I
Definice suverenity
Suverén je ten, kdo rozhoduje o výjimečném stavu.
Tato definice může pojmu suverenity učinit zadost jedině jako meznímu pojmu. Mezní pojem neznamená pojem lconfúzní, jak je tomu v nevytříbené terminologii populární literatury, nýbrž pojem nejzazší sféry. Tomu také odpovídá, že jeho definice nemůže navazovat na normální případ, nýbrž jen na případ mezní. Že je zde pod výjimečným stavem třeba rozumět obecný pojem státovědy, nikoli nějaké nouzové nařízení či každý stav obležení, vyplyne z dalšího výkladu. To, že výjimečný stav je v eminentním smyslu vhodný pro právní definici suverenity, má systematický, právně logický důvod. Rozhodnutí o výjimce je totiž rozhodnutím y_ eminentním smyslu. Neboť obecná norma, jak ji představuje normálně platné právní ustanovení, nemůže nikdy postihnout absolutní výjimku, a tedy ani beze zbytku zdůvodnit rozhodnutí, že jde o skutečný výjimečný případ. Jestliže Mohl říká, že přezkoumání, zda existuje stav nouze, nemůže být přezkoumáním právním,'' pak vychází z předpokladu, že rozhodnutí v právním smyslu musí být beze zbytku vyvozeno z obsahu nějaké normy. To je však otázka. V oné obecnosti, v níž Mohl tuto tezi vyslovuje, je jen výrazem státoprávního liberalismu a přehlíží samostatný význam decise.
Abstraktnímu schématu, které je stanoveno jako definice suverenity (suverenita je nejvyšší, neodvozená moc vládce), se může či nemusí přiznat platnost, aniž by v tom byl velký praktický nebo teoretický rozdíl. O pojem o sobě se obecně spory nevedou, nejméně ze všeho v dějinách suverenity. Spory se vedou o konkrétní aplikaci, to znamená o to, kdo rozhoduje v případě konfliktu, v čem spočívá veřejný či státní zájem, veřejné bezpečí a pořádek, le salut public atd. Výjimečný případ, případ v platném právním
4 R. V. Mohl, Staatsrecht, Völkerrecht und Politik Monographien, II, Tübingen 1962, str. 626.
9
/. Definice suverenity
I. Definice suverenity
řádu nevymezený, může být nejvýše označen jako případ krajní nouze, jako ohrožení existence státu nebo něco podobného, nemůže však být vymezen co do skutkové podstaty. Teprve tento příklad činí aktuální otázku po subjektu suverenity, to znamená otázku po suverenitě vůbec. Nelze se subsumovatelnou jasností uvést, kdy existuje případ nouze, ani nelze po obsahové stránce podat výčet, co se v takovém případě smí stát, jde-li skutečně o případ krajní nouze a o jeho odstranění. Předpoklad i obsah kompetence jsou zde nutně neomezené. Ve státoprávním smyslu tu proto vůbec žádná kompetence neexistuje. Ústava může nanejvýš uvést, kdo smí v takovém případě jednat. Není-li toto jednání podřízeno žádné kontrole, není-li tak jako v praxi státoprávního zřízení nějakým způsobem rozčleněno na vzájemně se omezující a vyvažující instance, pak je samo sebou jasné, kdo je suverén. Ten rozhoduje jak o tom, zda existuje případ krajní nouze, tak i o tom, co se má stát, aby byl odstraněn. Suverén stojí mimo normálně platný právní řád, a přece k němu patří, neboť mu přísluší rozhodnutí, zda může být ústava "in toto suspendována. Veškeré tendence moderního státoprávního vývoje směřují k tomu, aby suverén v tomto smyslu byl odstraněn. V tom spočívá důslednost idejí Krabbeho a Kelsena, o nichž se pojednává v příští kapitole. Avšak to, zda krajní výjimečný případ může být skutečně sprovozen ze světa či nikoli, není právní otázkou. To, zda je chována důvěra a naděje, že se takový případ skutečně dá odstranit, závisí na filosofických, zejména dějinně filosofických či metafyzických přesvědčeních.
