GEORGES BALANDIER POLITICKÁ ANTROPOLOGIE KAPITOLA VI PODOBA TRADIČNÍHO STÁTU Stát se poté, co byi privilegovaným objektem všemožných politických úvah, zdá být diskreditován do lé míry, že G. Bergeron svou teorii státu uzavírá provokativním tvrzením, že stát není hlavním teoretickým konceptem.',s) Jeví se už pouze jako „jedna z historicky možných konstrukcí, skrze niž kolektiv utvrzuje svou politickou jednotu a završuje svůj osud", jak ve své definici uvádí j. Freund,7"1 přičemž vychází z koncepcí Maxe Webera, jenž redukuje stát na jeden z „historických projevů" politična, který charakterizuje především vývoj evropských politických společností od 16. stoäetí a nachází svůj vrchol v nástupu moderního slátu. Širší interpretace státu, které jej ztotožňují s každou ;autonomní politickou organizací, jsou na ústupu,sm a ani analýza fenoménu politična se už nespojuje s teo- •7S) G. Biŕi-gcnm, Foiiclkmneaienl ttc l'Elat. Pari/ 1965. 79) I. Freund, Ľcswiicr t1n poUíiijuc, ľnŕiž 1965. 8l)> I'm ihislT.ici Uihoto hk-diskn l/.u pnur.il studii W. Kopperst.' narvanou Kcnuirquos sur ľorigino de l'Etnt c t de In sock;t<5, in Diu^řuL, 5, I y5-l. 181 1 rif státu, jejíž heuristická hodnota poklesla dávno pfCc[ proměnami, které skutečné státy prodělaly. Tento vývoj lze částečně vysvětlit na základě pokroku v antro- ■ pologii, jenž vedl k uznání „jiných" politických form/ ■' a k diverzifikaci politické vědy, která musela zacil vykládat nové aspekty politických společností v socialistických zemích a v zemích vzniklých z bývalých kola- " nií. Odborníci jsou nuceni na základě dosažených'-' znalostí i vývoje reálných faktů posunout těžiště svých ■ úvah; ti z nich, kteří tak učinili, již státem, onou „institucí všech institucí", nejsou zdaleka tolik fascinováni D. Eastern už dříve vystihl tuto situaci, když upuzorni] na nedostatečnost určení politické oblasti pouze na základě státnosti. Takové definice totiž vedou k více či méně explicitnímu přesvědčení, že před vznikem moderního státu prakticky žádný politický život nce- ■■ xistoval; vedou ke studiu jedné formy politické organizace a podněcují k zanedbávání výzkumu sperifičnos- ■■ ti fenoménu politična; upřednostňují neurčitost v té míře, v níž je stát pojímán jako obecný rámec s nejasně vymezenými hranicemi {D. Eastern, The Political : System, 1953). Tato diskuse zůstává stále otevřená. Politická antropologie do ní může přispět tím, že se po-'., kusí přesně stanovit podmínky, které jsou nezbytné■■ pro užívání pojmu stát v případě některých společnos- . ti, jejichž uspořádáním se zabývá, a že bude věnovat'.;, zvýšenou pozornost otázkám geneze, charakteru a forem prvotního státu. Měla by se tedy zabývat - ovšem na základě nových informací a vědeckých prostředků - některými problémy, které vyvolaly její zrod. ■ 1. Diskuse o pojmu státu To nejširší pojetí interpretace činí ze státu atribut veškerého života ve společnosti, určitý způsob sociálního uspořádání, který se objevuje v okamžiku, kdy obecně převáží kulturnost, a konečně nutnost, vyplývající ze „samotné podstaty lidské přirozenosti". Je tedy ztotožňován se všemi prostředky umožňujícími vytvářet a udržovat řád v rámci sociálně determinovaného prostoru: „začleňuje se do místního uskupení".Kn Tento způsob vidění je častý zejména inezi konzervativními teoretiky, kteří stát tak rádi velebili, a tím jej zbavovali jeho historického aspektu. Například pro de Bonalda je stát prvotní skutečností, nástrojem, jehož pomocí zajišťuje svou vládu každá společnost. V podobném smyslu - jenž vzdáleně odkazuje na politické myšlení Aristotelovo - je stát ztotožňován s nejrozšířenějším společenstvím, s nejvyšši sociální jednotkou, s globální organizací společnosti. Historik E. řvleyer nám v tomto smyslu předkládá následující definici: „Státem nazýváme dominantní formu uskupení, jehož podstatou je vědomí všeobecné jednoty, vycházející z něj samého." {Ilistoire tle 1'Ariti-quité, 1912) Identifikačními kritérii státního uspořádáni je tedy jeho totalizující charakter, autonomie a schopnost ovládat. Právníci se museli sklonit před těžkostmi vyplývajícími z užiti pojmu stát v širším smyslu, omezit jeho užívání a definovat stát jako systém platných právnických norem. Kvalifikuji jej jako 811 VV. Koppers, Uorlglm* de l'El.U, U n css.ii de nicthadologit.-. in Vľ Omgrh nit. Science? nntlirofwl. vt etlinul., li, 1. i%3. 182 právnický fenomén a zdůrazňují, že dosáhl instiiu^ nalizace moci na nejvyšším stupni. Tato interpretace í ovšem chybná, neboť redukuje státnost na její „ofíQgj" ni" aspekty a nevidí problémy v patřičné rovině kt -je především politická. -: ' Mezi těmito dvěma přístupy, laxním a restriktivním, se nacházejí ostatní všeobecně rozšířeně definice" Charakterizují stát třemi základními aspekty: odka' zem k prostorovému rámci, k určitému území; souhla sem obyvatelstva, sídlícího uvnitř jeho hranic; e\isicp-cí více či méně komplexních organických stmkturyjéž tvoři základ politické jednoty. Tato kritéria nejsou ni- ' jak specifická; nacházíme je i v pokusech o vymezení politické oblasti jako takové321 a lze je také použít při vymezení nejrúznějších politických společností, takže zavádějí příliš tolerantní výklad pojmu stát. Tuto váhání a tato nejistota ostatně svědčí o mnohém a ukazují jak nesnadné je pochopení nestátní politické organiza--ce, dokonce i v případě takzvaných kmenových společenství. Došlo k četným pokusům přesně definovat alespoň jeden referenční typ, totiž moderní stát vytvořený v Evropě, který by mohl sloužit jako model pra nové, právě se utvářející politické společnosti: ], Freuod se za tímto účelem uchyluje k „ideální metodě,: typické pro Maxe Webera". Zdůrazňuje tri rysy státu, První z nich byl zdůrazněn již velkým německým sociologem a spočívá v přísném rozlišování „mezi vnějším a vnitřním": v otázce svrchovanosti je lotiž sláí naprosto nekompromisní; druhým rysem je uhraniče-nost státní politické jednotky: ta určuje „uzavřenou Olečnost" ve vveberovském smyslu, která zaujímá striktně vymezený prostor; třetím rysem je totální přiv 'iastnění politické moci, které se staví proti všem f0ťrnám moci privátního původu. I tato ideální kon-sQ-ukce moderního státu ovšem naráží na těžkosti, neboť první