vřené Jako hrob), příliš připomíná inökkou lepkavost mršin, a tak se odvrací se zachvěním. Každé vznikání života, 1 klíčenia kvašení, vzbuzuje odpor, protože se uskutečňuje rozkladem; hlenovilým zárodkem začíná cyklus, který končí hnilobou smrti. Protože mu2 má hrflzu z marnosti a smrti, má hrůzu 1 z loho, že byl zplozen, a chtěl by svöj žlvoCläný původ zapřít. Avšak už od narození má nad ním moc smrtonosná Příroda. Porod Je u primitivů obklopen nejpřísnějšími tabu, zejména placenta musí být pečlivé spálena nebo vhozena do moře, protože kdyby se jf někdo zmocnil, möl by osud novorozeného v rukou. Tato Žláza, kde se tvořil plod, Je znamením Jeho závislosti; znfči-ll se, pak to Jednotlivci umožňuje odtrhnout se od Živého magnetu a uskutečnit samostatnost vlastní bytosti. Poskvrna rození padá na matku. Proto také všechny siarô zákoníky ukládají rodičce očistné obřady a leckde na venkově se takové zvyky udržují Ještě dnes. Víme, jaké nikým nenavozenó rozpaky zakoušejí détl, dívky 1 hoši, při spatření břicha těhotné ženy neho při pohledu na nalité prsy kojící Ženy, rozpaky, které Často zastírají smíchem. V Dupuytrenových muzeích se zvědavci dívají na vosková embrya a na plod v konzervě s chorobným zájmem, jako by hleděli na vykradený hrob. Chlapec v úllém dětství se sice smyslově přimyká k mateřskému tělu, ale když vyrůstá, když se začne kamarádit a uvčdomuje si svou Individuální existenci, vzbuzuje v něm toto tělo strach. Nechce o nĎm vCdět a chce v matce vidět jen mravní osobnost; trvá na představo, že je Čistá a cudná, ani ne tak z milostné Žárlivosti, Jako proto, že odmítá uznat ji za tělo. Dospívající hoch upadá v rozpaky, a dokonce se začervená, když na procházce s kamarády potká matku, sestry, Ženy z rodiny; jejich přítomnost ho volá do oblasti imanence, z nichž se chce vymknout. Podráždění mladíčka, když ho matka obejme a pohladí, má týž smysl; zapírá Jím rodinu, matku, mateřské lůno. Chtěl by, aby přišel na svět Jako Athéna, dospělý, od paty k hlavě ozbrojeni a nezranltelný. Ale byl počat a zplozen a to leží na Jeho osudu jako prokletí, Je to nečistota, která poskvrňuje jeho bytost, Je to příslib a ohlášení smrti. Kult klíčeni býval vždycky spojován s kultem mrtvých. Matka Země pohlcuje v svém lůně kosti svých dětí. Lidský osud předou ženy — parky a sudičky. Ale také přetrhnou Jeho nit. 7R Ve většině lidových představ je Smrt Žena a ženám přísluší oplakávat mrtvé, protože smrt je jejich dílo.* A tak Zena-Matka má podobu temnot: Je chaos, z něhož všechno vyšlo a kam se všechno Jednoho dne musí vrátit, je to Nicota. V Noci se směšují a matou všechny ty četné tvářnosti světa, jež odhaluje den: noc ducha uzavřeného v nerozllšenostl a v neprůhlednosti hmoty, noc spánku a nebytí- V hlubinách moře je tma: žena je Mare tenebra-rum (Moře temnot], tolik obávané starými plavci; v útrobách země Je tma. Muže désl tato noc, v níž to hrozí pohlcením a která Je rubem plodnosti. Touží k nebi, ke světlu, k ozářeným vrcholkům, ke křišťálové chladnému a jasnému blankytu, ale pod jeho nohama Je bahnitá, teplá, temná propast, připravená ho pohltit. Mnoho starých vyprávěni itiluví o hrdinovi, který navždy zmizl, klesaje do mateřských temnot: Jeskyně, propast, peklo ho pohltí. Ale znovu přichází k slovu ona dvojakost: klíCenl je vždy spojováno se smrti, ale ve smrti