Metodologie, sociologie a politika
něco „vývojově historicky nutného". Musely spolupůsobit nesčetné historické konstelace, které se nedají včlenit nejen do žádného „ekonomického zákona", ale vůbec do žádných ekonomických hledisek jakéhokoli druhu, a jmenovitě čistě politické procesy, aby nově vytvořené církve dokázaly přetrvat. Ale na druhé straně nemá být obhajována přihlouple doktinářská teze,88 že „kapitalistický duch " (ve zde stále provizorně používaném smyslu tohoto slova) mohl vzniknoutjen jako výsledek určitých vlivů reformace, nebo vůbec teze, že kapitalismus jako hospodářský systém je výsledkem reformace. Již to, Že určité důležité formy kapitalistického obchodního provozu jsou notoricky mnohem starší než reformace, by takovému názoru stálo vždy v cestě. Zde má být pouze zjištěno, zda a do jaké míry byly náboženské vlivy spoluůčastny na kvalitativním utváření a kvantitativní expanzi onoho „ducha" ve světě a které konkrétní stránky kultury spočívající na kapitalistické základně na ně lze převést. V důsledku neobyčejné změti vzájemných vlivů mezi materiálními základy, sociálními a politickými formami organizace a duchovním obsahem reformátorských kulturních epoch je možné postupovat pouze tak, že budeme nejdříve zkoumat, zda a ve kterých bodech je rozpoznatelná „spřízněnost volbou" mezi určitými formami náboženské víry a etikou povolání. Tím bude podle možnosti také objasněn způsob a obecný směr, v němž v důsledku takových „spříznění volbou" náboženská hnutí působila na vývoj materiální kultury. Teprve tehdy, až toto bude jednoznačně zjištěno, bychom se mohli pokusit zhodnotit, v jaké míře je třeba vznik moderních obsahů kultury připisovat oněm náboženským motivům a v jaké míře motivům j iným.
88 Praví toto je mi kupodivu stále znova podsouváno, vzdor tímto a následujícím, od počátku nezmeneným a podle mého názoru dostatečné zřetelným poznámkám.
Politika jako povolání
Přednáška, již zde na vaše přání proslovím, vás nutně v mnohém ohledu zklame. V řeči o politice jako povolání budete mimoděk očekávat stanovisko k aktuálním otázkám dne. Těch se však dotknu jen na závěr, a to velice formálním způsobem v souvislosti s určitými otázkami významu politického jednám v celku životního způsobu. Proti tomu musí v dnešní přednášce zůstat zcela stranou všechny otázky, které by se týkaly tího, jaká politika se má provozovat, tj. jaké obsahy bychom měli dávat svému politickému jednání. Neboť to nemá vůbec nic společného s obecnou otázkou, co je a co má znamenat politika jako povolání. A nyní k věci.
Co rozumíme politikou? Tento pojem je neobyčejně široký a zahrnuje každý druh samostatné vedoucí činnosti. Hovoří se o devizové politice bank, o diskontní politice Říšské banky, o politice odborové organizace ve stávce, dá se hovořit o Školské politice města nebo venkovské obce, o politice předsedy nějakého spolku při jeho řízení, ba dokonce o politice rozumné ženy, která se snaží usměrňovat svého muže, V této přednášce nebudeme ovšem vycházet z tak Širokého pojmu. Politikou budeme rozumět vedení nebo ovlivňování vedení politického svazu, tedy dnešního státu.
Avšak co je ze sociologického hlediska „politický" svaz? A co je „stát"? Ani ten se nedá sociologicky definovat z obsahu toho, co činí. Neexistuje skoro žádný úkol, který by politický svaz tu a tam nebral do vlastních rukou a na druhé straně rovněž neexistuje žádný takový úkol, o němž by se dalo říci, že je vždycky, a dokonce že by vždycky byl výlučně úkolem oněch svazů, které se označují jako svazy politické, a to dnes znamená jako stáry, nebo těch svazů, které byly historickými předky moderního státu. Moderní stát lze sociologicky nakonec definovat spíše ze specifického prostředku, který je mu — stejně jako každému politickému svazu - vlastní: a to je fyzické násilí. „Každý stát spočívá na moci," řekl svého
242
243
Metodologie, sociologie a politika
času Trockij v Brestu Litevsku. To je skutečně správné. Kdyby existovaly jen sociální útvary, jimž by moc jako prostředek byla neznámá, pak by pojem „státu" odpadl, a nastoupilo by pak to, co by se v tomto zvláštním smyslu slova označilo jako „anarchie". Moc přirozeně není nějakým normálním nebo jediným prostředkem státu - o tom není ani řeči, ale spíše je to prostředek pro něj specifický. Právě dnes je vztah státu k moci zvláště intimní. Nej-různčjší svazy v minulosti - rodem počínaje - znaly fyzickou moc jako zcela běžný prostředek. Dnes bychom naproti tomu museli říci, že stát je ta lidská pospolitost, která si na určitém území - ne-boť území patří k jeho znakům - (s úspěchem) nárokuje monopol legitimní fyzické moci. Protože pro naši současnost je specifické, že právo na fyzickou moc se všem ostatním svazům nebo jednotlivcům přiznává jen potud, pokud to stát ze své strany připustí: stát je výhradním zdrojem „práva" na moc.
„Politikou" tedy budeme rozumět snahu o podíl na moci nebo o vliv na rozdělení moci, ať už mezi státy, nebo mezi skupinami lidi uvnitř státu, který je zahrnuje. To v podstatě také odpovídá obecnému užívání slova.
Řekneme-li o nějaké otázce, že je to „politická" otázka, nebo o ministrovi či úředníkovi, že je to „politický" úředník, o nějakém rozhodnutí, že je „politicky" podmíněné, vždycky se tím míní, že pro odpověď na tuto otázku jsou směrodatné a že příslušné rozhodování anebo sféru činnosti tohoto úředníka podmiňují zájmy na rozdělení, udržování nebo přesunu moci. Kdo dělá politiku, usiluje o moc. O moc buď jako prostředek ve službě jiným (ideálním, nebo egoistickým) cílům, nebo o moc „pro ni samotnou", aby prožíval pocit prestiže, který moc dává.
Stát, právě tak jako politické svazy, které mu historicky předcházely, je poměrem panství Člověka nad člověkem, opírajícím se o prostředky legitimní (to znamená za legitimní uznávané) moci. Aby tento poměr existoval, musí se tedy ovládaní lidé podrobit autoritě toho, kdo si ji nárokuje. Kdy a proč to činí? Kterými vnitřními důvody se toto panství ospravedlňuje a o které vnější prostředky se opírá? Máme-li začít u toho, pak vnitřní ospravedlnění, totiž důvody legitimity panství jsou v zásadě tro-
Politika jako povoláni
jího druhu.1 Jednak je to autorita „ věčně včerejšího ", autorita mravů posvěcených pfedintelektuální platností a zvykovým postojem k jejich zachovávání. Je tq „tradiční" panství, jak ho vykonávali patriarcha anebo patrimoniální vládce starého ražení. Pak je to autorita neobyčejného osobního daru milosti (charisma), zcela osobní odevzdanost a osobní důvěra ve zjevení, hrdinství nebo jiné vůd-covské vlastnosti jednotlivce: jde o panství „charismatické", jak je vykonávají prorok nebo - v politické oblasti - kníže vyvolený ve válce anebo hlasováním lidu přijatý vládce, velký demagog a vůdce politické strany. Konečně vláda silou „legality", prostřednictvím víry v platnost legálního ustanovení a věcné „kompetence" odůvodněné racionálně vytvořenými pravidly, tudíž panství založené na postoji poslušnosti vůči plnění ustanovených povinností. Je to panství vykonávané moderním „služebníkem státu" a všemi nositeli moci, kteří se mu v tomto ohledu podobají. Rozumí se, že ve skutečnosti podmiňují poslušnost nejvíce hrubé motivy strachu a naděje - strach před pomstou magických mocností nebo držitele moci, naděje na vezdejší nebo zásvětní odměnu - a kromě toho zájmy nejrůznějšího druhu. O tom později. Ptáme-li se však po důvodech „legitimity" této poslušnosti, pak narazíme vždy na tyto tři čisté typy, A tyto představy o legitimitě a jejich vnitřní odůvodnění mají značný význam pro strukturu panství. Čisté typy se ovšem ve skutečnosti vyskytují zřídka. Ale dnes nemůžeme nanejvýš spletité obměny, přechody a kombinace těchto čistých typů rozebírat. To patři k problémům „obecné státovědy".
Nás zde zajímá především druhý z oněch typů: panství založené na oddanosti toho, kdo je poslušen čistě osobnímu „charismatu" „vůdce". Neboť zde je myšlenka povoláni zakořeněna ve svém nejvyššfm výrazu. Oddanost charismatu proroka nebo vůdce ve válce nebo zcela velkého demagoga v ekklésii nebo parlamentu přece znamená, že každý z nich osobně platí za vnitřně „povolaného" vůdce lidi, kteří se mu podrobují nikoli proto, že platí takový mrav nebo ustanovení, nýbrž proto, že v něho věří. On sám, pokud je něčím více než jen omezeným a marnivým snaživcem okamžiku, přece žije pro svou věc, „usiluje
1 Blíže k tomu viz v autorovi posthumnč vydaném pojednáni Die drei reinen Typen der legitimen Herrschaft v Preussische Jahrbücher, sv. 187, 1922, str. 1-12.-Pom, vyd.
244
245
Metodologie, sociologie a politika
Politika jako povoláni
o své dílo". Avšak oddanost jeho stoupenců, jeho učedníků, následovníků či osobních přívrženců ve straně platí jeho osobě a jejím kvalitám. Ve všech zemích a ve všech historických dobách se vůdcovství projevovalo ve dvou v minulosti tak důležitých postavách: na jedné straně mága a proroka, na druhé straně vojevůdce, náčelníka bandy a kondotiéra. Více se nás týká to, co je Západu vlastní, totiž politické vůdcovství v postavě svobodného „demagoga" vyrostlé pouze na půdě západní, především stredozemské kultury a vlastní městskému státu, a pak v postavě parlamentního „vůdce strany", který právě tak pochází z půdy ústavního státu, jehož domovem je pouze Západ.
Tito politikové, kteří jsou „povolám" v nejvlastnějším významu tohoto slova, nejsou však ovšem jedinými směrodatnými postavami v provozu politického boje o moc. Nejdůležitější je spíše druh pomocných prostředků, jež mají k dispozici. Jak si počínají politicky vládnoucí síly, aby zajistily své panství? Tato otázka platí pro každý druh panství, tedy také pro politické panství ve všech jeho formách. Pro tradiční stejně jako pro legální a charismatické.
Každý provoz panství, který vyžadujejiouvislou správu, potřebuje na j edné straně, aby lidské j ednání usměrňovala poslušnost vůči vládcům, kteří si nárokují, že jsou nositeli legitimní moci; na druhé straně vyžaduje prostřednictvím této poslušnosti volnou dispozici těmi statky, které jsou případně potřebné k výkonu fyzické moci: osobní správní štáb a věcné prostředky správy.
Správní štáb, který navenek reprezentuje provoz politického panství podobně jako každý jiný provoz, není ovšem poután poslušností k držiteli moci pouze představou legitimity, o níž jsme právě mluvili. Nýbrž jsou zde dva prostředky, které apelují na osobní zájem: materiální odměna a společenská čest. Odměnou jsou potom léna vazalů, obročí "patrimoniálních úředníků, plat moderního služebníka státu - a vedle toho rytířská čest, stavovská privilegia, úřednická čest. A obava, že by je člověk mohl pozbýt, jsou posledním rozhodným základem solidarity správního ätábu s držitelem moci. To vše platí také pro charismatickou vůdcovskou vládu: válečnická čest a kořist pro válečníky, „spoils" vykořisťování ovládaných monopolem úřadů, politicky podmíněné zisky a prémie ješitnosti pro demagogické stoupence.
Pro udržení každého násilného panství je třeba jistých vnějších materiálních statků, stejně jako v hospodářském provozu. Všechna státní
zřízení se pak dají třídit podle toho, zda spočívají na principu, Že onen štáb lidí, tj. úředníci nebo kdokoli jiný, s jehož poslušností musí ten, kdo má moc, počítat, jsou sami vlastníky správních prostředků, ať už jsou to peníze, budovy, válečný materiál, vozový park, koně a všecko ostatní, nebo zdaje tento správní štáb „oddělen" od prostředků správy ve stejném smyslu, jako je dnes zaměstnanec a proletář v kapitalistickém provozu „oddělen" od věcných výrobních prostředků. Zda tedy držitel moci má správu ve vlastni, jím organizované režii a nechávají provádět osobními služebníky nebo zaměstnanými úředníky, osobními oblíbenci nebo důvěrníky, kteří nejsou vlastníky, tj. držiteli vlastnického práva na věcné prostředky provozu, nýbrž jsou řízeni pánem, nebo zdaje tomu naopak. Tento rozdíl prochází všemi správními organizacemi minulosti.
Politický svaz, v němž jsou věcné správní prostředky zcela nebo částečně ve vlastní moci závislého správního štábu, budeme nazývat „stavovsky" členěným svazem. Např. vazal v lenním svazku hradí z vlastní kapsy správu a právní zaobstarávaní obvodu, který mu byl dán v léno, a sám se vystrojuje a zásobuje pro válečné tažení. Jeho vazalové činí totéž. To mělo přirozeně důsledky pro mocenské postavení pána, které spočívalo jen na svazku osobní věrnosti a na tom, že vlastnění léna a společenská čest vazala odvozovaly svou „legitimitu" od pána.
Avšak všude, a to i v nejranějších politických útvarech, se setkáváme také s vlastní režií pána: Ten se prostřednictvím těch, kteří jsou na něm osobně závislí - otroků, domácích úředníků, služebníků, osobních „oblíbenců" a obročníků, odměňovaných z jeho zásobáren naturálními a peněžními deputáty -, snaží soustředit správu do vlastních rukou, prostředky platí z vlastní kapsy, z výnosů svého patri-monia a usiluje vytvořit vlastní, čistě osobně na sobě závislé vojsko tím, že je vystrojuje a zásobuje ze svých sýpek, skladišť a zbrojnic. Zatímco ve „stavovském" svazku pán vládne s pomocí samostatné „aristokracie", a tedy se s ní dělí o vládu, opírá se zde buď o domácí lid, nebo plebejce, tj. nemajetné vrstvy zbavené vlastní společenské cti, kteří jsou k němu hmotně zcela připoutám a neopírají se o žádnou konkurující vlastní moc. Všechny formy patriarchálního a pa-trimoniálního panství, sultánské despocie a byrokratického státního zřízení patří k tomuto typu. A zejména sem patří byrokratické státní
246
247
Metodologie, sociologie a politika
Politika jako povoláni
zřízení, tedy to, které je ve svém nejracíonálnějším rozvinutí charakteristické právě pro moderní stát.
Vývoj moderního státu všude začíná tím, že kníže přistoupí k vyvlastňovaní samostatných, vedle něj existujících „soukromých" nositelů správní moci, tedy vlastníků správních, válečných, finančních, provozních prostředků a politicky použitelných statků všeho druhu. Celý proces je dokonalou paralelou vývoje kapitalistického podnikání postupným vyvlastňováním samostatných výrobců. Nakonec vidíme, že v moderním státě se řízení všech prostředků politického provozu skutečně sbíhá v jediném vrcholném místě, že už ani jediný úředník není vlastníkem peněz, které vydává, nebo budov, zásob, nástrojů, válečných strojů, jimiž disponuje, že tedy v dnešním „státě" - což je pro jeho pojem bytostné - je uskutečněno „odloučení" správního štábu, správních úředníků a správních dělníků od věcných provozních prostředků. Zde potom začíná ten nejmodernější vývoj a před našima očima se pokouší provést vyvlastnení tohoto vyvlastnitele politických prostředků, a tím i politické moci. Revoluce dosáhla alespoň toho, že na místo dosazených vrchností nastoupili vůdci, kteří se buď uzurpací nebo volbou domohli dispoziční moci nad politickým štábem a věcným aparátem, a svou legitimitu - ať už jakýmkoli právem - odvozují od vůle těch, které ovládají. Jinou otázkou je, mohou-li si na základě tohoto alespoň zdánlivého úspěchu dělat oprávněnou naději, že vyvlastnení provedou také uvnitř kapitalistického provozu, jehož vědem se přes všechny dalekosáhlé analogie vnitřně řídí zcela jinými zákony než politická správa. K tomu však dnes nebudeme zaujímat stanovisko. Pro účely našeho pozorování zde stanovím pouze to, co je čistě pojmové: že moderní stát je ústavně přiměřeným svazem panství, který na nějakém území úspěšně zmonopolizoval legitimní fyzickou mocjako prostředek panství a za tímto účelem v rukou svého vedení spojil věcné provozní prostředky, vyvlastnil však veškeré z vlastní moci ojpráyněné stavovské funkcionáře, kteří jimi dříve disponovali na základě vlastní-ho práva, a na jejich nejvyšší vrchol zasedl sám.
V průběhu tohoto procesu politického vyvlastňovaní, který se odehrál ve všech zemích světa se střídavým úspěchem, se objevily, a to nejdříve ve službě knížete, první kategorie „politiků z povolání", avšak v jiném smyslu, jako ti, kteří nechtěli být sami pány jako charismatičtí vůdcové, nýbrž vstoupili do služby politických pánů. Dali se v tomto boji knížatům k dispozici a z provádění jejich politiky si udělali jed-
nak hmotné životní zaopatřeni, jednak ideální životní obsah. S tímto druhem politiků z povolání, dávajících se do služby i jiným držitelům moci než jen panovníkům, se setkáváme opět pouze na Západě. V minulosti byli tito politikové nejdůležitějším nástrojem panovnické moci a politického vyvlastňovaní.
