1
2. TRANZICE ANEB ODKUD KAM SE UBÍRÁ RUSKO
Rozpad sovětského komunistického bloku na konci 80. let XX. století otevřel v regionech
střední a východní Evropy prostor pro nastartování procesu zásadních ekonomických,
sociálních a politických změn (Beyme 1994; Linz - Stepan 1996; Pridham - Lewis 1996;
Dawisha - Parrott 1997; Ágh 1998; Derleth 2000 a řada dalších).i
Podstatou tohoto procesu se
stal více či méně razantní rozchod s dosavadními (rozmanitými) v tomto prostoru panujícími
(post)totalitárními a (post)autoritářskými modely a trend (staro)nových elit směřovat k
demokratické státní formě.
(Post)komunistický prostor ovšem představuje velmi pestrou civilizační oblast, “heterogenní a
vnitřně rozporuplný areál, tvořený kulturně, historicky, politicky, ekonomicky, sociálně,
nábožensky a konfesijně, geograficky, demograficky či jazykově (et cetera) značně
nesourodými a navíc vzájemně v mnoha ohledech notně propletenými útvary (zeměmi)”
(Holzer 2000: 12). Z hlediska perspektivy transformačního procesu se pak jako klíčový jeví
postřeh o různorodé historické zkušenosti těchto zemí (a v obecnější rovině regionů)
s fenoménem demokracie (Wandycz 1998: 254-258), způsobující jednak odlišný pohled na
minulé komunistické období, jednak lišící se vnímáním prostředků (nástrojů), používaných
politickými aktéry pro získání, akumulaci a realizaci moci v politické praxi. Odtud pak např.
při srovnání regionů střední a východní Evropy, jakkoli paralelně ovlivněných předcházející
zkušeností s komunismem, jejich rozdílnost, ba nesouměřitelnost procesu tranzice, projevující
se ve většině kvalitativních a kvantitativních znaků, jak v systémové a
strukturně-institucionální dimenzi, tak i v rovině procesní, funkcionální a komunikační.
Při pohledu na centrální Evropu tak lze konstatovat, že se středoevropské politické elity
relativně rychle a relativně úspěšně odpoutaly od komunistického “dědictví”, získaly
legitimitu (nejprve revoluční, následně volební procedurou) a nastartovaly etapu budování
pluralitních poměrů, které charakterizuje politicky i společensky víceméně nezpochybňovaný
konsensus v otázce směru nastoupeného trendu, narušovaný pouze přirozenými debatami o
instrumentální stránce tohoto procesu. Navzdory všem peripetiím se ve středoevropském
regionu prosadily modely, zohledňující pluralitní realitu společenského uspořádaní a “šetrně”
přistupující k názorům jednotlivých participantů zápasu o moc, modely s pluralitně
formovanými systémy politických stran a zprostředkování zájmů a jejich svobodně
utvářenými zprostředkujícími vazbami na soustavu státních orgánů, adekvátně odrážejícími
různorodost daných společenství (Antoszewski - Herbut 1998: 12-23).ii
2
Protikladně tomu se “nové” politické elity v zemích východní Evropy, alespoň verbálně,
soustředily na téma (možné?, pravděpodobné?) restaurace komunismu(ů). Vzhledem
k absenci širší tradice ideových konfliktů, které by se jako konstitutivní element odrážely v
procesu formování pluralitní institucionální podoby postkomunistické společnosti, hrála
v tomto areálu diskuse o žádoucím směru změn a o formě budoucího politického modelu,
pokud byla vůbec otevřena, spíše marginální roli (Mishler - Rose 1996: 553-581). Pozornost
byla naopak soustředěna na peripetie spojené s průběhem vlastní mocenské a personální
etablace nových režimů, s přirozeným dopadem na institucionální podobu transformujících se,
systémově “rozmanitých” politických soustav zemí východní Evropy.
