/ANIK ANTIKY V ZRCADLE VĚKŮ
„[...] v období krize bychom mohli zapomenout, kde jsme. A klasik nám nejen fiká, jak sA kdysi dávno uvažovalo, ale zároveň nám odhaluje, že - a proč — dnes stále ještě uvažujeme] stejně. Číst klasika je jako podrobovat naši současnou kulturu psychoanalýze, najdeme, tam stopy, vzpomínky, schémata, dávné scény.
Další nečekané překvapení, které nám klasikové často pripraví, je v tom, že si uvědomíme,] že byli modernější než my. Vždycky mi vyrazí dech někteří kulturně vykořenění zaoceáni ští myslitelé, s bibliografiemi uvádějícími jen knihy vydané v posledním desetiletí, ktem rozvádějí určitou myšlenku, a často špatné, aniž tuší, že obdobnou myšlenku rozpracován už před tisíci lety (anebo že se už před tisíci lety ukázala jako neplodná),"
Umberto Ecoj
„ Vývoj antického světa je pro nás lekci i varováním."
Michail Ivanovic Rostovcev]
miiL Limského impéria, které za sebou mělo více než tisíciletí oslňujícího rozvoje F ft v ne j lepších dobách se oblast jeho vlivu prostírala od Británie až po Eufrat a od Rýna * l Iniiiijc až po Saharu, představuje fenomén, který svou tragičnoscí a neuchopitelností llf po staletí jitřil zvědavost historiků a fantazii spisovatelů. Jeho ponurá přitažlivost je I Intlí dána faktem, že neslo jen o pád státu (jako např. v případe Rakouska-Uherska, l)»in,iuské říše, Jugoslávie či Sovětského svazu), ale spolu s ním i o zánik celé civilizace, Navíc civilizace, která položila základy středověké i novověké Evropy.
Určitých paralel s vlastní současností si všímali už francouzský osvícenský mys-llicl Gharles Louis Montesquieu (1689—1755) ve svých Úvahách o příčinách veli-km(i ti pádu Římanů a jeho mladší současník, anglický historik Edward Gibbon (l 'SI- 1794) ve svém monumentálním díle Úpadek a zánik římské řííe. Zejména (ilhbonovo dílo dosáhlo již za autorova života nesmírného uznání a mezi jeho nad-Iciiť čtenáře patřily tak rozdílné osobnosti, jako byli David Humc, Lord Byron či Milířích Engels nebo Winston Churchill. Gibbon se proslavil nejen vynikajícím lite-rírním stylem, ale ve své době revolučně kritickým pohledem na vztah antiky a křes-ťmisi.ví, poprvé odvážně se odpoutávajícím od laciných barvo tiskových výkladů církevních dějin. Gibbon je autor natolik moderní, že do svých úvah o analogiích mezi /■ilukem antického světa a současností jej se zájmem začleňují i významní politologovi dneska. Vynikající současný americký žurnalista a politolog Robert David Kaplan ve své originální knize Přicházející anarchie na Gibbonovu adresu píše: „Kdyby mi při mých cenách po třetím světe s jeho nespočetnými rebeliemi a migracemi, po Evropě, kde jednocení hráni nacionalismus, nebo po Spojených státech, které se snaží reorganizovat f>r/> internacionální věk, měl v hlavě znít jen jeden hlas, ten hlas by patřil Gibbonovi f jeho chytrým postřehům, kousavé ironii a odvážnému realismu, s nímž psal o události, kterou ,národy na zemi stále pociťují'. Zhroucení Říma po sobě zanechalo kmenová uspořádání, ze kterých se vyvinuly moderní evropské státy, a nenapadá mne jiná práce, herd nabízí pronikavější historický pohled na dnešní zahraniční a domácí události, než tři svazky Úpadku a pádu, které popisují Řím od jeho teritoriálního vrcholu na začátku 2. st. po Kr. za Trojana (prvního a posledního římského velitele, který vplul do Perského z/divu) až k rozpadu západní poloviny císařství v roce 476 po Kr [...] Ve věku nudné akademické specializace jsou také vzácná Gibbonova vyvozování zevšeobecňujících, avšak hodnotných závěrů."
