1 Ta paní mohla mít šedesát, pětašedesát let. Díval jsem se na ni, když jsem ležel na lehátku proti bazénu v tělocvičném klubu umístěném v nej vyšším poschodí moderní budovy, odkud je vidět velkými okny celou Paříž. Čekal jsem na profesora Avenaria, s kterým se tu občas scházím, abychom si povídali. Ale profesor Avenarius nepřicházel a já jsem se díval na dámu; stála sama v bazénu, po pás ve vodě a hleděla vzhůru na mladého plavčíka v teplákách, který ji učil plavat. Dával jí povely: musila se chytit rukama za okraj bazénu a zhluboka vdechovat a vydechovat. Dělala to vážně, snaživě a bylo to, jako by se z hloubi vod ozýval hlas staré parní lokomotivy (ten idylický zvuk, dnes již zapomenutý, který se pro ty, kdo ho .nepoznali, nedá popsat jinak než jako dech starší dámy, která u kraje bazénu hlasitě nadechuje a vydechuje). Díval jsem se na ni fascinován. Upoutávala mne dojemnou komičností (plavčík si jí byl také vědom, neboť mu každou chvíli zacukal koutek úst), až mne pak oslovil nějaký známý a odvedl mou pozornost. Když jsem se na ni po chvíli chtěl znovu podívat, cvičení už skončilo. Odcházela v plavkách podél bazénu. Minula plavčíka, a když byla od něho vzdálena tři, pět kroků, otočila k němu ještě hlavu, usmála se a zamávala mu. Sevřelo se mi srdce. Ten úsměv i to gesto patřily dvacetileté ženě! Její ruka se vznesla s okouzlující lehkostí. Bylo to, jako by vyhazovala do vzduchu barevný míč, aby si hrála s milencem. Ten úsměv i to gesto měly půvab i eleganci, zatímco tvář a tělo už žádný půvab neměly. Byl to půvab gesta utopený v nepůvabu těla. Ale ta žena, i když samozřejmě musela vědět, že už není krásná, na to v té chvíli zapomněla. Určitou částí své bytosti žijeme všichni mimo čas. Možná že jen ve výjimečných chvílích si uvědomujeme svůj věk a že jsme většinu času bezvěcí. Ať už je tomu jakkoli, ve chvíli, kdy [•I] se otočila, usmála a zamávala na mladého plavčíka (který to nevydržel a vyprskl), o svém věku nevěděla. Jakási esence jejího půvabu, nezávislá na čase, se tím gestem na vteřinu odhalila a oslnila mne. Byl jsem podivně dojat. A vybavilo se mi slovo Agnes. Agnes. Nikdy jsem žádnou ženu toho jména nepoznal. Ležím v posteli ve sladkém polospánku. Už v šest hodin v lehkém prvním probuzení sáhnu po malém tranzistorovém rádiu, které mám u polštáře, a stisknu knoflík. Ozvou se první ranní zprávy, jsem sotva s to rozeznat jednotlivá slova a zase usínám, takže se věty hlasatelů proměňují ve sny. Je to nej-krásnější úsek spánku, nejrozkošnější část dne: dík rádiu jsem si vědom svého ustavičného usínání a probouzení, té nádherné houpačky mezi bděním a spaním, která sama o sobě je dostatečným důvodem, aby člověk nelitoval svého zrození. Zdá se mi to, nebo jsem opravdu v opeře a vidím dva zpěváky v rytířských kostýmech zpívat o tom, jaké bude počasí? Jak to že nezpívají o lásce? A pak si uvedomujú, že jsou to hlasatelé, už nezpívají, ale žertovně skáčou do řeči jeden druhému: „Bude horký den. dusno, bouřky," řekne první a druhý, koketně: „Opravdu?" První hlas stejně koketně odpoví: „Mais oui. Omlouvám se, Bernarde. Ale je to tak. Musíme to vydržet." Bernard se hlasitě směje a říká: „To je trest za naše hříchy." A první hlas: „Proč já mám, Bernarde, trpět za tvoje hříchy?" V té chvíli se Bernard rozesměje ještě mnohem víc, aby dal všem posluchačům najevo, o jaký druh hříchu se jedná, a já mu rozumím: to je naše jediná hluboká touha v životě: ať nás všichni považují za velké hříšníky! Ať jsou naše neřesti přirovnávány k lijákům, bouřím, uragánům! Až dnes Francouzi otevřou deštníky nad hlavou, ať si všichni vzpomenou na Bernardův dvojsmyslný smích a závidí mu! Otočím knoflíkem na sousední stanici, protože chci do usínání, které se blíží, přivolat zajímavější představy. Na sousední stanici ženský hlas oznamuje, že bude horký den, dusno, bouřky, a já se raduji, že máme ve Francii tolik rozhlasových stanic a na všech se přesně ve stejnou chvíli říká totéž o temže. Harmonické spojení uniformity a svobody, co si může lidstvo přát lepšího? [12] [13] A tak zase otočím knoflíkem tam, kde Bernard vystavoval pred chvílí své hříchy, ale místo něho slyším jiný hlas zpívat o novém typu značky Renault, otočím ještě a tam sbor ženských hlasů chválí výprodej kožešin, otočím zpátky na stanici Bernardovu, zaslechnu ještě dva poslední takty hymny na auto Renault a hned nato mluví Bernard sám. Zpévavým hlasem