Walker Connor
Národ je národ, národ je stát, národ je etnická skupina, národ je...*
Události minulého desetiletí dnes už přesvědčují i zcela příležitostné pozorovatele světové politiky o tom, že hlavní a rostoucí hrozbou pro politickou stabilitu většiny států je etnonacionalismus. Místo aby byl pozorovatel světové politiky svědkem vývoje stabilních státních či nad-státních společenství, vidí sled situací, kdy spolu soupeří různé loajality a lidé potvrzují, že intuitivní pouto k nějaké neformální a nestrukturované podmnožině lidstva je mnohem silnější a mocnější než vazby, které je spojují s formální a právní státní strukturou, v níž se nacházejí. Současné či nedávné případy rozsáhlého násilí v takových státech Třetího světa, jako jsou Barma, Burundi, Čad, Etiopie, Filipíny, Guyana, Indie, Irák, Keňa, Malajsie, Nigérie, Pákistán, Súdán, Thajsko, Turecko a Uganda (abychom uvedli pouze několik z takto zasažených států), víc než dostatečně dosvědčují, že se režimům obecně nedaří přimět podstatnou část občanů převést základní loajalitu z určité lidské skupiny na stát.1 Ukázalo se, že ani starší, formálně integrovanější státy Prvního světa nejsou imunní. Etnicky motivované nepokoje se objevily v Belgii, Dánsku, Francii, Itálii, Kanadě, Nizozemsku, Rakousku, Spojeném království a ve Švýcarsku.2
* Přeloženo z anglického originálu „A Nation is a Nation, is a State, is an Ethnic Group" v Ethnic and Racial Studies 1, 1978, s. 377-399. Copyright © 1978 by Taylor & Francis Ltd. Vydáno se svolením Taylor & Francis Ltd., 11 New Fetter Lane, London EC4P 4EE (http://www.tandf.co.uk/journals).
1 Úplnější výčet a další podrobnosti ohledně asijských států podává autor ve stati „An Overview of the Ethnic Composition and Problems of Non Arab Asia", Journal of Asian Affairs, I (jaro 1976), s. 9-25; ohledně afrických států pak v„Nation-Building or Nation-Destroying?", World Politics, XXIV (duben 1972), zvláště s. 352-354. 1 Podrobněji o tom autor pojednává v „The Political Significance of Ethnonatio-nalism within Western Europe" v Abdul Said a Luiz Simmons (red.), Ethnicity in
V prvních dvou desetiletích po druhé světové válce se běžně předpokládalo, že: 1. nově se utvářející státy Třetího světa zvítězí v zápase o loajalitu nad „kmenovou" věrností; 2. druhá světová válka obyvatele západní Evropy naučila, že nacionalismus je pro moderní dobu příliš úzce omezeným východiskem, a proto se jejich základní identitou rychle stává nadnárodní a nadstátní vědomí evropanství; 3. vysoce centralizovaná, „monolitická" marxisticko-leninská struktura (struktury) spolu s účinnou indoktrinací lidí zásadami marxisticko-leninské ideologie způsobuje, že úvahy o takových silách, jako je etnonacionalismus, v ní zkrátka přestávají být relevantní.
To, proč tolik badatelů nepředvídalo odpor, s jakým se integrace státu ve skutečnosti setkává, má řadu důvodů. Na jiném místě vypočítává autor dvanáct navzájem se překrývajících a podporujících prvků, které k tomu přispěly,3 a tento výčet by bylo nepochybně možno dále rozšiřovat. Tématem této stati však je nejvýznamnější faktor vysvětlující neshodu mezi vědeckými očekáváními a skutečností, jímž je základní nepochopení povahy nacionalismu.
Nejzásadnější chybou, již nacházíme ve vědeckých přístupech k nacionalismu, je tendence ztotožňovat nacionalismus s pocitem loajality vůči státu spíše než s loajalitou vůči národu. Toto matení vede badatele k předpokladu, že vztah nacionalismu k integraci státu je spíše funkcionální a podpůrný než dysfunkční a skeptický. A jelikož panuje obecná shoda v tom, že nacionalismus zůstává podmanivou a dominantní motivační silou, spojení nacionalismu a státu se chápe jako téměř jednoznačná záruka vítězství státu nad všemi dalšími konkurenty ucházejícími se o loajalitu jeho obyvatel.
Omyl daný nesprávným ztotožňováním nacionalismu s loajalitou vůči státu je důsledkem mnohem obecnějšího terminologického neduhu, který sužuje zkoumání světové politiky. Jako čtyři pojmy, které jsou pro světovou politiku nejdůležitější, je těžké uvést něco jiného než stát, národ, národní stát a nacionalismus. Tyto čtyři termíny jsou však navzdory svému ústřednímu postavení zatíženy nejednoznačností, protože jsou užívány nepřesně, nedůsledně a často zcela nesprávně.
an International Context, Transaction Books, Inc., Edison, N.J., 1976, s. 110-133, a v „Ethnonationalism in the First World: The Present in Historical Perspective" v Milton Esman (red.), Ethnic Pluralism and Conflict in the Western World, Cornell University Press, Ithaca, N.Y., 1977, s. 19-45.
3 „Nation-Building or Nation-Destroying?", World Politics, XXIV (duben 1972), zvláště s. 332-355.
K' 4
155
Ve studii nacionalismu, již roku 1939 provedl Královský institut pro mezinárodní záležitosti, se píše, že „mezi jinými komplikacemi, které ztěžují zkoumání ,nacionalismu', zaujímá přední místo problém jazyka".4 Za čtyři desetiletí, která od té doby uběhla, jazyková džungle obklopující pojem nacionalismus ještě zhoustla.
Zvlášť paradoxní je, že se obecně rozšířené nesprávné užívání většiny základních termínů toleruje v době, kdy tolik autorů věnujících se této oblasti zdůrazňuje potřebu přesnějšího a vědečtějšího slovníku.
Jedním z nejběžnějších projevů terminologické svévole je zaměňování slovsíaía národ. Tato tendence je zarážející, protože v jedné rovině šije většina badatelů zcela jasně vědoma zásadních rozdílů mezi těmito dvěma pojmy. Stát je hlavní politická podmnožina světa. Jako takový se snadno definuje a — což je pro naši diskusi důležitější - snadno se vymezuje kvantitativně. Například Peru lze definovat jednoduchým pojmovým vymezením jako teritoriálně-politickou jednotku s 16 miliony obyvatel, pokrývající plochu 1 285 216 km2 a nacházející se na západním pobřeží Jižní Ameriky zhruba mezi 69° a 80° západní délky a 0° a 18° jižní šířky.
