časopis o kultuře a společnosti S. Balík, P. Fiala, J. Hanuš, F. Mikš / Zdravý rozum versus politická korektnost Alexander Tomský / Kontury evropské politické krize Matyáš Zrno / Význam kultury v časech migrace Jiří Baroš / Američtí katoličtí intelektuálové Pawel Rojek / Antikrist, nebo katechon? Rusko v myšlení současné polské pravice Miloš Doležal / V nitru Jonášovy velryby aneb Cesty do Petrkova Jiří Daníček / Smůla v kartách. Z nových básní František Mikš / Legenda Bauhaus (I.) Antikrist, nebo katechón? Rusko v myšlení současné polské pravice Pawel Rojek Současné Rusko se jeví a chová jako obnovující se konzervativní impérium. Polská pravice vede spor o to, zda je třeba se zabývat spíše ruským imperialismem, nebo ruským konzervatismem. Jedni komentátoři vnímají především nebezpečí, které pro Polsko a pro svět představuje obnova někdejšího impéria, jíní s obdivem a nadějemi sledují po letech se obnovující ruský kon-zervatismus. První hledají pomoc před obnovujícím se Ruskem u západních spojenců, ti druzí naopak v Rusku vidí protiváhu liberálního Západu ohrožujícího Polsko. Obě strany se samozřejmě vzájemně obviňují z podléhání imperiálni propagandě, přičemž v prvním případě má jít o americkou, v tom druhém o ruskou. Nezřídka obě strany brnkají na apokalyptickou strunu. Jedni vidí v Rusku div ne nihilistického antikrista, který při obnově impéria cynicky využívá náboženství, zatímco druzí v něm spatřují ochranitele, kdtechónay který má zabránit triumfu ateistického globalismu. Prozatím u polské pravice jednoznačně převládá první varianta, a tedy tradiční protiruská rétorika; poslední dobou vsak stále více stoupenců získává i varianta druhá, patrně méně výrazná konzervativní proruská volba. Mám za to, že ani jedna ze stran tohoto sporu nemá zcela pravdu. Tradiční protiruská volba považuje za samozřejmé, že Rusko je obnovující se impérium, nová proruská volba považuje naproti tomu za jisté, že Rusko má křesťanský a konzervativní charakter. Ve skutečnosti — jak jsem se snažil dokázat ve své nedávno vydané knize Rusko:prokletí impéria — současné Rusko pouze vypadá jako ohrožující se konzervativní impérium, v podstatě však není ani imperiálni, a tím spíše ani konzervativní.1 Po velké děsivé minulosti zůstaly jen silné postimpe-riální a protizápadní resentimenty lidových mas, jichž politické elity cynicky využívají. Rusko stále vytváří konzervativní a imperiálni fantasmata, ale jeho reálné aktivity, a to jak uvnitř země, tak i v jejím chování navenek, potvrzují, že došlo k epochálnímu přerušení vazeb s někdejšími legitimizačními principy — v rozporu s jeho vlastní propagandou i s obavami nebo nadějemi západních pozorovatelů. Rusko se v bolestech stává běžným národním státem, který — možná poprvé v dějinách — světu nepřináší ani apokalyptické hrozby, ani mu neposkytuje mesianistické naděje. Chtěl bych se blíže věnovat oběma výše zmíněným hlavním směrům současného polského pravicového myšlení o Rusku. První z nich převládá v široce vymezeném patriotickém táboře, spojeném více či méně bezprostředně s Právem a spravedlností (PiS) a je populární v médiích Gazety Polskiej nebo na portálu Fronda.pl. Mezí jeho představitele patří napříldad Przemyslaw Zu-rawski vel Grajewski a Tomasz Saldewicz.2 Druhý směr je naproti tomu výrazně přítomen v široce vymezeném národním táboře spojeném s někdejší Ligou polských rodin nebo současným Národním hnutím či mezi stoupenci Janusze Korwina-Mikkeho. S publicistikou tohoto typu se můžeme setkat například v týdeníku Najwyszy czas a na portálu Konzerwatyzm.pl, jehož patrně nejvý-raznějším představitelem je Adam Wielomski, V tomco textu bych se chtěl soustředit na rozbor názorů dvou představitelů obou směrů, kteří se specializují na ruskou kulturu a ruské dějiny. Andrzej Nowak je historik, jeden z nej významnějších polských znalců dějin Ruska, profesorka Anna Ražná je naproti tomu filoložkou, jednou z nejuznávanějších znalkyní ruské literatury. Jak profesor Nowak, tak profesorka Ražná se aktivně účastní veřejného života,, věnují se publicistice a angažují Téma: Polsko, Rusko a prokletí impéria 65 se také politicky—přičemž profesor Nowak je spjatý spíše s PiS, zatímco Ražná s někdejší Ligou polských rodin a národoveckými směry. Nejprve se budu zabývat No-wakovou politickou diagnózou současného Ruska, potom ji srovnám s názory Anny Razné a nakonec se pokusím oba dva přístupy kriticky zhodnotit. Nihilistické neoimpérium Profesor Andrzej Nowak je vynikajícím pokračovatelem původní polské sovětologické školy, jejíž nejdůleži-tější tezí bylo, že mezi carským a sovětským imperialismem existuje zásadní kontinuita. Výstižným shrnutím polského pohledu na SSSR je už samotný název mno-hasvazkového předválečného díla Jana Kucharzewské-ho Od bílého carství k rudému? Tato teze nebyla dříve samozřejmá, Sovětský svaz se přece prezentoval jako stát programově bojující se světovým imperialismem a mnoho západních autorů mu uvěřilo na slovo. Jestliže se dnes SSSR ve světě všeobecně pojednává jako zvláštní podoba někdejšího ruského impéria, je to ve velké míře zásluha autorů původem z Polska, především amerických historiků Richarda Pipese a Adama Ulama. Andrzej Nowak zastává nejen polskou tezi o kontinuitě ruského impéria po Říjnové revoluci, ale zobecňuje a vztahuje ji i na současnost. Jako se sovětské Rusko stalo - po několika letech zvratů - pokračováním carského Ruska, tak i Rusko putinovské