Doporučená literatura: 

JOHNSON, Dave. Jak využívat digitální fotoaparát. Praha: Softpress, 2004. 382 s. ISBN 8086497577. 

SHEPPARD, Robert. Škola fotografování : digitální technika. Praha: Sanoma Magazines, 2003. 164 s. ISBN 8070262559. 

NEFF, Ondřej, Jan BŘEZINA a Petr PODHAJSKÝ. Fotografování s digitálním fotoaparátem. Praha: Institut digitální fotografie, 2003. 96 s. +. ISBN 80-903210-1-1.

FREEMAN, Michael. DSLR: naučte se používat digitální zrcadlovku. 2., upr. a dopl. vyd. Brno: Zoner Press, 2012.  256 s. ISBN 978-80-7413-191-2.

• Při fotografování v předmětu budeme používat digitální zrcadlovky, případně bezzrcadlovky. Proč? Tyto přístroje nabízí pokročilejší nastavení, která nám lépe umožňují reagovat na podmínky při fotografování. Od kompaktních fotoaparátů a mobilních telefonů je odlišuje větší čip, díky němuž můžeme pořídit kvalitnější obraz. U těchto přístrojů je také samozřejmostí možnost měnit objektivy a přizpůsobit se tak fotografované scéně.
  Tyto přístroje mají také větší dynamický rozsah a umí zachytit mnohem jemnější detaily. To samé platí o objektivech. Čím kvalitnější výstup potřebujeme, tím lepší objektiv je potřeba použít. 
  

• Fotografická technika ale není zdaleka vše. Dobrá fotografie je především prací fotografa - záleží na tom, jak dobře zná svou techniku a umí ji ovládat a jak dobře má osvojenou kompozici a práci se světlem. Těmto tématům se budeme věnovat v samostatných lekcích

Fotoaparát – krátké intro

• Fotoaparát je velmi sofistikovaná krabička pro záznam světla. Skrze objektiv jsou při každém stisku spouště světelné paprsky přiváděny na čip objektivu (dříve na filmový negativ), kde "promítají" obraz před fotoaparátem.

• Fungování DSLR (Digital Single-Lens Reflex ) - když zmáčkneme spoušť, odklopí se zrcátko, které odhalí čip, na nějž promítáme obraz. V "klidovém" režimu zrcátko odráží obraz do hledáčku.

• Bezzrcadlovky a kompakty zrcátko nemají a v jejich hledáčku či na LCD displeji je obraz pouze simulovaný. Díky technologickému pokroku ale zejména bezzrcadlovky dosahují kvality DSLR, i proto se s nimi častěji setkáte u profesionálních fotografů a můžete s nimi fotografovat i během kurzu.

• Zjednodušeně: čím větší čip fotoaparát má, tím více umí zpracovat světelných paprsků a tím je obraz kvalitnější. Profi fotoaparáty mají většinou tzv. full-frame (čip velikosti kinofilmového políčka). Vhodný je ale i APS-C (menší velikost s tzv. crop faktorem - číslem, které vyjadřuje poměr zmenšení oproti full frame).

• Výřez fotografované scény se odvíjí od ohniska objektivu (o tom dále).

• Kvalita obrazu závisí nejen na kvalitě a velikosti čipu, ale i na kvalitě nasazeného objektivu.

• Jakkoliv to zní banálně, vždy si předem před focením zkontrolujte stav baterie a dostatečné místo na paměťové kartě (a taky, že jste si ji nezapomněli do fotoaparátu vložit :) ). V ideálním případě noste vždy minimálně jednu náhradní baterii a jednu náhradní paměťovou kartu.

• Dávejte si pozor na prudké změny teplot, kvůli kterým může ve fotoaparátu kondenzovat voda a poškodit elektroniku. Např. pokud se vracíte zvenku z chladného a zejména mrazivého počasí, nechte vždy fotoaparát po nějakou dobu aklimatizovat v brašně.

• Čtěte manuál, ošahejte si všechna tlačítka. Fotoaparát se naučte ovládat prakticky poslepu pohmatu. Zejména v reportáži budete vděční za každou vteřinu :)

• Budeme si snažit maximum věcí nastavit vždy sami, pokud to tedy jde, uzpůsobte si funkce tlačítek na fotoaparátu tak, abyste měli nejdůležitější nastavení co nejsnáze přístupné. (Typicky kolečka na gripu vpředu ovládaná ukazováčkem a vzadu palcem apod.)

• Po vyfocení fotografie zkontrolujeme. Neznamená to, že se po každé fotografii koukáme na displej, tím bychom se zdržovali. Jsou ale věci, kterých si v hledáčku při fotografování nevšimneme. Zpětně však můžeme odhalit mnoho chyb (nevhodné pozadí, nevyhovující kompozice, předměty trčící lidem z hlavy, přesvětlené nebo příliš tmavé snímky apod.). Čím čistší a přesnější práce v terénu, tím méně práce v postprodukci. 

Expoziční režimy – proč je (ne)požívat

• Zapomeňte na automat. V automatickém režimu nemáte žádnou kontrolu nad tím, jak fotoaparát scénu vyhodnotí. V neutrálních světelných podmínkách to sice může jakž takž dopadnout dobře, ale jakákoliv výchylka velmi pravděpodobně skončí debaklem.

• Mimo automatický režim fotoaparáty běžně disponují dalšími režimy:

• Scénické režimy (portrét, krajina apod.) – jen převlečený automat, pro nás další špatný sluha

• P (Program) – variace automatiky, můžete "přeskakovat" mezi různými variantami nastavení. Vhodný pro rychlou práci za poměrně dobrých světelných podmínek, ale je matoucí, pokud fotoaparát neumíte plně manuálně používat. Raději si jej opět nevšímejte.

• Av/Tv – prioritní režimy, kdy manuálně určujete část nastavení a zbývající hodnoty se s ohledem na vaši volbu "dopočítají". Podobně jako režim P může ulehčit práci, ale předpokladem je znát principy manuálního nastavení.

• M - manuální režim – vše si nastavíte sami, podle toho, jak potřebujete.

• Budeme vždy fotit na manuál. Zkoušejte si různá nastavení, dívejte se, jak to ovlivňuje výsledek. Postupně se naučíte poměrně rychle a poměrně přesně odhadnout, jaké nastavení budete při konkrétní příležitosti potřebovat.

Menu – co nastavit

• Kvalita obrazu - první věc, kterou si nastavte a mimo výjimečné situace neměňte, je kvalita fotografií - RAW.

• RAW (z angl. "surový") je nekomprimovaný obrazový formát, který nám umožňuje ponechat si všechny původní informace o dané fotografii, tak jak je fotoaparát zaznamenal.

• Pokud byste zvolili JPEG (či jiný komprimovaný formát), při každém snímku byste přišli o značnou část detailů a výrazně si tím snížili možnost pozdějších úprav v počítači.

• Zároveň nám RAW umožňuje fotografie tisknout v mnohem větší velikosti za dobré kvality. Např. pro portrét doplňující rozhovor se známou osobností na celou A4 v příloze tisku by JPEG byl svou kvalitou nepostačující.

• single shot/kontinuální snímání

• v reportážní praxi se vám často může hodit tzv. režim kontinuálního snímání, kdy při podržení tlačítka spouště můžete pořídit několik expozic za sebou ve velmi rychlém sledu

• single shot = při zmáčknutí spouště se "vyrobí" pouze jeden snímek a pokud chcete pořídit další, musíte spoušť zmáčknout znovu

• vyvážení bílé

• většinou můžete nechat na AUTO či na některý z přednastavených režimů (Denní světlo, Oblačno, Žárovky apod.)

• v dalších lekcích si ale povíme, jak vám některé světelné podmínky mohou zamotat hlavu a jak se s tím dá poprat

Ostření a zoomování

• automatické ostření:

• většinou je rychlejší a pohodlnější (přesnost a rychlost závisí na kvalitě používané techniky, ale také na způsobu nastavení ostření)

• pro běžné fotografování je nejvhodnější

• existuje několik režimů - zónové, na střed, bodové apod.

• ostříme na konkrétní bod - chceme si co nejpřesněji vybrat, jakou část obrazu má objektiv zaostřit

• ostření na bod:

• ve fotoaparátu si vybereme konkrétní bod (nejčastěji ve středu nebo blízko středu)

• některé fotoaparáty umožňují také zvolit si velikost bodu

• každý typ fotoaparátu může mít různě jemnou síť bodů, na něž můžeme ostřit

• pomocí příslušného ovládacího prvku můžeme v průběhu fotografování měnit ostřící bod podle toho, kam chceme zaostřit (kolečko, joystick či kombinace tlačítek)

• někdy je ale rychlejší ponechat ostřící bod na jednom místě, namířit jej na místo, které chceme mít ostré, přidržet spoušť a poté nakomponovat a snímek vyfotit

• ruční ostření:

• ovlivňuje ho velikost hledáčku/displeje (ne vždy nám umožňuje vidět obraz dostatečně přesně)

• vyžaduje větší soustředění (unavené oči nás mohou zradit)

• zoom:

• u zrcadlovek není důvod nevyužívat - zoom je optický nikoliv digitální jako u levných kompaktů a mobilů, kvalita obrazu tedy nepřichází k úhoně

• nejlepší zoom jsou ale nohy :)

• pevné objektivy jsou často kvalitnější

• obraz vypadá jinak „nazoomovaný“, než když si k němu dojdete

Blesky

• zabudovaný blesk natropí víc škody než užitku - nedosvítí daleko, vytváří přepaly, ostré stíny, není vhodný

• externí blesky umožňují odrážet a rozptýlit světlo a dosáhnout tak lichotivějšího osvícení scény a portrétovaných

• nemáte-li blesk a fotíte v nedostatečném osvětlení, improvizujte, vymyslete záběr tak, abyste jej nepotřebovali

Objektivy

• mezi fotografy nazývané "skla" 
• jsou to soustavy čoček 
• každý objektiv má svou ohniskovou vzdálenost, která určuje zorný úhel záběru

Ohnisková vzdálenost 

- je to vzdálenost mezi středem čočky a rovinou, na kterou jsou zaostřeny objektivem soustředěné paprsky (kde se protínají všechny přímky, které projdou čočkou).

• pevné objektivy mají pevnou ohniskovou vzdálenost (24 mm, 50 mm, 85 mm) 
  

• zoom objektivy mají proměnlivou ohniskovou vzdálenost o určitém rozpětí ( 24-50 mm, 50-200 mm, 70-300 mm)

• 50 mm je ohnisková vzdálenost, která zhruba odpovídá pohledu lidského oka

• širokoúhlé objektivy:

• menší než 50 mm

• zabírají širší úhel

• v krajích často zkreslují obraz (extrém je tzv. rybí oko s typickým kruhovým zakřivením)

• teleobjektivy:

• vyšší než 50 mm

• zabírají užší úhel

• ohniska okolo 85 mm se často využívají pro portréty

• čím delší ohnisko, tím více hrozí rozmazání obrazu vlivem třesoucích se rukou (tady pomáhá stativ)
  
  

                                                                                                                                                                zdroj: https://moje.tajemno.net/ 

Zoom a ohnisko objektivu

               

Ohnisková vzdálenost 16mm                           Ohnisková vzdálenost 135mm

Rozdíl v perspektivě při použití širokoúhlého objektivu a teleobjektivu 
- při použití teleobjektivu si jakoby "přitáhneme" pozadí, zplošťujeme perspektivu - zdánlivě se snižují vzdálenosti mezi
  jednotlivými prvky v obraze směrem od divák = TELEOBJEKTIVY PERSPKTIVU POTLAČUJÍ.

- čím kratší ohnisko (širokoúhlý objektiv), tím blíže musíme k jít k fotografovanému objektu, aby hrál v obraze dominantní
  roli (a tím umenšit pozadí), perspektivu tak spíše zdůrazňujeme - kratší ohniska více vtahují diváka do děje = ŠIROKOÚHLÉ OBJEKTIVY PERSPEKTIVU ZDŮRAZŇUJÍ.

- na změnu perspektivy dávejte pozor u zoomování - někdy je vhodnější udělat pár kroků, než použít zoom

- za reportážní ohnisko je obecně považováno 35 mm - poskytuje dostatek prostoru pro zachycení kontextu děje

- u portrétů volíme spíše delší ohniska, okolo 85 mm - široká ohniska nehezky deformují tvář, pokud je pro nás ale důležité i
   prostředí portrétovaného, můžeme zvolit ohnisko kratší (např. fotíme umělce v jeho ateliéru)

                                                                                                                                                                          zdroj: www.foto-manie.cz 

Stativ

• Stativ (angl. tripod = trojnožka) má tři teleskopické nohy, jejichž výšku si nastavíme podle potřeby. Taky uprostřed vysouvací a naprosto nestabilní tyč.

• Nemusíme vždy mít foťák ve výšce našich očí. Fotograf je gymnasta, někdy pro dobrý záběr leží na zemi, jindy trénuje dřepy, jindy leze na štafle. Úhel, pod kterým fotku vyfotíte, nese význam – myslete na to. Obecně nechcete lidem zabírat dvojité brady, pohledy do nosních dírek a lesknoucí se brýle.

• Na stativu je vodováha. Zkontrolujte si, že je bublinka pěkně uprostřed a stativ tedy stojí rovně. Což bohužel ještě neznamená, že bude rovně i vaše fotka.

• Když fotíte, ujistěte se, že dveře v pozadí záběru nepadají na stranu, stromy nerostou jedním směrem a věž kostela nepřipomíná šikmou věž v Pise.

• Fotoaparát se na stativ upevňuje pomocí destičky, kterou přišroubujete naspod fotoaparátu.

Pokud není senzor vystaven světlu v dostatečné míře, vznikne tmavý, podexponovaný snímek - obrázek č. 1.
Naopak při nadměrné expozici snímače světlem dojde k přesycení světlocitlivých buněk snímače a vznikne přeexpozice - obrázek č. 3. Při ní se může na části snímku ztratit veškeré kresba (vznikají tzv. "přepaly," které jsou prakticky neopravitelné).