napodobujícím právě ztichlou melodii reklamy oznamuje, že vyšla nová biografie Ernesta Hemingwaye, v pořadí už sto sedmadvacátá, ale tentokrát opravdu velmi významná, protože z ní vyplývá, že Hemingvvay neřekl celý život jediné slovo pravdy. Přeháněl počet zranění, která utrpěl v první světové válce, a předstíral, že je velký svůdce, ačkoli je dokázáno, že v srpnu 1944 a pak zno; vu od července 1959 byl úplný impotent. ..Ach opravdu?'' směje se druhý hlas a Bernard koketně odpovídá: „Mais oui..a zase jsme všichni na scéně opery, je s námi i impotent Hemingway a pak náhle nějaký velmi vážný hlas vypráví o soudním procesu, který v posledních týdnech rozrušuje celou Francii: při zcela nevinné operaci zemřela pacientka kvůli Špatně provedené narkóze. V souvislosti s tím organizace určená chránit ty, které nazývá „konzumenty", podává návrh, aby všechny operace byly napříště filmovány a archivovány. Jedině tak, tvrdí „organizace na ochranu konzumentů", je možno zaručit Francouzovi, jenž umře na operačním stole, že ho soud patřičně pomstí. Pak zase usínám. Když jsem se vzbudil, bylo už skoro půl deváté a představoval jsem si Agnes. Leží jako já v široké posteli. Pravá strana je volná. Kdopak je asi její manžel? Zřejmě někdo, kdo v sobotu ráno odchází brzo z domu. Proto je sama a sladce se houpe mezi probouzením a snem. Pak vstala. Naproti ní na dlouhé noze jako čáp stojí televizor. Přehodila přes něj svou košili, která přikryla obrazovku jako bílá zřasená opona. Stojí teď těsně u postele a já ji poprvé vidím nahou. Agnes, hrdinku mého románu. Nemohu spustit oči z té hezké ženy a ona, jako by cítila můj pohled, odbíhá se obléci do vedlejšího pokoje. Kdo je Agnes? Tak jako Eva pochází z žebra Adamova, jako se Venuše narodila z mořské pěny, povstala Agnes z gesta té šedesátileté dámy, která mávala u bazénu na plavčíka a jejíž rysy se mi již rozplývají v paměti. To gesto ve mně tehdy probudilo nesmírný a nesrozumitelný stesk a ze stesku se narodila postava ženy, kterou nazývám Agnes. Ale není člověk, a románová postava snad ještě víc, definován jako jedinečná, neopakovatelná bytost? Jak je tedy možné, že gesto, které jsem viděl na jednom člověku, které s ním bylo spjato, charakterizovalo ho, bylo jeho osobitým půvabem, je zároveň podstatou docela jiného člověka a mého snění o něm? To stojí za úvahu: Jestli od chvíle, co se objevil na zeměkouli první člověk, přešlo po zemi asi osmdesát miliard lidí, lze těžko předpokládat, že by každý jedinec měl svůj vlastní repertoár gest. To je prostě aritmeticky nemožné. Bez nej menších pochyb je na světě mnohem méně gest než individuí. To zjištění nás přivede k šokujícímu závěru: gesto je individuálnější než individuum. Mohli bychom to říci formou úsloví: mnoho lidí, málo gest. Řekl jsem na začátku, když jsem mluvil o dámě u bazénu, že „jakási esence jejího půvabu, nezávislá na čase, se tím gestem na vteřinu odhalila a oslnila mne". Ano, tak jsem to v té chvíli chápal, ale mýlil jsem se. Gesto neodhalilo žádnou esenci té dámy, spíš by se dalo říci, že ta dáma mi dala poznat půvab jednoho gesta. Gesto nelze totiž považovat za výraz individua, za jeho výtvor (protože žádný člověk není s to stvořit své zcela originální a jen jemu náležející gesto), ba ani ne za jeho nástroj; naopak, jsou to spíš gesta, která nás používají jako svých nástrojů, nositelů, vtělení. Agnes už byla oblečená a odešla do předsíně. Tam se na chvíli zastavila a poslouchala. Z vedlejšího pokoje se ozývaly nejasné zvuky, podle nichž usoudila, že její dcera právě vstala. Jako by se chtěla vyhnout setkání, zrychlila krok a vyšla na chodbu. Ve výtahu stiskla knoflík označující přízemí. Výtah, místo aby Be rozjel, začal sebou cukat na místě jako Člověk stižený tancem ivatého Víta. Nebylo to poprvé, co ji překvapil svými náladami. [14] [15] Jednou začal stoupat, když chtěla jet dolů, jindy nechtěl otevřít dveře a půl hodiny ji v sobě věznil. Měla pocit, že se s ní chce o něčem domluvit, něco jí sdělit svými hrubými prostředky němého zvířete. Už několikrát si na něho stěžovala domovnici, ale protože se k ostatním nájemníkům choval slušně a normálně, domovnice považovala Agnesin spor s výtahem za její soukromou záležitost a odmítala mu věnovat pozornost. Agnes tentokrát nezbylo než vystoupit a dát se dolů pěšky. Jen co sešla několik schodů, výtah se uklidnil a sjížděl za ní. Sobota byla pro Agnes vždycky ten