Je také úrodnost a ploclnost. Nenáviděná smrt se Jeví Jako nové zrození a pak je ledy požehnána. Mrtvý hrdina každého Jara opět povstane jako Osiris a obrodí se novým zplozením. Nejvyšší naděje Člověka, říká Jung,8 je, aby se „chmurné vody smrti staly vodami Života, aby smrt a její chladné objeti se staly mateřským klínem, Jako moře pohlcuje slunce a znovu je plodí ve svých hlubinách". To Je téma společné mnoha mytologiím — pohřeb boha-slunce v moři a jeho nové slavné vynořeni I člověk chce Žít a zároveň touží po spočinutí, spánku, nicotě. Nechce být nesmrtelným, a může se tedy naučit milovat smrt. „Neorganická hmoia je mateřské lůno," píše Nietzsche. „Být zbaven života znamená stát se znovu pravdivým, dojít vrcholného ukončení Kdo by to pochopil, tomu by byl největším svátkem den, kdy se obrátí v necitelný prach." Chaucer vkládá do fisl starého muže, který nemůže zemřít, tuto modlitbu: 5 Demeter je typ mater dolorosa (matky bolestnej Ale |lnd bohyne - ISiar. Artemis - jsou ukrutné Káli drží v ruce r tuku naplnenou krvi. „Hlavy tvých Čerstvé zabitých détl visi na tvém balle Jako náhrdelník... Tvár tvoje je krásná Jako de&nvá oblaka, tvé nohy [sou namooony v krvi." Plká |1 hindský básník. 6 proměny tlblda. 77 Ve dne I o noci svou holi klepám na zemi, bránu své matky, a fikám: Maminko, otevři ml Člověk se chce ujistit svou zvláštni existenci a pyšně se spolehnout na svou „podstatnou odlišnost", ale přeje si také rozrušit přehrady svého Já, smísit ne s vodou a zemi, s nocí a s Nicotou, s Celkem. 2ena odsuzuje muže ke konečnosti, ate umožňuje mu také překročit vlastni meze: odtud pochází dvojvýznamná, dvojsmyslné, dvojaké magie, již Je zahalena. Ve všech civilizacích a Ješto I za našich dno vzbuzuje Žena v muži zděšení: promítá do ni hrůzu z vlastni télesné nahodilosti. Nedospelá dívka nemá v sobe hroznu, není předmětem Žádného tabu a nemá žádný posvátný rys. V mnoha primitivních společnostech se I Její pohlaví Jeví Jako nevinné: \' dětství Jsou dovoleny erollcké hry mezi chlapci a děvčaty Avšak ode dne, kdy se stává schopnou oplodnení, stává se nečistou Byla už často popsána přísná tabu, která v primitivních společnostech obklopuji dívku v den )ejl první menstruace; 1 v Egyptě, kde se s ženou zachází se zvláštními ohledy, bývala po celou dobu své nevolnosti7 uzavřena. Někde JI vynášejí na střechu domu. Jinde JI posílají do zvláštní chýše za vesnici, nikdo JI nesnil vldöt ani se Jí dotknout; ani ona se nesmi sebe dotknout nikou. U národů, kde vybírat si vši je t,o2ná vöc, dostává holku, aby se mohla poškrábat- Nesmí se dotknout prsty pokrmu: někdy dokonce ani nesmí Jist; Jinde Ji mohou krmit matka nebo sestra zvláštními přfDory, ale všechny předmňty, Jichž se během této doby dolkla, musí být spáleny. Po této první zkoušce nejsou už tabu tak tvrdá, ale zůstávají přísná. V Třetí knize Mojžíšovo čteme: „Zena, které vychází krev z tola, zostane sedm dní nečistá. Kdokoli se Jí dotkne, bude nečistý až do večera. í.ože, na němž leží... každý předmět, na nějž se posadí, bude nečistý. Kdokoli se dotkne Jejího lože. musí vyprat 7 Mystické a mytické víry jsou v rozporu v živým presvedčením Jednotlivců, juk vidíme ze skutečnosti, o nfZ mluví i.6vl-Strauss: ..Mladi muži kmene Nlmmebago navšifivují své milenky, využívajíce tajnosti, k nI2 ]e odsuzuje předepsaná Izolace v dobo menstruace." 