Želstvf, než aby podporovali rozvoj její osobnosti. A žena v tom vidí tolik výhod.Že sito sama přeje Proto pak nedosáhne takové specializace a není tak bezpečno připravena jako jej! bratři, nevěnuje se také naplno svému povolání a už tím se odsuzuje k tomu, aby v něm zůstala podřadnou. A bludný kruh se uzavírá, lato podPadnost jenom zesiluje fejf touhu najit manžela. Každá výhoda má svú| rub. nějakou nevýhodu. Je-li však nevýhoda příliš tíživá, stává se výhoda pouhým zotročením Pro většinu dělníku je dnes práce nevděčnou dřinou* pro ženu neni vyvážena konkrétním získáním společenské důstojnosti, mravní svobody, hospodářské nezávislosti. |e ledy přirozené, Že mnoho dělnic a zaměstnankyň vidí v právu na práci pouze obtížnou nezbytnost, které se mohou zbavit manželstvím. Ale Žena už získala sebevědomí a pochopila. Že práce ji může osvobodit i od manželství; a neni tedy již tak ochotna odevzdaně přijímal své poddanství. Přála by si ovšem, aby soulad rodinného života se zaměslnáním od ní uevyžadoval tak vyčerpávající akrobaciu 1 potom ještě — pokud tu Jsou snadnější řešeni vznikající z hospodářské nerovnosti, která poskytuje výhody určuým jednotlivcům, a pohoršení, jež vyplývá z toho, Že ženě se přiznává právo prodat se některému z těch privilegovaných — i polom ještě bude žena potřeboval mnohem větší mravní úsilí než muž, má-li zvolit cestu nezávislosti. Nechápe se dostatečně, že pokušení je také překážkou, a dokonce jednou z nejnebezpečnějších. A mystifikace toto řešení ještě násobí, protože v loterii výhodných manželství vyhrává jedna z tisíců. Současná doba ženy zve, ba nutí do práce, ale stále ještě připouští, aby se jim před očima třpytil a mihotal ráj nečinnosti a rozkoše; a dokonce vyvolené, které ho dosáhnou, oceňuje mnohem víc než ty, které zůstanou v mezích tohoto pozemského života
Hospodářské výsady, které Jsou v rukou mužů, společenský význam mužů, výhody manželství, užitečnost mužské opory, to všechno pobízí ženy k tomu, aby dychtily zalíbit se mužům, fako celek jsou dosud v postaveni vazalském. Důsledkem Je, že Žena se nezná a ani nechce být taková, jaká je, ale taková, jakou Jí chce vidět muž. Proto Ji napřed musíme popsat tak, Jak o ní muži sní, protože Její „bytí pro muže" Je Jedním z podstatných činitelů konkrétních  podmínek Jejího života.




MÝTY
Dějiny nám ukázaly. Že muži mňli vždycky v rukou všechnu konkrétní moc. Od prvních časů patriarchátu pokládali za užitečné udržovat ženu ve stavu závislosti, Jejich zákoníky byly zaměřeny proti ní a tak se stala konkrétno tou Druhou. Tento stav sloužil hospodářským zájmům mužů a vyhovoval i jejich ontologickým a mravním požadavkům. Když se subjekt snaží klást svou svobodnou existenci, Je mu zároveň nezbytné to Druhé, co Jej omezuje a popírá: sáni sebou se stává teprve prostřednictvím skutečnosti, která není on. Proto život Člověka není nikdy naplněni a klid, Jeto slálý nedostatek a pohyb, je to zápas. Muž stojí tváří v tvář přírodě, zmocňuje se 11 a pokouši se přivlastnit si Ji. Ale příroda jej nemůže naplnit; bud před nim stojí jako čistě absiraklní protiklad, je překážkou a zůstává cizí, nebo se pasivně poddává jeho přáním a přizpůsob! se mu; avšak přivlastnit si ji může pouze Jako její spotřebitel, to Jest když ji ničí. V obou případech zůstává sám; je sám, když se dotkne kamene, sám, když pojídá plod To Druhé je přítomno pouze tam, kde má také vědomí o sobě samém; to znamená, že opravdová druhost je druhost vědomí, odděleného od mého a totožného jen se sebou samým. Každého člověka vytrhává z jeho imanence existence druhých lidi a umožňuje mu plně projevit pravdu svého bytí, dojít naplněni své trans cendence Jako uniknutí k objektu, jako rozvrh. Ale tato cizí svoboda, která mou svobodu potvrzuje, Je s ni také v rozporu; Je to tragédie nešťastného vědomí; každé vědomí chce být samo svrchovaným subjektem. Každé se snaží o své naplněni a o zotročení toho druhého. Ale 1 oirok v práci a strachu má zkušenost o sobě samém Jako podstatném a dialektickým zvratem se mu pán Jeví Jako nepodstatný. Toto drama může být překonáno svobodným