Existuje několik historických výkladů vývoje pojmu suverenity. Spokojují se však tím, že sestavují poslední abstraktní formule, v nichž jsou jako v učebnici, s možností odvození, obsaženy definice X suverenity. Zdá se, že nikdo se nenamáhal, aby přesněji prozkoumal ony donekonečna opakované, naprosto prázdné fráze o nejvyšší moci u slavných autorů pojmu suverenity. To, že se tento pojem orientuje na kritickém, to znamená výjimečném případě, se zřetelně ukazuje už u Bodina. Spíše než svou často citovanou definicí („la souve-rainctc cst la puissance absolute et perpétuelle de la République")5 představuje Bodin počátek moderní státoyědy svým učením o „vraies
5 „suverenita je absolutní a věčná moc státu" (J. Bodin, Six Livres de la République, Paris 1576,1. len., VIII. kap.). - Pozn. překl.
remarques de souveraineté".6 Bodin objasňuje své pojetí na mnoha praktických příkladech a stále se přitom vrací k otázce: Jak_dalgce je suverén vázán zákony a nakolik je zavázán ve vztahu ke stavům? Na tuto poslední a mimořádně důležitou otázku odpovídá Bodin v tom smyslu, že sliby jsou závazné, protože zavazující síla slibu spočívá na přirozeném právu; v případě nouze všattato vázanost .podle obecných přirozených zásad zaniká. Bodin obecně říká, že vládce je ve vztahu ke stavům či lidu zavázán, jen pokud je plnění jeho slibu v zájmu lidu, že však vázán není, „si la nécessité est urgente".7 Tyto teze nejsou samy o sobě nijak nové. To, co je v Bodinových výkladech rozhodující, spočívá v tom, že rozbor vztahů mezi vládcem a stavy převádí na jednoduché buď-anebo, a to tím, že poukazuje na případ nouze. Právě to bylo skutečně imponující na jeho definici, která suverenitu pojala jako nedílnou jednotu a otázku po moci ve státě rozhodla, s konečnou platností. Jeho vědecký výkon a základ jeho úspěchu tak spočívá v tom, žejynesl do pojmu suverenity decisi. Dnes sotva nalezneme nějaké pojednání o pojmu suverenity, v němž by se nevyskytla obvyklá citace z Bodina. Nikde však nenalezneme citaci ústředního místa z oné kapitoly jeho Šesti lenih o státu (Six Livres de la République). Bodin klade otázku, zda ony sliby, jež vládce dává stavům nebo lidu, ruší jeho suverenitu. Odpovídá poukazem na případ, že se stane nutným jednat proti takovým slibům, změnit nebo zcela zrušit zákony „selon ľexigence des cas, des temps et des per-sonnes".8 Jestliže sevládce vtakovém, případě musí předem dotázat senátu či lidu, musí se tedy nechat dispenzovat svými poddanými. To se však Bodinovi jeví jako absurdní; domnívá se totiž, že jelikož ani stavy nejsou pány nad zákony, musely by se zase samy nechat dispenzovat svými vládci a suverenita by tak byla „jouée á deux parties";9 pánem by byl hned lid a hned zase vládce, a to je proti veškerému rozumu a všemu právu. Proto je oprávnění zrušit platný zákon - ať už obecně nebo v jednotlivém případě - vlastním znakem suverenity v tak velké míře, že Bodin chce všechny ostatní znaky
6 „pravé znaky suverenity" (tamt., I. kn., X. kap.). - Pozn. překl.
7 „je-li nutnost naléhavá" - Pozn. překl.
8 „podle potřeby jednotlivých případů, doby a osob" (tamt., I. kn., IX kap.). - Pozn. překl.
9 „hraná na dvě strany" - Pozn. překl.
10
11
/. Definice suverenity
I. Definice suverenity
(vyhlášení války a uzavření míru, jmenování úředníků, právo udílet milost atd.) odvodit právě z. něho.
Ve své knize o diktatuře10 jsem oproti tradičnímu schématu historického výkladu ukázal, že i u autorů, kteří, se v .17. století zabývali pnrozeným právem, byla otázka suverenity pojímána jako otázka rozhodnutí o výjimečném případu. Platí to zejména o Pufendgrffo-vi. Všichni autoři se shodují v názoru, že vyvstanou-li uvnitř státu protiklady, chce každá strana přirozeně jen to, co je obecně nejlep-šjL-v tom právě spočívá bellům omrmrm contra omneš (válka všech proti všem) -, že však suverenita, a tím také .stát samotný, spočívá právě y tom, žejento spor rozhodne,a definitivně určí, co je veřejný pořádek a bezpečnost a kdy. je narušen ataVV konkrétní skutečnosti se veřejný pořádek a bezpečnost jeví velice rozdílně podle toho, jak například militaristická byrokracie, kupeckým duchem_ovládaná samospráva nebo radikální stranická organizace rozhodují o tom, kdy tento pořádek a bezpečnost trvají a kdy jsou ohroženy nebo narušeny. Neboť každý řád spočívá na nějakém rozhodnutí a pojem právního řéáu, který se,bezmyšlenkovitě používá jako něco samozřejmého, v sobě obsáhaje také,protiklad_dvpu různých prvků právní sféry. I právní řád spočívá stejně jako každý rád .na rozhodnutí, nikoli na nějaké normě.
