• iJedí.a k O jednu z prvních původních českých knih zaměřujících se na izraelsko-p; '== §• konflikt ( icnáře jím v několika částech provede, objasní mu hlavní pojm\ a lenoménv i=ľ' í>rii arabsko-židovských vztahů před vznikem Izraele a smrti Jásira Aral i . oř ' c kuaci osad v Gaze konče. Práce je určena nejen odborníkům a studentům, ale i \ s n ==§ § kteří se zajímají o blízkovýchodní problematiku. ;|j§ * Marek Čejka energicky zaplňuje mezeru v oblasti původních studií o historii a současí* ||1 5? kého východu. Po desetiletích hluboké ideologické izolace od tamních reálii byl čes c v 90. letech odkázán převážně na překlady zahraničních prací. Čejková poslední kittna aáva možnost seznámit se s vývojem a situací v Izraeli a na palestinských územích z pohledu nové generace odborníků, která zná místní poměry nejen zprostředkovaně, ale rovněž na základě své osobní zkušenosti, studia a vědeckého výzkumu přímo na místě. Jiří Schneider diplomat a analytik, velvyslanec ČR v Izraeli v letech 1995 - 1998 Kniha Marka Čejky boří dva vzájemné se posilující mýty o izraelsko-palestinském konfliktu, které jsou v českém prostředí hodně rozšířené: ten první hovoří o „odvěkém sváru Židů a muslimu" a druhý o „izraelsko-palestinském konfliktu jako ztělesněni střetu dvou civilizací - židov sko-křesťanské západní versus muslimské orientální"'. Přestože autor uznává, že náboženské i civilizační odkazy hraji v blízkovýchodním sporu důležitou roli, jeho podstata spočívá v územním sporu dvou nacionalismů - židovského a arabského. Tuto tezi dokládá pečlivou prezentaci důležitých faktů o konfliktu od jeho počátků na přelomu \9 a 20. století až do současnosti. Čejková kniha by měla být povinnou četbou pro každého, kdo se chce zorientovat v jednom z nejhůře řešitelných konfliktů současnosti. Pavel Barša Filozofická fakulta Karlovv univerzitv a i stav mezinárodních vztahů JUDr. Marek Čejka (1975) vystudoval právo a politologu Mn<> hokrát navštívil Blízký východ a v letech 2001 - 2002 absolvoval stáž na katedře politologie Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Autor úspěšné knihy .Judaismus, politika a Stát Izrael" (2002. 2003) V současnosti působí jako asistent Ústavního soudu a přednáší na Masarykově univerzitě. Další informace o Blízkém východu lze nalézt na autorových webových stránkách http: chunky webpark.cz israel.html. Foto na obálce autor. -903333-9-7 .JI IIII . 9 "78809CT333390 I z r a e l a P a l e s t i n a Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu w w w . s t r a t . c z CENTRUM STRATEGICKÝCH STUDIÍ I Z R A E L A PALESTINA 27. Hamáš a OOP Hamáš považuje OOP za partnerskou organizaci, ale odmítá její sekularismus. OOP by měla více akcentovat islám. Korán 2, 130 2íLArabské a islámské Tyto země by měly pomáhat v boji proti sionismu.státy a vlády Tyto země by měly pomáhat v boji proti sio- nismu. 29. Instituce arabského světa Hamáš usiluje o podporu mezinárodního islámského společenství. Korán 58,21 30. Intelektuální činnost podporuje džihád Nejen násilnými prostředky lze dosáhnout cíle. 31. Příslušníci ostatních náboženství Hamáš je humanistickým hnutím. Ve stínu islámu mohou vyznavači islámu, křesťanství a judaismu koexistovat v pokoji. Korán 59,14 32.-33. Pokus izolovat Palestince Dohody z Camp Davidu (1979) byly zradou Palestinců. Sionista chtějí Palestinu od Nilu po Eufrat. Světový sionismus a imperialismus je lstivý. Arabsko-muslimský svět by měl podporovat Hamáš. Korán 22,40 34.-35. Střety s agresory v průběhu dějin Jak byli poraženi křižáci a Tataři, budou poraženi i sionista. Kořán 37, 171-173 36. Hamáš a jeho bojovníci Z Hamásu nemusí mít obavy pravoverní muslimové, kteří ho respektují. Kdo bojuje proti sionismu, má podporu Hamásu. Islám je životní styl Hamásu. Korán 7, 89 Zkráceno podle: Chapman, C: Čije země zaslíbená? Pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci, Volvox Globator, Praha 2003, str. 301-302; Introvigne, M : Hamáš - Islámský terorismus ve Svaté zemi, Vyšehrad, Praha 2003, str. 79-108 182 „Je nám souzeno žít společně na stejné půdě, ve stejné zemi. My, vojáci, kteříjsme se vrátili z bitevposkvrněni krví..., vám dnes pravíme: Už dost bylo krve a slz. Dost!" Jicchak Rabin 1993, po podpisu smlouvy z Osla1 Pád železné opony oslabil Sovětský svaz i na Blízkém východě. Tam sice byly USAjiž dlouhou dobu diplomatickým hegemonem, i přesto v dobách studené války Sovětský svaz do blízkovýchodních mírových aktivit zasahoval. Na přelomu 80. a 90. let na znamení dobré vůle Spojených států začal prezident George Bush st. s blízkovýchodními mírovými iniciativami 90. let za spolupráce s Gorbačovovým Sovětským svazem. V důsledku konce studené války došlo v roce 1991 také k obnovení izraelsko-sovětských diplomatických vztahů. Zatímco palestinská intifáda se pomalu vyčerpávala, postoje izraelské politické reprezentace v čele s Šamirem se za smířlivé rozhodně označit nedaly. Výstavba židovských osad měla stále prioritu, navíc byl ministrem výstavby Ariel Šaron, propagátor osídlovací politiky. Osadníků bylo v té době na palestinských územích více než 100 000 (nepočítaje v to Východní Jeruzalém) a plány do budoucna počítaly s jejich zdvojnásobením. Už prezident Reagan měl k osadnícke politice výhrady a velmi kritický k nim byl i jeho nástupce. Ze strany USA došlo také k uplatnění finančních sankcí vůči Izraeli za výstavbu osad.2 Citováno podle: Clinton, W.J.: Můj život, Ikar, Praha 2004, str. 621. ! Např. v únoru 1992 pozastavila Bushova administrativa plán na vyplacení deseti miliard dolarů přislíbených Izraeli během války v Zálivu. 183 I Z R A E L A PALESTINA DEVADESÁTÁ LÉTA A OBDOBÍ MÍROVÉHO P R O C E S U m í r o v é k Rabínově vládě Vzápětí po ukončení protiiráckého tažení vyrazil americký státní tajemník James Baker (1930) na cestu po Blízkém východě. Došel k závěru, že mezi arabskými státy převládá názor, že v otázkách blízkovýchodního konfliktu by měla být uspořádána mezinárodní konference organizovaná společně Spojenými státy a Sovětským svazem. Izraelské vedení tento názor nesdílelo, ale Baker nakonec tuto myšlenku prosadil. Právním podkladem pro ni byly rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242 a 338 a rovněž Campdavidské dohody. Izrael však odmítal i přes silný tlak USA přímá jednání s OOR Baker nakonec Arafata přesvědčil, že on sám se konference zúčastnit nemůže, avšak mohou přijet zástupci Palestinců z okupovaných území a jejich okolí jakožto členové společné Jordánsko-palestinské delegace. Za této situace nakonec s účastí na konferenci svolil i Šamir. Pod americko-sovětským patronátem byla mírová konference zahájena 30. října 1991 v Madridu. Zúčastnili sejí ministři zahraničí a hlavy států Izraele ajeho arabských sousedů. Palestinskou delegaci v rámci delegace jordánské vedl HajdarAbd al-Šafi, lékař z Gazy. Jejími dalšími členy byli mj. Fajsal al-Husajní (viz str. 137) a Hannán Ašráwiová (1946). Izraelská delegace přijela na konferenci ve značně Jestřábím" složení. Za těchto okolností si arabští vůdcové odmítli potřást s Izraelci rukou a na konferenci sedět vedle nich. Také celé následující jednání probíhalo ve značně napjatém duchu a za vzájemných izraelsko-arabských obviňování. Cílem konference bylo dát rozhodující impuls k mírovým jednáním Izraele s Palestinci a sousedními arabskými státy. Měla se stát základem pro budoucí bilaterální rozhovory (izraelsko-palestinské) i multilaterální jednání (Izraele s Jordánském, Sýrií a Libanonem) a zapojit do tohoto procesu mezinárodní společenství. I když kromě těchto technických záležitostí konference nic podstatnějšího nevyřešila, již jen fakt, že se konala, byl úspěch. Po pozdější volební porážce Šamir přiznal, že izraelské ústupky nikdy nemyslel vážně a svou účastí na konferenci chtěl pouze získat Čas.3 Multilaterální jednání byla zahájena v lednu 1992 v Moskvě a následně pokračovala v různých evropských a blízkovýchodních metropolích. Věnovala se otázkám ekonomického rozvoje, palestinských uprchlíků, životního prostředí, kontroly zbrojení a vodních zdrojů. V případě bilaterálních izraelsko-palestinských rozhovorů došlo k řadě následujících jednání hlavně ve Washingtonu. Později je vystřídala tajná jednání, která se konala v Norsku. Až ta pak ve svém konečném ' Krupp, M.: Sionismus a Srát Izrael, Vyšehrad, Praha 1999, str. 186. 184 důsledku vedla k mírovým smlouvám z Osla. K tomu napomohla hlavně výměna vedoucích politických elit v Izraeli po volbách v roce 1992. V Šamirově vládě narůstaly po Madridské mírové konferenci různé vnitřní roztržky, přičemž se zhoršovala i hospodářská situace Izraele. Hamáš a Islámský"ďžihád zapustily mezi Palestinci už pevně své kořeny a spolu s dalšími formacemi, které nesouhlasily s pragmatickými postoji OOP, stupňovaly své násilné aktivity. Konfrontace nekončící intifády nabyly na začátku 90. let znovu na síle. Hlavně izraelské vojenské odvety stály mnoho životů. Podobně jako dříve byl poměr ztrát na životech na palestinské straně několikanásobně větší. Také zhoršená bezpečnostní situace v Izraeli přispěla k pádu Šamirovy vlády. V březnu 1992 byl oznámen termín předčasných parlamentních voleb a začal naplno předvolební boj. V primářkách ve vládním Likudu porazil Šamir Davida Levyho (1937).4 V primářkách v opoziční Straně práce zvítězil v boji o post stranického lídra Jicchak Rabin nad Šimonem Peresem. Rabin pak vedl stranu do voleb. Jicchak Rabin (1922 1995) Jicchak Rabin se jako voják účastnil mnoha izraelsko-arabských konfliktů a dosáhl na nej vyšší armádní hodnosti, včetně náčelníka generálního štábu. Měl za sebou také úspěšnou politickou a diplomatickou kariéru, v níž nechyběla ministerská křesla, post izraelského velvyslance v USA či úřad premiéra. V souvislosti s rokem 1948 sám přiznal podíl na vyhánění: Arabů. Je mu rovněž připisován rozkaz izraelským vojákům v průběhu první intifády: „Lámejte jim kosti".5 Na rozdíl od mnohých vůdců pravice, se kterými sdílel podobné bojové i politické zkušenosti, si však na sklonku své kariéry uvědomil, že tvrdá politika represí vůči Palestincům vede dlouhodobě oba národy do slepé uličky. Změna izraelské politiky směrem k větší smířlivosti podle něj byla v bytostném zájmu obou národů. Jedním z jeho velkých politických soků ve vlastní straně a zároveň i spolupracovníků a přátel byl Šimon Pereš. Jicchak Rabín . po volebním vítězství (1992) David Levy byl proslulý jako „politický cestovatel", neboť několikrát změnil stranickou příslušnost a zakládal i vlastní stranu. Rovněž v politice rád hrál na strunu svého sefardského původu. ' Chapman, C: Čí je zemČ zaslíbená? Pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci, Voivox Globator, Praha 2003. str. 79. 185 IZRAEL A PALESTINA DEVADESÁTÁ LÉTA A OBDOB! MÍROVÉHO P R O C E S U Hlavními volebními hesly Strany práce se stalo slogany „Izrael čeká na Rabina" a „Území za mír". S ohledem na Rabínovu minulost Strana práce spoléhala na to že voliči budou chtít změnu politiky a zároveň budou klást důraz na bezpečnostní záruky pro Izrael. Ve volbách se objevila i společná kandidátka několika menších "levicově liberálních stran pod názvem Merec („Síla"). Ta dokázala zaujmout hlavně mladé Izraelce a studenty. Volby proběhly 23. června 1992 a levice spolu s liberály v nich přesvědčivě zvítězila: Strana práce získala 44 křesel a Merec 12. Vyostrení izraelsko-palestinských násilností paradoxně pomohlo levici. Naopak Likud zaznamenal největší volební propad ve své historii, když získal 32 křesel, a ostatní pravicové strany (Comet, Moledet a Mafdal) 17 mandátů. Náboženské strany ultraortodoxních Židů ve volbách mírně oslabily, což omezilo jejich koaliční potenciál. Přesto se Jicchak Rabin, který byl pověřen sestavením vlády, pokusil získat pro mírovou politiku nejsilnější z nich - ultraorotodoxní sefardskou stranu Šas. To se mu zpočátku podařilo. Za přislib ústupků pro charedim dal nakonec charismatický vrchní rabín strany Ovadia Josef (1920) svolení ke vstupu do vlády. V otázkách míru s Araby rabín Josef prosazoval ústřední princip Talmudu, podle kterého je nejvyšší hodnotou judaismu lidský život. To znamenalo, že by strana mohla preferovat mír a život i za cenu případných teritoriálních kompromisů s Araby. Vlivné ministerstvo vnitra v Rabínově vládě následně obsadil Árie Déri (1959), předseda strany Šas. Ministrem zahraničí se stal Šimon Pereš. V červenci 1992 vyslovil Kneset nové Rabínově koalici Strany práce se stranami Merec a Šas důvěru. Likud poprvé od roku 1977 odešel do opozice a Jicchaka Šamira vystřídal v předsednickém křesle strany ambiciózní a mnohem mladší Benjamin Netanjahu (1949), známý pod přezdívkou „Bibi". 186 Mová izraelská vláda sama sebe prezentovalajako daleko víc nakloněná kompromi- • sům než exekutiva Šamirova. V praxi však nebyla situace tak jednoznačná. Výstavba židovských osad nadále pokračovala, hlavně na Golanských výšinách a v okolí Jeruzaléma. Nová vláda stále neuznávala tuniské vedení OOP v čele s Arafatem za partnera k jednání. V prosinci 1992 byl zrušen zákon, který zakazoval kontakt s OOP. To signalizovalo, že si Izrael začíná uvědomovat, že nebude možné uzavřít dohodu s Palestinci bez souhlasu vedení v Tunisku a že OOP a Arafat budou zřejmě vhodnějšími partnery k vyjednávání než radikální a nevypočitatelně skupiny Hamáš a Islámský džihád, jejichž popularita mezi Palestinci stále rostla. Na sklonku roku 1992 byl zvolen americkým prezidentem Bili Clinton (1946), který porazil George Bushe staršího. Jak se vzápětí ukázalo, tato volba velice ovlivnila blízkovýchodní dění. Clinton se sice na začátku svého funkčního období soustředil hlavně na vnitřní politiku, avšak později začal být na Blízkém východě velice aktivní. Na konci roku 1992 byla mírová jednání dočasně přerušena, neboť došlo k vystupňování násilí. V mezidobí od prosince 1992 do února 1993 izraelští vojáci usmrtili padesát Palestinců, přičemž zahynulo i deset Izraelců. Po vraždě izraelského pohraničníka přistoupil Rabin k masovému vyhoštění 450 aktivistů Hamásu a Palestinského islámského džihádu do Libanonu. Ten je však odmítl přijmout, a tak museli deportovaní zůstat za pozornosti médií ve stanovém táboře uprostřed území nikoho. Tato rozporuplná akce vyvolala ve světě kritiku a nepřispěla ani ke zklidnění situace. Bili Clinton akci odsoudil. Byla to jedna z prvních záležitostí na Blízkém východě, ve které se angažoval. Také radikální islamisty tato akce posílila a pod vlivem událostí zintenzívnil svou činnost i libanonský Hízballáh. Rovněž OOP zareagovala přerušením vyjednávání s Izraelci. Vyhoštění bylo pro Rabínovu vládu fiaskem a pod silným mezinárodním tlakem nakonec byla nucena povolil návrat deportovaných zpět. Na jaře 1993 byla cesta k izraelsko-palestinskému vyjednáváni znovu otevřena. Ke zprostředkování rozhovorů se nezávisle na USA nabídlo Norsko. Hlavními iniciátory následného mírového procesu se stali norský ministr zahraničí Johan Jorgen Holst (1937 - 1994)6 , diplomat Terje Rod-Larsen (1947) a jeho žena Mona Juul. V březnu 1993 zahájili v Oslu tajné rozhovory izraelští vyjednavači se zástupci OOP. V čele izraelské delegace stál náměstek ministra zahraničí Josi Smrt J. J. Holsta v roce 1994 je dávána do nepřímého následku s jeho přepracováním v souvislosti s mírovým procesem. 187 IZRAEL A PALESTINA DEVADESÁTÁ LÉTA A OBDOBÍ MÍROVÉHO P R O C E S U Bejlin (1948), palestinskou delegaci vedl Arafatův spolupracovník MahmúdAbbás (pseudonym Abú Házen, nar. 1935). Bejlin, který byl už dlouhou dobu zastáncem přímých rozhovoru s OOP, delegoval dva izraelské historiky7 , aby jednali s tajemníkem OOP Ahmadem Kurájou (Abú Alá, 1937). Ty trvaly od prosince 1992 do "sřpřTa 1993 a konaly se na různých místech v Oslu a jeho okolí. Vrcholní politici obou stran, Rabin a Arafat, byli zapojeni do rozhovorů až v jejich samotném závěru. Jednání se neúčastnili dokonce ani Američané. Hlavní představitelé zainteresovaných stran však byli o průběhu rozhovorů podrobně informováni. Poté, co byla uzavřena úvodní kola jednání, došlo 13. září 1993 k historickému setkání izraelských a palestinských představitelů. Na trávníku před Bílým domem ve Washingtonu dodali dosažené dohodě oficiální rozměr. Jicchak Rabin a Šimon Pereš si zde pod záštitou Billa Clintona poprvé potřásli rukou s Jásirem Arafatem. Samotnou Dohodu z Osla, jak se smlouvě začalo přezdívat, podepsali pak Šimon Pereš s Mahmúdem Abbásem. Bili Clinton ve svých pamětech popisuje okamžiky těsně před setkáním Arafata a Rabina: „ Věděljsem, že Arafat se rád předvádí a že by se mohlpo stisku ruky pokusit Rabina políbit... Tony Lake (národní bezpečnostní poradce) prohlásil, že zná metodu, jak si s Arafatem potřást rukama a vyhnout se při tom polibku. Popsal nám ten proces a myjsme ho začali nacvičovat. Jájsem dělal Arafata a on dělal mě... Když jsem mu potřásl rukou a chystal jsem se ho políbit, položil mi levou dlaň na pravé předloktí a stiskl. Okamžitě jsem se zarazil. ...Zkoušeli jsme toještě párkrát, dokudjsem si nebyljistý, že Rabínova tvář zůstane netknutá. Všichnijsme se tomu smáli, alejá jsem věděl, že pro Rabinaje nesmírně důležité vyhnout se tomu polibku. "K Oficiální název smlouvy zněl Deklarace principů přechodné samosprávy; (dále jen Deklarace principů, angl. Declaration of Principles on Interim SelfGovernment Arrangement).9 Dohoda z Osla měla kromě Deklarace principů ještě jeden aspekt, který se nazýval Dopisy o vzájemném uznání (Letters of Mutual Recognition). Byla to korespondence vyměněná mezi předsedou OOP Arafatem,. a premiérem Rabínem. Obsahovaly mj. důležité pasáže o uznání práva Izraele na existenci v míru a bezpečí a o uznání OOP jakožto zástupce palestinského lidu. Izrael však nikde neuznal právo Palestinců na vlastní stát, což Arafatovi kritici v palestinských řadách pokládali za jeho velkou chybu. 7 Byli jimi Dr. Jair Hirschfeld z univerzity v Haifě a Dr. Ron Pundak z Hebrejské univerzity. 8 Clinton, W.J.: Můj život, Ikar, Praha 2004, str. 619-620. 9 Úplné znění viz např. hup://'mvw.jewishvirtuaUihrary.org/jsoitrtá Podle Deklarace principů měly být jednotlivé dohodnuté fáze uskutečněny v Časovém harmonogramu. Na přechodnou dobu pěti let jněla být ustanovena Palestinská národní samospráva {Palestinian Interim Self-Governing Authority, arab. As-Sulta Al-Wataníja AlPilastíníja) v okolí města Jericho a ve větší Části pásma Gazy (bez území židovských osad). K tomu oficiálně došlo 4. května 1994. Izraelská armáda měla z těchto lokalit odejít krátce po podepsání smlouvy. Ono pětileté období se mělo začít počítat od data voleb do zastupitelského orgánu Palestinců. Samotná Palestinská autonomie spočívala v oblastech jako vzdělání, kultura, sociální záležitosti, přímé daně, turismus a ostatní dohodnuté oblasti. Civilní bezpečnost na autonomních územích měla zajišťovat palestinská policie. Předmětem budoucího vyjednávání o permanentním statusu se měly stát: Palestinský policista v Betlémě (1999) - další regiony, které by přešly pod správu Palestinců; - otázka Jeruzaléma; - osud palestinských uprchlíků; - budoucnost židovských osad; - zajištění bezpečnosti; - vymezení hranic; - spolupráce se sousedními státy; - přerozdělení vodních zdrojů; - některé další otázky společného zájmu. Závěrečná dohoda měla být uzavřena na-základě- rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 242 a 338. Vedle jednání s Palestinci probíhala paralelné i jednání s Jordánském, kde nebyly kromě několika sporných pohraničních oblastí žádné závažnější problémy. Jednání postupovala rychle kupředu. V roce 1992 byla s Jordánském uzavřena tzv. Dohoda o dalším postupu - smlouva o budoucí mírové smlouvě. Jordánsko však vyčkávalo na výsledek izraelských jednání s Palestinci. 