Téma č. 8 Kultura středověku 1 Spuuar, Pavel, a kol.: Kultura středověku. Praha : Orbis, 1972, „Věk středu" a naše kultura, s. 9-3S. Pavelka, Jiří: Intimita, umění a masová média. In Mladí Udě-aktivní občane v budoucí Evropě. Sborník referátů z IX konference Klubu UNESCO Kroměříž, konané 25.-26. Dubna 2000. Kroměříž 2000, s. 53-57. Iíreuers, Dieter: Na hradech, v klášterech, v podhradí: Středověk, jak ho neznáte. Praha : Brána - Knižní kiub, 1999, s. 208-214. Jiří Pavelka: Epochy a proudy, s. 1-42. Viz Téma č. 4. Debicki, Jacek - Favre, Jean-Francois - Griinewald, Dietrich -Pimentel, Antonio Filipe: Dějiny umění. Malířství. Sochařství. Architektura. Praha : Argo, 1998. Viz Téma č. 4. Spuuar, Pavel, a kol.: Kultura středověku. Praha : Orbis, 1972, „Věk středu" a naše kultura, s. 9-35. 1/ „VEK STREDU" A N AS E KULTURA Motto Cognitio rent m bumanarum magna pars est nostrae nolhiae, quamdiu sumus in státu via e (S. Bonaventura) Slovo „středověk" bylo, jak známo, vytvořeno humanisty 15.-16. století a pak v 17.-iS. století pevně zakotvilo, v historickém povědomí jako označení dějinné epochy středu mezi klasickou antikou a moderní dobou pokroku, navazující na to, čeho bylo v rozvoji lidského rozumu dosaženo ve starověkém Řecku a Římě. Dnes již sice dávno víme, že s vědeckou periodizací dějinného procesu má toto pojetí málo společného, stalo se však již natolik součástí naší humanistické kultury, že okřídlená rčení „poměry jako ve středověku" či „středověké temno" pro nás stále mají jasný pejorativní význam. Stále si ještě ne dosti jasně uvědomujeme, že tento „věk středu", který povrchně odbýváme jako jakési nedorozumění ve vývoji naší kultury a vlastně ho škrtáme jako opět jedno „temno", kterých jsou dějiny evropských národů plny, je vlastně po mnoha stránkách věkem zakladatelským, že právě ve středověku vznikla naše dnešní civilizace. Tuto skutečnost bychom snad při pozornějším zamyšlení byli ochotni přiznat - žijeme přece ve městech, jejichž centry jsou stále ještě středověké radnice a katedrály, uvědomujeme si, že hrad na kopci nad naší vsí je s ní spjat stejně jako její pole. Položíme-li si však otázku, JO kde vznikla naše kultura, odmítáme Í jen pomyšlení na to, žc by měla něco společného se středověkem, a odpo-povímc asi souhlasné, že se zrodila v antických městských státech Středomoří, jejichž demokratický, individualistický a světu otevřený duch se zdá tak blízký našemu a jejichž umělecké výtvory a estetické názory byly dlouho závaznou normou pro naše cítění. Naše kultura a civilizace je tedy pro nás jakýmsi dědictvím po antice a středověku, ve středověku samém spatřujeme pouhou nedokonalou syntézu nejrůznějších dědictví. Slyšíme tvrzení, že středověk byl vlastně určován neustálým zápasem o prisvojení humanistického dědictví antiky, že prožíval neustálé malé a omezené renesance, předcházející velkou renesanci 15.-16. století, nebo jsme přesvědčováni, že tímto cenným dědictvím bylo vlastně křesťanství, jež uchovalo a naplnilo odkaz antiky. Jsme přesvědčováni, že určující bylo střetnutí a svérázné splynutí anticko-křesťanských (tj. románských) a barbarských (tj. germánských) prvků. O těchto tvrzeních a jejich ideologických pozadích by bylo možno napsat knihu, která by byla zároveň velmi zajímavou historií sebeuvědomování evropské buržoazie od jejích začátků až po současnost. Bylo by také možno polemizovat například s omezováním Evropy na germánsko-ro-niánský svět a byly by to úvahy a polemiky jistě důležité, pro naše účely však málo užitečné. Stejně málo užitečné by bylo pouštět se do úvah o tom, zda a do jaké míry opravdu existují evropské dějiny a evropská kultura -vystačíme zde s celkem samozřejmým pozorováním, že naše kultura se zásadně lišt od jiných, mimoevropských kulturních okruhů. Neklademe tu totiž důraz na její „evropskost", ale na to, že kultura vytvářející se od antiky a zejména od středověku na území dnešní Evropy 11 tvoří jednotu dostatečně odlišenou celým svým historickým vývojem od jiných kultur. Pokusíme se tedy o úvahu na jediné téma: Jc středověk opravdu „věkem středu" mezi osvícenou antikou a znovuosvíceným novověkem? Je jakousi slepou uličkou vývoje? Vyjdeme přitom od zdánlivé podrobnosti: píšeme a tiskneme dodnes většinou latinkou, to jest koneckonců písmem latinského starověkého Ríma. Jen některé země, jako Německo (do roku 1941) či SSSR, si zachovaly svá písma, navazující přímo na písma středověká. Málokdo si však uvědomuje, že ve skutečnosti jc latinka zrovna tak středověkým písmem jako švabach nebo azbuka. Jde totiž o zábavný omyl italských humanistů z konce 14. století, kteří začali po celé Evropě sbírat rukopisy antických autorů. Nicolo Níccoli (1363 až 1437), florentský kupec a bibliofil, aPoggioBrac-c i o 1 i n i (1380-1459), kancléř florentský a vášnivý sběratel, propagovali v kruhu slavného mecenáše Cosima Medicejského staré krásné písmo, kterým byly psány rukopisy Cicerona a jiných autorů, jako písmo obdivovaného starověku. Nejstarší rukopisy Cicerona, Livia, básníků i prozaiků byly psány pěkným oblým písmem, tolik odlišným od nevzhledného lámaného písma jejich doby, že to humanistům připadalo téměř jako svatokrádci nechat opisovat spisy klasiků tímto barbarským „gotickým" písmem (tj. podle jejich představ písmem barbarských Gótů, jimž připisovali hlavní vinu na pádu římského impéria a jeho kultury). Začali proto napodobovat ono ušlechtilé písmo, které nacházeli v rukopisech posbíraných po klášterech i daleko na severu za Alpami. Nevšimli si jenom, že toto písmo, které považovali za ,,antické", vzniklo v klášterních skriptoriích říše Karla Velikého. Byla to jedna z ironií, kterými dějiny zesmeš- 12 ňují zasiepcné horlivec? Ano i ne. Nebyla to ironie především proto, že tento zdánlivě směšný omyl nebyl náhodný. Humanisté opravdu nemohli znát starší rukopisy antických autorů, protože i dnes poznáváme zdrcující většinu staré římské literatury právě z rukopisů 9. století; přímo ze starověku se zachovaly Jen nepatrné zlomky. „Středověk," říká jeden z vynikajících znalců, „byl lepším ochráncem starověké literatury, než jím byla poslední století starověku. Zachránil to, co se ještě zachránit dalo." Už poslední století starověku nenávratně ztratila vše, co neodpovídalo manýristickému a přerétorizované-mu vkusu doby, takže mnichové přepisující v klášteře v Toursu, Luxeuili nebo v St. Gallenu ve velkých opisovačských dílnách sraré rukopisy uchovali opravdu už jen poslední zbytky. Tato drobná skutečnost není jen pouhou kuriozitou, vydává svědectví o. něčem závažnějším. Ukazuje totiž, že naše běžné představy o středověku a antice nejsou tak jednoznačně správné, jak se nám zdá. Antika - tak jak existuje v našem povědomí - je vlastně obrazem složeným z prvků vybraných z klasického Řecka (a zde ještě především z Athén) a z jejich napodobenin v Římě 1. století. „Antické" však není totožné nejen se „starověkým", ale ani s „klasickým". Viděli jsme právě, že humanisté se alespoň částí svého snažení přihlásili ke středověku, či spíše k tomu výběru z klasické kultury, který zanechalo středověku poslední období starověku. Jen o málo více (díky nálezům papyrů apod.) máme k dispozici i my. Je to opravdu skutečnost zásadní důležitosti, všimněme si proto situace pozdní antiky poněkud podrobněji. Všechny učebnice dnes uvádějí, že ve 3. století začíná hluboká krize antického světa, a snaží se zaznamenat nejťůznčjší příčiny, které pro ni historikové mohou 13 najít. Často ale pro. tuto snahu po vysvětlení zatlačují do pozadí skutečnost, že právě v duchovní oblasti vedou všechny tyto příčiny kc změně nejzávažnčjší. Intelektuálové pozdní antiky byli přesvědčeni, že pokračují v díle započatém „starými", a dlouho neviděli, že jsou úplně jinými lidmi v úplně jiném světě. Něco podstatného se mezitím změnilo. Můžeme samozřejmě v souhlasu s tradičními učebnicemi líčit dějiny antické vzdělanosti od 3. století jako historii úpadku. Opravdu se od té doby o římské a z větší Části i o řecké literatuře hodné toho jména a srovnatelné s klasickou dá těžko mluvit. Vyčerpává se v bezduchém a manýristickém formalismu a je tak posedlá rétorikou jako mírou všech věcí (i lidských kvalit), že jen opravdu se sebezapřením lze číst například nabubřelé panegyriky nebo podle všech školských pravidel vybrušované listy prefekta města Ríma Quinta Aurélia S y m m a -cha (ca 340-ca 402), čestného a vzdělaného muže z nejlepší římské společnosti, intelektuálně však bezmocného. Přesto byl ve své době ideálem vzdělance. Dokonce ani tak bojovný křesťan jako „církevní Otec" milánský biskup Ambrož (ca 339-397) se s ním jako s literátem neodvažoval srovnávat, přestože Symmachus byl náčelníkem pohanské strany v Římě. Všichni tito kultivovaní a většinou milí a zdvořilí lidé psali mnoho, jedinou vadou jejich výtvorů však bylo, že neměly co říci, a ani se o to nesnažily; měly jen ukázat, že jejich autor umí psát elegantně a vznešeně. Zanechali kromě povodně veršů i početné sbírky listů, čteme-li je však, zjišťujeme, že vlastně neměly sdělovat nic; poslové byli štváni od jedné „villy" ke druhé jen proto, aby doručili líčení slunného odpoledne ... Rétorika vládla tak bezvýhradné jako snad nikdy 14 předtím nebo potem; s pádem republiky přestala být nástrojem politiky, stala se normou vzdělání, a tím prostředkem k dosažení místa v armádě bjrrok.LalCLdusících ohromné impérium. Cicero by sc byl už