obecná podstata ženy, tedy Matky. |e jisto, že postoj vůči Matce bude mít svou ozvěnu ve vztazích k manželce a k milence; ale není to tak prosté. Jak si to mnozí často představuji. Dospívatícl mladík, který konkrétno a smyslnč zatoužil po své matce, mohl si v ní žádat zenu také Jen obecné: ohnivost Jeho temperamentu se ukojí u kterékoli zeny; není odkázán na krvesmllný stesk.30 A naopak zase mladý muž, který pociťuje vúčt své matce něžnou platonickou úctu, může si prát, aby žena v každém případě mela v sobö něco z mateřské Čistoty.
Víme dost o dôležitosti sexuality, tedy vlastně ženy, 1 z patologických 1 z normálních případů chování. Stává se nökdy, Že ženské podoby -nabývají jiné predmety; protože I žena Je z velké části výmyslem muže, může si JI domýšlet 1 prostřednictvím mužského tola: v pede-rastll )e rozdílnost pohlaví zachována. Ale obvykle muž hledá Zenu u bytostí ženských. Právo Jejím prostřednictvím, tím, co v ní je nejlepšího a nejhoršího, prožívá svá učednlcká léta Stéstl, utrpení, neřesti, ctnosti, žádosti, odříkání, oddanosti, tyranství, učednlcká léta vlastního Já; žena Je hrou a dobrodružstvím, ale také zkouškou; Je triumfem vítězství l trpkým triumfem překonané porážky, |e závratí ztráty, omámením ze zatracení, úžasem nad smrtí Celý svět významů existuje pouze díky Zené; Žena |e podstatou mužských skutků 1 citů, ztělesněním všech hodnot, které pohánějí jejich svobodu kupředu. Je pochopitelné, že muž, 1 když zažil nejkrutější ztráty a zklamání, nechce se vzdát snu. v němž Jsou zahrnuty všechny jeho sny vůbec.
Proto tedy má žena dvojí, šalebnou tvář: je vším. po čem muž volá, a Je také vším, čeho nedosahuje. Je moudrou prostřednicí mezi blahovolnou Přírodou a mužem. Je však 1 pokušením nezkrocené Přírody, namířeným proti každé moudrosti. V mezích dobra a zla Je ztělesněním všech mravních hodnot i jejich opaku; Je podstatou Činnosti a také Její překážkou, s ní muž dobývá světa 1 ztroskotává. Ona Je pramenem každé úvahy muže o jeho existenci a také každého výrazu, který Jí může dát, ale zároveň Jej odvrací od jeho já a dává mu ztroskotat
M Výrazný je případ Slendhalnv
132
v mlčení a smrti. Je Jeho služkou a družkou a on od ní očekává, že bude také Jeho veřejnosti, Jeho soudcem. Že bude potvrzením Jeho bytí; ale ona to popírá svou lhostejnosti, někdy také smíchem a posměchem. Muž donf promítá to, po čem touží a Čeho se obává, co miluje 1 co nenávidí. A Je-11 tak těžké pominout to vše mířením, Je to proto, že muž se hledá v ženě celý a Že ona |e Všechno. Jenomže ona Je Vším ve světě nepodstatného: ona je cele ta Druhá. A jakožto druhá Je také jiná, než Je sama, druhá a jiná 1 v tom, co se od nf očekávalo. Poněvadž je vším. není nikdy právě tím, čím by měla být. Je věčným rozčarováním, rozčarováním samého jsoucna, které se nikdy nedokáže naplnit ani usmířit se s celosti všeho, co Žije.
Mýtus ženy hraje velkou úlohu v literatuře; ale Jaký význam, Jakou důležitost má ve všedním životě? Do jaké míry má vliv na mravy a chování jednotlivců? Odpověď na tuto otázku předpokládá vymezeni jeho poměru ke skutečnosti.