189 I Z R A E L A PALESTINA DEVADESÁTÁ LÉTA A OBDOBÍ MÍROVÉHO P R O C E S U 5.3 Mírový proces se komplikuje Již nedlouho po podpisu Smlouvy z Osla se ukázalo, že její časový harmonogram nemůže být dodržen. Deklarace principů předpokládala časový horizont ukončení jednání o všech otázkách v roce 1999. Následná jednání v Káhiře a Tabě však postupovala dopředu velmi těžce. Vyjednávači10 řešili velice komplikované otázky permanentního statusu, především další osud židovských osad, a tedy i vymezení přesných hranic palestinské samosprávy. Izrael dával najevo, že si chce s ohledem na židovské osady část palestinských území ponechat a případně je i anektovat. Další palčivý problém představovalo město Jeruzalém, kde na sebe narazila dvě značně protikladná pojetí: Zatímco Palestinci předpokládali, že se Východní Jeruzalém stane v budoucnu hlavním městem Palestinského státu, Izraelci považovali metropoli sjednocenou během Šestidenní války za nedělitelné hlavní město Izraele. Navíc Izrael realizoval projekt tzv. Velkého Jeruzaléma (Jerušalajim Ha-Rabatit), kdy celé město obkružoval i ze strany palestinských území prstencem židovských osad tak, aby jeho teoretické budoucí rozdělení bylo nerealizovatelné. Obě dvě strany se také začaly obviňovat z toho, že nedodržují své závazky. Izraelci se podle Palestinců stahovali příliš pomalu a Izrael vznášel obvinění, že Palestinci dál pokračují v terorismu. V autonomních oblastech vystřídala izraelské vojáky palestinská policie, která byla na základě mírových dohod vycvičena v Jordánsku. Ta však bezpečnostní situaci zvládala jen Částečně, neboť na aktivity opozičních skupin Hamáš a Palestinský islámský džihád prostě nestačila. Navíc tyto skupiny Smlouvu z Osla odmítly a začaly stupňovat teroristické akce. Také vnitropolitická situace v Izraeli se po podepsání Smlouvy z Osla komplikovala. V prvé řadě ji musel ratifikovat parlament, ve kterém prošla jen nejtěsnější většinou 61 poslanců z celkových 120. Podobně nerozhodná byla situace i co sc týkalo podpory Smlouvy z Osla mezi izraelskými obyvateli (mezi Palestinci byla její obliba o něco vyšší, avšak příznivci radikálních islamistů ji zásadně odmítali). V Izraeli se tedy Deklarace principů nesetkala jen s rozhodným odporem radikál-., ní pravice, ale i s nesouhlasem mnoha dalších subjektů v Čele s opoziční stranou Likud. Rozběhla se rozsáhlá delegitimizační kampaň proti Rabínovi a dalším představitelům vlády. Té se osobně účastnili i opoziční politici jako Ariel Saron a Benjamin Netanjahu. Sám předseda Likudu označil Smlouvu z Osla za „předmostí ke zničení Izraele"." V kampani proti Rabínově vládě byli zvláště aktivní ' Na palestinské straně byl hlavním vyjednavačem Nabil Šás (1938). Krupp, M.: Sionismus a Slát Izrael, Vyšehrad, Praha 1999, stí. 195. 190 rada židovských osad JeŠa a hnutí Guš Emunim. Takovéto prostředí velice nahrávalo politickému násilí, které začalo mírový proces komplikovat. Jak Hamáš, tak radikální osadníci našli paradoxně v této chvíli společný cíl - zastavit mírový proces. Rabínova vláda se však nedostávala do problémů jen kvůli jednání s Palestinci, ale i z kvůli konfliktům mezi charedim a „světskými" Izraelci. Strana Šas dokonce donutila Rabina, aby za protináboženské výroky vyloučil z vlády ministryni Šúlamit Aloniovou (1928). I přesto nakonec zbožní Sefardové z vlády odešli. Rabínova vláda se tak stala bez strany Šas menšinovou a od října 1993 se musela spolehnout na podporu pěti poslanců arabských levicových stran v Knesetu. Ti nyní přebrali roli jazýčku na vahách. Výraznou rozbuškou násilí se stal zvláště 25. únor 1994. Toho dne vstoupil do hebronské Svatyně patriarchů, kterou společně sdílejí Židé i muslimové, ozbrojený muž a začal masakrovat modlící se muslimy. Byl to židovský osadník Baruch Goldstein (1955 -1994), povoláním lékař a zároveň stoupenec strany Kachl. Poté, co 29 muslimů postřílel a daleko větší počet zranil, byl sám zabit. Jak se později ukázalo, Goldsteinovým cílem bylo zastavení mírového procesu. Izrael vzápětí vytvořil komisi pro vyšetření hebronského masakru, strana Kachl byla postavena mimo zákon a v Hebronu byli později rozmístěni neozbrojení mezinárodní pozorovatelé mise TIPH (Temporary International Presence in the City of Hebron).12 Ale ani za této situace nedošlo ze strany Izraele k evakuaci třeba jen části židovských osad ani k nějakému skutečně tvrdému zásahu proti radikálním osadníkům. U Goldsteinova masakru však nešlo jen o krvavost a masovost tohoto zločinu (ostatně izraelsko-palestinský konflikt byl z dřívějška poznamenán ještě brutálnějšími Činy), ale spíše o to, jaký měl dopad na vývoj událostí. Nejenže došlo k vážnému zdržení a zkomplikování mírového procesu, ale palestinští radikálové (hlavně Hamáš) dostali záminku k rozpoutání vlastní krvavé kampaně. Spirála násilí Plakát upozorňující na vzpomínkovou , ., , , ,, , , , , akci na Barucha Goldsteina. na se obnovila v plne sile a vygradovala v nasle- p | a k á t u j e mj_ n a p s á n o i ( M é , d o b r é dujících měsících vlnou atentátů v izraelských srdce" (Jeruzalém, 2004) •'•um-i N. "ix>na'?'»n-w«».,BSľi iniBa.Vísn.lUřS esinn V~-'PA v'oa'reiTon v,T, ÍT»', rľ»3-'), 3S . \ ľ t ^ c n p ^ i ^ SIÍIÍT . t - n r u nit;"T .-;•> ie:3o íiMiuaaiNT''i IIN WJíira VÍ™ nnpafm mm vm nn w*v jrwM ono-TO'tm :ni>m TIWMT? ,n>n)i n'j'gn^ '~ Jednotky TIPH byly rozmístěny na základě rezoluce Rady bezpečnosti č. 904 vydané po Goldsteinově masakru. Pod OSN sice oficiálně nespadají, ale s organizaci spolupracují (viz http://www.tiph org). 191 I Z R A E L A PALESTINA městech. Hamáš po hebronském masakru přišel s novou taktikou - sebevrah žednými atentáty.13 19. října 1994 v autobuse na telavivské Dizengoffově třídě zahynulo 22 Izraelců. Izraelci na atentáty odpovídali vojenskými zásahy doprovázenými uzávěrami palestinských území. Ty z dlouhodobého hlediska značně ekonomicky Palestince poškozovaly, neboť byli hospodářsky výrazně závislí na Izraeli.14 Jejich chudoba se tak ještě více prohlubovala (hlavně v pásmu Gazy), v důsledku čehož získávaly radikální skupiny stále více podpory. Palestinský terorismus velmi oslaboval Rabínovu pozici před Izraelci. K tomu ještě navíc přispívaly výše uvedené aktivity izraelské pravice a uítrapravice. Také Arafat začal být Izraelem kritizován za neschopnost omezit palestinské teroristy. Nezřídka to byl úkol prakticky nemožný, protože militanti se sice skrývali na palestinských územích, avšak mimo úzký region působnosti palestinské policie. Když se. Arafat pod nátlakem Izraele a USA o eliminaci radikálních skupin někdy přece jen pokoušel, vyvolalo to obvykle velký odpor Palestinců, hlavně pak v pásmu Gazy. Při jedné demonstraci v Gaze v prosinci 1994 zahájila palestinská policie palbu do demonstrantů. Výsledkem bylo 12 mrtvých a 200 zraněných Palestinců. Mnoho obyvatel Gazy tehdy nabylo přesvědčení, že izraelské represe byly vystřídány útlakem OOP.15 14. října 1994, tedy v době, kdy násilí gradovalo, byla Rabínovi, Peresovi a Arafatovi v Oslu udělena Nobelova cena míru za jejich úsilí ve snaze o dosažení míru na Blízkém východě. Cena však neměla být chápána pouze jako osobní ocenění třem mužům, nýbrž jako stimulace mírového procesu v obtížné době. Ten mezitím i přes velké těžkosti a s velkým zpožděním postupoval. Občas došlo i oficiálně k přerušení jednání, ta však většinou pokračovala tajně, neboť byla připravována další důležitá izraelsko-palestinská dohoda. S několikaměsíční prodlevou podepsali 4. května 1994 Rabin a Arafat v Káhiře Smlouvu o odchodu izraelských jednotek z Gazy a Jericha (The Agreement on Gaza and Jericho)}13 V květnu 1994 se Arafat stal oficiálně prezidentem Palestinské samosprávy a 1. července 1994 přesunul své sídlo z Tuniska do Gazy. První krok k palestinské státnosti tak nabyl konkrétní podoby.17 1 3 http://en.wikipedia.org/wiki/Hamas 1 4 Na místa mnohých Palestinců pracujících do té doby v Izraeli začali Izraelci najímat ievnou pracovní sílu z Asie a východní Evropy. Jestliže před vypuknutím intifády v roce 1987 pracovalo v Izraeli 70% Palestinců z Gazy, v roce 1993 to bylo jen 23% a o rok později pouhých 11%. Viz také http://www.aixgroup.u-3mrs.fr/pdf/EnglishJDisengagement_Paper.pdf 1 5 Není bez zajímavosti, že za této situace dokonce Palestinci z Gazy neumožnili Arafatovi přijít na pohřeb jednoho palestinského militanta zabitého Izraelci. Víz http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Peace/gjtoc.html 1 7 Krupp, M: Sionismus a Stát Izrael, Vyšehrad, Praha 1999, str. 196-197. DEVADESÁTÁ LETA A OBDOBÍ MÍROVÉHO P R O C E S U Zlepšovaly se i izraelsko-jordánské vztahy. Po veřejných i tajných jednáních byl dne 25. července 1994 na setkání Jicchaka Rabína a krále Husajna ve Washingtonu ukončen válečný stav mezi oběma zeměmi. Stejní politikové podepsali 26. října 1994 izraelsko-jordánskou mírovou smlouvu na pohraničním přechodu Arava. Této události se zúčastnil také Bili Clinton, izraelský prezident Ezer Weizmann, tehdejší jordánský korunní princ Hasan (1947)18 a americký ministr zahraničí Warren Christopher (1925). Jordánsko se stalo druhou arabskou zemí, se kterou Izrael uzavřel mírovou smlouvu. I ve vztazích se Sýrií, kde největší problém představovaly okupované Golanské výšiny anektované Izraelem v roce 1981, se rýsoval určitý pokrok. Syrsko-izraelská mírová smlouva se však nakonec ukázala jako politicky neprůchodná na obou stranách. iHunSffijÍBHsm Podepsání izraelsko-jordánské mírové smlouvy (zleva: W. Christopher, princ Hasan, J. Rabin, B. Clinton, král Husajn, E. Weizmann) í 8 Korunní princ Hasan, bratr krále Husajna, přišel v roce 1999 o nastupnictví na jordánsky trůn ve prospěch králova syna Abdalláha. 192 193 I Z R A E L A PALESTÍNA DEVADESÁTÁ LÉTA A OBDOBÍ MÍROVÉHO P R O C E S U 5.4 Oslo II a smrt Jicchaka Rabina Na začátku podzimu 1995 zaznamenala izraelsko-palestinská mírová jednání další úspěch. Dne 28. září 1995 byla totiž ve Washingtonu podepsána tzv. Přechodná dohoda (Interim Agreement), neoficiálně nazývaná Oslo II.19 Tato smlouva, zmiňovaná v Deklaraci principů z roku 1993, se týkala Západního břehu. Izraelská armáda měla vyklidit určená palestinská města, která se měla následně dostat pod plnou palestinskou samosprávu. K části pásma Gazy a Jerichu, které získaly autonomii již v první smlouvě z Osla, přibyla samosprávná města Ramalláh, Betlém, Džanín, Tulkarem, Kalkílíja a Nábulus. Z velkých měst chyběl ještě Hebron, kde měla být situace kvůli přítomnosti osadníků vyřešena samostatnou smlouvou (viz str. 205). Západní břeh byl rozdělen do zón: • Zóna A - podle dohody do ní byla zařazena zmíněná velká města. Palestinci zde mají výlučnou civilní i bezpečnostní samosprávu (celkem 3,5% Západního břehu). • Zóna B - zahrnula další, hlavně hustě osídlené venkovské oblasti Západního břehu - celkem 450 městeček a vesnic. Ty se rovněž dostaly pod palestinskou samosprávu, ale pouze v civilních záležitostech. Bezpečnostní otázky zůstaly v rukou Izraele (26% Západního břehu). • Zóna C - zahrnula všechny zbývající oblasti Západního břehu. Ty zůstaly pod plnou civilní i bezpečnostní správou Izraele. V podstatě vše, co do ní spadalo, byly záležitosti týkající se tzv. permanentního statusu. Jinými slovy, ty nejspornější oblasti jako Východní Jeruzalém, židovské osady, vojenské základny a pohraniční zóny (70,5% Západního břehu).20 V dalších fázích se měla izraelská armáda postupně stahovat ze zón B a C do oblastí, jejichž přesná hranice nebyla zatím definována. Po izraelském stažení z měst se měly pod dohledem mezinárodních pozorovatelů konat všeobecné a svobodné volby do palestinského parlamentu. Nejpozdější datum konání voleb bylo určeno na leden 1996. Do tří měsíců poté měl palestinský parlament zrušit všechny části charty OOP, které by zpochybňovaly právo Izraele na existenci, či jinak byly v rozporu s dohodami z Osla. Palestinská samospráva se tedy smlouvou z Osla II podstatně rozšířila, avšak s výjimkou pásma Gazy bylo její území stále nekonzistentní a postrádající integri- 9 Úplné znění viz např. http://ww\v.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Peace/interim,html ; c V pásmu Gazy spadalo celkem 35% území pod plnou izraelskou správu. tu. Autonomii nyní požívalo téměř 90% arabských obyvatel Západního břehu, ale pouze na 30% jeho území. Také Zóna C, zahrnující velkou část Západního břehu, vyvolala mnoho otázek. Tato území se měla teoreticky stát předmětem dalšího izraelsko-palestinského vyjednávání. Neurčitost tohoto procesu společně s odkládáním řešení nejkontroverznějších otázek permanentního statusu nemohly nechat nikoho na pochybách o komplikacích v budoucnu. Navíc podle izraelské vlády nemělo být v Zóně C bráněno další výstavbě v rámci tzv. přirozeného rozvoje židovských osad. Rovněž silniční komunikace určené pouze pro osadníky (Bypass Roads) nadále oddělovaly palestinská území od sebe a fyzicky znemožňovaly nastolení efektivní palestinské správy nad nimi. Oslo II přineslo nepochybně oživení mírového procesu a jistý pokrok v řešení vzájemného soužití Izraelců a Palestinců. Zásadní problémy však tato smlouva opět nevyřešila. Po jejím podepsání se navíc na obou stranách zvedla vlna kritiky čelných představitelů, že vůbec na smlouvu přistoupili. Arafat byl nyní napadán nejen palestinskými radikály, ale i svými spolupracovníky. Izraelská opozice spolu s radikální pravicí, jež v územních otázkách odmítala jakékoliv kompromisy, dostala smlouvou další nahrávku na smeč (i přes výše uvedené nerovnovážné postavení v souvislosti se Zónou C). V izraelském parlamentu prošla smlouva opět těsnou většinou 61 hlasů a vzápětí po jejím schválení se zvedla opět mohutná vlna protestů nejrůznějšího druhu. Zvláště náboženští osadníci viděli v „předávání částí biblických území bezvěrcům" zradu. Někteří rabíni z jejich okruhu pak dokonce vydali halachické rozsudky nad premiérem, ve kterých žádali jeho přísné potrestání, či dokonce smrt. Na demonstracích pravice, kde nezřídka vystupovali i Šaron a Netanjahu, se objevovaly Rabínovy portréty v uniformě SS s hákovým křížem na rukávu, figuríny premiéra houpající se na šibenici apod.21 Rabin proto šéfa opozice obviňoval, že i on svým postojem přispívá k podněcování nenávisti a násilí Židů proti Židům. Netanjahu tato obvinění vždy odmítal. Situace pro izraelského premiéra ajeho spolupracovníky začala být skutečně nebezpečnou. Dne 4. listopadu 1995 se na námčstí Králů Izraele v centru Tel-Avivu konala stotisícová demonstrace na podporu mírového procesu. Poté, co skončila a hlavní řečníci Pereš a Rabin sestupovali z vyvýšené betonové plošiny před tejavivskou radnicí k automobilům, přiblížil se k Rabínovi mladý student s mírovým znakem na tričku. Ochranka mu nevěnovala žádnou zvláštní pozornost. Vzápětí mladík vytáhl pistoli a premiéra smrtelně zranil třemi výstřely. Jicchak Rabin při převozu do nemocnice zemřel. Atentátník byl okamžitě zaOkolnostmi Rabínovy smrtí se velmi podrobně zabývají např. tyto publikace: Karpin, M.; Friedman, I.: Murder in the Name of God - The Plot to Kill Yitzhak Rabin, Metropolitan Books Henry Holt and Company, New York 1998 nebo Peri, Y. (ed.): The Assassination of Yitzhak Rabin, Stanford University Press, Stanford 2000. 194 195 I Z R A E L A PALESTINA DEVADESÁTÁ LÉTA A OBDOBÍ MÍROVÉHO P R O C E S U • H l držen. Ukázalo se, že se jmenuje Jigal Amir (1970). Jednalo se o Žida původem z Jemenu, náboženského sionistu, stoupence osadnictví a studenta práv a informatiky na náboženské univerzitě Bar-Ilan nedaleko Tel-Avivu. Amir chtěl Rabina zabít předtím již dvakrát, ale atentát vždy překazily nečekané okolnosti. Před izraelským soudem Amir vypověděl, že údajně jednal v souladu s židovským náboženským právem - Halachou, Rabina považoval za teroristu a svůj čin vykonal ve jménu Tóry a izraelského lidu. Doslova řekl, že: „Každý Žid, který ponechá svůj lid nebo území nepříteli podobně jako Kabin, musí být zabit. Studoval jsem Halachu celý život a dobře vím, o čem mluvím.1 '22 Proces s Amirem také odhalil Jigal Amir skutečnost, že někteří rabíni z Rady židovských osad (JeŠa) nazvali Jicchaka Rabina tituly rodef a moser, což jsou jedny z nejtěžších halachických obvinění * Žida. Opravňují zabít „zrádného Žida" bez soudu, aby byly zachráněny další židovské životy. Amir otevřeně přiznal, že se těmito religiózními interpretátory (či spíše dezinterpretátory) židovského práva z řad rabínských autorit náboženských osadníků inspiroval. Mezi izraelskou veřejností vyvolala Rabínova vražda šok - a zdaleka ne jen mezi levicí. Premiérova pohřbu se zúčastnili všichni významní světoví státníci včetně prezidenta Clintona, krále Husajna a prezidenta Mubaraka. Arafatovi nebyla z bezpečnostních důvodů účast povolena. Na pohřbu pronesl prezident Clinton slavná slova Salom chaver (heb. „Sbohem, příteli"), která se vzápětí stala v izraelském pro-mírovém táboře legendární. Nálepky s nimi se objevily na náraznících mnoha izraelských aut. Umírněná pravice i mnozí z náboženských sionistu, kteří předtím s Rabínem nesouhlasili, byli většinou smrtí premiéra zaskočeni. Brzy se ale z jejich strany objevily různé teorie spiknutí - od těch, které obviňovaly kontrarozvědku Sin Bet, až po ty, které dokonce uváděly Simona Perese jako muže stojícího v pozadí aten- : tátu, aby údajně mohl zdiskreditovat pravici. Když uplynul rok od smrti Jicchaka__.; Rabina, objevil se návrh vyhlásit tento den dnem národního smutku. Premiér Netanjahu se však zasadil, aby se tak nestalo.23 S odstupem času se ukázalo, že Rabínova smrt byla pro mírový proces přelomovým bodem. Izraelsko-palestinská jednání sice pokračovala i po jeho smrti podepsáním několika důležitých dohod, žádná se však svým rozsahem a dopadem nedala srovnat s dohodami z Osla. Mírový proces se naopak čím dál více komplikoval, až se po roce 2000 v podstatě zastavil. Tomu svým dílem přispěl vývoj na izraelské i palestinské straně. V prvním případě to bylo hlavně nečekané vítězství Likudu ve volbách v roce 1996. Netanjahuova vláda sice nemohla předchozí vývoj negovat, ale udělala hodně pro to, aby mírový proces zbrzdila. Na palestinské straně brzdilo čím dál víc mírový proces jak posilování Arafatovy opozice (hlavně Hamásu), tak i přístupy samotného palestinského prezidenta. Není samozřejmě vyloučeno, že by k podobnému vývoji nemohlo dojít i za Rabínova života, případně kdyby Strana práce zůstala u moci. Vždyť ani za Rabina nebylo uzavřeno řešení ani jednoho opravdu složitého problému permanentního statusu izraelsko-palestinských vztahů, hlavně pak otázky související s židovskými osadami, Jeruzalémem a palestinskými uprchlíky. Přesto žádný politik, který nastoupil do premiérského křesla po Rabínovi, nedisponoval takovým charismatem a schopností prodat kompromisy veřejnosti jako on. Nejen Strana práce, ale i většina Izraelců ztratila v Rabínovi silnou osobnost, u níž se tvrdost a bohaté životní zkušenosti kombinovaly se schopností kompromisu a s humanismem. ' i- -\ • • I 1 iiiliiiili^ip uĚÍĚKĚĚ F m l i l l •KBIT WĚi líšto atentátu na Jicchaka Rabina (Tei-Aviv, 1999) " Sprinzak, E.: Brother against Brother - Violence and Extremism in Israeli Politics, The Free Press, New York 1999, str. 253-258. ' Greenberg, J.: Year After Rabin Fell, Israel Is No Closer to Unity, New York Times, 2. 