Kolektivní nevědomí (the Tavistock Institute of Human Relations) ad 2. ILUSTRACE TEZÍ – sociální pracovníći s rodinou dle Spangenberg/Reis SPANGENBERG, N., REIS, C.: Vom Umgang mit Multiproblemfamilien: Die Sozialbürokratie auf der Couch. Neue Praxis, 1987, Jhrg. 17, H. 4, S. 313–326. (Znají a odkazují se na Jaquese a Menziese.) Na straně 322 citují Schmidbauera, který říká, že sociální práce oslovuje právě ty lidi, kteří se ve svém dětství cítili být bezmocní a bez pomoci při konfliktech mezi jejich rodiči. Autoři tuto úvahu rozvíjejí a říkají, že lidé, kteří přijímají roli sociálního pracovníka s rodinou, jsou často vedeni iluzí, že během své poradenské práce spolu s klientem znovu prožijí traumatizující situace, kterou ovšem tentokrát zvládnou lépe než v dětství. Přehlížejí přitom skutečnost, že se to v praxi často nemusí povést a nepředvídají, že nebudou mít dost odvahy k přímé konfrontaci se situacemi, které prožívali v dětství. V poradenské praxi se pak často a bezděčně brání otevřené konfrontaci s tíží rodinného konfliktu klienta a snaží se uniknout před obavou, že tváří v tvář okolnostem jeho rodinné situace se znovu stanou bezmocnými. Reagují pak defenzivním pojetím své úlohy – vyhýbají se vnímání jedinečných okolností situace rodiny klienta a na místo toho (infantilně) přijímají málo individualizovaná pravidla vyřizování případu ve státní správě. To jim umožňuje projektovat pocit neúspěchu a selhání na nadřízené a mocné, kteří určují pravidla postupu. Z hlediska původního ideálu však přesto kolektivně prožívají pocity selhání, profesionální bezmoci, sebeobviňování a pochybnosti o vlastní hodnotě. (Nadstandardní výskyt těchto pocitů byl autory identifikován pomocí psychologických testů.) Nic jiného jim ale nezbývá: Pokud by totiž do vztahu s rodinou klienta vstupovali citlivě a otevřeně, vystavili by se nebezpečí, že budou bezprostředně konfrontováni s obdobou nezvládnutých konfliktů svého dětství. Pozn: Autoři se nezabývají vymezením primárního úkolu rodinných poradců. Nicméně předpokládají, že jeho splnění je podmíněno schopností pracovníků vnímat individuální okolnosti situace jednotlivých rodin. Implicitně z textu plyne, že za primární úkol nepovažují „úřední vyřízení“ případu, ale materiální i nemateriální pomoc rodině klienta při zvládání obtížné životní situace. Identifikace prvků teorie kolektivního nevědomí v uvedeném příběhu: ad 1) Rodinní poradci si do organizace přinášejí „vnitřní napětí a nezvládnuté potíže svého dosavadního života“: PŘÍKLAD: Sociální práce oslovuje právě ty lidi, kteří se ve svém dětství cítili být bezmocní a bez pomoci při konfliktech mezi jejich rodiči. ad 2) Konfrontace těchto nezvládnutých pocitů se situací klientů dává podnět ke vzniku „kolektivních pocitů úzkosti“: PŘÍKLAD: Tito pracovníci jsou často vedeni iluzí, že během své poradenské práce spolu s klientem znovu prožijí traumatizující infantilní situaci, kterou ovšem tentokrát zvládnou lépe než v dětství. Namísto toho se ale bezděčně brání otevřené konfrontaci s tíží rodinného konfliktu klienta a snaží se uniknout před obavou, že tváří v tvář okolnostem jeho rodinné situace znovu upadnou do stavu bezmoci. Vyhýbají se vnímání jedinečných okolností situace rodiny klienta a na místo toho (infantilně) přijímají málo individualizovaná pravidla vyřizování případu ve státní správě. To jim umožňuje projektovat pocit selhání na nadřízené a mocné, kteří určují pravidla postupu. Z hlediska původního ideálu však přesto kolektivně prožívají pocity selhání, profesionální bezmoci, sebeobviňování a pochybnosti o vlastní hodnotě. (Nadstandardní výskyt těchto pocitů byl autory identifikován pomocí psychologických testů.) ad 3) Pocity kolektivní úzkosti dávají podnět ke vzniku „kolektivních způsobů ochrany“ před pocity kolektivní úzkosti. PŘÍKLAD: V poradenské praxi se ale často stává, že se bezděčně brání otevřené konfrontaci s tíží rodinného konfliktu klienta a snaží se uniknout před obavou, že tváří v tvář okolnostem jeho rodinné situace znovu upadnou do stavu bezmoci. Reagují proto defenzivním pojetím své úlohy – vyhýbají se vnímání jedinečných okolností situace rodiny klienta a na místo toho (infantilně) přijímají málo individualizovaná pravidla vyřizování případu ve státní