3 KAPITOLA
Charirand (199O rmli, žc přistup shody mezi jedincem 3 prusiiedím vychází it dvou otázek. Tyl o otázky mi:
— .3) jaké osobní a environmentálni faktory jsou hlavni z hlediska predikce profesní volby a přizpůsobeni, a
— b) jak nejlépe duraktcftxovai proces interakce jedince a prostředí* (s. 530). První otázka je typickým pf Ikl jtlcm cilte popisného, statického mudelu párováni teorie rysů 3 faktorů,zatímco druhá odráži přechod k dynamičtější mu a na proces zaměřenému pi tsiupu shody mni jedincem a prostředím a ilustruje přijeli pohledu na kariérový vývoj jako na celoživotní vývojový profes (vir podrobněji vc 3. kapitole). V pozdějli dobé podrobil Tinslcy (3000) teorii shody mezi jedincem a prostredím důkladnému přezkoumáni a dospel k závěru, ic .PE model nabízí validní a užitečný způsob, jak přemýšlet o interakci mezi jedincem a prostredím* (s. 173). Pro ilustraci přístupu shody mezi jedincem a picstf edím uvádíme dvě teorie: Hollandovu teorii profesní volby a teorii pracovního přizpůsobeni Davrise a Loíqulsu.
Hallmdam Irnrteprofesních typiesabnoitt a pracovních pnut/o// Hollandova teorie, poprvé předložena v roce 1959, byla zařazena pod teorie rysu a faktorii a .tvoři součást tradice diferenciální psychologie" (Weinrach a Sreba-lus, 1990, s. 47). Hollandova teorie pôvodné uvádíná jako teorie profesní volby byla pozdíji (1997) přejmenována na .teorii profesních typu osobnosti a pracovních prostředí", aby lépe odrážela teoretická zpřesněni. Když se Weinrach a Srebalus (1990) snažili vyzdvihnout význam Hollandova díla, uvedli, že se Jedni o nejoblíbeněji! kariérovou teorii za poslední desetiletí" (•, <;) a 10 ptali dodnes. Například jeho kniha Mating Vocatíonal Oioka {Pnftmi volbo) se stala .ncjdlcrvanéjiím dílem v oblasti psychologie práce" (Savkkas a Holfand, 1999, s. a). V roce 1999 vyflo na point Hollandova díla zvláitni vydáni časopisu Journal eJVacanonat Bthamor, v nímž Linda Goufredsonavá prohlásila, že Hollandova teorie vyvolala .revoluci v poskytováni pomoci pK výběru povolání v celosvětovém méřltku" (s. 15). Ježte důle iitŕjíI je, Ic Hollandova práce ovlivnila vývoj zájmovýeli inventářů, kariérové1 diagnostiky, klasifikaci informaci o zaměstnáni a kariérové poradenství.
Holland se rozhodl vypracovat teorii, která bude jednoduchá a praktická, a její úspéch lze přičíst tomu, že těchto cílu dosáhnut. Ústřední koncept teto teorie není komplikovaný a byla z ného odvozena řada posuzovacich nástrojů, které slouží odborníkům v praxi. Hackettová, Lent a Crrenhaus (1991) popisuji Hollandovu teorii Jako Jednoduchou a neobyčejné praktickou* a oceňuji jej za jeho úsilí o .neustálé revize a zpřesněni" (s. 9}. Hollandova teorie v podstate nabízí paralelní způsob popisu jedince a prostřed! tím, že je rozřazuje na základe sesti typu (Gottfredson a Richardi, 1999).
Hollandova O359, 1966, 1973,1985a, 199a, tjg7) typologická teorie ilustruje hledisko jedince a prostředí, přičemž Holland je jedním z výinamnýcli zastánců přístupu shody mezi jedincem a (pracovním) prostředím, a to i přesto, že přední autoři jeho dílo stále radí k teorii rysu a faktoru (napr. Rrown a 3pol. 9001). Hic-
TEORIE JjSMtÍENf. NA OBSAH
e odráží vc třech otázkách vysvetlených v Hol-
disko shody jedince a prostředí < landnvé ptáci (1091): Jsou 10:
1. Jaké charakteristiky jedince a prostředí vedou k uspokojivým kariérovým rozhodnutím, zapojeni a dosaženi úspechu a jaké charakteristiky vedou k tomu, ic nepřijme rozhodnuli, plijme neuspokojivá rozhodnuti nebo nedosáhne úspechu? 3. Jaké charakteristiky jedince a prostředí vedou ke stabilite ti naopak ke zmíní pozice nebo práce, kterou riovék vykonává v průběhu živnu? 3. Jaké jsou nejúčinněji! metody poskytováni pomoci lidem 1 problémy v oblasti kariéry? (s. 1). Základním předpokladem Hollaitdovy teorie je předpoklad, ic profesní zájmy jsou jedním z aspektu osobnosti, a proto je .popis profesních zájmů jedince rovněž popisem osobnosti jedinec" (Weinrach 1 Srebalus, 1990, s. 39). Weinrach a Srebalus (tggo) popisuji Hollandovu teorii jako .štrukturálne Interaktivní" kvůli vazbám, klcré vytváří mezi osobnostními typy a typy zaměstnaní. Holland (1992) popisuje svou typologiijako strukturu pro uspořádáni informaci o zaměstnáních a lidech, přičemž jeho předpoklad vzájemného působeni lidi a pra eovn leh prostředí představuje interaktivní složku jeho teorie. V této souvislosti uvádí, že .práce mésd lidi a lidé rnénf práci" (Holland, 199a, s. 11). Jeho model by mohl být shrnut do těchto tvrzeni:
(T) V na]! kultuře lze včtilnu osobnosti zařadit do jednoho 1 těchto z sesli typů: praktický, zkoumající, umelecký, sociálni, podnikavý nebo tradiínf. Existuje také test vzorových prostředí: praktické, zkoumající, umělecké, sociální, podnikavé nebo tradiční.
