Belgický politický systém v procesu federalizace
Belgický politický systém v procesu federalizace
Vni. BELGICKY POLITICKY7 SYSTEM V PROCESU FEDERALIZACE
Renáta Jaňovková
Úvod
Poznámky o umělém původu Belgie a belgického národa jsou a vždy byly předmětem politické diskuse. Belgie jako respektovaný člen Evropské unie a sídlo jejích institucí se; nemůže vzdát nacionalistickým tendencím, naopak by měla být vzorem demokracie a společenské stability.
Belgicky- politický systém byl do roku 1970 po 140 let systémem unitárního centralizovaného -státu. V roce 1993 po 163 letech: existence Belgie byla provedena definitivní změna jejího státního zřízení na zřízení federální. Federální stát však nebyl cílem reformátorů. Současný politický systém představuje směs silně centralizovaných ministerstev spolu s federálními a konfederačními koncepty. Pro Belgii je charakteristická odlišnost procesu federalizace státu. Proces federalizace je zde v podstatě procesem decentralizace a ivytvářeni regionů a společenství. Většina federálních států vznikla procesem centralizace menších jednotek. V Belgie došlo k opačnému procesu. Zprvu unitární centralizovaný stát se rozdělilprocesem decentralizace v zemi s mocnými regionálními vládami a parlamenty a s vládami a parlamenty společenství. Forma federalismu, která v Belgii panuje, je považována za naprosto unikátní. Je proto velice zajímavé sledovat vývoj, kterým k vytvoření této formy státního zřízení došlo. Úkolem této studie je charakterizovat proces federalizace belgického politického systému, definovat jeho hlavní aktéry ä popsat současnou situaci.
Studie je rozdělena do čtyř kapitol. První kapitola popisuje hlavní historické rnilníky procesu federalizace belgického státu. Nezabývá se jeho historií, protože rozsah a ani tématika této studie to nedovoluje. Mezi základní milníky vývoje belgického politického systému považuji vznik samostatného belgického státu, vznik a působení vlámského a valonského hnutí a poté pět problémů poválečného vývoje- královskou otázku, školní pakt, jazykové zákony a vytvoření jazykové hranice a problematiku obce Voeren- Les Fourons. Tyto klíčové otázky výrazně přispěly k procesu federalizace. První z nich jej vyvolaly, poslední urychlily.
566
Další kapitola se již zabývá hlavními politickými aktéry, kteří se na procesu federalizace Belgie podíleli. Po celou dobu existence belgického politického státu to bylo vlámské a valonské hnutí, které provokovaly belgickou politiku k řešení jazykových a územních otázek. Jejich činnost je již uvedena v první kapitole, proto je v kapitole druhé již nezmiňuji. Belgická společnost je charakteristická tím, že si vytvořila pilíře, které provázejí život Belgičana od jeho narození až po skonání. Jádrem jednotlivých pilířů belgické společnosti jsou tradiční politické strany, jejichž vývoj je v této kapitole také popsán. Na závěr se zabývám politickými stranami, které vznikly po druhé světové válce a měly nemalý vliv především na dokončení federalizačního procesu.
Třetí kapitola popisuje proces federalizace samotný, jednotlivé ústavní reformy a jejich výsledky.
Čtvrtá závěrečná kapitola nabízí pohled na současný belgický politický systém, jeho základní charakteristiku a unikátnost. V|závěru této kapitoly a zároveň i celé práce se zabývám otázkou, zda existuje belgická identita.
Vffl.l. Historické milníky belgického federalismu VIII. 1.1. Vznik samostatného belgického státu
Belgický- stát vznikl v roce 1830, kdy se Valoni, mírnící francouzsky, a Vlámové. mluvící vlámský, stali občany jednoho státu. Přestože tento region má slavnou historii a např. Flandry a především jejich Část Brabant byly ve středověku jedním z nejdůležitějších politických, kulturních a ekonomických aktérů v Evropě, netvořily nikdy předtím nezávislou politickou jednotku. Integrace byla vždy výrazem politické vůle evropských velmocí.
Počátky moderního belgického státu tedy do roku 1830,'kdy se po belgické revoluci (25. srpna 1S30) oddělila Belgie od Spojeného království Nizozemí. Faktorů, které přispěly ke snaze Vlámů se od Nizozemí oddělit nebo alespoň získat určitou formu samosprávy, bylo větší množství. Vlámové a Valoni měli v Nizozemském království hospodářskou i početní převahu a přesto se nacházeli pod holandskou nadvládou. Holanďané měli stejný počet zástupců v dolní komoře dvoukomorového parlamentu jako Vlámové a Valoni, kterých byla početně přibližně polovina. Velké rozdíly panovaly také v náboženských otázkách. Holanďané jsou převážně protestanti, zatímco Belgičané katolíci. Nizozemská státní politika se snažila království zhomogenizovat, proto stanovila holandštinu jako státní
567
Belgický politický systém v procesu federalizace
jazyk a kontrolovala katolické školství a zasahovala do jejich církevní politiky.
Belgická revoluce začala v den králových narozenin, 24. srpna 1830. Protestní masové demonstrace v Bruselu podpořily belgické elity, které vystoupily s požadavky na vyhlášení určité autonomie. Belgická delegace odjíždí do Haagu s požadavky administrativního oddělení dvou provincií, zavedení nového volebního systému a přerozdělení daní. Nizozemsky' král jejich požadavky důrazně odmítl. Bruselské povstání dostává dramaticky' spád a rozšiřuje se do ostatních provincií. Nizozemské útoky na Brusel byly odraženy a v Bruselu se začaly budovat základy budoucího belgického státu. Hlavními osobnostmi tohoto hnutí se stali Louis de Potter a Charles Rogier. Těmto předákům katolicko-liberální koalice se podařilo zformovat prozatímní vládu, která požadovala úplnou samostatnost na Nizozemí. V listopadu 1830 se konaly první volby, na základě kterých se poprvé sešel Národní kongres.
Evropské velmoci zpočátku zaujali rozpačitý postoj. Vznik nizozemského státu v roce 1815, který- zahrnoval Belgii a Lucembursko, vycházel z rozhodnutí Vídeňského kongresu. V Londýně byla v roce 1830 uspořádána konference, které se účastnili představitelé Pruska, Francie, Rakouska, Ruska a Velké Británie. Na programu jednání konference byla především belgická otázka. V Bruselu prozatím došlo k sepsání nové ústavy, která prohlásila Belgii za konštituční monarchii. Králem nového belgického státu byl jmenován Leopold I. Sasko-Koburský. Dále však trvaly boje s Nizozemským ^královstvím. Příměří mezi oběma zeměmi podepsáno až v roce 1833. Ani toto příměří však neznamenalo konec sporů. Definitivně belgickou! otázku vyřešil až londýnský' protokol z 19. dubna 1839 podepsaný pěti velmoccmi a Nizozemským královstvím, podle kterého byla Belgie uznána jako „nezávislý a věčně neutrální stát" pod garancemi mocností. Tato neutralita byla porušena Německem až v roce 1914 a 1940.'
První belgická ústava, která byla schválena 7. února 1831, představovala. na tehdejší dobu velice liberální koncepci. Její kořeny vycházely z myšlenek a tezí anglických a francouzských filozofů 18. století. Především se soustřeďovala na vymezení základních státoprávních institucí
1 Pečenka, M., Luňák, P., et al.: Encyklopedie modenu historie. Praha, Libri. 1998, str. 88.
Belgický politický systém v procesu federalizace
a jejich funkcí, ve kterých měla ležet záruka vývoje a trvání nezávislé existence této země.
Základní otázka, kterou musely belgické elity řešit v první fázi revoluce, souvisela se základním charakterem státního zřízení. Republikánské zřízení bylo v tehdejší době příliš radikální a nezískalo by podporu na londýnské konferenci, která schvalovala budoucí existenci samostatného belgického státu. Pravomoci panovníka byly odvozené od Ústavy a nijak se nedotýkaly jeho mimoústavního společenského privilegovaného postavení. Dokonce podle čl. 64 byl podpis panovníka při schvalování zákonů závislý na podpisu ministra, který za daný zákon a jeho realizaci zodpovídal. V politické praxi to znamenalo, že panovník byl v oblasti tvorby zákonů plně závislý na parlamentu. Spolu s oběma komorami parlamentu měl panovník zákonodárnou pravomoc iniciovat nové zákony. V praxi nezávisely pravomoci panovníka na ústavě, ale na jejím výkladu. Formálně byl tento rozpor upraven až ústavní změnou v roce 1949. která stanovila přesně případy, kdy se vyžaduje; ministrův spolupodpis.
Panovník mimo jiné rozhodoval i o tom, zda je nutná změna ústavy. Po předložení návrhu na změnu ústavy parlament ukončil svou činnost, rozpustil se a následovaly nové parlamentní volby. Nový návrh ústavy musely schválit dvě třetiny nového parlamentu a král. Návrhy na doplňky k ústavě mohl iniciovat panovník a kabinet, parlament je však nemusel brát v potaz. Vzhledem ke složitosti tohoto procesu byly do poloviny 70. let minulého století schváleny pouze dvě revize ústavy, a to v roce 1893 a v roce 1919, přičemž obě se týkaly pouze reformy volebního systému.
Jednou z uejdůlcžitějších otázek při tvorbě ústavy samostatného státu, byla jazyková otázka. V článku 30 Ústavy se zaručovala svoboda jazyka. Nový stát se ale v podstatě stal „oficiálně jednojazyčným".2 Již tehdy byla belgická společnost rozštěpena na francouzsky a vlámský mluvící části.
Valónie byla převážně průmyslovou části země, prosperující a soustřeďující rovněž kulturní dění. Francouzsky tehdy mluvily i vyšší sociální vrstvy ve Flandrech. Také Brusel, která ležela a i dnes leží v nitru vlámské části země, byla převážně frankofonní.
* Alen, André, et. al: Federalisme. Staatkundig, politiek en economisch. Antvveipen 1994, str. 141.
568
!
569
Belgický politický systém v procesu federalizace
Belgický politický systém v procesu federalizace
K vyhrocení jazykové otázky došlo až v 60. letech 19.stoIetí, kdy se stalo používání jazyka centrálním problémem nejen jednotlivých komunit, ale i celé belgické společnosti. V podstatě však nešlo o jazyk, ale o politické zájmy jednotlivých jazykových komunit. Pokračující industrializace zapříčinila, že se jazyková otázka stala důležitou a Vlámové začali usilovat o uznání dvojjazyčnosti ve Flandrech. Tak byl schválen v roce 1856 první návrh jazykových zákonů, kdy byla ve Flandrech ve správních záležitostech schválena jak ! francouzština, tak i vlámština, zatímco Valonsko zůstalo jednojazyčné;
Situace se změnila vrpce 1893, kdy byla provedena reforma hlasovacího práva a politická moc buržoazie již přestala hrát tak významnou roli. Rozdílnost mezi oběma etniky se dále prohloubila během druhé průmyslové revoluce j na konci 19. století a vyústila ve vznik Vlámského a Valonského hnutí. První světová válka přinesla další odcizení. Napomohlo tomu tzv. Frontové hnutí, které mimo jiné podporovalo myšlenku federalismu, a také menšina Vlámů, která kolaborovala s Němci v domnění, že jim napomohou k získání větších pravomocí. Podobná situace se opakovala i ve druhé světové válce. Vlámský- problém se pomalu měnil v nejdůležitější politickou otázku v Belgii.
VIII. 1.2. Vlámské a valonské hnutí
Na konci 19. století a na počátku století dvacátého se vlámské hnutí vyvinulo v nejsilnější politickou sílu v zemi. Počátky- tohoto vzestupu .najdeme vletech 1882-1900,; kdy se toto hnutí organizovalo v rámci demokratického křídla Katolické strany. V této době vzniklo také studentské hnutí, které prosazovalo používání holandštiny v katolických středních školách (především ..v nábožensky zaměřených západních Flandrech a v demokratických a pluralistických Antverpách). Toto hnutí oživilo pořádání veřejných mítinků z 60. let, kde se setkávali zástupci dvou hlavních politických stran ve Flandrech. Když se v roce 1884 dostali k moci katolíci, zesílily tyto tžv. národní konventy swj tlak za rozšíření tehdejší jazykové legislativy. Jednalo se především o snahu zrovnoprávnit nizozemštinu s francouzštinou a zavést její používání i v administrativě a ve všech ostatních sférách.
V 80. letech 19. století začalo vyvíjet aktivní činnost i valonské politické hnutí, především ve městech Gent, Antverpy, Brusel, protože Valoni cítili, že jejich zaměstnání a kariéra jsou ohroženy vzestupem
holandského jazyka. Toto frankofonní hnutí mělo liberální charakter a stavělo se proti vlámské církevní nadvládě, protože předpokládalo, že bude vést k odsunutí všech Valonů z předních postů.
I když jazyková legislativa, kterou prosazovala katolická vláda, se měla dotýkat pouze vlámské části Belgie, vyvolala prudkou opozici a slabá vláda si nemohla dovolit prosadit zákon, který' by nebyl prosazován nejméně jednou skupinou liberálů v parlamentu.
Vlámští aktivisté pochopili, že jimi požadované kompletní obnovení jazykových práv je v nedohlednu nejen ve státní sféře, ale že seje nepodaří prosadit ani ve středním školství. Když se v letech 1890-1894 v souvislosti s rozšířením volebního práva měnila ústava, stalo se mnoho vlámský smýšlejících Vlámů zakládající a hybnou silou různých dělnických a rolnických asociací a organizací nižší třídy. Někteří z nich vystoupili z Katolické strany a založili Vlámskou křesťanskou lidovou stranu, která se prezentovala jako provlámská.
Křesťansko demokratický tlak na větší používání holandštiny však nebyl úplně bez odezvy. Politické autority několika středně velkých a malých vlámských měst začaly holandštinu používat ve své administrativě stejně jako Antverpy v roce 1866. Kromě Bruselu se pomalu stala holandština jazykem interní administrativy, takže na konci 19. století byl tento jazyk exkluzivním jazykem místních autorit ve Flandrech. Francouzština zůstala dominantní ve velkých městech a stále si ponechávala punc jazyku kulturní nadřazenosti a vyšších tříd.
Zvýšené používání holandštiny na lokální úrovni posílilo bilingualismus na národní rovině. Několik poslanců parlamentu začalo používat při zasedáních holandštinu, ale do roku 1914 jejich počet nepřekročil 15%. Od roku 1895 byla také sbírka zákonů každý rok vydávána i v holandštině. Bylo schváleno několik zákonů, které poskytovaly rninimální ochranu lidem, kteří žili ve Flandrech a hovořili pouze holandsky. Dá se říci, že tyto zákony byly založeny na^ myšlence jazykové rovnosti. Od roku 1895 jsou si francouzština a vlámština rovny V parlamentních debatách a pro vyhlašování zákonů. Tato jazyková ! legislativa byla velice podporována socialistickou stranou, i když většina ! jejích poslanců pocházela z Valonska. Liberální strana v letech 1894-1900 v parlamentu téměř ztratila zastoupení.
