ZBROJNÍ POLITIKA EVROPSKÉ UNIE Miroslav Mareš (ed.) Jiří Foral, Jaroslav Petřík, LukAš Visingr, Jan ZAvEšický 6 UPS MASARYKOVA UNIVERZITA MEZINÁRODNÍ POLITOLOGICKÝ ÚSTAV BRNO 2006 OBSAH á zu Konrad Adenauer Stiftung Publikace vychází s finanční podporou Konrad-Adenauer-Stiftung, zastoupení v Praze Miroslav Mareš 1. VYMEZENÍ A ANALYTICKÝ RÁMEC ZBROJNÍ POLITIKY EVROPSKÉ UNIE......................................................7 1.1 Úvod......................................................................................................7 1.2 Vymezení zbrojní politiky EU...............................................................7 1.3 Analytický rámec zbrojní politiky EU..................................................9 1.4 Závěr...................................................................................................16 Bibliografie ..................................................................................................18 Jan Závešický 2. EVROPSKÁ OBRANNÁ AGENTURA A DALŠÍ MULTILATERÁLNÍ ZBROJNÍ INSTITUCE V PROSTORU EU..............20 2.1 Úvod....................................................................................................20 2.2 Charakteristika současné situace.........................................................20 2.3 Zbrojní spolupráce mimo Evropskou unii...........................................21 2.4 Evropská obranná agentura.................................................................24 2.5 Kodex..................................................................................................26 2.6 Závěr....................................................................................................27 Bibliografie...................................................................................................27 Recenzoval: Ing. Josef Procházka, PhD. © Masarykova univerzita, 2006 ISBN 80-210-4120-X Jan Závěšický 3. TRANSNACIONÁLNÍ KORPORACE A ORGANIZOVANÉ ZÁJMY ZBROJNÍHO PRŮMYSLU V EU..............29 3.1 Úvod....................................................................................................29 3.2 Charakteristika zbrojního průmyslu v současné Evropské unii..........29 3.3 Vznik ASD - organizování zbrojních zájmů na úrovni EU?..............32 3.4 ASD a zbrojařská lobby v Bruselu......................................................36 3.5 Závěr....................................................................................................37 Bibliografie ..................................................................................................37 5 Lukáš Visingk 4. SOUDOBÉ MEZINÁRODNÍ ZBROJNÍ PROJEKTY V PROSTORU EU............................................................................................39 4.1 Úvod..............................................................i....................................39 4.2 Kosmická technika..............................................................................40 4.3 Letecká technika..................................................................................42 4.4 Raketová technika...............................................................................46 4.5 Pozemní technika................................................................................48 4.6 Námořní technika................................................................................50 4.7 Závěr....................................................................................................51 Bibliografie ..................................................................................................52 Jaroslav Petřík 5. POLITIKA EVROPSKÉ UNIE V OBLASTI REGULACE ZBROJNÍHO EXPORTU ......................................................54 5.1 Úvod....................................................................................................54 5.2 Mezinárodní kontext kontroly konvenčních zbraní ...........................56 5.3 Současný systém opatření Evropské unie upravující obchod se zbraněmi............................................................58 5.4 Zhodnocení systému kontroly zbrojního exportu v EU .....................65 5.5 Závěr...................................................................................................67 Bibliografie ..................................................................................................68 Jiří Foral 6. EVROPSKÁ UNIE A ZHN......................................................................70 6.1 Evropské jaderné síly?........................................................................70 6.2 Vznik evropské neproliferační politiky..............................................74 6.3 Rozvoj neproliferační politiky............................................................75 6.4 Evropská strategie proti proliferaci ZHN............................................78 6.5 „Nové" priority EU na poli neproliferace ZHN..................................83 6.6 Závěr....................................................................................................85 Bibliografie...................................................................................................85 O AUTORECH...................................;..........................................................89 6 1. VYMEZENÍ A ANALYTICKÝ RÁMEC ZBROJNÍ POLITIKY EVROPSKÉ UNIE Miroslav Mareš 1.1 Úvod Zbrojní politika Evropské unie prošla v posledních letech a měsících procesem bouřlivého vývoje. Specifický význam této politiky v rámci procesu evropské integrace a její (přinejmenším potenciální) vliv na globální bezpečnost z ní činí na jednu stranu atraktivní, na straně druhé však i obtížně uchopitelné pole bezpečnostního výzkumu. Následující příspěvek se pokouší nastínit základní definiční, konceptuálni a analytické problémy související se zbrojní politikou EU. 1.2 Vymezení zbrojní politiky EU Pojem zbrojní politika (armament policy, Růstungspolitik) je užíván v češtině i v jiných jazycích (zvláště v němčině), a to především ve vědecké, publicistické a „občanskospolečenské" sféře. Ve vztahu k soudobému dění, které souvisí se zbrojením na evropské úrovni, se však v oficiálních dokumentech spíše objevuje pojem zbrojní spolupráce, případně spolupráce zbrojního či obranného průmyslu, anebo je celá problematika označována širším pojmem obranná politika. Mimo úřední sféru se lze setkat i s pojmy zbrojení v EU či - v širším kontextu - militarizace EU (zvláště ze strany odpůrců těchto jevů). Příčinou použití jiných pojmů než politika je zřejmě zúžený náhled, který