neuplatnil, jeho výmluvnost přestala být nástrojem uplatnění práva a zbraní v boji a stala sc nástrojem malodušné a malicherné úřednické kariéry a velmi často nestydatého pato-lízalství. Nikdy nebyl žádný císař dost tyranský, žádný správce provincie dost vydřidušský, aby se nenašel ne jeden, ale deset rétorů, kteří se předstihovali v jeho chvále. Zároveň se ovšem rétorika stala i teorií literatury, návodem, kterému se vyučovalo a podle něhož se naneštěstí i psalo. To vše ovšem nevysvětluje celkový úpadek tvořivého ducha. Vždyť právě tato rétorická tradice to byla, která dodnes určuje náš systém humanistického vzdělání, ono dědictví, s nímž se školské systémy všech evropských států potýkají, ale které sc neodvažují úplně odvrhnout. Krásná kniha E. R. Curtia o evropské literatuře a latinském středověku ukázala, jak tato tradice přes středověk vytvářela moderní literaturu, aniž jakkoli omezovala její tvůrčí potenci. Všimneme-li si však i jiných oblastí, vidíme stejný obraz: věda nepokračuje, spokojuje se s tím, co vytvořili „staří'1, a ani to už nebudí zájem; ne poznání, ne vědění, ale jen to, co je zábavné a kuriózní, je tradováno v různých příručkách. Historikové vědy si samozřejmě všimli, že matematikové a astronomové, lékaři a mechanikové té doby si už nekladli žádné zásadní otázky, a vysvětlovali to tím, že řecká věda sc dostala do slepé uličky, protože prostá pozorování, na nichž byla založena, už nemohla poskytnout nový materiál. To by bySo vyžadovalo experiment a samozřejmě přístroje tehdy nedosažitelné přesnosti. Je však zřejmé, 15 že to může být vysvětlení jen částečné; jisté totiž je, že řecký racionalismus a jeho touha po rozumovém uchopení světa zemřely pomalou a krásnou smrtí. Obdivovatelé jeho plodů byli schopni vytvářet už jen ubohé náhražky, kterým chyběl právě život. Lidé prostě nechtěli poznávat pomalu a postupně .podstatu přirociy...a ...sp.oícčnosti, chtěli, naráz pochopit pře-...^ílí^J-Sfe^^Y-ýi,Q.S.HÍ Svět se změnil a klidná harmonie jedince a společnosti, občana a státu, člověka a kosmu, v níž žili lidé „klasického" období, byla nenávratně ztracena. Z občanů menších či větších měst, kde každý měl alespoň nějaký vliv na utváření osudů celého společenství, stali se obyvatelé jediného ohromného světa - římského impéria. To jim bylo zpočátku domovem klidu a pokoje, blahobytu a prosperity, brzy se však změnilo v pochmurná kasárna, v nichž byl život sešněrován záplavou nařízení a předpisů, pršících jako zhoubný déšť z císařských kanceláří, kde se armáda pilných úředníků snažila předepsat jedinci každý krok v jeho životě. Všichni - s císařem v čele ~ jednali z nejlepsích pohnutek a často asi opravdu nemohli jednat jinak. Od 3. století přešlo impérium do defenzívy a pomalu se stávalo obleženou pevností, navíc ještě zmítanou stálými boji mezi obránci. Bylo třeba stále více vojáků, proto se musely zvýšit daně. To však nadlouho nepostačovalo, -proto bylo třeba zhorši.....minci, tj. provést inflaci. To ovšem vyhnalo do výše ceny a učedníci se divili, že ceny stoupají přes všechny dobře míněno zákazy v jejich ediktech, stylizovaných podle všech pravidel rétorického přesvědčovacího umění. Přihlíželi bezmocně, jak jsou jejich poplatníci ruinovaní a jak výnosy daní klesají, a nemohli pochopitelně najít jiný recept pro nápravu situace než zakazovat poplatníkům opouštět své statky, připoutal 16 každého k jeho zaměstnání - sedláka, vojáka, řemeslníka a tak dále až po herce a tanečnice - a začlenit je dědičně do jakýchsi cechů. Tvrdí se často/že pro tento systém byla_v^ jak se s ní Rím setkal například v Egyptě za posledních Ptolemaiovců, než ho učinil svou provincií. Není to nesprávné, zapomíná se však, že přes všechnu orientální pompu svého dvora zůstával císař vždy především služebníkem státu, jehož dobru sloužil tak, jako se ve starých městských státech každý občan podřizoval dobru obce. Měl pak samozřejmě právo vyžadovat totéž ode všech občanů a všechny jeho činy byly jen články řetězu rozhodnutí vyplývajících jedno 2 druhého a sloužících k udržení a upevnění říše. V této situaci bylo pochopitelné, že staré náboženství, regulující život v obci, nepostačovalo; nepostačovala ani filosofie, pro niž byl jedinec opět především občanem. Proto slavily velké úspěchy různé kulty přicházející z Orientu, jejichž společným znakem byla lhostejnost ke státu a které slibovaly jedinci spasení v posmrtném životě. Člověk, který se dostal do rozporu sám se sebou, s tím, co svým společenským jednáním vytvořil, hledal ztracenou harmonii v projekci sebe samého jinam, mimo tento neutěšený svět. Křesťanství bylo poměrně dlouho jen jedním z těchto kultů a zdaleka ne nejúspěšnějším. Mělo však před ostatními některé výhody: zpočátku přísnou, po židovství zděděnou netoleranci, dále svá svatá Písma a poměrně pevnou organizaci; proto nakonec zvítězilo. Prošlo mnohými proměnami. Z učení malé .židovské s.ekty. se stalo na východě říše téměř filosofií (nezapomeňme, že novoplatónství bylo programově iracionalistické), aby se pak •- zejména na Západě, krizí krutě postiženém - i; znovu podřídilo duchovnímu klimatu doby, kterou vynikající znalec charakterizoval jako magickou kulturu. Mezitím se stalo státnirn náboženstvím jíše a opravdu se snažilo tomuto úkolu dostát - za cenu smiřování nesmiřitelného; to však nebylo v křesťanské věrouce ničím neobvyklým. Krize společnosti zatím pokračovala. Útočné války dávno přestaly, tím vsak vyschl proud otroku a jejich cena neustále stoupala. Systém výroby zboží pro městský trh, opírající se o masovou práci otroků, sc hroutil nejen proto, že jich byl nedostatek, ale i 'proto, že řemeslnické výrobky kupované na trhu za vyráběné zboží (hlavné potraviny) byly stále dražší, a vyplácelo se proto opatřovat si je doma ve vlastní .režií. Vytvářela se tak už v posledních stoletích starověku snaha po úplné.....hospodářské... soběstačnosti velkých i menších výrobních jednotek, typická pak pro 'Středověk. Městská.....civilizace .spěla ke_svému_konci, těžiště života_-sc ...pjĹenášeJq m\ yenkov, který města už nepotřeboval -a i politicky sc snažil starat se sám o sebe. Pak přišli .barbaři, říše padla a jen rotoři nad tím naříkali, Lid barbary vítal, protože zvůle ,a anarchie byly pro něj snesitelnější než spořádaný útlak státu. Byly to vojensky organizované družiny bojující proti každému, které uvedly do pohybu pestré obyvatelstvo lesů záalpské Germánie a stepí jižní Rusi. Trosky germánských kmenů, Hunové, Alanové a Sarmate - to vše smícháno a spojeno ve více či méně trvalých federacích (které jen z pohodlnosti nazýváme kmeny) - se vrhly přes hranice říše tlačeny zezadu stále novými nájezdníky, zoufale hledajícími ani ne tak poklady, jako půdu, která by je uživila. Alarichovi Gótové vyplenili roku 410 Řím ne pro zlato a šperky, ale pro potraviny, které tam doufali líi najít. Barbaři se usadili mezi starým obyvatelstvem na venkově a pomalu s ním splývali. Města se vylidňovala, jen v některých sídlili noví vládci, obklopeni svou divokou družinou a některými vzdělanci, kteří spolu s nimi předstírali, že se vlastně nic nezměnilo, že stará civilizace trvá dále pod novými pány. Zatímco T h e o d o r i c h (t 526) sc usadil ve starém císařském sídle Ravenně, usídlili se již merovejští vládcove Franku raději v lese před Paříží než ve městě samém. Evropa, vplulado.klíd-- něho. řečiště archaických agrárních civilizací a tato změna zasáhla i kulturu. Sterilní rétorická vzdělanost vyšších vrstev stejně jako zvulgarizované křesťanství, prosycené vírou v zázraky a primitivními praktikami mnichů, žily ve městech a sdílely jejich osudy. Venkované - „pagani" (pohané) -byli tím vším sotva dotčeni a spokojovali se svou archaickou vírou v bohy a bůžky plodnosti, zajišťující úrodu, vírou vlastní všem agrárním civilizacím už od neolitu. V tom se nijak nelišili od 'nově příchozích - ti si však přinesli navíc heroickou kulturu bojovníckych družin, charakterizovanou známou epikou s látkami branými nejčastěji právě z období -stěhování národů. Vzdělání už nikdo nepotřeboval, jen církev se bez jeho minima ipřcce jen nemohla obejít. Kněz musel umět číst a především znát alespoň základy správné latiny, aby mohl bez chyb reprodukovat přinejmenším hlavní liturgické formule. V 8. .století například řešil papež otázku, zda 'křestní formule zkomolená 2 neznalosti latiny je platná. Dříve •měli kněží samozřejmě nutné vzdělání z domova a ze světské školy, nyní však museli biskupové sami vychovávat své kleriky a starat se o jejich školení; tím spíše rse o to musely starat kláštery, které .se už dříve oddělily od světa, a tím i světského vzdělání. Bylo to ovšem pouhé profesionální školení, které mělo ke skutečnému vzdělání daleko. I to se však prosazovalo těžko ve všeobecném odporu ke světské vzdělanosti, zamítajícím jakékoli studium starých autorů, dokonce i jako vzorů stylu. Bylo spíše zásluhou jednotlivců, že přece jen zůstalo mnohé zachováno. Jakousi syntézu těchto roztříštěných .sňali provedla pak karlovská renesance, navazující hlavně na tradice irské a anglosaské. Vypracovala zejména jednotné písmo, 0 kterém jsme sc již zmínili, a položila základ jednotnému vyučování v systému trivia a kvadrivia, převzatého 1 s učebnicemi 7. .pozdně římských rétorských škol. To jc třeba zvláště připomenout: raný středověk nezachoval dědictví 'antiky", ale. navázal na pozdní antiku. Každý, kdo čte už připomenutou (bohužel u nás ještě nepřeloženou) knihu Curtiovu, musí to zpozorovat; uvidí totiž, že středověk přejímal spolu se systémem vyučování kanonizovaným v pozdní antice t kánon autorů, celý rétorický ráz vzdělání, jeho manýrismus a jeho školometství. Zároveň však zpozoruje (ačkoli tato stránka věci přichází u Curtia poněkud zkrátka), že s tímto dědictvím naložili vzdělanci raného středověku po svém. Vergilius, rozcupován v bezduchých komentářích, jim byl prezentován jako učebnice rétorických figur, brzy se však našli autoři, kteří ho četli pro potěšení a pokoušeli se ho napodobovat po svém. Vznikla tak zvláštní literární kultura, charakterizovaná především značnou exkiuzívností. Jejím publikem byli jednotlivci roztroušení po klášterech celé Evropy, kteří měli mezi sebou jen špatné a nepravidelné spojení, takže jejich dílo mnohdy ani neproniklo za zdi mateřského kláštera. Častěji se ovšem přirozeným během věcí vytvářely společnosti přátel různých klášteru, kteří si navzájem půjčovali knihy a kritizovali svá díla. 20 11 Vládla tu pochopitelně záliba v c výlučnosti, v jemnosti stylu a vůbec v určité samoúčelnosti literárního snažení. Umění pro několik přátel se snadno stává umením, pro umění. Přece však je tato charakteristika, shrnutá S. Heli-manem ve slovech „literární štěstí v tichém koutku", nepřesná. Svědčí o tom ji?, to, že nejrozšířenějším literárním druhem bylo (vedle legend) dčjepiscctví, a to 7. velké části historie „nejnovějších dějin" či „dějin současnosti", jak říkají Francouzi. Jsou to v nejvyšším stupni poučné komentáre politického dění, na němž jejich autoři měli mnohem menší účast než jejich starověcí předchůdci, komentáře psané pro literární přátele, kteří pak mohli nanejvýše něco z nich tlumočit negramotným „tvůrcům" historie. Zájem o život vzdělancům nechyběl, chybělo jim jen publikum. Bylo to konečně pochopitelné, společnost měla jiné starosti než se zajímat o verše napodobující Vergilia. Tradiční učebnice, podávající tzv. fakta, nemohou tvář oné doby vůbec vystihnout. Líčí nám její dějiny jako dějiny vznikajících a rozpadajících se říší, mluví o státnických činech panovníků a vzbuzují v nás dojem, jako by se dobyvatelské války Karla Velikého lišily od válek Napoleonových jen primitívností Karlových vojáků. Zastírají tak, že to byla doba anarchie téměř naprosté, že „státy" byly jen souhrny osob ovládaných hordami divokých bojovníků primitivního a barbarského náčelníka. Každý tu bojoval s každým a všichni bojovali především s přírodou, které se tvrdou prací snažili vyrvat dostatek potravy. Zít znamenalo především uživit se a vlastně jediným způsobem obživy bylo zemědělství. Civilizace středověku je civilizaci zemědělců, žije v jejich světě a jejich problémy. Přitom je třeba si uvědomit, že středo- věké zemědělství začínalo na velmi nízké úrovni, mělo k dispozici jen primitivní a nedokonalé zemědělské náradí (někteří historikové jsou dokonce přesvědčeni, žc /počátku byly i tak obyčejné /.elezné nástroje jako sekera a motyka vzácnosti). Pracovní sila tak byla nedostatečně využívána a nedokonalost nářadí bylo třeba nahrazovat silou svalů. To pochopitelně znamenalo, že potřeba pracovních sil byla neúměrně veliká, čímž také rostl počet úsc, která bylo třeba z daných výnosů nakrmit. Pole sama nemohla tedy zemědělce uživit, nedávala mu možnost věnovat se plně produkci obilí, které by bylo spolehlivým základem výživy. Zemědělec byl v raném středověku nejméně zpoloviny odkázán na doplňkové způsoby obživy, především na chov dobytka. Pro ten však nebylo dostatek píce; musel se živit sám pastvou, a to pastvou hodně podřadnou, nejčastěji spásáním nízkých lesních podrostů. Podle toho ovšem vypadalá také užitkovost. Primitivní obilnářství, doplňované neméně primitivním dobylkářstvím, se tak pohybovalo v .neustálém bludném kruhu: protože zemědělec nemohl svým ubohým nářadím dostatečně obdělat půdu, musel ji nechávat ležet úhorem, aby se alespoň částečně vzpamatovala. Musel na ni vysévat veliké množství osiva, aby ho alespoň část na špatně připraveném poli vzešla. Pomáhal si proto tím, že oséval velké plochy, ty si však ukrajoval z luk a pastvin a zbavoval se tak možnosti získat dostatek mrvy ke hnojení. Výsledkem takového primitivního hospodaření byly pak neuvěřitelně nízké výnosy; jedno zaseté zrno dávalo podle okolností dvě až čtyři zrna při sklizni. Plýtvání půdou, plýtvání pracovními silami, plýtvání jedinou energií, která byla k dispozici - silou lidských 21 23 a v mnohem menší míre zvířecích svalu, nepatrné výnosy, ohrožované každou nepřízní počasí, to všechno způsobovalo, že zemědělství bylo velmi labilní. Muselo živit nepoměrně větší počet pracovníků než později (nemluvo již o dnešku, kdy se procento lidi v zemědělství pohybuje ve vyspělých zemích okolo dvaceti až třiceti procent obyvatelstva). Není proto divu, že každá celkem obvyklá neúroda mohla mít katastrofální následky, že hlad provázel lidi od kolébky do hrobu, a to nejen ten hlad, který zaznamenávali kronikáři jako zvláštní událost. Bylo to každoroční hladovění na jaře a v časném létě, kdy už nebylo zásob z minulé sklizně, byl to stálý hlad v době nejtěžších polních prací. Slabi, chronicky podvyživení a nedostatečnými nástroji vyzbrojení zemědělci se museli držet těch míst, jež mohli obdělávat bez větších nesnází, tedy především volných a nezalesněných planin. Žili tak rozptýleni ve velikém lese, který odděloval jedny od druhých a na který oieměli dlouho sílu zaútočit. Lidé se nestýkali buď vůbec, nebo jenom výjimečně, žili v izolaci, která jistě nepodporovala šíření nových idejí a nových poznatků. Rozbít tuto izolaci mohly jen pravidelně navštěvované trhy, dobře zásobované řemeslníky schopnými produkovat dostatek nutného zboží. Řemeslník se však mohl v této společnosti sotva uživit, musel sám obdělávat pole a nezbývalo mu času, aby mohl vyrábět pro zemědělce ve větším množství dokonalejší nástroje, které by jim' umožnily klučit les a získat více píidy, což by bylo znamenalo také více obilí, které by pak zase mohli směnit ;s řemeslníky za jejich výrobky. Místo toho spotřebovávali zemědělci velkou většinu toho, co vyrobili, sami. Neměli tedy co prodávat ani za co kupovat, peníze hrály v hospodářském životě 'jen nepatrnou úlohu a bludný kruh, v němž se pohybo- valo zemědělství, tak vlastně zahrnoval celé hospodářství. V této hladovějící společnosti musel každý, kdo se neživil sám prací na poli, žít z práce jiných. Jako každá společnost nemohla se ani středověká společnost obejít 'bez určité organizace, a musela si proto dovolit přepych vydržovat, určitou skupinu lidí, kteří plnili „organizační" funkce, a kteří tedy měli moc. Ten, kdo měl moc, měl vsak také možnost poskytnout ochranu, která byla v anarchistických poměrech raného středověku stejnou životní nutností jako potrava. Menší i větší „mocní" tak získávali dobrovolně i násilím stále více závislých lidí. To vše se odehrávalo v malých lokálních společenstvích, vznikala tedy nová organizace společnosti, budovaná na pozvolna se formujícím feudálním vztahu pána a poddaného, „zdola". Vláda panovníka byla jen jakýmsi regulujícím a usměrňujícím prvkem v boji aristokracie o vybudování jejího panování nad lidmi a půdou, prvkem silným tam, kde aristokracie byla slabá, a slabým tam, kde byla silná. Tak jako byly rozmanité životní podmínky malých a roztříštěných lokálních společenství, byly rozmanité a pestré i formy vztahů mezi lidmi. V téměř každé vesnici se vztah závislých lidí k jejich pánům lišil, ještě zdaleka tu nebyly pevně uzavřené stavy s vymezenými právy a povinnostmi. Situace se radikálně změnila teprve v n. a 12. století, kdy se podařilo rozbít onen bludný kruh ekonomiky, který jsme si právě popsali. Čími to začalo, je těžko říci, při prvním zběžném pohledu pozorujeme fakt spíše biologický: přibývá lidí a přibývá jich istále rychleji. Podle jistě nepřesných, avšak přece jen názorných odhadů se zvýšil počet obyvatelstva asi ze 46 miliónů v roce 1050 přibližně na 73 miliónů v roce 1300. Druhý fakt je také zrejmý na první pohled; na mapě Evropy mizí se stále stoupající rychlostí zeleň lesu a šíří sc hněď polí, vesnice útočí na dosud nedotknutelný les s takovou energií, že hustota sídel v některých oblastech zakrátko dosahuje dokonce větší úrovně než dnešní. Kde se však tato nová energie vzala? Opravdu jednoznačnou odpověď je těžko dát. Jedna z teorií tvrdí, že sc náhle značně zvýšila populace; bylo třeba živit více lidí, proto sc lidé postarali, aby vyráběli více, na větších plochách a s menším vynaložením práce. Druhá tvrdí, že se zdokonalily výrobní nástroje, a proto bylo možno zlepšit produktivitu práce v zemědělství, klučit lesy a živit více lidí. Zvýšení populace by pak bylo následkem, a ne příčinou. Ve skutečností asi nelze príčinu a následek tak jednoduše oddělovat; revoluce v zemědělství, ke které došlo ve t2.