V roce 1899 byl volební většinový systém v Belgii nahrazen volebním systémem proporčním. Díky tomu bylo ukončeno období, kdy měli katolíci v téměř všech vlámských volebních obvodech většinu a znovu se vytvořila
570
571
Belgický politický systém v procesu federalizacc
Belgický politický systém v procesu federalizace
silná opozice liberálů v parlamentu. Přímým důsledkem tohoto procesu bylo oslabení vlámského hnutí v katolické frakci v parlamentu a naopak posílení valonského hnutí jak mezi katolíky, tak i mezi socialisty. Díky tomu po roce 1900 nebyl přijat žádný důležitý' jazykový zákon. Vlámové na tuto situaci reagovali posílením svých organizací a obnovili svou snahu získat si důvěru liberálů a socialistů.
V době před první světovou válkou se podařilo vlámskému hnutí vytvořit pro vlámskou frontu, které procházela celým politickým spektrem. Její představitelé vedli kampaň za to, aby se na gentské univerzitě vyučovalo ve vlámštině. Také v liberální straně se postupně vytvořilo vlámské křídlo, stejně jakq ve straně socialistické. Můžeme říci že v předvečer první světové války se vykrystalizovala hlavní politická témata, která dodnes hýbají belgickou politickou scénou: jazyková otázka (vztah mezi Flandry, Valonskem a i Bruselem), školní válka (tedy katolický' vs. antiklerikální rozpor o rozdělení školství na veřejné, neutrální vzdělání a soukromé neboli katolické vzdělávací instituce). Kromě toho došlo V předválečném období k posílení vlámského hnuti díky tomu, že rostla holandská jazyková kultura, docházelo k častejším kontaktům s intelektuály z Holandska, holandský' standardní jazyk se stal jazykovou normou ve Flandrech, rozšířila se jazyková základna hnuti. Zatímco dříve zahrnovala pouze nižší střední třídu, nyní přibyli i akademici, kteří se rekrutovali ze studentských hnutí. Z národně kulturního hnutí se začalo tvořit plnohodnotné národní hnutí.
Svou vitalitu vlámské hnutí částečně ztratilo po roce 1918, protože bylo obviňováno z kolaboraceis Němci. Potenciál vlámského hnutí však byl zvýšen zavedením rovného volebního práva, protože Vlámové již tehdy tvořili více než polovinu belgické populace. Stejně jako před 1: světovou válkou byli i po ní Vlámové reprezentováni ve všech politických stranách. Jejich přítomnost v liberální straně poměrně poklesla, vzrostl však jejich počet v socialistické straně, především v Antverpách. Nejdůležitější vlámská skupina se stále soustředila v. Katolické straně kolem Franse van Cauwelauerta. Tito Vlámové: se stavěli za minimální program, tedy za prosazení holandštiny jako jediného oficiálního jazyka Flander.
V tomto období také vznikají první nacionalistické strany. V roce 1919 byla založena Frontpartij, která požadovala samosprávu Flander a částečně i užší svazek s Nizozemím. Tato strana měla své kořeny ve veteránském vlámském frontovém hnutí, které vzniklo za 1. světové války.
Nejvíce se vlámské hnutí soustředilo na to, aby se stala univerzita V Gentu holandsky mluvící institucí. Proti holandské univerzitě se stavěli, místní frankofonní konzen'ativní katolíci a liberálové. V roce 1923 byl vytvořen bizarní kompromis, kdy měli holandsky mluvící studenti absolvovat 1/3 výuky ve francouzštině a opačně.
Velice malý legislativní pokrok v řešení jazykové otázky- posílil proti-parlamentní a proti-belgické nálady. Především mladí lidé vyjadřovali svou nespokojenost s daným státním uspořádáním a vystupovali s požadavky na decentralizaci Belgie či separaci Flander od Belgie. V roce 1933 se Frontpartij přejmenovala na Vlámskou národní ligu (VNV) a její pozice I byly stále silnější. V roce 1936 dosáhla dokonce 16 míst v parlamentu.
Vlámský' národnostní tlak byl na konci 20. let tak silný, že katolicko-liberální koalice již byla přinucena jednat. Parlament schválil několik zákonů o teritoriálním principu, na základě kterého měl mít každý region jeden oficiální jazyk. Univerzita v Gentu se 5. dubna 1930 stala Islandský mimici institucí. V roce 1932 byla schválena jazyková legislativa, která • učinila holandštinu mandatorním jazykem ve vlámské administrativě, soudnictví a školách. Díky tomu vznikly jednojazyčné regiony. Y podstatě se holandština stala jediným oficiálním jazykem ve Flandrech a francouzština ve Valonsku, Brusel se stala dvojjazyčným městem.;
Tyto úspěchy však nebyly pro vlámské kruhy dostatečné. V nových jazykových zákonech existovaly určité nesrovnalosti, často byly také nesprávně uplatňovány v praxi. Vlámské hnutí začalo volat po decentralizovanější federální struktuře. V roce 1938 byl schválen poslední předválečný jazykový zákon, který' nařizoval používání mateřského jazyka vojáky při udílení rozkazů. Tímto zákonem se mělo předejit situaci z první světové války, kdy vlámští vojáci nerozuměli svým velitelům, ■ kteří jim rozkazovali ve francouzštině.
Po druhé světové válce již nelze mluvit o vlámském a valonskem hnutí jako takovém. Obě se zformovaly v politické a správní instituce a takto i navenek vystupovaly. Princip rozporu mezi nimi však zůstal zachován a existuje tak i dodnes.
VIII. 1.3. Královská otázka
Nejožehavějším tématem, kterým se zabývala politická scéna a veřejnost v Belgii po druhé světové válce, byla tzv. „královská otázka". Jednalo se o velice bolestivou epizodou, ve které sehrály svou roli i jazykové a ideologické problémy a která rozdělila Belgii na dva tábory.
572
573
_Belgický politický systém v procesu federalizace_
Podstatou této otázky bylo, zda se má Leopold III. vrátit na královský trůn nebo nikoliv, což mělo takovou důležitost proto, že král byl v této zemi vždy symbolem jednoty národa.
Král se v květnu 1940 rozhodl nepřipojit se k exilové vládě a nadále zůstat i za okupace v Belgii se svou poraženou armádou jako válečný zajatec. Během prvních let okupace zaujal poměrně nejednoznačnou pozici respektování německých okupantů. Během osvobozování belgického území v roce 1944 se belgický' král Leopold nacházel ještě na německé půdě v Drážďanech, kam ho Němci v roce 1944 odvezli i s rodinou. V květnu 1945 byl Leopold osvobozen americkými voják}'. Nějaký' čas se poté zdržoval ve Švýcarsku. Jeho kontroverzní postavení a postoj veřejnosti a politiků k budoucnosti monarchie a k jeho chování za války zpozdily jeho návrat domů. Leopold III. byl obviněn z kolaborace a po osvobození žádali především frankofonové a: protikatolický blok společně se socialisty a komunisty, se členy vlámského hnutí a hnutí odporu, aby se již na trůn nevrátil. Naopak králův návrat požadovali katolíci a vlámské hnutí, kteří byli v opozici proti socialistické, komunistické a liberální vládě.
Kvůli královské otázce bylo nakonec uspořádáno" 16. března 1950 referendum, které prosadil král Leopold III. Celkem 57,68% Belgičanů si přálo podle výsledků hlasování králův návrat, zatímco 42,32% jich bylo proti. V tomto případě se při hlasování projevil rozdíl mezi Mámy a Valony. Ve Valonsku totiž Masovalo pro návrat monarchie pouze 42% Valonů, v Bruselu 48% a ve Flandrech až 72% Vlámů3.
O několik měsíců později (4. června 1950) získala Křesťanská lidová strana (CVP) 47% hlasů ve volbách a tím i absolutní většinu v parlamentu i v senátu a král se vrátil na trůn. V některých městech vypukly demonstrace, především ye Valonsku. Když hrozilo, že. stávky a demonstrace zasáhnou i hlavní město4 a při násilných akcích se objevilo i několik mrtvých, král Leopold III. se rozhodl abdikovat ve prospěch svého dvacetiletého syna Boudevvijna, aby zachoval jednotu země. Na trůn však Boudevvijn nastoupil až v rote 1951, kdy se stal plnoletým. Pro katolíky a Vlámy bylo řešení královské'otázky urážkou Flander.
Alen, André, et. al: Federalisme. Staatkundig,, politiek en economisch. Antwerpen 1994, str. 193.
4 Demonstranti hrozili uspořádáním „pochodu na Brusel". Svvyngedouw, Mare; Maríinielio, Marce: Belgische toestanden. Antwerpen 1998, str. 41.
_Belgický politický systém v procesu federalizace__
VIII. 1.4. Školská krize
Ve své snaze budovat křesťanskou společnost katolíci vždy tvrdili, že náboženství by mělo ve vzdělání dominovat. Preferovali tvorbu katolických soukromých škol a vystupovali proti neutrálnímu veřejnému vzdělání tam, kde jen to bylo možné. Pro zajištění existence a dominance katolického vzdělávacího systému bylo třeba zajistit velké množství finančních prostředků. Volnomyšlenkáři vycházeli ze znění ústavy, která garantovala svobodu smýšlení a náboženství, a tudíž se stát měl postarat o to, aby existovalo dostatek veřejných škol, které zajistí neutrální vzdělání.
Již od roku 1830 katolíci určovali tón vzdělávací politice. Mimo velká města a nekatolické jednotky neexistovala v podstatě možnost vzdělávat se ve veřejných základních školách. Vzhledem k tomu, že ve vládě kromě krátké poválečné epizody převažovali katolíci vždy katolíci, expanze veřejného školství byla minimální. Také na úrovní středního školství byly podmínky pro veřejné školy obtížné, protože vytvoření veřejných škol záleželo na souhlasu vlády a parlamentu. Navíc byla v roce 1934 schválena kvóta, která limitovala počet veřejných středních škol. Katolické školy se mohly rozšiřovat bez omezení, navíc byly soukromým základním katolickým školám přidělovány příspěvky.
Poválečná situace přinesla v léto debatě důležitý zlom. Po roce 1945 obchod a průmysl potřeboval očividně lépe kvalifikované a vzdělané pracovníky. Tento fakt obrátil pozornost na stav belgického středního školství. Ukázalo se, že již není monopolem buržoazie učit se na střední škoie a od té doby, co masy projevily zájem o studium, se školstva' stalo politickým nástrojem. Navíc zvýšená porodnost po ukončení války vytvořila předpoklad, že střední školství bude v budoucnosti hrál ještě důležitější roli. Ministři školství vletech 1945-47 pocházeli ze socialistického tábora a snažili se prosadit svobodné veřejné vzdělání na všech úrovních.
Školné nebylo tak důležité, dokud se na střední školy hlásili členové buržoazie, nyní se ale stalo financování Škol důležitým elementem. CVP-PSC chtěla posílit křesťanské fondy existujících veřejných škol a limitovat růst potenciálního veřejného školství. Na obzoru se znovu objevila náboženská bitva. CVP-PSC argumentovala svobodou vyznání a rovnosti. Katoličtí rodiče by měli mít právo poslat své děti do podporované soukromé školy.
V této důležité bitvě se mohli katolíci opřít o extrémně silný a soudružný katolicky' pilíř. Uprostřed pilíře stála církevní hierarchie, která
574
575
Belgický politický systém v procesu federalizace
byla takto schopná kontrolovat ostatní organizace. Všechny byly velice úzce propojeny a členství v nich se překrývalo. Katolické školství zde bylo klíčovou proměnnou.
Katolický požadavek za zvýšení příspěvků byl součástí programu CVP-PSC již v roce 1945. Strana stanovila podporu pro soukromé technické školy jako podmínku její účasti ve Spaakově vládě v roce 1947. První školská krize postihla vládu v dubnu 1948, ale byla vyřešena zvýšením příspěvků pro soukromé technické školy. Kongres CVP-PSC v roce 1948 jasně prohlásil, že katolíci budou požadovat příspěvky pro všechny soukromé školy; á v roce 1949 a 1950 při volební kampani se školství stalo za královskou otázkou druhým nejdůležitějším volebním tématem.
Ve volbách roku 1950 získali katolíci parlamentní většinu. a ministrem školství se stal Pierre Hamel (1950-1954), kterému se v červnu 1950 podařilo zdvojnásobit příspěvky pro soukromé střední školy. Výsledkem bylo zvýšení platů učitelů a pokles školného. V soukromém školství působili většinou učitelé bez adekvátního vysokoškolského titulu (jednalo se především o mnichy-učitele). Sedm let praxe je dostatečně kvalifikovalo pro toto povoláni.
Další nové školní zákony v letech 1952 a 1953 spojily výši příspěvků na počtu žáků v katolických školách. Vznik veřejných škol byl za ministra školství Harmela ještě více omezen. Vznik těchto škol musely schválit provincie a i město, čímž se stalo rozšíření počtu veřejných technických škol téměř nemožné. Bylá rovněž vytvořena Rada pro školské otázky, v níž měli většinu katolíci, a která schvalovala návrhy školské legislativy a doporučení pro vzdělávací programy.
Volnomyšlenkáři považovali Harmelovu legislativu za vyhlášení války. Neprotestovali proti principu příspěvků na soukromé školství, ale proti jejich velikosti. Považovali to za katolickou snahu udržovat veřejné vzdělání chudé a sekundární. I když chtěli reagovat silně, byli volnomyšlenkáři oproti katolíkům velice slabí. Chyběla jim organizační jednota a okupace za druhé světové války měla na jejich sdružení a nadace velice špatný vliv. Volnomyšlenkáři byli rozptýleni mezi liberály, socialisty a komunisty, což ještě zhoršovalo jejich politickou sílu, protože komunisté V této otázce brzy rezignovali. O soudružný pilíř se mohli opřít jen socialisti. Liberálové se zdáli mnohem slabší a jejich pozice vrtčejší, ale stále měli podporu části mas. V otázce vzdělání byli samozřejmě liberálové
Belgický politický systém v procesu federalizace
mnohem elitístičtější než socialisté a tak se jejich společný školský program redukoval na minimální verzi.
Jejich pnmím úkolem bylo spojit své síly a zorganizovat odpor proti katolické dominanci. Aktivní roli v této fázi hrály humanistické organizace a vzdělávací unie. Změny ve školství podpořili i svobodní zednáři, ale ti neměli v Belgii nijak silnou pozici. Členství v této alianci stouplo na několik tisíc a jejich ideje se šířily v podstatě celým politickým spektrem.
Protiklerikální skupiny začaly pořádat demonstrace a organizovaly protestní akce. Nejvíce svých snah soustředily na volební kampaň v roce 1954. Vyplatilo se to, protože socialisté a liberálové překonali katolickou většinu v parlamentu. Achille Van Acker vytvořil socialisticko-Iiberální koalici, která zůstala u moci do voleb v roce 1958 a která byla založena na antiklerikalismu. Nová vláda zavedla radikálně odlišnou politiku ve školství než předchozí vláda.