z uvedených rysů lze připsat všem formám politické jednotky, zatímco další dva mohou vymezovat, alespoň orientačně, některé státy, kterým říkáme tradiční. Freund je tak nucen zdůraznit kritérium, které považuje za rozhodující: státní racionalitu, ■ta' mu umožňuje stavět „instinktivní" politické výtvory (kmeny nebo města) a „improvizované" politické struktury, vzešlé z dobyvačných válek (císařství nebo království), proti státu, jenž je „dílem rozumu"; to mu nijak nebrání uznat, že každý státní útvar zůstává produktem progresivní racionalizace existující politické struktury831 Problémy sociologie státu byly pravidelně opouštěny dříve, než byly vyřešeny či dokonce nastoleny. Právě uvedená interpretace tedy nachází východisko y koncepci státu jako rozumové představy a realizace inspirované Hegelovou politickou filozofií. Následkem toho stojíme před otázkou: nabízejí filozofové po-litična odpovědi, kleré sociologové a antropologové ^zatím nedokázali přinést? Tato otázka je tím naléhavější, Že přínos zmíněných filozofů byl často znevažován vzhledem k normativnosti, náboženskosti nebo rozporům, které bývají skryty v podtextu jejich teorií. Nelze se ovšem prosté vydat cestou konfrontace, ta by nikam nevedla; je třeba spiše poukazovat na jejich vědeckou H2) Srovnej kapitulu II: Oblast polilirnn. •83) i- Freund, L'issi'iiir iíii ;«>/i7/i/ik\ s. 56Un. 1S4 185 platnost a účinnost. Například při srovnání pasáži které Hegel věnuje pohanskému státu, s teoriemi některých antropologů - jmenujme alespoň afrikaiusty Maxe Gluckmana - o tradičním státu mezi nimi nacházíme jistou signifikantní podobnost. Na obou stranách je kladen důraz na etnické základy prvotního státu, na vnitřní protikladnost, která proti sobé slaví jednotlivá pohlaví, příbuznost v širším smyslu a státní organís^ mus, a na v podstatě nerevoluční charakter státu, který je spojován se „světem" a společností, jejichž vývoj je chápán v dynamické rovnováze. Než zhodnotíme přínos politické antropologie, měli bychom se vypořádat s některými poznatky převzatými ze sociologických teorií státu. Marx ukazuje, že stát nepředstavuje emanaci transcendentní racionality ani projev racionality, která je společnosti vlastni. Z různých hledisek naznačuje přínos státu pro společnost, přičemž si vždy uchovává kritický odstup. 1> Stát. je ztotožňován s organizací společnosti; jde o zcela jasné tvrzení: „Stát je organizace společnosti." 2) ..Stát" představuje „oficiální souhrn" společnosti; Marx to ve svých dopisech upřesňuje poznámkou: „Předpokládejte určitou občanskou společnost a dostanete určitým politický stát, jenž bude pouze oficiálním výrazem této občanské společnosti." 3) Stát je fragmentem společnosti, který se nad ni povznáší; je produktem společnosti, která dosáhla jistého stupně vývoje.. Tyto -definice nejsou vzájemně ekvivalentní ani komplé^ mentami, ani zcela kompatibilní. Celému problému se lze vyhnout, pokud se přidržíme třetí interpretace, tě ■ nejvíce vulgarizované, na níž založil svou teorii státu. B. Engels: ■ Společnost si vytváří určitý organismus za účelem obraný svých společných zájmů proti vnitrním a vnějším útokům. Tímto organismem je státní moc. Ihned po svém zrodu se stává na společnosti nezávislá, a to tím více, čím rychleji se sláva organismem určité třídy a čím razantněji prosazuje nadvládu této třídy."Hi> Marxistický přístup přes všechny nevyřešeně problémy přece jen položil základy sociologie státu. Výsledná teorie může být plným právem nazývána sociologickou a historickou, neboť ze státu činí produkt společnosti, a to produkt dynamický protože ukazuje, že vnitřní rozpory a konflikty ve společnosti jej činí nezbytným, a produkt kritický, protože jej chápe jako oficiálni výraz společnosti a „první ideologickou moc nad člověkem". . Proudhonova politická sociologie také obsahuje kritickou teorii státu, tak radikální, že se mění v totální odpor proti všem politickým systémům, jejichž jediným cílem je udržovat týž respekt před státní autoritou. Proudhon odhaluje obecně sdílený omyl, který spočívá v tom, že státu je připisována specifická realita, která má moc sama o sobě. Stát má totiž svůj původ v životě společnosti. Tím, že vyjadřuje a ustavuje sociální vztahy hierarchie a nerovnosti, zmocňuje se síly společnosti, z níž emanuje, a současně zůstává mimo ni; provádí tak skutečnou lichvu s její „kolektivní silou". Vztah poliiíčna ke společnosti je zde přirovnáván ke vztahu, který spojuje kapitál a práci: život společnosti a centralizovaný stát nutně stojí radikálně proti sobě, jak o tom svědčí následující schéma: ■ (C|) H. língťlf, Ludvik /-Vi/it/w/i ii vuústi'tii khifickc íd'imvfre' íí/iIji/h', ISKS.' 186 187 Živni společiwsti - Směna jez konstituují politickou společnost. Tato specializo- ya aná skupina se svrchovanou autoritou je místem, kde ---. . ■ - . organizovány porady a přijímána rozhodnutí, jež Stát _ AuUirita Ximrecinmri.., )S ° i - 1 i i , ■ t , , , j i i -----^ Donucuní ""-uP'"ci;a ; zavazují cely kolektiv. Tato interpretace vede ke kon- -•--——OwV^I čepci státu, kterou bychom mohli nazvat mystickou. "'Metaforicky lze říci, že Dürkheim charakterizuje stát Proudhon ještě více než nerovnosti, které zakládají ^ na základě jeho schopnosti „myslet" a „jednat" a dělá stát, zdůrazňuje rozpory mezi společností a státem- z.:něj činitele společenského myšlení. Uděluje mu tak rozpor mezi mnohočetným (sociální život se vyznaču- funkci ochrance proti nebezpečí vzniku despotismu ve je pluralitou vztahů mezi jednotlivými skupinami) ^ společnosti, neboť podružné skupiny mohou být stá-a jednotným (stát směřuje k posilování vlastní jedno- ■"'■' :; tem ohrožovány a naopak, zatímco rozšíření jeho pole ty), mezi spontánním a mechanickým, mezi proměnli-'.''< působnosti vede ke zvýšené míře svobody a důstoj-vým a stálým, mezi tvořením a opakováním.8^ Prvn{ . ; n0sti individua. Dürkheim tedy nic nepřebírá z dřívěj-z těchto rozporů zakiádá Proudhonův požadavek „de- " šich kritických teorií a skrze svou „podivně abstraktní centralizace" nebo „politické federace". Vyvolává rov- a intelektualizující koncepci", jak píše L. Coser, něž neutuchající rozpor, na nějž jasně poukázali politi- zvečňuje stát, přičemž opomíjí donucování, k němuž zující antropologové a který se objevuje uvnitř každé se uchyluje, a dvojznačnost jeho vztahu ke spo- společnosti, totiž rozpor mezi seiímontárním a tmi- lačnosti.