-13. století, byla zřejmě zároveň příčinou i následkem přírůstku obyvatelstva. Především se tehdy velmi rozšířilo používání pluhu, který oral hlouběji a dokázal i obracet zeminu. Půda tak byía pro osev lépe připravena a dávala lepší výnosy než staré rádlo, které jen rozrývalo povrch půdy a la to iniciativa zdola, která si vymohla prostor pro svobodné jednání a prolomila bludný kruh, v němž sc agrární civilizace pohybovala. Zemědělec klučící v potu tváře na okraji své vesnice nové pole nebo zakládající hluboko v lesích novou vesnici musel mít alespoň minimální jistotu, že toto nové pole bude moci nerušeně obdělávat on i jeho děti. Potřeboval nějakou záruku, kterou nacházel v novém emfyteutickém právu, podle něhož uzavíral s pánem smlouvu .zaručující pánovi feudální rentu a poddanému dědičnou držbu s právem odkazu. Jestliže tedy šlechta bojovala za svou „svobodu" (a také jí dosáhla), musela také jakousi (i když omezenou a sotva toho jména zasluhující) „svobodu" přiznat i svým poddaným. Přímo bojovým heslem se stala „svoboda" ve městech vznikajících v 11. století na západě Evropy jako svobodná sprisahaní (komuny) svobodných lidí, kupců a zčásti i řemeslníků. „Městský vzduch činí svobodným" zněla zásada, o kterou města dlouho sc svými pány bojovala a kterou nakonec prosadila, ne pro dobrou vůli pánů, ale proto, že zásada svobodného stěhování byla nezbytným předpokladem jejich vzniku a rozvoje. Opět to byla tedy iniciativa zdola, která si vymohla prostor pro svobodné jednání, onu podivuhodnou středověkou svobodnou nesvobodu, která nebyla ani svobodou v moderním slova smyslu ani porobou tak, jak si ji dnes představujeme, ale privilegiem, jehož garantem nebyl stát jako tvůrce práva, ale jakási dohoda zúčastněných, chápaná jako právní vztah. Netroufám si zde definovat středověkou svobodu, znamenalo by to hluboce pochopit sám základ společnosti té doby, pochopit feudální společen- 3u ský vztah v celém jeho rozsahu a obsahu - a toho jsou historikové ještě dosti vzdáleni. Nemohu ji ani popsat, K tomu zde není příležitost, setrvejme proto na paradoxním opisu „svobodné nesvobody" a uvědomme si, že nejde ani o moderní svobodu, ani o nesvobodu. Híedáme-li tedy odpověď na otázku, v čem byla výjimečnost středověkého feudalismu na území Evropy, zdá se, že je ji třeba hledat právě v této oblasti, ačkoli je zřejmé, že činit si nárok na nalezení nějaké jasné a přesné odpovědi by bylo jistě předčasné. Jisté je pouze, že hledat vysvětlení v nějakých „dědictvích", která měla být oním tvůrčím prvkem, katalyzátorem evropské středověké společnosti, je nemožné. Proč si však nepřiznat, že to byly síly zrozené v anarchii raného středověku, které ji vyvedly na novou cestu? Ve všech jiných agrárních civilizacích to byl panovník, jeho moc, která byla hlavní ii rozhodující silou společnosti. V evropském středověku však nebyla nikdy „anarchie" natolik překonána (a historikové 19. století, zbožňující stát, nad tím nikdy nepřestali naříkat), aby se panovník dostal do tohoto postavení. Společnost se organizovala sama, iniciativa vycházela zdola. A to nepochybně hluboce poznamenalo celou evropskou kulturu. Zdá se totiž (k důkazu by bylo třeba knihy), že tendence k racionálnímu jednáni, nesená určitým individualismem, důvěrou individua ve své schopnosti a možnosti efektivního jednáni, která bývá často prohlašována za specificky evropskou (a nesporně jí byla od renesance), se zrodila právě zde, v chaosu a anarchii raného středověku, v omezených lokálních společenstvích, kde hranice jednání byly postřehnutelné, kde se výsledek dostavoval v konkrétní hmatatelné formě, ar už jím bylo postavení hradu, založení rodinného kláštera nebo jen vyklučení nového pole na kraji vsi. 3 L Domnívám se, že zde máme jeden ze základních proudů evropských dějin, který je bezpečně odlišuje od dějin ostatního světa; bylo by však velice hrubou „aktualizací", kdybychom pojmy jako „racionalismus" nebo „svoboda" chápali v moderním smyslu. Před tím je třeba co nejdůrazněji varovat, zvláště proto, že se velmi dobře hodí k „ideologickému" zneužití. Vystihnout jejich dobový obsah je velmi obtížné, zřejmé je pouze to, že stejné jako svoboda byla zároveň nesvobodou (a vlastnictví zároveň ne-vlastnictvím, právo ne-právem atd.), byl racionalismus zároveň iracionální, a to nejen ve filosofické rovině, ale i v rovině „racionálního jednání", kde například statky byly shromažďovány proto, aby se jimi plýtvalo. Teprve renesance a ještě spíše pozdější doba postavily všechny tyto pojmy do protikladu. Tvrdím-li tedy, že v raném středověku začíná onen proud, který ústí v našem technícistním, teleologickém myšlení, zdůrazňuji zároveň, že si musíme být vědomi toho, že tu nejde o žádný přímočarý vývoj, ale o kontinuitu v diskontinuitě, s níž se v dějinách stále setkáváme. Myslící lidé 9. století mysleli jinak než lidé 19. století, určité prvky myšlenkových pochodů se však sobě podobají a jsou tu určité genetické souvislosti asi i proto, že reagují na životní situace podobné, když ne přímo totožné. Vzdělanost a kultura středověku a novověku jsou zásadně odlišné už proto, že novověká kultura je sekularizována, přesto však mají základní rysy společné. Jistě bude shoda v tom, že to společné lze shrnout pod pojmem humanismus; doby, kdy humanismus byl středověku upírán, jsou už za námi, spor bude jen o jeho obsah. Co především vadilo, bylo to, že jsme středověk viděli očima těch, kteří o něm zanechali svědectví - literátů usazených v klášterech a komentujících odtud tu 32 vášnivě, tu rezignovaně a melancholicky „světské" dění. Byli bezbranní a závislí na nositelích moci - té moci, jež nutně byla v jejich očích nebezpečnou zvůlí, kterou bylo třeba teprve ovládnout jako nosorožce, k němuž už sv. Augustin (354-430) přirovnával světská království. Je proto pochopitelné, že jejich obraz světa je tendenční, líčí ho tak, jak by si přáli, aby vypadal. Oni jsou tvůrci obrazu středověku jako doby hluboké (i když snad naivní) víry, doby odvrácené od tohoto světa. Odtud pak dedukují historikové: tento světový názor je odrazem strnulosti, lokální omezenosti, tendence k uzavření společenských skupin, která byla typická pro hospodářské a sociální poměry středověku. Jenže ve skutečnosti byla středověká společnost v neustálém pohybu horizontálně i vertikálně, v prostoru i na společenském žebříčku, byla vše jiné než uzavřená. Více než otázky posmrtného života ji vzrušovaly otázky života vezdejšího, či spíše měla příliš mnoho na práci, aby se mohla věnovat sebereflexi. O myšlení světských vrstev víme velmi málo, nejen proto, že byly negramotné, ale jistě i proto, že necítily potřebu se hlouběji vyrovnávat se světem. Ve starší vrstvě francouzských hrdinských písní chansous de geste je jednotlivec jaksi samozřejmou součástí společnosti, jinak je tomu však už ve 12. století. V literatuře té doby je zřejmá snaha „rcintegrovat individuum do společnosti", jak tvrdí jeden z jejích nejduchaplnějších interpretů. Raný středověk není opravdu asketicko-klerikální, ale aristo-kraticko-bojovnický. Situace se mění až od 11.—12. století, od doby, kdy - jak jsme viděli - ve společnosti nastaly zásadní změny. Tehdy v křižáckých výpravách a rytířské kultuře se setkal svět šlechty se světem kleriků. Záhy se přihlá- 33 .sil i lid se svými kacířstvími, která byla dosud nevídaným vniknutím lidu do sféry úvah o lidském údělu tváři v tvář společnosti, světu a věčnosti. Vzdělanost kleriků se mezitím opět proměnila - stačí si připomenout vznik universit, svobodných obci učitelů a žáků, jednoho z nej-krásnějších (snad i proto, žc dnes už přežitých) plodů naši vzdělanosti. Tehdy vznikla evropská inteligence (tak odlišná například od čínské mandarínské inteligence) jako skupina lidí sloužících perem a perem bojujících. Umění pro umění, které se dosud krčilo v klášterech, se stalo uměním pro mnohé, literáti přestávali svět komentovat a začínali ho měnit. Popsat tento bouřlivý nástup myšlení, zmocňujícího se sebevědomě pod heslem rozumu i Boha, není už naším úkolem. Postačí, budeme-li konstatovat, že se tehdy konstituovala v pevných obrysech evropská humanistická kultura. Antické dědictví se tehdy ve víru hlubokých společenských proměn a dík trpělivé intelektuální práci evropských vzdělanců transformovalo tak, že se postupně stávalo jen starou nádobou naplňovanou novým obsahem. To, co 2 něho přebývalo, bylo právě to nové, čím středověcí vzdělanci reagovali na životní skutečnost své doby. Viděli jsme v ní zvláštní důraz na individualismus, na jednajícího jedince. Tímto duchem je prodchnuta nejen „renesance 11. století" - kultura rodící se inteligence, ale i kultura aristokracie, vytvářející například jedinečné (jinde se neopakující) pojetí rytířské lásky, určující evropskou představu o lásce dodnes; ve jménu těchto představ se hlásí ke slovu i městští a lidoví kacíři. To vše ovšem v rámci křesťanství (oficiálního či neoficiálního, vulgárního Či filosofického); uvědomme si vsak, že také humanisté renesance zdaleka nebyli ateisty (ukázala to například 34 krásně kniha L. Fevbra o RabeSaisovi), odvrhli jen to, co byio opravdu zastaralé, „gotické". Sekularizace evropského myšlení trvala delší dobu. Dynamika evropské společnosti, nutící jednotlivce stále častěji jednat do neznáma, do budoucnosti, rozbíjela nutně onen monotónní koloběh předem určeného života, vlastní všem agrárním civilizacím. Středověk sice začínal také jako agrární civilizace a jeho život byl také určován rytmem polních prací (naučil se znát čas teprve ve městech, kde hodiny na kostelní věži odbíjely rytmus nového pracovního dne, a ne už ročních období), avšak klid tradice a pokojného trvání v bezbřehém času byl neustále narušován neklidem činu emancipujícího stále nové vrstvy společnosti a vytrhujícího je z tradičních a navyklých kolejí života. „Staré dobré právo", „starý dobrý mrav" - to byla všeovládající hesla a málokteré slovo mělo tak podezřelý a pejorativní nádech jako „modernus". Zjišťujeme-li však, co je jako „staré a dobré" označováno, vidíme velmi často, že jde o jevy velice mladé; „starými svobodami" byla emfyteutická privilegia stará několik desítek let. Cítíme tu bolestný rozpor mezi jistotou tradice a nejistotou nového, který ovládá středověké myšlení. Proto se také intelektuálové 12. století přesvědčovali, že „stojí na ramenou gigantů", jen aby si nemuseli přiznat, že stojí na vlastních nohou; proto lidoví kacíři obnovovali starou církev, „zákon boží", místo aby samostatně formulovali své problémy. Bylo by velice laciné krčit nad nimi rameny, jejich neklid a pochybnosti si zaslouží úcty. Zároveň ovšem cítíme nostalgii po jejich klidu a jistotě, které jsme ztratili. Zda právem, je těžko říci. Spíše se zdá, že to, co středověku závidíme, je naše iluze o něm; středověký člověk se nám příliš snadno stává opět jedním „dobrým divochem". 