• korektní expozice je taková, při níž zachytíme dostatečné množství světla tak, aby byla vyvážená z hlediska jasů (to je někdy opravdu obtížné)
  

• přeexponovaná (nebo také přepálená) fotografie je přesvětlená, detaily se ztrácí ve vybělených částech snímku

• podexponovaná fotografie je příliš tmavá, nezaznamenali jsme dostatek světla

• vždy je lepší fotografii mít spíš lehce podexponovanou než lehce přeexponovanou - z tmavých částí dokážeme v RAW ještě něco "vytáhnout", kdežto "vypálená" místa už mnohdy žádné detaily neobsahují

• expoziční krok - vyjadřuje určité množství světla, není důležité jej přesně znát, ale je třeba rozumět tomu, že pokud o jeden "krok" snížíte např. čas expozice, je potřeba tento krok jinde a jiným způsobem přidat, aby výsledný obraz zůstal správně exponovaný

• jak kontrolujeme expozici ve fotoaparátu? fotoaparát má uvnitř sebe expozimetr, při focení sledujeme jeho ukazatel a snažíme se, aby se ustálil na nule, nebo co nejblíže nule

• běžně se snažíme dosáhnout časů okolo 1/160 s a kratších (1/200, 1/250...)

• velmi krátké časy využijete zejména při ostrém slunci (1/500, 1/1000...)

• dlouhé časy - dochází při nich k rozmazání obrazu, což se může např. hodit pro vyobrazení pohybu (1/8 s, 1 s i 30 s), je třeba často použít stativ (jinak se vám z fotografie stane opravdu jen šmouha)

• rozdíly mezi jednotlivými časy v nastavení fotoaparátu odpovídají jednotlivým expozičním krokům

• menší clona = větší otvor, kterým propouštíme světlo na snímač

• tzn. propouštíme VÍCE světla

• důsledkem je také to, že menší část snímku bude zaostřená (proto je důležité opravdu přesně vybrat, kam má fotoaparát zaostřit) - zbytek fotografované scény bude rozostřený --> tzv. malá hloubka ostrosti

• typicky velmi nízké clony (a tedy velké otvory a nízkou hloubku ostrosti) využíváme u portrétu, kdy nám umožní "oddělit" portrétovaného od pozadí

• f/1,8 ... f/2,2 ... f/3,5 … f/4

• vyšší clona = menší otvor, kterým propouštíme světlo na snímač

• tzn. propouštíme MÉNĚ světla

• čím vyšší clona, tím větší část snímku bude zaostřená a tím více bude snímek detailnější --> vysoká hloubka ostrosti. (Pozn. často tím ale také vyniknou i různá smítka na snímači apod.)

• f/11, f/16, f/22

• FOTO
• f/8 je taková zlatá střední cesta vhodná pro běžnou reportážní praxi 
  

• při vyšším ISO fotoaparát umí ze scény "vytáhnout" více světla (hodí se v interiéru, v noci a kdekoliv, kde je méně světla)

• má to ale svou cenu - čím vyšší je ISO, tím více se do fotografie dostává obrazového šumu, výsledkem jsou zrnité fotografie s horším podáním detailů i barev

• ISO 100, 200, 400 až třebas 25 600

• moderní zrcadlovky a bezzrcadlovky umí šum redukovat i při vysokých hodnotách ISO (např. 6400), počítejte ale s tím, že šum může být znatelný např. i při ISO 800

• většinou je "bezpečné" fotit i při ISO 3200, u lepších přístrojů i více

  Závislost clona – čas – citlivost (expoziční trojúhelník)

  = změna jednoho z těchto expozičních parametrů si vynucuje změnu jiného parametru (pokud má expozice zůstat stejná) 
  

  DIAGRAM – expoziční trojúhelník:

• clona a čas přímo ovlivňují podobu fotografie

• citlivost je pomocný faktor, který nám umožňuje větší variabilitu v kombinování clony a času

• pomocí clony regulujeme hloubku ostrosti (jaká část obrazu bude ostrá a jaká bude rozmazaná)

• pomocí času reprezentujeme pohyb (krátkým časem ho "zmrazíme", dlouhým časem přidáváme dynamiku pomocí rozmáznutí fotografie)

• ISO umožňuje zachovat krátké časy či vyšší hloubku ostrosti (malou clonu) i při horších světelných podmínkách

• Příklad: Ve výchozí expozici máme clonu f/8, čas 1/125 a ISO 400. Rozhodneme se využít nižší hloubky ostrosti a snížíme clonu na f/4. Pokud bychom už nezměnili další parametry, obraz přeexponujeme. Musíme tedy o stejný počet expozičních kroků upravit buď čas nebo clonu. Mezi clonou f/8 a f/4 jsou dva celé expoziční kroky (pozn. ve fotoaparátech vidíte ještě jemnější rozlišení na mezikroky), a proto o dva celé kroky snížíme čas - zkrátíme jej na 1/500.

Podexpozice text

• fotoaparáty nemají schopnost pojmout tak široké dynamické rozsahy jako lidské oko

• pokud je tedy scéna příliš kontrastní (obsahuje opravdu hodně tmavá i hodně světlá místa), je problematické najít korektní expozici - buď máme ve světlých místech přepaly, nebo nám v tmavých místech zanikají detaily

• pomoci nám může např. použití externího blesku nebo přechodového filtru a nebo snížení ISO (čím menší ISO, tím menší šum). Statické věci můžeme také fotit technikou HDR.

Proto:
Nefotografujte proti oknu! A nefotografujte ani venku proti světlu.
Předmět bude nedostatečně osvětlený a naopak pozadí bude přesvícené.

Web IMG 0345

Jednou z možností je využití režimu HDR. 

Web IMG 2 HDR

zdroj: https://www.amaze.cz/kdy-nejde-fotografovat/

• nejčastěji jde zobrazit u přehrávání fotek nebo v postprodukci v editorech, ale také v živém náhledu (nebo u bezzrcadlovek i v el. hledáčku)
  

• zleva doprava zachycuje průběh od nejtmavšího k nejsvětlejšímu bodu fotografie

• v ideálním případě je graf histogramu rovnoměrně rozložen mezi těmito body

• pokud je na jedné straně "useklý", fotografie obsahuje podexponovaná místa (zaříznutí nalevo) nebo přeexponovaná místa (zaříznutí napravo)

• na displeji fotoaparátu nemusíte vždy úplně jasně vidět, zda je fotka dobře naexponovaná (např. vám na něj svítí slunce) - histogram je pomůcka, jak si to ověřit

Zlatý řez a pravidlo třetin

• základní kompoziční pravidlo

• obraz svisle i vodorovně rozdělíme na třetiny, v průsečících těchto čar se nachází zlatý řez

• hlavní motiv se snažíme umisťovat právě do zlatého řezu, tedy posunout jej od středu směrem k jednomu ze čtyř průsečíků

• jako nejvhodnější je obecně považován pravý dolní průsečík (vychází to z toho, že čteme zleva doprava a shora dolů)

  

  06 zlaty rez

150904 01 101 ZPS zlaty rez

• Při fotografování portrétů ale hlavy fotografovaných  umísťovat do horních průsečíků, ať nad sebou nemají moc prázdného místa!!

Spatne

Spravne

• pokud do zlatého řezu umisťujeme osobu, obvykle se snažíme, aby její pohled směřoval spíše "dovnitř" fotografie (tzn. bude obličejem i postojem mírně či více natočená tam, kde je před ní více prostoru k druhé straně obrazu)

• 

  Tretiny 3

• do opačné třetiny je někdy vhodné umístit vedlejší motiv dokreslující scénu - dosáhneme tak vyváženého obrazu a „3D“ dojmu

• dělení obrazu na třetiny využijeme např. také při umisťování horizontu do obrazu (umístění horizontu do středu se obvykle považuje za chybu)
  
  

Středová kompozice

• běžně nevhodná (je statická, banální)

• existují ale situace, kdy se hodí (především široké celkové pohledy na architekturu - zdůrazní symetričnost staveb, působí důstojně)

• pokud se využívá, vyžaduje promyšlené zacházení (filmy Wese Andersona!)
  
  
  
  

Dojem 3D ve 2D

• hlavní motiv nestojí sám o sobě v prázdném prostoru - je umístěn v nějakém pozadí, ale nesmí se v něm ztrácet, např. u portrétované osoby nefotíme jen tak "u zdi", ale portrétovaného postavíme do vhodného prostoru a s pomocí nízké hloubky ostrosti pozadí rozostříme a posílíme tím důležitost portrétovaného v obraze (fotografie má dva plány - hlavní motiv a pozadí)

• pro zvýraznění hloubky prostoru můžeme přidat třetí plán - objekt či osobu do popředí, takto jsou komponovány klasické záběry rozhovoru dvou osob ve filmu točené přes rameno - jedné z osob vidíme do tváře a v popředí máme rozostřené rameno a kousek hlavy osoby, s níž portrétovaný mluví

• využívejte vodící linie - diagonály, s-křivky, které "vedou" divákovo oko ve fotografii směrem k hlavnímu motivu nebo směrem po prostoru

Chyby, kterých se vyvarujte

• předměty, které lidem "rostou" z hlavy (dávejte si pozor, abyste nefotili člověka, když přesně za ním je sloup nebo jiný objekt - ve fotografii se obraz "slije")

• lidé uříznutí v kloubech (pokud hrany fotografie protínají kolena, zápěstí nebo jiné klouby, nepůsobí to dobře)

• padající horizont (zkontrolujte si, že máte horizontální linii v obraze vodorovnou se spodní hranou fotografie)

• rušivé prvky v obraze (dávejte si pozor, abyste do fotografie nezahrnuli něco, co na sebe může strhávat pozornost - např. ošklivé topení u portrétu, snažte se držet kompozici "čistou")

• nelichotivé podhledy (pozor, abyste někomu nezáměrně nevytvořili dvě brady navíc)

• nevhodné nadhledy (děti, zvířata, postavy, které sedí, se snažte fotit na úrovni očí, aby fotografie působily přirozeně)

• vhodné nadhledy - mírný nadhled Vám naopak pomůže při fotografování silnější osoby. Pokud ji vyfotíte z nadhledu, často na výsledné fotografii vypadá o pár kilogramů nižší.

• zvláště u reportáže střídejte velikosti záběru - vyprávíte příběh a chcete ho zachytit s jeho detaily i kontextem, experimentovat s velikostí záběru však můžete i u portrétu

• celek - ukazuje postavu nebo postavy v jejich prostředí, ukazuje širší kontext situace (velký celek už potlačuje postavu jako takovou a soustředí se především na zobrazení prostředí a kontextu situace - např. široký záběr na masu lidí na demonstraci)

• polocelek - vidíme celou postavu, jejíž velikost udává velikost záběru, prostředí už jen dobarvuje scénu

• polodetail - postavy jsou zabrané cca od pasu nahoru

• detail - soustředí se na tvář člověka nebo jiný detailní prvek dění

Fotíme vždy do RAW formátu - zachovává informace, tak jak byly na čip zaznamenány. Volbou některého z komprimovaných formátů bychom o část informací přišli a to by nám také výrazně znesnadnilo následnou postprodukci fotografií.

Softwaru na úpravu fotografií je samozřejmě více než Photoshop či Lightroom od firmy Adobe (např. české Zoner Photo Studio, Capture One a jiné). Liší se především kvalitou algoritmů, které provádí jednotlivé úpravy. My budeme provádět ale základní "neinvazivní" úpravy. V jednotlivých programech tak budou kvalita provedení i ovládání velmi podobné.

Veškeré úpravy, které budeme provádět, budou spíše korekcemi a drobným doladěním. Pracujeme s reportážní fotografií, chceme se tedy co nejvíce přiblížit skutečnému podání reality (v barvách, v perspektivě apod.). V umělecké oblasti jsou samozřejmě hrubší zásahy "povoleny", my je ale dělat nebudeme. Zároveň by vaším cílem mělo být nafotit fotografie tak dobře (ve smyslu expozice a kompozice), abyste postprodukcí už nemuseli trávit mnoho času. Raději udělat třebas krok dopředu, než si říci, že to později oříznete (zase ztrácíte pak čas i data!). Zachránit se sice dá leccos, ale mnohdy to také stojí nějakou tu kvalitu a přesvědčivost obrazu.

Srovnání linií

Srovnání linií potřebujeme např. když:

• jsme si neohlídali, že máme správně horizont fotografie, a snímek nám "padá"

• jsme nucení fotit vysoké budovy z podhledu

Můžeme buď použít automatické srovnání linií (plně automatické, na horizont, na vertikálu) anebo sami vybrat linie, podle nichž se má snímek srovnat. Případně můžeme použít posuvníky svislého a vodorovného srovnání či otočení. Často také lze zobrazit pomocnou mřížku, která nám práci může usnadnit.

Pokud snímek vyžaduje srovnání linií, vždy jej děláme dříve než případný ořez fotografie. Při srovnání linií často totiž k nějakému ořezání snímku dochází.

Srovnani_linii.jpg

srovnani_linii_rucne.jpg

srovnani_linii_pomoci_transformace.jpg

Ořez snímku

Snímky ořezáváme s citem. Čím větší ořez, tím více ztratíme dat, a když to přeženete, bude pak nemožné fotku hezky vytisknout.

Ořezem doladíme kompozici, zbavíme se zbytečných rušivých prvků.

Většinou fotku ořezáváme na stejný formát, jakým jsme ji vyfotili (3:2 nebo 2:3). Obvykle přidržením klávesy Shift při táhnutí ořezovým nástrojem docílíte zachování stejných proporcí. Můžeme si však např. zvolit i ořez na čtverec nebo jiné formáty, pokud víme, že takové budeme potřebovat.

Oriznuti.jpg

Vyvážení bílé

Pokud jsme vyvážení bílé ve fotoaparátu nechali na automatu, můžeme zjistit, že si s tímto úkolem neporadil ideálně. Vyvážení bílé jde ale poměrně snadno zkorigovat i v počítači.

Existuje opět několik způsobů, jak na to:

• najdete-li na snímku plochu, o níž víte, že je ve skutečnosti neutrálně bílá, můžete použít kapátko - kapátkem kliknete na onu plochu a barvy se samy zkorigují

• vyvážení barev lze také opravit pomocí dvou posuvníků (od modré ke žluté a od zelené k růžové)

• posuvníky není třeba hýbat nějak dramaticky, jinak se dostanete k nepřirozeným odstínům

Vyvazeni_bile.jpg

Expozice

Podexponovaný či přeexponovaný snímek ještě není nenávratně ztracen (pokud nejde opravdu o výrazné posuny).

Mnohdy nám stačí pouze potáhnout posuvníkem expozice. Většina softwarů umožňuje také upravit expozici selektivně ve světlech a stínech (případně v černých a bílých plochách). S nimi buďte ale opatrní a sáhněte po nich v případě, že vám samotná expozice nebude stačit, např.

