SPOR O POSTMODERNITU DYŽ JSEM BYL STUDENTEM SOCIOLOGIE, DO- zvídal jsem se z učebnic, že vše. Čím člověk žije, o čem přemýšlí a o čem sní, je možno, ba nutno měřit, a že to, co se o člověku dozvíme, bude tím hlubší a fundovanejší, í im více číslic po desetinné čárce budeme moci uvést. Na všechno tedy byly míry a Škály a jestliže na něco Škála nebyla, puk co nebylo považováno za hodno pozornosti vědy. Jedna ze škál, jak si vzpomínám, sloužila k pokusu měřit stupeň konzerva t ismu a radikalismu. Experiment byl dosti jednoduchý: /.koumané osobě se předložilo dvacet kreseb. Na první byl nakreslen pes a na poslední kočka, na těch ostatních pes postupně, ale stále výrazněji ztrácel rysy psa a proměňoval se v kočku. Badatel zaznamenával, jak dlouho trvá zkoumaná osobu na tom, že vidí psa, v kterém okamžiku začne poprvé pochybovat či váhat a kdy řekne, že vidí kočku... Tento experiment se mi spontánně vybavuje, kdykoliv čtu úvahy o tom, zda časy, v nichž žijeme, jsou ještě moderní, či zda jsou sice stále ještě moderní, avšak ne tak zcela, nebo zda jsou již úplně postmoderní. Každý z těchto výroků vlastně připouští, že s tou dnešní modernitou to není tak úplně v pořádku, že se nám jaksi proměnila, že z ní cosi ubylo a cosi v ní přibylo — zde ale shoda končí a začíná spor. Habermas říká, že reálie lidského života sice nejsou takové, jaké bývaly kdysi, že však úkol. který z nich vyplývá, se nezměnil a že tedy není důvodů pro to, abychom o jeho smyslu pochybovali. Projekt. který z našeho světa Činil svět moderní a dal mu jméno, pokračuje Habermas, není ještě dokončen. Giddens maluje 7 jeden z nejbarvitějších obrazu svčta do krajnosti zmeneného, obraz naprosto nepodobny röm, jeř byly malovány před pouhým pul stoletím, ale to, co namaloval, označuje jako portrét pozdní modernity. A podobně jedná Ulrich Beck—snad jen s tím rozdílem, že se rozhodl označit svůj popis jako portrét modernity reflexivní... A tak dále a tak podobné. Je to tedy ještě pes. neboje to už kočka? Je svit, v nčmŽ žijeme, moderní, nebo postmodern f ŕ Cestné se přiznávám k tomu, že v sobě nedokážu nalézt dosti energie k tomu. abych se pro řešení této otázky dostatečné zapálil nebo abych se rozčilil tak. že stanu pod praporem jedné z bojujících stran, vstoupím du arény a v boji o název budu lámat své kopí. Myslím si totiž, že jedna z mnoha jinakostí našeho světa, na níž se všichni šermíři bez ohledu na své barvy shodnou, je ta, že je stále obtížnější vést půtky, které mohou mít smysl jenom ve svčtě uspořádaném do podoby souvislého a Soudržného celku (kterému jsme v dobách mého mládí říkali „systém"). Myslím si, že našich omezených .sil. jichž není nikdy dost a jež nikdy ne-) stačí na všechno, je lépe použít k tomu, abychom tento svět ^výstižněji popsali, abychom lépe porozuměli tomu, co se )v něm děje a o co v nám jde. Starost o to, jaký název tento J portrét ponese, rád přenechám jiným. Myslím si ale zároveň, že o cosi v tom sporu o názvy přece jen jde — o něco daleko dusažnčjšího j inspirativnějšího. než je zařazování autoru do konzervativního či radikálního tábora. Konkrétně jde o to, jak přistoupit k tvorbě tohoto portrétu, jak se dobral popisu tohoto světa, co v tomto světě hledat a na co se ptát. Na otázku „proč se vlastně dohadujeme o postmodern! tu" bych tedy odpověděl, že pro to existují vážné důvody. Sázky v této slovní hře jsou totiž dosti vysoké, ačkoliv zdánlivě se o ně soupeřící strany nedohadují. V_sázce je hodnota kapitálu nahromaděného tradičními a ctihodnými fir-mami, jež šlovou filozofie, sociologie nebo humanitní vědy. v nichž jsme všichni najednou členy správních rad a akcionáři. V sázce je dnešní užitná i směnná hodnota /boží. jež se v obchodech těchto firem nashromáždilo. V sázce |c užitečnost firemních stanmi j předpisů, jež jsme se naučili zpaměti