22
23
Zatímco oba myslitelé se soustředili v duchu osvícenského politického myšlení! na otázky občanských svobod a despotismu, historikové 19. století byli ovlivnění! rozvíjející se antropologií, geografií (zejména v podobě vlivného geografického de-T terminismu) a výrazně také darwinismem, který aplikovali i na vývoj společnostil Nejvýraznějším představitelem tohoto směru byl německý historik Otto Seeck, kteJ tý ve svém díle Déjiny úpadku antického světa (1895) spatřuje hlavní příčiny zániku! římské kultury v míšení tas a poklesu populace. Za nejvážnější faktor však považuje! jev, pro který vyrvořil vlastní pojem „vyhlazování nejlepších", totiž systematickou! likvidaci elit - tedy jejích intelektuálně nejzdatnějších a charakterově nejvyspělejšíchl příslušníků ze strany státní moci a v průběhu téměř nikdy nekončících válek.
Počátek 20. století vnesl do výkladu starověkých dějin sociologické a ekonomické! hledisko, v němž se uplatňovaly nejnovější poznatky tehdejší národohospodářské vědy.! Vsociálně-ekonomických dějinách vrcholného starověku byly nalézány obdobné procesy 1 a kategorie, jež působily i v moderní industriálni společnosti. Tuto perspektívu uplatňo- 1 vali zejména ruský historik Michail Ivanovic Rostovcev (1870-1952) a německý sociolog I a filozof Max Weber. Rostovcev, emigrant před bolševickým terorem v Rusku a pozdější j intelektuální hvězda předních amerických univerzit, se jako jeden z prvních systematicky j zabýval ekonomickými dějinami antického světa. Příčiny jeho zániku spatřoval mimo jiné v úpadku středních vrstev a nastolení kasátenského režimu, v němž viděl zřetelnou analogii s totalitním systémem sovětského komunismu. Max Weber, který proslul mimo I jiné svými úvahami o genezi starověkých říčních civilizací i novodobého kapitalismu, i věnoval pozdní antice výraznou studii Sociální kořeny úpadku antické civilizace (1896). Podává v ní racionální pokus o výklad civilizační krize pozdně antického světa očima moderní ekonomické a sociální vědy. V popularizované, nicméně kultivované formě po-dobná hlediska uplatnil ve svém pohledu na pozdní antiku i britský spisovatel a žurnalista Herbert George Wells (1866-1946) ve svých Dějinách světa. Ekonomicko-sociální teorie, ovšem většinou zakonzervované do ustrnulé a dogmatické podoby, nalezneme přítomny i v dílech historiků dobrovolně i nedobrovolně ovlivněných marxismem.
Kulturně-histotické hledisko uplatňoval ve svém pohledu na pozdní antiku německý historik OswaJd Spengler (1880-1936) v knize-ve své době téměř kultovní-Úpadek západu. Na Spenglerův způsob historického myšlení, zejména pak jeho pokus o klasifikaci a typologii kultut střídajících se v průběhu dějinného vývoje, nikoliv ovšem už na jeho příznačný pesimismus, navázali rusko-americký sociolog Pittim Alexandrovič Sorokin (1889-1968) a světoznámý anglický historik Arnold Toynbee (1889-1975). Ve svém raném spisu O krizi naší doby rozvíjí Sorokin teorii o střídání různých období ve vývoji civilizace a dospívá k závěru, že naše kulrura, podobně jako kultura antická, se momentálně nalézá právě v posledním, úpadkovém stadiu.
ili n y poněkud bizarně aplikovaným statistickým metodám skloubeným se značil luhjrkcivním a emotivním moralismem obsahuje Sorokinův spis cenné postřehy, 11 n daleko zevrubněji rozvíjí jeho již zmíněný současník Arnold Toynbee. Ve svých m ml i|ících dílech Studium historie a Lidstvo a matka Země, podávajících velkolepé
I Mllui.uua lidských dějin pojímaných vskutku z globálního hlediska, si všímá vývo-
KyjKh cyklů tužných civilizací. Plně si je vědom krizových jevů v rámci současné »4|u'lni kultury a s neobyčejnou jasnozřivostí, pozoruhodnou zvláště u kulturního UHiiriku, upozorňuje na hrozící sociální i ekologickou krizi, vyrůstající z přebujelé-
I kil In/voje industriálni společnosti, a to již v době, kdy podobná vatování byla pře-iii" iii.i lacině optimistickými tirádami komunistických i západních technokratů. V|i hodisko z krize Toynbee spatřuje v duchovní obrodě lidstva ústící ve vyrvoření llIlU'ľi/álního světového nábožensrví.