f*3j) Lidé hledají prostředí, které jim dovolí uplatnit jejich dovednosti a schopnosti, projevil postoje a hodnoty a chápat se piijemných problémů 3 roli.
/^Chováni je určováno interakci mezi osobnosti a prostředím (Holland,
Holland ve své teorii definuje kariérový rozhodovací postup pomoci sesli usob-nostnfch/zájmovych typů. Těchto lest typu tvoří .teoretické kategorie umožňující pochopil, jak se lili osobnost, zájmy a chování jedinců" (Spokane, 199G, s. 40), ři .modely, na základe kterých můžeme měřit skutečnou osobu* (Holland, 1993, s. 3). Holland (tona, 1997) vysvětluje, icjcillncŕsl'vyrväH'prť.ciíncc k uriitym <in»Mijsnjjuzákladě interakce i Jtulturnimi.a osobnlmi-silami-jako-naph-vn-tcYDJkyVbiologickou rlrríiinouj, rodiči, společenskou tildouf kulturou a fyzickým prostredím* (1993,1. 3), a že z těchto preferenci se slivájl zájmy, v nichž jedinci rosv(jLsvc.schopností. Na zákbdé svých zájmů a schopnosti si jedinec vytváří .osobni drapoziecrkterr jej vcdou'k tomuržc mysli, vnímá a jedná určitým způ-robem* (1393, s. 2). Typy osobnosti jsou proto určovány volbou vyučovacích předmětů, koniiků, volnoéasových aktivit a práce, pf itemž profesní zájmy a volby zase odráží osobnost, Při volbě pro ěj proti určitým prostředím nebo činnostem považujeme (osobnostní) typy spise za aktivní než pasivní (1991).
Jak již bylo řečeno, Hollandova (19(153, 1052, 1997) typologie rozděluje lidi
uo jedné ze Sesli ilrokých typů osobnosti, tj prakticky (R ■ rmlálic), zkoumají-
4»
S KAPITOLA
cí (I msewtíortwí, umílccký (Á - arttiiit), sociálni (S - scciaO, podnikavý (I -tníerpmwg) nebo tradiční (C ■ nnxnlional). Pmto k Hollaodova teorie obecní označuje jako model tUASEC (Holland, 19853), kierý bývá zobrazován pomoci Šestiúhelníku, vizuálni znázorňujícího vztahy mezi typy osobnosti nebo povolaní (víz obrázek a.i).
OmtAzEK 3.1 - Haapmilnt meáttpm urřesinítslahŮ mat llollttndovrm mvbtiminiim typy a pmafrdlmi d jejieh méjemnýth inírmirf
Prakticky
Zkoumající
Tradi tni
Umelicky
Podnikavý
SociAlní
Holland navrhnul, žc tylo typy osobnosti jsou vázány na potreby, plícemi typ jedinec svřdří o jeho hlavních potrebách. Siejnč tak roúic byt klasifikována povaha pracovních prostredí. Hottand tvrdil, £c jcdir*áLvyh)cdavajl-Ukovä,pracovnr pcu-.t(cd[, kjfr^iuju v.souíidu • jejich postoji,aihodnoiajrii<a ktcrí j'tm urooini využít wieh1flCÍwpnoso.a.dovTdjHřSti,JalJc.lidc,na)podobnvch pracovnioh místech hi-ďqu.mii'podobnéiotobnosti. ChovinLktcrc-}c.určovinOi|incrakcl mezi jcUinccm.aJprostFcdJm..vviyjifiJilt^
a úipccb„volba.vzdélan).J:Otobnllscbopnosli aLvnlinavost vůíi podnitäm. Tyto xávŕry mohou být vicebny odvozeny zc znalosti osobnostních typů a modelů pracovního proitředí (Holland, 199a, 1997). I kdyi je párovaní (roatching) pro Holbnda stile zásadní, pozornost, kterou věnuje interakci - rysu doplnenému v poslední dobí v rámci vylepšeni teorie -, hzdl jeho práci spUc mezi teorie shody mezi jedincem a proufcdlm nci mezi teorie rytů a faktorů.