35 Neklaďme si však tyto otázky, které mohou být jen předmětem mnohem širších a povolanějších úvah, a pokusme se shrnout to, co z našich úvah vyplývá. Především lze říci, že evropská civilizace začíná opravdu v raném středověku. Civilizace pozdní antiky se celým svým rázem mnohem spíše blíží civilizacím žijícím v „asijském výrobním způsobu" než ve středověké evropské civilizaci. Ostatně osudy Byzance jako té části impéria, která přetrvala, ukazují jasně, kam vývoj směřoval. Kultura antiky, přejímaná středověkem jako kultura pozdní antiky, byla pouhou formou, které dal středověk obsah úplně jiný. Evropský humanismus byl nesen dynamickými silami společnosti, jeho „racionalistická" tvář byla výrazem „racionalistických" tendencí otevřené a vlastně „anarchistický" organizované společnosti. Nebyla to velká kultura, nemohla se srovnávat s kulturou Cíny nebo Indie (šok, který zažili nemytí a nevzdělaní křižáci při setkání s rafinovanou kulturou Arabů, sehrál také svou velmi důležitou roli při „kulturní revoluci" 12. století), byla to však kultura společnosti neustále se měnící, hnané kupředu změnami nastupujícími ve stále rychlejším sledu. Nebylo jí dopřáno klidu staletí a tisíciletí, v nichž dozrává velikost. Jiří Pavelku: Intimita, umění a masová média Intimita je pozoruhodným produklem společenského života, nebol" odráží "'gramatiku" (konumikativnilio) jednaní človeka, Izn. dobová kultúrni paradigmata.1 Predstavuje konsirukl budovaný v procesech lidského dorozumíváni a současné výsledek adaptačních scSiopností člověka podléhat vlivům prostředí. Pojcti i mimi ty se mění v konkrétní kulíunú oblasti v průběhu historie na diachronické ose. ale také ve vztahu k jednotlivým "uzavřeným" etapám vývoje na ose synchronní. Tcnlo fenomén se projevuje jednak v oblasti žité každodennosti (rituály),2 jednak ve sféře duchovní (mýty, morálka, legislativa).1 Médiem, které se oblast intimity pokouší zachytit v obou íčclito aspektech, je umění, především ústní slovesnost, literatura, dramatická tvorba, výtvarné uměni, fotografie a film.* Cílem tohoto příspěvku je postihnout zásadní změny vpojeli intimity, lak jak je přináší poslmodcnú koncept kultury,5 a to na pozadí středověkého a novodobého pojetí intimity. Zaměřím se pouze na některé aspekty tohoto procesu, na vztah intimity a erotiky a na roli, klerou v těchto procesech sehrávají masová média. 1 Srov, Pavelka, Jiří: Předpoklady literárního dorozumíváni Masarykova univerzita, Brno 1998. 2 Srov. Breuers, Dieter: Na hradech, v klášteřích, v podhradí. Středověk, jak ho nemáte. Brána, Praha 1999. Dülmen, Richard van: Kultura a každodenní život v raném novověku (16.-18. století). Díl 1. Dům ajeho lidé. Argo, Praha 1999. Lc Goff. Jacques, ed.: Středověky člověk a jeho svět. Vyšehrad, Praha 1999. 5 Srov. Giddens, A.: The Transformation oflntimacy: Sexuality, Love and Eroticism in Modem Societies. Polity Presss, Cambridge 1995. 4 Srov. Pavelka, Jiří: "Sex, manželství a láska v antické a stredoveké literatuře. Příspěvek k paradigmatu intimity evropského kulturního okruhu." In: Choclioláč, Bronislav - Jan, Libor - Knoz, Tomáš, ed.: Nový Mars Moravicus aneb sborník příspěvků, jež věnovali prof. dr. Josefu \ alkovi jeho žáci a přátelé k šedesátinám. Matice moravská, Brno 1999, s. 209-224. Pardyová, Marie - Pavelka, Jiří - Pospíšil, Ivo: Euroroamerická civilizace. 592 stran. In: Malina, Jaroslav, ed.: Kruh prstenu. Láska v životě a literatuře světa srdcem a rukama českým malířů a sochařů. Sv. II. Nadace Universitas Masarykiana - Nakladatelství Georgetown - Nakladatelství a \ydavatels(ví NAUMA, Brno 2000. 5 Srov. Pavelka, Jiří: O poznání, hodnotách a konceptu postmodernismu. Několik poznámek ke změnám paradigmatu euroamerické ktilmry v letech 1930-1995. Bulletin Moravské galerie v Brně 55, 1999, s. 1G8-173. Intimita, umění o masová média Inliiniln. uměni a masová média Kiillura nocování se stala atributem společenské úrovne domácnosti. Postupné byla vnímána jako jeden ze základních společenských rysů, rozlišujících civilizovanou společnost od společnosti necivilizované, primitivní. Tyto zméuy se promítly také do oblasti služeb. "Ve středili Evropě se teprve během 18. století diferencovaly městské hospody na hromadné noclehárny řemeslnické Jierberky a luxusnější ubytovací hostince s jednotlivými pokoji a lůžky, z nichž se vyvinuly pozdější hotelv "w V důsledku těchto procesů se stud stal -významnou novodobou společenskou institucí regulujíc! lidské chováni. Nepřejal ani nepotlačil funkce "strachu" a "hříchu" jako osvědčených regulativních principů lidského chování." Stud byl spojován s pocity viny, a lim účinnost "strachu" a vědomí "hříchu" spíše posiloval, než oslaboval. Vznik novodobého typu intimity, spjatý s kategorii studu, měl za následek, že již v raném novověku začala být sexualita regulována a labuizována. Proto se vztah k sexualite ve středověku jevil ve srovnání s novověkem jako otevřenější a svobodnější. Otevřené, veřejné projevy pohlavního pudu byly naopak v nové době pokládány za něco necivilizovaného, iiekiiltiiriíího. Dané změny neznamenaly odstranění, ale zprivatizováni sexu za dveřmi ložnicí. Současně vznikaly dvě dichotómiu funkční sféry, v nichž se projevovalo sexuální chováni jednotlivce - cudné legalizované manželství, jehož smyslem bylo rození a výchova dětí, a hříšná erotika, orientovaná na mimomanželské vztahy. V šlechtických kruzích byla promiskuita tolerována u obou pohlaví, stala se společenskou hrou a zábavou, což poprvé legitimizoval rokokový koncept světa a erotiky Nižší vrstvy neměly k podobnému typu chování příznivé ekonomické podmínky. Tento stav trval také po celé 19. století a v první polovině 20. století, i když nově vzniklá, masová média (denní tisk, fotografie) a aktivity modernistických a avantgardních směrů a proudů (naturalismus, dekadence, surrealismus) začaly postupně nabourávat a ničit pojetí novodobé intimity. Společenské skandály a soudní procesy proti jednotlivcům ohrožujícím koncept křesťanské intimity a mravnosti12 se staly vnějšími projevy postupně sc prosazujících 'Shorter, E.: "Illegitimacy, Sexual Revolution, and Social Change in Modem Europe. In: Roiberg, R. I. - Rabb, T. K., ed., Marriage and Fertility. Studies in Interdisciplinary History. Princcnton University Press, Princetnon 1980. l0Petráň, Josef, a kol.: Dějiny umělecké kultury ILL Karolinum, Praha 1995, s. 112. " Srov. Delumeau, Jean: Strach na Západě ve 14.-18. století. Obležená obec. 1. Argo, Praha 1997. Delumeau, Jean: Hřích a strach. Pocit viny na evropském Západě ve. 13. až 18. století. VOLVOX GLOBATOR, Praha 1998. procesů i výrazem odporu tradiční, majoritní, měšťanské společnosti vůči připravovaným změnám. Tato situace se podstatně mění na konci druhého tisíciletí, kdy nová masová média jako video, kabelová televize, internet nebo (mobilní) telefony poznenáhlu mší hranice intimity tradiční společnosti, liberalizují pornografii a umožňuji vznik nového průmyslového odvětví distribuujícího erotické zboží. Intimita je deštruovaná a symboly nového sexuálního chování se stávají "volná láska", "swingers", "grupensex", "sexshop*1, "live-sex-show", "peep show", "sex po telefonu", "sex chnnncl", sexuální rubriky a poradny v tištěných médiích, erotické filmy a televizní pořady anebo pornografické webové stránky a servery. Postmoderní umění a masová média neponechala jednotlivci téměř žádný prostor k intimitě. Ve virtuálním prostoru umění a masových médií13 je možné vše. O všem je možné mluvit, vseje možné zobrazil a předvést před divákem. Intimita, do jejíhož rámce spadaly devianlní a patologické formy sexuálního chování,14 je medializována, získává výrazné zbožní a performalivní charakter. Přirozeným důsledkem eroze v oblasti lidské intimity není pouze ztráta důvěry ve velké emancipační příběhy nabízející jednotlivci, skupině, třídě anebo dokonce lidstvu osvobození a pozitivní perspektivy dalšího vývoje, ale rovněž ztráta individuální i kolektivní identity jednotlivce. V současné době je ohrožováno nejen vnější, ale také základní vnitřní životní prostředí člověka, oblast intimity, a to líni, že se stalo předmětem bezohledné průmyslové exploatace, jejíž negativní důsledky se v plné míře projeví až v následujícím období. V budoucnu se zřejmě ke slovu dostanou také ekologičtí aktivisté, kteří sc pokusí ochránit oblast erotik)' a intimity před úplnou devastaci. 