7h svůj odev a umýt se vodou a bude nečistý až do večera.'' Tento text přesné odpovídá textu, kde se mluví o nečistoto muže, který má kapavku, i očistná obCř Je v obou případech stejná. Po očištění Je nutno počkat sedm dni a pak přln6st dvö hrdličky nebo dvě holoubata knězi, který Je obetuje Večnému. Všimneme st, že v matriarchíl-ních společnostech mají vlivy přičítané menstruaci dvojí význam. Menstruace ochromuje společenskou Činnost, nlCí životni silu, způsobuje, že kvetiny vadnou a plody padají; ale má také blahodárné účinky: menstruační krve se používá v nápojích lásky, v lécích, zejména při léčení řezných ran a podlitin, leště dnes umisťuji někteří Indiáni na příď lodky chuchvalec vláken namočený v menstruační krvi, když se vydávají do boje proti obludným přízrakům, které sídli na Jejich řekách; výpary krve hubl Jejich nadpřirozené nepřátele. V některých řeckých mostech obětovaly dívky v chrámu Astartlně prádlo poskvrněné Jejich prvni krvi. Ale od počátků patriarchátu se oné podezřelé tekutině, která vytéká z ženského pohlaví, přičítají už jenom vlivy neblahé. Pllnlus iiká v Ulstorta naturalis: „Zena ve svtím čase kazí žné, ničí zahrady, zabíjí zárodky, způsobuje, že plody padají, zabíjí včely; dotkne-11 se vlna. mění se víno v ocet; mléko kysne..." Starý anglický básník vyjadřuje totéž, když píše: Ohi menstruating woman, thou'st a ftend From whom all nature should be screened! Ohi teno v měsíčcích, tys nepřítel, lehot se must příroda celá báti Tyto pověry se velmi houževnatě udržuji až do našich dnů. Roku 1878 Jeden člen Britské lékařské společnosti napsal v článku v British Medical Journal (v Britském lékařském časopise): „Je nepopiratelný fakt, že maso se kazí, dotkne-ll se ho žena v menstruaci." A tvrdil, že sám zná dva případy, kdy se za takových okolností zkazila ßunka. Počátkem tohoto století byl v Severních rafineriích zakázán vstup do továrny ženám, které měly to, čemu Ahglosasové říkají „curse", prokleti, protože cukr prý Černal- V Salgonu nezaměstnávají ženy v továrnách na opium, protože se opium vlivem Jejich měsíčků kazí a hořkne. Tyto pověry přežívají leckde 1 na francouzském 79 venkově. Každá kuchařka ví. že se |l nepodar! majonéza, když má nevolnosi, nebo třeba ani lehdy, |e-ll přítomna Jiná taková Žena, Nedávno v Anjou napsal pánovi domu starý zahradník, když uskladnil ve sklepe mošt: „Je nutno p02Adat naSe mladé dámy a dámy, které lu budou hosiy, aby v Jistých dnech nechodily do sklepa, niošl by nám nekvasil." Když o tom pověděli kuchařce, pokrčila rameny: ,,Moštu to nikdy nevadilo, [enom pro slaninu )e to Spatné, slaninu nemôžeme nasolovat před nemocnou ženou, zkazila by se nám."8 Rozhodně by nestačilo přičítat tento odpor jen oškliven, kterou krev vzbuzuje v každém případe: krev je Jisté sama o sobe posvátný prvek, proniknuly víc než každý Jiný Um tajemným mana, které Je životem i smrti ivefi. Ale zlé sily menstruační krve Jsou hlubší povahy. V této krvi (o zhmotnená podstata žensivl. Proto Její výlok pflvádl v nebezpečí Ženu samu, jejíž mana |e takto zhmotněno. U kmene Chago nabádají dívky při iniciaci, aby svou menstruační krev pečlivě skrývaly. „Neukazuj Ji ani matce, zemřela by. Neukazuj JI družkám. mohla by mezi nimi být jedna Spalná, zmocnila by se prádla, do něhož ses utřela, a tvá manželství by bylo neplodné. Neukazuj JI zlé ženě, vzala by tvé prádlo a pověsila Je na svou chýši a ty bys nemohla mit děli. Nepohoď plátno na pěšinu nebo do křoví. Zlá osoba by toho mohla použit k hanebnostem. Zakopej Je do země. Ukryj krev před zrakem otce I bratrů I sester. Nechá5-l| Je vidět svou krev, Je lo hřích."» Obyvatelé Aleut věří. že dcera může oslepnout nebo oněmět, když otec zahlédne |e|í prv- • Lékař z departementu Cher ml oznámil. 