je zaměřený pouze na vazby mezi zbrojním průmyslem navzájem anebo s orgány EU, zatímco příčinou „obcházení" slova zbrojní jsou zřejmě snahy o jazykovou distanci od zbraní jakožto nástrojů zabíjení. Zostřující výrazy odpůrců evropské zbrojní kooperace jsou důsledkem snah prezentovat EU diskreditačně tradičními pojmy souvisejícími s globálními konflikty 20. století (zvláště studené války). V předkládaném sborníku, který je psán z politologické perspektivy bezpečnostních studií, byl jako nejvhodnější zvolen pojem zbrojní politika, protože 7 slovo „politika" více zohledňuje komplexnost dění v oblasti zbrojní spolupráce EU včetně množství aktérů a charakteru výstupů v daném kontextu. V nejobecnějším významu lze pojmem politika označit Jakýkoliv druh vlivu a nastolení i prosazení požadavků a cílů, ať již v soukromých nebo veřejných oblastech" (Schubert, Klein 2001: 223). Jednotlivé politiky mohou být mj. vymezeny ve vztahu ke specifické, obsahově konzistentní problematice (sektoru), kterou se zabývají veřejné instituce a další aktéři, jejichž zájmy s ni souvisejí. Poté lze hovořit o sektorové politice, která se může uskutečňovat na nejrůzněj-ších úrovních (komunální, regionální, státní, mezinárodně-regionální, globální). Jednou ze sektorových politik je i politika zbrojní, přičemž pojem zbrojní politika je vhodným označením i pro zkoumanou problematiku v EU (pojmy obranná politika, vojenská politika či militarizace jsou širší). Tento pojem je však třeba podrobněji konceptualizovat, resp. zúžit do logického významu, a to obecně i v evropském kontextu. Slovo zbroj podle Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost z roku 2001 znamená: „1. Kovový ochranný oděv středověkých bojovníků, 2. výstroj a výzbroj k boji" (Akademie věd České republiky, Ústav pro jazyk český 2001). Je zřejmé, že pojem zbrojní politika se v současnosti vztahuje k druhému z uvedených významů. Vojenský výkladový slovník vybraných operačních pojmů považuje za výzbroj a výstroj „všechny položky nespotřební povahy potřebné k vyzbrojení a vybavení ozbrojených sil" (Vejmelka a kol.: 301). —Pokud by byl zohledněn anglický pojem pro výzbroj či zbrojení „armament",. tak ten je vymezen jako „1. obecný pojem pro zbraň" nebo jako „2. proces vybavení zbraněmi" (Bowyer 2004: 15). Jestliže dále bude pracováno s předchozí definicí z Vojenského výkladového slovníku, je třeba zdůraznit, že ozbrojené síly mohou být z určitého obecného pohledu (ne však např. z hlediska české vnitrostátní legislativy) i policejní organizace, nevládní i soukromé ozbrojené složky apod. (souhrnně se pak jedná o bezpečnostní síly). Obecně je tedy možné hovořit o zbrojní politice vztažené k různým subjektům, nicméně ve většině státních koncepcí, v rámci mezinárodních organizací i v kontextu EU se jedná hlavně o zbrojní politiku vázanou na vyzbrojovaní regulérních ozbrojených sil armádního charakteru. Na druhou stranu propojování vojenské a nevojenské bezpečnosti uvedené pojetí relativizuje. V Grosses Wörterbuch Politik jsou za zbrojní politiku pokládány „státní opatření a výdaje, které mají krýt potřebu zbrojení, aby byl stát vyzbrojen pro případ vojenského konfliktu" (Wanko - Zolldonz 2005: 305). Pokud se hovoří o zbrojní politice EU, resp. o evropské1 zbrojní politice, nelze vystačit s ome- 1 Použití slova „evropské" pro záležitosti týkající se EU rovněž není zcela bezproblémové, zením na politiku státu. U EU se v současnosti nejedná o stát, ale o organizaci, jejíž část (první pilíř, tj. Evropská společenství) jsou supranacionálním celkem a v jejíž dalších částech (tzv. druhém a třetím pilíři) se uskutečňuje mezivládní spolupráce. Dynamika evropské integrace, předjímaná i nepřijatou Ustavní smlouvou pro Evropu, donedávna sice směřovala k přeměně celé EU na supra-nacionální bázi, ale v současnosti je další vývoj integrace otevřený. Výše uvedená definice zbrojní politiky na státní úrovni je přitom příliš zužující i z toho důvodu, že se zaměřuje pouze na státní opatření a výdaje. Na jejich výsledné podobě se však podílí širší spektrum aktérů (i nestátních), navíc je tato politika propojena i s dalšími sektorovými politikami či je jimi alespoň nepřímo ovlivněna. V nejobecnějším pojetí je tedy možné definovat zbrojní politiku jakožto činnosti, které jsou vázány na problematiku zajištění yýzbroje..určitéhaaktgra( včetně výroby této výzbroje. U zbrojní politiky vázané na vojenskou oblast se jedná o vyzbrojovaní ozbrojených sil. U soudobé zbrojní politiky EU se poté jedná o činnosti EU vztahující se k vyzbrojovaní ozbrojených, případně dalších bezpečnostních sil členských států EU anebo k budování bezpečnostních kapacit EU jako celku, včetně činností vztahujících se k podpoře efektivity zbrojního průmyslu a jeho výrobků ze strany EU. Zbrojní politika EU je ze strany orgánů EU určována snahou, aby měla EU, resp. bezpečnostní síly jejích Členských zemí, zajišťující vojenské kapacity ESDP (případně i kapacity v nevojenských oblastech bezpečnosti), dostatečné zbraňové vybavení odpovídající současným potřebám. Tyto potřeby jsou mj. podmíněny i probíhající revolucí ve vojenských záležitostech. Cílem je rovněž to, aby byly výrobky z EU dostatečně účinné a konkurenceschopné (především ve vztahu k výrobkům z USA, ale i Ruska, Číny a dalších zemí) a aby byla dlouhodobě zajištěna existence silného zbrojního průmyslu v EU. Snahou je i to, aby zbraně ze zemí EU nebyly zneužívány proti zájmům EU v krizových oblastech světa. 1.3 Analytický rámec zbrojní politiky EU Každá politika obecně sestává z institue|onilnĹstránky (polity), z procesní stránky (politics) a obsahové stránky (policy). Do institucionální stránky lze řadit státní instituce i nestátní aktéry. Aktéři pak většinou určují i specifický i když je v řadě oblastí (nejen zbrojní politiky) velmi časté. Evropa není pouze EU a existují i projekty mezinárodní evropské spolupráce (i ve zbrojní oblasti) mimo rámec EU. 8 9 charakter určité politiky. Zbrojní politika je obecně charakteristická tím, že se v ní často prolíná státní a nestatní dimenze aktéry. Stát či uskupení států usilující o vlastní silný zbrojní průmysl mu musí vytvořit dostatečnou surovinovou, energetickou a pracovní základnu. _ Prvním ze základních aktérů jsoufvýrobci zbranívčetně jejich součástí) a výstroje, tj. zbrojní průmysl (zbrojařské firmy mohou být soukromé i státní, přičemž se mohou podílet i na různých společných projektech anebo se organizovat do zájmových skupin, včetně transnacionálních, případně může v rámci mezinárodní organizace probíhat zbrojní spolupráce2). Na