Dříve než se budeme „politiky z povolání" podrobněji zabývat, objasněme si jednoznačně a všestranně, jak je to s jejich existencí. Politiku, tj. rozdělení moci mezi politické útvary a uvnitř těchto útvarů, se mohou snažit ovlivňovat jak „příležitostní politici", tak ti, kterým je politika vedlejším nebo hlavním povoláním, stejně jako při ekonomickém podnikání. „Příležitostnými" politiky jsme všichni, když odevzdáváme svůj volební lístek nebo v případě podobného projevu vůle, třeba potlesku nebo protestu na nějakém „politickém" shromáždění, pronesení „politické" řeči atd. U mnoha lidí se na to omezuje jejich celý vztah k politice. Politiky „vedlejším povoláním" jsou dnes např. všichni důvěrnici a předsedové stranicko-politických spolků, kteří tuto činnost - jak je to zcela pravidlem - vykonávají jen v případě potřeby a kteří si z toho ani materiálně ani ideálně nečiní hlavní náplň svého života. Stejně tak členové státních rad a podobných poradních korporací, kteří fungují jen na požádání. Ale platí to i o dost širokých vrstvách našich poslanců, kteří se věnují politice jen v době zasedání. V minulosti nacházíme takové vrstvy zejména mezi stavy. „Stavy" budeme rozumět výhradně oprávněné držitele vojenských nebo pro správu důležitých věcných provozních prostředků, případně panských pravomocí. Velká část z nich vůbec nepomýšlela na to, aby svůj život zcela nebo také jen přednostně či více než příležitostně postavila do služeb politiky. Svou moc spíše používali, aby dosáhli rent nebo přímo zisku a do politiky, do služby politickému svazu se pouštěli jen tehdy, když to jejich pán nebo jejich stavovští druhové výslovně požadovali. Nejinak tomu také bylo s částí těch pomocných sil, které si kníže přibíral v boji za zřízení vlastního politického provozu, jenž měl sloužit jen jemu. Tento charakter měla „domácí rada" a ještě před ní větší část rádců, kteří zasedali v „curii", nebo v jiných poradních tělesech. Ale kníže přirozeně nevystačil s těmito příležitostnými nebo ve vedlejším poměru vypomáhajícími silami. Musel se snažit vytvořit si štáb pomocných sil, které se úplně a výhradně, tedy jako hlavnímu povolání věnovali službě jemu. Na tom, odkud je bral, v podstatné míře závisela struktura vznikajícího dynastického politického útvaru, a ne-
248
249
Metodologie, sociologie a politika
Politika jako povolání
jen ta, byl na tom závislý celý charakter dané kultury. O to více se tato nutnost ukazovala v těch politických svazech, které se jako (takzvané) „svobodné" obce politicky konstituovaly naprostým odstraněním nebo výrazným omezením knížecí moci. „Svobodné" byly nikoli ve smyslu osvobození od násilného panství, nýbrž ve smyslu nepřítomnosti knížecí moci legitimované silou tradice (většinou nábožensky posvěcené) jako výlučným zdrojem veškeré autority. Historicky mají svůj domov veskrze v Okcidentu a jejich jádrem bylo město jako politický svaz; to se nejdříve objevilo ve středozemní kulturní oblasti. Jak ve všech těchto případech vypadali politici „z povolání^
Jsou dva způsoby, jak si udělat z politiky povoláni. Buď se žije „pro" politiku - nebo naopak, žije se „z" politiky. Není to žádný výlučný protiklad. Zpravidla lidé dělají obojí, alespoň ideálně, většinou ale i materiálně: kdo žije „pro" politiku, dělá „z ní svůj život" ve vnitřním smyslu. Buď užívá pouhé vlastnictví moci, kterou vykonává, nebo svou vnitřní rovnováhu a sebedůvěru sytí vědomím, že svému životu dává smysl službou „věci". Tímto vnitřním smyslem asi žije každý vážný Člověk, který pro nějakou věc a také z této věci žije. Rozlišení se týká mnohem hmotnější stránky tohoto stavu věci, tj. stránky ekonomické. „Z" politiky jako povolání žije ten, kdo usiluje o to udělat si z ní trvalý zdroj příjmů - „pro" politiku žije ten, u koho tomu tak není. Aby někdo „pro" politiku mohl žít v tomto ekonomickém smyslu, musí pro to v panství soukromovlastnického řádu existovat některé, chcete--li velmi triviální předpoklady: takový člověk musí být za normálních poměrů zcela nezávislý na příjmech, které mu může politika přinést. To jednoduše znamená: musí být zámožný nebo mít takové soukromé životní postavem, které mu poskytuje dostatečné příjmy. Tak tomu je alespoň za normálních poměrů. Avšak družina vojevůdce se o podmínky normálního hospodářství zajímá právě tak málo jako družina revolučního hrdiny z ulice. Obě žijí z kořisti, loupeže, konfiskací, kontribucí, z vnucováním bezcenných platidel — což je v podstatě všechno totéž. Avšak to jsou nutně neobvyklé jevy. V každodenním hospodářství koná tuto službu jen vlastní jmění. To ale není všechno; politik musí být mimoto hospodářsky zcela „nezávislý", tj. jeho příjmy nesmějí záviset na tom, že svou pracovní sílu a své myšlení dává úplně nebo převážně do služeb svého výdělku. Nejvíce nezávislý v tomto směru je rentiér, tedy ten, kdo pobírá své příjmy úplně bezprácne, ať už z pozemkové renty jako vrchnost minulostí, jako velkostatkáři a dnešní šlechta -
v antice a středověku to bylo také z otrocké a nevolnické renty -, nebo z cenných papírů či podobných zdrojů rent. Stojí za povšimnutí, že ani dělník, ani podnikatel, a zvláště moderní velkopodnikatel, nejsou ne* závislí v tomto smyslu. Neboť také a právě podnikatel - průmyslový mnohem víc než zemědělský, vzhledem k sezónnímu charakteru zemědělství -je vázán svým podnikem, a tudíž není nezávislý. Většinou je pro něj velmi obtížné dát se byť jen na čas zastupovat. Právě tak málo nezávislý je například lékař- Čím je proslulejší a zaměstnanější, tím je to nesnadnější. Snazší to má, z čistě technických provozních důvodů, advokát - který proto jako politik z povolání také hrával nesrovnatelně větší, často přímo převládající úlohu. Tuto úvahu nebudeme dále rozvádět, nýbrž vyjasníme si některé důsledky.
Řízení státu nebo strany lidmi, kteří (v ekonomickém smyslu slova) žijí výhradně pro politiku, a nikoli z politiky, nutně znamená, že politicky vedoucí vrstvy se rekrutují „plutokraticky". Tím se ovšem nemíní také opak: takové plutokratické řízení současně neznamená, že by se politicky vládnoucí vrstva nesnažila také „z" politiky Žít, že by tedy své politické panství nevyužívala i pro své soukromé ekonomické zájmy. O tom přirozeně není vůbec řeči. Neexistovala žádná vrstva, která by to nějak nedělala. Má to znamenat pouze to, že politici z povolání nejsou bezprostředně nuceni, aby za svůj politický výkon požadovali odměnu, jak ji musí přímo požadovat každý nemajetný občan. A na druhé straně to neznamená, že by se nezámožní politici pouze nebo třeba i jen převážně ohlíželi na své soukromohospodářské zabezpečení politikou, že by vůbec nebo aspoň převážně nemysleli „na věc samu". Nic by nebylo nesprávnější. Jak víme ze zkušenosti, i zámožnému člověku je ať už vědomá nebo nevědomá starost o ekonomické „zajištění" existence kardinálním bodem jeho celé životní orientace. Se zcela nekompromisním a bezpodmínečným politickým idealismem se setkáváme, ne-li výlučně, pak přesto hlavně u těch vrstev, které v důsledku své nemajetnosti stojí zcela mimo kruhy zainteresované na udržování ekonomického řádu určité společnosti. To platí hlavně v mimořádných, revolučních dobách. Ale to pouze znamená, že ne-plutokratické rekrutování politických zájemců, vůdců a jejich družiny je vázáno na samozřejmý předpoklad, že těmto zájemcům z provozování politiky poplynou pravidelné a spolehlivé příjmy. Politika může být „čestnou funkcí", a pak se jí věnují lidé, jak se říká, „nezávislí", tj. lidé zámožní, především rentiéři. Nebo může být její provozování
250
251
/
Metodologie, sociologie a politika
umožněno nemajetným, a pak musí být honorováno. Z politiky žijícím politikem z povolám může být čistý „obročník", nebo placený „úředník". Příjmy pak má buď z poplatků a dávek za určité úkony - spro-pitné a úplatky jsou jen nepravidelným a formálně ilegálním druhem této kategorie důchodů -, nebo dostává pevný deputát naturálií nebo peněžitý plat, případně obojí zároveň. Může mít charakter „podnikatele" jako v minulosti kondolier, nebo ten, kdo si úřad propachtoval či koupil, nebo jako americký boss, jenž své výdaje považuje za kapitálový vklad, který se mu vrátí tím, že využije svého vlivu. Nebo může dostávat pevnou mzdu, jako redaktor nebo stranický sekretář, jako moderní ministr nebo politický úředník. V minulosti byly typickou odměnou, již udělovali své družině knížata, vítězní dobyvatelé či úspěšní vůdci stran, léna, darované pozemky, obročí všeho druhu a - s vývojem peněžního hospodářství — pak zvláště obročí s úplatou; dnes jsou to úřady všeho druhu, ve stranách, v novinách a družstvech, v nemocenských pokladnách, obcích a ve státě, které straničtí vůdcové rozdávají za věrné služby. V žádných stranických půtkách nejde jen o věcné cíle, nýbrž především také o patronát nad úřady. Všechny boje mezi partikularistickými a centralistickými snahami v Německu se točí především kolem toho, které síly, zda berlínské nebo mnichovské, karlsruhské nebo drážďanské, budou mít v rukou patronát nad úřady. Odstrčení od účasti na rozdělování úřadů pociťují strany hůře nezjednání proti svým věcným cílům. Stranickopolitické dosazování prefektů ve Francii platilo vždy za větší převrat a vyvolávalo větší rozruch než modifikace vládního programu, který míval skoro čistě frazeologický význam. Mnohé strany, a to zejména v Americe, od doby, co zmizely staré rozpory o výklad ústavy, se staly stranami honby za úřady a mění svůj věcný program podle vyhlídek na získání hlasů. Ve Španělsku se až do nedávna střídaly dvě velké strany v konvenčně stanovených tumusech shora vyráběných „voleb", aby svým stoupencům zaopatřily úřady. Na území španělských kolonu jde v takzvaných „volbách" stejně jako v takzvaných „revolucích" vždy o státní koryto, z něhož si vítězové přejí být syceni. Ve Švýcarsku si strany mezi sebou pokojně dělí úřady podle proporce a mnohé naše „revoluční" návrhy ústavy, tak např, první návrh pro Bádensko, chtěl tento systém rozšířit i na ministerská křesla a stát a jeho úřady pojednával jako čistě zaopatřovací ústav pro obročníky. Pro to se nadchla především Strana centra a udělala v Bádensku z proporcionálního rozdělení úřadů podle kon-
Politika jako povoláni
fesí, tedy bez ohledu na výkon, dokonce svůj programový bod. Se stoupajícím počtem úřadů v důsledku všeobecné byrokratizace a se stoupající poptávkou po nich jako po jedné z forem specificky zajištěného zaopatření vzrůstá tato tendence u všech stran a úřady stále více slouží družině jejich stoupenců jako prostředek k zaopatření.
Proti tomu se však moderní úřednictvo vyvíjí ve specializované vysoce kvalifikované duševní pracovníky, vzdělané dlouholetým předběžným odborným školením a s vysokou stavovskou ctí, vysoce rozvinutou v zájmu integrity, bez níž by se nad námi osudově vznášelo nebezpečí hrozné korupce a nízkého prospěchářství a ohrožovalo by i čistě technickou výkonnost státního aparátu, jehož význam pro hospodářství ustavičně rostl a bude růst zvláště s přibývající socializací. Diletantská správa kořistných politiků, která ve Spojených státech podle výsledků presidentských voleb vyměnila statisíce úředníků včetně poštovních poslů a neznala doživotního úředníka z povolání, je již delší dobu proděravěná prostřednictvím Civil Service Reform.2 Tento vývoj podmiňují čistě technické, nepominutelné potřeby správy. V Evropě pozvolna vznikalo odborné úřednictvo dělbou práce v půltisíciletém vývoji. Italská města a signorie učinily počátek; z monarchií udělaly normanské dobyvačné státy. Rozhodný krok byl učiněn u knížecích financí. Na správních reformách císaře „Maxe"3 můžeme vidět, jak obtížné bylo pro úředníky - teprve pod tlakem krajní nouze a tureckého panství — zbavit knížete moci ve finanční sféře, která nejméně snášela diJetantismus panovníka, jenž byl tehdy především rytířem. Rozvoj válečné techniky vyžadoval odborného důstojníka, zjemněni právních postupů potřebovalo školeného právnika. V těchto třech oblastech odborné úřednictvo zvítězilo definitivně v 16. století. Spolu se vzestupem panovnického absolutismu vůči stavům současně docházelo k pozvolnému předávání jeho samovlády ve prospěch odborných úředníků, s jejichž pomocí bylo teprve vítězství nad stavy umožněno.
2 „Reforma veřejné správy", která v USA probíhala zhruba od počátku 80. let minulého století a vedla postupné k nahrazeni úředníku podle pol itického klíče odborníky. Byla zahájena tzv. Pendletonovým zákonem, který poprvé pro některé úřady vyžadoval odbornou kvalifikaci, - Pozn. pfekl.
3 Císař Maxmilián I. (1493-1519) usiloval o centralizaci moci proti stavům, o omezení nepřehledné samosprávy a zavedení obecné dané, z níž pak bylo udržováno říšské žoldnéřské vojsko. - Pozn. pfekl.
252
253
69
Metodologie, sociologie a politika
Zároveň s rozvojem odborně vzdělaného úřednictva postupuje také, i když v přechodech mnohem nepozorovatelnějších, vývoj „vůdčích politiků". Odedávna a na celém světe existovali samozřejmě takoví poradci panovníků, kteří rozhodovali fakticky. Z potřeby zbavit pokud možno sultána osobní odpovědnosti za úspěchy vlády vznikla v Orientu typická postava „velkovezíra". V době Karla V. - za časů Ma-chiavelliho a to pod vlivem benátských vyslaneckých zpráv horlivě čtených v diplomatických odborných kruzích, se začala na Západě vědomě pěstovat diplomacie jako umění, jemuž se většinou humanisticky vzdělaní adepti mezi sebou věnovali jako školená vrstva zasvěcenců, podobně jako humanističtí státníci z pozdní doby „rozdělených států" v Číně. Nutnost formálně jednotného řízení veškeré politiky, včetně politiky vnitřní, nějakým vůdčím státníkem nastoupila definitivně a naléhavě teprve s konstitučním vývojem. Samozřejmě že i do té doby takové osobnosti existovaly jako poradci nebo spíše — věcně vzato - jako vůdci panovníků. Avšak organizace úřadů, a to dokonce i v těch nejrozvinutějších státech, šla zpočátku jinými cestami. Nej-vyšší správní úřady vznikaly jako kolegiálni. Teoreticky, avšak ve skutečnosti stále méně, sněmovaly za osobního předsednictví panovníka, který činil rozhodnutí. Tímto kolegiátním systémem, který dospíval k dobrozdáním, proti dobrozdáním a motivovanému hlasování většiny a menšiny, a dále tím, že vedle oficiálních nejvyšších úřadů se panovník obklopoval Čistě osobními důvěrníky - „kabinetem" - a jejich prostřednictvím činil svá rozhodnutí o usneseních státní rady, nebo jak jinak se nej vyšší státní úřad jmenoval, se panovník, který se stále více ocital v postavení diletanta, snažil vyhnout neodvratně rostoucí závažnosti odborného vzdělání úředníků a podržet si v rukou nejvyšší řízeni Tento latentní boj mezi odborným úřednictvem a samovládou existoval všude. Situace se změnila teprve s ohledem na parlamenty a mocenské aspirace jejich stranických vůdců. Velmi rozličně utvořené podmínky však měly navenek stejný výsledek - ovšem s určitými rozdíly. Kdekoli si dynastie podržely v rukou skutečnou moc - jako tomu bylo zejména v Německu - byly zájmy panovníka solidárně spjaty se zájmy úřednictva proti parlamentu a jeho mocenským nárokům. Úředníci měli zájem na tom, aby vedoucí místa, a to i ministerská, byla obsazována z jejich řad, a stala se tak předmětem úředního postupu. Monarcha pak měl zase zájem na tom, aby mohl ministry jmenovat podle svého uvážení a z řad jemu oddaných úředníků. Ale obě strany
í
Politika jako povolám
byly zainteresovány na tom, aby politické vedení vystupovalo proti parlamentu jednotné a semknuté, tedy kolegiálni systém byl nahrazen jednotným šéfem kabinetu. Monarcha nadto, aby zůstal zcela formálně ušetřen stranického boje a stranických útoků, potřeboval nějakou odpovědnou, parlamentu se odpovídající, vůči němu vystupující a se stranami vyjednávající osobnost, která by ho kryla. Všechny tyto zájmy spolupůsobily stejným směrem: jako jednotící vůdce se objevil úřednický ministr. Ještě silněji ve směru sjednocovaní působila parlamentní moc tam, kde - jako v Anglii - získala nadvládu nad monarchou. „Kabinet" s jednotným parlamentním vůdcem, s „leaderem" v čele, zde vznikl jako výbor strany mající v příslušné době většinu; oficiálními zákony byl ignorován, a ve skutečnosti měl výlučnou rozhodující politickou moc. Oficiální kolegia jako taková nebyla přímo orgány skutečně vládnoucí moci, tj. strany, a proto tedy nemohla být nositelem skutečné vlády. Aby vládnoucí strana mohla upevnit moc směrem dovnitř a navenek provozovat vysokou politiku, potřebovala spíš průbojný důvěrně jednající orgán, složený jen z jejích skutečně vedoucích mužů. Právě vůči kabinetu, veřejnosti a především vůči parlamentní veřejnosti potřebovala vůdce, odpovědného za všechna rozhodnutí: šéfa kabinetu. Tento anglický systém byl potom převzat na kontinentě v podobě parlamentních ministerstev; pouze v Americe a demokraciích ji ovlivněných vznikl naproti tomu heterogenní systém, podle něhož se vůdce vítězné strany, zvolený přímo lidem ve volbách, staví do čela jím jmenovaného úřednického aparátu a na souhlas parlamentu je vázán jen pokud jde o rozpočet a v zákonodárství.
