FILMOVÁ HERMENEUTIKA Výbor z filmových recenzí 1981-1994 s úvodní studií O hermeneutice Rudolf Starý SAGITTARIUS 9 Dva způsoby myšlení Bylo to někdy na přelomu 70. a 80. let, kdy jsem při studiu Jungovy psychologie2 docházel postupně k poznání, že Jungův myšlenkový přínos nelze zdaleka omezit pouze na oblast hlubinné psychologie (resp. psychiatrie), ale že zasahuje významnou měrou i do oblasti filosofie a světonázoru. Závěr, k němuž jsem nakonec dospěl, byl ten, že Jungovo myšlení se v návaznosti na určité „kabalistické" rysy Freudovy psychoanalýzy3 vyvíjí směrem, který je možno označit jako znovuobjevení nebo obnovu hermeneutického způsobu myšlení4. Svědčil o tom již výběr tematiky u „pozdního Junga", především jeho zájem o alchymistickou symboliku, ale i stále větší důraz kladený na výklad jako na základní expli-kační postup analytické psychologie; ten se vztahoval nejen na sny, ale v zásadě na všechny psychické jevy a komplexy - například na otcovský komplex5 - mýty, pohádky6, umělecká díla atd. Toto směřování Jungova způsobu myšlení je možno vysledovat již v knize Symboly proměny (Symbole der Wand-lung) z roku 1911/12, která představuje jeho první a zásadní pokus o samostatný přístup k psychoanalytičke problematice v konfrontaci s Freudovým „redukčním kausa-lismem", a táhne se jako červená nit celým Jungovým dílem, přičemž jádrem této problematiky je tzv. transcendentní funkce. V Symbolech proměny hovoří Jung výslovně o dvou způsobech myšlení7, z nichž první charakterizuje jako „cílevědomé", druhý jako snění neboli fantasii. První pracuje s „jazykovými prvky" a je namáhavé a vyčerpávající, kdežto druhý probíhá spontánně a je ovládán subjektivními, převážně nevědomými motivy. Tento dvojaký přístup k psychologické problematice tvoří trvalou polaritu Jungova myšlení, a jakkoli se Jung snažil neustálým zdůrazňováním empiričnosti svého vě- 10 Filmová hermeneutika O hermeneutice 11 decko-badatelského stanoviska o přijatelnost a sdělnost svých názorů v rámci tehdejší odborné komunity, těžiště jeho psychologie se stále výrazněji přesouvalo směrem k obraznému způsobu myšlení, v němž nakonec objevil nejvlastnější jazyk psychologie, jímž se psýcha přirozeným způsobem vyjadřuje8. Tento obrazný způsob myšlení zahrnuje takové mentální formy, jako je imaginace, analogie, metafora, paralela, amplifikace a posléze princip synchro-nicity, jenž je svým způsobem shrnuje do jednoho pojmu. Pro dílo „pozdního Junga" je princip synchronicity charakteristický a zcela zásadní. Také zde se pokoušel o spojení pólu pojmové racionality a pólu obraznosti - výrazem toho byla spolupráce s předním světovým fyzikem Wolfgangem Paulim při formulování této teorie - avšak sama myšlenka „nekausální souvislosti" odvolávající se na „ter-tium datur", totiž na společný smysl či význam heterogenních, vertikálně pojatých jevů, vyděruje tuto hypotézu z rámce přísně kausalisticky uvažující vědy. Ocitáme se zde již plně na půdě hermeneutické tradice. Jádrem této hypotézy je prastarý hermeneutický princip korespondencí9 -souvztažnosti makrokosmu a mikrokosmu - vyjádřený v legendární Smaragdové desce Herma Trismegista slovy „Jak nahoře, tak dole". Chceme-li se přiblížit hermeneutice, musíme vzít v úvahu především to, že v její perspektivě má svět zásadně fenomenální ráz: předmět poznání není pouhá „věc" nebo „res extensa", kterou lze zkoumat přímo jako takovou, nýbrž je vždy fenoménem, a to ve vztahu k tomu, co se skrze něj jeví a zároveň mu propůjčuje ráz jevovosti. Fenomény vznikají na základě souvztažnosti (tj. na základě korespondence, analogie, podobenství, synchronicity) s intuitivně nazře-ným prafenoménem (v Go-ethově pojmosloví). U Junga má tento hermeneutický model vzájemného zrcadlení fenoménu a prafenoménu podobu vztahu mezi psychickým jevem a archetypem. Archetyp chápe Jung jako samostatně a spontánně působící preformující sílu („krystalickou mříž- ku"), která je sama o sobě nezjevná (unanschaubar. nelze ji nahlédnout), ale projevuje se (manifestuje se, vychází najevo) v nejrůznějších metamorfózach jednotlivých jevů. Po- i chopit daný psychický jev předpokládá uvést jej do významové souvislosti s odpovídajícím (korespondujícím) archetypem, a z této souvztažnosti usuzovat na jeho vlastnosti. Poznání je tedy založeno na porovnávání