Pokud jde o interakci, Holland tvrdl, ie biologicko dispozice dliíte v interakci s jeho ranými životními zkušenostmi vedou k naučeným preferencím u některých činnosti a u jiných nikoli. Tyto preference v kombinaci s naučenými dovednostmi a schopnostmi utváří hodnoty, presvedčení a styly (Crtlfredson, 1999). Podle Hotlanda se tytD osobnostní rysy stabilizuji s víkem, I kdyi by tento přistup mohl být vnímán jako statický pohleď na osobnost, CoHfrcdsonová tvrdl, že zahrnuje intcrakínl proces mezi jedincem a prou ředím, kdy jedinec .provádí volby, proje-
Ttomr.íAHř.rPNf. ha onsAii
vujeschopnosti, usiluje u potěšeni a vyhýbá setrestu - zčásti v důsledku dispozic" (s. 30). jinými slovy, jedinec je povazován za relativní stabilní subjekt, který vstupuje do prostred! a vystupuje z nŕj vc chvíli, kdy už nepovazuje shodu mezi iebou a prostředím za optimální" (Spokane, Luehetta a Richwinc, aoos, s. 379).
Holland (1997) předložil ctyH tvrzeni týkající se interakce mezi jedinci a pracovním prostfedím, kterým odborná literatura nevenovala tolik pozornosti {Spolaně, Uichetta a Richwinc, 3003). lato tvrzeni odráicjí interaktivní povahu Hol-landovy teorie a vysvětlují, pní je její oinačrrtl jako teorie shody mezi jedincem a (pracovním) prostředím na místí.
1. Lidí vnímají prostredí za posilující a uspokojující, pokud tevzorce pnulřc-dí podobají jejich osobnostním vzorcům. Taková situace nasroluje stabilitu chováni, protože chování osoby se dostává značného posíleni, s. Nckongnicnlnl interakce podněcují zrniny v lidském chováni; naopak kon-gruentni interakce podporují stabilitu chování. Osoby mají tendenci se mínit nebo přizpůsobovat dominantním osobám v prostředí,Tato tendence jco ta ví tlí, íím vítll je míra kongruence mezi osobou a prostředím. Osoby, které jsou nejvíce nekongruentní, se zmíní nejméně.
3. Nckongmcnci pak jedinec řtil lim, ie hledá nové 3 kongruentni prostledl nebo zrninou osobního chování a vnímáni.
4. Vzájemné interakce mezi jedincem a postupní na sebe navazujícími zamiil-náními obvykle vytváří cyklus úspechu a spokojenosti (Holland, 1997, s. 53-54)-
S ohledem na původ v diferenciální psychologii byla na základe Hollandovy teorie vyvinuta rada hodnotících a diagnostických nástrojů. Jcdnim z těchto nástroju je Seir-Dimled Search (SDS) - autodisgnostický dotazník volby povoláni a plánováni profesní kariéry, který je urien k mířeni Hoilandových Šesti osobnostních typů. Jedinci, klcíi vyplní SDS, skóruji v každém z testi typů a profil jedince obvykle obsahuje charakteristiky viech lesti typů osobnosti. Jsou vsak také určovány subkategorie pomocí třípísmenného kódu podle nejvíce převažujících typů v profilu. Tyto typy lze nejlípe popsat pomoct deskriptorů spolcíní s příklady povolání, která by odpovídala jednotlivým typům znázorní ným v tabulce a.1.
Pro Hollanda je významná řada .sekundárních předpokladů" (Holland, 199a, t- 4), které souvisejí tjeho použitím hexagonu jako diagnostického systému nazývaného kalkuluj (calcului) (Spokane a Cruza-Guer, 9005; Spokane, Luchettc L a Richwinc, aooa). Tento diagnostický systém neboli kalkulut, lze v podstate použit k popisu vztahů v rámd jednotlivých typů a mezi typy a prostředími uspořádanými podle liexagonálního modelu. Pro kalkulusjsou centrální ítyři diagnostické indikátory konzistence (ctmmiauy), diferenciace (diffmMlatten), Identita (idtnlity) a kongruence (langrumu).
. Konzistence znamená, ie uríite typy maji více spolčí něho než oitatnl, a nejlépe ji ilustrují první dví písmena třípísmenného kódu. Z pohledu schématu platí, íc fypy, ktcičic na hexagonálnim modelu nacházej! vedle sebe (například SA) maji tfce spoleínéha nel typy, které leil naproti (například S R). Jedinci proto vyka-zujl vysokou konzistenci, pokud se první dví písmena jejich třípísmenného kódu
l.HAFtTOLA
váni roll na zakladf pohlaví, rasových a etnických předsudků a struktura
příležitosti, stejné jako individuální roidity.) Súperova 14. tete jednoznainé doltUdi ilřl jeho teorie a ukazuje, ic je néélm mnohem více nd jen éísté vývojovou teorii. Jak Super uvidí vc svých tezích, jeho pliitup vychází z upekla .kariírovčho vývoje prevzatých z vývojové, diferenciál-nl, sociální, osobnostní a fenomenologické pjychologie, a které spojuje sebepojeti 1 teorie učení" (Super, 1990, i. 199).Tento popis výrazni odraži odklon ad závislosti na diferenciální psychologii vc snaze o integraci konceptů z řady různých oborů. Supcravy teze 1,1 j, 3,12 a 13 jsou v souladu 1 diferenciální psychologii. Teze 4,5,8 a 10 jsou vázány na vývojovou psychologii. Zásady sociálního ufenl se odráží v lezích 4,6, ti a 14, a fenomenologie sc odrali v tezích 1,7 a 10. Z toho Je patrné, ze spoléháni se pouze na jednu oblast nestač! k vysvetlení složitých procesů kariérového vývoje, stejné jako sc zde ukazuje význam Superovy práce, pokud jde o tdůraznénf potreby Integrace.