Postupná proměna politiky v „provoz", který požadoval školení V boji o moc v jeho metodách a jak je rozvinulo moderní stranictví, měla za následek odlišení veřejných funkcionářů do dvou nijak ostře, ale přece jen zřetelně rozdílných kategorií: na jedné straně odborných úředníků, na druhé straně „úředníků politických". „Političtí" úředníci ve vlastním slova smyslu se navenek zpravidla vyznačují tím, že mohou být kdykoli libovolně přeloženi a propuštěni nebo „dáni k dispozici", jako třeba francouzšti prefekti a jim podobní úředníci v jiných zemích, což je v přímém protikladu k „nezávislosti" úředníků se soudcovskou funkcí. V Anglii sem patří ti úředníci, kteří podle pevné konvence z úřadů odcházejí při změně parlamentní většiny, a tedy kabinetu. Zvláště se k nim počítají ti, jejichž kompetence zahrnuje agendu obecné „vnitřní správy". „Politickou" úlohou těchto změn je přede-
254
255
Metodologie, sociologie a politika
Politika jako povoláni
vším udržet „pořádek" v zemi, tedy stávající poměry. V Prusku podle Puttkamerova výnosu4 byli tito úředníci pod trestem povinni „zastávat politiku vlády" a jako úřední aparát bývali, podobně jako ve Francii prefekti, užíváni k ovlivnění voleb. Většina „politických" úředníků má podle německého systému - na rozdíl od ostatních zemí - stejnou kvalitu jako všichni ostatní, pokud dosažení těchto úřadů bylo rovněž vázáno na akademické vzdělání, odborné zkoušky a určitou přípravnou službu. Tento specifický znak moderního odborného úřednictva se u nás nevyžaduje pouze od šéfů politického aparátu, tj. od ministrů. Pruským ministrem kultu mohl už za starého režimu být i někdo, kdo sám nikdy nenavštěvoval nějaký vyšší vzdělávací ústav, zatímco odborovým radou na ministerstvu mohl být zásadně pouze ten, kdo složil předepsané zkoušky. Odborně školený zpravodaj a odborový rada byl samozřejmě - např. za Althoffa v pruském ministerstvu Školství -o vlastních technických problémech oboru mnohem informovanější než jeho šéf. V Anglii tomu nebylo jinak. V důsledku toho byl také takovýto úředník ve všech každodenních záležitostech mnohem vlivnější. To také samo o sobě nebylo nic nesmyslného. Ministr byl totiž právě jen reprezentantem politické mocenské konstelace, měl zastupovat její politická měřítka a buď se přiklonit k návrhům svých podřízených odborných úředníků, nebo jim dát příslušné direktivy politického charakteru.
Podobně je tomu v soukromém hospodářském provozu: vlasmi „suverén", totiž schůze akcionářů, je ve vedeni podniku právě tak bez vlivu jako „lid" řízený odbornými úředníky (státu - M. H.) a osobnosti dávající směr politice podniku, bankami ovládaná „dozorčí rada", dávají jen hospodářské směrnice a vybírají osobnosti pro správu, aniž by ovšem samy byly s to řídit podnik technicky. Proto ani nynější struktura revolučního státu, který dává moc nad správou do rukou absolutním diletantům jen proto, že mají moc nad strojními puškami, a odborně vzdělané úředníky by chtěl použít jen jako výkonné hlavy, není žádnou novinkou. Jádro obtíží tohoto nynějšího systému je však v něčem jiném, dnes je však necháme stranou.5
"   Z roku 1882. - Pozn. vyd.
S Tomu Weber věnoval svou slavnou vídeňskou přednášku z jara roku 1918 pro vedoucí kádry rakousko-uherské armády, nazvanou Der Sozialismus, znovu
256
Teď se spíše ptejme, jaký je charakteristický typ politiků z povolání, a to jak „vůdců", tak jejich stoupenců. Ten se změnil, je také dnes velmi různý.
Jak jsme viděli, „politici z povolání" se v minulosti vyvinuli z boje panovníků se stavy, a to ve službě těm prvním. Podívejme se teď krátce na jejich hlavní typy.
Proti stavům se panovník opíral o politicky použitelné vrstvy ne-stavovského charakteru. Mezi ně patřili v přední a zadní Indii, v bud-dhistické Číně a Japonsku, v lamaistickém Mongolsku, právě takjako v křesťanských zemích středověku zpočátku klerikové. Technicky byli poučitelní, protože byli znalí písma. Všude docházelo k importu brahmánů, buddhistických kněží, lámů a biskupů a kněží se používalo jako politických poradců za tím účelem, aby se získaly písmaznalé správní síly, jichž by se dalo využít v boji císaře, knížete nebo chána proti aristokracii. Klerik, zvláště klerik žijící v celibátu, stál mimo honbu za normálními politickými a ekonomickými zájmy a nebyl vystaven pokušení, aby se vůči svému pánovi domáhal pro své potomky vlastní politické moci, jako to činil leník. Svými stavovskými kvalitami byl „oddělen" od provozních prostředků knížecí správy.
Druhou takovou vrstvou byli humanisticky vzděláni literáti. Byla doba, kdy se lidé učili psát latinské řeči a řecké verše proto, aby se pak stali politickými rádci a především politickými pisateli pamětních spisů nějakého vévody. Byla to doba prvních květů humanistických Skol a knížecích nadací pro profesury „poetiky". U nás tato epocha brzy pominula, zanechala sice trvalý vliv na naše školství, politicky ovšem neměla hlubších následků. Jinak tomu bylo ve východní Asii. Čínský mandarinje, nebo spíše byl původně přibližně tím, čím byl humanista naší renesance, tj. humanisticky na literárních památkách dávné minulost) vyškolený a prozkoušený literát. Čtete-li deníky Li Hung Čanga, dočtete se, že ještě také on byl nejvice hrdý na to, že skládal verše a byl dobrým kaligrafem. Tato vrstva se svými konvencemi, které se rozvíjely od čínské antiky, určila celý osud Číny, a náš osud by byl snad podobný, kdyby svého času byla humanistům dána sebemenší šance, aby se prosadili se stejným úspěchem.
pak vydanou v Gesammelte Aufsätze zur Soziologie und Sozialpolitik, Tübingen 1924. -Pozn. pfekl.
257
Metodologie, sociologie a politika
Politika jako povoláni
Třetí vrstvou byla dvorská Šlechta. Poté co se panovníkům podařilo vyvlastnit šlechtu z její stavovské politické moci, připoutali ji ke dvoru a používali v politických a diplomatických službách. Rozmach našeho vychovatelství v 17. století byl podmíněn tím, že na místo humanistických literátů vstoupili do služeb panovníků politici z povolání z řad dvorské šlechty.
Čtvrtou kategorií byl specifický anglický útvar. Byl to patriciát, který zahrnoval nižší šlechtu a městské rentiéry, technicky zvané „gentry". Šlo o vrstvu, již panovník původně používal proti baronům a kterou dosazoval do úřadů „selfgovemmentu" a na níž se později stával stále víc závislý. Podržela si všechny úřady lokální správy, které přebírala bezplatně v zájmu své vlastní společenské moci. Zachránila Anglii před byrokratizací, jež byla osudem všech kontinentálních států.
Pátá vrstva byla specifická pro Západ, především pro kontinent, a měla rozhodující význam pro jeho celou politickou strukturu: šlo o universitně vzdělané právníky. Silné působení římského práva, jak je vytvořil pozdní římský byrokratický stát, se neprojevovalo zřetelněji v ničem jiném než v tom, že školení právníci zrevolucionalizo-vali politický provoz ve směru vývoje k racionálnímu státu. A to také v Anglii, ačkoli tam velké cechy právníků bránily recepci římského práva. K tomu nenaleznete nikde na světě nic analogického. Všechny náběhy k racionálnímu právnickému myšlení v indické škole mimamsa a všechno ošetřování antického právního myšlení v islámu tam nedovedly zabránit převaze theologických forem myšlení nad racionálním myšlením právnickým. Především nebylo plně racionalizováno pro-cesni řízení. To dokázali jen italští právníci převzetím antické římské jurisprudence, která byla produktem politického útvaru jedinečného charakteru, jenž od městského státu dorostl ke svetovláde: „usus mo-demus" pozdně středověkých pandektistů a kanonistů, a dále přiroze-noprávní teorie vyrostlé z právnického a křesťanského myšlení, které se později sekularizovaly. Tento právní racionalismus měl své velké reprezentanty v italských purkmistrech, ve francouzských královských právnících, kteří tohoto formálního prostředku používali pro královskou moc k podkopání vlády signorů, v kanonistech a přirozenoprávně myslících theolozích konciliarismu, ve dvorských právnících a učených soudcích kontinentálních panovníků, v nizozemských přiroze-noprávních naukách a v monarchomaších, v anglických korunních a parlamentních právnících, v Noblesse de Robe francouzských par-
lamentu a nakonec i v advokátech revolučního období. Bez právního racionalismu je vznik absolutistického státu stejně nemyslitelný jako revoluce. Procházíte-li námitkami francouzských parlamentů nebo soupisy* požadavků francouzských generálních stavů od 16. století až do roku 1789, nacházíte všude právnického ducha. A zkoumáte-li příslušnost členů francouzského Konventu podle povolání, tak - ačkoli byl volen podle rovného práva - tam najdete jediného proletáře, velmi málo buržoazních podnikatelů, proti tomu masově právníky všeho druhu, bez nichž by byl nemyslitelný onen specifický duch, který tyto radikální intelektuály a jejich návrhy oduševňoval. Od těch dob k sobě nerozlučně patří moderní advokát a moderní demokracie - a advokáti v našem smyslu, jako samostatný stav, opět existují jen na Západě, a to od středověku, kdy se pod vlivem racionalizace procesu vyvinuli z „obhájců" ve formalizovaném germánském procesním řízení.
Význam advokátů v politice Západu není od doby vzniku stran nijak náhodný. Politický provoz stran znamená totiž provoz zájmů; brzy uvidíme, co se tím chce říci. Vést nějakou záležitost pro interesenta účinně, to je řemeslem školeného advokáta. V tom má převahu nad každým „úředníkem", o čemž nás mohla poučit převaha nepřátelské propagandy. Může jistě vést záležitost podepřenou logicky slabými argumenty, a v tom smyslu „špatnou", přece jen vítězně, tedy technicky „dobře". Ale i věc opřenou o logicky silné argumenty, tedy v tomto smyslu „dobrou", může k vítězství, tedy v tomto smyslu „dobře", vést také jen on. Úředník jako politik příliš často udělá technicky „špatným" vedením z nějaké věci v onom smyslu „dobré" věc „špatnou": právě to jsme museli prožít. Neboť dnešní politika jev převážné míře vedena veřejně prostředky mluveného nebo psaného slova. Zvážit jeho působení spadá do nejvlastnějšího okruhu úkolů advokáta, ne však odborného úředníka, který není žádným demagogem a co do svého účelu jím ani nemá být, a jestliže se o to přesto pokouší, bývá zpravidla špatným demagogem.
Opravdový úředník - a to je pro posouzení našeho dřívějšího režimu rozhodující - nemá ve svém vlastním povolání provozovat politiku, nýbrž „spravovat", a to především nestranně. To platí také pro takzvané „politické" správní úředníky, aspoň oficiálně, pokud
*   Cahiers de doléances. - Porn. vyd.
258
259
Metodologie, sociologie a politika
Politika jako povolám
není problematizovaná „státní rezóna", tj, životní zájmy panujícího řádu. Svůj úřad má spravovat sine ira et studio, „bez hněvu a zaujetí". Nemá dělat právě to, co vždycky a nutně musí dělat politik, vůdce stejně jako jeho stoupenci, totiž bojovat. Neboť stranictví, boj, vášeň - ira et studium -, to je živel politika. A především politického vůdce. Jeho jednání spočívá na jiném, zcela protikladném principu odpovědnosti, než je odpovědnost úředníkova. Ctí úředníka je schopnost, že - proti svým představám - na zodpovědnost nadřízeného úřadu provede jeho příkaz, který považuje za nesprávný, zcela svědomitě a přesně tak, jako by odpovídal jeho vlastnímu přesvědčení: bez této v nej vyšším smyslu mravní disciplíny a bez sebezapření by se celý správní aparát rozpadl. Ctí politického vůdce, tedy vedoucího státníka je naopak právě výlučně jeho vlastní odpovědnost za to, co koná, kterou nemůže odmítnout ani svalit na druhého. Právě mravně vysoko stojící úřednické povahy jsou špatnými, především v politickém pojmu slova nezodpovědnými a v tomto smyslu mravně nízko stojícími politiky: takovými, jaké jsme bohužel měli neustále na vedoucích místech. Právě to nazýváme „vládou úředníků". A nebude žádnou skvrnou na cti našeho úřednictva, když to politicky zhodnotíme z hlediska úspěchů a odhalíme nesprávnost tohoto systému. Ale vraťme se ještě jednou k typům politiků.
Typem vůdčího politika na Západě je od dob ústavního státu a zejména od dob demokracie „demagog". Pro nepříjemnou příchuť toho slova nesmíme zapomínat, že tak poprvé nebyl nazýván Kleón, nýbrž Periklés. Ačkoli neměl svěřen žádný úřad - na rozdíl od úřadů obsazovaných v antické demokracii losem-, Periklés řídil suverénní ekklésii athénského lidu pouze na základě své volby jako nejvyššího stratéga. Moderní demagogie sice také používá řečnictví, a to v kvantitativně nesmírném rozsahu, vzpomeneme-li na volební řeči, které musí pronášet moderní kandidát. Ale ještě účinněji se chápe tištěného slova. Politický publicista a především žurnalista je nej důležitějším představitelem tohoto druhu.
V rámci této přednášky není možné ani jen naskicovat sociologii moderní politické žurnalistiky, která je v každém směru kapitolou sama pro sebe. Bezpodmínečně sem však patří jen málo. Žurnalista sdílí se všemi demagogy a ostatně - alespoň na kontinentě a na rozdíl od anglických i od dřívějších pruských poměrů - také s advokáty (a s umělci) stejný osud: postrádá pevnou sociální klasifikaci. Patří do jakési kasty
páriů, která je ve „společnosti" sociálně vždy hodnocena podle svých mravně nejníže stojících představitelů. Podivné představy o novinářích a jejich práci jsou proto běžné. Každému není zřejmé, že skutečně dobrá novinářská práce vyžaduje přinejmenším právě tolik „ducha" jako kterýkoli výkon učence, především proto, že musí být vykonána ihned, na rozkaz, a tedy působit ihned, ovšem ve zcela jiných podmínkách tvorby. Skoro nikdy se nebere v úvahu, že odpovědnost je mnohem větší a že pocit odpovědnosti každého poctivého novináře není průměrně
0 nic menší než pocit učence, nýbrž - jak nás poučila válka - může být
1 větší, poněvadž v paměti lidí se pro své hrozivé působení přirozeně uchovávají právě nezodpovědné žurnalistické výkony. Nikdo nevěří, že diskrétnost kteréhokoli schopného novináře je průměrně vyšší než u jiných lidí. A přece je tomu tak. Nesrovnatelně těžší pokušení, která v sobě toto povolání skrývá a odlišné podmínky žurnalistického působení s sebou nyní nesou ony důsledky, které naučily veřejnost dívat se na tisk se smíšeným pocitem pohrdání a žalostné zbabělosti. O tom, co je zde potřeba vykonat, nemůžeme dnes mluvit. Nás zde zajímá otázka politického osudu povolání žurnalistů, jejich šanci na dosažení vedoucích politických postavení. Až dosud byly příznivé jen v sociálně demokratické straně. Ale uvnitř této strany měla redaktorská místa převážně charakter úřednického postavení, nebyla však základnou pro vůdčí postavení.
