Téma č. 6
Polární koncepty subkultur v euroamerické kulturní oblasti
Jiří Pavelka: Polární koncepty subkultur ve vývoji euroamerické kultury, s. 1-3.
Petráň, Josef, a kol.: Dějiny umělecké kultury II.l. Praha : Karolinum, 1995, Každodennost tradiční kultury, s. 31-32.
Jiří Pavelka: Epochy a proudy, s. 1-43. Viz Téma č. 4.
Debicki, Jacek - Favre, Jean-Francois - Grünewald, Dietrich - Pimentel, Antonio Filipe: Dějiny uměni. Malířství. Sochařství. Architektura. Praha : Argo, 1998. Viz Téma č. 4.
Jiří Pavelka: Polární koncepty subkultur ve vývoji euroamerické kultury, s. 1-3.
Na prvním místě binárních opozic kultury (tištěných kurzívou) je uvedena v evropské kulturní oblasti v daném období dominantní subkultura. Posloupnost opozic vyjadřuje časovou chronologii.
1. Antika I. Archaická, klasická a helenistická kultura starého Řecka. Starořecké městské státy. Sparta, Athény. Mocenská a kulturní expanze. Občané a otroci. Řecké písmo. Umění, filozofie, věda. Starořecká mytologie, homérsky epos, starořecký chrám, amfiteátr, sochy bohů a hrdinů, drama, Platónův a Aristotelův filozofický koncept světa jako paradigmatická syntéza. // Římská kultura (kulturní dědictví starého Řecka). Etruskové a Římané. Latinské písmo. Res publica (věc veřejná). Patriciové a plebejové. Výboje Říma. Podmanění Řecka Římany. Státní správa. Senát. Rétorika. Císařství - principát (Octavianus/Augustus, 27 př. n. 1.-14. n. [.), dominát (Dioklecián. 284-305). Římská říše. Řím a provincie. Výboje barbarů. Římané a barbaři. Řím a Konstantinopol. Rozdělení římské říše na západní a východní — 395; pád západní části -475). Cesty, akvadukty, termy (lázeňské celky). Vítězný oblouk, portrétní sochařství, Pantheon, Koloseum, hry v cirku (ludj circenses), římské právo, koncept řečnictví a Ovidiova milostná poezie jako paradigmatická syntéza. //Starořecká a římská kultura. Antická a barbarská kultura.
2. Antika II. Rané křesťanství. Židovské dědictví. Pronikání křesťanství z Malé Asie do Evropy. Sv. Petr. Pronásledování křesťanů Římany. Mučedníci. Křesťanství jako státní náboženství (313, edikt milánský). Křesťané a Římané. Biskupové, papež. Sv. Augustin (O obci boží). Sv. Jeroným. Patristilca. Katakomby, křesťanská bazilika a Nový zákon jako paradigmatická syntéza. // Křesťanská a židovská kultura. Antická a křesťanská kultura
3. Předrománská doba. Byzantská říše. Cézaropapismus. Křesťanské mise a výboje. Syntéza řeckého a křesťanského v konceptu byzantské kultury. Obrazoboreství. Fresky Mozaiky na podlahách i stěnách. Křesťanský pětikupolovitý chrám (ve tvaru rovnoramenného kříže vepsaného do čtverce) a ikona jako paradigmatická syntéza. // Asimilace kultur v době barbarských nájezdů na Řím a stěhování národů. Římský biskup - papež. Budování církevního státu. Řeholní řády. Symbolika a alegorie. Latinská liturgie jako paradigmatická syntéza. // Nové kulturní oblasti - románská a germánská. Francká říše. Karolínska renesance. Falc. Gregoriánsky chorál a iluminované rukopisy jako paradigmatická syntéza. // Nová kulturní oblast - slovanská. Bulharská a Velkomoravská říše. Velkomoravská kultura. První slovanské písmo. Kyjevská Rus. // Byzantská (východní) a západní křesťanská kultura. Křesťanská a pohanská kultura.
4. Románská doba. Otonská renesance. Feudálové a poddaní. Feudálové a církev. Boj o investituru. Odděleni římsko- a řecko-katolické církve 1054 (za papeže Lva IX. a patriarchy Michala). Úsilí prosadit celibát (1074 za papeže Řehoře VIL). Křížové výpravy (I. - 1095 za Urbana II.). Křesťané a kacíři. Kláštery centry vzdělanosti. Rotunda, bazilika, rytířská hrdinská epika a dvorská (kurtoazní) lyrika jako paradigmatická syntéza. // Nová kulturní oblast - islám. Islámské výboje. Arabština. Korán. Arabská filozofie a věda. islámská kultura. //Křesťanská a pohanská kultura. Dvorská a církevní kultura.