zbrojní průmysl je vázán i zbrojní výzkum a vývoj. Druhým základním aktérem jsou ozbrojeně síly, které mají zájem o nákup výzbroje, její údržbu a likvidaci. Ozbrojené síly jsou součástí státu a ten určuje různé mechanismy výběru dodavatelů. Může se jednat o dodávky ze strany domácího zbrojního průmyslu i od zahraničních firem (případně o kombinace dodávek domácího a zahraničního zbrojního průmyslu). S oběma předchozími aktéry a na ně vázanými činnostmi úzce souvisí dimenze obchodu, resp. trhu se zbraněmi, který je zpravidla charakteristický silnou státní regulací, přičemž specificky je zpravidla upraven export a import zbraní ve vztahu k určitému sociálnímu celku (státu, mezinárodní organizaci, oblasti apod.). Pro tyto účely jsou často státem vytvářeny speciální instituce. Existují i mezinárodní organizace, které se zabývají touto problematikou (včetně vynucování zákazů exportu či importu zbraní), aťjiž v rámci širší působnosti nebo jako jedinou oblastí činnosti. Obchody se zbraněmi mohou realizovat státní i nestátní firmy, včetně ilegálních obchodů (na nich se mohou podílet i skupiny organizovaného zločinu či tzv. „darebácké státy"). Pro usnadnění obchodu se zbraněmi existují i zbrojní veletrhy. Specifický vztah ke zbrojní politice má (politika odzbrojení,) která usiluje p omezení zbrojení anebo likvidaci či konverzi stávajících zbraní.a.o kontrolu těchto opatření, zpravidla s cílem snížení napětí. Aktéry této politiky- mohou být státy a mezinárodní mezivládní organizace i nestátní zájmové skupiny (ty se mohou podílet i na výš zmíněné kontrole zbrojního embarga). 1 Na základě poznatků německého politologa Hanse-Gcorga Ehrharta (Ehrhart 1995:52-53) lze vymezit základní varianty spolupráce v mezinárodní organizaci následovně: 1. Varianta tržního hospodářství (uvolní se omezení trhu, aby došlo ke zvýšeni konkurenceschopnosti); 2. Distributivní varianta (státy si rozdělí zbrojní sektor podle průmyslové specializace); 3. Integračnč-politická varianta (přijímaní rozhodnutí na nadnárodní úrovni v kontextu integrace, aby došlo k odstraněni deficitů a překonám rozdílů v národních pozicích). Aktéry ve všech čtyřech výše zmíněných analyticky vymezených a navzájem provázaných dimenzích zbrojní politiky jsou i ústavní a správní orgány s širokým rozsahem kompetencí (např. vlády, parlamenty, hlavy států apod.) i politické strany, média a akademické instituce, které se uvedenou problematikou zabývají obecně anebo v rámci specializovaných dílčích složek. Mezi různými aktéry se vytvářejí i stabilnější vazby a sítě, které mají trvalejší charakter a slouží k vzájemné kooperaci, podpoře a výměně informací. Specifickým případem aktéra, resp. sítě je vojensko-prumyslový komplgx, což je pojem, označující specifickou mocenskou elitu, sestávající z vysokých vojenských a politických představitelů propojených se zájmy velkého průmyslu (především zbrojního). Pojem byl použit v roce 1961 tehdejším americkým prezidentem D. D. Eisenhowerem, který varoval před vlivem komplexu (Wanko, Zolldonz 2005: 220), a jeho odborné pojetí vychází z analýzy mocenské elity USA padesátých let, zpracované Charlesem Wrightem Millsem (Mills 1966). Pojem byl a je často zneužíván k diskreditaci poměrů v kapitalistických zemích (obviňování z militarismu a zájmu průmyslu a vládnoucí elity na zbrojení pro účely vlastního obohacení). Státy a spojenecká uskupeni států odůvodňují zbrojení3 zpravidla potřebou mít dostatečné prostředky pro odstTašení a případně pro eliminaci nepřítele. V rámci zbrojení dochází k zvyšování jeho dynamiky, čímž se rozumí postupné kvantitativní zvyšování a kvalitativní zlepšování vojenského potenciálu jako výsledek vojensko-politického zhodnocení situace, technických možností anebo vnitrospolečenských požadavků (Buchbender, Buhl, Kujat, 1992: 130). Extrémním vyjádřením zbrojní dynamiky mohou být závody ve zbrojení (Buzan, Herring 1998: 80). Závody ve zbjpjení označují úsilí dvou nebo více států nebo bloků, z nichž jeden se snaží předčit druhého v oblasti zbrojení s konkrétním cílem, aby v případě války mohl spoléhat na větší zdroje nebo aby odstrašil potencionálního útočníka vysokou mírou zbrojení. Permanentní úsilí zvýšit vlastní bezpečnost vede k tomu, že vyzbrojení jedné strany následuje vyzbrojení strany druhé, takže se tyto systémy nacházejí v tzv. zbrojní spirále. To vede mj. na obou stranách k rapidnímu zvýšení nákladů na zbrojení v rozpočtech aktérů závodů ve zbrojení (Wanko, Zollondz 2005: 307) a jeden či více aktérů může být „uzbrojeno", tzn. že ztratí možnost držet krok ve zbrojení s ostatními. Specifickým zlomem 5 Zbrojení může být vnímáno jako širší pojem než obstarávání výzbroje, např. jako „veškeré prostředky, opatření a cíle, které naplňují vojenský účel. Pod pojem spadají mj. výstavba a udržování ozbrojených sil a zajišťování zbrojních prostředků pro případ války." (Wanko, Zollondz 2005:307). 10 11 ve zbrojní dynamice je technologická revoluce jako součást celkové revoluce ve vojenských záležitostech"*. Závody ve zbrojení mohou vést k otevřené válce, ale nelze jednoznačně konstatovat vztah mezi závody ve zbrojení a vypuknutím války. Systém odstrašení a rovnováhy síly může naopak válce zabránit (Evans, Newnham 1998: 34). Závody ve zbrojení mohou mít i pozitivní vliv zvýšení technologické úrovně určitého odvětví (využitelného i v civilní sféře). Zbrojení je v základních rysech vysvětlováno jednak jako model akce reakce (tj. určitý aktér reaguje na zbrojení jiného aktéra) a jednak jako model domácí struktury (zbrojení je důsledkem snah domácích aktérů, zpravidla zbrojního průmyslu a jeho politických a vojenských spojenců). Reálně dochází k různému prolínání obou modelů (Buzan, Herring 1998: 75-129). Aplikace výše uvedeného obecného analytického rámce na zbrojní politiku EU umožní blíže pochopit její specifika. EU je politickým systémem sui generis a nelze ji vnímat jako tradiční národní stát. Nedisponuje ani vlastními ozbrojenými silami ani zbrojním průmyslem, který by tato organizace přímo vlastnila, a to ani určitým podílem (EU ostatně doposud nemá ani právní subjektivitu, tu mají pouze Evropská společenství). EU však (především v rámci prvního a druhého pilíře) realizuje společnou zbrojní politiku. Druhý pilíř EU obsahuje Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a v jejím rámci pak Evropskou bezpečnostní a obrannou politiku (ESDP). EU ve druhém pilíři převzala i řadu atributů činnosti Západoevropské unie (WEU)5. Cílem ESDP je etablovat EU jako kooperativní mírovou mocnost, přičemž těžiště ESDP spočívá