• na ztmavení světlých ploch, pokud zbytek snímku je exponovaný v pořádku

• k prosvětlení tmavých ploch, pokud zbytek snímku je v pořádku

Vyplatí se sledovat v průběhu práce histogram, který vám ukáže rozložení světlých a tmavých ploch ve snímku (a taky to, zda obsahuje přepaly či podexponovaná místa).

Expozice_oqxzsgjx.jpg

Kontrast

Kontrast budeme obvykle přidávat, a to decentně. Chceme snímek pouze lehce zvýraznit, nikoliv jej zdeformovat.

Kromě posuvníku kontrast můžeme také pracovat s nástrojem křivky - jde už o složitější způsob úprav, ale umožňuje nám přesnější práci. Pro zvýšení kontrastu má křivka typicky tvar S (v světlech je vypouklá směrem nahoru, ve stínech směrem dolů).

Krivky_a_ulozeni.jpg

Nakonec fotku exportujeme do JPG.

Ulozeni.jpg

Detailní popis: http://daviart.cz/zapisnik/sprava-a-uprava-fotografii/camera-raw-zakladni-korekce-fotografii.html#k2 

​Aplikace pro mobilní telefony

Aplikace pro Android i Apple: Adobe Lightroom

Android: Camera FV-5 (zdarma), Open Camera (zdarma, i pro video)

Apple: Slow Shutter Cam (49,-), ProCamera (229,-), Filmic Pro

Clona
U většiny mobilních fotoaparátů nejde nastavit manuálně. Je od výroby pevně daná, protože mobilní telefony nemají objektivy, ale pouze čočku.

Clona u mobilu

Zdroj: Petr Vocelka, PCdays.cz

https://magazin.aktualne.cz/foto/proc-u-mobilniho-fotoaparatu-nejde-nastavit-clona-zname-odpo/r~e25ba754a5a111e6ae080025900fea04/

ADOBE PHOTOSHOP LIGHTROOM

Aplikace Lightroom pro mobilní zařízení a tablety je zdarma poskytovaná aplikace, která nabízí jednoduché, ale výkonné řešení pro pořizování, úpravu a sdílení fotografií.  

Fotografování
Chcete-li snímek pořídit pomocí zařízení a přidat jej do alba, otevřete album a klepněte na ikonu fotoaparátu. Kamera Lightroom CC má výchozí hodnotu Auto. Vyberte Professional pro další nastavení, jako je rychlost závěrky a vyvážení bílé. Pomocí dalších nastavení můžete uzamknout / odemknout automatickou expozici nebo použít přednastavený filtr a poté klepnutím na tlačítko závěrky pořídit fotografii.

Lightroom mobilestep3 1

Úprava fotografií
 Klepnutím otevřete fotografii a poté ve spodní nabídce vyberte oříznutí, použití předvoleb a úpravu nastavení, například expozice nebo kontrastu.
Pokud barva na fotografii není správně vyvážená, klepněte na Barva a upravte posuvník Teplota a vytvořte teplejší nebo chladnější obrázek. Pomocí posuvníku Sytost můžete zvýšit nebo snížit intenzitu barev na fotografii. Dávejte pozor, abyste svůj obraz nepřesytili - barvy mohou být snadno příliš intenzivní. Alternativou je použití posuvníku Vibrance, který se zaměřuje na zvýšení intenzity tlumenějších barev na fotografii.

Lightroom mobilestep4

Ořez fotografie
Klepněte na Oříznout a v nabídce vyberte pevný poměr stran nebo přetažením úchytů použijte vlastní poměr. Můžete také použít otočnou stupnici k narovnání obrázku. Klepnutím na zaškrtnutí změny přijmete.

Lightroom mobileadjustments step 02

Doporučená literatura

Základní principy šíření zvuku
Mikrofony - princip a směrové charakteristiky
Základní parametry digitálního audia - diktafony, samplovací frekvence, bitová hloubka

Doporučená literatura

BLÁHA, Ivo. Zvuková dramaturgie audiovizuálního díla. 3. upravené vydání. Praha: Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze, 2014. 153 stran. ISBN 9788073313036.

VIERS, Ric. The location sound bible : how to record professional dialogue for film and TV. Studio City, CA: Michael Wiese Productions, 2012. xv, 354. ISBN 9781615931200.

VLACHÝ, Václav. Praxe zvukové techniky. 3., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Muzikus, 2008. 297 s. ISBN 9788086253466.

Základní principy šíření zvuku

Tato část zpracována na základě (místy až skoro slovo od slova z) Vlachý, Václav. Praxe zvukové techniky. Praha: Muzikus, 2008. - doporučuji si pořídit do příruční knihovny vedle McLuhana.

Co je to zvuk? (Vlachý 2008: 18)

Zvuk se vytváří tehdy, když určitý předmět (tím může být např. struna ve spojení s deskovou ozvučnicí [kytara] nebo blána bubnu) kmitá ve slyšitelném frekvenčním pásmu. Pokud se tyto kmity prostřednictvím vzduchu dostanou až k našim uším, působí souhlasné rozkmitání ušních bubínků, což náš mozek vyhodnocuje jako zvuk.

V normálním prostředí se zvuk pohybuje rychlostí přibližně 340 m/s. Jeho šíření lze dobře vysvětlit na příkladu korkové zátky plovoucí ve vodě. Hodíme-li do vody kámen, zátka se houpe nahoru a dolů podle toho, jak se vlní hladina, ale zůstává jinak na místě, neboť voda samotná se od místa, kam byl vhozen kámen, nikam neposouvá. Stejně je tomu i v případě vzduchu, který se sám o sobě nikam nepohybuje, ale pouze zprostředkovává přenos zvukových vln.

Zvukové vlny se od zdroje zvuku šíří všesměrově (kulově) a s rostoucí vzdáleností slábne i akustická energie (síla zvuku).

Zvuk a jeho šíření (Vlachý 2008: 18, 19)

Narazí-li zvuk na nějakou překážku, dochází částečně k jeho pohlcení a přeměně na tepelnou energii, částečně k jeho odrazu (část zvuku se rovněž šíří vibracemi např. zdí nebo prochází na druhou stranu).

V přirozeném prostředí dochází k vícenásobným odrazům, které přicházejí k našim uším s různým zpožděním (vlivem rychlosti zvuku), v různé barvě (odrazivost rozličných povrchů se mění s frekvencí), a v různé fázi a z různých směrů. Tento jev vnímáme jako přirozený dozvuk.

Lidský sluch je schopen vnímat zvuk v rozsahu frekvencí od 20Hz do 20kHz, a i když zde existují určité individuální rozdíly, platí zhruba pravidlo, že za každých 10 let věku se horní hranice snižuje zhruba o 1kHz. Ucho není na všechny frekvence zvukového spektra stejně citlivé (nejcitlivější je v oblasti 2-4kHz). Ucho je schopno pracovat v rozpětí až 140dB.

Uši nám velice přesně pomáhají určit, ze kterého směru zvuk přichází. To se děje na základě vnímání rozdílu fáze, intenzity a frekvenčního průběhu signálu mezi levým a pravým uchem.

Zajímavý je také efekt maskování jednoho zvuku zvukem jiným - zvuky hlasité většinou dokáží zcela překrýt zvuky tišší (toho se často využívá při kompresi dat).

...

Vlachý 2008: 14

(1.) Chceme-li se zvukem pracovat, je třeba jej (stejně jako v případě obrazu) převést na analogový elektrický signál (audiosignál).

(2.) Poté můžeme v analogovém či digitálním prostředí provádět potřebné úpravy, po kterých můžeme audiosignál zpětně převést na zvuk.

(1.) Začátkem procesu práce se zvukem je tedy snímání zvuku, při kterém se pomocí různých měničů (mikrofony, snímače) převádí akustická energie na elektrickou (střídavý elektrický proud).

Nejčastěji používaným měničem je mikrofon, který se ale nehodí pro všechny účely (je potřeba vybrat pro konkrétní aplikaci správný typ). Sluch je tak skvělým systémem, že je jeho napodobení jakoukoliv technikou stále nemožné.

Co je to hlasitost?

Když mluvíme laicky o hlasitosti, většinou se bavíme o hladině akustického tlaku (jednotka: decibel).

Akustický tlak, který dokáže lidské ucho pojmout, se udává nejčastěji v rozmezí 0-140 dB:

Práh slyšitelnosti:  0dB

Tikot hodin: 30dB

Šeptání ve vzdálenosti 10cm: 50dB

Hlasitý zpěv ve vzdálenosti 15cm: 100dB

Hlasitý výkřik „tady”: 130dB (práh bolestivosti)

Velký buben u blány: 140dB

Vzlet tryskáče: 190dB

Mikrofony - princip a směrové charakteristiky

Princip

Mikrofon využívá nějaký typ lehké membrány, která se pohybuje podle kmitajícího zvuku. Kolísání tlaku vzduchu v blízkosti membrány způsobuje její pohyb, který se potom převádí na elektrický signál. Výsledkem tohoto procesu je elektrický signál, jehož napětí stoupá nebo klesá v závislosti na snímaném zvuku.

Směrové charakteristiky

Všechny mikrofony nesnímají stejně - každý mikrofon „vytváří jiný zvuk”. Rozhoduje mnoho parametrů. Jedním z nich je směrová charakteristika - jakou část zvukové reality snímají z prostoru a jakou naopak upozaďují (směrově):

3D zobrazení: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-workshopy/Jak-to-vidi-slysi-zvukar-XIV-Signalovy-retezec-mikrofony-III~12~listopad~2015/

Základní parametry digitálního audia - diktafony, samplovací frekvence, bitová hloubka

Diktafony - kombinace mikrofonu a záznamového systému

Umožňují digitální záznam a výhodou je, že pro nás odpadá řešení nahrávacího řetězce (tj. např. výběr mikrofonu, propojování atd.), „jen" zapneme record a nahráváme.

Zobrazení samplovací frekvence (počet vzorků [samplů], kteřé vytvoří AD převodník za jednotku času ze spojitého analogového signálu při jeho přeměně na diskrétní signál):

(Autor: Mike Toews – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=15592558)

více k samplovací frekvenci zde: https://www.audiozone.cz/recenze/stoparuv-pruvodce-digitalnim-zvukem-2-dil-t18556.html

Zobrazení bitové hloubky (počet informací v bitech v každém vzorku [samplu], korespondují s rozlišením každého vzorku [samplu], udává dynamický rozsah nahrávky, tj. kolik dílů je mezi nejhlasitějším a nejslabším místem nahrávky):

Autor: Aquegg - Own work, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=29599378)

více k bitové hloubce zde: https://www.audiozone.cz/recenze/stoparuv-pruvodce-digitalnim-zvukem-1-dil-t18487.html

Zoom H4n - check menu + příprava na nahrávání

Cvičení/diskuse 2: První nahrávání

Mikrofony - dynamický/kondenzátorový/elektretový/lav mics

Technika pro přenos od snímacího zařízení k zařízení záznamovému - řetězec

Přenos signálu - dráty/bezdráty, symetrické vedení signálu

Lav(alier) mic(rophone)s/mikroporty/porty/bezdráty/wireless mics/wires - obecně k technologii

Záznamová technika: diktafony, rekordéry, fotoaparáty, kamery, mixy

Kabely a konektory

Vstup (input) do záznamového systému: mikrofon/linka

DI box

Studiová práce/práce v terénu - ENG/EFP v kontextu zpravodajství

Náběr/snímání kontaktního zvuku

Monitoring

Některá možná a užitečná nastavení na vstupu do mixu/záznamu

Jaká nastavení nepoužívat na vstupu do mixu/záznamu

Několik rad pro snímání/záznam rozhovoru, obecně mluveného slova

Možné aplikace při snímání/záznamu

Konkrétní příklady použití zvuku při audiovizuálním záznamu/přenosu

Zoom H4n - check menu + příprava na nahrávání

Výběr důležitého nastavení:

manual gain, sample rate, bit depth, battery type, restore factory defaults, line/internal mic, XY stereo microphones with range of 90° (more focused sound source)/120° (wider arena of sound source), mono summed + mono link, limiter, low cut (= high pass filter) format SD card.

Cvičení/diskuse 2: První nahrávání

Příprava Zoomu H4n

Formátování SD karty, test baterií, vždy mít s sebou minimálně jedny náhradní (to samé platí i o kabelu, pokud používáme externí mikrofon), aplikace pop filteru /chlupů, kompletní nastavení diktafonu (48kHz, 24 bit, stereo záznam, úhel mikrofonu 90°.)

Nastavení gainu - ideálně průměr běžně hlasitého mluvení mezi -20dBFS a -12dBFS, špičky k -6dBFS

//dbFS = digital full scale, označení pro hlasitost u digitálních měřáků/„metrů”//

Nastavení hlasitosti sluchátek - na takovou úroveň, aby když zabírá limiter [více k limiteru níže] (tedy vstupní hlasitost se blíží k 0dBFS, tedy úrovni, kdy se zvuk v digitálním prostředí znehodnocuje), už to bylo nepříjemné a mohli jste monitorovat také pomocí sluchu a nejen podle zraku. Více Viers 2012: 217, odvozeno z jeho tipu na nastavení hlasitosti na základě poslechu 1kHz (má být iritující, ale nikoli bolestivé). Na této hlasitosti je pak ideální nechat celou dobu hlasitost sluchátek a hýbat pouze se vstupní hlasitostí zaznamenávaného signálu.

Pokud signál dosáhne úrovně 0dBFS, hovoříme o takzvaném clippingu:

Jak zní clipping:

Clipping v digitální doméně - v digitálním prostředí se jedná o zkreslení, kdy dochází k přebuzení vstupní/výstupní úrovně na takovou míru, kdy předzesilovač/zesilovač nutíme podávat výkon za jeho možnostmi a důsledkem je praskání či obecně zkreslení signálu a jeho částečné či úplné znehodnocení.

Zde srovnání analogové a digitálního metru pro hlasitost:

Vaše první nahrávání bude ve dvojicích. Nahráváte na dvou místech (A a B), na jednomm místě je jeden z vás mluvící a druhá/ý obsluhuje Zoom a snímá zvuk vašeho úkolového partnera/ky a na druhém naopak. Přinesete v ideálním případě 3 soubory z každé lokace, celkem tedy 6.

A. interiér - atrium (konkrétní místo nechávám na vás, experimentům se meze nekladou)

Tři oddělená jetí (u filmu říkáme „jetí” nebo take [tejk])

1. jméno

2. 20-30 vteřin ruchu bez vašeho dialogu/monologu (ve filmařině se tomu říká stat)

3. Otázka a odpověď:

Otázka (je to pouze příklad)->Blíží se komunální volby a většina společnosti v těchto dnech přemýšlí, koho bude volit. Koho budete volit vy?