1
5. Gotika. Král a šlechta. Zakládání měst. Fortifikační systémy. Cechovní výroba a obchod. Radnice, Mobiliář (truhla).. Světské a církevní právo. Křesťanské manželství a láska. Hrad. Kláštery (skriptoria) a univerzity. Nadnárodní latinská kultura. Latina a národní jazyky. Teocentrismus. Teologie, scholastika a věda. Sv. Tomáš Akvinský. Trubadúři, minnesangři. Satiry. Bajky. Mystéria, pašijové hry, lidová fraška. Křesťanská symbolika v literárním a výtvarném umem. Hrdinové a mučedníci. Asketismus. Mariánský kult. Umění a krása (Boží). Katedrála, oltář, socha světce, křesťansko-hrdinský epos, kronika, legendy (hagiografie) a kresťanská morálka jako paradigmatická syntéza. // Církevní a dvorská kultura. Církevní a světská kultura.
6. Renesance. Italské městské státy. Šlechta/dvořané a měšťané. Venkov (velkostatek a panství) a město. Manufakturní výroba. Hornictví a hutnictví. Obchod a doprava. Finančnictví. Teologie a věda. Antropocentrismu. Člověk jako objevitel a tvůrce. Astronomie a fyzika. Heliocentrický systém. Objevování nových cest a zámořských území. Střelný prach, delostrelectvo. Paláce, letohrádky, vily. Knihtisk a demokratizace vzdělání. „Navrať" k antice. Harmonie. Napodobování přírody. Smysly. íluzívnost. Perspektiva. Krása lidského těla. Realismus. Hédonismus a lidské vášně (Dante, Boccaccio, Víllon). Humanismus. Racionalismus (Descartes) a empirismus (Bacon). Filozofický traktát. Palác, zahrada, měšťanský dům, portrét, akt, zábavná/dobrodružná literatura a vokální polyfonie jako paradigmatická syntéza. // Šlechtická a měšťanská kultura.
7. Manýrismus jako metoda, tendence a sloh ve výtvarném umem a architektuře (1520/25-1600).
8. Každodennost tradiční kultury jako jeden z plánů kultury / jako jeden z Jezů" napříč paradigmatickým systémem. Rituálové systémy: magický-kosmoiogicko-přírodní, církevně náboženský a sociálně distinktivní. Životní cykius (narození, svatba, smrt), rodina a domácnost. Roční cyklus. Zaměstnání. Lidová zábava, slavnosti a obyčeje (lidové divadlo, hudební a taneční kultura). Zaměstnání a společenské role. Konzum (sfrava, oděvní kultura - móda). Armáda. Komunikace. // Každodenní a reprezentativní (svátečni) kultura.
9. Reformace. Revize učení a praxe katolické církve. Husitské hnutí, Jednota bratrská. Protestantismus. Luteránstvu Humanismus. Puritánství. Výchova a vzdělám. Satiry a polemiky. Protestantská liturgie. Duchovní píseň, kázání a protestantská morálka jako paradigmatická syntéza. // Protestantská a katolická kultura.
10. Baroko. Protireformační hnutí. Třicetiletá válka. Katolíci a protestanti. Formování novodobých státních útvarů. Kolonialismus. Agrární revoluce. Inkvizice. Jezuité. Církev a školství. Kočáry. Pošta. Mobiliář (skříň). Rozum a cit. Pozemskost/sensualita a spiritualita. Hledání smyslu života a úzkost ze smrti. Mystika. Extáze. Zázraky. Kult světců. Umělecké dílo jako inscenace. Dynamika, exprese, okázalost, vážnost, majestátnost a alegorie ve výtvarném umění a architektuře. Selské baroko. Selská stavení, kaplička, Boží muka. Lidová píseň. Lidové hry. Knížky lidového čtení. Barokní chrám, sousoší a kázání jako paradigmatická syntéza. // Sakrální (náboženská/katolická) a světská kultura.
11. Klasicismus. Absolutismus. Hierarchizovaná společnost. Tri stavy. Královské dvory. Řád a rozum. Statické normy a hodnoty. Normativnost umění (Boileau). Žánry vysoké a nízké. Tragédie (Corneille) a komedie (Moliěre). Měšťanská kultura. Jednota místa, děje a času v dramatu. Normativní poetika. Zámek, zámecký park, opera a óda jako paradigmatická syntéza. // Aristokratická (vysoká) a plebejská (nízká) kultura.
