XIII
MASOVÁ  SPOLEČNOST
V běžných představách o moci a rozhodování se žádná sfla nepovažuje za tak významnou, ja'ko Je Široká Amerlc ká Veřejnost. Veřejnost" je pokládána spíše za vlastní zdroj veškeré zákonné moci než za jednu ze složek kon-Iroly a rovnováhy. Úředně 1 mezi lidem se považuje veřejnost za samo hnaci kolo veškeré demokratické moci. Koneckonců všichni liberální teoretikové zakládají svá pojetí mocenského systému na politické roli této veřejnosti. Všechna důležitá úřední i soukromá rozhodnutí jsou oprávnená jen tenkrát, Jsou-li ve shodě s prospěchem veřejnosti; všechna formální prohlášení hovoří v jejím jménu.
1
Uvažujme tedy o klasickém typu veřejnosti z hlediska demokratické teorie v oné povznesené náladě, v níž kdysi Rousseau zvolal: „Veřejné mínění, královna světa, není poddáno moci královské: sami králové Jsou Jeho prvními otroky."
Nejdůležitějším znakem veřejnosti, v níž pramení veřejné mínění (k němuž dává podnět vzestup demokratické střední třídy), Je svobodná diskuse. Předpokládá se, že
* V orig. „The public". Překládáme tento výraz slovem „veřejnost" s vědomím, že jej přesně nevystihujeme. Nemáme však v Češtině ekvivalentní termín, který by v sobě shrnul význam našich pojmu „veřejnost", „občané" .„společnost", „lid". To se citelně obráží zejména v nedokonalosti dichotomie „veřejnost — masy", o niž se po|ednává v této kapitole, a taká v překladu výrazů jako „community of publics", „the public oí public opinion" atd. atd. čtenář však najde klič ke správnému chápáni tohoto pojmu přímo v textu této kapitoly.  — Pozn. přokl.
355

demokratické instituce dávají možnosti reagoval na projevené mínění, utvářet autonomní orgány veřejného mínění a uplatňovat názory veřejnosti v praxí. Má se za to, že názor, který vyplývá z veřejné diskuse, je považován za konečné řešení, jež se pak realizuje činností veřejných orgánů; podle jedné verze je to „obecná vůle" lidu. kterou pak legislativní orgán uzákoní a tak jí propůjčuje právní moc. Kongres nebo parlament, jakožto instituce, Je nadřazen väem složkám veřejného Života; Je prototypem každého z těch malých (kroužků občanů, kteří v bezprostředním styku diskutují o svých veřejných záležitostech.
Tato představa o složkách veřejnosti vyjadřujících veřejné mínění, která pochází z 18. století, je podobná hospodářské představě o svobodném trhu. Na jedné strano je trh, tvořený svobodno soutěžícími podnikateli; na druhé straně je veřejnost, složená z kroužků vytvářených lidmi stejného smýšlení, které mezí sebou diskutují, Jako cena je dílem anonymních, stejně významných, spolu obchodujících Jednotlivců, tak veřejné mínění je výsledkem toho, že si každý sám promyslí věci a pak připojí svůj hlas k velikému sboru. Jistěže někteří jednotlivci ovlivňují běžné názory více než jiní, ale žádná jednotlivá skupina nemonopolizuje diskusi pro sebe ani sama neurčuje názory, které budou všeobecné přijaty.
Spojení mezi nesčetnými diskusními kroužky navazují lidé, kteří, přecházejíce z jednoho do druhého, přenášejí názory v nich vládnoucí a usilují o moc ve větším měřítku. Veřejnost je tedy organizována ve sdružení a -v politické strany; všechny zastupují řadu stanovisek a snaží se zajistit si místo v Kongresu, kde pak diskuse pokračuje. Tak se z malých kroužků lidí, kteří si spolu vyměňují názory, vyvíjejí mohutnější síly, sociální hnutí a politické strany; diskuse o názorech je tedy důležitou fází v celkovém chodu veřejných záležitostí.