12. 1996. 196 197 IZRAEL A PALESTINA DEVADESÁTÁ LETA A OBDOBÍ MÍROVÉHO P R O C E S U 10 km I Tulkaremr^ / - f k***-' Jw^bUWÍ^aowMORE \ % y ^ŠÍLO^^ MA'Aí£ ADUMIM Jericho VERED JERICHO A KAĹJA f "Zóna A" - P a l e s t i n s í ( á města f™ 1 "Zóna B " " P a | e s t i n s t ( é L - ' vesnice ["""""""( i i 7 í n a - izraelské osady, I I £-\J\la vojenské zákiadn a státní puda A hlavní izraelské osady Rabína vystřídal na premiérském postu vicepremiér Pereš, který si ponechal rovněž křeslo ministra obrany. Ministerstvo zahraničí svěřil premiér Ehudu Barákovi (1942), bývalému náčelníku generálního štábu, který předtím otevřeně kritizoval bezpečnostní aspekty Osla II. Atmosféra v izraelské společnosti po Rabinově smrti velmi nahrávala Straně práce. Pereš se však za této situace nepokusil vyhlásit předčasné volby a dále se soustředil na vyjednávání se Sýrií. To se za krátký čas ukázalo jako obrovská politická chyba. Zpočátku se dařilo implementovat ustanovení Osla II. Izraelské jednotky se do konce roku 1995 stáhly z vybraných palestinských území. V duchu smlouvy se tak mohly vzápětí konat vůbec první volby do palestinského parlamentu a rovněž první prezidentské volby. Jejich datum bylo stanoveno na 20. ledna 1996. Západní břeh byl rozdělen na jedenáct a Gaza na pět volebních okrsků. Oboje volby skončily přesvědčivým vítězstvím Jásira Arafata a Fatahu. Přispěl k tomu i fakt, že populární opoziční skupiny Hamáš a Islámský džihád volby bojkotovaly kvůli svému odporu k mírovému procesu. V Palestinské legislativní radě, jak zní oficiální název palestinského parlamentu, získal Fatah 75 procent hlasů, v prezidentských volbách zvítězil s přehledem Arafat s 88,2 procenty hlasů. Volby proběhly regulérně, přičemž velmi rozhodné vítězství Fatahu a jeho předsedy nebylo zmanipulováno. Nejenže do značné míry skutečně odpovídalo Arafatově popularitě v palestinské společnosti, ale i faktu, že jediný subjekt, který ho mohl svou popularitou ohrozit _- Hamáš - volby bojkotoval. Pozitivním překvapením voleb byl i fakt, že se vůči nesmírně populárnímu palestinskému vůdci vůbec našel protikandidát, byla to dokonce žena - Samiha Chalílová.24 Šimon Pereš K palestinským volbám v roce 1996 blíže Said, E. W.: The End of the Peace Process, Vintage Books, New York 2001, sir. 32-37. 198 199 I Z R A E L A PALESTINA DEVADESÁTÁ LÉTA A OBDOBÍ MÍROVÉHO P R O C E S U Samiha ChaMová (1924 - 1999) U nás prakticky neznámé jméno, ale mezi Palestinci uznávaná žena. Velkou část _svého života strávila jako uprchlice v Gaze. V roce 1965 se stala známou tím, že v garáži svého domu založila společnost Obnova rodiny.25 : Z té se stala jedná' z největších a nejefektivnějších sociálně charitativních organizací v Palestině^ Podporovala oběti izraelské okupace, hlavně ženy a děti, budovala kliniky a sná^ žila se ochraňovat a zachovat palestinské lidové umění. V osmdesátých letech byla Samiha Chalílovájako aktivistka DFOP šestkrát zatčena izraelskou armádou. 1 později byla politicky velmi aktivní, což se projevilo mj. kandidaturou v prvních prezidentských volbách proti Arafatovi. V těch sice neměla vůči němu žádnou; reálnou šanci, přesto získala překvapivě vysokých 11,5% palestinských hlasů. ; ^ Palestinští radikální islamisté se nejen distancovali od demokratických procesů, ale snažili se co nejvíce narušit mírový proces násilím. Vzápětí po volbách explodovaly v ulicích Jeruzaléma, Ašdodu a Tel-Avivu bomby sebevražedníků, které měly na svědomí desítky životů. Izrael odpověděl vojenskými akcemi i operací tajné služby Šin Bet, při níž byla 5. ledna 1996 zlikvidována hlava militantního křídla Hamásu Jahjá Ajjáš (1966 - 1996), přezdívaný pro svou schopnost při sestavování bomb „Inženýr" (arab. Al-Muhandis).26 Izraelským agentům se podařilo podstrčit mu mobilní telefon s výbušninou a pak mu jednoduše zavolali. Na zabití" Ajjáše zareagoval Hamáš čtyřmi sebevražednými atentáty, při kterých zahynulo přes 59 Izraelců. To se stalo dobrou záminkou pro izraelskou opozici, která mohla obvinit Perese z napomáhání teroru svou politikou vůči Palestincům. Ve volebních průzkumech se tak dostal Líkud do vedení. Mírovému procesu se pokusila dát impuls Konference proti islámskému teroris- mu svolaná na 13. března 1996 do egyptského letoviska Šarm aš-Šajch. Zúčastnil sejí mj. prezident Bili Clinton, Šimon Pereš, Jásir Arafat, egyptský prezident Husní : Mubarak, jordánský král Husajn a ministři zahraničí většiny arabských států včetně Saúdské Arábie. Šimon Pereš téhož měsíce zavítal na historickou návštěvu Kataru a Omanu. Na palestinské straně se 26. dubna 1996 v Gaze sešla Palestinská národní .rada27 , aby na základě Osla II projednala sporné pasáže Charty OOP. Jednalo sehlav^_; ně o její části týkající se zničení Izraele a popření jeho práva na existenci. Hlasování . poměrem 504 : 54 sice toto ustanovení anulovalo, z právního hlediska však nebyl tento akt zcela jednoznačný a někteří Izraelci i Palestinci ho poté zpochybňovali. "5 Viz http://www.inash.org 2 6 O rok dříve, ještě za premiéra Rabína, byl na ostrově Maita zlikvidován kontrarozvědkou Šin Bet vůdci Peresovi se nakonec nepodařilo uspět v jednání se Sýrií. Tyto rozhovory byly přitom jedním z hlavních důvodů, proč odkládal volby, ve kterých by nedlouho po Rabinově smrti s vysokou pravděpodobností vyhrál. Peres však souhlasil alespoň s jejich předčasným konáním v květnu 1996. Nedlouho před jejich konáním začal Hizballah ostřelovat z Libanonu severní Galileu. Peres, který zřejmě nechtěl vypadat před volbami jako „měkký" politik, zvolil k potlačení aktivit Hizballáhu silové řešení. Izraelská armáda zahájila 11. dubna 1996 mohutnou odvetnou operaci s kódovým označením „Hrozny hněvu". Její skutečný výsledek byl značně kontraproduktivní, neboť Hizballáhu zásadně neuškodila, spíše naopak. Při operaci zahynulo množství civilistů. Při jednom náletu dokonce izraelská raketa zasáhla budovu OSN v utečeneckém táboře Kafr Kana a zabila stovku civilistů, kteří se tísnili uvnitř. Úplné výsledky voleb do Palestinské legislativní rady (20. ledna 1996): Název parlamentní formace _ Počet křesel Al-Fatah ' -I 55 Nezávislí kandidáti z Fatahu 7 Nezávislí islamisté 4 Nezávislí křesťané 3 Nezávislí, 15 Samaritáni 1 Ostatní 1 Neobsazeno • 2 ~ l 27 islámského džihádu Fathi Sikaki. Palestinský parlament reprezentující Palestince doma i v diaspoře, vizpodrobně na str. 104. Zdroj: Keesings Historisch Archief Volby se v Izraeli konaly 29. května 1996. Nebyly to však jen volby do parlamentu, ale každý z voličů měl podle nově zavedeného (a značně neobvyklého) systému i přímý hlas pro premiéra. Klíčová byla v tomto případě hlavně volba 'premiéra, neboť právě jí vybraný politik měl sestavit vládu. Předvolební průzkumy předpovídaly tří až pětiprocentní vítězství Šimona Perese a Strana práce před volbami působila sebejistě. Likud však měl v rukou některé trumfy, včetně svého předsedy - charismatického řečníka Netanjahua. „Bibi" dokázal zvítězit v důležité televizní debatě nad unaveným politickým veteránem Peresem. Dalším esem Likudu bylo, že se ve volební kampani takticky zaměřil na izraelské chareditn, vůči kterým měla levice odstup. Toho dokázala pravicová strana pragmaticky využít a nabídla jim ponechání (či prohloubení) nejrůznějších úlev: zproštění 200 201 I Z R A E L A PALESTINA DEVADESÁTÁ LÉTA A OBDOBÍ MÍROVÉHO P R O C E S U - : * , i í " , . , ^ i ' i i , l . l i 'Ji- . . v 4 i-\í u * : , > V i n vojenské služby pro ultraortodoxní muže, záruky, že nebude v budoucnu veřejně znesvěcován sabat a že stát bude i nadále garantem štědré podpory pro ultraortodoxní náboženské školství a sociální systémy. Jedním z důležitých hesel volební kampaně Likudu se stalo heslo: „Pro Židy28 je dobrý Netanjahu" (heb. Netanjahu ~zeh~tovljehudim). Naopak Perese se v důsledku „Hroznů hněvu" zalekli izraelští Arabové, kteří by jinak byli ochotni volit jeho. Místo toho vhazovali do uren jen bílé lístky (celkem 180 000) a Bibi nakonec vyhrál právě díky charedim, i když jen s těsnou většinou 30 000 hlasů. Strana práce sice nakonec podle celkového počtu hlasů volby vyhrála, ale vládu měl sestavit přímo zvolený premiér, tedy Benjamin Netanjahu. Díky novému systému přímé volby premiéra se také více prosadily malé strany, což platilo hlavně pro strany náboženské. Ty měly po volbách 23 křesel oproti předchozím šestnácti. Naopak velké strany oslabily. Likud vytvořil širokou koalici strany zahrnujících Mafdal (Národní náboženská strana), Jisra'el B'Alija (strana ruských přistěhovalců), Šas a Třetí cesta. Mezi uítraortodoxními Židy vypukla po volbách euforie, neboť v jejích výsledcích spatřovali přibližování teokratického státu, ne-li přímo předzvěst příchodu Mesiáše. Díky své přítomnosti ve vládě začali hlavně prostřednictvím strany Šas stupňovat své požadavky - žádali ještě více peněz, na sociální podpory, školské a sociální systémy, zpřísnění zákazu potratů, větší rituální Čistotu potravin, zákaz obscénních reklam a přísnější postup proti neortodoxním proudům judaismu. To značně pobuřovalo sekulární Židy i nové ruské přistěhovalce. Konflikt mezi sekulárními a religiózními Izraelci se začal stupňovat. Charedim protestovali také proti antináboženským rozhodnutím izraelského Nejvyššího soudu a v Izraeli se začalo se hovořit o válce kultur.29 5.6 Netanjahuova vláda Jásir Arafat a Šimon Pereš - na levém plakátu je napsáno „Vrah" na druhém „Zločinci z Osla před soud" 2 R Rozuměj ultraortodoxní Židy. "9 Viz Čejka, M: Judaismus, politika a Slát Izrael, Mezinárodní polilologický ústav Masarykovy univerzity, Brno 2002, str. 19-52. Netanjahuova vláda zvolila hned od počátku tvrdší kurz než předešlá Peresova exekutiva. Nový premiér sice prohlásil, že nebude negovat Činnost předchozích vlád, ale že omezí její dopad. V praxi to znamenalo co největŠí možné odsouvání dalších' kompromisů s Palestinci a přístup v. duchu úsloví „Když dají, dostanou - když nedají, nedostanou".30 Naplňování tohoto přístupu měl posuzovat sám premiér. K Arafatovi byl podstatně odměřenější nežjeho předchůdci a začal znovu hrát na kartu jordánsko-palestinské konfederace, nikoliv samostatného palestinského státu, což byl značný odklon od smluv z Osla. Osadníkům také slíbil, že nepředá žádnou další izraelskou půdu Arabům a že oživí výstavbu osad. Největší pozornosti se dostalo výstavbě osadníckeho města Har Chomá mezi Jeruzalémem a Betlémem. I osadnícke aktivity byly jedním z důvodů, proč nebyly za Netanjahua vztahy USA a Izraele zdaleka tak dobré jako dříve. Ale byly zde ještě další důvody: Už v době, kdy Bibi působil jako náměstek ministra zahraničí v Šamirově vládě, byly známy jeho výroky o „americké politice, která je založena na překrucování pravdy a na lžích", pročež ho tehdejší ministr zahraničí James Baker odmítnul přijmout.31 Sám Clinton se během volební kampaně netajil, že je na Peresově straně. Netanjahu se pak hodně orientoval na Clintonovu opozici v řadách neokonzervativců32 a fundamentalistických evangelikálů, kteří podporovali Izrael z nábožensky mesianistických důvodů. Netanjahuova vláda byla od počátku poznamenána mnohými kontroverzemi. Hned v srpnu 1996 premiér rozhodl, že bude otevřen tzv. Hasmonejský tunel poblíž Zdi nářků v těsném sousedství Chrámové hory - muslimského Posvátného okrsku. To pobouřilo nejen palestinské muslimy, kteří v tom viděli porušení náboženského statusu quo, ale i mnohé arabské stát- Benjamin Netanjahu _níky. Vypukly masové demonstrace a nepokoje, které vyústily v přestřelky mezi izraelskou a palestinskou policií. Výsledkem byla smrt 86 Palestinců a patnácti izraelských vojáků. Situace se vyostrila nejen v Jeruzalémě, ale i u hrobky proroka -\ — http://en. wikipedia. org/iiúki/Netanyah u 1 Baker. J. A.: The Politics of Diplomacy: Revolution, War and Peace 1989 - 1992, Putnam, New York 1995, str. 129. Významný představitel republikánů Newt Gingrieb označil Madelame Albrightovou za palestinskou agentku, in Smith, Ch. D.: Palestine and the Arab-Israeli Conflict: AHistory with Documents, Bedford/St. Martin's. Boston 2001, str. 485. 202 203 I Z R A E L A PALESTINA DEVADESÁTÁ LÉTA A OBDOBÍ MÍROVÉHO P R O C E S U Josefa v Nábulusu. Napětí mezi Izraelci a Palestinci, které v průběhu první poloviny 90. let částečně pokleslo, se začalo opět zvyšovat. Bibiho vláda se stala kontroverzní í díky různým politickým skandálům, což mu přineslo kritiku nejen z řad opozice, ale i ze zahraničí a z vlastního tábora. Trapná se pro premiéra stala aféra kolem jeho manželky Sáry, která šikanovala pomocnici v domácnosti. Pak ale přišel daleko závažnější skandál: Aféra Bar-On, ze které se nakonec stal jeden z největších politických skandálů v izraelské historii. V září 1997 došlo k dalšímu velkému Netanjahuovu fiasku. Agenti Mossadu se pokusili (bez vědomí jordánského krále) zabít v Jordánsku jednoho z čelných představitelů Hamásu, Chálida Mašála (1956). Podařilo se jim injekcí dostat do Mašálova těla pomalu účinkující jed, avšak Izraelce chytla jeho tělesná stráž a předala je jordánské policii. Tato událost vyvolala nejen izraelsko-jordánskou krizi, při které král zrušil jak úřadovnu Mossadu v Ammánu (kterou předtím povolil!), a pohrozil také uzavřením izraelské ambasády. Když vyšlo najevo, že agenti byli vybaveni falešnými kanadskými pasy, velmi to pobouřilo i Kanadu, Izraelci byli donuceni dodat protilátku, která zachránila Mašálův život a navíc museli propustit duchovního vůdce Hamásu Ahmada Jásína a několik desítek dalších palestinských radikálů. Aféra Bar-On neboli „Bibi-gntc" V lednu 1997 byl nominován do funkce generálního prokurátora Izraele prakticky neznámý politik - Roni Bar-On (1948). Poté, co se ukázalo, že je tento advo-s kát vášnivý příznivec hazardních her a navíc přítel ministra spravedlnosti Aries Dériho z náboženské strany Šas, byl pod tlakem veřejného mínění donucen od-;; stoupit.Vzápětí vyšlo najevo, že iniciátorem Bar-Onovy nominace byl sám Déri,s proti kterému bylo již několik let vedeno soudní řízení pro přijímání úplatků^ zpronevěru a jiné trestné činy. Déri údajně přislíbil Bar-Onovi, že jej prosadí dos funkce generálního prokurátora-pod podmínkou, že zpozicesvé funkce zastaví trestní řízení proti jeho osobě. Navíc předseda Šasu dal na vědomí premiérovi^ Netanjahuovi, že pokud se Bar-On generálním prokurátorem nestane, nepodpoří á strana;_Šas vládu v kritickém hlasování o stažení izraelských jednotek z Hebce-iS. nu. Aféra Bar-On výměnou za Hebron se stala přes noc izraelskou „Bibi-gate", neboť byl do ní zapleten premiér. Celá událost hrozila skončit demisí vlády. Pro-?i kázat přímé premiérovo zapojení se však nakonec nepodařilo. Státní žalobce ale ^ obvinil Dériho, ze kterého se vzápětí stal v rámci strany Sas „mučedník". Tento vývoj straně paradoxně velice pomohl v dalších parlamentních volbách. Co se týká izraelsko-palestinského mírového procesu, Bibi nemohl jednoduše zcela negovat dílo svých předchůdců. Hlavně pod tlakem USA byly za jeho vlády 204 podepsány dvě důležité smlouvy. Dokonce se byl ochoten osobně setkat s Arafatem- Netanjahu navázal na dřívější mírová ujednání a 17. ledna 1997 byl za jeho vlády uzavřen tzv. Hebronský protokol {Protocol Concerning the Redepíoyment in Hebron)^, tedy dohoda o posledním velkém palestinském městě, které ještě nebylo součástí palestinské autonomie. Izraelský parlament ji ratifikoval 15. ledna 1997 a o 24 hodin později izraelští vojáci Hebron z větší části opustili. Podle smlouvy přešlo osmdesát procent města, takzvaný Hebron 1 (H 1), pod palestinskou správu. Zbylých dvacet procent - Hebron 2 (H2) - zůstalo vyhrazeno pro přibližně 450 židovských osadníků, kterým bylo vyčleněno na ochranu 2 000 izraelských vojáků. V této zóně zůstalo bydlet i 20 000 Palestinců. Situace se v Hebronu příliš nezklidnila ani po podepsání smlouvy. Společnost v tomto městě je stále velmi polarizovaná. Zdejší osadníci patří k těm nej radikálnějším a nejmilitantnějším vůbec a za své vzory považují nezřídka Barucha Goldsteina a JigalaAmira. Naopak mezi zdejšími Palestinci najdeme mnoho stoupenců Hamásu i jiných radikálních skupin, např. rodinný klan Kawasame (viz str. 175). Za Netanjahua byla podepsána ještě jedna velmi důležitá smlouva. Jednalo se o tzv. Memorandum od Wye River {Wye River Memorandum)™ z října 1998. Uskutečnilo se hlavně na nátlak Billa Clintona, a tak se po osmnácti měsících stagnace dal mírový proces opět mírným tempem do pohybu. Po velmi obtížných jednáních bylo dalších třináct procent z okupovaných území předáno Palestinské národní autonomii (1% území bylo přeřazeno ze Zóny B do Zóny A a 12% přeřazeno ze Zóny C do Zóny B). Bylo také dohodnuto stažení některých izraelských jednotek. Zároveň bylo dosaženo kompromisu ohledně otevření letiště a přístavu v Gaze a vytvoření tzv. bezpečného průchodu (pro Palestince) mezi Západním břehem a pásmem Gazy. Memorandum se týkalo rovněž americké ekonomické pomoci Palestincům a Izraeli s pokrytím nákladů budoucích kroků souvisejících s mírovým procesem. JNaopak Netanjahu vyžadoval na USA některé další palestinské bezpečnostní záruky, které spočívaly mj. v novém potvrzení PNR, že byly z Charty OOP skutečně odstraněny pa- Svatyně patriarchů v Hebronu • H i l S 1111 mm WĚĚĚĚLmmsaBOi i » M É f ' Úplné znění viz http://www.jewishvirtuailibrary.org/jsource/Peace/hebprot.ktmi Úplné znění viz http://wwYi: .jewishvirtuallibrary.org/jsource/Peace/wye.html 205 IZRAEL A PALESTINA sáze o zničení Izraele (k tomu také v prosinci 1998 za přítomnosti Clintona došlo). Netanjahu však vyvíjel při této příležitosti na Clintona nátlak i ve věci s mírovým procesem příliš nesouvisející - s vydáním špióna Jonathana Pollarda (1954)?5 Ústupky od Wye River se nakonec staly „Bibimu" osudné. Ve straně Likud se proti němu vytvořil silný tábor, a když se smlouva dostala do Knesetu ke schválení, musel se spolehnout na podporu Strany práce. Tento vývoj, společně s neblahým dědictvím vlastních skandálů, nakonec donutily Netanjahua vyhlásit předčasné volby. Netanjahuova vláda byla ze všech hledisek jednou z nejvíce rozporuplných v izraelské historii. Ve světle uzavřených důležitých mírových dohod však není zcela spravedlivé na ni pohlížet pouze kriticky. Netanjahu byl vždy politický jestřáb, byl však také schopný pragmatických ústupků. V druhé polovině 90. let docházelo mezi Palestinci ke zvyšování napětí. Nebylo to však způsobeno jen Netanjahuovou politikou doprovázenou nárůstem izraelských osadníckych aktivit, ale i vnitropalestinskými spory a jednáním samotného Jásira Arafata. Jeho administrativa byla totiž stále složena z jeho „tuniských" kolegů. Mnozí z nich během 90. let viditelně zbohatli, postavili si v Gaze velké vily, vyznávali nákladný životní styl apod. To vše bylo příčinou mnohých podezření z korupce a zpronevěry finančních prostředků určených na pomoc Palestincům. Arafat těžko snášel jakoukoliv kritiku svých kroků. Ti, kdo se o to pokusili, skončili často ve vězení, či dokonce bylo usilováno o jejich život. Když v prosinci 1999 dvacet prominentních obyvatel Gazy a Západního břehu, z nichž bylo devět členů Palestinské legislativní rady, kritizovalo Arafata za korupci, pokusil se zbavit je poslanecké imunity.36 Také chování některých palestinských bezpečnostních složek vůči prostým obyvatelům a skutečnost, že měly většinou vazby na Fatah či jiné Arafatovy loajální subjekty, svým dílem přispělo k poklesu Arafatovy obliby, hlavně pak v chudém pásmu Gazy. Na počátku roku 1999 zemřel po 45 letech panování jordánský král Husajn, jedna z nejdůležitějších osobností blízkovýchodního dění. Vystřídal ho jeho syn Abdalláh(l962)?1 b Clinton, W. J.: Můj život, Ikar, Praha 2004, str. 923, 925-926; Jonathan Pollard je bývalý zaměstnanec výzvědné služby amerického námořnictva. Byl zadržen v roce 1985 pro podezření ze špionáže pro Izrael. O rok později byl odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody. Celý případ a zvláště pak výše Pollardova trestu se staly několikrát zdrojem jistého napětí mezi Izraelem a USA. 6 Ormejr., IV. A..