se - po několika letech „smuty" (zmatků) - stalo pokračováním jak Ruska sovětského, tak i Ruska carského. Nowak říká: „Ruské impérium - SSSR- Ruská federace [...]: v rytmu tří po sobě jdoucích vtělení geopolitického uspořádání tohoto prostoru v posledních sto letech můžeme právě v onom století pozorovat velice zajímavý, přímo jedinečný fenomén rozpadu a ohrožování se imperiálních idejí a struktur."4 S podobným tvrzením se setkáváme u řady dalších polských autorů, například u Wlodzimierza Marciniaka nebo Jadwigy Staniszkisové. „Imperiologický" přístup k vědeckému zkoumání starého i současného Ruska představuje přitažlivou alternativu jal? k tradičním analýzám ruské duše, tak i k novějším rozborům sovětského totalitarismu, které ldadou příliš velký důraz na výjimečnost Ruska a Sovětského svazu. Historikové idejí mají nezřídka sldon zveličovat zvláštnosti ruského způsobu myšlení, zatímco sovětologové často chápou Sovětský svaz jako neopakovatelný a nesrovnatelný fenomén. Kategorie „impérium" umožňuje Rusko pochopit na základě srovnání s jinými říšemi. Jde vlastně o onen chybějící aršín, jímž lze neuchopitelné Rusko změřit. Podstata impéria spočívá v dominanci centra nad periferiemi. Ona nadvláda je založena na spolupráci elit centra s elitami periferie, a impérium trvá potud, dokud je vazba mezi periferními elitami s elitou centrální silnější než jejich spojení s periferními „masami". Tímto způsobem lze přesvědčivě vysvědit vznik a rozpad ruských imperiálních útvarů. SSSR například existoval do té doby, dokud lokální elity spatřovaly svůj zájem v kontaktech s metropolí, ale rozpadl se ve chvíli, kdy tyto elity zjistily, že se jim více vyplatí uzavřít spojenectví s domácími masami proti centru. Je zřejmé, že nejvážnějším problémem nadnárodního impéria je nalézt protiváhu k odstředivým národnostním tendencím. Jak upozorňuje Andrzej Nowak, tento jednoduchý strukturální model je třeba doplnit o odkazy na ideologii. Ideologie totiž poskytuje elitám, centtáíním i periferním, odůvodnění jejich vlastní zaangažovanosti na imperiálním projektu, přičemž ideologie odůvodňující moc a nadvládu nad periferiemi může časem oslabovat zájmy samotného centra. Nowak popisuje ohromné proměny ideologie v Ruském císařství, od inlduzivního osvícenského a náboženského univerzalismu počátku devatenáctého století, který představoval zajímavou nabídku rovněž pro Poláky, po exkluzivní velkorus-ký nacionalismus z konce devatenáctého století, který sice naplňoval ambice Rusů, ale pro ostatní národy měl jen druhořadé postavení. Obrat k národnímu principu nakonec vedl k radikalizaci menšin a k pádu carského impéria. Tento výklad přesvědčivým způsobem vysvětluje i pád sovětského impéria. Formálně se opíralo ne o par-rikulární národnosti, ale o univerzalistickou ideologii. Rusové byli nakonec jediným národem v SSSR, který neměl vlastní komunistickou stranu. „Sovětský kolos," psal profesor Nowak, „neměl hliněné nohy, ale srdce."5 Na jedné straně univerzalistická ideologie legitimizor vala nadvládu sovětů nad obrovskými, etnicky různorodými prostory, ale na druhé straně přiměla v krizové Profesor Andrzej Nowak. situaci ruské patrioty k tomu, aby provedli demontáž systému zevnitř. Rozpad Sovětského svazu měl být podle Andrzeje Nowaka pouze dočasným „svinutím se" ruského impéria. Profesor Nowak se ve svých vystoupeních mnohokrát odvolával na tzv. doktrínu Falin-Kvicinskij. Julij Kvicinskij byl náměstkem sovětského ministra zahraničních věcí a Valentin Falin byl posledním sovětským velvyslancem v západním Německu. Podle obou diplomatů mělo být někdejší sovětské vojenské ovládání východní Evropy vystřídáno novou ruskou ekonomickou dominancí v Míčových oblastech. Místo sovětských posádek měly zaujmout ruské společnosti, kontrolující především obrat obchodu s energetickými surovinami. „Svinuté" impérium si mělo tímto způsobem uchovat kontrolu nad klíčovými oblastmi ekonomik někdejších periferií. I když impérium přišlo o ideologický základ, chtělo zachovat alespoň některé prvky strukturální dominance. Andrzej Nowak však upozorňuje, že necelých deset let po pádu komunismu a zároveň s Putinovým nástupem k moci započal v Rusku vlastní proces ideologických změn, který směřoval k obnovení imperiálni ideologie. Nowak upozorňuje především na obrovská ložiska nenávisti a resentimentu, jež se v zemi nahromadila po pádu Sovětského svazu. „Rusko začalo být vnímáno jako obět velkého spiknutí nepřátelských sil Západu, podvodu perestrojky a zrady vlastních ,okra-jin'. Jako objekty organizované závisti a nepřátelskosti, a nakonec i nenávisti, byly označeny symboly nedosažitelného úspěchu: [...] země někdejšího sovětského tábora a republiky SSSR - od Polska přes baltské země po Gruzii a Ukrajinu, které se opájely nezávislostí a rozhodly se pro rychlou cestu k západnímu modelu vývoje."6 Duchovní situace současného Ruska tak Nowakovi připomíná nálady ve výmarském Německu. Frustrace a zášť tvoří podle něj postsovětský rotalitní potenciál. Tento potenciál se jen umocnil novým mesia-nismem postsovětské inteligence. Nowak upozorňuje na to, že roli někdejší ideologie plní v současném Rusku zdola rozvíjené geopolitické myšlení. Jedním z nejpo-pulárnějších ruských sttůjců v této oblasti je Alexander Dugin. „Úhlavním nepřítelem jsou v jeho vizi Spojené státy a hlavním a zásadním cílem je zlomit jejich světovou nadvládu."7 Prostředkem k vítězství nad Amerikou je obnova