v civilních aspektech zvládání krizí, v dispozici se širokým spektrem nástrojů k zvládání krizí, v rozvoji nové civilně-vojenské operativní kultury, přičemž EU by měla spolupracovat s dalšími mezinárodními organizacemi při striktním zohledňování mezinárodního práva (Ehrhart 2002: 32). Jednou z oblastí, v nichž se ESDP projevuje, je právě zbrojní spolupráce. Zbrojní politika EU přitom není omezena pouze na druhý pilíř a na ESDP. 4 Současnou revoluci vc vojenských záležitostech lze v návaznosti na amerického odborníka Richarda O. Ilundleye, kterého cituje i polský expert Martin Koziel, definovat jako „vojenskou technickou revoluci kombinující ostrahu, kapacity C3I (Command, Control, Communications and Intelligence - velení, kontrola, komunikace a zpravodajství) a přesné řízenou munici (tj. technické vymoženosti v uvedených oblastech) s novými operačními koncepcemi, jako jsou informační válka, nepřetržité a jednotné vedení operaci (rychlejších než postup protivníka) a permanentní ohrožování celého bojového prostoru (které neponechává nepříteli žádné útočištč ani v nitru jeho vlastního území)" (Koziel 2002). 5 Ve zbrojní oblasti se to projevilo i ukončením činnosti WEAG v zásadě ve prospěch EDA. Jedním ze současných hlavních cílů této politiky je omezitdopad článku 296 Smlouvy o ES, který, y zásadě vyjímá obchod s vojenským materiálem z jednotného trhu, což je záležitost prvního pilíře. Článek 296 je mnoha experty označován za zastaralý a jednotlivé státy je v praxi interpretovaly různě (Procházka, Krč, Ivánek 2003: 23). Evropská komise usiluje o překonání daného omezení a o vytvoření jedr notného obranného trhy-(EDEM)í. K tomu jí napomáhá i několik stanovisek orgánů EU výrazně limitujících rozsah uvedeného článku (Shabu 2005). V roce 2004 Komise zveřejnila zelenou knihu s názvem nVeřejné zakázky .v..oblasti obrany" a v následujících letech sejí díky souhlasu členských zemí podařilo dosáhnout významných pokroků na cestě k EDEM (dosavadním vrcholem je přijetí Kodexu o veřejných zakázkách v oblasti obrany a jeho vstup v platnost dne 1. července 2006). Hlavním specializovaným orgánem zbrojní spolupráce v EU je Evropská obranná agentura, která po několikaletých debatách vznikla v roce 2005. Odpovědnost za ni mají ministři obrany a rozhodnutí jsou přijímána v rámci Rady pro všeobecné záležitosti (GAERC) (Shabu 2005). EU se zabývá i podporou bezpečnostního výzkumu (včetně výměny vědeckých poznatků mezi členskými zeměmi) v rámci Evropského programu výzkumu bezpečnosti (ESRP)7, který je i součástí 7. rámcového programu výzkumu EU. V roce 2005 byl Komisí zřízen Evropský poradní výbor pro 4 Bezpečnostní expert Jaroslav Švestka podává základní charakteristiku EDEM následovně: „Podstatou ideje EDEM jc, že bez podstatného zvýšení nároků na zdroje je možné zlepšit materiální vybavení armád skrze zavedení některých principů společného trhu do fungováni unijního trhu s obranným materiálem, který je deformován mimo jiné tím, že bývá často aspoň částečně v majetku konkrétního státu. Vlády tak jsou z mnoha důvodů motivovány k zadávání zakázek vlastním společnostem. Ale i preferování domácích nestátních výrobců vede k přežívání na volném trhu nekonkurenccschopných firem. Vyjmutí oblasti obrany z obecného regulačního rámce evropského práva zahrnuje i státní podporu zbrojovkám. Roztříštěný trh bráni těžit efektivitu a úspory z velikosti zakázek, tříští finance na výzkum a vývoj a vede k technologickému zaostávání produktů. EDEM by také měl omezit právo plynoucí z 51. 296 ES zatajovat informace, jejichž zpřístupněni vlády považují za odporující podstatným zájmům své bezpečnosti. Evropská komise rozdělila problematiku EDEM do čtyř oblastí: poptávka po vybavení pro obranu, nabídka vybavení pro obranu, výzkum a trh s vybavením pro obranu, přičemž do své kompetence zahrnula dvě posledně jmenované. Od roku 2000 hraje Komise zvláštní roli v systému regulace exportu zboží s dvojím použitím (pro civilní i vojenské účely). Odstranění protekcionismu by mělo vytvořit větší trh usnadňující především malým a středním firmám získání subdodavatelských kontraktů bez omezení offsety či požadavky na národní subdodavatele" (Švestka 2006: 75). Existuje i „vidina" společné akvizice v EU (Fučík 2005: 96-100). 7 Jeho důležitou součástí byla zpráva „Výzkum pro bezpečnou Evropu", kterou pro Komisi zpracovala skupina osobností v roce 2004 (Schmitt 2005: 7). 12 13 v^kumj/ otázkách_bgZRečnosli (ESRAB)8. Výsledky výzkumu mohou být využity v rámci vnější i vnitřní bezpečnosti EU. Krátká doba existence této sub-politiky (v konzistentní podobě existuje od roku 2004) však neumožňuje podrobnější zhodnocení její efektivity. V současnosti se tedy v EU fakticky jedná nikoliv o „tradiční" zbrojní či akviziční politiku obdobnou národnímu státu, protože neexistuje jednotná armáda EU ani jednotný systém akvizic pro ozbrojené síly členských zemí EU9, ale především o celkovou podporu společného zbrojního výzkumu a spolupráce mezi členskými zeměmi (proto se projevuje i trend odstranit národní bariéry omezující konkurenci) s cílem zvýšit úroveň a celkovou konkurenceschopnost zbrojních výrobků z prostoru EU. Podle některých názorů se v současnosti přesouvá protekcionismus z národní na evropskou úroveň (Švestka 2006: 77). Doposud neexistují ani „společné zbraně" EU (s jistou výjimkou satelitu Galileo, pokud bude považován za zbraň, což může být sporné). Stávající mezinárodní zbrojní projekty v prostoru EU jsou realizovány na základě spolupráce suverénních států bez přímé intervence EU a často jsou do nich zapojeni i partneři z nečlenských zemí Unie (je však třeba zdůraznit, že orgány EU apriori nebrání spolupráci s nečlenskými státy ve zbrojní oblasti, ba dokonce ji mohou v konkrétních případech i podporovat). Pouze ve stádiu nepropracovaných a oficiálně neschválených plánů jsou snahy (navíc spíše kriticky přijímané) o společný systém protiraketové obrany EU (kterému navíc konkurují vize společné protiraketové obrany NATO, případně ad hoc spolupráce evropských zemí s USA, vyloučena není ani spolupráce s Ruskem apod.) a o společné jaderné síly. Ey. (které by zřejmě vznikly převedením francouzských a možná britských jaderných arzenálů pod EU). O obou zmíněných vizích se v rámci oficiální zbrojní politiky EU zatím příliš často oficiálně nehovoří, mj. i z důvodu některých negativních reakcí na „militarizaci EU". EU se spíše profiluje politikou zaměřenou proti proliferaci ZHN. EU se kromě výzkumu, výroby a objednávek zbraní, resp. podporou spolupráce členských zemí v těchto oblastech, zabývá i problematikou, exportu a importu zbraní, a to uvnitř i vně.