Ach, to byla krásná zima! Vašek i Máňa přišli na kopec. To bylo radosti na sněhu!
Potom přišel také pes Bobík. A bylo ještě více radosti a výskotu!
Ale pak tam přišel kousek uhlí a chtěl si také s námi hrát, chtěl se koulovat a chtěl sáňkovat.
Děti ho však mezi sebe nechtěly. „Jdi pryč!" řekly. „Jsi černý a zde je vše bílé. Umazal bys nás!"
A tu se uhlí rozhněvalo. „Tak dobře," řeklo. „Když mě posíláte pryč, půjdu." A šlo.
Uhlí se docela vážně pohněvalo. Odešlo nejen od dětí, odešlo i z města. Z celého města.
Pepík se vrátil domů. Chtěl teplou kávu. Ale sporák byl studený.
Vašek si chtěl osušit rukavice u kamen. Ale v kamnech nehořelo.
Mánu zábly ruce. Šla k topení. Ale brrrr! Ústřední topení bylo studené jako led.
A v celém, celičkém městě bylo zima. Oh, jak zima! Teplo uteklo. Nikde ani kousek uhlí. V žádném domě.
Co se to stalo? Proč se to stalo? Všichni se divili.
Děti dobře věděly, co se stalo. Uhlí se pohněvalo. Odešlo. Ale co! Snad jim uhlíř prodá trochu uhlí.
Pepík se rozběhl pro uhlí, Vašek se rozběhl pro uhlí a také Máňa se rozběhla pro uhlí. I Bobík se rozběhl pro uhlí.
Přiběhli k uhlíři. Jaké však překvapení. Ani uhlíř neměl uhlí, ani jiní uhlíři neměli uhlí.
„Co budeme dělat bez uhlí?" řekla Máňa.
„Snad to nějak půjde i bez něj," řekl Vašek.
„To je toho!" řekl Pepík. A šli domů.