ruského eurasijského impéria a kontinentální spojenectví s Evropou, Japonskem a Íránem. Dugin líčí boj Ruska se Spojenými státy v apokalyptických kategoriích. „Tato vize vede [...] k totální konfrontaci - k záchraně světa cestou dramatického Endkampf, ve kterém se Rusko objeví v čele stádce dobra proti silám zla vedeným Amerikou. To je posláním Ruska. Velké globální a nakonec také vojenské, ale především morálně podložené poslání."8 „Jeho slova," připomíná Nowak, „nebral nikdo vážně. Dnes prezident Ruské federace pečlivě realizuje podrobný plán imperiálni rekonkvisty."9 Jiným příkladem tuského geopolitického myšlení je dílo u nás méně známého Alexandra Panarina. Ten si nepřeje budování eurasijského impéria ani vojenskou konfrontaci se Spojenými státy, formuluje však neméně troufalou mesiánskou vizi Ruska ve svěrě. Podle Panarina musí Rusko vystupovat jako „obránce civilizačního pluralismu, práva na uchování odlišných, lidstvo obohacujících kulturně historických identit".10 Někdejší Třetí Řím se tak má postavit do čela současného třetího světa a má vytvořir novou internacionálu obětí globalizace. Jak upozorňuje Nowak, „současný ideový diskurz v Rusku, který nastiňuje postsovětská inteligence, odpovídá lidovým náladám a v zásadě podporuje imperiálni politiku ruské vlády. Vlastností, která tento diskutz odlišuje, je spojení myšlenky poslání a hledání jejího nového smyslu s ideou impéria jako základu nejen suverenity Ruska, ale také jeho zvláštního povolání."11 66 Kontexty 2/2016 Téma: Polsko, Rusko a prokletí impéria 67 A konečně Andrzej NowaJc vidí ještě jeden hrozivý jev. Podle jeho názoru režim Vladimíra Putina při své snaze o obnovu impéria nalezl novou ideologickou formulaci, která může mít ohlas i za hranicemi Ruska. Onou ideologií není komunismus, který se zcela zkompromitoval, ani státem podporované ruské pravoslaví, jehož vliv se omezuje téméř výhradně na Rusko a na země někdejšího ruského vlivu. Novou univerzální ideologickou formulí má být odpor vůči západní rozvolněnosti mravů. Současný ruský oficiální konzer-vatismus má v této petspektivě poslání už nejen uvnitř, ale také vně Ruska, a díky němu může Rusko obnovovat svůj vliv v celém světě. Stejně jako kdysi komunismus umožňuje dnes konzervatismus a — v širším smyslu antiamerikanismus - nacházet spojence v celém světě; když ne mezi jednotlivými zeměmi, tak alespoň mezi různými politickými stranami a u pravicového veřejného mínění v těchto zemích. A právě v tomto kontextu je třeba vyložit fenomén renesance křesťanství v Rusku. V čísle krakovského časopisu Polonia Christiana nesoucím název „Obrátilo se Rusko?" profesor Nowak upozorňuje, že zbožnost v Rusku má v převažující míře povahu fasády. „Není pochyb o tom, že část věncích je s náboženstvím niterně spjata a prožívá je autentickým způsobem. Avšak samotné nábožensrví je v širším rozměru zatíženo dědictvím komunismu."12 Ono dědictví spočívá především ve službě moci. „Moc nepochybně manipuluje s pravoslavím a tím také jen zneužívá jeho autentičnosti, když se kágébák Putin objevuje se svíčkou v ruce v chrámu vedle patriarchy - důstojníka KGB."13 Zprávy o rostoucí roli náboženství v politickém a společenském životě Ruska je proto třeba brát s rezervou. Oficiální obrat směrem ke konzervatismu a ke křesťanství je pouze nástrojem vnitrní i zahraniční politiky Kremlu. Současné Rusko tedy představuje vážnou výzvu pro všechny konzervativce ve světě. Na jedné straně hlásá pro ně přitažlivá antiliberální hesla, na druhé straně je však chápe instrumentálně, aby získalo vliv za hranicemi. Stejně tomu bylo i v případě Sovětského svazu, který o sobě prohlašoval, že je vlastí světového proletariátu. Skvělou ilustrací této složité situace je drobná událost, k níž došlo při přednášce Andrzeje Nowaka v Torontu v říjnu 2014. Nowak tam tehdy jednoduše řekl toto: „Ideologií Ruské federace se ve stále větší míře [...] stává jistá forma konzervatismu. Říkám to s velkou opatrností a s velkými výhradami, protože já sám jsem zastáncem konzervativních názorů. Putinovo Rusko na nich totiž cizopasí, aby mohlo obráncům tradičních hodnot představit současný svět jako svět výlučné alternativy: na jedné straně prohnilý Západ [...] a proti němu Vladimir Putin [...]. Putin oslovuje své potenciální západní obdivovatele: jsem poslední, kdo může zachránit západní hodnoty, ochráním kříž, ochráním křesťanství, postavím proti této hnilobě morálku."u V tu chvíli se ozval jeden z posluchačů; „Ale to je přece skvělé!" Profesor Nowak mu odpověděl: „Ano, bylo by velice dobré bránit kříž, křesťanství a morálku. Ale nevím, jestli to může udělat člověk [...], který veřejně gratuluje izraelskému prezidentovi k tomu, že dokázal znásilnit devět žen. [...] tohle by měla být slova křesťanského rytíře?"15 Nowak dále řekl: „Cítím tu nebezpečí, že se hluboce motivovaných oprávněných protestních hlasů rozčarování z morálního úpadku Západu, se kterým skutečně máme co do činění, zmocní Vladimir Putin, který nechce být žádným ochráncem Západu, civilizace, morálky nebo křesťanství, ale chce vybudovat ruské impérium právě na mrtvole Západu."16 Podle Nowaka je podstatou současného Ruska imperialismus, konzervatismus je jen cynicky používaným politickým nástrojem. Uvážlivý konzervativec musí umět rozpoznat situaci a přemáhat jak západní liberalismus, tak iluzorní východní alternativu konzervatismu. Etické postimpérium Východiskem analýzy Andrzeje