Definovat a pojmově vymezovat národ je mnohem obtížnější, protože podstata národa je nehmatatelná. Touto podstatou je psychologická vazba, která spojuje určité lidi a v jejich podvědomém přesvědčení je zcela zásadně odděluje od všech ostatních. Povaha tohoto pouta a jeho zdroj jsou mlhavé a těžko postižitelné a autoři, kteří se je postihnout pokoušejí, obvykle přiznávají, že definovat národ je tedy těžké. Všeobecný slovník mezinárodních vztahů například uvádí následující definici národa:
Společenská skupina, která má společnou ideologii, společné instituce a zvyky a pocit homogenity. „Národ" je těžké definovat natolik přesně, aby jej bylo možno odlišit od jiných seskupení, jako jsou například náboženské sekty, které vykazují některé stejné charakteristiky. V národě je však také přítomen silný skupinový pocit přináležitosti, spojovaný s určitým územím, které je pokládáno za výlučně jeho.5
I když v této konkrétní definici je klíčovým slovem pocit, kdežto jiní autoři mohou užívat pojmu dojem či intuice, abstraktní podstata národa
1 Nationalism: A Report by a Study Croup of Members of the Royal Institute of International Affairs, Oxford University Press, London, 1939, s. xvi. 1 Jack C. Piano a Roy Olton, The International Relations Dictionaiy, Holt, Rinehart and Winston, Inc., New York, 1969, s. 119. Kurzíva dodána.
se v definicích obvykle chápe správně. Ale poté, co se pozornost zaměří na toto podstatné psychologické pouto, už nenásleduje hlubší zkoumání jeho povahy. Po definování národa jako v podstatě psychologického jevu je pak u takových autorů ve skutečnosti pravidlem, že jej berou jako dokonalé synonymum zcela jiného a veskrze konkrétního pojmu stát.
Nejasnost obklopující podstatu národa nemizí, ani když se omezíme na jeho správný, nepolitický význam - lidskou kolektivitu. Jak odlišit národ od jiných lidských kolektivit? Shora uvedená definice hovoří o „pocitu homogenity". Jiné mluví o dojmu totožnosti, jednotnosti, přináležení nebo o druhovém vědomí. Všechny takové definice však působí poněkud rozpačitě, takže se jim nedaří odlišit národ od četných jiných typů skupin. A tak si lze představit, že předchozím kritériím dosti přesně vyhovují jak amišové, tak apalačtí horalé i starousedlíci ve státě Maine.
Až na sporadické výjimky se autoři snaží vyhýbat charakterizaci národa jako příbuzenské skupiny a obvykle výslovně odmítají, že by tu hrála úlohu představa společné krve. Podporují je v tom údaje dokládající, že většina skupin, které si činí nárok na národní identitu, ve skutečnosti obsahuje několik genetických linií. Takový přístup však pomíjí moudrost staré poučky, podle které při analýze sociopolitic-kých situací v konečném důsledku nezáleží na tom, co je, ale na tom, co si lidé myslí, že je. Podvědomé přesvědčení o zvláštním původu a vývoji skupiny je důležitou ingrediencí národní psychologie. Když člověk tvrdí, že je Číňan, ztotožňuje se nejenom s dnešním čínským lidem a kulturou, ale s čínskými lidmi a jejich konáním napříč časem. Čínská komunistická strana apelovala v roce 1937 právě na takové vnímání zvláštního původu a vývoje:
Víme, že máme-li proměnit slavnou budoucnost v novou, nezávislou, svobodnou a šťastnou Čínu, musí se do tohoto společného zápasu odhodlaně a neúnavně zapojit všichni naši krajané, jeden každý horlivý potomek Čchin Š'-chuang-tiho [legendárního prvního čínského císaře]. ... náš velký čínský národ se svou dlouhou historií je neporazitelný."
Podobným pokusem o aktivaci mohutné psychologické vlny založené na intuitivním pocitu pokrevního příbuzenství byla Bismarc-
' Conrad Brandt, Benjamin Schwartz a John Fairbank, A Documentary History of Chinese Communism, George Allen and Unwin Ltd., London, 1952, s. 245. Vsuvka dodána.
156
157
kova slavná výzva k německému lidu - neohlížející se na názory jeho jednotlivých politických vůdců -, „ať myslí svou krví". Nevysloveným předpokladem čínského (či německého) národa je, že v jakési mlhavé předhistorické době tu existoval čínský (či německý) Adam s Evou a že potomstvo tohoto páru se až do současnosti vyvíjí v podstatě bez příměsí. Uznání tohoto rozmeru národa vedlo v 19. a 20. století řadu spisovatelů k tomu, že jako synonymum národa užívali slovo rasa -okazování k německé či anglické rase bylo zcela běžné.
Jelikož národ je spíše sebedefinující seskupení, než takové, které by bylo definováno druhými, obecně sdílené přesvědčení o jednotném původu skupiny nemusí být - a zřídkakdy je - v souladu s fakty.
.Anglické slovo nation pochází z latiny, a když se začalo poprvé užívat, jasně vyjadřovalo představu společných pokrevních pout. Odvozovalo se od minulého participia slovesa nasci, které znamená narodit se. Konotací latinského podstatného jména natio tedy byl rod či rasa. "•. Termíny užívané k popisu lidských kolektivit (například rasa či třída) naneštěstí svádějí k neobyčejně vysoké míře literární licence a národ v tom rozhodně není výjimkou.7 Na některých středověkých univerzitách tak natio studenta označovala, z které části země pochází. Když ale bylo toto slovo na konci 13. století přejato do anglického jazyka, jeho záldadní konotací byla pokrevně spřízněná skupina. Jistý etymolog však uvádí, že na začátku 17. století se slovo nation užívalo také k charakterizaci obyvatel země, a to bez ohledu na etnickou či národní skladbu populace, a začalo tak nahrazovat méně specifické lidské kategorie jako lid ci občané." Tato nešťastná praxe přetrvává dodnes a vysvětluje, proč se tak často setkáváme s tím, že se o amerických občanech hovoří jako o americkém národě. Ať už jsou Američané čímkoli (a mohou docela dobře být sui generis), národem v původním smyslu slova nejsou. Neblahý zvyk nazývat Američany národem a slovně tak zařazovat Američana do stejné kategorie jako Němce, Číňana, Angličana atd. však badatele svádí k mylným analogiím. I když mohou být Američané hrdí na to, že jsou „národem přistěhovalců" s tradicí „tavícího tyglíku", absence společného původu může také znamenat,
' Nejnovějším příkladem volného nakládání s pojmem národ je práce nazvaná Lesbický národ, která vyšla ve Spojených státech.
* Raymond Williams, Keywords: A Vocabulary of Culture and Society, Oxford University Press, New York, 1976, s. 178.
že je pro ně těžší a snad i nemožné instinktivně chápat ideu národa ve stejné dimenzi a se stejně pronikavou jasností jako Japonci, Bengálci nebo Kikujové. Pro Američana je těžké pochopit, co pro Němce znamená být Němcem či pro Francouze být Francouzem, protože psychologický účinek toho, že je Američanem, není přesně srovnatelný. Některé z asociací tu chybějí, jiné mohou být zcela odlišné.
