou reformační tradicí, v Cechách, Německu a Švýcarsku (reformace, reformační umění, husitská literatura). Východní, pravoslavná Evropa stadiem epochou r. v podstatě neprošla. Renesanční umění vědomě navazuje na antický odkaz. Bohatě využívá antická alegorická a mytologická témata, v oblibě má také její „žánrové" formy, např. iluzivní fresku, jezdecké sochy nebo prvky chrámové architektury. Ideově znamenala r. návrat k pozemské a smyslové antice a jejímu racionalismu a antropocentrismu (= kladení člověka do centra světa). Tato okolnost vedla také ke vzniku humanismu, který představoval základní proud období r. uplatňující se zejména v literatuře, dramatu a ve vědě. Novými prvky charakterizujícími r. byly relativismus (= uvědomění si nedostatečnosti a podmíněnosti lidského poznání), který představoval mj. výraz snášenlivosti k odlišným názorům, a individualismus. Renesanční člověk byl ovlivněn výsledky vědy, zejména astronomie (Mikuláš Koperník, 1473-1543, Giordano Bruno [džordano], 1548-1600, Johannes Kepler, 1571-1630); pochyboval o existenci Boha anebo již v něho přestal věřit. Ztratil jistoty, které mu poskytovala křesťanská víra, ale získal osobní zodpovědnost za svůj vlastní osud. K nejvýznamnějším činům doby r. patřil objev Ameriky (1492) a Gutenbergův vynález knihtisku (r. 1445). V období r. základního významu nabývaly světské stavby, zatímco církevní stavby ustupují do pozadí. Renesanční architektura - na rozdíl od architektury gotické — neohromovala a nepokorovala, ale snažila se vzbuzovat pocit lidského sebevědomí a jistoty vyvážeností kompozice a harmonií tvarů a rozměrů, svou stabilností a účelností. Stěna, potlačená v gotické architektuře opěrnými pilíři a složitou sítí žeber, se stává opět základním prvkem členícím prostor. Znovu se objevuje valená klenba podepíraná řadou sloupů. Lomený oblouk nahrazuje půlkruhový oblouk. Návaznost na řec. chrámovou architekturu je zřetelná na průčelí staveb, které tvoří portikus (= předsunutá vstupní část budovy se sloupy a trojúhelníkovým štítem, tzv. tympanonem). Trojúhelníkový, ale také půlkruhový tympanon je obvyklý také u renesančních portálů (= umělecky ztvárněný vstup či vchod). Chrámy tohoto období mají půdorys čtverce, kruhu, řec. kříže anebo podobu kombinace těchto tvarů, zastřešeny jsou centrální kupolí, popř. dalšími vedlejšími kupolemi nad vedlejšími prostorami. Dodávána bývá hlavní loď obdélníkového půdorysu se zaklenutou valenou klenbou. Objevují se výklenky pro sochy. Renesanční stavby mají obdélníková okna, někdy též s půlobloukem v horní části. Jsou bohatě zdobené vnějšími římsami a portály, vnější sgrafitovou výzdobu (sgrafito = technika, která vzniká proškrábáním vnější omítky na spodní, barevnou omítku). Paláce mívají často sok! vystouplý před líc přízemního zdiva a (několikaposchoďová) arkádová nádvoří. Jejich vnitřní výzdoba je často reliéfní ze sádry a malty, oblíbené jsou kazetové stropy. Renesanční architektura se zrodila ve Florencii. Dominantou města se stal dóm (Duomo). Jeho kopula navrhl (byla budována v letech 1420-1436) architekt (sochař, malíř a zlatník) Filippo Brunel-leschi ([brunelski], 1376-1446), který je pokládán za zakladatele renesanční architektury. Mezi další známé renesanční stavby patří mj. chrám sv. Petra v Římě (1506-18. sto!., vysvěcen byl r. 1626), jehož centrální stavbu zahájil architekt Bramante (1444-1514), od r. 1547 ji řídil a kopuli navrhl a započal budovat (asi 1561) Michelangelo Buonarroti ([mikelandželo], 1475-1564), nebo palác Can- 10 celleria [kančeleria] v Římě (od 1500, architekt Bramaníe) Či knihovna sv. Marka v Benátkach (počátek stavby 1537, architekt Jacopo Sansovino [jakopoj, 1486-1570). Významným architektem tohoto období byl dále Andrea PaHadio (1518-1580), který je zakladatelem tzv. palladianismu, tzn. „klasicistního" stylu, ovlivňujícího na několik století Evropu. Jeho hlavními rysy jsou jasné, přísné proporce, strohá dekorativní výzdoba průčelí a tzv. benátské okno, tvořené širokým obloukem podepíraným sloupky a dvěma štíhlými obdélníkovými průzory po jejich stranách. Typickým dílem tohoto stavitele je např. vila Rotonda v ital. Vicenze [vičenze]. Renesanční architektura se rozvinula také mimo Itálii. Reprezentuje ji např. palác Louvre ([lúvr], od 1527) v Paříži, průčelí původně gotické radnice v Brémách (1609-16 i 3), Escorial ([eskorijai], 1563-1584, architekt Juan de Herrera [chuan de erera]), tzn. stavební komplex poblíž Madridu, jehož součástí je královský palác Filipa II. a klášter sv. Vavřince. Reprezentativní stavbou č. r. je královský letohrádek na pražském Hradě (stavěn od 1535, později zvaný Belvedere [belveder]), Schwarzenberský [švarenberský] palác (1545-1568) na Hradčanech, zámek v Litomyšli (2. pol. 16. stol.) nebo v Bučovicích (! 666-1682). Renesančního původu je figurální sgrafitová výzdoba na domě U minuty na Staroměstském náměstí v Praze (počátek 17. stol.). Šlechtická sídla procházela rozsáhlými renesančními přestavbami (Bučovice, Kratochvíle, Opočno). V dané době vznikají unikátní městské urbanistické celky (Telč, Slavonice, Jindřichův Hradec, Nové Město nad Metují, Pardubice), do měšťanských domů proniká italská sgrafitová a štuková výzdoba. Ital. renesanční malířství objevilo perspektivu, které využil již dominikánský mnich zvaný Fra Angelico ([andžélikoj, 1387-1445), vycházející z gotické tradice. Plodným raně renesančním umělcem byl sochař Donatello (1386-1466). K nejuniverzálnějším duchům r. patřili Italové Leonardo da Vinci ([vinči], 1452-1519), jehož obraz Mona Lisa Gioconda ([džokonda], 1503-1506) patří k nejznáměj-ším výtvarným dílům evropské kulturní oblasti, a Michelangelo Buonarroti (fmikelandželo], 1475-1564), který se proslavil mj. cyklem maleb nazvaných Poslední soud (dokončen 1541), zdobících soukromou papežovu vatikánskou Sixtinskou kapli (1475-1480), a pětimetrovou sochou Davida (1501-1504). Tito představitelé renesance vynikli nejen jako malíři a sochaři, ale také jako architekti, literáti, vynálezci a teoretikové unění. Předními malíři v období r. se stali Italové Sandro Botticelli ([botyčeli], 1445-1510, obraz Zrození Venuše, kolem 1486), Raffael (1483-1520, obraz Škola athénská, 1508-1511, nebo Sixtinská madona, kolem 1515), Tintoretto (1518-1594, obraz Poslední večeře, 1591-1594), Tizian ([tycián], asi 1488-1490 až 1576, obraz Nanebevzetí P. Marie, 1516-1518), Giorgione ([džordžone], asi 1477-1510, Spící Venuše, 1508) a Veronese ([veronéze], 1528-1588, obraz Svatba v Káni Galilejské, 1662-1663). Do renesančního malířství dále zasáhli Němci Lukas Cranach st. ([kranach], 1472-1553, obraz Adam a Eva, kolem 1538), Albrecht Dürer ([dýrer], 1471-1528, obraz Růžencová slavnost, 1506) a Hans Holbein ml. Qholbajn], 1497-1543, obraz Podobizna Jindřicha VHL, 1540). Podněty ital. renesanční malby s domácí tradicí spojil Nizozemec Pieter Brueghcl st. ([pítr brecht, kolem 1528-1569, obraz Selská svatba, kolem 1568), jehož dílo se staví proti dobovému manýrismu. Nizozemské renesanční malířství daného období je dále spojeno se jmény Jan van Eyck ([ejk], 1390-1441) a Hieronymus Bosch ([boš], 1450-1516). V renesančním hudebním umění sehráli základní úlohu nizozemští skladatelé - významní představitelé renesančního vícehlasu (= vokální polyfonie) Guillaume Dufay ([gijom dyfe], před 1400-1474), Jacob Obrecht ([jakop], 1451-1505) a Josquin Desprez (též Des Pres [žokén depré], 1440-1521). Významný je také přínos ital. hudebních skladatelů (např. originálního skladatele Carla Gesu-alda da Venozu [karia džesualda], 1560-1613 ocenila až moderní doba). Vzorem přísného slohu chrámové hudby se stal na několik století Giovanni Píerluigi da Palestrina ([džovany pijerlujdži], asi 1525-1594). V tomto období převažovaly duchovní hudební žánry sloužící bohoslužebným účelům, zejména mše, ze světských žánrů byl nej populárnější madrigal (= vícehlasý zpěv obvykle s milostnou tematikou). 1! Nej významnejším proudem a hnutím období r., projevujícím se zejména v literatuře, dramatické tvorbě, filozofii a ve védě, byl humanismus; orientoval se jednak na nadnárodní latinu, jednak na národní jazyky. Za posledního básníka středověku a prvního básníka novověku je považován Dante Alighieri ([aligjéri], 1265-1321), autor Božské komedie (1307-1321), k čelným Ital. humanistům patřili Giovanni Boccaccio ([džovany bokačo], 1313-1375), autor rozmarného cyklu asi sta milostných novel, Dekameronu (1348-1353), a iniciátor překladu Homéra do latiny a tvůrce sonetu Francesco Peírarca ([frančesko petrarka], 1304-1374). Ve Francii k prvním humanistickým autorům patřil básník Francois Villon ([fransua vijon], asi 1434- po 1462). Představitelem pozdní r. v Itálii byl Lodovico Ariosto ([lodoviko], 1474-1533), autor směsnohrdinského eposu Zuřivý Roland (1516, 1. verze). Humanistické tradice rozvíjeli ve Francii příslušníci básn. školy Plejáda v čele s básníkem Pierrem de Ronsardem ([pjérem d ronsárem], 1523-1585), dále Francois Rabelais [fransua rablé], 14947-1553?), autor burleskního (= komicko-satirického) románu Gargantua a Pantagruel ([gargantya a pantagriel], 1532-1564), a myslitel Mi-chel de Montaigne ([mise! d montéři], 1533-1592), tvůrce žánru eseje. V Anglii humanistické ideje představoval nejslavnější dramatik všech dob William Shakespeare ([viljem šejkspír], 1564-1616), který je autorem tragédií Romeo a Julie (asi 1596), Hamlet, králevic dánský (asi 1601), Othello, benátský mouřenín (1604), Král Lear ([lír], 1605-1606) nebo Macbeth ([mekbet], 1606); tento plodný tvůrce napsal mj. komedii Zkrocení zlé ženy (před 1594) a také básn. sbírku Sonety (1609). Dalším představitelem angl. humanismu se stal John Milton ([džon miltn], 1608-1784), autor eposu o pádu člověka a jeho „osvícení" Ztracený ráj (1. verze 1667). K španěl. r. u., v němž se rovněž silně uplatňoval humanismus, se řadí dramatici Lope (Felix) de Vega Carpio ([karpio], 1562-1635) a Tirso de Molina (15847-1648), který přišel s prvním ztvárněním příběhu dona Juana ([chuana], Sevillský svůdce a kamenný host, 1630). Do tohoto okruhu patří také autor prvního velkého novodobého románu Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha ([kichot de la manča], í. díl 1605, II. díl 1615) Miguel de Cervantes Saavedra ([migel de servantes sávedra], 1547-1616) a autor portugalského renesančního eposu Lusovci .(1572) Luis de Camfies ([kamojiš], 1524-1580), ve kterém je popsána cesta mořeplavce Vasca da Gamy [vaska] kolem afrických břehů do Indie a oslaven portugalský národ. 12 7. Humanismus - viz 6. Renesance 8. Baroko Baroko je epocha ve vývoji evrop. společenského, politického a kult. života, která následuje po renesanci a má různou dobu trvání v jednotlivých kult. oblastech. B. vznikl v Itálii v době, kdy renesanční ideály začaly být opouštěny a nahrazovány ideály protirefomiačního katolicismu (srov. protireformace), jehož nejhorlivějšími šiřiteli se stali jezuité (řád zal. v r. 1534). Počátek b. spadá do poslední čtvrtiny 16. sto!, a konec do poloviny 18. stol., kdy se již silně prosazovaly nové tendence obsažené v osvícenství. B. přešel ve své závěrečné vývojové fázi v rokoko. Baroko je současně sloh, který se vytvořil v barokním umění. Jeho charakteristickými rysy jsou -na rozdíl od smyslově pozemské, racionální, střízlivé a harmonické renesance - mystická katolická víra, citová exaltovanost (= přemrštěnost, vypjatost), bohatá (často nespoutaná a chaotická) obrazotvornost, silná expresivnost výrazu (která se projevila v expresionismus jako obecné tendenci prosazující se ve vývoji umění), pocit marnosti života a strachu ze smrti, rozmanitost a dynamika forem, rozpornost obsahu, symbolika, alegorie (= jinotaj). Barokní umění je epocha ve vývoji umění (1575-1750) spjatá s barokem jako historickou epochou a kult. slohem. Charakteristickým proudem zasahujícím do tohoto období se stal manýrismus. Rozlišovat je třeba mezí okázalým, oslňujícím panským (oficiálním) barokem (monumentální církevní stavby) a skromným lidovým barokem (lidová tvorba - píseň, lidová siovesnost, malby na skle a nábytku, keramika, vesnická architektura, kapličky, boží muka, kroje). Závěrečnou vývojovou etapou b. je rokoko. Nejvýznamnčjšími představiteli b. u. ve výtvarném umění byli Italové Caravaggio ([karavadžo], 1573-1610, obraz Obrácení Šavla, 1601) aQuido Reni ([kvido], 1575-1642, obraz Vraždění neviňátek, 1611), Vlám Petrus Paulus Rubens (1573-1610, obraz Únos dcer Lcukippových, 1615), Rem-brandt van Rijn ([fanj, 1606-1669, obraz Noční hlídka, 1642), Španěl Diego Vclasques ([velaskes], 1599-1660, obraz Filip IV. Španělský, 1634-1635). Měšťanské prostředí daného období zachytil holandský malíř Jan Joannes Vermeer van Delft ([fermér fan], 1632-1675, obraz Krajkářka, 1664-1665). Zakladatelem barokního církevního stavitelství se stal Giacomo da Vignola ([džakomo viňola], 1507-1573). K jeho nejvýznamnějším dílům patří jezuitský kostel II Gesä v Římě (1568-1575). Raně a pozdně barokní jsou dostavby renesančního chrámu sv. Petra v Římě (1506-18. stol.) - jeho průčelí (1606, architekt Carlo Maderna [kario], 1556-1629) a kolonáda (1657, architekt Lorenzo Berni-ni [lorenco bernyny], 1598-1680). Mezi nejznámější barokní stavby patří královský zámek ve Versailles u Paříže ([versajj, od 1624), který byl za Ludvíka XIV. přestavěn (architekt Louis Le Vau [luji I vó]) a Invalidovna v Paříži (dokončena 1676), stavba pro ubytování 7000 válečných vysloužilců. K dalším významným barokním stavbám se řadí kJášter v Melku (od 1702, architekt Jacob Prandtauer [jakop]), zámek Schonbrunn ve Vídni ([šénbrun], dokončen 1717, podle architekta Bernarda Fischera [fišera] z Er-lachu, 1656-1723) a stavební komplex Zwinger [cvingr] v Drážďanech (171 1-1722, architekt Matt-háus Daniel Poppelmann ([mateus peptman], 1663-1736). Č. b. se vyznačoval robustností, citovou vřelostí a hloubavostí. V č. zemích v daném období působili zakladatel novodobé č. malířské tradice, portrétista Karel Skréta (1610-1674, obraz Podobizna řezače drahokamů Dionysia Miseroniho, 1653) a malíři Petr Jan Brandl (1668-1735) a Jan Kupecký (1667-1740). Výsadní postavení mezi barokními umělci působícími v Cechách získa! sochař Matyáš Bernard Braun (1684-1738, sochy alegorického cyklu Ctnosti a Nectnosti pro kukský špitál) anebo architekt Aichel Jan Blažej Santini ([ajchl santýny], 1667-1723, kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře u Žďáru, 1719-1722). Za nejkrásnější č. barokní stavbu je pokládán kostel sv. Mikuláše v Praze (1703-1 755, jedním z architektů byl Kilián Ignác Dienzenhofer [dýncnhófr]). 