Jsou různé druhy mýtů. Mýtus subllmující neměnnou tvářnost lidského života, kterou |e „rozpolcení" lidstva na dvě kategorie jedinců, je mýtus statický. Promítá na platónském nebi skutečnost tak, Jak byla poznána zkušeností nebo na základě zkušenosti proměněna v pojmy. Místo faktu, hodnoty, významu, poznatku, empirického zákona vyzdvihl transcendentní Ideu, bezčasovou, nezměnitelnou, nutnou. Tato Idea se vymyká každému popřeni, protože Je postavena mimo danou skutečnost. Je nadána absolutní pravdivostí. A tak mytická myšlenka proti rozptýlené, nahodilé a mnohotvárné existenci žen klade Věčné Zenství, jediné a pevně určené. MluvS-11 chování a jednání Žen z masa a krve proti definici, která byla pro Věčné Zenstvl stanovena. Jsou v neprávu Ženy. Neříká se pak, že Zenství je abstrakce, nýbrž že ženy nejsou ženské. Co říká zkušenost, lo je proti mýtu bezmocné. A přece v ní má mýtus do určité mlvy své kořeny. Tak Je například jisté, Že žena Je Jiná než muž. Tato odlišnost se konkrétně pociťuje v touze, v objetí, v lásce; avšak skutečný vztah Je vztah vzálemnostt a ten
133
pak plodí opravdová dramala: v erotlsmti, v lásce, v přátelství, které se střídají se zklamáním, nenávistí a sou-peřstvlm, )e tento vztah zápasem dvou vedomí, z nichž každé chce být podstatné; Je uznáním svobod. Jež se vzájemně potvrzuji. Je neznatelným přechodem od nepřátelství ke spoluvine. Předpokládat Zenu znamená předpokládat absolutní Druhé, bez vzájemnosti, které proti väl zkušenosti popírá, Že )e subjektem, nékým podobným.
V konkrétní skutečnosti se Ženy projevuji v rozmanitých podobách. Ale všechny mýty o ženě tvrdí. Že Ji shrnuji celou, a každá Žena chce být Jediná: důsledkem toho Je, že existuje celé množství vzájemné neslučitelných mýtu a že muži stále bezradné stoji před podivnými nesrovnalostmi ideje Zenství. Poněvadž se každá Zena nějak podílí na mnohosti těchto pravzoru, z nichž každý tvrdí, že vyjadřuje Její jedinou Pravdu, zmocňuje se mužů před jejich družkami dávný údiv sofistů, kterým nešlo do hlavy, 2e člověk může být 1 plavovlasý i tmavovlasý. Snaha po absolutizováni se projevuje už v představách společenských: vzájemné vztahy se snadno usta-lujl v třídy, funkce v typy. tak jako se v dětské představivosti vztahy promenuji ve věci. Například v patriarchální společnosti, soustředěné na zachováni rodového majetku, nutné existuji vedle Jedinců, kteří udržuji a dále předávají statky, také muži a Ženy, kteří Je vlastníkům vyrvou a dají Je do oběhu: pokud jsou to muži — — dobrodruzi, podvodníci, zlodeji, spekulanti — společnost Je šmahem odsuzuje; avšak ženy, vyzbrojeny svou erotickou přitažlivosti, mohou klidně svést mladíky a dokonce l otce rodin k promarnfinl rodinného Jmění, a nepokládá se to za přestupek proti zákonům. To, že si přivlastni jejich jmčnl netio uchvátí Jejich dědictví, se sice považuje za neblahou Činnost a Ženám, které si tak počínají, se říká „Spatné ženy", ale ony zase naopak u Jiného krbu — u krbu svého otce, svých bratrů, manžela nebo milence — mohou mit podobu spásného anděla. Kurtizána, která vydírá bohaté finančníky, bývá me-cenáškou malířů a spisovatelů. Z konkrétní zkušenosti lze snadno pochopit dvojakost osobnosti Aspasle nebo Madame de Pompadour. Ale budeme-ll stavět na předpokladu. Že Žena Je Kudlanka nábožná, Mandragora, Do-
ni
mon, budeme zmateni, objevíme-ll v ní také Múzu. Bohyni, Matku a Beatrlcl.