významů, které má vždy dva póly: fainomenon a noumenon (Platón), fenomén a prafenomén (Goethe), psychický jev a archetyp (Jung). V jednom interview z 50. let označil nakonec Jung tento postup jako „srovnávací fenomenologii mysli", resp. „srovnávací morfologii psychických obrazů"10. Má-li skutečnost z hermeneutického hlediska fenomenální ráz, pak poznání má vždy charakter výkladu, a to především v tom smyslu, že každý jev je vždy již určitým „vyložením"11 (tj. rozvinutím, manifestací, nebo novopla-tónsky řečeno „vystoupením" či „vylitím") svého potencionálního archetypového významového jádra, a proto je možno jej pochopit jen sledováním procesu morfogeneze, v jehož průběhu vznikl čili byl prvotně „vyložen". To je důvod, proč Platón označuje hermeneuta - když charakterizuje úlohu rapsodů přednášejících díla básníků - za „interpreta interpretů", což podle mého názoru platí i v obecnějším smyslu. Hermeneut je vykladač-interpret Q í světa sledující (druhotně), jak se svět v rámci morfogeneze dynamicky a spontánně, případně za tvůrčí spoluúčasti člověka (prvotně) „vykládá" - tj. vyjevuje, manifestuje, „vystupuje" - ze svého archetypového jádra; jinak řečeno, rozvíjí svůj genetický kód, existenciální scénář, implikátní-svi-nutý řád (jak označil tento proces současný fyzik David Bohm). Z hermeneutického hlediska se tedy svět sám „vykládá", „vyjadřuje se", „promlouvá" - není němou a pasivní karteziánskou „res extensa": má svou vlastní řeč, která se v hermeneutické tradici označuje jako signatura rerumn. Vyložit tuto řeč - tento „logos" - je úkolem interpreta-her-meneuta. 12 Filmová hermeneutika I Úvahy zaměřené tímto směrem mne nakonec přivedly k závěru, že protikladná polarita pojmového a obrazného způsobu myšlení, jejíž skromný počátek bylo možno zahlédnout již ve zmíněné Jungové knize Symboly proměny, tvoří v dějinách evropského myšlení základní model dvou protikladných, svým významem však rovnocenných a vzájemně se doplňujících (komplementárních) modů myšlení. První z nich lze označit jako vědeckotechnický - kryjící se v podstatě s metodologií novověké přírodovědy, druhý jako hermeneutický - navazující na tisíciletou tradici hermetické filosofie. K základním protikladným atributům uvedených dvou způsobů myšlení patří zejména tyto: Způsob (forma, modus) myšlení Vědeckotechnický Hermeneutický Pojem Obraz Vysvětlení Výklad, interpretace Redukce Amplifikace Funkce Smysl Analýza Syntéza Dílčí aspekty Celistvost (holismus) Znak Symbol Lineární čas Cyklický čas Kausalita Analogie (synchronicita) Statistika Typologie Kvantita Kvalita Konkretismus Metafora Objektivismus Prožívání, zakoušení Horizontalita Vertikálna Přírodověda Náboženství, umění, human. vědy Alopatie Homeopatie „Vědění je moc" Katarze O hermeneutice 13 Tyto dva způsoby myšlení tvoří dvě nerozlučné stránky jednoho integrálního celku, tak jako veškeré jsoucí je vždy dvojí: kosmos-chaos, bytí-nicota, dobro-zlo, den-noc, muž-ské-ženské, jang-jin, aktivní-pasivní, dávání-přijímání, kladné-záporné, přitažlivost-odpudivost, vědomé-nevědo-mé, zjevné-nezjevné, krásné-ošklivé, světlo-tma, levá hemisféra lidského mozku-pravá hemisféra atd. Hermeneutické myšlení představuje původní maternální (lunární) modus vědomí, který nepřestal existovat ani poté, co dal vzniknout paternálnímu (solárnímu) modu vědomí. Zůstává jeho trvalým základem a v zájmu integrity a celistvosti člověka je životně nezbytné, zejména v současné civilizačně pokročilé době, respektovat jeho rovnocennost a komple-mentárnost ve vztahu k vědeckotechnickému myšlení. Vědeckotechnickému myšlení jinak hrozí degenerace v jednostranný, zploštělý a bezduchý positivismus, se všemi negativními důsledky na současnou kulturu a civilizaci. Při poznávání světa lze jako východiska použít kterýkoli z těchto dvou přístupů, v závislosti na charakteru zkoumaného předmětu a na záměru, jejž poznání sleduje. Při řešení technických civilizačních problémů je nasnadě sáhnout k vědeckotechnickým postupům, zatímco hermeneutický postup se nabízí při řešení otázek týkajících se lidské existence - počínaje například výkladem mýtu o Oidipovi nebo podobenstvím o cestě učedníků do Emauz, pohádky o Perníliové chaloupce, Shakespearova Hamleta, Bergmano-vy Podzimní sonáty a konče otázkou, kdo je člověk, jaký je smysl jeho života a v čem jsou příčiny jeho psychických, existenciálních a politických problémů. Je tomu podobně jako v případě dvou vzájemně se vylučujících přístupů k vysvětlení fenoménu světla v moderní fyzice, které se oba pokládají za stejně oprávněné, a tedy komplementární (vzájemně se doplňující): světlo se jeví buď jako vlnění, nebo jako elementární částice, v závislosti na tom, jaké stanovisko předem zaujmeme při zkoumání tohoto fenoménu a jaké přístroje k tomu použijeme. 