13 Předními tvůrci barokní hudby se stali Italové Claudio Monteverdi ([klaudyjo monteverdy], 1567-1643) a Antonio Vivaldi {[antonyjo vivaldy], 1678-1741), který je považován za prvního významného tvůrce evrop. opery (jeho první opera Orfeus měla premiéru v r. 1607), Francouz Jean-Philippe Rameau ([žán filip ramó], 1683-1764) a zejména Němci Johann Sebastian Bach (1685-1750, Braniborské koncerty, 1721, skladby Temperovaný klavír, 1722-1744) a Georg Friedrich Handel ([frídrich liendl], f685-1759, oratorium, tj. skladba s náboženským námětem pro sólový zpěv, sbor a orchestr, Mesiáš, 1741). Největším č. barokním skladatelem byl Jan Dismas Zelenka (1679-1745). V barokní literatuře se prosazuje řada proudů, směrů a skupin - euphuismus [jufjuizmus] v Anglii, gongórismus ve Španělsku, preciózní literatura ve Francii, marinismus v Itálii. Z č. barokních autorů vynikli Jan Amos Komenský (1592-1670, próza Labyrint světa a ráj srdce, 1623), Adam Václav Michna z Otradovic (asi 1600 - asi 1676, sbírka Česká mariánská muzika, radostná i žalostná, 1647), který se uplatňoval také jako skladatel písní (některé z nich zlidověly - např. píseň Chtíc, aby spal). Dalšími č. barokními autory byli básníci Bedřich Bridel (1619-1680, meditatívni báseň Co Bůh? Člověk?, 1658) a Felix Kadlinský (1613-1675, sbírka duchovní lyriky Zdoroslavíček v kratochvilném hájíčku postavený, 1655) a historik Bohuslav Balbín (1621-1688, obranný lat. spis Disser-tatio apologetica pro lingua slavonica, praecipue Bohemica [disertáció apologetika pró lingva slavónika précipue bohemika], č. = Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého, asi 1672). 14 9. Klasicismus Klasicismus je jednak obecná tendence kultury a umění, která staví na racionalismu a rádu a opírá se - obdobně jako tradicionalismus - o osvědčené a zavedené tradiční modely a postupy, jednak ev-rop. směr 17.-18. stol. (ve slovanské kult. oblasti a ve výtvarném umění a architektuře přesahuje do 19. stol.), který se prosazuje ve všech druzích umění. K. navazuje na ideály renesance a jejího nejvlivněj-šího směru humanismu, a tím se staví proti základním tendencím a směrům prosazujícím se v barokním umění; od poloviny 18. stol., kdy baroko dospívá do své závěrečné, manýristické fáze (srov. rokoko), k. přejímá vývojovou iniciativu a mění se v kult. a um. sloh. S barokním uměním jej naopak spojuje úsilí o monumentalitu. K. napodobuje antické umění a řídí se přesnými normami a pravidly (tj. normativní estetikou). Umění má podle klasicistů napodobovat přírodu a současněji rozumově korigovat; podle přírodních vzorů se vytvářejí normy a právě ty se napodobují. Rozumový prvek se v k. projevuje např. v popisech přírody: příroda podle klasicistů není divoká, nespoutaná člověkem, ale je „rozumná" a uměřená. Zahrady a parky jsou oblíbeným prostředím klasicistické přírodní lyriky a námětem tvorby výtvarných umělců. Tento pohled na přírodu se projevuje také v koncepci tzv. franc. parku, představující přírodu jako architektonicky řešený zahradní prostor. Pevný řád prosazující se v klasicistickém umění odpovídá pevnému řádu dobové společnosti -centralizovanému, absolutistickému feudalismu. Stejně jako byla rozčleněna společnost, byly i lit. styly rozčleněny na vysoké a nízké. Jim odpovídala zpracovávaná témata: vysokým stylem se psaly tragédie a ódy, nízkým stylem komedie, bajky, satiry apod. Jednotlivé žánry a styly byly až dogmaticky definovány podle antických modelů. Za k. nesmírně vzrostla důležitost „poetiky" jako teorie výstavby um. díla, která vycházela z Aristotela, ale také z renesančních názorů (Angličan Philip Sidney [filip sidny], Němec Martin Opitz [opic]). Největším klasicistickým teoretikem byl franc. básník Nicolas Boileau Despréaux ([uikola bualó despreó], 1636-1711), který své zásady vyložil ve veršovaném spise Umění básnické (1674). Klasicismus v literatuře vyšel z renesančního obdivu k antice (srov. renesance a humanismus), ale odmítal emocionalitu, vyumělkovanost a dekorativnost manýrismu, góngorismu a euphuismu [ju-fjuizmuj, zdůrazňoval tematickou a tvarovou disciplínu. V této souvislosti vzniká spor mezi staromilci a novátory, zdaje nutné antiku jen napodobovat, nebo zda nová tvorba přináší také novou kvalitu, a tudíž zdaje v umění viditelný pokrok. Odpovedí byt rozvoj franc. dramatu, které sice dodržovalo aristotelovský princip tří jednot (místa, času a děje), ale současně staré kánony rozvíjelo a přetvářelo. Vznikaly jak „vysoké" tragédie, tak „nižší" komedie. Největšími autory (veršovaných) tragédií byli Pierre Corneille ([pijer kornej], 1606-1684), který zpracoval příběh o špaň. národním hrdinovi v dramatu Cid ([sit], 1636), a Jean Raciue ([žán rasin], 1639-1699), který využil antickou látku v dramatu Faidra (1677). Mejznámčjším autorem komedií se stal Molicre ([molijér], 1622-1673); proslavily ho mj. hry Tartuffe ([tartyf], 1664) a Lakomec (1668). Rané klasicistické ideály v literatuře nejlépe vyjádřili franc. autoři - členové básn. skupiny Plejáda, z nich pak zejména Pierre de Ronsard ([pjér d ronsár], 1524-1585), později v jinotajných bajkách (Bajky, 1668-1694) básník Jean de La Fontaine ([žán d la fontén], 1661-1695). K. se v 17. stol. prosadil také v malířství, např. v tvorbě Francouze Nicolase Poussena ([nykolase puséna], 1594-1665), žijícího od r. 1624 převážně v Římě. V architektuře daného období vynikl Angličan Christopher Wren ([kristofr ren], 1632-1723), který v klasícizujícím baroku výstavě! největší evrop. novodobý chrám - katedrálu sv. Pavla v Londýne (1675-1711). V průběhu 18. stol. se vytváří nová podoba k. - tzv. osvícenský klasicismus, který již do té míry zasáhl vývoj umění jako celku, že vytvořil světonázorovou základnu pro samostatnou vývojovou etapu v evrop. kultuře a umění zahrnující druhou polovinu 18. stol. Ve filozofii a vědách odpovídá tato etapa osvícenství, zejména době působení francouzských encyklopedistů. 15 Osvícenský k. zasáhl filozofii, vědy i umění. V některých druzích umění, zejména v architektuře a malířství, přerůstá do první třetiny 19. stol. a dostává se do kontextu v té době vznikajícího um. slohu tvořícího základ nové etapy ve vývoji umění, romantického umění (viz dále romantismus). K.. dlouhodoběji působí také v méně rozvinutých národních kuturách jako jeden z ideových zdrojů národně ob-rozenského zápasu (srov. národní obrození). Osvícenský k. vycházel z filozofie tolerance, úcty ke kultuře a vzdělání. Své kořeny měl mj. v pracích Angličana Johna Locka ([džona loka], 1632-1704), vyhraněnou podobu získal v členitém a rozsáhlém díle francouzského encyklopedisty Voltaira ([voliéra], 1694-1778). Ideje k. vyjadřovalo kritické filozofické myšlení Immanuela Kanta (1724-1804), který v Kritice praktického rozumu (1788) vyjádřit obecnou zásadu lidské morálky: „Jednej tak, aby maxima tvé vůle mohla vždy zároveň platit jako princip všeobecného zákonodárství." Osvícenský k. v umění staví - oproti paralelně se vyvíjejícímu půvabnému, požitkářskému a lehkovážnému rokoku - na racionalismu, řádu, víře v pokrok a ve výchovnou sílu vzdělání a poznání; v oblasti stylotvorné zachovává tradiční, „klasické", formální normy (srov. tradicionalismus). V Anglii představoval osvícenský k. básník, satirik a esejista Alexander Pope ([poup], 1688-1744). Výrazná podoba ovícenského k. vznikla v něm. literatuře a dramatu. K tomuto tzv. výmarské-mu k. (srov. Sturm und Drang) se hlásili básníci Johann Wolfgang Goethe ([géte], 1749-1834) a Friedrich Schüler ([Fridrich šilr], 1759-1805, dramatická trilogie Valdštejn, 1799). Nosné prvky osvícenského k. - zejména racionalita, tolerance a úsilí o řád v životě i tvorbě - se zčásti uplatňovaly v období romantismu; lze je nalézt napr. v Goetliově básni Faust (1. díl 1808). V Rusku se osvícenský k. prosadil např. v díle básníka a přírodovědce Michaila Lomonosova (1711 -1765) a básníka Gavrily Děržavina (1743-1816), v Polsku u Ignacy Krasického (1735-1801). V č. prostředí se k. projevil v době národního obrození, nejdříve jako vědecké úsilí zejména u jazykovědce Josefa Dobrovského (1753-1829), zakládajícího normu č. spisovného jazyka a formulujícího zásady novodobého č. verše. Dobrovského zásady se uplatnily v tvorbě prvních dvou novodobých básn. škol, družiny thámovců a puchmajerovců. Principy k. zasáhly také do zakladatelského díla č. dějepisectví, jehož tvůrcem se stal František Palacký {1798-1876). K. znamená jeden z vrcholů hudebního vývoje, doba jeho působení je obvykle vymezována léty 1750-1800. Představuje ji především dílo rakouských skladatelů Christopha Willibalda Glucka ([kristofa], 1714-1787), Josepha Haydna ([jozefa hajdna], 1732-1809, oratorium, vokální skladba pro sólo, sbor a orchestr, Stvoření, 1898), Wolfganga Amadea Mozarta ([mócarta], 1756-1791, opery Figarova skladba, 1786, a Don Giovani [džovany], 1787) a č. skladatele Josefa Myslivečka (1737-1781). Do hudebního k. zčásti spadá tvorba kapelníka svatovítského chrámu Františka Xavera Brixiho (1732-1771), navazující na patos a polyfonii (= vícehlas) vrcholného baroka, a rané tvůrčí období Ludwiga van Beethovena ([ludvíka fan bétóvena, též béthofena], 1770-1827, opera Fidelio, 1805). Ve výtvarném umění a architektuře, inspirovaným v polovině 18. stol. překvapivými objevy v Herkuláneu a Pompejích a teoretickými pracemi zakladatele klasické archeologie Johanna Joachima Winckelmanna ([vinklmana], 1717-1768), se pro období 1780-1830 užívá - vedle termínu k. - také termínu novoklasicismus / neoklasicismus. Novoklasicismus je spolu s empírem [ampírem] (s nímž je někdy k. či novoklasicismus první třetiny 19. stol. ztotožňován) považován za pozdní vývojové stadium k. anebo za jeho směr. Významnými pozdně klasicistními stavbami jsou např. chrám Sainte Genevicve v Paříži ([sent ženeviév], pozdější Pantheon, 1755-1781, architekt Jacques Germain Souťtlot [žak žermen suflo], 1709-1780), Vítězný oblouk v Paříži (1806-1836, architekt Jean Fran?cois Chalgrin [žán fransua šalgren]), Braniborská brána v Berlíně (1789, architekt Karl Godhard Langhaus, 1733-1808) a Kapitol ve Washingtonu (1792, arehitekt William Thornton [viljem sortn]), jehož druhý stavitel Benjamin Henry Latrobe [bendžemin letroub] položil základy amer. národního klasicistního slohu v architektuře nazvaného Greek Revival ([grík rivajvl], č. = řecké oživení, obrození). 16 K. se v č. zemích uplatnil např. na stavbě zámku Dobříš 1745-1765) s architektonicky řešenou franc. zahradou anebo stavbě Stavovského (nyní Tylova) divadla (1783, architekt Antonín Hafenec-ker [háfenekr]). K ideálům k. (novoklasicismu) se vraceli tvůrci reprezentativní architektury v průběhu celého 19. stol. Jedním z nich byl i něm. stavitel, teoretik a historik umění Gottfried Semper ([gotfrít zempr], 1804-1879), architekt Dvorního divadla ve Vídni (otevřeno 1888), postaveného v novorenesančním duchu. Principy (novo)klasicismu vstupující ve franc. kult. oblasti od počátku 19. stol. do empiru [ampíru] jako nové slohové jednoty se uplatnily zejména ve výtvarném a užitém umění. Danou orientaci v sochařství představoval např. Ital Antonio Canova ([antonijo kanóva], 1757-1822) a Dán Bertel Thor-waklsen ([bertel torvalsen], 1768-1844), v malířství Němec Jakob Asmus Carstens ([karstens], 1 754-1798) a Francouzi - vlivný Jacques Louis David ([žak Uij], 1748-1825, obrazy Přísaha Horatiů [ho-rácijú], 1785, Sabinky, 1796-1799), který se stal stoupencem všech fází francouzské revoluce i malířem císaře Napoleona, a Jean Dominique Ingres ([žán dominik éngr], 1780-1867), tvůrce ideálu ženského těla (obrazy Jupiter a Thesis, 181 1), který dal k. podobu vrcholného empiru [ampíru]. V Čechách daného období působil klasicista Josef Bergler (1753-1829), jenž dospěl k empirovému výrazu. 