2e v jeho obvodu iniiiitjí za takových okolností ženy přístup do skloníků, kde se pěstuji Žampiony. Ještě dnes so diskutuje, zda tylo předsudky nut jí nějaký podklad. |ako Jedinou skutečnost v Jejich prospěch uvádí dr. Blnet pozorováni Schlnckovo [cituje Vlgnes). Scltim k prý viděl, jak v rukou nemocné služky uvadaly květiny. Koláře, které zadělala, vykynuly otři centimetry méně než obvyklo. To Jsou ovSem prills chudé údaje a také příliš neurčité, uvázl-nm li význam a obecné rozšířeni těchto pověr, Jejichž původ ■ inift mystický, • Podle Léví-Sirau&se v knize I*t Structures élémentQirps tle la Parenté (Prvotní struktury příbuzenství J. BQ ni krev. Mno/.I se domnívají, 2e žena v periodě Je posedlá nějakým duchem a Že má nobezpečnou moc. Někteří pri-mllivovô si mysli, Že výtok Je způsoben uštknutím hada, nebof Zena jeví podezřelou příbuznost s hadem a Ještěrkou, je v ní něco Jako jed plazů. Třetí kniha Mojžíšova přirovnává měsíční výtok ke kapavce. Krvácejíc] ženské pohlaví není jen zraněni, Je to podezřelá rána. A Vlgny spojuje myšlenku poskvrny s nemocí a píše: „Zena, to nemocné dítě. dvanáctkrát nečistá." Periodické krvácení, Jímž Žena trpí, výsledek temné vnitřní alchymie, bývá tajemně srovnáváno s oběhem měsíce: měsíc má také nebezpečné rozmary.'" Zena Je součásti podivuhodného soukolí. Jež řídl béh planeta slunce, Je kořisti kosmických sil, kleré řídl osudy hvězd, přiliv a odliv a Jejichž znepo-okjlvé záření působí na lidi. Ale především |e nápadné, že působení menstruační krve Je spojováno s představou smotany, která zkysne, majonézy, která se nedaří, kva-sfui, rozkladu. Dokonce se tvrdí, že tato krev může přivodit puknuli křehkých předmětů, prasknuti Strun houslí a harfy, ale zejména má vliv na organické látky, kleré Jsou na půl cestě mezi hmotou a Životem; ani ne tuk proto, že Je to krev, jako proto, že vychází z pohlavních orgánů. Lidé ještě neznají jejich piesňou funkci, ale vedl. Že Je spojena se vznikem života. Naši předkové neznali existenci válečníků a v menstruační krvi viděli doplněk spermatu. Krev vlastně nedělá ženu nečistou, spíše je projevem Její nečlsloiy, objevuje se ve chvíli, kdy žena může být oplodněna; když zmizí, sláva se opôt neplodnou, vychází z břicha, kde se tvoM plod. Krev vyjadřuje onu hrůzu, kterou pociťuje muž před ženskou plodností. Žádné tabu. které se týká ženy ve stavu nečistoty, není t.:k přísně Jako zákaz pohlavního styku s ní. Třetí kniha Mojžíšova odsuzuje muže, klerý ho nedbá. Zákoník Ma- * Měsíc Je pramenem plodnosti. |e představován jako „pln Jim". Často se věří, tu v podobě muže nebo hada o»cu|e se Ženami. Had je podobenství měsíce. Převleká se a znovu oživuje, |* nesmrtelný, jo to sila, která uděluje plodnost a vědění. Hed hlídá posvátné prameny, strom Žtvota, pramen mládl atd. Ale had také uloupli člověku nesmrtelnost. V perských trad I v kruzích rabínských se