1.
„Impérium se vždy zakladá na nátlaku a autokracii: je jako poklice na horkém tlakovémk hrnci. V určité chvíli se tlak uvnitř zvýší natolik, že poklice vyletí a dojde k malému sopec\ nemu výbuchu. V žádném případě nechci říct, že by bylo dobře, kdyby hrnec nevybuchlM už proto, že vétšinou vybuchne z termických důvodů, a fyzika, není ani mravná, ani nemravná. Říkám jen, že dokud nevybuchne, vládne jistý řád, byt represivní, a jakmile* vybuchne, je nutno zaplatit určitou daň.
Rozpad římské říše vyvolal krizi, která Evropu sužovala přinejmenším šest staletí. NěkteréX dlouhodobé důsledky přetrvaly i ve staletích následujících a to, co se dnes deje na Balká-I ně (východní pravoslavní křesťané proti západním katolíkům), jsou možná její poslední \ dozvuky. [. . J
Ne že by se tím, že víme, kolik stojí pád impéria, tato cena snížila. Ale je dobré to vědět, abychom dokázali předvídat neblahé události do budoucna.
Existují však určité zákony a principy akce a reakce, pro jejichž pozjiáníje historiografie stále ještě ~ ve velmi vědeckém a velmi málo řečnickém významu — magistra vitae."
Umberro Eco
„Římské dejiny, založené Romulem ve znamení uzavřenosti, jsou i ve svých úspěších pouze dějinami velkého ohrazení. Město kolem sebe shromáždíce prostor rozšiřovaný výboji, že je vytvořen obvod optimální z hlediska obrany, jejž se Rímu v I. století podařilo uza- i vřít opevněnou hranicí (limes), skutečnou čínskou zdí západního světa. Uvnitř těchto hradeb vykořisťuje, ale netvoří žádné technické novoty od helenistických dob, hospodářství Živené pleněním, jemuž vítězné války dodávají otrockou pracovní sílu, drahé kovy z nahromaděných pokladů Východu."
Jacqucs Lc Goff |
7
OTÁZKA PRVNÍ - POLITOLOGICKÁ: KOLIK VÁŽÍ SVOBODA
ANI B CO MŮŽE A CO NEMŮŽE
'Ar.HRANIT LIBERÁLNÍ DEMOKRACIE
A OBČANSKÁ SPOLEČNOST?
Když r. 410 po Kr. germánští Vizigóti pod vedením krále Alaricha dobyli Rím, znamenalo to pro obyvatele města i celé říše nesmírný Šok, srovnatelný s tím, jaký zane-i h.ily v Americe a celém západním svétě teroristické útoky z 11. září 2001. Poprvé od doby galského vpádu v r. 387 př. Kr. vkročila noha nezvaného cizince na posvátnou půdu „věčného města". Vzápětí vypukly ostré ideologické a politické spory mezi táborem tehdy již dominujících křesťanů a pohany, kcefí si začali navzájem přičítat vinu /.i toto neštěstí. Pohané křesťany obviňovali z toho, že pohromu přivolal jejich odvrat ud starých bohů, naopak křesťané vysvětlovali vizigótský vpád jako trest za pohanské lpění na původním „modlářském" náboženství. Začteme-li se pozorněji do dobových pramenů, přibližujících nám tento spor, uvědomíme si, jak daleko od reality odvedla ideologie i ty nejbystřejší duchy římské kultury, jak zaslepení byli tváří v tvář silám iipadku, který postihl jejich společensrví. Podívejme se tedy nyní, z bezpečného nadhledu a odstupu více než půldruhého tisíciletí, na jeho politické príčiny, o kterých se nám alespoň chce věřit, že byly „skutečnější" než ty, o něž se přeli současníci.
Pomineme-li vzdálenou a dosud ne zcela probádanou „dobu královskou", kdy Řim vznikl a byl rozvíjen zřejmě jako etruská kolonie, existoval římský stát po větší Část svých dějin v podobě republiky. Ačkoli tato republika zpočátku vznikla jako stát vyhrazený pouze úzké vrsevé privilegovaných patricijů, presto — podobně jako řecká poliš — představovala otevřenou společnost, v níž se postupně i další vrstvy obyva-lel poměrně nenásilným způsobem domohly rovnocenných občanských práv. Tyto emancipační procesy byly v antickém světě uskutečňovány buď shora prostřednictvím reforem (jaké v Athénách iniciovali např. Solón, Kleisthenés, Periklés), anebo zdola různými formami občanské neposlušnosti (v Římě známými plebejskými secesemi -secessioplebis). Antická občanská společnost takto procházela obdobnými procesy jako modernizující se společnosti euro-americké civilizace, pro jejichž vývoj je charakteristické začleňování dříve marginalízovaných a znevýhodněných skupin obyvatelstva
28
jak do politického rozhodování, tak do společenského Í kulturního mainstreamu (bol za všeobecné hlasovací právo v řade evropských zemí ve 2. pol. 19. stol. a 1- pol 20. stol., dělnické a odborové hnutí, hnutí za občanská práva a boj za rasovou rovJ noprávnost v USA v šedesátých letech 20. stol. a v Jihoafrické republice v letech Šel desátých až devadesátých, hnutí homosexuálů za rovnoprávnost, hnutí za integrací postižených občanů do vzdělávacího systému a do společnosti atd.). Při vzniku an-l tické obce probíhaly obdobné modernizační procesy, jaké se odehrávaly v Evropě ni počátku středověku či novověku — tj. rozrušení tradičních kmenových vazeb a jejích! náhrada formalizovanými státními institucemi a nahrazení společenské stratifikace! založené na původu (aristokratický princip) stratifikací založenou na majetku (eko-| nomický princip). Tato změna souvisela s etablováním středních vrstev, které se staly! hlavním nositelem politických hodnot občanské a demokratické společnosti. Usta-1 vení občanské společnosti ve starořeckých obcích a římské republice lze považovat] za politickou inovaci v dosavadních lidských dějinách naprosto unikátní.
Svoboda a svrchovanost občana v této společnosti představovala nemenší hodnotu j než služba občana obci (zejména ve vojsku či politických funkcích). V jejích nejlep- ] ších dobách se občanská práva i povinnosti nalézaly v rovnováze. Řecké obce a římský ] stát pozoruhodným způsobem propojovaly určité relikty původní přímé „kmenové" demokracie (snemy) s formalizovanými úřednickými a politickými institucemi, ] v nichž zpočátku měla hlavní slovo patricijská aristokracie (senát, konzulát).
Podobně jako pro řeckou, tak i pro římskou obec byla typická angažovanost občanů. Občan antické obce nalézal své osobní naplnění ve veřejné dráze, ať již politické, úřednické či vojenské (mnohdy se tyto dráhy, podobně jako např. v případě některých amerických politiků včetně prezidentů, prolínaly). Uznávaní a zasloužilí vojevůdci se později stávali významnými politiky, v některých vzácnějších případech i naopak. Na Člověka, který se stranil veřejného Života, nazírala tehdejší společnost s opovržením a například v Řecku jej označovala hanlivým slovem idiotés (= soukromník).
Římská společnost si po dlouhou dobu svého vývoje zachovala tradiční patriarchální ráz, její militantní zaměření utužovalo pocit občanské sounáležitosti, vlastenectví a v návaznosti na starší tradice vytvářelo určitou národní mytologii. Svým typem tak Řím po dlouhou dobu představoval spíše společnost spartského typu, vyznačující se vypjatou orientací na vojensko-poli tické cíle, stagnací kultury a xenofobním založením. Tuto rigidní strukturu pozvolna rozleptaly styky s okolním světem, zejména s řeckou kulturou. S postupnou územní expanzi a s ní spojenými kulturními i ekonomickými kontakty se původně chudá, svým životním stylem napůl ještě kmenová společnost otevírá cizím vlivům a proměňuje v mohutnou říši, v podstatě v další z helenistických států. Je pozoruhodné, že z římské perspektivy byla tato proměna
im dlouhou dobu nazírána spíše jako úpadek. To platí nejen pro známého kritika (tilu- kultur)'' Catona Staršího, ale i pro řadu pozdějších autorů. Například i velmi I kymý historik Gaius Sallustius Crispus (86-35 pr. Kr.) popisuje zmíněnou proměnu ľim.i s moralistickým zanícením.
■ Alf když prací a spravedlností stát zmohutněl, mocní králové byli válkou zdoláni, divoké f kníru y a velké národy moct podmaněny když Kartágo, sok římského panství, bylo od ko-frnr vyhlazeno, když všechna moře a pevniny jim byly otevřeny — tehdy začalo štěstí řádit é ľítrbno převracet. Tém, kdo námahy, nebezpečí, nejisté a obtížné doby lehce snášívali, iír//ľ se klid a bohatství, jindy tak žádoucí, břemenem a neštěstím."
Catilinovo spiknutí
Ačkoliv tento proměňující se stát si i nadále zachovával svůj primárné militaristický ili.intkter, stále více vstupuje do hry rozvíjející se ekonomika. Jak již bylo v úvodu naznačeno, moc odvozovaná z příslušnosti k aristokracii se postupně mění v moc /.uloženou na ekonomické síle a výkonnosti. Původní konflikt mezi aristokratickými juiticiji a neurozenými plebejci je vystřídán soupeřením majetných a nemajetných. V lehdejší římské politice tomu odpovídal střet mezi stranami optimátů, k nimž se hlásily vyšší vrstvy, a populárů, reprezentujících naopak zájmy širších lidových vrstev. Ovšem hranice mezi těmito politickými tábory nevedla striktně po majetkové linii, podobně jako i dnes politické strany údajné hájící zájmy nižších vrstev (např, sociální demokraté) jsou Často nejinak než strany pravicové spojeny s vysokým byznysem a díky svým vazbám na podnikatele a kapitány průmyslu se vyznačují výraznou ekonomickou mocí. Stále více se v tehdejší římské společnosti prosazují tzv. equites {: jezdci), vrstva bohatých finančníků, obchodníků a podnikatelů. Popisovaný pro-ces má nespornou obdobu ve vývoji evropské společnosti v raném novověku, kdy v rámci formování novodobého kapitalismu ekonomická moc měšťanstva postupně zastiňuje a vytlačuje slábnoucí politickou moc aristokracie opírající se pouze o dědičná privilegia. Zatímco však v případě novodobých evropských dějin tato proměna ve svém důsledku přispěla ke vzniku otevřené, liberální společnosti (svobodná ekonomická soutěž většinou dříve Či později vede k legalizaci svobodné soutěže politické), v případě starověkého Říma naopak rostoucí role ekonomických struktur svobodnou společnost v řadě ohledů ohrožovala.