Celkem vzato, v buržoazních stranách se na rozdíl od předchozí generace šance vzestupu k politické moci v tomto směru spíše zhoršily. Vliv tisku a tedy kontakty v tisku potřeboval přirozeně každý významný politik. Ale aby vůdce strany vyšel z řad tisku, bylo naprosto výjimkou a ani bychom to neočekávali. Důvodem je stále větší „závislost" novinářů, především nemajetných, a tedy vázaných na novinářské povolání, která souvisí s tím, jak obrovsky stoupla intenzita a aktuálnost žurnalistické činnosti. Nutnost vydělávat si denně nebo týdně psaním článků přivazuje politikům k noze železnou kouli a znám příklady, kdy lidé vůdcovských povah tím byli přímo trvale ochromeni v mocenském vzestupu, a to jak navenek, tak zejména vnitřně. Je samostatnou kapitolou, že nej větší překážkou úrovně žurnalismu byly za starého režimu vztahy tisku k vládnoucím veličinám ve státě a ve stranách. Tyto vztahy byly v nepřátelských zemích jiné. Ale, jak se zdá, i tam a pro všechny moderní státy platilo pravidlo, že politický vliv, který žurnalista získává, je stále menší,
260
261
Metodologie, sociologie a politika
Politika jako povoláni
kdežto kapitalistický tiskový magnát, jako třeba „lord" Northcliffe, má politického vlivu stále víc.7
Ovšem velké kapitalistické novinové koncerny, které ovládly především listy s inzeráty a „Všeobecným oznamovatelem", byly u nás až dosud pravidelně typickými šiřiteli politického indiferentismu.J^eboť samostatnou politikou se nedalo nic získat, především ne obchodně prospěšná přízeň politicky vládnoucích veličin. Obchod s inzeráty je také cesta, kterou během války šly pokusy, jak politicky ovlivňovat tisk ve velkém stylu, a nyní, jak se zdá, se v tom pokračuje. I když se dá očekávat, že velký tisk toho zůstane ušetřen, pro malé listy je situace přece jen mnohem obtížnější. Ale dnes u nás žurnalistická dráha rozhodně není - a pořád ještě nevíme, zda už není, nebo ještě není -normální cestou vzestupu politických vůdců, přestože v ostatním může přinášet mnoho potěšení a do značné míry poskytovat vliv a možnosti působení, především však politickou odpovědnost. Je nesnadné říci, zda by dodržování principu anonymity, který mnozí, i když ne všichni žurnalisté pokládají za správný, na tom něco změnilo. Co jsme za války zažili ve vedení německého tisku od zvlášť najatých osobností se spisovatelským nadáním, které přitom vystupovaly vždy důsledně pod svým jménem, ukázalo bohužel v některých známějších případech, že zvýšený pocit odpovědnosti není tímto způsobem zabezpečen natolik, jak by se snad dalo očekávat. Byly to zčásti nejhorší, notoricky bulvární plátky, které se tak - bez rozdílu stranické orientace - snažily o zvýšený odbyt a také ho dosáhly. Majetek tito pánové, jak nakladatelé, tak senzacechtiví žurnalisté, získali - avšak čest určitě ne. Tím nemá být řečeno nic proti principu; otázka je to velmi složitá a onen jev také neplatí obecně. Ale dosud to nebyla cesta k pravému vůdcovství nebo k odpovědnému provozování politiky. Je třeba vyčkat, jak se budou poměry vytvářet dále. Za všech okolností je však žurnalistická dráha jednou z nej důležitějších cest politické činnosti provozované jako povolání. Není to cesta pro každého. A nejméně pro slabé charaktery, zvláště ne pro lidi, kteří svou vnitřní rovnováhu dovedou nalézt jen v zajištěném stavovském postavení. I když je život mladého učence v něčem hazardní, přece jsou kolem něho vybudovány pevné stavovské konvence a chrání jej před vykolejením. Život žurnalisty je
7 Ve Weberově době majitel Ttmesů a zakladatel nejvítíího britského žurnalistického koncernu. - Pozn. překl.
však naprostým hazardem v každém směru, a to za podmínek, které vnitřní pevnost Člověka vystavují zkouškám takovým způsobem jako sotva jiné situace. Nejhorší snad ani nejsou trpké zkušenosti v povolání. Vnitřní nároky doléhají zvláště obtížně právě na úspěšné žurnalisty. Není naprosto žádnou maličkostí pohybovat se zdánlivě jako rovný s rovným v salónech mocných této země a - protože obávaný - být často obletovaný ze všech stran, a přitom vědět, že sotva co člověk vyjde ze dveří, se domácí pán asi bude muset svým hostům zvlášť omlouvat za svůj styk s „hulváty od tisku". A opravdu už není vůbec žádnou maličkostí vyjadřovat se pohotově a přitom přesvědčivě o tom či onom, co si „trh" právě žádá, a o všech možných životních problémech, a nepropadnout přitom nejen absolutnímu zploštění, ale především sebeodhalováním neztrácet - se všemi neúprosnými důsledky -vlastní důstojnost. Není podivné to, kolik lidsky vykolejených nebo pokleslých žurnalistů existuje, nýbrž to, že se vzdor všemu právě v této vrstvě najde takový počet vzácných a zcela opravdových lidí, aniž by to lidé kolem nich vůbec tušili.
Zatímco žurnalista jako typ politika z povolání má za sebou přece jen dlouhou minulost, postava stranického úředníka náleží do vývoje posledních desítiletí a zčásti posledních let. Máme-li této postavě porozumět z hlediska její úlohy v historickém vývoji, je třeba naše zkoumání obrátit ke stranic tví vůbec a k organizaci stran.
Ve všech rozsáhlejších politických svazech, to znamená takových, které přesahují dosah a okruh úkolů malých venkovských kantónu s jejich opakujícími se volbami nositelů moci, se nutností stává politický provoz jako provoz zájemců. To znamená, že poměrně malý počet zájemců zajímajících se primárně o politický život, tj. o účast na politické moci, si svobodným přesvědčováním opatří stoupence, sebe sama anebo své chráněnce představí jako kandidáty do voleb, shromáždí peněžní prostředky a vydá se na lov hlasů. Je těžko říci, jak by se bez tohoto podnikání mohly ve velkých svazech volby vůbec věcně uspořádat. Prakticky to znamená rozdělení občanů oprávněných volit na jednotlivce politicky aktívni a politicky pasívni, a poněvadž je tento rozdíl dán dobrovolně, nemůže být odstraněn žádnými opatřeními, jako je volební povinnost nebo zastoupení „podle skupin zaměstnání" či podobnými návrhy, které výslovně nebo fakticky směřují proti tomuto stavu, a tím i proti panství politiků z povolání. Vůdci a přívrženci -jakožto aktivní činitelé svobodného přesvědčování, a to jak dalších pří-
262
263
Metodologie, sociologie a politika
Politika jako povolání
vrženců, tak pasivního voličstva pro volbu vůdce, to jsou prvky nutné k životu každé strany. Různá však je jejich struktura. Například „strany" stredovekých měst, jako guelfové a ghibelini,8 byly čistě osobními družinami stoupenců Nahlédneme-Ii do „Statuto della parte Guelfa" na konfiskace statků šlechticů - tedy původně všech těch rodin, které žily rytířským způsobem, a tedy byly schopny dostat léno - a na jejich vylučování z úřadů, na jejich zbavování hlasovacího práva, na inter-lokální stranické výbory, přísně militaristické organizace a na prémie denunciantům, tak nám to připomíná bolševismus a jeho sověty s jejich přísně prověřovanou vojenskou a - především v Rusku - špiclovskou organizací, s odzbrojováním a zbavováním politických práv „buržoazie", tj. podnikatelů, obchodníků, rentiérů, duchovních, potomků dynastie, policejních agentů, i s jeho konfiskacemi. Uvědomíme-li si na jedné straně, že vojenská organizace strany guelfů byla čistě rytířským vojskem vytvořeným na základě původu a že v něm Šlechta zaujímala téměř všechna vedoucí místa, a vidíme-li zároveň na druhé straně, jak si sověty podržují vysoce odměňované podnikatele, úkolovou mzdu, taylorismus, vojenskou a dílenskou kázeň, nebo spíše jak je opět zavádějí a jak se ohlížejí po zahraničním kapitálu, jedním slovem, že tedy všechny věci, předtím potírané jako buržoázne třídní zřízení, musely být zkrátka opět přijaty, aby se stát a hospodářství vůbec udržely v chodu, a že kromě toho sověty jako hlavní nástroj své státní moci přijaly opět agenty staré „ochranky", stane se tato analogie ještě frapantnější. Nehodláme se tu však zabývat takovými organizacemi moci, nýbrž politiky z povoláni, kteří se snaží střízlivou a „pokojnou" agitací pro stranu dosáhnout moci na trhu voličských hlasů.
Také strany v našem obvyklém smyslu byly zpočátku, např. v Anglii, pouhými družinami stoupenců aristokracie. S každou, z jakéhokoli důvodu proběhnuvší změnou strany, k níž se peer rozhodl, přešli s ním zároveň na opačnou stranu všichni, kteří na něm byli závislí. Velké šlechtické rodiny a v neposlední řadě i král, měli do zákona o volební reformě9 pod patronátem spoustu volebních obvodů. Těmto šlechtickým stranám se blíží strany honorací, jak se všude rozvinuly se
8 Guelfové - podle vévody Welfa VI. papežská strana, ghibelini, strana císařská, vzniklá v Německu proti Welfum.- Pozn. překl.
' Tzv. „Bill-reforra": reforma volebního práva z roku 1867 provedená Disra-elim, která rozšířila volební právo snížením dosud požadované úrovne majetkové
vznikem moci měšťanstva. „Vzdělané a majetné" kruhy pod duchovním vedením typických intelektuálních vrstev Západu se členily, dílem podle třídních zájmů, dílem podle rodinné tradice a dílem čistě ideologicky ve strany, které tyto kruhy ovládaly. Duchovní, učitelé, profesoři, advokáti, lékaři, lékárníci, zámožní zemědělci, továrníci - v Anglii celá vrstva, která se počítá k gentlemanům - utvořili zpočátku příležitostné svazy, popřípadě místní politické kluby; v neklidných dobách se k nim hlásilo také maloměšťanstvo, příležitostně i proletariát, pokud mu vyrostli vůdci, kteří však zpravidla nepocházeli z jeho středu. V tomto stadiu ještě na venkově vůbec nevznikaly interlokálně organizované strany jako trvalé svazy. Spojení udržovali jen členové parlamentu; pro jmenování kandidátů byly rozhodující místní honorace. Programy vznikaly zčásti prostřednictvím volebních provolání kandidátů, zčásti na základě sjezdů honorací nebo stranických usnesení v parlamentě. Vedení klubů nebo - kde tyto (většinou) chyběly - neformálního provozu politiky se dálo cestou neúřední nebo mělo charakter zcela neformálního politického provozu prostřednictvím několika málo lidí, kteří se o to v normálních dobách trvale zajímají. Placeným politikem z povolání je jen žurnalista, jen novinový podnik je nepřetržitý politický provoz vůbec. Kromě toho jsou tu jen parlamentní zasedání. Poslanci aparlamentní vůdci stran sice vědí, na které místní honorace se obrátit, když se zdá žádoucí nějaká politická akce. Avšak stranické organizace s mírnými členskými příspěvky, periodickými schůzemi a veřejnými shromážděními, kde poslanec podává zprávu o činnosti, existují trvale jen ve velkých městech. Život se rozproudí jen v době voleb.
Zájem poslanců na interlokálních volebních kompromisech a na průbojnosti jednotných, širokými kruhy celé země uznaných programech a jednotné agitaci v zemi vůbec tvoří hnací sílu stále těsnější stranické semknutosti. Ale i když místní stranické spolky existují také ve středně velkých městech a vedle toho je po celé zemi rozprostřena i síť stranických „důvěrníků", s nimiž je člen centrální parlamentní strany jako vedoucí ústředního stranického byra v trvalém písemném styku, zůstává tím nezměněn charakter stranického aparátu jako svazku honorací. Placení úředníci mimo ústřední byra ještě chybějí, jde vesměs o „vážené" lidi, kteří pro čest, již se i jinak těší, vedou místní
a přenesením některých původně 53 městských mandátů na lidnatý venkov, - Pozn. pfeW.
264
265
7
Metodologie, sociologie a politika
spolky. Vedle politické „honorace", která se už jednou do parlamentu dostala, mají vliv také tito příslušníci honorace mimoparlamentní. Duchovní stravu pro tisk i místní schůze ovšem zaopatřuje rostoucí měrou stranická korespondence vydávaná stranou. Pravidelné členské příspěvky se stávají nepostradatelnými; část musí sloužit jako úhrada na vydání ústředí. V tomto stadiu se nacházela ještě před nedlouhou dobou většina německých stranických organizací. Ve Francii dokonce ještě převládalo částečně první stadium: zcela labilní semknutí poslanců a na venkově malý počet místních honorací, programy vytyčované kandidáty nebo jejich ochránci a v jednotlivých případech až při agitaci, i když se víceméně opírají o usnesení a program poslanců. Tento systém byl prolomen teprve částečně. Počet politiků z povolání byl přitom nepatrný a skládal se v podstatě z volených poslanců, z několika málo zaměstnanců ústředí, z novinářů a - ve Francii - nakonec i z oněch karieristu, kteří se nacházeli v nějakém „politickém úřadě" nebo se momentálně něčeho takového dožadovali. Politika byla většinou vedlejším povoláním. Také počet ministerských křesel obsadi-telných poslanci byl velice omezen, ale rovněž i počet kandidátů do voleb, kteří museli mít charakter honorace.
Avšak počet těch, kteří byli nepřímo, především hmotně zainteresováni na politickém provozu, byl veliký. Neboť všechna opatření ministerstev a především všechna vyřizování personálních záležitostí probíhala za spolupůsobení otázky jejich vlivu na volební šance, a existovala snaha vyřizovat nejrozličnější žádosti prostřednictvím místního poslance, kterého ministr, náležel-li tento poslanec k jeho většině - o což proto usiloval každý - musel chtě nechtě vyslechnout Každý jednotlivý poslanec měl pod patronátem úřad svého volebního obvodu a vůbec všechny druhy patronace nad jeho záležitostmi a aby byl znovu zvolen, udržoval ve vlastním zájmu spojení s místní honorací.
Proti tomuto idylickému stavu panství kruhů místní honorace a pře-' devším poslanců se nyní ostře staví nejmodemější formy stranické organizace. Jsou to děti demokracie, hromadného volebního práva, potřeby masové agitace a organizace mas, vývoje krajní jednoty vedení a nejpřisnější disciplíny. Přestává vláda honorace a řízení poslancem. „Politici z povolání" mimo parlament přebírají do svých rukou politický provoz. Buď jako „podnikatelé" - jakými byli de facto americký „boss" a též anglický „election agent" -, nebo jaRo pevně placení úředníci. Formálně tu dochází k dalekosáhlé demokratizaci. Závazné
Politika jako povoláni
programy už nesestavuje parlamentní frakce a jmenování kandidátů už nemají v rukou místní honorace, nýbrž kandidáty volí shromáždění organizovaných členů strany a deleguje své zástupce do shromáždění vyššího řádu, jichž má být až po všeobecný „sjezd strany" pokud možno několik. Ve skutečnosti je ale moc přirozeně v rukou těch, kteří svou práci v politickém provozu vykonávají trvale, nebo těch, na nichž je chod provozu finančně nebo osobně závislý - jako třeba na mecenáších nebo vůdcích silných politických zájmových klubů (Tammany-Hall).10 Rozhodující je, aby celý lidský aparát - „mašinérie", jak jej výstižně nazývají v anglosaských zemích -, nebo spíše ti, kteří jej řídí, dovedl udržet v šachu poslance a byl s to jim vnutit do značné míry svou vůli. A to má zvláštní význam pro výběr vedení strany. Vůdcem je jen ten, kterého tato mašinérie poslouchá, a to i přes hlavu parlamentu. Jinými 1 slovy: vytváření takových mašinérií znamená, že nastala doba plebis- ' citní demokracie.
Straničtí stoupenci, především straničtí úředníci a podnikatelé^sa- *] mozřejmě od vítězství svého vůdce očekávají osobní odměnu, ať už úřady nebo jiné výhody. Od něho, ne od jednotlivých poslanců nebo jen od nich, a to je rozhodující. Především očekávají, že demagogické působení vůdčí osobnosti ve volebním boji přivede straně hlasy a mandáty, tím získá moc a co nejvíc rozšíří Šance přívrženců strany, že pro sebe dosáhnou kýžené odměny. A ideální povahu má pak zadostiučinění, že se pracuje s důvěřivou osobní oddaností pro člověka, a ne jen pro abstraktní program strany sestávající z průměrností: to je „charismatický" prvek každého vůdcovství - jedna z jeho pružin.
Tato forma se prosadila různou měrou a v trvalém latentním boji s místními honoracemi bojujícími o svůj vliv, a s poslanci. Nejprve v občanských stranách ve Spojených státech, pak zejména v německé sociálnědemokratické straně. Dochází ke stálým zvratům, není-li tu žádný všeobecně uznávaný vůdce, a i když tu je, musí dělat ústupky všeho druhu ješitnosti i zainteresovanosti stranické honorace. Ale pře-
"> Klub „Tammany-Hall" vznikl na konci 18. století (1789) v New Yorku původní jako dobroCinná organizace, která své jméno odvozovala od indiánského náíelnika Tammaneda. Klub se stal později jednou z nejsilnéjäích a zároveň nej-korupčnějšich organizací demokratické strany ve městě a bývá uvádSn jako přiklad neblahého prosazováni Čistí osobních a partikulárních zájmů stranickopolitickou cestou. ~Pozn.překI.
266
267
Metodologie, sociologie a politika
devším i mašinérie může upadnout pod vládu stranických úředníků, v jejichž rukou spočívá pravidelná práce. Podle názoru mnohých sociálně demokratických kruhů jejich strana tomuto „zbyrokratizování" propadla. Avšak „úředníci" se poměrně snadno podrobují demagogicky silně působící vůdčí osobnosti: jejich materiální i ideální zájmy jsou přece těsně spjaty s nadějí na získání stranické moci jeho prostřednictvím, a práce pro vůdce dává sama o sobě větší vnitřní uspokojení. Mnohem obtížnější je vzestup vůdců tam, kde-takjako v občanských stranách - mají na stranu většinou vliv vedle úředníků také „honorace". Neboť ty si „svůj život" ideálně „utvářejí" na nejrůznějších postech představenstev nebo výborů, které zabírají. Jejich jednání určuje re-sentiment vůči demagogovi, který je pro ně homo novus, přesvědčení o převaze stranickopoli tické „zkušenosti" - a ona také skutečně značně významná je - a ideologická obava před zničením starých tradic strany. A ve straně za sebou mají všechny staromilské živly. Především venkovský, ale i maloměstský volič hledá jméno z řad místní honorace, které je mu již dávno dobře známé, a nedůvěřuje neznámému člověku. Bude ovšem jeho neochvějným stoupencem, až jednou bude mít úspěch. Povšimněme si tedy několika hlavních příkladů tohoto zápolení dvou strukturních forem, a jmenovitě vzestupu plebiscitní formy, kterou vylíčil Ostrogorski."