Ministr školství Louis Collard okamžitě zahájil práci na revizi školských katolických zákonů. Jako první byla zrušena Rada pro školské otázky. Ve školách byla zajištěna možnost volby mezi vyučováním náboženství a nenáboženské morálky. Stát rovněž získal právo ina ustavení autonomní veřejné základní školy. Tyto reformy se nedotkly nijak výrazně financování soukromých škol, ani platy učitelů se nezměnily.; Platy však byly vypláceny přímo učitelům, aby se zajistilo, že soukromé školy nebudou používat tyto fondy pro jiné účely.
Stát se postavil na ochranu učitelské profese, když se vysokoškolské diplomy se staly mandaíorními pro výuku na základních a středních školách. V tomto období dramaticky vzrostl počet státních škol.■ Malé školy byly restrukturalizovány, což se dotklo především katolického středního školství, protože až 43% těchto škol mělo méně než 100 studentů.
Tato opatření přiváděla katolíky do varu a nová opatření situaci ještě zhoršovaly. Následovalo propuštění 110 prozatímních učitelů s: katolickým titulem a došlo k omezení rozpočtů pro soukromé vzdělání.
Katolíci považovali toto rozhodnutí za provokaci a katobcký pilíř zmobilizoval kampaň proti liberálně socialistické vládě. V čele tohoto odporu stál Theo Lefevre, vůdce Národního výboru pro svobodu a demokracii, což byla skupina, která zahrnovala vůdce a poslance za CVP-PSC z katolických organizací. Také biskupové protestovali a vytvořili Školní a rodinný fond. Z katolického tábora se vytvořilo masové protestní hnutí, které využívalo všech legislativních i neparlamentních možností pro dosažení svého cíle. V roce 1955 dvakrát vyšly do ulic desítky tisíc
576
577
Belgický politický systém v procesu feďeralizace
demonstrantů. Katolické kostely vyvěšovaly černé vlajky. Nejvíce demonstrantů pocházelo samozřejmě z Flander. Přes dva miliony lidí podepsaly petici proti liberálním školním reformám. Školní stávky, nespolupracování při oficiálních příležitostech, bojkot státních spořitelních účtů a produktů volnomyšlenkářských organizací a firem, vytvářely stále větší tlak na vládní koalici. ■
Školská otázka se stala nejdůležitějším tématem volební kampaně v roce 1958, ve které probiála vládní koalice a zvítězili katolíci, kteří získali 104 míst v poslanecké sněmovně (předtím 95), a absolutní většinu v senátu. Znamenalo to těsnou většinu v parlamentě, a tím i vytvoření katolické vlády. Vůdcem nové vlády se stal Gaston Eyskens za podmínky, že se bude snažit o vytvořeni kompromisního řešení školské otázky.
Za této situace se rozhodly levicové a pravicové strany složit zbraně. Nakonec všechny politické strany ukázaly politickou vůli ukončit školskou válku. Katolíci si uvědomili, že aby prosadili zrušení Harmelových zákonů, potřebovali by absolutní většinu. Socialisté již nechtěli spolupracovat s liberály. Liberálové chtěli spolupracovat s katolík}', ale nejprve museli vyřešit problém školní války. Byla vytvořena speciální procedura pro vyřešeni tohoto problému. Straničtí vůdci odsunuli nátlakové skupiny a poslance stranou, sestavili společnou -vzdělávací radu a vyjednali kompromisní řešení. Jejich kompromis vyústil 6.1istopadu 1958 ve vytvoření Školské dohody (též Školní pakt), která měla zodpovídat za celý školní systém. Parlament Školskou dohodu ratifikoval 29. května 1959.
Kompromis byl založen na principu rodičovské volby. Rodiče měli posílat své děti do školy podle své ideologické volby a v rozumné vzdálenosti od domova. Kromě toho bylo povoleno rozšířit veřejné školství, zatímco státní příspěvky měly zajistit, že soukromé katolické školství bude zdarma. Plat}' a management fondů měly být garantovány státem. Veřejné školy zůstaly neutrální a měly mít ve svém programu zahrnutu mandatorní volbu mezi kurzy náboženství a bezkonfesní morálky. Stát nad těmito školami přebíral přímou kontrolu a financování.
CVP-PSC využily Školní pakt pro rozšíření a expanzi dominance katolických škol. Katolický' podíl ve školství vzrostl ve Flandrech z 59,9% v roce 1960 na 66,7% v roce 1972, zatímco veřejné školy měly podíl pouze 17,6%. Ve Valonsku se katolíci na středním školství podíleli 42,4%.5
5 Witte, Els et al.: Political History of Belgium. From 1830 onwards. Brüssel 2000.
Belgický politický systém v procesu federalizace
VIII. 1.5. Jazykové zákony a jazyková hranice
Jazykové zákony z let 1962 a 1963 se staly východiskem pro změny belgické ústavy v roce 1970. Tyto zákony byly výsledkem práce tzv. Harmelova centra (Centrum van onderzoek voor de nationale oplossing van de maatschappelijke, politieke en rechtskundige vraagstukken van de verschillende gewesten van het land). Práce tohoto centra byla zakotvena v zákoně č. 940 z 3. května 1948.
Zákonem č. 15 ze 24. července 1961 dosáhli Vlámové zrušení jimi kritizovaného jazykového sčítání lidu. Tímto sčítáním se zjišťovalo, kolik lidí v Belgii hovoří nizozemsky, kolik francouzsky a kolik německy. Poprvé bylo toto sčítání provedeno v roce 1846 a kontrolovala ho Ústřední sčítací komise. Pokud alespoň 30% obyvatel obce hovořilo jiným jazykem, mohla obce změnit úřední jazyk. Sčítání se tak stalo politickým nástrojem. . Výsledky sčítání byly proto často zpochybňovány. i
Jazyková hranice byla vytyčena zákonem č. 12 z 8. listopadu 1962 a regulace použití jazyků v administrativě byla zakotvena v zákoně ze 30. července 1963. \
Jazyková hranice prochází Belgií od východu na západ, k její poslední změně došlo při čtvrté ústavní reformě, která rozdělila provincii Brabant na Vlámský' a Valonský Brabant. V podstatě od roku 1962 kopíruje tato linie hranice provincií.
Dík}' jazykovým zákonům je země rozdělena na 4 jazyková území (jazykové regiony), 3 jednojazyčné a jedno dvojjazyčné. Jsou to nizozemsky hovořící oblasti (Antverpy, Limburg, Brabant, Východní a Západní Flandiy,. oblast Halle- Viívoorde a oblast v okolí univerzitního města Leuven), francouzsky hovořící oblasti (provincie Luvemburg, Namur, Liége a Hainaut) a německy hovořící oblasti (25 měst ve Aýchodní části provincie Liége), v nichž bylo použiti jazyka stanoveno podle většinového principu. Hlavní město Brusel bylo rozděleno do 19 municipalit a je to jediná oblast, kde si jsou holandština a francouzština rovny.
K Bruselu bylo kromě toho přiřazeno šest dalších municipalit, ve kterých platí tak zvaná doplňující opatření. Patří sem Wemmel, Wezembeek-Oppem, Rhode-Saint-Gense, Kraainem, Drogenbos a Linkebeek. Doplňující opatření jsou opatření pro ochranu menšin podél jazykové hranice a ve výše zmíněných obcích. V podstatě se jedná o možnost jednat na úřadech a vykonávat většinu administrativních činností v mateřském jazyce a také názvy ulic a ukazatele cest jsou v dané obci dvojjazyčné. Ve většině těchto obcí jazyková doplňující opatření fungují
578
579
_Belgický politický systém v procesu federalizace_
bez problémů. Vážnější spory se objevují pouze v obcích okolo Bruselu.
V některých z nich dokonce existuje frankofonní většina.
Toto územní rozdělení bylo zakotveno v ústavě v roce 1970, podle které bylo stanoveno, že každá municipalita patří do jedné ze čtyř jazykových oblastí. V ústavě i byla rovněž zakotvena jazyková hranice, která může být změněna pouze speciální procedurou (čl. 4 Ústavy). Situace, která panuje v Belgii, kdy „obyvatelstvo částí státu "je homogennější než v celé ; jfederaci,"6 je nazývána inkogruentním federalismem. V Belgii mě): homogenizační proces navíc vzrůstající tendenci. Jediná jazyková i j oblast, ve které nemůžeme pozorovat homogenizační proces, je samozřejmě Brusel, která je dvojjazyčná a stala se tak domovem obou jazykových a kulturních komunit.
VIII. 1.6. Problém Voeren- Les Fourons
Po druhé ústavní reformě se v osmdesátých letech projevila nedořešenost stanovení jazyko\ých hranic. Země se zmítala v ekonomických problémech a katolicko-liberální koalice Wilfrieda Martense se proto snažila odsunout jazykovou tématiku mimo politickou agendu, aby se soustředila ňa vyřešení ekonomických problémů země. (Belgie měla tehdy prokazatelně největší státní dluh v Evropě.) Tím rychleji se však projevovaly důsledky jazykového problému v obci Voeren-Les Fourons.
Valonské Les Fouron se staly Voeren v okamžiku, kdy půl tuctu osamocených farem bylo transformováno z provincie Liege do Límburgu přes jazykové hranice v roce 1962. Stalo se tak na popud samotných starosto jednotlivých obvodů Les Fouron, kteří zaslali „dopis ministru vnitra, ve kterém prohlašují, že Voeren je vlámské a takové má. zůstat"7 Od té doby se stalo Voeren; problematickým bodem jazykových hranic.
V zápětí vznikla občanská iniciativa „Relour á Liége" (Návrat k Liége), která získává ve volbách většinu hlasů.
Přesto nikdy doposud nebyl tento region tolik citlivý na politická témata jako vletech osmdesátých. Při místních volbách zvítězila kandidátka- Návrat k Liege, vedená José Happartem. Happart, který
6 Alen, André, et. al: Federalisme. Slaathmdig, politieken economisch. Anťwerpen 1994, str. 151.
7 Istendael Van, Geert: Belgický labyrint. Praha 1998, str. 279.
580
_Belgický politický sýsiém v procesu federalizace_
striktně odmítal mluvit holandsky, se stal kandidátem na starostu ve vlámské obci. Ústavní reforma v roce 1970 dala jasně najevo, že administrátoři ve vlámských obcích musí umět a jednat v holandštině. Frankofonové argumentovali tím, že v systému všeobecného volebního práva by se neměla stát znalost vlámského jazyka podmínkou pro zařazení na kandidátni listinu. Vlámové tvrdili, že jazyková hranice je neporušitelná. Brzy- se stal Happart symbolem sporu mezi Vlámy a Valony. Nejvíce populárním se stal ve Valonsku. Socialistická valonská strana dala Happartovi dokonce prominentní místo na své volební listině a Happart byl zvolen do Evropského parlamentu.
Do roku 1983 byla vláda schopna lingvistické problémy kontrolovat, ale po tomto roce již nebylo možno Happarta nadále přehlížet. Martensova vláda se pokusila přesunout Voeren zpátky do frankofonní provincie Brabantu a zajistit pro vlámské obyvatele doplňující opatřeni jako měly některé obce v Bruselu. Tento pokus vyvolal bouři vlámských protestů a tato myšlenka byla rychle potlačena.
Vlámské radě byl poté předložen návrh na mandatcjrní znalost holandštiny pro obecní administrátory. FDF přišla s návrhein svobodné volby jazyka. Rada státu ale rozhodla, že zvolení Happarta bylo! nezákonné, Arbitrážní soud toto rozhodnutí v roce 1986 potvrdil. Prohlásil, že teritoriální princip zahrnuty v ústavní reformě v roce 1970 dává povinnost vlámským autoritám ve Flandrech umět holandsky, ale nemůže to být stanoveno jako volební podmínka. Rada státu zhodnotila tuto problematiku a anulovala Happartovo jmenování. Politické klima ve vládě se> priostrilo a ministr vnitra Charles Ferdinand Nothomb odstoupil. Dnes je v této obci volena obecní rada, ve které starosta je vybrán z většinové strany a rada samotná je hořena jak většinou, tak i opozicí.
Problém zvolení Happarta vyvolal zhoršení jazykové situace i v šesti obcích kolem Bruselu, které patřily do Flander. Platila zde tzv; doplňující opatření. Ve volbách tam vždy získávaly velkou většinu frankofonní strany. V těchto obcích tedy působili starostové a radní, kteří neuměli hovořit holandsky. Také zde bránili frankofonové své právo užívat svůj jazyk. Situace se vyhrotila v roce 1987 zvolením starosty Caparta. Státní rada jeho volbu anulovala. Vláda se snažila dosáhnout kompromisu v této oblasti, ale musela čelit odporu ze strany Valonů. Nakonec byla nucena na podzim roku 1987 odstoupit.
1 když svou roli ve vládní krizi roku 1987 hrály i socio-ekonomické otázky, tato krize prokázala, že jazykové problémy si ještě stále vyžadují
581
_Belgický politický systém v procesu federalizace_
další ústavní řešení. Přechodná vláda připravila návrh ústavní reformy a koaliční rozhovory před volbami se točily především kolem otázky federalizace státu, vyřešení problémů kolem Bruselu a Happarta a Caparta.
Konečného řešení se tyto jazykové otázky dočkaly v roce 1989 po schválení ústavní reformy. Jazykové oblasti se dostaly pod správu svých municipalit a ne národní vlády. Ve Flandrech získaly pravomoc odvolat každého starostu nebo radního v případě jazykové nekompetence. To znamená, že Happart se stal jsymbolem minulosti. Zavedení proporčního zastoupení a zakotvení rozhodování podle konsensu v radě měst a obcí zajistily vlámským menšinám opravdovou moc.
Frankofonní výhody vej formě doplňujících opatření byly v obcích kolem Bruselu zachovány. Rádní měli být voleni přímou volbou, přičemž volba samotná se stala nevyvratitelnou, ať už byli znalí jazyka regionu nebo ne. Byl sestaven poradní orgán provinčních vlád, který umožnil valonským představitelům vytvářet tlak při řešení problému Voeren. Občané z Voeren měli právo volit při národních nebo evropských volbách ve valonském Verviers.
VIII.2. Hlavní aktéři procesu federalizace
Belgie je v otázce působení nátlakových skupin na politiku a jejich vztahu k politickým stranám zemí veskrze unikátní. Tomuto tvrzení přispívá fakt, že belgická společnost je stále poměrně do velké míry pilarizovaná, i když tento systém byl v posledních letech velmi kritizován. Nátlakové skupiny se v Belgii liší podle toho, zda jsou součástí některého z pilířů belgické společnosti nebo ne. Ty, které nejsou „pilarizovány", mají pouze marginální vliv. Pilarizované nátlakové skupiny se aktivně podílejí na procesu výběru kandidátů:a většina poslanců zůstane i po zvolení ve svých postech v těchto organizacích aktivní. Kromě toho tyto skupiny poskytují poslancům své zdroje. Tyto skupiny tedy neodpovídají tvrzení, že „nátlakové skupiny se snaží ovlivnil lidi, kteří jsou u moci, nikoli však dostat k moci své vlastní lidi. "8
8 Novák, Miroslav: Systémy politických stran. Úvod do jejich srovnávacího studia. Praha 1997, str. 19
_Belgický politický systém v procesu federalizace_
VIII. 2.1. Pilíře belgické společnosti
VIII.2. 1. 1. Pilarizace společnosti a nátlakové skupiny:
Existující náboženské, sociálně-ekonomické a jazykové rozpory se v Belgii ztělesnily ve vytvoření pilířů, tedy v proces „pilarizace" společnosti. Toto bylo jedním z nejdůležitějších a základních znaků belgického politického systému do 60. let 20. století.