nejúnavnější den. Paul, její manžel, odcházel už před sedmou a zůstával na oběd s některým z přátel, zatímco ona využívala volného dne k tomu, aby se zhostila tisíce povinností mnohem nepříjemnějších než práce v zaměstnání: musila jít na poštu a přešlapovat tam půl hodiny ve frontě, nakoupit v obchodním domě, kde se pohádala s prodavačkou a ztrácela čas čekáním před pokladnou, telefonovat instalatérovi a škemrat, aby přišel v přesně stanovenou hodinu a ona nemusila kvůli němu zůstat celý den doma. Mezi tím vším se snažila najít chvíli, aby si odpočinula v sauně, kam se v týdnu nedostala, a konec odpoledne trávila s vysavačem a prachovkou, protože uklízečka, která přicházela v pátek, pracovala čím dál nedbaleji. Ale tato sobota se lišila od jiných: je to přesně pět let, co zemřel otec. Vybavila se jí před očima scéna: otec sedí skloněn nad kupou roztrhaných fotografií a Agnesina sestra na něho křičí: „Jak to, že trháš maminčiny fotografie!" Agnes se zastává otce a obě sestry se hádají plny náhlé nenávisti. Nasedla do auta, které bylo zaparkováno před domem. 3 Výtah ji vyvezl do nejvyššího poschodí moderní budovy, kde byl klub s tělocvičnou, velkým bazénem na plavání, malým bazénem s podvodní masáží, saunou, tureckou lázní a výhledem na Paříž. V šatně hlučela z ampliónů hudba rocku. Před deseti lety, kdy sem začala chodit, měl klub jen málo členů a byl tu klid. Pak se klub rok od roku zlepšoval: bylo v něm run dál víc skla a osvětlovadel, umělých květin a kaktusů, víc ampliónů, víc hudby a také čím dál víc lidí, kteří se nadto ještě /dvojnásobili, když je začala odrážet obrovská zrcadla, jimiž jednoho dne správa klubu dala přikrýt všechny stěny tělocvičny. Přistoupila ke skříňce a začala se svlékat. Kousek od sebe slyšela rozhovor dvou žen. Jedna z nich si stěžovala tichým altovým a pomalým hlasem, že její manžel nechává všechny předměty pohozené na zemi: knihy, ponožky, noviny, dokonce i zápalky a dýmku. Druhá mluvila sopránem a dvakrát tak rychle; francouzský zvyk vyslovit poslední slabiku věty o oktávu výš pripodobňoval spád její řeči rozhořčenému kokodání slepice: „Tak to mě zarmucuješ! To mě na tebe mrzí! To mě zarmucuješ! To mu musíš dát jasně najevo! To si přece nemůže dovolovat! To je tvoje domácnost! To mu musíš dát ostře najevo! Nemůže si dovolovat, co chce!" Druhá, jakoby rozpolcená mezi přítelkyní, jejíž autoritu uznávala, a manželem, jehož milovala, vysvětlovala melancholicky: „Když on už je takový. On vždycky vfiechno házel na zem." „Tak s tím musí přestat! Je to tvoje do-máenost! To si nemůže dovolovat! To mu musíš dat jasně najevo!" říkala první. Agnes se těchto rozhovorů nezúčastňovala; nikdy nemluvila Ipatně o Paulovi, i když věděla, že ji to poněkud odcizuje ostatní m ženám. Ohlédla se po vysokém hlase: byla to mladičká dív-kíi se světlými vlasy a s tváří anděla. [16] [17] „Co se začne hroutit? Co je s tebou, Agnes? Co je s tebou v poslední době?" Pohlédla na něho a zase sklopila hlavu. Nenapravitelně se podobal své mrtvé matce. Podobá sejí ostatně čím dál víc. Podobá se čím dál víc staré žere, kterou byla jeho matka. Chytil ji oběma rukama a zvedl. Podívala se na něho a on si teprve teď všiml, že má oči plny slz. Přitiskl ji k sobě. Pochopila, že ji má velice rád, a přišlo jí toho najednou líto. Bylo jí líto, že ji má tolik rád, a chtělo se jí plakat. „Měli bychom se jít oblékat, budeme musit za chvíli jít," řekla a vymanila se mu z náručí. Odběhla do koupelny. [40] ľr.ii o Agnes, predstavujú si ji, nechávám ji sedět na lavici Hniť, chodit po Paříži, listovat časopisem, mluvit s manželi m ni ľ na to. co bylo na počátku všeho, na gesto dámy mávající l i - i/nm plavčíkovi, jako bych zapomněl. Což Agnes nikdy ni- .....i límto /působeni nemáva? Ne. I když je to zvláštní, zdá se n ř.euž dávno ne. Kdysi, když byla velice mladá, ano, tehdy i ii mávala. Mylo to v době, kdy ještě žila ve městě, za nímž se rýsují i1 holky Alp. Bylo jí šestnáct let a šla se spolužákem do kina. hvíli, kdy zhasla světla, chytil ji za ruku. Brzy se jim začaly potil (Hanč, ale chlapec se neodvažoval pustit ruku, kterou tak iitlvii/ne uchopil, protože by to znamenalo přiznat, že se potí c za to stydí. Tak máčeli hodinu a půl ruce v horkém lilku a pustili se, až se začala rozsvěcovat světla. Sna/.il se pak ještě prodloužit schůzku, vedl ji do uliček stali lui ničsta a výš ke starému klášteru, jehož nádvoří se hemžilo