*"' Přestože Max Weber ztotožňuje vývoj státu tárním. Proudhonovská teorie politična podhtiuje^illS^ir'• : s pohybem racionalizace, na níž je založena moderní které metodické požadavky: nulnosl pochopil pohyb, civilizace, věnuje méně pozornosti dějinné struktuře jímž si společnost vytváří stát, zachytit jej v jehp/yz^^ijí'^^státu než interpretaci fenoménu politična v jeho obecnú ke společnosti jako celku, pochopit jej jako óÄ^^|^I-35V»ém významu. Klade důraz na jeden z charakteristic-(a symbolický) výraz sociálna a jako nástroj zachóv^iĚfj K' -'kých rysů, odhalený durkheimovskuu analýzou: stát je ustavených nerovnosti. :ííí]^;:;';-;;:::v nástrojem nadvlády, uskupením nárokujicim si mono- Durkheim usuzuje, že stát je výsledkem rozdělení ' pol na legitimní fyzické donucení - a disponujícím společenské práce a proměny forem solidarity, a snaží ; aparátem vybudovaným za tímto účelem, do nějž pat-se ukázat, že stát je pouze jednou z historických tváří, " " říi vojenské sily; jako každá vládnoucí skupina svéřu-jež na sebe bere politická společnost. Dbá ostatně ná-.- i je i on určené menšině prostředky pro řízení a směro-patřičné rozlišováni jednoho od druhého: stál je'óiŕ^-í'^^ípS-.. nismus, klerv převlád! v souhrnu sociálních skupiriv;:MrM'.:~~~ : : ľ~ ,, . , , ■ , ■.i;■' s:;?:.■;.;.!•.'■■'■'. 86) Srovnej >v;.nv. im :■. Dürkheim, ■ ■■■ In tlroi^iou tni Inirml >t>cuil, - ■■::ľ^:^^:i^'í^i:^::-- ťiin/ 1.W3,i Leonis de waulii^tc s pirtimkiviiu C. Dnvyhn, ťn- K5) ,iľ..ily. i: I'. Aus.irta, Sociologie dť 1'roitdhon. ľnfíž í9áf^:::^f/íkMí(-:i:- ni 1451). 188 189 vání veškeré činnosti společnosti. V tomto smyslu ' stát podněcován k zasahování ve všech oblastech co^ si může dovolit díky své „racionální" správě. Lže iV definovat jako rozvinutou a trvalou formu domiŕiartt ní skupiny a jako činitele pokročilé racionalizace poli tické společnosti. Max Weber nevytvořil žádnou dynn mickou a kritickou teorii státu, dokázal se : však vyhnout léčce jistého zbožnění, do níž se nechal vlákat Dürkheim. Weber především docenil Proudhonův poznatek, který činí paralelu mezi vztahem stálu k s0cj. álnímu životu a vztahem náboženství (nebo církve) k životu morálnímu. Odhalil tak podobnost mezi1 vývojem státní struktury a vývojem struktur jednotlivých církví, které ustavují skutečnou hierarchickou moc. Weberovské analýzy tak předjímají nedávné in-terpretace státu, například antropologa Lcslielio Whitea, který užívá pojem stát-arkev a z těchto dvou hledisek zkoumá týž mechanismus integrace a regulace občanských společností.s7) 2. Nejistoty politické antropologie Výše zmíněné filozofické a sociologické urien!ačrií:: body nám pomáhají lépe situovat pokusy politických' antropologů o vymezení takzvaného tradičního státu" a o stanoveni podmínek jeho postupného vznikání, jejich dílo naráží na zatím nesnadno překonatelné obtíže, projevující se na jedné straně v rovině /.ľcť.'laé di- K7) K dnlšinui studiu politické sociologie Maxu Webera snrniťj jeho GiVtuiimdte fiolili^clu: Schriften, 2. wd., Tübingen .:■ ferenciace mezi politickou organizací a státem, na druhé straně v rovině typologické, v niž musí být státní společnost oddělena od podobných sociálních forem, 2ejména od společností s náčelnickým systémem. Uvalované definice jsou všeobecné příliš široké, a chybí jim tedy specifičnost. Podie R. Lowieho „stát zahrnuje obyvatele pevně určeného území, kteří uznávají le^ithrmost SJ']y; pokud je užívána jednotlivci, které přijímají jako své náčelníky nebo vládce" {Sociál Qr^anisfi»'i jen s obtížemi a někdy vzniká jen díky vnějšímu zása- : hu (například na Tahiti nebo na Havaji), se konfronta- , ce mezi oběma systémy a jejich křehké soužití projevu- \ je v celé nahotě. Z tohoto pohledu představuje ilustrativní příklad PoSynésie. Na souostroví Tanga, které poznalo „tisíc let absolutní monarchie z boží vůle"*1 a představuje tak v rámci polynéských společ- I. Cui.irt. S/riíi'/iíľľ ilr In chľlfľric ľir Mťtiw&iľ ílu Silu, l-'iiíií. 1V(i3. dixl.ilfk s. bis L. nostŕ naprostou výjimku, napomohla nicméně rozptý-lenost jednotlivých ostrovů udržení rodových skupin, na nichž spočívala politická organizace, neboť právě v jejich lůně nacházel tonžský aristokratický systém svůj základ a právě s ohledem na ně se utvářely vztahy mezi jednotlivými ostrovy a budovala politická strategie. Na ostrově Samoa koexistuje teritoriální rozdělení (do distriktů) s dělením, jež je výsledkem kmenové příslušnosti a slouží jako opora náčelníků, kontrolovaných kmenovým shromážděním (fa 110). „Nejvyšší náčelník", který je hlavou několika distriktů, demonstruje politickou jednotu celého souostroví. Tato rovnováha, která podřizuje jeho moci moc místních a kmenových náčelníků, se zdá být tak zranitelná, že trvalým rysem politické organizace je rozdělení země mezi dvě „strany": jedna je mocná a vládnouc: (niafa), druha má pouze podmíněnou moc, podřízenou rozhodnutím silnější strany (vnivai). Mocenské postavení umožňuje určité skupině nebo distriktu využívat ostatní až do chvíle, než vypukne konflikt, který způsobí výměnu rolí. Dějiny Samoy jsou až do začátku 19. století těmito boji o moc poznamenány mnohem více než postupným vývojem utvářejícího se státu. Územní jednotky na Tahiti zcela zřejmě odpovídají zónám vlivu jednotlivých kmenů. Mohla se na nich rozvinout oblastní moc, mohl v nich získat převahu některý kmen (Tevové), ale všechny mocenské vztahy, vyjádřené odvolatelným spojenectvím, účinkovaly tak, nby zabránily nastoleni trvalé nadvlády- Uvnitř kmenové skupiny Tevů soupeři dvě „vétve" a snaží se ktm-ítroloval celý kmen. Tento systém se vyznačoval relativní nestabilitou a až kolem roku 1815 - v podstatě 204 205 z vnějších příčin - byl Pomaré []., když „praktickv Vv hladil třídu náčelníků", považován za „tahitskiíhu k ■ le". Podle Williamsonových slov musela rodící „despotická" moc zničit kmenový systém, jinak by sa ma podlehla; dočasně tedy zvítězila za pomoci An. 1' čanů, misionářů a dalších vnějších činitelů.''7' Přetrváváni segmentárních prvků uvnitř tradičního státu přimělo