Volná ekonomická soutěž opítající se o stále vetší podíl laciné práce otroků totiž vedla ke koncentraci zemědělské půdy do rukou velkých larifundistú a ztrátě konkurenceschopnosti malých rolníků, kteří do té doby tvořili občanské, vojenské a svým způsobem i kulturní a morální jádro římské společnosti. Z nich se takto stávali
30
31
bezzemci, kceří odcházeli do měst a rozšiřovali řady početného mestského proletari-1 átu. Původ tohoto slova se odvozuje od latinského slova proUs (= potomci), jclikoS tito lide živořící na ulici či v laciných nájemních činžácích často neměli nic jinéhój než početné potomstvo. Městská chudina byla odkázána na známé příděly „chlebifl a her" {panem et circenses) a proměňovala se ve zcela demoralizovanou vrsrvu ochotna naslouchající demagogům, předstihujícím se v různých konzumních slibech, Tatol vrstva byla zdrojem politické i ekonomické nestability. V případě politických zvratů. J představovala výbušný zdroj neklidu. Aby byl tento neklid zažehnán, musel římsk™ stát investovat značné zdroje do jejího nasycení a zabavení. Ze společnosti svobod-1 ných občanů se tak římská republika proměnila v dysfunkční sociální stát, v němž byla loajalita velké části občanstva vykupována uplácením bezpracné získanými přidej ly. A poněvadž nic není dražšího než blahobyt a provoz takového zaopatřovatelského státu, nevyhnul se ani starému Římu paradox, jemuž musí čelit dnešní vyspělé stáry Severu, jejichž sociální systém rovněž přebujel do neúnosné podoby: trvalý blahobyt jedněch může být udržován pouze za cenu trvalého omezování blahobytu druhých. V případě Říma za cenu laciné otrocké práce, odírání provincií a rabování zdrojů na úkor budoucnosti. Třebaže sociální stát je stále prezentován jako výdobytek civilizace, jakým v řade ohledů jistě je, ve své stávající podobě je i dnes neudržitelný. Za provoz luxusních sociálních stáru Západu platíme ekologickou devastací, vykořisťováním třetího světa a třeba i omezováním svobody pohybu — není přece náhodou, že jedno z prvních drastických omezení migrace ve druhém desetiletí 20. století souvisí mimo jiné i s etablováním sociálních států, které tedy nemusejí být vždy čítankovou ukázkou .společenské solidarity, ale leckdy naopak problematickým výdobytkem generujícím nerovnost. Rovněž tak z čistě ekonomického hlediska představuje sociální stát neudržitelný rozjetý vlak, který váže stále více prostředků, paradoxně nejvíce v dobách ekonomického poklesu, kdy je jich k dispozici nejméně.
Výrazným, a rovněž i dnes velmi aktuálním jevem doprovázejícím ekonomic-ko-politický vývoj Ríma byl vznik a úpadek středních vrstev, na což upozornil již zmíněný ruský historik Michail Ivanovic Rostovcev. Podobné jako v řeckých obcích a podobné jako i dnes vedl ekonomický rozvoj římské republiky k etablování středních vrstev, jejich politické emancipaci a ruku v ruce s tím k demokratizaci státu. Tento princip se uplarnil i dnes například v případě latinskoamerických států (Chile, Argentina) či známých asijských tygrů, jako jsou Singapur, Jižní Korea a Tchajwan, v druhé generaci pak Thajsko, Malajsie, Filipíny a Indonésie, a lze předpokládat, že v bližší či vzdálenější budoucnosti i Čína. Naopak v zemích s výraznou absencí středních vrstev, což je případ řady afrických a asijských srátů, je prosazení demokracie velmi obtížné. Rovněž tak cílená likvidace středních vrstev, jejich intelektuálního
pinnieiálu i ekonomického zázemí - zdroje jejich společenského sebevědomí (pod impulistíckou záminkou znárodnění a líbivého egalitářství) — byla jedním z prvních Línků komunistických totalitních režimů v rámci systematické destrukce demokrati* kého zřízení ve státech střední Evropy. Ekonomický i politický vývoj římské říše vrill k polarizaci společnosti a rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými a prakticky k postupné ekonomické i společenské eliminaci středních vrstev mezi hrstkou su-|t(-iboharých a všemocných honestiores a početnými bezprávnými bumiliores. Tu pak dovršila autoritativní státní moc ve 4. století, která je zbavila posledních občanských ivnbod. Důsledky v případě Říma byly extrémní - úpadek mest, který vedl prakticky .1/ k zániku městské civilizace v rozsáhlých, dříve plně urbanizovaných oblastech řím-iké říše. Slábnoucí pozice středních vrstev je ovšem hrozbou i pro soudobý západní ivél, jehož vzestup a prosperita jsou s nimi úzce spojeny. Oslabení vlivu a společenské pozice středních vrstev může přinést nejen fatální důsledky pro vzdelanostní, kulturní ,i třeba i vědeckou úroveň západního světa, ale zároveň rozložit jeho zavedenou poli-iii kou mapu. Posílení moci nejbohatších elit může vést v podstatě k etablování zko-uimpovaného oligarchického systému, pouze se skrývajícího pod maskou demokracie (k čemuž řada pokleslých demokracií zvláště v postkomunistickém světě včetně české \\> dnes nemá daleko), naopak pauperizace širších vrstev obyvatel může vést k růstu politického populismu a extremismu. Sílící vulgární nacionalismus a neonacismus v Evropě je jedním z varovných znamení, která tento neblahý trend již ohlašují.
Praktické důsledky popisovaných jevů názorně ukazuje vývoj římské společnosti. Stále početnější vykořeněná vrstva chudých již nepociťovala žádné vazby k půdě, ke si.lt it, k vlastní svobodě, občanské i lidské důstojnosti, a osud demokracie jí tudíž byl řccla lhostejný. Právě takový stav ovšem vyhovoval rostoucím ambicím silných jedinců, jako byli Sulla, Marius, Catilina, Caesar, Crassus, Pompeius, Antonius, Octa-vlanus. Tito mocichtiví mužové si stát prakticky privatizovali a postupně nastolili rc/.imy jen formálně kontrolované osobní moci. Římský stát se tak stal jakousi „demokracií bez demokratů", o niž - kromě úzké vrsrvy „liberálních intelektuálů", jaké reprezentovali například Cicero a Cato Mladší - už nikdo neměl zájem. A nakonec i někteří z těchto svobodomyslných intelektuálů, například básníci Augustov)' éry, poměrné pragmaticky vítali autoritativní režim, neboť zajišťoval prosperitu, stabilitu ,i itlespoň vnitřní mír, o nějž se pozdní republika, zmítající se v občanských válkách a chronických sociálních krizích, již dávno nebyla schopna postarat.
Na druhé straně antická demokracie na rozdíl od té současné byla natolik specifická, že mezi nimi nelze vytvářet zjednodušující analogie. Zaprvé i ve svých nejlepších dobách to byla demokracie pro velmi omezenou skupinu Udí, svobodní občané v každé z obcí tvořili pouze menšinu. Z antické demokracie byly vyloučeny ženy, cizinci
32
33
a pochopitelně otroci. V mnoha ohledech to byla demokracie kolektivistická a niveli-1 zovaná, která se obávala vlivu celistvých a nezávislých osobností. Například s pomocí! známé instituce ostrakismu se Athéňané připravili o řadu schopných občanů a výraz-l ných osobností, v mnoha případech i těch, kteří athénské obci prokázali neocenitelná služby. Ostrakizace postihla i tak významné vojevůdce, jako byli například Aristeidésl a Themistoklés.