Ať už je suverénní pouze Buh, to znamená tjm,_kdo_yj)ozem-ské skutečnosti jedná bez odporu jako jeho zástupce, nebo císař či zemepán anebo lid, to znamená ten, kdo se může bez odporu s.li-djmJ^entífikQxat>,.Qíázka_yždy směřuj.e,k subjektu suverenity, to znamená k aplikaci pojmu na konkrétní skutečnost. Právníci, kteří diskutují o otázkách suverenity, vycházejí od 16. století z katalogu oprávnění příslušejících suverenitě, který seskupuje řadu .nutných znaků suverenity a který lze v podstatě odvodit z právě citovaných Bodinových výkladů. Být suverénem znamenalo mít tato oprávnění. Státoprávní argumentace operovala v nejasných právních poměrech staré Německé říše ráda tak, že z jednoho z četných znaků, jenž byl nepochybně dán, vyvodila závěr, že musely být dány rovněž znaky jiné a pochybné. Spor se vždy točil kolem toho, komu příslušela ona oprávnění, o nichž nebylo již rozhodnuto nějakým pozitivním určením, například v případě kapitulace, jinými slovy, kdo by měl
10  C. Schmitt, Die Diktatur, München - Leipzig 1921.
býtoprávněný pro_příp_ad, pro který nebylo žádné oprávnění předem stanoveno. V běžnějším jazykovém obratu byla vznášena otázka, prokoho platí hypotetický_ předpoklad neomezené moci. Proto ona diskuse o výjimečném případě, o extremus necessitas casus. Ve výkladech o takzvaném monarchickém principu se tovše opakuje se stejnou právně logickou strukturou. Také zde se proto stále znovu klade otázka, kdo rozhoduje o oprávněních,-která nejsou ústavně regulována, to znamená, kdo je opráv1něný,.-nedáyá-lLprávní řád na otázku po oprávněnosti žádnou odpověď. Při sporu, zda jednotlivé německé státy byly podle ústavy z roku 1871 suverénní, šlo o záležitost mnohem menšího politického významu. I zde se dá nicméně opět rozpoznat totóžschéma argumentace. Stěžejním bodem důkazu, že jednotlivé státy jsou suverénní, o nějž se pokusil Seydel, nebyl ani tak pojem odvoditelnosti či neodvoditelnosti práv zůstávajících jednotlivým státům jako spíše tvrzení, že pravomoc říše je vymezena ústavou, to znamená, že je principiálně omezená, zatímco pravornoc jednotlivých států je principiálně neomezená. Podle článku_48 platné německé ústavy z roku 1919 vyhlašuje výjimečný stav říšský prezident, avšak pod kontrolou říšského sněmu, který může kdykoli požadovat jeho zrušení. Tato úprava odpov|dá státopráyníími vývoji ijjraxi, která se_snaží otázku suverenity odsunout co nejdále rozdělenímpraj/om.ocLa_Yzájemnou kontrolou.Jkátoprávní tendenci však oapoyídáj^uze úprava předpokladu výjimečných oprávnění, nikoli obsahová.úprava článku 48, který spíše_propůjčuje.rieomezenou svrchovanou moc, a kdyby se pro.to o ní rozhodlo bez kontroly, byla by suverenita propůjčena stejným způsobem, jakým výjimečná opráv-nění článku 14 Charty z roku 1815 učinila z monarchy suveréna.11 Jestliže jednotlivé státy už nemají podle vládnoucího výkladu článku 48 samostatné oprávnění vyhlásit výjimečný stav, nejsou to žádné státy,.V článku 48 tkví vlastní těžiště otázky, zda německé země jsou, či nejsou státy.
11 Schmitt má zřejmě na mysl i Ústavní chartu Ludvíka XVII]. ze 4. července 1814, která ve zmíněném 14. článku praví:
"^láy^hkwou státu, velí pozemním i námořním silám, vyhlašuje, válku, uzavírá dohody o míru, spojenectví a obchodu, jmenuje všechny zaměstnance veřejné administrativy a vydává nuM nařízení a rozkazy k naplňování zákonů a k zajištění bezpečnosti státu." - Pozn. překl.