12 Společenské skandály a soudní procesy proti jednotlivcům ohrožujícím koncept křesťanské intimity a mravnosti byly spjaty např. se jmény Ch. Baudelaire, G. Klimf. Laulréamont, C. Manet, O. Wilde. 13 Srov. Dobrodružství v Bílém domě (to hlavní ze zprávy Kennetha Starra). Nakladatelství Kiiihcentrum, (místo vydání neuvedeno) 1998. Připravil Daniel Stem. Harantova, Emilie: Clintonova AKTA seX. Nakladatelství Kiiihccnlrum, (místo vydáni neuvedeno) 1998. Doubek, Katja: Das intime Lexikon. Sex und Liebe berühmter Männer und Frauen von Abelard bis Zola, von Woody Allen bis Mae West. Eichborn, Frankfurt am Main 1999. 1,1 Srov. Elbs, Bret Easton: Americké psycho. Votobia. Olomouc 1995. 56 57 Intimita, umění a masová média Intimita, uměni a masová média Koncepty intimity, (ak jak se utvářely v evropské kulturní oblasti, jsou důsledkem i projeveni střetu dvou základních daností ovlivňujících jednání člověka - jeho biologickou/genetickou a kulturní determinovaností. Biologická/gendická dctcniiinovanost lidského jednání je v daných souvislostech určována mimo jiné sexuálním pudem, který člověk sdílí s jinými vývojově blízkými savci, kulliirní dctcrmiiiovanos! tzv. křesťanským konceptem člověka, dějin a světa. Paradigma středověku nezahrnovalo do sféry intimity nahotu, erotický život a úkony spjaté s hygienou (koupel), metabolismem a vyměšováním. Ve středověkých vesnických a městských domácnostech (tato situace přežívá na vesnici v 19. a mnohde i ve 20. století) spali členové (nukleární) rodiny v jedné místností spolu se služebnictvem i hosty; na jednom ioži se běžné setkávali staří i mladí, rodiče i děti. manželské páry' i svobodní příslušníci obojího pohlaví. Za této situace nahota a fyziologické funkce a potřeby, včetně sexu, nemohly být tabuizovány, i když nestandardní ronny sexuálního života (cizoložství, incest, znásilnění, homosexualita, styk se zvířaty apod.), jak dokládají kroniky a soudní spisy, byly považovány za hřích a byly rovněž přísně trestány. Mnohé pasáže ze středověkých lidových her (například íntermédií) a satirických literárních děl, které se dotýkají lidské sexuality a tělesnosti a které dnešní čtenář chápe jako vulgární, se rozhodně nedotýkaly jemnocitu středověkého konzumenta. Stud jako reflexe tělesnosti a sexuality dosud neexistoval, vznikal až na konci středověku a počátku novověku. Rezidua středověkého pojetí intimity, ovšem konfrontovaná s novodobým pojetím intimity, zachycovala také lidová ústní siovesnost.6 Středověké pojetí intimity zcela nezlikvidovala ani křesťanská teologie, která sexualitu označila za (prvotní) hřích a spojila ji s kategorií provinění {vina je zniteniěníni mravního vedomí), strachu a zla.7 V průběhu 15. a 16. století se zásadním způsobem mění pojetí intimity Jde o procesy prosazující se jen pozvolna a postupně. Nejzřetelněji se změny v pojetí intimity 5 ^ --'-~-----——^-. Srov. Jan Jeník z Bratříc: Pisné starodávné lidu obecného českého, namnoze nezbedné a pohoršlivé. Praha 1989; kritické vydání rukopisných sbírek, ed. Karel Dvořák. Obrátil, Karel Jaroslav: Kryptadia: Příspěvky ke studiu pohlavního života našeho lidu. Díl reprint soukromého tisku z let 1932-1935 {sv. 1-5). Nakladatelství Ladislav Horáček - Paseka, Praha - Litomyšl 1999. projevují ve způsobu nocování. V tomto období vzniká v rámci domu {domácnosti) no\ý prostor - ložnice, jejíž funkce vyjadřovala také nová symbolika postele jako mobiliáre, který' se dostal se do centrální části tohoto prostoru, Zvyk spát v oddělených místnostech (ložnicích) se přenášel do domácností nižších společenských vrstev z panovnických a šlechtických domů a křesťanských klášteru. Ložnice se na počátku novověku stala privátním prostorem domácnosti. Její vznik byl předpokladem nového pojeti intimity, což následně mělo zásadní vliv na proměny mezilidských vztahů, společenského chování i kultury a symboliky odívání. Nahota se stávala tabu a začala se spojovat se sexualitou. Teprve v té době vznikaly noční oděvy (košile, čepice, župany). Jakmile nahota přestala být přirozenou součásti každodennosti, a tedy věcí veřejnou, mohla být íabuizována a mohla rovněž plnit nové kultúrni funkce. Tento proces lze sledovat na výtvarném umění, kde nahota -počínaje renesancí - začala získávat nový význam: "Zušlechtěna estetickými normami se stala předmětem zájmu a uspokojením zjemnělé erotiky. "s Tabuizování nahoty mělo významné důsledky na sexuální chováni člověka. Ve středověku existovaly jiné normy pro fyzickou přitažlivost sexuálních partnerů než v novověku. Nebylo to ovšem dáno pouze odlišnou dobovou úrovní osobní hygieny a zdravotní péče, ale také podstatně se měnícími normami sexuálni atraktivity jako společenského konstruktu. Pro (manipulativní) sex v tradiční společnosti, jehož hlavním cílem se stalo rození dělí, byla fyzická přitažlivost mezi sexuálními partnery /manžely/ podstatně méně důležitá než pro následující afektivní sex moderní doby začleňovaný do konceptu lásky.9Tabuizace nahoty vedla nejen k cslctizaci lidského těla. k vytváření či znovuobjevování (starořeckého) ideálu krásného lidského těla, ale také k jeho erolizaci. V tomto kontextu mohlo dojit k liberalizaci a demokratizaci sexu, přinášející nové vzorce sexuálního chování a mohlo se zrodil novodobé, romantické pojetí lásky, jejímž cílem je erotický a sexuální prožitek. 7 Žádný z hříchů nepřivedl do křesťanského pekla tolik duší jako tělesná žádost. Křesťanství je v tomto ohledu náboženstvím úzkosti, neboť sexuální život spojuje s prvotním hříchem (Adama a Evy). Pouze manželství omlouvá sexuální chování, pokud je provozováno za účelem plození. I v manželství však páchá hřích ten, kdo se svým partnerem obcuje pro rozkoš. Srov. Denzler, Georg: Zakázaná slast: Dva tisíce let křesťanské sexuální morálky. Centrum pro studium demokracie a kultury. Praha 1999. s Petráň, Josef, a kol.: Dějiny umělecké kultury II. 1. Karolinum, Praha 1995, s. 113. i4 55 Breuers, Dieter: Na hradech, v klášterech, v podhradí: Středověk, jak ho neznáte. Praha: Brána - Knižní klub, 1999, s. 208-214. SLUŽKA ANNA A MUŽ SE SRDCFM LVA Zpráva očitého svědka: Člověk stahovaný z kůže - Eleonoru Akvitánská - Flirt v Byzanci - Se syny proti manželovi - Vražda v katedrále - Zrada ve Vídni - Výkupné za krále - Pohled do kalendáře Soumrak se sklání nad táborem a chladný vítr žene modravý kouř táborových ohňů podél louky ke kraji lesa. Mohl by to být krásný jarní večer, kdyby se jím nerozléhal srdceryvný křik toho nešťastníka, kterému zaživa stahují kůži z těla. Řve už víc než hodinu a ti chlapi si dávají veliký pozor, aby jim neumřel příliš rychle. Jsem Anna, služka a důvěrnice královny Alienor nebo také Elea-nor, jak jí říkají cizinci. Ta teď hýčká v náručí svého umírajícího syna, svého miláčka Richarda, jemuž se za jeho hrdinské činy ve Svaté zemi Německý král (Ludvík Bavur) Karel Veliký v předšlavě Albrechta Diirera /. nwhučského cyklu kurfiřtů vyhlíží jako pozdné středověký císař (koleni roku 1330) Svale říše římské, jeho skutečná podoba kráie Franků byla asi jiná, nicméně také dost působivá 208 I'iii Centry středověké vzdělanosti se staly kláštery. Na horním obrázku ideální pohledy _ m cisterciácké opatství Hailes v Anglii, na spodním řeholnici zasedající v kapitulní Mm it Z mnoha klášterů se dochovaly jen impozantní ruiny Klášterní krypty sloužily liturgickým účelům a nezřídka v nich bývaly uclívány ostatky svatých i;ii .• ; ' \ : > í. • j r i v'-k-£-i I .:>!;. ■'-.-('il? '.i r.'.'; li t-i f í.'- •• ::.ľ -V li'íy UOil •píírAtíŕ.UJlUlľi' ' 'i:-,ir-i i. [ ííi i ľ1 i]' iu r-m ň m i n j?: i; i / i k ; i!; p ! ľ.T!'lťlkfl'iui.ť!i KPii U>fťŕ i:it':c," HľOiiw -íiiniíjiii m vUíiíiiJ* in iMpirtr j>ohí!ľeitr -ibs-ŕiťi- ú dť;; abtuľííir- ttrl'i iiw iK'faľťiii'-f m hoctíi'ľo ftmihŕ fo'iyiv -'t qi^í ďŕl'iiltíK'ľi' fílHtldí'-V ľlipif!'''.'.;' p hoc gimi? uiftijwi* cm ú|/ iVuvu ! >i uvi^ti i j cot'ptM-iI' p i Tf - pol mi1 -1- - fim mm í í) '•!•*•'> i * t) v 3' j t> >' =iV. i-íUl .>'] • ■V.!' Středověcí písaři se rádi zobrazovali na stránkách svých dél, podobné jako písař Hildebert se svým pomocníkem Everwinem ve drahé polovině 12. století Ostalky svatých se uchovávaly v překrásně zdobených rclikviářích. Na relikvtári pocházejícím z Francie je vyobrazeno Ukřižováni Potttníci směřovali ke vzdáleným místům spojeným s počátky křesťanství. Snem všech křesťanů byla návštěva chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě bmiiu.ivriemiiiřinipljiiiusMf nirtUmq;fwnnmjrlaííííVinlt f.-«\ ■ vmo mknrr jxip.i nu itrmli'' rfw «r l*'.rro f on> auíq: mu "' ľ í>iiíifíinirelhš f.-ícianfurata riií.ľuiiníiif ffihfiTpoimfiťíť1 ,/ .BaJiuv j>íi}w ní faciido aiij' , iimiímjnaDUíltíjfjim íIuhtíj || W(j,Mgfiiíto.p4Íi.t f.ilmtó!v; 0 nitdisnimo literifidigumí!.! iiáina.fwjtjňr^c.iitliu.Uibitf / \ foamir/iiifdtm moiuchn lulniiF.ldiplíii. i^Sidtniinti.