Nowaka je předpokládaná setrvalost ruského impéria, jež instrumentálně využívá různé ideologie, zatímco Anna Ražná začíná u faktu obrácení Ruska, který - podle jejího názoru -zásadním způsobem proměňuje jeho imperiálni dědictví. Možná tato odlišnost perspektiv vyplývá ze skutečnosti, že Nowak je historik, zatímco Ražná je literární vědkyně. V každém případě jsou stanoviska obou autorů zcela protichůdná. Profesorka Ražná také připravovala svůj článek do výše zmíněného čísla časopisu Polonia Christiana věnovaného renesanci křesťanství v Rusku. Její názor je zcela odlišný od mínění profesora Nowaka. „Po rozpadu Sovětského svazu a pádu komunistického totalitarismu," napsala, „došlo v Rusku ke spektakulárnímu návratu k tradici, a to nejen ve sféře náboženství a kultury, ale spíše v oblasti idejí, a to jak filosofických, tak i poli-ticko-sociálních."17 Návrat k náboženství se odehrává nejen v soukromé sféře, ale také ve veřejném prostoru. Ražná mnohokrát nadšeně připomenula zákonná opatření podporující tradiční hodnoty uskutečněná v Rusku v posledních letech. Ruské státní orgány hájí křesťanské hodnoty ve veřejné sféře, stavějí se na odpor homosexuální propagandě, vytvářejí protipotratové projekt)'. Jak profesorka Ražná prohlásila: „Pokud jde o křesťanství v Rusku, mění se situace. Myslím si, že Putin je tolik nenáviděn hlavně proto, že mu blahorečí pravoslavní, i za to, že mu požehnal patriarcha Kirill. [...] Rusko je zcela jiné. Z měsíce na měsíc se stává zcela jiné. Je to nepravděpodobný, a v tak krátké době nepředvídatelný návrat ke křesťanství. Zde má svůj původ zesílený boj proti Pu-tinovi a proti Rusku."18 Rusko se totiž i v mezinárodní oblasti stalo zastáncem konzervatismu a křesťanství. „Ne Amerika," říká dále Ražná, „dnes obhajuje na fóru OSN křesťansrví. Ale je to Lavrovův zástupce, kdo se na zasedání komise pro lidská práva zastává křesťansrví. [...] Je to představitel Ruska, kdo hovoří o christofobii ve světě."19 Přesvědčení o skutečném obrácení Ruska vede k novému pohledu na ruský konzervatismus. Není už chápán Profesorka Anna Ražná. jako nástroj imperialismu, ale jako upřímný projev odporu proti zdemoralizovanému liberálnímu světu a pokus zformulovat k němu alternativu. Jak soudí Ražná, „ruští konzervativci naléhavě upozorňují na negativní sociální a morální procesy provázející globalismus podobně jako rozpad států a národních společenství, na zánik národní identity mající za následek sociální i personální dezintegraci, na etnické a rasové konflikty, na separatlsmy a likvidaci národní i lokální kultury, na růst nezaměstnanosti, na kapitálové disproporce, na zbídačování rozvíjejících se společností, na růst sociálního a morálního zla."20 Tento seznam výtek samozřejmě patří ke standardnímu repertoáru konzervatismu v celém světě. Ruští myslitelé jdou však dále a nabízejí program aktivního boje s liberálním globalismem. Jak potvrzuje profesorka Ražná, „pro tuto skupinu ideologů odvolávajících se na tradice ruského konzervatismu a zároveň i ruského nacionalismu je obnova imperiálního statutu Ruska reakcí na západní globalizaci a na globalismus".21 Ukazuje se tak, že - opačně než v Nowakově pojetí - ne hodnoty slouží impériu, ale impérium má sloužit hodnotám. Současný ruský imperialismus je křesťanstvím a tradičními hodnotami inspirovaný pokus o rozhodnou odpověď na liberální globalismus šířící se ve světě. A pokud je inspirovaný hodnotami, nemůže používat násilí a donucování. Nový ruský imperialismus přestává být skutečným imperialismem, jaký je nám znám z dějin Ruska. Rusko vracející se ke křesťanským tradicím se v podstatě odvrací od svého neblahého dědictví. Anna Ražná obrací pozornost na komentátory často přehlíženou „etickou dimenzi" koncepce impéria nových eurasianistů.22 Spatřuje ji dokonce i v myšlení Alexandra Dugina, kterého považuje za autora hluboce zakořeněného v ruské tradici a v křesťanství a za pokračovatele myšlenek Dostojevského, Berdájeva a Solženicy-na. Impulzem k obnově nemá u něho být marnivá touha po moci, ale právě etická vzpoura proti západnímu způsobu života. „Je [Dugin] odpůrcem civilizace krajního individualismu a ateismu, jež provázejí ideje bezmezné tolerance, demokracie bez hodnoť, volného trhu a světového obchodu. Ohrožují Rusko, jeho pravoslaví a díky němu vytvořenou národní kulturu; ohrožují křesťanské hodnoty a státní suverenitu evropských národů."23 68 Kontexty 2/2016 , , <. Téma: Polsko, Rusko a prokletí impéria 69 Dugin není tudíž nepřítelem, ale „skutečným ochráncem skutečných evropských hodnot". Jak však tvrdí Razná, „ne všichni badatelé zabývající se Duginem berou v úvahu civilizační a především výsostné etický aspekt jeho koncepce, který je stejně závažný jako aspekt imperiálni". Jedním z takových badatelů je podle Ražné právě Andrzej Nowak, který - jak píše - „klade v jeho eurasij-ské geopolitice přehnaný důraz na prvek boje" a „podtrhuje roli Duginovy koncepce v renesanci a v posílení imperiálni geopolitiky Ruska", ktetá má „prvořadý význam pro snažen! Moskvy znovu získat statut impéria".24 Je však třeba přiznat, že pokud jde o Duginovu koncepci, zmocňují se i Anny Razné pochyby. V jednom ze svých starších článků upozorňovala na to, že „Dugin chápe ideu národa-bohonositele spíše jako klíčové slovo otevírající půdu pro imperiálni jednání než jako symbol ná-božensko-metarýzického smyslu existence jednotlivých Rusů i celého ruského národa". Nakonec