Téma č. 3 Paradigmata teorie a dějin kultury, médií a vědy Soukup, Václav: Přehled antropologických teorií kultury. Praha: Portál, 2000, s. 13-16. Pavelka, Jiří - Pospíšil, Ivo: Slovník epoch, směrů, skupin a manifestů. Nakladatelství Georgeíown, Brno 1993, s. 97 a 210. JůzI, Miloš, a kol.: Dějiny umělecké kultury I. Praha: SPN, 1990, s. 370-381. Soukup, Václav: Přehled antropologických teorií kultury. Praha: Portál, 2000, s. 13-16. DeFleur, Melvin L. - Ballová-Rokeachová, Sandra: Teorie masové komunikace. Praha: Univerzita Karlova, Karolinum, 1996, s. 25-40. Burton, Graeme - Jirák, Jan: Úvod do studia médií. Brno: Barrister&Pnncipal, 2001, s. 140-143. Tondl, Ladislav: Změny paradigmat v pojetí a funkcích vědy. In T., L.: Věda, technika a společnost. Soudobé tendence a transformace vzájemných vazeb. Praha: Filosofia, 1994, s. 41-65. 2.2 Vznik antropologického pojmu kultura Pojem kultura má svůj etymologický původ v antickém starověku. Vznikl z latinského „colo", resp. „colere", a byl původně spojován s obděláváním zemědělské půdy (agrí cuítura). Novou dimenzi pojmu kultura odkryl slavný římský filozof Marcus Tullius Cicero (106-43 př. n. ].), když v Tuskulských hovorech (45 př. n. 1.) nazval filozofii kulturou ducha („cultura animi autem philosophia est"). Tím položil základ pojetí kultury jako charakteristiky lidské vzdělanosti. Ve středověku se pojmu kultura pro označení kultivace lidských schopností příliš neužívalo. Pokud se přece jen s pojmem kultura v tomto období setkáme, pak má silný náboženský obsah. V dílech některých křesťanských autorů vystupuje slovo kultura ve smyslu uctívání (cultus deorum). Nástup renesance a humanismu znamenal i znovuzrození antického významu pojmu kultura. Filozofie, věda i umění se orientovaly na existenci člověka, na rozvoj jeho tvořivých schopností a subjektivní moci. Ve spojitosti Přehled antropologických teorií kultury Z, kapitola Předmět a metody sociálni a Kulturní antropologie s kultivaci a vzděláním člověka se znovu setkáváme k užíváním pojmu kultura pro označení sféry pozitivních hodnot, které přispívají k zdokonalování lidských schopností. V průběhu 1S, století se v germanizované podobě pojem kultura (Kultur) rozšíril do děl osvícenských filozofů a historiků. Kultura je v této době již poměrně jednoznačně chápána jako oblast lidské existence, která stojí v protikladu k přírodě. Osvícenské pojetí kultury, které zdůrazňuje spíše zdokonalování lidských schopností než stav a podmínky sociálního života, bylo dále rozvíjeno v poslední čtvrtině 18. století v dílech německých univerzálně orientovaných historiků. Odvrat od původního hodnotícího významu pojmu kultura a zrození moderního globálního antropologického pojetí kultury je spjaté s dílem drážďanského historika Gustava Friedricha Klemma (1802-1867). Vydáni jeho deseti-svazkových Všeobecných kulturních dějin lidstva (1843-1852) a dvousvazkové Všeobecné vědy o kultuře (1S54-1855) znamená výrazný zvrat v používání pojmu kultura ve speciálních vědách. Klemmovo vymezení kultury je možné považovat za prototyp klasických antropologických popisných výčtových definic kultury: „Usiluji o to, abych prozkoumal a určil postupný vývoj lidstva od jeho nejneumělejších prvních počátků až po organické vytváření národů ve všech ohledech, to jest co se týce zvyků, znalosti a obratností, domácího a veřejného života v míru i ve válce, náboženství, vědění a umění."' Klemmova schopnost zevšeobecňovat a teoretizovat byla omezená, neboŕ měl zájem především o popis faktografického matériám. Jeho pojetí kulturních dějin má proto výrazně etnografický charakter. Klemmův způsob užívání pojmu kultura však v sobě zrcadlí již požadavky rodících se empirických věd o společnosti. Význam kultivování se zcela vytrácí, pozornost je věnována stavu a stadiím kultury. V jistém smyslu Klemm dovršil první etapu konstituováni dějin kultury, jejíž počátek je spjat s Voltairovým Esejem o mravech a duchu národů (1769). Klemm o tom říká, že „to byl Voltaire, kdo první nechal stranou dynastie, posloupnosti králů a bitev, a hledal, co je v dějinách podstatné, totiž kulturu, tak jak se projevuje ve zvycích, ve způsobech víry a ve formách vlády".- Po Klemmově vystoupeni již nemůže být pochyb o uznání pojmu kultura v pracích německy píšících historiků. Kvalitativní zvrat v používání pojmu kultura v anglosaských zemích je spjat s dílem anglického ■ antropologa Edwarda Burnetta Tylora. Ten, poučen německou etnografií a historiografií, koncentruje klasické Klemmovo vymezení kultury do první formální antropologické definice kultury: „Kultura nebo civilizace ... je komplexní celek, který zahrnuje poznání, víru, umění, právo, morálku, zvyky a všechny ostatní schopnosti a obyčeje, jež si člověk osvojil jako člen společností."'1 Tylorova definice kultury představuje počátek vědecké revoluce. Změnila vztah pojmu kultura k dosavadní teorii a metodologii speciálních věd o kultuře a učinila z něj nástroj kvalitativně nového přístupu ke studiu sociokul- turních jevů. Pojeni kulturu začal být užíván k uznučení třídy věcí u jevů, jimiž se člověk odlišuje od zvířete. Studium kultury z antropologického hlediska není tedy omezeno pouze na oblast pozitivních hodnot, které člověka kultivují a humanizují, ale zahrnuje všechny nebiologické prostředky a mechanismy, jejichž prostřednictvím se lidé adaptují na vnější prostředí. Kultura z tohoto hlediska vystupuje jako specificky lidský atribut - způsob přetvářeni světa člověkem. S odstupem času lze konstatovat, že Tylorova definice kultury nikdy nezestárla, ale naopak se stala výchozím bodem většiny moderních antropologických teorií kultury. 2.3 Typologie pojmu kultura Zrození antropologického pojetí kultury ovšem neznamenalo zánik a opuštění tradičního axiologického (hodnotícího) významu tohoto pojmu. Ve filozofii, uměnovédních disciplínách i běžném jazyce se i nadále často používá pojmu kultura v jeho původním, humanistickém hodnotícím smyslu. Obecné lze konstatovat, že v současné odborné literatuře převládají tři základní přístupy k vymezení rozsahu a obsahu pojmu kultura: 1. Tradiční axioíogické pojetí kultury, vycházející z humanistické a osvícenské tradice používání tohoto pojmu ve filozofii a uměnovědách. Axiolo-gická koncepce kultury je výrazně hodnotící. Omezuje rozsah třídy kulturních jevů pouze na sféru pozitivních hodnot, které přispívají ke kultivaci a humanizaci člověka a k progresivnímu rozvoji lidské společnosti.-Do kultury jsou tak tradičně zahrnovány zejména takové oblasti duchovních hodnot společnosti jako umění, věda, literatura, osvěta, výchova, ušlechtilé a pokrokové ideje apod, 2. Globální antropologické pojetí kultury, zahrnující do kultury nejen pozitivní hodnoty, ale všechny nadbiologické prostředky a mechanismy, jejichž prostřednictvím se člověk jako člen společnosti adaptuje k vnějšímu prostředí. Antropologické pojetí kultury nemá hodnotící funkcí. Díky tomu lze charakterizovat a klasifikovat různá společenství v čase a prostoru podle jejich specifických kulturních prvků a komplexů. To umožňuje komparativní výzkum sociokulťurních systémů (kultur, subkultur, kontra-kultur) v čase a prostoru. Být kulturním antropologem z tohoto hlediska znamená studovat způsob života typický pro určitou společnost. Antropologické pojetí kultury chápané jako systém artefaktů, sociokulturních regulativů a idejí sdílených a předávaných členy určité společnosti se prosadilo zejména v sociální a kulturní antropologii, archeologii, etnografii, etnológii, sociologii, psychologii a kulturologii. 14 15 Pavelka, Jiří - Pospíšil, Ivo: Slovník epoch, směrů, skupin a manifestů. Nakladatelství Georgetown, Brno 1993, s. 97 a 210. • KUlíOFUTUKlii.MUS viz RUSKÝ FUTURISMUS • KULIMU je - v uejSirSím slova smyslu - různorodý a členitý souhrn malcriálnich a duchovních činností, výtvorň a hodnot vytvořených člověkem. Nejvyäší formou k. jsou umíní a véda. V průběhu dějin docházelo diky aktivita uríilých etnických, jazykových a národních kolektivů, popř. státních celků, a lu v určitých obdobích, na určitých územích anebo ve vztahu k určitému svetonázorovému (obvykle náboženskému) systému k charakteristickým, více nebo ménž vyhraneným kuli. syntézám (k. v uiäim slova smyslu). A/ Z hlediska periodizačního lze např, rozlišit pčt na sebe navazujících k. - k. pravekou, slaiověkou, stredovekou (mimo cvrop. kulturní oblast je existence této "periody" nejednou popírána), novodobou, popf. moderní (viz praveké, starověké, středověké, novodobé, moderní umíní)', ty- pak lze dále podrobněji členit. IV Z hlediska geografického \7Í vyčlenit fadti kulturních oblastí - např. k. cvrop., curoam., africkou. Blízkého vychodíš. Dálného východu, a v jejich rámci dalSÍ geograficky, historicky či z periodi/aěnilm hlediska rozčlenené oblasti (v rámci k. Dálného východu napf. k. Indie, Činy, Japonska, viz umíní Dálného východu). Cl 7. hlediska periodizačniho a geografického lze vyčlenit napf. k. Mezopotámie, starého Řecka a Egypln nebo předkolumbovské Ameriky (viz mj. umění Mezopotámie, staroegyptské a antické umíní, předkoiumbovská umíní). Dl Světonázorová hlediska dala např. vznik křesťanské, židovské, islámské, buddhistické k. (viz napf, křesťanské, lidovskí, islamskí, buddhistické umíní). '/. hlediska národnostního lze k. členil napf. na čin., jap., řec. ilaľ. Iráne., ang!,, ninT spančl., rus.. č., slov. k, ľ • UMĚNÍ ju výsledek pozoruhodného spojení duchovních a praktických tvůrčích činno.sii - Uku. V. představuje vedle filozofie, náboženství a védy základní formu lidského pn/n ■ sveta i sebevyjádření prostřednictvím symbolů a symboliky. Zachycuje zkušenosti človek, icho sny, představy, city. hodnoly i cíle. {/. je paničtí lidského rodu, zaznamenávající cestu j. :.-i,.tlivců i národů dějinami. U. vyjadřuje vztah človeka ke svčtu a současní spoluvytváří dnilu> člověkem budovanou přírodu - kulturu čili lidskou civilizaci. V. podává mj. vždy také svídeetvi o estetickém vztahu človčka ke svčtti. tzn. o n > i vnímáni krásy. V. plní mnohé daläi důležité funkce {napf. výchovnou, psychoterapeutickou, záh.minu nebo ekonomickou), i když stát často pokládá jednotlivá umělecká díla za protispolečenskn ;i podvratná. Stát anebo lépe jeho reprezentanti od dob starovekých tyranii ovšem služeb uinčni radi > Mizívají a podstatne ovlivňuji um. vývoj zakázkami a tzv. společenskými objednávkami. Dčjiny umčni se překrývají s dejinami lidské kultury. V dějinách nacházímr >\ hraněné kulturní syntézy - kulturní oblasti, které jsou současna centry um. vývoje. K těnu. syntézám docházelo diky aktivite určitých etnických, jazykových a národních kolektivů, popf. sláirnch celků, a to v určitých obdobích, za určitých podmínek, na určitých územích anebo ve vztahu i- určitému svetonázorovému (obvykle náboženskému) systému. Nejstarsimi centry svät. kuli. n n vývoje jsou Mezopotámie, starý Egypt, Indie a Čína. • KULTURNÍ OBLAST v ncjäiräini slova smyslu znamená časové a uzemni určený celek spjatý s centry rsejstarflch civilizací - Mezopotámii, starým ligyplem. Indii a Činou, popř. prvními, anebo vlívnýmj civilizacemi vzniklými na daném území a jejich kulturami. Četné k. o. - přes přijímáni podnčífj t jiných A. o. ■ si zachovávají od doby svého vzniku až dodnes značnou vývojovou souvislost t samostatnost (napf. čin. k. o., cvrop. A. o.), jiné zanikly ("clruská k. o.), přestaly se vyvíjel, anebo byly potlačeny výbojnčjäími kulturami {k. o. vytvářené pfedkolumbovskýmt civilizacemi m 5cvcroamer. ajihoamer. kontinentu). A', o. rozvíjejí kult. a um. tradice založené na společných principech. Např. poničme mladí evrop. k. a. je založena na anticko-křesťanské tradicí, čerpající podněty z jiných, starších fc a., zejména z mezopotámske a staroegyptské. Přehled antropologických teorií kultury Schéma 1 Třida kulturních jevu Kulturní artefakty Sociokultumi regulativy a kulturní vzory Ideje Materiální produkty lidské obyčeje mravy symbolické činnosti zákony tabu a kognitivní systémy které jsou \ I 1 interiorizovány sdíleny členy určité předávány v čase a exleriotizovány společnosti a prostoru Do třídy kulturních je™ z antropologického hlediska patří materiální produkty cílevědomé práce (artefakty), naučené vzory chování (sociokultumi regulativy) a myšlenkové systémy (ideja). 3. Redukcionistické pojetí kultury zahrnuje velké množství přístupů, pro které je typická snaha omezit rozsah pojmu kultura pouze na určitý výsek sociokulturní reality. Snaha vymezit antropologický pojem kultury tak, aby zahrnoval méně a odhaloval více, je charakteristická například pro přístupy rozvíjené v rámci směrů současné kognitivní a symbolické antropologie. V protikladu ke globálnímu pojetí kultury jsou rozvíjeny zejména sémiotické přístupy, které redukují pojem kultura na systém znaků, symbolů a významů, sdílených členy určité společnosti. Jůzl, Miloš, a kol.: Dějiny umělecké kultury I. Praha: SPN 1990, s. 370-381. CHRONOLOGICKÁ TABULKA roky název období vývoj člověka 3 000 000 homo habilis nejstarši paleolit homo erectus 600 000 starši paleolit 250 000 archaický homo sapiens střední paleolit homo sapiens neanderthalis 40 000 mladý paleolit homo sapiens sapiens 10 000 pozdní paleolit 9 000 mezolit 5 000 neolit 3 000 eneolit 2 000 doba bronzová 1 000 doba železná Mezopotámie roky Egypt Asýrie Babylónie Sýrie a Palestina 2 800 2700-2101 Stará říše (Džoser, Chufu) vpády akkadskýeh kmenů vznik mostských států Ebla aj. 2 400 2040—1780 Střední říše (sjednocení Egypta) 2340—2198 akkadská dynastie 2 000 městský stát Aššur vpády ChurritCi vpády Amoritů 1B94—1594 Staroba-bylónské období vpády Amoritů 1 600 součást státu Mitun- vpády Kassidů 1500—1080 Nová říše ni 1500—1000 Středo- (Achnaton) 1365-1000 středo- babylónské období kolem 1350 usazová- asyrské období ní hebrejských kmenů v Palestině 1 200 vpády Aramejců vpády Aramejců kolem 1100 vpád „mořských národů" vynálezy roky první nástroje, oheň, stavba obydli, počátky řečí (?) 3 000 000 kolektivní lov velké zvěře, standardizace nástrojů, tlupy 600 000 rodová společnost, sociální cítění, pohřební ritus 250 000 luk, šíp, harpuna, jeskynní uměni, počty, řeč, hrnóířství 40 000 pohřebiště, lodě, sanč, lyže 10 000 zemědělství, oradlo, vůz, textil 9 000 kovy, zavodňováni, žháření, hák, rádlo 5 000 zlatokopectví, pyramidy, kanalizace, mince, písmo, číselná symbolika 3 000 koně jako tažná zvířata, mapy na hliněných destičkách, bronz megalitická kulturní střediska, pákový lis, pergamen, železo 2 000 1 000 Malá Asie Persie Egejská oblast vynálezy roky (Viz výše} 2 000 2 400 krétské paláce 2 000 cca 1650 vznik chetitského státu cca 1500 vrchol moci chetitského státu 1580-1120 mykén-ská civilizace 1 600 kolem 1200 vpád „mořských národů" usazování perských kmenů v Íránu 1200—1000 temné veky Řecka ustáleni sídel Heků, příchod Doru 1100 Foiničané alfabetické písmo 1 200 I roky Egypt Asýrie Babylónie Sýrie a Palestina 1 000 úpadek egyptské mocí 900-612 novo-asyrské období 700 671 dobyti Egypta Asyřany 600 525 dobyti Egypta 539 dobytí Mezopotámie Peršany Peršany 400 330 dobyti Egypta 330 dobytí Mezopotámie Alexandrem 330 dobytí říše Alexandrem Alexandrem J Malá Asie Persie Egejská oblast | vynálezy ' í vláda achamejské " dynastie Peršané ovládají Mezopotámii, Sýrii, Palestinu, M. Asii počátek řecké koloni zace vznik městských států žebříky kladka 550 vznik perské říše perské války 330 dobyti M. Asie Alexandrem 330 dobytí říze Alexandrem (viz níže) roky polit, události filozofie, věda literatura hudba 800 cca 800 Homér 77S Olymp, hry 753 založen flím 700 621 Drakónovy zákony 600 eleatská škola 593 Solónova ústava 561-528 Peisistratos 547 t Thalés 546 t Anaximandros 500 cca 500 t Pythagoras 490 Marathón 4B4 T Hérakleitos 4B0 Therniopyly 403 t Buddha 479 j Konfucius 441 f Pindaros 468 Džina 425 t Hérodotos 443-429 Periklés 399 f Sokrates 400 336 ftím dobyt Keity 359-336 Filip II. 336-323 Alexandr Veliký 300 peripatetikové, aka- 265 ovládnutí Itálie demici Řimem 270 t Epikuros 264—146 punské vál- stoikové ky 200 skepticismus ........ divadlo 456 t Aischylos 405 t Sofoklés 405 t Euripides 383 t Aristofanés tanec výtvarné umění 184 t Plautus 159 f Terentius vynálezy roky svařovaní první tunely čerpací kolo babylónská věž vodovod, průplav nůžky pily s železným listem ozubené soukolí kladkové jeřáby šroub I 400 železná litina v Číně B00 700 600 500 válečková iožiska rumpálové čerpadlo kladkostroje kompas v Čině tlaková pumpa pluhy artézské studně vodní kola, žentoury hoblík vačka, beton v Řirně j sklo 300 200 roky polit, událostí filozofie, věda literatura hudba 100 73—71 Spartakus 55 t Lucretius 54 t Catullus 44 zavražděn Caesar 43 t Cicero 35 t Sallustius 27-14 n. 1. Augusti- 27 f Varro 19 f Vergilius nus Aurelius 8 f Horatius 0 období rozmachu římské říše 18 t Ovídius 66 t Petronius 98-11.7 Trajánus 10Ü 104 t Martíalis 117-138 Hadrian 120 t Tacitus 127 f Juvcnaiis 200 212 řimske občanství všem svobodným neoplahjnismus legendy v říši 2Q4-305 Díoklecián 300 306—337 Konstantin 313 tdíkt milánský yupiov-ci v Indii ntjr> rozděleni říše římské mo 427 1 Tchao Jüan- byzantská řiío Minf! 430 t Augustinus 476 ro?pad Západní raná scholastika římské iíše íránská tiše 500 příchod Slovanů do Evropy 524 t Boethius Sámova nie 570 — 632 Muhammad cca 080 t Cassiodo- knnuc antiky (.00 630 1 Isidor 7X-. gregoriánsky chorál arabské výboje Sevilly 700 76B-C14 Karel Veli- 735 i Beda Venerabi- ký lis nájezdy Vikingů, 759 1 Wang Woj 752 t U Po vývoj strunných iiájc/ciy Normanů 770 T Tu Fu nástroju divadlo tanec výtvarné umení vynálezy roky 100 cca 86 f Accius po r. 69 Kolosseum v Římě 0 výzdoba katakomb voskové svíčky 100 a sarkofágu mýdlo tkalcovský stav v Čině 200 papir v Čině 3.-4. stok Šúdraka 3U0 baziliky rezba ve slonovině obradné skupinové cukr tance knižní malba porcelán 500 537 chrám sv. Sofie v Carihradu 547 kostel San Vitole incnsí ko1:tehii zvon;. eon obecné tance větrné mlýny kormidlo 701) pivo 7. chmelu roky polit, události filozofie, věda literatura hudba ÍJOO Kare] císařem karolínska renesance organum cca 820-903 Velko- moravská říše 834 rozpad franské říše 877 j Scotus Eriuge- 063 Cyril a Metoděj na vpád Maďarů 000 Přemyslovci v Če- chách Kyjevské Rus 936-973 Ota I. 950 t Al-Farábi 962 obnoveni římské- otonská renesance 992 vznik Křišťanovy ho císařství legendy 1 000 1037 í Ibn Sina cca 1020 notace j 1073 Řehoř Vílí. (Quido z Arezza) papežem j 1096 založen cisterci- ácký řád 1 1 100 krizové výpravy 1109 t Anselm 1125 t Kosmas 1122 konkordát vrar- 1112 Nestorov letopis Chanson de Roland cca 1175 t Leoninus mský zakládáni univerzít Román o Tróji notredamská škola 1198 t Ibn Rušd Píseň o Cidovi ehansons de geste Tristan a Isolda 1185—87 Slovo o plu- ku Igorové 1 200 cca 1200 t Perotinus Piseň o Nibelunzích 122B t Walter von Román o Ušákovi der Vogelweide Zlatá legenda 1250 mensurální teo- cca 1235 Román rie (Franko Koiin- o růži ský) carmina burana 1274 t Tomáš Akvin- Buoh všemohúci ský Jezu Kriste, štedrý 1. 1294 f Roger Bacon knéže divadlo tanec výtvarné uměni vynálezy roky velikonoční tropus cca 800 rotunda Levý alkohol 800 řetězové tance Hradec vodní mlýny párové tance cca 834 kaple v Cá- klikový hřídel chách zápřah do chomoutu vikingské uměni velkomoravské uměni 925 zař. stavby podkovy, třmen, 900 rotundy sv, Víta setrvačník (Pražský hrad) cca 970 zminka o li- 993 zal. břevnovské- turg. dramatu ve Fle- ho kláštera wy rozšíření příhrobni 1032 zal. sázavského potiskování látek 1 000 scény kláštera vodní kola 10B5 Kodex vyše- hamry hradský řetězový chorovod 1134 výzdoba zno- agrární revoluce 1 100 jemské rotundy cechovní výroba 1172 Juditin most damašský tkalcovský 1194 katedrála stav v Chartres spřádací kolo hra o Adamovi bazilika sv. Jiří 1 200 tance dvorské Praha manufakturní výroba tance cechovní 1220 zal. katedrála fajáns v Avignonu česká báňská tech- procesionální tance 1248 Saint Chapelle nika 1248 zal, dóm Kolín plachetnice I 1256 zal. klášter Vyšší Brod 1263 — 1265 kamenný nad Rýnem most v Pisku 12B7 t Adam de la 1264 zal. hrad Bez- Halle děz i 1 roky polit, události filozofie, věda literatura hudba 1 300 1308 — 1332 Anjouovci Zbraslavská kronika v Uhrách 1321 t Dante 1310-1419 Lucem- burkové v Čechách 1348 zal. Karlova Hradecký rukopis univerzita 1361 t Philippe de 13G9 f Konrád Wald- Vitry hauser 1374 t Petrarca 1374 t Jan Milic 1375 t Boccaccio 1377 í G. de Machaut Podkoni a žák 1397 t Landini 1384 t Vikleť Tkadieček 1387 — 1437 Zikmund 1393 t Matěj z Jano- 1 400 va 1400 t Chaucer 1402 t Smil Flaška 1400 Kutnohorský 1405 t Tomáš Štítný dekret 1410 Vyšebrodský 1415 f Jan Hus rukopis 1419-1434 husitské husitská písoň války 1448 Budyšínsky 1431 t Jana z Arku rukopis 1453 pád Cařihradu 1457 češti bratři 1453 t Dunstable 1450- 1471 Jiří 1407 — 1485 Academia cca 1460 t Chelčický z Poděbrad Iňtropolitana 1403 1 Vití on 1458-1400 Matyáš 1473 j Jan z Rabštej- 1474 t Dufay Korvín na 1471 -1526 JíirpIIovc! 1495 t Ockeghem ] 500 1500 — 1547 Jindřich 1500 polyfonní noto- Vili. 1510 1 B. Hasištejn- tisk 1515-1547 Franti- ský šek i. 1514 t ftehoř Hrubý 1517 t H. Isaac 1521 t Josquin Des- 1521 t Lukáš Praž- prez ský 1527 t Machäavelli 1533-1584 Ivan 1531 t Zwingli 1533 t Ariosto Hrozný divadlo tanec výtvarné uměni vynálezy roky estampida brýle 1 300 1337 í Giotto mechanické hodiny 1344 zal. sv. Vit střelný prach v Evro- v Praze • pě tanec smrti 1348 zal. Karlštejn český Mastičkář 1300 lombardská 1352 t Matyáš vodni kolo na svrch- škola z Arrasu ní vodu líh 138U třeboňský rybnikářství v Če- klášter chách 1402 pařížské pašijo- 1 400 vé bratrstvo basse dunza 1425 hrála se první 1418 Ebreo (traktát) 1428 T Masaccio odvodňováni dolů moralita 1432 gentský oltář 1441 t Jan z Eyeku 1455 t Ghiborli 1450 knihtisk 1455 t Fra Angelico tiojstěiňové plachet- 1409 Corazzano nice (traktát) 1408 t Donalello 1458 mědirytina cca 1470 1 Gréban 1472 1 Alberti 1488 anonym (trak- 1475 t Ucello tát) 1491 f Srhongaucr 1402 objeveni Ameri- 1493 t Pacher ky pražský orloj 1500 1 Mantegna 1 500 1510 t Giorgone Celestína 1510 1 Botticelli šlapací křídlový 1507 Chrám zdrávi 1510 t Bosch kolovrat 151Ü 1 Leonardo 1520 Mandragora 1520 f Raffael (Machiavelli) sad čerpadlo 1528 í Dürer 1534 ! n. Ríed I roky polit, události i558-1603 Alžběta 1572 bartolomejská noc 1 600 1620 bitva na Bilé hoře filozofie, věda 1536 t Erasmus 1543 í Koperník 1546 f Luther 1564 t Kalvin 1600 T G. Bruno 1626 t F. Bacon 1630 t Kepler 1639 t Campanelia 1642 t Galilei 1650 f Descartes literatura 1553 t Rabelais 1553 t Hájek z Libo-ían 1574-1594 Bibli česká 1592 1 Montaigne 1595 f Tasso hudba 1560 t Jannequin 1552 t Willaert 1571 f Jan Blahoslav 1576 T Hans Sachs 1590 f Zarlino 1594 f Palestrina 1594 j Orlando di Lasso 1618 f Caccini 1621 f Kryštof Harant 1623 t Eyrd 1643 t Monteverdi divadlo tanec 1536 di Arena (traktát) 1581 Carosso (traktát) 1610 Alchymista 1616 t Cervantes 1616 t Shakespeare 1635 t Lope áe Vega 1685 t Calderón 1604 Negri (traktát) výtvarné umění 1553 t Cranach 1564 t Michelangelo 1569 t Breughel 1576 t Tizian 1588 t Veronese 1614 t El Greco 1640 t Rubens 1641 t Van Dyck 1660 t Velazquez 1674 t Skréta vynálezy roky rozvoj manufaktur v Anglii a pak ve Francii šestihranná matice u šroubů založen rybník Rožmberk dalekohledy éra kočárů poštovní dostavniky tiskařství látek první počítací stroj (Pascal) manometr 1 600 DeFleur, Melvin L. - Ballová-Rokeachová, Sandra: Teorie masové komunikace. Praha: Univerzita Karlova, Karolinum, 1996, s. 25-40. Epochu znamení a signálů Jiik u/j.sinc naznačili dříve, ncjsiarší předchůdci člověka, dokonce už li, kteří ještě nevyráběli žádné nástroje, spolu velmi pravděpodobně komunikovali podobně jako dnešní vyšší živočišné druhy, Lo jest zvuky a pohyby těla, jež měly povahu vzájemně srozumitelných znamení a signálů. V jistém okamžiku začala zřejmě při porozumění a osvojování místního systému znaků a signálů používaných v dané rodině či tlupě hrál stále významnější roli schopnost učení. Tato schopnost vzrůstala spolu s měnícím sc poměrem mezi hmotností mozku a hmotností těla. Přesto měla lato schopnost při vynalézáni a rozvoji kultury laková omezeni, že můžeme téměř s jistotou předpokládat, že naSi dávní předkově nemluvili jazykem, který vyžaduje vyLvářcní jemných kombinací zvuků.:' Z útržkovitých důkazů, které máme, se zdá velmi pravděpodobné, že naši dávní předci spolu komunikovali pomocí omezeného počtu 'zvuků, jež byli fyzicky schopni vyluxovat, ledy vrčením, mručením a skřeky. Dále používali pohybů částí těla, pravděpodobně věclnč pohybů rukou a paží, a některých pohybů a postojů celého těla. V průběhu velice dlouhé doby sc (yto dovednosti podařilo vypracoval do podoby slále složitějšího a poměrně účelného způsobu komunikace založeného na sdílených pravidlech výkladu. Tento způsob komunikace však ještě nevyústil v systém jazyka a mluveni, jak ho známe dneska. Navíc.lo byl způsob, který nedovoloval - pokud máme v našich závěrech pravdu - ani rychlou komunikaci ani výrazný kulturní rozvoj. Sdělení, která si lyto dávné lidské bytosti dokázaly mezi sebou předat, byla značně omezena co do složilosli. JeSlě důležitější snad je, že lito lidé byli omezeni i pokud jde o vniířnt, intrapersonální komunikaci - tedy uvažování a myšlení. Abychom si lo dokázali představil: je přece zjevně možné dorozumíval sc signály paží a rukou a nebýl závislý na mluveném slově. Můžeme to vidět na televizní obrazovce, kdykoliv fotbalový soudce dává pažemi signál oznamující „postavení mimo hru", „nedovolenou hru rukou", „napadení bez míče1' a tak podobně. Lze si velice snadno představit, jak prehistoričtí lidé používali podobné signály, aby koordinovali lov, popřípadě seznámili ostatní sc svými plány, závěry či soudy. Nabízí se ale otázka, proč v tom případě nezačali jednoduše mluvil? Vždyť nakonec dokázali vyluzovat zvuky. Odpověd na tu tuto otázku se podařilo získat 25 až vcelku velmi nedávno, a lo díky práci palcoantropologů, kteří /.koumají lebky a další pu/.ůslalky po pravekých lidech. Paícoantropologové přišli na lo, žc hominidní druhy měly některé anatomické rysy stejné jako primáti. Jejich hlasové ústrojí, Ledy především hrtan, bylo v podstatě shodné se stejnými partiemi u lidoopů, šimpanzů a dalších primátů, které dnes známe. Přesným mířením lebek raných hominidú spola s počítačovým modelováním délky jazyka a postavení dalších měkkých částí se ukázalo, že postavení hrtanu a hlasového ústrojí vůbec nedovolovalo produkovat tak neuvěřitelně bohatou škálu zvuků, jaká je nutná, aby bylo možné vytvořit lidskou řeč.3' Jinými slovy - oni nemluvili, protože nebyli fyzicky schopni mluvit. Totéž platí i o dnešních primátech. Lidoopi a šimpanzi se prosté nemohou naučit napodobovat lidskou řeč. Jejich neurologická a anatomická výbava není na takový úkol uzpůsobena. Tím nemá být řečeno, že spolu dnešní lidoopi nekomunikují nebo žc se spolu ve své době nedorozumívali naši dávní předci. Lidoopi mají (a hominidč měli) vypracovaný poměrně velmi dokonalý systém komunikačního chování. Dávné lidské bytosti dokonce velmi pravděpodobně dost podstatně překročily hranice komunikace, která je typická pro dnešní primáty. Dokázaly vydávat zvuky a mohly pro vyslání signálů používat ruce, výrazy tváře, pohyby těla a celou řadu posLojů. Těmito prostředky pak zakódovaly své myšlenky podle sdílených pravidel významu a výkladu. Přesto to byl, i na vrcholu slávy, ve srovnání s lidskou komunikací pomocí jazyka dost pomalý a primitivní způsob dorozumívání. Navíc složitější a delší komunikace pravděpodobně nebyla - z důvodů, jež. vysvětlíme dále - vůbec možná. Abychom pochopili omezeni komunikačního systému založeného na znameních a signálech, představme si dvě skupiny dávných lidských bytostí, které se pokoušejí předat stejný obsah sdělení - jedna skupina má k dispozici jazyk a řeč, zatímco druhá může používat pouze zvuky a pohyby těla. Zástupce první skupiny, dokonale obeznámený s pravidly užívání jazyka, zakóduje a sdělí následující postřeh zhruba za osm sekund: Včera jsem viděl mladého lovce; mčl na sobě kožešinu a nesl dlouhý oštěp; běžel k jelenovi, který stál u jezírka. Posluchač, který bude obeznámen se slovy, syntaxi a gramatikou používanými mluvčím, nebude míl nejmenší potíže a zakódovaný obsah sdělení okamžitě pochopí. Bude ho dokonce chápat průběžně, jak se ho bude dovídat, a lo bez výraznějšího zpoždění; to znamená, že příjem a porozumění budou v podstaLČ souběžné s vystoupením mluvčího. Komunikátor ze skupiny, která žije stále ještě v epoše znamení a signálů, bude naprou tomu zakódovávat sdělení mnohem těžkopádněji. S pomocí celého těla, mimiky obličeje a různých zvuků pro každé jednotlivé sdělení bude muset celý obsah rozdělit do několika jasně patrných částí. Vlastní sdělování bude spíš připomínat dnešní šarády s možností odpovídat jen ano/nc. Přijímání zprávy bude také rozděleno do jednotlivých kroků. Celý postup bude nejspíš vypadat následovně, přičemž na každou část sdělení budou potřeba zvláštní zvuky a gesta a po každém úseku bude třeba udělat pauzu, aby bylo zřejmé, že ji posluchači rozluštili: viděl jsem lovce viděl jsem ho včera byl mladý měl na sobě kožešinu nesl dlouhý oštěp lovec běže) běžel k jelenovi jelen byl u jezírka. Není pochyb o tom, že dobře vyvinutým systémem znamení a signálů lze takové sdělení předat. Uvědomme si však, že zakódovat a rozluštit takové sdělení čásL po části bude trvat mnohem déle a celková rychlost vyslání a přijetí zprávy bude mnohem nižší. U takového sdělení, jako je to naše, to jistě není takový problém, jelikož je dost krátké. Delší a složitější výčty, popisy či vyprávění mohou však při rozčlenění do podobných segmentů způsobovat značné komunikační potíže. Zvláštní problémy ■ v tomto směru způsobuje krátkodobá paměť. Psychologové dnes vědí, žc lidé mají potíže {a pravděpodobně tyto potíže měli i dříve, zvlášť vezmemc-li v úvahu, že měli menší mozek) se zapamatováním začátku dlouhé a pomalu sdělované zprávy. Ve chvíli, kdy se k nám dostává poslední část, dělá nám problémy vybavit si, co bylo na začátku. Cím delší zpráva je, tím větší s tím máme těžkosti. Obecně řečeno, lidé, kteří neměli k dispozici řeč, byli výrazně omezeni v možnosti předávat a přijímat dlouhé a složité řady významů. To je zcela zásadní poznatek, jelikož právě taková sdělení představují legendy, mýty, složité návody, výklady fyzikálního světa a podobně. Z toho vyplývá, že v době znamení a signálů nebyl vývoj nějaké složitější kultury v podstatě možný. Můžeme směle zapudit myšlenku, že pravěcí hominidé mčii jako náhradu mluvené řeči k dispozici komunikaci rukama a prsty, jakou dnes používají sluchově postižení lidé. Posunkové soustavy jsou moderní vymožeností založenou naabe- 26 27 cedě, nohatém slovníku, syntaktických pravidlech a gramatických vzorech, jež získaly z fungujících jazyků. Řeč a jazyk tu byly první. Pak teprve přišla posunková řeč, aby nahradila jazyk a pomohla lidem, klen nejsou schopni mluvit a slyšet. Z toho všeho vyplývá, že lidé v epoše znamení a signálů se museli držet sdíleni jednoduchých a žc je sdělovali pomalu. Proto byly primitivní nejen jejich nástroje, a!c i jejich způsob dorozumívání se ve srovnání s jazykovými systémy vyznačoval nevýkonnosli a těžkopádností. Toto omezení mělo zásadní vliv na povahu jejich společenského života (který se nemohl příliš vyvinout) a zvláště pak na jejich myšlenkové procesy. Podařilo sc jasně prokázat, že postupy, které používáme při komunikaci s jinými lidmi, jsou shodné s tím, jak sc dorozumíváme sami se sebou. Jinými slovy pravidla uvažováni jsou shodnu s pravidly myšlení. Myšleni a uvažování je vnitřní zacházeni s jazykem." Je zřejmé, že lidé, kteří nebyli schopni řečové komunikace a užívání jazyka při interpersonální komunikaci, nedokázali laké