I llcdání analogií mezi úpadkem antiky a současnou situací Evropy se rozšířilo ze-
I Iridiu v rozjitřené době po první světové válce. Například Guglielmo Ferrero ve své lllulii Úpadek civilizace starověku hledá z krizové situace na sklonku antiky dokonce iumYni pro směřování současné evropské politiky. U některých historiků ovšem llílé/ání rakových analogií pokleslo na oporu vulgární propagandy italského fašismu i nemeckého nacismu. Ostatně ne náhodou se ideologie, a dokonce i architektu-M li.ilského fašismu programově hlásila k notně zideologizované tradici římského Impéria.
V poválečném období se pohled na pozdní antiku diverzifikuje do více směrů. / i ne specializovaného vědeckého pohledu jsou zásadní práce autorů, jako jsou Josef Vn|;i (Zánik antického Říma — Proměny antické kultury, 1965), Santo Mazzarino {Komu antického světa, 1966 a řada dalších), Averil Cameron (Pozdní Řím, 1966), Arnold I lii|-,h Martin Jones, Perer Brown, Michael Grant a Bryan Ward-Perkins. Téma pozdní .uniky se těší zájmu i předních českých historiků starověku, nejznámější kvalitní lil Ji í- na dané téma vytvořili Jarmila Bednaříková, Jan Burian a Josef Češka.
Vedle ryze odborné historiografické literatury se však daného problému více či iiirně dotýkají i autoři z jiných obotů, zejména politologové a sociologové. Jako modelový případ úpadku vyspělé civilizace popisuje zánik anrického Říma anglický jodolog Joseph A. Tainter v knize Kolaps složitých společností (1988, česky 2009). Ncnadiční pohled na zánik Říma přináší rovněž anglický sociální ekolog Edward I ■oltlsmich ve svém originálním, nicméně z historiografického hlediska poněkud dis-kuiahilním eseji Pád římského impéria (z knihy Velký obrat, 1988). V nejnovější době «• lématu dotýkají i významní západní historikové (Paul Johnson v několika kapito-likh své knihy Nepřátelé společnosti) a politologové Benjamin Barber, Zbigniew Kazi-niiiiv. Brzezinski, Francis Fukuyama, Samuel Huntington, již zmíněný Robert David
24
25
Kaplan, Fareed Zakaria či ekolog Jareed Diamond. Domácí obdobou DiamondoÄ holistické, na ekologické perspektivě založené analýzy civilizačních kolapsů je potoÄ pozoruhodný český sborník Něco překrásného se konci. Kolapsy v přírodě a spoiečnoíM (editoři Petr Pokorný, Miroslav Bárta, 2008), v němž se v sympaticky mezioborové™ společenství setkali významní čeští přírodovědci i humanitní vědci. V duchaplné literární zkratce shrnul své úvahy o podobnosti naší doby s pozdním Římem MartÄ C. Putna ve svém eseji My poslední Římane' (poprvé v Literárních novinách, 199H znovu potom v knize My poslední křesťané, 1994).
Pro soudobý pohled na otázky pozdní antiky jsou typické dva trendy. Jednak se i na tomto poli stále více dostávají ke slovu nové proudy historiografie - dějiny každodennosti, dějiny mentalit, environmentálni dějiny, kontrafaktuální modelová™ alternativní historie, jednak jej cenným způsobem doplňuje interdisciplinární pohled odborníků z bližších či vzdálenějších oborů — archeologů, sociologů, politologií klimatologů, antropologů, ekologů. Jejich hlasy rozhodne obohacují současné histcB rické bádání o problému a mohou přispět k tomu, že výsledkem historikova snažerB nebude pouhá pozitivistická snůŠka jmen a dat, nýbrž plastický obraz doby, svýn« úzkostmi i nadějemi nám v mnoha ohledech tolik blízké.
26