Další odlišnost antické demokracie byla „technická". Na rozdíl od autoritativního,] centralizovaného režimu představuje demokracie systém založený na dialogu vládnícffl institucí a občanů, centra a petiféríe, na zpětné vazbě. Takový dialog je přirozeně! možné uskutečňovat pouze na nevelkém území, umožňujícím vzájemnou komuní-T kaci a vytvářejícím určitý zabydlený prostor blízkosti, vzájemné znalosti a z ní vyplý-1 vající vzájemné důvěry. Proto po větší část lidských dějin vznikala demokracie pouzel na malých teritoriích (archaická kmenová demokracie, řecká poliš, římská republika,I středověké a renesanční italské a dalmátske obchodní republiky, Nizozemí, AnglieW americké kolonie). Teprve moderní demokratický systém zastupitelských sborů účinně pokrývajících širší území, a především nástup komunikačních médií zajištujících! politickou diskusi v téměř neomezeném prostoru umožnily šíření demokracie i vel velkých státech. Starověk však efektivní komunikační prostředky neznal (jistě zajímavé senátní noviny acta diurna publikované na Fóru Romanu a ani jinak pozoruhodní římské kouřové signály jim přirozeně nemohly konkurovat), a navíc, což je zřejmě jejíi nejpodstatnejší rys, antická demokracie byla přímá. Při tehdejší úrovni techniky i politických institucí šlo demokraticky vládnout jen na velmi malém teritoriu. Všechna velká impéria starověku - at již to byl Egypt, Asýrie, Babylónie, Persie, Indie nebol Čína - byla spravována autokraticky. Jakmile se teritorium původně demokratických obcí mnohonásobně zvětšilo, demokratické instituce zřízené a nastavené pouze p n potřeby nevelkého městského státu na ně nestačily a centralizovaná monarchie se pro ] ně v dané době ukázala být efektivnější politickou formou. Platí to jak pro říši sjedno-j titele Řecka Filipa Makedonského a jeho syna Alexandra stejně jako pro říše jejich ná-í stupců-diadochů, tak i pro římskou říši. Mnohé z prvních představitelů římské samo-; vlády si proto nemusíme představovat jako krvežíznivé despoty bažící po neomezené 1 mocí, ale jako schopné pragmatiky, kteří vedle nesporných osobních ambicí dovedli j pociťovat i zodpovědnost za osud státu a intuitivně vycítit směřování historického vývoje. Tato skutečnost se projevovala nejen v účinném reformním úsilí výše jmenova-1 ných (a celé řady dalších), ale také v nesporném ekonomickém a obecně civilizačním vzestupu římské říše na počátku císařství. Ba co více, 1. pol. 2. stol. po Kr.» období i vlád tzv. adoptivních císařů, je historiky povazováno za vrchol rozkvětu nejen římské I říše, ale celé antické kultury. A tímto vrcholem rozhodně nikterak banálně nemyslíme ]
jen (iikt, že tehdy římská říše dosahovala svého největšího územního rozsahu. Jednalo ic zároveň o dobu největšího ekonomického rozkvětu, který pozitivně poznamenal lir j.sirší vrstvy obyvatel, jedno z nejdelších období míru v římských dějinách a zároveň nlulohí sice autokratického, ale výrazné liberálního režimu osvícených a vzdělaných vl.idařů, jako byli Nerva, Traján, Hadrián, Anton in us Pius a Marcus Aurelius, kteří \\ uvážlivé a zodpovědně volili a vychovávali své nástupce. A právě proto mnozí inte-Iľkmálové té doby, byt svým založením svobodomyslní republikáni, uznávali kladné íiiiinky systému a vnímali jej jako přijatelné východisko z krize republiky. Tehdejší (ifľchod k autokratickému systému byl ještě usnadněn sofistickým zakrýváním jeho podstaty pod maskou formálně udržovaných republikánských institucí a zároveň cellově liberální fasádou. Římský stát tak v podstatě prošel stejným vývojem jako řecká společnost, v níž byla rovněž svobodná poliš postupné nahrazena centralizovanými Miíty, ve kterých se prosazovaly silné individuality.
f Třebaže na jedné straně si z antické demokracie bereme pozitivní příklad, na druhé straně bychom se měli poučit i z jejích slabin. To znamená rovněž poznání, že demokracie sama o sobě zdaleka ještě nemusí znamenat absolutní dobro a že vždy /.ileží na kontextu, v němž se rozvíjí. Soudobá „ideologie demokracie", která mnohdy vale k jejímu vývozu, třeba i na hlavních tanků, do zemí se zcela jinými kulturními souřadnicemi, je nerealistická a naopak může vést, jak ukazují příklady Afghánistánu a Iráku, k ještě většímu tozvratu. V radě krizových situací či vzdálených civili-wiČních okruzích se osvícená vláda pevné ruky nebo kultivovaná monarchie může ukázat podstatně efektivnějším a humánnějším (!!!) systémem než zvenčí importo-
' vana demokracie. Domnívám se, že demokracie jako politický systém nepředstavuje žádnou univerzální hodnotu, ale čistě jednu z politických technik, která se možná přirozenou cestou časem rozšíří v globálním rámci stejně jako používání aut, počítačů či mobilních telefonů. Mezinárodní společenství by si však počínalo mnohem uvážlivěji, kdyby tlačilo spise na prosazování základních lidských práv a elementární etiky úcty k životu, které na rozdíl od politických systémů k univerzálním hodnotám rozhodně náležejí. Bohužel tato situace se může změnit buď jen s oslabením politické dominance západního světa, anebo se zásadním realistickým obratem v jeho zahra-túčně-politickém počínání. V mysli západního člověka je totiž hluboce — tak jako .snad v žádné jiné civilizaci - zakotvena až obsesivní misionářská aspasitelská potřeba.
[ Ta pochopitelně v dějinách nabývá nejrůznějších podob, od misionářského obracení na pravou víru v pozdní antice a raném středověku stejně jako v éře novodobého kolonialismu až po socialismus a osvícenskou potřebu programově vylepšovat společnost (či zachraňovat svět) a v nové době formou rozvojové pomoci, demokratizace či prosazování západního pojetí lidských práv pak tento model vyvážet do celého
34
35
sveta. Vývoz demokracie je pak jen dalším z déjství této truchlohry předurčené kej špatnému konci. Ideje se přece - podobně jako technické vynálezy a civilizační vy-1 moženosti - mohou šířit jen spontánně. Jakmile začneme „dačit na pilu", většinoB se zvrátí ve svůj pravý opak a přinesou nezamýšlené důsledky, jejichž trpkost dolehni na všechny, včetně jejich nositelů. Vývoz politických a rozvojových modelů „šitých na míru" západní společností do zemí se zcela odlišnými sociálními strukturami, stejně I jako vývoz západního konceptu individuálních práv do civilizačních okruhů, jimž j je individualistická mentalita zcela cizí a jež jsou naladěny na zcela jinou „mentální | vlnu", vede nejen k četným nedorozuměním, ale zároveň nesmírnému lidskému utrpení a ničení ekonomických i kulturních hodnot. Škody takto napáchané jsou zcela srovnatelné s těmi, jaké po sobě zanechali misionáři po objevení Nového světa. Navíc v mnoha případech tyto zdánlivé „bohulibé" snahy poklesly na pouhý instrument . nevybíravého prosazování vlastních politických zájmů.
Krize antického demoktatického zřízení v antice byla umocněna i tím, že nevyužilo j jeden z dalších svých pilířů, totiž decentralizaci moci jak na horizontální (teritoriální), tak vertikální (politické a správní) úrovni a dnes tolik prosazovaný princip subsi-diarity. Federace a politické postupy směřující k posilování místních a regionálnícJ samospráv i dnes představují účinný způsob, jak zajistit fungován! demokrarickýcrM institucí, zejména na větším teritoriu (např. USA, Indie, Německo). Princip fedetali-zace a decentralizace však s úspěchem využívají i teritoriálně nevelké státy a lze říci, že právě ty vynikají_výraznou politickou stabilitou a demoktatickou kulturou (Rakousko, Švýcarsko). Římská společnost byla však vždy fixována na jediné centrum (Řím a Itálii), provincie byly spravovány centralisticky na základě nařízení z Říma (podléhaly buď senátu, anebo ty ekonomicky či sttategicky nejdůležitější přímo císaři) a jakákoliv jiná varianta územně správních vztahů byla pro ni nepředstavitelná. Řím jako nejdůležitější město a střed říše totiž představoval nejen fenomén politický, nýbrž přímo kulturní. Na druhé straně však výhod určité decentralizace využily pozdější monarchické vlády. Jak makedonská, tak římská říše ponechaly významným řeckým městům - například Athénám - jejich samosprávu. Nástup autokracie si nelze představovat jako nástup totalitní moci, která zcela vykořenila občanské svobody a zbavila občany jakékoliv možnosti rozhodování. Jak plyne z nápisů v Pompejích pocházejících z doby těsně před zničením města výbuchem Vesuvu r. 79 po Kr., například ještě v této době se ve městě konaly svobodné volby městského magistrátu.
Třebaže princip přímé demokracie se v antice neosvědčil, paradoxně dnes, v době, kdy jsme naopak svědky krize zastupitelské demokracie poznamenané lobbismem a propojením zastupitelů s mocným byznysem, po něm nejrůznější političtí aktivisté volají. Nékteté její prvky, například referendum, mají v řadě zemí, například ve Švýcarsku,
dlouhodobou ttadici, jiné, například elektronické hlasování, mají před sebou zřejmé velkou budoucnost v souvislosti se všeobecným rozšířením informačních technologií. I Futurologové (napr. Alvin a Heidi Tofflerovi) předpokládají v souvislosti s rozvojem informační společnosti decentralizaci jako výrazný trend budoucí politické reality
,i ve své knize Nová civilizace v této souvislosti přímo hovoří o potřebě „dělby decize": „Některé problémy nelze řešit na lokální úrovni, jiné jsou neřešitelné na národní úrovni. Některé si žádají jednat na mnoha úrovních zároveň. Kromě toho: místo vhodné k řešení problémů není fixní. Mění se v čase.
Abychom vyléčili dnešní zácpu rozhodování, která vyplývá z přetížení institucí, potrebujeme dělit decize a přesouvat je - tato dělba se musí stát mnohem širšia místo rozhodo-cáiiíje třeba přesouvat podle toho, jak vyžadují samy problémy.
Současné politické uspořádání tento princip krutě narušuje. Problémy se přesouvají, tle možnost rozhodovat nikoli. A tak nadále zůstává příliš mnoho rozhodováni soustředěno na jednom místě a institucionální architektura je nejpropracovanější na národní úrovni. Naproti tomu na nadnárodní úrovni probíhá nedostatečné množství rozhodnutí a struktury, kterých by k tomu bylo třeba, jsou zásadně nevyvinuté. Kromě toho se příliš málo rozhodovacích pravomoci ponechává na úrovni subnárodni - na regionech, státech, provinciích nebo obcích nebo konečně na negeografických — tedy na místo nevázaných -wcidlnícb seskupeních."