Protože kolektivní představy a také společenské typy se obvykle určuji dvojicemi protichůdných znaků, bude se dvojakost Jevit Jako podstatná vlastnost Věčného Zenstvl. Protikladem matky-světlce Je krutá macecha, protikladem andělské panny zvrhlá děvka. A Jednou se bude říkat, Že Matka Je tolik co Zlvot, Jindy že je toliko Smrt, Že panna Je čistá duševnost, anebo zase tělo upsané ďáblu.
Zřejmě to není skutečnost, co diktuje společnosti nebo jednotlivci jejich volbu mezi opačnými principy Jednoty. V každé době a v každém případe se společnost i Jednotlivec rozhodují podle svých potřeb. Často promítají do přijatého mýtu instituce a hodnoty, na nichž lpi. Tak například paternallsmus, který chce mít Ženu u rodinného krbu, definuje ji jako cit, niternost, Imanenci; ve skutečnosti každá bytost Je zároveň imanence 1 transcendence; když JI však nedáme žádný cil nebo když Jí zabráníme cíle dosáhnout, když fl připravíme o vítězství. Její transcendence se znlcotněna ztratí v minulosti, upadne zpět do imanence; to Je údol, k němuž odsuzuje Ženu patriarchát; ale to naprosto neznamená, Že by to bylo jejím posláním, tak jako otroctví není posláním otroka. Vývoj této mytologie vidíme Jasně u Augusta Comla. Ztotožnit Zenu s tlm Druhým znamená zaručit muži naprostá práva na její oddanost a ženě uložit kategorický příkaz být mu povinována.
Mýtus nesmíme směšovat s pojetím významu. Význam Je objektu Imanentní, vědomí Jej odhaluje v živoucí zkušenosti. Mýtus naproti tomu Je transcendentní Idea, která uniká každému postiženi vědomím. Když Michel Lelrls ve svém V Age ďhomme (Mužný věk) popisuje jak vidí Ženské orgány, předává nám významy a nevytváří Žádný mýtus. Okouzleni Ženským tělem, nechuť k menstruační krvi, to jsou zážitky konkrétni skutečnosti. Není nic mytického ve zkušenosti, která objevuje rozkošné vlastnosti ženského těla, a neupadá do mýtu ten, kdo se pokouší Je vyjádřit přirovnáním ke květině nebo drahokamu. Ale říkat, Že Zena je Tělo, že Tělo je Noc a Smrt, nebo že Zena je nádhera Vesmíru, to znamená opouštět pozemskou pravdu a ulétat k prázdnému nebi.
135
Vždyf muž Je pro tónu také tělo; a žena není |en telesný objekt; tělo nabývá pro každého a v každé zkušenosti zvláštního významu. Stejné |e úplné pravda, že Žena Je — Jako muž — bytost zakorenená v přírodo; Je více než muž podrobena rodu. Je|I žlvočlšnost |e zřejmější. Ale v ni Jako v nöm Je daná skutečnost přijímána existencí, ona také patii k lidské říši Dělat z ni pouhou Přírodu Je prosté zaujatost.
Sotvakterý mýtus může býl výhodnejší než mýtus panské kasty: ospravedlňuje všechna Její privilegia a dává Ji l právo Jich zneužívat. Muži nemusí myslit na to, aby ulevili Ženám v Jejich strastech a potížích, které Jsou Jejich fyziologickým údělem, protože „tak to chtěla Příroda".31 A vezmou si to za záminku, aby ubohost Žlvut-nlcb podmínek ženy Ješté zhoršili, například aby Jí odpírali Jakékoli právo na pohlavní rozkoš nebo aby |1 zapřáhlt do práce fako dobytek.