17 10. Osvícenství Osvícenství je hnutí ve vývoji evrop. myšlení, kultury a politiky 17. a 18. sto!., které se inspirovalo zejména ital. a holandskou renesancí a jejím základním proudem - humanismem, jehož franc. verze je považována jednou za vývojový předstupeň, podruhé za ranou fázi o. Osvícenské ideje se prosadily do pojetí osvícenského humanismu, nejvýrazněji se uplatnily ve filozofii, vědě, literatuře a dramatu (viz dále osvícenská literatura a osvícenské drama). O. se nejdříve začalo prosazovat v Anglii a Francii v 17. stol. a do své vrcholové fáze dospělo v 18. stol. v činnosti francouzských encyklopedistů. Vyrůstalo ze dvou základních zdrojů. Jedním z nich byl program ekonomicky sílící, revolučně naladěné buržoazie, která se chtěla uplatnit v společenském životě, ale která se střetávala s předsudky, občanskou nerovností a privilegiemi (= výsadami zvykovými anebo udělovanými panovníkem) šlechty. Druhým zdrojem o. byly humanistické ideály pokrokové aristokracie, která se bránila protireformační politice církve a jejímu monopolu (= jednoznačné, bezkonkurenční moci) v oblasti osvěty, vědy a školství (srov. protireformace, protireformační umění, barok). Ideologie o. zčásti ovlivnila některé evrop. panovníky, což mělo za následek vznik osvícenského absolutismu, označovaného podle jeho hlavního představitele rakouského císaře Josefa II. (vládl v letech 1780-1790) za josefinismus. O. vycházelo z přesvědčení, že příčinou zla je nevědomost a že toto zlo je možné napravit pravdivým poznáním a vhodnou výchovou, tzn. pomocí „světla rozumu". Racionalismus jako metoda a předpoklad společenského pokroku představoval charakteristický rys nejen osvícenské Filozofie, ale také osvícenského umění, takže um. díla byla pokládána za díla filozofická a naopak. O. přišlo s kritikou teologie (= nauka o Bohu a náboženství) a jejích dogmat (např. dogmatu o nesmrtelnosti duše), spoutávajících v praxi vědeckou práci, s odmítáním středověkých hodnot, konvencí a dobového zákonodárství. Obhajovalo „přirozené právo" (= právo založené na univerzálních, neměnných, všelidských principech), „společenskou smlouvu" (= smlouvu uzavřenou mezi rovnoprávnými individui, jejímž cílem není potlačování svobody, ale podřízení se obecnému zájmu) a náboženskou toleranci (= snášenlivost), která ústila v ontologický dualismus (= pojetí, které pokládá za neodvozené a vzájemně nezávislé principy světa Boha a přírodu) a ateismus (= bezvěrectví). O. bylo ideovým východiskem Velké francouzské revoluce a mělo vliv na formování programu, který se stal základem jednotlivých národních obrození. K čelným představitelům o. patřili francouzští encyklopedisté a představitelé osvícenského klasicismu (viz klasicismus). Zvlášť vlivné bylá osvícenská literatura a osvícenské drama. V něm. kult. oblasti k o. patřili Gotthold Ephraim Lessing ([efraim], 1729-1781), Friedrich Schiiler ([frídrieh šilr], 1759-1 805) Johann Gottfried Herder ([gotfríd], 1744-1803), Wolfgang Goethe ([gétej, 1749-1832), v rus. kultuře Michail Vasiljevič Lomonosov (171 1-1765), Alexandr Nikolajevič Radiščev (1749-1802) a děkabristé, v amer. kultuře Benjamin Franklin ([bendžemin frenklin], 1706-1790) a Thomas Jeffer-son ([džefrsn], 1743-1826). Nejznámějším č. osvícencem byl Josef Dobrovský (1753-1829). Osvícenské ideály vyslovili ve své tvorbě také představitelé druhé fáze ve vývoji českého národního obrození, i když se již inspirovali preromantismem anebo nacionálne orientovaným romantismem. Osvícenská literatura a osvícenské drama je název pro lit. a dramatickou tvorbu, která ideově vycházela z osvícenství a která osvícenství také utvářela anebo ovlivňovala. V raných fázích vývoje o. 1. / d., spjatých s humanismem a na něj navazujícím klasicismem, převažovalo racionalistické a normativní pojetí um. tvorby, tzn. pojetí tvorby založené na rozumu a předem stanovených východiscích, principech a postupech, později jako předzvěst anebo projev preromantisnui se v o. I. / d. silněji prosa- 18 zují individualita hrdiny i tvůrce a citový přístup ke světu. V o. í. / d. se výrazné uplatňovala výchovná a naučná orientace. Oblíbené byly satirické žánry (např. směšnohrdinský epos, pamflet = ostrá polemika, hanopis), dále esej, filozofický román, bajka, tragédie. Typickým příkladem tohoto typu tvorby v literatuře byl „dobrodružný" román Robinson Crusoe ([krusou], 1719), jehož autorem je Daniel Defoe [denyjel dýfou], satirický, vědeckofantastický román Gulliverovy cesty (1726) Jonathana Swifía [džonesena] anebo filozofické romány - Voltairův [volté-rúv] Candide ([kandid], 1759) a Diderotův Jakub Fatalista a jeho pán (1796). V dramatu osvíceneckou tvorbu představovala díla skupiny Sturm und Drang [stürm unt drank], dramatická prvotina Götz von ßerlichingen ([gec fon], 1773) Johanna Wolfganga Goctha [géta] ne-bo veselohra Bláznivý den aneb Figarova svatba (1781) Pierra JBeaumarchaise ([bómaršé]. Nové, preromantické ideje vyjadřoval román v dopisech Julie neboli Nová Heloiza ([elojza], 1761) Jeana Jacquesa Rousseaua [žána žaka rusóa], považovaný za vrcholné dílo sentimentalismu. V č. umění se osvícenství projevilo v nevyhraněné, na různorodých, cizích vzorech závislé tvorbě thámovců a puchmajerovců, výrazněji v tvorbě prvního velkého básníka českého národního obrození Jana Kollára (1793-1852, sbírka Slávy dcera, 1824). 19 11. Romantismus Romantismus je etapa ve vývoji umění spadající do konce 18. a první poloviny 19. stol. R. se uplatnil jako jeden z posledních velkých evrop. um. slohů prosazujících se ve všech základních um. oblastech (poslední velký evrop. umělecký sloh je pokládána secese). Je charakterizovaný zejména romantickým individualismem, Subjektivismen! a modernismem. V tomto období vznikla řada nových um. druhů, žánrů a forem (v literatuře např. hrůzostrašná, fantastická a detektivní literatura, historický román nebo poéma). R. měl vliv také na umění druhé poloviny 19. a počátku 20, stol. (srov. např. no-voromantismus). Ze střetu romantismu a realismu (popř. akademismu, naturalismu, kritického realismu) těžila evrop. umělecká moderna. R. u. je uměním rozporů a polarit vznikajících mezi romantickým ideálem a skutečností, romantickým antitradicionalísmem a historismem. Nejvlastnéjší oblastí r. u. byla literatura, kde také vznikl romantický hrdina. V jednotlivých národních oblastech se vytvořily více či méně vyhraněné a vzájemně odlišené romantické proudy, směrové tendence, programy, hnutí a školy (byronismus [bajrnyzmus], heidelberská [hajdlberská], jenská ajezerní škola, Sturm und Drang [Šturm unt drank]). Jeden typ r. u. vytvářel lepší, ideální, vysněný svět (někdy se tato orientace nepřesně označuje za konzervativní romantismus, neboť znamenala odvrat či únik od reálného světa), druhý směřoval k konfliktu jedince a světa (aktivní romantismus, který nejlépe vyjádřil byronismus). Aktivní r. u. zdůrazňovalo utrpení člověka, představovaného jako výjimečná osobnost, často jako společenský vydedenec (loupežník, vrah, kat, žebrák, tulák), jeho světobol (z něm. Weltschmerz [velt-šmerc]), zaměřovalo se na rozervanost lidské bytosti, její osamění nebo velikost (titanismus) či osudovou rozpornost, z níž není východiska (démonismus). Ze zobrazování neřešitelných rozporů člověka a světa vyplývá romantický odstup a tzv. romantická ironie. Zemí, kde r. u. vzniklo, bylo Německo druhé poloviny 18. stol. Raný něm. romantismus (něm. Romantik) se utvářel v jenské škole, v níž byl hlavní postavou básník a prozaik Novalis ([novális], 1772-1801), tvůrce básn. obrazu „modrého květu" jako symbolu věčné lidské touhy po nedosažitelném. Blízko jenské školy stálo také něm. hnutí zvané Sturm und Drang ([šturm unt drankj = bouře a vzdor). Z tvorby jeho představitelů byl vlivný zejména Goethův ([gétúv], 1749-1832) sentimentální román Utrpení mladého Werthera (1774) a první drama Friedricha Schillera ([frídricha šilera], 1759-1805) Loupežníci (1781). Ve vrcholném období r. u. působili v něm. kult. oblasti příslušníci heidelberské školy [hajdlber-ské], např. Achim von Arnim ([fon arnym], 1781-183 1), prozaik Ernst Theodor Amadeus Hoffmann (1776-1822), pohádkáři Jacob a Wilhelm Grimmové ([jákop], 1785-1863, 1786-1859) a novelista Jean Paul [žán pól], 1763-1825). Nálady něm. romantických básníků mimo dané seskupení vyjádřil Heinrich Heine ([hajnrich hajné], 1797-1856) ve své rané sbírce ovlivněné lidovou poezií Kniha písní 1827). Přibližně ve stejné době se v Anglii rozvíjí romantická poezie jezeruí školy (angl. Lake Poetry [lejk pouitri]), jejímiž představiteli byli William Wordsworth ([viltjem védsvérs], 1770-1850) a Samuel Taylor Coleridge ([semjuel tejlr koulridž], 1772-1834). V čele londýnských romantiků se ocitli George Gordon Noel Byron ([džórdž bajrn], 1788-1824) a Percy Bysshe Shelley ([persi bis šel i], 1792-1822). Z romantické atmosféry se zrodil historický román. Za jeho zakladatele je pokládán Walter Scott ([voltr skot], 1771-1832). Francii seznámila s něm. r. u. Madame de Stael ([madam d stel], 1766-1817), která svým dílem (mj. románem Delphine [delfín], 1803) ovlivnila vývoj franc. a evrop. romantismu. Představitelem křesťansky orientované romantické franc. literatury se stal básník a prozaik René de Chateaubriand ([d šatobrián], 1768-1848), autor exotických povídek Atala (1801) a René (1802). Romantickou tvorbu tu dále reprezentují prozaička George Sandová ([žorž], 1804-1876), básnik a prozaik Alfred de Müsset ([d mise], 1810-1857), autor románu Zpověď dítěte svého věku (1836), a Victor Hugo ([viktor igo], 1802-1885), tvůrce románu Chrám Matky Boží v Paříží (1831), který zasáhl do vývoje většiny lit. a dram. žánrů své doby. Romantická je historická koncepce dobrodružných románů Alexandra Dumasc staršího ([dymase], 1802-1870). 20 V Itálii romantickou koncepci tvorby vytvořil básník Giacomo Leopardi ([džakomo leopardy], 1798-1837). Jedním z vrcholů r. u. byla rus. literatura představovaná tvorbou básníka, dramatika a prozaika Alexandra Sergejeviče Puškina (1799-1837), zejména veršovaným románem Evžen Oněgin (1825-1830), a Michaila Jurjeviče Lermontova (1814-1841), kterého proslavily výpravné básně Démon (1841) a román Hrdina naší doby (1840). V malých literaturách sehrál romantismus především národně osvobozeneckou a obrozenskou úlohu. Celné místo v tomto procesu zaujala exilová literatura polská. Adam Mickiewicz ([mickijevič], 1798-1855) napsal mj. rozsáhlou lyrickoepickou báseň Pan Tadeáš (1834), pokládanou za národní po!, epos; pojednává o dvou znepřátelených sousedních šlechtických rodech a o opětované lásce jejich mladých příslušníků. Jujiusz Slowacki ([julijuš slovácki], 1809-1849) se v nedokončeném historickém eposu Král Duch (1847) zamýšlel nad osudy lidstva, pol. národa i smyslem individuálního lidského života. Romantickou poezii představuje na Ukrajině Taras Ševčenko, 1814-1861, v Bulharsku Christo Botev, 1849-1876), ve Slovinsku France Prešern, 1800-1849), v Maďarsku Sándor Petofi [šándor petéfi], 1823-í 849). V č. literatuře se romantismus objevuje poměrně pozdě a nese ještě stopy klasicismu a preroman-tismu, zejména v dílech Františka Ladislava Čelakovského (1799-1852), Karla Jaromíra Erbena (1811-1870) i v rukopisných falzech (Rukopis Královédvorský, 1817, a Rukopis Zelenohorský, 1818). V slovanských literaturách a v č. literatuře zvláště se r. u. spojovalo s pozdními projevy senti-mentalismu, zejména v dramatice Josefa Kajetána Tyla (1808-1856) a v prózách Boženy Němcové (1820-1862). C. r. u. vycházelo z lidové slovesnosti a věnovalo se plně národně mobilizujícímu poslání. Z toho vyplývala jeho významná funkce v českém národním obrození, ale také národní omezenost. Prvním a pravděpodobně jediným skutečným č. romantikem byl básník a prozaik Karel Hynek Mácha (1810-1836), který v básni Máj (1836) vyslovil lidskou úzkost ze života, pocit marnosti i zoufalou vzpouru proti společnosti. Myšlenkové a umělecké hnutí, které vzniklo v Evropě na přelomu 18. a 19. stol., ovlivnilo hudební tvorbu v letech 1800-1900, i když v tvorbě jednotlivých autorů a pod označením novoromantismus přetrvává do 20. stol. Hudební romantismus či novoromantismus se vyznačuje fantazijní a historickou látkou, obdivem k přírodě, inspirací lidovou písní, uvolněním tradičních hudebních útvarů, oblibou menších žánrů (etudy, písně, polonézy, preludia, sonáty, valčíky). Základním hudebním žánrem daného období byly symfonie, symfonické básně, hudební dramata a romantická opera. Evrop, operní publikum okouzlil půvabný a nápaditý Lazebník sevilský (1816) Itala Gioachina Rossiniho ([džoakina rossinyho), 1792-1868)]. Mezi první tvůrce romantické opery patří Carl Maria von Weber ([kár! fon vébr], 1786-1826), který v opeře Čarostřelec (1821) spojil fantastickou a pohádkovou látku s tradicí něm. lidových her se zpěvy. Představiteli r. u. v hudbě byli Rakušan Franz Schubert ([franc šubrt], 1797-1828), polský skladatel a pianista Fryderyk Chopin ([šopen], 1810-1849), maďarský skladatel a pianista Ferenc (Franz) Liszt ([franc list], 1811-1886, Uherské rapsodie, 1847) a něm. skladatel Robert Schumann (1810-1656), k jehož vrcholným dílům patří cykly písní pro klavír. K dalším významným skladatelům ovlivněným hudebním romantismem patří Němec Felix Mendelssohn-Bartholdy ([mendlsón baitoldy], 1809-1847) a Francouz Hector Berlioz ([brljóz], 1803-1869). Velký vliv na rozvoj hudebního umění druhé poloviny 19. stol. měl skladatel, teoretik a propagátor romantické koncepce tvorby Richard Wagner (1813-1883). Proslavil se jako tvůrce rozsáhlých operních cyklů a zpěvoher z germánského středověku. Ve zpěvohře Tristan a Izolda (1857-1859), inspirované osobním citovým vzplanutím, vytvořil nový jazyk hudby. Jiné možnosti operního výrazu nalezl jeden z nejhranějších svět. skladatelů, syntetizující stal. hudební tradice, Giuseppe Verdi ([džuzepe verdi], 1813-1901); jeho rané opery s historickými náměty alegoricky vyslovovaly ideály národně osvobozeneckého boje Mladé Itálie (Nabucco, 1842), jeho 21 následující operní tvorba vychází z exotických, romantických námětů (Trubadúr, 1853, námět podle španěl. hrůzostrašného dramatu). Zakladatelem rus. národní opery je Michail Ivanovic Glinka (1804-1857, Ruslan a Ludmila, 1842). rus. hudební novoromantismus představuje Petr lljič Čajkovskij (1840-1893). V č. hudbě romantické pojetí představoval Bedřich Smetana (1824-1884), v jehož tvorbě dospěly národně ohrozenské ideály k vrcholné syntéze (Prodaná nevěsta, 1866). V opeře Libuše (1872) -obdobně jako Zdeněk Fibich (1850-1900) v opeře Šárka (1897) - čerpal látku z č. mytologického dálnověku. Třetí z největších č. skladatelů 19. stol, zakladatel Č. moderní hudby Antonín Dvořák (1841-1904), si uchoval romantický pohled na svět např. v opere s pohádkovým námětem Rusalka (1900). Romantická architektura má podobu historického „návratu" k slohu gotiky - novogotiky. Jde o směřování, nikoli základní charakteristiku daného období, v němž se nejsilněji prosazuje (no-vo)klasicismus. Charakteristickým romantickým jevem je tzv. „anglický park", který - na rozdíl od klasicistického „francouzského parku" - vyvolává iluzi volné, divoké, záměrem architekta nespoutané přírody. Nej významnější novogotickou stavbou Anglie, kde gotický sloh žil také v době baroka jako barokní gotika, je parlament v Londýně (1840-1865, architekti Augustus Welby Northmore Pugin [ógastas norsmor pjúdžn], 1813-1852, a Charles Barry [čarlz beri], 1795-1860). Jako gotický hrad byl postaven zámek Neuschwanstein v Bavorsku ([nojšvanštajn], stavba zahájena r. 1869). V č. zemích je v angl. novogotickém slohu přestavěn zámek Hluboká (1841-1871) u Českých Budějovic. Pozoruhodný je dále romantický stavební komplex zámku Lednice (jeho původní podoba z let 1544-1588 byla renesanční, později byl zámek přestavěn v barokním a dále klasicistickém slohu); jeho novogotické úpravy pocházejí z let 1846-1858, anglický park z r. 1843), na jeho území se nacházejí i starší romantické stavby - minaret (1798-1802), zřícenina Janův hrad (1807) nebo Appol-lónův chrám (1817). Značný vliv na malířský vývoj romantického malířství měl vizionářský, symboly bohatě využívající angl. malíř a básník William Blake ([viljem blejk], 1747-1827). Romantismus ve výtvarném uině-rn charakterizuje citový náboj a dojetí, mohutná obrazotvornost, dramatické, často historické, např. antické náměty, kult exotiky a přírody. Nejlépe je představuje angl. krajinář William Turner ([vilijem ternr], 1775-1851, obraz Parník ve sněhové bouři, 1841-1842), námětově velmi mnohostranný franc. malíř Eugéne Delacroix (ježen delakrua], 1798-1863, obraz Smrt Sardanapalova, 1827) a Němec Caspar Gustav Friedrich ([kašpar frídrich], 1774-1840), který s oblibou kreslil přírodní scenérie, vrcholky Alp a gotické zříceniny. Romantické malířství bylo předznamenáno anglickým preromantickým hnutím v 1. 