Muž se shledává u ženy 5 planoucími hvězdami a se zasněnou lunou, se slunečním světlem 1 se stínem slují; a naopak zase divoce kvetoucí keře 1 pyšné rflže zahrad Jsou pro noho Ženy. Nymfy, dryády. sirény, undiny, víly oživu]! pole, lesy, Jezera, moi'e i stepi. Nic nelkví tak hluboko v srdci mužů jako tento anlmismus. Pro námořníka Je moře nebezpečná, zrádná žena, kterou ie těžko dobýt, ale kterou on miluje pravé pro to ušili, jež musí vydal, aby Ji zkrotil. Pyšná, vzdorná, panenská a zlá hora Je pro alplnlslu ženou, které se chce s nasazením života zmocnit. Říkává se, Že tato přirovnáni jsou projevem pohlavní sublimace, ale spise je v nich vyjádřena příbuznost mezi ženou a Živly, příbuznost tak přirozená jako pohlav-nost sama. Zmocňuje-ll se muž Zeny, očekává od toho néco jiného než jen ukojeni pudu; Žena je jedinečný objekt, jehož prostředni civím si podrobuje přírodu. Stává se. že 1 Jiné objekty přejímají tuto roli. Muž někdy v tele mladých chlapců hledá písek pláži, samet noci nebo vůni travin. Ale pohlavní splynuli není jediný způsob telesného privlastnení země. V románu To An Unknown God{Neznámému Bohuj píše Steinbock o muži, který si vybral za prostřednici mezi sebou a přírodou omšelou skálu. V románu LaChatfe (Kočka) Učí Colette mladého manžela, který se eroticky fixoval na oblíbenou kočku, proíože prostřednictvím tobolo divokého a něžného zvířete má nad smyslovým vesmírem moc, kterou mu nemůže dál příliš lidské tělo jeho družky. To Druhé se stejné dokonale m ň že vtělit v moře, v horu, jako Je ztělesněno v ženě-Moře, hora kladou muži stejný pasivní a nepředvídatelný odpor, který mu umožňuje, aby se dovršil; jsou odpíráním, kleré je třeba překonat, Jsou kořisti, které je nutno dobýt. A Jsou-11 moře a hora ženami, je také žena pro milence horou a mořem.13
« Významná |e véla Samlvelova, Jak ji cituje Bachelard ll-a Terre et les reveries de la volonte — Ze m 6 a sny vůle): „Pone-r.áhhi Jsem přestal považovat bory kolem sebe za nepřítelkyni, s nimiž mám bojovat, za ženy, po kterých mám šlapat, za trofeje. Jichž mám dobýt, abych soba a druhým dokäzel svou fenu." Ambivalence myšlenky hora — žena |e zřejmá 2 výrazů „nepřítelkyně", „trofej". Podobnou vzájemnost vidíme v tfichto dvou básnícli Senghorových:
u
Ale není dáno libovolné ženo, aby takto byla prostřednictvím mezi mužem a svělem; muž se nespokojí tlm, že prostě v pohlavních orgánech partnerky najde doplněk orgánů svých. Zena musí být vtělením podivuhodného rozkvětu Života a zároveň musí v sobě skrývat mrákoiná tajemství. Muž ted,y bude po ni Žádat především mládí a zdraví, protože objímaje tu živoucí věc, může být okouzlen jen tehdy, když zapomene, že celý živol Je prostoupen smrti. A Žádá si ještě více: aby jeho milovaná byla krásná, ideál Ženské krásy se mění, ale některé požadavky zůstávají trvalé; protože Žena je urcřína k tomu, aby si |t muž přivlastnil, má Její tělo mít nehybné a pasivní vlastnosti předmětu. Mužská krása, to Je tělesná schopnost aktivních funkci, Je io sila, hybnost, pružnost, Je to projev transcendence, oživujíc! tölo, které nikdy nesmi spočinout v sobě samém. Souměrnost Je Ideálem ženstvt pouze v takových společnostech Jako Sparta, fašistická Itálie, nacistické Německo, které určuji ženu pro stát, a nikoli pro jednotlivce, kt«ré v nf vidi jenom matku a nemají