To, co posiluje roli nátlakových skupin v belgickém politickém systému, je právě pilarizace belgické společnosti neboli konsociačni charakter belgické společnosti. V těchto tradičních pilířích mají hlavní slovo politické strany, jejichž ideologie plní sjednocující funkci. Tyto strany kolem sebe soustřeďují celou Širokou síť organizací jako jsou např. odbory, farmářské sdružení, vzdělávací a zdravotnické sítě, tisk a sociální organizace, atd. V podstatě lze říci, že tyto pilíře provázejí život Belgičanů od narození po stáří a dotýkají se všech jeho aspektů.
Tento fakt se projevuje i v tom, že poslanci v parlamentu mají většinou jednu z čelních pozic v některé organizaci z jejich jpilíře. Jsou touto organizací sponzorováni a prosazují její zájmy j v debatách v jednotlivých parlamentních skupinách. V roce 1964 „čtyři z deseti členů parlamentu tradičních stran měli vedoucí postavení v některé že sociálně-ekonomicleých nátlakových skupin dříve, než se stali poslanci."9
1111.1.2. Křesťansko-demokratický pilíř
Katolický- pilíř se vyznačuje velice úzkou instituční sítí a fungoval do 60. let 20. století pod dohledem biskupů. Bývá nazýván "citadelou".10 Katolická pilířová struktura zrcadlí „tendenci odpovídat na problémy organizovaným řešením."11
Katolická církev hrála významnou roli v belgické politice již před vznikem samotného belgického státu. Katolické náboženství sloužilo jako systém společných hodnot a symbol jednoty vůči protestantskému severu. Zajímavé je, že v belgické revoluci se spojily dvě poněkud kontroverzní skupiny - katolíci a liberálové. Katolíci se podepsali i na tváři první
9 De Winter, Lieven: Parliament and Government in Belgium: Prisoners of Partitocracy. Norton, P. (ed.): Parliaments and Governments in Western Europe. London 1998, str. 51.
10 Boudart, M., Bryssinck, R. (ed.): Modern Belgium. Palo Alto 1990, s.44.
11 Boudart, M.,Bryssinck, R.(ed.): Modern Belgium. Palo Alto 1990, s. 45.
582
583
Belgický politický systém v procesu federalizace
Belgický politický systém v procesu federalizace
belgické ústavy. Zasadili s o to, aby v této ústave bylo zakotveno právo na vzdělání, svoboda sdružování a svoboda vyznaní.
Od té doby začali katolíci soupeřit o moc s bberálním hnutím, které se jim stalo v devatenáctém století protipólem. Specifikem belgického katolicismu je, že v první ústavě nebyla striktně oddělena církev od státu, naopak katolická církev v této zemi přijala a akceptovala principy demokracie, což je pro tuto instituci více než revoluční krok.
Jako první si politickou | stranu dnešního typu založili v roce 1846 liberálové. Katolíci přistoupili k založení politické strany až později. Společně tylo politické strany tvořily nejsilnější politickou skupinu v zemi. Nejstarším elementem belgického pilíře jsou nemocnice a kliniky. Církev se vždy vyznačovala péčí o nemocné a handicapované. Tyto nemocnice jsou financovány systémem sociální bezpečnosti a jejich provozovateli bývají často mešní řády.
Druhým základním elementem katolického systému jsou školy. Jedná se o školy základní, střední a vysoké. Současná situace ve školství je řešená tzv. Školním paklem, díky- kterému je vyřešeno i financování katolických škol. Druhá událost, která ovlivnila katolický' pilíř, bylo rozdělení katolické univerzity v Leuven.
Kromě školství a zdravotní péče zahrnuje katolický- pilíř také síť pojišťovacích společností. Tyto všeobecně prospěšné společnosti začaly působit již v 18. století a v devatenáctém století se orientovaly i na skupinu farmářů a dělníků. V roce 1906 se sloučily katolické společnosti v celonárodní alianci- Ailiance nationale des Mutualités Chrétiennes. Tato organizace funguje dodnes a zastřešuje mnoho svých poboček.
Další složkou katolického pilíře jsou odbory. Pro katolickou církev nebylo přirozené zpočátku starat se o záležitosti dělníků a farmářů, a proto se v rámci jejího pilíře vytvořily katolické odbory až mnohem později. Belgie je země s nejvyšším počtem pracujících aktivních v odborech.12 Nejsilnější organizací je Křesťansko demokratická odborová unie. Až v 60. letech 19. století, kdy první internacionála dala dělnickému hnutí antiklerikální,a socialistický charakter, si začala církev vytvářet vlastní odborové organizace. V současné době jsou tyto sjednoceny v Confédé-ration des Syndicats Chrétiens (Algemeen Christelijk Vakverbond).
12 De Winter, Lieven: Belgium: Insider Pressure Groups in an Outsider Parliament. Norton, P. (ed.): Parliaments and Pressure Groups in Western Europe. London 1999, str. 89.
Další organizace zahrnuté v katolickém pilíři a financované církví jsou Vlámský všeobecný křesťanský svaz zaměstnavatelů (Flemish Algemeen Christelijke Werknerhersverbond) a jeho valonský protějšek Wallon Mouvement Ouvrier Chrétien, které nejen organizují své členy a příznivce, ale prosazují i jejich politické zájmy. Na venkově plní stejnou funkci zemědělské ligy- Boerenbond a Ailiance Agricole Belge. Tyto organizace zajišťují svým členům kompletní servis služeb, včetně pojištění, marketingu, poskytování úvěrů a již zmíněnou politickou reprezentaci.
V meziválečných letech se poprvé objevily agentury Katolické akce (Action Catholique), jejímž cílem je apoštolská činnost, tedy šíření víry a křesťanských principů mezi mládeží, studenty atd., kteří se sdružují např. v Jeunesse Ouvriére Chrétienne. Jeunesse Agricole Chrétienne, Fédération des Scouts Catholique.Samozřejmě, stejně jako ostatní pilíře má i katolický' pilíř svůj tisk- La libre Belgique, De Standaard, Vers ĽAvenir, la Cité, Het Volk..
Jádrem katolického pilíře je v současné době bezesporu CVP, vlámská křesťansko-demokratická strana. Tato strana se obrací ke třefn vrstvám belgické společnosti: ke katolickým dělníkům, farmářům a střední třídě. Katolický pilíř je vysoce organizovaný a společně s katolickými zdravotnickými zařízeními, školským systémem a kulturními a společenskými organizacemi tvoří nejsilnější a nejviivnější pilíř'v belgické společnosti. CVP je ve Flandrech všemi přidruženými organizacemi považována za jedinou formu politické reprezentace. Všechny tyto organizace se snaží získat pro sebe co nejvíce moci a to se projevuje například při prosazování jejich kandidátů do volebních listin. V podstatě lze říci, že většina poslanců CVP v belgickém parlamentu byla zvolena proto, že je doporučila některá organizace katolického pilíře.
Valonská část katolického pilíře je již méně organizovaná. Jejím jádrem je PSC, valonská křesťansko-demokratická strana. Po sporech mezi konzervativním a dělnickým křídlem, které ohrozily existenci této strany, jsou frakce podstatě formálně zakázány. V podstatě lze říci, že dnes existence sociálně-ekonomických skupin v PSC se omezuje nä neformální a méně institucionalizované kontakty. Mezi poslanci PSC se tedy najde mnoho těch, kteří nemají formální ani neformální kontakty k valonským katolickým organizacím.
Současné změny v postavení církve v rámci katolického pilíře a v celé společnosti byly vyvolány několika faktory. Prvním z nich je proces deklerikalizace společnosti. Znamená to, že biskupové a jiní církevní
584
585
Belgický politický' systém v procesu federalizace
Belgický politický systém v procesu federalizace
činitelé již nezasahuji do politického života země v takové míře, a věřící si mohou rozhodnout, jaký politický směr budou podporovat. Slabší postaveni církve se např. odrazilo vzrůstem počtu věřících v řadách voličů liberální strany nebo ekologických stran. Co se ale nezměnilo, naopak ještě posílilo, je počet těch, kteří využívají služeb katolických organizací. Vysoká kvalita jejich služeb zapříčinila, že jich využívají jak katolíci, tak i jinověrci nebo bezvěrci.
Postavení katolického pilíře a především katolické církve v belgické společnosti bylo samozřejmě! ovlivněno i kulturním a sociálním vývojem. „Je správné říci, že těžiště belgické společnosti se posunulo z katolicismu na sociálně kulturní křesťanství."13
VIJI. 2.1.3. Socialistický pilíř
Nátlakové skupiny uvnitř socialistického pilíře nejsou natolik soutěživé jako ty v katolickém pilíři, protože téměř všechny náleží k dělnickému socialistickému hnutí. Socialističtí poslanci bývají členy všech nebo těch nejdůležitějších organizací socialistického pilíře. Do konce 70. let byla dokonce účast v těchto organizacích podmínkou. Po kandidátech na mnoho postů bylo požadováno minimálně 5 let členství ve straně, stejně jako členství v Socialistické odborové unii a v Socialistickém zdravotním pojišťovacím fortdu. Stejně tak některé kandidátky požadovaly předplatné stranických novin, úřad v politické straně, děti raději ve státní než v soukromé, tedy katolické, škole, vysokou úroveň aktivity v politické straně, pojištění u socialistické pojišťovací společnosti, členství manžela/manželky v politické straně, odborové unii, zdravotní pojišťovně, členství dětí v mládežnické: stranické organizaci.'4 Znamenalo to tedy velice úzké integrování rodiny kandidáta do socialistického pilíře. V současné době tomu již tak není.
13 Boudart, M., Bryssinck, R. (ed.): Modern Belgium. Palo Alto 1990, str 49.
14 De Winter, Lieven: Belgium: Insider Pressure Groups in an Outsider Parliament. In: Norton, P. (ed.): Parliaments and Pressure Groups in Western Europe. London 1999, str. 107.
VHI.2.1.4. Pluralizace a sekularizace společnosti
Školní pakt měl dalekosáhlý vliv na celý belgický' politický' systém. Nejlepším příkladem pro nás může být liberální strana. Tato politická strana od dob druhé světové války poměrně rychle upadala a procento jejich voličů se jen stěží dostávalo do relace dvojmístných čísel. Od doby, kdy došlo k podepsání Školního paktu, byli liberálové připraveni změnit a posílit svou politiku. Zmírnili svůj antiklerikalismus a otevřeli se vůči tvorbě koalic s katolíky a soustředili svou politiku především na otázky ekonomického liberalismu a anti-kolektivismu.
Strana změnila svůj název v roce 1961 na Stranu svobody a pokroku Partij van Vrijheid en vooruitgang- Parti de la Liberté et du ProgTes (PW-PLP). Tato změna zapůsobila. Byli schopni přitáhnout zájem křesťanských liberálů a počet jejich míst v Poslanecké sněmovně stoupl z 20 y roce 1961 na 48 v dalších 4 letech. V roce 1968 se polovina jejich voličstva hlásila ke katolickému náboženství. Tato situace výrazně oslabila pozici volnomyšlenkářů v této straně. Změna směru se posílila, když se dostal k moci ve Vlámské PW Guy Verhofstadt., současný premiér I a předseda VLD- Vlámských liberálů a demokratů. Liberálové otevřeli svou politiku více směrem ke katolíkům a vlámským nacionalistom.
Liberálové takto nechali obranu antiklerikalismu a pozice veřejného školství na socialistech. Křesťanská strana ale rovněž přivítala levicové křesťany. Během katolicko-socialistické vlády Spaak-Lefevre; oba pilíře spolupracovaly. Předseda socialistů Louis Collard požádal katolíky, aby opustili strukturu svého segmentu a otevřeli se. Tato myšlenka se ujala především u odborových hnutí.
Politický' vývoj posunul na , okraj stranických struktur volnomyšlenkářská hnutí. Těmto se podařilo institucionalizovat se v roce 1951 v Humanistickou unii a v roce 1971 v Unii volnomyšlenkářských asociací. Parlament schválil financování těchto organizací v roce 1980 a v roce 1994 se jim dostalo ústavního uznání.
Od poloviny 60. let byl katolický' pilíř ovlivněn také sekularizací. Pokrok ve společnosti byl založen na racionálních technologiích a evidentní byla samozřejmě rostoucí automatizace v průmyslu, vzrostly platy a produktivita. Tolerance a antiautoritativní nálada se obrátila proti katolické autoritě a náboženskému nátlaku. Média, zvýšená zaměstnanost žen, komerční zábavní průmysl, zaměření pozornosti na rozvojový svět a vznik environmentálních skupin také narušovaly organizovaný katolicismus. Postupně poklesl počet lidí, kteří se otevřeně hlásí ke
586
587
I_Belgický politický' systém v procesu federalizace_
katolicismu, kteři přestali chodit v tak velké míře na bohoslužby. Výrazný pokles počtu aktivních katolíků se však nedotklo na výši státních příspěvků katolické církvi, protože hlavním kritériem pro jejich výpočet byl počet lidí žijících v dané křesťanské obci. Sekularizace se projevila také na vzrůstu počtu pluralistických stran a také v církevních školách kde stále stoupala poptávka po světských učitelích. V 60. a 70. letech již byla v katolickém pilíři skupina lidí chodících na bohoslužby menšinou.
Paradoxně se tento pokles neprojevilo na členství v pilířových organizacích. Naopak vzrostl počet členů odborů, školského a kulturního sektoru, a to především ve Flandrech. Sociologové tento fakt vysvětluji pojmem sociálně-kulturní \ katolicismus. Hodnoty křesťanství jsou srovnávány s hodnotami západní společnosti a lidskosti. Tedy katolická identita, kterou garantuje členství v tomto pilíři, dává členům pocit morální a sociální nadřazenosti. Stejně tak katolický' smysl pro třídní spolupráci, solidaritu mezi kapitálem a prací a jeho preferování ekonomiky volného trhu se shodovaly se sociálně ekonomickým modelem. Došlo k další centralizaci a koordinaci mezi jednotlivými organizacemi pilíře, a tak se stal život mnoha rodin na něm přímo závislý.
VIJI. 2.2. Politické strany
Vznik rozličných politických stran je považován za jedno z kritérií demokracie. Politické strany jsou produktem formování národního státu a jsou nositeli sociálně-ekonomických konfliktů. Tak tomu je i v případě belgického politického systému. Zde se jako první zformovaly dvě politické strany, katolíci a liberálové, které se svomě ve formě hnutí podílely na vytvoření samostatného státu ;a jejich politická rivalita se stala jedním ze základních znaků dalšího \ývoje belgického politického systému. Největší změny v systému politických stran najdeme v Belgii v období po druhé světové válce. Do té doby se na rozdělení politické moci podílely především uvedené tradiční politické strany a socialisti.