Mnohem škodlivější je však pro zkoumání nacionalismu sklon užívat termín národ jako náhražku za teritoriální právní jednotku, stát. Jak se tato praxe rozvinula, není jasné, i když relativně běžnou se podle všeho stala na konci 17. století. Nabízejí se dvě možná vysvětlení tohoto vývoje. Jedno se týká rychlého rozšíření doktríny suverenity lidu, k němuž přibližně v té době přispěly práce takových autorů, jako byl Locke. Identifikací lidu se zdrojem veškeré politické moci učinila tato revoluční doktrína z lidu a státu téměř synonyma. Z ľetat cest moise stalo ľetat c'est le peuple. Slova národ a stát tak začala znamenat téměř totéž, neboť tu byla, jak jsme se už zmínili, tendence ztotožňovat národ s celým lidem či se všemi občany. Francouzská Deklarace práv člověka a občana tak mohla vyhlásit, že „zdroj veškeré svrchovanosti nevyhnutelně tkví v národě; žádná skupina, žádný jednotlivec nemůže uplatňovat autoritu, která by z něho výslovně nevycházela". I když si to tvůrci deklarace možná neuvědomovali, k „národu", o kterém hovořili, patřili nejen Francouzi, ale též Alsasané, Baskové, Bretonci, Katalánci, Korsičané, Provensálci a Vlámové.
Je také pravděpodobné, že se zvyk navzájem zaměňovat termíny národa, státrozvinul tím, že byly užívány jako alternativní zkratky výrazu : národní stát. Samo to, že se toto spojení ujalo, je dokladem vědomí ; zásadních rozdílů mezi národem a státem. Jeho účelem bylo charakterizovat teritoriálně politickou jednotku (stát), jejíž hranice se shodují ; či přibližně shodují s teritoriálním rozložením národní skupiny,-Přesněji řečeno popisovalo situaci, kdy měl národ svůj vlastní stát. Spojení národní stát se ale naneštěstí začalo nerozlíšené aplikovat na všechny státy. Jistý autor tak prohlásil, že „základním faktem světa je, že ho z větší části tvoří národní státy".9 Správně by měl říci, že „základním faktem světa je, že ho z větší části netvoři'národní státy". Zkoumání
3 Louis J. Halle, Civilization and Foreign Policy, Harper and Row, New York, 1952, s. 10. Další příklad toho, že se o státech hovoří jako o národních státech - zde konkrétně o Spojeném království a Sovětském svazu -, najde čtenář v Dankwart Rustow, A World ofNations, Brookings, Washington, 1967, s. 30. Viz též Rustowovy závěrečné poznámky (s. 282): „Svým dílem přispěje k historii konce 20. století více
159
132 entit v roce 1971 obecně pokládaných za státy přineslo následující specifikaci:
1. Pouze 12 států (9,1 %) lze oprávněně charakterizovat jako národní státy.
2. Dvacet pět států (18,9%) zahrnuje národ či potenciální národ představující více než 90% celkové populace státu, ale také důležitou menšinu.10
3. Dalších 25 států (18,9%) zahrnuje národ či potenciální národ představující 75-89 % populace.
4. Ve 31 státech (23,5%) představuje největší etnický živel 50-74% populace.
5. Ve 39 státech (29,5%) představuje největší národ či potenciální národ méně než polovinu populace.
Kdyby byly všechny státy národními, žádná velká škoda by z jejich označování za národy nevzešla a lidi, kteří by trvali na rozlišování mezi národem a státem, bychom mohli pominout jako jazykové puris-ty či sémantické pedanty. Tam, kde se národ a stát v podstatě shodují, je jejich vzájemné zaměňování bezvýznamné, protože v obecném povědomí nerozlišitelně splývají. Stát je vnímán jako politické prodloužení národa a apelace na stát spouštějí stejné pozitivní psychologické reakce jako apelace na národ.
Ať už je počáteční důvod zaměňování národa a stómjakýkoli, stačí se jen krátce zamyslet, a hned budeme mít představu, jak všudypřítomný je účinek tohoto bezstarostného zacházení s terminologií v intelek-tuálně-kulturním prostředí, v němž se zkoumání nacionalismu nutně odehrává. Společnost národů a Organizace spojených národů jsou
než 130 skutečných či takzvaných národů..." Dále viz též od autora této stati „Eth-nonationalism in the First World: The Present in Historical Perspective", op. cit., zvláště s. 20-21.
10 Potenciálním národem je míněna skupina lidí, kteří mají, jak se zdá, všechny nezbytné předpoklady národní identity, zatím si ale nerozvinuli vědomí své totožnosti a příslušnosti k jednomu společenství, ani přesvědčení o vzájemném propojení svých osudů. Antropologové o nich obvykle mluví jako o etnolingvistických skupinách. Jejich pocit základní identity je stále omezen na místo, širší rodinu, rod či kmen. S takovou populací ve stadiu před ustavením národa se můžeme setkat například v andských státech a jihozápadní Asii.
zjevně nesprávná pojmenování. Obor zvaný mezinárodní vztahy by se měl správně označovat jako mezistátní vztahy.11 Na jednom seznamu současných organizací najdeme šedesát šest těch, jejichž název začíná slovem Mezinárodní (např. Mezinárodní soudní dvůr a Mezinárodní měnový fond), přestože žádná z nich nemá ani skladbou svých členů, ani svou funkcí k národům žádný vztah. Dalšími významnými ilustracemi obecné, nicméně nesprávné tendence ztotožňovat stát a národ je mezinárodní právo a mezinárodní organizace. Národní důchod, národní bohatství, národní zájem apod. se ve skutečnosti týkají záležitostí států. Malapropismus transnacionální (a dokonce transnacio-nalismus), který se objevuje poslední dobou, popisuje mezistátní, mezivládní vztahy. Dalším z četných nesprávných označení, která matou chápání národního fenoménu, je nacionalizace (či znárodněni).
Vzhledem k tak beznadějnému matení pojmů národ a stát snad příliš nepřekvapuje, že nacionalismus začal znamenat identifikaci se státem spíše než loajalitu vůči národu. Této chyby se dopouští dokonce i Slovník mezinárodních vztahů, jehož definici národa jsme uvedli, protože správně chápe psychologickou podstatu národa. Po pečlivé poznámce, že „národ může tvořit část státu nebo překračovat hranice jednoho státu", na jiném místě o nacionalismu říká, že „činí stát konečným ohniskem loajality jedince".12 Kromě toho se v něm o nacionalismu píše, že „je jakožto masová emoce nejmocnější politickou silou působící ve světě".13 Jen málo lidí by s tímto zhodnocením síly nacionalismu nesouhlasilo a právě v tom spočívá problém. Badatel zkoumající politický vývoj, přesvědčený o síle nacionalismu a domnívající se, že nacionalismus je ve službách státu, je už dopředu naprogramován k tomu, aby předpokládal, že nové africké a asijské státy se zcela přirozeně stanou ohniskem loajality svých obyvatel.