místo pro erotismus. Ale má-ll být žena vydána muži Jako jeho majetek, pak požaduje, aby její telo bylo přítomno ve své člatô faktické nahodilosti. Nechápe Její tělo jako vyzařování subjektivity, nýbrž jako véc ulpívající v imanencl. Není třeba, aby loto tělo poukazovalo dál na ostatní svět, nemá být příslibem ničeho Jiného než sebe samého. Musí u sebe zastavit touhu muže. Naivní formou tohoto požadavku ja hotentotský ideál Venuše s mohutnou spodní částí těla, protože hýždě Jsou nejméně l nervová Dá část těla, kde těío je danost bez dalšího určení smyslu, stejného druhu je záliba orientálcfl v tlustých
Nahá ženo. černá tenot
Zralfi plode pevného těla, temná extázi červeného vlna, ústa,
v nicht má ústa se mění o píseň. Savano s čistým obzorem, savano, jeS se zachvíváí pod horoucím laskáním východního větrul A druhá: Ohol Ty Kongo, ležící o lozí pralesů, ty královno zkrocené
Afriky,
at trčící pyle hor vysoko vznesou tvou vlajkul Nebof ly /si Una mě hlavy, mého lazyka,nebot tys léna mého
břicha.
Senách; majf zálibu v lé nesmyslné přebujelou! tvarň, která nemá žádný jiný smysl než len. že existuje.1* Dokonce I v civilizacích s jemnejší cttovo.iií, u nichž pŕl-i k slovu tvar a soulad, zůstávají ňadra a hýždě oblíbenými předměty, protože jejích ttfar Jo jaksi bezdůvodný a nahodilý. Zvyky a móda Casio .zbavuji ženu její transcendence: Číňanka se staženými a zmrzačenými chodidly se stěží může pohybovat, nalakované spáry připravují vlastně holywoodskou hvězdu o ruce; stejně tak vysoké podpatky, korzety. Široké klobouky s květinami, krlnollny neměly ani tak zdůrazňovat některý rys ženského těla, jako spíše zvýšit Jeho nemohoucnost. Zena přetížená tukem nebo naopak tak průhledná. Že není schopna vyvinout žádné ňsílí, ochromená nepohodlným oděvem a návykem na blahobyt, jeví se pak muži Juko Jeho věc. Krášlení a skvosty rovněž napomáhají úpravě těla a obličeje do strnulosti. Zdobení je funkce velmi složitá; u některých primitivů má posvátnou povahu; ale Jeho obvyklou úlohou je dovršit přeměnu ženy v modlu. V dvojsmyslnou modlu: muž JI chce tělesnou, její krása má v sobě mil krásu květin a plodů, ale musí být také hladká, tvrdá, věčná Jako kámen. Zdobeni JI tedy má Ještě důvěrněji přiblížit k přírodě, ale zároveň ji z ní 1 vytrhnout, dát překypujícímu životu strnulou nehybnost umělých výtvorů. Zena se mění v květinu, v tygra, v diamant a alabastr, přidávajíc k svému tělu květiny, kožešiny, drahé kameni, lastury a plači péra. Navoní se, aby vydechovala vůně Jako lilie a růže; ale péra, hedvábí, perly a voňavky mají také zakrýt hrubou žlvoČIŠnost těla a jeho pachů. Maluje si rty a tváře, aby jim dala nehybnou strnulost masky, pohled uvězňuje v podmalování a v umělých řasách, takže sestává pouhou meňavou ozdobou oka. Její
" „Hotentoti, u nichž steatopygie není lak vyvinuta ani lak rozšířena Jako u kfováckých žen, považuji toto znetvořeni za estetická a zpracovávají hýždfi a stehna svých dcer od dětství, aby se vyvinuly. Podobně se setkáváme v různých krajinách Afriky 3 umolým ztučněním Zen, se skutečným vykrmováním, k nômuž slouží hlavně dva prostředky: málo pohybu a hojné a bohaté strava, zejména mléko. Dosud to praktiku|f zámožní Arabové 1 Izraelité v Alžírsku, v Tunisku, v Maroku (Luquet, lournal de Psychologie, 1934, les Vénus des cavernes — Jeskynní Venuše).