A. Southalla postavit proti sobě „zce]a rozvinutý" stát unitami a stát scgmentámf a vyslovit tvrzení, že první z těchto dvou politických forem byla realizována jen zřídka: „Ve většině oblastí světa a po většinu času byl dosažený stupeň politické specializace spíše typu segmentárního než typu unitárního" V segmentární společnosti je struktura moci, která představuje hlavní rozlišovací kritérium, nazývána pi/miiiidiílnf. Stejné formy moci se opakují na různých " úrovních; konstitutivní jednotky mají relativní autonomii a jejich území není administrativně rozděleno a nespravuje je žádný administrativní aparát; jejich vzájemné vztahy zůstávají podobné těm, které existují mezi jednotlivými segmenty uvnitř kmenové společ- . nosti; a konečné je tento systém často více centralizovaný v rovině rituálni než v rovině politické činnosti. V unitárním státě je struktura chápaná jako hierarchická v tom smyslu, že jednotlivé formy moci jsou v ní jasně rozlišeny podle úrovně, v níž působí, a že nejvyšší " moci je přiznávána nezpochybnitelná převaha. A. Southall zaznamenává šest rysů, které určují segmentární stál: 1) teritoriální svrchovanost je uzná- vána, ale omezována: autorita státu se s rostoucí vzdá-: |gn0stí od cen Ira zeslabuje; 2) centralizovaná vláda koexistuje s ohnisky moci, nad nimiž má jen relativní kontrolu; 3) centrum disponuje specializovaným administrativním aparátem, který ve zmenšeném měřítku nacházíme i v jednotlivých oblastech; 4) ústřední :;nioc nemá absolutní monopol na legální užití síly; 5) úrovně podřízenosti jsou různé, ale vztahy mezi ni-mj mají pyramidální charakter: na každé z nich sleduje autorita týž model; 6) podřízené autority mají tím větší možnost vypovědět poslušnost, čím dále od centra se :nncházejí.l's) Tento teoretický přínos vyžaduje vzhledem ke svému významu další kritické zkoumání. V první řadě opomíjí následující fakt: aby mohla hierarchická síruk-tura moci jasně převládnou!, musí být i převládající sociální vztahy hierarchického typu, to znamená, že jednotlivé řády (nebo stavy), kasty a prololfídy převáží z nad vztahy repetiíivního typu, jež jsou výsledkem rodového původu nebo spojenectví. Tento přístup ostat- : ně vyžaduje příliš radikální zlom mezi hierarchickými a pyramidálními vztahy, které ve skutečnosti v tradičních státech koexistují i v mnoha státech moderních, jak ukazují příklady, které nám poskytuje politická antropologie. A konečně role soupeření a konfliktů přímo v lůně politického jednáni způsobuje, že si toto jednání uchovává segmentární ráz. Vládnoucí skupina nemá dokonale unitární charak- : ter, stejně jako stát. Jednotlivé její prvky mezi sebou soupeři o získaní mocí,, prestiže, materiální síly; loto 47) K. W. Willi.imsnii. Vir Siii-i/?/ iiini 1'nhlinil Sii-Hrm* nf umlml JV/i/ries/ii, sv. !, 1424. !/,-=Jivii- and Oistribuliľ.u. i'í ÍVíívr, Londvn 1465. gél, sľ racionalita zdá být zdůrazněná - nebo přeháně-^g: Svědčí o tom rysy, které bývají považovány za specifické: státu přísluší totální moc a vládnoucí třída oplýva s (i}](trritein, který si stát buduje; stát ovládá také nákladní výrobní prostředky a hraje tedy nesmírně významnou roli v ekonomickém životě; ustavuje nadvládu byrokracie v jim ovládané společnosti a zakládá ■byrokratické pozemkové vlastnictví, byrokratický jíapitalismus, byrokratickou aristokracií". Tuto podobu státu - která mu umožňuje být „silnější než společnost" - můžeme vysvětlit na základě celého souhrnu podmínek a prostředků: omezení soukromého vlastnictví a kontroly velkých technických celků; účinné organizace komunikací a monopolu na vojenskou činnost; existence registračního a archivačního systému, který je nutný pro funkční vybírání dani, zajišťující vládě trvalé zisky; podřízenosti hlavního náboženství, která režimu dodává hierokratický a leokratický charakter.1™" Tento ideální typ v pojetí Maxe Webera nelze uplatňovat na všechny „vodní společnosti", inventarizované Wittfugelem, jak ukázaly analýzy překážek a omezení, jež číhají na centralizaci. Jeho užití je také omezeno v případě společností, které vlastně vyvolaly ijého formulaci. Ve staré Číně zůstala přes bouřlivý rozvoj byrokratického systému a „despotismu" politická 'struktura do značné míry segmentární; ve stínu oficielní hierarchie přetrvávají jednotky s rozsáhlou auto-nomii - celé vesnice, kmeny, cechy - a státní moc je pouze jakýmsi arbitrem v případech, kdy dojde ke :Í(!I)) K. Wittfiipul. uyi. cil.. Úvod, kap. li a III. 208 209 střetu jednotlivých zájmů. Max Weber srovnával p-votní administrativní strukturu" ve staré Číně ca strukturou vytvářející se v afrických královstvích" zdůrazňoval oslabování autority směrem od centrá moci, vliv dědičného principu, roli kmenové siru klu r v uvnitř politického systému, proměnlivou funkci teokratických a charizmatických prvků. Racionalita vlastní institucím tradičního despotického stálu zůstává uzavřena v hranicích, jež brání jejímu ruzvojL Je nicméně dovedena k bodu, v němž vládnoucí skupina dosáhla a udržuje ze svclio hlediska optimální úrovně, racionality — nebo se tomuto stavu, který je určen nuj-výhodnějším stupněm vlastnictví majetku, symbolů a prestiže, alespoň blíží. Pro upřesnění této analýzy si musíme vzíl na pomoc konkrétní příklad. Rwandská monarchie se pro tento účel zdá nejvhodnější, vzhledem k rozloze království, k jeho trvání až do nedávné doby a ke kvalitě příslušných etnologických poznatků. Vládnoucí menšinu zde představují Txúsiové, skupina cizího původu, nadřazená mase domácího obyvatelstva Huti), které má drtivou většinu (více než S2 %). Tutsiové postupně vybudovali stát, rozšířili jeho území a vytvořili mechanismy, které zajišťují jeho pulilic-ký a ekonomický vliv: síť vztahů osobní závislosti, politicko-admínistrativní hierarchii, armádu. Zajistili bezpečnost a podporovali kapitalizaci jeho obyvaiel, takže hustota obyvalelslva převýšila během posledních desetiletí sto lidí na km2. A konečně také vybudovali unitární systém, v němž je panovník - ahsoiul-ní vládce nad celou zemí i jejími obyvateli - strážcem*: a zakladatelem národní kultury. Racionalitě rwand- ského státu nicméně brání v rozvoji četné překážky, jednotlivé oblasti se vymykají státní kontrole v závislosti na své vzdálenosti od centra; kmenové a rodové struktury jsou tím silnější, čím je tato kontrola uvol-ňěriéjší; v důsledku toho je rovnováha mezi různými formami moci i ve stejných podmínkách proměnlivá. Stát nedokázal prosadit svůj vliv rovnoměrně n oblastní „varianty" svědčí o hranicích všeobecného prosazování jednotného správního systému. Projevy odporu nelze vysvětlovat pouze technickou nedostatečností primitivní byrokracie (vztahující se na prostředky organizace prostoru a zajištění komunikace). Panovník Statky vvžadovaně z titulu příbuzenství spojeneelvi a rituálu Politický íí ekonomickí/ vliv iv s!mv Rwtindč 211! 