správě. To jim umožňuje projektovat pocit vlastního selhání na nadřízené a mocné, kteří určují pravidla postupu. ad 4) Působení kolektivních způsobů ochrany před pocity kolektivní úzkosti je možné reflektovat z různých hledisek … 4.1 … z hlediska jejich vlivu na naplňování „primárního úkolu“ se rodinní poradci orienutjí na „proti-úkol“, který má podobu „neuskutečnitelného vlastního zadání“: PŘÍKLAD: Sociální práce oslovuje právě ty lidi, kteří se ve svém dětství cítili být bezmocní a bez pomoci při konfliktech jejich rodičů. Vedeni iluzí, že během své poradenské práce spolu s klientem znovu prožijí traumatizující infantilní situaci, kterou ovšem tentokrát zvládnou lépe než v dětství. 4.2 … z hlediska své schopnosti reagovat na problémy „přehlížejí vnější podmínky“ své práce: PŘÍKLAD: Jsou vedeni iluzí, že během své poradenské práce spolu s klientem znovu prožijí traumatizující infantilní situaci, kterou ovšem tentokrát zvládnou lépe než v dětství. Přehlížejí přitom skutečnost, že se to v praxi často nemusí povést, a nepředvídají, že nebudou mít odvahu k přímé konfrontaci se situacemi, které sami prožívali v dětství. 4.3 Hranice mezi sociálními pracovniky a klientem a mezi sociálními pracovniky a jejich nadřízenými vymezují tak, aby „plnila funkci kolektivní ochrany“, a z hlediska plnění primárního úkolu je proto „málo prostupná“: PŘÍKLAD: Jsou vedeni iluzí, že během své poradenské práce spolu s klientem znovu prožijí traumatizující infantilní situaci, kterou ovšem tentokrát zvládnou lépe než v dětství. V poradenské praxi se bezděčně brání otevřené konfrontaci s tíží rodinného konfliktu klienta a snaží se uniknout před obavou, že tváří v tvář okolnostem jeho rodinné situace se znovu stanou bezmocnými. Vyhýbají se vnímání jedinečných okolností situace rodiny klienta. V zájmu toho (infantilně) přijímají málo individualizovaná pravidla vyřizování případu ve státní správě. To jim umožňuje projektovat pocit selhání na nadřízené a mocné, kteří určují pravidla postupu. Nadřízené vnímají negativně, což komplikuje vymezení, přijetí a zvládání primárního úkolu organizací. 4.4 Schopnost zvolit přístup, který by byl přiměřený primárnímu úkolu je omezena: da) Základem volby metod práce jsou „ideály“, které slouží neuvědomovaně jako „způsoby obrany“ proti negativním pocitům z práce (s. 114) PŘÍKLAD: Pracovníci vycházejí z ideálu, že během své poradenské práce spolu s klientem znovu prožijí traumatizující infantilní situaci, kterou ovšem tentokrát zvládnou lépe než v dětství. Tento ideál tlumí jejich obavy, že při práci znovu prožijí svá stará traumata. db) Ideál podněcuje idealizaci vlastního přístupu. (s. 113). PŘÍKLAD: Součástí výše zmíněného ideálu je idealizovaná představa, že poradenská práce je všemocný nástroj zvládání lidských traumat a obtížných situací. dc) Idealizovaný přístup ke klientům je „vnímán jako ,správný’ způsob práce“, a je proto „pravděpodobně využíván bez rozdílu při práci se všemi klienty“, (s. 80). PŘÍKLAD: V poradenské praxi se navzdory této idealizaci často bezděčně brání otevřené konfrontaci s tíží rodinného konfliktu klienta. Snaží se před ní uniknout, protože se obávají, že tváří v tvář okolnostem jeho rodinné situace znovu upadnou do stavu bezmoci. Reagují pak defenzivním pojetím své úlohy – vyhýbají se vnímání jedinečných okolností situace rodiny klienta. dd) Ideály skupiny jsou „více či méně neuvědomované“ a jako takové „nejsou považovány za možný předmět diskuse nebo kritiky, včetně metod práce, které jsou na nich založeny“. (p. 114). Málo individualizovaný postup je v rozporu s jejich výše zmíněným ideálem. Pracovníci proto prožívají pocity selhání, profesionální bezmoci, sebeobviňování a pochybnosti o vlastní hodnotě. Aby se těmto pocitům vyhnuli, odůvodňují sami před sebou své jednání tím, že se podřizují málo individualizovaným pravidlům vyřizování případu státní správou. To jim umožňuje projektovat pocit neúspěchu a selhání na nadřízené a mocné, kteří určují pravidla postupu, a vnímat jednání, jež je v rozporu s ideálem, jako vynucené vnějšími okolnostmi. Mají sklon popisovat svůj přístup k práci jako plnění vnějšího očekávání a vyhýbají se tak percepci a komunikaci rozporů mezi ideálem individualizované práce a tím, jak vyřizují případy klientů.