M
vlasy, zapletené nebo tvrdě zkadefené jako u sochy, zírá-cejl zneklidňující tajemství rostlinného růstu. Ve zkrášlené ženě je příroda, ale uvězněná a vymodelovaná lidskou vůlí podle přáni muže. Zena Je tim žádoucnější, čim je v ní příroda rozvitější a Clíti přísněji je ukázněna. Právo „vyumelkovane" žena byla vždycky Ideálním erotickým objektem. A záliba v přirozenější kráse je často jen zvláštní forma takového falšování. Remy de Gourmont si přeje, aby žena nosila vlasy volné, splývajíc! jako ručejealuční traviny; ale vlnění vody a klasů můžeme pohladit na účesu Veroniky Lakeové, nikoli na Ježaté houštině kštice, ponechané opravdu lak, Jak od přírody roste. Pokud ja Žena mladistvá a zdravá, může se zdát, že Její neopotře-bované hladké tělo Je svěží navěky, že nepotřebuje tolik umelosti, ale přece Jen Je vždy třeba zastřít před mužem tělesnou slabosi kořisti, kterou objímá, 1 zkázu, která Jí hro?.(. Vždyť on se také bojí nahodilosti osudu, protože si ženu vysnil nehybnou a nutnou Jako zákon a na Její tváři, ňadrech a nohou hledá přesnou a přísnou podobu ideje. U primitivních národů Je tou Ideou pouze dokonalost lidového typu: rasa s tlustými rty a s plochým nosem si vytváří Venuši s tlustými rty a s plochým nosem. Později se kladou na Ženu složitější estetické požadavky. Ale vždy, člm souladnější Jsou rysy a tvary ženy, tím více těší srdce muže, Jako by tak unikala z proměnnostl přirozených věcí. Dochází tedy k zvláštnímu paradoxu, že muž si přeje uchvátit v Ženo přírodu, ale proměněnou, a proto od ní Žádá umělost. Zena není Jen physls, ale tak§ anti-physls; a to nejen v civilizacích s trvalou ondulacl, s epl-lací, s latexovými řasami, ale 1 v krajích černošek, v Cínfl a vSude na světě. Swift se obořil na tuto mystifikaci ve slavné ódě na Celit; s nechutí popisuje půvaby kokeiy a s odporem připomíná zvířecí zotročení Jejího těla. Jeho rozhořčení Je dvojnásob nepravdivé, neboť muž opravdu chce, aby žena byla zvířetem a rostlinou, a zároveň chce, aby se zakryla umělou strnulostí. Miluje JI, jak vychází z vln a Jak vychází z módního salónu, nahou a oděnou, nahou pod oděvem, takovou. Jakou Ji právě nachází v universu Člověka. Měšťák hledá v Zeno Žlvočlšnost, ale pro mladého venkovana, který koná vojenskou službu, je ztělesněním všeho mostského kouzla bordel. Zena Je polem a pastvou, ale je také Babylónem.