íciiciirnilnlsliiiqriiií ^j^ís Papež Urban 11. vysvětil 25. října 1095 nový koste! opatství v Čluny a za tři týdny zahájil koncil v Clermontu, na němž vyhlásil první křížovou výpravu Vínkové první křížové výpravy v představě známého ilustrátora Gustava Dorel to -'i ■■i ri '■-;¥Sí i*if Křižácká vojsko se přepravuje přes moře Mapy v našem slova smylu ve středověku neexistovaly. V rukopisných dílech se však často najdou schematická vyobrazení -v tomto případe Svatého města JemziiJéma V Palestině a Sýrii vybudovali křižáci desítky kamenných hradů. Na snímku johanitský hrad Margat y bilvě u Hafitmi roku ] 187 ztratili křesťané v boji se Snlaciinovým vojskem nejen Svatý kříž, ale také tisíce padlých a posléze i město Jeruzalém a značnou část území a-ižové výpravy francouzského krále Ludvíka IX. Svatého směřovaly do Egypta a Tunisu Třetí křížové výpravy se zúčastnil také císař Fridrich L Barbarossa, který však na jejím začátku zahynul V roce 1204 dobyli účastníci 4. křížové výpravy křesťanský Carihrad a založili zde několik desetiletí trvající Latinské císařství. Na snímku nejstaräí vyobrazení města (kolem 1420) 1 Jízdní vojsko Viléma Dobyvatele útočí na opěšalé Sasy v bitvě u Hastingsu roku 1066 Nahoře podle tapiserie z Bayeux, která vznikla nedlouho po bitvě, dole v představě moderního ilustrátora V první polovine 12. století začali normanšií šlechtici stavět v Anglii kamenne hrady na umělých pahorcích (na snímku Restonnel v Comwallu) Dříve než kamenné hrady si šlechta v českých zemích stavěla u svých dřevěných sídel kostelíky se západní tribunou, která sloužila zakladatelově rodině Ve druhé polovině 12. století, v době císaře Barbarossy, byla postavena románská fale v Chebu, který tehdy ovšem ležel na říšském území Románské bronzové dveře katedrály v Hnězdně přibližují názornou formou prostému věřícímu život a umučení svatého Vojtěcha I V tzv. Bamberském jezdci hledali mnozí podobu některého ze středověkých císařů, nejspíše Konráda III. ze Staufské dynastie Výzbroj rytíře, v tomto případě křižáka, koleni poloviny 13. století Od poloviny 13. století vznikají i v Čechách u na Moravě kamenné Šlechtické hrady (na obrázku rekonstrukce hradu Atieršperku podle P. Šimečka). Jde většinou o jednoduché stavby s obrannou věží, obytným palácem a příslušným opevněním ■ŕ. 1 Vyobrazeni knížecího dvora, naslouchajícího přednesu dvorské lyriky Hostina pořádaná velmožem románského období Ryiířský turnaj podle rukopisu Maiiesse Hlavními náměty rozsáhlé siředohornoněmecké skladby Píseň o Nibeliiiizícli jsou zradil a msta. Romantizující výjev, jak Kriemhtlda obviňuje králova zbrojiře Hagena z vraždy svého manžela Vítězný Rudolf Habsburský nad mrtvolou poraženého Přemysla Otakara lí v bitvě u Suchých Krůt roku 1278 i v: r ? , Sklizeň obili a slřiž ovcí podle Hodinek vévody z Berry Sedláci ohřívající se u ohně Skála siředověkých trestů byla nesmírně široká "í i ubiť jHUTcr^woíVi^tii? -ccun třtino I >3 tfuUur - -3. 5Tus uoc.tles moýtaaftw ful>r Iniciála M z Mater verborum zobrazuje oběšeného Jidáše. Trestem oběšení bývali ve středověku trestání často silniční lupiči. Viselci na Šibenicích u cest a městských bran působili jako odstrašující příklady Mocnosti pekelné vyobrazené umělci na stěnách chrámu i stránkách knih vbuzovaly v divácích hrůzu z věčného zuirncení, jemuž může propadnout nenapravitelný hříšník říká Lví srdce, po francouzsku Coeur de Lion a po anglicku Hearth of Lion. Píše se 6. dubna léta Páně 1199, a král sotva přežije lulo noc. Táhl s malým vojskem sem na jihozápad Francie, k úplně bezvýznamnému hnízdu, které předtím nikdo neznal, které si však teď jako místo, kde zemřel král Richard, získá pochybnou slávu. Tady v Chá-lusu patří rebelskému hraběti Adomatovi z Limoges ubohá pevnost, kterou chtěl Richard Lví srdce dobýt a srovnat se zemí. Náčelník jeho žoldnéřů Mercadier bez námahy vzal ztečí první bašty a vydal se pak s Richardem na obhlídku, aby se poradili o postupu na příští den. Bylo nepochybné, že pevnost padne; a díky té sebedůvěře si oba počínali lehkomyslně. Došli příliš blízko k jedné věži, kterou ještě držel nepřítel, a odtamtud jeden střelec zasáhl krále z kuše do šíje mezi krkem a ramenem. Vlastně to nijak těžké zranění nebylo, jenže to celé zbabral medikus. Tak dlouho se šťoural nožem kolem rány, aby našel odštěpek, který se ulomil z šípu, až se rána nakonec zanítila. Král dostal horečky. Mercadier mezitím pevnost dobyl. Zajal i nešťastného střelce a přivlek! ho do tábora. Bertranda Gourdona, jak se ten muž jmenuje, nebylo třeba nutit k výpovědi mučením. Stál za svým činem a prohlásil, že na Richarda střílel proto, že král v dřívějších bojích zabil nejen jeho otce, ale navíc i dva jeho bratry. Richard měl pro rozhořčení střelce pochopení a odpustil mu. Dokonce mu daroval svobodu. Mercadier však střelce potají ponechal ve vazbě, poněvadž zřejmě předpovídal královu smrt. A teď se na něm krutě mstí, přestože král ještě dýchá. Právem se můžete zeptat, co vlastně anglický král pohledává tady v jihozápadní Francii. To je dlouhá historie, ale já vím, co a jak, protože u královny, která už viděla sedmdesát sedm zim, jsem už mnoho let, i když nejsem tak stará jako ona. Znala jsem ji, už když byla velmi mladá a oslnivě krásná. Narodila se v Bordeaux, ale vyrůstala v Poitiers, kde vládl její dědeček. Byl to ochlasta, rošťák a zkurvysyn. Ale laky velice dobrý trubadúr. Eleonora ho skoro neznala. Bylo jí teprve šest let, když zemřel. Její otec, akvitánský vévoda Vilém X., byl chlap jako hora, sílu měl jako medvěd a lidé si vyprávěli, že snědl tolik, co osm lidí dohromady. Přes svou sílu se rozžehnal se světem už v osmatřiceti letech, a protože i jeho jediný syn, Aigret, zemřel velmi mladý, stala se Eleonora jako nejstarší dcera najednou akvitánskou vévodkynt. Nevím, jestli si o tomto vévodství dovedete udělat obrázek. Aspoň tohle. Zahrnuje nesčetná hrabství a baronie, a některá jména jako Poitiers nebo Armagnac, Perigord nebo Auvergne, Gaskoňsko nebo i I 209 Limonsin budete i vy určitě znal. Tam všude sedí vazalov, ,ik\ Haitských vévodů, kteří jsou proto mnohem bohatší a mocnější ikv Irnn-couzský král, který byl v těch letech nejen starý, ale takc ^Uui .ic-mocný. A tak není'divu, že nasadit všechny páky, aby svého holuižel moc ošklivého syna Ludvika oženil s krásnou vévodkyní. Oba byli ještě velmi mladí, bylo jim myslím 16 let, a nikdo se jich neplál, co si o tom myslí. Tak to na tehdejších dvorech chodilo vždycky, Ihii spolu oddáni v Bordeaux. Byt už nejvyšší čas, poněvadž krátce nato starý král zemřel a Eleonora, tak jako se zničehonic stala vévodkyní, byla teď najednou královnou Francie a samozřejmě i své milované Akvitánie. Ale jejt muž, ten Ludvík, se k Eleonoře, která teď - dá se říci - milovala život se vším všudy, vůbec nehodil. Jí se líbila spousta věcí, před nimiž se její svatouškovský manžel, který občas dokonce žil v kláštere, leda třásl hrůzou. V té době jsem přišla ke královně do služby, a tak ^e'hn" to hádání dopadalo z bezprostřední blízkosti i na mne. Pak nadešel den, kdy král své mladé chotí oznámil, že chce teď splnit svůj starý slib a táhnout na Jeruzalém. Eleonora samozřejmě neměla vůbec žádnou radost z toho, že má podstoupit tak namáhavou cestu. Odmítnout ale nemohla, a tak se spolu s ostatními dvorními dámami, které.musely jet také, rozhodla dopřát si na dlouhé cestě aspoň část toho komfortu, který měla doma. Vojevůdci nebyli z obrovského trénu nijak nadšeni. Reptalo i duchovenstvo, které se strachovalo o ctnost poutníků, když se mezi stany potulovalo mnoho sluliiček a komorných. Na druhé straně člověk přece musí ty mladé lidi chápat. Jenom na cestu do Byzance potřebovalo vojsko skoro pčí měsíců a těžko se dá čekat, že by se vojáci tak dlouho zdrželi všech tělesných radostí. Byzanc byla město, kde se mé paní moc líbilo. Už jen ta poloha na Zlatém rohu a u Marmarského moře, ohromný přístav a nádherný palác. Bylo lo město, které vypadalo, jako když je celé z mramoru a diamantů. Eleonora si lebedila v luxusu a nadšeně užívala poct v, jimiž byli hosté zavaleni. Ještě dnes si vzpomínám na jeden večer, kdy se královna vrátila z hostiny v paláci a vyprávěla neuvěřitelné věci. Podlaha byla pokryta lístky růžových květů, víno se pilo z tenoučkých barevných skleniček, servírovala se žabí stehýnka na zlatých mísách a maso se nejedlo rukama nebo nožem, ale podávalo se do úst titěrnými stříbrnými vidličkami, s jejichž používáním museli hosty napřed seznámit. Eleonora by byla nejraději zůstala v Byzanci celý živol, tím spíš že se jí císař Manuel skoro vyzývavě dvořil, ale zbožný (a trochu právem i žárlivý) Ludvík pořád naléhal, aby se už vyrazilo, což stále znovu vyvolávalo mezi manžely nekonečné spory. V Antiochii se Eleonora setkala se svým ještě docela mladým strýcem Raimundem, který tam mél své sídlo. Mohla se s ním bavit ve své mateřštině, jazykem ktngue-doc, a tak spolu strávili mnoho krásných hodin. Říkám to se vší náležitou diskrétností. Nechci se ani šířil o tom, proč z křížové výpravy bylo později fiasko. Nakonec se s nepořízenou odláhlo zase domů, aniž křižáci uviděli Jeruzalém aspoň z dálky. Manželství se už nedalo zachránit. Jak je to dnes u velkého panstva obvyklé, sešlo se pár duchovních knížat a přesvědčili Svatého otce, že ti dva jsou příliš blízce spřízněni, než aby mohli být právoplatně oddáni. Papež manželství anuloval. Obě dcerky, které Eleonora svému Ludvíkovi porodila, zůstaly otci a Eleonora si podržela své akvitánské vévodství. Nebyla to žena, která by vydržela žít dlouho sama. Ohlížela se po muži, který by po všech stránkách odpovídal jejím přáním, a našla ho už po čtyřech měsících. Byl to o deset let mladší Jindřich Plantagenet z Anjou, vládce severozápadní Francie. Bylo mu teprve devatenáct let, ale stačil už zplodit dva bastardy, které vychovávali na jeho dvoře. Jindřich a Eleonora teď panovali nad celým západem země, ale při tom nemělo zůstat. Jindřich měl díky své matce jistá práva na anglickou korunu, a když panující král Štěpán z Blois nebyl už s to vyjít se svými barony, uplatnil Eleonořin muž své nároky a skutečně se jako Jindřich II. stal také ještě vladařem Anglie. Jeho manželství s vášnivou Eleonorou bylo velice bouřlivé a Eleonora přiváděla na svět jednoho syna za druhým. Prvorozený umřel ještě jako malé dítě, a tak se korunním princem stal druhorozený syn Jindřich. Teprve pak následoval Richard jako třetí syn. Nebudu se tady pouštět do líčení politických zmatků oněch lei, protože neměly s Richardem osobně skoro nic společného. Jedna smutná epizoda nás však tehdy všechny zdrtila. Jindřich Plantagenet roku 1162 přemluvil svého přítele a důvěrníka Thomase Becketa, arcijáhna a kancléře jeho říše, aby se stal arcibiskupem v Canterbury. Sliboval si od toho, že Becket bude držet duchovní na uzdě, ale stal se pravý opak. Sotva se Becket stal arcibiskupem, vrátil králi Velkou pečeť kancléře, poněvadž, jak pravil, dvěma pánům - papeži a králi - nelze sloužit. Jindřich zůstal jako opařený. Z jeho přítele Thomase se stal obhájce církve a nebyl dokonce ochoten ani k nějakému kompromisu. Roztržka mezi nimi se nakonec prohloubila natolik, že Thomas Becket uprchl do Francie, k úhlavním nepřátelům anglického krále. 