Jak vyplývá x třelno tezí, pojem _self" tvoFÍ téiiilé zájmu Supcrovy teorie, protože uvnitř .seli"" probíhá zpracováni informaci iivotnl dráhy a životního prostoru (duhy). Super (1990] označuje jedince jako .laculizavaného/ou organizátora/ ku tvých zkušeností" (s, 311). .Seir (osoba) a jeho nebo jejI rolové sebepojeti (Hole Setf-Conetpu) jsou vrcholné produkty interakce jedince a prostredí" (Super, 1999, s. 41-41). Super, Savickas a Super (1996) popsali význam koncepci .selP ve vztahu ke kariérové volbi a pKzpasobenl. Koncepce šelf mohou být buď objektivní (profesní identita - noearianaiidentity) nebo subjektivní (pracovní sebepojeti - ocvpaúonol ulf-cmupt). Uznáni subjektivních procesů v procesu kariérového vývoje představovalo významnou odchylku od tradice rysů a faktorů a jejich objektivních a rnérttelných údajů.
Profesní identita, nékdy označovaná jako pracovní identita, označuje kombinaci rysů, které sc vztahuji k jedinci a které může .sclf" i jeho okolí pozoroval a hodnotit prostřednictvím nástrojů jako např. zájmový inventář (Super, Savidtai a Super, 1996). Popisy vytvořené témito prostředky poskytuji možnosti objektivního srovnáni 3 ostatními.
Zatímco profesní identita je objektivní pojem, pracovní sebepojeti odkazuje na osobni význam, který jedinci připisuji svým rysům, napríklad jak sc konkrétní rysy vyvinuly. Pracovní sebepojeti se vyvíjí v průběhu éasu jako důsledek interakce mezi řadou faktorů, jako je nadáni a příležitost setkal se s určitými rolemi neboje vykonávat. Čtvrti Súperova leze popisuje proces, v nimi se sebepojeti v průbíhu éasu méni prostřednictvím procesu sociálního uéenl a v důsledku zkušeností jedince.
Realizace sebepojeti je proces, re kterém si jedinec voli zaměstnáni, které odpovídá jeho obrazu tebe sama. Uspokojeni, které lidé odvozuji z práce, se týká míry, do jaké jsou schopni realizovat svá sebepojeti. Když Super popisuje způsob, jak se kariéra vyvíjí v průbéhu rasu, používá termín .vynořující sc kariérové rozhodovaní (mergmt eomrdecmm-matintT (Frerman, 1993, s. afit), aby označil proces,
TEOFtt t ZA M f klH t NA PROCES
v némi jsou po sobí jdoucí kariérová rozhodnuti stále vyhranenejší a preriznijit a mohou se v různých fázích života od sebe liiit.
Kariérovou éi profesní zralost - pojmy používané zamčnitclné (Super, 1990, s. sog) - definuje Super (199a) Jako „připravenou jedinec vyrovnávat se s vývojovými úkoly, s nimiž je on nebo ona konfrontován/a na základe svého biologického a sociálního vývoje a kvůli očekáváním společnosti, které je spjato s dotažením této fáze vývoje. Tato pripravenou je jak emocionální, tak kognitivní* (s. 313). Kariérová zralost přispívá ke kariérovému vzorci, kterým se jedinec řidl. Super ji stručné popisuje jako .připravenost přijímat kariérová rozhodnut" (Frecman, 1993, s. 361), přiéemi tvrdl, že jako méHtko kariérové zralosti Ite použit postoje jedinců a jejich znalosti svita práce a životních fázi. Postoje představuji emoční sféru kariérové zralosti a zahrnuji .kariérové plánováni éi plánovost (píanjulnai); a kariérové zkoumáni éi zvídavost" (Super, ■99U, s. 313). Mezi kognitivní charakteristiky kariérové zralosti patři znalosti a aplikace kariérového rozhodováni, znalosti sveta práce a pracovní preference. K posouzení kariérové zralosti může rovnéi sloužit realismus (Super, 1990) a to prostřednictvím srovnáni pracovních sebepojeti a profesní identity 9 realitou profesních preferenci. Pravé Superův odkaz na čas a subjektivní procesy jej odlisují od jeho předchůdců v oboru kariéry.