Svoboda těchto diskusí je důležitým prvkem v představě o veřejném mínění jakožto demokratickém právu. Ustálené mínění se aktivně uplatňuje ve vládnoucích mocenských institucích; všechny rozhodující orgány Jsou ustanovovány nebo likvidovány míněním, které ve veřejnosti převládá. A pokud se veřejnost v nadějích na uskutečnění svých požadavků zklame, mohou Jednotlivci z jejích řad překročit meze pouhé kritiky určitých poll-
356
tických metod; mohou vyslovit pochyby dokonce o samé oprávněnosti oficiální zákonné moci. To je také jeden z významů Jeffersonova výkladu o nutnosti občasné „revoluce".
Takto chápaná veřejnost Je tkalcovským stavem klasické demokracie 18. století. Diskuse je zároveň nití l člunkem, Jež pojí diskusní kroužky mezi sebou. Vychází z koncepce autority vzniklé v diskusi a vyplývá z naděje, že pravda a spravedlnost nějakým způsobem vyplynou ze společnosti, která je velikým nástrojem svobodné diskuse. Lidé mají své problémy: diskutují o nich, rozhodují o nich, formulují svá stanoviska. Tato stanoviska se upravují a navzájem soutěží. Jedno z nich „zvítězí". Pak lidé podle tohoto stanoviska postupují nebo požádají své zástupce, aby podle něho postupovali, což oni ochotno učiní.
Takové jsou představy o veřejnosti v klasické demokracii a stále ještě slouží v praxi k ospravedlňování systému moci v americké společnosti. Dnes však musíme uznat, že se tento popis podobá řadě pohádkových představ: nehodí se ani pro přibližné znázornění toho, jak americký mocenský systém funguje. Problémy, jež dnes utvářejí lidské osudy, ani v široké veřejnosti nevznikají, ani o nich široká veřejnost nerozhoduje. Myšlenka společenství různých složek veřejnosti nevyjadřuje skutečná fakta, ale jen ideál a z legalizačnf maškarády dělá pravdu — což se dnes běžně děje. Dnes totiž všichni bedliví pozorovatelé připisují těm složkám veřejnosti, které vytvářejí veřejné mínění, menší význam, než měly kdysi.
Tyto pochyby jsou výslovně vyjádřeny tvrzením, že klasické společenství všech složek veřejnosti se dnes mění ve společnost masovou. Tato přeměna je vlastně jedním z klíčů k sociálnímu a psychologickému chápání moderního života v Americe.
1.  v demokratickém společenství všech složek veřejnosti se vycházelo z předpokladu, že konečným arbitrem úsudku, a tedy konečnou apelační instancí je svědomí jednotlivce. Proti této zásadě, zastávané též Johnem Lockern, však byly vzneseny námitky — jak říká E. H. Carr —, když Rousseau „poprvé propracovával myšlenku svrchovanosti všeho lidu a řešil otázku masové demokracie".1
2,   V demokratickém společenství všech složek veřej-
357
nosti se mělo za to. že zájmy Jednotlivců, z nichž je společnost složena, jsou v přirozené a klidné harmonii. Ale tato v podstatě konzervativní doktrína ustoupila utl-Iitářské doktríno, která tvrdí. Že než se taková harmonie zájmů muže projevovat, musí jí být dosaženo reformami, a později marxistické doktríně o třídním boji, která jistě tenkrát byla, a dnes urCltě Je, blíže skutečnosti než nějaká předpokládaná harmonie zájmů.
3. V demokratickém společenství všech složek veřejnosti se vycházelo z předpokladu, Že dříve než se nějaká veřejná akce uskuteční, dojde k rozumné výměno názoru mezi Jednotlivci, což rozhodne o jejím průběhu; a Že tedy veřejné mínonf, které z diskuse vyplyne, bude neklamným hlasem rozumu. Tuto premisu však uvedla v pochybnost následující fakta:  1.  Předpokládaná nuť nost, aby o delikátních a složitých otázkách rozhodovali odbornici, 2. Freudův objev iracionálnosti myšlení obyčejného Člověka a 3. Marxův objev sociálně podmíněné povahy toho, co bylo dříve pokládáno za autonomní rozum. 4. V demokratickém společenství všech složek veřejnosti se mělo za lo, Že až bude rozhodnuto, co Je pravda, právo a spravedlnost, bude se tím veřejnost řídit, nebo se postará, aby se tím řídil! Její zástupci. Nakonec bude veřejné mínění nejen správné, ale zvítězí. Tento předpoklad byl všah vyvrácen tím, že se vytvořila veliká mezera mezi nižšími vrstvami obyvatelstva a těmi, kdo rozhoduj! jejich jménem v otázkách nesmírného dosahu, o nichž veřejnost často ani neví, že jsou projednávány — dozví se o nich, až když jsou dávno rozhodnuly.