tvrdl. Ž« menstruace má pnvoil ve »lýcích první teny s hadem. ft tlniM nnl i — nuöv je JeSlě přísnějäl: „Moudrost, energie, síla, vitalita muže, který se přiblíží k ženo poskvrněné měsíčním výtokem, navždy zahynou." MužQm, kteří měli pohlavní styk s ženou za menstruace, přikazovalo se padesát dno pokání. Má se za to, 2e ženský princip v té době má největší sílu, a tak vzniká obava, aby v dověrném styku nezvítězil nad principem mužským. Neurčitě)! už se muži příčí I lo, že by se měl setkat při styku s Ženou s obávanou esencí matky; snaží .se odloučit od sebe tyto dvě podoby ženství. Odtud všeobecnost zákazu íncestu ve formě exogamle 1 v novějších podobách; proto si muž ukládá pohlavní zdrželivost v obdobích, kdy Je žena zvláště zabrána svou rozplozovacl úlohou: za menstruace, když Je žena těhotná a když kojí. Oldipův komplex — Jehož popis by ostatně bylo nutno podrobil revizi — nemluví proti tomuto postoji, naopak Je v něm zahrnut. Muž se brání proti ženě, protože je temným pramenem světa a mate kalným organickým děním. Ale žena v této podobo také umožňuje, aby společnost, která se odloučila od vesmíru a bohů, zostala s nimi ve spojení. Ještě dnes zajišfuje Beduínům a Irokézum úrodnost polí; ve starém Řecku právě žena slýchala podsvětnl hlasy; Žena zachycuje hlas větru a stromů: Je Pýthll, Sibylou, prorokyní; mrtví 1 bozi promlouvají Jejími ústy. Dodnes si zachovala své prorocké schopnosti: Je médiem, chiromantkou, vykladačkou karet, jasnovidkou, věštkyni, slyší hlasy, má zjevení. Když muži pociťují potřebu ponořit se do lůna rostlinného a živočišného života — Jako Antfius, jemuž stačilo dotknout se země, aby opět nabyl st) — obracejí se k Ženě. I v racionalistické clvlzllací řecké a římské se udržuji chtonfcké (podzemní J kulty. Obyčejně se rozvíjejí na okrají oficiálního náboženského života; někdy, Jako v Eleuzlně, dokonce nabývají formy mystérií. Jejich smysl je opačný než smysl kultů slunečních, Jimiž projevuje muž svou vůli po odloučení a duchovnosti: ale Jsou Jejích doplňkem: muž se snaží prolomit osamocenost extází; v tom Je smysl mystérií, orgií, bak-chanállí. Ve světě, který muži znovu dobyli, mužský bůh Dionysos se zmocnil magické a divoké moci lštařiny a Astartiny; ale kolem jeho obrazu krouží opět ženy: me-nády, thylády, bakchantky svolávají muže k náboženskému opojení, k posvátnému šílenství. Posvátná prostituce 82 má obdobnou úlohu: rozpoutat a zároveň* zneškodnit plo-divé síly. Ještě dnes se lidové slavnosti vyznačují výbuchy erotlsmu. Zena přitom není jenom předmětem potěšení, nýbrž prostředkem, Jak dospět k té hybrts, kde jedinec překračuje sám sebe. „Co jev živé bytostí hluboce zatraceného, tragického, »slepé okouzlení*, to lze už najit pouze na posteli," píše G. Bataille. Když muž v milostném rozvášnění objímá milenku, snaží se tak utonout v nekonečném tajemství těla. Ale viděli jsme, že jeho normální pohlavnost naopak rozlišuje a odděluje Matku od Manželky. Muž má odpor k tajemným alchymiím Života, ale jeho život nachází pokrm a okouzlení u blažených plodů této země; touží si je přivlastnit; dvoří se svěžesti Venuše, která se vynořila z vln. Teprve v patriarchátu se žena odhaluje jako manželka, protože nejvyšší stvořitel Je muž. Než se Eva stala matkou Člověčenstva, byla Adamovou družkou, byla dána muži, aby si JI přivlastnil a aby JI