mi r,iy. Zřejmě měl všechno dobře promyšleno, protože ji po-iiir rychlým krokem vedl do opuštěné chodby pod dosti hlou- i..... /.imiiikou obrazu, který jí chce ukázat. Došli až na konec i Imilliy, ;ile obraz tam žádný nebyl, jen hnědé natřené dveře a na Hli li napiš WC. Chlapec nápis neviděl a zastavil se. Věděla dobři- ho obrazy málo zajímají a že jen hledá osamělé místo, kde In p políbil. Chudáček, nenašel nic lepšího než špinavý kout u /lichotili! Rozesmála se, a aby si nemyslil, že se směje jemu, ni i/.ila mu nápis. Zasmál se také, ale upadl do beznaděje. Na po/udí těch písmen bylo nemožné se k ní sklonit a políbit ji (tím r /r lo měl být jejich první, to jest nezapomenutelný poli-i - i i ,i nezbylo mu tedy, než se s trpkým pocitem kapitulace nlill do ulic. Sil mlčky a Agnes se hněvala: proč ji nepolíbil doceia klidně ■ľiifod ulice? proč ji místo toho vedl do zastrčené chodby se [41j záchodem, na kterém se vyprazdňovaly generace starých, ošklivých a páchnoucích mnichů? Jeho rozpačitost jí lichotila, protože byla známkou jeho zmatené zamilovanosti, ale ještě víc ji popuzovala, protože svědčila o jeho nedospelosti; chodit se stejně starým chlapcem přijímala jako diskvalifikaci: zajímali ji jen starší. Ale snad právě proto, že ho v duchu zrazovala a zároveň věděla, že ji má rád, nějaký cit pro spravedlnost ji nabádal, aby mu v jeho milostném snažení pomohla, podepřela ho, zbavila dětinských rozpaků. Rozhodla se, že když nenašel odvahu on, najde ji ona. Doprovázel ji domů a ona se chystala, že až dojdou k brance vily, rychle ho obejme a políbí a on se nebude moci pohnout z místa, jak bude ohromen. Ale v poslední chvíli k tomu ztratila chuť, protože jeho tvář byla nejenom smutná, ale i nepřístupná, ba nepřátelská. Podali si tedy jen ruce a ona odcházela po chodníčku, který vedl mezi záhony ke dveřím domu. Cítila, že chlapec nehnute stojí a dívá se za ní. Znovu jí ho přišlo líto, pocítila k němu soucit starší sestry a v té chvíli učinila něco, o čem ještě před vteřinou neměla tušení. Otočila v chůzi hlavu dozadu k němu, usmála se a vyhodila do vzduchu vesele pravou paži, lehce, plavně, jako by vyhazovala do výše barevný míč. Ta chvíle, kdy Agnes, náhle, bez přípravy, zvedla ruku do výše plavným a lehkým pohybem, je zázračná. Jak je možné, že v jediném zlomku vteřiny a hned napoprvé našla pohyb těla a paže tak dokonalý, vybroušený, podobný ukončenému uměleckému dílu? Za Agnesiným otcem chodívala tehdy asi čtyřicetiletá dáma, sekretářka fakulty, aby mu předkládala nějaké papíry k podpisu a aby jiné zase odnášela/Přestože jejich důvod byl bezvýznamný, ty návštěvy byly provázeny tajemným napětím (matka se stávala nemluvnou) probouzejícím Agnesinu zvědavost. Vždycky když byla sekretářka na odchodu, Agnes utíkala k oknu, aby se na ni nenápadně dívala. Jednou, když sekretářka odcházela z domu směrem k brance (šla tedy právě opačným směrem, než půjde o něco později Agnes sledovaná pohledem nešťastného spolužáka), otočila se, usmála a vyhodila do vzduchu paži ne- i m vin pohybem, lehkým a plavným. Bylo to nezapomenutel-iii i h.uliuk posypaný pískem se v paprscích slunce třpytil jako i ity potok a po obou stranách branky kvetly dva keře jasmínu. m i ■ i směřující vzhůru jako by chtělo ukázat tomu zlatému kusu nu směr, kterým má vzlétnout, a bílé keře jasmínu se už za- ■ i, proměňovat v křídla. Otce nebylo vidět, ale z gesta ženy , i v viilo, že stojí ve dveřích vily a dívá se za ní. In gesto bylo tak nečekané a krásné, že zůstalo v Agnesine n nm ii piko otisk blesku; zvalo ji do dálek prostoru i času apro- i...../rlo v šestnáctileté dívence nejasnou a nesmírnou touhu. Ve o. ih kdy potřebovala náhle sdělit něco důležitého svému ľllliipci a neměla pro to slov, to gesto v ní ožilo a řeklo za ni, íimui neuměla říci. Nevím, jak dlouho ho používala (či přesněji jak dlouho ono ..... i\ alo jí), jistě až do toho dne, kdy si všimla, že její o osm i mladší sestra hází do vzduchu paži, když se loučí s malou i imnnídkou. Když viděla své gesto v provedení sestry, která ji ml m-j ranějšího dětství obdivovala a ve všem napodobovala, po-inl.i okouši nevolnost: dospělé gesto se k jedenáctileté holčič-iichndilo. Ale hlavně ji napadlo, že to gesto je dáno k použití ■ m, a že jí tedy nepatří: když mává rukou, dopouští se vlastně ulťžc či padělku. Od té doby se začala tomu gestu vyhýbat i m lehké odvyknout gestům, která si na