Obecné poznámky o charakteristických rysech formujících se politických systémů
v jednotlivých areálech postkomunistického prostoru ovšem nemají (ani nemohou) znamenat
jejich vnitřní systémovou totožnost. Ačkoli totiž některé teorie předpokládají víceméně
nivelizační vliv komunismu na jednotlivé země, viz např. Kitscheltova jednolitá klasifikace
sovětského Ruska, sovětského Běloruska a sovětské Ukrajiny jako příkladů patrimoniálních
komunistických režimů (Kitschelt 1995: 447-472), osudy těchto slovanských
východoevropských státních útvarů se po rozdrobení Sovětského svazu iii
podstatným
způsobem rozešly nejen s reáliemi baltských, kavkazských či středoasijských zemí, ale také
vzájemně, neboť se jejich politické elity rozhodly naplnit zdánlivě obdobné, formálně
demokratické modely institucionálně-komponentních subsystémů velmi odlišnými obsahy.
Nezávislá Ukrajina v průběhu 90. let dospěla k soustavě, která je charakterizovatelná (1)
omezením systémových vstupů svobodného názorového spektra a (2) limitací procesu
formování, kumulace a tvorby politické moci takřka výhradně na moment voleb, byť se
odehrávajících ve víceméně demokratickém rámci (Birch 1997; Kuzio 1998; Wise - Brown
1998; Kravchuk 1999; Kuzio - D´Anieri - Kravchuk 1999 ad.). Tento model do značné míry
odpovídá konstrukci “delegativní” demokracie G. O´Donnella, upozorňující na množící se
existenci v jistém smyslu “pokřivených” politických režimů, které ustavení svých vizuálně
demokratických institucionálních soustav nedoprovodily nastolením adekvátní politické
kultury a naopak umožnily některým strukturám (staro)nových elit využít nekontrolovaného
procesu privatizace k legitimizaci vlastní moci (O´Donnell 1994: 55-69).iv
Samostatné Bělorusko se pak dokonce profilovalo (evidentně od r. 1994, tedy s nástupem A.
Lukašenka na prezidentský post) jako polouzavřený systém, s proměnlivým, ale spíše
prohlubujícím se použitím autoritářských metod ze strany postsovětských politických elit,
kterým se podařilo “přežít” rizikovou fázi první let poslední dekády XX. století a zachovat si
vlastní privilegované postavení. Způsob jeho garance již přitom nyní nespočívá v kompletním
3
totalitním instrumentariu (monopartismus, komunistická ideologie, centralizovaná plánovaná
ekonomika atd.), nýbrž spíše v aplikaci reálných limitů v politické i socioekonomické praxi,
plynoucích z mocenského potenciálu prezidentského tábora, umožňujícího adekvátní kontrolu
běloruské společnosti. Kapacita staronové exekutivy společně s osobitě “položeným”
názorovým spektrem běloruské veřejnosti, pro jejíž nikoli zanedbatelnou část představuje
nostalgie po sovětské éře určující motivační zdroj (Kubicek 1996; Furman 1999; Koktyš 2000
ad.), tak zplodila osobitý postkomunistický “řízený” systém, svým způsobem odpovídající
některým klasickým typologiím nedemokratických režimů (srovnat lze již např. termín
“tutelary democracy”, tedy “poručnická demokracie”, a obecně klasifikaci politických
systémů E. Shilse; Shils 1960).
Stále však zůstává otázka, jak charakterizovat a typologizovat postsovětské Rusko jako
příklad postkomunistické tranzice, tedy změny od více, či méně stabilního nedemokratického
systému k demokratické soustavě. Jaký je výsledek (neřku-li perspektiva) tranzitivního
procesu Ruské federace? Představuje typický, nebo naopak specifický, ba klasickým
modelům se vymykající transformační příklad? Nakolik jsou pokusy o analýzu geneze Ruska
v 90. letech XX. století provázeny komplikacemi (a jakými)? Jaká je skutečná výpovědní
hodnota standardních tezí sociálních věd, nutně v tomto případě propojujících komparativní
politickou vědu s areálovými studiemi (Gelman 2001), pokud je aplikujeme na ruské reálie
v postsovětské periodě?