Otruh iioatnl dráhy a iivotnlho prostoru
Súperova konccptuaJizace „seli", j ti jsme pravé popsali, má zásadní význam pro jeho pf ístup ke kariérovému vývoji založenému na okruzích životni dráhy a životního prostoru, v nemžjc.seir zasazeno doJinakého kontextu. TytD pojmy „životni dráhy" a .životního prostoru" v podstate představují obsah a proces kariérové-In vývoje. Životni dráhou se rozumí proces kariérového vývoje v průbéhu života a propojuje Supcrovy fáze profesního vývoje 1 uznávanými životními obdobími. Životni prostor představuje role, které jedinci béhem svého života hraji, přiéemi přihlíží ke kontextu jejich života. Super {10.80,1990) popisuje svůj přistup životni dráhy a životního prostoru pomoci diagramu .životni kariérové duhy" (life-eamr minim) a .arkádového modelu" (arcňmay niar/íf>,jimi£ se budeme zabývat. Pokud vytváříme přehled Súperova díla, méli bychom sc blíže seznámit • jeho pojmy životní dráhy a životního prostoru.
tioetnl dráha
Super (1980,1990,1993) popisuje koncept životni dráhy pomoci diagramu duhy, který nazývá .životni kariérová duha" a který vldimc na obrázku 3.1.
Vnéjil éást duhy ilustruje stáři a ráze života. Jak je znázoméno v diagramu, jeho pét fázi profesního vývoje - růst, zkoumáni, budováni, udržováni a pokles - odpovídá životním etapám détttvl, dospívání, dospelosti, střední dospelosti 1 stáii a Jejich přibližné vékové kaegorit. Každé životni fáze je pojmenováno t>k, aby odráželo .povahu svého hlavního poslání v dané etapé života" (Super, Savickas, Super, iggfi, s. 131). Nedávno se místo pojmu pokles prosadil pojem odpoutání(dcdinevi. áita<ppamt)(Super, tgns; Super,Savickas o Super, 1996).
9; KAPITOLA
Růst charakterizuj! dŕii zkoumajíc! tvti kolem sebe. Bíhcm fáze růstu jedinci navjtivuji Ikolu, roivljejl pracovní návyky, získavaj! vílíl kontrolu nad svým I ívottm a zaiínajl k umí tom na budoucnost (Super, Savickas a Super, 199G). DIky tomu K mohou itoioiňovaí s rolovými vzory a zarHt rozvíjet ivé zijmy a povedomí □ svých tchapnottech. Dlky fantazii a hře mnhou rozvíjet pojell tebe uma v dospělých rolleh.
Fáze ikoutninl predstavuje dobu, kdy se kariérové' volby zuiujl a kdy si jedinci řasto ui vybrali a uhájili odbornou přípravu nebo vzděláváni, které je má připravit na zvolené povoláni. Pravé bíhem této Táze tc rozviji profesní identita. Tato etapa zahrnuje id úkoly kariérového vývoje. Prvním úkolem v tomto obdob! je krystalizacc - kognitivní proces vytvářeni profesního cile na základe informaci o povoláni a povedomí o rysech, jako jsou zájmy a hodnoty. Dalli úkol, specifikace, zahrnuje skutečny výběr konkrétní kariéry. Realizace je úkol, který přichází ve chvíli, kdy se jedinci připravuji na zvolené povoláni a zahajuji zaměstnáni.
Pak následuje Táze budnváni, během kterého jedinec získává zamestnaní. Prvním úkolem jedince je stabilizovat své postaveni v organizaci prostřednictvím sezní mcnl sc i její kulturou a skrze uspokojivý výkon (Super, Savickai a iuper, 1336). Po úvodní stabilizaci v zamestnaní je dalllm úkolem jedinec upevnení vlastního postaveni. Néktcli jedinci si mohou zvolit za úkol postup éi povýien! a úsilí o vyíSÍ míru odpovédnosti.
Udrioviní, éivrtá etapa, jc charakterizována jako .udrženi místa, ktcié si jedinec re svité práce vydobyl" (Super 1339, s. 44). Před vstupem do léto fáze mohou jedinci hodnotit své povoláni a mohou se rozhodnout, ic zmíní organizaci éi povoláni. V takovém případě opélovnf prochází pies láze zkoumáni a budováni, eoi nazýváme muúcyklus. Ti, klel) nepodnikají takové zmény, vstupuji do období iniciováni. Úkolem léto fáze jc vytrvat, udržet krok a inovovat.
Poslední fáze, pokles nebo odpoutáni, je spojena s plánováním důchodu, možnosti sníicni pracovni zátělc a nakonec odchodem do důchodu. Jak je uvedeno v Súperovi 5, tezi. postup limita iirokými fázemi sc nazývá „maxicyklui". Je třeba si uvědomit, le podle Supena jc vék přechodů mezi jednotlivými etapami flexibilní, takle jedinci mohou znovu procházet přes jednotlivě fáze, které nazývá minieyldy (Super, 1930). K tomu miie dojít v důsledku plánované nebo neplánované zmény. Jedinci mohou napríklad očekávat, ic béhem svého pracovního iivota několikrát změní zaměstniní.a proto mohou rovněž ořekávat i opakovaný průchod pfes jednotlivé fáze (rc-cyklacc). Pojem re-cyklace rážemi je zpřesněn! Supcrory df ívéjíí práce o fázích, který prohlubuje její význam pro dneinl svět.