12. Osvícenství. Osvícenský absolutismus a humanismus. Zrušení nevolnictví. Francouzští encyklopedisté. Vědecké poznání a vzdělávací instituce. Deismus. Ateismus, antiklerikaiismus. Osvícenský klasicismus v architektuře a hudbě. Encyklopedie, filozofický román (Voltaire, Diderot) a pamflet jako paradigmatická syntéza. // Osvícenská a klerikální kultura.
13. Rokoko. Šlechtické dvory a panské společnosti. Hédonismus. Zábava. Idyla. Pastorální literatura a drama. Alamódová poezie. Ornament ve výtvarném umem a architektuře. Porcelán. Móda. Hudební klasicismus (Mozart). Zábavné knížky lidového čtení. Koncert a idylická krajinomalba jako paradigmatická syntéza. // Panská a vesnická kultura.
14. Romantismus. Rozum a cit (J.-J. Rousseau). Lid a lidová kultura (Herder; vznik folkloristiky). Jazyk, národ, dějiny. Civilizace a příroda. Velká francouzská revoluce. Napoleonské války. Zrození nacionalismu. Jedinec a společnost, ideál a skutečnost. Revolta proti konvencím, bojující romantikové (Byron, Mickiewicz). Středověk jako téma a inspirace (gotický román). Vznik historického románu (Scott). Romantické pojetí lásky (Müsset, Puškin). Subjektivismus (Fichte, Schelling). Titánství. Tragické ztroskotání hrdiny (Mácha). Falza. Překračování a rušení druhových a žánrových hranic. Krajinomalba. Historizující  styly - novogotika. novorenesance.  Ohlasová  poezie  a  lyricko-epická poéma jako
1
paradigmatická syntéza. // Romantická a osvícenská/akademická kultura. Lidová (kolektivní) a umělá (individuálni) kultura.
15. Národní obrození. Rakouská monarchie. Čeština a němčina (Dobrovský, Jungmann). Stát a národ. Vlastenectví (Tyl). Spolky a jejich aktivity. Překlady. Jazyková emancipace (Erben, Němcová). Role obrozence. Palackého koncept českých dejín a jeho popularizace (Jirásek). Literatura, divadlo, denní tisk a časopisy ve službách národa. Tylovo „pohádkové drama" a Babička B. Němcové jako paradigmatická syntéza českého národního obrození. II Národní (česká) a kosmopolitní kultura.
16. Realismus/akademismus., Emancipace vědeckého poznání. Darwinismus. Positivistická filozofie (sociologie). Společenský román (Balzac, Dickens, Tostoj). Akademická malba. Kramářská píseň. Městský folklór. Kultura tvořená profesionály a pololidová/imitní (tvořená amatéry).
17. Moderna. Industrializace a město. Dělnické hnutí. Politické strany. Antitradicionalismus. Útok na křesťanské hodnoty (Nietzsche). Poetizace úpadku a zla (dekadence, naturalismus). Umění jako autonomní skutečnost (symbolismus). Individualismus a nezávislost umění. Prokletí básníci. Impresionismus v malířství. Postimpresionismus a individuální koncepty výtvarného světa. Magický realismus I (H. Rousseau). Psychologický román (Dostojevskij). Moderní drama (Ibsen). Kabaret. Anarchismus. Secese. Křivka a ornament. Plakát. Užité umění. Secesní architektura. Modemismus v hudbě. Koncept prokletého básníka, psychologický román a secesní nájemní domy jako paradigmatická syntéza. // Moderní/ modernistická a měšťácká/akademická kultura.