211 neboť mají charakter odmítání nadvlády tutsíjské aristokracie. Je to tím, že racionalita rwandského systému nepřísluší tolik stáru, který by organizoval' společnost jako celek, jako spíše jedné „třídě", orga-' rázující vykořisťování většiny obyvatel, pověřené pouze výrobou a zatížené četnými dávkami. Sociální a politický mechanismus zde nemá jiný cíl. Pokud se rozložení základních sociálních vztahů - všechny mají ekonomické předpoklady - pokusíme zndz.urnít graficky, zjistíme, že jsou cele orientovány na panovníka (mzvami), na hodnostáře poliäcko-administra-tivní hierarchie a na aristokracii (viz schéma na předcházející straně). Tato racionalita tedy působí ve prospěch vládnoucí minority a je do té míry nepochybná, že politická organizace mohla být interpretována jako „směnný sys-' tém". Král, náčelníci i hodnostáři musejí mít velké ma-' jetky, aby mohli rozdávat a projevovat tak svou nadřazenost.101' Tutsiové i Hutuové si uvédomu|í, že představují dvě naprosto rozdílné skupiny, které spojuje koloběh nerovných výměn. Tuto základní nerovnost vyjadřuje velice umně vybudovaná ideologie, která tvrdí, že panující nadvláda má své základy současně v přírodě i v dějinách, neboť vychází z božího přikázání. J. Vansina upozorňuje na to, že pro královské dvorní historiografy byla „rwandská minulost dějinami prakticky nepřerušovaného vývoje vyvi ileneho národa Tutsiů, jejichž královská dynastie sestoupila 101) Viz studie A. Troubworsta o sousedním (a velice podrtiném) království Burundi: L'organisation politique en taní que systéme ďéchange au Burundi, Anthropologics 10,1,1961. z nebe". Přestože stát ještě není zcela konstituován, projevuje se již jeho nejednoznačnost: představuje nástroj menšinové skupiny, pro niž zajišťuje nadvládu, avšak prezentuje se jako emanace transcendentní racionality, která působí ve prospěch celé společnosti. Toto konstatování je ovšem v rozporu s interpretacemi některých příležitostně politizujících antropologů, například Malinowského. d) Rysy tradičnílw stáhl. B. Malinowski tvrdí, že „prvotní stát nepředstavuje pro své příslušníky žádnou tyranii". Vysvětlení pro tento neutlačovatelský charakter státu nachází ve skutečnosti, že základní vztahy jsou stále založeny na příbuzenství, kmenové příslušnosti, systému věkových skupin atd.; tyto vztahy způsobují, že „každý je reálně či fiktivně spojen s jakoukoli další osobou".1U2) Personalizace sociálních a politických vztahů by tak stavěla primitivní stát do protikladu ke státu byrokratickému a měla by za následek eliminaci (nebo redukci) průrvy mezi státní mocí a společností podřízené jejím zákonům. Tento způsob vidění je však popírán fakty, přestože zdůrazňuje právě personální aspekt autority; částečně je potvrzen pouze tehdy, když se stát nachází v zárodečném stavu a nezmocnil se ještě moci nad celou společností. Tato idylická vize nicméně podnítila některé autory k tomu, aby chápali tradiční stát jako velkou rodinu zahrnující všechen lid. Max Gluckman, který založil svůj rozbor na výsledcích vlastního afrického bádání, zdůrazňoval ry- 102) B. Malinowski, Freedom and Civilization, 1947, s. 266 a 253. 212 213 sy, které jsou vlastní africkým státním společnostem a uvažoval o jejich širší platnosti. Nejdříve pnparrúňa technologická omezeni, v mnoha případech slabou diferenciaci ekonomiky a úlohu, kterou stále ještě hraje „mechanická solidárnosť', a poté poukazuje na vnitřní nestabilitu těchto států. Jsou ohrožovány segmentací spíše vinou křehkosti svých teritoriálních základů než na základě určitého typu moci, jejími jsou nástrojem. Dá se říci, že jejich fyzická zranitelnost kontrastuje se schopností rezistence politické organizace, kterou implikují. Jak vysvětlit tento zjevný rozpor? Gluckman upozorňuje na absenci rozdílů a konfliktů mezi ekonomickými zájmy vládnoucích a ovládaných: střety mezi jednotlivými „třídami" se ještě neobjevují a celý mocenský a autoritativní systém není nijak zásadně zpochybňován. Konflikty jsou omezeny na ty, které vyplývají ze systému, to znamená na boje o moc a na soupeření o přístup k hodnostem. Gluckman doplňuje svou teorii o upřesnění, že „africké státy samy v sobě zahrnují proces trvalé vzpoury, nikoliv však revoluce". Není zpochybňována jejich struktura, pouze nositelé moci a autority. Vzpoura tak vede k odtržení jednotlivých částí nebo ke změně vrchnosti a může být dokonce in-stitucionalizovaná jakožto činitel posílení politické organizace v rámci periodického rituálu.103' Vnitřní dynamičnost tradičního státu tedy vystupuje na povrch-v podobě nestability, projevující se v rozšiřování poli- 103) Viz zejména Max Gluckman, Custom and Conflict in Africa? Oxford 1955, a Order and Rebellion in Tribal Africa, Londýn 1963. tického teritoria, v soupeření o moc a ve vzpourách, {cteré však nemají účinnost revoluce; změny tedy závisejí spíše na vnějších podmínkách než na zpochybňování působícím uvnitř systému. Tato interpretace je však pravdivá jen zčásti, protože podceňuje státní donucování - které pro G. P. Murdocka naopak představuje určitý typ „afrického despotísmu" - a navíc opomíjí rozpor mezi sociálně nerovnými skupinami, mezi vládnoucími a ovládanými. Teprve když přistoupíme ke studiu sociálních hnutí ve zkoumaných společnostech, můžeme korigovat falešné představy, které o povaze tradičních státních společností stále ještě máme. Tento proces už byl ostatně započat. Například P. Lloyd v nedávno vydaném teoretickém eseji zdůrazňuje nevyhnutelnost konfliktu a nutnost donucování, jež definují každý stát a vymezují oblasti, v nichž případné střety probíhají: v lůně „politické elity", mezi podskupinami, jimiž je tvořena, uvnitř globální společnosti, mezi privilegovanou menšinou a jí podřízenými „masami". M. H. Fried se znovu pouští do systematického zkoumání vztahů mezí sociální stratifikací a státními formami, aby nakonec označil každou státní moc za nástroj nerovnosti.104' Jen stěží chápeme, že by tomu mohlo být jinak. Tradiční stát nemůže být definován na základě určitého sociologického typu (nebo modelu), který by jej radikálně stavěl proti státu modernímu. Jako každý státaí útvar musí především odpovídat společným rysům. Jakožto diferencovaný, specializovaný a trvalý 104) M. H. Fried, The Evolution of Social Stratification and the State, in S. Diamond (ed.), Culture in History, New York 1960. 