210 211 Odtud sc sice ještě vrátil do Anglie, ale nadále zůstal nepohodlným zastáncem církve, a tudíž nutné královým nepoddajným protihráčem. A pak se to stalo. Jednoho večera roku 1170, když na královském dvore opět došlo k neblahému sporu, vykřikl Jindřich, rudy vzteky, do kruhu svých mužů: „Cožpak mě nikdo z vás toho kněžoura nezbaví?" Něco takového člověk může říci, aniž by to myslel opravdu vážně, a při všem nepřátelství měl král svého někdejšího přítele svým způsobem pořád ještě rád. Ale čtyři rytíři z králova okolí vzali len vášnivý výkřik vážně a zabili arcibiskupa v jeho katedrále. Jako pokání se král později dokonce dal na místě, kde k vraždě došlo, v levé postranní lodi canterburyské katedrály, veřejně zbičovat. Manželství Jindřicha s Eleonorou se vyvíjelo jako mnohá jiná. Zaslepující vášeň, pro kterou oba neviděli slabé stránky toho druhého, nakonec vyprchala, ale kromě ní spolu neměli mnoho společného. Král si teď vydržoval souložnici jménem Rosamunda, dceru jednoho norman-ského rytíře, a Eleonora se okamžitě začala starat už jen o svého nej-milovanějšího syna Richarda, který se nejprve stal akvitánským vévodou. Byla také vždycky na straně svých synů, když se bouřili proti stále tyranštějšímu otci, byla kvůli nim dokonce uvězněna a musela přihlížet, jak si její muž po Rosamundine smrti docela otevřeně opatřil novou milostnici. Jmenovala se Alice, byla dokonce dcerou francouzského krále a vlastně vyhlédnuta jako Richardova nevěsta. Ale protože se otci líbila, zabral si ji prostě pro sebe. Tak to tehdy chodilo. Potom, v osmadvaceti letech, zemřel korunní princ Jindřich. Od té chvíle to Šlo s otcem rychle z kopce. Richard, který se teď stal následníkem trůnu, dosáhl propuštění své vězněné matky, které už za lim bylo dvaašedesát let, ale stále ještě působila impozantně i skromně, pokorně a zároveň hrdě. Na rozdíl od svého muže, který vůčihledě chátral. Sám pořádal orgie, zatímco jeho lidé hladověli. Obklopil se šejdíři a děvkami, ztloustl a páchl jako vepř. A znovu v rodině vznikly spory. Fronty byly stále stejné: matka spolu se syny proti otci. Eleonora byla znovu uvězněna a zůstala ve vazbě až do roku 1189, kdy král zemřel a Richard se ujal jeho dědictví. Ještě předtím, než o rok později Richard vyrazil na křížové tažení, obstarala mu matka nevěstu se skvělým věnem: navarrskou princeznu Berengarii. Jenže se zdálo, že Richard neví, co si s ní počít. Napadlo mi, že nikdy neměl žádnou milostnou historku a že se, na rozdíl od jiných mladých pánů jeho stavu, o ženy skoro vůbec nezajímal. Dvakrát sice sám sebe obvinil z „protipřirozených hříchů", ale dodneška nevím, co tím měl vlastně na mysli. A také s tím nechci mít nic společného. Když se král vydal do Svaté země, pokoušela se Eleonora s pomocí hrstky oddaných mužů dozírat na vládní záležitosti, které Richard přenesl na svého mladšího bratra Jana. jemuž se říkalo „Bezzemek". Tento Jan se ale neustále ocital na hranici velezrady. Udržoval totiž živou korespondenci s francouzským králem, který samozřejmě chtěl Richardovu nepřítomnost využít pro sebe. Dalším zrádcem byl podle mne také kancléř William Longchamps a situace se stala natolik kritickou, že se náš pán musel horempádem dohodnout s pohanským sultánem Saladinem, aby se dostal rychle domů a celou tu mizernou pakáž, která se roztahovala na královském dvoře, vyhnal. V létě roku 1192 odplula jeho paní Berengaria z přístavu v Akku. Král ji následoval o něco později. Ale zatímco královna bezpečně doplula do Brindisi, Richardovu loď silné bouře odklonily ze směru, takže nakonec přistál poblíž Benátek. Ve Svaté zemi si Richard svým bouřliváctvím, ale i svým vyjednáváním se Saladinem, které si mnozí vykládali jako zradu, opatřil spoustu nepřátel. Nejvíc ho však nenáviděl Leopold Rakouský. Richardovi muži ho totiž po dobytí Akka hluboce urazili, když zašlapali do bláta jeho korouhev, kterou si chudý vévoda dovolil ve své pýše vztyčit vedle korouhve královy. Podle jiných k tomu došlo, když vévoda chtěl králi sebrat jedno přístřeší u Emaus. Ať tak či onak, právě tomuto Leopoldovi teď Richard padl do rukou. Stalo se to takto. Po nedobrovolném přistání u toho podivuhodného města, které je prý postaveno na vodě, se král pokusil v doprovodu jediného panoše nepoznán protlouct do země Sasů, kde vládl jeho švagr Jindřich, jemuž Němci říkali „Lev". Ve městě Vídni se vsak dopustil osudné chyby, když nechtěje být poznán poslal nakupovat svého panoše, ale dal mu s sebou jen velký kus zlata. To samozřejmě vyvolalo velkou pozornost. Kde přišel ten otrhaný mládenec ke zlatu? Přirozeně nebylo příliš těžké panoše přimět, aby prozradil, kde jeho pán přenocuje. O králově zajetí se však vypráví i jiná verze. Podle ní se král prozradil sám, když si vlastnoručně opékal kuře, ale zapomněl si předtím stáhnout svůj drahocenný prsten. A podle toho ho prý poznali. Proti všemu právu - poněvadž všichni křižáci byli pod ochranou církve - Richarda zajali a předali ho jeho úhlavnímu nepříteli Leopoldovi. Ten zase nepovažoval za nic nespravedlivého, když učiní zvláštní potěšení německému císaři Jindřichovi a vydá mu jeho anglického kolegu. A císař - ať ho bůh za to navždycky smaží v pekle - neměl ovšem nic lepšího na práci, než napsat mé královně dopis, v němž stálo, že chce-li dostat zpátky svého syna, musí pouze zaplatit 150 000 marek 212 213 ve stříbru. (Poznámka: To odpovídá podle tehdejší hodnoty asi * i nul) kilogramům čistého stříbra: podle dnešní hodnoty je 10 zhruba "v-u milionů korun.) Eleonora zuřila. Vyhrožovala papeži, že odtrhne anglickou církev od Říma, když on nedokáže chránit křižáka vracejícího se ď-uui. Jenže Řím byl vůči německému císaři fakticky bezmocný a knu-nna brzy neviděla jiné východisko, než toto nejvyšší výkupné, jaké kdo kdy požadoval, vymačkat ze svých poddaných, což vůbec n, hvln snadné. Ze státní pokladny, která byla vinou mizerného hospodařeni l,ma Bezzemka prázdná, se výkupné zaplatit nedalo. Zbývaly tedv jen daně a dary. Jenže s dary to byl problém. Richard nebyl mezi lidem nijak zvlášť oblíbený a chudým lidem bylo už vůbec jedno, jesili jim panuje nějaký Richard nebo Jan. Bohužel, ale bylo to íak. A tak královně nezbylo než poddaným sáhnout násilím na měšec. Každv svo-bodník musel odevzdat celou čtvrtinu svého ročního příjmu, kostely a kláštery musely dávat dary a kdo neměl hotové peníze, musel odevzdat dobytek nebo úrodu. Začátkem ledna roku J194 měla Eleonora peníze pohromadě a odcestovala přes Kolín nad Rýnem do Mohuče, kde po 13 měsících zajetí mohl syn konečně obejmout matku. Přes Kolín, Brusel a Antverpy se oba vrátili domů. Na ženu, které už bylo značně přes sedmdesát lei, to byi obrovský výkon. Teď však vidí, jak její milovaný syn umírá, a je to už její sedmé dítě, které navždycky zavře oči dřív než jeho matka. Slzy kanou po kdysi tak krásném obličeji a ani strašlivý nářek muže, který Richarda zabií ze zálohy, nemůže zmírnit bolest zoufalé matky. POHLED DO KALENDÁŘE i 157 Narození Richarda jako syna Jindřicha II. Plantageneta z Anjou ;i o deset let starší Eleonory Akvilánské. 1170 Rytíři Jindřicha II. zabíjejí Thomase Becketa v katedrále v Canterbury. 1183 Po smrli svého bratra Jindřicha se Richard stává korunním princem. 1189 Po smrti krále Jindřicha II. se Richard stává anglickým králem. 1 !90 Začátek křížového tažení. 1191 Dohytí Akka a vítězství nad Saladinem u Arsufu. J192 Mír se Saladinem, cesta domů a zajetí. 1194 Propuštění za výkupné a návrat do Anglie. 1199 Richardova smrt u Chälusu v jihozápadní Francii. 1204 Eleonora umírá ve veku asi 83 let. Téma č. 9 Kultura středověku II Jiří Pavelka: Symbol a metafora jako výrazové prostředky textu. In: Stachová, Jiřina, ed.: Symbol v lidském vnímání, myšleni a vyjadřování. Praha: Filozofický ústav ČSAV, 1992, s. 46-60. Petrů, Eduard: Zašifrovaná skutečnost Deset otázek a odpovědí na obranu literárnímedievaVtstiky. Ostrava: Profil, 1972.'Je alegorie klíč k tajemství díla?, s. 94-129. Jiří Pavelka: Epochy a proudy, s. 1-43. Viz Téma č. 4. Pavelka, Jiří: O poznání, hodnotách a konceptu postmodernismu. Několik poznámek ke změnám paradigmatu euroamerické kultury v letech 1930-1995. Bulletin Moravské galerie v Brně 55, 1999, s. 168-173. Viz Téma č. 12. 214