V souvislosti s rozvojem informačních technologií se v řadě zemí světa činí pokusy o jejich využití při zvyšování participace občanů na veřejné správě jejich obce/regionu (sdílení informací prostřednictvím webových stránek a informačních databází, pokuty o organizaci voleb elektronickou cestou) - tzv. e-government. První unikátní pokus v tomto směru v americkém městě Columbus ve státě Ohio opět popisují manželé Heidi a Alvin Tofflerovi ve své knize Nová civilizace-. „[...] stará komunikační omezeni jii. nestojí v cestě rozšíření přímé demokracie. Dnešní pozoruhodné pokroky v komunikační technologii poprvé otevírají ohromující škálu možností pro přímou participaci občanů na politickém rozhodování.
Před lety jsme měli to potěšeni, že jsme ohlašovali historickou událost - první .elektronickou radnici' na světě - prostřednictvím kabelové televize Qube ve městě Columbus v Ohiu. Pomoci tohoto interaktivního komunikačního systému měli obyvatelé malého předměstí Columbu možnost aktuálně se elektronickou cestou účastnitpolitického mítinku své místní plánovací komise. Zmáčknutím knoflíku v obývacím pokoji mohli bezprostředně hlasovat o návrzích týkajících se takových praktických věci, jako je plán zóny, domovní řád nebo navržená výstavba dálnice. Mohli hlasovat nejenom pro nebo proti, ale účastnit se i diskuse a promluvit v ní. Dokonce mohli stisknutím knoflíku sdělit předsedajícímu, že by měl přejít k dalšímu bodu jednání."
36
37
Antická demokracie mela ovsem s tou dnešní společnou i radu svých slabin. První i l nich byla její slabost vůči demagogům a populismu, která se projevovala zejména] v jejích pozdních, úpadkových obdobích - ostatně samotné slovo demagog pochází j již ze starořeckého prostředí {démagogos = vůdce lidu, ovšem v pejorativním smyslu, tedy spise svůdce). Tou druhou byla její dvojí rvár - v rámci komunity přívětivá, na-' vcnek ovšem nemilosrdně expanzivní. Vychvalované demokratické Athény a římská j republika si počínaly podobně jako demokratizující se stáry Evropy, které si bez skrupulí vytvořily rozsáhlé koloniální říše, jež nemilosrdně exploatovaly, Či podobně jako demokratický západní svět v čele s USA, v rámci své politiky zájmů v dobe studené války podporující odpudivé diktátorské režimy. Athénská expanze byla poznamenána vražděním a zotročovaním civilistů do takové míry, že například obyvatelé některých maloasijských oblastí (Kárie, Lýkie) dobrovolně dali přednost područí perské říše před nadvládou athénského námořního spolku. Třebaže nezpochybňujeme zásadní význam uhájení řecké nezávislosti - a to zejména zásluhou Athén - před perským výbojem pro další vývoj západní civilizace, bezohlednost athénské politiky každopádně poněkud relativizuje čítankový Černobílý obrázek svobodomyslného Řecka a despotické Persie.
Antický svět podobně jako ten dnešní Čelil obdobnému problému, na nějž v nedávné době ve své vynikající knize Budoucnost svobody pronikavým způsobem upozornil americký politolog indického původu Fareed Zakaria. Totiž na fakt, že v dnešním světe sice přibývá demokracie, ale ubývá liberalismu. Zakaria pregnantně konstatuje: „V uplynulých padesáti letech svoboda a demokracie na Západě splynuly. Jinde ve světejsou vsak tyto dvě věci často odděleny. Demokracie vzkvétá, svoboda nikoliv."
Samotná demokracie ještě zdaleka totiž neimplikuje dodržování lidských práv, toleranci vůči nejrůznějsím aspektům a projevům lidské individuality a skupinové identity. Zakaria příčiny tohoto jevu vidí paradoxně právě v masovosti a davovosti demokracie, která nutně snižuje kvalitu rozhodovacích procesů a politickou kulruru. Nastalou situaci výstižně popisuje na příkladu své rodné Indie: y padesátých letech minulého století volilo asi 45 % populace; dnes je to 60 %. Indický politolog Jógéndra jádav, který te?ito trend zkoumal tvrdil, ze Indie prochází .základní, avšak tichou transformací', jež její politiku otevírá mnohem početnější skupině obyvatel, do té doby odsouvané na okraj. Tyto strany Činí Indii demokratičtější, ale také mnohem méně svobodnou."
Přesné totéž se odehrálo i v antickém světe, úpadek řeckých obcí i římské republiky začíná paradoxně právě ve chvílí, kdy se demokratická práva dostala v dané době nejvyššímu možnému počtu obyvatel. Úpadek se projevil mimo jiné již zmíněným působením demagogů, v římské republice pak propadem politické kultury, zneužíváním městské chudiny pro politický boj a pouličními násilnostmi. Navíc je třeba
«1 vědomit, že antické demokracie byly silné kolektivistické, ideologické, zakotvené v patriotických, k obci se vztahujících mýtech a silně náboženském kontextu. Dokladem může být jak římská netolerance vůči cizincům v období rané republiky •i pronásledování cizích náboženských kultů, tak politické (respektive ideologické) procesy vedené v demokratických Athénách, jejichž obětí se měli stát či stali tak významní myslitelé, jako byli Anaxagorás či Sokrates. Je naprostým paradoxem an-lliké demokracie, že právě s úpadkem demokratických obcí pod tlakem nadnárodních říší, jaké založili Makedonci a Římané, se ovšem zvyšuje liberální charakter společnosti. Kosmopolitní helenistický svět otevřený cizím etnikům, náboženstvím .i novým poznatkům podněcoval prudký rozvoj védy, techniky i umění. Ztráta politických svobod byla vykompenzována do té doby netušenou svobodou myšlení .i tvořivosti. Zatímco ještě v 5. stol. čelil Anaxagorás v příkladně demokratických Athénách hrdelnímu procesu za urážku náboženství pouze pro svůj názor, že Slunce není bůh, ale žhavá koule o velikosti Peloponésu, o dvě století později helénističtí učenci v Alexandrii přímo podporováni neskrývaně autokratickými prolemaiovský-iní panovníky počítají obvod Země a bourají Četná tabu — například v alexandrijském Múseiu se poprvé konají pitvy lidského těla. Tato liberalizace souvisí s dalším výiazným jevem, o němž podrobněji pojednáme v jedné z následujících kapitol, totiž s individualizací. Poprvé v lidských dějinách se lidský jedinec stává tématem sám u sobě, stává se sám sobě účelem a mírou hodnot, přestává být pouhým kolečkem v organismu obce či vesmíru. Jeho politická práva jsou sice okleštěná, ale zato získává nový prostor svobody - svůj duševní svět a své soukromí, kde může naplno rozvíjet vlastní vlohy a vlastní volby.
Ilustrativním dokladem antické liberalizace je Í vývoj a šíření římského obóinsrví. Zatímco zpočátku bylo římské občanství přiznáváno pouze etnickým „latinským" Římanům, a korespondovalo tedy s jakýmsi nacionálním principem (pokud můžeme tento pojem použít v případe starověkého světa, jemuž pochopitelně byla moderní kategorie národa naprosto cizí), postupně se výhody římského občanství rozšiřují i na loajální spojence. Udílením římského občanství Řím dokonce pragmaticky vyřešil jednu ze svých nejvážnéjších krizí v době tzv. spojenecké války v letech 92—90 př. Kr., kdy od Říma odpadla většina italských spojenců a říše byla ohrožena ve svém samotném mocenském centru. Jakmile římské občanství přestalo být totožné s římskou etnicitou a římský stát přestal být panstvím hrstky Římanů nad ostatními národy, stalo se řím-.ské občanství Čímsi ve své době stejně atraktivním, jako je dnes americký pas, Právě udílení římského občanství vedlo k intenzivnější romanizaci, přejímání latiny a římského životního stylu. Ten se stal natolik atraktivní, že paradoxně i obyvarelé podmaněných oblastí toužili po rom, aby se mohli stát podílníky přitažlivé římské civilizace.
38
39
Zde se naskýtá nápadná obdoba s dnešní amerikanizací světa. Třebaže obecně je ameri-kanizace považována za výsledek ameríckěho kulturního imperialismu, je to paradoxně zbytek světa, který ve své většině přejímá životní styl, který je pro něj atraktivní.' Výsledkem přirozeně byl vznik kosmopolitní říše, kde být Římanem znamenalo mít římské občanství bez ohledu na původní etnickou či kulturní příslušnost. Symbolicky1 byl tento vývoj završen roku 212 po Kr„ kdy svým ediktem Constitutio Antoniniana císař Caracalla udělil římské občanství všem svobodným obyvatelům říše. Poněvadž tato říše zdědila toleranci helenistického světa, každému, kdo zachoval politickou a eko-j nomickou loajalitu ke státu, umožnila žít po svém bez ohledu na jeho náboženství, etnický původ či filozofický názor. Pokud bychom obrazně parafrázovali Ježíšův výrok zachovaný v Novém zákoně, každý, kdo dával, co je císařovo, císaři, mohl svobodně to ostatní dávat „svému" bohu. Přirozeně v takové mnohonárodní říši, která se nemohla opírat o jedinou národní či kulturní identitu, rostla úloha abstraktních jednotících symbolů (císař, státní kult, občanství), podobně jako tyto symboly (např. vlajka a rovněž občanství) hrají zásadní roli v multikulturní Americe a začínají ji hrát i v sjednocující se Evropě v podobě systematicky budovaného symbolického image Evropské unie. Tyto symboly plní roli jakýchsi symbolických dekorací sjednocujících rozmanitou pospolitost, a z tohoto důvodu - třebaže mnohdy ideově vyprázdněné - plní nanejvýš pozitivní úlohu. Stejnou roli hrál například státní katolicismus (austrokatolicismus) v modernizujícím se Rakousku-Uhersku či komunistická ideologie v dnešní modernizující se Číně odevždy navyklé imperiálni tradici opírající se o určitou nauku moci. Poslední dva příklady však naznačují, že jakmile se symbol stává archaickým, může se stát předmětem všeobecné nelibosti a kýženou jednotu, kterou má reprezentovat a zachovávat, může skrze svou rostoucí neoblíbenost naopak podkopávat.