a v jejichž uplatňování i dodržování jsme dosáhli mistrovství. A Vsázce je klid duše. blahodárná stálost autority, vědomí smyslu toho. co děláme — to vše se zakládá na tom, že mámo sia-luty a předpisy, jež vyvolávají úctu již svou starobylostí a tím, že se je tolik lidí naučilo pokládat za samozřejmé^ /dá se mi. že právfi o toto jde ve sporu o postmoderniiu především. V průběhu posledních staletí se strategie filozofie, sociologie a snad všech humanitních oborů utvářely ve svérázné symbióze s modelem světa, v němž byly situovány. .Strategie sloužily k úvahám nad modelem, model sám se pak utvářel a upevňoval během těchto úvah... Těžko tedy říci, kdo zde byl tkalcem a co bylo tkaninou, ale tkalcovský stav sám i způsob tkaní odpovídaly přesně jak druhu příze, tak vzorům, jež měly být utkány. Strategic byla tedy utvářena \\:\ míru modelu a model na míru strategie. Praví tato dokonalá symbióza, právě toto útěšné vzájemné přizpůsobení je dnes zpochybněno. Odtud myj zlá krev, neklid, nervozita — a tedy také téměř všeobecná popudlívost a hašteřivost. Nejde pfece o nic méně než o revizi nejsolidněji propracovaných a zdá se. že i jednou provždy ověřených myšlenkových návyků, 'laková revize musí být ovšem nutně zásahem bolestným- Při značném zjednodušení, ale zjednodušení, jež dovoluje odhalit tzv. „podstatu véci", lze říci, že moderní humanitní obory modelovaly svět, jímž se zabývaly, především pkojtřttf-mít administrace, sprtív\. Byl to svět viděný od pracovního stolu generálního ředitele, svět, který se jako duch vznášel nad konferenčním stolem správní rady. By' "> svět, v němž byly formulovány a realizovány cíle a v němž byl obecný cíl rozložen do řady řešitelných problémů. Byl to svět, v něm/ se dnešní stav věcí hodnotil podle toho, zda se přibližuje nebo vzdaluje od onoho stavu věcí, který byl naplánován na zítřek, a v němž hlavní podmínkou dosahování cílů — těch, jež už byly formulovány, i těch, jež ještě nebyly vymyšleny — byla sevrenost řad těch, kdo těchto cílů měli dosáhnout a tyto úkoly splnit, sevrenost dosahovaná prostřednictvím všeobecné loajality vůči úkolům stanoveným generálním ředitelstvím a prostřednictvím víry, že toto ředitelství má právo takové úkoly formulovat a zadávat, prostřednictvím snahy vyhnout se trestu za neposlušnost nebo prostřednictvím specifického 9 zájmu každého jedince na cílech celku a na takovém způsobu Života, který vede k jejich dosahování. Se stejným zjednodušením můžeme také říci. že ačkoliv i nás dnešní život sestává ze zařizováni různých záležitostí a řešení tužných problémů. zmizely dnes ředitelské kanceláře, v nichž se mohly rodit plány závazné pro všechny zafizovatele a řešitele — plány, v jejichž jménu bylo možno požadovat poslušnost a soulad činností. Zmizeli i ředitelé, skuteční Či vymyšlení, nadutí a arogantní. Dnes jsme moudřejší přinejmenším o poznání, že již nemůžeme přísahat na to, že v minulosti takoví ředitelé a takové kanceláře opravdu existovali; dokonce je pro nás stále obtížnější uvěřit, že tomu tak bylo. Snadno se však přesvědčíme, že víra v jejich reálné bytí existovala, takže se o světě přemýšlelo a svět se modeloval tak, jakoby jejích existence byla faktem zcela nepopiratelným. Z toho. že se na svět nahlíží z perspektivy správy, že se na plátno světa promítá, obraz způsobu života a myšlení administrativy, vyplývají pro model světa tři důsledky. Za prvé. tento svôtjest celkent. totalitou, to znamená, Že obsahuje všechno, co je pro jeho trvání podstatné, nebo — přes-nčji řečeno — to. co neobsahuje, není podstatné a nemusí být bráno v potaz. Pro sociologii byla takovým celkem společnost, v prňbfchu posledního století ztotožňovaná otevřeně ěi skrytě s národním státem, s onou gigantickou entitou nadanou autoritou zadávat úkoly a schopnou efektivně koordinovat úsilí, jehož