-Seven Palestinians Arrested for Criticism of Arafat, New York Times, 29. 12. 1999. 7 Husajn trpící rakovinou zemřel 7. února 1999. Nepomohlo mu ani léčení na klinice ve Spojených státech. . DEVADESÁTÁ LETA A OBDOBÍ MÍROVÉHO P R O C E S U „ Kdybych se narodiljako Palestinec, zřejmě bych se stal členem teroristické organizace. " Ehud Barak™ V primářkách opoziční Strany práce zvítězil Ehud Barak, který byl hlavním Netanjahuovým vyzyvatelem. Barak se v Izraeli těšil pověsti hrdiny díky účasti v různých válkách a vojenských operacích (mj. „Entebbe") a disponoval i politickými zkušenostmi. Hned po svém zvolení do čela strany v červnu 1997 oznámil svůj úmysl svrhnout Netanjahuovu vládu, jak nejdřív to bude možné. Termín předčasných premiérských a parlamentních voleb byl vyhlášen na 17. květen 1999. Přestože Barak nad „Bibim" v průzkumech vedl, byla Strana práce daleko opatrnější než v předešlých volbách. I tak probíhal předvolební souboj. Barákovo a „Bibiho" vzájemné osočování dokonce donutilo skupinu Izraelců přeživších koncentrační tábory k výzvě, aby nevyužívali v kampani motivy holocaustu.39 Zvítězil nakonec blok kolem Strany práce s názvem Jeden Izrael (Jisra 'el Achat) s dvaceti procenty, Likud utrpěl jednu z nejdrtivějších porážek v historii (14%), přičemž třetí nejsilnější stranou se stala překvapivě Šas s třinácti procenty hlasů. Premiérské volby byly daleko vyrovnanější a Barak nakonec porazil „Bibiho" těsným poměrem 56 : 44 procentům. Dvojí hlasování v izraelských volbách značně proměnilo izraelský stranicko-politický systém. Zatímco premiéra voliči vybírali hlavně na základě ideologických kritérií, druhý hlas pro politickou stranu byl velmi Často blížejejich konkrétním zájmům. To velmi oslabilo velké strany a posílilo malé, specifičtěji zaměřené formace, hlavně náboženské strany. Likud odešel do opozice a prodělal velkou krizi. Jeho řady opustili mnozí politici a založili vlastní politické formace. Odešel z něj např. Jicchak Šamir a Benny Begin (syn Menachema Begina), kteří založili ultrapravicovou stranu Nový Chérut. Ta se vzápětí spojila se stranou Molédet („Vlast") vedenou _„Gándhím" Ze'evim. Jejím hlavním krédem byl dobrovolný transfer Palestinců z okupovaných území. Do nového premiéra byly vkládány velké naděje v souvislosti se stimulací mírového procesu. Zatímco Barákův předchůdce se snažil hrát v politice na strunu neustálého ohrožení Izraele, Barak viděl v Izraeli nejsilnější stát Blízkého výcho' Tato slova pronesl Ehud Barak krátce před volbami 1999. Viz např.: http://www.palestineinonitor.org/israelipoli/baralc.htin Wilkinson, T.: Acrimony Intensifies in Israeli Campaign, Los Angeles Times, 3. 2. 1999. 206 207 I Z R A E L A PALESTINA DEVADESÁTÁ LÉTA A OBDOBÍ MÍROVÉHO P R O C E S U du. Chtěl ho navíc zbavit „mentality ghetta" a začít s mírovými snahami, které povedou k bezpečnosti.40 Barak vzápětí zformoval „Vládu národního usmíření", do které pozval i stranu Šas. Cílem tohoto kroku bylo zmírnění napětí mezi sekulárními a religiózními Izraelci. Skutečný výsledek byl spíše opačný, neboť náboženská strana ve vládě jen vystupňovala své politické vydírání. Optimistický premiér proklamoval, že chce ukončit jednání o všech důležitých otázkách permanentního statusu do října 2000. Zároveň však měl několik podmínek: - žádný návrat k hranicím z roku 1967; - sjednocený Jeruzalém pod izraelskou suverenitou; - žádná palestinská armáda; - židovské osady na Západním břehu budou sjednoceny do několika bloků pod izraelskou suverenitou (pravděpodobně Ma'ale Adumim, Ariel, Givat Ze'ev). Prvním a zřejmě také posledním Barakovým úspěchem bylo, že se mu podařilo uskutečnit stažení všech izraelských jednotek z jižního Libanonu. Tím vzal z rukou trumf Sýrii, Libanon rovněž okupující. Hizbalíáh sice halasně proklamoval izraelské stažení jako vlastní vítězství, skutečností však bylo, že jeho protiizraelské operace od těch dob citelně polevily. Barak se pokusil znovu oživit vyjednávání se Sýrií. Jednalo se hlavně o navrácení Goían výměnou za mír a bezpečnostní záruky Izraeli. Vyjednáváním nahrávala situace, neboť nekompromisní syrský diktátor Háíiz Assad zemřel a na jeho místo nastoupil progresivnější Bašár Assad. (1965), jeho syn. Opozice však rozvinula rozsáhlou kampaň pod heslem Národ je s Golany (Ha-Am im Ha-Golari). Jednání v Shepherdstownu pod Clintonovým patronátem se zdála navenek úspěšná. Barak však nakonec podlehl průzkumům naznačujícím jeho klesající popularitu i odporu části Strany práce k předání Golan.4r Syrsko-izraelská jednání nakonec zkrachovala. 40 Sontag, D.: Two Who Share a Past Are Rivals for Israeľs Future, New York Times, 20. 4. 1999. 4 1 Clinton, W. J-: Můj život, Ikar, Praha 2004, str. 997-999. Volební plakát Ehuda Baraka zaměřeny na arabské volíce {Akko, 2002) • ! Barákova vláda se po Netanjahuově skryté podpoře osadníků pokusila o evakuaci některých osad na palestinských územích a přistoupila k dalším krokům. Premiér nařídil zlikvidovat hrobku Barucha Goldsteina u Hebronu, což mělo hlavně symbolický význam. Byla tak vyklizena některá takzvaná předsunutá stanoviště osad (settlement outposts), což ale často byly jen neobývané buňky. Skutečně problematických osad - tedy celých měst a vesnic - se tato evakuace nedotkla. Navíc osadníkům podobné akce nijak zásadně neuškodily (stačily však na jejich zradikalizování) a prostým Palestincům život neulehčily. Paradoxně pak i za Barákovy vlády některé nové osady vznikly.42 V jednání s Palestinci chtěl Barak co nejdříve přistoupit k jednáním o permanentním statusu. Arafat však byl proti, neboť nejdříve chtěl naplnění memoranda od Wye River, které se týkalo stahování Izraele ze Zóny C. Za narůstajícího napětí mezi oběma čelními představiteli americký vyjednavač Dennis Ross (1948) prosazoval, aby se jednalo o obou věcech současně. Izraelská armáda se následně v několika fázích stáhla z části Zóny C. V červenci 2000 zprostředkoval Bili Clinton rozhovory Ehuda Baraka s Jásirem Arafatem v Camp Davidu, aby bylo dosaženo konečné dohody o permanentním statusu. Druhé funkční období amerického prezidenta se pomalu chýlilo ke konci, a tak se Clinton velmi snažil, aby se právě on stal tím prezidentem, který dopomůže ke konečnému míru na Blízkém východě. I když byla na první pohled atmosférajednání uvolněná - známáje například scéna,jak Barakpostrkuje Arafata do dveří - skončila jednání nezdarem. Arafat byl totiž velice neústupný v otázce Východního Jeruzaléma, kde požadoval úplnou palestinskou svrchovanost, což nebyli ochotni přijmout Izraelci. Dalším kritickým bodem jednání se ukázala jeho neschopnost dosáhnout kompromisu v otázkách konečné velikosti palestinského území (tzn. kolik procent ze Západního břehu si Izrael ponechá) a v otázce palestinských uprchlíků - tedy stále se vracejících a dosud nevyřešených otázek. Bili Clinton, který se jednání účastnil, jejich neúspěch popisuje slovy: „Bylo těžké pochopit, proč (Arafat) nechtěl ustoupit ani o kousek. Možná jeho tým skutečně nespolkl tvrdé kompromisy, možná chtěli ještě jedno se... zení, aby viděli, kolik toho mohou z Izraele .vymáčknout, než podají ruku. ... Arafat bylpověstný svým Čekáním na poslední chvíli, než učiní rozhodnutí, neboli Čekáním na za pět minut dvanáct, jak jsme říkávali. Zbývalo míjen půl roku ve funkci prezidenta. Opravdu jsem doufal, že Árafatovijdou hodinky dobře. "43 •BBCNews: New Golan Settlement, 23. 9. 1999. 1 Clinton, W. J.: Můj život, Ikar, Praha 2004, str. 1030. 208 209 I Z R A E L A PALESTINA DEVADESÁTÁ LÉTA A OBDOBÍ MÍROVÉHO P R O C E S U Neúspěch summitu z Camp Davidu z roku 2000 je většinou komentován sty. lem: Premiér Barak učinil v Camp Davidu historické ústupky ze strany Izraele a nabídl Palestincům 80% jejich území. To jim předtím žádný izraelský premiér nenabídl a už ani nenabídne. Arafat (tedy Palestinci) to však odmítli a tím způsobili i následnou bezvýchodnou situaci.^ I když v řeči procent byly izraelské ústupky opravdu velkorysé, na skutečnou situaci je třeba pohlížet opatrně. Na palestinských územích by i po implementaci Barákova plánu zůstala zachována řada židovských osad, které by i nadále představovaly zdroj napětí mezi Izraelci a Palestinci. Plán měl stále daleko k palestinské představě návratu k hranicím před začátkem vojenské okupace v roce 1967. Také v otázkách Jeruzaléma a návratu palestinských uprchlíků Šlo jistě kompromis hledat dál. Proto nelze klást následné kritické zhoršení vzájemných izraelsko-palestinských vztahů výhradně za vinu jedné straně.45 Tento diplomatický neúspěch nebyl jedinou příčinou zhoršení vzájemných vztahů, ale jen jedním z mnoha milníků na cestě k druhé intífádě. Napětí, které mezi Izraelci a Palestinci po krachu jednání velmi zesílilo, vyvrcholilo dne 28. záři 2000. Izraelský opoziční politik Ariel Šaron onoho dne podnikl „vycházku" na Chrámovou horu - Posvátný okrsek. Po ní následovalo rozpoutání už dlouho nevídané vlny násilností. Podívejme se na tento incident,, který bývá označován jako začátek druhé intifády blíže: Jak už bylo vysvětleno (str. 44), Chrámová hora - Posvátný okrsekje místo posvátné jak pro Židy, tak pro muslimy. Podle náboženského statusu quo je pod patronátem muslimské nadace - ~ " waqfu, přičemž politizování těchto posvátných míst je s tímto statusem v rozporu, Je také třeba mít na zřeteli fakt, že izraelský Vrchní rabinát a náboženské autority dokonce Židům z teologických důvodů přístup na Chrámovou horu zakázaly. Na nebezpečí, jaké může jeho návštěva vyvolat, byl Šaron předem bezpečnostními složkami upozorněn. Přesto návštěvu podnikl a označil ji dokonce za „poselství míru".46 Pro Palestince měla tato návštěva emotivní náboj srovnatelný s tím, jako kdyby Jásir Arafat v doprovodu palestinské policie zavítal ke Zdi nářků (mj. pro muslimy rovněž posvátné). Problematický byl navíc i fakt, že se rozhodně nejednalo o běžnou návštěvu. Šaronova ochrana při oné události Čítala více než tisíc izraelských policistů. „Arikovi" tak muselo být zcelajasné, že podobná akce povede k násilnému střetu. Z hlediska izraelského práva mu sice nemohlo být v návštěvě__ zabráněno, z hlediska politického však šlo jednoznačně o cílenou provokaci vůči Palestincům a zároveň o snahu získat body na izraelské politické scéně. Obojí se mu nakonec podařilo, neboť vypukla intifáda a v této situaci byl Šaron zanedlouho zvolen premiérem. Viz např. http://ww\\KJewishvirtuallibrary.org/ jsource/myths/mf22.html#w Srovnej Hron, D.: Dvě strany jedné velkorysosti, MF Dnes, 4, 12. 2000. http://news.bbc. co.uk/onthisday/hi/dates/stories/september/28/newsid_3687000/3687762.stm Faktický dopad Šaronovy návštěvy však nelze přeceňovat. Je pravděpodobné, že pokud by návštěvu Chrámové hory nepodnikl, vypukla by intifáda pod jinou záminkou. Znovu připomínám, zeje hrubým zjednodušením vykládat propuknutí intifády jako důsledek jednorázového emocionálního selháni Palestinců, či neústupnosti Jásira Arafata. Druhá intifáda byla vyústěním celého řetězce dlouhodobě nevyřešených problémů mezi Izraelci a Palestinci, které se navršily během devadesátých let. Na jejím propuknutí měly svůj podíl obě strany konfliktu, podobně jako u řady násilností ve společné minulosti. Nařízení izraelského Vrchního rabinátu zakazující z náboženských důvodů vstup na Chrámovou horu * 210 211 6. Druhá intifáda ( b $°&> „Abychom dosáhli míru, musíme se navrátit k hranicím, které platily před rokem J 967. Mírje důležitější než půda." DavidBen Gurion (v roce1967)] Druhá intifáda, nebo také intifáda Al-Aksá je série izraelsko-palestinského násilí, která vypukla v srpnu roku 2000 v Jeruzalémě a rozšířila se na palestinská území i do Izraele. Její název odkazuje na intifádu první, která probíhala v letech 1987 - 1993, přičemž druhá intifáda se od té dřívější odlišuje daleko větší mírou násilí i vyšším počtem ztrát na obou stranách. Někdy je možné narazit na tvrzení, že druhá intifáda skončila smrtí Jásira Arafata na podzim 2004, případně příměřím deklarovaném na summitu v Šarm aš-Šajchu. Vzájemné izraelsko-palestiaské násilností však pokračují i v roce 2005, třebaže v menší míře. Tato kapitola se tedy bude zabývat nejaktuálnějším děním na poli izraelsko-palestinského konfliktu. V navazující závěrečné části knihy se pokusím formulovat některá východiska a prognózy do budoucna.3 ' Chapman. C: Čije země zaslíbená? Pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci, Volvox Globator, Praha 2003, str. 237. ~ Tato kapitola vychází částečně z článků zabývajících se izraelsko-palestinským konfliktem, které jsem od roku 2001 publikoval v českém denním tisku i na internetu, některé ve spolupráci s Dášou Nedorostkovou. Viz také odkazy na články v seznamu literatuiy a rovněž na mých internetových stránkách věnovaných Blízkému východu: hltp://chuiiky.webpark.cz/israel.html JLsCs "7 213 I Z R A E L A PALESTINA DRUHA INTIFADA Billboard s Jásirem Arafatem, na kterém je napiš: „Ne ... Bez tebe, ó Jeruzaiéme, můj sen nebude naplněn." (Gaza, 2001) 6.1 Hlubší příčiny druhé intifády Není zcela jasné, do jaké míry byly násilnosti, které vypukly po 28. září 2000, spontánní, a do jaké míry je plánovaly palestinské radikální skupiny či přímo Jásir Arafat. Ten sám před vypuknutím intifády několikrát obnovením nepokojů vyhrožoval. Faktemje, že druhé intifádě předcházelo v devadesátých letech 20. století množství událostí, které probíhající mírový proces velmi komplikovaly. V prvé řadě i v období mírového procesu se oběma stranám nepodařilo minimalizovat násilí. V období od podepsání první smlouvy z Osla (září 1993) do začátku druhé intifády (září 2000) usmrtili izraelští vojáci a osadníci 405 Palestinců. Ve stejné době bylo zabito 256 Izraelců, hlavně při sebevražedných atentátech Hamásu.3 Ve zmíněném období došlo také ke zdvojnásobení populace židovských osadníku na palestinských územích. O to se však zasloužil nejen Benjamin Netanjahu, ale i jeho předchůdci Rabín a Pereš. Také samotné židovské osady se velmi rozrostly. Osady také postupně zcela uzavřely prstenec kolem Jeruzaléma, z čehož bylo zřejmé, že nebude možné, aby se z jeho východní arabské části mohlo stát hlavní město budoucího Palestinského státu. To v očích Palestinců stále snižovalo naději na vznik vlastního plnohodnotného stáru a zároveň podrývalo důvěru v mírový proces. Navíc došlo v období po podepsání smluv z Osla k propadu palestinské ekonomiky. Životní úroveň poklesla o 30% a nezaměstnanost stoupla na některých místech (hlavně v Gaze) až na 50 %. Palestince iritovaly i izraelské restrikce obchodu a investic do Palestiny, které by j inak mohly pomoci zlepšit jejich obtížnou situaci. Mnohé Palestince také popudilo zneužívání zahraničních finančních prostředků na pomoc Palestincům orgány Arafatovy exekutivy. Stejně tak i prezidentovy intriky, kterými dovedl prostřednictvím udělování vysokých funkcí a rozdáváním drahých darů postavit různé palestinské složky proti sobě, aby si udržel vlastní hegemonii. Za to sklidil kritiku mnoha významných osobností z palestinských řad, včetně svých spolupracovníků. Někteří z nich byli za tuto kritiku zbaveni moci, případně byli za kritiku Arafata vystaveni i policejním represím. ' h!!p://www.btselem.org/Eng!ish/Staftslics/First_Intifada_Tables.asp 214 6,2 Obnovení spirály násilí Po Šaronově návštěvě Chrámové hory v srpnu 2000 následovala rychlá eskalace napětí a došlo k prvním závažným incidentům vedoucím ke ztrátám na životech. Následujícího dne došlo během muslimských pátečních modliteb k vypuknutí nepokojů, při kterých izraelští vojáci zabili několik Palestinců. V Gaze rovněž vzplanulo násilí a došlo k přestřelkám mezi Palestinci a izraelskou armádou. Při nich byl zabit dvanáctiletý Mohammed al-Durra (1988 - 2000) a postřelen jeho otec, který ho chránil vlastním tělem. Tento okamžik zachytil kameraman francouzské televize. Záběry se ihned objevily ve vysílání palestinské televize i po celém světě. Podobné obrázky měly nesmíme emotivní náboj pro Palestince i celý arabský svět a akcelerovaly hněv a násilí. Během prvních šesti dnů nové intifády bylo zabito 61 Palestinců a dalších 2 657 zraněno.ä 12. října 2000 byli v ulicích Ramalíáhu v Zóně A zadrženi palestinskou policií dva izraelští vojáci. Jelikož byli oblečeni v civilu a jeden z nich měl na hlavě tradiční palestinský šátek, dostali se do podezření, že jsou izraelskými agenty, případně příslušníky militantní osadnícke organizace. Byli odvezeni na palestinskou policejní stanici. Před tou se však vzápětí seskupil dav lidí, který nakonec vtrhl do stanice a přes mamou snahu policistů dav vojáky zlynčoval a ubité vyhodil z okna. Vše bylo rovněž nafilmováno. Také tyto záběry oběhly celý svět.5 Izrael vzápětí zaútočil na Ramalláh za pomoci vrtulníků a raketami zničil policejní stanici i budovu palestinského rozhlasu. Jak smrt malého chlapce, tak lynčování v Ramalíáhu se staly významným symbolem nové vlny násilí a zároveň účinným nástrojem propagandy na obou stranách, Premiér Barak zahájil novou izraelskou taktiku tzv. mimosoudní fyzické likvidace, při které byli vybraní palestinští teroristé zneškodňováni pomocí raket odpálených izraelskými vrtulníky. Šlo o značně kontroverzní počin nejen kvůli samotné „mimosoudnosti" likvidací (což je v rozporu s principy právního demokratického státu), ale také proto, že velmi často během podobných likvidací zahynuli nevinní lidé nacházející se shodou okolností v blízkosti teroristů.6 Na samém konci svého volebního období se prezident Clinton pokusil ještě naposledy zachránit mírový proces. Podal Barákovi i Arafatovi návrh, který nastiňoval body dalších jednání, na který Barak i Arafat S připomínkami přistoupili. 