11 Přehlédneme-li namátkou knihy vydané ve Spojených státech pro vysokoškolské kursy světové politiky, bohatě se nám zdokumentuje vliv nesprávného užívání terminologie na tento obor. Vedle spousty knih, jež mají v názvu výrazy mezinárodní vztahy či mezinárodni politika, najdeme takové dobře známé příklady jako Politika mezi národy, Moc národů, Národy a lidé, Nejistota národů, Jak se národy chovají a Hry, které hrají národy. Další ilustraci nabízí americká odborná organizace zvaná Asociace mezinárodních studií. Jejím oficiálním raison ďětre, jak byl stanoven v prvních číslech jejího čtvrtletníku, je, že organizace „se věnuje systematickému shromažďování poznatků o vzájemném ovlivňování národů".
12 Piano a Olton, op. cit., s. 119,120.
13 Tamtéž, s. 120.
161
Nacionalismus by se měl i zde tak jako jinde osvědčit jako nezlomná síla, a jiná ohniska loajality by proto měla být v soutěži s politickou strukturou, jíž se říká národ, stát či národní stát, zatlačena do pozadí. Odrazem tohoto syndromu předpokladů a terminologického matení, který je obecně příznačný pro školu politického rozvoje, je i to, že původně své snažení charakterizovala jako „budování národa". Škola „budování národa" se v rozporu se svým pojmoslovím ve skutečnosti věnovala budování životaschopných států. A až na velmi vzácné výjimky bylo největší překážkou jednoty státu to, že každý stát zahrnuje víc než jeden národ - někdy jich má i stovky. Přehled literatury však příliš neosvětluje, jak by se daly rozbít psychologické vazby, které dnes spojují části populace státu. V literatuře marně hledáme metody, jimiž by bylo možno na místo skupinových vazeb, jejichž základem jsou takové věci jako pocit zvláštního původu, vývoje a osudu, dosadit loaja-í litu vůči struktuře státu, jehož obyvatelé nikdy takové společné cítění \ nemělil Podstata a síla abstraktních vazeb, které jsou příznačné pro j skutečný národ, zůstávají téměř nezmíněny, natož aby byly zkoumá-iny.Za předpokladu, že vlivná síla zvaná nacionalismus je ve službách státu, je zbytečné takové abstrakce složitě zkoumat.
Tak jak tomu bylo v případě nahrazování slova stát slovem národ, je těžké přesně zjistit zdroj tendence ztotožňovat nacionalismus s loajalitou vůči státu. Nepochybně jde o velmi nedávný vývoj, protože samo slovo nacionalismus je poměrně novým výtvorem. G. de Bertier de Sauvigny se domnívá, že v literatuře se poprvé vyskytlo roku 1798 a pak se až do roku 1830 neobjevovalo. Z toho, že do konce 19. a začátku 20. století chybělo ve slovnících, lze nadto usuzovat, že se donedávna příliš neužívalo. Všechny příklady jeho původního užívání navíc naznačují, že nacionalismus se spojoval nikolise státem, nýbrž s národem ve vlastním slova smyslu.14 Přestože neumíme přesně určit, jak potom došlo ke spojení nacionalismu se státem, toto spojení nepochybně vyplynulo z tendence ztotožňovat stát a národ. Určitě je také hodně posílila rozsáhlá literatura reagující na vzestup militantního nacionalismu v Německu a Japonsku ve 30. letech a na začátku 40. let 20. století.
Německý a japonský nacionalismus tohoto období zaujaly jakožto nápadné příldady toho, jaké fanatické reakce může nacionalismus vyvolat, důležité místo ve všech následujících pracích o nacionalismu.
14 Viz G. de Bertier de Sauvigny, „Iiberalism, Nationalism, and Socialism: The Birth ofThreeWords", TheReview ofPolitics, roč. 32 (duben 1970}, zvláště s. 155-161.
162
Tyto projevy krajního nacionalismu byly naneštěstí pevně svázány S loajalitou vůči státu. Nejčastěji se v souvislosti s nimi užívalo slovo jašismus, označující doktrínu, která předpokládá bezvýhradnou poslušnost vůči organickému, korporativnímu státu. Ještě výrazněji snad vyjadřuje představu úplné (totální) identifikace jednotlivce se státem jiný rozšířený popisný termín, totalitarismus.
Příliš záhy se však zapomnělo na to, že Německo a Japonsko patřily k té hrstce států, které je možno jasně zařadit mezi státy národní. Jak bylo uvedeno výše, v takových případech jsou stát a národ v obecném vnímání nerozlišitelně spojeny. Japonsko bylo pro Japonce stejně jako Německo pro Němce něčím mnohem osobnějším a hlubším než teri-íoriálně-politickou strukturou, jíž se říká stát; bylo ztělesněním ideje národa, a tedy prodloužením já. Jak to předpokládala fašistická doktrína, tyto státy byly skutečně obecně pojímány jako korporativní organismy, neboť byly ztotožněny s japonským a německým národem. Hitier v Mein Kampf'napsal: „My jakožto Árijci si tudíž umíme představit stát pouze jako živoucí organismus národnosti, který nejenom zabezpečuje uchování této národnosti, ale který také dalším cvičením svých duchovních a ideálních schopností vede k její vyšší svobodě."15
Mohlo se ale takové emocionálně zatížené pojetí státu uchytit tam, kde se národ a stát v obecném povědomí neztotožňovaly? Jedna kategorie fašismu byla aplikována na Hitierovo Německo, Tojovo Japonsko, Mussoliniho Itálii, Francovo Španělsko a Peronovu Argentinu. Je ale zřejmé, že u Basků, Katalánců a Galicijců nevyvolaly výzvy ve jménu Španělska velkou citovou odezvu. Ani Peronovo poselství k původem různorodým obyvatelům Argentiny nemělo sjednocující vliv na všechny Argentince - ve skutečnosti šlo o výzvu učiněnou ve jménu socio-- ekonomické třídy a mající rozvratné účinky. V Itálii se při první větší zkoušce, invazi spojeneckých sil, ukázalo, že pocit loajality vůči státu je překvapivě žalostně nedostatečný. Důvodem bylo podle všeho to, že představa jednotného lidu (národní uvědomění) dosud do podvědomí Italů nepronikla v takové míře, jako prostupovala podobná představa německý a japonský lid.16 Jelikož badatelé nacionalismus ztotožňovali s loajalitou vůči státu, vůbec nezkoumali, kolik bylo případů, kdy se
15 Mein Kampf, Reynal and Hitchcock, New York, 1940, s. 595.
"' Podrobněji o tom autor pojednává v „The Political Significance of Ethnonationa-
lism within Western Europe", op. cit., zvláště s. 126-130.
I6g
fanatická oddanost státu rozvinula i bez obecného pojímání státu jako státu jednoho konkrétního národa. Zkušenosti Německa a Japonska zdaleka nenaznačují, že nové státy v zápase o loajalitu zvítězí, jen ukazují, s jak velkou potenciální silou citových vazeb k vlastnímu národu bude muset multietnický stát bojovat. Německý a japonský nacionalismus byly spíše prorockou předzvěstí rozvoje takových konceptů, jaké představují mj. lbové, Bengálci, Kikujové, Nágové, Karenové, Laové, Hutuové, Kurdové, Gandové, než konceptů, jakými jsou Nigérie, Pákistán, Keňa, Indie, Barma, Thajsko, Rwanda, Irák a Uganda.