***
Základní peripetie analýzy postsovětského Ruska spočívá ve spíše abstraktně definovatelném,
nicméně svými důsledky dalekosáhlém faktu. Dle náhledu řady autorů, a to nikoli
pohybujících se výhradně v tranzitologických “vodách”, totiž nelze Rusko pojímat jako stát,
jako víceméně standardní státní útvar, odpovídající běžným mezinárodně-právním,
geopolitickým, strategickým, ba i geografickým atd. charakteristikám, nýbrž spíše (lépe,
adekvátněji) jako civilizační oblast, jako v jistém smyslu “nadstátní” celek, tvořený velmi
rozmanitými a pestrými, a tím pádem logicky i velmi protikladnými a z hlediska vlastní
identity různorodě formovanými částmi, oblastmi, regiony, bývalými státními útvary apod. To
vše je pak (často nedobrovolně, násilně) již po několik staletí propojeno a existenčně
legitimizováno osobitou (jak co do obsahu, tak co do aplikace) imperiální ideou (Voegelin
2000: 35-36),v
přirozeně navíc opakovaně podrobovanou zpochybněním.
4
Tato jakási “absence” státu (neznamenající přirozeně totální strukturní “vyprázdněnost”), či
přinejmenším chybějící tradice každodenního výkonu běžné správy státu, je přitom v ruských
podmínkách nahrazována speciální mobilizační praxí, propojující do v podstatě paralelního
toku procesy budování státu a budování impéria (Pipes 1998: 265).vi
Je možno ji přitom
interpretovat jak na reáliích carského Ruska, tak na vývoji v bolševické periodě. V obou
těchto érách se ruské (lži)tradiční elity koncentrovaly na mocenskou vnitřní i vnější expanzi,
pohříchu nedoprovázenou adekvátními procesy fixace vazby ruská společnost - ruský stát, či
snad též ruský lid - “jeho” reprezentace. Rusko se jednoduše řečeno v podstatě po celou dobu
své staleté existence orientovalo na svůj “exteriér”, aniž by jej zaplnilo odpovídajícím
obsahem. Sovětské období a víceméně úspěšný experiment s budováním komunistického
monolitního bloku představuje v této opci vrcholný bod, navíc, jak již bylo naznačeno, nikoli
diskontinuitní vůči carské periodě.vii
Tato skutečnost měla (a má) přirozeně zásadní vliv na podobu vlastního transformačního
procesu Ruska. Tomu se totiž dle této teze nepodrobil “pouze” jeden státní útvar, jakkoli
mohutný a velmocensky formovaný, nýbrž přímo celý geopolitický prostor, dle některých
pozorovatelů představující osobitou civilizační entitu a v tomto smyslu vlastně jednolitý, dle
jiných naopak velmi křehce propojený pouty imperiální expanze a “velkoříšské” ideje,
v minulosti slavné, aktuálně však chřadnoucí.viii
V prvním případě by se jednalo o zcela
“novou” zkušenost s “revoluční” transformací celé jedné civilizace, nevylučující ani
mimořádně výbušný průběh, v případě tranzice geopoliticky definovaného, vnitřně
rozporného prostoru by zase bylo možno očekávat “velký třesk” ve smyslu bouřlivého
rozkladného procesu nyní již ničím nevázaných menších celků. Nakolik tedy byla
transformační realita Ruska ovlivněna naznačenými faktory?
Rozbor kterékoli tranzice je nutno začít co nejpřesnější typologickou destinací opouštěného
systému (Gill 2000: 208-211). V tomto smyslu se situace jeví zdánlivě jednoduše, neboť
zařazení politického systému Sovětského svazu jako nejklasičtějšího příkladu totalitního (ve
smyslu nejvíce k jevu ideální totality aproximujícího) režimu je “jakoby” jednoznačné. Toto
určení však neobstojí vzhledem ke skutečnosti, že sovětský režim prošel v průběhu své více
než sedmdesátileté existence řadou proměn a ér, spojovaných příznačně se jmény soudobých
komunistických vůdců. Z hlediska potřeb transformační analýzy tak stojíme před nutností
popsat a definovat především periodu po nástupu M. S. Gorbačova na post generálního
tajemníka CK KPSS (březen 1985).