ukládal a vybavovat si myšlenky potřebné pro inírapersonální komunikaci - vnitřní proces abstrakce, Lřidéní, syntézy, a to včetně vyvozování obecného ze zvláštního a hledání příčinných souvislostí mezi východiskem a závěrem. Jejich duševní živol musel ledy být omezen na jednoduché pojmy založené na užívaném systému znamení a signálů. To bylo skutečně velmi závažné omezení a zde je třeba hledal příčinu, proč se jejich kultura rozvíjela tak pomalu. Prolo uběhlo strašlivě mnoho času, možná několik milionů let, během nichž byla celá řada hominidů, kteří existovali před íwmo xa-piens. zaklela do komunikačních soustav znamení a signálů. Během té doby sc sice jednotlivé prvky lidské kultury vyvíjely, ale byly podle, pozdějších měřítek velmi primitivní a postupovaly rychlostí ledovce. I lak ale naši dávní předchůdci v mnohém převyšovali ostatní zvířata. Především měli dlaně s palcem postaveným proti ostatním prstům, navíc sc jim doslalo mozku, který neustále zvyšoval učební kapacilu, tedy alespoň ve srovnání se zvířaty. Krůček po krůčku se dařilo vynalézat nové nástroje a pracovna postupy a závěry z těchto úspěchů byly předávány dalším generacím a využívány sousedními tlupami. Přesto však trvalo miliony let, než došlo ke skutečně významné změně. Tady však vidíme jeden z, nejsíarších „účinků" komunikace. Přes narůstající rozdíly, které sc vytvořily mezi člověkem a ostatními živočišnými druhy, představovaly komunikační procesy založené pouze na několika základních zvucích, gestech, pohybech a postojích vážné a nepřekonatelné omezení schopností našeho předchůdce myslet a inovoval. Výsledkem bylo, že rychlost a záběr kulturního vývoje byly skutečně nevalné. Kpocha mluvení a jazyka O člověku kromaňonském toho víme mnohem víc než o všech ostatních předcích, o nichž jsme se doposud zmínili. Zprvu vyráběl.překrásně zhotovené nástroje z pazourku a kamene. Součástí lidské kultury sc poprvé slalo umění. Kromaňonci vyřezávali z koslí, kamenů, slonoviny a dalších materiálů propracované sošky zvířat i lidí. Jcšté důležitější možná je, že v oblastech, kde žili, zanechali na stěnách nádherné jeskyní malby. Ve Španělsku a Francii se jich našly stovky. Některé z nich jsou kompozičně i barevné skutečná misírovská díla, jež snesou srovnání s nejlepšími výtvory současných umělců. Tito lidé zobrazovali bizony, soby a další zvířata, která lovili. Vyráběli si oblečení z kůže a přišli na lo, jak se dá jíl vylvrdil ohněm. Malby kromaňoncú mohly také být prvním pokusem o uložení informací - jakýmsi předstupněm psaní. Důležitější je, že člověk kromaňanský měl stavbu lebky, jazyk a hlasové ústrojí v podstatě stejné, jako máme my dnes. Zcela zjevně dokázal mluvit a není třeba pochybovat o tom, žc to dělal. Z toho vyplývá, že mluvení a jazyk sc poprvé objevily někdy před 35 až 40 tisíci let, a to u bytostí, které fyzicky odpovídaly dnešnímu člověku. Jaké důsledky měl tento posun do epochy mluvení a jazyka? Už jsme sc dříve zmínili o tom, žc když se v příslušných oblastech poprvé objevil člověk kroma-ňonský, byli tam už dávno usazení neandrtálci. Po fyzické stránce byli neandrtálci mohutnější, takže měli docela slušnou šanci na přežití. Nelze pochybovat o lom, že byli schopnými lovci a žc byli nadáni inteligencí: vyráběli velice účinné nástroje; svoje mrtvé pohřbívali s kultovními předměty (což naznačuje, že sdíleli víru v posmrtný život). Zkrátka a dobře, na cestě po vývojovém řetězci měli docela slušnou pozici a mohli se. docela dobře stát našimi předky. Přesto neandrtálci vymřeli. Položme si otázku: Proč kromaňonci vzkvélali a neandrtálci zmizeli? Někteří vědci naznačují, žc se oba druhy zkřížily, ale neexistují na to žádné důkazy. Je laké nepravděpodobné, žc byly v permanentním válečném stavu; žádný z dokladů, kleré se zachovaly, ničemu takovému nenasvědčuje. Mnohem pravdepodobnejší jc závěr. Že když se kromaňonskému člověku podařilo rozvinout mluvení a jazyk, získal lim oproti svému sousedovi ohromnou převahu. Pomocí jazyka sc kromaňonec mohl dohadovat, mohl plánovat a umel převádět zkušenost do pojmů, lakže si na lovu dokázal počínat mnohem koordinovaněji, uměl se účinněji bránit a lip dokázal využít loviště, jež měli až do té doby neandrtálci jen pro sebe. Kromaňonci vynalezli a předali si /.působ jak konzervoval potraviny a jak si v zimě vytvořit teplo, zkrátka a dobře, jak překonávat nástrahy a přežít v drs- 28 29 ném životním pro.slřcdí. Neandrtálci stále žili v epoše znamení a signálů se všemi jejimi omezeními. A když. se na konci doby ledové klima draslicky zmenilo, nebyli schopni se přizpůsobit novým podmínkám. V následujících stoletích se kromařtoncům i nadále dařilo. Prostor, v němž se původně usídlili, však neustále vysychal a lov a sběr v něm byiy stále obtížnější. Proto se kromaňonci přestěhovali do úrodně oblasti poděl řek Euľraiu a Tigridu, na západním pobřeží Středozemního moře a na jih po celé délce Nilu. Zprvu jen sbírali plody a přežívali sháněním potravy jako předtím. Jenže další změny v podnebí tomuto způsobu života přály stále míň a míň. Proto začali kromaňonci pomalu, zhruba takových 10 tisíc let před Kristem, vynalézat jednotlivé postupy, jež jim umožňovaly přežít jako zemědělcům. Zprvu šio o velmi primitivní, přirozenou formu pěstování rostlin - rozeseli semínka a pak se vrátili, aby sklidili, co se ujalo. Ve stejné době také proběhla domestikace zvířat. Byl to také dost nahodilý proces. První přišli na řadu psi, pak koně, ovce, kozy a nakonec drůbež. V prvních Tázích tohoto období se začali naši předci rozhodovat mezi zemědělskou kulturou a nomádstvím. Pak teprve, zhruba šest a půl tisíce let před naším letopočtem, se objevuje pravidelné obdělávání půdy a život ve stálých vesnicích. Lidská existence je stále o nčco stabilnější, předvídatelnější a bezpečnější. Lidský život sc prodlužuje a počet obyvatel narůstá. I kulturní vývoj postupoval zrychlujícím sc tempem. Oblast v tzv. úrodném půlměsíci je plná starodávných měst a pozůstatků po prehistorických civilizacích. Lidé sc naučili nejen obdělávat půdu, pěstovat zvířata a uctíval bohy, vyvinuli i velmi pokročilé výrobní procesy, včetně užití kovů, tkaní, a učinili zásadní objevy, např. kola, kladky a keramiky. Měli čas na odpočinek, na zdokonalování a na rozjímání. Psát však ještě nedovedli. Jazyk sám se neustále vnitřně členil. Jak se lidé dostávali do nových oblastí a museli čelit novým potížím a překonávat je, jazykové prostředky se průběžně vyvíjely. Staré jazyky se v průběhu generací měnily. Přesto dokážou moderní jazykozpytci určit ohromné množství slov v nějakých padesáti dávných jazycích a ve spoustě jazyků dnešních, jejichž původ je možné umístit do doby nějakých pět tisíc let před Kristem (čili asi před sedmi tisíci roky) do jakéhosi proto-indoevropského „společného 7.drojc".',, Lze předpokládat, že tento společný zdroj má kořeny až někde v jazyku, který pro své potřeby původně vyvanul člověk kromaňonský. Aťje to jak chce, nelze pochybovat o tom, že vyvinutí řeči a jazyka mělo na vývoj člověka obrovský vliv. Shrneme-li lo, z našeho krátkého výkladu o vývoji mluvení, řeči a jazyka je patrné, že tato forma lidského chování měla zásadní vliv na jednotlivce i společnost. Schopnost používal jazyka žádné změny nezpůsobila, ale zcela jistě umož- nila člověku, aby postoupil o veliký kus dopředu. Slova, čísla a další symboly, k tomu zásady užívání jazyka a logiky, to všechno umožnilo člověku, aby sc vyrovnal s fyzikálním i sociálním prostředím způsobem, jenž v předcházející éře znamení a signálů vůbec nepadal v úvahu. Ovládnutím symbolických soustav doslali jednotlivci nástroj k tomu, aby vysvětlovali, abstrahovali, analyzovali, syntetizovali a zvažovali. Mohli si pamatovat, mohli předávat, přijímat a chápat sdělení mnohem delší, složitější a propracovanější, než jak to dovolovala předcházející forma komunikace. Přechod k řečové a jazykové komunikaci zkrátka v různých částech světa umožnil úchvatnou proměnu lidské exisience a dovolil přechod od loveckého a sběračského způsobu života k rozvoji velkých, klasických civilizací/Jazyk sám tyto zmčny nepřinesl, ale bez něj by prostě nebyly možné. Epocha psaní Našemu druhu trvalo miliony let, než si osvojil schopnost používat jazyka. Naučit se psát mu trvat několik století, ale to byla ve srovnání s předchozími údobími vcelku velmi krátká doba. Vývoj psaní je spojen s přechodem od obrázkového předvádění k fonetickým soustavám, od zachycování složitých myšlenek obrázky či stylizovanými kresbami k užívání jednoduchých písmen odpovídajících představě určitých zvuků. Za nejstaršími pokusy o zachycení nějaké informace tak, aby šiji bylo možné později vyvolat, lze považovat propracované obrazy zvířat a lovecké výjevy na kameni, jenž se tak stal prvním médiem. Už dříve jsme připomněli, že kromaňonci vytvářeli na stěnách jeskyní překrásné malby. Možná používali i jiná média, ale pokud ano, lak se nedochovala. Konvencionalizované piktogramy. I obrazové zachycení událostí bylo ve srovnání s pouhým vybavením si události velkým pokrokem, pokud si ti, kteří je tvořili či používali, dokázali vybavit význam, který měly obrázky vyvolal. To byla představa, jež se nerodila snadno. Její objevení trvalo možná i několik tisíc let. Pokud obrázky nemají při zakódovávání žádný dohodnutý výklad či význam, mají jako prostředek komunikace jen malou hodnotu. Rozhodující proto pochopitelné bylo vypracovat ustálené významy pro obrazové výtvory, pro piktogramy. Ustálení významů obrázků bylo jistě prvním krokem ve vývoji psaní, ale začalo až dlouho po rozvinutí zemědělství. Důležitým impulsem pro takový vývoj byla skutečnost, že lidé potřebovali zaznamenávat hranice a vlastnictví. K tomu 30 31 so přidiil i rozmach obchodu a smeny mc/.i lidini, kteří se neznali, lakže potrebovali prodej u nákup nějak /.uchytil. V zemědělském hospodařeni bylo třeba vyhověl ješlč ceSč řadč dalších potřeb, Důležité hylo například zaznamenávat stoupání a klesání hladiny řek (kttpř. Nilu) a pohyby nebeských těles, s jejichž pomocí bylo možné určovat dobu setí a sklizně. Není proto překvapivé, že psaní se poprvé objevuje u starých Sumerů a v Egyptě, ledy v oblastech, kde sc zemědělství rozvinulo nejdřív. První záznamy, jimž lze přisoudil nějaký význam, sc začaly objevoval v Mezopotámii a Egyptě zhruba čtyři tisíce let před Kristem. Šlo většinou o dost jednoduché obrázky nakreslené či vyryté na stěnách budov nebo na jiných podobných plochách. V poměrně krátké době jim byl přisouzen relativně ustálený význam. Primitivně načrtnutý východ slunce mohl znamenat den, luk se šípem znamenal lov, obrys těla představoval člověka, vlnovka jezero nebo řeku. To všechny byly typické příklady dávných grafických symbolů, z nichž se později vyvinulo písmo. Pokud byly seřazeny za sebe, mohly zachytit děj: například, že jednoho rána šel člověk lovil k řece. Rozhodující bylo, že byla vynalezena a kotu venrimuilizována, tedy uznána pravidla, podle nichž tylo výjevy představovaly určité významy. Tato pravidla dovolovala významy uchovávat. Bylo možné, aby jeden člověk myšlenku zobrazil a jiný ji pochopil. Díky lomu šlo překonávat bariéry prostoru i času. S ustálenými významy piktogramů bylo možné rozluštit nejen sdělení lidí velice vzdálených, ale dokonce i lidí, kteří už nežili! Nctze se proto divit, že psaní bylo přijímáno se zvláštní úctou. Egypťané se stali autory propracovaného systému piktogramů, obrázkového písma. Nejprve je ryli do kamene, později je začali kreslil a maloval. Egyptské obrázkové písmo jc příkladem rozmachu pravidel pro užívání složitých .symbolů s ustáleným významem. Jejich piktograíická soustava připomínala dnešní čínštinu. Každý symbol představoval určitou myšlenku, věc či pojem. Pokud měla být komunikace úspěšná, musel len, kdo sdělení psal, i ten, kdo ho četl, disponovat obrovským množstvím znaků. Proto byla gramotnost zpočátku omezena jen na několik odborníků. Starověcí písaři sc cvičili cciá léta, aby ovládli tisíce symbolů, které potřebovali k zakódování sdčlení do hieroglyfů nebo k tomu, aby sdělení pro boháče a vládce rozluštili. Fonaífký záznam. Jiný kmen, Sumerové, žijící na sever od Perského zálivu, vypracovali zcela odlišnou formu záznamu. Začali pro zobrazení myšlenek používat malé obrázky vyryté do destičky z měkkého jílu. Po čase - protože bylo obtížné zachytit na obrázcích všechny detaily realisticky - začali jejich podobu postupně stylizovat. Nelrvalo dlouho a uchýlili se k užívání tyčky a jejím kon- cem, jenž byl seříznut do tvaru klínu, dělali do jílu značky. Tímto způsobem nebylo možné vytvářet rozeznatelné obrázky, ale bylo to rychlé, a přitom dostatečné jasné, aby lim šlo vytvářel symboly, jimž bylo možné přisoudit určitý význam. Vyobrazení předmětů není totiž ve skutečnosti potřeba. Výsledným obrazcům skládajícím se z různých klínků říkáme dnes klínové písmo. Dochovalo sc hodně dokladů, neboť záznam šlo uchovat vypálením hliněné destičky do podoby jakéhosi keramického média. Zásadní posun, který učinil ze sumerského písma něco zcela jedinečného, nastal zhruba sedmnáct set let před Kristem. Tehdy Sumerové přišli na nápad, žc jednotlivé symboly nebudou zastupoval jednotlivé myšlenky, ale určité zvuky. Mělo to obrovské výhody. Míslo tisíců samostatných znaků - pro každou věc či myšlenku jeden - stačilo mnohem méně symbolů, neboť reprezentovaly slabiky, z nichž se skládala slova. (Naše hláskové písmo, kde každá samohláska a souhláska má svůj vlastní znak, jc ještě jednodušší.) Užívání znaků zastupujících jednotlivé slabiky sc stalo prvním krokem ve vývoji fonetického záznamu (hláskového písma) a představovalo skutečný průlom v lidské komunikaci. Především hylo daleko snazší naučil sc psát. Člověk si musel zapamatoval něco přes stovku symbolů pro slabiky, jež sc v jazyce vyskytovaly. Netrvalo pak ani tisíc let a objevilo se skutečné hláskové písmo a rychle se ujalo. Rozšířilo se po celém starověkém světě a po několika stoletích se doslalo do Řecka. V té době už byl nápad používal jednotlivé znaky pro zaznamenání souhlásek a později i samohlásek, a ne pro zachycení slabik, plně rozvinut. Představovalo to velký pokrok, jelikož bylo potřeba už méně než sto znaků. Dneska si například v angličtině vystačíme s dvaceti šesti. Některá společenství volila v tomlo období špalnč a utrpěla porážku. Například Egypťané milovali své překrásné hieroglyfy a odmítali používat hláskovou abecedu. Posléze přešli k užívání znaků pro souhlásky, ale člověk musel znát celá slova, aby si dokázal chybějící samohlásky dosadit. To je také důvod, proč egyptské psaní zůstalo těžkopádné a nedokázalo se vyrovnal s účelnějšími formami záznamu. Jistě, i Egypťané nakonec vyvinuli hláskové písmo, ale v té době už bylo příliš pozdě. Ncjrůznější národy pak hláskové písmo obměňovali, ale až Rokové ho nejúčinněji ustálili a zjednodušili. Kolem roku 500 před Kristem měli široce využívanou abecedu. Aecká abeceda se nakonec dostala k Římanům, kteří šiji upravili a ještě víc zdokonalili. My dnes používáme římské majuskule (velká písmena) a minuskule (malá písmena). Spolu s nástroji, ohněm a jazykem pulří hláskové písmo mezi nejvýznamnější úspěchy lidstva všech dob. Bez toho by valná většina obyvatel světa byla do- 32 33 dnes negramotná. Vždyť ohromný pokrok ve vědě, vývoj umění, vládnutí i ná-božcnsi ví byly umožněny právo tím, žc lidé uměli číst. Vlastni historie začíná písemnými záznamy, a to bylo před nějakými dvč stô padesáti generacemi. Z pohledu 70 milionů lei je to velice krátká doba. Výyuun přenosného média. U hieroglyfů, a do jisté míry i u klínových záznamů na hliněných deskách, představovala velký problém jejich přenosnost. Zvláště kámen - i když jako médium dokázal vydržet celé věky - nebyl v zásadě přenosný /. misla na místo. Jak se starověká společenství zdokonalovala, hledala média, na něž by šlo nejen psát, aíc která by i šlo snadněji dopravovat. Asi 