214 215 orgán politické a administrativní činností si vytváří vládní aparát, který bude schopen zajistit bezpečnost na jeho hranicích i uvnitř nich. Vztahuje se k určitému, území, organizuje politický prostor tak, aby jeho uspořádání odpovídalo hierarchii moci a autority, a zajišťuje uskutečnění zásadních rozhodnutí na celé rozloze země, která patří do jeho pravomoci. Jakožto prostředek nadvlády, uskutečňované menšinou, která má monopol na politické rozhodování, se staví nad společnost, jejíž společné zájmy musí nicméně hájit. V důsledku toho představuje tradiční státní uspořádání v podstatě dynamický systém, který trvale vyžaduje využívání strategií, jež udržují jeho převahu a převahu skupiny, která jej kontroluje. Novější antropologická zkoumání nás nutí tyto aspekty nezanedbávat {či neopomíjet): tradiční stát skutečně umožňuje dané menšině vykonávat dlouhotrvající nadvládu; dokonce i boje o moc uvnitř této menšiny - na které bývá politika v těchto společnostech často redukována - tuto nadvládu spíše posilují než oslabují. Politická třída se tímto soupeřením „zatvrzuje" a posouvá moc, kterou drží jako skupina, k nejzazšímu bodu. Nejvýrazněji se tyto rysy projevují ve společnostech typu „orientálního despotismu". Tradiční stát má také distinktivm rysy; některé jsme již rozebrali nebo je alespoň naznačili. Tradiční stát nutně ponechává značný prostor empirismu; vytváří se na základě dříve existujících politických jednotek, které nemůže nijak obejít a na kterých zakládá své vlastní struktury; nadvládu centrální moci ovšem prosazuje jen s obtížemi a ponechává si difúzní charakter, kterým se liší od centralizovaného moderního státu;> zůstává tedy ohrožen územní segmentací. Tato forma politické organizace ostatně obecně odpovídá patriittonialismu, jak jej definoval Max Weber. Panovník získává moc pro své osobní vlastnosti (a nikoliv na základě formálních a vnějších kritérií) a díky pověření z nebes, od bohů nebo královských předků, které mu umožňuje jednat ve jménu nedotknutelné tradice a vyžadovat poslušnost, jejíž vypovězení se rovná sva-tokrádeži. Moc a autorita jsou tak silně personalizovány, že veřejný zájem lze jen těžko oddělit od zájmu soukromého. Vládní a administrativní aparát se spíše než o úředníky opírá o hodnostáře, o osobnosti vybírané na základě vztahů osobní závislosti. U tohoto typu moci se setkáváme se specifickými pohtickými strategiemi, které zpochybňují vztahy založené na příbuzenství a spojenectví, vztahy mezi patronem a klientem, různé procedury, umožňující získat další poddané, i rituální prostředky, dodávající moci její posvátný základ. Politické antagonismy se druhotně mohou projevovat jako protiklad mezi rodovým uspořádáním a státem ustaveným hierarchickým řádem nebo jako nábožensky či magicky zabarvené soupeření. Vztah k posvátnu je ovšem vždy zřejmý, neboť právě na jeho základě staví tradiční stát svou legitim-nost, vytváří své všeobecně uctívané symboly a odhaluje právě tu část své ideologie, která jej charakterizuje. V jistém smyslu nachází jeho teoretická racionalita své vyjádření v převládajícím náboženství, zatímco u skupiny (nebo prototřídy), která má monopol moci, se projevuje racionalita praktická. 216 217 3. Hypotézy o původu státu Ctižádostí antropologického zkoumání bylo osvětlit původ prvotních a primitivních institucí a tohoto úkolu se nikdy zcela nevzdalo. Problém zrodu státu se táhne celými dějinami této vědecké disciplíny; zabývali se jím už její zakladatelé a dodnes se periodicky objevují teoretické studie věnované tomuto tématu. Soupis teorií, jež jsou výsledkem tohoto bádání, nicméně může přinést zklamání, přestože napomáhá upřesnění různých vlastností prvotního státu a odhalení nejasností spojených s definicí státní moci. Vědecký význam těchto teoretických výzkumů je mizivý od chvíle, kdy si musíme přiznat - jak navrhuje W. Koppers -, že „stát, jak jej dnes chápeme, vzniká už v nejstarších dějinách lidstva". Nejčastěji je proces formování státní moci spojován s akterrf dobývaní, který je považován za prvotní impulz pro vznik diferenciace, nerovnosti a nadvlády. F. Op-penheimer v díle Der Staat (1907) definuje všechny známé státy na základě nadvlády jedné třídy nad druhou za účelem ekonomického vykořisťování; Spojuje formování „systému tříd" a následné konstituování státní moci s vnějšími zásahy: podřízení jedí né skupiny (domorodé) jinou skupinou (cizí a doby* vatelskou). Toto hledisko sdílejí s drobnými rozdíly a odlišnostmi další antropologové, z nichž někteří nicméně trvají na požadavku teoretické přesnostíi Například R. Linton v díle The Study of Man (1936) promýšlí v podstatě dva způsoby budovám státu: dobrovolné spojení a vnucenou nadvládu, jejíž:.: výskyt je podle něj mnohem častější: „Státy mohou vznikat buď dobrovolnou federací dvou nebo více kmenů, nebo podmaněním slabších skupin skupinami silnějšími, což má za následek ztrátu jejich politické autonomie... Státy vzniklé dobytím jsou mnohem častější než konfederace."105' V novém úvodu k antologii vydané v roce 1953 se R. Beals a H. Hoijer navíc méně zdrženlivě domnívají, že výhradní právo k legitirruaímu užití síly a donucení - jímž je definována vládní moc - „se objevuje pouze v doby-vatelském státě" (An Introduction to Antírropologxj). S. Naděl se v teoretických úvahách, provázejících jeho studii o politickém systému nigerijského kmene Nupé, vydává týmž směrem, když považuje faktor dobyvačnosti za jeden z nutných činitelů při utváření státní moci.1061 Tento způsob interpretace je tak spojen s dlouhou řadou autorů, kteří provádějí své výzkumy mimo rámec antropologie: patří mezí ně například už zmiňovaný F. Oppenheimer, L. Gumplowicz (Grundriss der Soziologie, 1905) i Max Weber, který definuje politično na základě faktu nadvlády a za hlavní konstitutivní prvek takto vytvořeného vztahu považuje právě vnější dobyvatelskou aktivitu. A. Růstow se v novější studii přiklání k teorii zevního vývoje komplexních sociálních stratifikací a politické moci, při té příležitosti kvalifikované jako feudálnt.W7) Přestože měia tato „interpretace" - kterou H. E. Barnes pový- 105) R. Linton, op. cit., s. 240n. 106) S. F. Naděl, A Black Byzantium, Londýn 1942, s. 69-70. 