5
Identifikace podstaty tohoto přibližně čtyřletého období, obecně nazývaného jako
perestrojkaix
(s navazujícím pojmem glasnosť)x
, představuje první z klíčů transformační
analýzy postsovětského Ruska. Navzdory oprávněné poznámce, že cílem perestrojkových
reforem nebyla distance od komunistické praxe, nýbrž nerealistická vize opětovného oživení
(údajně) prapůvodních ideových pramenů bolševismu a nalezení nových legitimačních zdrojů
sovětské moci, zůstává skutečností, že M. Gorbačov svými “reformami” neresuscitoval
komunismus, nýbrž naopak otevřel prostor k nastartování procesu s netušenými
konsekvencemi, včetně rozkladu státního celku, v jehož čele stál. V tomto smyslu se motivace
vůdců příslušného nedemokratického režimu nejeví z hlediska samotného momentu tranzice
jako nejpodstatnější; poněkud jinak je tomu přirozeně co se týče perspektivy výsledku.
Zásadním faktem z hlediska perestrojkového období tak zůstává, že přiznáním ekonomických
obtíží a obratem v zahraničně-politické linii Sovětského svazu až nepochopitelně lehkomyslně
umožnilo destabilizaci “dějinné pravdy”, na níž stála komunistická moc takřka sedm
desetiletí, pravdy tvořící podstatu výkladu její vlastní legitimity, spočívající v deklarovaném
cíli definitivního osvobození lidstva (Voegelin 2000: 53).xi
V tomto smyslu je nutno postupně
se dostavující průvodní jevy (“závody” s USA, tenze uvnitř bloku komunistických satelitů,
hospodářská krize, sociální destabilizace, narůstající národnostní napětí v řadě regionů, resp.
oblastí atd.) označit za přirozené důsledky této éry. Odtud pak též jen opatrné označení
perestrojkového modelu jako posttotalitního, ve smyslu přechodu mezi jeho “zamrzlou” a
“dospělou” fází (Linz - Stepan 1996: 42-51).
Od snahy o fixnější typologizaci lze ovšem nyní odhlédnout; jako důležitější se totiž jeví
určení sumy systémových důsledků perestrojkové periody. Ta byla v každém případě příliš
krátká a možná demokratická tradice Ruska příliš “tmou zahalená”, než aby vyprodukovaly
skutečně liberalizační situaci, tedy onu primární “dekompresní” tranzitní fázi (Przeworski
1991), v níž by došlo k rozpadu starých elit a vzniku jednak silného a pragmaticky
orientovaného reformního křídla v rámci dosud vládnoucích struktur, jednak opozičních,
demokraticky orientovaných struktur, ochotných vstoupit s těmito pragmatiky do dialogu
(Gill 2000: 216). Perestrojka tak sice na jedné straně rozložila totalitní stavbu komunismu, na
straně druhé ovšem nevedla ke vzniku komplexně pojaté demokratické doktríny, nýbrž
“pouze” vyvolala očekávání skutečných politických i ekonomických reforem.