2ádný z těchto mýta není tak zapřením v mužských srdcích Jako mýtus o ženské „záhadnosti". Přináší s sebou mnoho výhod. Především umožňuje snadno vysvětlil všechno, co se zdá nevysvětlitelné: muž, ktorý ženě „nerozumí", je Šťasten, že svou subjektivní neschopnost může převrátit v její objektívni neprístupnosť, místo aby přiznal svou nevědomost, uznává mimo sebe přítomnost Jakési záhady a má alibi, které lichotí jeho lenosti I Jeho Ješitnosti. Zamilované srdce se tok vyhne mnohému rozčarováni: jc-ll chováni Jeho milované plné rozmarů a její řeč! hloupé, omlouvá Ji záhadnosti. A konečné diky této záhadnosti se uslaluje onen negativní poměr, klerý se zdál Klerkegaardovl daleko přijatelnější než jakýkoli postoj pozitivní; tváří v tvář žfvé záhado zůstává Člověk sám: sám se svými sny, se svými nadějemi a obavami, se svou láskou I Ješitnosti; tato subjektivní hra, která niňže dospét od neřesti až k mystickému vytržení. Je pro   mnohé   váblvější   zkušenosti   než   opravdový   vztah
J1 Srv. Balzac. Fyziologie manželství: „Nikterak se ne-kolujte |njtni rupténím, Jejími nfifky a bolestmi; pHroda ti udělala pro našt potřebu a takovou, any snas.ila vše: deti, trápeni, rány a mužovou zlobu. Neobvlfiujtu su z tvrdosti. V zákonicích všech národe, kterým se fiká Civilizované, napsal muž zákony, které řidl osm! len, pod krvavým heslem: Vuf viertel Betla porážaným!"
136
k lidské bytosti. Nn Jakých základech tedy spočívá tato tak výhodná Iluze?
V Jistém smyslu Je pravda, že žena Je tajuplná, „tajuplná Jako celý svét", Jak říká Maeterlinck. Každý je subjektem Jen sám pro sebe; každý mĎže ve své Ima-nenci pochopil jen sebe samého: z tohoto hlediska Je druhý vždycky záhadou. V očích inuZů neprůhlednost toho „sám pro sebe" je mnohem výraznější u toho druhého, který Je ženského rodu; Žádným vcítěním nemohou proniknout zvláštní zkušenosti Zeny; navždy je Jejich chápáni nepřístupná její milostná rozkoš, menstruační potíže, porodní bolesti. Ve skutečnosti Je tato záhadnost vzájemná: (oké muž jakožto druhý, druhý rodu mužského, chová v srdci přítomnost uzavřenou do sebe a pro Ženu neproniknutelnou; Žena neví, co Je mužský erotls-nitis. Ale podle všeobecného pravidla Jsou, Jak Jsme konstatovali, kategorie, v nichž muži pohlížejí na svět, stanoveny z jejich hlediska a iako absolutní: zde stejné Jako všude jinde muži neuznávají vzájemnost. Zena Je záhadou pro muže, a proto je považována za záhadu vůbec.
Po pravdě řečeno, Její situace ji zvlášř uzpůsobuje k lomu, aby se o ni uvažovalo v léto podobo, [ejl fyziologický údél je velmi složitý; ona sama Jej prožívá (ako clzl historii; její lělo pro ni neni Jasným výrazem jí samé; cíli se v ném odcizena; pouto, které v každém jedinci svazuje Život fyziologický s Životem fyzickým, nebo lépe řečeno vztah existující mezi danou podobou Jedince a nenuceností, s niž JI na sebe bere, Je nejobtížnější záhadou lidského bytí a u ženy vystupuje svrchováno znepokojivým způsobem.