oplodnil, jako vlastní a oplodňuje půdu; a jejím prostřednictvím Činí celou přírodu svým královstvím. Muž nehledá v pohlavním aktu Jen subjektivní a chvilkové potěšení. Chce dobýt, vzít si a vlastnit. Mít ženu znamená přemoci ji; vniká do ní jako pluh do brázdy. Činí ]i svou jako zemi, kterou obdělává, orá a osévá: tyto obrazy Jsou staré Jako písmo. Mohli bychom uvést tisíce příkladů od starověku po naše dny: „Zena Je jako pole a muž jako semeno," říká zákoník Manuův. Na Jedné kresbě André Massona vidíme muže, který ryie zahradu Ženského pohlaví." Zena Je kořistí svého manžela, Jeho majetkem. Muž váhající mezi strachem a Žádostí, mezi obavou, Že bude ovládnut nekontrolovatelnými silami, a vůlí zmocnit se Jich se úchvatným způsobem zračf v mýtech panenství. Panenství, mužem obávané a zase vytoužené, nebo dokonce požadované, se jeví Jako nejdokonalejší forma Ženského tajemství, nejvíce znepokojuje a také nejvíce okouzluje a vábí. Muž cítí převahu sil, kterého obklopují, nebo se pyšně cltl schopen )e přemoci a podle toho odmítá, nebo požaduje, aby mu manželka byla vydána Jako panna. V nej- " Rabelais Tiká o mužskom pohlaví, že je „rolníkem přírody". Je znám náboženský a historický původ připodobnění falus — pluh. Žena — brázda. V S3 primitivnějších společnostech, kde se uctivá božská moc ženy, nabývá vrchu strach; sluší se tedy, aby žena byla před svatební noc) zbavena panenství. Marco Polo tvrdil o Tibeťanech, Že „žádný z nich by si nevzal za ženu dívku, která by byla pannou". Toto odmítáni se vysvětluje I rozumově: muž nechce za manželku Ženu, která dosud nedovedla probudit mužskou žádost. Arabský zeměpísec AI Bakrí nám sděluje o Slovanech, Že „muž, který se ožení a shledá, Že Jeho žena Je dosud pannou, řekne )I: Kdybys za něco stála, muži by tě milovali a byl by se našel někdo, kdo by tě zbavil panenství. Pak ji vyžene a zapudí". Tvrdí se také, Že někteří primitivové se žení pouze se Zenou, která už byla matkou a prokázala tak svou plodnost. Ale opravdové motivy táchio rozšířených zvyků deflorace jsou mysilcké Některé národy si představuji, že v pochvě Ženy Je had, který by ve chvíli porušení blány manžela uštkl, panenské krví se přičítá strašlivá síla, která může zničit mužskou schopnost Jako menstruační krev- Těmito obrazy se vyjadřuje myšlenka, že ženský princip má mnohem více síly a hrozlvostl, pokud le nedotčený.12 Někdy ovšem otázka deflorace nepřichází v úvahu. U domorodců, které popisuje Mallnowskl, pohlavní hry Jsou dovoleny od dětství, a dívky tedy nejsou nikdy panny. Jindy matka, starší sestra nebo nějaká matróna systematicky dívku připravují a po celé dětství už rozšiřují po-Ševnl otvor. Někde provádějí defloraci v době puberty ženy pomocí hůlky, kosil, kamene a považuje se to za pouhý chirurgický zákrok. U Jiných kmenů |e dívka v pubertě podrobena divokému zasvěcení: muži Ji vyvlekou z vesnice a zbaví JI panenství nějakým předmětem nebo ji znásilni. Jedním z nejčastějších obřadů Je nabídnout pannu cizinci, který náhodou prochází vesnicí, snad se lidé domnívají, že na noho nepůsob! ono nebezpečné mana, jež by zahubilo muže jejich kmene, nebo prostě je jim zlo způsobené cizinci lhostejné. Ješiě častěji zbavuje nevěstu panenství v noci, Jež předchází nocí svatební, kněz nebo kouzelník, který léčí, nebo kazik, vůdce kmene. Na Mnlabarském pobřeží