nás zvykla) a stala i nedůvěřivá ke všem gestům. Snažila se je omezit jen na ta Inezbytnější (říci hlavou ,,ano" nebo „ne", ukázat na před-i který její společník nevidí), na ta, která nepředstírají, že i nu jejím originálním projevem. A tak se stalo, že gesto, kteří |i okouzlilo na otcově sekretářce odcházející po zlaté cestě i i l irif mne okouzlilo, když jsem viděl dámu v plavkách loučit i , plavčíkem), v ní docela usnulo. A/ jednou se probudilo. Bylo to, když zůstala před matčinou unii dva týdny ve vile s nemocným otcem. Když se s ním lou- ii i poslední den, věděla, že se spolu dlouho neuvidí. Matka ne-i doma a otec ji chtěl doprovodit na ulici k autu. Zakázala n m tiby s ní šel dál než k prahu dveří, a odcházela pak sama l brnnce po zlatém písku mezi záhony. Svíralo se jí hrdlo a mě- [42] [43] la nesmírnou touhu říci otci něco krásného, co slovy nelze vyjádřit, a tak náhle, nevěděla ani, jak k tomu došlo, otočila hlavu a s úsměvem vyhodila paži do výše, lehce, plavně, jako by mu říkala, že je před nimi ještě dlouhý život a že se spolu ještě "mnohokráte uvidí. Vteřinu poté si vzpomněla na čtyřicetiletou dámu, která na otce před pětadvaceti lety na stejném místě stejným způsobem zamávala. Byla z toho rozrušena a zmatena. Bylo to, jako by se náhle v jedné vteřině setkaly dva vzdálené časy, jako by se v jednom gestu setkaly dvě různé ženy. Proběhla jí hlavou myšlenka, že ty dvě ženy byly možná jediné, které miloval. V salónu, kde všichni seděli po večeři v křeslech, se sklenkou koňaku nebo polovypitým šálkem kávy, se zvedl první odvážný host a uklonil se s úsměvem před paní domu. Ostatní se rozhodli pochopit to jako povel a spolu s Paulem a Agnes vyskakovali / křesel a spěchali do svých aut. Paul řídil a Agnes vnímala ne-pšitelný ruch vozidel, blikání světel, zbytečnost ustavičného neklidu velkoměstské noci neznající spočinutí. A tehdy měla zase ten zvláštní silný pocit, který se jí zmocňoval čím dál častěji: ncina nic společného s těmi bytostmi na dvou nohách, s hlavou a krku a ústy ve tváři. Kdysi byla zaujata jejich politikou, jejich védou, jejich vynálezy, považovala se za malou Část jejich velkého dobrodružství, až pak jednoho dne se v ní narodil pocit, že nim nepatří. Ten pocit byl podivný, bránila se mu, věděla, že i> absurdní i amorální, ale nakonec si řekla, že nemůže poručit s\ \ m citům: není s (o se trápit myšlenkou na jejich války ani se léšit z jejich slavností, protože je proniknuta vědomím, že to ne-í její věc. Znamená to. že má chladné srdce? Ne, se srdcem to nemá co dělat. Ostatně nikdo snad nerozdá žebrákům tolik peněz jako na. Nemůže je minout nepovšimnuty a oni. jako by to věděli, "lnacejí se na ni, poznávajíce ji okamžitě a z dálky mezi sto iinvmi chodci jako tu, která je vidí a slyší. —Ano. to je pravil, i jenomže k tomu musím dodat toto: i její obdarovávání žeb-i.ikn mělo negativní základ: obdarovávala je ne proto, že žeb-ľiSci patří také k lidstvu, ale proto, že k němu nepatří, že jsou ucho vyřazeni a pravděpodobně stejně nesolidární s lidstvem jako ona. Ncsolidarita s lidstvem: to je její postoj. Jen jedna věc by n / něho mohla vytrhnout: konkrétní láska k jednomu konkrétnímu člověku. Kdyby někoho skutečně milovala, nemohl by jí I'M osud ostatních lidí lhostejný, protože její milovaný by na [44] [451 GESTO TOUHY PO NESMRTELNOSTI První láska Bettiny byl její bratr Clem en s, z něhož se po/.dóifl stal velký romantický básník, pak byla zamilována, jak viniť, znovu na krále se žádostí, aby propustil z vězení Willn-lu Schloeffela obviněného z komunistického komplotu, a v/api nato u něho zasáhla ve prospěch Ludwiga Mieroslawskéhn |nj noho z vůdců polské revoluce, který Čekal v pruském vč/.rm i popravu. Posledního muže, kterého zbožňovala, nikdy os ni tni nepoznala: byl to Sándor Petofí, maďarský básník, kléry /nim i ve dvaceti šesti letech v řadách povstaleckého vojska / tul u hm .iirtio. Objevila tak světu nejen velkého básníka (na-.1 ■ h.. Sniiiicn^ott, Bůh slunce), ale s ním i jeho vlast, o jejíž n, i ľunpa léměr nevěděla. Když si připomeneme, že ma-kmi i n iťlckl uálové, kteří se v roce 1956 vzbouřili proti ruské ■ : 11, m hulili první velkou proti stalinskou revoluci, se nazý-i .il. mhnto básníka „Petofiho kroužkem", napadne nás, ni luskami je BeLtina přítomna v celém dlouhém úseku i ľ vi h dějin, který sahá od osmnáctého století až do polohu Matečná, tvrdošíjná Bettina: víla dějin, kněžka dě-ukaiii právem kněžka, protože pro Bettinu byly dějiny ..... i-p pí ale lé používali této metafory) „vtělením Božím". i : h v de, kdy jí její přátelé vyčítali, že nemyslí dost na tVtui hul....., na své finanční poměry, že se příliš obětuje pro |ítti i m utni počítat. i. i nimi říkáte, mě nezajímá! Nejsem účetní! Hle, co jsem Ir chvíli přiložila prsty obou rukou k hrudi, a to tak, že i., |.....iredníky dotýkaly bodu umístěného přesně mezi obě- ......rliv. Pak zaklonila mírně hlavu, tvář pokryla úsměvem i In ulila prudce, a přece ladně dopředu. Během pohybu se ..... \ uhnu rukou vzájemně dotýkaly a teprve na konci se pa- i 11u- oddálily a dlaně se obrátily vpřed. in-mýlíte se. Je to ten stejný pohyb, který udělala Laura ■mi předchozí kapitoly, když prohlásila, že chce udělat /opakujme si tu situaci: i i; / A unes řekla „Lauro, nesmíš dělat žádné hlouposti. Ni-i in ncsiojí, aby ses kvůli němu trápila. Mysli na mě a na ■ i ,i ié iniím ráda", Laura odpověděla: „Ale něco bych chtěla .i Nrcu musím udělat!" ľ n uvh slovech měla nejasnou představu, že se vyspí s něja-■ 111 v in mužem. Myslila na to už častěji a nebylo to v žádném in s její touhou vzít si život. Byly to dvě krajní a zcela lení reakce ponížené ženy. Její neurčité snění o nevěře bylo pi c rušen o Agnesinou neblahou snahou mít věci jasné: .. d? Jaké ,něco'?" i lina si uvědomila, že by bylo směšné přiznat touhu po ne-|. ne poté, co mluvila o sebevraždě. Upadla proto do roz- [162] [163] paků a opakovala jen znovu slovo „něco". A protože si Agrlffl pohled vyžadoval konkrétnější odpověď, snažila se dát smysl K) mu neurčitému slovu alespoň gestem: přiložila ruce k prxftfl a vymrštila je dopředu. Jak ji napadlo udělat to gesto? Těžko říci. Nikdy předtím lín neudělala. Někdo neznámý jí ho snad napověděl, jako se n&jH vídá herci, který nezná text. I když to gesto nevyjadřoval..... konkrétního, přece jen napovídalo, že „udělat něco" zn;........ dát se světu, obětovat se, poslat svou duši směrem k modiy™ obzorům jako bílou holubici. Myšlenka, že by šla stát do metra s pokladnicí, jí ještě pii il chvílí musila být zcela cizí a zřejmě by ji nikdy nenapadla, l il) by nebyla přiložila prsty k prsům a nebyla vymrštila paž i To gesto jako by mělo svou vlastní vůli: vedlo ji a ona ho pal jen následovala. Gesta Laury i Bettiny jsou totožná a je jistě souvislosl n Lauřinou touhou pomoci vzdáleným černochům a Bet i i mm m snahou zachránit na smrt odsouzeného Poláka. Přesto se přirovnání zdá být nepatřičné. Neumím si představil, ).c bj Betlina von Arnim stála v metru s pokladnicí a žebrala! Hcitlnij nezajímaly charitativní akce! Bettina nepatřila k bohatým d > mám, které z nedostatku lepší činnosti pořádají sbírky pro i hu dé. Byla zlá na své služebnictvo, až ji kvůli tomu její man Arnim musil napomenout („sluha je také lidská bytost u ne ml ho drezírovat jako stroj!" připomínají v jednom dopise). I..... ji pudilo pomáhat jiným, nebyla vášeň dobročinnosti, ale louh vejít v přímý, osobní styk s Bohem, o němž věřila, že je vlrli H do dějin. Všechny její lásky ke slavným mužům (a jiní n..... nezajímali!) nebyly než trampolína, na kterou dopadla eelyn svým tělem, aby byla vymrštěna hodně vysoko až tam, kde idll onen do dějin vtělený Bůh. Ano, to všechno je pravda. Ale pozor! Ani Laura nepatřil | k citlivým dámám z předsednictev dobročinných spolků. Nemi la ve zvyku dávat peníze žebrákům. Když šla kolem nich od ní vzdáleni sotva dva, tři metry a neviděla je. Trpěla vutloi duchovní dalekozrakosti. Čtyři tisíce kilometrů vzdálení čc...... ipudává kus po kuse jejich tělo, jí proto byli bližší. Na-přesně na tom místě za obzorem, kam poslala ladným ni paží svou bolestnou duši. i im smrt odsouzeným Polákem a nemocnými černochy y přece jenom rozdíl! Co bylo u Bettiny intervencí do dě-Blo m' u Laury pouhým charitativním skutkem. Ale za to nemůže. Světové dějiny se svými revolucemi, utopiemi, ii.i zoufalstvím opustily Evropu a zůstal po nich jen ľii r proto učinil Francouz charitativní akce internacio-ni Nebyl k tomu veden (jako třeba Američané) křesťan-i mu k bližnímu, ale steskem po ztracených dějinách, h | n i volal je zpět a být v nich přítomen alespoň jako čer-pnl Ind nice s mincemi pro malomocné černochy. mé p.esto Bettiny a Laury gestem touhy po nesmrtel-Hcltlna, která aspiruje na velkou nesmrtelnost, chce říci: nu umřít s dnešním dnem a jeho