Ale to, Čemu se říká záhada, není subjektivní osamocenost vědomi, ani to nejsou taje organického života. Svflj pravý smysl dostává to slovo v rovině sdělování: neznamená pouhé mlčení, noc, nepřítomnost; je samo v sobě koktající přítomností, klerá se nedokáže vyslovit. Říkat, Že žena Je záhada, neznamená, že mlčí, nýbrž že Její řeč není slyšena; Je tu. ale skryta pod závoji; existuje za těmi neurčitými příznaky. Kdo to vlastně Je? anděl? démon? Inspirace? komediantka? Dá se předpokládat, Že odpověď na tyto otázky buď vůbec nenajdeme, nebo spíše Že Žádná nebude přesná, protože ženina
137
bytost Je v samém základě postižena dvojakostí. Ve svém nitru le žena sama pro sebe nedefinovatelná: je to sfinx. A skutečno by také byla na rozpacích, kdyby mola rozhodnout, kdo \e. Na tu otázku není odpovědi. Není to však proto, Že by ta skrytá pravda byla příliš neurčitá, aby se dala postihnout: spíše proto, že pravda v této oblasti vôbec není. Kdo existuje, není ničím jiným než tlm, co dělá. Možnost nepřesahuje skutečnost, podstata nepřechází existenci. Udská bytost ve své Čiré subjektivito není nic. Moříme ji Jejími člny. Tak o venkovance môžeme říci, že Je dobrá nebo Špatná hospodyně, o herečce, že má nebo nemá talent: ale nazíráme-ll Zenu v Její Imanentní přítomnosti, nemůžeme o ni říci naprosto nic, vymyká se kaZdému určeni. A přitom v milostných nebo v manželských vztazích, v každém vztahu, kde Žena je vazalkou, tou druhou, je vždy pojímána právě ve své lmanencl. Je pozoruhodné, Ze kamarádka, kolegyne, společnice nejsou záhadné; a naopak Je-11 vazalem muž, stojl-Il například proti staršímu či bohatšímu muži či ženě mladý hoch Jako nepodstatný objekt, Je l on obestřen tajemnostl. A tím se dostáváme k základu ženské záhadnosti — který Je řádu hospodářského. Ani cit není nic. „V citové oblasti se skutečnost nerozlišuje od pomyslného," píše (lide. „Stačí myslit si, že milujeme, a milujeme skutečně, a stejně tak řekneme-ll, Že se domníváme, Ze milujeme, stačí to k tomu, že hned milujeme o něco méně..." Pomyslné lze rozlišovat od skutečného pouze podle chováni. Muž má na tomto světě privilegované postaveni, a je tedy s to svou lásku aktivně projevovat. Velmi často Ženu vydržuje nebo |1 aspoň pomáhá; kdyZ si ji vezme, dává jí společenské postaveni; zahrnuje ji dárky; jeho společenská a hospodářská nezávislost mu umožňuje Iniciativu a vynalézavost: když byl pan Norpois odloučen od slečny de Ville-parlslsové, cestoval 1 Čtyřiadvacet hodin, Jen aby s ní mohl chvilku pobýt. Velmi často je muž zaměstnán, zatímco Zena nemá co dělat: on Jí dává čas, který s ní tráví; ona jej přijímá: s radosti, vášnivě, nebo jen proio, aby se zabavila? Přijímá manželovo dobrodiní z lásky, nebo ze ziskuchtivosti? Má ráda manžela, nebo manželství? Ovšem l důkazy, které dává muž. Jsou dvojznačné: dává |1 dárek z lásky, nebo ze soucitu? Avšak zatímco
138
žene sňatek s mužem obvykle přináší mnoho výhod, pro muže je sňatek se Zenou výhodný pouze tou měrou, jak JI miluje. Proto podle jeho celkového chování můžeme alespoň přibližně ohodnotit stupeň Jeho náklonnosti. Ale Žena nemá Žádnou míru, podle níž by prozkoumala vlastní srdce; podle nálady zaujímá k svým citům různá stanoviska, a pokud Je ve svých citech pasivní, nebude Žádný výklad pravdivější než kterýkoli Jiný. V těch dosti vzácných případech, kdy společenská a hospodářská privilegia má žena, přechází zéhadnost na druhou stranu: to ukazuje, že záhadnost není nezbytně spojena s tímto nebo s druhým pohlavím, nýbrž Je navozena situaci. Pro velmi mnoho žen Jsou cesty k transcendenci zataraseny: protože nic nedělají, neudělají nic ani ze sebe. Do nekonečna se dohadují, čím by se byly mohly stát, což je přivádí k otázce, Čím jsou. A to je marná otázka. Jestliže se muži nedaří odhalit tuto skrytou podstatu, znamená to prosto, že neexistuje. Zena je odkázána Zít na okraji světa, nemůže se tedy tímto světem objektivně určit a Její záhadnost Ja Jen prázdnota.