V 70. letech, jak již bylo! zmíněno, se velké politické strany rozdělily podle etnických linií na jazyková křídla, navíc od té doby vzniklo několik nových politických stran. Belgický' politický systém se tímto výrazně roztříštil, což se projevilo především v počtu zastoupení politických stran V parlamentu, kde se od 70. let pohybuje průměrně deset politických síran. Z tohoto důvodu je stále složitější tvořit jednoduché vládní a parlamentní koalice. Větší počet politických stran v koalici navíc zvětšuje počet
_Belgický' politický systém v procesu federalizace_)
ministerstev. Složitý'je i proces tvorby vlády. V letech 1968-1995 vydržely jednotlivé vládní koalice u moci v průměru 74 dní při průměrném počtu 4,5 stran ve vládě.15.
V devadesátých letech 20. století můžeme zaznamenat v belgickém politickém systému nový fenomén: nezanedbatelné rozšíření voličské základny nacionalistických politických stran, a to především Vlámského bloku. Kořeny vzrůstu počtu voličů Vlámského bloku najdeme před několika desetiletími. 60. léta byla pro střední a nižší třídu ve Flandrech léty veskrze úspěšnými. Země prožívala ekonomický rozmach. Vlády začaly povolávat ze zahraničí dělníky (především z muslimské společnosti), kteří se začali usazovat v městských průmyslových centrech. Od roku 1974 však Belgičané začali pociťovat důsledky ekonomické krize a nárůst nezaměstnanosti, která měla samozřejmě největší dopad na střední a nižší třídu. Řada Belgičanů začala chápat imigranty jako své j nepřátele, kteří jim berou práci. Tato situace se do roku 1990 nezměnila. S těmito faktory souvisí kořeny vzestupu Vlámského bloku v letech 1980-1991.
Tato situace významně narušila fungování belgické společnosti. Tradiční náboženské a sociálně-politické bariéry byly narušeny a postupně dochází k procesu tzv. depilarizace společnosti, v případě Belgie také nazývané sekularizaci. Změnil se i tradiční společenský- život v Belgii. Jeho hlavním znakem byla politická orientace, která spojovala ibelgickou společnost. Politické strany postupně ztrácí kontrolu nad konflikty' ve společnosti. „Potenciální oběti sociálního vyloučení si : vytvořily specifickou formu ideologie na individuální rovině. Toto jé zejména ■vyjádřeno v negativním postoji vůči imigrantům, u nichž může být vyloučení spojeno s viditelnými odlišnostmi a tímto způsobem je konkretizována hrozba."16
Depilarizace se projevila i na formě rozložení politického spektra: „V reakci na rychlé sociální změny a diky jejich nesplněným přáním se nižší třída viditelně posouvá vpravo, jak hledají obranu svých ohrožených
15 De Winter. Lieven: The selection of party presidents in Belgium. Rubber-stamping the nominee of the party elites. In: European Journal of Political Research, Vol. 24, n. 3, October 1993, str. 256.
16 Swyngedomv, Marc: National Elections in Belgium: The Breakthrough of the Extreme Right in Flanders. In: Regional Politics and Policy, Vol. 2, No. 3, Autumn 1992, str. 69.
588
589
Belgický" politický systém v procesu federalizace
tradičních hodnot a vymožeností."17. Významnou roli hrají v tomto procesu média.
Politické strany hrají v belgickém politickém systému podstatnou roli. Nejdříve významně ovlivnily proces formování belgického státu a jeho vývoj od unitarismu směrem k federalismu. Tradiční strany jsou klíčovou složkou jednotlivých pilířů společnosti. Kromě toho mají politické strany v Belgii vý-znamný vliv na formování koaličních vlád. V Belgii jsou nejdůležitějšími aktéry v tomto procesu špičky politických stran a jejich předsedové, zatímco parlamentní skupiny se angažují až na jeho konci.
Pozice předsedy politické strany je nejvyšší pozicí v rámci systému belgických politických stran, i Je to mluvci strany a její hlavní reprezentant „Je hlavním vyjednavačem strany při koaličních jednáních, nejdůležitější osobou při vybírání členů kabinetu a setkává se každý týden večer před zasedáním kabinetu se svými ministry, aby prodiskutovali agendu kabinetu." Kromě toho se předsedové politických stran stali i volebními lídry. Ne vždy je však i nejdůležitějším členem vlády, pokud se strana účastní vlády. V liberálních stranách existuje praxe, že pokud předseda strany přichází do vlády, opouští svůj post předsedy a ponechává ho novým lidem.
VIII. 2. 2. 1. Tradiční politické strany Liberální strana
Jedna z prvních skutečných politických stran vznikla právě v Belgii. Jednalo se o liberální stranu - Stranu liberálních reformátorů - Parti reformátem- liberál (PRL), která zahájila svou činnost v roce 1846. Jejím cílem bylo přitahovat voličstva a sloužila jako protiklad sociálnímu tlaku, který' na obyvatelích vykonávala katolická církev-. Liberálové se vyznačovali především ekonomickou silou a širokým zastoupením ve městech. Byla to strana, která se soustředila na volnomyšlenkářské, vojenské kruhy. V devatenáctém století můžeme nalézt v rámci této strany dvě tendence. Na jedné straně to byli radikálové, antiklerikální zastánci sociálního pokroku a. všeobecného volebního práva. Na druhé straně zde
1' Svvyngedouw, Marc: National Elections in Belgium: The Breakthrough of the Extreme Right in Flanders. In: Regional Politics and Policy, Vol °2 No. 3, Autumn 1992, str.70.
Belgický politický systém v procesu federalizace
byly zastoupeny skupiny nutně ne antiklerikálních a v sociální rovině mnohem více konzervativních liberálů.
Liberálové se do roku 1884 s katolíky střídavě dělili o moc. V roce 1916, po započetí první světové války, se poprvé ocitli v situaci, kdy je potřebovali katolíky jako koaličního partnera, aby získali většinu pro prosazení nutných záležitostí. V meziválečném období byli liberálové významně oslabeni, stali se nejmenší z tradičních stran.
Do současnosti prošla tato strana dvěmi zásadními změnami. V roce 1961 odložili rouško volnomyšlenkářství a začali se orientovat také na katolické občany. Strana liberálních reformátorů - Parti réformateur libéral PRL se přejmenovala v roce 1961 na Stranu svobody a pokroku (Partij voor Vrijheid en Vooruitgang/Parti dc la Uberte et du progrcé). Její pravicové křídlo se v průběhu následujících let osamostatnilo. Díky změně politického programu strana významně posílila svou voličskou základnu. Ve volbách do parlamentu v roce 1965 získala místo předchozích 20 celkem 48 křesel.18 j
V roce 1972 přestala být liberální strana jednotnou stranou, když se její francouzsky a holandsky mluvící křídla prohlásila za! nezávislá. Vytvořila se tak Partij voor Vrijheid en Vooruitgang (Strana' svobody a pokroku, PW) ve Flandrech, která se v roce 1992 přejmenovala na Vlaamse Liberalen en Demokraten (Vlámští liberálové a ^demokrati, VLD). Přidružili se k ní i umírnění členové Volksunie
Ve Valonsku se strana Parti de la liberté et du progreé (PLP) přejmenovala na Parti réformateur libéral (Liberálně reformistickou stranu, PRL), která se v červnu 1979 se spojila s Liberální stranou (Liberale Partij/Parti Libéral, LP-PL), která se vytvořila jako bruselská pravicová strana v roce 1973.
Katolická strana
Katolické hnutí se přeměnilo ve vlastní politickou stranu až v roce 1884, prakticky až 38 let po liberálech. Na první pohled by se to mohlo zdát udivující. Belgičtí katolíci byli po celou dobu podporováni ze strany katolické církve a papežského stolce a tehdy ještě necítili potřebu se politicky organizovat. Po první školní válce v devatenáctém století však bylo jasné, že je nutné vytvořit politickou stranu. Nově vzniklá Katolická
13 Říchová, Blanka et al.: Komparace politických systémů II.. Praha 1999, str. 40.
590
591
_Belgicky politicky systém v procesu federalizace
strana byla v prvé řadě zaměřena tak, aby prohloubila roh katolické církve a katolické bohoslužby v Belgii. Stejně jako později měla katolická strana největší procento voličské základny v katolických a tehdy převážně zemědělských Flandrech. V počátečním období byla rozdělena na dva tábory. Na jedné straně to byli liberální katolíci, kteří bránili moderní svobody a ústavu. Na druhou stranu to byli ultramontáni, kteří byli silní představitelé linie, kterou; určoval Řím.19 Po vydání encykliky Rerum Novarum v roce 1891 vznikl rozpor mezi konzervativci a křesťanskými demokraty. V meziválečném období byla katolická strana nejsilnější belgickou politickou stranou. Jako reakce na ekonomickou krizi a vývoj ve společnosti se v rámci strany vytvořilo extremistické pravicové křídlo.
Katolíci nevyšli z druhé světové války7 jako jednotný blok. Hnuti se muselo v poválečných letech vyrovnat s diskreditací vlámského hnutí během druhé světové války, v němž mělo velkou část své voličské základny. Strana začala posilovat až poté, co studená válka začala podkopávat postavení belgické komunistické stran}'. Polarizace mezi katolíky a antiklerikálními silami však přetrvala až do konce 50. let.
V srpnu 1945 se konal zakládající kongres Křesťanské lidové strany Chrisstelijke Volkspartij - Parti Sociál Chretien. Od srpna 1945 do března 1947 byla lato royalistická strana dobrovolně v opozici proti vládě, která se skládala ze socialistů, liberálů a komunistů. Nový křesťanský program byl plný termínů jako reorganizace, jednota, obnova, progresivismus. Strana odmítla autoritářské myšlenky a jazykové problémy se snažila držet stranou, aby ochránila jednotu strany a soudružnost.
Struktura strany zahrnovala celou strukturu společnosti a úzkostlivě si loto postavení hlídala. Strana byla základnou katolického pilíře. Zároveň chtěla získal co nejvíce veřejnosti ve středu politického spektra, což se nelíbilo církvi. Nespokojenost církve se projevila především poté, co strana prohlásila, že se otevírá každému, kdo uznává křesťanství jako základ západní společnosti, tedy ne pouze věřícím.
V případě katolické j strany se impulsem pro rozštěpení katolické strany stal spor o rozdělení Katolické univerzity Leuven (Katholieke Universiteit Leuven). V katolické straně se tak vytvořila Christelijke
19 Svvyngedouvv, Marc, Martiniello, Marco: Belgische bestanden De htgevallen van een kleine bi-cidturele democratie. Icarus/Anthos
Antwerpen 1998, str. 16.
Belgický politický systém v procesu federalizace
Volkspartij (Křesťanská-lidová strana, CVP), která je nejsilnější politickou stranou ve Flandrech a Parti Social-Chrétien (Křesťanskosociální strana, PSC), která je ve Valonsku druhou až třetí nejsilnější stranou. Katolický' blok se však herozštěpil úplně, vytvořila se pouze nezávislá politická křídla, která jsou spojena jednotnou vnitřní strukturou. Od roku 1969 si tedy strana nevolí pouze dva národní předsedy, ale i místopředsedy („vving-presidents")20, kteří jsou voleni zvlášť v jednotlivých křídlech strany.
Socialistická strana
Belgická socialistická strana se konstituovala v roce 1885 s názvem Strana belgických dělníků (POB). Když se socialismus objevil v Belgii, byl více populární ve Valonsku než ve Flandrech. Valonsko je převážně průmyslové a tak si zde toto hnutí našlo dostatek příznivců mezi dělníky a pracujícími. Belgicky' socialismus si odvodil svou doktrínu jak od Proudhona, tak i od Marxe. Oponoval jak liberálům, tak byl i proticírkevní. Také belgičtí socialisti se začali organizovat v jednom pilíři prostřednictvím různých organizací: odborů, vzdělávacích i institucí, v politické straně atd. Jejím hlavním cílem v prvních desetiletích její existence se stal boj za zavedení všeobecného volebního práva. V meziválečných letech se tato strana podílela na tvorbě téměř všech vlád.
Po druhé světové válce si socialisti museli znovu najít pevné postavení ve své voličské základně. Strana samotná byla vnitřně \ rozdělena. Existovala zde tzv. Londýnská skupina, ve které se soustředili předváleční politikové, kteří spolupracovali za války s exilovou vládou, a pak skupina mladých radikálů, kteří byli ilegálně aktivní v okupované Belgii! a riskovali životy v hnutí odporu. ;
Mezi oběma skupinami vznikly po osvobození třenice. Radikálové pracovali systematicky během války na struktuře strany a připravovali ji na účast ve vládě po osvobození. V rámci strany vytvořili poměrně silný blok. Londýnská skupina se tolik nestmelila, byli rozděleni i ideologicky, dokonce existovala vzájemná nedůvěra mezi socialisty ve vládě a socialisty v parlamentu. Nedostatek kontaktu se skupinou v okupované Belgii během války- způsobil, že měli jen málo co říct k poválečné politice strany. V podstatě ale obě skupiny souhlasily v hlavních bodech poválečné
10 Boudart, ML, Bryssinck, R. (cd.): Modem Belgium. Palo Alto 1990,
s.239.
592
593
Belgický politický' systém v procesu federalizace
politiky. Bylo třeba stranu posílit nejen před soubojem s komunisty, ale také aby strana sehrála klíčovou roli v poválečné rekonstrukci národa. V roce 1944 strana změnila svůj název na Belgickou socialistickou stranu. (Parti Socialiste Belge/ Belgische Socialistische Partij, PSB) ve snaze ukázat, že se její politika mění. Strana se chtěla stát loajálním partnerem v poválečné rekonstrukci ekonomiky7 a politiky a za to požadovala klíčové politické posty, sociálně bezpečný systém a omezenou státní kontrolu ekonomiky.
Již od roku 1971 se v rámci Belgické socialistické strany začaly konstituovat dvě platformy: podle etnického principu, byli voleni dva předsedové strany. Až v roce 1978 se tato tradiční strana rozdělila podle jazykové linie na Parti Socialiste (PS) ve Valonsku a Socialistische Partij (SP) ve Flandrech. Obě tyto;strany jsou na sobě nezávislé.
VIII. 2. 2. 2. Ostatní politické strany Zelení
Belgičtí Zelení se stali v roce 1981 první ekologickou stranou v Evropě, která byla zastoupena v národním parlamentu. V Belgii působí dvě ekologické strany. Ve Valonsku byla založena v roce 1978 strana s názvem Ecolo (Ecologistes confédérés pour 1'Organisation de Luttes Originales, Parti Ľecologiste, Ekologická strana). Agalev (Anders gaän leven, Za pestrý' život) se nazývá strana zelených, která vznikla v roce 1982 ve Flandrech. Důvodem tohoto zvláštního názvu je fakt, že „ na volebním lístku může ... nad každou stranou stát nanejvýš šest písmen."21 Obě strany vznikly ze sociálně ekologického hnutí. Zajímavé je to, že kromě ekologických aktivit je jedním z hlavních bodů jejich programu boj proti nenávisti k cizincům. Obě ryto strany jsou od roku 1991 považovány za plnohodnotné partnery do potenciálních koalic.