12
13
/. Definice suverenity
Jestliže se podaří vymezit ona oprávnění, která jsou udělována pro výjimečný případ ať už vzájemnou kontrolou, časovým omezením či konečně výčtem mimořádných oprávnění, jak je tomu ve státoprávní úpravě stavu obležení -, bude .otázka suverenity o jeden důležitý krok posunuta, přirozeně však ne odstraněna. Právní věda, která sezaměřuje na otázky každodenního života a na běžné záležitosti, nemá o pojem suverenity prakticky žádný zájem. I pro ni je poznatelné jen to, co je normální, a všechno ostatní je „narušením". Před extrémním případem stojí právní věda rozpačitě. Neboť n_e_kaž-dé mimořádné oprávnění, ne každé policejní opatření ye stavu nouze či ne každé nouzové nařízení je již výjimečným stavem. K tomu patří spíše principiálně neomezené oprávnění, to znamená suspendování veškerého existujícího řádu. Jestliže nastane tento stav, je jasné, že stát trvá, zatímco právo ustupuje do pozadí. Protože výjimečný stav je^stále ještě něco jiného než anarchie a chaos, trvá v právním smyslu stále ještě řád, i když ne řád právní. Existence státu tu prokazuje nepochybnou převahu nad platností právní normy. Rozhodování se osvobozuje od jakékoli normativní vázanosti a stává se ve vlastním smyslu absolutním. Ve výjimečném stavu, jak se říká, stát suspenduje právo z moci práva na sebezáchovu. Oba prvky pojmu „právní řád"!2 ttLvystPPuJUe^en Eľot' druhému a prokazují svou pojmovou samostatnost. Podobne jako je v normálním případě samostatný moment rozhodnutí zredukován na minimum, je ve výjimečném případě zlikvidována norma. Přesto zůstává i výjimečný případ právnímu poznání přístupný, protože oba prvky, norma i rozhodnutí, setrvávají v rámci právní sféry.
Bylo by hrubým přenášením schematické disjunkce sociologie a právní vědy, kdyby snad chtěl někdo říci, že výjimka nemá žádný právní význam, a proto je „sociologií". Výjimka je to, co nelze sub-sumovat; vymyká se obecnému uchopení, současně však v absolutní čistotě demonstruje specificky právní formální prvek, decisi. Ve své absolutní podobě nastává výjimečný případ tehdy, musí-li být teprve vytvořena situace, v níž mohou platit právní ustanovení. Každá obecná norma vyžaduje normální formu životních poměrů, na něž má být v souladu se skutkovou podstatou aplikována a které podřizuje své normativní úpravě. Norma potřebuje homogenní medium. Tato
12 „Rechts-Ordnung" - Schmitt zdůrazňuje protiklad „práva" a „nařizování" (Ordnung - řád, ale anordnen - nařídit). - Pozn. překl.
I. Definice suverenity
faktická normalita není pouhým „vnějším předpokladem", iejž může právník ignorovat; patří spjšejí její imanentní platnastí^Neexistuje žádná norma, jež by se dala uplatnit na chaos. Aby měl. právní řád smysl, musí být nastolenjpořádek. Musí být vytvořena normální situace, a suverénní je ten, kdo definitivně rozhoduje o tom, /da skutečně vládne tento normální stav. Veškeré práyoje^ráyem situačním". Suverén vytváří a garantuje situaci jako celek v její totalitě. Má monopol, na toto poslední rozhodnuti. V tom spočívá podstata státní suverenity, již je tedy třeba správněji právně definovat nikoli jako monopol na donucení nebo na vládu, nýbrž jako inonopoljia rozbodovini^řičemž slovo rozhodování je užito v obecném smyslu, který je třeba ještě dále rozvést. Výjimečný případ odhaluje nejjasněji podstatu státní autority..Rozhodování se zde odděluje od právní normy, a^formulujeme-li to paradoxně) autorita dokazuje, že k tomu, aby vytvořila právo, žádné právo nepotřebuje.