Stává se také, že žena — stejně Jako všechny utlačované bytosti — vědomo a záměrně skrývá svou objektivní podobu; otrok, sluha, domorodec, všichni, kdož Jsou závislí na svém pánu, naučili se přijímat jeho rozmary s neměnným úsměvem nebo záhadnou netečnostl; své skutečné city, svůj skutečný postoj pečlivě skrývají. Také ženu od dívčích let učl, Jak se má mužům lhát, jak Je klamat a dělat si z nich blázny. Ona k nim přistupuje s vypůjčenou tváří, Je opatrná, pokrytecká, hraje s nimi komedii.
Ale ženská záhadnost, Jak Ji vyslovuje mytická myšlenka, je skutečnost mnohem hlubší. Vpravdě je už bezprostředně zahrnuta v mytologií absolutně Druhého. Při-pustíine-H, Ze 1 nepodstatné vědomí je prosvítajíc! subjektivitou, schopnou používat Cogito, připouštíme také, že je vskutku svrchované a že se obraci v podstatné; aby se vzájemnost ukázala zcela nemožnou, musllo by to Druhé být druhé 1 pro sebe, sama Jeho subjektivita by muslla být stížená odlišností; takové vědomí, které by bylo odcizeno už Jako vědomi, v Čisté imanentní přítomnosti, by zřejmě bylo záhadou. Bylo by záhadou o sobě už proio, že by bylo záhadou pro sebe. Bylo by absolutní
139
záhadou. Tok za tajemnostf, kterou vytvoří jejlth pretvárka, existuje záhada Černého a Žlutého, pokud Jsou nazíráni absolutno Jako to nepodstatné Druhé. Musíme podotknout, ze americký občan, Jenž promĎrnéhO Evropana značné přivádí z míry není Jim nikterak považován za „záhadného": říkáme skromnějl. Že mu nerozumíme. Také žena často „nerozumí" muži, ale mužská záhadnost neexistuje. Bohatá Ameriko a muž vystupuji totiž v roli pána, kdežto záhadnost Je vlastností otroka.
V tomto soumraku nepoctivosti můžeme ovšem pouze snít o kladné skutečnosti záhady; rozplývá se Jako ně-ktoré nehluboké halucinace, Jakmile se JI pokusíme za* chýlit. Spisovatel vždycky ztroskotá, když chce líčit „záhadné" Ženy; ty se mohou zdát zvláštní a hádanko-vlté Jen na začátku románu; nezůstanell však příbéh nedokončen, vydají nakonec svá tajemství a Jsou to pak docela skloubené a průhledné osoby. Například hrdina knih Petra Cheyneyho nevychází z údivu nad nepředvídatelnými rozmary žen: nikdy nelze uhodnou!, Jak se budou chovat, matou všechny předpoklady; ale jakmile Čtenář odhal! pohnutky Jejich Činů, vypadají Jako velmi prosté mechanismy: tahle Je špiónka. tamta zlodejka; af je zápletka Jakkoli obratná, vždycky Je k ní klíč, a nemůže tomu být Jinak, I když má autor tolik nadání a představivosti, kolik si Jen můžeme přát. Záhada Je vždycky Jen kouzlo, které se rozplyne, Jakmile se Je pokusíme zachytit.