Odpověď->Budu volit ….../Nebudu volit/Nebudu vám to říkat, nic vám do toho není. (Prosím odpovězte celou větou, ať máme materiál na analýzu)

B. exteriér - u Červeného kostela co nejblíže silnici

Stejné zadání

---

Zálohování dat

Vždy data nejprve přenést přes kabel/čtečku a teprve poté poslouchat - může se přihodit množství chyb při přenosu dat mezi počítačem a Zoomem či jiným záznamovým zařízením.

Společný poslech + reflexe (hlasitost, umístění zdroje signálu, vlastnosti prostředí).

Mikrofony - dynamický/kondenzátorový/elektretový/lav mics

Celý úsek zpracován a v mnoha místech citován bez uvozovek dle Vlachý 2008: 31-39

Podle toho, jakým způsobem se provádí převod akustické energie na elektrický signál, dělí se klasické mikrofony na dynamické a kapacitní.

Dynamické mikrofony

Princip konstrukce dynamického mikrofonu se v mnohém podobá konstrukci reproduktoru. Základem systému je lehká kruhová membrána vyrobená z tenké plastické hmoty, mechanicky spojená s cívkou z velmi jemného drátu, která se pohybuje v mezeře permanentního magnetu. Membrána, kmitající podle změn akustického tlaku, převádí tyto kmity na cívku, pohybem vodiče v magnetickém poli vzniká v závitech cívky elektrický proud. Tento proud je slabý, a proto se zesiluje na potřebnou úroveň např. mikrofonním předzesilovačem (preampem) v mixpultu/mixpultu s rekordérem.

Dynamické mikrofony mohou snášet extrémně vysoké úrovně zvukového tlaku a nevyžadují žádné napájení, protože samotný mikrofon neobsahuje žádné elektronické obvody.

Jednou z nevýhod dynamických mikrofonů je skutečnost, že dávají relativně slabý výstupní signál, což vyžaduje větší zesílení vstupního předzesilovače, čímž rapidně vzrůstá šum. Proto jsou tyto mikrofony určeny zejména pro snímání hlasitějších zvuků z menších vzdáleností.

Nejrozšířenější mikrofon na zpěv na koncertech a živých aplikacích pro mluvené slovo: Shure SM58 (https://www.muziker.cz/shure-sm58-se)

Kapacitní (kondenzátorové) mikrofony („koďany”)

Kapacitním mikrofonům se často říká také kondenzátorové, neboť fungují na stejném principu jako kondenzátor  (pár kovových paralelních destiček uchovávajících elektrický náboj, které jsou oddělené izolátorem). Protože celý systém funguje pouze za přítomnosti elektrického náboje na deskách, musí se do mikrofonní kapsle přivést tzv. fantomové napětí (+48V). Kapacitní mikrofony jsou ze všech klasických systémů nejcitlivější a za předpokladu kvalitního předzesilovače mají i velmi nízký šum. Pozor, část z nich je náchylná na vlhkost.

Nejrozšířenější mikrofon na záznam mluveného slova u lokačního zvuku (snímání zvuku pro film, TV reportáže atd.):

Sennheiser MKH 416 https://www.thomann.de/cz/sennheiser_mkh416p48u3.htm?glp=1

Elektretové mikrofony

Tyto mikrofony jsou obdobou kapacitního systému, ale elektrický náboj není na membránu přiváděn z napájecího zdroje, ale je její pevnou součástí. Aby bylo vůbec možné přivést z mikrofonu nějaký signál, je součástí elektretové kapsle i předzesilovač napájený většinou z tužkové baterie, která je umístěna v rukojeti mikrofonu.

Nejvíce se s nimi setkáváme u lavalier mikrofonů, také každý telefon je vybaven elektretovým mikrofonem, existují i směrové mikrofony, které používají tuto technologii, např. Sennheiser ME66 https://en-au.sennheiser.com/me-66

Subminiaturní mikrofony pro bezdrátový přenos - my tomu říkáme lavalier mikrofony (lav mics)/klopáky

Miniaturní elektretová kapsle (zhruba 2,5mm) s kardiodní nebo kulovou charakteristikou nepřináší vůči studiovým modelům tak vynikající parametry (nižší citlivost, horší odstup šumu), ale pro svojí nenápadnost jsou používany v aplikacích, kde jejich viditelnost není chtěná (TV, film, obecně kombinace s obrazem, kde chceme zmenšit/úplně skrýt použití zvukařské techniky).

Velmi rozšířeným mikrofonem je Sennheiser MKE 2 https://en-au.sennheiser.com/mke-2

Protivětrné ochrany/pop filtry/windschutz/mřížky

Používejte je.

Uvnitř základní ochrana proti hláskám „p”, “b”, mlaskání, sykavkám. Venku ochrana proti i sebemenšímu větru. Zeppelin a deadcat na tágu (boom pole) umožňují natáčet po nějakou dobu i na lehkém dešti, aniž by se stal záznam nepoužitelným a mikrofon znehodnoceným (nutno posoudit podle konkrétní situace).

Technika pro přenos od snímacího zařízení k zařízení záznamovému - řetězec

Obecně

Mikrofon->vedení->mix [<-monitoring]->záznamové zařízení

Mikrofon->vedení->záznamové zařízení [<-monitoring]

Diktafon-zde vše integrováno do jednoho kusu hardware

Konkrétně

Rode NTG2->XLR kabel->mixpult [<-monitoring]->Zoom H4n

Rode NTG2->XLR kabel->Zoom H4n [<-monitoring]

Zoom H4n

Přenos signálu - dráty/bezdráty (wireless)

Ve většině případů je lepší kvůli kvalitě a spolehlivosti přenosu použít kabel (samozřejmě existují i výjimky).

Drátový (kabelový) přenos signálu

Vždy se snažíme o symetrické vedení signálu. Jedno z pragmatických vysvětlení může být takové, že symetrické vedení signálu je takové, kdy u probíhajícího audiosignálu s použitím symetrického zapojení (konektorů, kabelů a další techniky) nedochází ke zhoršení jeho kvality na cestě od vstupu do výstupu (či naopak)

Symetrické vedení (kabel) se skládá z původního signálu HOT(+), jeho „obrazu“ COLD (-) a stínění propojeného s uzemněním - pro nás nejčastěji kabel XLR (někdy může být použit kabel s konektorem jack 6,3” TRS („stereo” jack).

Do záznamového zařízení/mixpultu bychom měli jít až na výjimky pouze kabelem XLR (canonem).

Možné problémy: vedení světel, elektrické vedení, radia, wifi a další

Jsou situace, kdy kvůli obrazu/potenciálním problémům s vedením kabelu volíme bezdrátový přenos:

Bezdrátový přenos

Bezdrátový přenos se často volí v případech, kdy nechceme, aby byl vidět kabel či přímo schováváme všechnu zvukařskou techniku (např. hraný film), aby nepřekážel nebo když je jeho vedení nemožné (fyzické překážky v cestě, elektrické vedení, vedení světel, ze kterého se do kabelu dostává brum).

Základní aplikace bezdátového přenosu:

Obecně se často využívá s obrazem: televizní talkshow (lav mics), filmová natáčení (lav mics, boom s kostkou = vysílačem neboli transmitterem), nejrůznější přenosy (handka = handheld microphone = bezdrátový mikrofon do ruky), koncerty (handky pro zpěváky, vysílačky používají také dechové nástroje, kytaristé, hráči na smyčcové nástroje)

Tento odstavec zpracován na základě Viers, Ric. The Location Sound Bible: How to Record Professional Dialog for Film and TV. Studio City: Michael Wiese Production, 2012.

Možné problémy: přesycení prostoru jinými frekvencemi (do námi zvolené frekvence vstupuje část signálu z jiné frekvence [intermodulační frekvence]), kovové překážky, motory, radia, světla, letadla, hard disky, repráky, počítače, telefony, motory a věta “I think this wireless is going to work out great!” (Viers 2012: 89). Při aplikaci portu pozor na to, aby se anténa nedotýkala drátu od mikrofonu - má to za následek zkrácení antény a může vypadávat signál (tvz. drop out).

Lav(alier) mic(rophone)s/mikroporty/porty/bezdráty/wireless mics/wires - obecně k technologii

Pracují na základě převodu audio signálu do rádiové frekvence. Bezdrátový systém se skládá z transmitteru (vysílače), který využívá rádiové vlny k tomu, aby poslal signál do receiveru (přijímače). Nejčastěji se setkáváme s tím, že je potřeba poslat signál z mikrofonu do rekordéru/mixpultu (Viers 2012: 85), také často se používá k poslání bezdrátového odposlechu do ucha moderátorky/moderátora.

Transmitter i receiver musí být naladěné na stejnou frekvenci, aby mohlo dojít k přenosu dat. Pracují na podobné bázi jako vysílačky (narozdíl od nich pouze jednostranně).

Můžeme najednou používat více receiverů, nikoli více transmitterů (i když i zde existují různé výjimky, ale pouze v případě, že se frekvence prostorově nebijí).

Ukázky

Záznamová technika: diktafony, rekordéry, fotoaparáty, kamery, mixy

Diktafony (s možností externího mikrofonu/bez)

Rekordéry (nejčastěji označovány jako digitální rekordéry/mixery s integrovaným rekordérem či nahráváním) - stroje umožňující záznam do více stop.

Fotoaparáty - při natáčení videa mají omezené možnosti záznamu zvuku, většinou jeden vstup na 3,5mm jack, kam lze zapojit méně kvalitní směrový elektretový mikrofon [např. v půjčovně máme Rode VideoMic], nebo přijímač od bezdrátové sady [jako vysílač lze použít handka nebo lav mic]).

Kamery - od jednoho vstupu na 3,5mm jack až po 4 profesionální vstupy XLR (umožňující někdy i digitál). Máme k dispozici kamery s 2 XLR vstupy, lze tedy připojit až 2 externí mikrofony. Často se používá např. rucháč umístěný napevno na kameře do jednoho XLR vstupu a k tomu handka/klopový mikrofon/tágo do druhého XLR vstupu.

Mixy - přenosné mixážní pulty, které mají více vstupů, zvukař na místě smíchá výslednou nahrávku, kterou přímo v reálném čas posílá po kabelu (bezdrátově) do kamery.

K synchronizaci obrazu a zvuku při natáčení („na place”) v příštím úseku.

Kabely a konektory

XLR kabel = canon kabel (canon, protože s tímto typem kabelu přišla firma Canon)

jack jack kabel 6,3mm (verze TS tj. nesymetrický tj. „mono"/verze TRS tj. symetrický tj. „stereo")

cinch - cinch kabel (= RCA kabel)

optika - audio signál se převede na světlo a na konci vedení se převede zpět na audio signál

digitál - analogový audio signál se převádí do digitální domény a na konci řetězce opět do analogové domény

Obecně pokud možno, používejte pouze jeden kabel v jednom vedení - tedy neprodlužujte např. XLR kabel dalším XLR kabelem, ale raději si vezměte pouze jeden a to delší. Čím méně konektorů po cestě mezi mikrofonem a záznamovým zařízením, tím lépe. Vyhněte se redukcím, použijte je jen tehdy, pokud není zbytí. Snažte se používat pouze symetrické (balanced) vedení kabelů (= ve většině případů prostě používejte XLR kabel, pokud to neumožňuje charakter používané techniky, snažte se vsadit do vedení signálu DI box [viz níže]). Pokud musíte použít nesymetrický kabel a nemáte po ruce DI box, snažte se použít co nejkratší, aby došlo k co nejmenšímu úbytku užitečného signálu a zároveň k co nejmenšímu rušení vedení.

Pokud vedeme mikrofonní či linkový [termín linka probíráme v úseku níže] signál (samozřejmě symetricky), zpravidla nebývá problém ani s velkými vzdálenostmi (např. signál dorazí v pořádku na místo určení i po 100 metrech cesty, pokud nestojí v cestě nějaké rušení).

Vstup (input) do záznamového systému: mikrofon/linka

Dvě hlavní možnosti při záznamu do zvukového zařízení jsou mikrofon (mic) a linka (line).

Signál, který posílá mikrofon, potřebuje předzesílit preampem (předzesilovačem), aby se dostal na hlasitost úrovně linkové.

Linkové úrovně jsou dvě základní:

-10 dBV - konzumní použití (např. CD playery, mp3many, mobily)

+4 dBu - profesionální užití (mixážní pulty, hardware pro processing a další), kvalitnější signál, přesně zlatý střed mezi příliš velkým šumem a příliš velkým zkreslením (zkreslením, který by teoreticky začínalo, kdybychom ještě zesílili a dostali bychom se ke clippingu)

Zpracováno na základě a více na: https://www.shure.eu/touring_events/discover/educational/differences-line-mic-level

čii https://www.youtube.com/watch?v=ucdpw1eivZ4

V našem případě se nám může stát, že nám někdo bude chtít poslat po kabelu do záznamového zařízení například píseň či znělku, po které může být třeba živé mluvené slovo. V tom případě pravděpodobně použije slovo „linka”. V případě, že chceme nahrát například konferenci či koncert tím způsobem, že se připojíme do mixu ke zvukařovi, který zvučí akci, připojujeme se na linku. Chceme od něj, aby nám vytáhl linkový výstup (zvukaři rádi říkávají „levá pravá”). V takovém případě je potřeba přepnout vstup (input) našeho zařízení na linkové.

Signál vs. šum (signal vs. noise), odstup užitečného signálu od šumu

Při snímání/záznamu je třeba vždy usilovat o to dostat co nejvíce užitečného signálu (např. při rozhovoru je užitečný signál mluvené slovo a nikoli technický šum, který způsobuje snímací/záznamová technika - vlastní šum rekordéru, kabelu, mikrofonu atd.). Z toho důvodu se vždy snažíme snímat/zaznamenávat to, co chceme snímat/zaznamenávat v maximální možné použitelné hlasitosti (tedy ideálně tak, abychom se nedostali do digitální 0dBFS a zároveň aby pokud možno vůbec nebo jen výjimečně zabíral limiter). Pokud nahrávku sejmeme velice potichu, při jejím zesílení se nám zesílí také nechtěný technický šum.

Výjimkou může být nabírání „atmosféry” (ruchu prostředí = statu) v případě, že víme, že bude např. použita ve velmi malé hlasitosti (i když je na zvážení, zda-li nevzít co největší signál a poté záznam nezeslabit na co požadovanou úroveň).