2500 let před Kristem objevili Egypťané způsob, jak vyrábět trvanlivý papyrus. Ve srovnání s kamenem byl papyrus neobyčejně lehký. Navíc bylo mnohem snazší na jeho povrch hieroglyfy malovat štětcem a inkoustem, než je namáhavě tesal do kamene. Papyrů se původně užívalo pouze v deltě řeky Nilu. Čerstvé, zelené stonky rákosí se posekaly a nařezaly na dlouhé pruhy a pak uložily přes sebe, zatížily a nechaly ležet tak dlouho, dokud nevytvořily jednolitou masti, kterou pak bylo možné vyždímat a vysušit. Pokud se jednotlivé kusy k sobě připojily, bylo možné vytvořit velmi dlouhé svitky. Písaři lehdy užívali dva druhy inkoustů (černý a červený) a k tomu štětce vyrobený z jiného druhu rostliny. Písaři začali ovšem Ivury hieroglyfů poslupnč zjednodušoval, aby se jim lépe psalo a aby mohli psát rychleji. U Mayů došlo k podobnému přechodu na jiné médium. Ti zjistili, žc z fíkusu lze odtrhávat dlouhé pruhy světlé kůry. Dařilo se jim z kmenů získávat dlouhé čisté pruhy vnitřní kůry, osmnáct až dvacet čtyři centimetrů široké a přes pět metrů dlouhé. Pruhy namočili do vody a mlátili do nich, aby byly všude stejně tlusté a poddajné. Kůru pak složili do dlouhých, skládaných a velmi úpravných knih s dřevěnými deskami, připomínajících tahací harmoniku. Hieroglyfické záznamy byly pořízeny po obou stranách a často bohalč zdobeny. Dobyvatelé Nového světa stanuli v úžasu, když tu našli kmen žijící v propracovaných kamenných obydlích vybavených knihovnami s knihami. Španělští vojáci bohužel během dobývání kontinentu tisíce těchto knih spálili ve snaze omezit moc knčží a vládců nad místními lidmi. Zbylo jen pár ukázek. Ncjdůležilější na tomto přechodu od těžkých kamenů k lehkým a přenosným médiím bylo to, že otevřel cestu k zásadním změnám v sociální organizaci u v kultuře společnosti. Příchod komunikační techniky založené na lehkém a přenosném médiu spolu s psací soustavou, která písařům umožňovala rychlý záznam i čtení, vytvořily nezbytné podmínky pro velké sociální a kulturní změny. Stranou vlivu nezůstala ani institucionální struktura. V Egyptě byl například již 2000 let před Kristem papyrus užíván na předávání písemných příkazů a zaznamenávání ncjrúz.nčjších typů informací. Ncjvyšší vládcové zaměstnávali celou armádu písařů. Gramotnost představovala velmi cennou dovednost a otevírala dveře k bohatství a dobrému společenskému postavení. Z písařů se stala privilegovaná vrstva řízená mocenskou elitou. Možnost psaní a uchování záznamu způsobila zásadní změny i v politických a náboženských organizacích. Byly otevřeny knihovny. Náboženské zásady a texty bylo možné zapsat. Stejně lak bylo možné zaznamenat celou řadu pozorování přírodních jevů a jejich výklad. Lidská mysl se osvobodila od omezující nutnosti pamatovat si celou kulturu a předat ji mysli a paměti každé následující generace. Myšlenky bylo možné ukládat, hromadit a přenechávat přicházejícím generacím. To byl obrovský krok kupředu, který lidstvo podniklo v epoše psaní. Kpocha tisku Vedie psaní se stal jednou z nej větších vymoženosti lidstva tisk. Až do patnáctého století pořizovaly evropské národy kopie knih ručně, přípravou manuskriptu, opisů existujících knih, pracně pořizovaných rukou. Je pravda, žc šlo mnohdy o krásná umělecká díla, ale celý proces vedl k častému výskytu chyb. Ještě významnějším omezením však bylo, žc kniha byla k dispozici jen v několika exemplářích a pořídit šiji mohl jen člověk opravdu dobře zaopatřený. Tisk představoval úžasnou změnu. Najednou bylo možné vyrobit slovky či dokonce tisíce kopií jedné knihy, a to velice věrně. Byl to pohádkový objev, který ve své době ohromil celý vzdělaný svět. Rozhodující zlom před konečným nástupem tisku v západní civilaci nastal někdy v osmém století, kdy začal v islámské oblasti papír postupně nahrazoval pergamen. (Papír se ovšem objevij už mnohem dříve v Číně.) Odtud se pomalu rozšířil do křesťanské Evropy, zvláště v době, kdy Maurové okupovali Španělsko. Přesto si prakticky až do vynalezení knihtisku v patnáctém století udrželi kněží, politické clily, učenci a písaři monopol na znalost čtení a psaní. Když se gramotnost začala postupně šířil, jen málokdo dokázal předvídat, že tak zásadně ovlivní směr vývoje lidských dějin. Tisk a ruční písmo. Myšlenka udělat otisk pečeti nebo vytlačit do měkké hlíny symboly vyřezané do pomůcky připomínající váleček na těsto je velice stará. Dlouho je dokonce znám i způsob jak vytisknout celou stránku - nejprve namáhavě vyřezal negativní obraz písmen do dřevěné desky, pak je natřít inkoustem 34 35 u přitisknout na hladký papír či jiný povrch. To uměli již staří Číňané u vytiskli takhle koleni roku 800 našeho letopočtu, tedy dlouhá staletí před západní civilizací, Diamantovou Sútru, první knihu na svčtě. Ale k používaní jednotlivých písmen litých z kovu lo mčlo ještě daleko. Tisk nebyl možný, dokud nenápadný ziatník z Mohtičc, jakýsi Joliann Gulcnberg. nepřisel na jedinečný způsob jak vyrábět písmena. Po celé radě pokusu dospčl k tomu, že pracní vypiloval každou jednotlivou literu z tvrdého kovu. Tu pak mohl otisknout do malého kvadriku nejakého měkčího kovu, napr. do mosazi. Pak kolem otisku udělal malou formičku z hlíny, aby mohl otisk vylít horkým olovem a vyrobit odlitek písmene. Formičku používal stále dokola, dokud němči dost písmen, aby mohl vytisknout lo, co potřeboval. Jakmile byl hotov, mohl litery řadit vedle sebe a seslavovat z nich slova a věty. Když je pak k sobě pevně sešrouboval do rámu, mohl je natřít inkoustem a přitisknout na ně list papíru Či pergamenu. Výsledkem byi velmi ostrý otisk. Brzy se ukázalo, že olovo je příliš měkké, ale Gutcnbcrg přišel na způsob, jak je míchat s dalšími kovy, a získal tak slitinu, která sloužila opravdu velmi dobře. Pak už zbývalo vyřešit jen problém tiskařského lisu. Princip lisu založeného na utahování šroubu byl velíce starý. Takové lisy se užívaly celá staletí při zpracování oliv na olej či hroznů na víno. Gulcnberg si pořídil velký vinařský lis, dost podstatné ho předělal, přidal mu podložku, na níž bylo možné položit rám s literami, a nahoru přimontoval rovnou desku, jež měla papír nebo pergamen přitisknout. Vzhledem k lomu, že všechno na sebe muselo přiléhat velmi těsně, strávil touto prací spoustu času. Nakonec natře] litery inkoustem, nahoru připevnil papír a podél stěn příhodně umístěných po stranách, aby držely papír napjatý, začal pomalu utahoval šroub - a stránka se vytiskla. A byla překrásná! Tisk by! ostrý a jasný. Nikde se neobjevily chyby, které vznikaly při ručním opisování, Gulcnberg si ale dělal starosti. Nebyl si vůbec jist, že sejeho vynález (na němž pracoval více než dvacet let, aby ho zdokonalil) uchytí. Předpokládal, že li, kteří si knihy mohou dovolil, dají přednost rukodělným opisům, a jeho tisky budou považoval za laciné imitace. To by! také jeden z důvodu, proč si jako svůj první litul vybral propracovanou a zdobenou verzi bible. Cascm se ukázalo, že to byla velice úspěšná volba. Jeho člyřicelidvouřádková bible je jednou z nejlepších ukázek tiskařského umění všech dob. Smutné jc, že Gulcnberg si plodů své představivosti a tvořivosti nikdy nemohl užíval. Když celý vynález zdokonaloval, těžce se zadlužil u svého advokáta. Zrovna když dodělával první knihu - slavnou bibli, právník začal půjčku vymáhal, pohnal vynálezce před soud a podařilo se mu obrat vynálezce o dílnu, lis, ce- lý objev, 200 výlisků bible a prakticky všechno, co Gulcnberg vlastnil. Ten o de-.sei let později zemřel v bídě, jako zlomený člověk. Nikdy se nedověděl, jak sku-icčně významnou službu nám všem prokázal. Rozvoj i-niinotiwxti. Na počátku šestnáctého století se už vyskytují lišíce knih tištěných ručním písmem na papíře. Tiskly se ve všech evropských jazycích, takže byly přístupné každému, kdo uměl vc svém mateřském jazyce čísl. Díky lomu, že knihy byly lak dostupné, přibývalo lidí, kteří se chtěli naučil čísl. Poprvé bylo k dispozici v jiném jazyce než latinsky i Písmo svaté. Římskokatolická církev už nadále nemohla střežit tajemství posvátných příběhům lim, žc užívala jen starověký jazyk. Fakt, že Písmo bylo najednou do.siupné i pro obyčejné lidi a v jejich mateřském jazyce, vedl nakonec k tomu, že o autori-ié a postojích Říma se začalo pochyboval. Nový prostředek komunikace tak otevřel cesiu nesouhlasu se stávajícím náboženstvím a sociální strukturou. Náslup protestantismu vedl k dalším zásadním změnám, jcjichž.důslcdky jsou v západní společnosti patrné až dodnes. Nápad vydávat noviny se na evropském kontinentu, v Anglii, a pak v Novém světě, objevil poměrně záhy. Americký koloniální tisk se slal skulečností několik let předtím, než se Spojené stály ustavily jako nová slátní struktura. Koloniální iisk představovaly menši noviny a letáky dodávané vzdělaným vrstvám. Jak ještě podrobněji předvedeme v Kapitole 2, obsah těchto tiskovin vkusem i nároky na vzdělání převyšoval možnosti obyčejných lidí.1' Přesto tyto tiskoviny představovaly východisko, z něhož vyšel nový typ novin zaměřený na širokou základnu řemeslníků, dělníků a obchodníků, z nichž se skládaly rozrůstající střední a dělnické vrstvy rozpínající se městské, industriálni společnosti. Když se podařilo shromáždit finanční prostředky na nákup levného papíru a když byl vyřešen rychlý tisk a rychlá distribuce, /.rodilo se první opravdu masové medium v podobě Izv. novin za šesták, čili „penny press". Došlo k tomu v New Yorku v polovině třicátých Sel minulého století. Masové noviny zaznamenaly ohromný úspěch a během několika málo let se rozšířily do ncjrúzncjších koutů světa. Třetí desetiletí devatenáctého století se tedy stalo svědkem propojení rychlého tisku s myšlenkou novin a vznikem prvního skutečně masového prostředku komunikace. V těchto událostech jsou důležité dva momenty. Za prvé, masový tisk byl -stejně jako všechna další média, jež přišla po něm - vynálezem, který přišel až po tom, co se objevila řada provázaných kulturních prvků, které se uplatnily a nahromadily ve společnosti. Za druhé, stejně jako většina ostatních vynálezů, představuje kombinaci tČchlo prvků v sociálním uspořádání, jež dovolilo, aby se no- 36 37 viny ujaly a rozšířily jako kulturní jev. Jako technickou pomůcku se s ním smířily - a dokonce ji možná vyžadovaly - ostatní kulturní instituce tč doby. Institucionální struktura společnosti - bráno z pohledu ekonomických, politických a vzdelávacích procesů a demografických a ekologických ukazatelů - vytvořila odpovídající prostředí, v němž se kombinace různých kulturních prvků, jakou představoval „penny prcs.s", mohla rozvinout a vzkvétal. 7V.vA' a podmínky lidského životu. Koncem devatenáctého století už začalo být průkopníkům sociálních věd té doby jasné, že nová masová média, která se vc společností velice rozmohla, ledy noviny, knihy a časopisy, významně proměňují podmínky lidské existence. Talo média představovala novou formu komunikace, jež ovlivnila nejen podobu interakce v komunitách a celých společnostech, ale dokonce i psychickou podobu jednotlivců. V roce 1909 prohlásil například americký sociolog Charles Horlon Cooley, žc existují čtyři faktory, díky nimž je komunikace prostřednictvím nových médií mnohem účinější než komunikační procesy dřívějších společenství. Větší účinnost nových médií tkví podle jeho názoru v: působivosti, s jakou přinášejí široký rejstřík myšlenek a pocitů, neustálém zaznamenávání, čili překonávání Času, rychlosti, čili v překonávání prostoru, rozptylu, čili v lom, že si najdou cestu ke všem vrstvám a třídám."' Cooley poukázal na to, že tylo rysy nových {tištěných) médií, které se objevily v devatenáctém století, navždy změnily názory a představy těch, kteří je užívají: Obecnou povahu těchto změn lze velmi dobře vyjádřit slovy rozšíření a oživení. Společenské kontakty se rozšířily v prostoru a zrychlily v čase a duševní jednotka, kterou představuji, sc úměrně rozrostla a probudila, Individuum se rozviji tím, ž.e přichází do styku s větším počtem lidí a různorodějšímu podobaná života a že je zneklidňováno, někdy až přes míru, množstvím měnících se představ, které spolu tyto podoby přinášejí.'" Bylo prostě už před příchodem je.šlč novějších médií zřejmé, žc epocha masové komunikace rozruší bariéry izolace mezi národy světa a způsobí zásadní změny v organizaci a fungování společnosti. Cooley to kdysi vystihl taklo: „Nová, masová komunikace představuje revoluci vc všech aspektech života: v obchodě, v politice, ve vzdělání, dokonce i v obyčejném setkávání a drbech ..." "" Kpoťha masové komunikace S objevením a přijetím masové komunikace se icmpo komunikačních aktivit člověka začalo nápadně zrychlovat. V polovině století spatřil světlo světa telegraf. 1 když sám osobě není masovým komunikačním médiem, představoval lenio vynález důležitý prvek v řadě zařízení, jež nakonec vedla ke vzniku elektronických masových médií.'" O pár desetiletí později se podařilo úspěšně provést několik experimentů, jež byly nutné k vynalezení pohyblivých obrázků, ledy filmu, a bez-dráiové telegrafie. S příchodem dvacátého století se západní civilizace chystala vyzkoušet prostředky komunikace, které se o pouhých sto let dříve vymykaly představám nejbujnější fantazie, V první dekádě nového století sc oživený film sial formou rodinné zábavy. Tentýž osud pak ve dvacátých letech potka! rozhlas a vc čtyřicátých letech počátky televize. Počátkem padesátých let se rozhlas doslal do všech amerických domácností a další přístroje byly namontovány v automobilech. Rozmach rozhlasu dále sílil pomocí přijímačů v ložnicích a kuchyních a narůstajícím počtem miniaturních tranzistorových rádii. Na přelomu padesátých a šedesátých lei sc podobnému rozšíření začala přibližovat televize. V sedmdesátých letech bylo její úplné rozšíření ve Spojených státech prakticky dokončeno a začala se podobně prosazovat i jinde. Pak se přidala nová média -kabelový přenos, videomagnetofony a nakonec i interaktivní videolex. Masová komunikace sc stala jedním z nej významnějších rysů a rozhodně neopomenutelných faktem současného života. Tento.stručný náčrt hlavních proměn, jež prodělala schopnost lidí komunikoval, ukazuje dvě základní skutečnosti. Za prvé, „revoluce" v komunikaci provázejí lidstvo po celou dobu jeho existence. Každá z nich přináší zásadní změny, které se projeví v lidském myšlení, v organizaci společnosti a vc vývoji kultury. Za druhé, masová média se objevila teprve velmi nedávno. Spousta změn, které média přinesla, se odehrála za života podstatné časti dnes žijící populace. Dodnes žijí lidé, kteří pamatují, jaké to bylo nemít doma rádio. Nejstarší generace si ještě dokáže vybavit, že zamlada nešlo jít v sobotu večer do biografu. Všechna lato média přispěla svým dílem k součtu všech možností užívání jazyka, který má průměrný jedinec k dispozici. Zmnožení těchto prostředků komunikace v nedávné minulosti tedy vedlo k dramatickému zrychlení rytmu komunikačního chování většiny lidí ve společnosti. Dopad této nové epochy stále ještě čeká na to, aby byl v úplnosti oceněn. Žijeme v neustále se proměňující společnosti. Někdy bývá velice obtížné určit, kieré změny jsou opravdu důležité. Jedním z cílů této knihy jc ukázat, že příchod novin, rozhlasového přijímače a pak televizoru do domácnosti obyčejného 3S 39 člověka představuje zásadní technickou změnu, která iná pro lakového člověka vetší vý/.nani, než. naše největší objevy na poli vědy, S družicemi a raketoplány brázdícími vesmír můžeme ztratil ze /.řelelc fakt, že jde o zařízeni, jež jsou každodennímu živolu věLšíny z nás na hony vzdálena, Zalimeo televizor jc zařízení, které má okamžitý a přímý dopad. Děti v naší společnosti prožijí v průměru víc čjsu sledováním toho, co jim televize nabízí, než ve škole! Proto jsou televize a ostatní masová média objevy, díky nimž si lidé organizují svůj život jiným způsobem, než jak to činili až doposud v průběhu celého vývoje. MEDIÁLNÍ INSTITUCE JAKO ZDROJ V MEDIÁLNÍ KOMUNIKACI Burton, Graeme - Jirák, Jan: Úvod do studia médií. Brno: Barrister&PHncipal, 2001, s. 140-143. 