Nejdříve Anglie, Tam byla stranická organizace do roku 1868 téměř čistě organizací honorací. „Toryové"12 se na venkově opírali například o anglikánské faráře, vedle toho většinou o učitele a hlavně o velkostatkáře příslušného hrabství, „whigové" většinou o takové lidi jako nonkonformistické13 kazatele (kde nějací byli), o poštmist-
11 Weber zde mina mysli pravděpodobní jeho práci „£a Démocratie et les par-tis politiques" (Calmann-Levy, Paris, 1903, II. vyd. 1912), v jeho době uznávanou zejména pro vylíčení stranických dějin a poměrů v Anglii a USA. - Pozn. pfekl.
12 „Toryové" (tehdy přibližně konzervativci) a „whigové" (liberálové) jako klasické parlamentní strany vznikly již v době prvních Stuartovců a v parlamentě se objevily za Karla II. Původně byli „toryové" stoupenci irských katolických povstalců, později byli stranou dvora a hájili panovnickou moc proti „whigům", reprezentujícím zájmy na „pokrokových" reformách. - Pozn. překl.
13 Jako „nonkonfromisté" byli v Anglii označováni všechny protestantské sekty, existující vedle statní anglikánské církve. - Poz. překl.
Politika jako povoláni
ry, kováře, krejčí, provazníky, tedy o takové řemeslníky, kteří mohli mít politický vliv, protože nejvíce přicházejí do styku s lidmi. Ve městech se strany odlišovaly dílem podle ekonomických, dílem podle náboženských nebo prostě podle stranických názorů tradovaných v rodině. Avšak nositeli politické organizace byly vždy honorace. Nad nimi se vznášel parlament a strany s kabinetem a „leaderem", který byl předsedou ministerské rady nebo opozice. Tento „leader" měl vedle sebe nej důležitější osobnost politika z povolání z celé stranické organizace, jíž byl „dozorce" (whip). V jeho rukou byla patronace úřadů a na něho se tedy měli obracet uchazeči o místa; jednal o nich s poslanci jednotlivých volebních obvodů. V obvodech se pomalu začala vyvíjet vrstva politiků z povolání tím, že byli získáváni místní agenti, kteří byli zpočátku neplacení a odpovídalo jim asi tak postavení našich „důvěrníků". Vedle toho ale vznikla pro volební obvody postava kapitalistického podnikatele, tzv. „election agent", jehož existence byla v anglickém moderním zákonodárství nepostradatelná pro zajištění čistoty voleb. Toto zákonodárství se pokoušelo kontrolovat volební náklady a čelit moci peněz tím, že zavazovalo kandidáta, aby ohlásil, kolik jej stály volby: neboť kandidát - mnohem více, než jak tomu bylo také u nás - kromě toho, že namáhal svůj hlas, měl i to potěšení, že musel vytáhnout peněženku. „Election agent" si od něho nechával platit paušální Částku, přičemž obyčejně udělal dobrý obchod. Při rozdělení moci mezi „leadra" a stranickou honoraci, v parlamentě i na venkově, měl v Anglii odjakživa velmi významné postavení, což bylo nutné proto, aby bylo možno vést velkorysou, a přitom stálou politiku. Přesto však byl vliv parlamentních činitelů i stranické honorace stále ještě značný.
Stará stranická organizace tedy byla asi tak napůl hospodářstvím honorací, napůl už podnikem zaměstnanců a podnikatelů. Od roku 1868 se však vytvářel systém „Caucus",14 nejdříve pro místní volby v Birminghamu, pak v celé zemi. Do života tento systém uvedli
H Caucus je původní označení jednoho politického klubu v Bostonu, založeného už v 18. století, který na svých tajných zasedáních jmenoval kandidáty na nejvySSi úřednická místa. Později se tak označuje ten druh stranických zasedání, které byly věnovány volbám a zvláStČ nominacím a kandidaturám státních či lokálních politiků. Tento systém výběru politiků byl později zpevněn tzv. primárními volbami. - Pozn. překl.
268
269
r
4
Metodologie, sociologie a politika
V, jeden nonkonformistický farář a především Joseph Chamberlain.™ Podnětem byla demokratizace volebního práva. Aby byly získány masy, bylo nutné uvést do pohybu obrovský aparát demokraticky vyhlížejících sejikjipení, v každé čtvrti ustavit volební spolek, udržet v chodu provoz a všechno důsledně byrokratizovat. Přibylo zaměstnaných placených úředníků z místních volebních výborů, v nichž bylo brzy organizováno na 10 procent voličů, a objevili se volení zprostředkovatelé s kooptačním právem jako formální nositelé stranické politiky. Hnací silou byly místní kruhy zainteresované především na komunální politice, která je všude zdrojem nejtučnějších hmotných šancí, a ty přinesly na prvním místě finanční prostředky. Tato nově vznikající mašinérie už nebyla řízená parlamentáraě a musela brzy svádět boje s dosavadními držiteli moci, především s „whipy", ale proto, že se opírala o místní zájemce, obstála v boji natolik vítězně, že se „whipové" museli připojit a dohodnout se s ní. Výsledkem byla centralizace veškeré moci v rukou několika osob a nakonec jedince, který stál v čele strany. V liberální straně se celý systém ujal v souvislosti s Gladstonoyým16 nástupem k moci. Co této mašinérii dopomohlo tak rychle k vítězství nad honoracemi, bylo to, čím fascinovala Gladstonova „velká" demagogie; pevná víra mas v etický obsah jeho politiky a především v etický charakter jeho osobnosti. V politice se objevil césaristicko-plebiscitní prvek, na scénu vstoupil diktátor volebního bojiště. To se projevilo velmi brzy. Roku 1877 se uplatnil „Caucus" po prvé při státních volbách. Se skvělým výsledkem, jímž byl Disraeliho*1 pád uprostřed jeho velkých úspěchů. Roku 1886 byla mašinérie už tak dokonale cha-
15 Joseph Chamberlain (1836-1914), britský státník se stal známým také jako hlasatel anglického imperialismu. Pro nesouhlas s Gladstonem v otázce irského parlamentu a pozemkového zákona ho po roce 1876 opustil a stal se vůdcem libe-ralistických unionistů. - Pozn. překl.
'« W. E. Gladstone (1809-1898), pôvodné konzervativec, později slavný vůdce anglických „liberálů" a politický protihráč Disraeliho. Byl čtyřikrát ministerským předsedou a dvakrát ministrem financi (lordem kancléřem pokladu). - Pozn. pfekl.
17 Benjamin Disraeli, pozdější lord Beaconsfield (1804-1881), spisovatel, finančník a později vůdce konzervativní strany, první britský ministerský předseda židovského původu. - Pozn. pfekl.
Politika jako povoláni
rismaticky orientovaná na osobnost, Že - když se rozvířila otázka „Home-rule"18 - se nikdo v celém aparáte nezeptal: „Stojíme věcně na Gladstonově pozici?", nýbrž všichni dali prostě na jeho slova prohlásili: „Co on činí, budeme následovat!" A nechali tak na holičkách svého vlastního tvůrce Chamberlaina.
Celá tato mašinérie vyžadovala značný personální aparát. V Anglii žije asi 2000 osob stále přímo ze stranické politiky. Mnohem větší počet je ovšem těch, kteří se v politice „honí za posty" anebo vystupují jako političtí interesenti, zvláště v rámci obecní politiky. Vedle ekonomických vyhlídek se schopným politikům nabízí šance, aby ukojili svou ješitnost a stali se smírčími soudci, nebo dokonce poslanci, což je přirozeně nej vyšší metou (normální) ctižádosti, a lidé, kteří mají dobrou výchovu a chování, kteří jsou „gentlemani", toho také dosáhnou. To nejvyšší, co kynulo zvláště velkým mecenášům - finance stran jsou asi z 50 % hrazeny dary nejmenovaných dárců -, byla hodnost „peera", člena Homi sněmovny.
Jaký byl efekt celého systému? To, že dnes angličtí parlamentári s výjimkou několika Členů kabinetu (a několika podivínů) normálně nejsou ničím než dobře disciplinovaným stádem. U nás v Říšském sněmu se aspoň vyřizováním soukromé korespondence předstíralo, že se vyvíjí činnost pro blaho země. Taková gesta se v Anglii nevyžadují; povinností člena parlamentu je pouze hlasovat a nedopustit se zrady na straně, musí se také objevit, když parlamentní úředníci zavolají, aby udělal, co přikazuje buď kabinet, nebo leader opozice. „Caucus" -mašinérie je na venkově, je-li tu silný vůdce, skoro bez názoru a zcela v rukou lídra. Plebiscitní diktátor, který za sebou táhne masy pomocí „mašinérie", tak fakticky stojí nad parlamentem a poslanci jsou pro něj jen politickými obročníky, nacházejícími se v jeho družině.
Jak se tedy toto vedení vybírá? Především, na základě jakých schopností? Kromě volních kvalit, které rozhodují všude na světě, je přirozeně rozhodující moc demagogické řeči. Její způsob se změnil od dob, kdy se - jako u Cobdena - obracela k rozumu, po Gladstona, který byl technikem zdánlivě střízlivého způsobu „nechat mluvit fakta", až po současnost, kdy jsou masy manipulovány prostředky užívanými
18
„Home-nile" (domácí vláda) - požadavek irských autonomistů na vlastní parlament, který byl po velkých boj ich uskutečněn až po Prvni světové válce. -Pozn. překl.
270
271
Metodologie, sociologie a politika
Politika jako povoláni
mnohdy čistě emocionálně, jak to dělá také Armáda spásy. Tento stav asi smíme nazvat „diktaturou spočívající na využívání emocionality mas". To ale umožňuje v anglickém parlamentu velmi rozvinutý systém práce v komisích a nutí také každého politika, který reflektuje na účast ve vedení, aby v nich spolupracova/. Všichni významní ministři posledních desetiletí touto velmi reálnou a účinnou školou práce prošli, a praxe podávání zpráv i veřejné kritiky na těchto poradách způsobuje, že tato škola znamená skutečný výběr a vyřadí každého pouhého demagoga.
Tak je tomu v Anglii. Avšak tamější systém „caucus" byl j en slabou formou ve srovnání s americkou organizací stran, která uplatnila ple-biscitní princip zvlášť záhy a ve zvlášť čisté formě. Amerika měla být podle Washingtonova ideálu společenstvím spravovaným „gentlemany". Gentleman byl tehdy i za oceánem pozemkovým vlastníkem nebo mužem s vysokoškolským vzděláním. Tak tomu také nejprve bylo. Když se tvořily strany, členové sněmovny reprezentantů si zpočátku nárokovali být jejich vůdci, jako tomu bylo v Anglii za vlády honorací. Stranická organizace byla zcela volná. To trvalo do r. 1824. V mnohých obcích — které také zde byly prvními místy moderního vývoje -vznikala stranická mašinérie už před dvacátými léty. Ale teprve volba kandidáta západních sedláků Andrewa Jacksona19 za presidenta učinila konec starým tradicím. Řízení stran vedoucími funkcionáři Kongresu formálně skončilo záhy po roce 1840, když z politického života odešli velcí kongresmani Calhoun a Webster, neboť parlament oproti stranické mašinérii ztratil na venkově skoro veškerou moc. Že se plebiscitní „mašinérie" vyvinula v Americe tak záhy, mělo svůj důvod v tom, že tam a pouze tam byl hlavou exekutivy a - o což se jedná - šéfem patronace nad úřady president volený plebiscitem, a že ten je v důsledku „dělby moci" ve výkonu svého úřadu na parlamentu téměř nezávislý. Opravdová kořist úřednických obročí kynula tedy jako odměna za vítězství právě při presidentské volbě. Z toho vyvodil důsledky Andrew Jackson, který pak zcela systematicky povýšil na princip tzv. „spoils systém".
Co tento „spoils systém", tj. poskytnutí všech ústředních spolkových úřadů stoupencům vítězného kandidáta, znamená pro dnešní
19 Andrew Jackson (1829-1837) - Pozn. vyd.
272
tvorbu stran? Znamená, že vzájemně proti sobě stojí zcela bezideové strany, které jako čistě kariéristické organizace mění své programy pro jednotlivý volební boj s ohledem na Šance získání hlasů, a to v takové míře, jak se s tím přes všechny analogie nikde jinde nesetkáme. Tyto strany jsou totiž úplně a výhradně střiženy pro volební boj důležitý pro patronát nad úřady: pro boj o presidentský úřad Unie a guvemér-ská místa v jejích jednotlivých státech. Programy a kandidáti se určují na „national conventions" stran bez intervence poslanců — tedy na sjezdech stran, které jsou obesílány formálně velmi demokraticky ze shromážděni delegátů, kteří sami svůj mandát dostali v „primářkách" na schůzích prostých voličů strany. Už v „primářkách" jsou voleni delegáti podle jména kandidáta na hlavu státu; o „nominaci" zuří uvnitř jednotlivých stran nejrozhořčenější boj. V rukou presidenta spočívá přece 300 000 až 400 000 jmenování úředníků, o nichž rozhoduje jen on, pouze za přispění senátorů z jednotlivých států. Senátoři jsou tudíž mocnými politiky. Naproti tomu Sněmovna reprezentantů je politicky poměrně dost bezmocná, poněvadž nemá patronáty nad úřady, a ministři, kteří jsou pouhými pomocníky presidenta, lidem legitimovaného proti každému, a tedy také proti parlamentu, mohou spravovat svůj úřad nezávisle na důvěře nebo nedůvěře Sněmovny reprezentantů: i to je důsledek „dělby moci".
„Spoils systém", který se o to opírá, byl v Americe technicky umožněn tím, že mládí americké kultury mohlo snést hospodaření naprostých diletantů. Neboť oněch 300 000 - 400 000 straníků jako svou kvalifikaci mohlo uvést pouze skutečnost, že své straně prokázali dobré služby. Tento stav nemohl samozřejmě existovat bez obrovských zlořádů: korupce a nevídaného plýtvání, jež mohla unést pouze země s ještě neomezenými ekonomickými možnostmi.
Onou postavou, která se nyní s tímto systémem plebiscitní stranické mašinérie objevuje na scéně, je „boss". Co je boss? Politický kapitalistický podnikatel, který na svůj účet a na vlastní nebezpečí opatřuje volební hlasy. Své první vztahy mohl navázat jako právní zástupce nebo krčmář či jako majitel podobného podniku nebo třeba jako věřitel. Z toho místa spřádá dále své nitky, až je s to, .kontrolovat" určitý počet hlasů. Pokud to dotáhl tak daleko, naváže spojení se sousedním bossem, horlivostí, obratností a především diskrétností upoutá pozornost těch, kteří to ve své kariéře už přivedli dál, a pak vystoupí. Boss je pro organizaci strany nepostradatelný. Ta je centralizována
273
-
Metodologie, sociologie a politika
v jeho rukou a on podstatnou měrou obstarává prostředky. Jak k nim přijde? Částečně jsou to členské příspěvky; především však čerpá ze zdanění platů těch úředníků, kteří se jeho prostřednictvím a pomocí jeho strany dostali do úřadu. Pak také z úplatků a ze spropitného. Kdo chce beztrestně přestoupit některý z četných zákonů, potřebuje, aby bossové zamhouřili oko, a musí jim zaplatit. Jinak mu určitě vzniknou nepříjemnosti. Ale tím potřebný provozní kapitál ještě zaopatřen nem. Boss je nepostradatelný jako přímý příjemce peněz od velkých finančních magnátů. Ti by peníze na volební účely vůbec nesvěřili žádnému placenému zaměstnanci strany nebo člověku, který musí veřejně skládat účty. Boss je se svou vychytralou diskrétností v otázkách peněz samozřejmě mužem těch kapitalistických kruhů, které volby financuji. Typický boss je absolutně střízlivý člověk. Nebaží po společenské cti: „profesionálem" se v „dobré společnosti" pohrdá. Hledá pouze moc, moc jako zdroj peněz, ale také jen pro ni samu. Pracuje v pozadí, tím se liší od anglického „leadera". Neuslyšíte ho veřejně mluvit; navrhuje řečníkům, co mají účelným způsobem říci, on sám ale mlčí. Zpravidla nepřijme žádný úřad, kromě funkce senátora v Unii. Poněvadž senátoři jsou podle ústavy účastni na obsazování úřadů, sedí vedoucí bossové často v této instituci osobně. Úřady se rozdílejí především podle služeb pro stranu, ale mnohdy byl úřad přiklepnut také za peněžní nabídku a pro jednotlivé úřady existovaly určité taxy; jde o systém prodávání úřadů, jak jej přece opakovaně znaly také monarchie 17. a 18. století včetně církevního státu.
Boss nemá žádné pevné politické „zásady", je úplně bez názoru apouze se ptá: Co přitáhne hlasy? Nezřídkaje dost špatně vychovaným mužem. Ale ve svém soukromém životě obvykle žije řádně a korektně. Pouze se svou politickou etikou přirozeně přizpůsobil už jednou dané průměrné etice politického jednání, jako by to asi udělali mnozí z nás v době (válečného) křečkování v oblastí etiky ekonomické. Že se jím jako „profesionálem", jako politikem z povolám společensky pohrdá, na tom mu nesejde. Ze on sám se nedostane do vysokých úřadů Unie a ani se dostat nechce, to má svou přednost, neboť nezřídka, jestliže si od toho boss slibuje volební přitažlivost, se pak kandidáty mohou stát vzdělanci stojící mimo stranu a vynikající osobnosti, a ne stále znovu staré stranické honorace, jako je tomu u nás. Právě struktura těchto bezzásadových stran s jejich společensky opovrhovanými mocipány proto dopomohla k presidentství znamenitým mužům, kteří by u nás
Politika jako povoláni
nikdy nevynikli. Ovšem proti outsiderovi, který by mohl nebezpečně ohrozit jejich peněžní a mocenské zdroje, se bossové vzepřou. Ale v konkurenčním boji o přízeň voličů museli nejednou akceptovat takové kandidáty, kteří byli známi jako nepřátelé korupce.