Jsou toulo funkcí pověřeni bráh-iiumi. kteří ji provádějí zřejmě bez potěšení a Žádají za '- Odtud moc, hiftrá $a v Imj: připisuje panna: například val* k v\ ľan na Orleánska atd Ol ni značnou odměnu. Pro obyčejného smrtelníka Jsou všechny posvátné předměty nebezpečné, posvěcení Jedinci s nimi však mohou zacházet bez rizika; Je tedy pochopitelné, že kněží a kmenoví náčelníci mohou přemoci zlověstné sily, proti nímž je nutno manžela chránit V ft f ni Ö zbyl z těchto zvyklostí pouze symbolický obřad. Nevěstu posadili na kamenný falus Prlapův. což mělo dvojí význam: zvětšit Její plodnost a odvést příliš mocná fluida, aby už neměla původní neblahou moc. Manžel se chrání Ještě jiným způsobem: zbavuje ženu panenství sám, ale za obřadů, které ho v kritické chvíil Činí nezranllel-ným; provede to například za přítomnosti celé vesnice holí nebo kostí. Na Samojských ostrovech používá prstu omotaného bílým plátnem, jehož kousky potom rozděluje přihlížejícím Někdy Je mu dovoleno zbavit nevěstu panenství normálním způsobem, ale přitom a Ještě po tři dny nesmí do ni vstříknout semeno, aby nebylo poskvrněno krvi panensko blány. Zvratem, typickým v oblasti posvátných věci, stává se panenská krev ve společnostech méně primitivních symbolem příznivým. I ve Francii Jsou jeälö vesnice, kde o svatební noci ukazuji příbuzným a přátelům zakrvácené ložní prádlo. V patriarchálním zřízeni se totiž muž stal pánem ženy; a tytéž sily, které Jej dösl u zvířat nebo u nezkrocených živlů, stávají se cennými hodnotami pro vlastníka, který Je dokázal ovládnout. Bujnost divokého koně, sílu blesku a vodopádů učinil muž nástroji svého blahobytu. A chce tedy také dostat Zenu v celém Jejím nedotčeném bohatství. Hraji tu Jistě úlohu i rozumové důvody: nejen počestnost manželky, ale už I nevinnost nevěsty Je nezbytnou zárukou, Ze se manželovy statky nedostanou dědictvím do rukou cizího dítěte- Ale když muž považuje manželku za osobní majetek, Je panenství vyžadováno Ještě bezprostředněji. Především myšlenka vlastnictví není v úplnosti někdy uskutečnitelná, po pravdě nikdy nemáme nic a nikoho. MuZ se tedy pokouší splnit jí negativním způsobem. Nejjistěji se zajistíme, aby nějaký statek byl náš, když zabráníme Jinému, aby ho použil. A nic není pro Člověka tak Žádoucí Jako to, co nikdy nepatřilo Jiné lidské bytosti: dobýt toho je pak pro něj Jedinečná absolutní událost. Cestovatele vždycky lá-küly panenské země. Alpinlsté každoročně přicházejí o život, protože se chtěli doslat na horu dosud nedotčenou, nebo se proste jen pokusili najit na jojím srázu novou stezku. Zvědavci nasazuji Zlvoi. aby se dostali na dno Jeskyní, které dosud nebyly prozkoumány Předměi, jehož lidé už použili, se stal nástrojem; Jeho spojení s přírodou Je již přerušeno a tím ztratil své hluboké tajemství; v nezkrocené vodě bystfin |e více příslibu než v klidné vodě veřejných kašen. Panenské tělo má svěžest tajuplných prameňa, Jllřnl hehkost uzavřeného kvítku, půvab perly, kterou slunce dosud nepohladllo. Jeskyně, chrám, svatostánek, tajná zahrada, už jako (lítě je Člověk okouzlován a váben šerými a uzavřenými místy, která žádné vědomi dosud neoživilo, která čekají, aby jím byla vdechnuta duše; sám se jich chce zmocnit a proniknout je a má pak pocit, Jako by je sám stvořil. A jedním z cílu. za nímž Jde každá žádost, je