17. října 2000 byl svolán summit do Šarm aš-Šajchu. Ten dal mj. podnět k vy- 4 http://www.biselem.org 5 Asser. M.: Lynch mob's brutal attack. BBC News, 13. 10. 2000. 6 Viz stránky Amnesty International: http://webMmnesty.org/report2005nsr-summeny-eiig nebo Jews for Peace in Palestine and Israel (JPPl). http.'•'www.jppi.org/assassmations.htrnl 215 I Z R A E L A PALESTINA DRUHÁ INTIFADA tvorení vyšetřovací komise pod vedením amerického senátora George Mitchella (1933). 30. dubna 2001 byl zveřejněn dokument známý jako Mitchellova zpráva. Ukázal cestu, jak prolomit kruh násilí a obnovit mírová jednání. Nedošel však praktického naplnění.7 V lednu 2001 následovaly ještě bilaterální izraelsko-palestinské rozhovory v Tabé. Tam sice obě strany deklarovaly, že nikdy nebyly tak blízko dohodě, avšak i tato jednání nakonec skončila bez výsledku. Ehud Barak od jednání odstoupil, neboť se blížily předčasné premiérské volby, které byl donucen nedlouho předtím vyhlásit. Taba byla také poslední Clintonova aktivita na Blízkém východě. Jeho druhé funkční období totiž skončilo a americké prezidentské volby vyhrál texaský senátor George Bash jr. (1946), protikandidát Clintonova viceprezidenta Gorea. Z přístupu nového prezidenta Spojených států byto zřejmé, že na rozdil od Clintona nebude izraelsko-palestinský konflikt jeho prioritou. Také v Izraeli se uskutečnila velká politická změna: Barak si byl velmi jistý, že ve volbách porazí svého protivníka z Likudu Ariela Šarona. Ten byl totiž v té době stále považován za nacionalistického radikála. Barak se však velice zmýlil, neboť Šaronoví nová vlna násilí nahrála. V premiérských volbách (parlament volen nebyl), které se konaly v únoru 2001, Šaron nakonec stávajícího premiéra deklasoval poměrem 62,4 : 37,6 procenta. Barak tak skončit ve funkci premiéra nečekané brzy. Doplatil hlavně na svůj politický styl, kdy často přijímal ultimatívni a nečekaná rozhodnutí, pro která někdy nehledal politickou oporu ani ve vlastní vládě. Na jeho místo nastoupil daleko tvrdší politik s velmi kontroverzní pověstí (viz masakr v táborech Sabra a Šatila str. 158). Ještě o dva roky dříve by se v Izraeli zdálo jeho zvolení premiérem téměř nemožné. Rozepře mezi muslimskými hodnostáři, židovskými osadníky a izraelskou policií na Chrámové hoře (Jeruíalém, 2004) Mitchellova zpráva je dostupná na hltpUfwwYi.mideastweb org/mitchell report.kim Dalším dokumentem který se soustřeďoval především na bilaterálni bezpečnostní otázky, byl Tennetův dokument vytvořeny v letě 2001 pod vedenim amerického ředitele CIA George Temeia (1953). Ke skutečnému pokroku vjednánich vsak nedošlo ani v jeho důsledku. 216 6.3 Počátek Šaronovy epochy Devětadvacátá izraelská vláda vedená Šaronem zahájila své funkční období v březnu 2001. Oproti dřívějšímu premiérovi došlo k výrazné změně politiky v oblasti mírového procesu. Po více než deseti letech byla opět vytvořena Vláda národní jednoty8 - tedy velká koalice pravicového bloku vedeného stranou Likud s levicovým blokem vedeným Stranou práce. Vláda složená výlučně z pravice by byla ve vyhrocené politické situaci intifády neúnosná. Kromě ministrů za sefardskou ultraortodoxní stranu Šás v m' plnil roli ministra pro cestovní ruch Rechavam „Gándhí" Ze'evi z ultrapravicové strany Molédet. Tri klíčová ministerstva obsadila Strana práce, přičemž funkci ministra obrany zastal její Jestřáb" Benjamin „Fuád" Ben Eliezer. Úlohy ministra zahraničí se zhostil Šimon Pereš, který měl zřejmě svým image „charismatického mírotvorce" pomoci zlepšit mezinárodní reputaci vlády. Strana práce se dostala kvůli své participaci na Šaronově vládě do dlouhodobé vnitřní krize. Část jejích politiků tuto možnost odmítala (mj. Josi Bejlin, jedna z ústředních postav mírového procesu), neboť to pociťovali jako zradu na voličích. Ariel Šaron byl všeobecně znám jako oponent dohod z Osla a principu „území za mír". Pod tlakem mezinárodního společenství přišel s různými verzemi mírových návrhů, ale bylo již od počátku jasné, že jsou pro druhou stranu neakceptovatelné: Šaron souhlasil s plánem na vytvoření Palestinského státu, aniž by do něj byly zahrnuty otázky týkající se permanentního statusu (problému Jeruzaléma, palestinských uprchlíků a definitivních hranic státu), Palestinský stát podle tohoto návrhu Šaronúv poradce Ra'cman Gissin označil velice příhodně jako „stát-mínus nebo autonomie-plus".* Zvláštním příznakem Šaronovy vlády se stala rok jeho syna Omrího Sarona (1964). Ten začal působit jako osobni vyslanec svého otce k jednání s nejvyššími palestinskými představiteli, a to i tehdy, kdy tento mandát nedostal ani ministr zahraničí Pereš.10 Americký ultraortodoxní Žid protestuje proti politice Ariela Šarona e Dva hlavni politické bloky se předtím spojiiy do vlád národní jednoty celkem tfikrát (1967 - 1970, 1984 - 1988 a 1988 • 1990); pramen: Dowty. A.: The Jewish State - A Century Later, University of California Press, Berkeley 1998, str. 76. 9 Viz stránky The Australia/Lrael & Jewish Affairs Council (AJJAC) hUpJhvww.aijac.org.mi/updates/Nov- 0U16U01.html 10 Kemon, H. P M defends son's talks with Arafat, The Jetusalem Report, 6. 4. 2001. 217 I IZRAEL A PALESTINA 6.4 Vliv útoků z 11. září 2001 Teroristické útoky na USA se nemohly nepromítnout do dění v Izraeli a na palestinských územích. Americká administrativa v té době už oficiálně přestala hovořit o izraelsko-palestinském mírovém procesu a začala používat neutrálnejší termín „mírová jednání"." Po teroristických útocích na USA nejvyšší izraelské i palestinské vedení atentáty oficiálně odsoudilo. Od Izraele to byl zcela přirozený a očekávaný krok. I Arafaí ve velmi krátkém čase teroristické činy odsoudil. Svou pozici později ještě potvrdil v rámci různých mediálně vděčných záběrů - např. když daroval krev obětem v "New Yorku. Celkový postoj palestinského vedení však v počátcích úplně jednoznačný nebyl - zjednodušeně se dá říci, že zvítězil pragmatismus. Palestinci poučeni špatnou volbou z doby války v Zálivu, kdy Arafat vyjádřil podporu Saddámu Husajnovi (viz str. 179), si uvědomili, že si již nemohou dovolit ztratit podporu veřejného světového mínění.1 2 Za povšimnutí stojí reakce palestinského vedení na první veřejné prohlášení Usámy bin Ládina k útokům na USA ze 7. října 2001, ve kterém mj. prohlásil: „Spojené státy nebudou žít v klidu, dokud nezavládne mír v Palestině ... USA mohou svou podporou Izraele za utrpení Palestinců". Podrobně se k tomuto tématu vyjádřil i ve svých dalších projevech nahraných na videokazetách. Přestože bylo následně patrné, že palestinské vedení s reakcí na toto vyjádření zaváhalo, řadová členka palestinského parlamentu Hannán Ašrávviová jako první slova Bin Ládina rezolutně odsoudila s tím, že se palestinské otázky pouze snaží zneužít ve svůj prospěch. O několik hodin později následovalo i oficiální odsouzení z řad nejvyšších paHannán Ašráwiová lestinských činitelů. Viz projev amerického generálního konzula v Jeruzalémě RnlandaSchlikero v březnu 2000. 1 2 Správnost jejich volby, i když zpétně, potvrdila i podpora velké časti arabskýeh zemí politice USA. Tyto skutečnosti se posléze odrazily i při sestavování protiteroristické aliance USA: Palestinci byii zahrnuti (alespoň morální podporou) do koalice, naopak Izrael byl VVTMÍII pouze k tiché podpoře (podobné jako v případě války v Zálivu), neboť jeho otevřenou účast by většina arabských států, jejichž spojenectví je pro USA nezbytné, jen stěží snesla. DRUHÁ INTIFADA Ve stínu útoků na USA Šaron zesílil aktivity izraelské armády a během dvou dní následujících bezprostředně po 11. září bylo zabito nejméně šestnáct Palestinců a více než sto dalších zraněno/3 Izraelská vláda se také pokoušela položit rovnítko mezi útoky na New York a aktivity palestinských teroristů vůči Izraeli. Šaron označil Arafata za „našeho Bin Ládina". Benjamín Netanjahu následné srovnal izraelské postupy vůči Palestincům s americkou protiteronstickou akcí v Afghánistánu. Proti takovému zjednodušujícímu srovnávání se ale postavili umírnění izraelští politici. Josi Sarid (1940) ze strany Merec konstatoval, že „Spojené státy neokupovaly Afghánistán po třicet let a rovněž zde nepostavily žádné osady ".'' Usáma Bin Ládin a Jeruzaiém (propaganda příznivců Al-Kaidy) 13 BBCNews• Israeli tanks raid Palestinian town, 12. 9.2001 a Tension grips West Bank towns, 13. 9.2001. 1 4 Komentář na stránkách časopisu Time: Israel is not America, Arafat is not the Taliban (Why comparing Sharon's war on terror with Bush's war on terror is misleading and dangerous), 4. 11 2001 218 219 I Z R A E L A PALESTINA DRUHÁ INTIFADA 6.5 Metody násilí používané během druhé intifády Na rozdíl od první intifády, kdy Palestinci používali při násilných akcích hlavně kameny, zápalné lahve, případně lehké ruční zbraně, přineslo její pokračování daleko sofistikovanější metody. Nejbrutálnější násilnosti většinou organizovala radikální islámská hnutí Hamáš a Palestinský islámský džihád. Zdokonalily stávající sebevražedné zbraně - výbušné opasky - což se velice brzy projevilo krvavou kampaní ve veřejných prostorách v Izraeli. Výbuchy v autobusech, kavárnách, pizzeriích, nočních klubech, na Hebrejské univerzitě'5 a dalších místech byly děsivým aspektem intifády. Vyvinuty byly také jednoduché rakety Kassám naplněné trhavinou, které začaly být odpalovány z pásma Gazy na přilehlá izraelská sídliště a osady..Rovněž miny a dálkově ovládané podzemní nálože způsobily Izraeli ztráty nejen ná životech vojáků jedoucích v lehkých vozidlech, ale i v nejmodernějších tancích Merkava. V sebevražedných misích se během druhé intifády vůbec poprvé objevily ženy a dokonce i děti. V květnu 2001 zadrželo izraelské námořní komando loď Saníorini, která převážela náklad zbraní na objednávku Ahmada Džibríla, vůdce LFOP-HV. O několik měsíců později, v únoru 2002 byla zachycena loď Karine B, která rovněž směřovala k břehům pásma Gazy. Byly na ni byly nalezeny zbraně z Íránu. Přestože nebylo jednoznačně prokázáno, která organizace šije objednala, Izrael obvinil v této věci Jásira Arafata. V určitých obdobích intifády vyhlašovaly palestinské militantní organizace (hlavně Hamáš) jednostranné příměří (arab. hudna), které bylo z jejich strany interpretováno jako smířlivý krok. Naopak Izrael většinou považoval hudnu za období sloužící k reorganizaci sil a přípravě na nové útoky. Nejen palestinské násilí, ale i mnohé izraelské protiteroristické operace nabraly oproti první intifádě na brutalitě. Po sebevražedných útocích v izraelských městech se většinou vždy zopakoval obdobný scénář: Izraelská armáda zaútočila těžkou vojenskou technikou (mj. bitevními vrtulníky Apache, bojovými letouny F-16, tanky Merkava, transportéry Bradley Či obrněnými buldozery Caterpillar D9lřl ) na vybrané palestinské cíle, případně tanky obsadily oblasti pod plnou palestinskou civilní i bezpečnostní správou (Zóna A). To vše společně s dlouhodobým zákazem vycházeni. Nutno podotknout, že některé z těchto vojenských akcí, ke kterým během intifády došlo pod heslem „bezpečnost pro Izrael", vykazovaly podle izraelské orga- 1 : > Svědkem této exploze byl i autor knihy. Viz http://vnw.catdesn-oyshomes.org/index.php 220 nizace BTselem znaky kolektivního trestu pro palestinské obyvatelstvo.17 Za akce palestinských teroristů až příliš často nezaplatili ani tak jejich viníci a organizátoři, jako lidé, kteří s útoky nic společného neměli.18 Tato praxe byla ostatně mnohokrát kritizována izraelskými nevládními organizacemi. Dalším příkladem restriktivní politiky Izraele je šikana civilistů na checkpoin- tech1 *, ničení mfrasrj-uktury palestinských měst, zemědělských ploch, olivových hájů, nádrži na zavlažování, jediného palestinského civilního letiště, konfiskace majetku Či bourání obytných domů izraelskými úřady a armádou (po dobu druhé intifády dal Izrael zbourat přes 600 obytných domů).20 Mnoho z těchto incidentu je monitorováno a zveřejňováno izraelskými a palestinskými nevládními organizacemi.21 Palestinský dům v Betlémě po nárazu izraelského tanku; tatáž rodina bydlí o měsíc později ve stanu. 1 7 Viz napr, Lein. Y: Civilians Under Siege - Restrictions on Freedom of Movement as CoUcctive Punishment, B'Tselem, Jerusalem 2001; Viz také http://wn-w.brselem.org '* Důsledky jedné takové izraelské protiteroristické operace jsem mél možnost sám spatřil. Jednalo se o město Betlém v fijnu 2001. Zdejši moderní porodnice byla poškozena izraelskými projektily. Část škod v betlémských ulicích byla tanky evidentně způsobena zcela zbytečně a jen stěží šlo v těchto případech hovořit o omylech či boji proti teroristům zničené městské osvětleni, téžce poškozené a zničené obytné domy, obchody, lékárny, skolky, v ulicích ležely tanky sešrotovaná osobni auta apod. O této vojenské operaci viz také publikace Lein, ¥.; Stein. Y: Dvdai. R.: Excessive Force - Human Rights Violations during IDF Actions in Area A, BTselem, Jerusalem 2001. 1 9 Sám jsem by) svědkem toho, když řadový izraelský voják šikanoval na checkpointu diplomata z evropské země. Jeho jednání bylo v rozporu s rozkazy jeho nadřízených i s vojenskými a diplomatickými předpisy a úmluvami. ' u Stem, Y. Policy of Destruction - House Demolitions and Destruction of Agricultural Land in the Gaza Strip, B'Tselem, Jerusalem 2002. Viz napr.: Dudai. R • Trigger Happy - Unjustified Shooting and Violation of the Open-Fire Regulations during the Al-Aqsa Intifada, B'Tselem, Jerusalem 2001. 221 IZRAELA PALESTINA Praktickým důsledkem takových akcí je velmi často ještě větší radikalizace palestinské společnosti a rostoucí frustrace mezi těmi Palestinci, kteří do žádných teroristických aktivit zapojeni nejsou. Pro úplnost doplňuji statistiku obětí násilí druhé intifády: 3 491 zabitých Palestinců a 973 zabitých Izraelců.2 2 Oběti druhé intifády: Palestinci zabití izraelskými bezpečnostními složkami 3 232 56 Palestinci zabití izraelskými civilisty (hlavně osadníky) 41 Izraelští civilisté zabití Palestinci 224 444 Členové izraelských bezpečnostních složek zabití Palestinci 221 84 Občané cizích zemí zabití Palestinci 15 32 Občané cizích zemí Zabití izraelskými bezpečnostními silami 10 Palestinci zabití Palestinci 162 Pramen: B 'Tselem Na jaře 2002 zahájila izraelská armáda rozsáhlou operaci s kódovým jménem „Obranný štít". Jednalo se hlavné o oblast palestinského města Džanín na Západním břehu, kde se nacházejí rozsáhlé utečenecké tábory, ze kterých proniklo do Izraele několik sebevražedných atentátníků. Při útoku došlo k těžkým bojům mezí izraelskými silami a Palestinci. Obě dvě strany utrpěly značné ztráty na životech a celá událost se následně stala předmětem dohadů, zda kromě palestinských ozbrojenců nezahynulo i větší množství civilistů. Vyšetřování událostí kolem tzv. „Džaníngradu", jak začala být celá akce některými novináři označována, naplnila na několik týdnu světová média, Následná rezoluce Valného shromáždění OSN útoky Izraele proti utečeneckému táboru v Džanínu odsoudila (Rezoluce ES-10/10 ze dne 7. května 2002). Masakr sice prokázán nebyl (než bylo umožněno vyšetřování, byla celá oblast na delší čas uzavřena izraelskou armádou), avšak kromě krátkodobého efektu operace vyostrila vzájemnou izraelsko-palestinskou nevraživost a nezabránila ani dalším teroristickým akcím.~; Viz http://www.blselem.org/english/s!atis!ks.'Casitallies.cisp 2 3 http i\\>ww.bhc.co.uk/yJOrU!\ervice/programmes/batílejemn.sh!ml 222 DRUHÁ INTIFADA Největší sebevražedné atentáty spáchané palestinskými teroristickými organizacemi během druhé intifády: Lokalita atentátu Datum Zodpovedná Místo . organizace Počet obětí Diskotéka „Delfinarium" 1. června 2001 Tel-Aviv Hamáš 21 Pizzeria „Sbarro" 9. srpna 2001 centrum Jeruzaléma Hamáš a Palestinský islámský džihád (P1D) 15 Třída Ben Jehudy 1. prosince 2001 centrum Jeruzaléma Hamáš 11 Autobus linky 16 2. prosince 2001 Haifa Hamáš 15 Ultraortodoxní čtvď Beit Jisrael 2. března 2002 Jeruzalém Brigády mučeníků od Al-Aksá 11 Kavárna „Moment Café" 9. března 2002 čtvrť Rechavija, Jeruzalém Hamáš 11 Masakr o židovském svátku pesach 27. března 2002 Park Hotel, Netanja Hamáš 30 Restaurace „Maca" 31. března 2002 Haifa Hamáš 15 Klub v Rišon Lecijon 7. kvčtna2002 Rišon Lecijon Hamáš 16 Křižovatka u Meggida 5. června 2002 Megiddo PID 17 Křižovatka v Jeruzalémě 18. června 2002 Jeruzalém Hamáš 19 Kavárna Hebrejské univerzity 3 1. července 2002 Hora Skopus, Jeruzalém Hamáš 9 Autobus linky 841 21. října 2002 Wád! Ara PI.D 14 Autobus linky 20 21. listopad 2002 Kirjat Menachem, Jeruzalém Hamáš 11 Autobusové nádraží v Tei-Avivu 5. leden 2003 Jižní Tel-Aviv 1 Brigády mučeníků od Al-Aksá 22 223 IZRAEL A PALESTINA DRUHÁ INTIFADA Autobus linky 37 5. březen 2003 Haifa Hamas 17 Autobus linky 14A 11. červen 2003 centrum Jeruzaléma Hamas 17 Autobus linky 2 19. srpen 2003 Jeruzalém Hamas 23 Restaurace „ M a x i m " 4. října 2003 Haifa PID 21 Autobus linky 19 29. února 2004 čtvrť Rechavija, Jeruzalém Brigády mučeníků od Al-Aksá 11 Přístav v Ašdodu 14. březen 2004 Ašdod Hamas a Brigády mučeníků od Al-Aksá 10 Město Beerševa 3 i srpna 2004 centrum Beer Š e vy Hamas 16 Pramen: Wikipedia Žena - sebevražedná atentátnice z Brigád Kassám 6.6 Likvidace šéfů Hamásu V kontroverzní taktice mimosoudních likvidací se během druhé intifády Izraeli podařilo zlikvidovat některé nebezpečné teroristy, jako byli Abú Hanúd, AtefÁbaját nebo Salah Síhada. Zároveň však bylo při těchto akcích zabiti i náhodní lidé, kteří byli v době atentátu v jejich blízkosti.2 '' Jako o jednom z potenciálních cílů kontroverzní taktiky se během druhé intifády mluvilo i o Jásiru Arafatovi. To sice znělo velmi efektně ve sdělovacích prostředcích, Izrael si však musel být dobře vědom mezinárodně politické neúnosnosti podobného kroku. Daleko reálnější cíl, než vůdce mezinárodně uznané autonomie se jevili šéfové a duchovní vůdce Hamásu. Hnutí bylo již delší dobu na seznamu teroristických organizací USA a Evropské unie.25 K mírovému procesu 90. let zaujal Hamáš ústy svého duchovního vůdce šejcha Jásína nekompromisní stanovisko: „Takzvaná cesia míru ve skutečnosti žádným mírem není, a proto nemůže být náhradou za džihád a vzdor."26 Jásín se stal u části Palestinců symbolem odporu nejen vůči Izraeli, ale i vůči pragmatické a sekulární OOP a jejímu předsedovi. Po Arafatovi byl nepochybně nej populárnější palestinskou osobností. Přestože byly Hamáš a OOP spíše konkurující si organizace, mezi Arafatem i Jástnem byl vždy patrný vzájemný respekt.27 Během druhé intifády se stal Jásín symbolem Hamásu - hlavního organizátora sebevražedných atentátů v izraelských městech. Konkrétní rozkazy a jejich technickou organizaci měli na starosti jiní. Kdyby však Jásín atentáty neposvěcoval, či s nimi nesouhlasil, nemuselo zdaleka docházet k takovému krveprolévání. Izraelci se pokusili šejcha několikrát zlikvidovat, ale teprve 22. března 2004 byli úspěšní. Jásín právě vyjížděl na invalidním vozíku z ranní modlitby v mešitě v městě Gaza. Raketa odpálená z izraelského vrtulníku kromě něj usmrtila i jeho syna a pět dalších lidí. Jásínova smrt však radikální islamisty (nejen v Palestině) spíše posílila na úkor umírněných složek a vystupňovala touhu po pomstě a násilí na Izraelcích.28 Teprve o několik týdnů později Izraelci zlikvidovali skutečně důležitého organizátora hnutí v pásmu Gazy - Abdela Azíze Al-Rantíssího (1947). V hierarchii Hamásu M Představu si lze udělat podle aktuální tabulky na stránkách http://www.btselem.org/EngHsh/Sta1istics/ Casualties.asp, kde můžete mj. srovnat počet Palestinců, kteří byli terčem cílené likvidace a s čísly uvádějícími, kolik jich bylo při těchto akcích skutečné zabito. M Americký seznam teroristických organizací najdete na adrese: http://www.stale.gOv/s/cl/rh/pgtrpt/ 2005/31711.htm 2S Sheikh Yassm. Spiritual figurehead, BBC News, 30. 