Komunisti
Parti Communíste deBelgique- Komunistische Partij van Belgie
(Komunistická strana Belgie, PCB-KPB) vznikla v roce 1921. Během druhé světové války došlo k posílení levice, což se nejvíce projevilo na rozvoji této strany. Komunisté si získali svým působením za války mnoho prestiže a sympatie. Její představitelé byli dokonce členy vlády v letech 1946 a 1947. Jejich účast ve vládě byla především výsledkem politiky
21 Istenďael Van, Geert: Belgický labyrint. Praha 1998, str. 234.
594
Belgický politický systém v procesu federalizace
tradičních stran, které se snažily integrováním komunistů do vládních koalic neutralizovat jejich vliv. Komunisté v poválečných letech především soutěžili se socialisty o voliče z dělnických vrstev. Od padesátých let se velikost jejich voličské základny podstatně zmenšila, především díky studené válce. Ve valonské části Belgie má Komunistická strana Belgie stejně jako socialisti větší podporu než ve Flandrech.
Nacionalistické strany
Volksunie (Lidový svaz) byla založena v roce 1954 jako politické vyjádření předválečného a poválečného nacionalistického vlámského hnutí. Její volební síla rostla v šedesátých letech a nejvyššího bodu dosáhla v roce 1971 (11% na národní úrovni a 19% na vlámské úrovni)22. Flandry- tehdy prožívaly kulturní a ekonomickou revoluci. Poté však již strana takových úspěchů nedosahovala. Jako opoziční strana hrála po dlouhou dobu roli „nátlakové strany" na vlámská křídla tradičních stran, především na křesťanské demokraty. Do 70. let působila Volksunie jako jediná regionalistická strana, která prezentovala vlámský' nacionalismus. Vlády se účastnila v letech 1977-78 a 1988-1991. Od počátků byl součástí programu strany požadavek demokratické reformy unitárního státu a federalismus.
V 80. letech se od této strany oddělilo extrémní pravicové a separatistické křídlo, jehož členové si vytvořili novou politickou stranu-Vlámský blok (Vlaams Blok).
V roce 1977 založila skupina radikálních pravicových extremistů, kteří odešli z řad Volksunie, novou stranu nazvanou Vlámská národní strana (Vlaams Nationale Partij, VNP) a o pár měsíců později jiná skupina bývalých členů Volksunie zakládá Vlámskou lidovou stranu (Vlaamse Volkspartij, WP). Obě tyto strany se před volbami roku 1979 spojují a vytvářejí nové politické seskupení- Vlámský blok (Vlaams blok).
Tato strana zpočátku nezískávala mnoho volebních hlasů, ód poloviny 80. let v ní však došlo k radikalizaci programu, především v otázce imigrace. Rok 1991 však pro tuto stranu znamenal rozhodující průlom. Nejvýzňamnějším znakem parlamentních voleb v roce 1991 byla ztráta parlamentních míst tradičních politických stran ve Flandrech. CVP a SP
22 Lieven de Winter: The selection of part}' presidents in Belgium. Rubber-stamping the nominee of the party elites. In: European Journal of Political Research, Vol. 24, n. 3, October 1993, str. 254.
595
i
Belgický politický systém v procesu federalizace
Belgický politický systém v procesu federalizace
ztratily každá až 5% hlasů. Největší nárůst hlasů zaznamenala právě strana Vlámský Blok, která dosáhla až o 7,5% hlasů více než ve volbách roku 193-7 23 Překvapením nebyl tak počet získaných hlasů Vlámského bloku jako spíše to, že jeho voliči byli rozprostřeni téměř po celých Flandrech. Nejsilnější je tato strana v Antverpách, kde získali v posledních volbách do Evropského parlamentu 28% hlajsů a kde žije mnoho přistěhovalců.24
Vlámský blok se dosud neúčastnil vlády. Ostatní politické strany proti němu totiž uplatňují tzv. politiku „sanitárního kordonu". V podstatě to znamená to, že žádná politická^ strana s ním nevstoupí do koalice. Je jasné, že Vlámský blok nikdy nezíská tolik hlasů, aby mohl vládnout sám. Stejně tak dostává tato strana jen velice omezený prostor v médiích. I přesto si uchovává poměrně širokou voličskou základnu.
Programově se řadí Vlámský blok mezi pravicové nacionalistické extremistické strany. V jeho programu a rétorice jeho představitelů se objevují taková témata jako nenávist vůči imigraníňm, nesouhlas s jakýrnikoliv kompromisy při řešení jazykové otázky a definitivní vyřešení problematiky postavení Bruselu.
Národní fronta (Front National, NF) byla založena podle vzoru francouzské Národní fronty v roce 1988. Jsou to extrémní valonští nacionalisté. NF navazovala na!činnost Fronty mládeže FJ a Strany nových sil PFN. Le Pen ji jako její francouzsky' protějšek charakterizoval jako stranu „amatérskou, chaotickou a bez solidní základny""5. NF nedosáhla nikdy výrazného volebního úspěchu.
. Front Démocratique des Francophones (Francouzská demokratická fronta, FDF) je nacionalistická pravicová valonská koalice, která se vytvořila v roce 1968 jako reakce na volební úspěch vlámské Volksunie. Strana však v roce 1981 zanikla. Její levé křídlo se seskupilo v Rassemblcment Populaire Wallon (Valonské lidové sdružení, RPW). Do roku 1985 se k ní přidali ještě tři valonská seskupení. Strana je spíše regionálně zaměřená, přičemž jazyková otázka pro ni není nijak prioritní.
Svvyngedomv, Maře: National Elections in Belgium: The Breakthrough of the Extreme Right in Flanders. In: Regional Politics and Policy, Vol. 2, No. 3, Autumn 1992, str. 64.
"4 Krno, S\etozár:Politické strany krajín západnej Európy.Nitra 1998,s.ll. 25 Říchová, Blanka et al.: Komparace politických systémů II.. Praha 1999. s.45.
VM.3. REFORMY BELGICKÉ ÚSTAVY
Po schválení jazykových zákonů v letech 1962 a 1963 se problémy společenství urychlily. Výsledkem jejich vyhrocení se staly revize belgické ústavy vletech 1970, 1980, 1988 a 1993.
Vliv na vyhrocení situace, které vedlo ke změně ústavy, mělo mnoho faktorů, mezi nimi i média, která jen posilovala povědomí rozdílnosti mezi Vlámy a Valony. Také tradiční politické strany neusilovaly o posílení jednoty a naopak se v průběhu 60. a 70. let rozdělily na dvě křídla. Katolická strana tak učinila v roce 1968, liberálové v roce 1972 a socialisti v roce 1978.
Hlavní osobnost změny ústavy v roce 1970, premiér Gaston Eyskens, (vlámský křesťanský demokrat) ve svém prohlášení před parlamentem 28. únoru 1970 řekl: „Unitární stát, se svou strukturou a způsobem práce .... je zastaralý. Společenství a regiony musí teď převzít jeho místo v obnovené struktuře státu, která je lépe přizpůsobena vlastní situaci v zemi."26
VUI.3.1. Reforma roku 1970
Při tvorbě první revize belgické ústavy, která byla schválena na počátku roku 1974, se podařilo najít kompromis při řešení mnoha problémů. Pouze otázka hranic a statutu Bruselu zůstala: otevřená. Důvodem pro odsunuti řešení tohoto problému bylo to, že si předkladatelé nebyli jisti získáním dvoutřetinové parlamentní většiny, aby tyto změny v revizi ústavy prosadili. Zároveň se jim díky tomuto kompromisu podařilo prosadit první rozsáhlou ústavní reformu.
Text revize ústavy byl předložen parlamentu již 24. září 1971. Tento parlament však nemohl tuto změnu ústavy schválit. Bylo třeba ho rozpustit, a až nově zvolený parlament měl právo tuto revizi přijmout anebo odmítnout.
Při provádění této revize ústavy byly uplatněny dva základní principy, princip komunitarizace a princip regionalizace. Princip komunitarizace je vyjádřen v rozdělení Belgie na kulturní a jazyková společenství. Komunitarizace se stala reálným vyjádřením snah vlámského hnutí o uznání jazyka a kulturní identity. Princip regionalizace je vyjádřen ve vytvoření regionů. Regiony jsou vyjádřením snah valonského hnutí, které
Alen, André, et. al: Federalisme. Staatkundig, politiek en economisch. Antwerpen 1994, str. 155.
596
597
I_Belgický politický systém v procesu federalizace_
vlámskému křesťansko demokratickému politikovi, Jean Lucu Dehaene, se podařilo sjednat dohodu mezi křesťansko demokratickými, liberálními a socialistickými stranami a Volksunie a otevřít jednaní o nové ústavní reformě za účelem vyjasnění situace a uklidnění nacionalistických vášní.
Největším problémem bylo samozřejmě vyřešit otázku hranic hlavního města. Této koalici se podařilo nakonec najít i v této otázce kompromis. Nová revize ústavy předpokládala, že se poslanec bruselského parlamentu nemusí vždy chovat v zájmu hlavního města jako celku, ale že může upřednostňovat zájmy svého společenství, a dává tedy bruselskému parlamentu schopnost se podle situace rozdělit na komisi francouzského a vlámského společenství.
Každá tato komise měla rozhodovat o záležitostech, týkajících se vzdělání, kultury a zdravotnictví. Stejně jako valonská menšina na národní úrovni dostala zde vlámská menšina garance zastoupení: dvě z pěti ministerstev v Bruselské vládě, každé rozhodnutí o regionálních záležitostech muselo být schváleno většinou v každé jazykové skupině Bruselského parlamentu.. Hranice z roku 1980 byly v podstatě zachovány. Brusel se skládala z 19 municipalit. Do ústavy byly zakotveny jazykové výhody pro šest okrajových oblastí regionu hlavního města, které se staly definitivně součástí Flander. V těchto municipalitách měly být od místních voleb v roce 1988 politické strany reprezentovány v Municipální radě. Přítomnost menšinových vůdců v Radě starších se měla stát nezrušitelnou. Tento systém měl být uplatněn i ve Voeren.
Kromě vytvoření regionu Bruselu byly přesunuty nové pravomoci i již fungujícím regionům a společenstvím. Společenství získaly úplné kompetence v oblasti školství. Regionům byly pravomoci rozšířeny o oblast veřejných prací a průmyslové politiky. Tento přesun pravomocí ztrojnásobil rozpočet regionálních vlád. Belgický' region získal na federální vládě v podstatě nezávislou vlastní vládu a přímo volený parlament
Logickým důsledkem samozřejmě byla snaha získat pro regiony více fiskálních kompetencí. Tento krok by ale znamenal spojit zisky těchto regionů s jejich regionálním představenstvem. Toto by kvůli ekonomické nerovnosti mezi regiony (vzkvétající Flandry a ekonomicky strádající Valonsko) znamenalo pro jih země velké rozpočtové škrty.
Během jednání o této časti reformy se dostaly na veřejnost čísla o obrovských finančních transferech z Flander do Valonska přes centrální bruselské instituce, což vyvolalo ve Flandrech bouře nevole. Bylo tedy zřejmé, že by nebylo dobré předat regionům velké fiskální kompetence.
_Belgický politický systém v procesu federalizace_|
Výsledkem jednání se stal kompromis ve formě Speciálního finančního zákona z ledna 1989. Regionům a společenstvím byla zajištěna minimální finanční samostatnost. Jejich příjmy měly býl definovány vždy jednou ročně na základě stabilních kritérií. Tato kritéria brala v potaz jak ekonomický vývoj, tak i princip solidarity pro ekonomicky slabší region. Nový systém přerozdělování financí měl být uveden v praxi po desetiletém přechodném období, ve kterých měla být přisouzena Valonsku větší ekonomická pomoc a postupně se rok po roce snižovat, až by dosáhla hladiny definované ve zmíněném zákoně.
Zmíněný zákon byl později velice kritizován, protože v podstatě nepředal regionálním autoritám téměř žádnou odpovědnost za jejich finanční a ekonomické výdaje, ale povolil jim s nimi nakládat nezávisle.
Tak se stalo, že v roce 1993, rok po ekonomické recesi, kdy belgická ekonomika nezaznamenala téměř žádný vzrůst příjmů, musela národní vláda kvůli tomuto zákonu regionům připsat o pět procent více financí. Aby pokryla tyto výdaje, musela zvýšit daně.31
V revizi ústavy v roce 1988 byly také posíleny pravomoci Arbitrážního soudu, který' získal moc Ústavního soudu, především v oblasti klíčových článků ústavy. Povinný se stal i systém vytváření ■ dohod o spolupráci mezi regiony a společenstvími v takových oblastech jako veřejná doprava, doprava celkově a rozšiřování vodních cest.
VIII. 3.4. Reforma roku 1993
Ve změně ústavy roku 1988 bylo zakotveno několik reforem, o jejichž způsobu provedení se mělo jednat později. Jedná se o otázky přímé volby členů regionálních parlamentů a parlamentů společenství, ] reformu národního senátu a parlamentu, předání nový'ch pravomocí a především decentralizace zahraniční politiky.
Nutnost decentralizace zahraniční politiky byla logickým důsledkem nevytvoření hierarchie mezi jednotlivými rovinami rozhodování.; Problém je v tom, jak má na mezinárodním poli vystupovat státní jednotka, která má své vlastní pravomoci a autoritu a mezi ní a národní rovinou neexistuje žádná hierarchie. Decentralizace zahraniční politiky státu je velice kontroverzním tématem. Martensova vláda při projednávání této problematiky neuspěla. Vytvoření kompromisu navíc zkomplikoval vzrůst nacionalistických tendencí mezi Vlámy a Valony.
31 Deprez, Kas;Vos,Louis: Nationalism in Belgittm. London 1998, sir. 196.
602
603
Belgický politický systém v procesu federalizace
Belgický' politický' systém v procesu federalizace
Na podzim roku 1991 se tyto tendence proměnily v poměrně nebezpečnou konfrontaci, diky vládní krizi způsobené problematickým prodejem zbraní do Saudské Arábie. Levicoví Vlámové samozřejmě tuto lukrativní zakázku odmítali, i přesto, že na ní záleželo přežiti velké většiny zbrojařských továren ve Valonsku. Valonský parlament prohlásil, že vydá exportní licenci, což bylo protiústavní. V létě 1992 po nových volbách a neúspěchu prosadit nový kompromis o ústavní změně se situace vyhrotila natolik, že některé složky vlámské společnosti začaly požadovat nezávislost Flander.