18. Avantgarda. Manifesty a umělecká tvorba. Individualismus a kolektivismus (skupinová hnutí). Osvobozená imaginace. Civilizační pokrok, revoluce v dopravě a komunikačních technologiích (civilismus, futurismus). Fauvismus. Kubismus. 1. světová válka (expresionismus). Provokace, princip náhody a hry (dadaísmus). Realita a umění (fotografie, film, reprodukční umem; abstraktní umění; ready-mades). „Nová věcnost". Koláž. Sociálně revoluční hnutí (kubofuturismus, proletárske umem, magický realismus II - Dix). Psychický automatismus (surrealismus). Zábava a umění (poetismus). Hospodářská konjunktura. Filmový průmysl. Rádio. Reklama. Disign. Umělecká typografie. Art- Deco. Jazz. Funkcionalismus a moderní architektura. Umělecký manifest, filmová groteska a koláž jako paradigmatická syntéza. // Avantgardní a tradiční kultura,
19. Mezi avantgardou a posmodernou. Fašismus, stalinismus a demokratický svět. 2. světová válka (existencialismus, neorealismus). Hirošima. Ekonomická a politická polarizace a integrace po roce 1945. Vojenské bloky a hospodářské unie (sci-fi, Orwell). Nadnárodní kapitál. Lettrismus. Abstraktní expresionismus. Akční kresba (Pollock). Underground. Rock'n'roll. Op Art. Pop Art. Kinetické umění (Calder). Syntetické materiály a plastické hmoty. Supermarkety. Rozhněvaní mladí muži. Beatnici. Hyperrealismus. Land Art. Muzikál. Hudební průmysl. Protest song. Beatles. Hippies. Psychedelismus. Happening. Francouzská a česká nová vlna. Absurdní drama a koncert populární hudby jako paradigmatická syntéza, li Masová kultura a kultura pro elitu/snoby.
20. Postmoderna / postmodernismus (Lyotard, Welsch, Eco). Magický relalismus (Gárcía Marquez, Grass). Vyspělé stáry a třetí svět. Kosmonautika. Kybernetika. Kultura a masová media. Nové komunikační technologie (kabelová a satelitní televize, video, Internet, e-mail, mobilní telefony). Macdonaldizace společnosti. Turistika. Imagemakeři. Globalizace. Virtuální realita. New vvave. Cyberpunk. Show business. Hudební průmysl. Kult sportovců, herců a zpěváků. Medializace a komercializace vědy, politiky a uměni (Spielberg; Mimozemšťan; Eco: Jméno růže; Zemeckis: Forrest Gump). Televizní zpravodajství, seriál a přenos sportovního utkání jako paradigmatická syntéza. Globálni a etnická kultura. Komerční a alternativní kultura.
Petníň, Josef, a kol.: Dějiny umelecké kultury 11.1. Praha: Karolinum, 1995, Každodennost tradiční kultury, s. 31-32.
Jak už jsme několikrát připomenuli, pro člověka naší doby bývá „tradiční kultura" běžně vymezena široce jako vše z minulosti, co bezprostředně předcházelo modernímu sociokulEurnímu systému. Obecně lze během dlouhého přežívání „tradiční" kultury v industriálni epoše (doznívá vlastně až v naší době) pozorovat od určité doby postupné zužování jejího sociálního prostředí, takže od přelomu 18. a 19. století začala být ztotožňována s kulturou „lidovou", zejména venkovskou. Z dalšího našeho výkladu by mělo být zřejmé, proč oba běžně užívané pojmy, „tradiční" a „lidová" kultura, zde dáváme do uvozovek.
Epocha, jíž se v tomto dílu příručky dějin hmotné kultury zabýváme, navazuje na epistému související s rozšířením středověké městské civilizace v Evropě během 12. a 13. století a končí proměnou struktury pozdní epistémy v 19. století. Lze v ní rozlišit po detailnějším seznámení dvě novověké sociokulturní epistémy vymezené jen hrubými časovými rámci, jinak to v procesech „dlouhého trvání" není možné. První, v období 1500-1650, bychom mohli nazvat utvářením novověku ještě s mnohými rysy nepřetržitého navazování na středověk, zároveň však s výchozími cestič-1 kami, jež se spojily v další epistémě novověku, zhruba v čase 1650-1770/90, případně 1800, předcházející a upravující cestu podstatné sociokulturní transformaci v moderní sociokulturní epistému. Studovanou epochu spojuje na jedné straně pokračující systém „tradiční" kultury se středověkem, na druhé straně jí stále více proniká nový humanistický princip „civilizace", zahrnující kulturu chování i vzdělávání v širokém slova smyslu v procesu, který bývá někdy nazýván „kolonizací" „tradiční" kultury. Za jeho znaky pokládají někteří autoři v zobecňujících schématech tendence společnosti k větší disciplíně, sebekontrole, snahy o racionálnější životní způsob. V soctokulturním systému se uplatnila výrazně jak úíoha trhu při integraci velkých regionů a jejich vzájemné komunikaci, tak organizující úloha státu s novou byrokratickou správou, je velmi obtížné komplexně postihnout všechny proměny evropské populace během 16. až 18. století v jejích sociokulturních fenoménech i protikladech. Vzdělanci v 17. století reflektovali zdokonalování a invenci jako trvalé pius ultra za jsoucím a poznaným, zrodila se koncepce pokroku jako principu nezvratného vývoje, který přináší člověku uspokojení a naději. Neznamená to však, že by zrychlené tempo technického vývoje a vzdělanosti vyústilo v čase osvícenství na sklonku 18. století v moderní ideální model „civilizace" sjednocující všechna sociokulturní prostředí.