se ukazuje, že „Dugin používá ideu zbožštění ruského národa pro své geopolitické cíle" a na základě jeho koncepce se „mesiánská geopolitika" nakonec jednoduše stává „imperiálni geopolitikou".25 Zajímavé je, že se tyto rané kritické úvahy v jejích pozdějších textech o ruských idejích neobjevují. Mnohem lepším příkladem koncepce „etického impéria" je podle Anny Ražné Panarinova myšlenka. I když jsou u něho méně výrazné náboženské stopy, postrádá ono silné tíhnutí ke konfrontaci se Západem, s jakým se setkáváme u Dugina. Posláním Ruska má podle Pana-rina být sjednocení globalizací postiženého lidstva a navržení spravedlivého světového řádu. „Úkolem Moskvy bude prostřednictvím nové kultury odvracet světovou konfrontaci, k níž směřuje globalistická a mondialistic-ká Amerika."26 Ruské impérium, o němž je tu řeč, má být svazkem svobodných států směřujících k nastolení řádu ve světě, založeného na rovnosti a spravedlnosti. S ruskými imperiálními formami minulosti nemá moc společného. Podle názoru profesorky Ražné „vysoká tónina etické koncepce" na jedné straně „mírní imperiálni dimenzi Panarinovy eurasijské geopolitiky", na dnihé straně „odlišuje Panarina od Dugina", a zároveň tím také „rozděluje nový eurasianisnus, neboť znemožňuje spojovat celé hnutí pouze s jedním z jeho tvůrců".27 Současné Rusko je tak pro polské konzervativce vážnou výzvou. Ukazuje se totiž, že se neočekávaně stalo 70 skutečnou vlastí světového konzervatismu, Anna Ražná s polirováním konstatuje, že polská pravice to nedokáže nahlédnout a přijmout. „Nejsme politicky připraveni na to, abychom s Ruskem hájili křesťanské hodnoty. [...] Netvrdím, že Putin je novým Konstantinem. Možná však nastala doba, kdy je třeba usilovat o spolupráci."28 Naši konzervativci se bohužel i nadále nacházejí v pasti ttadiční polské rusofobie. Protiruská zaslepenost způsobuje, že nedokážeme vnímat křesťanský vklad v současném Rusku a že necítíme ani protikřesťanské elementy v současné Americe. Strach z imaginárního ruského impéria nás tak žene do nátuče skutečného impéria amerického. Jak Ražná prohlásila: „Rusko se odvážilo nejen zpochybnit, ale také odmítnout ideový základ tohoto impéria - ideologii politické korektnosti a s ní spjatý gendetismus. Vystoupilo proti jeho ateismu a triumfálně se vrátilo ke křesťanství. Jakýkoli pokus poukázat na Rusko v roli katechóna - neboli toho, kdo zadržuje a odráží ďáblovo působení v současném světě - je vnímán přinejmenším jako politická a civilizační hereze, šílenství, které je třeba zpaciíikovat."29 Podle Ražné je tak podstatou současného Ruska konzervatismus, a imperialismus - či spíše to, co z imperialismu zůstalo po jeho nasycení etickými a náboženskými hodnotami - je pouze prostředek jeho obtany a rozšiřování. Uvážlivý konzervativec by měl umět rozpoznat tuto situaci a společně s ruským velkým bratrem se bránit před západním liberalismem. Ruská pseudomorfóza Na předchozích stránkách jsem velice povšechně představil podoby dvou polských pravicových příběhů o Rusku. Práce profesora Nowaka jsou příkladem tta-dičního antiimperiálního přístupu, v němž je současné Rusko chápáno jako obrazující se impérium, které se, čistě účelově, insttumentálně odvolává na křesťanské hodnoty. Naproti tomu profesorka Ražná rozvíjí nový, proruský konzervativní příběh, podle kterého je Rusko zemí, v níž imperiálni dědictví neutralizuje zázračně se ohrožující křesťanství. U prvního směru se všechny ideje, počítaje v to křesťanství i konzervatismus, jeví jako pouhé nástroje imperialismu, u druhého se naopak imperialismus stává nástrojem konzervatismu a křesťanství ří-ttexty 2/2016 a ztrácí přitom své negativní aspekty. V představách prvního přístupu je Rusko pouze nihilistické neoimpérium, t v představě druhého - křesťanské postimpérium. V apo-, kalyptické terminologii oblíbené u pravice je Rusko : v prvním případě antikristem imitujícím dobro, v druhém před zlem ochraňujícím katechónem. Společným výchozím bodem obou sttan je přesvědčení o historické kontinuitě se starým Ruskem, přičemž , první výklad Hade důraz na imperiálni dědictví, druhý S. na konzervativní odkaz. Proti tomu se jako evidentní jeví poznatek, že tuský konzervatismus nepřežil rok 1917 a že ; ruský imperialismus utrpěl definitivní porážku v roce k 1991. Úměrně tomu, nakolik první z obou zvratů změnil svůj obsah, aniž změnil svoji formu, ten druhý, a to dokonce i tehdy, vedl-li k návratu některých prvků staré-X- ho obsahu, zásadně změnil strukturu ruské státnosti. Výsledkem je, že Rusko už není zcela křesťanské, ale na druhé sttaně už talie není zcela imperiálni. Rusko tedy není * ani nihilistickým neoimpétiem, ani křesťanským post-impériem, ale je jednoduše nihilistickým posrimpériem. Přesněji řečeno, Rusko je nihilistická a postimperiální pseudomorfóza neboli klamotvar křesťanského impéria. ■ Jen vzácně se bere v úvahu postimperiální, a níko- [ li neoimperiální charakter současného Ruska. Nejvý-' znamnějším zastáncem takového výkladu je Dmitrij Trenin, ředitel moskevské sekce amerického střediska Carnegie, autor knihy Post-Imperíum?" Upozorňuje v ní, že rozpad Sovětského svazu je třeba chápat jako % tozpad posledního velkého koloniálního impéria. Už předrím přišly o své impérium Velká Británie, Francie, Belgie nebo Nizozemsko. Pád sovětského impéria je tedy součástí širšího procesu, v němž modernizace ->' a demokratizace vedly k narůstání národních tužeb ve zkolonizovaných