11. Funkce médií 11.1. Obecné vymezení Mluvíme-li v souvislosti s médii o jejich „funkcích", zkoumáme, k čemu média mají doopravdy být, co skutečně dělají a jaký se zdá být účel jejich existence. Funkce médií se mění v závislosti na typu uspořádání společnosti, kulturním kontextu a sociálních, politických a ekonomických podmínkách. Typologii funkcí je nutné vystavět na obecné kategorizaci mediálních aktivit a z té se pokusit vysledovat různé interpretace funkci médii v rámci těchto aktivit. Existence zpravodajství například dovoluje formulovat domněnku, že jednou z funkcí médií je „poskytovat informace" čili „pozorovat horizont" (Schramm 1992). Konkrétní naplnění této funkce je však jiné z pohledu majitele listu a jiné z pohledu dělníka v hutích, stejně tak jako je jiné z pohledu konzervativního poslance a jiné z pohledu sociálního demokrata. V následujícím přehledu se pokoušíme nabídnout výčet představ o možných a skutečných funkcích médií. Každá z funkcí je dokreslena protikladnými náhledy na to, co naplnění příslušné funkce znamená v praxi. Tyto protikladné názory bývají často interpretovány jako dysfunkce médií (ti, kteří tyto názory zastávají, interpretují jejich nenaplnění jako selhání médií v příslušné oblasti). Na základě funkční typologie je možné mediální instituce ve veřejné diskusi hodnotit z hlediska toho, jak nakládají se svým komunikačním potenciálem. Výraz „diskuse" nepoužíváme náhodou. Podstatnou součástí existence a fungování médií v našich společnostech je i to, čemu se běžně říká diskuse o médiích. Jedná se o veřejné debaty (v České republice proběhla například diskuse o roli zahraničních vlastníků v regionálním tisku, debata o televizních pořadech iniciovaná peticí Umělci proti násilí či diskuse kolem uvedení seriálu Třicet případů majora Zemana na obrazovce České televize) formulující různé, zpravidla dosti vyhraněné,,představy o funkcích (či dysfunkčním chování médií). V nejobecnější rovině lze zpravidla tyto diskuse spojené s fungováním médií ve společnosti formulovat do nějaké velmi obecné otázky typu: • Měla by nás média stejně tak informovat, jako bavit? • Odrážejí média stav naší kultury, nebo ho formují? • Nabízejí nám média dostatečně široký rejstřík názorů představující celé politické spektrum, nebo nikoliv? Podstatnou vlastností médií je to, že často sama slouží jako fórum, na němž se tyto otázky probírají. Jednak sama podobné diskuse vyvolávají a dávají jim prostor, jednak o nich informují, pokud se odehrávají jinde - například v Parlamentu. Ve skutečnosti by se dalo řici, že jednou z funkcí médií je (nebo by mělo být?) vyvolávat a zprostředkovávat diskuse o sobě samých. Média se tedy aktivně podílejí na formulování představ o tom, co by měla dělat (normativní pohled), o tom, co doopravdy dělají (deskriptívni pohled), a koneckonců i o tom, co si lidé myslí, že média dělají (interpretativní pohled). Média (a jejich vlastníci) tedy 140 141 ÚVOD DO STUDIA MÉDIÍ nejsou ze společnosti a debat, jež v ni probíhají, vyňata, nýbrž jsou jejích spolutvůrci. 11.2. Zábavní funkce Média poskytují publiku zábavu a rozptýlení. ■ Zábavní funkce nabízejí publiku zdravé pobavení a potěšení. • Zábavní funkce odvádějí pozornost publika od vážných sociálních problémů a nerovností. 11.3. Informační funkce Média poskytují publiku nezbytné informace o světě. • Informační funkce médií pomáhají publiku utvářet si představu o světě a jeho geografické, společenské a politické existencí. • Informační funkce médií strukturují publiku určitý pohled na svět a svým způsobem publikum pacifikují. 11.-4. Kulturní funkce Média předkládají publiku materiály, v nichž se odráží naše kultura a jež se stávají její součástí. • Materiály udržují a předávají dál naši kulturu - zajišťují tak kultuře kontinuitu. • Materiály vytvářejí masovou kulturu na úkor rozmanitosti subkultur. • Materiály udržují v oblasti kultury společnosti daný stav, ale také podporují vůli po změně a růstu. 11.5. Sociální funkce Média poskytují publiku příklady života společnosti, jejího jednání, společenské interakce a společenských skupin. • Příklady přispívají k naší socializaci, nabízejí příjemcům představy a vztahy, jejichž pochopení a zvládnutí jim pomáhá úspěšně jednat jako členům společnosti. MEDIÁLNÍ INSTITUCE JAKO ZDROJ V MEDSÁLNÍ KOMUNIKACI • Příklady přispívají k socializaci příjemců, nabízejí jim představy a vztahy, které je vedou k tomu, že nabízené náhledy na společnosti chápou jako přirozené, a bráni jim, aby se chovali jinak a osvojovali si alternativní názory. • Příklady slouží jako j istý typ návodu k tomu, čemu se říká „korelace", tedy ke způsobu, jak si vykládat vztahy mezi jednotlivými událostmi. Slouží k tomu, aby si příjemci dokázali dávat dohromady události a významy a skládat z nich představu o tom, jaká společnost je a co z toho pro ně vyplývá. 11.6. Politické funkce Média poskytují příjemcům představu o politických událostech, tématech a aktivitách. • Tato představa jim umožňuje pochopit, jak v jejich společnosti politika funguje a jak si lze počínat konstruktivněji v politickém procesu (například v rozhodování při volbách). • Tato představa poskytuje iluzi, že se příjemci podílejí na politickém procesu, ale ve skutečnosti jim vnucuje autoritu těch, kteří o jejich životech rozhodují, aniž jsou v tomto konání jakkoliv zpochybňováni. • Média jsou schopna mobilizovat veřejné mínění. To znamená, že jsou schopna přilákat pozornost k něčemu, o čem veřejnost doposud nepřemýšlela, a dokážou naznačit způsoby, jak na příslušné téma nahlížet. Tím jsou média také schopna formovat názory na politické události a témata. • Zvláště v období války (například během bojů o Falklandy) mohou média plnit propagandistickou funkci, mimo jiné také proto, že vláda ovládá příslušné informační zdroje. Vztah mezi médiem a jeho publikem je v nejlepším slova smyslu vztah smluvní. Lidé si kupují noviny (nebo platí koncesionářské poplatky, popřípadě sledují komerční televizi a přispívají na její provoz v ceně kupovaných výrobků), jelikož věří, že příslušné médium pro ně některou z uvedených funkcí plní. Studium médií mimo jiné přispívá k tomu, aby bylo možné zjistit, nakolik tomuto smluvnímu vztahu média dostojí. 142 143 11. ZMĚNY PARADIGMAT V POJETÍ A FUNKCÍCH VĚDY Tondl, Ladislav: Změny paradigmat v pojetí a funkcích vědy. In T., L.: Věda, technika a společnost. Soudobé tendence a transformace vzájemných vazeb. Praha: Filosofía, 1994, s. 41-65. 1. Úvodní poznámky Pojem „paradigmat" vstoupil do povědomí vědecké obce a části informované veřejnosti v souvislosti s rozlišením typů vědeckých změn, a to především v souvislosti s analýzou a vysvětlením změn v jednotlivých vědních oborech. Rozhodující zásluhu na tom má průkopnická práce Thomase Kuhna o strukturách vědeckých revolucí [9] rozlišující to, co Kuhn nazval „normálním vývojem", tj. sérií změn a vznik nových poznatků v rámci přijatých schémat, pojmových modelů a principů vysvětlení, tj. v rámci dosavadních paradigmat, a změny těchto paradigmat, které Kuhn nazval „vědeckými revolucemi". Změnami toho druhého typu byl přechod od geocentrické, tj. Ptolemaiovy soustavy k heliocentrické, tj. Koperníkove soustavě [8], od Newtonových principů k relativistickým principům, k fyzice kvant a polí. Je možno přirozeně uvést některé další změny výchozích principů, pojmových schémat nebo expla-načních modelů v dalších oblastech vědeckého myšlení. Kuhn rozuměl změnami paradigmat, obecně řečeno, změny těch apriorních kognitivních předpokladů, s nimiž vědec, badatel, pozorovatel nebo experimentátor pracují. Paradigmata jsou tedy konceptuálni schémata, pod jejichž zorným úhlem vidíme, vykládáme nebo chápeme určitou část světa, určitou doménu věcí. Proto, jak výslovně říká, během vědeckých revolucí, tj. při změnách paradigmat vědci vidí nové a odlišné věci. Nejde tudíž jen o to, že paradigmata transformují cíle i výsledky pozorování a experimentů, ale slouží také jako schémata tvorby našich představ o stuktuře dané domény, jako modely vědecké explanace jevů nebo událostí v této doméně, respektive modely predikce budoucích jevů nebo událostí.. Toto pojetí úlohy paradigmat ve vědeckých procedurách proto předpokládá, že výsledky předchozích vědeckých generalizací a ovšem také nové konceptuálni invence, jak zevrubně roz- 41 vedli další filozofove vědy (napr. P.K. Feyerabertd [5], S. Toulmin [15J a mnozí další), se promítají do našeho obrazu té části světa, který pozorujeme, s jehož stavy manipulujeme, který chceme ovládat. Tyto iniciativy, které přicházely ze strany historiků a filozofů vědy, značně rozložily dosud převládající predstavy v některých proudech filozofie vědy o východiscích a zdrojích našeho vědění, podle nichž lze toto vědění sestavovat z výsledků empirické činnosti a také zpětně na tyto výsledky redukovat. Cílem této kapitoly není však zevrubná kritická analýza jednostranného empirismu nebo redukcionismu v různých sférách vědeckých činností (k této problematice se vrátíme v dalších kapitolách), ale pokus o jistou generalizaci, tj. formulace a zdůvodnění otázky o změnách paradigmat v pojetí a funkcí vědy, a to zejména s ohledem na situaci i funkce vědy na konci tohoto století. Kuhn uvažoval o změnách paradigmat uvnitř vědy a vědeckého myšlení nebo, přesněji řečeno, uvnitř jednotlivých vědních oborů. Je však možno uvažovat o paradigmatech v různých sférách lidského rozhodování a jednání a tedy také ve vztazích výsledků vědy k jejich uplatnění při řešení rozmanitých problémových situací, při aplikacích těchto výsledků ve společenském jednání. Konec dvacátého století a také kritické posouzení uplatnění výsledků vědy v tomto století nás opravňují, abychom uvažovali i o změnách paradigmat v pojetí a funkcích vědy, tj. v síti vnějších, převážně sociálně podmíněných vazeb vědy. Takové časové zarámování je důležité z mnoha důvodů. Dvacáté století přineslo ve vývoji vědy opravdovou záplavu oslnivých úspěchů, věda a zejména její technické aplikace pronikavě změnily svět, v němž žijeme, radikálně přetvářely to, co se obrazně nazývá „druhou přírodou", tj. svět technických artefaktů, strojů a technických zařízení, masovou výrobu i masový konsum včetně systémů komunikace, informačních technologií a mnoha dalších vymožeností. Toto století je však nejen stoletím zvládnutí atomové energie, startem počítačů, informačních technologií a umělé inteligence, počátkem kosmonautiky a řady dalších významných objevů a jejich aplikací, ale také stoletím Adolfa Hitlera a Josipa Stalina, strašných válek a nasazením zbraní hromadného ničení, stoletím genocidy a ovšem také stoletím mnoha varujících havárií, prudkého zhoršení životního prostředí, které je právem nazýváno „stresem naší planety". Tyto a mnohé další skutečnosti ukazující světla a stíny, jásavé úspěchy i strašlivá zklamání, jsou však spíše jen obecným rámcem toho, co budeme charakterizovat jako změny paradigmat v pojetí a funkcích soudobé vědy. Tento rámec však ■ nepochybně sífně ovlivnil zejména to, co je možno charakterizovat jako „funkce vědy". Je patrné velice obtížné nalézt nějakou obecnou formuli pro ■ funkce vědy, respektive změny těchto funkcí. Jen velice zjednodu-| senou a určitě neúplnou charakteristikou změn těchto funkcí, í které vyjadřují cesty k novověké nebo. také s určitou euforií ozna-[ čované „moderní vědě", je následující zkratková formulace: Jde ' o cestu od „lásky k moudrosti a vědění", od přirozené a člověku dané touhy poznávat, objevovat a tvořit, k vědění jako moci ! (Fr. Bacon), jako k nástroji ovládání a přetváření světa, k tvorbě těch artefaktů, které podstatně mění svět i přírodu kolem nás. Vědomí moci, schopnosti ovládat a využívat určité přírodní síly nebo procesy, pokud jsme poznali jejich zákonitosti, pokud jich můžeme využít jako jistých „pravidel" jednání, však nevylučuje ani f přehnané sebevědomí nebo dokonce pýchu či nadutost, ale také ■ možné zneužití získaných znalostí. Přehnané sebevědomí pro-I klamuje pro vědu ethos „nekonečných horizontů" a nevylučuje j přiřazování vědě těch atributů, které jsou výsadou víry, zejména j atributů všemohoucnosti a vševědoucnosti. V. Bush, ředitel úřadu výzkumu a vývoje USA v období druhé světové války a koordinátor činnosti více než šesti tisíc vědců podporujících válečné úsilí, vyslovil řadu principů, které specifikovaly optimistické představy o cestách a možnostech vědy i pro poválečná desítiletí [3]. Věda první poloviny dvacátého století mnohonásobně zvětšila a rozšířila lidskou kontrolu nad materiálním prostředím. Rostoucí hora výzkumu otevřela možnosti nové a mohutné instrumentalizace mnoha procesů včetně procesů biologických, genetických, informačních a mnoha dalších. Tento proces může být kontinuálně rozšiřován, pokud se podaří znalostní bohatství účelně uspořádat, ukládat do pamětí a dále využívat. . V delším vývoji myšlení, jak předpokládal V. Bush, bude mít stále větší roli ten kreativní aspekt myšlení, který se týká procesu selekce dat a manipulace s daty vyjadřujícími již získané znalosti. Podstatná část matematických transformací bude převedena na strojové procesy. Aplikace výsledků výzkumu a vývoje pronikne praktic- ( ky všechny sféry lidské činnosti, pokud se podaří překonat obtíže 42 43 spojené s uložením, výběrem a zpracováním získaných dat a tím akcelerovat další technický pokrok. Období ve vývoji vědy a techniky označované také jako „éra akcelerací" a spojované s vlnou euforií však dlouho nepřežilo polovinu dvacátého století. Nekritický obdiv, prehnaný optimismus nebo sebevědomí spojované s perspektívami a budoucími možnostmi, které se nabízejí jaksi snadno a brzo, respektive jiné analogické postoje a představy, se však v posledních desítiletích nejen začínaly vytrácet, ale počaly být nahrazovány jinými představami, vlnou skepse a kritik nebo, jak to vyjadřovaly zprávy OECD o vědní politice pro 70. a 80. léta [13], vlnou „rozčarování s vědou a technikou". H. Brooks, autor kapitoly III. této studie, uvádí následující charakteristické důvody pro toto rozčarování: - Pokračující zhoršování životního prostředí a vyčerpání některých zdrojů jsou důsledkem aplikací technologií v širokých rozměrech, bez celkového posouzení. - Komplexnost technologií snižuje její transparentnost pro obyčejného občana. Důsledkem těchto tendencí je hnutí za „vhodné technologie". - Technologický vývoj představuje často „proces tvořivé destrukce." - Rozčarování s vědou a technikou vzniklo ze zjištění nechtěných a neočekávaných dopadů některých proudů technických změn. Jedním z důsledků uvedených tendencí je vznik a rozšíření problémové sféry označované jako „sociální hodnocení techniky" (technology assessment, TA). V kruzích a diskusních fórech předních vědeckých osobností bylo poukazováno na negativní ekologické nebezpečí některých technických řešení, na vyčerpanost zdrojů a regenerační schopnosti naší planety, na meze růstu (Club of Rome), na potřebu kulturních a morálních hodnot ve výzkumných a vývojových sférách (americká organizace ICUS, jejímž čelným představitelem je A. Weinberg), na nezbytnost určitých mezí ve sféře svobody vědeckého a technického rozhodování (Královská společnost Kanady), na potřebu syntézy vědecké a humanitní racionality, technického rozhodování a demokracie (kongresy TA, tj. hodnocení techniky), na potřebu sociálního ovládání techniky (konference MASTECH [11]). Bylo by přirozeně možno uvést ještě řadu dalších příkladů analogických hlasů, proklamací nebo dokonce i výzkumných programů (mezi nimiž rozhodně nelze pominout evropský projekt FAST, tj, Forecasting and Assessment of Science and Technology). Není jistě snadné nalézt všechny společné rysy těchto myšlenkových trendů a nových tendencí vědeckého myšlení, rozhodování a hodnocení. Za