uznáním každého Jedince druhým, aby každý chápal zároveň sebe l druhého Jako objekt I subjekt týmž vzájemným pohybem. Ale přátelství a šlechetnost, které konkrétně uskutečňuji uznáni vzájemné svobody, nejsou nikterak snadné ctnosti; Jsou Jisto nejdokonalejším naplněním člověka. Jimi nachází svou pravdu; ale tato pravda Je pravda boje, který vždy znovu zadná a Je ustavičně odstraňován; požaduje na člověku, aby v každé chvíli překonával sám sebe. Jinými slovy bychom mohli říci, že člověk dosahuje skutečně mravního postoje, když se vzdá svého bytí, aby vzal na sebe svou existenci; tímto zvratem se také vídává každého vlastnictví, neboř vlastnictví Je Jeden ze způsobů. Jak hledat bytí; ale tento zvrat, Jimž se dosahuje opravdové moudrosti, není ntkdy ukončen. Je nutno v něm stále pokračovat, vyžaduje ustavičné napětí. Takže Člověk, poněvadž není schopen dojít svého naplněn! v samoto, Je ve svých vztazích k svým bližním v neustálém nebezpečí: Jeho život Je nesnadný úkol, jehož výsledek nikdy není Jistý.
Ale člověk nemá rád nesnáze a nebezpečí se boji Rozporně touží po životě a klidu, po existenci a bytí; vi dobře, že „neklid ducha" Je výkupným za leho rozvoj, že Jedině odstupem od předmětu může dojít k setkání se sebou samým, ale sní o klidu v neklidu a o neprůhledné plnosti, v níž by přesto bylo přítomno vědomí. Vtělením tohoto snu je právě žena. Ona Je vytouženou prostřednicí mezi přírodou, klerá Je muži cizí, a mezi jemu rovnými, kteří Jsou příliš stejní jako on.1 Nestaví se proti němu ani s nepřátelským mlčením přírody, ani s tvrdým požadavkem vzájemného uznáni; má tu Jedinečnou výsadu, Ze Je vědomím, a zároveň se zdá možné mít JI, máme-11 její tělo. Díky jí je tu přece možnost uniknout neúprosné dialektice pána a otroka, Jež prameni ze vzájemnosti svobody.
'.....Zena není zbytečným opakováním muže. nýbrž lira začarovaným místem, kde dochází k živému spojeni muže s přírodou. Kdyby zmizela, Jsou muži saral, clzl a bez dokladů v ledovém svť-iri. Ona Js samotnou zemi vrcholícího života, zemí, kterd Ja schopna citu a radosti; a bez ni Je pro muže země němá a mrtvá," pläe Míchat Cariouges
Les pouvolrs de la femme (Moc a sila Zeny) v Čas. Cahters du Sud. C  292-
rrft
Zpočátku tedy Ženy nebyly muži zotročeny, a nebylo tndy laké Žen osvobozených a rozdílnost pohlaví neznamenala rozdělení v kasty. Radit ženy mezi otroky je omyl. Mezi otroky byly samozřejmě 1 Ženy, ale vždycky byly 1 ženy svobodné, to Jest takové, které měly náboženskou a společenskou důstojnost; uznávaly svrchovanost muže a on se necítil ohrožen vzpourou, Jež by ho mohla proměnit v předmět. Zena se jevila něčím nepodstatným, co sa nikdy podstatným neslané, byla tou Druhou naprosto, nenávratně, bez vzájemnosti. Všechny mýty o stvoření vyjadřují toto přesvědčení, které Je mužům tak drahé a které vypravováni z knihy Genesis prostřednictvím křesťanství učinilo trvalou tradicí v západní civilizaci. Eva nebyla stvořena zároveň s mužem, nebyla udělána ani z Jiné látky, ani z téže hliny jako Adam: byla vytažena z boku prvního muže. Už její zrození nebylo samostatné. BOh nezvolil sám od sebe možnost stvořit JI, aby byla sama sebou a aby ho za lo sama chválila: určil ji muži. Dal ji Adamovi, aby ho uchrání! samoty, atak má Žena v manželovi svůj počátek I cíl. Je jeho doplňkem v podobě nepodstatného. Je privilegovanou