91
Ale Je t" laké první lež, první zrada ženy. je to zrada Života samého, který I kdyby byl oděn do nejvonnějšího roucha, Je od začátku naplněn kvasem starnutí a smrti. Už to, jak muž ženy užívá, ničí Její nejvzácnější půvaby: Žffna se stává maľkou a ztrácí svou erotickou přitažlivost. A I kdyZ zůstane bezdělná, stačí léta a její půvaby po-hynou. 2f*na nemocná, oSklivá, stará vzbuzuje hrůzu. Říká se, že fe zvadlá, odkvetlá, jako se to říká o květino. Mužská sešlost také děsí; jenže normální muž nevidí druhé muže (ako těla. poeiíuje vůči lěmto svébytným a cizím tělůin jen abstraktní solidaritu. Ale na ženském těle, na tom těle, které Je určeno pro něho, zakouší muž citelně zkázu, jíž iělo podléhá. Villonova „sličná zbroj-mistrová" pohlíží na zkázu svého těla právě nepřátelskýma očima muže. Stará nebo ošklivá žena nejsou Jen objekty bez půvabu, vyvolávají zášf s příměsí strachu. V nich se opět objevuje zneklidňující postava Matky, půvaby Manželky vyprchaly
Ale I Manželka je nebezpečná kořist. Ve Venuši vystupující z vod, v té svěži pěně a plavovlasé žni, stále Žije Demeter. Muž se zmocňuje Ženy v rozkoši, kterou zni mé, ale probouzí v ní také podezřelé síly plodnosti. Orgán, do něhož vniká. Je orgán, který může zrodit dítě. proio v mnoha společnostech Je muž chráněn tolikerým tahu proti nebezpečným hrozbám ženského pohlaví. Není to vzájemnost, žena se od muže nemá Čeho obávat; jeho pohlaví Je docela pozemské, neposvátné, I když je falus vyzdvižen k božské důstojnosti, není v Jeho kultu Žádný prvek hrůzy a ve všedním životě žena nemusí být před ním mysticky ochraňována. Ten Je jí naopak prospěšný. Je ostatně příznačné, že v mnoha společnostech s přednostním právem mateřským je pohlavní styk velmi volný, ale pouze v dotství Ženy, v jejím prvním mládí, dokud soulož není spojena s představou plození. Malinowskl s trochou Odivu vypravuje, že mládež, která spolu spí v „domě svobodných", se nijak neskrývá se svým milkováním. Neprovdané děvče je totiž považováno za neschon-né otěhotnět a pohlavní akt je tedy pouze poklidné světské potěšení. Jakmile se v5ak dívka provdá, nesmi ji manžel veřejně projevit náklonnost, ba nesmí se jí ani dotknout a Každý náznak jejich důvěrných vztahů je sva-tokrádež.  Manželka se už podílí na obávané podstatě
9;
matky a soulož se stala posvátným aktem. Od té cbvfle je oblopena zákazy a zajišťováním. Soulož Je zakázána, když se obdělává země, v době setí nebo sázení: je touž nežádoucí, aby Jedinci spolu tímto způsobem utráceli plo-divé sily, které Jsou potřebné pro dobrou sklizeň, tedy pro obecný prospěch. Octa k plodlvým silám přikazuje, aby se jimi šetřilo. Ale ve většino případů zdrženlivost chrání mužnou sílu manželovu; Je příkazem, když muž Jde na lov, a zejména když se připravuje k boji. Spojením se ženou se mužský princip oslabuje, a proto je třeba se toho vyvarovat, kdykoli muž potřebuje napětí všech svých sil. Kladla se otázka, zda hrůza, kterou pociťuje muž před Ženou, pochází z hrůzy, kterou v něm obecně budí po-hlavnost, ČI naopak. A vidíme zejména v ni. knize Mojžíšově, že noční poluce se považuje za poskvrnu, ačkoli tu není přímý dotek ženy. I v moderních společnostech se masturbace pokládá za nebezpečí a hřích. Proic děti a mladí lidé se jí oddávají Jen za strašlivých úzkostí. Zákrok společnosti, a zejména rodičů dělá z tohoto samotářského potěšení neřeší; ale mnoho chlapců také vyděsila první ejakulace: krev nebo sperma, každé vydáni