nejdůležitější z těchto rysů je možno pokládat následující: - nahrazení nekritického, naivního vědeckého a technického optimismu střízlivým a kritickým přístupem, který však neznamená negaci nebo bagatelizování významu védy, - vnesení kulturních a především morálních hodnot do vědeckého myšlení s akcenty na zodpovědnost, na význam profesní etiky ve všech sférách výzkumné, vývojové i projektové aktivity a zejména ve všech oblastech, v nichž se rozhoduje o aplikaci výsledků této aktivity, - požadavek větší skromnosti a také jisté pokory, která nezbytně vzniká, uvědomíme-li si meze možností, zdrojů a prostředků, uvědomíme-li si možná rizika, některá úskalí nebo časové horizonty, - požadavek jisté syntézy mnoha oborů, tj. interdisciplinárního nebo transdisciplinárního přístupu ke všem důležitým problémům soudobé vědy a techniky, tj. požadavek, který bývá někdy souhrnně označován pojmem „humanizace vědy a techniky", - princip, podle něhož kognitivní procesy ve vědě je třeba považovat za trpělivé, obtížné a s četnými riziky spojené hledání, které mají mnoho společného s cestou v bludišti (tento obraz nastínil H. Simon). Je důležité připomenout, že tyto nové akcenty ve vědeckém a technickém myšlení naprosto nelze ztotožňovat s odmítáním nebo dokonce s podceňováním úlohy a významu vědy nebo s bagatelizací její úlohy v soudobé společnosti. Ostatně také skutečnost, že na diskusích k uvedeným tematickým okruhům se podílejí nejen přední osobnosti světové vědy, ale také někteří představitelé kultury, politického a ekonomického života a v neposlední řadě také někteří mluvčí náboženských a ekumenických hnutí, svědčí o tom, že jde o vážné problémy dotýkající se dalších osudů lidského rodu. Lze například připomenout, že významné projevy na evropských kongresech o hodnocení techniky (technology assessment) přednesli milánský arcibiskup, předseda dánského parlamentu, ministři zodpovědní za výzkum a vysoké školy aj. 44 45 2. Klasická paradigmata vědy v pojetí a funkcích vědy Za klasická paradigmata je možno pokládat ty principy, modely myšlení a rozhodování, jejichž východiska jsou spojena se jmény Bacona, Newtona, Descartese a Leibnize, které však vyústily v technických aplikacích výsledků vědy devatenáctého a zejména dvacátého století, ve vzniku světa techniky jako „druhé přírody", jako nového světa artefaktů nebo výsledků antropogenní činnosti člověka. Uvažujeme-li o klasických paradigmatech a zejména o jejich změnách, jak se o to pokusíme v dalším oddíle této kapitoly, nemáme přirozeně na mysli naprosté popření nebo odstranění těchto paradigmat. Jde především o to, že tato klasická paradigmata se nemohla stát východiskem pouhého kumulativního růstu vědění, že bylo nezbytné vymezit jeho horizonty, že se postupně vytvářela potřeba globálnějších přístupů a tedy nových paradigmat. Charakteristickým rysem klasických paradigmat je jejich spojení s matematikou. O tom přesvědčivě mluví skutečnost, že hlavní Newtonovo dílo je nazváno „Principia mathematica philosophiae naturalis", že Newton, Descartes i Leibniz měli rozhodující podíl na vzniku a rozvoji novověké matematiky. Představa kumulativního růstu vědění jako výsledku poznávacích činností ve výzkumu a vývoji byla založena na předpokladech, že - soubor dosavadních znalostí je možno dále rozšiřovat, přičemž tyto znalosti zůstávají v podstatě zachovány, tj. samy nepodléhají podstatným změnám, - sféra „neznámého", „dosud nepoznaného" se dalším poznáním postupně zmenšuje. Za standardní vzor znalostí byly přitom považovány zákony klasické fyziky, respektive klasické mechaniky. Sféra znalostí a tedy také kompetence vědy se vztahovala na objekty, jevy nebo procesy, které - vyjádřeno terminologií, kterou zavedl Descartes - se vyznačují „rozprostraněností" v čase a prostoru, tedy na to, co mělo vlastnosti „rei extensae". Od ostatních oborů se pak očekávalo, že postupně dosáhnou podobné nebo analogické dokonalosti. Proto například, jak ve svých vzpomínkách uvedl Max Planck, koncem minulého století se nadaným mladým badatelům doporučovalo, aby své tvůrčí schopnosti věnovali jiným oborům, neboť ve fyzice bylo již vše podstatné poznáno. Přesto sám Planck svým dílem dokázal, že šlo jen o naprosto neodůvodněnou iluzi, je také zajímavé, že i ve vývoji fyziky samotné, zejména v prvních desítiletích tohoto století, byla silná tendence adaptovat nově získané výsledky podle standardů myšlení o uvažování klasické fyziky. O tom svědčila diskuse o potřebě nebo existenci „skrytých parametrů", které by mohly navrátit probabilisticky orientované výsledky nových proudů ve fyzice k standardním vzorům. Ze souboru těch principů, modelů myšlení a rozhodování nebo základních schémat, která by bylo možno pokládat za klasická paradigmata vědy, se pokusíme vybrat jen ta, která se promítla do převážné většiny vědních oborů, především pak přírodovědeckých a technických oborů. Můžeme-Ii navrhnout stručné názvy těchto paradigmat, nabízejí se tyto charakteristické zkratky: - vědění jako základ, východisko nebo předpoklad ovládání, - vědecké poznání nemá hranic, pro vědu existují „nekonečné horizonty", - struktura vědeckého myšlení a vědeckých procedur je založena na inferenčních (rozhodovacích) procedurách, platných ve vymezených předmětných nebo problémových oblastech (doménách), - za prototyp vědeckého myšlení, zejména pak vědeckého vysvětlení jsou považovány deterministické procesy, zpravidla založené na předpokladu kauzální struktury světa. Uvedený výčet patrně zahrnuje jen některá důležitá paradigmata v pojetí a funkcích vědy, která se prakticky v plné míře uplatňovala do poloviny dvacátého století. Jejich vyčerpávající analýza by jistě vyžadovala rozsáhlý prostor, jak o tom ostatně svědčí rozsáhlá literatura, zejména z oblasti tzv. analytické filozofie vědy a některých úseků dějin vědy. V tomto kontextu se omezíme jen na ty charakteristiky, které se staly předmětem kritických rozborů, u nichž byly vysloveny názory o potřebě specifikace jistých mezí, u nichž byla prokázána nedostatečnost nebo neúplnost. Navíc, což je patrně důležité pro specifikaci a také pro kritické posouzení obecných paradigmat vědy, soubor různých vědních oborů rozhodně nevytváří homogenní celek, jak ukazují obtíže a svízele spojené prakticky se všemi pokusy o jisté třídění tohoto celku, s různými snahami o klasifikace apod. Princip, že vědění je základem, východiskem i předpokladem „ovládání", a to světa přírodního i lidského, formuloval již Francis 46 47 Bacon. Od něj také pochází známá formule o vědění jako moci a koncepce cílů vědy jako vlády člověka nad silami přírody, respektive ovládání a využívání těchto sil. K tomu je nezbytné jdo-znat „zákony přírody" a tak získat prostředky jejího ovládání. Člověk může ovládnout přírodu, respektive stát se jejím pánem, bude-li respektovat její zákony. Odtud také pochází známá téze o koincidenci vědění a moci, o tom, že přírodu lze ovládnout nebo nad ní zvítězit, bude-li nasloucháno jejím zákonům: „Scientia et potentia humana in idem coincidunt, quia ignoratio causae destituit effectum. Nátura enim nil nisi parendo vincitur "... „Nátura enim non imperatur, nisi parendo" [1]. Povšimněme si, že toto paradigma, které v různých modifikacích provází vědecké poznání a myšlení až do posledních desítiletí tohoto století, ne-akcentuje přirozenou zvídavost, touhu po vědění, po hodnotách vědění, vytváření znalostí jako určitého kulturního a intelektuálního bohatství, ale jako jistou moc nebo nástroj ovládání. Mimo centrum pozornosti je to, že tato moc může být zneužita nebo využita pro dosahování cílů, které nebudeme ochotni hodnotit kladně. Vědomí, že věda produkuje prostředky přetváření a ovládání světa, že člověka činí pánem přírody, pronásleduje vývoj vědy až přes polovinu dvacátého století. Ještě v polovině devatenáctého století je vyjádřením tohoto vědomí nebo, jinak řečeno, této ideologie vědy Marxova téze o Feuerbachovi, téze kritizující filozofy za to, že svět pouze vykládali, že však jde o to svět měnit. Od tohoto vědomí již není daleko k tomu, co jsme nazvali pýchou nebo nadutostí, jak ji v nejprimitivnější formě vyjadřuje píseň „poručíme větru, dešti". Byío by možno uvádět řadu dalších příkladů a projevů této ideologie. Současně je však třeba zdůraznit, že tato ideologie by neměla znevážit každé trpělivé a poctivé úsilí o hledání pravdy, o rozšiřování obzorů vědění, které však zpravidla také rozšiřuje obzory nových a dosud neřešených problémů. Stejně tak platí, že většina těch problémů a negativních dopadů, které vznikly nevhodnou a nepromyšlenou technickou aplikací výsledků moderní vědy, je řešitelná jen trpělivým badatelským úsilím, posílením interdisciplinární spolupráce a posílením akcentů na humanistické, kulturní a etické dimenze řešených problémů. Uvedené kritické poznámky ke koncepci vědění jako základu, východiska a předpokladu „ovládání" pochopitelně neznamenají snížení váhy nebo významu znalostí. Je však třeba poukázat, že vztah mezi soustavou znalostí a jejich praktickým využíváním je sám složitým procesem, do něhož vedle znalostí samotných vstupují některé další okolnosti, z nichž rozhodně nelze opomenout - ohled na cílové struktury dané úlohy, uznávané hodnoty ovlivňující tyto cíle včetně hodnot etických, aspektů daných mírou i distribucí odpovědností, - ohled na celkové podmínky realizovatelnosti dané úlohy, disponibilní prostředky, kapacity, časové lhůty apod., - ohled na to, co lze obecně charakterizovat jako „subjekt ovládání", tj. ohled na osoby, skupiny, instituce nebo organizace, které mohou disponovat danými znalostmi, využívat jich k dosahování vlastních cílů. Vědění je ovšem podmínkou nutnou a naprosto nepominutelnou. Vědění, respektive to, co F. Bacon nazýval „scientia", je ovšem složitou a rozhodně velice heterogenní strukturou, kterou nelze spoutat jediným schématem. To platí také o vyslovené koincidenci vědění a moct. Pokud vědění omezíme na znalost kauzálních struktur, pak jistě platí, že znalost kauzálních souvislostí, jak je tomu například v medicině, umožňuje adekvátnější volbu účinných opatření, tj. volbu účinné terapie. Avšak i zde vlastní rozhodování nezávisí jen na znalostech pravidel, zákonitostí a zjištěných kauzálních znalostí typických pro jedinou doménu, ale na tom, co je označováno za superpozici mnoha domén a tedy několika různých kauzálních struktur v dané problémové situaci, na dostupnosti nebo znalosti účinných terapeutických prostředků apod. To lze opět snadno demonstrovat na případě některých infekcí, u nichž je sice zjištěn virus angažovaný v daných kauzálních strukturách, avšak nejsou známé další kauzální struktury, například účinné protilátky. Přesto však odmítání úlohy znalostí, úlohy vědy jako procesu hledání vyžadující další a dosud předem neurčené hledání neznámých cest, jak je to typické pro některé proudy kulturní kritiky vědy, má charakter vylévání vody z vaničky i s dítětem. Pro klasické parametry vědy je typická představa o tom, že vědecké poznání nezná hranice nebo jiná omezení. Typickým projevem představ tohoto druhu, které jsme charakterizovali jako „ethos nekonečných horizontů", byly názory významného manažera amerických výzkumných projektů z období druhé světové 48 49 války a (aké iniciátora vzniku „National Science Foundation" v USA V. Bushe [3], [4], Představy tohoto typu byly podmíněny zvláštním hodnotovým klimatem, které se vytvořilo v posledních letech a měsících druhé světové války. Šlo zejména o sérii významných úspěchů několika úseků vědy, počínaje rozluštěním japonského kódu, aplikací radarových systémů, vyřešením problému predikce pro automatické řízení palby, masovou aplikací prvních antibiotik, prvními kroky počítačů a konče vývojem, experimentálním vyzkoušením a aplikaci atomové bomby. Klima velkých nadějí, značného optimismu v představách o dalších možných úspěších vědy bylo mimo jiné ovlivněno také tou skutečností, že výzkumné, vývojové i ověřovací cykly mnoha úspěšných aplikací vědy byly poměrně krátké, že období od startu, primárního rozhodnutí o určitém projektu až k první realizaci zpravidla nepřekračovalo několik málo let. Tento „ethos nekonečných horizontů" byl dále posilován některými dalšími kroky v prvních desítiletích druhé poloviny dvacátého století: Netrvalo příliš dlouho po tzv. sputnikovém šoku a lidská noha stanula na Měsíci. Následovala série dalších úspěchů kosmonautiky a až tragédie Chaltangeru přinesla první vážný otřes. Také série nových generací počítačů, která vyústila v projektech umělé inteligence a zejména v představě GPS (General problém solver) byla charakterizována sledem poměrně krátkých intervalů. Je tedy pochopitelné, že vznikala atmosféra velkých očekávání, jak to také vyjadřovaly některé, prognózy z šedesátých let, ideologie tzv. vědeckotechnické revoluce, a to již v době, kdy byla vyslovována první vážná varování, například z okruhů Římského klubu. Byly vyslovovány prognózy o tom, že ne-li v nejbližších letech, tak určitě v posledních desítiletích dvacátého století bude vyřešen energetický problém a realizována termojaderná syntéza. Nikomu nevadilo, že náklady na tzv. velkou vědu, na stavby obrovských technických zařízení velké vědy odčerpávaly obrovské prostředky, přičemž přímý efekt byl v nedohlednu. Poslední desítiletí dvacátého století vážně narušilo to, co jsme nazvali „ethos nekonečných horizontů". Stačí jen poukázat na stupňující se ekologická nebezpečí, skleníkový efekt, ozonovou díru, ničení deštných pralesů a množství dalších problémů geo-sféry, biosféry i antroposféry, dosud v nedohlednu je řešení některých vážných biologických ohrožení, včetně nebezpečí AIDS a ně- která další možná rizika. Prvním a vážným důsledkem těchto rizik, nebezpečí a neočekávaných negativních dopadů a tedy také otřesem starých představ o vědě bylo to, co někteří autoři nazývají vstupem globálních problémů do všech důležitých tematických okruhů soudobé vědy nebo, jak to vyjadřují jiní autoři, humanizace vědy a techniky, a to zejména s ohledem na její krátkodobé i dlouhodobé cíle. Již takový soubor postulátů vytváří potřebu vidět nejen širší souvislosti, a to v tematickém, časovém i prostorovém ohledu, ale také potřebná omezení daná vědomím odpovědnosti, respektováním jistých kulturních a morálních hodnot. Také pád „ethosu nekonečných horizontů" zdánlivé posíiil nebo ospravedlňoval hlasy odmítající tzv. moderní vědu nebo, jak to vyjadřují někteří filozofové, konec tzv. moderny. To, co většinou předkládá takto orientovaná kritika vědy, je naprosto oprávněné odmítání jakési ideologické pěny, která vznikla nad zdravými proudy vědeckého bádání, kritika neodůvodněných, přehnaných a proto i škodlivých nároků přiřazovaných vědě dvacátého století. Jedním z projevů moderny jako simplifikující ideologie je to, co lze charakterizovat jako proces diferenciace, sektoralizace a rozčlenění světa na dílčí oblasti lidského myšlení a jednání, které mohou být naprosto soběstačné, které je možno od sebe naprosto oddělit, které i ve své izolovanosti postačí jako východisko suverénních manipulací. Ve skutečnosti zdravé proudy vědeckého bádání vyžadují zvýšení akcentu na syntetizující pohledy, na to, co G. Ropohl nazývá „normativním obratem", tj.. potřebou zvýšeného důrazu na generalizované hodnotové a cílové reflexe a sebereflexe vědy a techniky [12]. Ke klasickým paradigmatům vědy patří také to, co lze charakterizovat jako předpoklad jistých (stabilních) struktur vědeckého myšlení a vědeckých procedur. Pokusíme se zkratkovitě naznačit některé prvky těchto struktur, mezi něž určitě patří: - předpoklad jisté domény nebo oblasti kompetence každého oboru, respektive každé vědní disciplíny, - představy o legitimitě jistých kognitivních procedur, jejichž skladba i míra relevance jednotlivých složek sice nejsou v různých oborech zcela totožné, a!e mají některé společné a obecné