Tato reálná absence seriózní liberální fáze a nepřítomnost dvou typů (anti)systémových
struktur-účastníků tranzice problematizuje aplikaci některého z klasických přechodových
schémat (viz dohoda starých a nových elit; Di Palma; Karl - Schmitter; Linz; Mainwaring;
Share; Viola) a dle některých autorů (Ševcova 1999) představuje základní rozdíl ruského
6
transformačního procesu ve srovnání s jinými zeměmi. Připočteme-li k těmto postřehům již
zmíněný fakt, že se tranzitivní proces odehrával nikoli ve stabilně definovaných státních
hranicích, nýbrž na pozadí rozkladu sovětského bloku (i samotného Sovětského svazu jako
jeho bývalého jádra) a vzniku samostatného Ruska, pak se proces vlastní proměny v ruských
(a dalších postsovětských) poměrech mění ve značně specifický (navíc s bezprecedentním
rozměrem transformace jaderné mocnosti) historický fenomén. Má nesporně obtížná
komparovatelnost s jinými modely a procesy znamenat, že je v případě ruské tranzice nutno
pracovat se zcela autonomní typologií?xii
Při hledání odpovědi na tuto otázku je namístě soustředit se na průběh samotné změny, tedy
na rozpad SSSR na přelomu 80. a 90. let, a na faktory s bezprostředním vlivem na ruský
přechod. Mezi ně je nutno zahrnout na prvním místě přetrvávající, předchozí sociopolitickou
zkušeností formované pojetí moci a státu, charakteristické jednak důrazem na podřízenost a
subordinaci vůči (ne)odpovědnému vůdci-arbitrovi, jednak symbiózou ideologické
zaslepenosti a vágně formulovaných tradic. Jako důsledky těchto jevů je nutno jmenovat
vnímání voleb jako potvrzení personifikace moci, mentální neochotu politických elit
k dialogu a kompromisu a sklon ke konfrontacím. V tomto smyslu lze ruskou tranzici
definovat jako čekání na moment, kdy dojde k překonání dosavadní personifikace
institucionalizací.
V praktické rovině se naznačené momenty (včetně absence očekávatelných “aktérů”) odrazily
ve faktu, že ruská transformace byla zahájena takřka privátně sjednanou dohodou relativně
malé skupiny pragmatiků ze sovětských struktur (Jelcin), schopných respektovat globální
realitu konce Svazu a představit si perspektivní vize (1) suverenity Ruska a (2) nutnosti
ekonomické reformy, s některými částmi formujících se regionálních a lokálních
byrokratických elit a též víceméně solitérními představiteli soudobé demokratické opozice
(Sacharov). A pochopitelně též ve skutečnosti, že se této osobité alianci podařilo v srpnu 1991
překonat odpor reakčně naladěných struktur, reprezentovaných Státním výborem pro
výjimečný stav (GKČP).
Při reflexi ruské tranzice však není klíčovým problémem, zda se přikloníme k zastáncům tzv.
“paktů”, poukazujícím na fakt, že tyto dohody umožňují následnou konsolidaci systému a
přinášejí ve svém důsledku novému režimu kýženou legitimitu (Karl - Schmitter 1991;
Przeworski 1991; Huntington 1995; Ševcova 1999), nebo k jejich odpůrcům (Linz - Stepan
1996), upozorňujícím na pravděpodobnost upadnutí daných zemí do následných vnitřních
problémů. xiii
Ba nejsme nuceni se ani vyslovit k provokativní tranzitologické tezi, že
“demokracie nepotřebuje demokraty” (Rustow 1970). Z hlediska geneze ruského politického
7
systému se totiž jako důležitější jeví skutečnost, že prováděná změna nebyla doprovázena
komplexní dohodou o “pravidlech hry” a představovala neoficiální “dočasnou alianci
okamžitých zájmů” (Sakwa 1999), nevylučující v budoucnu dokonce ani stav “války všech
proti všem”. Zmíněná neformální aliance se tak týkala pouze některých aktuálních, víceméně
praktických otázek (rozpad SSSR a nástupnická role Ruska plus rétorika startu ekonomických
reforem), a naopak se až “štítivě” vyhnula širší reflexi minulosti (především svazové
komunistické, ale koneckonců i carské, viz “přešlapování” kolem tématu role v exilu žijících
Romanovců), neučinila onu proslulou “čáru za minulostí” a neumožnila tak vznik širší, ba
celonárodní konsensuální báze pro systémové reformy.xiv
Právě absence konsensu stran směru dalšího vývoje Ruska způsobila situaci, v níž se
bazírování na demokratickém modelu mohlo jevit jako svým způsobem slabost, pro nové
vládnoucí elity příliš nákladná. V této souvislosti lze hovořit o “problematické tradici” ruské
politiky, která i v současnosti komplikuje v ruských reáliích použití politického kompromisu a
upřednostňuje spíše povrchní přístup k pojmu demokracie, xv
za nímž je viděn “pouze”
relativně široký rejstřík svobod (systémově vedoucí k polarizovaně pluralitnímu uspořádání),
bez adekvátního “povinnostního” zázemí (Ševcova 1999: 482).