.Životní kariérová duha* (Super, 1380) také nabízí osobni a tituaínl determinanty kariérového vývoje, eoi je aspekt, který byl později oinaíován za nedostatek, protoie .nabízí pouze* determinanty (Super, 1934, t. 67). Super sc pokusil tuto situaci napravit ve své později! práci, kde nabízí více podrobnost! v rámci tzv. .druhého pokusu* o model (Super, 1393, s. 38). Tento pokus měl podobu ■segmcnioviíio modelu kariérového vývoje* (Super, iggo, s. soo), také označovaného jako .arkádový model" (Super, 1930,9. 301), v němi se specificky snail přihlížet k mnohotvárné povaze kariérového vývoje a příspěvkům mnoha autorů.
7«
Oasu a., 'U^ttSvemthuiňmédalm •Sen M roli »srWícirm žiZ tímpnooni (atnj: CuididCamrExpb-talian, jo/jj) r
TEORIE ZAMĚŘENÉ NA PROCES
1*1
i ä
79
f. KAPITOLA
jiného. Millcr-TicdriuanDvd (iggg) cvnit, ie .sliicjnl téma nového modelu tvorby kariéry sc oduljl od jedince Jakožto tvůrce mrie, vypravěče vlastního piibéhu... Teorie není oddelená od zkuicnosii. Tconc pouze oáríil příběh nŕčl ikítienosii" (s. J3). MHIer-Tiedcmanová (198B) tvrdl, íe stávající teorie le pakouicji .na intelektuálním základě vysvetlil, proí «e v kariéře deji veci Dlí, jak tc deji* (1.3), a ic fádni se nezabýva .iivotnimi procesy žltého okamžiku" (1.3), jak je zakouií jedinec Kritizuje, ie stávajte! leoric nejiou schopné se .přizpůsobit hledisku Mienia" (s. 4) a tvrdl, ie nedokážou klienta "zmocnil* (tmpeaxr). Tyto perspektívy podle n( vychází z tradice difercnciilnipsychologica hierarchického vztahu meii poradcem a klientem.
Na základe odborné lilcraiury z jiných oblasti mima obor kariérového vývoje (viz podrobněji v 8. kapitole), prosazuje teorie vseiivotní kariéry, neboli „New Careering", jak nazýva MiUer-Tiedernanová (1909) svou knihu, představu kariéry jako teorie života a nikoli zamestnaní. Je založena ru kvantové mechanice, teorii samoorganizujících ie systémů, teorii vesmírného procesu (unnempracný a teorii rozhodováni, ajako taková je výrazné odlišná od včtiiny ostatních kariérových teorii. PH popisu vztahu mezi tradičními teoriemi a teorii viciivotnl kariéry idůraznu-je Millcr-Tiedemanová (1999), ie oba druhy odborné litera tury funguji v symbióze, í kdyi je to jedinec, u nihož informace dostávají smysl: .Teorie vsciivnmí kariéry považuje jedince za iivý, interaktivní systém, který Je zdrojem lebekorektivnich informací. To divá jedinci píileiitost k růstu a rozvoji vlastni kariérové teorie, aniž hy musel hledat mimo sebe a éerpat z učených teoretických modelů * (S. 55).
Oíh. 3.5 - Vänty mezi mrrtictyni hmstnittj (si Geilfrakm. 13SO
ScIrtfWffM1		
		
QbnrrfoniliBl tuvrArnaulli mm	IcsinrujrMÉf K VaimM ikm*mf*m\ prirt	rtatiuk (tl^MCiaTjrch +■ |nitnikh jhrrnur* ucUIiJ pratiot)
		rWpťl k p^mt-mi-ri pttafmjUiu iPC
»rtu"
TEORIE OHRANIČENÍ A KOHPRDHISU LINDY &0TTFREDS0HOVĚ
>• Ttorie Lindy Cotifredsonové (t98., ,096, som. 3005) .* rýki j,k obsahu kariéro-vyeh aspiraci, ..kiprilbíhu Jejich vývoje" (Colttredson, ,996, s. 1B1). S ostatními leoneml mi společní předpoklady v tom, ie: .Volba kariéry je vývojový proccs,
v-..,.tuiuu itiy j ľ vývojový proces, který začíná v détstvl; prorcsní aspirace odráží úsilí lidí o naplnení vlastního sebepojetii a spokojenou s volbou kariéry zavití na tom, jak dobre se lato vnlba shoduje se Kbcpojeiím* (Cottfrcdson, 1996,1.181). I kdyi se jedni z podstaty o vývojovou teorii, je zde uréiti podobnost i ■ teoriemi shody mezi Jedincem a prostředím, protože Gotifrcdsonová předpokládá, ie profesní volba je proces sladování a ie .lidé hledají práci v souladu se svými predstavami o sobe samých" (Gottľrcdson, 1981, s. 346). Coitfrrdsonová se lakévénuje vlivu společenské tKdy a genderu na kariérový vývoj, éemui se venujeme v G. kapitole.
