Zdeněk Kříž
1


žNATO prochází permanentním adaptačním procesem a jeho brzký zánik je málo pravděpodobný.
ž
žHlavní oblasti adaptace
ž
1.Strategický koncept.
2.Členská základna.
3.Instituce.
4.Vojenské struktury.
ž
2

žHlavní teze
1.Severoatlantická aliance se netransformovala v organizaci kolektivní bezpečnosti.
2.NATO zůstává nadále organizací kolektivní obrany.
3.Podob kolektivní obrany je odlišná než v době studené války.
4.Rozšiřování NATO neohrozilo jeho soudržnost.
ž
ž
3

žAlliances are central to international relations because they are the primary foreign policy means
by which states increase their security. (Dan Reiter, 1994)
ž
žPo skončení studené války mnoho prominentních autorů předpokládalo pokles významu NATO případně
jeho zánik.
ž
žKenneth N. Waltz and John Mersheimer.
ž
žSchopnost NATO přežít konec studené války je z hlediska empirie výjimečná událost.
ž
ž
ž
4

žStrategický koncept NATO je vrcholnou politickou strategií, která interpretuje základní dokument
Aliance Washingtonskou smlouvu.
ž
žStrategie vymezuje základní mantinely fungování NATO ve střednědobém výhledu s ohledem na dobové
úkoly a výzvy.
ž
žTři velké debaty o strategické koncepci po konci SV.
ž
ž1991, 1999 a 2010.
ž
žFunkce strategií
ždává koherentní rámec pro rozhodování uvnitř Aliance a současně určuje priority.
žstrategická koncepce kodifikuje rozhodnutí a činnosti, které NATO vykonává,.
žstrategická koncepce je rovněž nástrojem komunikace, a to jednak s alianční veřejností, jíž
vysvětluje důvody existence Aliance, dále s aktuálními i potencionálními oponenty, jimž dává jasně
najevo, jaké jsou zájmy.
ž
ž
ž
1.
1.
5

žSpolečné rysy strategického myšlení 1991, 1999 a 2010.
ž
1.Vyjádření závazku ke kolektivní obraně.
2.Důraz na transatlantickou vazbu.
3.Více sektorový přístup k bezpečnosti v intencích Kodaňské školy.
4.Percepce bezpečnostních hrozeb.
5.Spolupráce s ostatními mezinárodními organizacemi – EU a OSN.
6.Spolupráce s nečlenskými státy.
7.Důraz na roli NATO v krizovém managementu.
8.Politika otevřených dveří.
9.Důraz na regulaci zbrojení.
10.
10.
6

žObecně se adaptace na nové podmínky se po přijetí koncepce řeší pomocí politické směrnice.
ž
žPotřeba implementovat angažmá NATO v Afghánistánu a Iráku - politická směrnice na summitu NATO v
Rize 2006.
ž
žJaap de Hoop Scheffera ve funkci generálního tajemníka NATO od poloviny roku 2009 nahradil bývalý
dánský premiér Anders Fogh Rasmussen.
ž
žSestavil skupinu dvanácti expertů pod vedením bývalé ministryně zahraničí USA Madeleine
Albrightové.
ž
žOdborníky ze zemí NATO rozdílné velikosti, zastoupeny nejen vlády států, názory soukromého
sektoru, nevládních organizací, nebo akademických institucí.
ž
žZákladním principem práce skupiny byla otevřenost procesu přípravy dokumentu, která umožnila
zahrnutí širokého spektra názorů.
ž
žZávěrečná zpráva v dubnu 2010 – podklad pro debatu.
ž
žKoncepce NATO  2010 – důraz na crisis management ale i kolektivní obranu, civilně-vojenské
operace, ochranu kyberprostoru či protipirátské mise.
7

žInstitucionální struktura byla doplněna o fóra pro spolupráci s nečlenskými státy.
ž
ž1991 – NACC
ž
ž1994 – PfP
ž
ž1997 – Euro Atlantic Partnership Council
ž
ž1997 – Permanent Joint Council
ž
ž2002 – NATO Russia Council
ž
1.
1.
8

žVelmi významná část debaty o adaptaci NATO.
ž
žNATO jako organizace kolektivní obrany versus jako organizace kolektivní bezpečnosti.
ž
žMnoho prominentních autorů razí tezi, že se NATO změnilo v organizaci kolektivní bezpečnosti.
ž
žHenry Kissinger, Richard E. Rupp, Joshua Stern a v oslabené verzi i David Yost (nástroje kol.
bezpečnosti).
ž
žTato idea rezonuje i v byrokratických sturkturách  NATO.
ž
žSlabina debaty – nedostatečná nebo někdy přímo absentující operacionalizace konceptu kolektivní
obrany a kolektivní bezpečnosti.
9