je k jejich splnění třeba vynaložit. Dále jím byla kulturu, nejeastěji chápaná jako kultura společenství řízeného plně či Částečně suverénní mocí — tento rozsáhlý soubor věr. přesvědčení a vzorců chování, jež umožňují koordinaci společného úsilí. Praxe a ambice moderního státu byly inkubátorem, v němž se idea těchto celků vylíhla — ve chvíli, kdy byl prototyp hotov, však bylo možné otisknout pečeť na každý fragment zkoumané skutečnosti, a tedy se ptát po jednotě funkcí, jež celek činí celkem, po jednotě hodnot a norem, jež dovoluje udržovat celek jako celek. Génius Talcotla Parsonse a tajemství jeho kariéry spočívaly nejen v tom. že právě on ve svém strukturním funkcionalismu kodifikoval výše uvedené předpoklady, ale také v tom, že vylíčil celé dějiny moderní 10 sociologie jako proces spějící nezadržitelně právě k takové kodifikaci. Za druhé, tento svět je celkem spojitým, má tvar a podobu mechanismu. To znamená, že když už ne jeho reálným stavem, tak alespoň jeho ideálem je absence vnitřních rozporů a způsobilost je odstraňovat, když se objeví. Je pro něj příznačná absence, nepřítomnost mnohoznačnosti, nebo alespoň přítomnost jasného návodu, jak dospívat k jednoznačným vizím a situacím, dále pak všeobecná shoda v principech, jež jsou pokládány za nezbytné pro přežití či přetrvání celku, nebo způsobilost zneškodnit ty, kteří shodu odmítají. A konečně hladká integrace Činností, jež připadly jednotlivým složkám celku, nebo způsob vyhlazování povrchových drsností či tlumení skřípotu, pokud se mezi nimi vyskytnou. Tento svěř mohl fungovat potud, pokud se každá složka, každé ozubené kolečko otáčelo přesně podle parametrů místa, v nímž se mělo nacházet, a podle role, kterou mělo plnit. Odtud vyplývá ústřední postavení, jez v tomto modelu světa přináleží procesům socializfice— neboli probouzení chuti dělat to, co je člověk povinen dělat pro soudržnost celku; procesům utváření a dosahování konsensu čili vštěpování přesvědčení o tom, že je třeba věřit v to, v co věří ostatní, a že společenství víry a přesvědčení je pro všechny věcí dobrou a pro každého užitečnou; jevu „odchylky od normy", „deviace" a nonkonfor-mity, oněch zrnek písku sypaných do soukolí sociálního mechanismu autoreprodukec a scbercgcnerace, pro něž je třeba nalézt způsob, jak se jim vyhnout nebo je rychle odstranit. Za třetí, tento svět je projektem ve stavu realizace, to znamená, že je situován v Čase. který je současně časem kumulativním, orientovaným i finálním — pouze v takovém čase je myslitelné projektování a projekty. Oas je kumulativní, což znamená, že to, co v něm probíhá, nezaniká, zůstává a ovlivňuje to, co má teprve započít. Omezuje přitom soubor událostí, k nimž může dojít. Jinými slovy, události v tomto čase jsou „reálné" v tom smyslu, že spojují předem to, co ještě nenastalo. V takovém Čase je možné postupovat konsekventně. Je možné plánovat, rozkládat plán do stadií, budovat velké věci po částech. V takovém čase je také možné se na to, co pro- // bělilo nebo probíhá, dívat jako nu příčky žebříku, který dosahuje k jeatě nedostavěnému poschodí. Nebo jako na divadelní zkoušku, kteří je nutně méně dokonala* než vlastní premiéra. Anebo jako na předehru k tomu, co se bude dále hrát, a tedy jako na výtvor, jehož melodická krása se vyjeví a zablyskne teprve v áriích a sborech opery samotné. I», co se udalo, je pouze matnou předtuchou, matným zkušebním otiskem toho, eo teprve přijde. Čas, V němž je moderní svět situován, je také, opakujeme, orientovaným a finálním časem. Orientovaný znamená, Že ontologické rozdíly mezi minulostí a budoucností jsou V něm ostré a nedvojznačné, minulost je modalitou celkové určitosti a nutnosti a budoucnost je pak modalitou neúplné určitosti a svobody. Komunikace s minulostí i s budoucností je monologická, je jednosměrná, ale