107) A. Riistow, Ortsbestimmung der Gegctiwart, 2 sv., Curych 1950-1952. 218 219 ■ä šil na „sociologicky distinktivní teorii o původu-stá- ■ tu" - poměrně dlouho značný vliv, kritický přístup záhy odhalil její meze. W. MacLeod poukázal při zkoumání poznatku o severoamerických Indiánech na v zásadě endogenní vývoj některých forem sociální hierarchie a politické moci, kterou tyto formy podmiňují.}m) NejuceSenějsi námitky ovšem vznesl R. Lovvie, který upozornil na to, že vnitřní podmínky" jsou dostatečné „pro vznik dědičných nebo víceméně dědičných tříd" a poté i prvotního státu, a poznamenal, že oba hlavní faktory - nerovná diferenciace a dobyvačnost - „nejsou nutně neslučitelné" [The Origin oflhc State, 1927). V touze odhalit charakteristické vnitřní znaky, podporující utváření státní moci, zachází nicméně do extrému a v potenciálním stavu-rozpoznává tuto moc ve většině lidských společností. : Tvrdí: „V dřívějších dobách nebylo v primitivním prostředí nutné zpřetrhat příbuzenská pouta a zakládat politický stát. Souběžně s existencí rodiny a kmene se totiž v nezjistitelném časovém úseku vytvářela jakási sdruženi - mužské kluby, věkově třídy nebo tajné organizace - nezávislá na příbuzenských vztazích, rozvíjející se v oblasti zcela odlišné od prostředí:; příbuzenské skupiny a schopné celkem snadno získat" politický charakter, pokud jej neměly od samého začátku."101" Lowie zkrátka bere v úvahu v podstatě:: dvě vnitřní podmínky vhodné k ustavení prvotního 108) VV. C. VI.kI.wiI, Tin- Origin ,tf llie Stale..., Filadelfie 1924, s. 12. m. KW) R. LinviĽ. ľrimilnv Avicíi/, 1921. s. 380. státu: existenci sociálních vztahů mimo příbuzenství, z nichž některé zpochybňují princip „místního sousedství" a existenci skupin, nazývaných „sdružení", jež jsou nositeli nerovnosti na základě rozdílů v pohlaví, věku nebo stupni zasvěcení. Základní problém nicméně přetrvává: tyto rysy jsou pouze obecné a všechny společnosti, které se jimi vyznačují, na sebe berou velice různorodé formy politické organizace. Lovvie tedy musí vzít v potaz specifičtější faktory, vyvolávající proces centralizace moci. Některé plynou z vnitřního uspořádání: jde o patřičné zhodnocení vojenských sdružení, přestože může mít sezónní charakter jako u indiánského kmene Čejenů, dále o nadvládu hierarchií vytvořených podle sociálního zařazení, jako je tomu například u polynéských společností, a o přítomnost silně sakralizovaných osobností, jež zakládají autokracii a svou činnost spojují s „aureolou nadpřirozeného". Jiné specifické faktory jsou vnější: vliv cizinců, kteří se na daném území usazují a náčelníkovi přinášejí dodatečnou moc, jako na ostrovech Fidži; dobyvačné války, které posilují politickou jednotu a vytvářejí podmínky pro nadvládu, jako je tomu v případě několika afrických říší. R. Lovvie v tomto smyslu promýšlí několik cest, jež vedou k nastolení centralizované moci, opomíjí však přitom ekonomické podmínky, vytvářející sociální vztahy, které činí tuto moc nezbytnou, jeho definice státu je tak příliš široká a zavádí jej ostatně k přesvědčení, že státní moc se {v zárodečném stavu) objevuje od chvíle, kdy „polenciální a trvalé praktikování fyzického donucování" začalo být „příslušným společenstvím sankcionováno". Taková interpretace je 220 221 příliš extenzivní a nakonec ani neumožňuje přesněji vymezit konstitutivní proces nejvyspělejších tradičních států."1" V novějších antropologických výzkumech byla znovu doceněna relativní role dobyvačných snah v celém souhrnu těchto procesů. M. Fried navrhuje jasně rozlišovat státy primární a státy sekundární neboli odvozené. Do první skupiny patří státy, které se formovaly diky vnitřními nebo regionálnímu vývoji, aniž byly poznamenány jinými dříve existujícími státními útvary; jejich počet je dosti skromný: jde o státy, vznikající v údolí Nilu, v Mezopotámii, v Číně, v Peru a v Mexiku. Druhá skupina představuje jakousi „odpověď" vnucenou přítomností sousedního státu, skutečného mocenského pólu, který nakonec modifikuje rovnováhu, panující ve více či méně rozsáhlé oblasti. Tímto způsobem, byť různými konkrétními postupy, se rozvinuly četné státní společnosti v Asii, v Evropě i v Africe. H. Lewis při zkoumáni afrických království identifikuje některé procesy, které zprostředkované přispěly k jejich vzniku: 1) rychlé, nebo zákeřné dobytí politicky oslabených jednotek:: (království v mezijezerní oblasti východní Afriky); 2) vleklá válka, která po sérii vítězství a porážek způsobila nové politické dělení (etiopátí GalIové);.:3) • odtržení zapříčiněné ambicemi lokálních vyslanců;; centrální moci (Mosijové) nebo vzpourou proti odvádění daní (Dahomejd); 4) dobrovolné podřízení cizí moci, která je považována za účinnější (tanzanští Šambalové)."" Tento přístup, který rozlišuje dva způsoby formování státu, se do značné míry podobá teorii „clobyva-telské společnosti" K. VVittfogela, který rozlišuje primární dobyvačnosl, jež vytváří rozvinutou sociální stratifikaci, a dobyvačnost sekundární, jež s sebou nese další diferenciaci již stratifikovaných společností. Obě skupiny nás nepřímo staví před problém endogenního vývoje, bez něhož nemohou zmiňované procesy působit v případě již stratifikovaných společností, jež jsou řízeny silnou centralizovanou mocí. Obě mají týž význam: svědčí o důležitosti a složitosti vnějších vlivů a současně poukazují na omezenost teorií, jež jsou založeny pouze na pojmu dobyvačnosti. Politický dopad vnějších faktorů a vztahů je ještě patrnější, připomene-me-li si, že každá moc je podřízena dvojí nutnosti: jedna je řádu vnitřního, druhá vnějšího, jednu z variant interpretací - které bychom mohli označit jako racionální - geneze prvotních států nabízí A. Southall: za podmínku realizace tohoto procesu považuje etnickou a kulturní Iietrrogcnitu v rámci jedné oblasti. Vzájemné působení různých etnik s odlišnou sociální strukturou postupné vede k tomu, že se tato etnika přizpůsobí struktuře založené na nadvládě a podřízenosti, na jejímž základě se mohou vvlvářet jednotlivé formy státní moci. Podle Southalla tomuto vývoji napomáhají dvé okolnosti: první z nich je situace, kdy v jedné 110) Kromě již /míněného díl.i v\v. Inko R. 1 .Mvit;. Sncinl Oijjimíar-fifin, I1I4S, kap. !