tělesné užiti, požití žádoucího předmětu, což znamená už jeho zničení. Když muž poruš! panenskou blánu, má tělo ženy důvěrněji než při každém Jiném slyku, který ]1 nechová nedotčenou — tímto nenávratně Jediným činem z ní Činí nedvojsmyslně pasivní objekt a zajišťuje si nad ní nadvládu. Velmi přesně to vyjadřuje pohádka o rytíři, který se prodírá nesnadnou cestou tmím a hložím, aby si utrhl růži, k níž dosud nikdo nepřlvoněl; nejenže Ji najde, ale také ulomí — a tím ji získal. Obraz Je zcela Jasný. V lidové řeči také „připravit o věneček" znamená připravit dívku o panenství — ostatně odtud t název „deflorace" (lat. ílorere=*kvésti). Ale panenství má tento erotický pňvab, Jen pokud ]e spojeno s mládím, ]inak se Jeho tajemství stává znepokojivým. Mnoho dnešních mužů pociťuje pohlavní nechuť k príllS přezráiým pannám- Na „staro panny" se nepohll-ží Jako na zakyslé a zlé matrôny Jen z psychologických důvodu. Prokletí Je v samém jejich těle, v těle, které není objektem pro Žádný subjekt, Jež neprobudila žádná Žádost, které se rozvilo a povadlo, aniž našlo místo ve světě mužů. Minulo se svým určením a stévá se znepokojivou podivností, jež nás zneklidňuje jako nesdělitelné myšlenka bláznova. Jeden můj známý se hrubě vyjádřil o čtyřicetileté Ženě, dosud krásné, o níž se však předpokládalo, Že Je panna: „Je to uvnitř samá pavučina ..." A skutečně, sklepy a sýpky, kam už nikdo nechodí, kleré k ničemu neslouží, naplňují se nečistou tajemností, jsou oblíbeným 86 místem strašidel a přízraků; domy, které lidé opustili, stávají se příbytkem duchů. Není-U Žensko panenství zasvěceno nějakému bohu, snadno se o něm věří, že je v něm nějaké spojení s dáblem. Panny, které nepatíily muži, staré ženy, které unikly Jeho moci, bývají považovány za Čarodějnice snáze než Jiné Ženy; neboť osudem ženy je patřit druhému, a nedostane-l! toto jho od muže, Je schopna přijmout jho ďáblovo Manželka, která byla zbavena zlé moci deflorací, nebo naopak dokud je čistá panenstvím, může se tedy jevit Jako Žádoucí kořist. Když ji milenec objímá, přeje si přitom mít všechno bohatství života. Zena je všechna pozemská zvířena I všechna květena: gazela, kozička, lilie a růže, sametová broskev, vonná jahoda, a Je to celá klenotnice, alabastr, achát, perla, hedvábí, nebeský blankyt, svěžest pramenů, vzduch, plamen, země a voda. Všichni básníci Západu 1 Východu proměňovali ženy v květiny, v plody, v ptáky. I zde bychom museli citovat celou antologii od starověku přes středověk až do moderní doby. Vglchnl známe Pisefí pisní, kde milující říká své milence: Oči tvé jako holubice ■.. Vlasy tvé jako stádo koz... Zuby tvé fako stádo střižných ovcí, kteréž vystoupily z plavidla ... jako skrojek jablka granátového, tak jsou líce tvoje pod zakrytím tvým •.. Dva prsy tvé jako dvé mladých dvíčdtek srních. jel se pasou mezi liliemi... Plást strdi tekoucí jsou tvoje rty, med a mléko pod Jazykem tvým ... André Breton v Arcane 11 přejímá tuto věčnou píseň: „Meluzína ve chvíli druhého výkřiku: vyskočila z jeho boku bez pupku, její břicho je celá srpnová Žeň, Její hrud* se vznáší z její prohnuté postavy jako ohňostroj na dvou vlaštovčích křídlech, její ňadra Jsou dva hranostajové, hrající si ve svém doupěti a oslepujícl rezavými uhlíky svých žhavých tlamiček. A Její paže jsou duše potůčků., Jež zpívají a voní..." 37