1760-1790, které - v souladu s romantickou filosofií J. J. Rousseaua - do umění vneslo prvky obdivu k přírodě. Romantická estetika zdůrazňovala cit a dojetí, právo na tvůrčí svobodu. Témata byly čerpána zejména z historie, přírodních scenérií apod. Romantismus ve výtvarném umění charakterizuje citový náboj a dojetí, mohutná obrazotvornost, dramatické, často historické, např. antické náměty, kult exotiky a přírody. Tyto vývojové tendence představuje ve své tvorbě angl. krajinář William Turner ([vilijem ternr], 1775-1851, obraz Parník ve sněhové bouři, 1841-1842), námětově velmi mnohostranný franc. malíř Eugéne Delacroix {ježen delakrua], 1798-1863, obraz Smrt Sardanapalova, 1827) a Němec Caspar Gustav Friedrich ([kašpar frídrich], 1774-1840), který s oblibou kreslil přírodní scenérie, vrcholky Alp a gotické zříceniny. V č. zemích se k romantickým malířům řadí Antonín Mánes (1784-1843) a Josef Navrátil (1798-1865). V č. výtvarném umění je romantismus spojován s obrozenskými ideály a postupy realistické tvorby a v této podobě žije rovněž v druhé polovině !9. stol. a na počátku 20. stol., zejména v akademickém malířství a sochařství (srov. akademismus a realismus). Jeho stoupenci jsou malíři Josef Mánes (1820-1871), který ilustroval první dva sešity na pokračování vydávaného Rukopisu Královédvorského, 1860), a Mikoláš Aleš (1852-1913) a dále sochař Josef Václav Myslbek (1848-1922), tvůrce sochy sv. Václava na koni na Václavském náměstí v Praze (od 1898, postavena 1912-1913). 22 12. Moderna Moderna je vnitřně členitá a ve svých projevech nejednou protichůdná etapa, event. hnutí ve vývoji evrop. moderního umění, které je reakcí na objektivisticky pozitivismus ve filozofii a humanitních vědách, na historizující styly, které přinesl romantismus, na klasický {= akademický) realismus v malířství a architektuře a na kritický realismus, naturalismus a parnasismus v literatuře (srov. Mladé Polsko, Mladé Estonsko). M. je datována do poslední třetiny 19. stol. a prvního desetiletí 20. stol. Charakterizuje ji silný individualismus (tzn. vyhraněná účast tvůrčího individua na konečné podobě um. díla), který má být zárukou neodvozeností a vnitřní pravdivosti sdělení a také nezávislosti na národních i politických programech. Dalším charakteristickým rysem m. je antitradícionalismus, tzn. zpochybňování, ne-li popírání um. tradice. U zrodu rn. stojí prokletí básníci a impresionismus v malířství, na jejím vrcholu secese jako kulturní a um. styl i hnutí. Jejími vyhraněnými směry se staly symbolismus a dekadence. V č. literatuře programová stanoviska m. vyslovil manifest České moderny, v oblasti um. tvorby ji nejlépe vyjadřovala díla generace devadesátých let (J. S. Machar, F. X. Šalda, O. Březina, A. Sova, K. Hlaváček), druhé vlny generace devadesátých let (S. K. Neumann, P. Bezruč) a díla generace buřičů (F. Gellner, K. Toman, F. Šrámek, J. Mahen). Mnohem širší význam, než jaký má moderna, je spjat s výrazem moderní umění. Moderní umění je obecný termín značně proměnlivého obsahu, který se ve významu „nové umění" používá jako protiklad k termínu „staré umění". M. u. je stávající závěrečná vývojová fáze novodobého umění. Do této pozice je od sedmdesátých let 20. stol. stavěn postmodernismus, jindy je postmodernismus vnímán jako součást moderního umění.. M. u. je etapa ve vývoji umění, která slouží ke klasifikaci jeho základních období, obdobně jako termíny pravěké, starověké, středověké a novodobé umění. Počátek m. u. je spojován s nástupem moderny (jindy s nástupem romantismu). V nejširším, širokém slova smyslu m. u. zahrnuje umění období romantismu, moderny, avantgardy a postmoderny. Jeho charakteristickou tendencí je individualismus, subjektivismus, modernismus, experiment. Klíčový význam pro vývoj umění má avantgarda. V tomto období se objevují nové um. postupy, metody a formy (mj. asambláž, automatické texty, fonetická sonáta, frotáž, kinetická, komputerová a permutaČní poezie, metoda „filmového střihu", psychický automatismus, ready-mades [re-dy mejdz], simultánní báseň), žánry a proudy (mj. abstraktní umění, jazz [džez], science fiction [sajens fikšn], antiutopie, literatura faktu, pop art, op art, happening [hepenink], rocková hudba) a dokonce i um. druhy (mj. fotografické, filmové a televizní umění, animovaný film, muzikál, rozhlasové a televizní umění, černé divadlo, konkrétní poezie, akční umění). 23 12.1. Umělecké poudy, směry a školy poslední třetiny 19. století a počátku 20. století Prokletí básníci „Prokletí básníci" je souhrnné označení několika franc. básníků působících zejména v poslední třetině 19. stol., které spojoval obdobný životní styl, uměl. osud a do jisté míry i básn. program, nikoli ovšem generační příslušnost, popř. skupinová aktivita. P. b. byli nepochopeni dobovou kritikou i čtenáři především proto, že odmítali anebo přímo zesměšňovali dobově platné estetické, mravní, náboženské a politické hodnoty a normy. Vedli provokativní bohémský život a snili o ideálu čisté poezie. Termín p. b. poprvé použil Paul Verlaine ([pól verlén], 1844-1896) jako názvu antologie (Prokletí básníci, 1884), ve které byli mimo Verlaina samotného zastoupeni Tristan Corbicre ([korbijér], 1 845-1875), Marceli ne Desbordes-Valmore(ová) ([marselen deborde-valmor(eová)], 1786-1859), Stéphane Mallarmé ([stéfan malarmé], 1842-1898), Arthur Rimbaud ([artyr rembó], 1854-1891) a Auguste VilliérsdelTsle-Adam([ógistvilijérde!iladam], 1838-1889). K nim bývají často přiřazováni další literáti, zejména Charles Baudelaire [šarl bódlér], Lauťréa-mont [lótreámón], Gérard de Nerval [žérárd d nerval] aj. Někdy se hovoří také o neuznaných, ^pro^ kletých malířích11 období moderny, vytvářejících nový výtvarný jazyk (viz impresionismus, postim-presionisinus a symbolismus). Dekadence Výraz dekadence původně sloužil jako souhrnné, pejorativní (= hanlivé) označení zejména franc. poezie druhé poloviny, popř. poslední třetiny 19. stol., která se pohrdavě stavěla k dobové měšťanské kultuře a k jejím tradicím. D. s provokativní oblibou sahala k tabuizovaným (= zakázaným) tématům, jakými byly erotika, morbidita (= zvrácenost, nechutnost), poetizace násilí a zla, neuctivý vztah k Bohu, oslava Satana anebo kult smrti. Klasickým příkladem tvorby tohoto typu byla básn. sbírka Charlese Baudelaira ([šarlse bódléra], 1821-1867) Kvery zla (1857), která se stala doličným předmětem soudního stíhání autora pro urážku veřejné morálky a náboženství, anebo Lautréamontovy ([lótréamonovy], 1846-1870) prozaické Zpěvy Maldororovy (1867, 1868, 1874), do jejichž textu z týchž důvodů zasahovala také cenzura 20. stol. Jakmile se pro nové tendence prosazující se v poezii poslední třetiny 19. stol. vžil název symbolismus, výraz d. se užívá v užším významu pro označení té literatury, v níž se silně prosazují pocity únavy, přesycenosti, znechucení; bezvýchodnosti a mravního úpadku a kde se ke slovu dostává vyhrocený egoismus, aristokratická nadřazenost, stylizace, morbidita, výlučné, rafinované požitky a formy. D. v tomto vymezení znamená lit. směr evrop. moderny (viz česká dekadence). Prototyp dekadentního hrdiny vytvořil franc. píšící Vlám Joris Karl Huysinans (jjismáns], 1848-1907) v románu Naruby (1884). Za dekadentního autora také díky svému skandálnímu životu byl považován Angličan Oscar Wilde ([oskar vajld], 1854-1900). V naší kult. oblasti byla velmi populární tvorba Poláka Stanislava Przybyszewského ([příbíševského], 1868-1927), představitele tzv. satanismu. Česká dekadence Česká dekadence je směr v č. literatuře, který se inspiroval jedním ze směrů evrop. moderny - dekadencí a který se uplatnil především v literatuře. Základní programovou stať č. d. publikoval Arnošt Procházka (1859-1925) jako doslov k Neumannovu Almanachu secese (1896), kde je proklamován Subjektivismus a „vniterné" dekadentní umění. Kritickým mluvčím tohoto um. směru byl Jiří Karásek ze Lvovic (1871-1951). Střediskem Č. d. se stal Časopis Moderní revue, kterou v r. 1894 založil A. Procházka. 24 Č. d. ve vlastním slova smyslu vzniká až v tvorbě příslušníků generace devadesátých let. Projevuje se v ní morbidita (= záliba v nechutných tématech), erotismus, aristokratické opovržení přízemní každodenností a estétství, které jsou spjaty s kultem dvorské kurtoazní literatury, pocity únavy, zmaru a znechucení. K nejvýznamnějším básn. sbírkám č. d. patří Zazděná okna (1894) J. Karáska ze Lvo-vic, Prostibolo duše (1895) A. Procházky a zejména Pozdě k ránu (1896) a Mstivá kantiléna (1898) Karla Hlaváčka (1874-1898). Dekadence se prosadila méně výrazně v č. próze, např. v díle Artura Breikého (1885-1910). K satanismu jako vyhraněné variantě evrop. dekadence se hlásí část rané tvorby Stanislava K. Neumanna (1875-1947, sbírka Satanova sláva mezi námi, 1897). Dekadence se jako postojová orientace prosazovala v individuálních konceptech tvorby mimo dobu moderny, v č. literatuře např. u Jakuba Demla (1878-1961) nebo Ladislava Klímy (1878-1928). Impresionismus Impresionismus je umělecký směr poslední třetiny 19. a počátku 20. stol., jež byl reakcí na oficiální historizující a akademickou malbu ve výtvarném umění, na kritický realismus a naturalismu v literatuře a na neoromantismus v hudbě. Název získal podle obrazu Clauda Moneta - Imprese: východ slunce (1874). Impresionismus označoval původně výtvarnou orientaci volné skupiny mladých malířů, kteří se společně představili svými novými pracemi v Paříži r. 1874. Tvořili ji Edgar Degas ([dega], obraz Absint, 1876), Édouard Manet ([éduár mane], obraz Snídaně v trávě, 1863), Claude Monet ([klód mone], obraz Imprese, východ slunce, 1874), Camille Pissarro ([kamij], obraz Jaro, 1877), August Renoir {[ógist renuár], obraz Akt na slunci, 1876) a Alfred Sisley ([sisli], obraz Sníh, 1878); svou ranou tvorbou sem patřil také jeden z otců moderního malířství, postimpresionista Paul Cézanne [pól sézan]. Tato skupina se orientuje na smyslové vjemy a prožitky, jejich základním výrazovým prostředkem je barva. J. přestal respektovat konvence barevné skladby obrazu, tak jak se ustálily v akademickém malířském realismu druhé třetiny 19. stol. I. rozložil prostor do nelomených barev spektrami škály, což mu umožnilo vzdát se konturové (= obrysové linie oddělující jednotlivé tvary) kresby, šedých valérň (— tónové odstupňování barvy) a černé barvy. Prvním a současně nejvýznamnějším č. představitelem tohoto směruje Antonín Slavíček (1870-1910, obraz U nás v Kameníčkách, (904), který impresionistickou metodu objevil na samém konci 19. stol. 1. se jako směr uplatnil v hudbě. Jeho zakladatelem byl franc. skladatel Claude Debussy ([klód de-bisi], 1862-1918, orchestrami skladba Faunovo odpoledne, 1894). S i. je spojována tvorba skladatelů, jakými byli Charles Camille Sa'ľens ([šárl kamij sensánj, 1835-1921), Maurice Ravel ([moris], 1875-1937), Čech Vítězslav Novák (1870-1949) anebo Rus Alexandr Nikolajevič Skrjabin (1872-1915). I. v literatuře představuje jeden ze směrů období moderny a projevů secese jako um. slohu. Charakterizuje jej bezprostřednost a spontánnost (= živelnost, n en učenost), zvýšená smyslová vnímavost pro předmětný svět a citovost. Jazyk impresionistických děl je ve srovnání s jazykem popisně realistickým a racionálně symbolickým výrazně lyrický a bohatě odstíněný. V č. literatuře s /. přichází generace devadesátých let vyjadřující svůj program zejména Manifestem České modemy. Typickým projevem /', se staly sbírky Antonína Sovy (Květy intimních nálad, 1891, Z mého kraje, 1892) a romány Viléma Mrštíka (Pohádka máje, 1897). 