Zde se tedy jedná o silně kapitalistický, shora dolů důkladně pro-organizovaný stranický provoz, opírající se také o velice pevné, na způsob řádů organizované kluby, které po způsobu Tammany Hall usilují o dosažení zisku prostřednictvím politického ovládnutí především komunálních správ, důležitého objektu vykořisťování. Tato struktura života stran se stala možnou v důsledku vysokého stupně rozvoje demokracie Spojených států jako „Nového světa". Uvedená souvislost ovšem zapříčiňuje, že tento systém pozvolna odumírá. Americe už nemohou vládnout jen diletanti. Američtí dělníci ještě před 15 lety20 na otázku, proč trpí vládu politiků, odpovídali: „Máme raději za úředníky takové lidi, jimiž pohrdáme, než jako u vás kastu úředníků, která by pohrdala námi." To bylo staré stanovisko americké „demokracie": socialisté už tehdy smýšleli úplně jinak. Tento stav už nebylo možné déle snášet. Diletantská správa už nestačí a Civil Service Reform zřizuje ve stále větším počtu doživotní místa s penzijním zajištěním, a tak způsobuje, že se do úřadů dostávají na universitě školení úředníci, právě tak neúplatní a zdatní, jako jsou naši. Zhruba 100 000 úřadů už není objektem pro kořist v jednom volebním období, nýbrž mají zajištěnou penzi a jsou vázány na prokázání kvalifikace. To bude pomalu zatlačovat „spoils systém" a snad se pak přetvoří způsob vedení stran; jenže ještě nevíme jak.
V Německu byly až dosud rozhodující podmínky politického provozu v podstatě tyto: Za prvé bezmocnost parlamentů. Důsledkem toho bylo, že v nich trvale nezůstal žádný člověk, který by měl vůdcov-ské kvality. Dejme tomu, že by někdo do parlamentu chtěl - co tam mohl dělat? Když se uvolnilo kancelářské místo, mohlo se příslušnému správnímu šéfovi říci: Mám ve svém volebním obvodu velice zdatného člověka, ten by se vám hodil, přijměte jej. Což bylo také ochotně provedeno. To ale bylo asi tak všechno, čeho mohl německý poslanec dosáhnout pro uspokojení svého mocenského instinktu, pokud vůbec nějaký měl. K tomu přistupoval, a tento druhý moment podmiňoval
20 1904-Pozn.překl.
274
275
Metodologie, sociologie a politika
Politika jako povoláni
/
onen první, nesmírný význam vzdělaného odborného úřednictva v Německu. V tom jsme byli prvními na světě. Tento význam s sebou nesl, že si toto odborné úřednictvo pro sebe nárokovalo nejen odborná úřednická místa, nýbrž také ministerská křesla. Bylo to v bavorském zemském sněmu, kde bylo minulý rok v diskusi o parlamentarizaci řečeno: Nadaní lidé už nebudou vstupovat na úřednickou dráhu, posadíme-li do ministerstev poslance. Úřednická správa se kromě toho tímto způsobem systematicky vymykala takovému druhu kontroly, jakou představují anglické rozpravy ve výborech, a znemožnila parlamentům, nehledě na několik málo výjimek, aby z jejich středu vyrostli skutečně schopní šéfové správy.
Za třetí jsme v Německu, na rozdíl od Ameriky, měli strany ideové, které přinejmenším se subjektivně dobrou vůlí tvrdily, že jejich členové zastávají „světový názor". Dvě nejdůležitějŠí z těchto stran: jednak Centrum,21 jednak sociální demokracie, byly rozenými stranami menšinovými, a to na základě svých vlastních úmyslů. Vedoucí říšské kruhy Centra se nikdy netajily tím, že jsou proti parlamentaris-mu, protože se obávají, Že se octnou v menšině, a že by jim tak bylo ztíženo tlačit na vládu jako dosud při umísťování lidí shánějících místa. Sociální demokracie byla zásadní stranou menšiny a brzdou parlamen-tarizace, poněvadž se nechtěla poskvrnit daným politicko-buržoazním pořádkem. Skutečnost, že se obě tyto strany před parlamentarismem uzavíraly, tento systém znemožňovala.
Co se přitom stalo s německými politiky z povolání? Neměli žádnou moc, žádnou odpovědnost, mohli hrát jen dost subaltemí úlohu honorací a v důsledku toho byli donedávna ovládáni zcela typickými cechovními instinkty. V kruzích těchto honorací, které si ze svého malého postu udělali svůj život, byl nemožný postup člověka, který by nebyl jako oni. Z každé strany, samozřejmě nevyjímaje sociální demokracii, bych mohl uvést četná jména, znamenající tragédie na politické dráze, poněvadž dotyčný měl vůdcovské kvality, a právě proto ho honorace nemohly vystát. Touto cestou vývoje k cechu honorací šly všechny naše strany. BebeP2 např. byl ještě vůdcem, vyznačujícím
se temperamentem a skvělým charakterem, jakkoli byl jeho intelekt skromný. To, že byl mučedníkem, že nikdy nezklamal důvěru mas (v jejich očích), mělo za následek, že masy za ním šly a že v sociálnědemokratické straně nebylo moci, která by mohla proti němu vážně vystoupit. Po jeho smrti byl konec a začala vláda úředníků. Nahoru šli odborářští úředníci, straničtí sekretáři a novináři, stranu ovládly úřednické instinkty, úřednictvo, o němž - ve srovnání s poměry v jiných zemích, zvláště když pomyslíme na často úplatné odborářské úředníky v Americe - lze říci, že je vysoce počestné. Avšak důsledky vlády úředníků, jimiž jsme se zabývali dříve, nastaly i v této straně.
Občanské strany byly od osmdesátých let zcela cechy honorací. Příležitostně sice strany musely pro reklamní účely přitáhnout mimostranickou inteligenci, aby mohly říci: „máme ta a ta jména". Co možná se však vyhýbaly tomu, aby je kandidovaly ve volbách, a stalo se to jen tam, kde to bylo nevyhnutelné a když si to někdo jinak nenechal líbit.
V parlamentu vládl stejný duch. Naše parlamentní strany byly a jsou cechy. Každá řeč, která se pronáší v plénu říšského sněmu, je předem zcenzurována stranou. To prozrazuje jejich neslýchaná nudnost. Jen ten, kdo je jako řečník ohlášen, může dostat slovo. Silnější protiklad k anglické, ale také - ze zcela protichůdných důvodů - k francouzské kultivovanosti si sotva dovedeme představit.
V důsledku mohutného zhroucení, jemuž se obvykle říká revoluce, nyní probíhá jakási změna. Snad, není to jisté. Nejdříve se vynořily počátky nového druhu stranických aparátů. Za prvé amatérské aparáty zvláště často zastupované studenty různých vysokých škol, které řeknou muži, jemuž přičítají vůdcovské kvality: Máme pro vás nutnou práci, proveďte ji. Za druhé obchodnické aparáty. Stávalo se, že lidé přišli k mužům, jimž připisovali vůdcovské kvality, a nabízeli se, že za pevně stanovené částky za každý volební hlas převezmou jejich nábor. - Kdybyste se mne poctivě zeptali, který z obou těchto aparátů bych z čistě technicko-politických hledisek pokládal za spolehlivější, tak bych dal myslím přednost tomu druhému. Avšak oba byly bubliny, které splaskly tak rychle, jak se objevily. Existující aparáty se pře-
21 „Deutsche Zentrumpartei" - strana německých katolíků, vzniklá v sedmdesátých letech devatenáctého století, v doba Bismarckova tzv. „kulturního boje proti katolické církvi" a nazvaná podle své klasicky středové pozice v parlamentu.
22 August F. Bebel (1840-1913), původně dělník, pak předseda „Svazu ně-
meckých dělnických spolků", v sociální demokracii platil za odpůrce anarchismu a také stoupenců intelektuálskeho Ferdinanda Lassala. Do Češtiny byla přeložena jeho průkopnická kniha Žena a socialismus. - Pozn. překl.
276
277
Metodologie, sociologie a politika
Politika jako povolám
skupily, pracovaly ale dále. Tyto jevy byly jen symptomem toho, že by se nové aparáty snad přizpůsobily, jen kdyby tu byli - vůdci. Ale už technická zvláštnost poměrného volebního práva vylučovala, aby vyrostli. Vzniklo několik diktátorů z ulice, ale zase zmizeli. Ale pouze stoupenci pouliční diktatury se zorganizovali s pevnou disciplínou: odtud moc těchto mizejících menšin.
Připustíme-li, že se to změnilo, pak si tedy, na základě toho, co bylo řečeno dříve, musíme ujasnit, že podmínkou vedení stran prostřednictvím plebiscitních vůdců je „Entseelung" jeho přívrženců, nebo, jak by se také dalo říci, jejich duchovní proletarizace. Aby byli pro vůdce užiteční jako aparát, musejí slepě poslouchat, být mašinérií v americkém smyslu, nerušenou ješitností honorace a pretencemi na vlastní názor. Lincolnova13 volba byla umožněna jen pro tento charakter organizace strany, a - jak už jsme zmiňovali - totéž se týká i „caucusu" při kandidatuře Gladstonově. Právě to je cena, jíž se platí za to, že řízení strany mají v rukou vůdci. Ale máme na vybranou pouze mezi demokracií s vůdci a „mašinérií", a demokracií bez vůdců, tj. panstvím „politiků z povolání", kteří nejsou povoláni, kteří jsou bez vnitřních charismatických kvalit, jež právě dělají vůdce. A to pak znamená panství určité „kliky", jak to obyčejně označovala někdejší stranická fronta. Prozatím nemáme v Německu nic jiného. A pro budoucnost budou pro politiky z povolání příznivé podmínky i nadále, alespoň v Říši, a to už tím, že se asi obnoví Spolková rada, což omezí nutně moc Říšského sněmu, a tím jeho význam jako místa pro výběr vůdců. Poměrné volební právo, jak se nyní utváří, se stává typickým projevem demokracie bez vůdců, a nejen proto, že zvýhodňuje „kuhhandl" honorací ohledně jejich umísťování, nýbrž také proto, že zájmovým svazům dává napříště možnost, aby si vynutily kandidování svých úředníků, a tak vytvářely nepolitický parlament, v němž nebude místa pro pravé vůdcovství. Jediným ventilem pro potřebu vůdcovství by mohl být říšský president, bude-li volen ple-biscitem, nikoli parlamentem. Vůdcovství by mohlo vznikat a tříbit se podle toho, jak se kdo osvědčil v práci, především tehdy, kdyby se ve velkých komunitách, jako ve Spojených státech všude tam, kde
23 Abraham Lincoln, jeden z nejslavnčjSích amerických presidentů. V odvetu za porážku Konfederace zastřelený 14.4.1865 v lóži Fordova divadla ve Washingtonu. - Pozn. pfekl.
278
bylo třeba vážně bojovat proti korupci a kde by se s právem samostatně si sestavovat své úřady na scéně objevil plebiscitní diktátor města. To vyžaduje, aby stranická organizace byla tomuto způsobu voleb uzpůsobena. Ale naprosto maloměšťácký odpor k vůdcům ve všech stranách, především v sociální demokracii, zatím nechává v temnotě budoucí způsob utváření stran, a tak i všechny tyto Šance.
Dnes proto vůbec ještě nelze získat přehled o tom, jak se navenek bude utvářet provoz politiky jako „povolání", a to tím méně, že nevíme, kterým směrem se otevřou pro politicky nadané občany vyhlídky na to, že budou postaveni před uspokojivou politickou úlohu. Pro toho, kdo je pro své majetkové poměry nucen žít „z" politiky, bude snad vždycky jako typicky přímá cesta připadat v úvahu alternativa žurnalismu nebo post stranického úředníka, nebo může volit některou ze zájmových reprezentací: odbory, obchodní komory, zemědělské komory, dělnické komory, svaz zaměstnavatelů atd., anebo vhodné misto komunální. O vnější stránce se nedá říci nic jiného než to, že úředník strany nese stejně jako žurnalista ódiura „deklasovanosti". „Placený pisálek" tady - „placený žvanil" tam, tak to bude bohužel vždycky znít, i když to třeba nebude vysloveno tak ostře. Kdo je vůči tomu vnitřně bezbranný a nedovede si dát sám správnou odpověď, ať se vyhne této životní dráze, jež je v každém případě cestou, která vedle těžkých pokušení může přinášet neustálá zklamání.
Jaké vnitřní radosti tedy může politická dráha poskytnout a jaké osobní předpoklady se očekávají od toho, kdo si ji vybere?
Tedy především poskytuje pocit moci. Dokonce i ve formálně skromném postaveni může politika z povolání povznášet nevsedni vědomí, že má vliv na lidi, že se podílí na moci nad nimi, ale především jde o pocit, že má v rukou jeden z nervů historicky důležitého děni. Ale otázkou, kterou si musí klást, je, jakými svými kvalitami je s to vyvážit moc (ať už je v jednotlivém případě jakkoli úzce vymezena), a tím i odpovědnost, před kterou je postaven? Tím se dostáváme do oblasti etických otázek. Neboť tam patří otázka: Jakým člověkem musí být ten, kdo smí zasahovat do soukolí dějin?
Lze říci, Že pro politika jsou rozhodující především tři vlastnosti: vásnivost - pocit odpovědnosti - odhad. Vášeň ve smyslu věcnosti: vášnivé oddanosti nějaké „věci", bohu nebo démonu, který je jejím vládcem. Ne ve smyslu onoho vnitřního chování, které můj zesnulý
279
Metodologie, sociologie a politika
Politika jako povoláni
přítel Georg SimmeP* rád označoval jako „sterilní rozčilenost"; bývala vlastní hlavně určitému typu ruských intelektuálů (ne však všem!) a nyní, v tomto karnevalu zdobícím se hrdým jménem „revoluce", hraje velkou roli také u našich intelektuálů jako ona naprázdno běžící „romantika intelektuálně zajímavého" bez jakéhokoli věcného pocitu odpovědnosti. Neboť s pouhou vášnivostí, jakkoli opravdu procítěnou, se ovšem nic nesvede. Neudělá z nikoho politika, pokud hlavní vůdčí hvězdou svého jednání zároveň neučiní rovněž odpovědnost vůli určité „věci". A k tomu je třeba - což je rozhodující psychologická vlastnost politika vůbec - odhadu, oné schopnosti nechat na sebe působit reality s vnitřním usebráním a klidem. Je tedy třeba odstupu od věcí i lidí. „Nedostatek odstupu" čistě jako takový je jedním ze smrtelných hříchů každého politika a jednou z těch vlastností, jejíž pěstění odsoudí dorost našich intelektuálů k politické neschopnosti. Neboť problémem právě je, jak v téže duši mohou být spolu dohromady směstnány horoucí váš-nivost a chladný odhad? Politika se dělá hlavou a ne jinými částmi těla nebo duše. A přece oddanost politice, nemá-li být frivolní intelektuální hrou, nýbrž lidsky opravdovým jednáním, se může zrodit a být sycena jen z vášně. Ale ono silné zkáznění duše, jímž se vyznačuje vášnivý politik a co jej odlišuje od „sterilního rozčilování" politických diletantů, je možné jen tehdy, navykne-li si na odstup v každém smyslu slova. „Síla" politické „osobnosti" znamená především tyto vlastnosti.
Denně a každou hodinu proto musí politik v sobě překonávat docela obyčejnou ješitnost, která je smrtelným nepřítelem každé věcné oddanosti a veškerého odstupu, v tomto případě i odstupu vůči sobě samému.
Ješitnost je velmi rozšířená vlastnost, a snad nikdo se od ní zcela neoprostil. A v akademických i vědeckých kruzích je jakýmsi druhem
24 Georg Simmel (1858-1918), známý nemecký sociolog a sociální filosof, jeden ze zakladatelů sociologie vůbec. Ve svých pracích kladl důraz na formy pospolitosti, a to v zásadě bez ohledu na jejich sociální obsahy. K plnému oceněni významu Simmelových průkopnických prací došlo vlastné až v uplynulém desetiletí, kdy v nakladatelství Suhrkamp vyíly jeho Sebrané spisy. K nejznámějsím pracem patří Philospohie des Geldes (1900), Die Probléme der Geschichtsphilo-sophie (1892), opakovaně byly vydávány jeho úvody, nazvané Hlavni pmblémy filosofie a Základni otázky sociologie, v poslední době se vysoce oceňuji jeho texty k sociologii kultury. Viz Peníze v moderní kultuře a jiné eseje, Praha 1997. - Pozn. pfekl.
nemoci z povolání. Ale právě u učence, ať se navenek projevuje se sebevětší antipatií, je to poměrně nevinná nemoc v tom smyslu, že zpravidla provoz vědy neruší. Zcela jinak je tomu u politika. Politik pracuje s touhou po moci jako s nevyhnutelným prostředkem. „Mocenský instinkt", jak se obyčejně říkává, patří proto vskutku k jeho normálním kvalitám. Hřích proti posvátnému duchu jeho povolám ale počíná tam, kde se touha po moci stává nevěrnou a je předmětem čistě osobního sebeopájení, místo aby sloužila výhradně „věci". Jsou koneckonců jen dva druhy smrtelných hříchů v politické oblasti: nevěcnost a - často, ale ne vždy s ní totožná - nezodpovědnost. Ješitnost, tj. potřeba stavět sebe sama co možná nejvíce do popředí, přivádí politika do nejsilnější-ho pokušení dopustit se jednoho nebo obou těchto hříchů. A to tím více, Že jako demagog je nucen počítat s „působením" - je právě proto stále v nebezpečí jak stát se hercem, tak brát odpovědnost za následky svého konání na lehkou váhu a pídit se jen po „dojmu", kterým působí. Jeho nevěcnost ho svádí k tomu, aby usiloval o skvělé zdání moci namísto moci skutečné; a jeho nezodpovědnost ho zase svádí k tomu, aby užíval moc jen pro ni samu, bez obsahového účelu. Ačkoli, nebo spíše právě proto, že je moc nevyhnutelným prostředkem, a touha po ní jednou z hnacích sil veškeré politiky, neexistuje žádná ubožejší znetvořenina politické síly než povýšenecké chvastounství moci a ješitné vzhlížení se v pocitu moci, vůbec každé zbožňování moci pro moc. Pouhý „politik moci", jak se jej také u nás snaží oslavit horlivě provozovaný ktu% může silně zapůsobit, ale ve skutečnosti působí do prázdna a bez smyslu. V tom mají kritikové „mocenské politiky" úplně pravdu. Na náhlém vnitřním zhroucení typických nositelů tohoto smýšlení jsme se přesvědčili, jaká vnitřní slabost a bezmocnost se za tímto povýšenec-kým, ale úplně prázdným gestem skrývá. Je produktem nanejvýš ubohé apovrchní blazeovanosti vůči smyslu lidského jednání, která nemá nic společného s vědomím tragiky, do níž je každé konání, a zvláště pak politické konání, v pravdě zapleteno.