Vraťme se však zpět k římsko-americké paralele. Právě výše zmíněná tolerance a zároveň civilizační atraktivita se ovšem staly na dlouhá desetiletí zdrojem americké stability. Nelze tedy souhlasit s názorem hlásaným některými historiky v 19. století a dnes třeba některými až rasisticky orientovanými konzetvativci, že míšení ras roz-ložilo římskou společnost a že stejně tak dnes ohrožuje společnost západního světa. Naopak, pokud etnika v mnohonárodní a multikulturní společnosri dosáhnou rovnoprávnosti, jejich vzájemné prolínání a soužirí je základem síly a moci dané společnosti a zároveň zdrojem její kulturní přitažlivosti. Výrazem identity společnosti není identita etnická či rasová, ale ztotožnění se se souborem hodnot, které se mohou předávat i mezi jednotlivými společenskými skupinami. Navzdory rozsáhlým kulturním změnám v římské společnosti zůstaly její základní politické hodnoty nezměněny. K jejich pozdějšímu úpadku nepřispěla polykultutní divetzita římské společnosti, nýbrž růst autokracie na straně jedné a občanské apatie na straně druhé. Podobným
iillkladem mohou být Spojené státy. Třebaže vzhledem k populačním změnám se tradiční „bílí anglosaští protestanti" (WASP - white Anglo-Saxon protestants), kte-lí založili americkou rradici, v brzké budoucnosti zřejmě stanou menšinou, soubor |liui založených hodnot tvořících ametickou identitu bez problémů přejímá rostoucí ni i numerická a hispánská menšina. První čásrečně afroamerický prezident USA, zvo-Irnjfr i vysokým počtem bílých Američanů (!), je dnes možná schopnějším a rozhodně ili.irismatičtějším obhájcem amerického způsobu života než nejeden z jeho bílých Liinzcrvativních předchůdců. Nemluvě již o řadě afroamerických konzervativců, kteří |lnll přesvědčenými zastánci ametických hodnot a patriotismu. Právě tato etnická .1 kulturní otevřenost americké společnosti je zřejmě jednou ze základních příčin je-|llui úspěchu ve srovnání s Evropou, zatíženou rodinným stříbrem národních tradic ,i archaickým konceptem národních států, které se jen velmi pracně domlouvají mezi tebou a už vůbec se nejsou s ro domluvit se svými etnickými a náboženskými měnírnami, tím méně pak s nově příchozími. Státy zrozené z imigrace jsou tak schopny ilA-ko pružněji čelit výzvám multikulturního veku než ustrnulé národní stáry opra-(ujíeí si svou etnickou, jazykovou či kulturní identitu, mnohdy stejně vybudovanou na fiktivních mýtech. S tím souvisí i další rozdíl mezi Evropou a Spojenými stáry, .'.itímco USA se dynamicky rozvíjejí v duchu anglosaské tradice co možná největší svobody, kontinentální Evropa navzdory veškeré své proklamované demokratičnos-li stále žije v mentalitě úzkoprsého, z epochy osvícenského absolutismu zděděného úřednického státu, který celé společnosti předkládá nějaké vyšší dobro, jež by bylo luidno následovat. A je pak neštěstím odvážného projektu evropské integrace, že ze Mcjné tradice pomazaného šiřitele dobra shůry vychází i Evropská unie, namísto aby »e více otevřela anglosaskému pojetí. Zatímco v Americe (a třeba také v Izraeli, který || jakousi její kopií v malém) mohou vedle sebe v pokoji žít nejen různá etnika, ale i kidtutní a politická společenství, která jsou si zcela vzdálená navzájem (např. tradi-i ionalističtí konzervativci a liberálové), evropské státy se potácejí v bludném kruhu problémů pocházejících z nezvládnuté jinosti vlastních občanů. Paradoxně přitom menrální bariéry rozdělující jejich společnosti jsou ve srovnání s těmi americkými či izraelskými praneparrné. Zatímco Evropa o multikulturalismu politicky korektně mluví a neúspěšně jej předepisuje shora, Amerika multikulturalismus žije.
V moderní době jsou tedy nespornou civilizační paralelou starověkého Říma Spojené sráry, a ro ve všech ohledech. Jejich atraktivita vyrůstá z obdobných kořenů, tj. nejen z ekonomické prosperity, ale především z výrazné kulturní, náboženské svobody i kultu svobody individuální. Možná že právě tato civilizační atraktivita nakonec hvla i hlavním trumfem svobodného světa Západu, jehož Amerika byla nesporným vůdcem, ve studené válce. Pokud nakonec mocensky, vojensky a v mnoha ohledech
40
i technologicky rovnocenný východní blok zkolaboval, nebylo to dáno pouze jeho nevýkonným a rigidním centrálně řízeným hospodářstvím, zaostalostí v oblasti in- i formačních technologií a politickou nesvobodou, ale rovněž symbolickou atraktivitou Západu reprezentovanou i takovými fenomény, jako byly džíny, Formule 1 nebo populární hudba, jimž byla nepřirozeným systémem poníženými obyvacelí komunistického světa připisována až komicky nadhodnocená symbolická cena. Východní blok prohrál především válku symbolů, protože byl pro miliony svých obyvatel - a to navzdory nezpochybnitelným sociálním jistotám - neatraktivní. Svět trabantů a škodovek na příděl nemohl obstát před světem kabrioletů a Harley Davidsonů. lapidárně to shrnuje aforisticky výrok polského spisovatele Zbignicwa Herberta, totiž že komunismus byl neestetický.
Vraťme se však zpět do pozdního starověku. V konečném soudu to byl právě další vývoj monarchického autoritářského zřízení, který vedl k politickému úpadku římské říše. Vzhledem ke své uzavřenosti byl systém méně odolný vůči nejrůzněj-Ším výstřelkům moci, psychickým a morálním poruchám jeho čelných představitelů a korupci. To se projevilo již na počátku principátu. Zatímco Augustus ještě udržoval alespoň zdání formálního fungování republikánských institucí, vláda některých z jeho nástupců vyústila ve zjevný teror. 'len vedl k odstranění řady nejnadanějsích a nejcharakternějších osobností doby. Navíc vytvořil i moderním lidem (ať již pamětníkům reálného socialismu v bývalém východním bloku nebo třeba občanům současného Běloruska, Barmy či Iránu) rak dobře známou atmosféru schizofrenního „života ve lži", kdy se vyjadřované názory a život žitý v privátním svété výrazné odlišují od role, kterou lidé hrají ve veřejné sféře. Třebaže obě strany vědí, na čem jsou, a nedělají si iluze o poctivosti hry, společnosti, jejichž občané se systémem uzavřou tuto faustovskou smlouvu, se zdají byt velmi stabilní a nejednou relativně prosperující. Systém, který své občany k takové hře přinutí, sází na to, že touto politikou cukru a biče a z ní plynoucím ponížením a současné konzumními příděly ve stylu „gulášového socialismu" zlomí jejich hrdost a možný odpor. Po určitou dobu, jak ukázal příklad naší zatuchle stabilní normalizace, to může efektivně fungovat, ale v konečném soudu právě takové společnosti jsou bytostně neudržitelné, neboť útočí na samotné kořeny zdravé lidské psychiky a přirozenosti. V těchto společnostech „velkého divadla" se postupně stírá rozdíl mezi normalitou a patologií, mezi bláznovstvím společnosti a jejích příslušníků, jejichž soukromé bláznovství je přirozenou reakcí zdravé psychiky na absurdní společenský systém a jeho pochmurný spekrákl. Netřeba dodávat, že takové společnosti s nemocnou duší jsou i v případě sebemenšího otřesu nakonec ty nejzranítelnější. Nepochybně tento aspekt se projevil i v úpadku starověkého Řima.
Průvodním jevem tohoto autoritářského systému byl i růst byrokracie, která oslabovala iniciativu tvořivých lidí a brzdila rozkvět společnosti. Zpočátku tomu ovšem I bylo právě naopak a byrokracie představovala pozitivní prvek. Za vlády osvícených císařů se stala sférou, kde se mohli prosadit schopní lidé bez ohledu na svůj původ. 1'oprvé se tak stalo za vlády císaře Claudia (vládl 41-54 po Kr.), kdy se ve funkcích vysokých státních úředníků uplatnili i schopní propuštěnci. Tento vývoj byl dovršen JI císaře Hadriána, který ve své císařské radě vytvořil jakýsi předobraz moderního vládního kabinetu se specializovanými ministerstvy. Tato byrokratizace a specializace znamenala ve své podstatě dovršení modernizace společnosti ve starověkém světě. Namísto volených laiků začali státu vládnout specializovaní technokraté a vyškolení pro-lesionálové. Výrazem této společenské změny byla již o století dříve změna charakteru vojska, které se z původní občanské milice proměnilo v profesionální žoldncřskou, slátem vydržovanou armádu.
Rubem specializace a byrokratizace státní správy bylo již zmíněné oslabení spontánní aktivity občanů, což vedlo k zúžení jejich životních zájmů na mikrosvet vlastního soukromí a atomizaci společnosti. Nelze se potom divit, žc ve chvíli, kdy byla říše později vystavena skutečné krizi, chyběla římské společnosti jakákoliv kolektivní vůle tuto krizi odvrátit. Stát se proměnil v uniformní, dehumanizovanou .l odcizenou instituci, před níž se lidé utíkali do svého soukromí s jeho drobnými radostmi a starostmi. Privátní zájmy jednotlivců vítězily nad zodpovědností /.a celek.