starostmi, chci přesáh-ima sebe, být částí dějin, protože dějiny jsou věčná paměť, i když aspiruje jen na malou nesmrtelnost, chce totéž: i ml mii sama sebe i nešťastnou chvíli, v níž žije, udělat ,,ně-i' i ji zapamatovali všichni, co ji znali. [164] [165] arogantní intelektuálku, a Goethe, zastavší se své ženy, kffl vpřed se vztyčenou hlavou (a bez klobouku!) proti armádo míl tokratů a jejich hanebných předsudků? Samozřejmě, tato alegorie by nebyla o nic méně hloupá J ta předchozí. Otázka však zůstává: proč přítel proletariátu zvolil jednu hloupou alegorii a ne tu druhou? Proč dal pudu,. Bettině před Christiánou? Tato otázka jde k jádru věci. Příští kapitola na ni odpoví: 16 m Hu vybízel Bettinu (v jednom z nedatovaných dopisů), .....pila ze sebe". Dnes bychom řekli, že jí vyčítal její .........;. Ale měl k tomu právo? Kdo se bil za povstavší y v Tymlích, za slávu mrtvého Petofiho, za život Miero-luMio? 1 )n nebo ona? Kdo myslil stále na jiné? Kdo byl n i obětovat? [tlmi O lom není sporu. Goethova výtka tím však není vy-n,i Nchuí Ucttina nikdy nevystoupila ze svého já. Ať šla pili |ojl já za ní vlálo jako prapor. To, co ji inspirovalo, ilii /a tyrolské horaly, nebyli horalé, ale okouzlující lli 11111 v bojující za tyrolské horaly. To, co ji hnalo k lásce .....hoví, nebyl Goethe, ale svůdný obraz Bettiny-dítěte za- iiii .lo starého básníka. (Hiiiiťňme na její gesto, které jsem nazval gestem touhy po lilii Imisti: přiložila nejdřív prsty k místu mezi svými ňadry, > hléla ukázat na sám střed toho, co se nazývá já. Potom rilHti ruce vpřed, jako by to já chtěla poslat někam daleko, .....lo nesmírná. Gesto touhy po nesmrtelnosti zná jen H ii v prostoru: já zde, a obzor tam v dálce; jen dva po-i nlulno, jímž je já, a absolutno světa. To gesto nemá nic i iuMiii s láskou, protože druhý člověk, bližní, kdokoli se I mezi těma extrémními póly (já a svět), je předem vy-" . hry, vynechán, neviděn. > .ulily chlapec, který vstoupí do komunistické strany M i |ile s puškou do hor bojovat s gerilou, je fascinován svým ......i obrazem revolucionáře, jímž se odlišuje od jiných, jímž MiHii silni sebou. Na počátku jeho boje je rozjitřená a neuspo-i l .i k jeho já, kterému chce dát výrazné obrysy a pak pni Lil i pohybem, který jsem nazval gesto touhy po nesmrtel-ii velikou scénu dějin, kam je upřeno tisíce očí; a my • ii.i příkladu Myškina a Nastasji Filippovny, že duše pod [208] [209] intenzivními pohledy roste, nafukuje se, je čím dál vélsi ;i 114 1 konec se vznese k nebi jako nádherná rozsvícená vzduclmlml To, co zvedá lidem pěsti do výše, dává jim pušku do 111J žene je do společného boje za spravedlivé i nespravedlivý vrY|J není rozum, ale hypertrofovaná duše. To ona je tím ben/mrin, ] bez něhož by se motor dějin neotáčel a Evropa by ležela 11,1 navi] líně se dívajíc k nebi na plující oblaka. Christiana netrpěla hypertrofií duše a netoužila se přcdvádH na velké scéně dějin. Podezírám ji, že raději ležela na inivl s očima upřenýma k nebi, po němž plula oblaka. (Pode/n,m dokonce, že uměla být v takových chvílích šťastna, což elmrfc I s hypertrofovanou dusí nerad vidí, protože, upalován n;i h|„ svého já, sám nikdy Šťastný není.) Romain Rolland, přítel pil I kroku a slzy. neváhal tedy ani vteřinu, když měl volil me/.l ijfl a Bettinou. 17 1 iuln|e se po cestách onoho světa, Hemingway spatřil, jak n pioii němu jde mladý muž; byl elegantně oblečený a dr-ipndné zpříma. Tak jak se k němu elegán přibližoval, ..... ' ,i\ mohl rozeznat najeho ústech lehký šibalský úsměv. ti par kroků od sebe, mladý muž zpomalil chůzi, jako 1.1.1 dal llemingwayovi poslední příležitost ho poznat. 1 h ume!" vykřikl Hemingway překvapeně, ih se spokojeně usmíval; byl pyšný, že se mu podařil ...... ceničky efekt. Nezapomeňme, že byl dlouho ředitelem I mel pro efekty smysl. Vzal pak svého přítele pod paží Hinuw, ž,e i když teď byl mladší než Hemingway, choval .....se stále stejnou laskavou shovívavostí staršího) a od- 1 na dlouhou procházku. Idhaiine." říkal Hemingway, „vy jste dnes krásný jako 1 Mi přítelova mu způsobovala upřímnou radost a on se niiíI: .,Kde jste nechal své papuče? A tu zelenou destič- I -.....1?" A když se přestal smát: „Takhle byste měl přijít r. 11......soudu. Rozdrtit své soudce ne argumenty, ale svou ii /e jsem u věčného soudu nepromluvil jediné slovo. ii pohrdání. Ale nemohl jsem se ubránit, abych tam ne-idil .1 neposlouchal je. Lituju toho." 1 u ľhcx'le? Byl jste odsouzen k nesmrtelnosti za hřích psát in |sic mi to vysvětlil." 