14 Filmová hermeneutika O hermeneutice 15 Obdobně je možno chápat komplementaritu vědeckotechnického a hermeneutického prístupu i při zkoumání jednoho a téhož předmětu. Neexistuje žádný rozumný důvod, proč by se například na procesu léčby nemohla vedle vědecké medicíny podílet také homeopatie a naopak. Závisí na účelu a nakonec vždy na účinnosti zvolené léčby, který z těchto postupů má mít přednost. Největším nebezpečím je v tomto ohledu, jak na to upozorňoval zejména Jung, jednostrannost, zvláště pak agresivně prosazovaná jednostrannost, která nakonec ústí v rozštěpenost lidské mysli, se všemi tragickými důsledky, o jakých v souvislosti s kompenzačními vlivy kolektivního nevědomí na lidský život a dějiny hovoří právě Jungova analytická psychologie. Philosophia Hermetica Charakteristické znaky těchto dvou způsobů myšlení, které jsem zde načrtl a kterých se zčásti dotkneme v souvislosti s výkladem tzv. „Goethova způsobu myšlení" (Goethes Denkweise), nebylo snadné na počátku 80. let studovat, především z důvodů nedostatku příslušné literatury i chybějících osobních kontaktů. Jestliže bylo obtížné zabývat se hermetickou filosofií, pak hermeneutika jako „umění výkladu" nabízela přece jen jisté možnosti, především díky Gadamerově iniciativě, která otázku hermeneutiky udržovala na pořadu soudobého filosofického myšlení. Výsledky - samozřejmě jen velmi omezeného - studia hermeneutiky, jemuž jsem se tehdy věnoval, mne však naprosto zklamaly. Mělo to četné příčiny, z nichž jedna výrazně převažovala - a soudě podle nedávno vydaného českého překladu knihy Jeana Grondina Úvod do hermeneutiky12 - trvá dodnes. Touto příčinou je zúžené pojetí hermeneutiky samé, což se podle mého názoru rovná neúnosné redukci, ba přímo deformaci hermeneutického myšlení i výkladu. Jean Grondin se ve své knize při rozboru základních pojmů hermeneus a hermeneutike zmiňuje o tom, že význam těchto slov byl v dějinách filosofie spojován také s řeckým bohem Hermem a píše: „Tato souvislost je asi příliš zjevná na to, aby byla též pravdivá. V novější filologii se na ni téměř všude nahlíží s přezíravou skepsí. Zatím se však nedokázal obecně prosadit žádný lepší výklad, takže otázka po původu významového pole slova hermeneuein zde musí zůstat otevřena."14 Jak z toho citátu, tak z celkového pojetí Grondinovy knihy vyplývá, že ze zorného pole autora zmizel celý jeden proud hermetismu, který je podle mého názoru pro určení hermeneutiky podstatný a neodmyslitelný, totiž tisíciletá tradice hermetické filosofie spojovaná právě s bájným Hermem Trismegistem, s antickým Corpus Hermeticum, novoplatónskou filosofií a zejména s renesanční philosophia hermetica vyskytující se pod nejrůznějšími názvy, například jako philosophia perennis, prisca theologia, philosophia occulta, ale také s alchymií, rosikruciánstvím, kabalou atd. V důsledku této redukce vypadla z dějin hermetismu jména takových významných myslitelů, jako je Plótínos, Proklos, Plútarchos, Raymundus Lullus, Mikuláš Kusánský, Cornelius Agrippa, Robert Fludd, Pico della Mi-randola, Marsilio Ficino, Giordano Bruno, Paracelsus, Atha-nasius Kircher ad.; v době rozvoje novověké vědy pak Ange-lus Silesius, Emanuel Swedenborg, Leibniz, tvůrce homeopatie Samuel Hahnemann a především největší hermeneutický myslitel novověku, J. W. Goethe, nemluvě už o Freu-dově psychoanalýze a Jungové analytické psychologii. Do této tradice patří nesporně také židovská kabala a chasi-dismus, v němž se kabalistická tradice snoubí s určitými křesťanskými prvky. J. Grondin se ve svém historicky pojatém Úvodu sice nemůže vyhnout zmínce o Filónovi, Órige-novi a Augustinovi, ale jeho přehled vývoje hermeneutického myšlení od Luthera k Diltheyovi a nakonec ke Gadame-rovi se důsledně vyhýbá právě těm atributům, které jsou typické pro hermeneutickou větev evropského myšlení.