Mylné ztotožňování nacionalismu s loajalitou vůči státu prohloubilo terminologický zmatek dále tím, že přispělo k zavádění dalších matoucích termínů. Jelikož pojem nacionalismus je už obsazený, autoři mají problém shodnout se na tom, který termín popisuje loajalitu částí populace státu vůči jejich konkrétnímu národu. Nejčastěji se setkáváme s pojmy jako etnicita, primordialismus, pluralismus, tribalismus, regi-onalismus, komunalismus a provincialismus. Tento různorodý slovník dále brání pochopit nacionalismus, protože vytváří dojem, že každý z těchto termínů popisuje samostatný jev. Vyhradit nacionalismus pro vyjádření loajality vůči státu (či jak je to běžnější vůči národu, kde toto slovo nesprávně zastupuje stát) a k označení loajality vůči národu užívat slova s různými kořeny a zásadně odlišnými konotacemi znamená celý zmatek dále nesmírně komplikovat. Každý z uvedených termínů se na zkoumání nacionalismu podepsal svým vlastním negativním vlivem.
Etnicita (totožnost jedince s jeho etnickou skupinou) je, pokud jde o její definici, snad ještě chameleonštějším pojmem než národ. Jejím základem je Ethnos, řecké slovo označující národ v původním smyslu tohoto slova, tj. ve smyslu skupiny charakterizované společným původem. V souladu se základem tohoto slova se dospělo k obecné shodě v tom, že etnická skupina označuje základní lidskou kategorii (tedy nikoli podskupinu). Američtí sociologové ale bohužel začali termín etnická skupina užívat k označení „skupiny se společnou kulturní tradicí a pocitem identity, která existuje jako podskupina širší společnosti".17 V této definici je etnická skupina synonymem menšiny, a pokud
" George Theodorson a Achilles Theodorson, A Modem Dictionary of Sociology, Thomas Crowell and Co., New York, 1969, s. 135. Podobnou definici viz ve výběru
jde o vztahy mezi skupinami ve Spojených státech, skutečně se tento výraz užívá v souvislosti s téměř každou rozlišitelnou náboženskou, jazykovou či jakoukoli jinou menšinou.
Definice etnické skupiny, jak ji podávají američtí sociologové, překrucuje původní význam tohoto pojmu přinejmenším ve dvou důležitých detailech. Je jasné, že v tradičním významu původem spřízněné jednotky nemusí být etnická skupina podřízenou částí širší politické společnosti a že může být ve státě dominujícím živlem (např. Číňané, Angličané, Francouzi) nebo může překračovat hranice jednotlivých států (jako Arabové). Za druhé, nerozlišující aplikace termínu etnická skupina na řadu typů skupin zastírá zásadní rozdíly mezi různými formami identity. Nathan Glazer a Daniel Patrick Moynihan v podnětném a často citovaném úvodu ke knize nazvané Ethnicity sice odmítají představu, že pojem etnicita označuje pouze menšiny, začlenění několika forem identity do této jedné kategorie však obhajují.
Zjištění, že formy identifikace založené na tak odlišných sociálních skutečnostech, jako je náboženství, jazyk a národní původ, mají něco společného, je tedy do jisté míry oprávněné, takže se razí nový pojem, který se vztahuje ke všem z nich - „etnicita". A společné mají to, že se všechny staly faktickými ohnisky mobilizace skupiny pro konkrétní politické cíle..."
Přestože pro studium politiky zvláštních zájmových skupin je taková kategorizace užitečná, na zkoumání nacionalismu měla nepochybně škodlivý vliv. Jedním z důsledků je, že když se badatel probírá tisíci položkami ve všeobecných katalozích, rejstříky k periodikům apod., nemůže si být jistý, zda bude tzv. etnická studie relevantní pro studium nacionalismu. Někdy zkoumaná jednotka skutečně představuje národní či potenciálně národní skupinu. Jindy je to skupina transnacionální (mezistátní či vnitrostátní), jako například američtí Indiáni. Ve většině případů jde o skupinu, která se k národu ve správném smyslu slova vztahuje maximálně pouze okrajově (například katolické společenství v Nizozemsku). Navíc, přehlédneme-li rejsďíky a bibliografie, s nimiž se setkáváme v těch etnických studiích, které se zabývají národní či potenciálně národní skupinou, až příliš často zjistíme, že autor nemá vyjas-
H. S. Morrise vhesle „Ethnic Groups" v The International Encyclopedia of the Sociál Sciences, Macmillan and Co. a The Free Press, New York, 1968. 18 Nathan Glazer a Daniel P. Moynihan, Ethnicity: Tfieory and Experience, Harvard University Press, Cambridge, 1975, s. 18.
165
I
něný vztah své práce k nacionalismu. Ti, kdo zkoumají nacionalismus, a ti, kdo zkoumají etnicitu, jsou si navzájem zřídka přínosem. Například; mezi americkým časopisem Ethnicitya Canadian Reuiew ofStudies in Nationalism nápadně chybějí styčné body, pokud jde o: 1. akademickou průpravu přispěvatelů; 2. materiály, k nimž odkazují v poznámkách.
I když autor užívá termín etnicita výhradně v souvislosti s národními skupinami, v důsledku ztotožňování nacionalismu s loajalitou vůči státu má sklon podhodnocovat komparativní přitažlivost etnicity.19 Avšak zhoubnější dopad má daleko běžnější praxe, kdy se s etnicitou zachází jako s pláštěm pokrývajícím několik různých typů identity. Předpokladem takové sjednocující kategorizace je, že všechny identity jsou téhož řádu. Další komentář ke škodlivým důsledkům tohoto předpokladu ponecháme na pozdější rozbor pri-mordialismu a pluralismu a zde již pouze uvedeme, že tento předpoklad brání položit zásadní otázku ohledně toho, která z jednotlivých identit člověka nakonec nejlépe obstojí ve zkoušce loajalit.
Antropologové, etnologové a badatelé zabývající se globálními srovnáními jsou ochotnější užívat pojmy etnicita a etnická skupina v jejich původním významu, který zahrnuje pocit společného původu.20 Například Max Weber uvádí:
„Etnickými skupinami" budeme nazývat ty lidské skupiny, které mají subjektivní přesvědčení o svém společném původu..., toto přesvědčení je jistě důležité pro utváření skupiny; na tom, zda existuje objektivní pokrevní vztah nebo ne, naopak nezáleží. Etnická příslušnost {Gemeinsamkeit) se liší od příbuzenské skupiny právě tím, že je předpokládanou identitou...21
Tato definice jako by ztotožňovala etnickou skupinu a národ, a jak bylo uvedeno výše, Weber tyto dva pojmy skutečně spojoval.22 Na jiném místě však mezi nimi provádí důležité a užitečné rozlišení:
ls Viz např. Peter Busch, Legitimacy and Ethnicity, D. C. Heath and Co., Lexington, Mass., 1974. Etnicita se vtéto knize týká specifikace populace Singapuru na složku čínskou, malajskou a jiné a nacionalismus se týká identifikace se singapurským státem.