území.JEU- Přijala na tomto poli i několik 8 Výbor ESRAB sestává zc dvou skupin, a sice skupiny, která se zabývá požadavky poptávky po výzkumu v otázkách bezpečnosti, a skupiny, která se zabývá požadavky dodavatelského řetězce technologií. 9 U států EU, které jsou členy NATO, může docházet i ke konfliktu nebo naopak k vhodnému doplnční se zbrojní spoluprací v NATO. S NATO je ostatné v EU předjímána v oblasti výzkumu a výroby zbraní úzká spolupráce (Floumoy, Smith, Ben-Ari, Mclnnis, Scruggs 2006: 89). významných dokumentů (mj. Kodex chování EU v oblasti vývozu zbraní, Společný vojenský seznam apod.). Poradním orgánem Rady EU, mj. s kompetencemi ve vnitřním trhu s vojenským materiálem, je Pracovaníjkupina pro zbrojní.politiku (POLARM), jejíž činnost však není hodnocena jako úspěšná (Šchmitt 2005: 6). Pro export zbraní je jako poradní orgán Rady EU příslušná Pracovní skupina pro .vývoz konvenčních zbjaní. EU se výrazně angažuje i v politice proti proliferaci ZHN, nicméně* tato politika není zpravidla vnímána jako součást zbrojní politiky. Proti ilegálnímu obchodu se zbraněmi bojuje EU i v rámci třetího pilíře (vnitřní věci a justice). Zbrojní politiku EU obecně podporují ty politické síly, které mají zájem na prohlubování evropské integrace na dosavadní bázi (především křesťanští demokraté, liberálové a převážně i sociální demokraté na evropské úrovni). V prostoru EU vznikly i nadnárodní zbrojní korporace (BAE_J5ystenis, EADS _a dalšj) a transnacionální zbrojařské zájmové skupiny (ASD), které mají zájem na posilování zbrojních kapacit EU a na rozvíjení zbrojní spolupráce v jejím rámci. Nadnárodní kooperace silných průmyslových zájmů je současně ze strany některých orgánů EU a podporovatelů evropské integrace příznivě nahlížena jako důkaz „europeizace" politického, ekonomického a bezpečnostního sektoru. Někteří nezávislí experti hovoří i o vzniku hezpečnQStnÍ-J5r.ňm.y^!ÄYlÍP komplexu v. EU. Toto označení navazuje na koncept vojensko-průmyslového komplexu, nicméně s ohledem na provázanost vnitřní a vnější bezpečnosti, resp. vojenských a policejních operací je zdůrazněna celková bezpečnostní dimenze (Heyes 2006: 4). Uvedený komplex je považován za reprezentanta provázaných zájmů evropského zbrojního a bezpečnostního průmyslu, vědecké sféry v bezpečnostní oblasti a orgánů EU a jejích členských zemí (včetně bezpečnostních složek armádního, policejního i zpravodajského charakteru), přičemž nárůst vlivu celého komplexu je dáván do souvislosti s deklarovauým bojem proti terorismu. Ideovými10 odpůrci zbrojní politiky EU jsou v rámci evropského politického spektra zpravidla odpůrci stávající evropské integrace jako takové z různých politických proudů preferujících národní státy a národní zbrojní protekcionismus (konzervativci, krajní pravice, fakticky i nemalá část příslušníků dalších politických proudů působících v národních orgánech") anebo odpůrci tzv. 10 Kromč ideových odpůrců jsou odpůrci i zastánci protekcionismu ve zbrojní politice, kterým jde primárně o komerční zájmy. " Jistou rezervovanost mohou vyjadřovat i „pro-EU" subjekty, které na základě svého ideologického zázemí odmítají militarismus (za jehož výraz je pokládána i zbrojní spolupráce 14 15 „militarizace EU" z antikapitalistických ideových směrů (především z krajní levice a z postmaterialistických proudů). Odpor proti zbrojení v EU sehrál i významnou roli při kampani proti Ústavní smlouvě pro Evropu, v jejímž rámci bylo dokonce kriticky upozorňováno i na možnost jaderného vyzbrojení EU. Levicový a postmaterialistický odpor vůči militarizaci EU je i důležitou součástí agendy soudobého tzv. evropského mírového hnutí12, které se propojilo s anti(alter)globalizačním hnutím v Evropě. Projevuje se to v agendě Evropských sociálních fór. Bojem proti militarizaci ES/EU (včetně existence vojen-sko-průmyslového komplexu) se zaštiťovali či zaštiťují i evropští ultralevicoví teroristé a militanti. Na poli zbrojního exportu a protiproliferační politiky se angažují i tradiční transnacionální lidskoprávní nevládní organizace (Amnesty International). Existovaly či existují i různé specializované zájmové skupiny proti zbrojní spolupráci a zbrojnímu obchodu v EU a exportu evropských zbraní, např. Evropská síť proti obchodu se zbraněmi (ENAAT). Zcela konzistentní a specializovaná síť aktérů proti stávající zbrojní politice EU však nevznikla. 1.4 Závěr Proces vytváření zbrojní politiky v EU vychází z reflexe reálných bezpečnostních potřeb evropských zemí i z potřeb zajištění konkurenceschopnosti výrobků zbrojního průmyslu z EU na světových trzích, současně však existuje politická vůle v některých evropských orgánech (zvláště v Komisi) posílit tímto procesem celkovou dynamiku evropské integrace a rovněž se transnacionální zbrojní průmysl a jeho organizované zájmy snaží vytvořit politické pozice pro maximalizaci svých ekonomických zisků13. V soudobé EU se tak projevují ve vzájemné provázanosti jak zbrojní model akce-reakce, tak i specifický „euro-peizovaný" model vlivu domácí struktury. V prostoru EU na sebe naráží protekcionismus národních států a firem tradičně vázaných na národní zbrojní zakázky (zvláště se jedná o menší firmy, protože ty nejsou schopny konkurovat velkým transnacionálním korporacím), v EU, tyto síly však alespoň podporují kontrolu exportu zbrani), např. zelení či část sociálních demokratů. 12 Samozřejmě vedle dalších témat, jimiž jsou odpor proti Bushovu pojetí války s terorismem, proti existenci NATO a jeho vojenským operacím „out of area" apod. 13 Celý proces je navíc třeba vnímat i v historickém kontextu, protože základy soudobé zbrojní politiky EU byly vytvořeny v polovině devadesátých let dvacátého století, a to „po zjištěních, že evropský zbrojní průmysl je po svém prudkém útlumu na počátku 90. let v alarmujícím stavu" (Fučík 2001: 45). odpůrců bezpečnostní integrace na bázi EU a odpůrců zbrojení a obchodu se zbraněmi obecně na straně jedné a snaha části zbrojního průmyslu (včetně jeho zájmových skupin) o volnější zbrojní trh, podporovaná i evropskými orgány (které v celém procesu vidí možnost prohloubení integrace a tím. i posílení vlastního vlivu) na straně druhé. Výsledkem protichůdných zájmů je existence politiky, která doposud zůstává za očekáváním jejích iniciátorů. Je ovšem skutečností, že tlak na vytvoření jednotného zbrojního trhuje v EU zvláště ze strany Komise silný a že roste i reálná potřeba mezinárodní zbrojní spolupráce54. V posledních letech byl vytvořen