zemích a drasticky se zvýšily náklady -\ na dominanci metropole nad periferiemi. Demonráž \'\ impéria se nakonec ukázala jako výhodný a užitečný akt nejen pro neruské svazové národy, ale i pro samotné Rusy, kteří už měli dost hlazení nákladů na kontrolu ..v' a udržování periferií. Poté, co se Rusové zbavili impé-ria, soustředili se na individualistické projekty a začali :J?. v nové realitě dělat kariéry, nebo - mnohem častěji --': y. zoufale bojovali o přežití. I když se stále pohotově od->•;'_,, volávají na imperiálni rétoriku, nejsou vůbec ochotni -''*>; přinášet skutečné oběti ve jménu jakékoli idey. Imperi- '„» Ji Téma: Polsko, Rusko a prokletí impéria ální rétorika je tolik oblíbená proto, že v Rusku je stále živé postimperiální trauma. Problém spočívá v tom, že v případě západních mocností probíhalo oprošťování se od imperiálního balastu v časovém souběhu s prudkým hospodářským růstem na jedné straně a s novými attaktivními integračními projekty na straně druhé, což ono trauma výrazně mírnilo. Rusko naopak po rozpadu impéria prožilo obrovskou hospodářskou a politickou krizi. Nosralgie po ztracené moci nejen že nebyla ukojena, ale začala nakonec plnit kompenzační funkci. Právě z tohoto důvodu veřejná rozprava v Rusku přetéká sentimenty upjatými k někdejší imperiálni velikosti a resentimenty vůči Západu. Projekt obnovy impéria se nemůže podařit nejen proto, že Rusové o něm sice rádi slyší, jenže po pravdě řečeno se v něm nechtějí moc angažovat, ale také proto, že ekonomická struktura Rusku neumožňuje získat ve světovém ekonomickém systému subjektivitu. Jak na to upozorňuje Boris Kagarlickij v knize Impériwn periferie, Rusko je ve světovém systému po staletí zemí pouze okrajovou.31 Jeho ekonomika je založena na dodávání surovin více rozvinutým zemím. Nejprve to byly dřevěné stožáry k anglickým lodím, porom obilí do západní Evropy, nyní to jsou energetické suroviny. Tato funkce Rusko odsuzuje k trvalému zaostávání. Jediným okamžikem, kdy se Rusko pokusilo vytrhnour z tohoto postavení, byl stalinismus, který však způsobil obrovské oběti. Pokus se nakonec nezdařil proto, že Rusko začalo se Západem obchodovat, aby dosáhlo výrazných zisků. V šedesátých letech začalo do Evropy vyvážet plyn a ropu; tím se vrátilo do světového systému a zaujalo v něm své někdejší postavení, které si podrželo dodnes. Samotná hospodářská povaha Ruska, periferního surovinového impéria, má za následek, že je spíše dřevorubcem a nosičem vody Západu, ne jeho plnoprávným partnetem. Rusko je, jak to napsal jeden americký politik, benzinová pumpa převlečená za stát. Pokud se ruská vláda nepokusí vymanit z této závislosti, jak tomu bylo například v počátcích SSSR, je Rusko odsouzeno ke spolupráci se Západem. Elita ruské moci obratně využívá stávající podoby tuské ekonomiky a postimperiálního traumatu ruského národa. Gleb Pavlovskij ve své nejnovější knize Systém Ruské federace ve válce roku 20l4i2 uvádí, že Rusku 71 Vladimir Putin zapaluje svíci v pravoslavném chrámu. vládne úzká skupina lidí, která čerpá zisky z prodeje surovin. Šéfem této obrovské benzinové pumpy je dodavatel paliva. Jediným cílem pragmatické ruské elity je jednoduše udržet se u moci a nepřijít o své zásoby surovin. Tato elita nehodlá umožnit rozvoj demokratických institucí, neklade si ani za cíl skutečnou modernizaci, neboť jedno i druhé by jen ohrožovalo její postavení. Ruské elity se tak buď mohou dělit s obyvatelstvem o zisky z obchodu s ropou, což se daří v období konjunktury, nebo se mohou odvolávat na postimperiál-ní trauma, což je nutné v období poklesu cen surovin. Vede to však k další paradoxní situaci. Na jedné straně elita potřebuje k udržení své pozice mobilizaci společnosti zajišťující protizápadní a nacionalistický kurz, na straně druhé stále potřebuje možnost obchodovat se Západem. Což vyžaduje udržování tohoto kurzu v určitých mezích. Rusko je tak odkázané na to hrát před svými obyvateli roli protizápadního impéria, ale nemůže ji sehrávat příliš přesvědčivě, aby nepřišlo o možnost obchodovat s nenáviděným Západem. Současné Rusko se tak ze své povahy musí pohybovat mezi vnitřní konsolidací a otevřeností navenek. V současné situaci jsme svědky prudkého mobilizačního smrštění, pro elity ovládající Rusko nezbytného vzhledem k ekonomické a sociální situaci, které však v delší časové perspektivě ohrožuje jejich vlastní zájmy. Jsou-li výše nastíněné analýzy přesné, potom je skutečně třeba současný ruský konzervatismus - v souladu s tvrzením Andrzeje Nowaka — chápat jako mocenský nástroj. Vláda podporuje pravoslaví, odvolává se na národ- ní tradice a vede protizápadní kampaně za tím účelem, aby kolem sebe sjednotila stále víc a víc frustrovaných obyvatel Ruska. Silná postimperiální nostalgie způsobuje, že jsou aktivity tohoto druhu přijímány s vděčností. Ruská zbožnost má přitom zcela zvláštní charakter vnější fasády. Existuje obrovská disharmonie mezi prohlášeními příslušnosti k pravoslavné tradici a skutečnou náboženskou angažovaností. Pravoslavných nevěřících, kteří byli dříve chápáni jako sociologická zvláštnost období transformace, je v současnosti víc než běžných pravoslavných věřících. Koneckonců tomu tak bylo i ve starém carském impériu, kde oficiální pravoslaví sloužilo především ke státní legitimizaci. Podobně současná prohlášení o respektování křesťanských hodnot v zákonech nepro-vází reálný vliv těchto hodnot v širším rozsahu na