20 Viz např. Tomotshu Shibutani a Kian Kwan, Ethnic Stratification: A Comparative Approach, Macmillan and Co., New York, 1965, s. 47. V jejich definici tvoří etnickou skupinu „ti, kdo se mají za stejné díky svému společnému původu, reálnému či fiktivnímu, a které takto chápou jiní".
21 Max Weber, Economy and Society, d. 1, red. Guenther Roth a Claus Wittich, Bed-minster Press, New York, 1968, s.389.
22 Weber, op. cit., s. 395.
166
Idea národa bude pravděpodobně zahrnovat představy společného původu a zásadní, i když často neurčité homogenity. „Národ" má tyto představy společné s pocitem solidarity etnických společenství, který je také, jak jsme již viděli [kap. V: 4], sycen z různých zdrojů. Pocit etnické solidarity však sám o sobě nevytváří „národ". Je nepochybné, že i Bělorusové měli vedle Velkorusů vždy pocit etnické solidarity, přestože dokonce ani dnes by si nejspíše nečinili nárok kvalifikovat se jako samostatný „národ". Poláci z Horního Slezska až donedávna v podstatě necítili solidaritu s „polským národem". Cítili se být oddělenou samostatnou skupinou vedle Němců, avšak pro ostatní byli pruskými poddanými a ničím jiným."
Weber tu jasně mluví o populaci ve stadiu před ustavením národa, tedy o tom, co jsme výše označili jako potenciální národy.24 Uvádí příklady lidu, který si ještě neuvědomuje přináležitost k širšímu etnickému živlu. Skupinové vědomí, o kterém hovoří - ona poněkud nízká úroveň etnické solidarity, již cítí část etnického živlu v konfrontaci s živlem cizím -, nemusí být politicky příliš důležité a má blíže spíše ke xenofóbii než k nacionalismu. Pokud představuje krok v procesu formování národa, svědčí o tom, že skupina lidí musí nejdříve vědět, co etnicky nejsou, než může vědět, co jsou. K Weberovým příkladům tak můžeme přidat také Slováky, Chorvaty a Slovince, kteří si v rámci habsburské monarchie uvědomovali, že nejsou ani Němci, ani Maďaři dávno před tím, než získali pozitivní představu své etnické či národní identity. V takových případech zůstává smysluplná identita pozitivní povahy omezena na místo, oblast, rod či kmen. Příslušníci si tedy nemusí být vědomi přináležitosti k etnické skupině. Totéž tvrdí Ernest Barker o každém lidu do 19. století:
Sebeuvědomění národů je produktem 19. století. To je věc prvořadé důležitosti. Národy již existovaly; ve skutečnosti tady byly po celá staletí. V lidském životě však nezáleží na tom, co zkrátka „existuje". Na čem skutečně a vkonečném důsledku záleží, je to, co je vnímáno jako představa a co je jakožto představa obdařeno emocí, dokud se to nestane věcí a odrazovým můstkem k jednání. Ve světě jednání motivují pouze vnímané představy; národ musí být jak faktem, tak představou, má-li se stát dynamickou silou.25
Kdybychom Barkerovu formulaci pouze mírně upravili - přičemž význam zůstane přesně zachován -, mohli bychom říci, že národ je sebe
23 Weber, op. cit, s. 923. 21 Viz výše, pozn. 10.
Ernest Barker, National Character and the Factors in Its Formation, Methuen, London, 1927, s. 173.
167
I
si uvědomující etnická skupina. Antropolog či jiný vnější pozorovatel může etnickou skupinu snadno rozlišit, dokud si však své skupinové jedinečnosti nejsou vědomi její členové, je pouze etnickou skupinou, nikoli národem. Zatímco etnická skupina tedy může být definována zvenčí, národ se musí definovat sám.26 Užívání termínu etnická skupina či etnicita v souvislosti s jednotlivými typy identit tedy znejasňuje vztah mezi etnickou skupinou a národem a vědecké práci bere vynikající termín vypovídající jak o národech, tak o potenciálních národech.
: riialismus
Primordialismus, další běžná náhražka za nacionalismus, se obvykle spojuje s Cliffordem Geertzem, přestože profesor Geertz přiznal, že se v této věci inspiroval u Edwarda Shilse.27 Geertz navíc ve skutečnosti nepsal o primordialismu, ale o primordiálních citových postojích. Plurál tu není nahodilý, protože Geertz nepojímá problém soupeřící loajality dichotomicky jako loajalitu vůči státu na jedné straně a loajalitu vůči národu na straně druhé. „Primordiální citové postoje" či „primordiální vazby" vnímá jako několik různých a pouze někdy se překrývajících jevů. Psychologické vazby vycházející ze společného jazykového, rasového, kmenového, regionálního či náboženského pozadí jsou v Geertzově přístupu zcela oddělitelnými, i když často se navzájem posilujícími základními identitami.
Jak je zřejmé z toho, co jsme uvedli v souvislosti s etnicitou, Geertz není rozhodně jediný, kdo chápe základní vazby jako různorodé. Konflikt mezi Valony a Vlámy napříldad někteří autoři charakterizují jako v podstatě jazykový, protože tu není přítomen žádný snadno rozpoznatelný náboženský či jiný rozdíl; oproti tomu problém v Severním Irsku se zpravidla označuje za náboženský, protože tam nenacházíme žádný problém jazykový či rasový; problém v Singapuru se často popisuje jako
" Jak uvedl Charles Winick v Dictionary of Anthropology, Philosophical Library, New York, 1956, s. 193, pokud jde o ethnos: „Skupina lidí spojených jak národností, tak rasou. Příslušníci skupiny tyto vazby obvykle přijímají nevědomky, ale lidé zvenčí pozorují jejich homogenitu."
" Clifford Geertz, „The Integrative Revolution: Primordial Sentiments and Civil Politics in the New States" v Clifford Geertz (red.), Old Societies and New States, TheFree Press, New York, 1963, zvláště s. 109 (český překlad: „Integrační revoluce: Primordiální postoje a občanská politika v nových státech", přel. H. Humlíčková, v Clifford Geertz, Interpretace kultur, Sociologické nakladatelství, Praha, 2000).
rasový, protože mezi typickým Malajcem a Číňanem jsou viditelné rozdíly; indonéské problémy identity se nezřídka chápou jako regionální kvůli zřetelně ostrovnímu charakteru tamní geografie; sebeidentita Tchajwanců se zpravidla chápe jako etnická jenom proto, že mezi Tcha-jwancem a pevninským Chánem není žádný jasný rozdíl. Otázkou však je, zda každý z těchto příkladů ve skutečnosti představuje zvláštní druh, nebo zda není jejich charakterizace jako něčeho v podstatě náboženského, jazykového atd. důsledkem toho, že se konkrétní manifestace národa mylně pokládají za jeho psychologickou podstatu.