kořistí. Je přírodou pozvednutou k jasnosti vědomí, je vědomím od přirozenosti poddaným; a zde Je ta zázračné naděje, kterou v ni muž tak často skládá: doufá, že dojde naplnění jako bytost, když si tělesno přivlastni (lnou bytost, a že najde potvrzeni své svobody v podrobení svobody jiné. Žádný muž by nechtěl být ženou, a přece si všichni přejí, aby Ženy existovaly. „Děkujme Bohu, že stvořil Ženu." — „Příroda je dobrá, protože dala mužům Ženu." V takových výrocích muž znovu tvrdí s opovážlivou prostoduchostí, že jeho přítomnost na tomto světě je nevyhnutelná skutečnost a právo, kdežto přítomnost ženina je pouhá náhoda — ale náhoda Šťastná. Zena se tedy jeví jako ta Druhá, ale tím se zároveň Jeví jako plnost bytí v protikladu k té existenci, Jejíž nicotu muž v sobě zakouší. Ta Druhá je v očích subjektu objektem, ale tím se stává též bytím o sobě, tedy bytostí. Zena je pozitivním vtělením toho nedostatku, který tvoří jádro existence, a muž se snaží lejím prostřednictvím «uspět k sobě samému a tak se sám zvěčnit.
Nepředstavovala však pro noho jediné vtělení toho Druhého a neměla v dějinách vždy stejnou důležitost. Jsou doby, kdy ji Jiné modly zastiňuji. Když občana pohltí Obec
'ä
nebo Stát, nezbývá mu možnost zabývat se svým soukromým osudem- Sparfanka patři státu a mé vy58! postaven! ne2 jiná řecké Zeny. Ale žádný mužský sen JI také neoslavuje. Kult vůdce,ať už Je to Napoleon, Mussolini nebo Hitler, vylučuje každý kult Jiný. Ve vojenských diktaturách a v totalitních režimech přestává žena být privilegovaným objektem. Je pochopitelné, že v bohaté zemi, Jejíž občané celkem nevedl, Jakým smyslem si naplnit život. Je božstvem; to vidíme v Americe. Naopak socialistické ideologie žádají vzájemné přizpůsobeni všech lidských bytostí a zamítají pro budoucnost a už dnes. aby kterákoli kategorie lid! byla předmětem nebo modlou. Ve skutečno demokratické společnosti. Jak Ji ohlaSuJe Marx, pro Druhé není místo. Nicméně málokterý muž se přesné kryje s vojákem ČI bojovníkem, Jímž se rozhodl být- Pokud cítí Jako Jednotlivec, zachovává si Žena v Jeho očích zvláštní cenu. Viděla Jsem dopisy, které němečtí vojáci psali francouzským prostitutkám a v nichž navzdory nacismu trvala ve vší prostoduchostl velmi živá tradice modrého kvítku. Komunističtí spisovatelé, Jako Aragon ve Francii, Vitlo-rtnl v Itálii, stavějí ve svých dílech na přední místo ženu, milenku a matku. Možná že mýtus ženy Jednoho dne zhasne; čím více se Ženy uplatňuji Jako lidské bytosti, tím více v nich ta podivuhodná kvalita té Druhé odumírá. Ale dnes ještě žije v srdci všech mužů.
Každý mýtus předpokládá Subjekt, který promítá své naduje a obavy do transcendentního nebe. Zeny se nekladly Jako subjekt a také nevytvořily'mýtus muže, v němž" by se zračily jejich plány; nemají náboženství ani poezii, jež by byla Jejich vlastni; I zde Ženy sní sny mužů. Klanějí se bohům, které vytvořili muži. TI stvořili na svou vlastni oslavu velké mužné postavy, Herkula, Promótea, ťarsi-fala, v Jejichž osudech hraje Žena Jen podružnou roli. Existují ovšem také stylizované obrazy muže v Jeho vztazích k ženě: otec, svodce, manžel. Žárlivec, hodný syn. nezdárný syn, ale 1 ty Jsou výtvorem mužů a nestojí na stupni mýtu; Jsou to pouhá klišé. Zena však Je výlučné určena svým vztahem k muži. Nesouměrnost obou kategorií — mužské a Ženské — se projevuje v Jednostranném vytváření sexuálních mýtů. Někdy se dokonce říká „sex" a myslí se tím žena; ona Je tělo a Jeho rozkoš, a I nebezpečí: Nikdy nebyla hlásánu ta pravda, že pro ženu Je muž
tíiké pohlavní a tělesný, prosté nebylo nikoho, kdo by JI hlásal- Představa světa 1 svět sám Je výtvor mužů. Popisují |ej ze svého stanoviska a to pro no splývá a absolutní pravdou.