každodenní život. Rechristianizace Ruska, přijímaná konzervativci na celém světě s nadějemi, má tak v převažující míře povrchní a imitační charakter a probíhá shora. Není naproti tomu nutné - na rozdíl od názorů profesora Nowaka - přeceňovat mezinárodní roli ruského konzervatismu. Rusko nemá vůbec v úmyslu vytvořit skutečnou konzervativní internacionálu. Aktivity na mezinárodní scéně jsou nutné především pro uskutečňování vnitřních cílů. Adresáty ruské zahraniční propagandy jsou paradoxně samotní obyvatelé Ruska. Má za cíl Rusy přesvědčit, že jejich země stojí v čele protizápadního křížového tažení. Po skutečné konfrontaci ruské elity vůbec netouží, a Rusko na ni není ani připraveno. Rusko tak musí být impériem, které se ohraničuje. Tuto diagnózu paradoxně potvrzují poslední události na Ukrajině. Reálné akce, které tam Rusko spustilo, jsou ve frapantním nepoměru s očekáváním zmobilizovaných mas. Je na místě připomenout, že Alexander Dugin přešel do opozice vůči současné vládě, neboť zjistil, že provádí škodlivou umírněnou politiku bránění státu quo. Nejdůležitější je však to, že ideologickým základem jednání Ruska není žádný imperiálni projekt na způsob eurasianismu, ale běžný nacionalismus. Současná ruská vláda se nejčastěji odvolává na koncepci „ruského světa", která má výrazně partikulární povahu. Nejde o šíření nějaké ruské idey, ale pouze o ochranu ruského národa. Válka, která nyní probíhá na Ukrajině, je právě pokusem určit hranice jeho životního prostoru. Za celá staletí je to poprvé, kdy se Rusko jeví tak, že má nějaké vymezené hranice. Zdá se tedy, že v případě Ruska máme co dělat s nacionalistickým zvratem, ale ne se zvratem imperiálním. To ovšem neznamená, že všechno nutně musí být dobré. Rozpadající se impéria mohou svým sousedům způsobit velké škody. Rusko do určité míry naplňuje turecký model rozpadu na počátku dvacátého století, ve kterém inkluzivní osmanský model vystřídal exkluzivní mladoturecký nacionalismus. Nelze zapomínat, že vedlejším následkem tohoto procesu byla genocida Arménů. Takže v případě Ruska může předefinování státní rezóny (raison ďétai) vést k „zabitím ruských území", čehož jsme v podstatě svědky na východní Ukrajině. Ruské elity koneckonců ryto konflikty potřebují, aby mohly mobilizovat stále chudší a stále frustrovanější obyvatele. Ale vypadá to tak, že stejně jako si laické nacionalistické Turecko, třebaže bylo schopno páchat velké násilí, již neklade za cíl dobytí Vídně, tak ani nové nacionalistické Rusko už nebude toužit po dobytí Varšavy, i když se bude dále dopouštět zločinů. Mezi antikristem a katechónem Andrzej Nowak i Anna Ražná jsou oba profesory, kteří po řadu let přednášeli na jedné a téže Jagellonské univerzitě, oba se vědecky zabývají Ruskem a oba se také angažují v politickém a společenském životě země. Je zarážející, že se - pokud je mi známo - nikdy vzájemně nestretli ve veřejné diskusi, i když mají tak radikálně odlišné názory. K veřejné konfrontaci jejich názorů došlo vlastně až po podpisu Anny Ražné pod známým Otevřeným dopisem ruskému národu a vládě Ruské federace. Dopis, jehož autorem je Zygmunt Wrzodak, vyjadřuje podporu Rusku zaangažovanému v konfliktu na východní Ukrajině a vyznačuje se spek-takulární katechónickou rétorikou. „Pouze veliké křesťanské Rusko," napsal Wrzodak, „může zastavit vpád ,satana Západu' do našich slovanských zemí."" V diskusi o tomto dopise se doposud nejvýrazněji projevil zde načrtnutý spor mezi dvěma pravicovými výklady Ruska. Když byl Andrzej Nowak požádán o komentář k tomuto dopisu, prohlásil velice střízlivě: „Nedokážu pochopit, proč se profesorka Ražná [...] pod ten dopis podepsala [...]. Vím, že její největší autoritou byl vždy Jan Pavel II., nedokážu pochopit, ve kterých Putino-vých skutcích vidí projevy křesťanských a konzervativních postojů."34 V závěru bych si chtěl blíže všimnout právě možných zdrojů rusofilie u části polské ptavice, která mnohé překvapuje. Mám za to, že základním důvodem toho, že vkládá naději do nového konzervativního ruského impéria, je její rozčarování z dosavadních výsledků polské transformace. Polsko se přece mělo stát pro svět tím, čím je pro něj nyní Rusko. Polsko, které porazilo východní protikřesťanský komunismus, mělo zformulovat alternativu k západnímu laickému liberalismu, postavit se do čela boje za spravedlivější a lidštější společenský, ekonomický, politický a mezinárodní řád. Nic takového se však nestalo. Velké ideály Solidarity byly zapomenuty a učení Jana Pavla II., který od Poláků očekával následnou mobilizaci, bylo odmítnuto intelektuálními vůdci třetí polské republiky. „Rusko," říká profesorka Ražná, „si přeje sehrávat roli predvoje křesťanství. Polsko na tuto roli rezignovalo."35 A dále: „Tam není to, co je u nás [...] Oni nás trochu předběhli."36 Rusko se jinými slov)' stalo novým Polskem. „Naděje spojovaná s konzervativním Ruskem je tudíž výsledkem nepřítomnosti naděje na křesťanské Polsko."37 Autentickou odpovědí na ruské pokušení tak musí být boj za kulturní tvář naší vlastní země. Andrzej Nowak to chápe velice zřetelně. V již citované přednášce v Torontu prohlásil: „Přijmeme-li takový obraz světa, v souladu s nímž se mohou Polsko a Evropa morálně obrodir ne na základě své tisícileté latinské tradice, ne na základě památky a tradice Jana Pavla II., ale prostřednictvím paktu uzavřeného s plukovníkem KGB a svěřením věci kříže, morality a křesťanství do jeho