Každý národ má samozřejmě konkrétní charakteristiky; jakmile jsou rozpoznány, lze jej tedy popsat konkrétně. Německý národ lze popsat z hlediska počtu jeho příslušníků, náboženské skladby, jazyka, místa a řady jiných konkrétních faktorů. Žádný z těchto prvků však není pro německý národ nutně podstatný. Podstata národa je, jak už bylo uvedeno výše, otázkou sebeuvědomění či sebe-vědomí. Řadu problémů spojených s definicí národa lze připsat právě na vrub tomu, že národ je skupina, která definuje sama sebe. Proto užívají vědci jako Ernest Bar-ker, Rupert Emerson, Carlton Hayes a Hans Kohn při analýze a popisu národa důsledně termíny sebeuvědomění a se&e-vědomí. Právě tato skupinová představa spřízněnosti a jedinečnosti je podstatou národa a konkrétní charakteristiky jako náboženství a jazyk jsou pro národ důležité pouze do té míry, v níž přispívají k této představě či pocitu skupinové sebeidentity a jedinečnosti. Stojí za zmínku, že národ může ztratit či změnit některou ze svých vnějších charakteristik, případně i všechny, aniž tím přijde o pociťování zásadní jedinečnosti, které ho činí národem. Irové a Skotové tak mohli ztratit svůj jazyk, aniž přitom ztratili své přesvědčení o zvláštní národní identitě. Podobně mohou Židé zpřetrhat své spojení s judaismem, a přitom zůstat zcela vědomě svázáni s židovským národem. V době, kdy tradiční kroje, obřady a jiné obyčeje, které dříve člověku zvenčí pomáhaly rozpoznávat různé národy, ustupují vzrůstající globální konformitě, je onen nacionalismus v pravém smyslu ve skutečnosti zjevně na vzestupu. Konkrétní charakteristiky proto nepředstavují podstatný faktor, a přestože byly všechny shora uvedené situace identifikovány jako v podstatě jazykové, náboženské, rasové atd., ve skutečnosti jsou téhož druhu a v konečném důsledku jsou odvozeny z rozmanitých národních identit.
Sklon mylně pokládat konkrétní manifestace národa za jeho psychologickou podstatu vysvětluje několik důvodů. Jedním faktorem je, že konkrétní prvky jsou nejsnáze viditelné a pojmově uchopitelné.
169
Televizní komentátor, zpravodaj, a dokonce i vědec navíc konkrétní věci nejenom nejsnadněji vnímají, ale také je snadněji ve srozumitelné formě tlumočí posluchačům. Svou roli tu hraje také nový důraz, který se ve vědě klade na kvantifikaci, kdy se výzkumníci ve svém úsilí nadmíru zaměřují na kvantifikovatelné determinanty nacionalismu.28
Vinu však nelze svalovat pouze na lidi zvenčí. Ke zdůrazňování viditelnějších prvků mohou přinejmenším třemi způsoby přispívat i ti, kdo jsou do konfliktů národní identity zcela vtaženi. Určitá specifická charakteristika národa se často stává ohniskem národního zápasu a v takovém případě se o ní tvrdí, že je od národa jako takového neoddělitelná. Například Ukrajinci, frankofonní Kanaďané a určité národní skupiny v Indii a Pákistánu trvají na tom, že je třeba zachovat jejich jazyk, protože jinak se jejich národní identita vytratí. „Primordiální" imperativ se v těchto případech tedy popisuje jako jazykový. Jak už ale víme, některé národy přišly o svůj jazyk, aniž při tom přišly o národní vědomí. Zvlášť případné je tu zmínit se o tom, že navzdory tomu, že totéž tvrdili o spojení jazyka a národní jedinečnosti irští nacionalisté 19. a začátku 20. století, většina Irů pokusy o vzkříšení gaelštiny po získání nezávislosti odmítla, a přesto si jasně udrželi národní identitu.29 Druhým prvkem, který tu hraje roli je to, že lidé jednoho národa mají tendenci využívat jako těsnopisnou zkratku popisu složitějšího souboru kritérií, jimiž se odlišují od jiných skupin, jedinou vlastnost. A tak jsou pro lidi skotského a anglického původu v Severním Irsku Irové „katolíci". Při pohledu z druhé strany dostaneme „Prods". Pozorovatel tak snadno nabude mylného dojmu, že celou věc je možno redukovat na náboženský zápas, přestože ve skutečnosti jde o rozdíly
" Poněkud neobvyklé tvrzení ohledně míry, do jaké byl již nacionalismus podroben moderní analýze, viz v New York Times, 16. březen 1971. Jde o recenzi ohlašující studii Karla Deutsche, Johna Platta a Ditera Senghaase, která rekapituluje 62 podle autorů „hlavních úspěchů v behaviorálních a sociálních vědách od roku 1900". Uvádí mj. „kvantitativní modely nacionalismu a integrace {matematické zkoumání nacionalistických reakcí)". Jako autoři jsou uvedeni K. Deutsch, B. Russett a R. L. Merritt a doba vzniku těchto modelů je datována lety 1942-1967. " Jiným zajímavým příkladem jsou Baskovč. Přestože míra jejich nacionalismu je zjevně velmi vysoká, ze všech nekastilských jazykových skupin ve Španělsku mají nejmenšízájem o možnost získat vzdělání ve svém jazyce. Tento postoj se odrazil v průzkumu veřejného mínění, kteiý uvádí Milton da Silva v TheBasqueNationalist Movement: A Case Study in Ethnic Nationalism (nepublikovaná disertace, University of Massachusetts, 1972).
v základní národní identitě.2" Třetí a důležitější ohled, který je třeba zmínit, je v podstatě psychologickou záležitostí. Zdá se, že lidé zúčastnění v konfliktu národních identit mají potřebu vyjádřit a vysvětlit své emocionální reakce na jinou skupinu „logičtější" a konkrétnější formou. Dojem či pocit jedinečnosti, který mezi nimi vytváří přehradu, je třeba přetlumočit do jasnější podoby, například do rozdílů v náboženství, zvycích či jazyce. S tím bezpochyby souvisí zjevně obecně pociťované nutkání „ospravedlnit" své předsudky (tj. emocionální reakce na cizí podněty) tím, že se druhé skupině připíší snadno vnímatelné (či snadno mylně vnímané) rozlišující atributy.