A tak vidíme, že mýtus Je do značné inlry vysvětlen tlin, k čemu lidem slouží. Mýtus Ženy Je přepych. Může se objevit teprve tehdy, když človĎk unikne naléhavému tlaku svých potřeb; čím konkrétněji Jsou vztahy prožívány, tím mono bývají idealizovány. Staroegyptský feláh, kočovný beduín, středověký řemeslník a 1 dnešiif dolník mají pM své práci a chudobo k určité ženo, která Je Jejich družkou, vztahy příliš konkrétní, aby Ji mohli zdobil blahou nebo neblahou svatozáří. Právo období a třídy, které moly čas na snčnl, postavily ty černé a belostné sochy Ženslví; ovšem přepych |e také k užitku: ony sny byly nutné vedeny určitým zájmem. Jistěže většina mýtů má původ ve spontánním postoji člověka k jeho vlastní existenci a k světu, který naft doléhá: ale překročení   zkušenosti   směrem   k   transcendentní   Ideji
HO
bylo vědomým a záměrným dílem patriarchální společnosti, která v něm sledovala své ospravedlnění; pomoci mýtů vtiskla Jednotlivcům své zákony a mravy obrazným a smyslům přístupným způsobem; právě v mytické podobě se kolektivní příkaz dostal do každého vědomi. Vlivem náboženství, tradic, Jazyka, pohádek, písní, filmu pronikly mýty k existencím nejtvrději zotročeným hmotnými skutečnostmi. Každý z nich může načerpat sublimaci svých skromných zkušeností: klame-11 ho milovaná žena, prohlásí, že to běsní Její pohlaví; Je-11 posedlý myšlenkou na svou mužskou nemohoucnost, pro měňu)e se Žena v Kudlanku nábožnou; nachází-II potěšení ve společnosti své ženy, Je to Harmonie, Spočinutí, Země živitelka. Touha po laciné věčnosti, po kapesním vydáni absolutna, s niž se setkáváme u většiny lidí, dochází uspokojení v mýtu. Každé nejmenší vzrušení anebo nesnáz se stávají odrazem bezčasové Ideje a tato iluze příjemně lichotí lidské Ješitnosti.
Mýtus je ledna z pasti falošné objektivity, do nichž se nechá chytit I vážný duch. 1 tady Jde opět o to nahradit prožitou zkušenost a Jí požadovaný a svobodný úsudek strnulou modlou. Namísto skutečného vztahu k samostatně existující bytosti staví mýtus Zeny nehybnou kontemplac) přeludu. „Přelud! Zabít Je, když je nelze uchvátit; anebo Jim dát Jistotu, poučit Je, aby už ze sebe nedělaly klenoty, udělat z nich opravdu družky nám rovné, důvěrné přítelkyně, společnice na této zemi, Jinak Je oblékat, ustřihnout Jim vlasy, všechno Jim povědět...," volá Laforgue. Muž by nic neztratil, kdyby přestal přestrojovat ženu v symbol, spíše naopak. Jsou-ll sny kolektivní a řízené, Jsou-ll to klišé, Jsou proti živoucí skutečnosti velmi chudé a Jednotvárné. Pro opravdového snílka, pro básnika Je skutečnost daleko vydatnějším pramenem než pokřivené zázračno Feudální dvořanství, galantní 19. století, to nejsou období, která by ženu upřímně ctila a milovala: upřímný vztah k ni mělo například 18. století, kdy muži viděli v ženách své bližní. Tehdy se objevuji Ženy skutečno románové: postačí si přečíst Nebezpečné známosti (Les Liaisons dan-gereuses), Červeni} a černý (Le Rouge et le Nolrj, Sbohem, armádo (A Farewell to ArmsJ, abychom si to uvědomili. Hrdinky Laclosovy, Stendhalovy, Hemlngwayovy
Ml
nejsou nijak záhadné a nejsou proio méně Jímavé. Uznat v ženo lidskou bytost neznamená ochudit mužskou zkušenost, která by nic neztratila na rozmanitosti, bohatství a intenzitě, kdyby vySla ze svó subjektivity. Zavrhnout mý'y neznamená zničit dramatické vztahy mezi pohlavími, neznamená to popřít významy, které se muži opravdu objevuji prostřednictvím Ženské skutečností; neznamená to potlačit poezii, lásku, dobrodružství, štěstí a sen: znamená to Jen požadovat, aby Jednáni, city a vášně byly založeny na pravdo.12