rysy, - představa, že jednotlivé kroky v těchto procedurách jsou stimulovány a motivovány jak tím, co je již známé, zjištěné ne- 50 51 bo ověřené, tak také tím, co je specifikováno jako (dosud) neznámé, jako to, co je třeba zjistit, ověřit, prozkoumat, vysvětlit apod., - koncepce „znalostí", která například pro různé domény vědy má charakter systému dat a pravidel. Tento analytický přístup k struktuře vědeckého myšlení byl poměrně detailně rozpracován, a to jednak pro formální disciplíny, tj. matematiku a logiku včetně toho, co je charakterizováno jako základy matematiky nebo metamatematika, jednak pro empirické disciplíny v různých oborech a oblastech analytické filozofie vědy. Po počátečních úspěších těchto přístupů k struktuře vědeckého myšlení a vědeckých procedur, jejichž páteří je důraz na jazyk vědy, jeho syntaktickou a sémantickou strukturu, na význam in-ferenčních, tj. induktivních a deduktivních procedur, na úlohu těch generalizací, které jsou dostatečně potvrzeny pro danou doménu, se však počaly ukazovat některá omezení, nebylo možno prokázat nároky na absolutní výlučnost tohoto přístupu k vědeckému poznání, k rozhodování o jeho výsledcích a zejména pak o praktických aplikacích. Tyto výhrady pochopitelně nesnižují potřebnost a užitečnost těchto přístupů, které se osvědčily při koncipování a aplikacích informačních technologií ve vědecké činnosti, při vytváření datových bází a zejména různých podob bází znalostí, a to zpravidla ve formě expertních systémů, systémů založených na pravidlech platných a ověřených pro jednotlivé domény. Také v těchto dílčích větvích analytického přístupu k vědeckému myšlení a k vědeckým procedurám se však po období počátečního nadšení a euforie počaly ukazovat problémy, obtíže a některá omezení, která sice nesnižovala význam a řadu pozitivních výsledků dosažených v různých oblastech automatizovaných systémů a systémů umělé inteligence, která však ukázala, že nebyla splněna původní vysoce optimistická očekávání. To jako jedni z prvních velice výstižně vyjádřili významný český matematik P, Hájek a jeho spoluautor P. Jirků v přednášce s názvem „Lesk a bída expertních systémů" [6]. Bylo by možno provést zevrubnější kritickou analýzu a zejména pak charakteristiku těch omezení, která jsou typická pro uvedené charakteristické rysy předpokládané struktury vědeckého myšlení a vědeckých procedur. Uvedeme v těchto souvislostech jednu z nejdůiežitějších možných výhrad: Při řešení konkrétní problémo- vě situace postupně zjistíme, že tato situace je superpozicí mnoha rozmanitých domén, že tato situace není uzavřeným systémem, v němž můžeme vystačit se znalostmi, hypotézami a pravidly platnými jen v jediné doméně, do níž řešení dané problémové situace zařazujeme. To se konkrétně projevilo v aplikacích některých expertních systémů v úlohách medicínské diagnózy. Vzniká zde svérázný paradox: Čím užší, menší a ucelenější je daná doména, tím přesnější a spolehlivější mohou být pravidla vyjadřující příslušné závislosti nebo pravidelnosti. Současně, však narůstá riziko, že v dané problémové situaci subsumované jen této doméně se promítají vlivy jiných oblastí, okolí, dalších faktorů a tedy i dalších domén. Stejné problémy vznikají i v technicko-inženýrském myšlení: Je možno navrhovat dokonalé technické zařízení splňující nejvyšší technické nároky, pokud však nebudeme brát ohled na celkové prostředí, vnější situaci, dlouhodobé časové horizonty a zejména pak na to, co je nazýváno „lidskými dimenzemi", pak i technické zařízení považované z technícko-ekonomického hlediska za dokonalé může být spojeno s množstvím negativních dopadů, s vysokou mírou rizika apod. Proto také programy a projekty antropocentrických technologií, antropocentrické produkce počítají s nezbytností interdisciplinárního přístupu, se syntézou přírodovědeckých, technických i humanitních znalostí. Pokud jsme zdůraznili, že do vlastního řešení problémových situací vstupují znalosti tradičně zařazované do různých domén, že se přitom uskutečňuje překračování horizontů těchto domén, jde jen o jednu stránku nových trendů v koncepcích a využívání struktur vědeckého myšlení. Druhou stránkou těchto trendů je zvyšující se význam toho, co se někdy nazývá hodnotovou orientací, co předpokládá zvýšenou úlohu kulturních, mravních a vůbec humanistických hodnot, vědomí globální odpovědnosti, a to jak individuální, tak také skupinové a občanské. Také v tomto ohledu se ve vědě konce století, v aplikacích výsledků výzkumu a vývoje uplatňuje to, co bylo nazváno překračováním horizontů. K dále uvedeným stránkám vědeckého myšlení, zejména k problematice kognitivních procedur, míry relevance dat uplatněných v těchto procedurách, k úloze toho, co lze nazvat relativním a priori při vědecké činnosti a vědeckých změnách, se vrátíme v dalších kapitolách tohoto textu. To platí také o tom, co lze nazvat koncepcí „znalostí", kterou určitě nelze redukovat na univer- 52 5.3 zální schéma znalosti rypu tzv. pravidel (nebo nomologických vět), tj. výpovědí zcela jednotného typu. K tradičním prvkům struktury vědeckého myšlení a vědeckých procedur patřilo vyšší ocenění deterministických procedur. Až, do počátku tohoto století převažovala představa, že to, co bylo nazýváno „přírodními zákony", má deterministickou povahu. Tyto představy nedokázala rozbít ani opravdová invaze probabilistic-kých přístupů v mnoha úsecích fyziky, vznik a ověření mnoha zákonů, které byly nazývány „statistickými zákony", a to prakticky ve všech přírodních vědách. To se projevovalo v různých koncepcích, podle nichž probabilistický charakter našich znalostí je dán existencí „skrytých parametrů", podle nichž růst rozsahu znalostí zvýší podíl zákonů, hypotéz nebo pravidel deterministické povahy. Skutečný vývoj vědeckého poznání, a to prakticky ve všech důležitých úsecích vědy, nepotvrdil ani tyto předpoklady ani Laplaceovu koncepci pravděpodobnosti jakožto produktu neúplné nebo nedokonalé znalosti, kterou dosud neměl k dispozici lidský poznávací subjekt a kterou by mohla mít k dispozici Laplaceova ..intelligence absolu". Stejně tak tento vývoj prokázal dvě důležité skutečnosti: (1) S růstem rozsahu i hloubky vědeckého poznání častěji vystupovala potřeba zásadně měnit některé výchozí principy, konceptuálni schémata a také to, co Kuhn nazval „paradigmaty" jednotlivých oborů. Jinak řečeno, na cestách vědeckého poznání dochází častěji k prolínání kontinuity a diskontinuity. (2) S růstem rozsahu i hloubky vědeckého poznání roste, a dokonce někdy ještě intenzivněji, rozsah těch problémů, které je možno považovat za otevřené, neřešené, jejich řešení je neznámé nebo dokonce se může jevit jako v nedohlednu. 3. Změny paradigmat soudobé vědy Již kritický pohled na to, co jsme nazvali „klasickými paradigmaty" vědy, ukázal řadu omezení, pád mnohých iluzí a omezenost řady tradičních představ. Jde tedy o poměrně rozsáhlý komplex změn. Tradiční pohled na spektrum těchto jevů nebo procesů se pokoušel řešit především dva okruhy problémů: - provést typologii vědeckých změn, - hledat zdroje, motivy nebo rozhodující stimuly změn, nebo, jinak řečeno, provést vysvětlení vědeckých změn. K oběma uvedeným problémovým okruhům se vrátíme podrobněji v dalších kapitolách. Do jisté míry se v těchto okruzích promítají modifikované verze tradičních sporů o vznik, zdůvodnění a recepci nových paradigmat vědeckého myšlení a rozhodování a sporů empirismu, respektive sensualismu a racionalismu. Vedle tradičních formulací těchto sporů zde vyvstávají problémy jejich doplnění, rozšíření a jisté aktualizace. Zajímavým problémem je zde určitě soustavný a důkladný rozbor toho, co lze nazvat úlohou apriorního intelektuálního vybavení, intelektuálního dědictví nebo, chceme-li použít biologických metafor, „intelektuálního genetického vybavení", které má nejen své ryze znalostní, ale také hodnotové dimenze. Zejména hodnotové dimenze nebyly vždy v centru pozornosti. Pokud jde o zdroje, motivy nebo příčiny vědeckých změn, pak tradiční pohled, rozvíjený zejména v různých proudech filozofie vědy, spatřoval rozhodující zdroje v dvou hlavních oblastech kognitivních procesů: v empirických procedurách, v nových empirických poznatcích, v pokrocích zjemňujících různé empirické nebo experimentální procedury, a v teoretických procedurách nabízejících nové modely, nová konceptuálni schémata apod. Podle akcentů na obě uvedené oblasti zdrojů bylo a je možno rozlišovat různé verze empirismu nebo racionalismu, přičemž podle povahy a charakteru těchto akcentů je možno k oběma typům přístupů přiřazovat další atributy, například „logický", „kritický" aj. Také v těchto souvislostech je možno vyslovit hypotézu, že sféra různých zdrojů, motivů nebo impulsů je patrně mnohem širší, nelze ji omezit jen na tradiční koncepce a klasifikace kognitivních procesů. Požadavek na rozšíření obzorů v obou uvedených okruzích by neměl zůstat jen abstraktní deklarací. Pokusíme se o naplnění tohoto požadavku alespoň v několika směrech. Jde o směry, které by bylo možno charakterizovat takto: - vstup nových cílových struktur, a to jak do vlastních programů a projektů, do toho,-co lze nazvat „primární rozhodnutí", které obvykle navozuje celý sled dalších na sebe navazujících kroků, tak také aplikací nebo využívání dosažených výsledků, - vstup některých nových hodnot, priorit nebo preferencí, a to také hodnot etických, do výzkumných projektů i do vlastního pro- 54 55 vozu výzkumných činností a do rozhodování o výsledcích těchto činností. Nelze přirozeně říci, že dosavadní vývoj vědy, vývoj výzkumných programů byl oproštěn od jakýchkoliv cílů. Bývalo ovšem běžné, že se jisté cíle předpokládaly jako jaksi samozřejmé, že nebyly explicite formulovány nebo dokonce přesně definovány. Již obohacení našich znalostí o přírodě, o člověku a společnosti, o kulturních hodnotách naší minulosti i současnosti mohlo být pokládáno za plně oprávněný a dostatečný cíl poznávacích činností ve vědě. Ne vždy byl dostatečně akcentován ten komplex cílů, který souvisí se vzdělávací a výchovnou funkcí vědy, s potřebou udržovat a rozvíjet dobrou intelektuální úroveň společnosti, schopnosti občanů vhodně rozpoznat, přejímat a posuzovat znalostní, kulturní i mravní hodnoty, s tou funkcí, kterou lze nazvat významnou spoluúčastí na tvorbě a vytváření aktivní občanské společnosti. I když nelze pochybovat o oprávněnosti všech uvedených cílových komplexů, nelze přehlédnout to, že tyto cíle byly často v minulosti jednostranně interpretovány nebo dokonce deformovány. Jíž jsme poukázali na to pojetí, které vědění pokládalo za nástroj moci, jako prostředek ovládání, jako intelektuální předpoklad těch změn přírodního i společenského prostředí, které odpovídaly osobním, skupinovým nebo jiným omezeným zájmům. Od tohoto pojetí je jen krůček k tomu, co autor těchto řádků nazval „služebním komplexem vědy", zneužití výsledků vědy k uplatnění zájmů monopolní moci. Vstup nových cílových struktur do některých výzkumných a vývojových projektů a aplikací jejich výsledků se nevyhnul jistým jednostrannostem. Mezi ně patří v první řadě výrazný akcent především na negaci některých dosud uznávaných postupů, metod využívání zdrojů, jistých materiálových nebo energetických zdrojů apod. Přitom obvykle nebylo pochyb o oprávněnosti kritické, negující nebo odmítající tendence, o tom, co bylo odmítáno. Mnohem méně jasné a zřetelné však bylo to, co je tedy akceptovat, jaké pozitivní řešení navrhnout. To lze velmi dobře demonstrovat na vzniku a vývoji některých nových myšlenkových proudů spojených s vývojem vědy a techniky druhé poloviny dvacátého století. Když byly v počátcích šedesátých let startovány první programy a také některá praktická opatření ve sféře sociálního hodnocení techniky [7], převládaly především zákazy, specifikace jistých hygienických nebo jiných limit apod. Mezi proslulé zákazy patřil zákaz výroby DDT, zákaz startu a přistávání nadzvukových letadel na civilních letištích USA, omezení výroby některých látek jako např. freonů apod. Přitom naprosto nelze pochybovat o oprávněnosti omezujících nebo jinak charakterizovaných restriktivních opatření, která byla orientována proti tomu, co jsme nazvali nadutostí spojenou s perspektivami vědy a techniky, proti plýtvání spojenému s industriálni společností a s neomezeností konsumních ambicí. V posledních letech se však právem konstatuje, že toto restriktivní nebo, jak je to častěji označováno, „defensivní". pojetí sociálního hodnocení techniky samo o sobě nestačí. Nestačí jen znát to, co odmítáme, co považujeme za škodlivé, nebezpečné apod., je nutno také hledat nová pozitivní, konstruktivní a také akceptovatelná řešení. Z těchto důvodů je vyslovován požadavek, aby „defenzivní" pojetí hodnocení techniky bylo postupně doplňováno tím, co je nazýváno „konstruktivním" pojetím. Zdá se, že absence „konstruktivního" pojetí je typická také pro další myšlenkové proudy, které si programově vytyčují také působení na cílové struktury výzkumu a vývoje. Platí to také pro některá ekologická hnutí, která poměrně přesně charakterizují to, čemu je zapotřebí zabránit, jaké technologické postupy nelze připustit, například postupy získávání energetických zdrojů, avšak zůstávají nečinné nebo alespoň ve značných rozpacích, jde-li o náměty, praktická doporučení a adekvátní technologie schopné zvládnout současné problémy. Je pravděpodobné, že schůdnější cesta je procesem dlouhodobého a trpělivého hledání, volby postupů se sníženým rizikem, se sníženou energetickou a materiálovou náročností, jak to také prakticky ukázal vývoj informačních technologií v posledním období. Nejinak je tomu s kritikou tzv. moderny. Již jsme uvedli, že jde většinou o oprávněnou a zdůvodněnou kritiku jakési ideologické pěny, která se nakupila nad zdravými cestami výzkumu a vývoje. Současně však to, co dosud vyvolává mnohé sympatie pro různé proudy tzv, postmoderny, je především jejich kritický, negující a nikoliv konstruktivní charakter. Je ovšem třeba být trpělivý, respektovat prostor dialogu, názorové plurality a také ocenit všechny zdůvodněné, byť jen kritické a negující iniciativy. Zdánlivě konstruktivním programem cílů vědeckého, technického, ekonomického a sociálního vývoje je výzva k „trvale udrži- 56 57 telnému vývoji" (sustainable development). Tento termín se stal tématem širší mezinárodně koncipované diskuse na zasedání komise Spojených národů vedené norskou premiérkou Gro Harlem Brundtlandovou v roce 1989. Jako odezva na zprávu této komise původně koncipované pro skandinávské vlády se konala konference ve švédském městě Saltsjobaden v červnu 1987. Po řadě diskusí a iniciativ se stala tato tématika předmětem velkoryse pojaté světové konference vlád a specialistů v létě 1992 v brazilském Rio de Janeiro. Položíme-li však otázku, co je „trvale udržitelný vývoj", neubráníme se některým rozpakům. Jak to vyjádřil Jon Tinker [14], existuje centrální paradox trvale udržitelného vývoje: Víme, co není trvale udržitelným vývojem, nevíme však, co jím skutečně je. Je zřejmé, že trvalá udržitelnost je spjata s hospodářstvím, s občanskou participací na významných vědeckých a technických řešeních, s rovností a svobodným tokem informací a v neposlední řadě s životním prostředím. Stejně tak trvalá udržitelnost by se měla vypořádat s odumíráním a znečišťováním některých moří, s nebezpečím skleníkového efektu vyvolaného dalším spalováním fosilních paliv, ze situací, v níž evropské a americké zemědělství se nemůže vyrovnat s nadprodukcí, zatímco miliony lidí v rozvojových zemích hladoví, s plýtváním materiálem a energií v nejvyspělejších zemích, s neschopností řešit konflikty vyvolané různými formami nacionalistického, náboženského či ideologického fundamentalismu. Trvalou udržitelností rovněž není rostoucí ozonová díra, ničení deštných tropických pralesů, pokračování v sérii rizikových technologií apod. Bylo by