Navíc stále mocnější byrokratický aparát, který se za dominátu stal přímo cíleným prostředkem řešení sociální krize, byl i ekonomicky velmi nákladný. Zde narážíme na obvyklý problém většiny vyspělých civilizací — čím vyspělejší a komplexnější daná společnost je, tím větší zdroje její provoz váže. Civilizační vyspělost lak paradoxne nemusí být trvalou cestou vpřed, ale naopak závažím strhávajícím společnost k úpadku. K tomu v již připomenutém sborníku Něco překrásného se končí. Kolapsy v přírodě a společnosti výstižně poznamenávají Václav Cílek a Jiří Filip: „Složitá společnost investuje do oběhu informací, udržuje silnice a technické sítě. Za malé zvýšení bezpečnosti platí enormním úsilím. Komplexita je vnímána jako pokrok a obecně chválena. Z hlediska pokroku je krásné zahustit dálniční sít, z hlediska údržby je to problém. Nevíme, zda e-maibvé spojeni je naším dobrodiním nebo prokletím, a je těžké srovnat, zda nás víc stály přepřahovací stanice císařské posty nebo údržba a zabezpečeni serverů a komunikačních družic. Význam knihy J. iaintera o kolapsu složitých společností spočívá v tom, že civilizace nezacházejí jenom na vyčerpáni půdy a odlesnění, ale i na vzrůstající komplexitu, jež je Čím dál dražší a energeticky náročnější a od určitého bodu přináší jenom neustále se snižující zisky.
42
43
Pokud nedojde včas k objevu nových zdrojů energie a k vědecko-technickým inovací) takto nároční udržovaná komplexita může náhle zkolabovat při neočekávaných zrninách • bud klimatu, nebo životního prostředí, v němž se civilizace nachází.. Výsledkem je Úpa-1 dek řízeni a spolupráce jednotlivých složek společnosti, a to vytváří atmosféru beznaděje a apatie.
Je to situace automobilu na dlouhodobě přeplněné dálnici."
Třebaže obraz automobilu na ucpané dálnici je snad nejvýstižnější metaforou naší civilizace, jejíž pokrok je zároveň její brzdou, můžeme s autory právem nesouhlasit, že lékem řady zmíněných problémů je tržní ekonomika, otevřená v míře, jakou svět ' starých civilizací nikdy nepoznal. Vždyť rostoucí diverzita a pestrost ekonomických aktivit je zdrojem i indikátorem ekonomického růstu, jehož mírou v dnešní době dávno nejsou vyrobené tuny betonu a oceli, ale množství ekonomických interakcí uskutečňovaných mezi jednotlivými lidmi, skupinami, ekonomickými subjekty, včetně těch souvisejících s péčí a rozvíjením společenské komplexity. Problém je však spíše technického rázu - a to ve zranitelnosti takové komplexní společnosci. Čím jsou naše technologie sofistikovanější a společnost komplexnější (chcete-li propojenější), cím je i zranitelnější. Zatímco ještě před sto padesáti lety se k největším hrozbám společností řadily hladomor, válka, přírodní katastrofa, dnes je to třeba výpadek elektrického proudu či zhroucení informačních sítí, na nichž jsme stále závislejší. Třeba i dlouhodobý výpadek elektrické energie před sto lety napáchal jen minimální škody ve srovnání s dneškem, kdy by nás přiblížil kolapsu či přinejmenším vrátil do naturální ekonomiky, neboť bez elektřiny dnes nejsme schopni poslat dopis ani zajistit ty elementární finanční transakce. Na druhé straně ovšem tato rostoucí komplexita nám umožňuje daleko efektivněji zvládat problémy, kreré byly noční můrou jednodušších společností. Komplexita je tedy nejen hrozbou, ale i nadějí naší budoucnosti a jakýkoliv, byť dobře míněný ústup zpět by naše společnosti uvrhl do tegrese. Její pozitivní úlohu vyzvedá i maďarský myslitel Erwin Laszlo ve své studii Posun světa aneb Kvantový skok v lidských záležitostech: „V'relativně jednoduchých systémech vyúsiujf tato kritická stadia do zhroucení. V komplexnějších systémech se pak stávají body zvratu: mohou se rozvíjet jedním nebo druhým způsobem. Nevedou nevyhnutelně ke zhroucení, mohou vést také k průlomu. "
Prohlubující se ekonomická a sociální krize starého Říma navíc vedla ke stále nepříjemnější etatizaci veřejného života. Ve své poslední fázi tak římská říše představovala svým způsobem totalitní stát. Dtuhá a závěrečná etapa římského císařství (dominát) je chatakterizována utužováním a bujením byrokracie, přísně kontrolující ceny, ekonomické aktivity, daně, a na druhé straně pak vytrvalou snahou občanů uniknout všudypřítomnému státu korupcí, migrací na venkov, či dokonce k barbarským kmenům
mimo vlastní území říše. Vyvrcholením státních zásahů pak bylo dědičné připoutání obyvatel k jejich povolání a kolónů k půdě. Nejdrastičtěji se to projevilo v případě kuriálů - členů městských magistrátů, kteří byli nuceni v rámci svých povinností ( vlastních ptostředků přispívat do městského rozpočtu. Těmito opatřeními chtěl stát zabfánit postupujícímu vylidňování měst a odchodům jejich obyvatel na venkov. Pro poslední fázi římského státu je příznačný nárůst centralizované státní moci na úkor místní samosprávy. Kdysi soudržná a pospolitá občanská společnost tak byla proměněna v despotický stát, kde o osudu bezptávných mas rozhodovaly všemocné elity, prosazující se spíše hrubou bezohledností než kultivovanou politickou inteligencí. Úmětně tomu, jak klesal pocit zodpovědnosti vůči státu, přibývalo předpisů, nařízení ;i represivních opatření, která měla římské občany k jejich povinnostem vůči státu přimět násilím. Současně však bohaté elity se jakýchkoliv závazků vůči společnosti systematicky zbavovaly (např. v podobě daňových úlev), čímž byl základní archaický princip společenské solidarity, totiž že větší bohatství a moc znamená zároveň větší zodpovědnost, obrácen na ruby. Stručné lze říci, že římské vládnoucí elity se na své společnosti provinily hned dvakrát - nejen nezodpovědným vedením státu, kteté ho uvedlo do krize, ale zároveň špatnou adaptivní strategií, která na ni reagovala. Ta jen akcelerovala celkový úpadek římské společnosti.
Výrazem společenského úpadku byl také pokles politické a právní kultury, projevující se růstem násilí ve veřejném životě a potušováním lidských a občanských práv římských občanů. Charakteristickým průvodním jevem tehdejší politické moci se staly politické procesy, žaloby za urážku majestátu (známý zákon o urážce majestátu - lex laesae maiestatis - se začal aplikovat již na počátku císařství) a rozsálá sít špiclů a udavačů. Římští občané, na vrcholu republiky i principátu chránění pevným právním systémem, se stávali obětí bezpráví, byly vůči nim praktikovány některé brutální fyzické tresty, které bylo dříve možno uplatnit pouze vůči ottokům, s pomocí útrpného ptává byly dokonce vybírány i daně. Typickým výrazem dobové krize a její výrazné ekonomické stránky je i fakt, že nejtěžší tresty byly vedle utážky majestátu a případných protistátních aktivit ukládány i za ekonomické delikty, například falšování mincí. O jejich tvtdém stíhání vypovídá i následující zákon z Theodosiova kodexu:
„Císař Constantius januariovi.
Protože někteří mincovníci razí potají a zločinné falešnou minci, nechije známo všem, že na nich spočívá povinnost po takových lidech pátrat, aby vypátráni byli předáni soudcům, okamžitě vyzradili na mučidlech své spoluviníky a tak byli vydáni k zaslouženému potrestání. Tem, kdo je budou žalovat, také udělujeme daňovou úlevu [...]. (20. listopadu r. 321)."
Kodex Theodosiův IX, 21
44
45
Podle britského historika Michaela Granta se klíčovým příznakem pozdně antické | společnosti stala nesvornost a vzájemné rozpory mezi všemi společenskými skupinami, z nichž každá slepě prosazovala své partikulární zájmy bez ohledu na celek.! Nejviditelnějším výrazem toho se pak staly občanské války. Bratrovražedné války sicel zažila již římská republika, ale poté zavládl - s výjimkou střetů po Neronové smrti - I bezmála na dvě staletí vnitřní mír. Situace se však změnila po zavraždění Commoda, j nehodného syna Marka Aurélia, a zvláště pak po zavraždění Alexandra Severa, posled-1 ního císaře z dynastie Severovců roku 235 po Kr. Tehdy vrcholí všeobecné zesurovění | a zhrubnutí politiky a pronikavě se zvyšuje úloha armády. Z jejích velitelů se rekrutuje J většina tehdejších císařů - proto se 3. století označuje jako období „vojenských císa-1 řů". Charakreristickým znamením doby jsou časté uzurpace trůnu a s nimi spojené I občanské války a vojenské vzpoury. Rostoucí role armády přispěla k celkovému chát- ] tání společnosti a kdysi kvetoucí říši uvedla do stavu připomínajícího spíše mnohé rozvrácené africké či asijské státy současnosti. Naskýtá se ovšem otázka, zdali by říše j bez tohoto výrazného angažmá armády dokázala vůbec přežít. Ještě horší než sebe- í tvrdší diktatura (včetně té vojenské) je totiž anarchie a celkový rozpad společností. V krizových obdobích a v nestabilních státech představuje armáda mnohdy jedinou] organizovanou, disciplinovanou a alespoň částečně vzdělanou složku společnosti, kte- i rá je schopna, byt mnohdy drakonickými prosrředky, zachovat určitou společenskou stabilitu. Příkladem zemí, v nichž armáda sehrála kladnou úlohu, je dnes například Turecko a Pákistán.