DI box

Zařízení, které převádí nesymetrický signál na signál symetrický (vstup bývá většinou jack a XLR, výstup XLR) - tedy pokud pouštíme např. hudbu z mobilu do mixu, měli bychom jít přes DI box. Tedy cesta mobil->kabel (většinou stereo 3,5mm jack-2x mono 6,3mm jack->vstup do DI boxu->DI box->výstup z DI boxu->XLR vstup do mixu)

Studiová práce/práce v terénu - ENG/EFP v kontextu zpravodajství

Studiová práce - v ideálním případě pevná aplikace s odzkoušenou funkčností.

Práce za hranicemi studia přináší řadu potenciálních a bohužel i reálných problémů pro nabrání použitelného zvuku.

Práce v terénu je tedy vždy ojedinělá, ovlivňují nás všechny myslitelné faktory (počasí, hluk, doprava, čas na natočení neopakovatelné události, prostor [rozmístění mluvčích] a dál?).

Do práce v terénu se mimo jiné také počítá ENG a EFP:

ENG = Electronic News Gathering - většinou se tím myslí práce malého štábu: redaktor/ka, kameraman/ka, zvukař/ka

EFP = Electronic Field Production - podobné jako ENG, ale je zde větší příprava (představte si např. vysílání zaběhnutého studiového pořadu z exteriéru)

Náběr/snímání kontaktního zvuku

Označení pro snímání a zaznamenávání reálného zvuku, který zní na place a se kterým se počítá pro použití ve výsledném díle - většinou se tím má na mysli lidská řeč (exteriér/interiér). Jako opak můžeme popsat třeba studiové nahrávání komentářů do hotové reportáže či dabing.

Monitoring

Monitoring = poslech zvuku, se kterým v přítomném času pracujeme, tedy např. poslech na sluchátka při zaznamenávání rozhovoru na diktafon. Vždy monitorujte. Zvuk lze sice analyzovat prostřednictvím metrů, ale jako takový není vidět, tedy nikdy nemůžete vědět, co vám metry ukazují bez poslechu

Monitoring obecně

Jedná se o opačnou cestu, než má například mikrofon. Tedy u monitoringu jdeme opačně - tzn. např. u záznamu do diktafonu používáme výstup (output) k tomu, abychom si poslechli, co jde do vstupu na mikrofon či linku (input).

Monitoring konkrétně

Monitoring se využívá při natáčení ENG, EFP, studiové práci, koncertech (pro kapely na pódiu), při živých přenosech (mimo jiné i v extrémně hlasitých aplikacích, kdy redaktor nemusí slyšet dobře ani sám sebe [přenos hokejového utkání]).

Podle aplikací a účelu se pro monitoring používají různé termíny, některé se osamostatnily. Někdy se používá např. in-ear/ucho/zpětná/aux/ [= auxiliary send]. Časté použití ve zpravodajství či obecně v televizní praxi (talkshow, sportovní přenos atd.) má bezdrátový monitoring přímo do ucha (proto se mu někdy říká prostě jen „ucho”/in-ear). Z velké části slouží pro pokyny režiséra moderátorce/moderátorovi/redaktorce/redaktorovi, výjimečně hostovi.

---

Některá možná a užitečná nastavení na vstupu do mixu/záznamu

low cut (= high pass filter) - ořezává spodní frekvence, které se v případě záznamu mluveného/zpívaného projevu nepoužívají a jsou rušivé. Pro záznam/mix mluveného slova používejte vždy. Pokud je nastavitelná frekvence, od které lze „řezat” spodní frekvence, nic nezkazíte, pokud necháte standardních 80Hz.

------------------------------------------------------------------------------------------------------

//Krátký úvod do dynamiky volně dle Vlachý 2012: 198-200

Dynamiku chápeme jako rozdíl mezi nejtiššími a nejhlasitějšími místy v průběhu celého zvukového díla (ať už jde o zvuk kytary či smíchaného zvuku k filmu). Při zpracování zvuku je dynamika určena dynamickým rozsahem systému: dolní hranice je dána odstupem užitečného signálu od šumu (signal to noise ratio) a horní maximální signálovou (signal) úrovní, kterou je systém schopen zpracovat. Při mixáži je důležité brát v úvahu typ systému, na kterém se bude nahrávka pouštět - je důležité posoudit jeho dynamické možnosti.

Vlachý uvádí příklad klasické hudby, kterou srovnává s populární: u klasiky se většinou dynamika nějak uměle nepotlačuje, naopak u populární hudby se jednotlivé signály často zpracovávají do celkem úzkého dynamického pásma.

Kompresor - dříve pouze hardwarové, nyní i softwarové zařízení, které umožňuje stlačit dynamiku dle několika parametrů.

Obecně se používá řízení dynamiky (v našem případě nejčastěji právě komprese) pro zvýšení průměrné hlasitosti a také pro ochranu nahrávacího či např. ozvučovacího systému proti přebuzení (proti přílišné míře signálu, který by mohl poškodit zařízení, už víme, že tomu říkáme clipping).

Základní řídící parametry kompresoru:

threshold=práh citlivosti - hlasitost, ve které začne kompresor pracovat

ratio=kompresní poměr - závislost úrovně výstupního signálu na úrovni signálu vstupního, Vlachý uvádí jako příklad ratio 2:1 - v této situaci má překročení vstupní úrovně o 2dB nad nastavený práh citlivosti za následek vzrůst úrovně na výstupu o 1dB. Tedy komprimujeme (stlačujeme) úroveň v nějakém poměru, který si nastavujeme kompresním poměrem.

attack (time)=čas náběhu - za jak dlouho kompresor po překročení thresholdu zareaguje

release=čas doběhu - za jak dlouho se kompresor vrátí do původního stavu

------------------------------------------------------------------------------------------------------

limiter - kompresor nastavený v poměru 10:1 a vyšším, umožňuje udržet hlasitost na užitečné úrovni, ovšem za cenu ořezu nejhlasitějších míst (tzv. spiček/ peaků). Zároveň pomáhá zajistit, aby nedošlo k přebuzení zvukové soustavy a k jejímu poškození. Různá zařízení mají různě kvalitní limitery. Pokud používáte Zoom H4n nebo jiná levná nahrávací zařízení, snažte si vždy vyhnout tomu, aby „zabíral” limiter, neboť tím bude ve většině případů částečně znehodnocený zvuk.

Jaká nastavení nepoužívat na vstupu do mixu/záznamu

Automatické nastavení gainu (vstupní hlasitosti) nepoužívejte nikdy (používá se snad jen na ruchovém mikrofonu na kameře, pokud máme k dispozici jen ten). Proč? Rekordér nastavuje v reálném čase input gain (vstupní hlasitost/zisk) podle toho, jaká je hlasitost toho, co se zrovna děje kolem nás. Dochází tak k velkým rozdílům hlasitosti snímání a záznamu během i třeba krátké akce. Nejvíce se to projevuje tím, že při pauze mezi hovorem velice vyjede zvuk prostředí a při začátku další řeči bude první slovo velmi nahlas a poté nepřirozeně upadne jeho hlasitost. Zkrátka si můžete prostě pamatovat, že to se nedělá.

Několik rad pro snímání/záznam rozhovoru, obecně mluveného slova

Při rozhovoru se pokusit nechávat mezery mezi otázkou a odpovědí:

snažit se nechat respondenta/ku skončit do „tečky” - s intonací směrem dolů tak, aby se později dalo v materiálu stříhat.

Před záznamem se/nechat respondenta/ku napít, abychom neměli na nahrávce nepříjemné mlaskání, které se zvyšuje úměrně délce hovoru (úměrně času od posledního napití).

Vzdálenost mikrofonu ve studiu se pohybuje mezi 15 a 60 cm, pozor na proximity efekt (= narůstání basů se snižující se vzdáleností od mikrofonu, tj. když půjdeme moc blízko, můžeme slyšet nepřirozený nárůst basových frekvencí).

Využíváme pop filter/windschutz/pěnu (prostě něco, co zabrání nechtěným zvukům vznikajícím přefouknutím membrány, mlaskání, přílišně hlasitým hláskám p, b, d, t. Mikrofon směřujeme na ústa. Pokud je moc sykavek, můžeme zkusit namířit trochu nad/pod ústa. Čím blíže mikrofonu jsme, tím více je slyšet dýchání, mlaskání a další zvuky, které jsou na nahrávce lidského hlasu nechtěné (Vlachý 2012: 85-86). Obecně ale platí čím blíž, tím líp, ale neměli bychom obecně jít blíž než 15 cm (pokud se tedy neděje něco nestandardního).

Možné aplikace při snímání/záznamu

Obecně: pokud je to možné z hlediska budgetu a typu natáčení, vždy se snažte si dojednat zvukaře.

Pouze zvuk (předpokládá se rozhlas)

Reportáž, rozhovor: diktafon, port (=lav mic), nahrávka ve studiu

Zvuk a obraz

A. Reportáž bez rozhovoru

Možné použít jen handku, jen port (=lav mic), jen tágo (moc se dnes nedělá)

B. Cokoli s rozhovorem

Je možné použít pouze handku (mluví do ní redaktor/ka i respondent/ka), port a handku (může dostat kdokoli cokoli), port a port, port a tágo [v této chvíli budete ale někoho potřebovat, kdo vám tágo, ideálně dobře, podrží] (port na redaktora/ku, tágem berem respondenta/ku), handka a tágo (handka pro redaktora/ku, tágem berem respondenta/ku).

Některé z těchto aplikací lze jet bez zvukaře a použije se XLR vstup do kamery, zapojí se do ní přijímač od portů a vysílač portu si vezme redaktor/ka či si vezme bezdrátovou handku (to je to samé jako vysílač portu, bezdrátový mikrofon s vysílačem)

Tisková konference

Většinou se používají mikrofony na stůl nebo na stojany + tágo na pokrytí novinářských dotazů. Pokud ji natáčíme například pro rozhlas, můžeme zkusit o napojení našeho diktafonu na linku zvukaře (většinou televizního - ten řeší záznam do televize, nikoli ozvučení v sále, nebo místního - ten řeší většinou zvuk v sále).

Pokud ji natáčíme/přenášíme pro televizi, je to už aplikace na samostatného zvukaře.

Jiné kategorie

Na mobil, pomocí nových zařízení (např. https://www.melodyshop.cz/hlavove-a-kravatove-mikrofony/rode-smartlav--klopovy-mikrofon-pro-ios/)

Konkrétní příklady použití zvuku při audiovizuálním záznamu/přenosu

Externí mikrofon (směrový mikrofon/klopový mikrofon) v kombinaci s digitální zrcadlovkou Canon EOS 650d

Do zvukového vstupu 3,5 mm lze připojit přijímač mikroportu nebo mikrofon, který je schopen přenést signál po 3,5 mm jackovém kabelu (v naší půjčovně to je mikrofon VideoMic Pro (viz obr.)

VideoMic_Pro.jpg

Dostupný software pro zájemce - Sound Forge, Audacity (freeware), Reaper (freeware), Adobe Audition, Sonic Visualiser (freeware)

Formáty digitálního zvuku

Analog/digitál

Normy na zvuk u televize a rozhlasu

Zadání úkolu

Import - přetažením myší

Vpravo dole na stavovém řádku kliknete pravým tlačítkem myši na „stereo” a v nabídce zvolíte „mono”.

Poté kliknete nahoře vlevo na červený kruh [nebo použijete klávesovou zkratku ctrl+r] (čímž uvádíte Sound Forge do pohotovostního režimu na nahrávání - funguje stejně jako u Zoomu - po první stisku začne monitoring, při nějakém signálu běhají metry a vidíte, kolik signálu vám jde do zvukové karty).

V tomto kroku si promluvte na mikrofon a nastavte si hlasitost na požadovanou úroveň (opakuji doporučení: průměr by měl být někde mezi -20dBFS a -12dBFS, maximální špičky do -6dBFS, v Sound Forge nelze nastavit limiter při záznamu, pouze při exportu, to znamená, že je nutné nahrát celý záznam bez toho, aby se dostal do digitální 0 (0dBFS).

Dalším kliknutím spouštíte záznam. Zastavíte tlačítkem stop/mezerníkem. Poté doporučuji uložit, více níže zde.

Po nahrání/importu audia/jakékoliv práci doporučuji nejprve uložit jako Sound Forge projekt.

Poté průběžně ukládat, jako když pracujeme např. v textovém editoru. Když máme hotovou práci, opět uložit a poté exportovat (Sound Forge tomu říká renderovat). Vyrenderovaný soubor je ten soubor, který se poté používá.

Sound Forge - edit

Klávesové zkratky (shortcuts)

zpět (undo) = ctrl + z

vpřed (redo) = ctrl + shift + z

horizontální zoom = scroll na myši + ctrl

vertikální zoom = scroll na myši + alt

Odebrání neoznačené části zleva i zprava = ctrl + t

Nahrát = ctrl + r

Prostorové uspořádání v nahrávce, synchronizace s obrazem a další

Prostorové uspořádání v nahrávce

Normy na zvuk u televize a rozhlasu

ČT norma pro zvuk a jeho hlasitost (zkráceno, plné znění včetně požadavků na zvukovou dramaturgii [i obraz] a další paramaterty v IS)

Úrovňově musí být zvukový signál zpracován v souladu s doporučením EBU R 128. Přípustné parametry platné a měřené v celé stopáži pořadu jsou: Hladina hlasitosti (Programme Loudness) -23.0+/-1.0 LUFS, Dynamický rozsah (Loudness Range) < 25 LU, maximální přípustná špičková úroveň signálu (Maximum True Peak Level) < -3.0 dBTP.

Rozhlasová norma zatím neexistuje, sepsáno na základě telefonické konzultace s vedoucím technického oddělení, telefon: 221 553 252/1. Jedná se tedy spíše o doporučení.

Ideální vlastnosti záznamu: linear wav PCM stereo, 16/24 bitů, 48kHz (v případě potřeby zvládnou i samplovací frekvenci 44.1kHz a 32kHz),

Pro zpravodajství a reportáže stačí mp3 128kb/s.

Doporučené úrovně hlasitosti v digitálu:

Srovnání analogové a digitální úrovně pro představu /nebudete pravděpodobně potřebovat, viz obrázek na začátku druhé kapitoly/: v 0dbU analogových = -15 digitálních dBFS

100% trvalé hlasitosti, chápejme jako průměr (zvukaři někdy říkávají modulace): -9dBFS s občasnými špičkami do -6 dBFS.


V digitální doméně 6dB jako headroom mezi špičkami signálu a absolutní 0 pro případ, kdyby nastala nějaká krátkodobá špička vlivem trasy nebo čehokoli dalšího. Tedy ještě jednou opakuji, že maximum hlasitosti pro ČRo je -6dBFS.