žČerpá z realismu a neorealismu.
ž
žStáty jsou klíčovými aktéry MZV, mezinárodní politika je bojem o moc, vojenská a politická dimenze
mezinárodních vztahů jsou primárním, primárním cílem státu je přežití v anarchickém systému, válka
má významný formativní dopadu na podobu systému a je třeba vždy počítat s možností jejího
vypuknutí.
ž
žAnarchická povaha systému ale není překážkou ke spolupráci.
ž
žRobert Axelrod (The Evolutiion od Cooperation, 1984) – simulace v rámci teorie her – při užití hry
„vězňovo dilema“ se u opakovaných her ustanovují kooperační vzorce.
ž
žStáty tvoří aliance s cílem dosažení rovnováhy moci a zajištění vlastní bezpečnosti v prostředí
mezinárodní anarchie.
ž
ž
ž
ž
10

1.Exkluzivní členství států sdílejících společné zájmy.
2.
2.Závazek k použití všech dostupných prostředků v případě útoku.
3.
3.Orientace proti externímu nepříteli.
4.
4.Rezignace na snahu budovat univerzální mezinárodní režim regulující užití síly.
5.
5.
žNATO – typický příklad v době studené války.
ž
ž
11

žKlasici - Immanuel Kant, Woodrow Wilson and Franklin D. Roosevelt.
ž
žTeoretické zdroje v liberalismu a realismu.
ž
žPřekonat anarchický charakter mezinárodního systému budováním režimu, který reguluje a
sankcionuje  užití síly.
ž
žNahradit rovnováhu moci systému organizovaného míru.
ž
ž
ž
ž
ž
ž
12

1.Cíl a snaha budovat mezinárodní režim regulující užití síly.
2.
2.Inkluzivita členství.
3.
3.Vnitřní orientace.
4.
žPříklady: OSN, SN.
ž
žCíl: Stejná míra bezpečnosti pro všechny aktéry.
ž
ž
13

žCharakter členství
ž
žExkluzivní versus inkluzivní.
ž
žOrientace
ž
žVnější versus vnitřní
ž
žŘídící princip
ž
žRovnováha moci versus mezinárodní režim.
14

žČlenství v NATO je stále založené na exkluzivitě.
ž
žDvojí – Washingtonská smlouva a podmínky pro rozšiřování
ž
žStudie o rozšíření NATO z 1995.
ž
a)Stabilní demokracie.
b)Civilní řízení a demokratická kontrola armády.
c)Dobré vztahy se sousedy.
d)Schopnost země zajistit si jistou míru bezpečnosti a přispívat k bezpečnosti ostatních členů.
e)Řešit práva menšit v souladu s principy OBSE.
f)
ž
ž
15

žNATO nemá nástroje, jak řešit agresi členského státu vůči jinému členu.
ž
žNevedla se o tom debata ani po konci studené války.
ž
žNadále platí konsensuální mechanismus rozhodování.
ž
žO nutnosti adaptace se debatovalo v souvislosti s rozšířením – bez výsledku.
ž
žVšechny strategické dokumenty NATO hovoří o vnějších hrozbách.
ž
žOdlišná percepce než v době SV.
ž
žNATO není platformou, na které by členské státy usilovaly o překonání anarchické povahy systému.
ž
ž
16

žDnešní NATO je značně odlišné než Aliance v době studené války.
ž
žNemůže být považovaná za organizaci kolektivní bezpečnosti.
ž
žNemá inkluzivní členství.
ž
žNeusiluje o překonání anarchické povahy mezinárodního systému
ž
žNeorientuje se na eliminaci hrozeb mezi členy.
ž
žDisponuje vlastními a integrovanými vojenskými kapacitami.
ž
žNicméně existují i odlišnosti od organizace kolektivní obrany.
ž
ž
17

žABASS, Ademola. 2004. Regional Organisations and the Development of Collective Security. Beyond
Chapter VIII of the UN Charter. Oxford and Portland: Hart Publishing.
žBENNET, Andrew, LEPGOLD, Joseph. 1993. Reinventing Collective Security after the Cold War and Gulf
Conflict. Political Science Quarterly, Vol. 108, No. 2, 213-237.
žCLAUDE, Inis Jr. 1969. The UN and the Concept of Collective Security. In Gray, Richard (ed.):
International Security Systems: Concepts and Models of World Order. Illinois: F.E. Peacock Pub.
Inc.
žMEARSHEIMER, John. 1990. “Back to the Future. Instability in Europe after the Cold War”.
International Security, Vol. 15, No. 1, 5–56.
žREITER, Dan. 1994. Learning, Realism and Alliances: The Weight of the Shadow of the Past. World
Politics, Vol. 46, No. 4, 490.
žSNYDER, Craig. 1999. Regional Security Structures. In Craig Snyder (ed.): Contemporary Security
and Strategy London: MacMillan Press.
žSJURSEN, Helene. 2004. On the Identity of NATO. International Affairs. Vol. 80, No. 4, 693-697.
žWALTZ, Kenneth N. 2001. NATO’s Expansion: A Realist’s View. In Rauchhaus, Robert W. (ed.):
Explaining NATO Enlargement, London: Frank Cass Publishers, 23 - 38.
žWIJK, Rob de. 1998. Towards a new political strategy for NATO. NATO Review, Vol. 9, No. 2, 14 -
18.
ž
ž
ž
18