Tato atmosféra absence trvalé společenské podpory transformaci následně způsobila, že ruské
reformy, v podstatě veřejností ztotožněné s Gajdarovou koncepcí nástupu tržní ekonomiky,
získaly spíše (především) administrativní charakter a nepřinesly pro širší společenské
struktury okamžité a citelné “efekty”. Jeví se pak logické, že se jejich základem nestala
volebním procesem legitimizovaná elektorátní podpora, nýbrž že byl reformní proces
ztotožněn s privilegovanou rolí byrokracie, nesoucí pohříchu řadu znaků a hodnot sovětské
éry. Na vedlejší koleji se naopak ocitla nejprve při přechodu “shora” “použitá”, následně však
jak z ideové destinace prostředků a cílů, tak z vlastní reformní praxe víceméně “vyloučená”
vrstva intelektuálů-demokratů (navíc tápající, zda se má vůbec o koho opřít). V tomto
prostředí se pak nevytvořilo přirozené klima pro vznik etablované a stabilní střední třídy. Tyto
“subjektivní” okolnosti ruské tranzice pak jsou často doplňovány o upozornění na specifickou
odpovědnost B. Jelcina, úspěšného realizátora pádu komunismu, ale též osoby, která svou
vlastní politickou praxí nasměrovala Rusko k vnitřně konfliktnímu uspořádání (viz nešťastné,
ba neoprávněné pojímání říjnových událostí r. 1993 jako základního systémového znaku
ruské transformace).
Tyto postřehy stran ruského transformačního procesu lze “naroubovat” na klasickou
tranzitologickou debatu o míře závislosti demokracie na ekonomickém rozvoji a prosperitě.
Třebaže teze o jejich plné vzájemné podmíněnosti (Kitschelt 1992: 7-50) byla podrobena
8
citelné kritice, zůstává ekonomická efektivita významnou podmínkou přežití různých typů
režimů, a to nikoli pouze demokratických. Neúspěch ekonomické liberalizace totiž znamená
slabost politických institucí, přičemž ekonomické reformy se stávají důkazem a též symbolem
destabilizace. V takové atmosféře tendují politické elity k autokratickým postupům, navíc
s podporou vrstvy technokratů, kteří v této metodice vidí kýžený model k dokončení
modernizace (Przeworski 1991). Odraz těchto teoretických postřehů v ruských poměrech je
nasnadě.
Na druhé straně žádoucí vznik toho, co politická věda nazývá “občanskou společností”, se ve
světle vývoje některých areálů (viz např. konfuciánská báze nástupu liberální demokracie
v jihovýchodní Asii) nejeví jako nevyhnutelná systémová podmínka demokratizačního
procesu (Ševcova 1999: 498). Není přitom v této souvislosti nutno nikterak polemizovat
s postřehem, že ruské reálie nabízejí spíše nekompletní rejstřík sociálních struktur, které by
mohly na tomto procesu participovat.