ČRo odmítně pouze nekvalitní mp3 nebo sníženou bitovou hloubku (pod 16 bitů neberou).

Zadání úkolu

Bude upřesněno a vysvětleno v semináři a zveřejněno zde a v organizačních pokynech.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pojmy, které lze hledat pro další samostudium v postprodukci: měřáky (meters), rta (real time analyzer) multiband peak limiter / level maximizer plugin a další.

V případě dotazů se obraťte na mě, kolegyně a kolegy. Také internet, youtube a knihy jsou plné informací, tutoriálů a dalších užitečných poznatků a rad.

CO JE TO VIDEO

Video je založeno na nedokonalosti lidského oka. Jsou to v podstatě obrázky/fotografie, které jsou promítány za sebou tak rychle, aby je divák přestal vnímat jako jednotlivé obrázky a vnímal je jako souvislý děj. Proto musí kamery zaznamenávat minimálně 25 obrázků za sekundu = 25fps (50 půlsnímků). 

Video se skládá z jednotlivých záběrů, které za sebe při střihu vkládáme. Při natáčení videa zaznamenáváme pohyb. Ne, v jeho jednotlivých fázích tak, jak u fotografie, kdy mnohdy jeden záběr dokáže vystihnout vše. Ale video zachycuje jeho průběh. Akce, na kterou se divák dívá, musí mít logiku a určitou posloupnost. Proto je důležité, aby už při natáčení věděl kameraman, co chce divákovi říct, co mu chce sdělit a ukázat. Musí mít dopředu alespoň určitou představu o tom, jak bude výsledné dílo vypadat.

Záběr

Záběr je to, co natočíte od stisknutí tlačítka Record po druhé stisknutí tlačítka Record. Měl by být dostatečně dlouhý, před akcí nebo mluvením by měla být chvilka prázdna a totéž by mělo přijít i po akci, nebo až všichni domluví. Na jeden záběr připadá jedna myšlenka.
Natáčíme záběry cca 4 - 8 vteřin, do výsledného videa použijeme pouze 2 - 6 vteřin. Při zmáčknutí spouště totiž většinou dochází k roztřesení kamery - tuto část při střihu nepoužijeme.

Točte statické záběry!

Bude vás to svádět k všemožným pohybům kamerou. Nedělejte je. Naučte se točit statické záběry. Nepanoramujte (nešvenkujte), netrafujte (nepoužívejte zoom). Nechoďte s foťákem. To můžete dělat s kvalitní kamerou, u které jednoduše ovládnete ostření a clonu. S naší technikou to nedělejte.

Snažte se místo akce vytvořené kamerou dostat akci před statický objektiv: děj se odehrává před ním, ne jeho pomocí. 

Základní střihová pravidla 

Tato pravidla slouží k tomu, aby byl divák neustále orientovaný a aby byl děj vyprávěn srozumitelně. Divák by měl mít například jasno, kde se děj odehrává a jakákoli změna by měla být pro něj logická (pokud ovšem není autorovým záměrem diváka schválně uvést do stavu nejistoty nebo napětí). 


1) Střídání velikosti záběrů 
2) Střídání úhlu záběrů (rakurs = úhel osy objektivu s horizontálou) - nadhledy, podhledy
3) Zachování jednoty pohledů:  Pravidlo osy
                                                        Pravidlo hlavního směru 

4) Jednota děje
5) Jednota dynamiky pohybu
6) Pravidlo otázek a odpovědí
     - Každý záběr by měl být odpovědí na záběr předchozí a zároveň otázkou pro záběr následující.
       Proto je důležité si dopředu rozmyslet, jak bude sekvence vypadat. 

Film, seriál, zpravodajská reportáž – pro všechny platí přibližně stejná pravidla (která se v odůvodněných případech porušují). Jsou složené ze záběrů, které jsou postříhané za sebe. Logicky na sebe navazují, doplňují se. První, čeho si všimněte, je fakt, že záběry, které jdou za sebou, nejsou stejně velké. Střídají se širší a užší záběry, ty natočené z větší dálky a ukazující větší prostor s těmi, které ukazují jen malý výsek něčeho. Filmová teorie zná tyto velikosti záběrů:

• velký celek: ukazuje celé nekonkrétní prostředí, divák nezaznamená konkrétního aktéra, dokresluje prostředí, atmosféru 

Velký celek

• celek: zachycuje celé místo akce, tedy už přímo to, o čem se budeme bavit, aktér je zde ukotven do prostředí 
  
  

  Celek.jpg
• polocelek: je celá postava, celý člověk, prostředí kolem něj není tak důležité jako to, co dělá on sám 
  
  

  Polocelek.jpg
  
  
• americký záběr: zobrazuje postavu od hlavy po kolena (šerif nebo padouch ve westernu bývali ukazováni až po kolty, odtud americký záběr) 
  
  
  

  Americky_zaber.jpg
  
  
• polodetail: hlava a poprsí postavy, vidíme mimiku, vyjadřování člověka
  
  
  

  Polodetail.jpg
  
  
• detail: jen hlava člověka, dobře vidíme emoce
  
  
  

  Detail.jpg
  
  
• velký detail: pouhý fragment postavy, oči, ruce, pomáhá dokreslit atmosféru, výborně funguje jako prostřih do rozhovoru – vždycky si je točte, i když je třeba nepoužijete
  
  
  

Velký detail

Když točíte, nemyslíte na to, že teď bude velký detail a potom polocelek. Termíny si zavádíme proto, abyste znali svůj arzenál. Abyste věděli, z čeho můžete vybírat. Opět nezapomínejte na sémiotiku, tedy že různě zarámované postavy (hlavně politici, experti a proti nim člověk z lidu) nesou různé významy.

To vše samozřejmě můžete napasovat nejen na lidi, ale i na věci. A nemůžeme dostatečně zdůraznit význam detailů. Točte detaily. Hodně detailů. Ukazují věci z pohledu, který není až tak obvyklý, jsou zajímavé, pomůžou vám taky překlenout místa, kde si nebudete vědět rady se střihem, a málokdy bývají nudné.

Točte detaily!

Horizont

Pokud natáčíte prostředí, ve kterém je horizont, nestačí změnit pouze velikost záběru. Musíte změnit i úhel pohledu!

Chybně

Správně

Stejně jako u fotografie platí, že nekomponujeme na střed, ale do zlatého řezu (třetiny políčka).

Vždy točíme na šířku!!!

Pokud točíte rozhovor s respondentem, chcete, aby se nedíval přímo do kamery, ale vedle ní. Proto si i vy jako tazatelé musíte stoupnout na stranu od kamery a respondenta požádat, ať se dívá na vás. Zároveň platí, že respondent se má dívat do políčka.

Trocha televizní hantýrky: kantna je strana obrazovky. Pravá kantna je to, co vidíte na pravé půlce obrazovky. Levá kantna je to, co vidíte na levé půlce obrazovky. Pokud chcete mít respondenta na pravé kantně, musí se dívat jakoby doprava. Vy musíte stát nalevo od kamery. Pokud chcete mít respondenta na levé kantně, musí se dívat jakoby doleva a vy musíte stát napravo od kamery. Pokud máte více respondentů, střídejte kantny. Když je budete chtít nastřihnout za sebou, vypadalo by špatně, kdyby byli na stejné kantně.

Všímejte si okolí. Nechcete, aby respondentům trčely z hlavy věšáky nebo parohy. Nechcete je natáčet před bílou zdí. Chcete je umístit do prostoru. Ideálně aby kolem nich bylo vidět to, o čem natáčíte.

Myslete na druhý plán. V záběru se něco děje nebo tam někdo mluví, ale může tam být ještě něco dalšího zajímavého. Anebo rušivého, co chcete odbourat. Mluvili jsme o tom na fotografii.

Pozor na zrcadla, okna, lesklé plochy. Vás s foťákem u oka nesmí jít vidět. Buď zrcadel využijte, abyste záběr okořenili neobvyklým druhým plánem, nebo se jich vyvarujte.

Spravna kompozice

Kompozice spatne

Můžete dělat pohled na jednoho přes rameno druhého. Můžete zabrat podhled, detail něčích očí nebo rukou, můžete si rozhovor rozostřit a dát jen v pozadí ve druhém plánu, zatímco v popředí bude ostrá rozečtená kniha, s jejímiž stránkami si pohrává vítr. Můžete točit, co chcete, ale jen na jedné straně osy, aby se oba na sebe pořád dívali správným směrem.Nejlépe si ji představíte, když natáčíte rozhovor dvou lidí. Ale toto pevné filmařské pravidlo (které se samozřejmě v odůvodněných případech překračuje) platí i pro budovy, věci...

Představte si, že natáčíte rozhovor dvou aktérů. Jeden sedí na levé kantně, druhý na pravé. Máte pěkný celek.

Pravidlo osy

To je tradičně úvodní záběr, který nám řekne, kde jsme, kdo si povídá, kde přitom sedí. Aktéři se dívají na sebe. Tedy – z jejich pohledu ten na levé kantně se na kolegu dívá jakoby doleva. Ten na pravé kantně se zase dívá jakoby doprava. To jsou tradičně dva záběry, které následují. Kamera zabírá toho, kdo mluví, případně jeho naslouchajícího kolegu, ale musí být zachován směr jejich pohledu.
Podobně nemůže přijet tramvaj na zastávku zleva a potom, co nastoupí cestující, zase doleva odjet (protože ji natáčíte z opačné strany silnice). Podobně když točíte osobu, která někam jde, nemůže jít chvíli doleva a chvíli doprava. 

Pravidlo osy levy respondent

Pravidlo osy pravy respondent

Představte si, že nad hlavami vašich aktérů vede jakási osa. Vy s kamerou můžete jejich rozhovor natáčet jen z jedné strany této osy. Prakticky odkudkoli, ale nesmíte překročit osu. 

Osa

Prekroceni osy spatne

Můžete dělat pohled na jednoho přes rameno druhého. Můžete zabrat podhled, detail něčích očí nebo rukou, můžete si rozhovor rozostřit a dát jen v pozadí ve druhém plánu, zatímco v popředí bude ostrá rozečtená kniha, s jejímiž stránkami si pohrává vítr. Můžete točit, co chcete, ale jen na jedné straně osy, aby se oba na sebe pořád dívali správným směrem. 

Pravidlo osy 2

Pokud by se ten na levé kantně začal v detailu na svého kolegu dívat jakoby doprava, vznikl by nesoulad, logická chyba. Divák by se začal ptát, kdo kde vlastně sedí, a přestal by dávat pozor na to, o čem mluví.  

Pohled pravy respondent spatne

Pohled levy respondent spatne

Překročení osy

Pokud se chcete dostat na druhou stranu osy, potřebujete, aby se něco stalo. Do hry vstoupí další aktér, postavy popojdou, na zdi odbijí hodiny poledne. Toto jsou samozřejmě víc filmové postupy než zpravodajské. Ale je dobré o nich vědět a přemýšlet. Ve zpravodajství se častěji používá tzv. střih přes detail. Není to úplně ideální postup, ale je to způsob, jak se "vylhat". 

Detail

Ideální postup je, když osu překračujete postupně. Na to musíte ale pamatovat už při natáčení! Každým záběrem si totiž polohu osy měníte. 

Prekroceni osy

Jak prekrocit osu pohled zepredu

Správné použití pravidla osy

Chybné použití pravidla osy

Skok po ose

Druhá situace, ve které se u videa mluví o ose, je ta, když měníte velikost záběru. Natočíte si celek a potom detail. To je platný – a vlastně žádoucí postup. Nemůžete to ale vyřešit skokem po ose, to byste měli na střižně větší problém. 

Teď si zase představte čáru spojující vaši kameru s tím, koho nebo co točíte. Když se chcete přiblížit, nestačí natrafovat (nazoomovat) nebo se posunout o krok dopředu. Musíte opustit tuto osu spojující kameru s aktérem. Jinak vám obraz poskočí a dopustili jste se chyby.

Skok po ose

Při natáčení skládáme výsledné video ze záběrů. Aby dávalo video smysl a mohli jsme jím vyprávět příběh, natáčíme a následně stříháme jednotlivé “sekvence” neboli záběrové triády. Ty navozují situaci sekvenčního snímání několika kamerami a rozvíjí dějovost a plynulost obrazového vyprávění příběhu (zachování jednoty místa, času a děje).

Podobnou funkci plní i dvojice záběrů pohled – protipohled.

Vhodně seřazená sekvence záběrů (např. celek - polocelek- polodetail) korespondující s informačním textem (pokud je) umocňuje obsah sdělení a napomáhá k jeho snadnějšímu porozumění divákem.

Natáčení akce

Když točíte akci (jak někdo něco dělá), rozkouskujte si ji do více různě velkých záběrů – natočte to jako sekvenci.

Například když si někdo kupuje kafe v automatu. První záběr bude celek na člověka přicházejícího k automatu. V tento okamžik si vyberete, na které straně osy mezi člověkem a automatem budete stát, a nebudete ji dál už překračovat.

Další záběr bude detail v protipohledu na obličej člověka, který si vybírá, co si dá. Následují dva rychlé velké detaily – vhození mince a zmáčknutí tlačítka pro vybranou kávu.

Dál detail z výrazného podhledu na to, jak to kelímku nateče káva. A polocelek nebo celek na osobu odcházející od automatu s kelímkem u úst.

Jedna akce, šest záběrů.

Všechny tyto věci budou důležité, až přijdete na střižnu. Je potřeba na ně myslet už při natáčení, protože pak už bude pozdě.

Technika

Spoustu toho už o obraze víme a známe z lekcí fotografování. Přicházíme do druhého levelu, kdy obraz rozpohybujeme. A to pro nás znamená několik změn. Zatímco u focení nevadí, když některé věci necháte na přístroji a zvolíte třeba automatické ostření, u videa na tyto funkce zapomeňte. Všechno si budeme nastavovat ručně. Pokud bychom totiž nechali ostření, clonu, nastavení bílé – zkrátka základní parametry – na automatu, budou se nám během natáčení měnit. Foťák se bude neustále snažit doostřit, takže bude obraz rozostřovat, při každém sebemenším pohybu se bude otevírat a zavírat clona a bílá vznikne jako průměr celého políčka, na kterém můžeme mít tolik druhů světla, že nám z něj vylezou postavy s fialovou kůží.

kamera bez stativu

Natáčení na mobilní telefon

Open

Natáčejte v programu, kde lze zamknout ostření (focus). A tuto funkci využívejte při každém záběru.