rukou, potom se, jak jsem přesvědčen, vystavujeme riziku, že se staneme oběťmi velkého podvodu."38 Polsko a Evropa v sobě musejí nalézt sílu zformulovat alternativu jak ke zkaženému liberalismu, tak i vůči falešnému konzervatismu. Profesor Nowak už dříve prohlásil: „Mám za to, že je nutné obnovení víty v sílu Evropy opírající se o svoji latinskou tradici, aby nejprve svedla duchovní ,boj' s Ruskem [...] a získala je pro křesťanské společenství. Ne pro společenství kágébácko-křes-ťanské, protože právě takováto syntéza nyní vzniká v Rusku, ale společenství autenticity křesťanské."35 72 Kontexty 212016 Téma: Polsko, Rusko a prokletí impéria 73 Myslím, že zde nastíněná vize Ruska jako nihilistického postimpéria, které se liší od obou u polské pravice převládajících přístupů a výkladů, může Polsku pomoci tuto alternativu formulovat. Na jedné straně totiž odhaluje falešnou povahu ruského konzervatis-mu, což správně říká profesor Nowak, na druhé straně ukazuje, že není třeba se z obavy před ruským imperialismem svěřovat do péče liberálního západního světa, což oprávněně zdůrazňovala profesorka Ražná. Namísto toho, aby v sobě živili plané naděje na ruského ka-techóna a zbytečně se obávali ruského antikrista, mají polští konzervativci za povinnost zabývat se vlastními záležitostmi, jinými slovy bojem o kulturní, sociální a ekonomickou podobu Polska a za jeho mezinárodní postavení. Silné konzervativní Polsko by bylo nejlepší ochranou před kulturními hrozbami ze západu i před politickým nebezpečím z východu. První verzi tohoto textu jsem přednesl na půdě Opolské univerzity 7. dubna 2015. Účastníkům diskuse děkuji za zajímavé připomínky, které mi pomohly text na řade míst doplnit a vylepšit. Poznámky: 1 P. Rojek, Rusko: Prokletí impéria. Zdroje ruského politického chování, Brno, COK 2015. 2 Viz především T. Saidewicz, Testament I Rzeczypospolitej. Kulisy šmi-erci Lecha Kaczyňskiego, Krakov 2014, 3 J. Kucharzewski, Od bialego caratu do czerwonego, sv. I.-V., Varšava, 1998-2000. 4 A. Nowak, Putin. Žrádla imperiálnej agresji, Varšava, 2014, s. 37. 5 Tamtéž, s. 47. 6 Tamtéž, s. 224. 7 Tamtéž, s. 65. 3 Tamtéž, s. 147-148. 9 Tamtéž, s. 321. 10 Tamtéž, s. 149. 11 Tamtéž, s. 158. 12 „W konfrontacji z Záchodem. Z Profesorem Andrzejem Nowakiem rozmawiaj-4 Piotr Doerre i Slawomir Skiba", Polonia Christiana, č. 7, 2009, s. 17. 13 Tamtéž. 14 A. Nowak, Czy Polska može obroničsieprzed Rosjtf?, přednáška v sídle Polského národního svazu, Toronto, 5. října 2014, https://www.you-tube.com/watch?v=yi4wEoaip2c, 86. min. 15 Tamtéž. 16 Tamtéž, 87. min. 17 A. Ražný, „Nowa imperiálna geopolityka", Polonia Christiana, č. 7, 2009, s. 38. 18 A. Razný, O kryzysie myslenia w Polsce, vystoupení na Sjezdu katolického Polska, Varšava, 18. dubna 2012, https://www.youtube.com/ watch?v=RoDTlpzgkHk, 18. min. 19 Tamtéž, 20. min. 20 A. Ražný, Etyczny wymiar impérium w koncepcji nowych Euroazjatów, in; Rosja míedzy impérium a mocarstwem nowoczesnym, red. A. Dudek, R. Mazur, Varšava, 2010, s. 342. 21 A. Ražný, Nowa imperiálna geopolityka, c. d., s. 39. 22 A. Ražný, Etyczny wymiar impérium, c. d. 23 A. Ražný, „Podstawy geopolityki Aleksandra Dugina: przemiana mesjanizmu religijnego we wspólczcsnej rosyjskiej mysli politycznej", in: Dziedzictwo chrzescijaúskiego Wschodu i Záchodu. Miedzy pamie-cia a oczekiwaniem, red. U, Cierniak, J. Grabowski, Čenstochová, 2006, s. 212. 24 A. Ražný, Etyczny wymiar impérium, c. d., s. 340. 25 A. Razný, Podstawy geopolityki, c. d., s. 217. 26 A. Ražný, Etyczny wymiar impérium, c. d., s. 348. 27 Tamtéž, s. 349. 28 A. Ražný, Cywilizacyjnepodstawypohkiejpolityki zagranicznej, vystoupení na konferenci „Nie ma ludzi niepotrzebnyeh", Krakov, 26. září 2014. https://www.youtube.com/watch?v=lTdFhzrgJuk, 35. min. 25 „Sedno sporu o Rosj? (1). Z prof, dr. hab. Ann^ Ražný rozmawia Zbigníew Lipiriski". Myši Polska 2014, č. 25-26. 30 D. Trenin, Post-Imperium; A Eurasian Story, Washington 2011. 31 B. Kagarlickij, Impérium peryferii. Rosja i systém íwiatowy, přel. t. Leonldewicz a B. Szulecka, Varšava 2012. 32 G. Pavlovskij, Sistema RF v vojne 2014 goda. De Principátu Debilů Moskva 2014. 33 List otwarty do Národu Rosyjskiego i wladz Federacji Rosyjskiej, 10. května 2014, http://www.n10nitor-polski.pl/2bigniew-wrzodak-list-otwarry-do-narodu-rosyjskiego-í-wladz-federacj i-rosyjskiej /. 34 Citováno podle: A. Grabek, „List do Putina i tundacja Kremla", Rzeczpospolita, 20. května 2014. 35 A. Razný, Cywilizacyjnepodstawy, c. d., 31. min. 36 Tamtéž, 35. min. 37 Více o poisko-ruském mesiánském rivalství v dějinách viz P. Rojek, „TheTrinityin History and Society. The Russian Idea, Polish Messia-nism, and the Post-Secular Reason", in: Artur Mrówczyríski-Van Allen, Teresa Obolevitch, Pawel Rojek red., Apology of Cidture. Religion and Culture in Russian Thought, Eugene, OR, Pickwick Publications 2015, s. 24-42; viz rovněž: „Idea polska, idea rosyjska. Z Pawlem Rojkiem rozmawia Marcin Herman", Fronda, č. 73, 2014, s. 52-59. 36 A. Nowak, Czy Polska može obroníé sie przed Rosjq?, c. d., 86. min, 3S W konfrontacji z Záchodem, c. d., s. 21. Autor poskytl svůj text k publikaci v Kontextech. Z polštiny přeložil Josef Mlejnek. Pawel Rojek (1981) je polský filosof a sociolog, který v současnosti přednáší na Papežské univerzitě Jana Pavla II. v Krakově. Zabývá se metafyzikou, filosofií náboženství a ruskou filosofií a kulturní antropologií. 74 Kontexty 2/2016