Změny, jež proběhly v 16. až 18. století, se často posuzují z hlediska vzniku prvků moderní doby jako jisté převrstvování či „kolonizace" tradiční kultury v procesu „civilizace". Max Weber (1922) připsal podstatné civilizační zrněny ideologii protestantismu, jež propagovala pracovní úsilí spolu s principy kázně a sebekontroly aktivujícími „kapitalistický názor". Zároveň vytkl jako charakteristický rys epochy
KAŽDODENNOST TRADIČNÍ KULTURY
II
16. až 18. století postupné vyprošťování z magického chápání světa tradiční kultury a sekularizaci mentality. Michel Foucault (1975) předpokládá, že disciplinovanost a výchovu k píli a pořádku dokládají nové státní a veřejné instituce, jako byly donucovací pracovny, manufaktury, vojenská kasárna, obecné školy s povinnou docházkou zakládané hromadně v Evropě 17. a 18. století. Norbert Elias (1969) a jím ovlivněný směr historicko-antropologických studií obrátil zřetel k civilizační funkci prostředí a životního stylu na panovnických dvorech, které Deformovaly jen chování eliíy, působily na šlechtickou sebekontrolu a disciplinovanost („civilitas") a sloužily jako vzor postupně zprostředkovaný nižším sociokulturním vrstvám. Jako každý svou podstatou více či méně teleologický model nelze podobná schémata jednoduše přímočaře vnucovat složitému a často protikladnému sociokulturnímu vývoji. Mají však nepochybný význam v tom, že upozornila na problémy dříve bádáním přehlížené. Nelze se spokojit hledáním kořenů a prvků moderního v „kolonizaci" „iracionální" tradiční kultury „racionální" „civilitas", v sociokulturním dění lze od sebe těžko oddělovat tyto elementy. Podobně nositeli civilizačního pokroku nebyly jen elity či stát v interakcích shora dolů a nižší sociální vrstvy s převážně tradiční kulturou nereagovaly na tento proces jen pasivně či negativně.
D1SKURS TRADIČNÍ KULTURY Upozornili jsme na teorie a metody kul-
turních dějin se zřetelem k materiální kultuře každodennosti. Sdělení, teorie a metody studií, jež nás inspirovaly a staly se našimi vodítky, nepovažujeme za absolutní danost. Dějepis jako kterýkoli jiný kulturní jev vzniká jistým způsobem uvažování, v němž zkoumání pramene, který cosi sděluje o minulé skutečnosti, je závislé na teorii, již si věda vytvořila. Episíémickou mezeru mezi skutečností, textem a badatelem, který jej dekonstruuje vjisté metarovině dějepisu, vyplňuje činnost literární: produkce textu je spjata s časem, prostorem a ideologií (k tomu H. White, V. Biti, D. La Capra, M. Foucault, F. Ankersmit a jiní), Vedle literárního neexistuje přímý nezprostředkovaný výklad skutečnosti; historikovo sdělení náleží k druhům interpretace, v níž neplatí univerzální metoda, kde se stává mýtem badatelovo tvrzení, že definitivně uchopil vše uchopitelné. Při výkladu riíuálových situací jsme odkázáni na teorie a metody antropologických disciplín, které se pokoušejí vysvětlit nikoli jednotlivé jevy, ale jejich systémové seskupení. Heuristika tu ani neumožňuje zkoumat všechny rozměry a perspektivy předmětu. Následující výklad se opírá o hypotézy vzešlé z výsledků bádání v procesu, ve kterém se produkuje a působí historická pravda jedině uvnitř dějepisu, jehož fakta jsou teoriemi a teorie fakty.
Tradiční kultura tvořená rituálovými cykly obnovovanými po generace má dávné kořeny, jež neobsáhne lidská paměť ani dnešní, věda, snažící se odlišit genetický kód člověka od činnosti a chování, jež nejsou pod přímou genetickou kontrolou a slouží přizpůsobení individuí a skupin prostředí, jejich ekologické komunitě v adaptabilním
KAŽDODENNOST TRADIČNÍ KULTURY
31
32