základní koncepční a institucionální rámec zbrojní politiky EU a proces jejího dalšího integračního vytváření a precizace bude alespoň v dílčím časovém horizontu pokračovat, zvláště pokud by se EU musela zapojit do „závodů ve zbrojení" v globálním rámci při vystupňování konfliktu mezi civilizacemi (za závody ve zbrojení nelze považovat stávající konkurenční boj evropských zbrojařň s americkými, ruskými či jinými výrobci 0 domácí i zahraniční trhy). Perspektivy jakékoliv politiky EU jsou však odvislé od celkového vývoje evropské integrace, který bude zřejmě ovlivňován hlavně procesem dalšího přijetí či nepřijetí Ústavní smlouvy pro Evropu (v níž je ostatně oblast zbrojní spolupráce, včetně pozice Evropské obranné agentury, podrobně upravena). Ve vztahu ke koncepci tohoto sborníkuje třeba zdůraznit, že zbrojní politika EU se nachází v počátečních fázích své existence, čemuž bylo třeba přizpůsobit 1 jeho strukturu a obsah. Zachycen je stav zhruba do poloviny roku 2006. Některé kapitoly jsou orientovány více na institucionální aspekty (oblast polity), jiné více na výsledné dílčí politiky EU (oblast policy). Tato úvodní kapitola od Miroslava Mareše zasazuje zbrojní politiku EU do širších souvislostí vývoje evropské bezpečnostní integrace a do obecného analytického rámce zbrojní politiky. Další kapitoly jsou věnovány především oblastem, v nichž existují určité smysluplně analyzovatelné výsledky politiky, a kombinují primární náhled z hlediska polity i policy. Druhá kapitola od Jana Závěšického analyzuje Evropskou obrannou agenturu a další zbrojní agentury v prostoru EU (ne však orgány EU), přičemž dosavadní dění kolem EDA tvoří i podklad pro pochopení jednotného trhu 14 Není ovšem jednoznačně dané, zda tato mezinárodní spolupráce bude dominantně řízena ze strany EU, případně NATO, anebo zůstane na bázi ad hoc projektů bez vazby na mezinárodní bezpečnostní organizace. Reálně probíhá spolupráce zbrojařských firem z USA a z Evropy (Fučík 2005: 104-105). Společné zbrojní projekty ostatně nemusí být omezeny hranicemi EU či NATO, o čemž svědčí např. společné zbraně a jejich vývoj u evropských a ruských firem. 16 17 s obranným materiálem, kterému s ohledem na dosavadní nerozvinutost není věnována zvláštní kapitola (což platí i pro téma bezpečnostního výzkumu v EU, které je stručné nastíněno v tomto úvodu). Ve třetí kapitole se rovněž Jan Závěšický zabývá transnacionálními zbrojařskými korporacemi a jejich organizovanými zájmy v prostoru EU, včetně jejich působení na unijní politiku. Následuje kapitola Lukáše Visingra, který stručně charakterizuje stávající mezinárodní zbrojní projekty prostoru EU, při-čemžjeho kapitola umožní čtenáři získat přehled o potenciálu, který zbrojařské firmy v EU mají. V páté kapitole Jaroslav Petřík popisuje aktivity EU na poli regulace exportu zbraní (především konvenčních). V poslední kapitole od Jiřího Forala je řešena problematika vztahu EU a zbraní hromadného ničení, přičemž byl záměrně zvolen nepříliš častý přístup konírontující v jednom textu úsilí některých aktérů o jaderné vyzbrojení EU a její (bezesporu významnější) aktivity proti proliferaci zbraní hromadného ničení. Lze doufat, že pro českého čtenáře bude tato uvozující studie do problematiky zbrojní politiky EU přínosná. Bibliografie Akademie věd České republiky, Ústav pro jazyk český (2001): Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia. Bowyer, R. (2004): Dictionary of Military Terms. Oxford: Macmillan. Buchbender, O. - Bühl, H. - Kujat, H. (1992): Wörterbuch zur Sicherheitspolitik. Berlin, Bonn, Hamburg: Verlag E. S. Mittler & Sohn. Buzan, B. - Herring, E. (1998): The arms dynamics in worldpolitics. Boulder: Lynne Rienner Publishers. Ehrhart, H. G. (1995): Die EU und die Sicherheit Europas (Teil I.). Integrationspolitische und rüstungswirtschaftliche Aspekte. Hamburg: Institut für Friedensforschung und Sicherheitspolitik an der Universität Hamburg. Ehrhart, H. G. (2002): Einleitung: Die EU-Staaten auf dem Weg zu einer gemeinsamen Sicherheits- und Verteidigungspolitik. In Ehrhart, H. G. - Berger, B. (Hrsg.): Die Europäische Sicherheits- und Verteidigunspolitik. Positionen, Perzeptionen, Probleme, Perspektiven. Baden Baden: Nomos Vcrlagsgessellschatt, s. 19-32. Evans, G. - Newnham, J. (1998): The Penguin Dictionary of International Relations. London: Penguin Books. Floumoy, M. A. - Smith, J. - Ben-Ari, G. - Mclnnis, K. - Scruggs, D. (2006): European Defence Integration. Bridging the Gap Between Stratégy and Capabilities. Military Technology, Nr. l,pp. 87-89. Fučík, J. (2001): Současný stav a vý\>oj evropského zbrojního průmyslu. In Khol, R. (ed): Česká republika a Evropská bezpečnostní a obranná politika. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, pp. 43-54. Fučík, J. (2005): Zbrojní průmysl v transatlantickém prostoru - spolupráce, nebo soutěženi? In Balabán, M. (ed.): Bezpečnostní budoucnost České republiky. Otázky, výzvy, problémy. Sborník statí ke konferenci „ Česká bezpečnostní politika a její perspektivy". Praha: Středisko bezpečnostní politiky. Centrum pro sociální a ekonomické strategie, pp. 89-108. Hayes, B. (2006): ArmingBig Brother. The EUSecurity Research Programme. Amsterdam: Transnational Institute, Statewatch. Koziel, M. (2002): Transatlantické vztahy a Spojenými státy vedená revoluce ve vojenství. Analýzy. Centrum strategických snidií (http://www.strat.cz/bulletin/ page.php?id=40). Mills, Ch., W. (1966): Mocenská elita. Praha: Orbis. Procházka, J. - Krč, M. - Ivánek, J. (2003): Obranný průmysl České republiky po rozpadu bipolarity. Brno: Vojenská akademie v Brně. Shabu, M. (2005): Evropská zbrojní spolupráce -překážky jednotného vnitřního trhu. Praha: Asociace pro mezinárodní otázky (http://www.amo.cz/cz/vyzkumnc_ centrum/publikace/index.php?ID=&IDp=179&tcma=clanky). Schmitt, B. (2005): Armaments Cooperation in Európe. Paris: Institute for Security Studies, European Union (http://www.iss-eu.org/esdp/07-bsarms.pdl). Schüben, K. - Klein, M. (2001): Das Politiklexikon. Bonn: Verlag J.H.W. Dietz. Nachf. Švestka, J. (2006): Výzbrojní politika ozbrojených sil České republiky (magisterská diplomová práce). Brno: Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity. Vejmelka, O. a kol. (2004): Vojenský výkladový slovník vybraných operačních pojmů. Praha: AVIS. Wanko, Ch. - Zollondz, A. (2005): Grosses Wörterbuch Politik. Grundwissen A-Z. München: Compact Verlag. 