10. 2003. " Viz riapř. stanovy Hamisu a fotografie na http://www.mpa gr/speciols/yassin/images/arafat-yassin.jpg u Rubinstein. D.: Analysis - Hamas may be the only side to profit from Yassin's death, Ha'aretz, 23. 3. 2004. 224 225 IZRAELA PALESTINA DRUHÁ INTIFADA byl sice pod Jásínem, na rozdíl od něj ale nebyl duchovním vůdcem, ale jedním z ústředních mozků hnutí. Ačkoliv mezinárodní společenství, včetně USA, taktiku mimosoudních likvidací mnohokrát kritizovalo, Izrael tyto výtky už tradičně přešel bez odezvy. Po ztrátách vůdčích postav hnutí došlo k jistému utlumení aktivit Hamásu. Vzhledem k taktice Hamásu se však zřejmě jedná jen o další hudnv (dočasné přiměří). Nejen proto, že se nejvyšší vedení v čete s Chálidem Mašálem (1956) nachází v zahraničí29 , ale i proto, že mnozí Palestinci jsou v situaci, kterou Massimo Introvigne charakterizuje jako politické a kultúrni zoufalství.30 To pak některé z nich motivuje k tomu, že si zvolí smrt šahída („mučedníka"). Hamáš také začal po roce 2004 měnit svou taktiku a na rozdíl od dřívějších dob začal projevovat zájem o účast na různých demokratických procedurách v PalesŠejch Jásín a Abdel Azíz Rantíssi Chálid Mašál žil do roku 2004 v Damašku, odrůd pravděpodobné uprchl do Íránu. Viz http://en.wikipedia. orgAviki/Hamas Introvigne, M.: Hamáš - Islámský terorismus ve Svaté zemi, Vyšehrad, Praha 2003, str. 69. Viz také Khosrokhavar, F: Les nouveaux Martyrs ď Alláh, Flammarion, Paris 2002. 226 m 6.7 Palestinské radikální skupiny během druhé intifády Kromě tradičních teroristických skupin jako Brigády Kassám, spadající pod hnutí Hamáš, nebo Palestinský Islámský džihád vznikly během druhé intifády také některé nové organizace. V této souvislosti je třeba zmínit organizaci Brigády mučedníků od al-Aksá {Katá'ib šithádá' 'al-Aqsá). Na rozdíl od předešlých skupin se však nejedná o islamistickou organizaci. Její členové mají vazby na Arafatův Fatah. Tyto ozbrojené slcupíny se účastni především přestřelek s izraelskou armádou, zorganizovaly však i některé sebevražedné atentáty, které byly až do té doby hlavní doménou Brigád Kassám. V souvislosti s napojením na Arafata bylo možné slyšet i o brigádách Tanzím, ozbrojeném křídle Fatahu. Tyto jednotky vznikly na popud samotného Arafata ještě v dobách tuniského exilu a měly sloužit především jako jeho osobní a stranická ochrana. I tyto jednotky organizovaly během druhé intifády ozbrojené útoky. Násilnosti páchají i různé autonomně a regionálně působící odštěpenecké skupiny bývalých členů OOP (odštěpených třeba už před mnoha lety), které odmítají poslušnost palestinskému vedení právě v otázkách postoje vůči Izraeli. Jedná se mj. o představitele marxisticky orientovaných stran Lidová fronta pro osvobození Palestiny (LFOP) a Demokratické fronta pro osvobození Palestiny (DFOP) - viz str. 107. Obě tyto frakce tradičně nesouhlasí s mírovými dohodami s Izraelem, nicméně v průběhu let 1998 - 2000 pragmaticky přehodnotily své postoje. Jejich hlavní zdroj financí z Libye (přímo od Muammara Kaddáfího) totiž slábl, takže začaly alespoň tichou cestou v nepolitických otázkách spolupracovat s Palestinskou samosprávou. Izrael v době mírového procesu dokonce povolil návrat významných představitelů na palestinská území, včetně generálního tajemníka LFOP Abú AU Mustafy (1938 - 2001). V průběhu intifády al-Aksá však rétorika těchto stran opět nabyla na radikálnosti. V této době začali členové LFOP páchat teroristické činy v rámci Lzraele, avšak většinou neúspěšně, protože jim chyběla organizace, zázemí i finance Hamásu či Palestinského islámského džihádu. V odvetu za tyto akce izraelská armáda vypálila z helikoptéry dne 27. července 2001 na sídlo LFOP v Ramalláhu dvě přesně mířené rakety a zlikvidovala jejího generálního tajemníka Mustafu. Jako odvetu za smrt svého vůdce spáchali v říjnu 2001 členové nově zformovaných Brigád Abú Alí Mustafy atentát na radikálního izraelského ministra Rechavama „Gándhí" Ze'eviho. Izraelská strana po teroristických akcích pravidelně vyzývala palestinskou stranu, aby jejich pachatele, resp. organizátory zatkla a vydala Izraeli. Palestinci argumentují tím, že podle platných bezpečnostních dohod nemůže být o vydávání řeč a že viníci budou souzeni podle platného palestinského práva. Palestinské ve- 227 IZRAELA PALESTINA DRUHÁ INTIFADA dení také čas od času pod vlivem situace vlastní radikály zatýkalo, dělo se tak často i formou domácího vězení, uložením povinnosti denního hlásení na policejní stanici či pouhým několikadenním zadržením a následným propuštěním (což Izrael nazýval „politikou otáčivých dveří"). Silný mezinárodni tlak následující obvykle po palestinských atentátech občas přinutil Jásira Arafata k aktivitě: Například nařídil palestinské policii zatknout větší počet významnějších islamistických aktivistů, nařídil zavřít vybrané kanceláře Hamásu a Palestinského islámského džihádu a dal zlikvidovat některé dílny na výrobu výbušnin. Někdy ale nebylo v silách palestinské policie významné extremisty zatknout, protože jejich ochranka byla početnější a lépe vyzbrojená než policisté. Kritika Jásira Arafata, že během druhé intifády nevyvíjel pro zatýkání palestinských extremistů dostatek úsilí, ba dokonce někdy k radikalismu podněcoval, je do jisté míry oprávněná. Na druhé straně byl Arafat pod značným tlakem vlastních lidí a radikálů. V situaci, kdy každou chvíli docházelo k obsazování palestinských měst izraelskou armádou, by Šlo pro podobné kroky stěží získat podporu třeba jen umírněných frakcí. Navíc izraelská armáda izolovala jednotlivé palestinské lokality, takže bylo jen stěží možno postupovat koordinovaně. Některé z útoků palestinských teroristů byly velmi dobře organizované, nezanedbatelné množství z nich lze však označit jako individuální akce, které nemohl Arafat ani nikdo jiný ovlivnit. Izrael během intifády uvalil na Arafata domácí vězení, takže palestinský prezident nemohl opustit své sídlo Muqata v Ramalláhu. Toto sídlo nechala izraelská vláda v roce 2002 z větší části rozbořit.31 « 5 S Graffiti s „mučedníky" (Gaza, 2001) Na plakátu Atef Abaját - člen Palestinského islámského džihádu (Betlém, 2001) 3 1 BBC News: RamalJah iu ruins, 24. 9. 2002. 228 6.8 Hospodářská situace Izraelské protiteroristické vojenské operace často kritizovala Evropská unie (EU), a to hlavně proto, že do obnovy Palestinské samosprávy investovala značné finanční částky. Evropský komisař pro vnější vztahy Chris Patlen (1944) se nechal počátkem roku 2002 slyšet: ,Ptáme se, zda opravdu přispívá k bezpečností to, když se zničí vše, co se snažíme podpořit pomocí Evropské unie."32 Palestinská samospráva, pro kterou je EU hlavním zdrojem financí, obdržela mezi lety 1999 až 2001 přibližně 467 milionů euro z evropských prostředku." Izrael však často EU obviňoval, že z těchto peněz je financována protiizraelská činnost. Je skutečně Jeruzalémská kavárna nedlouho po sebevražedném atentátu (2001) možné, že se část prostředků nedostala tam, kam měla. Stěží lze ale toto klást za vinu přímo EU a likvidovat stavby a infrasurtkturu, které evidentně k teroristickým účelům nesloužily. I přes značně velkorysou podporu Palestinské autonomie od EU i jiných subjektů (zemí arabského světa, USA, OSN a různých nevládních organizací z celého světa)3 " se Palestinci dlouhodobě nacházejí v tíživé hospodářské krizi. To značně přispívá k příklonu významné části obyvatel k různým radikálním seskupením. Mechanismus posilování extremistů a populistů je podobný jako v době velké hospodářské krize v Evropě, která tolik pomohla vzestupu Adolfa Hitlera. Lidé jsou propadem své životní úrovně frustrování, ztrácejí sebevědomí a stávají se snadnou kořistí populistů a extremistů. Nelze se pak lze divit tomu, že mezi méně vzdělanými skupinami palestinského obyvatelstva získává Hamáš na popularitě. To jen umocňuje fakt, že toto hnutí není jen čistě teroristickou organizací, ale má Moček. M / E U odmítá Direní majetku Palestinců. MF Dnes, 24. 1.2002. 3 Rovněž pro Izrael je EU důležitý obchodní partner, neboť 40% jeho dovozu poclwť z KU a 30% vývozu směruje do EU. 4 Roční ekonomická pomoc Palestincům ze strany USA se pohybuje kolem 100 miliónů dolarů. V případě americké pomoci Izraeli se roční částka pohybuje kolem 1,8 miliardy dolarů ve vojenské pomoci a 1,2 miliardy dolaru v hospodářské pomoci. Viz také tabulka na str. 238. 229 JZRAEL A PALESTINA DRUHÁ INTIFADA i své civilní křídlo, které se snaží prostým Palestincům pomáhat různými sociálními aktivitami. Navíc není ani tolik zkorumpované jako oficiální palestinské složky, v jejichž čele stál do roku 2004 Jásů Arafat. Pro ilustraci ještě několik čísel: Téměř dva milióny Palestinců žijí na pokraji chudoby a je mezi nimi přibližně padesátiprocentní nezaměstnanost. V některých místech - především v pásmu Gazy - dosahuje úrovně až sedmdesáti procent.35 Výkonnost palestinské ekonomiky poklesla během intifády o desítky procent. Velký propad byl zapříčiněn také faktem, že mnoho Palestinců, kteří dřivé dojížděli za prací do Izraele, během intifády práci ztratilo. V průběhu druhé intifády bylo vybudováno na jihu pásma Gazy, hlavně v Rafahu, množství podzemních tunelů, kterými byly do Gazy pašovány z Egyptajednak zbraně a munice, ale také věci denní potřeby, které mezi Palestinci chyběly - náhradní díly k autům, elektrospotřebiče, oděvy, cigarety apod. Mezi srpnem 2000 a květnem 2004 se izraelské armádě podařilo zlikvidovat devadesát takovýchto tunelů (hlavně v rámci Operace „Duha", která proběhla v květnu 2004).36 Také Izrael se díky druhé intifádě dostal do ekonomicky tíživé situace, i když ne tak kritické jako u Palestinců. Stupňování konfliktu, z toho vyplývající obavy zahraničních investorů, obrovské investice do armády a bezpečnostních složek, rapidní odliv turistů - to vše jsou faktory, které způsobily rozsáhlý ekonomický propad. Takový pokles HDP jako během druhé intifády zaznamenal Izrael naposledy v roce 1953.'7 Nezaměstnanost v zemi se vyšplhala téměř na dvacet procent. Izraelský stavební průmysl přišel o více jak 55 000 palestinských dělníků a turismus v zemi poklesl o padesát procent. Krize obou ekonomik a zhoršování izraelsko-palestinského konfliktu na sebe navzájem působí. Pro úplnost je však nutné podotknout, že vnitřní problémy nejsou jediným faktorem, který působí propad zdejších hospodářství. Globální recese, vývoj americké ekonomiky spolu s obecným poklesem v sektoru špičkových technologií má rovněž silný vliv. Právě kvůli ní utrpělo nejlukrativnější odvětví izraelské ekonomiky - průmysl špičkových technologií - značné ztráty. Liberalizace a globalizace izraelské ekonomiky v devadesátých letech učinily zemí mnohem více závislou na vývoji světového hospodářství. 5 5 Viz např. webová stránka organizace PECDAR - Palestinian Economic Council for Development and Rtconstiuction QiUp:/Jwww.pecdar.org!)\ jen ročenka CIA na adrese hirp//\vww.cia.gov/ uvádi průměrnou 40% nezaměstnanost v Palestině v roce 2000 (před vypuknutím drulié intifády). 56 Čejka. M.: Krvavá Duha nad Gázou, Respekt č. 23, 2004. " Bassok. M.: Intifada so far has cost economy NIS 35 billion, 20. 1. 2003, Ha'aretz. 6.9 Diplomacie na Blízkém východě - USA a další hráči ,JLituji, pánové, ale musím vyhověl statisícům lidi, kteří si přejí zdar sionismu. Mezi svými voliči statisíce Arabu nemám" Harry Truman1 '' Nejdůležitějším zahraničně politickým hráčem v regionu jsou dnes bezkonkurenčně Spojené státy americké. Vliv USA převážil na Blízkém východě teprve v šedesátých a sedmdesátých letech. Po Sestidenní válce využily Spojené státy francouzské embargo na dovoz zbraní do židovského státu a rozvinuly své zbrojní dodávky i ekonomickou podporu Izraele. Takovýto spojenec byl pro USA velmi vítaný, neboť zatímco americké ropné společnosti expandovaly v Saudské Arábii a ve státech Zálivu, byly především Egypt a Sýrie se svými úzkými svazky se Sovětským svazem považovány za hrozbu americkým zájmům. Izrael se stal z pohledu USA důležitou základnou v boji proti komunismu. Americká politika na Blízkém východě byla během studené války prakticky vždy proizraelská (snad s výjimkou období 1953 - 1961, kdy byl prezidentem Dwight David Eisenhower), přičemž se snažila za pomoci ekonomických faktorů udržet na své straně i některé arabské režimy a zmírnit napětí mezi nimi a Izraelem. Po vypovězení sovětských poradců z Egypta v roce 1972 a po Jomkippurské válce v roce 1973 začaly USA s již zmiňovanou kyvadlovou diplomacií (viz str. 147), která vyústila nejen v posílení vazeb USA a Egypta (Egypt se stal druhým největším příjemcem americké pomoci - hned po Izraeli), ale také k podepsání mírové smlouvy mezi Izraelem a Egyptem v roce 1979. Téhož roku přišly Spojené státy o spojence v Íránu, neboť zdejší prozápadní šáh byl svržen a na jeho místo se dostal teokratický režim ajatolláha Chomejního. Jedním z jeho hesel se stal slogan „Ani Západ, ani Východ!"39 a Tato slova pronesl americký prezident v roce 1945 ve svém projevu k americkým velvyslancům v arabských zemích. Citováno podle Chapman, C: Čí je země zaslíbená? Pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci, Volvox Globator, Praha 2003, str. 70-71. "' Východem byl v tomto případě samozřejmě sovětský blok. V irácko-íránské válce pak nejen Sovětský svaz, aie i USA a Francie pragmaticky podpořily právě totalitní irácký režim Saddáma Husajna. Po irácké invazi do Kuvajtu v roce 1990 však naopak USA společně s mezinárodni koalici států na Irák zaútočily. Viz Sela, A.: The Continuum Political Encyclopedia of the Middle East, Continuum, New York, London, 2002. str. 395. 230 231 IZRAEL A PALESTINA I Sovětský svaz se po celou dobu studené války snažil na Blízkém východě angažovat. Poté, co nevyšel plán dostat na svou stranu Izrael, zaměřil se na podporu některých arabských režimů, které bojovaly proti „západnímu imperialismu" - hlavně pak Egypta a Sýrie, tedy i hlavních nepřátel Izraele. Do sovětského vlivu se však dostaly i další blízkovýchodní země jako Irák, Alžírsko, Jemen, Libye, Somálsko a Súdán. Sovětský svaz dodával těmto zemím zbraně, cvičil jejich důstojníky, stavěl zde továrny a přehrady apod. Během Šestidenuí války a po ní se souboj mezi Východem a Západem na Blízkém východě značně vyostril. Sovětský svaz vrhl do této oblasti ještě více svých zbraní, poradců, vojáků a začal také pragmaticky podporovat OOP. Počátek sedmdesátých let byl vrcholem sovětského angažování se v oblasti. Následný příklon Sadatova Egypta k Západu sovětský vliv na Blízkém východě značně oslabil, k čemuž přispěla i globální politická situace v osmdesátých letech. Když ve stejné době zaměřil Sovětský svaz svou pozornost na nejvýchodnější region této oblasti - Afghánistán, skončil tento jeho pokus velkým fiaskem. To vše společně s vnitropolitickými problémy a prohrou Sovětského svazu ve studené válce nakonec vedlo k jeho rozpadu. Spojené státy zůstaly na Blízkém východě v roli jediné supervelmoci prakticky bez konkurence. Paralelně však byl ve stejný čas dovršován základ budoucího konfliktu, který by bylo možné zjednodušeně nazvat Západ versus radikální islamisté. Právě v Afghánistánu totiž Západ (a hlavně USA) spoluinicioval proces, který se obrátil proti němu. Mnozí z mudžáhidů, jimž byly dodány sofistikované americké zbraně na džihád proti skomírajícímu Sovětskému svazu, se o několik let později stah základem bojovníků džibádu proti Západu. Mud žaludové Arabský termín mudžáhid (v plur. mudžáhidůna) lze volně přeložit jako bojovník svaté války či svatý válečník. Ještě Ronald Reagan mluvil o afghánských mudžáhídech jako o „bojovnicích míru ... ochraňujících principy nezávislosti a svobody, kteráje základem světové bezpečností a stability/**® Po porážce Sovětského svazu se tito „bojovníci svobody" stali protagonisty rozsáhlé a krvavé klanové války v Afghánistánu. Ta byla doprovázena soubojem dvou hlavních mudžáhidských bloků - Talibanu a Severní aliance. Právě v tomto prostředí se velice dobře zorientovali význační organizátoři a sponzoři mudžáhidských operací jako Usáma Bin Ládin a další. Právě ti položili základ současným nejobávanějšťm teroristickým organizacím a aktivitám. 