smery )sou zcela opačné. Tento čas je i časem finálním, to znamená, že směřuje k jakémusi cílovému stavu, cílovému bodu (ke „konci dějin", k okamžiku, za nímž již Čas nebude sekvencí kvalitativně rozrozněných stavu). Je to tedy nejen čas. v němž je projektování možné, ale také čas, který' je sám o sobě projektem, který vede k něčemu jinému, než co v dané chvíli existuje — a to pouze proto, aby se dospělo do stavu, který zůstane již neměnnč sám sebou, Moderní čas je tedy příhodný nejen pro projektování, ale i pro vizi dokonalosti* čili takového stavu (jak jej pro moderní epochu jednou provždy vymezil Leon Battista Alberti), k němuž již nelze nic dodat a z něhož nelze nic ubrat, aniž by to vedlo ke zhoršení sůvu věcí, protože každá změna může být jen změnou k horšímu. Pokud byl tedy lidský svět předmětem administrativních opatření a péče, cílem řádotvorného úsilí a oblastí, v níž platily pevně stanovené zákonitosti, organizovaly se všechny vize lidského světa kolem kategorií celku, spojitosti a kumulativního a orientovaného Času. Pravé toto se má na mysli, když se dnes při pohledu zpět mluví o modernitě jako o „projektu". Není vůbec samozřejmé, že by — zajata do svých každodenních starostí a polykající se s běžnými trápeními — modernita sama osobě takto smýšlela: potíž je v tom. že modernita byla jedinou civilizací, h níž je možnétakto přemyšleno níž je možné smysluplně mluvit jako o „projektu". A možná právě 12 proto, jak to shrnul Jcan-Kraneois Lyotard, plynul moderní život v neustálém napětí mezi provinční zaostalostí, nemotivo-vaností a neprůhledností aktuálního stavu na straně jedné a všeobecností, vědomým sebeutvářením a průhlednosti'stavu budoucího, stavu, který měl (ba musel!) přijít a který každá aktuální chvíle připravovala. Každé kuiikiétní tlím čerpalo své zdůvodnění ze všeol/eené/w zítřka. Proto se jevilo jako defektní. slabé, neduživé a nenaplněné, proto žilo nadějí a vírou v dokonalost a naplnění. Potud, pokud „dnes" existovalo ve jménu budoucnosti, nebylo v něm místa pro experimentům crutis*, který by navždy prokázal planost a lichost této naděje. Falešným, ale nesmírně účinným argumentem pro budoucnost, která přijde, byly vady přítomnosti, která jest. Snad největší a co do důsledků nejvýznamnější odlišnost naší doby spočívá v tom, že nejen nemyslí, ale ani nemůže o sobě myslet jako o ..projektu". Chtělo by se říci, že nejcharakterističtějším rysem našeho časuje náhlá popularita plurálu — frekvence, s jakou dnes vystupují v množném Čísle, v plurálu, ta substantiva, jež se kdysi objevovala jen v čísle jednotném, v singuláru... Dnes žijeme projekty, nikoliv projektem. Projektovania úsilí potřebné k realizaci projektů podlehlí) piivfiiiz/id, deregul/ifi ti fmgttun/arízacť. Jsme stejně jako dříve zaměstnáni řešením problémů a obstaráváním, ale ani tyto naše činnosti, ar už vykonávané v osamocenosti nebo ve skupině, ani samotné věci a problémy, jichž se týkají, se neskládají v celek, a navíc, což je nejdůležitější, není mezi nimi „problém problému", meta-problém, „problém, jak skončil s problémy", jak zařídit zařizování věcí jednou provždy. Dnes si již nepředstavujeme, že zítřek bude úplně jiný než dnešek, stále čustěji slyšíme, že „dějiny došly ke svému konci", což znamená právě jen to. že nedoufáme v to. že by se budoucnost měla zásadně lišit <>d toho. co je dnes. Postmodornita je vlastně pouze totéž, co zánik projekte — super-projektu, takového projektu, který nezná plurál. " cx|tcfimcntum tinsis (kíí/ovy iwperimcni) — experiment /skladního vv/n.itnu. který tmi potvrdit ledmr .1 vyvrátit Jniliou ze dvou vzjjťinnČ \i k(iiikimii*ľích hypotéz. {Vom. prekl.) /..' Jak k čomu došlo? Zajisté se na tom podílelo mnoho příčin, respektive, o odpoveď na tuto otázku je možné se pokusit z několika různých hledisek. Především —■ univerzalita projektu vyžaduje moc, jež má univerzální ambice. Takovou moc dnes jaksi není nikde vidět. Rozklad a ochablost státní moci, jež měla kdysi fádotvorné poslání, se den ze dne prohlubuje. Péče o ustavení a udržení umělého řádu, opřeného o zákonodárství a státní monopol donucovacích prostředků, o loajalitu obyvatel a o normování jejich chování, dnes není ani naléhavá, ani nutná — jako byla nebo se zdála bít nutná ve vstupní fázi procesu „moderniza-ce". kdy bylo třeba zaplnit normativní prázdnotu, jež zůstala po rozvrácených lokálních společenstvích, po rozrušeních mechanismech sousedské kontroly a zesměšněných tradicích. Pravidelnost lidských Činu, udržování a opakování rutiny života a soužití se dnes skvěle obejde bez dotěrného zasahování státu. S potřebami, jejichž uspokojování kdysi vyžadovalo pracné utváření konsensu za pomoci zastrašovaní a indoktrinace, si dnes dobře poradí trh. který se nebojí ničeho více než podobnosti či jednotnosti zálib, vkusů a přesvědčení. Namísto normativní regulace občana nastoupilo svádění kon-zumenta. Namísto ideové indoktrinace nastoupila reklama. Namísto legitimizace moci nastoupila masová média. Kdo má dost síly na to, aby takový projekt vzal na svá bedra? A proč by to vlastně měl činit? Navíc již minuly časy, kdy Západ, kolébka modernity; mohl — podoben Kolumbovi vstupujícímu na půdu jím objeveného kontinentu — pokládat zbytek světa za prázdný prostor, prakticky ještě neobydlený a neobhospodarovaný — za nulový bod dějin Rozumu a sféru „absolutního počátku". Jak říká francouzský filozof Cioran. „ve svčtč plném vlastních úspěchů neměly národy Západu potíže s opěvováním minulosti a s připisováním smyslu a celistvosti dějinám. Dějiny byly jejich vlastnictvím a ony národy byly jejich zplnomocněnci. Dějiny se nemohly nepohybovat rozumným směrem..."Svět. který nekladl odpor, musel být vnímán jako nekonečně plastický; poddajnost materiálu vždycky pokouší fantazii a provokuje sochařovu odvahu. Dnes se však svět staví na odpor, 14 dějiny již nejsou vlastnictvím Západu, není proto důvodů pro tvrzení. Že ony dějiny, v nichž moderní civilizace plavala jako ve svém vodním živlu, skutečně došly svého konce... Za druhé — všichni jsme měli dost důvodů pro ztrátu důvěry v projekt dokonalé společnosti (Poláci snad více než kdo jiný) — měli jsme příležitost podívat se zblízka na dvě nejopovážlivější a nejfundamcntálnější verze této projektantské obsese, na tisíciletou Rßi a na rajské zahrady komunismu. Víme z autopsie, k čemu vede projekt projektů, jestliže se mu povolí uzda a jestliže se navíc opře o sílu státních motorů- Víme. jak se žije ve spoleěnosti-zahradě se státem v roli zahradníka, jenž rozhoduje o tom, které rostliny jsou pro zahradu vhodné a které kazí její vzhled, které rostliny jsou užitečné a které jsou plevelem, jenž musí být vyhuben. Rozhodně se nám nelíbilo, co jsme viděli —■ a to dávno, dávno předtím, než velmi početní západní intelektuálové, oslepení svými zahradnickými ambicemi, o jejichž realizaci doma nemohli ani snít, konečně uviděli aspoň skvrny na slunci. Není divu, Že opatrnost se nám stala matkou moudrosti, když jsme se takto spálili. Hledíme proto s podezřením a nedůvěrou na obrazy rajských zahrad, odvracíme se — tu s odporem, tu se strachem — od samozvaných sociálních inženýrů a hledáme, kde bychom se schovali, kdykoliv zaslechneme — „dejte mi moc a já si poradím''. Nikoliv ten či onen stát ztratil důvěryhodnost, ale stát jako takový; hlavně již ale nevěříme oblíbeným provoláním každého státu s inženýrskými ambicemi, Že dncSní trápení je nutné ve jménu budoucího štěstí. Spolu s Adornem se pozastavujeme nad tím, zda je možné psát poeziť po Osvětimi, trápí nás ale také to, zda po Osvětimi, Gulagu a Hirošimě je možné komponovat oslavné hymny na počest civilizace