Je ovšem úplnou pravdou a základním faktem veškerých dějin, který zde nelze podrobněji odůvodňovat, že konečný výsledek politického jednání je často, ba přímo pravidelně ve zcela neadekvátním, často přímo paradoxním poměru k jeho původnímu smyslu. Avšak právě proto by snad přece tento smysl, tj. služba nějaké věci, neměl chybět, jestliže má mít jednání vnitřní oporu. Jak má vypadat věc, v jejíchž službách usiluje politik o moc a moci používá, je věcí přesvědčení.
280
281
Metodologie, sociologie a politika
Může sloužit cílům národním nebo humánním, sociálním a etickým či kulturním, vezdejším nebo náboženským, politik může být veden silnou vírou v „pokrok", jedno v jakém smyslu, nebo může i tento druh víry chladně odmítat; může si nárokovat, že stojí ve službě nějaké „ideje", nebo zásadně podobný nárok odmítat a sloužit jen vnějším cílům každodenního života. Vždy tu ale musí být nějaká víra. Jinak - což je zcela správné - i na jeho největší vnější politické úspěchy padne kletba tvůrčí nicotnosti.
Tím, co bylo řečeno, jsme už přešli k výkladu posledního problému, který nás dnes večer bude zajímat: k étosu politiky jako „věci". Jaké poslání může politika sama, zcela nezávisle na svých cílech, plnit v rámci celkové mravní ekonomie životního způsobu? Ve které takříkajíc etické obci je její domov? Zde na sebe ovšem narážejí poslední světové názory, mezi nimiž je třeba nakonec volit. Přistupme rezolutně k problému, který byl v poslední opět rozvířen - podle mého názoru však opravdu převráceným způsobem.
Především se osvoboďme od jednoho zcela triviálního omylu. Etika totiž může vystupovat především v úloze mravně krajně fatální. Uveďme příklady. Zřídka se setkáte s mužem, jehož láska se odvrací od jedné ženy a přiklání se k jiné, který by nepociťoval potřebu, aby si to sám před sebou nelegitimoval tak, že si řekne: „Mé lásky nebyla hodna, zklamala mě", nebo uvedl nějaké jiné podobné „důvody". K nerytířskosti, která je dána už prostým osudem, že on ji už nemiluje a že to tato žena musí nést, přidává ještě další nerytířkost, že si vybásní jakousi „legitimitu", jejíž pomoci si pro sebe osobuje jakási práva, a kromě neštěstí se na ni snaží uvalit ještě bezpráví. Právě tak jedná i úspěšný erotický konkurent. Protivník musí být méněcennější, jinak by nepodlehl. A nejinak je tomu samozřejmě, když si po nějaké válce vítěz v nedůstojné neústupnosti nárokuje: „Zvítězil jsem, protože jsem měl pravdu." Nebo když se někdo ve válečných hrůzách duševně zhroutí a pak, místo aby prostě řekl „bylo toho příliš mnoho", pociťuje potřebu, aby před sebou samým legitimoval svou únavu z války tím, že si namluví pocit: „Nemohl jsem to snést, protože jsem musel bojovat za mravně Špatnou věc." A právě tak je to s tím, kdo byl ve válce poražen. Místo aby starým babským způsobem po válce hledal „viníka" - když přece válku zplodila struktura společnosti -, každý, kdo zaujme mužný a hrdý postoj, by měl nepříteli říci: „Válku jsme prohráli - vy jste ji vyhráli. Věc je skončena. Nyní se bavme o tom,
Politika jako povolám
jaké důsledky je třeba vyvodit vzhledem k věcným zájmům, o které se bojovalo, a což je to hlavní, vzhledem k odpovědnosti před budoucnosti, kterou nese především vítěz." Všechno ostatní je nedůstojné a vymstí se. Poškození svých zájmů národ promine, nikoli však urážku své cti a nejméně ovšem urážku způsobenou z páterského patentu na pravdu. Každý nový dokument, který se po desetiletích objeví, vyvolá znovu nedůstojné skuhrání, nenávist a zlobu, místo aby válka byla svým ukončením pohřbena aspoň mravně. To je možné jen silou věcnosti a rytířskosti, ale především jen důstojností. Nikdy ale „etikou", která po pravdě znamená jen nedůstojnost obou stran. Namísto, aby se politik staral o to, co se ho týká, tj. o budoucnost a odpovědnost před budoucností, zabývá se politicky sterilními, protože neřešitelnými otázkami viny v minulosti. Existuje-li vůbec nějaká politická vina, tak je to právě toto počínání a nic jiného. A přitom se navíc přehlédne nevyhnutelné zfalšování celého problému velmi hmotnými zájmy, tj. zájmy vítěze na co nejvyšším zisku, morálním i materiálním, a iluzemi poraženého, že za přiznání viny získá výhody. Jestliže můžeme něco pokládat za „sprosté", pak je to právě toto, a to jako následek užívání „etiky" coby prostředku pro „patentování pravdy".
Jak je tomu tedy se vztahy mezi etikou a politikou opravdu? Nemají spolu navzájem opravdu nic společného, jak se tu a tam říkává? Nebo je naopak správné, že pro politické jednání plati „stejná" etika jako pro každé jiné? Občas by člověk věřil, že mezi těmito oběma tvrzeními existujepouze neřešitelná alternativa: buď je správné to, nebo ono! Copak je ale pravda, že pro erotické a obchodní, rodinné a úřední vztahy, pro vztahy k manželce, hokynářce, synovi, konkurentovi, příteli, obžalovanému by vůbec nějaká etika na světě mohla postulovat obsahově stejné příkazy? Mělo by etickým požadavkům na politiku být skutečně zcela lhostejné, že politika pracuje se specifickým prostředkem, totiž S mocí, za níž stojí násilí? Cožpak nevidíme, že bolševičtí a spartakov-štízs ideologové, poněvadž používají právě tohoto prostředku politiky, dosahují zcela stejných výsledků jako nějaký militaristický diktátor?
„Spartakovci" (Spartakusbund) - podle Spartaka (t 71 před Kristem), thráckého vůdce povstání otroků ve starém Říma pojmenovaná berlínská skupina radikálních marxistu pod vedením Karla Liebknechta, Rosy Luxemburgové, Kláry Zetkinové a Wifiielma Piecka, hlásající ve svých od roku 1916 vycházejících tiskovinách (Sparlacusbríefe) „mezinárodní třídní boj válce". Spläe než o politické
282
283
Metodologie, sociologie a politika
Politika jako povoláni
Neboť čím jiným než právě jen osobou držitele moci a jejím diletantis-mem se liší panství dělnických a vojenských rad od panství kteréhokoli mocipána starého režimu? A čím se liší polemika většiny zastánců této údajně nové etiky proti odpůrcům, které kritizují, od polemik jiných demagogů? Mohlo by se asi říci: „Ušlechtilým úmyslem!" Dobrá. Ale zde se mluví jen o prostředku, a ušlechtilost svých konečných úmyslů si odpůrci nárokují s plnou subjektivní poctivostí úplně stejně. „Kdo mečem zachází, mečem schází," a boj je všude boj. Tedy nutnost etiky Kázáni na hořel26 Hovořím-li o Kázání na hoře, mám na mysli absolutní etiku evangelia - to je vážnější věc, než si myslí ti, kdo dnes tyto příkazy rádi citují. S tou nejsou žádné žerty. Platí o ni to, co bylo řečeno o kauzalitě ve vědě: není to žádný fiakr, který se dá libovolně zastavit a podle libosti z něj nastupovat či vystupovat. Buď všechno, nebo nic, právě to je její smysl, pokud z ní nemá vzejít něco jiného než triviality. Tedy např. bohatý mladík: „když mladík uslyšel to slovo, odešel, smuten odešel, neboť měl mnoho majetku". Příkaz evangelia je nepodmíněný a jednoznačný: vzdej se všeho, co máš - úplně všeho. Politik ale řekne, že to je sociálně nesmyslný požadavek, dokud není prosazen pro všechny. Tedy zdanění, odčerpání daněmi, konfiskace -jedním slovem donucování a pořádek proti všem. Po tom všem se ale etický příkaz vůbec neptá, a to je jeho podstata. Nebo: „Nastav druhou tvář!" Bezpodmínečně, aniž by ses ptal, co tomu druhému dovoluje, aby tě udeřil. Etika nedůstojnosti, nejde-li o světce. To je ono: člověk musí být světcem ve všem, nebo aspoň chtít být ve všem světcem, musí žít jako Ježíš, jako apoštolove, svatý František a jim podobní, pak má tato etika smysl a výraz důstojnosti. Jinak ne. Neboť jestliže v důsledku akosmické etiky lásky platí „neodporovat zlu násilím", pak pro politika naopak platí: zlu musíš odporovat násilím, jinak jsi odpovědný za to, že nabude převahy. Kdo chce jednat podle etiky evangelia, ať se neúčastní stávek, neboť ty znamenají donucování - a tedy ať vstoupí do žlutých odborů. Především ale ať nemluví „o revoluci". Neboť ona
hnutí se jednalo o malé skupiny intelektuálů, kteří po roce 1919 splynuli s Nemeckou komunistickou stranou. - Pozn. překl.
26 Kázání na hoře - někdy také „horské kázání" shrnuje podstatné myšlenky Ježíšova mravního poselství v jeho největaí řeči, zaměřené na Židokřesťanskou ka-techezi. Literárně je zpracováno v Matouaově evangeliu (5-7), srv. také Lukášovo evangelium (6,20-49). - Pozn. překl.
etika určitě neříká, Že právě občanská válka je jedinou válkou legitimní. Pacifista, který bude jednat podle evangelia, odmítne zbraně nebo je odhodí, jak se to v Německu doporučovalo coby etická povinnost, aby se této válce,27 a tím každé válce učinila přítrž. Politik řekne, že jediný jistý prostředek, jak zdiskreditovat válku na celou dohlednou dobu, by byl mír na základě státu quo. Pak by se národy zeptaly: K čemu ta válka byla? Byla vedena ad absurdum, což nyní není možné. Neboť pro vítěze, přinejmenším pro jejich část, by se asi politicky vyplatila, A proto je odpovědné takové chování, které by nám znemožňovalo každý odpor. Teď ale - až tato epocha únavy pomine - bude diskreditován mír a nikoli válka: To je důsledek absolutní etiky,
A konečně je tu povinnost k pravdě. Pro absolutní etiku je bezpodmínečná. A bylo tedy vyvozeno, že je třeba uveřejnit všechny dokumenty, především ty, které usvědčují vlastní zemi, a na základě této jednostranné publikace se pak přiznat k vině, jednostranně, bezpodmínečně, bez ohledu na následky. Politik uzná, že tímto způsobem se pravdě nakonec nepomůže, nýbrž že bude zneužitím a rozpoutáním Vášní určitě zatemněna. Plodné by bylo pouze její všestranné plánované zjištění nestrannými posuzovateli, každý jiný postup může mít pro národ, který si takto počíná, takové následky, které nebude možné napravit ani po desetiletích. Ale právě po „následcích" se absolutní etika neptá.
Toto je rozhodující bod. Musíme si ujasnit, Že všechno jednání, které je orientováno eticky, může probihat ve směru dvou vzájemně zcela odlišných, nesmiřitelně protikladných maxim: může být orientováno podle „etiky smýšlení", nebo podle „etiky odpovědnosti". To neznamená, že by etika smýšlení byla totožná s nezodpovědností a etika odpovědnosti s bezcharakterností. O tom není přirozeně ani řeči. Ale je propastný protiklad, jedná-U někdo podle maxim etiky smýšlení -řečeno nábožensky: „křesťan koná dobro a úspěch přičítá Bohu," nebo podle etiky odpovědnosti: že člověk má odpovídat za (předvídatelné) následky svého jednání. Přesvědčenému, na základě etiky smýšlení jednajícímu syndikalistovi můžete jakkoli přesvědčivě vykládat, že následkem jeho jednání budou posíleny šance reakce, že utlačování jeho tiŕídy se zesílí a její vzestup bude zbrzděn; na něho to neudělá vůbec
27 Míní se První světové válka. - Pozn. překl.
284
285
Metodologie, sociologie a politika
žádný dojem. Jestliže jsou následky jednání, probíhajícího podle ryzího smýšlení špatné, pak to pro něho znamená, že je za to odpovědný nikoli ten, kdo jedná, nýbrž svět, hloupost ostatních lidí nebo i vůle Boha, který je takovými stvořil. Etik odpovědnosti proti tomu počítá právě s těmito průměrnými defekty lidí, a - jak správně řekl Fichte,2* nemá vůbec žádné právo předpokládat jejich dobrotu a dokonalost. Nevidí svou situaci tak, že by důsledky vlastního jednání, pokud je s to je předpokládat, mohl svalovat na jiné. Řekne, že tyto následky budou připočteny jeho konání. Člověk jednající podle etiky smýšlení se cítí „odpovědný" jen za to, aby neuhasí plamen ryzího smýšlení, např. protestu proti nespravedlnosti sociálního zřízení. Rozdmýchávat jej stále znova, to je účelem činů, které, viděno z hlediska možného úspěchu, jsou zcela iracionální, jsou to činy, které mohou a mají mít jen cenu příkladu.
Ale ani tím ještě není problém vyčerpán. Žádná etika na světě se nevypořádá s faktem, že dosažení „dobrých" účelů je v četných případech vázáno na to, že se zároveň berou v úvahu mravně povážlivé nebo přinejmenším nebezpečné prostředky a počítá se s možností nebo i pravděpodobností špatných vedlejších důsledků. A žádná etika na světě nemůže vyřešit, kdy a v jakém rozsahu eticky dobrý účel „posvětí" eticky nebezpečné prostředky a vedlejší důsledky.
Pro politikuje rozhodujícím prostředkem násilí. A to, jak důležitý je z hlediska etiky dosah napětí mezi prostředkem a účelem z etického hlediska, je možné vyvodit z toho, že - jak každý ví - revoluční socialisté (tzv. Zimmerwaldského směru)29 se už za války hlásili k principu, který by se dal pregnantně formulovat takto: „Jestliže bychom byli postaveni před volbu, buď ještě několik roků války a pak revoluce, nebo nyní mír a žádná revoluce, volíme ještě několik roků války!" Ana další
2« Johaiin Gottlieb Fichte (1762-1814)—nemecký filosof období klasické filosofie, obdivovatel francouzské revoluce. Rozvíjel motivy Kantova rigorismu a akti-vismu, pro nějž svět není ničím jiným než materiálem našich činností. Lidství je podle Fichteho završeno až ve společnosti a stát je nutný pro zachovám svobody. Dílo Der geschlossene Handelsstaat bylo inspirováno socialismem a hlásalo potřebu ekonomické soběstačnosti. - Pozn. překl.
29 Podle švýcarského Zimmerwaldu, ležícího u Bernu, kde se v září 1915 po vypuknutí války konala první mezinárodní porada radikálních, nezávislých a revolučních socialistů v čele s Leninem, Radkem, Zinověvem, Ledebourem a dalšími. Výsledkem byla radikální rezoluce o třídním boji proti válce. - Pozn. překl.
Politika jako povolám
otázku: „Co nám může tato revoluce přinést?", by každý vědecky školený socialista odpověděl, že nemůže být ani řeči o nějakém přechodu k hospodářství, které by se mohlo nazvat socialistickým ve vlastním smyslu, nýbrž že by opět vzniklo právě buržoázni hospodářství, které by pouze odstranilo feudální prvky a dynastické zbytky. A tedy pro tento skromný výsledek se žádá Ještě několik roků války"! Mohlo by se snad přece říci, že ani skálopevné socialistické přesvědčení nebrání odmítnout účel, který vyžaduje takové prostředky. Ale v případě bolševismu a spartakismu, a vůbec v každém druhu revolučního socialismu, se má věc právě takto, a přirozeně je velmi směšné, jestliže jsou z této pozice za používání stejného prostředku mravně zavrhováni „politici moci" starého režimu, ať už by odmítnutí jejich cílů bylo jakkoli oprávněné.
Zde, na tomto problému, zda účel světí prostředky, musí, jak se zdá, etika smýšlení naprosto ztroskotat. A ta má logicky ve skutečnosti pouze možnost zavrhnout každé jednání, které používá mravně nebezpečných prostředků. Ovšem logicky vzato. Avšak ve světě realit stále znovu zakoušíme, že se etik smýšlení náhle promění v chiliastického proroka, jako například když ti, kteří právě kázali „lásku proti násilí", v nejbiižSím okamžiku k násilí vyzývají - k poslednímu násilí, které by prý odstranilo násilí vůbec, jako když při každé ofenzívě30 říkali velitelé našim vojákům, že je poslední, neboť přinese vítězství a pak mír. Etik smýšlení etickou iracionalitu světa nesnáší. Je kosmicky etickým „racionalistou". Každý z vás, kdo zná Dostojevského, si vzpomene na scénu s Velkým inkvizitorem, kde je tento problém výstižně rozebrán. Etiku smýšlení a etiku odpovědnosti nelze umístit pod jednu střechu a není ani možné eticky nade-kretovat, který účel má posvětit který prostředek, když už bychom tomuto principu udělali nějaké ústupky.