(o vždycky nesnadné popsat nějaký mýtus; nedá se ui iioplt ani vymezit, pronásleduje vědomí, aniž byl kdy postaven před ně jako pevne určený předmět-A tento mýtus Je tak mihotavý, plný protimluvů. Že zprvu těžko postihujeme Jeho Jednotu: Dálila a Judita, Aspasle a Lukrécle, Pandora a Athéna — žena Je zároveň Evou l Pannou Marií. Je modlou a služkou, pramenem života a moct temnot; Je prvotním mlčením pravdy, Je umělkovaností, tlacháním a lži; Je uzdravovatelkou a čarodějnicí. Je kořistí muže a |n jeho íhoubou, )e vším, čím není on a film chce být a co chce mít, Je popřením I smyslem Jeho bytí.
„Být  ženou," říká Kierkegaard,1 „Je něco tak zvláštního, tak smíšeného, tak složitého. Že lo žádný prívlastok nevyjádři, a mnoho přívlastků, které bychom chtěli vyslovit, by si odporovalo do té míry, Že to může snést Jenom žena." Příčinou toho Je, Že se na ni nehledí pozitivno, Jaká ona sama Je, ale negativně. Jaká se Jeví mufci. I když to Druhé má |eště jiné podoby, ona je přece Jen vždy definována jako ta Druhá A Její dvojsmyslnost   Je dvojsmyslnost myšlenky loho Druhého; Je lo dvojsmyslnost lidského života, pokud se definuje svým vztahem k tomu Druhému. Bylo už řečeno: lo Druhé je Zlo, ale |e nezbytné Dohru, a obraci se tedy v Dobro; právě Jim mám přístup k Celku, ale ono nié také od něho dělí; je branou k nekonečnu a mírou mé konečnosti. A tak Žena není vtělení žádného pevného pojmu, v ní se neustále odehrává přechod od  naděje k ztroskotání, od nenávisti k lásce, od dobra ke zlu, od zla k dohru. Ať se na ni díváme z kteréhokoli hlediska, lhneo se nám před očima objeví taio dvojakost.
Muž hledá v Ženo tu Druhou jako Přírodu a Jako bytost sohö podobnou. Ale víme, jaké dvojaké city v něm Příroda vyvolává: využívá jí, ale ona ho drtí, rodí se z ní, a v ni umírá. Je pramenem jeho bytí a královstvím, které podrobuje své vůli. Je to hmolná |eskyné, v niž je duše uvězněna, a |e to nejvyšší realita, Je to nahodilost a Idea, konečnost 1 celek. Je to, co se staví proti Duchu, a Je to
3 F.iapy na cestě iiootem.
73
Ouch sám. Zena je spojenkynö a zase nepřítelkyně a Jeví se Jako temnotný chaos, odkud se proudem hrne život, a ona Je tento život sám 1 záhrobí, k noinuž směřuje. Zena v sobě zahrnuje přírodu Jako Matka, Manželka a Idea; tyto představy se jednou spolu misi, Jtndy se stavějí proti sobě a každá z nich má dvojí tvář.