V září 1992 se novému premiérovi Jean-Luc Dehaenovi podařilo vytvořit kompromis se sedmi politickými stranami: křesťanskými demokraty, liberály a s vlámskými nacionalisty ve Volksunie a vlámskými a valonskými Zelenými, přičemž poslední tři strany byly v opozici. Nakonec 14. července 1993 parlament schválil novou revizi ústavy, především její první článek, který- hovoří o Belgii jako o státu federálním, v poměru 143:61 hlasy.32
V rámci této ústavní změny byla největším krokem" vpřed přímá volba poslanců do parlamentů regionů Valonska a Flander. V Bruselu a v německy mluvící komunitě to mu tak již bylo od minulé reformy. V souvislosti s tímto krokem byl snížen počet poslanců federálního parlamentu z 212 na 150 a počet senátorů ze 184 na 71. Poslanecká sněmovna získala exkluzivní kompetence pro hlasování o rozpočtech a vyslovení důvěry federální vládě.
Pravomoci senátu byly naopak omezeny, ale byla mu ponechána výsada jednat jako první o zahraničně politických otázkách. Senát měl zůstat, co se rýče ústavních záležitostí, jakousi morální autoritou. Podle povodního návrhu ho mělo tvořit dvacet jedna poslanců regionálních parlamentů, čímž by se stal senát federální institucí. Vlámové toto odmítali, protože by se stali v Senátu menšinou, pokud by dostali stejný počet míst jako Valoni a Brusel. Dnes je 40 senátorů Vlámů, 30 z francouzsky mluvícího společenství a jeden z německy mluvícího společenství.
Ve federální Belgii bylo třeba vytvořit pět regionálních vlád a vlád společenství a jednu národní vládu. Poprvé od schválení této reformy se
3i Říchová, Blanka et al.: Komparace politických systémů II. Praha 1999 str. 14.
takové volby konaly 21. května 1995. Ve stejnou dobu probíhaly i volby do Senátu a Dolní komory belgického parlamentu, Rady valonského regionu, Bruselského regionu a německy mluvícího obyvatelstva. Rada frankofonního společenství jako jediná není volena přímo, skládá se z 75 členů Valonské regionální rady a 19 francouzsky mluvících Členů Bruselské regionální rady, kteří jsou vybíráni podle volebních zisků politických stran. Vlámská rada je sloučena s Vlámskou regionální radou, 118 členů plus 6 vlámský mluvících členů Bruselské regionální rady, zvolených podle volebního zisku politických stran. Vlády federovaných jednotek byly vytvořeny bez problémů pár týdnů po volbách
V rámci čtvrté ústavní reformy se také podařilo najít řešení výše zmíněné problematiky zahraniční politiky, především díky tomu, že Belgie se stala po schválení této reformy již opravdu federálním státem. :V oblasti zahraniční politiky může tedy od roku 1993 jak belgický federální stát, tak i společenství a regiony provozovat svou vlastní zahraniční politiku, včetně podepisování mezinárodních smluv. Belgie tak například nemůže! podepsat dohodu o školství bez souhlasu všech tří společenství. Aby toto bylo možné, bylo nutno vytvořit strukturu různých dohod o spolupráci. Znamenalo to, že v budoucnosti budou muset všechny roviny rozhodování v této zemi najít kompromis ve sporných oblastech pokud nechtějí, aby se belgická jak národní, tak teď už i mezinárodní politika ocitla na mrtvém bodě. i
Tato reforma ústavy zahrnula také zatím nejvělší přesun nových kompetencí na nižší rovinu. Část zemědělské politiky a politiky životního prostředí byly přesunuty na rovinu regionů. Společenství získaly dohled nad místními veřejně prospěšnými organizacemi.
Dalším důležitým krokem bylo výtvorem nových provincií: Vlámský Brabant a Valonský- Brabant, čímž bývalá provincie Brabant byla rozdělena podle jazykové hranice. Belgie se pd tohoto okamžiku skládá z deseti provincií j .
Francouzsky mluvící část Belgie se v tomto období, stejně jako vlámská část v roce 1980, zabývala myšlenkou spojení orgánu frankofonního společenství a valonského regionu. Valonští socialisti ale po čase shledali, že rozdíl mezi Valonskem a Bruselem je příliš velký' na to, aby mohl být překonán.
Kromě těchto zásadních změn parlament schválil stejně jako v případě minulých reforem i několik menších dodatků. Počet ministrů ve federální vládě byl limitován na 15, byl zaveden princip konstruktivního projevení  nedůvěry  ve  Federálním  parlamentu.  Došlo  k rozdělení
604
605
Belgický politický systém v procesu federalizace
dvojjazyčné provincie Brabant Regionální shromážděni získaly omezené pravomoci na změnu striktně limitovaného počtu ústavních a institucionálních výnosů. Nově byla definována práva menšin.
Po schválení této čtvrté ústavní změny v historii Belgie byl v roce „17. února 1995 publikován text nové Ústavy v Moniteur, oficiálním časopise belgického státu. Nová verze byla nutná po státní federalizaci a institucionální reformě 1993. Revidovaný text Ústavy tyto změny formalizovaL Důvodem přepsání ústavy bylo to, že mnoho nových dodatků učinilo starou verzi neplatnou. Tato verze ústavy již hovoří o Belgii jako o federálním státě, .
Federalizace nesnížila napětí mezi severem a jihem země. Naopak se zdálo, že etnicismus a rasismus v obou částech země zesílil. Vlámové začali více podporovat separatismus, a to nejen Vlámský blok, ale i politici tradičních stran.
VIII. 4. Belgický politický systém po čtvrté ústavní reformě
Belgický- politický systém můžeme charakterizovat třemi základními principy:
1. Jedná se o formu asymetrického dvoukomorového parlamentního systému.
2. Během posledních desetiletí se v rámci ústavních reforem zařadily do legislativního procesu ve velké míře i regionální rovina a rovina společenství.
3. Každé rozhodnutí je v belgickém rozhodovacím procesu vzorovým příkladem konsociační politiky. Znamená to, že tradiční politické strany si v této roztříštěné společnosti vytvořily určitou kulturu vytváření kompromisů a paktů, které předcházejí otevřeným konfliktům ve společnosti. Většina těchto rozhodnutí je vytvořena právě na rovině jednání mezi tradičními politickými stranami, (předejít vlivu pilířové struktury a nátlakových skupin.
VIII.4. I. Současný politický systém Belgie VIII.4. 1. 2. Zákonodárná moc
Do roku 1993 můžeme nazývat podle A. Lijpharta belgický' parlamentní systém slabým dvoukomorovým systémem (tzv. „weak
Deruette, Serge: Belgium. In: European Journal of Political Research, vol.28, n. 3-4, December 1995, sir. 295.
_Belgický politický systém v procesu federalizace_|
bicameralism"). Dolní i Horní komora parlamentu měla do tohoto roku stejné složení co se týče zastoupení politických stran. Každý zákon musel projít oběma komorami parlamentu a to přibližně stejnými procedurami. Tento typ parlamentního systému můžeme nazvat také podle M. Cotty34 systémem sjínetrickým. Proces schvalování zákonů v takovémto systému je poměrně zdlouhavý a složitý, proto také méně efektivní a pružný. Dokonce lze říci, že se může neustálými modifikacemi návrhu v jednotlivých komorách vytvořit koloběh, pro jehož zastavení neexistoval v ústavě před rokem 1993 žádný mechanismus.
Po ústavní reformě roku 1993 se situace změnila. Čtyři výše rozebrané ústavní reformy změnily belgický unitární stát ve stát federální. Tento fakt se samozřejmě do značné míry projevil na tváři jeho parlamentního systému.
Belgický' parlament tvoří poslanecká sněmovna a senát. Před ústavní reformou roku 1993 bylo ve sněmovně 212 poslanců a v senátu 184 senátorů. Dnes je v poslanecké sněmovně 150 poslanců a senátorů v senátu 71. Snížení počtu poslanců a senátorů sledovalo cíl nezvýšit příliš počet členů parlamentů ve státě poté, co jsou členové do regionálních parlamentů a parlamentů společenství voleni přímo.
Poslanecká sněmovna
Při parlamentních volbách je Belgie rozdělena do 20 volebních obvodů. Volební účast je povinná od roku 1983. Belgie se proto řadí mezí země s největší politickou kulturou. Volební systém, který' se uplatňuje, je proporcionální již od konce 19. století. Tento volební systém neumožňuje v podstatě, aby některá politická strana získala v parlamentu absolutní většinu. V poválečné době se tak stalo pouze v roce 1950,! kdy se to podařilo Křesťanské lidové straně (CVP). V Belgii neexistuje; omezovači klauzule pro vstup politických stran do parlamentu. Mandáty jsou rozdělovány ve dvou skrutiniích, při čemž ve druhém skrutiniu še uplatňuje d'Hondtova metoda. Volební období poslanců trvá 4 roky. „Ovšem od roku 1946, to znamená od roku prvních poválečných voleb, šli belgičtí voliči
34 De Winter, Lieven: Parliament and Government in Belgium: Prisoners of Partitocracy. Norton, P. (ed.): Parliaments and Governments in Western Europe. London 1998, str. 101.
606
607
Belgický politický systém v procesu federalizace
Belgický politický systém v procesu federalizace
k urnám v průměru jednou za tři roky. a to se ještě některé vlády stačily několikrát vystřídal v období mezi dvěma termíny voleb."35
Senát
Belgický senát se skládá ze 71 senátorů. Jejich volba je poměrně složitý™ procesem. Celkem 25 senátorů je voleno přímo vlámským volebním kolegiem, 10 senátorů je určeno z řad členů Vlámské rady. Těchto 35 senátorů poté určí dalších 6 členů senátu. Francouzské volební kolegium volí přímo 15 senátorů, 10 senátorů je určeno Radou francouzské komunity z jejich členů. Těchto 25 senátorů určuje volbu 4 dalších členů senátorů. Jeden senátor je iurčen Radou německy mluvícího společenství. Pro přímé volby do senátu byly vytvořeny tři volební obvod}'- Flandr}-, Valonsko a Brusel-Halle-Vilvoorde.
Senát se ledy po poslední ústavní reformě transformoval na komoru regionálního zastoupení. Ze 71 senátorů je 40 voleno přímo. Ostatní jsou delegováni společenstvími, a tak přímo reprezentují jejich zájmy. Takto bylo zajištěno zastoupení jednotlivých společenství ve federálním parlamentu. Zbývajících 10 senátorů je kooptováno výše zmíněnými senátor}-. V ústavě je také zakotven princip, že 41 senátorů musí hovořil nizozemsky, jeden německy a 29 francouzsky.
Tento nový- senát ztratil mnoho ze svých pravomocí. Byly mu ponechány stejné pravomoci v oblasti ústavních záležitostí a záležitostí společenství, právo ratifikovat smlouvy a organizace soudního systému. V procesu schvalování zákonu má dnes ale poslední slovo Dolní komora parlamentu.
MIL 4. 1. 2. Výkonná moc
Výkonná moc v Belgii je soustředěna do rukou panovníka a vlády. Panovník je představitelem národní jednoty a státu. Jeho moc je odvozena od vůle lidu. Jeho politická moc však není velmi velká. Všechna jeho rozhodnutí vyžadují spolúpodpis ministra, který je nadále za danou záležitost odpovědný. Společenské postavení krále je v Belgii velmi vážené a v mnohém jeho pozice předčí pozice ostatních evropských monarchů.
Belgická ústava stanoví, že ve vládě musí být stejný počet ministrů z vlámského a z francouzského společenství. Premiér se do jejich počtu
Istendael Van, Geert: Belgický labyrint. Praha 1998, str. 195.
nezapočítává. Premiér je odpovědný za tvorbu vlády. Po jeho boku stojí vicepremiéři (jejich počet je dán počtem koaličních stran).
V Belgii existuje poměrně mnoho ministerstev, jejich počet překračuje číslo dvacet. V ústavě Belgie byl zakotven v rámci reformy roku 1993 princip neslučitelnosti postu ministra a poslance parlamentu. Ministři jsou zastoupeni v parlamentu náhradník}-, které vybírá jejich kmenová strana. Vpřípadě, že vlády odstoupí, ministři automaticky přecházejí na své posty v parlamentu. Je tedy zřejmé, že tito „náhradníci" nejsou vyslovení nedůvěr}' vládě moc nakloněni.
Velké množství ministerstev činí jednání vlády složitými. Toto je v Belgii zjednodušeno schůzkami předsedy a místopředsedů vlády, kteří jednají o najdôležitejších bodech, které budou na jednání projednávány. Tyto schůzky se konají na oficiální úrovni a nazýváme je zasedání tzv. kabinetního jádra, nebo také zasedání na neoficiální úrovni. Zde se určuje, která rozhodnutí budou označena jako prioritní a která ne.
Tato reforma zavedla také systém konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě. Vláda tedy již může být odvolána pouze konstruktivním vyslovením nedůvěry, ať už byly jakkoliv důležité návrhy schváleny nebo ne. Tato reforma posiluje roli parlamentu a zvětšuje stabilitu belgických vlád. Ovlivňuje to i práci poslanců, kteří se již nemusí obávat, že jejich kritika vládního návrhu povede k demisi vlády.
Princip vyslovení nedůvěry vládě nebyl v parlamentu od roku 1947 použit, i když se prostřídalo u moci velké množství vlád. Vláda, přestože k tomu není vázaná ústavou, podává demisi, jakmile není schopna prosadit nějaký- důležitý- návrh zákona. Takže hlasování parlamentu se v podstatě vtákových případech stává vyslovením důvěry vládě. Důvodem, k demisi bývají odmítnutí významného zákona parlamentem nebo vnitro- a mezistranické spory.
36 De Winter, Lieven: Parliament and Government in Belgium: Prisoners of Partitocracy. Norton, P. (ed.): Parliaments and Governments in Western Europe. London 1998, str. 100.
608
609
Belgický politický systém v procesu federalizace
Belgický politický systém v procesu federalizace
VIII.4.2, Principy spolupráce a hierarchie v belgickém politickém systému Existuje pět rovin belgické politiky- obecní, provinciálni, úroveň regionů a společenství, národní úroveň a úroveň evropská. 37 (Tab. 1)
Tab. č. 1. Roviny rozhodování v belgickém politickém systému
fpil:;::;lti:				
Národní rovina	Poslanecká          senát král sněmovna			
Rovina společenství	Německy mluvící společenství	Francouzsky mluvící společenství	Společná komise společenství	
			Komise valonského společenství	Komise vlámského společenství |
Rovina regionů	Vlámský-region	Valonský region	Region hlavního města Brusel	
Jazykové oblasti	Německy i mluvící i oblast	Francouzsky mluvící oblast	Holandsky mluvící oblast	Dvojjazyčná bruselská oblast
Zdroj: Alen, André: Belgium: Bipolar and Centrifugal Federalism. Brussel 1990, str. 9.