a jejích věrných služebníků — vědy a techniky, zda věda. která vymyslela cyklon B a atomovou bombu, přinese opravdové osvobození, zda humanitní vědy opravdu humanizují, zda můžeme věřit, že lokomotivy, které vezly ztracence do Treblinky a na Kolymti, nás, neodsouzené či aspoň ještě neodsouzené, dovezou do dokonalé společnosti. Vystřízlivělí, brutálně probuzení ze sna. si protíráme oči. ts A procitnuvše náhle víme, že nežijeme ani cak v době pokroku, jako spße v čase riziku... Za třetí — moderní civilizaci přemohly její vnitrní rozpory, rozpory, s nimiž se narodila a ž nichž' se nemohla vyvléci. Naučili jsme se myslet si (tak jsme mohli myslet jen tehdy. když se na kulturu pohlíželo administrativním /.rakem — jako na takový Způsob formování věcí a lidí. který by z nich mohl činit spolehlivé vykonavatele záměrů administrativy), že moderní kultura byla ušita na míru moderní společnosti, sloužila jí a razila jí cestu dějinami. Jaksi jsme nevenovali pozornost tomu, že tato kultura společnosti, kterou „obsluhuje". slouží osobitým Způsobem. Že se jí pozorne1 dívá do karet, že ji neúnavná kritizuje, že ji s odstupem a ironií hnidopišsky zkoumá. Ze ta kultura je knězem i Šaškem současně, že je tru-badúrem i posměváčkem, že si ji nikdy nelze úplně získat ,i osvojit, že ji nelze úplně zvládnout, že není možné opanovat její neukázněný a opoziční duch a že — což je nejdůležitější — pouze v této podobě může udržovat v chodu setrvačník modernity... Modernita potřebovala kulturu bojovnou, podezíravou, kulturu, která vyhlásila válku na život a na smrt iluzím, pustým fantaziím, sebeklamům, vědomým lžím a zkamenělým pravdám, tedy kulturu bytostně skeptickou, nespokojenou a rozhněvanou. Zajisté, moderní kultura byla (a nemohla nebýt) kulturou zoufalství a pochyb, kritiky a odporu. Svůj optimismus vůči budoucnosti živila pesimismem vůči současnosti. -Stejně jako byla entuziastická ve vztahu k záměru, musela kárat a zatracovat všechna jeho aktuální praktická vtělení. Předmětem kritiky byly vždycky aktuální výkony moderní civilizace a žádný v této zkoušce neobstál. V rozporu s daným slibem žádný neučinil svět předvídatelným, průhledným a vhodným pro Čistě racionální uvažování, neosvobozoval jej od mnohoznačnosti. Každý aktuální pokus o klasifikaci vytvářel nové země nikoho, každý pokus o kate-gorizaci rozmnožoval počet ambivalencí, každý nový ukazatel poukazoval na nová scestí i bezcestí. Bylo pouze otázkou Času, kdy se popudlivý duch. modernitou pečlivě pěstovaný, obrátí proti ruce, která jej vykrmovala. V kterémsi bodu se „kvantita změnila v kvalitu", naplnila se „krize paradigmatu" U Thomase Kuhna. nahromadilo se rozčarovania anomálií příliš mnoho, než aby je bylo možné odbýt poukazem na chyby ve výpočtech nebo přítomnost cizorodých prvků ve zkumavkách. Kritika výkonů modernity se proměnila v kritiku jejích záměrů. Chyba se dnes hledá nikoliv v tom, co bylo vykonáno, ale v předpokladech, v jejichž jménu to bylo vykonáno. Postmodern! kritika záměrů modernity je tedy poněkud paradoxně, bvŕ ne tak zcela paradoxně, konečným triumfem moderního ducha. Poslední bariéra stojící před kritickým rozumem, jíž bylo jediné stále ještě nczesvětŠtČné sacrum — budoucí království Rozumu —, ustoupila nakonec pod náporem hubitelů iluzí. Pod palbou kanónů odlitých k ničení iluzí se dnes ocitly ty iluze, v jejichž jménu byly kanóny odlity... Z toho však nikterak neplyne, že filozofové, sociologové a humanitní vědci vůbec musí opustil dílnu, kterou zdědili a v níž pilně pracovali. Přirozená synchronizace mezi podobou skutečnosti a pohnutkami a jednáními jedinců je vSak sama jednou z moderních iluzí. Opravdu rádi děláme to, co dělat umíme, a připomenutý Thomas Kuhn popsal podrobně obranné mechanismy^ k nimž se utíkáme, abychom hájili smysl toho, co umíme a tedy i rádi