vlastní substance Je znepokojivé; vždyf jim tak uniká živol, Jejich mana. Nicméně i když muž prochází erotickými zkušenostmi, jichž se žena neúčastni, přece jen je vždycky objektivně v jeho sexuálně zahrnuta, jak řekl 1'Iatón ve svém mýtu o androgynech, organismus muže předpokládá organismus ženy Když muž objevuje své pohlaví, ohjevuje ženu, I když mu zatím neuí dána tělesně ani obrazně; a naopak se ji zase obává, protože mu ztělesňuje pohlavnost. Nikdy nelze oddělit Imanentní a transcendentní stránku živé zkušenosti. Čeho se bojím nebo po čem toužím, Je vždycky nějaká proměna mé vlastní existence, ale cokoli se se mnou stane, k tomu dochází jen prostřednictvím něčeho, co nejsem já. To ne-Já Je zahrnuto v nočních polucích, v erekci, a když ne v přesné podobě ženy, tedy aspoň v Ženě Jako Přírodě a Životu. Jedinec se tu cítí vydán cizímu kouzlu. I ambivalence citů, které chová k ženě, se odráží v jeho postoji k vlastnímu pohlaví. Je na ně pyšný, posmívá se mu a zároveň se za ně stydl. Malý chlapec s nepokojem srovnává svňj penis s údy svých kamarádů, první erekce v něm vzbudí pýchu a strach zároveň. Dospělý muž pohlíží na své po-
tí-i
hlaví Jako na symbol transcendence a moct. Je na nö Ješitný Jako na sval í jako na magickou mllosi: (e to svoboda, bohaté všemi možnostmi daného, které mtíže svobodně chtít. Pod zorným úhlem tohoto rozporu ]e |fm nadšen, ale zahledá v nem také lest: tento orgán, jimž se chce pro)evlt, ho neposlouchá, (e v nem tolik neukojených tužeb, vztyčuje se nenadále a nevhod, někdy si ulevuje ve spánku, projevuje vůbec podezřelou a rozmarnou vl* talltu. Muž zamýšlí uskuteCnlt vítězství Ducha nad Životem, Činnosti nad pasivitou. Jeho vědomi si drží přírodu od těla, Jeho vůle ji přetváří, ale v podobě pohlaví setkává se v sobě opět se žtvotem, přírodou, pasivitou. „Pohlavní partie Jsou skutečným ohniskem vůle, Jehož protipólem Je mozek," píše Schopenhauer. To, čemu on říká vůle, Je přtpoutanost k životu, který Je utrpením a smrtí, kdežto mozek, to Je myšlenka, jež se odpoutává od života tím, že si |e| představuje. Pohlavní stud Je podle něho hanba, kterou pocffujemo pro své hloupé tělesné zaujetí. I když odmítáme Schopenhauerflv pesimismus, vlastní všem Jeho teoriím, má přece pravdu v tom. Že vidí v opozici pohlaví — mozek výraz duality člověka Muž Jako subjekt klade svět mimo sebe a činí se jeho svrchovaným pánem. Vldl-ll sám v sobě tělo, pohlaví, není už samostatným vědomím a průzračnou svobodou, Je zapojen do tohoto světa. Je už sám vymezeným předmětem podléhajícím zkáze. OplozuJIcl akt ovšem přesahuje hranice těla. Jenže zároveň je také vytyčuje. Penis, olec generací, je souměrný s mateřskou dělohou. Muž. který vyšel ze zárodku Živeného v břiše Ženy. Je sám nositelem zárodku, a tímto semenem, které dává život, se jeho vlastni život také popírá. „Zrozeni dětí znamená smrt rodičů," říká Hegel. EJakulace Je příslib smrti, Je projev rodu proti Jedinci. Existence pohlaví a Jeho aktivita popírají pyšnou jedinečnost subjektu. Právě toto popírání ducha životem činí z pohlaví předmět pohoršení. Muž pohlíží na falus nadšeně. Pokud ho chápe Jako transcendencl a aktivitu, Jako prostředek ke zmocněni se té Druhé, pohlíží na ně] s pýchou; ale stydl se za něj, Jakmile v něm vidi pouze pasivní tělo, Jehož prostřednictvím Je hříčkou temných stl Života. Toto zahanbení často zakrývá Ironií. Pohlaví druhého snadno vzbuzuje úsměv. Erekce se Často zdá směšná, protože vypadá Jako chtěný pohyb, a přitom Je