Programy na natáčení:

Filmic pro (asi nejlepší aplikace na natáčení, která jede jak na platformě iOS, tak na Andoridu, ale je placená.  Můžete použít i jiné. Měly by ale mít možnost kompenzace expozice, ISO, režim měření světla (matice / střed / bod), režim ostření a vyvážení bílé barvy, atd.

Například: Cinema FV-5, Open Camera
Na iOS: ProMovie nebo stačí i původní aplikace nainstalovaná v mobilu

1. Vyčistěte si čočku.

2. Zkontrolujte si dostatek místa na kartě.

3. Zkontrolujte si stav baterky.

4. Používejte stativ nebo si opřete lokty o hrudník nebo nějakou pevnou plochu, ať máte záběr nejvíce statické.

5. Točte vždy na šířku!

6. Nastavení parametrů:
   Full HD kvalita obrazu. Cokoli nižšího by vypadalo neostře i na obrazovce počítače, natožpak na velké televizi, na které si budeme videa na závěr přehrávat. Takže: 1920 x 1080 pixelů, neboli 1080p. Písmeno "p" označuje "progressive scan" (neprokládaný obraz).
   
   FPS: kolik snímků má foťák pořídit za vteřinu, tzv. framerate, a v jaké kvalitě má obraz pořizovat. V našich zeměpisných šířkách se používá 25 fps (snímků za sekundu). Můžete si nastavit i 30 fps pro lepší kvalitu.
   
   Shutter:  U videa by měl být expoziční čas roven dvojnásobku číselné hodnoty snímkovací frekvence.  Takže když budeme natáčet na 25 fps, předvolíme si rychlost závěrky napevno na 1/50 vteřiny a už s tím nehýbeme. 
   Pokud máte nastaveno 30 fps, rychlost závěrky musí být 1/60 vteřiny.
   
   Datový tok zvuku: 256 kbp/s
   Vzorkovací frekvence: 48 kHz
   Audio Format: stereo záznam

7. Zaostřete na objekt zájmu a focus zamkněte - držte se stále ve stejné vzdálenosti od objektu (v Cinema FV5 si musíte tuto funkci povolit v nastavení “Video -- Uzamčení expozice během nahrávání”)
   

8. Zamkněte si expozici, ať vám fotoaparát nepřeexponovává při natáčení. Vznikl by podobný problém jako při autofocusu. (v Cinema FV5 fcí AE-L; v ProMovie fcí Exposure - zamknout kliknutím na zámek). ¨

9. Vyvážení bílé: Pokud natáčíte v prostředí, kde máte jen jeden zdroj světla, můžete nechat nastaveno AWB nebo například "slunečno". Když ale natáčíte v prostoru, kde jsou zdroje různé teploty (žárovka, halogen, atd.), nastavte si vyvážení raději manuálně.
   
   Vypněte si automatické vyvažování bílé (v Cinema FV5 si musíte tuto funkci povolit v nastavení “Video -- Zamknout vyvážení bílé během nahrávání”) a scénu si “nabělte” manuálně (v Cinema FV5 fcí WB-L; v ProMovie fcí Gray Card). 
   
   Postup: Položím si před předmět, který natáčím bílý papír a zvolím výše uvedenou fci. Takto nastavenou bílou si můžu ponechat po celou dobu, co natáčím ve stejném prostředí, pokud se mi nezmění světlo (zajde slunce, někdo nerozsvítí lampu). Jakmile se mění světlo, musím opět přebělit!
   

10. Délka záběru: 5-10 vteřin

11. Nezapomeňte na zvuk - při natáčení synchronu (rozhovoru) dbejte na to, aby v okolí nebyly hlasité rušivé zvuky, kvůli kterým by nebylo respondentovi rozumět, např. hudba, doprava, atd. (nepovedený rozhovor: https://www.mojo-manual.org/understanding-mobile-journalism/)

Příklady:

• Nezamknuté ostření a expozice
  
  

• Ověření zamčení ostření 
  
  
  MOV 0002
• 
  
  

ProMovie

IMG 6618

Nastavení parametrů

IMG 6619

Ruční nastavení bílé

IMG 6620

Zamknutí ostření a expozice

IMG 6621

IMG 6622

Camera FV-5 Lite 

Existují 2 verze - vyberte si podle stáří Androidu.

Starší verze vs novější

Bacon cam vs cam fv 5 lite 1.png 1

Nastaveni

Nastaveni2

Nastaveni3

Dvě důležitá nastavení: kolik snímků má foťák pořídit za vteřinu, tzv. framerate, a v jaké kvalitě má obraz pořizovat. V našich zeměpisných šířkách se používá 25 fps (snímků za sekundu). Můžete to zkusit i s 50, ale to bych doporučila spíš pro natáčení mobilem, kde si tím pomůžete k lepší kvalitě. U foťáku nebo kamery je to pro naše potřeby zbytečný luxus.

Zbytečný luxus ale rozhodně není HD kvalita obrazu. Cokoli nižšího by vypadalo neostře i na obrazovce počítače, natožpak na velké televizi, na které si budeme videa na závěr přehrávat. Takže: 1920 x 1080 pixelů.

Bílou jsme občas nastavovali i u fotky. Ale tam to tolik nebylo potřeba, automat nás většinou podržel. U videa nás potopí. Takže pro pořádek: jak na to.

Správnou barvu má mít ten předmět nebo ta osoba, který/která je středem mého zájmu. Bylo by hezké, kdyby pěkné barvy mělo i všechno kolem, ale to se nemůže vždycky vyplnit. Takže pokud točím o červeném autě, musí být auto červené. Točím-li o člověkovi, musí mít krásnou pleťovku (přirozenou barvu pleti). Na tento svůj objekt zájmu proto vyvažuji bílou.

Člověk si může podržet před nosem bílý papír, před předmět ho položím. Vyfotím tento bílý papír tak, aby zabíral pokud možno celé políčko. Přejdu do nastavení, kde nejprve nastavím (a to už bych mohla mít z dřívějška), že chci používat uživatelem nastavenou bílou. A potom přístroji podsunu fotku, kterou jsem právě vyfotila – říkám mu vlastně, že TOTO je bílá.

Takto nastavenou bílou si můžu ponechat po celou dobu, co natáčím ve stejném prostředí, pokud se mi nezmění světlo (nezajde slunce, někdo nerozsvítí lampu). Jakmile se mění světlo, musím přebělit.

Trocha teorie: světlo je definováno mimo jiné svou barevnou teplotou, od níž se odvíjí barevný odstín, který věcem dává. Nižší teploty jsou víc do červené, vyšší teploty víc do modré. Teplota denního světla se přes den mění, od cca 5000 K do zhruba 7000 K. Svíčka má pouhých 1900 K, zářivka 4200 K, UV trubice v soláriu 14 000 K.

Nastavit clonu už umíme. U videa je to stejně důležité jako u fotky. Možná o to víc, že je to v podstatě hlavní nástroj, jak ovládnout množství světla v obraze. Hledejte vzorce, kterých se chytit: správnou černou, správnou bílou. Hlavní pravidlo: Cloním na to, co točím. Okolí může být přepálené nebo podexponované. Člověk u okna musí mít všechny rysy ve tváři. Že za oknem nejde rozpoznat obrysy sousedních domů, je nepodstatné.

A pamatujete na hloubku ostrosti? U videa funguje stejně jako u fotky.

Na rozdíl od focení nemusíme moc řešit dobu expozice. Zdroje uvádějí, že osvědčený vzorec je: jmenovatel ve zlomku by měl být roven dvojnásobku vaší framerate. Takže když budeme natáčet na 25 fps, předvolíme si rychlost závěrky napevno na 1/50 vteřiny.

Další proměnná – ISO. Už víme, že určuje citlivost „filmu“, a čím vyšší číslo zvolíme, tím sice můžeme natáčet v horším osvětlení, ale obraz nabývá na zrnitosti, až se stává naprosto nekoukatelným. Školní fotoaparát Canon EOS 650D umí ISO od 100 po 12 800. Nejlepší výsledky vám ale dá při 800 (nebo případně 1600). Nastavte napevno a neměňte. Pokud budete mít málo světla, poraďte si jinak.

Co ale musíte udělat – a velmi pozorně – je zaostřit si. Automatické ostření je při natáčení videa k ničemu. Bude vás svádět, protože budete mít pocit, že je to tak rychlejší. Jenže pak natočíte záběr a zjistíte, že během něj foťák začal přeostřovat. Zkrátka hledá, jestli by to nešlo ještě o něco ostřeji. Taky se chytá toho, co má na záběru největší kontrast – třeba spáry mezi kachličkami za člověkem, kterého natáčíte, jsou určitě kontrastnější než samotný ten člověk.

Buď jste bystrozrací, prostě to vidíte a zaostříte si v hledáčku nebo na monitorku foťáku. Anebo jste vybavení normálníma očima a pak se vám může osvědčit tato pomůcka: zakomponujte si, nazoomujte na to, co chcete, aby bylo ostré (u člověka vždycky oči!). Zaostřete v tomto naprostém detailu. Odzoomujte. Pozor – jakmile změníte kompozici, musíte ostřit znovu!

O zvuku už víte úplně všechno z audiolekcí. Teď jen tyto znalosti uplatníme ve videu. Čili pár praktických poznatků.

Zvuk nahráváme ve dvou zvukových stopách. Televizní praxe je taková, že do první zvukové stopy nahráváme (a stříháme) rozhovory, standupy a (ve střižně natočený) voice-over, komentář. Druhá stopa je vyhrazená pro ruchy – přirozené zvuky prostředí, které hrají velice důležitou roli pro přiblížení prostředí a děje.

Školní praxe je taková, že foťáky umí nahrávat jen stereo, totéž do obou stop. Buď používají zabudovaný mikrofon ve foťáku a do obou stop tak vlastně natáčejí „ruchy“, nebo si do nich zapojíte mikrofon, ale potom máte zase v obou stopách to, co zachytí mikrofon.

Na foťáku si můžete nastavit citlivost mikrofonu, není to úplně praktické a jednoduché, ale můžete hladinu zvuku zvýšit i snížit. A je lepší udělat to při natáčení než potom na střižně (tam si přidáváte i šumu).

Tzv. ruchy nebo gerojše jsou nedílnou součástí každého příspěvku. Představte si dvouminutovou reportáž, kde by pořád někdo mluvil. Divák by rychle ztratil koncentraci. Doplnění o přirozené zvuky dodá na dramatičnosti, přenese diváka na místo děje, okoření příspěvek. Pamatujete na sekvenci s kávou z automatu z minulé lekce? Pusťte si ji bez obrazu. Dokážete si i tak představit, co se tam zrovna odehrává?

Prostředí pro vás ale taky představuje riziko. Vnímejte zvuky kolem sebe. Natáčíte rozhovor venku na ulici? Pozor na troubící auta, rachotící tramvaje a pokřikující školáky. Pozor aby zvuky okolí nebyly hlasitější než rozhovor, který točíte.

Jak se případným potížím vyhnout? Kontrolujte po sobě, co natočíte. Než roztočíte dlouhý rozhovor, požádejte respondenta, ať vám řekne, co měl na snídani (když ho požádáte, ať „něco řekne“, neřekne nic, protože bude přemýšlet, co má říct), a přitom si zkontrolujte, jestli je ho dobře slyšet. Teprve potom opravdu natáčejte.

Když si něčím nejste jistí, přerušte rozhovor a zkuste to znovu.

Už znáte tři hlavní typy mikrofonů, které ve zpravodajství používáme.

Klopák upevněte na klopu nebo do výstřihu. Ne až pod bradu, ne na břicho. Zabírá jen na malou vzdálenost, ale přitom bradou byste si ho odstínili. 

klopový mikrofon

Špatné/správné umístění mikrofonu příklad:

Klopak_spravne.jpg

Handku držte dál od respondentových úst, na která ovšem míří. Pokud máte na handce logo své stanice, natočte ji tímto logem k objektivu. Mikrofon nemá být přímo před respondentovými rty, nesmí mířit někam do boku, nesmí být moc daleko.

ruční mikrofon

Špatné/správné umístění mikrofonu příklad:

mikrofon_spravne_gutrbhhh.jpg

Shotgun používejte, když nechcete mít mikrofon v záběru. Je směrový a funguje i na delší vzdálenosti. Takže shora nebo zdola mimo záběr. 

směrový mikrofon

Umístění mikrofonu příklad:

Stříhat se naučíme v systému DaVinci Resolve. Má stejnou logiku, stejnou filosofii jako ostatní střižny (Premiere, Avid...) - tedy když se naučíte pracovat v tomto systému, dokážete se rychle zorientovat i v těch druhých. Ale má oproti nim jednu velkou výhodu. Výrobce ho nabízí v základní verzi zdarma ke stažení. Můžete si tedy tuto střižnu nainstalovat i do svých počítačů doma a nejste odkázáni na školní techniku. Navíc je DaVinci velice přehledný a intuitivní na ovládání.

Podíváme se na základy střihu, na nejčastější a nejužitečnější funkce. Nestihneme všechno. Pokud narazíte na problém, který jsme společně neřešili, a nebudete si vědět rady, obraťte se na místo, které zná všechny odpovědi: zeptejte se strejdy Googla (Binga, Seznama...). Ujišťuji vás, že nenarazíte na originální problém. Jinými slovy, všechno už někdo potřeboval zjistit, zeptal se na internetu a někdo jiný, kdo znal řešení problému, mu odpověděl. Co se týče ovládání programů, internet ví všechno.

Když spustíte program DaVinci Resolve, přivítá vás okno, které chce, abyste si zvolili projekt, na kterém budete pracovat. Vy si můžete jako projekty ukládat jednotlivé kusy, které budete střihat. V televizi, kde se na jedné střižně střídá víc lidí, je praxe taková, že jako projekty jsou vedena jména jednotlivých střihačů (což by byla hezká praxe i na školních počítačích). Ať tak či onak – vytvořte nový projekt a vítejte v prostředí nelineární digitální střižny.

rozvržení programu I

rozvržení programu II

Střižna, protože budete vystřihovat části záběrů a lepit je k sobě. Digitální, protože nepoužíváte kazetu, ale počítač. Nelineární, protože nestříháte postupně od začátku do konce, ale máte před sebou časovou osu, timeline, která graficky zobrazuje váš příspěvek. A vy na ni kdykoli kamkoli můžete umístit záběry a pak s nimi jednoduše manipulovat.