děláme. Vczmemc-li v úvahu mechanismus („institucionalizaci") autoreprodukec vědy a vyučování — a také to. že lidé vědy si vybojovali právo na to, aby jejich partnery v dialogu byli pouze jiní lidé vědy. a že s jistým pohrdáním pohlíželi na názory ostatních —, zdá se možne a dokonce pravděpodobné, že snahy sdenliae 0 algoritmizaci budou i nadále zahanbovat heuristickou pokonifro/ifí/s". Že strategie budou fungovat déle než cíle, pro něž byly vytvořeny. a že pojmové rámce přežijí skon svých obsahů. Není vňbcc „historickou nutností", aby filozofové skončili s psaním dalších a dalších poznámek k Platónovi, sociologové s modelováním rovnovážných a funkcionálně koherentních systémů a se ztotožňováním důležitosti jevů s jejich statistickou frekvencí a kulttirologov'é s hledáním konečných, jednoznačných ** (Yoncsis (z rcc. phronem - adravý rozum) — praktická moudrost nť-holi znalo« pravých cíli) jednání a adekvátních prostfedkň k jejich dosažení. Aristotele* odlišoval frtmeib jak od teoretického včdčnf, tak od (cchnických dovedností- (Poai. pfckl.) 17 a pravdivých významů. Není důvodů pro to, aby business humanitních věd nepokračoval, jak říkají Angličané, fis usual. Toužímc-li v poscmoderních časech přece jen nadále sloužit tomu poslání vědy, v něž nás naučila věřit moderní epocha, je třeba se pozorně podívat na nástroje, jež nám tato pozdní epocha zůstavila, zhodnotit přiměřenost nástrojů i činností, pro něž se užívaly — a vůbec se znovu zeptat, jaké má být vědění, aby se pro ně v lidském životě znovu nalezlo důležité místo a užitečná role. a co mají dČlat ti, kteří se tvorbě vědění zasvětili, aby právě takové místo a takovou roli vědění zajistili. Humanitní obory jsou však hermeneuti-kou sekund/inu — jsou přetvářením významů již daných, jsou výkladem jevů již nasycených interpretacemi, jsou reflexí nad životem, který sám o sobě v podobě reflexe existuje. G h tej 1-1 i být v takovém životě přítomny, a přítomny jako věc užitečná, musí právě s tímto životem zůstat yjialogjckém vztahu. Přiznávám, že mi zdaleka není jasné, co z nového obsahu dialogu vyplývá. Možná pouze to. že nova skutečnost vyžaduje nové strategie a nové nástroje. Ale možná i něco více, zejména to, že zjištění postmoderny přikazují nJpsat dějiny moderních humanitních véd znovu, nanovo, jinak, tedy také jako dějiny omylů a deformací (takovou ideu lze najít rnj. v pracích Richarda Rortyho: ten kategoricky odmítá, aby jeho vlastní přemýšlení bylo situováno v dějinách, a tím nutně sugeruje zdání, že kdyby paní Dcscartová místo Reného porodila Richarda, ubíraly by se dějiny evropské filozofie zcela jinými cestami...). Jinými slovy, bylo by nutno připustit, že kategorie moderních humanitních věd byly od samého počátku nedorozuměním a neporozuměním a že zatemňovaly ta, co slibovaly objasnil. Řešení této záhady ponechávám historikům — a dějinám. Co jiným ponechat nemohu, to jsou úvahy nad způsoby, jak se dělá filozofie a sociologie dnes, v dialogu s oním Lebenswelt, který sdílíme s jinými obyvateli našeho postmoderního světa. Nad touto otázkou bych se chtěl — alespoň v podobě předběžné úvahy — chvilku zamyslet, a to jen ve vztahu k mé profesi sociologa. u Jsem přesvědčen. Že podstatnou věcí dnes není ani tak odmítnutí či zřeknutíse určitých kategorií, jež byly centrálními kategoriemi sociologie moderní doby (to je lehčí část úkolu>, jako spße vymanení se z myšlenkových návyků a stereotypů, jež jsou s používáním těchto kategorií spojeny. Jde tedy především o chápání lidské skutečnosti nikoliv jako předmětu; administrace, normativního regulování a funkční koordinace,! ale jako sféry spontánních a pouze slabéJryTyčas koordino-) ianífihjltocesů, současně ale také o zřeknutí se takové teorie, která má předem, jaksi shora určovat to. co mohou určovati teprve lidská jednání. Jde