Princip spolupráce uplatňovaný v Belgii mezi jednotlivými úrovněmi rozhodování nazýváme kooperačním federalismem. „ Důraz je nyní kladen na komplementaritu a kooperaci více než na oddelení a autonomii mezi ůstavodárnými autoritami moderních federací."39 Během procesu federalizace existoval silný politický' tlak na vytvoření efektivního systému spolupráce a solidarity mezi jednotlivými rovinami rozhodování. Diskuse kolem tohoto principu se týkala především toho, zda mají být jednotlivé politické orgány odpovědny za svou dynamiku a rozvoj. Jedná se především
37 Fiers, Stefaan: Carrierepatronen van Belgische parlamentsleden in een multi-level omgeving (1979-1999). In: ResPublica, 2001/1, str. 175. 35 Alen,  Andre: Belgium: Bipolar and Centrifugal Federalism. Brussel 1990, str. 19.
o oblast financování těchto jednotek a přerozdělování jejich příjmů. Princip federální loajality byl zakotven v čl. 143 §1 belgické ústavy. Tento článek zajišťuje, aby nedocházelo k prolínání rozhodování a kompetencí jednotlivých institucí.
Exkluzivními pravomocemi regionů a společenství je omezena jejich spolupráce. Federální rovina se nepodílí na tvorbě regionální legislativy nebo legislativy společenství. V opačném vztahu, region či společenství -federace, účast na rozhodování existuje, ale pouze ve velice malé míře. Jedná se o přímou volbu některých senátorů z rad jazykových společenství.
Belgický- politický' systém rozeznává více principů spolupráce mezi státem, společenstvími a regiony, které jsou zakotveny přímo v ústavě nebo v dodatcích.
Hierarchie
Co je to hierarchie? „Hierarchie je vertikálně organizovaná struktura..."39 Znakem federálních systému je to, že v nich neexistuje pouze horizontální rozdělení moci na výkonnou, zákonodárnou a soudní, ale i vertikální rozdělení na nejméně dvě roviny správních autorit. Existence těchto autorit je znakem hierarclúe. Rozlišujeme jednostrannou hierarchii, kdy je nižší úroveň závislá na vyšší v jednom směni. Komunikace zde probíhá pouze v jednom směru a je zaměřena ha kontrolu.
O asymetrické interdependenční hierarchii hovoříme tehdy, kdy jsou mezi sebou jednotlivé úrovně navzájem závislé. Zde existují jednostranné i multilaterální komunikační kanály. V případě, že neexistuje žádná hierarchie, tak to znamená, že jednotlivé jednotky jsou na sobě nezávislé a existují mezi nimi pouze exkluzivní komunikační kanály.
Belgický' stát kombinuje teritoriální a etnický' princip a skládá se z asymetrických jednotek- tří regionů a tří společenství.: V případě belgického státu hierarchie v kompetencích uzavírání ; zahraničně politických smluv je asymetrickou hierarchií založenou na principu vzájemné závislosti. Federální vláda nemůže například uzavřít smlouvu v oblasti kultury bez toho, aby byla odsouhlasena jednotlivými společenstvími. Stejně tak je tomu ve vztahu i mezi jednotlivými
Kovziridze, Tamara: Federalisme, multi-level governance en twee types van hierarchie. In: Res Publica, 2001/1, str. 17.
610
611
_Belgický politický systém, v procesu federalizace j
federalizovanými jednotkami. V systému reprezentace neexistuje v belgickém politickém systému žádný princip hierarchie.
Ještě v roce 1969 Luc Huyse upozorňoval na nebezpečí apatického obyvatelstva, které se vyznačuje pasivitou a nejednotou. Politika byla ovládána pilíři společnosti, společenský život silně politizován, konflikty byly řešeny vytvářením paktů v uzavřené společnosti. Tato situace se do dnešních dnů výrazně změnila, společnost svázaná tradiční politikou se zbavila téměř všech bariér. Demonstrace nesouhlasu se staly běžnými stejně jako jiné typy nekonveční pplitiky. Dnes jsou Belgičané schopni vyjít do ulic například kvůli problému ve Voeren nebo kvůli aféře Dutroux. Jen například v roce 1996 bylo uspořádáno 656 demonstrací, kterých se zúčastnilo 862 147 osob, přičemž průměrně se demonstrace účastnilo 1314 osob. 40
VIII. 4. 3. Specifika belgického federalismu
Federace jako takové se mezi sebou liší. Rozdělujeme je na ty, které jsou výsledkem tzv. centripetalních tendencí, jako je USA, kde se rozdílné a již existující politické jednotky rozhodly se spojit."A ty, které jsou výsledkem tzv. centrifugálních . tendencí, jako např. Belgie, kde nejsou schopny společenství žít v unitárním státě/1
Tylo tendence, jak uvádí John Loughlin mohou vést až k rozpadu státu (například Československo). Jedním ze znaků centripetalních federací je to. že jejich federální ústava zdůrazňuje především pravomoci federální roviny rozhodování. V centrifugálních systémech, jako například v Belgií, jsou v ústavě vyjmenovány pravomoci a kompetence decentralizovaných celků.
Belgie se na konci 20.století přeměnila ve federální stát jinou formou než je tomu běžně. Zatímco v jiných státech byla myšlenka federálního systému vyjádřením procesu centralizace, v Belgii tomu tak nebylo. Zde původně jednotný unitární stát; předával kompetence svým jednotkám procesem decentralizace, který dále pokračuje. Otázkou je, kde by se měl tento proces zastavit.
Van Aelst, Peter, Walgrave, Stefaan: De 'Stille Revolutie' op straat. Belogen in Belgie in de jařen '90. In: Res Publica, 1999, n. 1,, s. 47.
Loughlin, John: Regional Autonomy & State Paradigm Shifts in western Europe. In: Regional & Federal Studies, vol. 10, n. 2, Summer 2000, s. 25.
j__Belgický politický systém v procesu federalizace___
Pro již zmíněný centrifugální federalismus je velice důležité, aby měly jednotlivé jeho jednotky pocit soudružnosti s celkem. Toto je problematicky' bod v případě Belgie.většina Vlámů se identifikuje s Flandry a Valoni a francouzsky mluvící Bruselané se prohlašují většinou za Belgičany." Nebo jinak řečeno, je třeba, aby zde existoval tzv-. „národní duch, který je sám schopen spojovat celek."43
Jak André Alen uvádí, i když Vlámové i Valoni od 70. let 20. století často používají pojem federalismus, nechápou v jeho pozadí nějakou teoretickou koncepci. Vyjadřují tak pouze určitý' typ politiky, díky které budou schopni jednat se svými záležitostmi samostatně, s tím, že množství kompetencí federálního státu bude omezeno na minimum.44 V roce 1962 W. Martens na kongresu Vlámského hnutí nazval tento typ federalismu „unionistickým federalismem, fcderalismem, který' nevede k rozdělení, ale ke sjednocení"45
Na závěr se ještě zamysleme nad tím, zda existuje belgická národní identita. V devatenáctém století žili v Belgii jednotní a hrdí Belgičané. Historie a necitlivá politika vlád je rozdělila. Často se dnes diskutuje o tom, zda existuje belgická národnost neboje to pouze mýtus. Zdá se, že v Belgii neexistuje k této národnosti moc velká veřejná podpora. Teorie o Belgičanech jako národu krachuje již na faktu, že národnost bývá ■vyjádřena kulturou. Jednotná belgická kultura však v podstatě neexistuje a pokusy o její vytvoření nevyvolaly velkou podporu ze strany veřejnosti. „Pokud nemá kultura širokou podporu, žádná kulturní politika ji nezachrání. Na druhou stranu, pokud má kultura širokou podporu, nezničí ji žádný mezinárodní ani nadnárodní vývoj."46
V současné době již Belgičany mnoho belgického nespojuje.'Existuje málo společných belgických institucí, armáda je zprofesionalizována, národní ministři mají své konkurenty na regionální rovině, v lednu 2002 zmizela i společná belgická měna, belgický frank. Téměř každá politická a
42 Alen, André, et. al: Federalisme. Staatkundig,, politiek en economisch. Antwerpen 1994, str. 168.
43 Alen, André: Belgium: Bipolar and Centrifugal Federalism. Brüssel 1990, str. 22.
44 Alen, André, 1994, cit. d., s. 145.
45 Ibid., str. 149.
46 Blom, J.C.H., Lamberts, E. (ed.): History of the Low Countries. Oxford 1999, str. 465.
612
613
Belgický politický systém v procesu federalizace
Belgický politický systém v procesu federalizace
administratívni instituce je rozdělena na regionální část a část pro jazykové společenství. Také diskuse na politickém poli se soustředí na témata, která belgickou společnost spíše rozdělují než spojují.
Na druhou stranu administrativní decentralizace a ekonomická regionalizace nikoho neuspokojila. „I přes fakt, že existuje široký konsensus nad tím, že federalizace Belgie dosáhla svého závěru nebo alespoň potřebuje čas na vydechnutí, další vývoj směrem ke konfederaci není vyloučen.'"17
LITERATURA
Alen, André, Ergec, R.:; Das föderale Belgien nach der vierten Staatsreform von 1993. Brüssel 1998.
Alen, André, et. al: Federalisme. Staatkundig, politiek en economisch. Antwerpen, 1994.
Alen, André: Compendium van het belgisch staatsrecht. Klüver 1993. Alen, André: Belgium: Bipolar and Centrifugal Federalism. Brüssel 1990. Ashord, N., Davies, S. (ed.): A Dictionary of Conservative and Libertarian Thought. London 1991.
Blom, J.C., Lamberts. E. (ed.): History of the Low Countries. Oxford 1999. boudart, M., Bryssinck, R (ed.): Modern Belgium. Palo Alto 1990. Craenen, G., Dewachter. W.: De belgische grondwet 1831 tot heden. Leuven 1992.
Dančák, Břetislav, Fiala, Petr: nacionalistické politické strany v Evropě. Brno 1999.
Deprez, Kas, Vos, Louis: Nationalisme in Belgie. Identiteiten in beweging 1780- 2000. Antwerpen 1999.
Deprez, Kas. Vos, Louis: Nationalism in Belgium. London 1998.
de wit, &..De belgische bijdrage tot het Europese integratieproces in het
licht van de staatshervorming.( Diplomová práce). KU Leuven 1997.
De Winter, Lieven: Parliament and Government in Belgium: Prisoners of
Partitocracy. Norton, P. (ed.): Parliaments and Governments in Western
Europe. London 1998.
Faiter, ralf: Tweedracht maakt macht. Tielt 1994.
Norton, P. (ed.): Parliaments and Pressure Groups in Western Europe. London 1999, str. 89
Hermans, Theodor et al. '.The Flemish Movement. A Documentary History 1780-1990. London 1992.
Istendael Van, Geert: Belgický labyrint. Praha 1998.
Jacquemin, Nico, et al.: O dierbaar Belgie. Ontstaan en structuur van de
federate staat. Antwerpen 1996.
Klokočka, V, Wagnerová, E.: Ústavy států Evropské unie. Praha 1997.
kol. aut.: Belgium. Quo vadis? Brüssel 1999.
Kol. aut.: Tvůrcové dějin. Pátý díl. Přítomnost. Praha 1936.
Krno, Svetozár: Politické strany krajín západnej Európy. Nitra 1998.
Legrain, A.: Het federalisme in WalloniS tussen 1945 en 1970. (Diplomová
práce). KU Leuven 2000.
Norton, P. (ed.): Parliaments and Pressure Groups in Western Europe. London 1999.
Norton, P. (ed.): Parliaments and Governments in Western Europe. London 1998.
Novák, Miroslav: Systémy politických stran. Úvod do jejich srovnávacího
studia. Praha 1997. i
Page, E.C, Wright, V.: Bureaucratic Elites in Western European States: A
Comparative Analysis of Top Officials. Oxford 1999.
Pečenka, M., Luňák, P., et al.: Encyklopedie moderní historie. Praha 1998.
Říchová, Blanka et al.: Komparace politických systémů IL. Praha 1999.
Senelle. Robert: De staaishervoming in Belgie. Deel V. Brüssel 1990.
Senelle, Robert: De staaishervoming in Belgie. Deel IV. Brüssel 1985.
Senelle, Robert: De staatshervorming in Belgie. Deel III. Brüssel 1980.
Senelle, Robert: The Reform of the Belgian State. Brüssel 1978;
Suykerbuyk, H.: Ogen op de rug. Kapellen 1998.
Swyngedouw, Marc, Martiniello, Marce: Belgische toestanden. i Antwerpen 1998.
Tastenhoye, G. : NaardeMulticultureleSamenieving ?'Leuven4993. Witte, Eis et al.: Political History of Belgium. From 1830 onwards. Brüssel 2000. l .
Wachendorfer-Schmidt, Ute: Federalism and Political Performance. London 2000.
Wauwe Van, L.: Federalisme, utopie of mogelijkheid? Antwerpen 1967. wijngaert van den, m., beullens, 1., brants, d.: Belgie en zijn koningen: Monarchie en macht. Antwerpen 2000.
614
615
__Belgický politický' systém v procesu federalizace_
Časopisy
Boschma, Rob, Schobben, Rob: Changes in the Governance Structure of the European Union. In: Regional & Federal Studies, vol. 10, n. 2, Summer 2000, str. 1-9.
Bursens, Peter, Helsen, Sarah: Implementatie van Europese wetgeving in nationale Systemen. De Belgische casus bekeken door een multi-level governance bril. In: Res Publika 2001/1, str. 59- 79. Christiansen. Thomas, Jorgensen, Knud Erik: Transnational Governance „ Above" and „Below". the Stßte: The Changing Nature of Borders in the New Europe. In: Regional & Federal Studies, vol. 10, n. 2, Summer 2000, str. 62-77.
Deruette, Serge: Belgium. In: European Journal of Political Research, vol. 34, n. 3-4, December 1998, str. 357-361.
Deruette, Serge: Belgium. In: European Journal of Political Research, vol. 30, n. 3-4, December 1996, str. 287-298.
Deruette, Serge: Belgium. In: European Journal of Political Research, vol.32, n. 3-4, December 1997, str. 188-196.
Deruette, Serge: Belgium. In: European Journal of Political Research, vol.24, n. 4, December 1993, str. 383-390.
Deruette, Serge: Belgium. In: European Journal of Political Research, vol.28, n. 3-4, December 1995, str. 291-295.
DeschoevveR, Kris: Politieke institutes, strategieén en bele id: de consequenties van multi-level governance. In: Res Publica, 2001/1, s. 5-14. de Winter, Licven: The selection of party presidents in Belgium. Rubber-stamping the nominee of the party elites. In: European Journal of Political Research, Vol. 24, n. 3, October 1993, str. 233-256.
Fiel'S, Stefaan: Carriérepatronen van Belgische parlamentsleden in een multi-level omgeving (1979-1999). In: Res Publica^OOl/l, str. 171-192. Kovziridze, Tamara: Federalisme, multi-le\'el governance en twee types van hierarchie. In: Res Publica, 2001/1, str. 15-36.
Loughlin, John: Regional Autonomy & State Paradigm Shifts in western Europe. In: Regional & Federal Studies, vol. 10, n. 2, Summer 2000, str. 10-34.
Van Aelst, Peter, Walgrave, Stefaan: De 'Stille Revolutie' op straat. Belogen in Belgie in de jaren '90. In: Res Publica, 1999, n. 1,, str. 41- 64. Swyngedouw, Marc: National Elections in Belgium: The Breakthrough of the Extreme Right in Flanders. In: Regional Politics and Policy, Vol. 2, No. 3, Autumn 1992, str. 62-75.
616