Pro státoprávní doktrínu Lockovu a pro racionalistické J 8. století byl výjimečný stav něčím nepřiměřeným. Živé ..vědomí o významu výjimečného jmpadu, jež vládne v přirozeném právu 17. století, se v IX. století, kdy byl nastolen relativně trvalý řád, brzy opět vytrácí. Pro Kanta už nouzové právo vůbec není právem. Dnešní státověda předvádí zajímavé představení, kdy obě tendence, racionalistické ignorovania z bytostně protikladných idejí vycházející zájem o případ nouze, stojí současně proti sobě. To, že novokantovec jako Kelsen systematicky neví, co si počít s výjimečným stavem, se rozumí samo sebou. Ale i racionalistu by přece muselo zaujmout, že právní řád sám může předvídat výjimečný případ.a „sám sebe suspendovat". To, že nějaká norma, nějaký řád. ,či_přičítacibod13 „klade sebe sama", se tomuto typu právního racionalismu jeví jako zvlášť snadno uskutečnitelná představa. Avšak to, jak systematická jednota a řád mo-hgu y nějakém zcela konkrétním případě suspendovat samy sebe, lze
13 Český překlad „Zurechnung" jako „přičitateltiost" volíme podle Františka Weyra, Základy filosofie právní, Brno 1920. Podle představy Hanse Kel-sena musí být platnost každé právní normy r.yzeJormálně.odv-Qzena.,.Ziiějaké vyšší normy, např. dííčí zákon z ústavy. I nejxyíši normy Janého právního řádu státu musejí být ovšem nakonec odvozeny z normy ještě vyšší, základní (Grundnorm), nikým nevydané, ale logicky předpokládané, tvořící celek právního řádu. Ta pak po formální stránce tvoří „přičítací bod", logický svorník, k němuž mohou být všechny dílčí normy „přičteny". - Pozn. překl.
14
15
/. Definice suverenity
obtížně načrtnout, a přece jde o právní problém, pokud se výjimečný stav liší od právního chaosu, od jakési libovolné anarchie. Státoprávní tendence upravit výjimečný stav co možná nejpodrobněji znamená ovšem _[en pokus přesně vymezit případ, kdy právo suspenduje samo selx^jQdkM.-áerp.£prlvo_tuto,sílu a jak je lojicky možné, ženorma platí s výjimkou určitého konkrétního případu, který nemůže co do skutkové podstaty beze zbytku uchopit?
Bylo by důsledným racionalismem říci, že výjimJkajiic. nedokazuje jt že předmětemvědeckého .zájmu může být pouze to, co je normální. Výjimka uvádí jednotu,a řád.racionalistického schématu ve zmatek. V pozitivní státovědě se s podobným argumentem setkáváme častěji. Anschiitz například na otázku, jak postupovat v případě, kdy neexistuje žádný státní zákon, odpovídá tak, že to vůbec nem právní otázka. „Nenízde natolik mezera v zákoně^to znamená v ústavním textu, jako_spíše mezera yprávuLkterá nemůže být vyplněna žádnými pojmovými operacemi právní vědy^ Státní právo zde přestává."14 Právě filosofie konkrétního života nesmí před výjimkou a extrémním případem ustoupit, ale naopak se o něj musí v nejyyš-ší míře zajímat. Výjimka pro ni může být důležitější než pravidlo, a to nikoli z romantické ironie a zájmu o paradoxy, nýbrž s plnou vážností vhledu, jenž proniká hlouběji než j asná.zobecnění toho, co se průměrně opakuje. Výjimka je zajímavější než normální případ. Tq, co je normální, nedokazuje nic, výjimka dokazuje vše; výjimka nejen potvrzuje pravidlo, ale pravidlo vůbec žije jen z výjimky. Ve výjimce prolamuje síla skutečného, života kůru. mechaniky ztuhlé opakováním. Jeden protestantský theolog, jenž dokázal, jak živoucí intenzitu může mít theologická reflexe i v 19. století, řekl: „Výjimka vysvětluje obecné i sebe samu. A chceme-li správně studovat obecné, potřebujeme se jen rozhlédnout po skutečné výjimce. Ta vše vysvětluje mnohem zřetelněji než obecné samo. Časem se nabažíme věčného tlachání o obecném; existují výjimky. Kdybychom je nemohli vysvětlit, nedalo by se vysvětlit ani obecné. Obtíže si obvykle ani nepovšimneme proto, že nemyslíme obecné s vášnivým zaujetím, nýbrž s jakousi pohodlnou povrchností. Výjimka naproti tomu myslí obecné s energickou vášnivostí."
14 Viz G. Meyer, Lehrbuch des deutschen Staatsrechts, III, vyd. G. An-schütz, München - Leipzig 1919, str. 906.
16