25 Postimpresionismus Postimpresionisimis je souhrnné označení protikladných tendencí, které se projevily ve vývoji moderního výtvarného umění jako reakce na impresionismus, a to v období od r. 1884, kdy se uskutečnilo poslední reprezentativní vystoupení impresionistu v Salónu nezávislých, do nástupu fauvismu [fóvismu] v r. 1904. Proti zrakově a pocitově orientovanému impresionismu postimpresionističtí malíři dospěli k programově vyhraněným individuálním stylům a novému pojetí tvorby, které v mnohém předjímalo malířský vývoj následujících období. Paul Cézanne ([pól sézan], 1839-1906), pokládaný za otce moderního malířství (hlásili se k němu jak představitelé fauvismu [fóvismu], tak kubismu), vytvořil dojem prostorové hloubky kladením čistých barevných tónů v různých odstínech vedle sebe (obraz Velké koupání, 1898-1905). Georges Seraut ([žorž séró], 1859-1891) rozložil barevné jevy tak, že kladl na obrazovou plochu tečky v základní a doplňkové barvě (obraz Nedělní odpoledne na ostrove Grande Jatte [grand žat], 1885-1886). Vincent van Gogh ([fan gog], 1853-1890) vytvořil nové formy výtvarné expresivity (viz expresionismus), založené na zesílení barevnosti a na zjednodušení a zvýraznění tvarů (obraz Vrány nad obilným polem, 1890). Paul Gauguin ([pól gogén], 1848-1903), čepající jako první moderní malíř podněty z primitivního umění - umění bretaňských sedláků a tahitských domorodců (obraz Odkud přicházíme? Co jsme? Kam jdeme?, 1897), povýšil barevnou plochu na základní stavební prvek obrazu (jeho tvorba se stala jedním z inspirativních zdrojů secese). Symbolismus Symbolismus je výtvarný a lit. směr poslední třetiny 19. stol. a prvního desetiletí 20. stol., tedy období moderny, který vznikl v opozici vůči smyslově povrchnímu malířskému impresionismu a popisnému lit. naturalismu. Jeho manifest vydal v r. 1886 Jean Moréas ([žán moréa], 1856-1910). S. vycházel z vnitřního světa tvůrců, jejich přání, snů a vizí a bohaté symbolické tradice uchované v mýtech, bájích, pohádkách i umělé literatuře. Jeho základním výstavbovým prostředkem v lít. umění se stalo nepřímé pojmenování - symbol, obdobně jako ve výtvarné secesi, kde lze hovořit o secesním symbolu. Poetika lit. s. se nejednou zakládala na racionální kalkulaci a úsilí vytvořit formálně dokonalou, absolutní poezii. Za představitele s. jsou mj. pokládáni franc. básníci Stéphane Mallarmé ([stéfan], 1842-1898) a Artur Rimbaud ([artyr rembó], 1854-1891, báseň Sezóna v pekle, 1873), Belgičané píšící franc. Emile Verhaeren ([emil veráren], 1855-1916) a nositel Nobelovy ceny Maurice Maeterlink ([móris mátrlink], 1862-1949), který proslul zejména jako dramatik (pohádková hra Modrý pták, premiéra 1908). Za předchůdce výtvarného symbolismu bývá pokládán postimpresionista Paul Gauguine [pól gogén]. Antickou či klasicistickou symboliku spojil s impresionistickou výtvarnou technikou malíř Puvis de Chavannes [pivi d šavane], 1824-1898). Do souvislostí s výtvarným s. se dostala tvorba Francouze Odilona Redona (1840-1916) a Nora Edvarda Muncha ([munka], 1863-1944), který je pokládán za předchůdce (a někdy také dovršitele) expresionismu, skupina Nabistů (první výstava 1889, P. Serusi-ér, P. Bonnard, E. Vuillard, M. Denis). Představiteli s. a současně také secese jsou Francouz Gustav Moreau ([gistav moro], 1826-1898), jehož malby se ocitaly na rozhraní světa mystických vizí a snů (obraz Salome, 1878), a atigl. grafik a kreslíř Aubrey Vincent Beardsley ([óbri bírdzli], 1872-1898). Český symbolismus V č. kult. oblasti je nejvýraznějším symbolistou básník Otokar Březina (1868-1929, sbírka Svítání na západě, 1896), mezi symboiisty jsou řazeni např. malíři Jan Prcisler ([prajsler], 1872-1918), grafik 26 František Kobliha (1877-1962) a secesně symbolistní sochař Ladislav Šaloun (1870-1946). (Viz č ká secese.) Secese Secese (jeho synonymy jsou nem. Jugendsíil [júgentstyl], č. = nový styl, angl. Modern Style [stáji], č. = moderní styl, a New Art [njú árt], č. = nové umění, franc. ĽArt Nouveau [lár nuvó], č. = nové umění, ital. Stile floreale [style], č. = květinový styl) je poslední velký historický kulturní a umělecký sloh, který se promítl do všech základních oblastech lidské kultury, počínaje architekturou výtvarným uměním a konče užitým uměním a oblékáním. Někdy je s. chápána také jako um. hnutí z přelomu 19. a 20. stol., které dalo vznik poslednímu z velkých univerzálních jako období, jindy jako etapa vývoje moderního umění. První umělecká skupina dané orientace vznikla v r. 1892 v Mnichově (jmenovala se Sezession [zecesion]), druhá v r. 1897 ve Vídni. Charakteristickými prvky secesního výtvarného umění jsou ornament, plošné zobrazení prostoru, lineárnost, křivka a lomené barvy. V ornamentálnosti a oblibě rostlinných motivů navazovalo na rokoko, v oblasti symboliky na tvorbu romantika Williama Blaka ([viljema blejka], 1747-1827). Nejvýzuamnějšími secesními malíři se stali představitel vídeňské secese Rakušan Gustav Klimt (1862-1918, obraz Judita s hlavou Holoferuovou, kolem 1901) a představitel ĽArt Nouveau, v Paříži žijící Cech Alfons Mucha (1860-1939), kterého proslavily plakáty, knižní grafika a dekorační návrhy. Velký rozmach zaznamenala secesní užitá grafika (hlavne plakát) a um. řemesla (keramika, sklo, porcelán, šperk, nábytek). Secesní rysy měly zlatnické práce a malovaná okna Američana Louise Comforta Tiffanyho ([lujse komfrta tyfenyho], 1848-1933). Nejslavnějšími secesními architekty byli Belgičané Victor Horta ([viktor], 1861-1947; dům ing. Tassela v Bruselu, 1892-1893) a Henry van der Velde ([fan], 1863-1957, divadlo postavené v rámci výstavy v Kolíne nad Rýnem, 1914), Rakušan Otto Wagner (1841-1918, nájemní domy na ulici Wienzeile, [vínzajle], 1898-1899) a zčásti originální, směrovou orientaci překračující Španěl Antoni Gaudí [antony], 1852-1926). V literatuře a dramatické tvorbě se výrazem secesního slohu stal symbolismus, dekadence a impresionismus. V hudebním umění atmostféru s. nejlépe zachytila operní tvorba pozdního romantika Richarda Strausse ([štrause], 1864-1949), hlavně Salomc (1905), komponovaná na námět Oscara Wil-dea, a Růžový kavalír (1910), zachycující úpadkové mravy v rokokové Vídni. Česká secese Česká secese je um. hnutí a sloh z konce 19. a počátku 20. stol., které se staly součástí mezinárodní secese, uplatňující se ve vývoji evrop. moderního umění. C. s. se projevovala zejména ve výtvarném umění, typografii, užitém umění, architektuře a literatuře. Č. s. jako slohově typologická charakteristika zahrnovala principy, ideály a tendence prosazující se v č. umění z konce 19. a počátku 20. stol. „Ornameníalismus" tvoří formální znak č. s., „symbolismus" jeho obsahovou náplň. Je spojen se jmény František Bílek (1872-1941, sochař, grafik, plastika Golgota, 1892), Karel Hlaváček (1874-1898, básník, grafik), František Kobliha (1872-1962, grafik), Josef Václav Myslbek (1848-1922, sochař), Jan Preisler ([prajsler], 1872-1918, malíř, obraz Jaro, 1900), Vojtěch Preissig ([prajsik], 1873-1944, grafik, malíř), Ladislav Šaloun (1870-1946, sochař, socha Krakonoš, 1902-1906, pomník Jana Husa v Praze, 1900-1915), Max Švabinský (1872-1962, malíř, obraz Splynutí duší, 1896) a Josef Vácha! (1884-1969, grafik, malíř, spisovatel). 27 K významným raně secesním stavbám patří výstavní Průmyslový neboli Ústřední palác v Praze, postavený u príležitosti Jubilejní výstavy zemské Království českého v r. 1891 (architekti Bedřich Miinzberger [mincbergr], 1846-1928, a František Prášil, 1845-1917). Ke známým stavbám z pozdějšího období patři např. Peterkův dům v Praze (1899-1900, architekt Jan Kotěra, 1871-1923). K dalším významným secesním stavbám v č. zemích patří domy Topičova nakladatelství a pojišťovny Praha na Národní třídě (1903, architekt Osvald Polívka, 1857-1931) a lázeňský dům v Luhačovicích (1902, architekt Dušan Jurkovič, 1867-1947). Vývoj svět. výtvarné secesní tvorby určil čelný představitel franc. směru Art Nouveau [art nuvó] v Paříži žij ící Čech Alfons Mucha (1860-1939, plakát Médea, 1898). Secesní sloh také v literatuře utvářely zejména symbolismus, dekadence a impresionismus, rzn. směry období moderny. 28 13. Avantgarda Avantgarda je etapa ve vývoji moderního umění, která je spjata s avantgardou jako vůdčím uni. hnutím první poloviny 20. stol. Přechodným vývojovým stadiem mezi „tradičním" uměním 19. stol. a a. u. byla moderna, tvořená směry a proudy jako je impresionismus, symbolismus, dekadence a secese. Etapou následující po a. u. je postmoderní umění. Charakteristickými rysy a. u. v oblasti postojové se staly (stejně jako u avantgardy) společenská revolta, levicová orientace, kolektivismus, dále pak antitradicionalismus a modernismus, projevující se jako vůle experimentovat v oblasti formy i obsahu. K nej významnějším proudům, směrům a tendencím projevujícím se v a. u., které obvykle zasahovaly oblast výtvarného umění a literatury, někdy také dramatu, hudby, architektury a Filmu, patří abs-traktivismus, dadaismus, expresionismus, futurismus, konstruktivismus, kubismus, funkcionalismus a surrealismus. Součástí a. u. se stala česká meziválečná avantgarda, tzn. český funkcionalismus, proletárska poezie, poetismus a český surrealismus, a slovenský nadrealismus. 29 13.1. Umělecké poudy, směry, školy a skupiny první poloviny 20. století Fauvismus ([fóvizmus], z franc. te fauve [1 fóv] - šelma) Fauvismus je směr ve vývoji moderního výtvarného umění, který vznikl ve Francii v r. 1905, na samém počátku období avantgardy, ale nevytvořil žádné programové manifesty, pouze se krátkodobě prezentoval jako výsledek skupinového směřování mladších malířů na několika společných výstavách. Jeho hlavními představiteli byli franc. malíři Henri Matisse (janri matis], 1869-1954, obraz Ateliér s „Tancem", 191 S) a Raoul Duty ([raut dyfi], 1877-1953, obraz Tři koupající se ženy, 1919), dále André Derain ([derén], 1880-1954), Georges Rouault ([žorž ruól], 1871-1958) a Maurice Vlaminck ([móris fiamink], 1876-1958) a Holanďan Kees van Dongen ([kés fan donchen], 1877-1968), kteří se po r. 1907 ubírali vlastními cestami. Expresionismus Expresionismus představoval vyhraněný typ expresivní malby založené na barvě a jejím působení na diváka. Charakteristickými rysy f. bylo vytvořit pomocí zkratky, komponováním čistých, nestínova-ných barevných ploch harmonický, často dekorativní prostor. E. je jeden ze směrů moderního, avantgardního umění projevující se zejména ve výtvarném umění, literatuře a dramatické tvorbě. Je kritickou reakcí na popisný naturalismus a smyslově okouzlený impresionismus. Jeho cílem je postihnout podstatu, praformu věcí. E. se stal výrazem krize, jejímž vrcholem byla 1. svět. válka. Nejsilněji se projevil v něm. kult. oblasti, nejdříve ve výtvarném umění v tvorbě skupiny Die Brücke ([dí brike = most], 1905-1913) a skupiny Der blaue Reiter ([rajtr] = modrý jezdec, zal. 1911). Čteny prvního seskupení byli Ernest Ludwig Kirchner (1880-1938, obraz Pct žen na ulici, 1913), Emil Nolde (1867-1965, obraz Kristus a cizoložná žena, 1914) a Karl Schmidt-Rottluff ([šmiť], 3 884-1976, obraz Tři červené akty, 1913). Členy druhého seskupení byli výtvarník Vasilij Kandinskij (1866-1944, dřevořez z cyklu Zvuky, 1913) a Paul Klee ([klé], 1879-1940), kteří svou tvorbou přesáhli úzké rámce směrového úsilí, a oběť 1. svět. války, Franc Marc ([mark], 1880-1916, obraz Velké modré koně, 1911). Jednou za předchůdce avantgardního e., jindy za jeho nejvýraznějšího představitele bývá považován norský malíř Edvard Münch (1863-1944, obraz Křik, 1895). V literatuře, zejména v letech 1910-1920, tento směr reprezentovali Johanes R. Becher 1891-1958), Gottfried Benn (1886-1956) a Georg Trakl (1887-1914), jehož tvorba ovlivnila Františka Halase (1901-1949). Orientaci i duchovní klima e. vyjádřil název nejvýznamnější antologie tvorby této orientace Soumrak lidstva (1920). Český expresionismus Do č. literatury vstoupil e. opožděně až po I. svět. válce zásluhou programu brněnské Literární skupiny (dramatik Lev Blatný, 1894-1930, lit. kritik František Götz [gec], 1894-1974, básník Josef Chaloupka, 1898-1930, prozaik Čestmír Jeřábek, 1893-1981). E. ovlivnil dále např. povídky Ladislava Klímy (1878-1928) a prózy Richarda Weinera (1884-1937). Nejzdařilejšími projevy č. e. se stala divadelní hra Josefa a Karla Čapka (1887-1945, 1890-1938) Ze života hmyzu (1921) a román Vladislava Vančury (1891 -1942) Pole orná a válečná (1925). Kubismus Kubismus je um. směr, který se projevil hlavně v malířství a odvozeně v užitém umění, literatuře a č. architektuře. K. jako výtvarný směr vytvořili v letech 1909-1914 v Paříži George Braque ([žorž brak], 1882-1963, obraz Zátiší s houslemi a džbánem, 1910-1911) a Pablo Picasso ([pikaso], 1881-1973, obraz 30 Žena v lenošce, 1910); odtud se rozšířil do většiny evrop. zemí. Na počátku vývoje k. došlo pod vlivem černošské plastiky (viz černošské umění) k zredukování předmětů na základní geometrické tvary, pak k rozložení předmětného světa tak, že tvar předmětů je zachycen vedle sebe z různých úhlů v ploše. K. charakteriruje racionální přístup ke skutečnosti a střídmá barevnost. K. - přibližně ve stejné době jako dadaismus - přichází s metodou koláže (vystřižené papíry-tiskoviny se lepí do malby). Český kubismus V č. zemích kubismus - spolu s expresionismem - ovlivnil skupinu Osma, zejména tvorbu Emila Filly (1882-1953, obraz Utěšitel, 191 I) a Bohumila Kubisty (1884-1918, obraz Sv. Šebestián, 1912); jejími členy byli dále Otakar Kubín (Coubine [kuběn], 1883-1969), Antonín Procházka (1882-1945) a Václav Spála (1885-1946). Kubistickým obdobím prošel také Josef Čapek (1887-1945, obraz Ženský akt, 1913). Nej významnějším č. kubistickým sochařem se stal Otto Gutfreund ([gutfrojnt], 1889-1927). K. získal zcela jedinečnou podobu v č. architektuře, která nemá ve světě obdobu. Jeho výraznými díly jsou dům U černé matky Boží v Celetné ulici v Praze (1911-1912, architekt Josef Gočár, 1880-1945) a vila v Praze pod Vyšehradem (1913, Josef Chochol, 1880-1956). Futurismus Futurismus je uměl. směr projevující se především v literatuře a výtvarném umění, který představuje spolu s fauvismem [fóvizmem] počátek avantgardy. Zakladatelem f. byl ital. básník a dramatik Filippo Tommaso Marinetti ([filipo tomázo marinety], 1876-1944), autor Manifestu futurismu, který byl poprvé publikován (v pařížském deníku Le Figaro) r. 1909. Centrem futuristické aktivity byl časopis Poezie (Poesia). F. ovlivnil vývoj umění také v jiných zemích. Cílem f. je směřování k budoucí společnosti vyspělé vědy a techniky; jeho charakteristickým rysem je odpor vůči konvencím a tradici. Marinetti definuje f. jako dynamické umění, které se snaží vymanit z jazykových a stylových konvencí a napodobovat projevy městské civilizace a moderní techniky zvukově a vizuálně (odstranění interpunkce, posílení úlohy podstatných jmen a sloves na úkor přídavných jmen a příslovcí). Klasickou Marinettiho sbírkou jsou Osvobozená slova (1919). Moderní techniku a její objevy oslavovali další ital. futurističtí básníci, mezi nimi Carlo Gavoni ([karlo gavony], 1884-1965), autor básn. sbírky Elektrická poezie (1911). Osobitým způsobem se f. projevil v malířství. Umberto Boccioni ([bočony], 1882-1916, obraz Dy-namismus cyklisty, 1913), jeden ze spoluautorů Manifestu futuristického malířství (1910), shrnul principy futuristického malířství do šesti tezí; jsou jimi zhutnění impresionismu, zobrazení předmětu z několika pohledů (zepředu, ze stran, zezadu, v pohybu), rozpínavost předmětů v prostoru, dynamismus a námět. Dalšími významnými představiteli ital. f. ve výtvarném umění se stali Giacomo Balla ([džakomo], tempera Linie v pohybu - dynamické události, 1913), Luigi Russolo ([lujdži], obraz Vzpomínka na jednu noc, 191 1) Cario Carr, ([karlo kára], obraz Co mi řekla tramvaj, 1911) a Gino Severini ([džino severíny], obraz Modrá tanečnice, 1912). Ital. f. spojil osudy budoucí společnosti s válkou jako očistnou lázní a s politikou Benita Mussoliniho (viz Marinettiho eseje Válka jako hygiena světa, 1915, a Futurismus a fašismus, 1924). Tato skutečnost kompromitovala f. u levicově orientovaných stoupenců avantgardy. Vývojové kontakty navázal s ital. f. zejména ruský futurismus, který se rozvinul v samostatný směr. F. dále ovlivnil např. Krakovskou avantgardu a č. civilismus. V č. umění se vliv f. či jeho paralely objevily např. v sochařském díle Otto Gutfreunda ([gutfrojnda], 1889-1927, socha Don Quijote, 191 1), anebo v Almanachu na rok 1914. Futuristické okouzlení technikou přejal poetismus. 