Než se pustíme do práce, zkontrolujeme si nastavení střižny. Ona je sice inteligentní a pozná, když jí dodáte zdrojový materiál s jiným nastavením, než jaké momentálně má. Vyhodí vám chybovou hlášku, kde upozorní na rozdílná nastavení a zeptá se, jestli se má zdroji přizpůsobit. Ale – radši si to nastavme. Menu „File“ - „Project settings“ a tam nás zajímá rozlišení časové osy (chceme HD 1920x1080) a framerate. Program je americký, takže bývá přednastavený na americký standard 24 fps. Přenastavíme na evropských 25 fps a to v obou případech, pro timeline i pro playback.

Levý sloupeček je prostor pro vaše biny, přihrádky. To je způsob, jak si práci zpřehlednit. V televizní praxi má střihač pro každý den jeden bin. Případně pro každou reportáž jeden bin, záleží na střihači. Založíme tedy nový bin, který si logicky a srozumitelně pojmenujeme. Když budete stříhat častěji a budete mít hodně materiálů, budete v nich potřebovat vyhledávat. Proto si od začátku zvykněte všechno pojmenovávat tak, aby to i později dávalo smysl.

Máme bin a stojíme v něm. Přesuneme se do vedlejšího sloupečku, media poolu. Tam budete mít své zdrojové materiály. Můžou to být videa, můžou to být fotky, můžou to být zvuky (písničky, nahrané komentáře). Naimportujeme je jednoduše: pravým tlačítkem myši klikneme do prostoru media poolu a zvolíme „import media“. Všimněte si, že to jde rychleji – pomocí klávesové zkratky Ctrl+I.

Takto si natáhnete videa z foťáku do střižny. Doporučuji je ale nejdříve překopírovat někam na disk. Střižna pracuje s těmito zdrojovými soubory, neduplikuje si je do vlastního systéme. Takže pokud byste je nechali na foťáku, bude muset být foťák pořád připojený a zapnutý. Navíc vás trochu zpomalí přenos dat po kabelu.

Když na některé z videí dvakrát kliknete, objeví se vám v levém zdrojovém okně. Můžete si ho prohlížet a můžete z něj začít stříhat. Je asi důležité říct, že zdroj prakticky nemáte jak zničit. Když z něj něco vystřihnete, jen to kopírujete, originál zůstává netknutý.

K prohlížení vám slouží ikonky pod náhledovým oknem. Nepoužívejte je, budou vás jen zdržovat. Zvykněte si používat pár základních klávesových zkratek:

A teď už k samotnému střihu. Ve zdroji si najdete, kde chcete začít. Toto je váš in-point, místo si označíte klávesou I. Pustíte si video a najdete si, kde chcete skončit. Váš out-point si označíte klávesou O. Záběr teď chcete vložit na časovou osu. Buď ho vezmete myší a drag-and-drop na osu přesunete, nebo jako správní střihači použijete klávesovou zkratku. Pro vložení slouží F9, pro přepsání slouží F10. Vkládáte i přepisujete v místě, kde vám na timeline stojí jezdec (hýbete jím v řádku, který začíná časovým kódem). Rozdíl? Vložit znamená posunout všechno, co už na timeline je, doprava. Přepsat znamená... přepsat to, nic neposouvat.

Chcete z nějakého důvodu odznačit začátek nebo konec střihu? Jednoduché: Alt+I a Alt+O.

V tento okamžik se vám aktivovala časová osa. V pravém náhledovém okně vidíte, co jste už postříhali. V media poolu se vám objevila nová položka, zatím pojmenovaná Timeline1 a vy si ji pěkně přejmenujte na název toho, na čem pracujete. Logicky, krátce, smysluplně.

Pokud se vám úplně nezamlouvá, kam jste záběr umístili, můžete ho posunout – jednoduše ho chytíte myší a posouváte. Pokud se vám nezamlouvá, jak je dlouhý, máte několik možností. Můžete ho trimovat, protahovat nebo zkracovat. Najeďte myší na konec (nebo začátek, podle toho, kde chcete trimovat) záběru. Všimněte si, že kurzor se změnil. Podle toho, kde myší stojíte, může mít kurzor jednu ze tří forem: buď posouváte jen konec levého záběru, nebo rovnoměrně jeden záběr prodlužujete a druhý zkracujete, nebo posouváte jen začátek pravého záběru.

Taky můžete záběr rozříznout. Tomu slouží ikonka žiletky (anebo klávesa B). Kurzor se vám opět změnil, vypadá jako žiletka. A tam, kde potom kliknete do záběru, se záběr rozřízne vejpůl. Abyste mohli dál normálně pracovat, překlikněte si ze žiletky zpátky na šipku (selection mode, taky můžete prostě zmáčknout klávesu A).

A teď skvělá věc: je to normální program. Platí tady univerzální klávesové zkratky:

Projděme si teď zbývající ikonky, které nad timeline vidíte. Nebo aspoň ty opravdu užitečné.

Magnet máte asi vypnutý. To znamená, že když něčím posouváte, hýbá se to přesně tam, kam ukazujete myší. Když magnet zapnete, budou vám záběry k sobě přiskakovat. Je to způsob, jak zabránit divokým prázdným oknům, které se vám jinak mezi záběry můžou objevit.

Řetěz máte asi zapnutý. Znamená to, že audio a video stopa jsou spojené. Hýbete vždy oběma. Někdy se to hodí, jindy ne – chcete třeba podtáhnout ruchy z jednoho záběru pod následujícím záběrem. Takže si řetěz odepnete, odlinkujete. Pak je každá stopa samostatná.

Teď obecně ke stopám. Dokud máte jen jednu audio a jednu video, nic moc neřešíte. Jakmile jich máte víc, musíte dávat pozor, ve které zrovna stojíte. Stopy přidáte v prostoru nalevo od timeline, pravý klik myší - „Add track“ a vyberete, jakou stopu chcete přidat. V tento okamžik pracujete s tou stopou, kolem jejíhož názvu máte červený obdélník.

Vedle názvu stopy je odemknutý zámeček. Klikněte na něj, stopa zešedne. To znamená, že je pevně uzamčená. Ať budete dělat cokoli, takto uzamčená stopa zůstává na svém místě. Máte všechno postříhané, zbývá nasadit muziku a nechcete si tím rozhodit zbytek zvuků? Uzamkněte si zvukovou stopu. Případné střihy se jí nedotknou.

Vedle názvu zvukových stop ještě vidíte M ve čtverečku. M jako Mute – ztlumit. Máte třeba dvě zvukové stopy, v jedné je něco, čím si nejste jistí, ale ta druhá vám znemožňuje to vyčistit. Ztlumte si ji a máte po problémech. Podobně funguje filmové políčko vedle názvu video stop.

Zvuk a obraz se skládají trochu odlišně. Zvukové stopy se sčítají, slyšíte je tedy všechny přes sebe. Obrazové stopy se kupí na sebe. Co je nahoře, zakrývá to, co je dole. Prakticky to pro vás znamená, že když budete používat grafiky nebo titulky, patří vždy do nejvyšší videostopy, aby pod nimi bylo vidět video. Kdyby byly vespod, video by je celé překrylo.

V první zvukové stopě si necháme to, co nám natočil náš foťák. Do druhé si můžeme dát podkresovou hudbu. Víte, kde najít moře volně použitelné hudby? Protože nechcete narazit na to, že něco střihnete, hodíte to na sociální sítě a přijde vám hláška, že vaše video porušuje autorská práva a bude hrát bez zvuku (to dělá Facebook), případně nebude hrát vůbec (to dělá Youtube). Zkuste si vygooglit Youtube Audio Library. Hodně štěstí při probírání tisíců a tisíců písní a zvuků.

Máte na timeline nepokrytý kousek, do kterého chcete přesně napasovat záběr. Nepočítejte framy. Je jednodušší způsob: na timeline si označte tento kousek, který chcete pokrýt, klasicky In – Out. Skočte do zdrojového okna, najděte si začátek záběru, kterým tuto díru budete pokrývat. Označte jen začátek. A přepište (F10). Pozor – když něco označujete, berete to od začátku po konec framu. To znamená, že když budete takto přepisovat černou díru, musíte si Out dát na poslední černý frame, nikoli na první frame z dalšího záběru. Přepsali byste si ho.

Přechody mezi jednotlivými záběry občas nechcete natvrdo. Chcete použít prolínačku. Obecně ve zpravodajství tento efekt používáte jenom výjimečně – když nastříháváte něčí promluvu a nechcete (nebo nemůžete) jednu z jejích částí pokrýt obrázky, použijete střih přes barvu. Klasické prolnutí vyjadřuje obvykle posun v čase a najdete ho spíš v publicistice nebo dokumentu.

V DaVincim je tato klasická prolínačka extrémně jednoduchá. Najedete myší na střih, kde chcete prolnout (ve zvuku nebo obraze). Pravý klik a vyberete, jak dlouhou prolínačku nasadíte. Když na ni pak kliknete, otevře se vám okno, ve kterém si její délku můžete upravit. Nebo to uděláte myší. Opět si všimněte, že prolínačka může být na konci levého, na středu nebo na začátku pravého záběru. Podmínkou je jen dostatečný počet framů ve zdrojovém materiálu.

Přechod přes barvu najdete mezi efekty v knihovně efektů. „Video Transitions“ - „Dip to Color Dissolve“. A volíte barvu. V televizní praxi se používá lehce béžová, ne úplně bílá.

Zvukový mixer vám ukazuje úrovně jednotlivých audiostop i jejich výsledného překrytí. Nelítat do červených, pamatujete? Chytněte jezdce, můžete úroveň zvýšit i snížit. To je asi nejjednodušší způsob, jak to udělat. Pracujete s tolika klipy (záběry), kolik jich máte vybraných (vybíráte Ctrl+klik na záběr).

Druhý způsob je trochu sofistikovanější. Podívejte se na klipy na audiostopě. Všimněte si symbolu – jakési vlnovky v pravém dolním rohu. Klikněte na ni a zobrazí se vám políčko s čárou. Tuto čáru můžete myší chytit a posunout nahoru nebo dolů. Opět zesilujete nebo ztlumujete. Jenže tato čára má ještě mnohem hlubší význam. Můžete na ni umístit klíčová políčka, keyframy, pomocí kterých si klip zesílíte, případně ztlumíte podle vlastních potřeb. Měla by na to fungovat klávesová zkratka Ctrl+[. Když nefunguje, vytvoříte keyframy ještě jedním způsobem.

A proto si představíme další užitečný nástroj: inspector. Najdete ho v pravém horním rohu pracovní plochy a je tam spousta užitečných hračiček. Podle toho, jestli máte zvolenou audio nebo video stopu, vidíte jiné nástroje pro manipulaci zvukem nebo obrazem. Obraz můžete zvětšit/zmenšit, změnit jeho pozici, průhlednost, rotaci, ořez... (můžete využít u titulků). U zvuku vidíte hlavně křivku equalizeru a hlasitost. Zůstaňme u ní – princip keyframů funguje obdobně u všech ostatních proměnných.

Vedle Clip volume, osy a číselného vyjádření hlasitosti vidíte kosočtverec. To je univerzální symbol pro keyframe. Klikněte na něj, na čáře zobrazující úroveň hlasitosti klipu se vám objeví bod. Posuňte se jinam v klipu a znovu klikněte na kosočtverec, máte druhý keyframe. A teď ho posuňte nahoru. Zvuk v klipu se vám bude od prvního keyframu k druhému postupně zesilovat. Není to podle vašich představ a nechcete keyframy používat? Vedle kosočtverce je šipka pro reset hodnot. 

Zbývá nám ještě nasadit titulky. Vytvořte si pro ně zvláštní videostopu. Nemusí to být přímo titulková stopa (DaVinci vám ji nabídne), stačí obyčejná videostopa.

Titulky najdete mezi efekty. Je jich tam několik druhů, my si vybereme prostě text. Chytněte ho myší a přesuňte do vaší prázdné stopy (připomínám, že to musí být ta nejvrchnější). Protáhněte přes celou plochu, na které se titulek bude objevovat.

Nejjednodušší teď máte na titulek dvakrát kliknout. Otevře se vám inspector. Vepište text, vyberte si font, posuňte titulek na požadované místo, dejte mu klidně pro větší kontrast pozadí. Jestli chcete, pomocí keyframů si ho rozpohybujte, nechte ho vyrůst, hrejte si. Jen to nepřežeňte. Míň je někdy víc. Pomocí prolínačky ho můžete jemně nasadit i nechat zmizet.

Spoustu dalších věcí ještě můžete potřebovat udělat. Najděte si je na internetu. Případně se ptejte. Teď ale budeme naše video považovat za hotové. Chceme ho vyexportovat.

Zatím jsme se nepodívali úplně dolů v pracovním prostoru, pod timeline. Jsou tam záložky. První z nich je přehledné zobrazení médií. Druhá je ta, na které jsme dosud byli, editor. Třetí se jmenuje Fusion a umožní vám pohrát si s videem v postprodukci. Přidat animace, efekty, triky... Jako Adobe AfterEffects.

Další záložka pomůže s barevnými korekcemi. Pokud si špatně nabělíte a stěny, které mají být bílé, budou do modra, tento nástroj vás může zachránit. Nejsnáze se vám asi bude pracovat v módu RGB Mixer (čtvrtá ikonka zleva), kde můžete ubírat nebo přidávat jednotlivé barvy. V náhledu samozřejmě vidíte, jak se video mění.

Další záložka nese název Fairlight a pomůže vám s mixem zvuku. Tady teoreticky můžete nahrávat komentáře přímo na timeline, postup ale není úplně jednoduchý a se školní technikou spíše doporučím případné komentáře si nahrát na Zoom a překopírovat mezi zdroje jako audiosoubor. Nicméně, kdo by to chtěl zkusit, na webu jsou k tomu pěkné tutorialy.

A konečně poslední záložka, Deliver. Ta nám konečně umožní práci vyexportovat. Jen tak mimochodem – máte uloženo?

Zvolte si kvalitu. Máte k dispozici několik přednastavených možností, preset pro Youtube většinou funguje dobře. Název souboru a umístění musíte vyplnit. Jinak vás to bude urgovat. Export je zde dvoukrokový. Vy si totiž můžete takto nachystat videí více, zajít si na oběd a mezitím nechat počítač počítat (renderovat). Takže v prvním kroku kliknete na Add to Render Queue.

V ten okamžik se vám v pravé části obrazovky ukáže do fronty zařazené video pro render. Pokud jich už víc nebude, mačkáte Start Render. A podle toho, jak je video dlouhé, kolik má stop, kolik efektů, kolik titulků atd., čekáte.