40 htfp://en. wikipedia. org/wiki/Mujahideen 1 DRUHÁ INTIFADA Většina arabských států dnes uznává, že USAjsou jedinou silou na světě, která má díky svému politickému, ekonomickému a strategickému vlivu na Blízkém východě v rukou karty, které nikdo jiný nemá. Na druhé straně jsou frustrovány americkým povrchním a zjednodušeným viděním arabsko-muslimského světa, zmínkami o nových křížových výpravách, střetech civilizací, dlouhodobě nekriticky proizraelskou politikou aj. To vše silně rozdmýchává vášně ve velice emotivním arabském světě. Snaží se proto vtáhnout do hry jiné strany - OSN, Evropskou unii, ale i Rusko a Velkou Británii. Zatím nepříliš úspěšně. Ve Spojených státech působí také velká řada organizací, jejímž cílem je podpora Izraele. Termínu proizraelská lobby v tomto případě používají někdy i samy tyto organizace, např. největší z nich - AIPAC {The American Israel Public Affairs Commitfee).4i Tato sdružení jsou diferencovaná. Některá podporují nejkontroverznější aktivity židovských osadníků a jiná se naopak snaží stimulovat izraetsko-palestinský dialog. Když začal v devadesátých letech americký New Israel Fund podporovat mírový proces, američtí židovští radikálové položili do jeho blízkosti bombu, I americká pro-izraelská politika však prochází určitými proměnami. Částečně souvisí s rozdíly mezi demokratickými a republikánskými prezidenty. Vítězství George Bushe jr. v prezidentských volbách se projevilo útlumem v přístupu americké zahraniční politiky k izraelsko-palestinskému konfliktu, a to nejen ve srovnání s možná až hyperaktivní rolí jeho předchůdce Billa Clintona. Přestože z americké strany zazněla na Šaronovu exekutivu, či přímo na osobu premiéra, nejednou kritika, George Bush jr. mu nakonec vždy nechal volné ruce. Není tomu jinak i v době, kdy se v ústředním zájmu USA ocitl Irák. Vedle USA mají své slovo na současném Blízkém východě i Evropská unie, Rusko a OSN. Ani jeden z nich vsak dnes nemůže vyvážit zdejší roli USA. Také samotné arabské státy a organizace se občas pokoušejí vyvíjet diplomatické aktivity k řešení konfliktů na Blízkém východě. Velká pozornost byla věnována např. mírové iniciativě saúdského korunního prince Abdalláha, kterou tehdejší následník trůnu (a nyní saúdskoarabský král) prezentoval na sumKrál Abdalláh II. a jeho předchůdci na jordánském trůně, Ammán 2002 4 1 Viz hnp //www.aipac.org Mezi další organizace, které v USA lobbují pro Izrael, případné brojí proti antisemitismu, antisionismu apod., patři Ami-Defamation League (ADL). B 'nai Brith (BBj, Jewish Council for Public Affairs (JCPA). The Conference of Presidents of Major American Jewish Organizations, Labour Friends of Israel, New israel Fund a dalš i. 232 233 IZRAELA PALESTINA DRUHÁ INTIFADA mitu představitelů arabských zemí v Bejrútu v březnu 2002.42 Na základe tohoto plánu by se Izrael stáhl na hranice před rokem 1967, byl by umožněn návrat palestinským uprchlíkům a vznikl by samostatný Palestinský stát s hlavním městem Východní Jeruzalém. Za těchto okolností by arabské státy navázaly s Izraelem plné diplomatické vztahy včetně bezpečnostních záruk. Svět tuto nabídku přijal jako dosud jeden z nej požitivnějších návrhů ze strany arabských států. Ty by se totiž nejen de facto, ale i formálně smířily s existencí Státu Izrael a navázaly s ním standardní diplomatické vztahy. Izrael však reagoval na návrh zdrženlivě. Návrat před hranice z roku 1967 by mimo jiné znamenal likvidaci všech židovských osad postavených na palestinských územích za posledních pětatřicet let. V roce 2002 se po dlouhé době objevil plán na znovuoživení mírového procesu. Vznikl ze spolupráce čtveřice zvané Kvartet - Spojených států, Evropské unie, OSN a Ruska - a byl nazván Road map for peace (česky někdy „Cestovní mapa"). Ve třech fázích měl ukončit izraelsko-palestinské násilí, usnadnit provedeni politických reforem v Palestinské autonomii, zmrazit výstavbu židovských osad, oživit mírový proces a po vyřešení otázek Jeruzaléma, palestinských uprchlíků a židovských osad usnadnit do roku 2005 vznik Palestinskému státu po boku Izraele.43 Křesťanští sionistc v USA Je trochu paradoxní, že nejskalnější příznivci Izraele v USA nepocházejí z řad amerických Židů, ale spíše křesťanů. Jsou to hlavně bigotní evangelikální skupiny, jejichž sionismus má mesianistický podtext. Na USA i Izrael pohlížejí jako na výjimečné a Boží státy, navíc společně bojující proti „neznabohům muslimům" (v jejich pojetí). Tito křesťané také usilují o návrat Židů do Svaté země. Věří totiž, že to uspíší příchod Ježíše Krista na Zemi. Je paradoxní, že někteří izraelští židovští radikálové s těmito americkými křesťanskými fundamentalisty navazují různé formy spolupráce. I přesto, že evangelikálové věří, že až přijde Soudný den, budou muset Židé na Sióne buď přijmout křest, nebo budou zavrženi. Tento „drobný detail" však fundamentalisté na obou stranách zatím neřeší. Není bez zajímavosti, že nezanedbatelný vliv mají křesťanští sionisté na současného prezidenta George W. Bushe. Někdy bývají tyto proudy nazývány nová křesťanská pravice a zastávají značně nekompromisní postoje i v jiných oblastech: Jsou odpůrci potratů, zastánci trestů smrti a vystupují proti liberalismu všeho druhu. Na rozdíl od amerických Židů, kteří jsou tradičními voliči demokratů, jsou bigotní američtí křesťané vesměs stoupenci republikánů. http, //www.jewLshviriualiibrary. org/jsource/Peace/orabplan. him! 4 3 Viz znění Road map na stránkách http://www.stategov/r/pa/prs/ps/200i/20062.htm 234 Road map se stala zvláště po válce v Iráku hlavním opěrným bodem americké zahraniční politiky na poli izraelsko-palestinského konfliktu.44 Po dlouhé době se také objevil určitý konzistentnější diplomatický pokus o zastaveni kolotoče násilí. Participace Spojených států na něm byla nadějí, že budou obě strany přinuceny k větší aktivitě. Nebylo však možné přehlédnout, že se jedná o harmonogram, u kterého bylo zjevné, že jeho časový naplnění není možné dodržet. Nesmírné komplikované otázky permanentního statusu, které se nepodařilo vyřešit během mnoha desetiletí, mohly být stěží rozuzleny během tři let. Road map ale přinesla alespoň dílčí hmatatelné pozitivní změny - Palestinci pod jejím tlakem zřídili novou funkci premiéra, došlo ke schválení prozatímní palestinské ústavy a byly částečně zreformovány přebujelé palestinské bezpečnostní složky, V souvislosti s Road map se 4. června 2003 konalo v jordánské Akabě oficiální setkání vysokých blízkovýchodních představitelů, kterého se zúčastnil i americký prezident Bush, izraelský premiér Ariel Šaron, nový palestinský premiér Mahmúd Abbás4 5 a jordánský král Abdalláh II. (1962). Palestinský prezident Arafat, který celý rok strávil obklíčen ve svém sídle v Ramalláhu, na schůzku pozván nebyl. To bylo také výrazem změny v přístupu mezinárodního společenství k osobě Arafata. Měla tak vyjadřovat jeho marginalizaci. První palestinský premiér následně strávil většinu svého krátkého funkčního období v mocenském boji s Jásirem Arafatem. Ten totiž vytrvale odmítal vzdát se svého dominantního postavení v Palestinské autonomii. Abbás nakonec odstoupil a byl vystřídán Ahmadem Kurájou. Izraelci pokračovali ve vojenských akcích na palestinských územích a nedošlo ani k evakuaci osad tak, jak to požadoval mírový plán. Válečný veterán protestuje proti návštěvě Colina Powella v Izraeli 4 4 Pletl. B. Gearing up for the „Road map", B B C World, 7. 4. 2003. Kompletní zněni Road map najdete např. na stránce http://news.bbc.co.uk/Mhi/worldJmiddie_easi/29897S3 xtm 4 5 Mahmúd Abbás společně s izraelským politikem Josi Bejlinem vypracovali již v roce 1995 tzv. Základ pro uzavření jednáni o permanentům statusu mezi Izraelem a OOP {Framework for the Conclusion of a Final Status Agreement Between Israel and the PLO). známý jako Plán Abú Mázen -Bejlin, ve kterém se projednává mj. otázka Jeruzaléma jako hlavního města dvou států. 235 I Z R A E L A PALESTINA DRUHÁ INTIFADA George Bush jr. a izraelsko-palestinský konflikt V. důsledku zahraniční politiky administratívy George W. Bushe po 11. září 2001 se prohlubuje zjednodušený pohled na Blízky východ inspirovaný nejslavnejším dílem Samuela Huntmgtonä4 *: USA a Izrael jsou výspy západní křesťansko-židovské civilizace (či dokonce Bohem vyvolené národy), navíc spojené bojem proti teroru, od nichž se ostatní mají co učit, zatímco arabské a muslimské regiony jsou plné autokratických a archaických režimů, jimž je potřeba ukázat správnou cestu. Je to jistě částečně pravda, ale k pochopení mechanismů fungování Blízkého východu a na jeho reformu z vnějšku to zřejmě stačit nebude. Všichni soudobí američtí prezidenti byli vždy více na stráně Izraele než na straně jeho protivníků, což se může jevit jako pochopitelné. Jsou zde však určité rozdíly mezí nedávnou minulostí a současnými izraelsko-americkými vztahy. Pokud se v 70. a 80. letech postavil do čela Izraele některý politický jestřáb {Menachem Begin či Jicchak Samir), americká diplomacie při jejich kontroverzním počínání nešetřila kritikou. Reagan, Bush st. či Clinton neváhali pohrozit Izraeli přerušením americké pomoci, pokud bude ve výstavbě osad pokračovat. George W. Bush si však s Arielem Šaronem i přes jeho radikálnost a kontroverze velmi dobře rozumí. V jednom ze svých projevů nazval Šarona „mužem míru".47 Stal se tak prvním americkým prezidentem, který oficiálně podpořil ponechání některých židovských osad na Západním břehu.48 Je to možná příznakem toho, že se hlavní proud politiky jistým způsobem nezradikaItzoval jen v Izraeli, ale také v USA. Současné (z 26. května 2005) oficiální stanovisko amerického prezidenta k izraelsko-palestinským vztahům zní: ^Jakákoliv dohoda o konečném statusu musí být dosažena jednáním mezi oběma stranami a změny v liniích příměří z roku 1949 musí bý! vzájemně schváleny. Realizovatelné dvoustátní řešení musí zaručit soudržnost Západního břehu; stát složeny z roztříštěných území nebudefungovat. Je také třeba, aby byly vybudovány smysluplné vazby mezi Západním břehem a pásmem Gazy. Toje dnešní postoj Spojených států a bude to i postojem Spojených států v okamžiku, kdy se budejednat o permanentním statusu."m 4 6 Huntingtort, S.: Střet civilizací - boj kultur a proměna světového řádu, Rybka Publishers, Praha 2001. 4 7 Víz např. http://www.logosjournal.eom/issue_3.3/shlaim htm 4 4 Dopis, který předal Šaronovi 14. dubna 2004. Ve stejném dopise také odmítl návrat palestinských uprchlíku. 49hltp://en wikipedia.org/wiki/Disengagemen!_plan 236 Na sklonku roku 2003 zorganizovali opoziční izraelští a palestinští politici Josi Bejlin a Jásir Abed Rabbo bez pověření svých vlád v Ženevě alternativní mírová jednání.50 Podle tzv. Ženevské dohody se budoucí Palestinský stát má rozkládat na devadesáti osmi procentech Západního břehu a pásma Gazy, v arabských částech Východního Jeruzaléma včetně Chrámové hory, přičemž Zeď nářků by zůstala pod správou Izraele. Palestinští uprchlíci by měli až na výjimky právo vrátil se pouze do Palestinského státu, nikoliv do Izraele. Dohoda také navrhuje, aby hranice mezi oběma státy v počátečním období zajišťovaly mnohonárodnostní síly.51 Jak se dalo předpokládat, dohodě se nepodařilo získat oficiální podporu ani palestinské, ani izraelské vlády. Velmi tvrdě byla dohoda odmítnuta zvláště Šaronovou administrativou. Tehdejší americký ministr zahraničí Colin Powell (1937) však projevil vůli se s jejími autory setkat. V záři 2002 vypracovali obdobnou dohodu Ami Ajaion (1945), bývalý izraelský admirál a šéf domácí kontrarozvědky Šin Bet a Sari Nusajbe (1949), rektor univerzity Aí-Kuds v Jeruzalémě. Tento návrh, nazývaný Hlas lidu, od té doby podepsalo několik desítek tisic lidí na izraelské i paJestinské straně, 3 1 Ženevské dohodě se detailně věnuje politolog Pavel Baría v článku Zachraňme sionismus (Lidové noviny, 8.11. 2003). Viz také Leyne, J. • Geneve Accord Steals Limelight (6. 12. 2003), http://news.bbc.co.Uk/I/hirworld/micldle_easl/3296077.stm K tabulce na str. 238: Pramen: http://guardian.150m com/palestine/us-aid-to-israel htm Sestavil prof. Thomas R. Stauffer. specialista na hospodářství Blízkého východu, Harvard University a Georgetown University's School of Foreign Service. 237 IZRAEL A PALESTINA Detailní rozbor amerických výdajů souvisejících s blízkovýchodním konfliktem od druhé světové války (podle hodnoty amerického dolaru v roce 2002) Druh výdaje Politické a vojenské krize l~slabit 1956 Suezská krize 1967 Šcstidenn! válka 1973 .iomkippurská válka Mezisouíet vUSS I Celkem v vss "I 1. 22-1, 52 tlíte mld. minimálni min. 40 miliónů 750 1050 mld. Ztráta HDP I Dopad cen importu Hospodářská o vojenská pomoc Ad hoc podporo Izraele 1978 197S íránská revoluce a irácko-iránská válka 1990-91 Válka v Zálivu 300 600 mld min. 450 mld. Celku vě v regionu (rozpočtově)^ Izrael Egypt Turecko Jordánsko ostatní Zapadni breh a Gaza Peacekeeping 350 mld. 80 mid. 867 miliard 808 mid. 247 mld. 139 mld. 159 mld. 2S mld. 269 mld. I mld. 2 mld. i Přednostni kontrakty Slevv na zorané 40 mld. (odhad) nezji stěno min 56 mld. Izraelské strategické ropné rezervy Záruky na půjčku 3 mld. Pomoc okrajovým regionům Podpora Izraele ze soukromých zdroj" Americký- pudil na multilaterální pomoci Energetická soběstačnost Záruky na ropné dodávky Podpora projektu letounu Lav i a dalii projekty 10 mld. AŽ do 3 mld./měsíc 3 mld. Súdán, Etiopie a Eritrea, Kavkaz a Střední Asie. Somálsko a ostatní zemi v jihozápadní Asii Turecko UNRWA Ochrana ropných dodávek zc Zálivu CELKEM (minimální odhad) 7 mld. 3 mld. 32 mld 40 - JO mid. li) mld. 3SJ mld. (min) ! přibl. \ 40 mld , lisic mld. DRUHÁ INTIFADA 6.10 Výstavba bariéry „ Bude velmi těžké vytvořit důvěru mezi Palestinci a Izraelci, pokud se skrze Západní břeh bude klikatit zeď. " George Bush jr.'1 Na jaře 2002 začala izraelská média informoval o výstavbě tzv. bezpečnostní bariéry. Ta měla oddělit Západní břeh od Izraele, podobně jako tomu bylo už delší dobu v případě pásma Gazy. Jako hlavní účel této stavby Izrael deklaroval zabránění průniku palestinských teroristů do Izraele. Paradoxně tento návrh zpočátku nevyvolal odpor Palestinců. Ti se totiž domnívali, že by bariéra mohla v budoucnu sloužit jako vymezení hranice samostatného státu. Projekt bezpečnostní zdi se stal i programem umírněnějších politických uskupení před blížícími se parlamentními volbami v Izraeli. Proti zamýšlené zdi ale začali protestovat izraelští osadníci, kteří se obávali, že by zůstali na její „špatné" straně odříznuti od Izraele. Ve světovém tisku se začalo mluvilo o zdi, což ale nebylo přesné. Na většině úseku se totiž nejedná o zeď v pravém slova smyslu. Vysoká betonová bariéra s pozorovacími a palebnými věžemi je jen kratší součástí projektu. Většina úseků je tvořena plotem s elektronickými čidly a na některých místech také hlubokým příkopem. Saronova vláda nepojala výstavbu bariéry v duchu „zelené linie'' (tedy hranice Západního břehu po Šestidenní válce v roce 1967), ale na mnoha místech za tuto linii výrazně přesáhla směrem na palestinská území. Vyvolala tak dojem, že chce de facto připojit k izraelskému Palestinský plakát protestující' proti výúzemí některé židovské osady a jejich okolí." stavbě separačni bariéry {Betlém, 2004) 5 2 Corera, G.: Sharon and Bush fence over roadmap, B B C News, 29. 7. 2003. 5 3 Např. osady AJfe Menaše (5 000 obyvatel), Oranit (5 100), Sa'are Tikva (3 500), Elkana (3 000), Zufin (900) a některé další. Pramen: Lem, ¥.: Behind the Barrier, BTselem, Jerusalem 2003, viz také http://iťww btselem.org/Englbh/Separalion Barrier 238 239 I Z R A E L A PALESTINA Ani to však neni největší kontroverze. S vůli Izraele připojit některé osady je možné realisticky počítat. Více zarážející je, že kromě těchto osad je bariérou k izraelskému území prakticky připojena i řada palestinských vesnic, přestože by řadu z nich mohla zeď i s ohledem na osady obejít. Konkrétně se jedná o třináct obcí s téměř 12 000 obyvateli. Mnoha Palestincům bariéra zkomplikovala jejich život, neboť rozdělila jejich pozemky, oddělila vodní zdroje apod.54 Připojení palestinských obcí k izraelskému území může jen stěží mít bezpečnostní charakter. Naopak, projekt zdi v navržené podobě se stal terčem kritiky spojenců Izraele včetně USA. Podle izraelské organizace B'Tselem ovlivní stavba bariéry negativně životy 200 000 Palestinců. Velké město Kalkilíja s téměř 40 000 obyvateli se stane po jejím dokončení jednou velkou ohraničenou enklávou, do níž bude přístup skrze jediný izraelský checkpoint.55 Pokud by byla zeď, plot či jiná fyzická bariéra lépe koncipována a respektovala by alespoň z větší části hranice z roku 1967, mohla by určitě zvýšit bezpečí mnoha Izraelců, kteří by tak byli lépe chráněni proti průniku teroristů. Mohla by mít však efekt i z dlouhodobého hlediska. Do jisté míry by totiž mohla pomoci Palestincům pevně vytýčit hranice budoucího státu. Zeď v současné podobě prosazovaná Šaronovým kabinetem však může v budoucnu přinášet další komplikace. 5 4 Mezi největší z nich patří městečka Barťa aš-Šarkija (3 200 obyvatel), Nazlat 'lssa (2 300) a Baka aš-Šarkija (3 700). Pramen: Lem, Y.: Behind the Barrier, B'Tselem, Jerusalem 2003. Viz také Šafaříková, K.: ZemĚ proťatá zdí, Respekt Ě. 32, 4.-10. 8. 2003. DRUHÁ INTIFADA Plán výstavby izraelské separační bariéry 240 241 I Z R A E L A PALESTINA DRUHÁ INTIFADA 6.11 Volby v roce 2003 a nová izraelská vláda V průběhu druhé intifády se v Izraeli konaly předčasné parlamentní volby. Byly vyhlášeny na 28. leden 2003, tedy o několik měsíců dříve před řádným termínem. Velkou změnou oproti několika předcházejícím volbám bylo to, že po deseti letech byla v Izraeli zrušena přímá volba premiéra, takže ve volbách disponoval každý oprávněný volič už pouze jedním hlasem. Žádné zásadní překvapení se nekonalo a vítězem se stala strana Likud vedená Arielem Šaronem (38 křesel, dříve 19). Naopak Strana práce spolu s ostatními formacemi podporujícími mírový proces dosáhla vůbec nejhoršího výsledku ve své historii (19 křesel, dříve 26). Lze jen spekulovat o tom, jak by strana dopadla, kdyby neopustila na podzim 2002 Vládu národní jednoty a jejím novým předsedou se nestal Amram Mitzna (1945).ib Ten zanedlouho po neúspěšných volbách z místa předsedy odstoupil. Je zjevné, že na ústupky, které Strana práce pod jeho vedením nabídla a které by politiku izraelských vlád alespoň částečně přiblížily Rabínově vládě v devadesátých letech, izraelská veřejnost odmítla. Do čela strany se opětovně dostal nestor izraelské politiky Šimon Pereš. Byla to však volba z nouze - strana nemá v současné době žádné silné osobnosti a potýká se nadále s odlivem voličů. Neoficiálním vítězem voleb se stala sekulární strana Šinuj, která nebyla tolik vyhraněná v otázkách mírového procesu jako v problematice vztahu mezi sekulárními a religiózními Izraelci. Strana Šas (11 křesel, dříve 17) oslabila, ostatní religiózní formace nezaznamenaly ani vážný zisk, ani ztrátu. V důsledku voleb byla sestavena vláda s výrazně nacionalistickým zaměřením. Do jejího čela se postavil Ariel Šaron a jeho strana Likud obsadila také většinu vládních křesel. Zbylá křesla si mezi sebe rozdělily protináboženská Šinuj, vedle ní paradoxně zasedla Národní náboženská strana a také ultrapravicová Národní jednota. Skutečnost, že ve vládě zasedli vedle Šarona politici jako Avigdor Liberman (1958), Effi Eitam (1952), Ehud Olmert (1945), rabín Beny Elon (1954), a další, vyjadřovala, že šlo o jednu z nejvíce nacionalisticky vyhraněných exekutiv v izraelských dějinách. ' Podobně jako mnoho významných izraelských politiků byl i Mitzna významným izraelským generálem. V době první intifády dokonce velel izraelským jednotkám na Západním břehu. Na rozdíl od Šarona má daleko umírněnější vize řešeni blízkovýchodního konfliktu. Drive také stál v čele radnice v Haifě městě s početnou arabskou komunitou. Toto působeni mu přineslo respekt a důvěru mnohých Arabů. 