„Zena Je na vymření. Kde Jsou ženy? Dnešní ženy už nejsou Ženy" — vldéll Jsme, Jaký Je smysl těchto tajuplných sloganů. V očích mužů — I celé legie žen, které se dívají Jejich očima — nestačí mít lölo Ženy ani vzít na sebe Čisté ženský údol milenky či matky, aby Žena byla „pravou ženou", vždyť prostřednictvím sexuality a mateřstvím může se subjekt hlásit o svou samostatnost; „pravá žena" Je ta, která sama sebe pochopí jako tu Druhou. Dvojakost v postoji dnešních mužů vyvolává u ženy bolestnou rozpolcenosť; muži do značné míry uznávají. Že Žena je jim podobná, že Je Jim rovna, a přece dosud požaduji, aby zůstala nepodstatnou. S tímto dvojím údělem se žena nemůže vyrovnat; váhá mezi jedním a druhým, není doopravdy smířena s Žádným z nich a z toho plyne u ní nedostatek rovnováhy. U muže není mezi veřejným a soukromým Životem žádná propast. Cím více utvrzuje svou vládu nad světem činností a prací, tlm se zdá mužnější; lidské a vitální hodnoty v něm splývají. Avšak u ženy Jsou Její osobní úspěchy v rozporu s Jejím ženstvlm, protože na „pravé Ženě" se požaduje, aby byla objektem, aby byla ta Druhá. Je docela možné, Že se v tomto směru mužská citlivost I sama sexualita mění. Už se zrodila nová estetika. Móda plochých hrudi a hubených boků — ženy eíéba — netrvala dlouho, avšak návrat ke kyprému Ideálu minulých století se dosud neprojevil. Žádá se, aby Žensko
" r.nforguo ľikô o Ženě říká: „Poněvadž jsme )! ponechali v otroctví, v lenosti, poněvadž jsme Jí nedali jiné zaměstnáni a Jinou zbraň než Jojl pohlaví, hy pert rolovala a stala se Zen-stvím... je na svoiě pro nás. Dohrál To všechno Jo faleí-ne... Hráli "isme si s ni dosud Jako s panenkou. UZ to trvá ptílis dlouho!"
142
tělo bylo plné, avšak s mírou, má být štíhlé a nezatížené tukem, svalnaté, pružné, pevné a má naznačovat transcendencií namísto dřívější běli skleníkové květiny se dává přednost tělu, které bylo vystaveno sluncí a je ožehnuto jako dělníkova hruď. ženský oblek se stal praktickým, nedělá však z Ženy bytost bezpohlavnl. Naopak, v krátkých sukních se uplatňuji mnohem více než dříve lýtka I stehna. Práce nemusí Ženu zbavovat erotické přitažlivosti. Chápat Ženu jako společenskou bytost a zároveň Jako tělesnou kořist, to může být dokonce dráždivé: na sérii nedávno vyšlých Peynetových kreseb33 Jsme viděli, jak mladý ženich opustil svou nevěstu, protože ho okouzlila hezká úřednice, která měla provést svatební obřad. Možnost, že by Žena vykonávala „mužskou službu" a zároveň byla 1 žádoucí, byla dlouho předmětem většinou dost obhroublých vtipů; ale pohoršeni a posmech se pomalu vytratily a zdá se, Že se rodí nová forma erotlsmu: snad zplodí zase nové mýty.
Jisté je, Že je dnes pro ženu velmi těžké zaujmout postaveni svébytného jedince a naplňovat přitom svůj ženský úděl; zde je pramen těch neobratností a nesnází, které způsobují, Že se o Ženách někdy mluví jako o „ztraceném pohlaví". Bezpochyby je mnohem pohodlnější snášel slepé otroctví než usiloval o osvobozeni: mrtvi Jsou také lépe smířeni se zemi než živl. Rozhodně však už návrat k minulosti není možný a není ani Žádoucí. Musíme tedy doufat, že I muži dokážou ze své strany přijmout bez rezervy situaci, která se pononéhlu vytváří; teprve potom bude Žena schopna žít bez rozpolcenostl. A potom se snad také splní přání Laforguovo: „O, děvčata, kdypak budete našimi bratry, našimi důvěrnými bratříčky, bez jakékoli postranní myšlenky na vykořisťování? Kdy si opravdu upřímně podáme ruce?" Pak teprve „Meluzína, už zbavená tíže osudovosti, kterou na ni uvalil muž, Meluzína osvobozená..." konečně dostane „svou lidskou základnu"3*. Plně lidskou bytosti so slané teprve, „až bude zlomena Její nekonečná poroba, až bude Žit pro sebe a sebou, až Jí muž — až dosud nepřátelský — dá konečně svobodu".35
a V listopadu 1948.
54 Breton, Arcane 17.
M Rimbaud, Dopis P. Demenymu 15. května 1872.
143