31 Abstraktní (nefigurativní) umění Abstraktní (nefigurativní) umění je jeden z proudu, popř. směrů avantgardního umění. Jeho charakteristickým rysem je odklon od robrazování konkrétních předmětů, jevů a scenérií k abstraktnímu výrazu. Poznamenal podstatně zejména vývoj malířství a sochařství. Tendence k abstraktivismu se prosazovala mj. v expresionismu, fauvismu [fóvismu], futurismu nebo kubismu. Vznik a. u. je spjat s nefigurativním, abstraktním malířstvím, jehož počátky se datují do období kolem r. 1910, a je spojen se jmény Vasilij Kandinskij (1866-1944, viz expresionismus), Piet Mondrian (1872-1944, obraz Kompozice č. 6, 1914, viz De Stijl [de stéij), Kazimír Malevič (1878-1935, obraz Černý čtverec na bílém pozadí, 1913) a František Kupka (1871-1957, obraz Dvoubarevná fuga, 1912). Velmi zajímavé osudy má abstraktní sochařství. K. jeho průkopníkům patřili Rumun Constantin Brancusi ([konstantní brankuš], 1876-1957) a Američan ukrajinského původu Alexander Archipenko (1887-1964). Abstraktivismem, který charakterizoval pravěké umění, se inspiroval nejvýznamnější sochař 20. stol. Henry Moore {[múr], 1898-1986). A. u. našlo vyhraněnou podobu v architektuře (viz konstruktivismus) a v rámci literatury v čisté poezii, která navazovala na tzv. absolutní poezii,která se stala ideálem prokledých básníků. S pojetím abstraktní poezie a abstraktního filmu přišel dadaismus a surrealismus. Rozvoj a. u. nastává po r. 1945 v rámci směrů a proudů jako abstraktní expresionismus, tachismus (tašismus), informel („in-ťormáiní umění"), op art apod.. Dadaismus (dada) je nejoriginálnější, vnitřně velmi členité, programově rozporné a od svého vzniku mezinárodní avantgardní um. hnutí, které spíše než jednotný um. program charakterizovaly jisté společné názory na umění a život. D. vznikl za 1. svět. války v r. 1916 v Curychu, kam Hugo Ball (1886-1927) pozval mladé umělce z celé Evropy; jeho konec samotní zakladatelé d. datují do r. 1922, kdy se v Paříži začínal z dadaistického hnutí, jehož stoupenci byli mladí literáti - Louis Aragon [lni aragon], André Breton, Paul Eluard [pól eliár], Philippe Soupault [Filip supól], rodit surrealismus. D. inspiroval a prosazoval se v tvorbě jednotlivých autorů také po r. 1922. D. oživovaný po 2. svět. válce získal označení neodadaismus. Projevem neodadaistické aktivity byl pop art a happening [hep-enink], které kombinují prvky a postupy divadelního, výtvarného a hudebního umění. Nej významnějšími zakládajícími členy curyšského d. byli (vedle něm. výtvarníka, básníka a spisovatele H. Balla, který otevřel Cabaret Voltaire [kabare voltér], kde dadaisté poprvé společně vystoupili na veřejnosti, a který založil časopis stejného názvu) básník a výtvarník narozený v Štrasburku Hans Arp (1887-1966) a řranc. píšící Rumun Tristan Tzara ([cara], 1896-1963), který se několikrát pokusil zformulovat program d. Druhým významným centrem dadaistické aktivity se stal v r. 1917 New York, kde byli jeho hlavními osobnostmi výtvarníci - Francouz Marcel Duchamp ([marse! dyšám], 1887-1968), Američan Man Ray ([men rej], 1890-1976) a Pařížan španěl. původu Francis Picabia ([pikabija], 1879-1953). D. se stal synonymem pro um. tvorbu příslušníků dadaistického hnutí. Náhoda tvořila - spolu se spontánností, nonsensem (= nesmyslem), mystifikací {= úmyslné klamání, šíření nepravdivých informací) a černým humorem, jejichž cílem je snaha provokovat a šokovat - základní tvůrčí princip dadaistického umění. Pro tento typ umění je dále charakteristický odpor vůči civilizaci, která zabíjí umění, a jejím tradicím spoutávajícím člověka (viz antitradictonalismus). Tento odpor získával nejčastěji podobu destrukce (- ničení) namířené proti tradičnímu vkusu a společenským zvyklostem. Dadaisté překračovali a rušili ustálené hranice mezi um. druhy a žánry i mezi uměním a životem. Vytvářeli originální žánry a metody a objevovali zcela nové druhy umění. Položili mj. základy experimentální poezie (viz konkrétní poezie). 32 Dadaisté jako první objevili automatické texty, které využil a v pojetí tzv. psychického automatis-mu rozpracoval surrealismus, a také metodu lit. i výtvarné koláže (= technika založená na kombinování textů a lepení výstřižků, nálepek a rozmanitých materiálů) a různé typy fotomontáží a fotografických technik. Pracovali s netradičními materiály, které včleňovali do obrazů a plastik. Vytvořili abstraktní film (první z nich, Rhytmus 21, natočil v r. 1921 jeden ze zakladatelů curyšského d., Němec Hans Richter, 1889-1976), objevili metodu simultánní básně, kterou v zavedeném pořadí psalo postupně několik autorů a kterou také tito autoři při veřejných produkcích společně recitovali. Představitel newyorského d. malíř a sochař M. Duchamp vystavil jako um. dílo kolo od bicyklu namontované na židličku, a tím vytvořil nový typ um. objektů: ready-mades ([redy mejdz] angl. = hotové, vyrobené předměty). Vůdčí osobnost kolínského d. něm. malíř Max Ernst (1891-1976) přišel s metodou frotáže, totiž s nápadem otiskovat do různých materiálů barvou natřené poškrabané anebo reliéfní plochy různých předmětů. Všestranně nadaný Němec Kurt Schwitters ([švitrs], 1887-1948), který se uplatnil stejně v literatuře jako ve výtvarném umění, vytvořil fonetickou sonátu (něm. Urso-nate), která se stala klasickým dílem abstraktního umění používajícím jako stavebního materiálu zvuky, a nikoli slova jazyka. V č. prostředí se dadaistické prvky a postupy projevily v tvůrčí, na dadaistickém hnutí nezávislé aktivitě Jaroslava Haška (1883-1923). D. zde měl dále vliv např. na poetismus, který ovšem zjemnil dadaistickou poetiku recesní hravosti. Tradice d. zprostředkované poetismem ovlivnily č. písňovou tvorbu, v níž se uplatni! nonsens a černý humor (Jiří Voskovec, Jan Werich, Jiří Suchý, Ivan Mládek, Jan Vodňanský). De Stijl[de stél] je avantgardní skupina a hnutí, které vzniklo kolem holandského časopisu De Síijl, založeného v r. 1917 (první manifest je z r. 1918). Představitelé tohoto hnutí se (spolu s franc. architektem Le Corbu-sierem [1 korbisjérem] a představiteli Bauhausu) významně podíleli na vzniku funkcionalismu, který se stal nejvýznamnějším architektonickým směrem avangardy a synonymem moderní architektury. Teoretickým mluvčím skupiny, který často přehodnocoval své názory, byl Theo van Doesburg ([fan dúzbirch, 1883-193 1); významná je zejména jeho studie Kontra-konstrukce (1923). Podstatný je přínos spoluzakladatele časopisu De Stijl, malíře Pieta Mondriana (1872-1944), který zasáhl do vývoje abstraktního umění propagací tzv. neoplasticismu. K vrcholům architektonické tvorby tohoto hnutí (mluví se také o „neoplasticistické architektuře") patří vila Truus Schrtklerové-Schräderové v Utrcchtu ([šrederové], 1924, architekt Gerrit Thomas Rietveld [rítfeld], 1888-1964) nebo kolonie dělnických domů v Hoek van Holland ([huk fan holant], v Holandsku, 1924, architekt Jacobus Johannes PieterOud, [jakobus], 1890-1963). Funkcionalismus a architektura 20. století Funkcionalismus je program, na kterém se od poloviny dvacátých let 20. stol. začali sjednocovat svět. moderní architekti a který se stal synonymem pro moderní architekturu. F. je dále nejvýznamnější architektonicky směr (mezinárodní styl) vytvořený meziválečnou avantgardou. Na jeho vzniku mělo nemalý podíl hnutí kolem časopisu De Stiji [de stél], instituce Bauhausu, ruský konstruktivismus a tvorba největšího architekta 20. stol. Le Corbusiera ([le korbisjéra], 1887-1965), který v r. 1927 - tedy v době, kdy f. dospěl do stadia realizací architektonických návrhů - formuloval jeho manifest, anebo lépe, programovou orientaci. F. vychází z názoru, že forma následuje funkci (forma je na funkci závislá) a že krása vyplývá z dokonalého zvládnutí funkcí, které má „stavba" plnit. Podle Le Corbusiera „dům je stroj na bydlení". Základními stavebními materiály architektů funkcionalistického zaměření byly železobeton, ocel a sklo. F. novým způsobem řešil plány přestavby starých městských čtvrtí, sídlišť, komunikací. Principy f. se uplatnily také v oblasti řešení interiéru a bytové kultury. Středisky funkcionalistické aktivity se stalo Holandsko, Německo a Československo (viz český funkcionalismus). 33 K vrcholným stavbám f. patří budova Ba u ha usu v Dessavě (1925-1926, Walter Gropius), Tugend-hatova vila v Brně (1930, Ludvvig Mies van der Rohe [mís fan der róe]), palác Centrosojuzu v Moskve (1928-1934, Le Corbusier a Pierre Jeanneret [pijér žanere]). Český funkcionalismus Český funkcionalismus představuje významný projev nadnárodního směru moderní architektury -funkcionalismu. Česká funkcionalistická škola přijala principy jednoho ze zakladatelů funkcionalismu Le Corbusiera ([fe korbisjéra], 1876-1965) již v druhé polovině dvacátých let 20. stoi. Pokrokoví architekti se soustřeďovali v „Klubu architektů" v Praze a v Uměleckém svazu Devětsit, který měl svou sekci architektů. Na teoretickém rozpracování č. f. se podílel mj. teoretik umění Karel Teige ([tajge], 1900-1951), který přednášel v Bauhausu. K významným dílům č. f. v Praze patří veletržní palác (1925-1928, Bohuslav Fuchs, 1895-1972, Oldřich Tyl, 1883-1939), obchodní dům Bílá labuť (1937-1939, Josef Hrubý, nar. 1906, Josef Kit-trich, 1901-1968), kostel sv. Václava v Praze Vršovicích (1928, Josef Gočár, 1880-1945), v Brně díla B. Fuchse - hotel Avion (1927-1928), kolonie rodinných domků Nový dům (1927-1928) a lázně v Zábrdovicích (1931-1932). Funkcionalistické principy byly dodržovány při výstavbě nového průmyslového města Zlína. Poetismus Poetismus je jediný avantgardní, mezinárodně uznávaný um. směr č. původu, kterému dali název a programovou základnu v Praze v r. 1924 Karel Teige ([tajge], 1900-1951) a Vítězslav Nezval (1900-1958). Tato koncepce umění byla reakcí na úzce vymezované proletárske umění a prosazovala se ve všech druzích umění. P. vznikal jako reakce na romantický sloh, tradicionalismus č. umění 19. a počátku 20. stol. a na proletárske umění, které se v té době stalo programovou základnou Uměleckého svazu Devětsit. Inspirován byl hravostí dadaismu. K prvním um. projevům rodícího se p. patří Nezvalova báseň Podivuhodný kouzelník (1922), sbírka Jaroslava Seiferta (1901-1986) Samá láska (1923) a experimentální próza Vladislava Vančury (1891-1942) Amazonský proud (1923). Prvním manifestem tohoto směru byla Teigova stať Poetismus a Nezvalova stať Papoušek na motocyklu čili O řemesle básnickém uveřejněné v červnu 1924 v časopise Most. Podle Teiga p. není um. směrem v tradičním slova smyslu, ale životním stylem, uměním bavit se a žít: „Je vznešenou výchovou. Dráždidlem života. Ventiluje deprese, starosti, Dráždidlem života. Ventiluje deprese, starosti, rozmrzelost. Je duchovní a morální hygienou." Podle V. Nezvala „hlavním účelem básně je býti básní, hrou obrazotvornosti, květem koruny života". Ne zcela ústrojně s tímto pojetím umění souvisel Teigňv konstruktivismus, který měl poskytnout jednostranně se orientujícímu p. filozofickou oporu. Základem poetistické tvůrčí metody je hra, rozumem nekontrolovaná posloupnost volných asociací, tak jak ji ve velmi čisté podobě předvedl V. Nezval v cyklu Abeceda, zařazeném do sbírky Pantomima (1924). Spontánní fantazie, jejímž produktem jsou neobvyklé básn. obrazy, se v p. staví proti rozumu, logice a ideologickým tezím starého umění. Rozpustilá hravost, sklon k zlehčování a parodiím, exotika, cestování, obliba lidové zábavy (cirkus, klauni, akrobati, filmová groteska) a okouzlení naivním uměním (viz inzitní umění) a jazzem [džezem] charakterizovaly námětově a postojově svět poetistického umění. Snad nejúplněji a nejpůvabněji jej zachytila Seifertova básn. sbírka Na vlnách TSF (1925) , s nápaditou obálkou a grafickou úpravou K. Teiga, a Vančurova novela Rozmarné léto (1926) . Rané poetistické manifesty stroze odlišovaly revoluční ideologii (viz konstruktivismus), k níž se jinak hlásily jako k filozofickému východisku, a tvorbu zbavenou revoluční služebnosti, čili „čistou poezii" chápanou jako zábavu a relaxaci. Zcela odlišná východiska i cíle měla Bremondova koncepce čisté poezie orientující se na vnitřní, duchovní svět. 34 Za vrcholná díla p., ve kterých se (při zachování základní poetistické orientace) již objevují vážná témata, jsou pokládány básn. skladby V. Nezvala (Akrobat, i 927, Edison, 1928) a Konstantina Biebla (Nový Ikaros, 1929). P. se uplatnil především v poezii; za poetistické byly považovány také básn. prvotiny Františka Halase, Viléma Závady a Vladimíra Holana, tedy autorů, jejichž tvorba se ubírala jiným směrem než hravý p. (viz mezigenerace). V poetistické próze vynikli dále Karel Konrád a Karel Schulz [šulc], v divadelní tvorbě V. Nezval (Depeše na kolečkách, 1926), V. Vančura (Učitel a žák, 1927) a autorská a herecká dvojice Jiří Voskovec a Jan Werich (Vest Pocket Revue [pokit reví], 1927). P. byli ovlivněni avantgardní režiséři Jindřich Honzl, Jiří Frejka a Emil František Burian. Ve výtvarném umění (malířství, koláže, knižní ilustrace, typografie, karikatura) poetistickou tvorbu reprezentovali Jindřich Štýrský, Toyen [tuajen], František Muzika, K. Teige, Adolf Hoffmeister [hofmajstr]), v hudbě a písňové tvorbě Jaroslav Ježek, E. F. Burian, J. Voskovec a J. Werich. Přechodem K. Teigeho a V. Nezvala k surrealismu na počátku třicátých let se poetistické období uzavírá. Tato koncepce, která zprostředkovala č. prostředí hravost i nonsens (= nesmysl), nicméně ovlivnila také v následujících obdobích především č. divadelní, písňovou i lit. tvorbu (Jiří Suchý, Jiří Šlitr, Bohumil Hrabal, ívan Vyskočil, Ivan Mládek, Jan Vodňanský). Surrealismus Surrealismus je vlivný avantgardní um. směr a na něm založené hnutí, za jehož první um. projev je pokládána próza Magnetická pole (1920) Andrého Bretona (1896-1966) a Phiiippa Soupaulta ([fílípa supóta], nar. 1897) a jehož manifest formuloval v r. 1924 v Paříži A. Breton. S. vznikl v Paříži poté, co se skupina mladých literátů, k nimž patřil Louis Aragon ([lui], 1897-1982), Paul Eluard ([pól elyjár], 1895-1952), Benjamin Péret ([benžamen pére], 1899-1959), rozešla s dadaismem Tristana Tzary [cari]. Také mnozí výtvarníci (i sám T. Tzara) postupně přešli z dadaistických pozic k s. Surrealistické hnutí se brzy rozšířilo do mnoha dalších zemí. Řada autorů je od konce dvacátých let naopak opouští. S. představuje jediný z avangardních směrů, který je - zejména díky výtvarníkům -dosud nejen inspirativní, ale i živý. S. spojuje s dadaismem nejeden rys. Pro oba směry je charakteristický odpor ke konvencím a nedůvěra k rozumu. S. teoreticky úspěšně rozpracoval svou tvůrčí metodu - metodu psychického auto-matisimi (odtud název automatické texty), která odstranila diktát myšlení z procesu tvorby. 