-). II11 H. S. Lľwís, The i >ri ji i ii -i o ľ Ai'rir,m kinpdoms in Cnhifrf d'E-tutlcs Afriaaiic*. 23, IHWi. z etnických skupin již je vytvořena vc velkém mčřitku účinná politická organizace; tato skupina má k dispozici prostředky, umožňující politicky uspořádal rozšiřující se prostor, a nakonec vnucuje svou nadvládu všem menším společnostem, s nimiž je v kontaktu. Druhá okolnost souvisí s okamžikem, kdy se v jedné společnosti objevují dmrizinntičtí vůdcové, kterým se dobrovolně podřizují sousedící skupiny nebo kteří se stávají jakýmsi „modelem", podle jejichž vzoru organizují sousední skupiny svou vnitřní moc, a tím se jim podřizují také. V prvním případě jde o schopnost řídit rozsáhlou politickou oblast, ve druhém případě umožňují vznik struktury založené na nadvládě spíše vlastnosti vůdce. Zárodek státního uspořádání je ledy na" světě. Všechny tyto teorie narážejí na těžkosti, s nimiž se pokoušejí bojovat stejnými zbraněmi: když uvnitř preetatických společností nenalezly podmínky postačující ke vzniku státu, začaly hledat příčiny diferenciace, která umožňuje zformování struktury založené na nadvládě, vně těchto společností. V implicitní či explicitní antropologii, jak ji narýsovala marxistická věda, jde naopak o vnitřní transformační proces, to znamená o přechod primitivního . společenství ke společnosti, v níž se hlavním mechanismem sociální integrace a unilikačnim principem. -stává stát. Ani B. Engels ve slavném díle zabývajícím se „původem rodiny, soukromého vlastnictví a státu" neopomíjí teorii dobyvačnosti. Právě na jejím základe a na základě demografických rysů vysvětluje genezi ■ státní moci u Germánú, která je přímým důsledkem „dobytí rozsáhlých prostor, jimž nebylo možno vlád- nout na základě starého rodového uspořádání". Tvrdí nicméně, že až v Athénách můžeme spatřovat „tu nej-ryzejšť, nejklasíčtéjší formu", z níž se přímo rodí stát vyrůstající z rozporů, jež jsou vlastní rodové společnosti. Rozlišuje pět hlavních okolností, jež napomohly překročení stadia prostého sdružování jednotlivých kmenů: vytvoření centrální správy a všeobecně platných zákonů; rozdělení občanů do tří „tříd"; rozkladné působení monetární ekonomiky; vznik soukromého vlastnictví; nahrazení příbuzenských pout pouty teritoriálními. Stát povstává nad společností, rozdělenou na „třídy", jako důsledek celého souhrnu složitých a navzájem souvisejících procesů; státní uspořádání nejvíce vyhovuje té „třídě", která se zmocnila nadvlády a prostředků vykořisťování. Engels zkoumá formování státu v Athénách, v Římě a u Germánů a činí z tohoto srovnání obecné závěry, jež mají nepopiratelný teoretický význam a inspirovaly některé politické antropology, aniž si to často byli ochotni přiznat. Lze je v podstatě shrnout do tří vět: stát se rodí ze společnosti; objevuje se ve chvíli, kdy se společnost „sama se sebou dostává do neřešitelného rozporu", a jeho úkolem je „zmírnit hrozící konflikt a udržet jej v hranicích řádu"; může být definován jako „moc, vzešlá ze společnosti, která se ovšem snaží dostat nad společnost a státe více se od ní vzdalovat". :: Engels nás nezbavil všech potíží, neboť se nakonec přiklonil k příliš jednostranné koncepci sociálního a politického vývoje, když eliminoval dřívéjši poznatky o asijském výrobním způsobu a orientálním despo-tismu a šíranou ponechal také antropologickou doku-■: meniaci, zkoumající některé primitivní státy. Vývoj 224 225 západní civilizace je pro něj totiž typický pro vývoj každé společnosti a každé civilizace, přestože uznává, že jakmile vyústí v ustavení státního uspořádání, dělí se do různých proudů, Takto naznačená cesta se nicméně jeví jako velíce plodná a vybízí k rozboru 'přechodných forem, v nichž ještě přetrvávají prvky primitivního společenství a už se objevují prvky společnosti „tříd" (nebo prototříd) a zformované státní moci. Hlavním úkolem je dnes zkoumám různých procesů,skrze něž uvnitř společnosti vzniká nerovnost n objevují svroz-'< pon/, které si vynucují vznik diferencovaného organismu, jehož úkolem bude obsáhnout je a zkrotit. Toto úsilí dnes vychází z pokroku v oblasti ekonomické antropologie a historického poznání příslušných společ* ností, může ovšem vyvolat, alespoň na určitou dobu, nezájem o opakované pokusy „vysvětlit" genezi státní moci. KAPITOLA VII TRADICE A MODERNOSŤ Než politická antropologie dosáhne zralosti, musí čelit problémům, které dnes zakoušejí všechny její koncepce. Staré formy moci degradují nebo se mění, primitivní a tradiční státy podléhají tlaku moderních států s jejich byrokratickou administrativou nebo přebírají : jejich strukturu. Politická mutace započala ve většině takzvaných rozvojových zemí a je tak pokračováním změn, jež byly způsobeny koloniální nadvládou nebo -•koloniální závislustí. Tento dlouhý politický příběh, založený na fungování vnějších vztnlui, dnes vnáší změny nejen do asijské oblasti, která byla odpradávna otevřená vnějším vlivům, ale i do oblasti Polynésie, na • Samou, Tahiti či Havaj, kde „centralizované monarchie" vznikaly na základě evropských myšlenek * a koncepcí zejména v průběhu 1S. století a poté zmizely nebo degradovaly pod kolonizačním jhem. V černé Africe byly politické jednotky, jejichž území leželo na západním pobřeží, zvláště v oblastí Cuinejského zálivu a dnešního Konga, postiženy sekulárními vztahy f evropským prostředím; některé jimi byly nejdříve posíleny, a poté zcela nebo téměř zcela zničeny. Například v konžském království, které na konci 15. století 226