možno pokračovat v dalším výčtu těch atributů, které reprezentují negaci trvale udržitelného vývoje. Tyto atributy se tedy vztahují na několik vzájemně propojených sfér, které se týkají - ekologických podmínek, životního prostředí, a to nejen životního prostředí člověka, ale celé biosféry, - ekonomických podmínek, respektive nezbytných norem, hranic a také stimulů těchto podmínek, - sociálních, anthropologických, kulturních a etických podmínek. V souvislosti s uvedenými charakteristikami se nelze vyhnout otázce, zda je možno nalézt nějakou jednoduchou, srozumitelnou a přesvědčivou pozitivní charakteristiku. Kdyby však tomu tak bylo, museli bychom dát za pravdu stanoviskům, které nejsou příliš vzdálené od různých podob fundamentalismu. Spíše je možno hledat nové cesty v specifikaci cílových struktur výzkumu a vývoje a na ně navazující inovační a investiční politiky v promyšlené a systémově chápané syntéze jisté plurality některých tendencí, které lze v stručné charakteristice označit takto: - nejen ovládat, měnit, přetvářet, ale také udržet, zachovat, ochraňovat a stavět překážky nežádoucím změnám, - respektovat samozřejmě lidská práva, práva člověka a občana, aie také to, co lze souhrnně nazvat „práva přírody", - zcela zásadně znemožnit start těch procesů, které vedou k ir-reversibilním změnám, k škodám, které již nikdy v budoucnosti nelze napravit. Každá z uvedených tendencí představuje poměrně rozsáhlý soubor námětů, programů a nových problémů. V této souvislostí je účelné poukázat na další důležitou úlohu vědecké inteligence, na to, co lze nazvat iniciativní funkcí vědy. Protože každý technický, ekonomický i politický vývoj již svou vlastní povahou přináší mnohé změny, vzniká zde oprávněný problém vymezení toho, co měnit, přetvořit, nově vytvořit apod., a toho, co udržet, co zachovat, co zajistit pro budoucnost, pro nové generace a nové funkce. Nalézání vhodné rovnováhy mezi oběma stránkami vývoje není ani snadnou ani jednoduchou záležitostí, a to zejména v těch souvislostech, které se přímo nebo zprostředkovaně dotýkají vědeckého, inovačního a technického vývoje, respektive toho, co se ve vyspělých zemích nazývá vědní, inovační a technickou politikou. Mnohé peripetie těchto procesů jsme ostatně u nás prožívali velice intenzívně v posledních třech letech. V euforii spjaté s hlubokými politickými a ekonomickými přeměnami se mnoha lidem zdálo, že tyto úlohy mohou být snazší, mohou být řešitelné jen jaksi na okraji zásadních změn. Nelze podcenit ani to, že se naprosto podcenily vlivy neblahého dědictví minulých desítiletí, které se uplatňují v myšlení i jednání mnoha lidí ve výzkumných ústavech a na vysokých školách, že často chybí pracovní kontakty s předními centry vědy aj. Proto také jednání a rozhodování některých nových osobností, které sice nejsou zatíženy přímou vazbou se starými strukturami, se příliš neliší od jednání a rozhodování představitelů starých struktur. Mnozí z těchto vědců, o jejichž kompetenci a suverenitě pro jejich vlastní obor patrně nelze po- 58 59 chybovat, s klidným srdcem přenášejí tuto suverenitu do nových oblastí, která vyplývá z jejich nových funkcí. V těchto podmínkách se pak, a to obvykle pod záštitou demokratických forem a principů, pokračuje v tragédii minulých desítiletí, tj. v tom, co lze nazvat „diktaturou průměru". Přitom se nerespektuje známá skutečnost, že tvůrčí a iniciativní intelekt ve vědě není aditivní nebo, jinak řečeno, ani tisíc průměrných badatelů nenahradí jedinou osobnost typu Alberta Einsteina. Řfkáme-li, že pro vědu konce století je charakteristický vstup některých nových hodnot do vědeckého a technického myšlení, nechceme tím popírat skutečnost, že toto myšlení bylo vždy spojeno s řadou rozmanitých hodnot. Jde například o hodnoty spojené s prioritou, publikačním ohlasem, s oceněním nejrůznějšího druhu, s rychlostí úspěšného využití výsledků apod. Zcela nejvyšsí hodnotou vědy vždy byla, je a musí být hodnota pravdy, a to bez ohledu na to, komu se líbí nebo nelíbí, komu je prospěšná nebo nepro-spěšná. Antické „amicus mihi Plato, magis amica veritas" je tudíž nejvyšším hodnotovým principem všech kognitivních činností, a to ve vědě i mimo vědu. Připomeňme si ještě to, že k dobrým tradicím české vědy patří zásada „padni, komu padni". Změny hodnotového klimatu posledních desítiletí však přinesly vedle světel také mnoho stínů, zklamání a rozčarování z možností vědy a zejména jejích technických aplikací. Množství rizik i skutečných havárií, technických tragédií, technického i lidského selhání s výsledky toho, co se tradičně a honosně nazývalo „vědeckým a technickým pokrokem", připravilo změny zásadních hodnotových postojů. Je třeba zdůraznit, že tyto změny nejdříve zaregistrovali nejvýznamnější tvůrčí členové vědeckých pospolitostí, kteří také o těchto změnách otevřeně a kriticky diskutovali, informovali o nich občanskou veřejnost. Analogické změny nemohly zůstat bez ohlasu v širší občanské veřejnosti. Také proto vznikala různá občanská hnutí, která se stavěla kriticky a odmítavě především proti některým technickým projektům a technickým inovacím, která byla nejsilněji ovlivněna především ekologickými ohledy. V proudech těchto hnutí se ovšem někdy více uplatňovala emocionální než racionální hlediska, více to, co ve sféře sociálního hodnocení techniky se nazývalo obranářským nebo defenzivním pojetím. Skutečnost, že samotná tzv. kulturní kritika vědy a paralelně také řada zákazů, omezení včetně toho nejhoršího omezení, tj. omezení dobře orientované tvůrčí výzkumné činnosti, nejsou s to řešit minulé i současné palčivé problémy ve všech sférách lidské činnosti, vyústila k požadavkům vhodné orientace, specifikace adekvátních cílových struktur vědní, inovační a technické politiky. (Ve vymezení těchto cílových struktur se na předních místech objevuje vysoká kulturní, mravní i zdravotní úroveň společnosti, zajištění práv a svobod občana, jeho schopností rozumně žít a pohybovat se v měnícím se technickém prostředí, v technizovaném světě, světě masových medií a informačních technologií. Proto také vznikají požadavky zdůvodněných koncepcí vědní, inovační a technické politiky, které jsou těsně spjaty s tím, co bývá charakterizováno jako globalizace, humanizace a ekologizace výzkumných projektů, jejich vzájemná propojenost apod.) Hodnotové klima vědy v posledních desítiletích tedy prošlo jistým vývojem, který jen v kusém náznaku lze vyjádřit takto: Jde o vývoj od nekritického obdivu, velkých očekávání a takřka neomezené glorifikace k vlnám skepsí, kritiky a obav. Současně však vědomí, že tyto negativistické, kritické a odmítavé postoje nejsou řešením vážných problémů, které jsme zdědili, které však stále vznikají, podněcuje úsilí o nové orientace, nové výzkumné projekty. Tato nová orientace se však musí opírat o překonání dosud přežívajícího partikularismu, resortismu a také sobeckosti jednotlivých disciplín, o to, co se někdy nazývá syntézou dvou nebo více kultur, o vůli, schopnost a umění vzájemného respektu i vzájemné komunikace. Vědecký resortismus, ostré hranice mezi jednotlivými obory včetně delimitace určitých úseků (vědy o „neživé přírodě", „vědy o živé přírodě" apod.) je plodem druhé poloviny devatenáctého století a prvních desítiletí tohoto století. Jeho zdroje měly a mají přirozeně mnoho oprávněných důvodů včetně potřeb značné specializace, jejíž pozitivní úlohu naprosto nelze popírat. Hypertrofie vědeckého resortismu, podle níž každý dílčí úsek si opakuje známé Archimedovo „noli tangere circulos meos", však také natropil mnoho škod, a to zejména v některých úsecích technických oborů a jejich aplikací. Je zajímavé, že zejména v medicínskych oblastech si počali významní vědci uvědomovat potřebu překonání omezeností vědeckého resortismu. Mohl bych v této souvislosti uvést některé zajímavé poznatky z návštěvy kanadských univerzit, centra pro neurovědy na univerzitě v Torontu. Za důležitější pro nás však pokládám ty iniciativy, které mají dobré tradice u nás: 60 61 V padesátých letech jsme se scházeli jako první zájemci o kybernetiku, o regulační a automatizované systémy a některé systémové souvislosti poprvé na lékařské fakultě. Nikdy nezapomenu na obrovský respekt, vážnost i velké znalosti, které vzhledem k biologickým a lékařským oborům projevoval profesor Svoboda. Stejně moudré byly názory a podněty, které tehdy vyslovoval profesor Charvát. Poslední desítiletí přinesla množství skvělých a přesvědčivých příkladů o užitečnosti překračování omezených horizontů, interdisciplinárního a transdisciplinárního přístupu, uplatnění systémových principů, ohledů na delší časové horizonty. Zcela nesporný je stimulující vliv biologických a medicínských oborů na některé technické oblasti počínaje kybernetikou a konče mnoha úseky informačních technologií. Právem zaved! H. Brooks [2] pojem „biologických metafor" do některých technických a zčásti i přírodovědeckých oblastí, v nichž již pojmy „genetické vybavení", „genetický kód", „zrození", „růst", „zánik", „generace" aj. mají své domovské právo. Interdisciplinární spolupráce, vzájemné stimulace, potřeba dobré kooperace při řešení většiny problémů, které mají opravdu komplexní charakter, ovšem nikterak nelikviduje jistou svébytnost, samostatnost, a tím i oprávněnost jednotlivých disciplín. To platí i o těch dnes ve vyspělém světě vyzvědaných problémových okruzích, které jsou označovány jako„sociální ovládání a hodnocení techniky", „sociální hodnocení techniky",„věda, technika a společnost" aj. Patří-li k novým hodnotovým strukturám, které vždy ovlivňují orientaci výzkumných a vývojových projektů, také zvýšené akcenty na lidská práva, práva člověka a občana a stejně tak na „práva přírody", pak respektování těchto práv je nemyslitelné bez respektování pluralismu, rozmanitosti a různorodosti, a to nejen jazyků, etnik, kultur, ale také vžitých a uznávaných forem chování, technologických postupů aj. Intelektuální bohatství společnosti konce dvacátého století tedy netkví v uniformitě, v prosazování jednotných konsumních standardů, v tom, že obyvatelé různých částí světa budou oblečeni v podobném ošacení, bydlet v shodně vybavených domech nebo bytech, užívat shodných typů technických zařízení aj. Je ovšem přirozené, že tato rozmanitost má své normativní a etické mantinely, že společnost dvacátého století nebude lhostejná k čemukoliv. V soudobých diskusích se obvykle poukazu- je na to, že nebezpečí netkví v respektování rozmanitých kulturních, etnických nebo náboženských principů, ale v tendencích vnucovat jen vlastní principy, kulturní standardy nebo vzory. Historické zkušenosti dvacátého století ukázaly, že násilné prosazování uniformity jakéhokoliv druhu vždy vyvolávalo odpor, zvyšovalo míru konfliktních sitací. To platí přirozeně nejen o jazykové, etnické, kulturní nebo náboženské uniformitě, ale také o uniformitě ve všech sférách intelektuální aktivity. Přiznáme-li právo na pluralismus občanské společnosti jako integrální složku lidských práv, musíme také uznat právo na pluralismus jako součást „práv přírody". Takový postulát se sice může zdát jako velice vágní a málo určitý. Ve skutečnosti však antro-pogenní činnost člověka vytvářející „druhou přírodu", která na celé planetě vede k stavbě shodných nebo podobných městských aglomerací, k tvorbě shodných dopravních systémů, energetických zdrojů a mnoha dalších technických artefaktů, do značné míry vedou k vytváření jisté uniformity a tím i k narušování přirozeného pluralismu přírodních podmínek. Nárys některých změn hodnotového klimatu soudobé vědy nelze pokládat za úplný, pokud se alespoň stručně nezmíníme o růstu pozornosti, která je věnována etickým problémům ve výzkumné činnosti, respektive na ní navazující konstrukční a projektové činnosti. V posledním období se k etické problematice a zejména k problémům odpovědnosti vyjadřuje řada významných vědeckých osobností. Je zajímavé, že například o těchto otázkách se vedou diskuse na některých významných výzkumných centrech, které se zabývají problémy biotechnologií, genetického inženýrství, transplantací, problémy fyziky vysokých energií, existence a činnosti člověka v mimořádných podmínkách aj. Také někteří filozofové, kteří bylí považováni za přední osobnosti analytické filozofie vědy a zejména filozofie techniky, poukazují na významnou roli etických problémů, povahy, rozsahu a dosahu vědecké odpovědnosti. (Z německých filozofů k nim patří H. Lenk [10] a někteří průkopníci filozofie techniky [12], kteří nastolili okruh problémů technické a inženýrské odpovědnosti. Za pozornost určitě stojí skutečnost, že na posledním světovém kongresu logiky, metodologie a filozofie vědy v roce 1991 v Uppsale, tj. na nejvyšším světovém grémiu analytické filozofie, byla vedle tradičních tematických okruhů zařazena také sekce vědní etiky.) V těchto souvislostech 62 63 bylo vysloveno několik zásadních otázek, respektive poukázáno na novou aktuálnost některých tradičních otázek. Mezi otázky tohoto druhu patří zejména ryto nebo analogické formulace: - Jsou pro všechny výzkumné a také technicko-inženýrské obory potřebné nebo alespoň užitečné specifické profesní etické systémy, a to například v té podobě, jak jsou po staletí pěstovány v medicíně, jak je vyjadřuje to, co se tradičně nazývá Hippokratovou přísahou? - Jaký je vztah takových profesních systémů k obecným etickým principům? Postačí nám v mnoha oblastech činností spjatých s výzkumnou činností a aplikací jejich výsledků jen obecné etické systémy či je účelné je dále rozpracovat? - Jaká je míra a dosah odpovědnosti vědce? Odpovídá vědec nebo vědecký tým i za neočekávané nebo nechtěné aplikace dosažených výsledků? Lze uvažovat o vhodné distribuci odpovědnosti za start, vývoj, realizace i aplikace výzkumných projektů a jejích výsledků? Bylo by možno formulovat ještě další okruhy otázek, které pálf mnohé osobnosti ve vědě, kteří vidí dále než jsou úzké okruhy jejich výzkumných zájmů. Je patrně jen obtížně možné nalézat obecné odpovědi na obecně vyslovené otázky, nepochybně důležitější je koncepce a formulace těchto nebo analogických problémů v konkrétních situacích. Proto se v závěrečných částech této kapitoly vyslovíme jen k dvěma otázkám, které jsou v souvislosti s etickou problematikou vědy nastolovány: - k vztahu etiky přímo spjaté s výzkumem, vývojem nebo inovační činností ve vědě a technice k tomu, co lze nazvat „občanskou etikou", - k vztahům profesních etických systémů a obecných nebo, jak to bývá někdy vyjadřováno, k všelidským, absolutním etickým principům. Každý pracovník ve výzkumu, vývoji, v konstrukci nebo v projekční činnosti je také občanem se všemi občanskými právy a povinnostmi. Jeho jedinou výhodou je to, že je o některých tematických úsecích lépe informován a možná také opět hůře informován o jiných okruzích. Nemůže tedy mít žádná vyšší privilegia. Má však povinnost informovat občanskou veřejnost o kladech i záporech, světlech i stínech a také o možných úskalích některých vědeckých a technických řešení. Jinak řečeno, nemá a nesmí mlčet, a to i tehdy, je-li to k neprospěchu jeho vlastního oboru. Také takové požadavky musí být složkou toho, co jsme nazvali stimulující funkcí věd. Vztah profesních etických systémů a absolutních etických principů bývá také charakterizován jako vztah „etiky podle odpovědnosti" a „etiky podle svědomí". (Tyto termíny navrhl známý německý sociolog, filozof a ekonom Max Weber.) V tomto kontextu mohu vyslovit jen osobní názor: Etika podle svědomí, jejímž základem pro evropskou i světovou kulturu je etika judaisticko-křesťanská, etika horského kázání a dalších částí Bible, není a nesmí být kladena do protikladu k jakékoliv profesní etice a tedy i etice lékaře, výzkumného pracovníka, inženýra. Naopak, jakákoliv společensky přijatelná profesní etika musí respektovat ty zásady, které zařazujeme do etiky podle svědomí. 64 65