1 v tomto případě s. vznikal v návaznosti na dadaistickou metodu „automatického psaní", inspiroval se ovšem především psychoanalýzou Sigmunda Freuda [zigrnunda frojda], vyloženou zejména v jeho dílech Výklad snů (1900) a Úvod do psychoanalýzy (1910). Psychický automatismus, který je uváděn v činnost snem, halucinací nebo deliriem, pomáhá surrealistům překonat cenzuru morálky a stát se tak skutečnou revoltou ducha. S. považoval za své předchůdce franc. literáty Guillauma Apollinaira [gijoma apolinéra], Alfreda Jarryho [žaryho], Lautréamonta [lótréamona] a ital. malíře Giorgia de Chirica ([džordža de kírika], 1888-1978), pokládaného za tvůrce tzv. metafyzické malby, snových, tajemných exteriérů s renesančními stavbami, antickými sochami, umělými manekýny a vědeckými modely. Klasickým surrealistickým dílem je Bretonova próza Nadja ([nadža], 1928), vrcholným pak Elu-ardova sbírka intimní lyriky Veřejná růže (1934). K představitelům franc. lít. s. dále patří Robert Desnos ([robér desno], 1900-1945), surrealistickou minulost mel - zřejmě nejčtenější moderní svět. básník - Jacques Prévert ([žak prévér], 1900-1947) a experimentátor velkého žánrového rozpětí Ray-mond Queneau ([rémon kenó], 1903-1976). Z výtvarníků od dadaismu k s. přešel Němec Max Ernst (1891-1976, obraz Král Ubu, 1924) a na čas Hans Arp (1887-1967), který se narodil v německo-franc. Štrasburku a prosadil se také jako básník, a malíř francouzsko-kubánského původu Francis Picabia ((fransis pikabija], 1879-1953). 35 Do vývoje s. podstatným způsobem zasáhli španěl. malíři Juan Miró ([chuan], 1893-1983, obraz Harlekýnův karnevel, 1924-1925), který hledal - inspirován pravěkou malbou - prapůvodní řeč předmětů a výtvarných znaků, a Salvador Dali (1904-1989, obrazy Rozplývající se čas, 1931, Hořící žirafa, 1935), jehož autorský styl založený na exhibicionismu, kompoziční vynalézavosti a iluzionis-ticky dokonalé technice (viz iluzionismus) se stal synonymem s. Významnými reprezentanty surrealistického malířství dále byli Belgičané - mistr paradoxu a absurdity René Magritte ([magrit], 1898-1967, obraz Zlověstné počasí, 1928) a od poloviny třicátých let Paul Delvaux ([pól delvó], nar. 1893, obraz Pygmalion, 1939), autor snových obrazů s nahými ženskými postavami, sochami, kostrami a muži oblečenými do černých obleků; perspektivní pozadí k těmto „postavám" tvořila po vzoru metafyzické malby architektura a univerzální krajina. Do vývoje výtvarného s. zasáhli franc. malíř Y ves Tanguy ([iv tangi], 1900-1955) a Američan arménského původu Arshile Corky ([aršil], 1905-1948). Tvůrcem nejvýznamějšího surrealistického filmu, na němž se podílel také S. Dali, se sta! Luis Bueuel ([buňuel], Andaliiský pes, 1928). Česká Surrealistická skupina V r. 1929 vydává A. Breton Druhý manifest surrealismu, ve kterém se hlásí „k principu historického materialismu" a dává se do služeb revoluce jakožto cesty k svobodě a sociální spravedlnosti. Surrealisté se zapojují do různých revolučních organizací a levicových politických stran, včetně komunistické. Tento obrat byí také jedním z důvodů, který vedl k založení Surrealistické skupiny v ČSR. Výhrady franc. i č. surrealistů vůči sovětské praxi a zejména moskevským procesům z druhé poloviny třicátých let změnily posléze ideovou orientaci hnutí. Na počátku Čtyřicátých let vznikl slov. nad-realismus, mladí výtvarníci založili v době něm. okupace Skupinu Ra. Česká Surrealistická skupina je první č. organizační základna, která přijala program v té době již světově proslulého surrealismu. Manifest Surrealismus v ČSR (1934), jehož autorem je Vítězslav Nezval (1900-1958), podepsali např. básník Konstantin Biebl (1898-1951), malíři Jindřich Štýrský (1899-1942) a Toyen ([tuajén], 1902-1980), sochař Vincenc Makovský (1900-1966), divadelní režisér Jindřich Honzl (1894-1953), hudební skladatel Jaroslav Ježek (1906-1942) a psycholog a sexuolog Bohuslav Brouk (1912-1978). K nej významnějším členům S. s., která byla ustanovena v Praze, patřil Karel Teige ([tajge], 1900-1951). " Levicově orientovaní tvůrci a programoví mluvčí poetismu V. Nezval a K. Teige se s franc. surrealismem sblížili po vydání Bretonova Druhého manifestu surrealismu (1929), ve kterém se proklamuje příklon k principům historického materialismu a vůle „konat plně svou revoluční povinnost". Poté, co V. Nezval ohlašuje rozpuštění skupiny (1938), dochází postupně k omezení jejího veřejného působení, ale nikoli k jejímu zániku. K nejdňležitějším lit. dílům členů S. s. patří Nezvalova kniha Žena v množném čísle (1936) a jeho básn. sbírky Praha s prsty deště (1936) a Absolutní hrobař (1937). Český surrealismus Český surrealismus je č. avantgardní um. hnutí navazující na franc. surrealismus, které působí na č. kulturu zejména od r. 1934, kdy Vítězslav Nezval (1900-1958) založil Surrealistickou skupinu, až do dneška. Vůdčí osobou tohoto hnutí byl až do své smrti Karel Teige ([tajge], 1900-195 I). V době něm. okupace vznikla básnicko-výtvarnická Skupina Ra, která se hlásila k surrealistickému hnutí, ale která hledala a vytvářela nové tvůrčí postupy a tradice. Svědectvím surrealistické aktivity v tomto druhém období se stal sborník Surrealistické východisko 1938-1968 (1969) a časopis sborníkového typu Analogon (1969, 1. číslo; 1990, 2. a 3. č.; na r. 1993 bylo ohlášeno 10.-14. č.). 36 Č. s. je rovněř směr uplatňující se ve vývoji č. umění v období české meziválečné avantgardy i v obdobích následujících. Za jeho předchůdce v literatuře jsou považováni Karel Hynek Mácha (Pouť krkonošská, napsána 1833-1834), Ladislav Klíma, Josef Čapek (Lelio, 1917), Jiří Mahen (Měsíc 1920) a Richard Weiner [vajner]. Literaturu v době vzniku č. surrealistického hnutí představovaly básn. práce V. Nezvala (Žena v množném čísle, 1936, Praha s prsty deště, 1936, Absolutní hrobař, 1937), za okupace a v raném poválečném období tvorba členů Skupiny Ra, zejména Ludvíka Kunde-ry (nar. 1920). Poetikou surrealismu byla v době okupace ovlivněna např. básn. tvorba Jiřího Koláře (nar. 1914), který se později uplatnil především jako výtvarník, dlouhodobý vliv měla na tvorbu básníka Oldřicha Wenzla ([vencla], 1921-1969). V době svého vzniku nebylo možné vydat surrealistickou lit. tvorbu Karta Hynka (1925-1953) a Zbyňka Havlíčka (1922-1969). Surrealismus zasáhl také experimentujícího básníka a výtvarníka Ladislava Nováka (nar. 1925). V současné době se k tomuto směru ve své básn. tvorbě hlásí např. Petr Král (1941). C. s. našel dále své uplatnění zejména ve výtvarném umění. Zde také dosáhl nejvýraznějších úspěchů. Jeho reprezentanty se stali zejména v reliéfní tvorbě Vincent Makovský (1900-1966), v malířství Josef Šíma (1891-1971, obraz Revoluce ve Španělsku I, 1937), Jindřich Štýrský (1899-1942, obraz Musa somnambula, 1937), Toyen [tuajen], 1902-1980, vl. jménem Marie Čermínová), členové Skupiny Ra - Václav Tikal (1906-1965), Bohdan Lacina (1912-1971), Václav Zykmund (1914-1984) a Josef Istlcr (nar. 1919), a dále křesťansky orientovaný Mikuláš Medek (1926-1974). Č. s. zaujal mj. také specifickými výtvarnými technikami, hlavně kolážemi, kterým se věnoval také teoretik K. Teige. Pro č. s. - ostatně jako pro celý surrealismus - je charakteristické těsné propojení lit. a výtvarné tvorby. Mnozí z jmenovaných autorů se uplatnili v obou těchto oblastech. To platí také pro Jindřicha Heislera ([hajslera], 1914-1953), který spolupracoval s pražskou Surrealistickou skupinou od r. 1939, zejména s J. Štýrským a Toyen na cyklech fotografií a kreseb, psal poezii a navíc nedlouho před svou smrtí vytvořil v Paříži několik krátkometrážních surrealistických filmů. 37 13.2. Umělecké poudy a směry druhé poloviny 20. století Konkrétní poezie Konkrétní poezie je souhrnné označení pro moderní, vnitrně bohatě členěnou experimentální poezii (tohoto termínu se užívá místo termínu k. p.), která se ocitá na hranicích lit., výtvarného, hudebního nebo dramatického umění, anebo zcela mimo oblast literatury. Předchůdcem k. p. je zejména básník Christian Morgenstern ([morgnštem], 1871-1919). S různými koncepcemi k. u. přicházely avantgardní směry, především abstraktní umění, futurismus, poetismus, surrealismus [sirealizmus], zcela mimořádný význam pro rozvoj k. p. měl dadaismus. K. p. se nejčastěji dělí na různé jednotlivé druhy podle „konkrétního" materiálu, s nímž pracuje: A/ Ve vizuální poezii jsou to slova tvořící ideogramy (viz kubismus), písmena (srov. lettrismus), různé symboly, ale i jiné vizuální stavební prvky, které se stávají prostředkem výtvarného vyjádření. B/ Fónická (audiální, akustická) poezie pracuje se zvuky, ať již hlasového či jiného původu. Jindy se k. p. dělí dále podle charakteristických postupů, které používá: C/ Komputerová poezie vzniká zadáním slovníku a gramatiky jako komputerového programu schopného generovat (= vytvářet) texty. D/ Základem permutační poezie je kombinatorika libovolných prvků, které si autor zvolil za materiálové východisko tvorby. Do oblasti k. p. bývá zahrnována také: E/ konkrétní poezie v užším slova smyslu, tvořící um. dílo uspořádáním prostorových předmětů, FY anebo kinetická poezie, u níž jsou navíc tyto předměty uváděny do pohybu. V všech těchto případech se již k. p. dostává zcela mimo tradiční lit. umění. Pop art (psáno též „Pop-Art"; z angl. „popular art" [popjulr árt] = populární, masové umění) Pop art vznikl v USA na přelomu padesátých a šedesátých let 20. stol. z neodadaistického umění (či jako jeho projev) zaměřujícího se na velkoměstskou industriálni kulturu (viz dadaismus) a ve Velké Británii v oblasti reklamy, triviálních časopisů (viz triviální literatura) a ilustrací k science fiction [sa-jens fikšn]. Představuje konzumní masmediální (masmédia = masové sdělovací prostředky) umění, specifickou podobu „městského folklóru1', vyznačujícího se antitradicionalismem a a snahou setřít rozdíly mezi vysokým a nízkým uměním. Výrazně se uplatnil v reklamě, obalovém disigiui (konzervy) nebo kreslených seriálech (= comics [komiks]) s dobrodružnými, fantastickými, zábavnými náměty. Charakteristickými prostředky p. a. je užívání kombinovaných materiálů a technik (fotografických, malířských i sochařských), záliba v ostrých barvách užívaných moderní neonovou reklamou. Jako umění jsou představovány portréty převzaté z reklamních plakátů, nálepky na konzervy, barevně retušované fotografie, jejich koláže (= slepené výstřižky, původně zejména z novin, časopisů a nálepek), asambláže (= seskupování různých materiálů a předmětů do rámce jednoho obvykle trojrozměrného díla). Jedním z prvních projevů p. a., spjatého s happeningem [hepeningem], byla tvorba amer. umělce Roberta Rauschenberga ([raušnberga], nar. 1925) z poloviny 50. let, která se inspirovala mj. díly Man Raye [men reje] a Marcela Duchampa [marsela dyšámpa]. Jeden z jeho vystavených exponátů, nazvaný Odaiiska (= harémová služebnice, 1955-1958), představovala dřevěná bedna polepená novinovými výstřižky, která stála na nožce zabořené do polštáře a na níž stála bílá slepice. Z amer. umělců do vývoje tohoto směru zasáhl např. Jim Dine [džim dajn], nar. 1935), Roy Lichten-berg ([roj liktnberg], nar. 1923), Claes Oldenburg (fklejs ouldnberg], nar. 1929), Tom Wesslmann ([veslmen], nar. 1929) nebo George Segal ([džordž sígl], nar. 1924), který lidské postavy provedené 38 ze sádry a obvazů začleňoval do běžných denních reálií (plastika Řidič autobusu. 