6.12 Šaronův plán evakuace Gazy V průběhu roku 2004 izraelský premiér vyrukoval poněkud překvapivě se zásadním politickým krokem - jednostranným izraelským stažením se z pásma Gazy (Israeľs unilaleral disengagemenl pian). Logika tohoto záměru byla celkem srozumitelná: jednostranným proto, poněvadž Izrael zastával přesvědčení, že nemá na palestinské straně partnera (Jásira Arafata za něj j iž nepovažoval). Pásmo Gazy bylo zvoleno proto, že toto území představovala pro Izrael už čtvrté desetiletí ohromné bezpečnostní, vojenské i hospodářské břemeno, V roce 2004 na území pásma Gazy o rozloze 360 km2 žilo téměř jeden a půl milionu Palestinců; z nich mnozí ve značně špatných životních podmínkách. Kromě nich mělo na třetině tohoto území svůj domov přibližně sedm tisíc židovských osadníků. Ti se začali do pásma Gazy stohovat po roce 1967. V následujícím období měla izraelská přítomnost v pásmu Gazy pět forem: židovské osady, průmyslové zóny, vojenská stanoviště mající pod kontrolou pozemní, vzdušný i mořský prostor, oblasti přiléhající k osadám (spadající v určitých případech pod izraelskou, někdy však i pod palestinskou bezpečnostní správu) a nakonec dopravní síť určenou pouze k pohybu izraelské armády a k pohybu osadníků. Jak přítomnost osadníků, tak množství vojáků, které bylo určeno kjejich ochraně, vytvářelo v Gaze permanentní napětí. I proto se osadnici z Gazy nikdy netěšili oblibě většiny Izraelců; ti naopak považovali celou oblast za neúměrnou bezpečnostní přítěž. Mnoho Izraelců také pochopilo obtížnost života Palestinců na tomto území a zřeknutí se pásma Gazy považovali za důležitý krok, který přispěje ke smíření. Ve světle těchto skutečností je plán na staženi se z Gazy více pragmatickým rozhodnutím než ambiciózním jednostranným krokem či ústupkem, jak bývá někdy prezentován. Navíc tento návrh není ani příliš originální, neboť se inspiruje plány z minula - například plánem Gaza and Jericho First (1993), či separačním plánem izraelské vlády ze 4. listopadu 1995. Překvapující však bylo, že s plánem evakuace přišel pravé Šaron - do té doby velký stoupenec a propagátor osadnické politiky, který u vzniku osad v pásmu Gazy sám stál. Během jeho dosavadní kariéry vojáka a politika bychom ústupky vůči Palestincům hledalijen značně obtížně. Plán se nesporně inspiruje předchozími dokumenty. Na rozdíl od nich však byl Šaronův plán prezentován coby alternativa k vyjednávání s Palestinci. Jinými slovy, zatímco Rabínova vláda byla odhodlána vyjednávat o otázkách permanentního statusu - otázce uprchlíků, Jeruzaléma, osad a vzniku Palestinského státu, Šaronova vláda se těmito tématy zabývat nechtěla. Dalším podstatným rozdílem bylo, že zatímco předešlé dokumenty hovořily o „separací", Šaronův plán mluvil o „stažení". Separace mělo být dosaženo formou jednání dvou stran, stažení bylo jednostranným administrativním krokem. Jeho podstatu tvořily následující body: 242 243 I Z R A E L A PALESTINA 1 DRUHÁ INTIFADA Protestní nálepka židovských osadníků: „Žid nevyhání Žida" (Tel-Aviv, 2005) • Izraelské stažení z pásma Gazy: Izraelská přítomnost nebude v žádném budoucím permanentním uspořádání v pásmu Gazy, píše se v dodatku vládního rozhodnutí.57 Nicméně prováděcí protokol ponechává Izraeli kontrolu palestinsko-egyptských hranic a vzdušného prostoru i moře. • Přemístění čtyř tzv. ilegálních osad ze Západního břehu (Ganim, Kadím, Sa-Nur a Chomeš).5 8 Na druhé straně je jasné, že některé části Judeje a Samaří (včetně klíčových koncentrací židovských osad, bezpečnostních zón a oblastí, které jsou v zájmu Izraele) zůstanou součástí Státu Izrael, uvádí dále vládní rozhodnutí. V těchto případech se jedná nejen o skupiny (bloky) menších osad (např. blok osad Ecijon), ale právě o osady co do rozlohy a osídlením největší (Ma'ale Adumim a další). Paradoxem Šaronova plánu je i to, že právě část z rušených osad patři do kategorie osad ideologických. Zdejši osadníci si z náboženských důvodů přejí zůstat na místě. Naopak obyvatelé velkých osad, které rušeny nebudou, by za určité situace byli ochotni odejít na území Izraele (pokud by jim byl nabídnut v kompenzaci stejný životní standard bydlení).59 • Relevantní bezpečnostní opatření zůstanou v platnosti (včetně výstavby separační zdi, která není v souladu se „zelenou linií" z roku 1967). Uskutečnění tohoto plánu nezaručuje ještě vznik nějaké formy palestinské státnosti. Sám Šaronův hlavní poradce Dov Weisglass se nechal slyšet, že: „Cílem plánu evakuace pásma Gazy je zastaveni mírového procesu a zabráněni vzniku Palestinského státu:'-60 Řada důležitých záležitostí totiž zůstane nadále pod iz- 5 7 Vládni rozhodnutí z 6. června 2004 lze najit na stránkách http://wyiv.mfa.gov.il 5 > : V textu knihy bylo vysvětieno, proč jsou z hlediska mezinárodního práva veškeré osady ilegální. V izraelském pojetí se ilegálními osadami rozumějí obydlí rozmístěná bez souhlasu izraelské vlády (hlavně obytné buňky, karavany a přístřešky), která většinou nejsou ani permanentně obydkná, ale u nichž osadnici z přilehlé osady drží hlídky a nárokují si je, případně i jejich okolní území. 5 9 Viz průzkumy organizace Šalom Achšav - http://www.peacenow.org.il/Site/eft/huinepoge.asp 6 0 http://www. w3ar.com/a.php?lc= 1393 raelskou pravomocí (mj. zmíněné hranice, vzdušný prostor i pobřeží). Izraelská armáda také zůstane v nárazníkové zóně podél egyptské hranice (tzv. Filadelfská cesta). Závislost na Izraeli se bude týkat i dodávek vody, elektřiny, kanalizačních sítí apod.61 Ekonomickými dopady evakuace Gazy se detailně zabývá tzv-. Aix Group - skupina palestinských, izraelských a evropských expertů.^ Šaronův plán přesto prezident Bush jednoznačně podpořil svým dopisem, který předal Šaronovi 14. dubna 2004 s dovětkem, že návrat k izraelským hranicím před rokem 1967 není realistický."1 Jako vůbec první americký prezident oficiálně podpořil ponechání Části židovských osad na Západním břehu. Tak otevřenou podporu židovským osadám dosud žádný z jeho předchůdců neučinil.64 I přes jednoznačnou americkou podporu čekala Šarona bitva na domácí politické scéně. Aby se vyhnul přímé odpovědnosti za plán, rozhodl se ho předložil ke schválení nejen izraelské vládě1 '5 a parlamentu (oba orgány ho následně schválily), ale v referendu i 200 000 členů strany Likud. Strana následně plán odmítla. Exekutivu opustila Národní náboženská strana (Mafdal) jako hlavní politický reprezentant osadníků, oaopak Strana práce projevila ochotu plán podpořit. Šaron se rozhodl plán prosadit i proti vůli vlastní strany. Jako nepřímý důsledek byla opět vytvořena Vláda národní jednoty Likudu se Stranou práce. Do izraelské exekutivy se opět na post jejího místopředsedy vrátil politický veterán, jedenaosmdesátilerý Simon Pereš. Vyklizení osad se nakonec v srpnu 2005 podařilo uskutečnit. Nejdříve byly evakuovaný osady v Gaze, následovaly čtyři osady na Západním břehu. V souvislosti s plánem na evakuaci byla také zaznamenána zvýšená aktivita některých osadníckych skupin proti vládě a Šaronovi bylo mu dokonce vyhrožováno smrtí a uvalena na něj klatba.66 Vznikly také různé petice proti premiérovi, proběhla řada osadníckych demonstrací. Někteří z osadníků prohlásili, že při evakuaci osad odmítnou vojenskou poslušnost. Symbolem odporu osadníků se stala oranžová barva, která se v různých podobách začala objevovat v izraelských ulicích. Tyto aktivity začaly značně připomínat atmosféra, za níž byl v roce 1995 spáchán atentát na premiéra Jicchaka Rabina. Oproti Rabínovu politickému očerňování je Kontroverzními dopady evakuace pásnu Gazy se zabývá publikace: Lein, Y: One Big Prison - Freedom of Movement to and from the Gaza Strip on the Eve of Disengagement Plan, B'Tselem a Ha-Moked, Jeruzalem 2005. '2 Aix Group: Israel And Palestine: Between Disengagement and the Economic Road Map, http://www.aixgroupu-3mrs.fi/pdf/EngHsh Disengagement_Pcperpdf 1-1 http://www.jewishvimiatlibrary.org/jsource/US-tsrael/bilshletter.htmi A Oficiálni stanoviska amerického prezidenta lze najít na http 'en wikipedia org/wiki/Disengagement_p!an a Vláda schválila plán většinou 14 : 7 až poté, co z ní byli vyloučení dva radikálni ministři - Benny Eton a Avigdor Liberman * BBC News: Sharon at risk of Assassination, 19. 10. 2004; ČTK: Radikální Židé uvalili klatbu na Šarona. M F Dnes, 27. 7. 2005. 245 IZRAEL A PALESTINA DRUHÁ INTIFADA však v případě Šarona jeden zásadní rozdO: zatímco Rabínovi vyhrožovali (a nakonec ho i zavraždili) jeho političtí oponenti, Šarona začali ohrožovat lidé, které vždy sám podporoval, politicky je vychovával a byl jejich velkým vzorem. " V I T O „Jak se vyhnout evakuaci osad" — příručka židovských osadníků určená izraelským vojákům 246 6.13 Smrt Jásira Arafata Smrt palestinského prezidenta byla jednou z nej důležitější ch událostí v průběhu druhé intifády: Jásir Arafat po několika letech strávených uvnitř svého sídla 29. října 2004 opustil vrtulníkem Ramalláh, aby se mu dostalo lékařského ošetření v zahraničí. O několik dní později přichází z francouzské vojenské nemocnice Hôpital ďinstruclion des armées Percy zpráva, že se jeho stav vážně zhoršil a následně, že Arafat zemřel. Tato informace byla ale vzápětí dementována a definitivně potvrzena až o týden později (11. listopadu 2004). Bylo však zjevné, že příčinou dohadů kolem prezidentovy smrti byl ve skutečnosti mocenský střet různých zájmu, včetně nevraživosti mezi Arafatovými nejbližšími spolupracovníky a jeho ženou Súhou. Arafatova smrt přinesla různá nebezpečí i pozitiva. Nebezpečí spočívá určitě v posílení jeho politických protivníků. Tím největším je právě islamistické hnutí Hamáš. To vždy bylo po všech stránkách mnohem radikálnější a nekompromisnější než sekulární Arafarův establishment; nikdy neuznalo Izrael, mírový proces, s Izraelem nikdy oficiálně nevyjednávalo, podporovalo teokratické principy vlády, teror považovalo za klíčovou složku své taktiky a také nebylo nikdy účelově pragmatické a zkorumpované. Většina ze zmíněných faktů v případě Arafata už dávno neplatila. Jeho samotného bylo jen stěží možné označit za demokrata (i když byl do úřadu prezidenta zvolen demokratickou cestou). Byl však pragmatikem ochotným k ústupkům. Pozitivním důsledkem jeho smrti je uvolnění nepřiměřeného množství politické moci, které Arafat ve svých rukou kumuloval: Zároveň byl totiž palestinským prezidentem, vůdcem OOP a stál navíc v čele její největší frakce - Fatahu. Moc v Palestinské autonomii po jeho smrti už jen stěží může být soustředěna takto autokraticky. To může být určitě výhodou za klidné situace, avšak za okolností, kdy je palestinská společnost zpolarizovaná a zradikalizovaná, může paradoxně větší demokratičnost palestinských struktur situaci ještě zkomplikovat a učinit méně kontrolovatelnou. Nelze totiž zapomínat ani na riziko občanské války v palestinské společnosti. Vedení OOP po vůdcově smrti dočasně převzal Mahmúd Abbás (1935). Do čela Fatahu se postavil Faríik Kaddúmi (193]), funkci prezidenta Palestinské autonomie převzal dočasně stávající palestinský premiér Ahinad Kurája (1937) - podobně jako Abbás pragmatik a dávný Arafarův spolupracovník. Naopak Kaddúmi ztělesňuje konzervativní křídlo hnutí. Dodnes nežije na palestinském území, ale v Tunisku a jako jeden z mála členů Fatahu odmítl uznat smlouvy z Osla. Už toto dočasné přerozdělení důležitých funkcí napovědělo, že změna v palestinské politice po Arafatově smrti nebude příliš radikální. Všechny tři jme- 247 I Z R A E L A PALESTINA nované muže totiž spojuje jejich dlouhodobá vazba na bývalého palestinského prezidenta a patří k tzv. „Tunisanům". Ta se značně liší od generace politiků a radikálů první intifády (viz sír. 172). Kromě toho, že jsou ,.Tunisané" dnes vesměs vyššího věku a nesou nálepku dlouholetého odtržení od dění na palestinských územích, jsou svým způsobem stále ztělesněním zkorumpovanosti Arafatova režimu. Mnohé z prostředků, které zahraničí (a hlavně pak EU) věnovalo na pomoc a rozvoj Palestinské autonomie v 90. letech, si lidé v Arafatově okolí takzvaně „rozdělili na vlastní projekty". DRUHA INTIFADA Jásir Arafat (2001) 6.14 Palestinské prezidentské a komunální volby Relativně brzy po Arafatově smrti byl vyhlášen termín přímých prezidentských voleb. Ty se konaly 9, ledna 2005. Jednalo se v pořadí o druhé palestinské prezidentské volby. Od těch z roku 1996 se však v některých ohledech značně odlišovaly. Kandidátů na prezidenta bylo podstatně více a navíc mezi nimi chyběla postava formám „Otce národa". I přesto se zpočátku zdálo, že volba bude jednoznačnou záležitostí, neboť mezi kandidujícími jmény vyčníval Mahmúd Abbás, preferovaný rovněž zaliraničím. Abbáse, který se mezi Palestinci nikdy netěšil přílišné oblibě a byl označován za muže bez charismatu, podpořila z pragmatických důvodů většina Fatahu. Od voieb se navíc znovu distancovalo radikální hnutí Hamáš, které by jinak bylo vážným konkurentem jakéhokoliv kandidáta. Vše se ale změnilo, když na poslední chvíli zaregistroval svou kandidaturu Marwán Barghútí (1958), který původně kandidovat nechtěl. Tento muž je po smrti Arafata a šejcha Jásína mezi Palestinci nejpopulárnější. Problém je, že si kvůli domnělému podílu na atentátech odpykává pětinásobné dožávoMahmůd Abbás tí v izraelské věznici. V 90. letech byl tento muž velkým stoupencem mírových jednání a pragmatikem Arafatova ražení. V průběhu druhé intifády se však značně zradikaíizoval a postavil se do čela militantních Brigád mučedníků od Al-Aksá. Barghútího kandidatura vyvolala mezi palestinskou politickou elitou zděšení. Politici doufali, že se Barghútí nechá přemluvit a z volebního boje odstoupí. To se nakonec i stalo. Jeho případné vítězství v cele izraelské věznice by situaci Palestincům neulehčilo. Nešlo jen o to, že Barghútí by mohl být jen stěží propuštěn na svobodu, ale i o fakt, že by premiér Saron měl znovu nahrávku na argument typu: „Je vidět, že si nedovedete zvolit nikoho jiného než teroristu..Ncbudeme s vámi jednat." Po Barghútího odstoupení znovu vše nahrávalo Abbásovi. Další kandidáti nebyli mimo Palestinu příliš známí. Výrazné mezi nimi bylo snad jen jméno Mustajy Barghútího (i954), vzdáleného bratrance Marwána Barghútího. Ten byl delší dobu čelným představitelem Strany palestinského lidu, avšak na prezidenta kandidoval jako nezávislý. Samotné volby proběhly regulérně a vysloužily si pochvalu od mezinárodního společenství. Kritiku vzbudila jen některá izraelská omezení ve Východním 248 249 IZRAEL A PALESTINA DRUHÁ INTIFADA Jeruzalémě (Palestinci z Východního Jeruzaléma nemají, na rozdíl od tzv. Izraelských Arabů, izraelské občanství; nevolí tedy do izraelského parlamentu, ale do palestinských zastupitelských orgánů).6 " Podle předpokladů suverénně zvítězil Mahmúd Abbás (62%), avšak pozoruhodný byl hlavně výsledek Mustafy Barghůtího. Ten byl jako nezávislý a bez podpory silného subjektu schopen dosáhnout téměř dvacetiprocentní podpory. Podobně jako v případě Samihy Chalilové v roce 1996 (viz str, 200) se i v roce 2005 v souvislosti s Mustafou Barghútim ukázalo, že demokratická soutěž kandidátů je v Palestině možná. Velmi důležité byly i volby do místních zastupitelstev v Palestinské autonomii, které se konaly po téměř třiceti letech. Uskutečnily se ve stejný den jako volby prezidentské. Na rozdíl od nich ale víc napověděly o skutečném rozložení sil mezi Palestinci. Hnutí Hamáš se totiž v případě komunálních voleb rozhodlo ustoupit od svého tradičního bojkotu demokratických procesů. Tento vývoj může napovídat, že mezi nej radikálnějšími skupinami v Palestinské autonomii se děje něco, co by se dalo přirovnat k současnému vývoji Hizbaltáhu v Libanonu - zařazování se extremistů do politického života a zároveň jejich jisté umírňování. V celkovém součtu nakonec vyhrál na Západním břehu Fatah s 44,4%, avšak velmi blízko za ním skončil Hamáš s 35,6 %. To byl velice vážný signál pro palestinského prezidenta Abbáse. V pásmu Gazy se volilo až 27. ledna 2005, tedy po volbě prezidenta. Výsledky zdejšího volebního klání byly očekávány daleko napjatěji nejen Palestinci, ale také Izraelci, neboť Hamáš má v Gaze daleko větší podporu než na Západním břehu. Radikální islamisté šli do zdejších voleb s heslem Společně v krvi, společně v rozhodováni. Takřka osmdesátiprocentní volební účast přivedla nakonec Hamáš k výraznému vítězství nad Fatahem. Ten zde získal pouhých 30%, zatímco jeho mnohem radikálnější sok obsadil 65% všech křesel ve zdejších zastupitelstvech. Tento výsledek potvrdil značně odlišné rozdělení politických sil na obou palestinských územích a daleko vyšší míru radikalismu v pásmu Gazy. Prezident Abbás bude muset vynaložit v tomto regionu ohromné úsilí, aby získal příznivce pro svoji umírněnou politiku. Co do autority se v palestinské společnosti stěží někdo v blízké době vyrovná Jásiru Arafatovi. Co potom zmohou mezi Palestinci demokraticky zvolení politici formám Mahmúda Abbáse, kteří sice mohou projevit lepší vůlí i snahu než bývalý prezident, ale ve společnosti disponují jen zlomkem jeho skutečné autority, není zatím zcela zřejmé. A nejde zdaleka jen o charisma mezi prostými obyvateli a jeho zmiňované příslušnosti ke staré tuniské gardě. Af už Abbás nebo jakýkoliv jeho nástupce budou museí v prvé řadě zkonsolidovat pozici Asser. M: Analysis: Chinks of light in Mid-East, BBC News, 14. 1. 2005. 250 V izraelském autobuse - discman a zásobníky do samopalu uvnitř vlasmi strany. Při tom bude musel brát v potaz oddělenost palestinských územi a neutuchající ambice různých šéfů lokálních buněk Fatahu, Hamásu a jiných organizací. Bude muset balancovat mezi vlastní zradikalizovanou společností na straně jedné a Izraelem, USA a Západem na straně druhé. Hodně také bude záležet na tom, jak se vůči novému palestinskému vedení zachová Izrael. Zda bude vstřícnější a bude méně uplatňovat odplatu a destruktivní taktiku, nebo při nejbližší příležitosti opět odmítne vyjednávání, pokud některá z těžko ovladatelných radikálních složek Palestinců spáchá první atentát. V současnosti bývá nastolována otázka, zda druhá intifáda smrtí Jásira Arafata skutečně skončila, nebo jen nabírá druhý dech. Pravda je, že sebevražedné atentáty po roce 2004 polevily a rovněž izraelské odvety se v určitých ohledech zmírnily. Vázat konec intifády pouze na Arafatovu smrt je zjednodušující pohled. Přestože tento muž nesporně tahal za některé její nitky, neby! s velkou pravděpodobností jejím hlavním strůjcem. Na jejím propuknutí mělo velký podíl nevyřešení základních problémů izraelsko-palestinského konfliktu v průběhu mírového procesu devadesátých let. Situace prostých Palestinců se v této době měnila jen velmi pomalu a mnoho klíčových problémů přetrvalo, případně se po vypuknutí druhé intifády ještě prohloubilo.68 To platí i v současnosti, což znamená, že izraelsko-palestínský konflikt má stále velký potenciál. Evakuace několika tisíc osadníků z Gazy sice nepochybně mnohým lidem pomůže, ve světle expanze osad na Západním břehu, kde dnes žijí již statisíce osadníků, to však zásadní změna není. Pro násilí Palestinců nebo Izraelců by nemělo být v budoucnu omluvou tvrzení, že se jim děje neustálé příkoří a že konstruktivní krok musí učinit druhá strana. Dlouholetý mechanismus celého konfliktu napovídá, že pokud obě strany nepřistoupí v co nejkratším časovém období k zásadním kompromisům, problémy se jen odloží do budoucna a ještě více se prohloubí. To může nakonec mít za následek vypuknutí nové a ještě zuřivější a krvavější spirály násilí. Z této neúprosné logiky konfliktu se obě strany potřebují vymanit. 1 Např. izraelských checkpointů je dnes na Západním břehu kolem dvou stovek. 251