Vzhledem ke všem uvedeným předpokladům není nesnadné pochopit, proč mnozí myslitelé 19. století byli tak vyloženo optimističtí; teorie o veřejnosti Je totiž po mnohých stránkách promítnutím Ideálu Intelektuála o nadřazenosti Intelektu na širokou veřejnost. „Evoluce intelektu/' tvrdil Comte, „určuje hlavní prúbětt evoluce sociální." Když se myslitelé 19. století kolem sebe rozhlédli a Ještě vidÖIi nerozum, nevědomost a netečnost, domnívali se, Že jde o vývojové opoždění intelektu, kterému rozšíření vzdělání brzy učiní konec
Jak dalece záležela průkaznost klasického názoru na veřejnost v omezení této „veřejnosti" na lidi vysoce vzdělané, odhaluje skutečnost, Že v roce 1859 I John Stuart
358
Mill píše o „tyranii většiny" a že Tocqueville i Burck-hardt Již předem naznačovali názor popularizovaný v nedávné minulosti takovými politickými moralisty, jako je Ortega y Gasset. Stručně řečeno, přeměna veřejnosti v masu — a vše, co s tím souvisí — byla jedním z hlavních trendů moderních společnosti a zároveň jedním z hlavních faktorů vedoucích k zhroucení liberálního optimismu, který tak silně určoval smýšlení intelektuálů v 19. století.
Asi v polovině 19. století začai být individualismus nahrazován kolektivními formami ekonomického a politického Života a harmonie zájmů neharmonickým třídním bojem a organizovaným nátlakem. Systém rozumných diskusí byl podkopán tím, Že o složitých otázkách rozhodovali odborníci, dále názorem úředních míst, Že v diskusích bují stranická předpojatost, a konečně zjištěním, jak účinné je apelovat na občana iracionálním způsobem. A kromě toho jisté strukturální zmény moderní společnosti, o nichž budeme nyní uvažovat, začaly připravovat veřejnost o moc aktivního rozhodování.
2
Nás zajímá zvláště přeměna veřejnosti v masu, nebof v ní Je důležitý klíč k pochopení mocenské elity. Je-li tato elita doopravdy odpovědná veřejnosti, anebo dokonce vyskytuje-li se Jen ve spojeni s ní, znamená to něco docela jiného, než mění-ll se tato veřejnost v masovou společnost.
Dnešní Spojené státy nejsou zcela masovou společností a nikdy zcela nebyly společenstvím vytvořeným různými složkami veřejnosti. Tyto výrazy označuji krajní typy; ukazují na jisté znaky skutečnosti, ale samy o sobě jsou to umělé konstrukce; sociální skutečnost je vždycky Jakási směs obou lěchto typů. A přece nemůžeme dobře pochopit, v jaké míře každý z nich přispěl k vytvoření naší situace, dokud napřed dokonale neporozumíme vyhraněným a krajním typům.
Máme-H pochopit rozdíl mezi veřejností a masou, musíme přihlédnout nejméně ke čtyřem znakům.
1. Předně jde o poměr mezí těmi, kdo veřejné mínění určují, a těmi, kdo je přijímají, což je nejjednodušší způ-
359
sob vyjádřeni sociálního významu formálních masových sdělovacích prostředků. Změny v tomlo pomöru Jsou pro řešní problémů veřejnosti a veřejného mínění v novodobé demokracii ze všeho nejdůležitější. Na Jednom konci sdělovací Škály Jsou dva lidé, kteří spolu osobné hovoří; na druhém Jejím konci Je jeden mluvčí, který neosobně hovoří celou sítí sdělovacích prostředků k miliónům posluchačů a diváku. Mezi oběma extrémy jsou shromáždění a politické schůze, zasedání parlamentu, debaty u soudů, malé diskusní kroužky ovládané Jedním člověkem, volně přístupné diskusní kroužky, Ikde padesát lidí svobodně diskutuje, atd.