18 19 2. EVROPSKÁ OBRANNÁ AGENTURA A DALŠÍ MULTILATERÁLNÍ ZBROJNÍ INSTITUCE V PROSTORU EU Jan ZávěSický 2.1 Úvod Zbrojní politika Evropské unie a dynamika jejího rozvoje zaostávají za akcelerujícím vývojem Evropské bezpečnostní a obranné politiky (European Security and Defence Policy, ESDP). Pro veškeré programy a iniciativy zbrojní spolupráce je klíčová koncepce a rozvoj ESDP, v poslední době zejména European Headline Goal 2010 a koncept tzv. Bojových skupin (Battie Groups) EU. Má-Ii se Evropa stát, jak opakovaně proklamuje, světovým aktérem i na poli bezpečnosti a operací na řešení krizí, musí disponovat mj. odpovídajícími prostředky. Pro jejich akvizici ovšem v Evropě nepanují ideální podmínky. Evropská unie se stává vhodnou platformou pro možnou zbrojně-politickou integraci. Cílem práce není zevrubná analýza právních podkladů či institucionálních aspektů situace či analýza jednotlivých zbrojních projektů a zakázek, o čemž pojednává jiná část tohoto sborníku. Smyslem textu je podat stručnou informaci o aktivitách vně a v rámci Evropské unie, které se přímo týkají zbrojní politiky. V prvé řadě budou uvedeny aktivity mimo Unii a poté se text zaměří na EU, přičemž hlavní pozornost bude věnována aktuálním otázkám Evropské obranné agentury (European Defence Agency, EDA). 2.2 Charakteristika současné situace Jakkoliv se na straně nabídkové integrují průmyslové subjekty, na straně poptávky je situace dost odlišná. V prostoru vymezeném členskou základnou Unie tak existuje na 25 státních správ, kdy každá chce něco jiného a dosažení nějakého konsensu je takřka neuskutečnitelné. Faktorů, jež brání ujednocení poptávky, je řada. Nákup hotových výrobků (oíT-the-shelf) je pro dnešní státní odběratele nemyslitelný bez offsetů. Offsety jsou velmi pokřivujícím a akvizici komplikujícím faktorem, zvláště je-li vzato v úvahu, že výše offsetů jde i nad 100% výše zakázky. Dále hraje roli politicky atraktivní účast při výrobě, někdy i výzkumu a vývoji, která je ovšem maximálně komplikována principem ,juste retour" (přiměřená návratnost investic), který v zásadě znamená proporční návratnost prostředků vynaložených na daný projekt mezi zúčastněnými stranami (čti státy) skrze dělbu práce na zakázce. Státy se zde tedy snaží o rozdělení výroby a její realizaci vlastními silami či firmami - respektive průmyslovými subjekty působícími na území daného státu rovnající se v součtu vládním výdajům do projektu. Klasicky rigidně uplatňovaný mechanismus Juste retour" pravidelně evaluovaný a účtovaný samozřejmě omezuje flexibilitu dělby práce, management projektu a rapidně tak snižuje efektivitu vynaložených prostředků. Samozřejmě, že rozdělení výroby má kromě zvýšení nebo udržení počtu pracovních míst a výrobních kapacit v chodu i jiné významné faktory, především zisk know-how a přístup k vyspělým technologiím, (srov. Kapstein 2004) Politika offsetových zakázek by měla být reflektována v širším rámci obranného plánování, neboť její vymizení lze považovat za nepravděpodobné. 2.3 Zbrojní spolupráce mimo Evropskou unii Výše zmíněným problémům sc snažili výrobci a jejich odběratelé čelit několika cestami. Dlouhou dobu dominovala zbrojním záležitostem Západoevropská skupina pro vyzbrojovaní (Western European Armament Group, WEAG). Historie WEAG sahá až do roku 1976, kdy ministři obrany evropských států NATO s výjimkou Islandu založili vůbec první fórum zbrojní spolupráce. Vznikla tak Skupina nezávislého evropského programu (Independent European Programme Group, IEPG). V roce 1992 byl IEPG převeden pod Západoevropskou unii a vznikl WEAG. WEAG ukončila svou činnost 23. května 2005. Mezi její hlavní cíle patřilo: 1) efektivnější využití vynaložených prostředků, mj. především cestou lepší harmonizace akvizičních poptávek; 2) otevření národních trhů mezinárodní konkurenci a přeshraniční tržní soutěži; 3) posílení evropské technologické a průmyslové základny; 4) spolupráce v oblasti výzkumu a vývoje. WEAG organizoval svou práci do tří panelů. Panel I se zabýval harmonizací vojenských požadavků a jeho cílem bylo prosazovat programy zbrojní spolupráce. Panel II řešil výzkum a vývoj. Zde se jako asi největší problém ukázala otázka duševního vlastnictví a distribuce výstupů ze společných projektů. Panel III se orientoval na sektor ekonomiky obrany. Největší výzvou pro tento 20 21 panel byla otázka koordinace akvizičních politik a evropského zbrojního trhu: EDEM (European Defence Equipment Market) ale zůstává stále definitivně nevyřešenou otázkou (Schmitt 2003). Na základě potřeby založení evropského orgánu odpovědného za celé spektrum veřejných zakázek v oblasti obrany byla y roce 1996 založena WEAG ministry obrany/Západoevropská organizace pro vyzbrojovaní (Western European Armamenť Organisation, WEAO). WEAO měla prohloubit partikulární oblasti zbrojní spolupráce. Podle článku 6 Charty WEAO je posláním organizace asistovat v prosazování a posilování evropské.zbrojní spolupráce, posilování technologické spolupráce a vytvoření EDEM. WEAO byly přiznány široké kompetence. Jménem WEU a na základě souhlasu jednoho nebo více členských států může WEAO vykonávat funkce v oblastech výzkumné a technologické spolupráce, dodávek vojenských systémů, analýz a studií a dalších funkcí nutných pro plnění cílů Organizace. Dosud však z činností WEAO byla zaznamenání hodná pouze tzv. Výzkumná buňka (Research Cell, někdy WRC), která je de facto jediným dosud funkčním elementem WEAO. Obě struktury neměly výkonné pravomoci a smyslem jejich práce bylo kýžené definování priorit a především harmonizace potřeb. Ani jedna z těchto aktivit se neukázala jako zásadní - snad s výjimkou „Memoranda porozumění" (EUROPA Memorandum of Understanding, MOU), smysluplně uplatňovaného v rámci výzkumu a vývoje (R&D), respektive výzkumu a technologií (R&T) -Research, Technology & Developmcnt (RT&D), skrze vytváření tzv. European Research Grouping (ERG), které následně aplikují „juste retour" velmi flexibilně a na ad hoc bázi. Jak říká Burkard Schmitt, MOU a ERG by se mohla stát výchozím principem spolupráce přinejmenším hlavních zbrojařských celků v oblasti evropských RT&D projektů. (Schmitt 2003: 20-25) WEAG a ani WEAO nepřekročily svůj stín a dosud působily jen jako diskusní fóra. Důvodem těchto neúspěchů je nedostatek zájmu a politické podpory národních států a jejich vlád. K poněkudpozitivnějšímu hodnocení vybízí multilaterální nadnárodní evropský orgán|ÔČCARj( Organisation conjointe de coopération en matiěre ďarme-ment, Organisation for Joint Armament Coopération). OCCAR sdružuje Velkou Británii, Německo, Francii, Itálii a od roku 2003 i Belgii a od ledna 2005 Španělsko.1 Na rozdíl od WEAG a WEAO reprezentuje OCCAR zájmy