Courredsonovoi znázornila vztahy mezisvými ranými teoretickými konstrukty schematicky, jak vidíme na obrázku 3.3. Ten zlctelnc znázorňuje vztah mezi její teorií a modely pirovinlí. Jedince si vytváří p re fc trnce pro povolání na základe kompaiíbility mezi obéma primárními zdroji informací v této leorii, sebepojc-tím (scbepoznánO a obrazy novotin! (koncept, který je do jisté míry podobný znalosti práce). Tý jsou následné kompenzovány vnímáním bariéra dostupnosti příleziinstl, čími dochází ke zúicní rozsahu přijatelných povolání.
Cotifrcdsonová (200a, 2005) později pícdlotila reviii a roziírcní tvé teorie o pojem sebeutvářeni (tetf-crtalhnj. Gotifrcdsonová stměné vyivitluje tuto revizi takto:
Teorie ohraničení a kompromisu (The drcumicriptian and cvmpmmúc liaty) tvrdí, ic v procesu párování jsou obzvhUté důlciité ítyfl vývojové procesy: růst koifiíitivnich schopnosti související s věkem (kognídvní růst), stále více autoregu-tovaný rozvoj „scíf* (sebeutvářeni), postupné odiiraAoviní ménř uprednostňovaných profesních alternativ (otiranifrnl) a rozpoznávání vnějilch omezeni týkajících se pmfcsnlbo výběru a přizpůsobování se jim (kompromis). (3005, s. 73-73)
Teorie Lindy Cotifredsonové predstavuje vývojový model ityf fází, který zaťl-ni v raném dětství a koněí ve věku pozdní adolescence. Fáze odrálrjl úroveň mentálního vývoje a stupen sebepoznání integrovaný jedincem. Nejprve uvedeme stručný popis kognitivního růstu a sebeutvářeni. Dále pojednáme o procesu a fázích ohraničeni. Nakonec následuje popis procesu kompromisu, íújřaiííímí řití
CoLdrnlsonová (2005) tvrdl, ie schopnosti jedinců, pokud jde o uěenl a uvain. vání, s chronologickým víkem od narozeni ai do období dospíváni roslou a tento růst mentální způsobilosti ovlivňuje Jejich chováni a život. Dvěma hlavními produkty mentální způsobilosti jsou vytvoření kognitivní mapy povolání * sebe-pojeti; oba představuji porozumení svitu práce. Gotifrcdsonová {2005) tvrdí, ie > kdyi si všechny ditl .v podliate vytvářejí stejnou kognitivní mapu povolání, postupné se propracovávají ke slále individuálnějšímu tebepajctf" (s. 73).
J
9-KAľlTOLA StbcumSleni
Na základě individuálních rozdílů icoric ipnluiifasn dedičnosti a prostředí (Katvrt-nttrtimparintnhip Ihmrj) nedávno rozlítila Cotifn-dsonova (ingO, 3005) ivou leoríi o pojem sebeutváření. Teorie dědičnosti a p rast ředí „povaluje jedinec i prostftd! 1a produkty vzájemného utváření, ktcié vznikají současně na základě proudu zkuicnuslljedince" (Gotifrcdson iggS, 1.115). Talo leoríc zdůrazňuje, ic jedinci od narození sami sebe fidi a sami tebe urvaleji, a to na základe zkušenosti, kteří získává jejich individualita. Cotlfrcdsonová (1996) tvrdl, žc .až s počátkem a roivDjem scbcpoznánl se jedinci slívají spílc těmi, kdn svůj iivoi řídí, a míní třmi, kdo jsou JizcnF* ((. ng). Ohraničeni a kompromis, jakoito procesy, jejichž prostřednictvím jedinci volí určité cesty a nikoli jiné, líc tedy povaloval xa pro* c esy scbcdeflnovánf a sebeutváření
Ohmmlenl
Proces ohraničení se zakládá na pili principech. Prvním princip tvrdl, ie jedinci postupné přecházejí z fáie konkrétního myslení k myilcni abstraktnímu a ic tímto procesem neprocházejí stejné rychle. Druhý princip tvrdí, ic rozvoj scbcpojcií a pracovních prcľcrrnd spolu úzce souvisí. Za třetí, s postupným rozvojem vstřebávají jedinci Informace podle jejich složitosti. Méné jloiité inrormaee vstřebá* vají v mladiím viku a abstraktněji! informace v pozdéjllm viku. Pfi vstřebáváni informací si jedince éasta uvedomuje existenci složiléjlích informaci. Čtvrtý prin* cíp popisuje proces, pít němí dochází k jasnéjiímu a komplexnějšímu vymezení scbcpojcií tím, jak mladý člověk vstřebává stále abstraktněji! informace například o genderu a společenské ifIdě. Takže s rozvojem sehepojelí dodtázi k ohraničování! možnosti, které mladý člověk má, proioic některá povoláni ze svých úvah nevratné eliminuje, například na základe společenské třídy nebo genderu. Pátý princip tvrdi, že rozvoj sebepojcti jc tak jemný a postupný, ic si jej jedinci nejsou védomi, dokud není jejich vědomi podpořeno nijakým externím zdrojem. Ta se projevuje v situaci, kdy jejedlncc schopen vyjádřit profesní preference, ale nikoli, proč tyta preference zastává.