Muž má své kořeny v Přírodě; byl zplozen jako zvířata a rostliny, ví že existuje. Jen pokud žije. Ale od počátku patriarchátu dostal život v Jeho očích dvojí podobu: je to vědomí, vole, transcendence, Je to duch a Je to taká hmola, pasivita, imanence, Je to tělo. Aíschylos. Aristoteles, Hlppokrates prohlašovali, 2e na zemi Jako na Olympu Je pouze mužský princip opravdu tvorci: z něho vznikl tvar, číslo, pohyb. Demeter rozmnožuje klasy, ale původ klasu a jeho skutečnost Je v Diovi, na plodnost ženy se pohlíží pouze Jako na pasivní schopnost. Zena Je země a muž Je semeno, ona je Voda a on Je Oheň. Stvoření bylo Často zobrazováno Jako spojení vody a ohně; teplá vlhkost dává zrod živým bytostem, slunce  je manželem Moře. Slunce a Oheň jsou mužská božstva; a More je jedním z nejčastějších symbolů mateřství. Voda se bezvládné podrobuje působení zářících paprsku, které Ji oplodňují. Stejně tak prsť, rozrytá rolníkovou prací, přijímá zrno, ale sama se nehýbá. Avšak její ňloha Je nezbytná: živí zárodek, který v sobě uchovává, a dává mu své lálky. 1'roto když muž svrhl z trůnu Volkou Matku, klaněl se dál bohyním plodnosti.1 Kybelé dokuje za své sklizně, za svá stáda, za vSeclmu hojnost. VděČl Jí za svůj život. Zbožňuje vodu stejně jako oheň. „Zdar bud" vlnami Zdar buď moři, na němž oheň svatě hoří! Zdar bud vodöl Zdar buď žáru! Zdar buď zázračnému varu!" píše Goethe ve Fausto-vl (II. d.). uctívá zemf,„The matron Clay", jak ji nazývá Blake. Jeden Indický prorok nabádá své žáky, aby nekopali zemi, „poněvadž Je to hřích poranit nebo rozrýt, rozřezat nebo rozerval naši společnou matku zemědělskou prací... Vzal bych nůž, abych Jej vrazil do prsou své matky?... Zmrzačil bych její tělo, abych se dostal
3 „Zemi budu opěvovat, vesmírnou matku, ctihodnou prabábu, která na své pfidß Zivi vše. co existuje." říká homérsky hymnus. Aíschylos rovnSZ oslavuje zemi, která „plodí všechny Dy-tostl, živí Je a zase od nich přijímá nový zárodek"
74
až ke kosti?... Jak bych se mohl opovážit ustřihnout své matce vlasy? ..." Kmen Bal ve střední Indii má dosud za to, že |e hřích „rozervat lůno matky země pluhem". Obráceně pak Aíschylos fiká o Oldlpovl, že „se odvážil vložit semeno do posvátné brázdy, z níž sám povslal". Sofokles mluví o „otcovských brázdách" a o „rolníkovi, majiteli vzdáleného pole, lež navšlívl pouze Jednou, v době setí". Milenka v |edn$ egyptské písni říká: „Já jsem země." Islámské texty nazývají ženu „polem ... vinicí". Svatý František z Asslai v jedné hymno mluví o „naší sestřičce zemi, naší matce, která nás zachovává a pečuje o nás, která rodí nejrůznější plody a pestrá kvítka 1 travičku". Michelet bere v Acqul slatinové lázně a volá: „Naše drahá společná matko! Isme spolu zajedno- Pocházím z tebe a do tebe se vracím .." A jsou dokonce období, kdy proniká vltallstlcký romantismus, klerý touží po vítězství Života nad Duchem. Tehdy se magická ůrodnosl země, plodnost ženy jeví podivuhodnější než rozumem ovládaná činnost muže; a muž pak sní o novém splynutí s mateřskými temnotami, aby v nich našel pravé zdro|e svého bytí. Matka )e kořen zapuštěný v hlubinách vesmíru, odkud čerpá své štávy, Je to kašna, z níž tryská živá voda, která je také Živným mlékem, teplým pramenem, blálem z vody a země, bohatým na omlazující sily.«
Ale muž se obvykle bouří proti své tělesné podmíněnosti, připadá si |ako svržený bůh. Jeho prokletím je, že ze zářících a harmonických nebes poklesl do chaotických temnot materského břicha. Ten oheň, ten Činný a čistý dech, v němž se chce poznat, je žena, kteiá ho vězní v pozemském blátě. Chlěl by být nezbytný jako Čistá Idea, Jediné, Veškeré, absolutní Duch, a shledává se uzavřen v omezeném těle, na místě a v Čase, které st sám nezvolil, kgm nebyl povolán, neužitečný, překážející, nesmyslný. Tělesná nahodilost je nahodilost celého jeho bytí, těžce JI nese ve své opuštěnosti a v její neospravedlnitelné hez-důvodnosti- A ona Jej také odsuzuje k smrti. Ten třaslavý rosol, který roste v děloze [v děloze tajemné a u.za*
4 „A žena ja doslova Isis, plodná příroda. Je to ŕeka i řífcní koryto, kořen I ráže, zen>e i třešňový strom, révový keř l hrozen" — M, Carrouges, citovaný ílének.
75