A tak se lze při vědomí všech předcházejících poznámek vrátit k původnímu dilematu: je
ruská tranzice posledních deseti let XX. století unikátní, či ne? Na jedné straně se zdá, že
v obecné rovině nemusí reprezentovat svébytný model překonávání levicového totalitního
systému a vybočovat z globálního kontextu geneze postkomunistické střední a východní
Evropy, areálu, který proměňuje i potvrzuje koncepty západní vědy o přechodech
k demokracii: viz model revoluce shora, realizovaný koalicí pragmatiků a technokratů,
víceméně klíčová role starých elit, nebezpečí vlivu rozmanitě formovaných oligarchií atd.xvi
Naopak specifičnost ruských reforem, jak se zdá, spočívá především ve skutečnosti, že svým
způsobem standardní transformační procesy a jevy jsou realizovány v sociálním prostředí,
kterému chybí nejen zkušenost s demokracií jako státní formou, ale dokonce i její, byť
solitérní, zastánci (viz minimální úloha demokratické opozice v sovětských podmínkách), a
které tak logicky v konfrontaci s novými otázkami a problémy (jež sovětský sociální typus
tzv. neznal, neboť je buď ignoroval, nebo mocensky potlačoval - viz národnostní a etnický
kvas, destrukce socioekonomické báze země, ekologická realita) upřednostnilo spíše důvěrně
známá a vyzkoušená zvyková schémata. Radikalita změny a “výzva” očekávání Západu zde
tedy byla konfrontována s (a následně formována) “tíhou” tradice, což se týkalo i některých
institucí, např. armády a silových struktur, které se (na rozdíl od Latinské Ameriky)xvii
jen
neochotně vzdávaly své pokřiveně privilegované pozice ze sovětských dob. Určení směru
budoucího vývoje Ruska tudíž spočívá ve vyřešení dilematu, zda se ruské elity rozhodnou
9
pokusit se adaptovat ruskou společnost na novou situaci, jakkoli charakteristickou řadou tenzí,
nebo se poddají “pohodlí” autokratických metod.
A tak lze jako možné prozatímní, další text “nepředbíhající” shrnutí popisu přechodu Ruska
propojit s klasickou tranzitologickou tezí, jež konstatuje, že ne každý proces tranzice
politického systému musí nutně skončit úspěšně (Przeworski 1991; Merkel 1998: 33-35).
Tento realismus politické teorie, motivovaný zkušenostmi předcházejících přechodových
procesů rozmanitých kolektivních areálů i solitérních příkladů, se právě při deskripci
postsovětských reálií jeví jako jediný možný přístup, umožňující (garantující) úspěch činěné
analýzy. Následující kapitoly by tedy měly nabídnout jednak popis dopadů přechodových
procesů na jednotlivé systémové i mimosystémové aktéry, jednak odpovědět na otázku, do
jakého stavu tyto procesy dovedly Rusko počátku XXI. století.
i
Jako možné komparace se nabízejí (přinejmenším z institucionálního hlediska) Latinská Amerika
(Lijphart - Waisman 1996) a též jihovýchodní Evropa, kde politické elity svou postkomunistickou
tranzitní “modernizaci” propojily, v duchu panujících historických tradic a povědomí jejich
nesmazatelnosti, s upřednostněním národních a etnických práv, kterýžto koncept vedl k opakovaným
válečným konfliktům lokálního rázu, s nepřehlednými náboženskými, etnickými a migračními
následky (Pridham - Lewis 1996).
ii
Toto konstatování obstojí i v souvislosti s debatou o využitelnosti a pozitivech “neokorporativního”
modelu pro transformující se postkomunistické soustavy, která byla s odkazem na renesanci termínu
neokorporativismus v 70. a 80. letech (Lehmbruch - Schmitter 1982) otevřena v sociálních vědách
v první polovině 90. let (Staniszkis 1994).
iii
K historickému vývoji Sovětského svazu viz široká literatura. Např. Hosking, G. A.: A History of
the Soviet Union, Collins, Fontane Press 1985; McCauley, M.: The Soviet Union 1917 - 1991, New
York, Longman 1993; Malia, M.: Sowiecka tragedia. Historia komunistycznego imperium rosyjskiego
1917 - 1991, Warszawa, Philip Wilson 1998; Kenez, P.: A History of the Soviet Union from the
Beginning to the End, Cambridge, Cambridge UP 1999; Sakwa, R.: The Rise and Fall of the Soviet
Union, London, Routledge 1999 a další.