Fáze oh m njíVíi i
První fázi v tomto procesuje orientace na rozměra silu, kletá se vyskytuje ve veku od tři do pěti let. V této fázi sl mladí lidé uvědomuji svět dospělých, kteří jsou .velcí" v porovnaní s nimi .malými", a že práce je Id, co .vcld lidé' dělají. Proto hlavním úkolem léto fikce je vytvořil vedomí, ie zamestnaní patři k dospělosti.
Druhá fáze je orientace na pohlavní role, která se vyskytuje ve věku lest ai osm let. V léto fázi jedinci rozvíjejí povědomí o genderových rolích a o lom, co je vhodné pro jejich pohlaví, například obleéenl.Tu se také odráží ve volbě profese, kdy mladí lidé aktivně odmítají povoláni, která vnímají jako patříc! k opaěnému pohlaví. V téio fázi také poznávají společenské třídy a zde také zailni rozlisováni mezi zaměstnáními na základě společenské třídy.
Třetí fází jc orientace na sociální ohodnocení, ke které dochází pfibliiné ve věku devíti ai třinácti let. Během léto doby si jedinci postupně uvědomuji
TEOKIE ZAMF.ftľNť N.\ PROCES
více abstraktních pojmu, jako napf. spoleienská třída a její vníjll znaky, a více se zajímají o názory druhých. Začínají lépe rozlisovat zaměstnáni s vysokou a nízkou prolijí a odmítat povoláni, která podle nich maji nizknu prestri. V léto fázi si zaiínají uvědomovat vazby mezi vzděláním, povoláním a příjmy, stejné jako profesní očekávání tvých rodiči. Kovněi si začínají být vědomi «vé schopnosti.
V této fázi se ledy formuje scbepojeií rozliřovánlm informaci o společenské třídě a svých schopnostech. Jak ui bylo zmíněna, k vyhraňovin! dochází u mladých lidi lim, ic eliminují ze svých mainosii povolání, kterým přičítají nízkou prestiž neboje s ohledem na své schopnosti povaiujf za těžko dosažitelné.
Čtvrtá fáze představuje orientaci na vnliřnt jedinečné Ji", která nastává přibližní od čtrnácti let a bývá často označována jako .adotcscemnl krize idenlity" (Cottrrcdson, 1981, s, 549). Na rozdíl od prvních lil Táži, kdy se jedince zamiluje na vyloučeni nepřijatelných alternativ, tato fáze se týká zvažováni přijatelných alternativ z hlediska osobních preferenci a dostupnosti. Zde dospívající začínají nahlížel na tylo alternativy také 1 ohledem na očekávaný budoucí Životni styl.
V této fázi jedinec začiná realizovat svá kariérová rozhodnuti a začíná si uvědomoval doslupnosi odborné přípravy, vzdělání i nabídky zaměstnání.
Průchod těmito fázemi má rozhodující význam pro rozvoj scbcpojcií, což je základní aspekt modelu L. Gattrrctfaonové. Scbcpojcií jc tvořeno mnoha prvky, včetně třeli, které jsou relevantní z hlediska volby profese, jako napr. .gender, společenský původ, inteligence a profesni zájmy, kompetence a hodnoty* (Gott-rredson, ig8i, s. 548). Významným asprkicm léio teorie jc, ie Gottfrcdsonová přihlíží k vlivu genderu a společenské třídy.
Na rozdíl od ohraničeni představuje kompromis proces prověřováni si upřednostňovaných alternativ na základe „vnéjií reality" (Gottfrcdson, 1990,3.19;) nebo dostupnosti. Tím sc mysli .překážky nebo příležitosti v sociálním nebo ekonomickém prostředí, které ovlivňuji příležitost jedince získat konlcréint zaměstnání" (Cotifrcdson, 1981,1.54 B). Pracovní příležitosti jedince mohou ovlivnit například sociálně-ekonomické poměry, rodinné kontakty nebo zeměpisná poloha. Kompromis v podstalí přestavuje proces, v nimi jedinci upouill od svých nejprc-fenjvanrjiích alternativ a dávají přednost těm, které vnímají jako dostupněji! (Cotifrcdson, 3003). Ke kompromisu mule dojit z důvodu očekávaných vnějllch překážek (anticipovaný kompromis), nebo kvůli překážkám, s nimii te jedince ul setkat (kompromis založený na zkuienosti) (Cottfredsonavá). Malý kompromis se vztahuje k výběru mezí přijatelnými alternativami, zatímco velký kompromis spočívá ve volbě nepřijatelného povoláni.
Goltfredsonová (199,6) navrhuje čtyři principy pro kompromis. Prvním principem je vývoj podmíněných priorit, kde .relativní význam genderové vyhranenosti, prestiže a druhu pracovni činnosti závis! na závažnosti potřebného kompromisu" (i. 104), Druhý princip ie vztahuje na schopnost jedince rozhodnout •e pro .dostačující" volbu a nikoli nutně jen pro nejlepsí volbu. Třetí princip se uplatňuje, jestliže dostupné možnosti jedincům nevyhovuji a bráni sc přijmout