poměrně úzké skupiny participujících států, které hledají pokrok cestou dílčích multilaterálních projektů. OCCAR pracuje na harmonizaci požadavků zemí zúčastněných ve zbrojních projektech (např. bitevní vrtulník Tiger, pozemní 1 Viz více OCCAR, http://www.occar-ca.org/C1256B0E0052FlAC/vwContentFrame/ N254SMTV400SLEREN. radar COBRA, raketový protivzdušný systém Roland, vojenský přepravní letoun Airbus A400M, ad.). Role OCCAR je důležitá z hlediska mezinárodní spolupráce a managementu odpovídajících projektů. Hlavním rozhodovacím orgánem OCCAR je Výbor dohlížitelů (Board of Supervisors). V něm by se měli setkávat a rozhodovat ministři obrany nebo jejich zástupci. Výbor se však většinou setkává na nižších úrovních, což svědčí mnohé o roli, kterou OCCAR koncepčně v národních politikách vyzbrojovaní hraje. Jedná se tedy o spíše ad hoc využívání orgánu, který usnadňuje, respektive ve schválených případech vykonává mezinárodní managament multilaterálních projektů. OCCAR aplikuje „globál juste retour" - tj. aplikace juste retour v dlouhodobějším rámci a na základě konečných finančních a nákladových bilancí několika projektů či zakázek a několika let (nikoliv aplikací relace jeden rok a jeden projekt). Ačkoliv se OCCAR bez mezivládní spolupráce (na úrovni určení a výběru primárních dodavatelů) dosud neobešel a k maximálnímu využití svého potenciálu ještě potřebuje čas a další zakázky, jedná se zřejmě o nejefektivnější, v podstatě výrobně manažerský a reálné akviziční agentuře se blížící orgán zaměřený na získávání zbrojních materiálů v rámci vyzbro-jovacích programů, který kdy v Evropě na mezinárodní či nadnárodní úrovni fungoval. Podobně jako WEAO má i OCCAR z hlediska svého právního vymezení potenciál stát se skutečnou zbrojní. agenturou. Dosud však OCCAR fungoval pouze v rámci managementu společných zbrojních programů. Rozhodování o tom, které programy budou spadat do managementu, byla národními vládami činěna ad hoc a bez předem jasně daných kritérií. _......_^ Třetí a velmi významnou aktivitou mimo rámec EU je ^Předběžná dohoda') (Letter of Intent, Lol). Jde o seskupení šesti největších evropských zbrojně-prů-myslových zemí, tj. Velké Británie, Francie, Německa, Itálie, Švédska a Španělska, jež v roce 1998 deklarovalo ochotu k umožnění mezinárodní (cross-bprder) restrukturalizace zbrojního průmyslu. Na Lol navázala v roce 2000. Rámcová dohoda, která byla ratifikována v roce 2003. Rámcová dohoda je zcela zásadním aktem sjednaným formou mezinárodní smlouvy. Jedná se o závazky smluvních stran v následujících oblastech: bezpečnost dodávek2, pravidla exportu, bezpečnost informací, technická informovanost, výzkum a technologie a harmonizace vojenských požadavků.5 Mechanismus práce Lol řízený ministry obran zúčastněných zemí se ukázal jako příliš úzký z hlediska nutných přesahů zbrojního průmyslu do oblasti technologické, finanční a ekonomické. Celkové řešení a případná institucionalizace Lol by vyžadovaly zahrnutí oblastí obchodu, 2 V případě potřeby si státy Lol zajisti dodávky vzájemně z rezerv. 5 Členové Lol se vzájemně informují o národním plánování. 22 23 soutěžního práva a politiky, vnitrního trhu apod., což je problematika nutně vždy aspoň z části spadající do kompetencí Evropské unie, respektive Evropského společenství. (Schmitt 2003:26-28) Na druhou stranu je Rámcová dohoda LoI (někdy také LoI/FA) důkazem mimořádného zájmu na kooperaci. Šest účastnících se zemí LoI vytváří dohromady 80% zbrojní výroby v EU4 a 97% se podílejí na součtu investic do výzkumu a vývoje. (Flournoy - Smith 2005:73) 2.4 Evropská obranná agentura Potřeby harmonizace poptávky šije dobře vědoma i EU. Její přímé pravomoci v oblasti zbrojního průmyslu jsou pominutelné. Zvláště krach jednání Panelu 1 WEAG způsobil počáteční skepsi ohledně možností Evropské obranné agentury. EDA vznikla v červenci 2004 na základě Společné akce Rady z 12. července předchozího roku ze summitu v řecké Soluni. Co se týče vztahu k jiným strukturám EU (nebo dříve Západoevropské unie), je rozhodující, že WEAG ukončil svou činnost v červnu 2005 a jeho kompetence převzala EDA. EDATje; agenturou Evropské unie, a proto spadá pod řízení a odpovědnost Rady EU, která Agenturu řídí a přijímá zprávy od předsedy řídícího výboru (Steering Board) EDA. Podrobnější řízení a vedení je v rukou řídícího výboru, který je hlavním rozhodovacím orgánem EDA skládajícím se z 24 ministrů obrany členských států. Dánsko se zasedání neúčastní, neboť má ze Smlouvy o EU „opt-out" a neparticipuje na projektu Evropské bezpečnostní a obranné politiky. Ve Výboru zasedá také člen Komise. Na ministerské úrovni se Výbor schází minimálně dvakrát ročně, jinak se schází na úrovni národních ředitelů pro vyzbrojovaní, národních ředitelů pro výzkum, apod. Oficiální hlavou agentury je Vysoký představitel pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku/ Generální tajemník Rady, Javier Solana. Generálním ředitelem EDAje k dubnu 2006 Nick Witney z Velké Británie. Cílem EDA je pomáhat státům koordinovat a navrhovat společné zbrojní projekty. Agentura má čtyři základní funkce: a) rozvoj obranných schopností, b) podpora zbrojní spolupráce v EU, c) zlepšení evropské technologické a zbrojně-průmyslové základny a d) prosazování spolupráce ve zbrojním výzkumu. Věcně si EDA stanovila čtyři prioritní oblasti („flagships") pro rok 2005: (I) systémy velení, řízení a komunikace (Command, Control and Communi- Schéma 1: Struktura EDA European Defence Agency Steering board Defence ministers of 24 participating Member States Chaired by Javier SOLANA, Head of EDA I Chief Executive Nick WITNEY Deputy Chief Executive Hilmar LINNENKAMP Media & Communication Unit Malgorzaia AĽTERMAN Planning & Policy Unit Dick ZANDEE Capabilities Directorate Pierre HOUGARDY Research & Technology Directorate Bemand deCORDOUE Armaments Directorate Carlo MAGRASSI Industry & Market Directorate Ulf HAMMARSTROM Corporate Services Directorate Jacques BAYET Zdroj: http://www. ecia. eu. int/arcp/arcpOrgChart. htm. cation, C3), dále (2) bezpilotní letecké prostředky (Unmanned Aerial Vehic-les, UAV), (3) obměna bojová vozidla a (4) jednotný zbrojní' trh (EDEM). Evropa chce být konkurenceschopnou ve světovém měřítku a EDEM by měl navíc vyřešit otázku požadavku zabezpečení dodávek, (srov. Evropská komise 2004: 4-5) Evropská unie prezentuje EDEM jako cestu transparentního a otevřeného trhu mezi členskými stály, který by při zachování specifik vlastních zbrojnímu trhu zajistil růst ekonomické efektivity. Pátou „vlajkovou lodí" EDA je voják 21. století