Ostatně o tom, jak takový totální rozpad společnosti vypadá, nás přesvědčují nejen kolabující státy současného světa, ale právě i poslední dvě staletí existence západořím-ské říše. V mnoha oblastech došlo k naprostému rozkladu centrální správy, typickým příkladem z doby 3. století byla existence několik desetiletí trvajícího a na centrální moci zcela nezávislého Galského císařství, které mělo vlastní panovníky, a dokonce razilo své vlastní mince, stejně jako vznik říše, kterou vytvořila rovněž ve 3. století ve východních provinciích římského impéria ambiciózní palmýrská královna Zenobie. Po dočasné konsolidaci poměrů za vlády císařů, jako bylí Aurelián, Dioklecián, Konstantin Veliký či Julián Apostata, se situace vrátila do původních kolejí a v 5. století dosáhla dezintegrace říše takové míry, že i teritoria rozsáhlých velkostatků představovala v podstatě samostatné státy ve státě. Jejich vládcové - vlivní latifundísté - měli tlokonce svá vlastní vězení a soukromé armády. Tento srav již předznamenával kulturu warlordů, charakteristickou pto dobu stěhování národů a raný středověk. Stav římské říše v předvečer jejího konce tedy více než cokoliv jiného připomínal zhroucené státy současnosti, jako jsou Afghánistán, Somálsko, donedávna i Sierra Leoně, Libérie, 1 )emokrarická republika Kongo a někteté další.
Římské dějiny tak dospěly k tristnímu závěru. Ze sráru, na který byli jeho občané Indi, jemuž sloužit se pokládalo za čest a jehož občanství představovalo jednu z nej-leimějších nemateriálních hodnot tehdejšího světa, se Řím proměnil ve společnost, v níž stát nevěřil občanům a občané státu. Ve společnost, kde se státní moc snažila udržet minimální kvalitu života občanů za cenu jejího trvalého snižování a pošlapávání. Všechny dobře míněné reformy Diokleciánovy, Konstanrinovy a Theodosiovy, které se snažily zachránir situací říše, jen prohlubovaly propast mezi občanem a státem. Veškeré reformní úsilí představovalo bludný kruh, nebot vycházelo výhradně lhora a dopadalo na hlavy aparických občanů prostřednictvím anonymních institucí v podobě stovek výnosů, ediktů, zákazů, předpisů a nařízení. Stále komplikovanější administrativa a byrokracie ruku v ruce s orientalizující se panovnickou autokracií tuk pouhou svou existencí a činností paradoxně jen generovaly problémy, které měly řešit. Gordon Childe výsrižně poznamenává, že tehdejší společnost vypadala, „jako by K lidsrvo z řecké doby železné vrátilo zpět do orientální doby bronzové". V takovém M.tvu se pak římská civilizace stala snadnou kořistí agrese zvenčí.
V truchlohře úpadku a zániku Říma je mnohdy spatřována nenahraditelná rána pto vývoj civilizace v globálním měřítku. Obvykle se pracuje se zjednodušenou představou, že nebýt zániku Říma, naše civilizace by se dnes nalézala na daleko vyšším stupni vývoje - zdánlivým potvtzením tohoto předpokladu může být fakt, že úroveň vědy a životního standardu v Evropě dosáhla úrovně vrcholné antiky až po tisíci letech, ii.t samém vrcholu tenesance. Avšak v duchu dnes oblíbené konrrafaktuální historie vytvořený model alternativní historie Říma ukazuje jiný obrázek - obrázek stagnující, byrokratické říše, krerá by nebyla schopna dalšího životaschopného rozvoje. Paradoxně rozbití rěžkopádného mechanismu této říše bylo pro Západ požehnáním - ze vší krve, prachu a surovostí doby stěhování národů a raného středověku nakonec povstala velmi dynamická středověká společnost, vyznačující se výraznou vrstevnatostí a nezávislostí. Měsra, klášterní řády, univerzity, cechy, šlechtická panství představovaly výrazně autonomní komunity, v nichž se tvořily základy pojetí svobody, jež si obvykle spojujeme až s novověkem. K tomu samozřejmě nutno přičíst základní střet středověké společnosti, totiž soupeření moci duchovní a světské, jak se v evropské politice realizovalo zejména na staletém konfliktu mezi papežsrvím a římskými císaři a jehož zárodky doutnaly již v pozdní antice (např. známý střet milánského biskupa sv. Ambrože s císařem Theodosiem). Podle někrerých politologů (například Fareeda Zakarii) to byl právě středověký svět evropského Západu, nikoliv antická demokracie (jejíž i radiče byla více méně polozapomenuta), který dal základ otevřené společnosti naší doby. Ostatně nemusíme zabíhat do kontrafaktuální historie - jakýmsi živoucím muzeem jedné z potenciálních paralelních historií západního Říma je Byzanc. Třebaže
46
47
na jedné straně musíme důrazně odmítnout povrchní školské interpretace Byzance jako sterilní a tmáfské společnosti (vždyť její oslňující vzdělanost byla mohutnou inspirací ještě i pro evropskou renesanci), byla to společnost stagnující, v podstatě tisícileté prodloužení agónie Říma. V Byzanci již nevznikla žádná technická, politická inovace či výraznější vědecký objev. Její obdivuhodné umění a vzdělanost byly spíše konzervující a konzervativní, nikoliv inovativní povahy. Jako stát chronicky chřadla, demoralizovaná centralistickou byrokracií, nejednou krvavými prevrary, dvorskými intrikami a náboženským fanatismem. Latinský Západ se navzdory všemu svému prvopočátečnímu barbarství ukázal být společností vitálnější a dynamičtější.
Neutěšený stav rozháraného a zchudlého Západu charakterizovaného rozpadem centrální autoriry se tak nakonec ukázal být jeho komparativní výhodou. S tím potom souvisela jeho otevřenost a ochota přijímat civilizační impulsy jak z vlastní „civilizovanější" minulosti, tak od vlastních „civilizovanějších" sousedů, jak na to trefně upozorňuje francouzský filozof Rémi Brague: „Štěstím Evropy bykjejípočáteční chudoba. Po dlouhou dobu zůstávala Evropa na hony vzdálena existujícím kulturním centrům v Asií. Evropané byli barbaři obývající vzdálená a studená severní pobřeží. A sami si toho byli vědomi. Studium klasických jazyků a nasátí podnětů z civilizace naprosto odlišné od jejich vlastní jim pomohlo uvědomit si, žejsou odpornými barbary, kteří se potřebují umýt mýdlem vyšších civilizací. Římané si byli dobře vědomi toho, že stojí na nižší kulturní úrovni než Rekové. Měli ale také odvahu si to přiznat. A to jim také dodalo sílu k absorbování helénske civilizace a šířit ji na územích, která dobyli. Základní charakteristikou evropské civilizace je to, že je ex-centrická. Nikoli ve smyslu Angličana, který jde do koupele s buřinkou na hlavě, ale v tom, že dva její civilizační zdroje, Athény a Jeruzalém, leží vně geografických hranic Evropy samotné. Evropská kultura je založena na poznání, že jsme barbaři, kteří se sami civilizovali prostřednictvím osvojeni,cizích' kulturních zdrojů.-" („Žlutí mravenci", fundamentalisté a kovbojové. Rozhovor s Rémi Braguem)
Agónii pozdního Říma dovedl jasnozřivě vystihnout nejeden z antických autorů. Za všechny dejme slovo sugestivnímu líčení severoafrického křesťanského spisovatele a kartáginského biskupa ze 3. století Thascia Caecilia Cypriána z jeho spisu KDonatovi:
„ Obrátiš-li své oči a tvář i na ta města, shledáš tam ruch smutnější než sebevětší opuštěnost. Chystají se gladiátorské hry, aby chtíč surových oči byl ukojen krví. Tělo gladiátora se nacpává pro silu vydatnějšími pokrmy a mohutná masa údů tloustne bochánky tuku, aby zahynul dráže, aí bude vykrmen pro popravu. Člověk se zabijí pro pobavení člověka, a umi-li kdo zabíjet, je to zkušenost, cvik, umění; zločin se nejen koná, nýbrž se mu i vyučuje. Co ke vyslovit nelidštějšího, co krutějšího? Je to věda, když někdo umí usmrcovat,
u sláva, když usmrcuje. [...] Když jsi však zhlédl silnice plné nástrah, mnohonásobné bitvy^ po celém světě sváděné, hry buďto krvavé nebo nemravné, mrzké skutky z chlípnosti, ai už jsou na prodej v nevěstincích nebo ukryty v domovních zdech - přičemž čím tajnější je hřích, s tím větší odvahou se páchá - připadne ti snad, že fórum je vyňato, že je povzneseno nad popouzející křivdy, protože ho neposkvrnili žádné doteky neřestí. Jen tam obrat svůj zrak! Najdeš tam ještě více věcí hodných prokletí, odvrátíš odtud oči důkladněji. Ačkoli existuji zákony vyryté na dvanácti deskách a na bronzu veřejně vystaveném jsou vypsána práva, chybuje se přímo uprostřed zákonů, uprostřed práv se hřeší, bezúhonnost se nezachovává ani tam, kde se obhajuje."