Nehledě na to, že popisování uvedených situací jako například v podstatě jazykových, rasových či náboženských zastírá základní příčinu a psychologickou hloubku daného problému, znamená také stejné nebezpečí, o němž jsme hovořili v souvislosti s užíváním řady různorodých termínů, jako je například etnicita: je tu nebezpečí, že potom usoudíme, že každý termín označuje zvláštní jev. Analýzy, které zdůrazňují nějaký konkrétní prvek, často zpestřují výrazy jako „kulturní nacionalismus", „náboženský nacionalismus" nebo „jazykový nacionalismus". I když kladem těchto termínů je, že upozorňují na přítomnost nacionalismu, vyvolávají dojem, že jde pouze o jeden z několika různých druhů, který by nepřežil zánik konlcrétních faktorů.
Užívat slovo primordialismus je tedy lepší než užívat výraz „primordiální citové postoje" přinejmenším v tom, že toto slovo dále nerozdrobuje představu národa. Hlavní kritika primordialismu spočívá v tom, že jeho naznačování primitívnosti vyvolává tak jako v případě tribalismu dojem, že zmizí s postupem modernizace. „Moderních" společností jako by se vůbec netýkal. Z výčtu evropských států, v nichž se v poslední době objevilo národnostní napětí, je však zřejmé, že národní vědomí se neomezuje na Třetí svět. Problémy vycházející z rostoucího národního vědomí částí populace nedávno zažily Sovětský svaz, Rumunsko, Kypr, Československo, Jugoslávie, Itálie, Francie, Španělsko, Švýcarsko, Belgie a Spojené království. Také „černý nacionalismus" ve Spojených státech a nepokoje frankofonních Kanaďanů v Kanadě dokládají, že industrializace, vyspělé komunikační systémy,
3,1 V rozporu s tím, co tvrdí většina analýz, se nepokládají za Iry obě strany v konfliktu. Jak vyplývá z průzkumu veřejného mínění, za Iry se pokládá méně než 50 % obyvatel. Podrobnosti viz v „Nation-Building or Nation-Destroying?", op. cit., s. 339-341, a „Ethnonationalism in the First World", op. cit., s. 40-41.
! 7 C
171
vysoké hodnoty ukazatelů vzdelaní ve světovém srovnání a impozantní hrubý národní produkt nejsou pojistkami proti napětím vycházejícím z rostoucího národního vědomí.
Subnacionalismus
Je příhodné, že výčet nepatřičných náhražek nacionalismu můžeme ukončit právě subnacionalismem. Připusťme, že uživatelé tohoto termínu jím alespoň naznačují své povědomí o tom, že mají co dělat s něčím, co se přibližuje nacionalismu. Ve svém jasném předpokladu, že nacionalismus je ve službách státu a v odsunutí loajality vůči etnické či národní skupině do druhotného řádu jevů, je však subnacionalismus nepřekonatelný. Jako takový je přitakáním konečnému vítězství loajality vůči státu nad loajalitou etnickou.
Kde je dnes zkoumání nacionalismu? V tomto světě Alenky v kraji divů, v němž národ obvykle znamená stát, národní stát obvykle znamená mnohonárodní stát, nacionalismus loajalitu vůči státu a etni-cita, primordialismus, pluralismus, tribalismus, regionalismu, komu-nalismus, provincialismus a subnacionalismus pak obvykle loajalitu vůči národu, by nás nemělo překvapovat, že podstata nacionalismu zůstává v zásadě neprozkoumána. Nedbalý slovník ve skutečnosti předem vylučuje i realistické zhodnocení velikosti revolučního potenciálu nacionalismu. Nacionalismus, který není jako nacionalismus rozpoznán, bývá v literatuře o politickém vývoji buď ignorován, nebo dezinterpretován. Je-li identifikován pod nesprávným označením, je pomíjen jako něco, co zmizí s pokrokem modernizace, či odmítán jako něco příliš odpudivého, co nelze tolerovat. Dokud bude nacionalismus nerozpoznán a dokud se mu bude dávat řada různých jmen, jeho důsledky zůstanou pravděpodobně nepochopeny. A nebude-li rozpoznán on sám a jeho důsledky, nelze doufat ve větší porozumění jeho podstatě.
I když je nedbalá terminologie hlavním prvkem přispívajícím k nejednoznačnosti, která nacionalismus obklopuje, je také odrazem jeho těžko postižitelné podstaty. Jak si dobře uvědomují filosofové, ve sféře abstrakce nachází terminologická bezstarostnost úrodnou půdu. Abstraktní, iluzorní povaha národního pouta sama brání vědeckému zkoumání. Proto se může stát, že kvintesence nacionalismu bude lidskému poznání i nadále unikat. Ladis Krištof ve svém velmi podnět-
ném článku píše, že na jevy tohoto typu se vědecká forma zkoumání možná nehodí. Možná se ukáže, že rozbory a logika, i když jdou ruku v ruce, jsou při zkoumání smyslových loajalit nejenom neadekvátní, ale také zavádějící. Rupert Emerson, jehož vědecká obětavost a citlivé vhledy do problematiky nacionalismu přinášejí užitek každému, kdo se nad jeho pracemi zamýšlí, vyjádřil v podstatě týž pocit na několika úvodních řádcích k impozantnímu zkoumání prvků, které nacionalismus nejčastěji doprovázejí:
To nejjednodušší, co ize o národě říci, je, že je to soubor lidí, kteří cítí, že jsou národem; možná, že když dospěje celá jemně utkaná analýza k závěru, nakonec neobjeví nic jiného. K tomu, abychom se dostali dál, je nutné pokusit se národ rozebrat a pro samostatné zkoumání izolovat síly a prvky, jež se zdají mít největší vliv na vytváření pocitu společné identity, který spočívá v jeho základech, pocitu existence mimořádně důležitého národního „my", jež se odlišuje od všech ostatních, kteří tvoří cizí „je". To je nutně příliš mechanický proces, protože nacionalismus je tak jako jiné hluboké emoce jako láska a nenávist čímsi víc než součtem částí, které dovolují chladnou a racionální analýzu.
Z Emersonových slov vyplývá, že základním nezbytným předpokladem lepšího porozumění nacionalismu může být jistá dávka pokory. Určité pochybnosti o vlastní schopnosti proniknout do jeho nejvnitř-nějšího jádra mohou být nakonec pro získání vhledu do fenoménu nacionalismu přínosnější než sebejistota. Uznání, že úplné pochopení může i nadále unikat, je nejlepší zárukou toho, že si člověk uchová náležité vnímání komplexnosti tohoto předmětu a nebude, jak se to často stává, zaměňovat nejviditelnější projevy s podstatou. Připustí-me-li, že neumíme vysvětlit kvintesenci nacionalismu, nemusíme tím ještě vylučovat pokrok v porozumění. I ve zcela fyzické oblasti učinili lékaři velký pokrok tím, že poznávali symptomy melanomu a jeho reakce na stimuly, přestože zůstávali v nevědomosti o jeho základní příčině a podstatě. Nejdřív ale bylo nutné melanom rozpoznat a odlišit od jiných jevů. Podobně je nezbytnou podmínkou lepšího pochopení nacionalismu: 1. aby byl rozpoznán; 2. aby byl jako nacionalismus identifikován právě a pouze on.
Přeložila Jana Ogrocká
172
173