iv
Srovnat lze též termín “elektorátní” demokracie (Duleba - Hirman 1999: 93-97).
v
Pozoruhodné umělecké ztvárnění této skutečnosti (a též jejích následků) viz Kapuscinského kniha
Imperium (Warszawa 1999).
vi
Na rozdíl od Západu, kde se jednalo o oddělené procesy: tamní moderní impéria (francouzské,
britské apod.) vznikala až po etablaci příslušného národního státu.
vii
Toto konstatování neznamená položení rovnítka mezi carskou a bolševickou éru, nýbrž spíše
metodologický postřeh stran obdobného pohledu (přirozeně jinak motivovaného) na roli státu
10
(impéria) z hlediska ruských reálií. O identitu tohoto trendu a jeho konsekvence pro perspektivu
geneze Ruska počátku XXI. století se nicméně vede dalekosáhlý spor (R. Pipes vs. M. Malia).
viii
Nikoli však, jak se zdá, odumírající, a to navzdory některým optimistickým vizím konce věku
ideologií a definitivního vítězství liberalismu (F. Fukuyama).
ix
Perestrojka primárně znamenala přestavbu sovětské ekonomiky ve smyslu přechodu od centrálně
plánované k “tržní socialistické”.
x
Podstatou glasnosti měly být informační otevřenost vůči veřejnosti (včetně zahraničí) a umožnění
svobodné celospolečenské politické diskuse včetně struktur KPSS.
xi
Viz debata o skutečném (podněcujícím, či naopak pasivním) podílu Západu na procesu rozpadu
sovětského komunismu. Takřka radikální stanovisko o roli glasnosti, která “předčila naděje západních
antikomunistů v diskreditaci institucí centrálního plánování”, zaujímá např. J. Gray (1993: 245).
xii
Viz dalekosáhlý rozpor mezi metodologickými možnostmi, které v případě “case-studies” nabízí
komparatistika: “theory-testing” versus “theory-building” (Lijphart 1971: 691-692).
xiii
Nemluvě o problému kritiky tranzitologické metodiky z pohledu výhod a nevýhod využití
areálových studií (Bunce 1995a, 1995b). Naznačenou otázku lze interpretovat právě na diskusi stran
kritiky koncepce přechodů k demokracii T. Lynn Karlové a P. C. Schmittera, jejichž snaha o aplikaci
tranzitologické typologie na (post)komunistický kontext byla mj. postavena na odmítnutí
metodologické “zkratkovitosti” a nedostatečnosti setrvávání na úrovni areálových studií (Karl Schmitter
1991: 269-284).
xiv
Problematická je v této souvislosti interpretace faktu, že Rusko nebylo na začátku 90. let vystaveno
takové vlně nacionální mobilizace, jako většina ostatních postsovětských zemí, což možná zabránilo
vzniku obecného chaosu, předpokládatelného vzhledem ke komplikované etnické struktuře Ruska.
xv
Interpretace role B. Jelcina po r. 1991 je v této souvislosti do značné míry dána subjektivním
pohledem daného autora: od obvinění z trendu vědomé limitace demokratických reforem, přes údajnou
koncentraci na arbitrážní roli, až po “pochvalu” za víceméně demokratický postup.
xvi
V této souvislosti je nutno upozornit na časté komparace ruských reálií s latinskoamerickými
tranzicemi 60. a 70. let. Zda ovšem jde ve smyslu předcházejících poznámek Rusko cestou Latinské
Ameriky zůstává otázkou.
xvii
Zde se v řadě případů prosadil “nový profesionalismus”, znamenající ochotu armády podílet se na
procesu překonávání politické i ekonomické krize, ba dokonce vystupovat v roli garanta ústavy a
stimulátoru modernizace.