Sociálně-politický vývoj Říma poskytuje varovný příklad osudu společnosti, kterou zadusily její vlastní instituce. Ačkoliv soudobý svět je charakterizován rozkladem většiny totalitních režimů (jak komunistických, tak fašistických a vojenských), které jej ve 20. století ohrožovaly, a nezadržitelným prosazováním demokratických politických systémů v nejrůznějších kulturních okruzích, hrozí mu obdobné nebezpečí. Sofistikovanost a komplexita soudobé civilizace totiž vedle ekologických a technologických hrozeb přináší i další možná rizika. Pokročilá technika a přebujelá ekonomika nutně znamená vyšší nároky na řízení, což vede k růstu byrokracie a komplikování života společnosti, jak ve své známé teorii „atomového státu" uvažuje rakouský spisovatel a žurnalista Robert Jungk. Růst byrokracie vede nevyhnutelně dříve či později k omezování svobody a iniciativy jednotlivce. „Politika dobrých úmyslů" založená na předpokladu, že bytoktarická elita může rozhodovat za většinu společnosti v jejím nejlepším zájmu, se nakonec obtací proti společnosti. V praxi se tato politika uskutečňuje v naprosté většině zemí, bez ohledu na to, zda jim vládne spíše levice obvykle spojovaná s regulacemi nebo naopak pravice okázale vyhlašující svobodil a odpor ke všem státním zásahům. Ideálem takového systému není svobodný jedinec, který hledá alternativy, ale byrokrat, který efektivně plní nařízení jiných bytoktatů. V případě, že se pak společnost ocitne v krizové situaci vyžadující okamžitou reakci autonomních jedinců, dostaví se pocit bezmoci a beztadné rozpaky, jelikož rigidní byrokratický systém reaguje těžkopádně a se zpožděním. Ostatně právě takový stav společnosti usnadnil pád komunismu v těch středoevropských a východoevropských zemích, kde byl systém svfžen občanským vystoupením zdola, nikoliv demontován shora. Dříve než se komunistické elity zmohly na jakoukoliv reakci, byla jejich moc eliminována. Pokud bychom se pokusili o malou analogii, soudobý byrokraticky řízený kapitalismus, zasahující dnes větší část Země, má blíže k prvním desetiletím římského principáru než ke svobodné antické společnosti, která je v našich představách symbolickým předobrazem moderní občanské společnosti. To samozřejmě ještě
48
není rak nejhorší paralela - pokud by se ovsem soudobá společnost ubírala římskou cestou k dom iná tu, méli bychom se právem čeho obávat. Dnešní byrokracie v zemích demokratického kapitalismu pochopitelné své občany přímo neznevolňuje a nebere jim svobodu svědomí a konání, nýbrž paralyzuje jejich vůli jednat a výrazné se projevovat. Podivuhodný koktejl byrokracie a politické korektnosti vyprodukoval společnost strachu - nikoliv strachu z tajné policie, která nás odvede ve čtyři ráno neznámo kam, z vezení a mučení, nýbrž strachu z toho, abychom se veřejně neznemožnili porušením nějakých ve své podstatě hloupých formálních pravidel, která jsou pro byrokratické systémy modlou, nebo politicky nekorektním jednáním v duchu „hlavně aby z toho něco nebylo*'. Dnešní hony na čarodejnice (nesoucí se v rámci dobových mánii sexuálního obtěžováni, odhalování pedofilů, boje proti extremismu či na akademické půdé pronásledování plagiátorství) nekončí hranicemi a gulagy, ale veřejnou skandalizací, mediálními aférami a vyhazovy z veřejných instituci, laková vize technokratického autoritářství podpořeného jakýmsi neoddiskutovatelným „dobrem shůry" představuje pro soudobý svět mnohem vetší nebezpečí než jednou provždy /diskreditované totalitní systémy s jejich archaickými a vyčpělými kolektivistickými
irW.Urri^;    M«r.v k,--1----:----L.----
ideologiemi. Navíc byrokracie v této společnosti rozpuštěné moci a politicky korektního strachu plní i symbolickou úlohu — vytváří falešnou iluzi, že „se neustále něco děje", že politické elity pracují a řeší problémy pro blaho svých občanů. Navíc jak \ státní sféře, tak v rámci průmyslových a obchodních korporací je byrokratický rituál formou výkonu moci, jakousi sofistikovanou náhradou bajonetů, ostnatých drátů, tanků a ostřelovačů v ulicích, jak je známe z primitivnějších společnosti, v nichž se moc obnažuje naplno. Zdá se, že dnešní euro-americká civilizace se ocitla na křižovatce mezi demokracií a byrokracií, kterou zvláště moderní informační technologie obdařily neobyčejnou a jen stěží kontrolovatelnou mocí, ohrožující mnohdy samotné základy lidského soukromí a intimiry.
Avšak největší nebezpečí, které soudobému světu přinesl jeho ekonomický úspěch, spočívá v myšlenkovém ztotožnění demokracie s konzumní společností. Soudobý veřejný život budí dojem, že pro stále více lidí neznamená svoboda více než svobodu volně podnikat, obchodovat a konzumovat. V takové společnosti může první po-pulistický karierista a demagog získat přednost před slušným polirikem, který říká pravdu a má snahu úspěšně řešit problémy doby. Politikové mnoha vyspělých států ani dnes nenabízejí svým občanům nic [iného než chléb a hry, byť v kultivovanějším a voňavějším balení.
Tento stav věcí výstižně popisuje britská ekonomka Noreena Hertzová ve své výtečné provokativní knize Pliživý převrat. „Dovoluji si tvrdit, že tento systém přestává - " pvat. Ve svitě ideologického konsensu a údajného vítězství kapitalismu se začínají
objevovat trhliny. Je-li všechno tak báječné, proč lidé ignorují volební urny a jdou místo toho demonstrovat anebo navštěvují nákupní střediska? Jaký význam má demokracie, když v amerických volbách rozhodujících mezi Bushem a Gorem Šla hlasovat pouhá polovina voličů, přestože každý věděl, že půjde o těsný zápas? Jaký smysl má zastupitelská demokracie, ve které politici plní přání korporací, a nikoli svých voličů?"
Tato „nová totalita" nadnárodních společností, médií a anonymních nekontrolovatelných institucí opět vykopává propast mezi občanem a státem a uvádí občany do stavu, kdy je pro ne značka nového auta důležitější než osud a budoucnost společnosti. Lhostejnost k budoucnosti je ovšem jedním z nejnápadnějších varovných znamení úpadku saturovaných komplexních společností. Společnost, jejíž politikové nevidí dál než do příštích voleb, nevyhnutelně vychovává občany, kteří nepřemýšlejí dál než k talíři s příští nedělní polévkou.
Sférou, která tomuto neblahému trendu může nadějeplným způsobem vzdorovat, je spontánní občanská společnost, konkrétně oblast označovaná politology a sociology jako třetí sektor — síť spolků, asociací, občanských sdružení, nadací, nevládních organizací a sdružení charitativních, vzdělávacích, ekologických, humanitárních, kulturních, sportovních, zabývajících se obranou lidských práv, nekomerční kulturou či hledáním alternativ udržitelné společností. Zatímco většina institucí státní či ekonomické sféry vzniká pouze z ekonomického zájmu, z potřeby „nějak se uživit", instituce třetího sektoru vznikají z pohnutek zakotvených ve vyšších patrech lidské přirozenosti, z altruistické solidarity, smyslu pro spravedlnost, potřeby zachování kulturních Či přírodních hodnot a radosti z vlastní, nezávislé aktivity jakéhokoliv druhu. Lze předpokládat, že lidé působící v institucích tohoto typu mají v sobě více vůle k uskutečnění pozitivní změny než lidé pracující v institucích, v nichž je hlavním krédem vydělat co nejvíce peněz nebo v klidu dožít do penze. Bohužel některé z těchto institucí se dnes proměnily buď v převodovou páku státu, či naopak v dobrou formu byznysu a původní étos nezávislého občanství z nich dávno vyprchal. V jistých ohledech se tak třetí sektor stal jen další sférou, která se na společenských problémech pouze priživuje, namísto aby je pomáhala efektivně řešit. V podstatě totiž replikuje neefektivní postupy dysfunkčních států, které problémy neřeší konkrétní akcí, nýbrž zakládají úřady a agentury na jejich řešení, organizují projekty a kampaně, které o problémech pouze virtuálně teoretizují zcela odtrženy od jejich reálné podstaty, a tudíž i od možností jejich řešení.
V upadající římské společnosti obdobné struktury existovaly rovněž. Byly to nej-různéjší nadace, spolky, náboženská i profesní (zejména řemeslnická) kolegia. Nakonec se však z nezávislých instituci proměnily pouze v převodové páky moci — například kolegia byla v pozdní antice zodpovědná za výběr daní či vysílání svých členů k plnění
51
pracovních povinností vůči státu (tzv. munerd). Zásadní roli takové paralelní struktury nakonec převzala křesťanská církev. Ačkoliv se církev nakonec po svém triumfálním výstupu z podzemí zapletla a nakonec do značné míry ztotožnila s demotalizováným systémem římského státu, takže nedokázala již zabránit jeho úpadku a uchránit se před různými nemocemi z moci, sehrála v období rozkladu antického světa veskrze pozitivní roli, V době nejhlubšího civilizačního propadu s úspěchem plnila řadu sociálních a kulturních funkcí, a přispěla tak k zachování alespoň některých hodnot antické kultury a udržení civilizační kontinuity a humanitní tradice Evropy i přes „dark ages", oddělující starověk od středověku. Na východe se monastické řády staly nositeli humanitárních aktivit (péče o staré, nemocné, sirotky, postižené - sv. Basil Veliký), na západě potom uchovateli kulturních hodnot (benediktinská řehole založená sv. Benediktem z Nursie nebo Cassiodorovo jihoitalské Vivarium). Ačkoliv zpočátku byli její příslušníci vnímáni jako podivínští blouznivci, nebo dokonce nebezpeční anarchisté a alternativa, dokázala církev během několika staletí zcela proměnit kulturní orientaci odcházející řecko-římské společnosti a vytvořit novou kvalitu. O světlých i stinných stránkách tohoto dramatického procesu, v němž se subkultura požívající u většinové společnosti pochybné pověsti stala bezmáJa monopolní kulturní silou, bude podrobněji pojednáno v dalších kapitolách.
52