91
samovolné; Často stačí Jen upozorněni na pohlavní orgány a Již to vzbuzuje veselost. Malinowski vypravuje, že u divocha, mezi nimiž Žil, stačilo vyslovit Jméno orgánů „hanby", aby to vyvolalo obrovský řehot. Mnoho tzv. galských nebo mastných vtipů jsou pouze hrubé hříčky s takovými slovy. U některých primitivů mají ženy ve dnech, kdy se ryjí zahrady, právo brutálně znásilnit každého cizince, který se v té době odváží do vesnice. Útoči na něj společně a často ho nechají, až když Je napůl mrtev. A muži kmene se tomu smějí. Tímto znásilněním se z oběti stalo pasivní, závislé tělo. 2eny se zmocnily muže, měly ho — a jejich prostřednictvím ho měli také Jejich manželé. Avšak při normální souloži chce se muž uplatnit jako majitel.                              •
A právě přitom zakusí s uejveiäf zřejmostl dvO)sečnost své tělesné podmíněnosti. Přijímá pyšně svou pohlavnost jen potud, pokud Je prostředkem k přivlastnění si té Druhé: a tento sen o přivlastněni končí jen prohrou. Při skutečném přivlastnění je to Druhé zničeno Jako takové, Je spotřebováno a už neexistuje. Ale Jenom sultán z Tisíce a ledne noci měl moc utnout milence hlavu, když ráno vstávala z Jeho lože. Zena však přežije objeli muže a už tím mu uniká Jakmile ji pustil z náruče, jeho kořist se mu stává cizí; je opět nová, nedotčená a připravená, aby Ji měl jiný milenec stejně pomíjivým způsobem. Jedním z mužských snů Je „poznamenat" ženu tak, aby zůstala navždy jeho; ale 1 ten nejzpupnější dobře ví, že v ní nikdy nezanechá víc než vzpomínku a že I nejžhavější představy minulosti Jsou chladné proti novému prožitku. Literatura se mnoho zabývala touto porážkou. Zaměřuje se na ženu a tvrdí. Že Je nestálá a zrádná, protože její tělo ji určuje muži obecně, a nikoli jednomu jedinému. Jej! zrada Je Ještě záludnější: člni z milence kořlsl. Jenom tělo se může dotknout Jiného těla; muž nedostane žádoucí tělo, pokud se sám nestane tělem. Eva )e dána Adamovi, aby v nf naplnil svou transcendencl, a zavleče Jej do noci lmanence. Neprůhlednou hlinu té mrákotné sluje, v níž matka chovala svého syna a z níž on chce uniknout, uzavře kolem něho milenka v závratích rozkoše Chtěl si JI přivlastnit, a teď Je Jat on sám. Voně, vlhkost, únava, znechucení — celá literatura popisuje tu chmurnou vášeň vědomí, Jež se stalo tělem. Žádost, v niž
95
Je často nechuť, se v necluif obrací, Jakmile došla spinou*. „Postcoitum homo animal iríste." „Tělo Je smutné." A pritom muŽ ani nenašel v milenčlně náručí konečné uttsenf. Brzy se v něm žádost probouzí znovu a často to není fen žádost, touha po ženě obecně, ale po jedné určité Ženě. Pak dostává zvláště zneklidňující moc. Neboť ve vlastním těle nachází muž Jen sexuální potřebu, která stejně Jako Jiné obecné potřeby, třeba hlad a Žízeň, nemá zvláštní ohjekt. Pouto, které ho váže k tomuto Jednotlivému Ženskému tělu, bylo tedy ukuto tou Druhou. Ie to tajuplné pouto, stejně jako to nečisté a plodné břicho, v němž má své kořeny, fe to Jakási pasivní síla: Je magické. Zastaralý slovník sešitových románu na pokračování, kde ženu |e popisována Jako čarodějka a kouzelnice, která muže uhrane a učaruje mu, )e odrazem nejstaršího a nejobecnějšího mflu. Zena Je oddána magii. Magie, napsal Alain, Je duch zatoulaný do věcí. skutek Je tehdy magicky, když není proveden aktivním činitelem, nýbrž vyzařuje z ně jaké pasivity; a muži vždycky pohlíželi na Ženu jako na ImanencI