1 pokrčil rameny a řekl s jistou pýchou: „Naše knihy mi v jistém smyslu nesmrtelné. Snad." Po pauze dodal I velkým důrazem: „Ale my ne." I 1 naopak," protestoval trpce Hemingway. „Naše knihy podobně brzo přestanou číst. Z vašeho Fausta zůstane piď!!.la opera Gounodova. A pak snad ten verš o tom, že nslvi nás někam táhne..." [210] [211] Seděl zhroucen u stolu a bylo to tak smutné, že jsme se na to nemohli dívat. Vstali jsme, přistoupili k němu a plácali ho po zádech. A tak jak jsme ho plácali, vidíme najednou, že jeho žena vyskočila z vody a míří kolem nás ven z haly. Tvářila se. jako bychom neexistovali. Tolik se na Paula hněvala, že se na něho nechtěla ani podívat? Anebo ji uvedlo do rozpaků nenadálé setkání s Avenariem? Ať tomu bylo jakkoli, krok, kterým šla kolem nás, měl v sobě cosi tak mocného a přitažlivého, že jsme Paula přestali plácat a všichni tři se za ní dívali. Když už byla u houpacích dveří, které vedly z haly k šatnám, stalo se něco neočekávaného: obrátila náhle hlavu směrem k našemu stolu a vyhodila do vzduchu paži pohybem tak lehkým, tak půvabným, tak plavným, že se nám zdálo, že se od jejích prstů odrazil do výšky zlaty míč a zůstal tkvět nade dveřmi. Paul měl náhle úsměv na tváři a chytil Avenaria pevně za ruku: „Viděl jste? Viděl jste to gesto?" „Ano," řekl Avenarius a díval se jako já a jako Paul k zlatému míči zářícímu pod stropem jako vzpomínka na Lauru. Bylo mi zcela jasné, že gesto nebylo určeno opilému manželovi. To nebylo zautomatizované gesto každodenního loučení, to bylo gesto výjimečné a plné významů. Mohlo být určeno jen Avenariovi. Paul ovšem nic netušil. Jako zázrakem z něho opadávala léta, byl to už zase sličný padesátník pyšný na šedivou kštici. Díval se pořád ke dveřím, nad nimiž svítil zlatý míč, a říkal: „Ach, Laura! To je celá ona! Ach, to gesto! To je Laura!" A potom vyprávěl dojatým hlasem: „Poprvé na mě tak zamávala, když jsem ji doprovodil k porodnici. Prodělala předtím dvě operace, aby mohla mít dítě. Měli jsme z porodu strach. Aby mě ušetřila rozrušení, zakázala mi, abych s ní šel dovnitř. Stál jsem u auta a ona kráčela sa- ma k vratům, a když už byla na prahu, otočila náhle hlavu, přesně tak jako před chvílí, a zamávala mi. Když jsem se vrátil domů, bylo mi hrozně smutno, stýskalo se mi po ní, a abych si ji zpřítomnil, snažil jsem se napodobit sám pro sebe to krásné gesto, kterým mě okouzlila. Kdyby mě byl tehdy někdo viděl, musil by se smát. Postavil jsem se zády k zrcadlu, vyhodil jsem paži do výše a usmíval se při tom na sebe přes rameno v zrcadle. Udělal jsem to asi třicetkrát nebo padesátkrát a myslil na ni. Byl jsem zároveň Laurou, která mě zdraví, a zároveň sám sebou, který se dívá, jak mě Laura zdraví. Ale zvláštní byla jedna věc: to gesto se ke mně nehodilo. Byl jsem v tom pohybu nenapravitelně neobratný a směšný." Vstal a postavil se k nám zády. Pak vyhodil ruku do výše a díval se na nás přes rameno. Ano. měl pravdu: byl komický. Smáli jsme se. Náš smích ho povzbudil, aby to gesto opakoval ještě několikrát. Byl čím dál víc k smíchu. Pak řekl: „Víte. to není mužské gesto, to je gesto ženy. Žena nás tím gestem vybízí: pojď, následuj mě, a vy nevíte, kam vás zve, a ona to také neví. ale zve vás s přesvědčením, že stojí za to jít tam, kam vás zve. Proto vám říkám: bud bude žena budoucností muže, anebo lidstvo zahyne, protože jen žena je s to chovat v sobě ničím neopodstatněnou naději a zvát nás do pochybné budoucnosti, v kterou bychom, nebýt žen, už dávno přestali věřit. Celý život jsem byl ochoten jít za jejich hlasem, i když ten hlas je bláznivý, a já jsem všechno jen ne blázen. Ale není nic krásnějšího, než když ten. kdo není blázen, jde do neznáma veden bláznivým hlasem!" A znovu řekl slavnostně několik německých slov: ,,Das Ewigweibliche zieht uns hinaiú To věčně ženské nás táhne výš!" Goethův verš jako pyšná bílá husa plácal křídly pod klenbou plovárny a Paul odrážen ve třech plochách zrcadel odcházel k houpacím dveřím, nad kterými zářil stále zlatý míč. Poprvé jsem ho viděl upřímně veselého. Udělal pár kroků, otočil k nám hlavu přes rameno a vyhodil paži do vzduchu. Smál se. Ještě jednou se otočil, ještě jednou zamával. Pak nám předvedl ještě naposledy tu neobratnou mužskou napodobeninu krásného ženského gesta a zmizel ve dveřích. [332] [333]