Kolega F. W. Foerster?1 kterého si velice vážím pro nepochybnou ryzost jeho smýšlení, kterého ovšem jako politika bezpodmínečně od-
30 V letech 1914-1918.-Pozn. vyd.
3» Friedrich Wilhehn Foerster (1869-1928), profesor pedagogiky na vídeňské universitě, za první světové války působil v Mnichově. Byl hlasatelem radikálního, křesťansky argumentovaného pacifismu a po válce hlásal bezpodmínečné uznání viny Německa za její vznik. Weber má zřejmě na mysli jeho knihu Poiitische Elhik.- Pozn. překl.
286
287
Metodologie, sociologie a politika
mítám, se domnívá, že se ve své knize s touto obtíží vypořádal jednoduchou tezí: z dobrého může pojit jen dobré, ze zlého jen zlé. Pak by ovšem celá tato problematika neexistovala. Je však podivuhodné, že ještě 2500 let po Upanišadách může taková teze spatřit světlo světa. Nejen celý průběh světových dějin, ale i každé neúprosné přezkoušení každodenní zkušenosti přece svědčí o opaku. Vždyť vývoj všech náboženství na světě se zakládá na tom, že pravdou je opak. Prastarým problémem teodiceje je přece otázka: Jak to, že moc, která je současně všemocná a dobrotivá, mohla stvořit tak iracionální svět nezaslouženého utrpení, nepotrestaného bezpráví a nepolepšitelné hlouposti? Buď neexistuje jedno, nebo neexistuje druhé, anebo životu vládnou úplně jiné principy vyrovnání a odplaty, a to takové, které můžeme vysvětlit metafyzicky, anebo takové, které jsou našemu vysvětlení navždy nepřístupné. Vždyť právě tento problém - zkušenost iracionality světa - byl hnací silou veškerého náboženského vývoje. Indické učení o karmě a perský dualismus, dědičný hřích, predestinace i deus absconditus -to všechno vyrostlo z této zkušenosti. Také staří křesťané věděli velmi přesně, že světu vládnou démoni a že ten, kdo si začíná s politikou, tj. s mocí a násilím jako prostředky, vstupuje do spolku s ďábelskými mocnostmi. A věděli, že pro jednání tohoto člověka neplatí, že z dobrého pochází jen dobré a ze zlého jen zlé, nýbrž často opak. Kdo to nevidí, je vskutku politickým dítětem.
S faktem, že patříme do různých životních řádů, které podléhají navzájem odlišným zákonům, se náboženská etika vyrovnávala různě. Hellénský polytheismus obětoval Afrodite stejně jako Héře, Dionýsovi jako Apollónovi a věděl, že byli nezřídka ve vzájemném sporu. Hinduistický životní řád podřizoval všechna různá zaměstnání zvláštnímu etickému zákonu, dharmě, a navzájem je navždy od sebe oddělil do kast, přitom vytvořil pevnou stupňovitou hierarchii, ze které nebylo úniku pro nikoho, kdo se v ní narodil, kromě nového zrození v dalším životě. Tak se vytvořila různě velká distance k nejvyšším posvátným statkům. Tak se stalo možným, aby se dharma každé jednotlivé kasty, od asketů a bráhmanů až po taškáře a nevěstky, stanovila tak, aby odpovídala specifickým imanentním zákonitostem každého povolání. A tedy také války a politiky. Zařazení války do celku životních řádů najdete provedeno v Bhagavadgítě, v dialogu mezi Krišnou a Ardžu-nou. „Čiň to, co je nutné" - tj. „dílo", jež je věcně*nutné podle dharmy kasty válečníků, povinné podle jejích pravidel a odpovídající válec-
II
Politika jako povoláni
nému účelu. Což podle této víry náboženské spáse neškodí, nýbrž jí slouží. Při hrdinské smrti měl indický válečník od nepaměti zajištěno Indrovo nebe právě tak jako Germán Valhalu. Jeden by pohrdl nirvánou stejně jako druhý křesťanským rájem s jeho andělskými chóry. Tato specializace indické etice umožnila, aby zcela hladce ovládla toto zcela přímé jen vlastní zákonitosti sledující královské umění (války - pozn. překl.), aby je dokonce pojednala zcela radikálně. Opravdu radikální „machiavellismus" v populárním smyslu tohoto slova je v indické literatuře klasicky zastáván (dlouho před křesťanstvím, údajně v době Čandragupty) u Kautalji v Artašástře. Proti němu je Machiavelliho Principe nevinný. - V katolické etice, jíž je profesor Förster jinak velmi blízký, jsou - jak známo - „consilia evangelica" zvláštní etikou pro ty, kteří jsou nadám pro charisma svatého života. Zde vedle mnicha, který nesmí prolévat krev a hledat zisk, stojí zbožný rytíř a měšťan, kteří - jeden to a druhý ono - to mají dovoleno. Odstupňování etiky a její začlenění do organismu učení o spáse je méně důsledné než v Indii, avšak takovým také muselo a smělo být podle křesťanských věroučných předpokladů. Zkaženost světa daná dědičným hříchem dovolovala, aby se do etiky relativně snadno dostalo násilí jako nápravný prostředek proti hříchu a kacířům ohrožujícím spásu duší. Avšak Čistě akosmické požadavky etiky smýšlení z Kázání na hoře a na nich spočívající náboženské přirozené právo podržely jako absolutní požadavek svou revolucionizující sílu a do popředí vystupovaly s živelnou průbojností téměř ve všech dobách sociálních otřesů. Zvláště daly vzniknout radikálně pacifistickým sektám, z nichž se jedna pokusila v Pensylvánii o experiment státního útvaru bez násilí zaměřeného navenek. Tento experiment byl ve svém průběhu tragický potud, že se kvakeři, jakmile vypukla válka za nezávislost, nemohli postavit se zbraní v ruce za ideály, které hlásali. Naproti tomu normální protestantismus stát, tedy vlastně prostředek moci, legitimoval, a to jako boží zařízení absolutně, a jako legitimní vrchnostenský stát zvláště. Etickou odpovědnost za válku sňal Luther s beder jednotlivce, přenesl ji na vrchnost, již poslouchat ve všech ostatních věcech než věroučných nikdy nemohlo být hříchem. A zase kalvinismus znal násilí zásadně jako prostředek obrany víry, tedy jako náboženskou válku, která v islámu byla od počátku životním elementem. Vidíme zřetelně, že to naprosto není moderní nevíra, zrozená z renesančního kultu hrdinů, která otevírá problém politické etiky. Zápasila s ním všechna náboženství, a to se
288
289
Metodologie, sociologie a politika
zcela rozdílným úspěchem - a po tom, co zde bylo řečeno, tomu ani nemohlo být jinak. Specifické prostředky legitimní moci čistě jako takové v rukou lidských svazů jsou právě tím, co podmiňuje zvláštnosti všech etických problémů politiky.
Kdokoli se paktuje s tímto prostředkem, ať už za jakýmkoli účelem - a to činí každý politik -, je vystaven jeho specifickým důsledkům. Ve zvlášť vysoké míře se to týká bojovníků za víru, náboženských stejně jako revolučních. Jako příklad uveďme klidně přítomnost. Kdo chce na zemi zavést absolutní spravedlnost násilím, ten k tomu potřebuje stoupence, tj. lidský „aparát". Těm musí poskytnout vyhlídky na vnitřní nebo vnější prémie, na vezdejší nebo zásvětní odměnu, jinak to nebude fungovat. V podmínkách moderního třídního boje jako vnitřní odměnu chápu ukojení nenávisti a pomstychtivosti, především resentimentu a potřeb pseudoetické neústupnosti, tedy potřeby hanobení a kaceřování protivníků. Vnější odměnou rozumím dobrodružství, vítězství, kořist, moc a obročí. Úspěch vůdce je zcela závislý na tom, aby tento jeho aparát fungoval. Je závislý na motivech aparátu, nikoli na vlastních motivech vůdce. Tedy na tom, aby stoupencům, tj. rudé gardě, špiclům, agitátorům, které potřebuje, mohl ony prémie dopřávat trvale. Čeho za takových podmínek svého působení skutečně dosáhne, to není v jeho rukou, nýbrž je mu to předepsáno motivy jednání jeho stoupenců, které bývají eticky převážně nízké a které musí být drženy pod kontrolou, dokud poctivá víra v jeho osobu a v jeho věc nenaplní aspoň část společenstva, i když asi nikde úplnou většinu.
Aleje to nejen tato víra, jakkoli je subjektivně poctivá, která je opravdu v obrovské většině případů jen etickým „legitimováním" touhy po pomstě, po moci, kořisti a obrocích. O tom si nedejme nic namluvit, neboť ani materialistický výklad dějin není drožkou, do níž můžeme nastupovat podle libosti, a nezastavuje se ani před nositeli revoluce! Ale především, po emocionální revoluci - což je ještě působivější -přichází tradiční všední den, hodnověrný hrdina a především víra sama zmizí, nebo - což je ještě působivější - se stane součástí konvenční frazeológie politických sosáků a techniků. Tento vývoj probíhá zvláště rychle právě při boji za víru, poněvadž ten bývá veden nebo inspirován pravými vůdci, tj. proroky revoluce. Neboť jako pro každý vůdcovský aparát, tak i zde je jednou z podmínek úspěchu vyprázdnění a zvěčnění duševní proletarizace v zájmu „disciplíny". Družina vůdce boje za
Politika jako povoláni
víru, která se stala vládnoucí, se obvykle zvlášť lehce zvrhne ve zcela obyčejnou vrstvu obročníků.
Kdo se chce zabývat politikou vůbec, a kdo sejí chce dokonce věnovat jako povolání, má si být vědom těchto etických paradoxů a své odpovědnosti za to, co se z něj samého pod jejich tlakem může stát. Začíná si, opakuji, s ďábelskými mocnostmi, které vykukují z každého násilí. Velcí virtuosové akosmické lásky k bližnímu a dobroty, ať pocházejí z Nazaretu, z Assisi, nebo z indických královských paláců, s oním politickým prostředkem - s násilím - nepracovali, j ejich království „nebylo z tohoto světa", a přece v tomto světě působili a působí. A postavy jako Platon Karatajev či Dostojevského světci jsou stále ještě jejich nej adekvátnějšími rekonstrukcemi. Kdo hledá spásu své duše a záchranu ostatních, ten ji nehledá v politice, která má docela jiné úkoly, totiž takové, které se dají řešit pouze násilím. Ať génius nebo démon, s božstvem lásky, a také s křesťanským Bohem v jeho církevním podání žije politik v jakémsi vnitřním napětí, které může kdykoli vypuknout v neřešitelný konflikt. To věděli lidé i v dobách vlády církve. Znovu a znovu byl nad Florencií vyhlašován interdikt - a to tenkrát pro lidi a pro spásu jejich duší znamenalo mnohem větší moc než (s Fichtem řečeno) „nezaujaté schválení" kantovského etického soudu. A měšťané přesto bojovali proti církevnímu státu. A s ohledem na takové situace Machiavelli na jednom krásném místě, jestli se nemýlím Florentských letopisů, dává ústy svého hrdiny velebit občany, jimž velikost otcovského města byla víc než spása jejich duše.
Jestliže místo „otcovské město" nebo „vlast", v čemž nemusí každý vidět v této době jednoznačnou hodnotu, řeknete „budoucnost socialismu", nebo také „mezinárodní mír", pak před sebou máte tento problém v podobě, jakou má nyní. Neboť toto vše, pokud se toho někdo domáhá/?o//ridtým jednáním, jež pracuje s násilnými prostředky a jde cestou etiky odpovědnosti, ohrožuje „spásu duše". Když se ale v boji za víru bude za věcí hnát s čistou etikou smýšlení, může věc utrpět újmu a být zdiskreditována na dlouhé generace, poněvadž chybí odpovědnost za následky. Neboť pak jednajícímu zůstávají neznámy ony ďábelské mocnosti, které jsou ve hře. Jsou neúprosné a vytvářejí z jeho jednání důsledky, a to i vnitřně pro něho samého, jimž je, pokud je nevidí, bezmocně vydán na milost. Vydán ďáblu, „který je starý". A větou „proto zestárnete, abyste mu rozuměli", se nemíní ani léta, ani stáří samo. Abych byl v diskusi přemožen datem rodného listu, to
290
291
Metodologie, sociologie a politika Politika jako povoláni
jsem si nikdy nenechal líbit Ale pouhý fakt, že nčkomu je 20 a mně přes 50, mne ale nakonec nepřiměje ani k tomu, abych se domníval, že jedině to by bylo výkonem, před kterým bych měl umřít úctou. To nevytváří věk, nýbrž vyškolená neúprosnost pohledu na skutečnosti života, schopnost je snášet a být pro ně vnitřně zralým.
Politika se sice dělá opravdu hlavou, ale zcela určitě ne pouze hlavou. V tom mají etici smýšlení naprosto pravdu. Zdaje třeba jednat jako etik smýšlení nebo jako etik odpovědnosti, a kdy tak a kdy onak, to se nedá nikomu předepisovat. Je možné říci pouze jedno: Jestliže v této době rozčilení, o kterém věříte, že není sterilní - ačkoli rozčilení právě ještě není zcela a vždy pravou vášní -, náhle politici smýšlení masově rezignují pod heslem: „Svět je hloupý a hrubý, ne já, odpovědnost za následky nepostihne mě, nýbrž ty druhé, v jejichž službách pracuji a jejichž hloupost nebo sprostotu vykořením," pak říkám otevřeně, že nejdříve se musím ptát po míře vnitřní pevnosti, která za touto etikou smýšlení stojí, a mám dojem, že v devíti případech z deseti objevím chvastouny, kteří reálně nevnímají to, co na sebe berou, nýbrž opájejí se romantickými senzacemi. To mě lidsky příliš nezajímá a vůbec mě to nevzrušuje. Zatímco je nezměrně otřásající, když zralý člověk - ať starý nebo mladý věkem -, který tuto odpovědnost za následky reálně a do hloubi duše pociťuje a jedná podle etiky odpovědnosti, v nějakém momentu řekne: „Zde stojím a nemohu jinak." To je něco, co je lidsky opravdové a co uchvacuje. Neboť tato situace musí každého z nás, kdo není vnitřně mrtev, nějakým způsobem jednou překvapit. Potud nejsou etika smýšlení a etika odpovědnosti absolutními protiklady, nýbrž komplementy, které teprve spolu dohromady vytvářejí pravého člověka, takového, který může být „povolán k politice".
A o tomto bodě, vážení přítomní, bych si s vámi rád znovu pohovořil tak po deseti letech. Teprve potom, až - jak se z mnoha důvodů musím obávat - dávno nastane doba reakce, a z toho, co si mnozí z vás přáli - a poctivě řečeno, co jsem si přál i já sám a v co jsem doufal -, se nesplní vůbec nic anebo když, tak velmi málo. Je to velmi pravděpodobné a nijak mne to nezlomí, jistě je to však také vnitřní zátěž, že to víme. A pak bych si přál vidět, co se ve vlastním smyslu slova stane s těmi z nás, kteří se dnes cítí být pravými politiky smýšlení a kteří se podílejí na opojení, jež tato revoluce znamená. Bylo by krásné, kdyby tomu bylo tak, jako ve 102. Shakespearově sonetu: *
292
To bylo z jara v úsvit milování, kdy zpěv můj denně přivítal se s ní; tak slavík tluče v létě bez ustání a umlká v běh uzrálejších dni.
Avšak tak tomu není. Není před námi kvetoucí léto, ale spíše polární noc s mrazivou tmou a tvrdosti, ať navenek zvítězí kterákoli skupina. Neboť kde nic není, tam svá práva ztrácí nejen císař, ale i proletář. Až tato noc pomalu ustoupí, kdo bude ještě na živu z těch, jejichž vesna dnes zdánlivě tak bujně kvetla? A co bude vnitřně z vás všech? Roz-trpčenost, nebo prospěchářství, jednoduše tupé přijetí světa a povolání, anebo třetí, a není to vždy možnost nejméně častá: mystický útěk ze světa u těch, kteří k tomu mají sklon, anebo, což bývá bohužel také časté, kteří tomu propadnou z módy. V každém z těchto případů bych usuzoval, že tito lidé nedospěli, že ani nedorostli světu takovému, jaký je a jaký je jeho všední den. Že nebyli objektivně a skutečně povoláni k politice v nej vnitřnějším slova smyslu, jak o sobě věřili. Byli by učinili lépe, kdyby prostě šířili bratrství od člověka k člověka, a jinak se věnovali své každodenní práci.
Politika znamená silné a pomalé vrtání tvrdých prken, vášnivé a prozíravé současně. Je naprosto správné a celá dějinná zkušenost to potvrzuje, že by se bylo nedosáhlo toho, co je možné, kdyby se ve světě stále znovu neusilovalo o nemožné. Ale ten, kdo to může udělat, musí být vůdce, a nejen to, nýbrž také - ve velmi prostém smyslu - musí být hrdina. A také ti, kteří nejsou to ani ono, se už teď musí obrnit srdnatostí, která obstojí při ztroskotání všech nadějí, jinak nebudou s to prosazovat ani to, co je dnes možné. Jen ten, kdo si je jist, že se nezlomí, když se mu bude svět zdát příliš hloupý nebo příliš sprostý na to, co mu chce nabídnout, a že tomu všemu navzdory bude s to říci: „a přece!" - jen ten byl „povolán" k politice.
293