dané skutečnosti. Je-ll matkou žní o dětí, není to akt Její vole; ona není subjekt, transcendence, tvořivá sila, nýbrž objekt nadaný fluidem. Ve společnostech, kde muž se sklání před těmito mystérii, se žena pro tyto schopnosti účastní kultu a bývá uctívána jako kněžka. Když však muž bojuje, aby společnost zvítězila nad přírodou, rozum nad životem, vole nad nehybnou danou skutečností, pak pohlíží na Ženu |ako na čarodějku. Známe rozdíl mezi knězem a kouzelníkem: kněz ovládá a řídl sfly, které si podrobil v souhlasu s bohy a zákony, k dobru společnosti a jménem všech Jejích Členů; kouzelník pro-vádí svou Činnost stranou společnosti, proti bohům a zákonům, podle svých vlastních vášní. A žena není plně zapojena do světa mužů; jako Druhá staví se proti nim. Je tedy přirozená, že sil, které jsou v ni, nepoužívá k touni, aby rozšířila ve společenství mužů a v budoucnosti vliv transcendence, ale — protože je odloučeno, a tedy v opozici — používá jich k tomu, aby zavlékla muže do samoty odloučenosti, do temnot imanence. Je sirénou, jejíž zpěv zavádí námořníky na úskalí. Je Klrké, která proměňovala své milence ve zvířata, rusalkou, která stáhne rybáře do hloubi vod. Muž v zajeti jejích půvabů ztrácí vůli, cesiu vpřed, budoucnost. Není u? občanem, nýbrž tělem zolro-
Qft
conýin Žádosti, uzavřeným v okamžiku, trpně se zmítajícím mezi trýzní a rozkoší. Zvrhlá čarodějka staví jeho vášeň proti povinnosti, přítomný okamžik proti jednotě času, umí udržet poutníka daleko od Jeho domova, nalije mu nápoj zapomnění. Při svém fisllf přivlastnit si tu Druhou mfil by muž zůstal sám sebou. AvSak to nemožno přivlastnění ztroskotává a muž se pokouší stát se tou Druhou, s níž se nedokáže spojit. Pak pobloudí a Je ztracen, napije se nápoje, který jej odcizí sobě samému, ponorí se na dno smrtelných vod. Matka dává synovi Život a zasvěcuje ho tak smrtí. Milenka svede milence, aby se vzdal Života a oddal se vševládnému spánku. Toto pouto, které spojuje lásku a smrt, bylo pateticky vysloveno ve vyprávění o Tristanovi, ale Je v něm pravda hlubší. Muž byl z těla zrozen, v lásce dochází naplnění Jako tělo a tělo Je zaslíbeno hrobu. Tlm se potvrzuje spojenectví Zeny a Smrti Velká Znečka s kosou Je druhá podoba plodnosti, která dává růst klasům. Ale Je to také strašlivá manželka, Jojíž kostra se rýsuje pod něžností klamného těla.1*
A tak to, co muž od počátku miluje a nenávidí v ženě, v milence l matce, je strnulý obraz jejího živočišného osudu, Život nutný k Jeho existenci, který jej však zároveň odsuzuje ke konečnosti a k smrti. Ode dne, kdy se narodil, začíná člověk umírat; to Je pravda, kterou ztělesňuje Matka. A když plodí, dává pokračování svému rodu proti sobě samému: to se dozvídá v náručí manželčině; a ještě než zplodil, zapomíná ve zmatku a rozkoši na své Já. 1 když se pokouši rozeznat matku od milenky, nachází v jedné 1 v druhé stejnou zřejmou skutečnost: svou tělesnou podmíněnost. Přeje si najít Její naplnění. Uctivá matku a touží po milence; zároveň však se proti nim V odporu a v strachu bouři.
Významný text, v němž nájdenie syntézu skoro všech těchto mýtů, Je Kurdská noc |La Null Kurd«) Richarda Blocha, kde autor vypráví o milováni mladého Saada se ženou o mnoho staral, než Je on, ale dosud krásnou, v noci za pleněnl nějakého města:
u Například v Prévertove baletu Rendezvous a v CocKiauove Le leune Homme el la Mori IMlaclík a smrti ukazuje se Smrt v pndnbě milované dívky.
7 Druha (Hihliivl
07