1962). Slavným módním autorem se stal Andy Warhol ([endy vorhol], 1928-1987), kombinující fotografii (často slavných osobností - Elvis Presley [presli], Marilyn Monroe [marilin monrou], Elisabeth Taylorová [elizabes tejlorová], Mao Ce-tung) a různé malířské techniky. Tvorba A. Warhola představuje přechod od p. a. k postmodernistickým konceptům umění. Z angl. umělců do vývoje p. a. zasáhli Richard Hamilton ([ričrd hemiltn], nar. 1922), David Hockney ([dejvíd hokny], nar. 1937) anebo Allen Jones ([eien džounz], nar. 1937). Op art (z angl. „optical art" [optikl árt] = optické, vizuální umění) Op art je směr modrntho umění, který programuje um. dílo jako geometrickou, optickou strukturu, a to v době před vznikem počítačů a počítačové grafiky. Využívá optické efekty a klamy, vytváří iluze pohybu a zrcadlení. První díla této orientace vznikají ve dvacátých letech 20. stol., přičemž jeho vznik, vývoj a rozvoj spadfá do souvislostí s kinetickým uměním. Od šedesátých let ovlivňuje průmyslový design [dyzjn] a oblast reklamy. Hlavním představitelm o. a. je Maďar Victor Vasarely ([viktor], 1908-???), který žije od r. 1930 v Paříži. Kinetické umění Kinetické umění je druhem moderního umění, jehož podstatou je, že prezentace kinetického díla předpokládá pohyb celého objektu anebo jeho částí. Jako samostatný druh umění bylo k. u. vnímáno od šedesátých let 20. stol. Vyvíjí se souběžně s op artem, jehož principy přejímá. Součástí k. u. je tzv. kinetická poezie (viz konkrétní poezie). Za předchůdce k. u. je pokládáno slavné Duchampovo ([dyšámpovo], readymades [redy mejds]) přední kolo biciklu s vidlicí, připevněné na židli (1913). Ve dvacátých letech vytváří pohyblivé um. objekty László Moholy-Nagy ([lásló mohoj nať], 1895-1946). Najoriginálnejším tvůrcem k. u. se stal Američan Alexander Caldcr ([kaldr], 1898-1976), který se proslavil „mobily" (na tomto druhu děl proacuje od r. 1945). Jde o závěsné objekty na složitém souboru nestejně dlouhých, vyvážených ramen, které se pohybují při sebemenší cirkulaci vzduchu. Land art ([lend árt] = umění krajiny) Land art je proud moderního umění, který si za předmět své kreativity zvolil krajinu. Vlastním materiálem a produktem um. tvorby tohoto typu se stala příroda. L. a. vnáší do člověkem neobývané, práz-dé, „mlčenlivě" přírody lidské prvky a principy, např. geometrické útvary - linie, spirály a jiné typy formací (vytvářených kupř. z kamenů na svahu hory, v pobřežních vodách moře apod.). Za přední představiteiele 1. a. jsou pokládáni Walter De Maria (nar. 1935), Robert Smirhson (nar. 1938-1973) nebo Richard Long (nar. 1945). 39 13.3. Základní orientace výtvarného umění po roce 1945 Základní tendenci výtvarného umění daného období představuje abstaktní umění. K této orientaci se hlásí namnoze protichůdné směry a proudy jako abstaktní exprexionismus, Action Painting [ekšn pejntink], Informel, Op Art, Minimal art. Protichůdnou tendencí výtvarného umění daného období byly různé formy realismu, které navazovaly na realistické tendence, projevující se v první polovině 20. stol. (proletárske umění, Nová věcnost, magický realismus, socialistický realismus, mexický realismus). Po r. 1945 jako směr či proud dále existuje socialistický realismus, existují skupiny sociálně orientovaných realistů a rozvíjí se pojetí tzv, magického realismu. Nově vznikají seskupení, která jsou označována ve Francii jako nový realismus / noví realisté (Nouveau Realisme [nuvó reaslism] / Nouveaux Réalistes [nuvó reaslisť]; nejznámější z nich jsou Francouz Francois Dufrěne [francua dyfrenj, nar. 1930, a Bulhar Javacheff Christo, nar. 1935). Tentýž název je užíván také v amer. kulturní oblasti (New Realists [ňjú]) a to pro tvůrce pop artu, který má charakter stylizovaného figurálního umění. Krajní formou realistického pojetí umění se stal hyperrealismus, směr či proud, který usiloval o vytvoření iluze reality v sochařství (Duane Hansou [djuen hensn], nar. 1925; John De Andrea [džon d endea], nar. 1941) a iluze fotografického záznamu reality v malířství (Philip Pearlstein [filip prls-tajn], nar. 1924; Chuck Close [čak klouz], nar. 1940). Abstaktní exprexionismus Abstaktní exprexionismus je pokládán za první mezinárodní výtvarný um. proud po r. 1945, který se inspiroval surrealistickým psychickým automatismem a který vznikl v USA. Jeho klasickými představiteli se stali Mark Rothko (1903-1970), Willem De Kooning (1904-19???), Frank Stella (nar. 1936). Ke klíčovým postavám dohoto proudu patří Jackson Pollock (1912-1956), který je pookládán za tvůrce metody Action / Drip Painting [ekšn pejntink], a Franz Kline (zemř. 1962). Stylově blízko k abstraktnímu expresionismu má fašismus /tachismus ( taché [tase] = franc, skvrna), tzn. ty výtvarné projevy, které jako základ abstraktního výtvarného projevu chápou „skvrny". Informel Informel je evropský proud moderního výtvarného umění podobný americkému Action Painting, jehož hlavním rysem byla absence tradičně pojatých forem. Nejznámějším malířem dané orientace je Jean Dubuffet ([žán dybife], 1901-???) Minima! art Minimal art je prostorové umění, které vzniklo v šedesátých letech 20. stol. jako reakce na citový a vyhraněně individualistický abstraktní expresionismus i na formálně líbivý, dokonalý, ale co do výrazových prostředků chudý pop art. Charakteristickými rysy m. a. je naopak snaha o odosobnění procesu tvorby, o odstanění symboliky, metaforiky a iluzivnosti, tzn. o minimalizaci formy i obsahu. V m. u. se uplatňuje princip opakování jednoduchých základní prvků (sériovost) - So! LeWitt (nar. 1928), DonaldJudd (nar. 1928), Carl André(nar. 1935), Robert Morris (nar. 1931). Akční umění Akční umění je netradiční druh uměni, které se plně rozvinulo až v druhé polovině 20. stol. Jejím charakteristickým rysem je, že proces tvorby uměleckého díla je zároveň součástí konzumace umělec- 40 kého díla. A. u. vzniká na hranici mezi umením a životem. Spojuje naprogramovanou divadelní akci, improvizaci, praktiky společenských her/rituálů a autorský proces tvorby díla. A. u. se ubírá v zásadě dvěma směry. První z nich předpokládá proměnu účastníka akce v herce a spolutvůrce akce (happenning), druhý z nich naopak přítomnost diváka v průběhu vlastního vytváření díla, díla vznikajícího v akci (performace = představení; hlavní představitelé Gilbert&George)). Na pomezí a. u. se ocitá tzv. Action Painting (jekšn pejntink], = akční malba), Body Art a Liviiig Theatre. Happening [hepenik] Happening je netradiční, nejazyková, často spontánní a svým provedením provokující kolektivní um. činnost na pomezí divadelní akce a výtvarného umění, která je současně um. dílem, jak to vyjadřuje něm. název akční umění (Aktionskunst [akcijonkunst]). Navazuje na činnost dadaistů a neodadaistů (viz dadaismus), zčásti i na surrealistické [sirealistické] aktivity (viz surrealismus). Jde o moderní umění, vzniklé na hranicimezi uměním a životem. H. je obvykle organizován konkrétními osobami -autory scénáře a jeho tvůrci jsou ovšem všichni účastníci akce, která se může konat kdekoli a kdykoli a která nutně nepředpokládá přítomnost diváků. H. může být i neplánovaný, nelze jej nacvičovat ani opakovat. Každý h. je unikátní událostí. První happeningy se uskutečnily na konci padesátých let. Jejich iniciátory a nej význačnějším i představiteli jsou Američané - výtvarník Alan Kaprow ([elen keprou], nar. 1927) a hudebník John Cage [džon kejdž], nar. 1912), dále výtvarníci, kteří se podíleli mj. na vzniku pop arru - Jim Dine ([džim dajn], nar. 1935), Claes Oldenburg ([kiejs ouldnberg], nar. 1929) a George Sega) ([džordž sígl], nar. 1924). V Čechách je jeho představitelem Milan Knižák(nar. 1940). Teoretikem h. jako hnutí, které propagovalo „akční umění", se stal A. Kaprow. 41 14. Postmoderna a postmodernismus Postmoderna je podle mínění jeho teoretiků (1.) závěrečná etapa vývoje moderního umění, anebo (2.) začátek nové (dosud plně nerozvinuté) etapy v dějinách umění, která vyrůstá z pojetí kultury, poznání a světa vytvořeného postmodernismem jako kulturním proudem a hnutím, které se objevuje již na konci čtyřicátých let 20. stol., avšak obecněji začíná být přijímáno až od počátku sedmdesátých let. Postmodernismus se jako nejednou rozporné a protichůdné hnutí směřuje k novému, členitému pojetí kultury, poznání a světa začíná prosazovat od konce šedesátých let 20. stol. v umění, filozofii, vědě, ale také v životní orientaci jednotlivců a v společenských hnutích. Vychází z poznatku, že ev-rop., popř. euroamer. kultura budovaná na anticko-křesťanských základech byla dosud příliš sioustře-děna na sebe, takže nebyla schopna a ani ochotna považovat jiné alternativní kultury (tzn. kultury jihoamerické, orientální a africké, které jsou nejednou založeny na jiných principech) za zcela rovnoprávné a rovnocenné. Průlomem do euroamer. kult. nadvlády v literatuře byl jihoamerický magický realismus (G. García Márquez), ve filmovém umění japonská nová vlna (A. Kurosawa). P. zpochybňuje nejen evropocentrismus (= stavění Evropy do centra zájmu), ale samotné základy evrop. kultury - racionalismus, senzocentrismus a univerzalismus, tzn. začíná si klást otázku, zdali rozum je jediným možným interpretačním nástrojem světa, zdali smysly jsou jedinou spojnicí člověka se světem a jediným pramenem poznání a zdali vůbec existuje svět jako celistvá, vymezitelná, a tedy všem lidem společná skutečnost. Odtud módní zájem o orientální myšlenková hnutí (zejména o orientální náboženství a filozofii), stavící na spirituální meditaci, anebo zájem o drogy, které jsou s to rozšířit hranice lidského vnímání (srov. hnutí beat generation [bít dženerejšn], New age [ňú ejdžj). P. vystoupil dále proti falocentrismu evropské kultury a liberálním konceptům trhu, tzn. skutečnosti, že hierarchizace, organizace a interpretace lidského světa se děje z mužských pozic a že vývoj společnosti se má podřizovat principům volného trhu a ekonomického zisku. Nejvyhroceněji se tyto tendence projevily ve feministickém hnutí a ekologických aktivitách. P. se staví proti moderně a avantgardě a jejím principům, zejména zpochybňuje přínos těch směrů a hnutí, které svůj program zakládaly na myšlence revolučních obratů (ve vývoji umění i společnosti) jako pozitivních činů (J.-F. Lyo-tard). P. chápe svět (a také historii) jako v širokém slova smyslu mnohovrstevnatý a členitý „text", jako produkt lidského dorozumívání, a tudíž i jako proces několikanásobného kódování a dekódování (= přepis zjedné znakové soustavy nesoucí sdělení do jiné). V postmoderním světě představovaném jako labyrint významů, hodnot a kontextů netvoří pravda a nepravda protichůdné kategorie, protože to, co je v něm nabízeno jako pravda, je výsledkem svobodného pojmenování, a nikoli výsledkem ověřování. Cena pravdy je v její směniteinosti na trhu „historek" o světě. Autorem jedné z nich může být Newton [njútn], jiné Einstein [ajnštajn], na jiném trhu jednu „historku" o světe nabízí - dejme tomu - Homér, jinou Shakespeare [šejkspír] a další lonesco [jonesko]. Polární kategorií k pravdě anebo lépe k „historce" o světě není nepravda, ale porozumění. Umění přestává být v postmoderni kultuře vlivem masmédií závislé na gramotnosti. Kult. trh určuje pravidla umění i vkus těch, kteří do něj vstupují. Umění je pokládáno za společenskou hru, jejíž pravidla určuje ekonomika. Postmoderni díio představuje hru autora s konzumentem a konzumenta s autorem, která je otevřena interpretacím. Charakteristickým rysem p. u. je spojování značně odlišných stylových prvků a žánrových postupů. Např. román Umberta Eca ([eka], nar, 1932) Jméno růže (1980) využívá postupů odborné, publicistické i krásné, pokleslé, masové i exkluzivní literatury, je současně detektivkou, hororem, historickým románem, filozofickým traktátem (= pojednáním), studií o znacích a symbolech, sociologickou sondou do problému tolerance (= mezilidské snášenlivosti). Dalšími rysy p. u. jsou sklon k mystifikacím (Eco celý příběh předkládá jako rekonstruovaný středověký rukopis), koláž (= spojení různorodých prvků do celku jednoho um. díla; Eco do svého rukopisu začleňuje rozsáhlejší citáty z krásné i filozofické literatury, z historických děl, odborných prací, Bible aj.), ironicky přístup k minulosti (Eco zlehčujícím způsobem vykládá raně středověké snahy 42 reformovat církev), jehož prostředkem je také demytizace. tzn. odhalování falešných představ o historických událostech i postavách, a současně nová mytizace skutečnosti. Za postmodernistická jsou považována - vedle děl magického realismu - dramata Samuela Becketta [semjuela bekita], literární díla Itala Calvina [kalvína], ruského emigranta Vladimíra Nabo-kova, Američanů Kurta Vonneguta [vonegata], Johna Irvinga (Svět podle Garpa, 1978), Angličanů Roaida Dahla ([dála], Můj strýček Oswald, 1979), Davida Lodgea (fdejvida lodže], Hostující profesoři, 1975), Srba Milorada Pávice (Chazarský slovník, 1985), z č. literatury díla Milana Kundery (Nesnesitelná lehkost bytí, 1985) anebo Jiřího Gruši (Dotazník, 1978). Do této oblasti jsou zahrnována výtvarní díla Andy Warhola [endy worhoula], filmy Woody Allena [vúdy elina], Stevena Spiel-berga [spílberga], televizní seriály Star Trek nebo Twin Peaks (1989-1991, 30 pokračování; režie David Lynch [dejvid lynč]). Syntézou postmodemích postupů se stal film Forest Gump ([forist gamp], 1994, režie R. Zemeckis). Typickým projevem postmoderní masové kultury jsou reklama, Michel Jackson, Madona, počítačové hry, virtuální realita, cyberpunk, zapping. 43 15. Nejznámější světové výtvarné sbírky, galerie a muzea umění Albertina (Vídeň), Alte Pinakothek (Mnichov), Gemäldegalerie (Drážďany), Ermitáž (Petrohrad), Galleria Borghese (Řím), Gaíleria degli Uffizi (Florencie), Galleria Nazionale d'Arte Moderna (Řím), Gosudarstennaja Tretjakovskaja Galerija (Moskva), Guggenheimer Museum (New York), Kunsthistorisches Museum (Vídeň), Metropolitan Museum of Art (New York), Musée d'Art National Moderně (Paris), Musée du Louvre (Paříž), Musée d'Orsay (Paříž), Musée Nacionál d'Art moderně (Paříž), Musei Vaticaní - Musei di Antichita, Pinacoteca Vaticana (Vatikán), Museo del Prado (Madrid), Musses Royaux des Beaux-Arts (Brusel), Národní galerie (Praha), National Gallery (Londýn), National Gallery of Art (Washington), Nationalgalerie (Berlin), Pinacoteca dí Brera (Milán), Rijksmuseurn (Amsterdam), Stedelijk Museum voor Schone Künsten (Amsterdam), Tate Gallery (Londýn), The Art Museum of Chicago (Chicago), The Museum of Modern Art (New York), The National Gallery (Londýn).