vlastně o to, abychom dražbu neza-čínali dříve, než budou exponáty určené k prodeji oceněny a vystaveny. Jinými slovy — jde o to, aby lidská skutečnost byla v každém okamžiku své existence pochopena jako soubor!. možností, nikdy zcela neurčených a nikdy zcela nedetermino-'! váných (dokonce ani později, kdy jedna z možností nabírá vrchu nad konkurenčními možnostmi a ukvapeně se strojí do hávu historické nutnosti). Úkol je to vskutku nejednoduchý, ale v praxi sociologického myšlení se ukazuje jako jeStě složitější, než se na první pohled zdá. Víme přece od psychologů, že přeříznutí pupeční šňůry je jednou z nejvíce traumatizují-cích lidských zkušeností. Z této centrální otázky toho tedy vyplývá hodně. V prvé řadí konec hledání spojitých celků jako je například „společnost", pojatá u Parsonse jako „sféra principiální koordinace". Dnes spějeme spíše k přijetí intuitivní ideje Georga Simmela, že to, co se ve fotografické momentec zapisuje na film jako společnost, je momentem pohybu xespoleánštinťfsociace) tvořeného stejnou měrou porozuměním a spoluprací i antagonismem a konfliktem, společenstvím významů i jejich stíráním, vzájemným spojováním úsilí i jejich nesouladem. Povzbuzení Čerpáme i z postřehů Alfreda Schlitze o každodenním světě, „světě na dosah ruky", jako výchozím bodě stejně tak makro-sociálních procesů, jako jejich pojmové typifikacc, z nápadů Harolda Garfinkela o okamžitém, „adhoc" charakteru normativního jednání, Hanse Gadamera o procesuálním, vyjednávačmi charakteru všech významů nebo Norberta Eliase o dynamické „figuraci" spojení a závislostí jako jediné „primární 19 skutečnosti", jež se vyjevuje zkušenosti sociologa. Bude to také konec hledání takových zdánliví spojitých, koherentních, kvazi-systémovýeh pseudocelkŮ jako je „kultura", kterou dnes máme sklon vidět jako pole kreativity a komunikace, jako pole produkce a čtení znaku, jejich neustálých a nikdy neopakovatelných permutací, sebetvorby a transcendence. Máme sklon vidět knlrnm jako pole, na němž jsme všichni autory i aktéry a na němž se z našeho autorství/aktérství v obecném, řečeno s Luhmannem autopoictickém***, proudu Činností vyjevují prigoginovské struktury-víry pouze proto, aby se proměnily V materiál pro struktury jiné, jež se vyjeví za krátký čas. Máme sklon pohlížet na kulturu jako na pole, v němž je budoucnost — podobné jako vírotvorné řády — vždycky lokální, zachycující akty v síti kantovských „estetických společenství" — společenství, členství a identit teprve cx post postulovaných. Zdá se také, že bude třeba podrobit zásadní revizi pojem systému neboli způsobu, jímž jsou různé elementy lidského spoleOenství, rozmanité prvky činností a životního procesu Či různé regulativní pojmy, koncepce a představy do sebe navzájem zaklíníny a jímž vstupují do interakce a kooperativního vztahu. Zdá se, že bude třeba uznat, že „systémovost" systému nespočívá ve vzájemném vyvažování a přizpůsobování elementů, v tvorbč vzorců takového vyrovnávání a v efektivním vylučování všech odchylek od těchto vzorců — ale že se spíše tvoří jako kaleidoskopický obraz zehr}' rozporů, napětí a ambivalencí, dohadování a sporů, porozumení a nedorozumení. A Že neurčitost a mnohoznačnost komuni-kujících elementů není projevem nemoci systému, ale podmínkou jeho životnosti. V takovC-m systému ale nelze předvídat jeho budoucí stavy — je možné pozoroval aktuální stavy ■•• autopoictický — od autopoicm, tož je icrinfn zavedený Nik1a*«m Luhmannem pro proces *ehcvytváfcnl •' JUiorepiodiikcc sociálních sult-syslémů: autonomizovanč. osamostatni Ir systémy „politika", „ekonomika". ..veda", „náboženství" a „právo""« «amy autoreprodukují. aniž by kterýkoliv i. nich dominoval, jejich prvky j*ou vztaženy výluční vňči w-l»ř niVZijem (Luh mann tento vztah označuje termínem ..autorcfcren-ce").