2.   Druhý znak, Jemuž musíme věnovat pozornost, je možnost občana reagovat na nějaké mínění, aniž se tím vystavuje nebezpečí vnitřních nebo vnějších represálií. Technické podmínky sdělovacích prostředků mohou tím, Že snižují procento mluvčích v poměru k procentu posluchačů, znemožňovat svobodnou reakci. Pravidla, která nejsou úředně stanovena, ale opírají se o konvenční souhlas a neformální strukturu usměrňování veřejného mínění, mohou určovat, kdo, kdy a jak dlouho může mluvit. Taková pravidla se mohou, ale nemusí shodovat s úředné stanovenými-pravidly a institučními uzancemi, které řídí proces sdělování myšlenek. V krajním případě si můžeme představit absolutní monopol sdělování myšlenek skupinám, jež mlčky naslouchají a Jejichž členové nemohou reagovat ani v „soukromí". V opačném krajním případě Jsou dány podmínky, které dovolují, a ustanovení, která podporují vytváření veřejného mínění rovnoměrně, bez omezování a nátlaku.
3.  Musíme také uvažovat o vztahu mezi utvářením veřejného mínění a jeho uskutečněním společenskou akcí a o tom, jak snadno a účinně veřejné mínění formuluje rozhodnutí s dalekosáhlými důsledky. Příležitost kolektivně realizovat vlastní názory je ovšem omezena pozicí lidí v mocenské struktuře, která bud tyto možnosti zásadně omezuje, anebo podobné Jednání nejen umožňuje, ale dokonce k němu vybízí. Může omezit sociální akce jen na místní celky, nebo je může připouštět ve větším měřítku; může akce vyvolávat Jen občas, nebo Jim dodat víceméně stálý charakter.
4.  Konečně jde o to, Jak dalece institucionální autorita
360
zasahuje do věcí veřejnosti svými sankcemi a kontrolou. jde o to. do jaké míry institucionální autorita poskytuje veřejnosti skutečnou autonomii. V Jednom krajním případě má veřejnost plnou svobodu Jednání, nepůsobí v ní Žádný orgán oficiální autority; v druhém krajním případě pak Je veřejnost donucována k jednotnosti terorem, Jemuž slouží síť konfidentů a všeobecně rozšířené vzájemné podezírání. V nejkrajnějším případě oficiální mocenská struktura koinciduje s neoficiálním vlivem, založeným na výměně názorů v diskusi, což vede k odstranění diskuse.
Zkomblnu]eme-li těchto několflk faktorů, můžeme si zkonstruovat malé modely nebo diagramy několika typů společností. Jelikož „problém veřejného mínění", jak jej známe, je dán zánikem klasické buržoázni veřejnosti, zabýváme se pouze dvěma typy: veřejností a masou.
Ve veřejnosti, Jak tento výraz chápeme, 1. prakticky právě tolik lidí vyjadřuje názory, kolik jich je přijímá.
2.  Veřejné sdělování myšlenek Je zorganizováno tak, že Je možno Ihned a účinně reagovat na Jakýkoli veřejně projevený názor. Mínění, které se při takové diskusi utvoří,
3.  se snadno uplatní v účinné akci a v případě nutnosti dokonce I proti vlôdnoucímu mocenskému systému. 4. Mocenské instituce nezasahují do záležitostí veřejnosti, která tedy funguje víceméně autonomně. Jsou-li zde takové podmínky, pak máme pracovní model společenství všech složek veřejnosti, který přesně odpovídá předpokladům klasické demokratické teorie.
V opačném krajním případě, v mase, 1. Je mnohem méně lidí, kteří své míněni vyjadřují, než lidí, kteří Je přijímají, neboř společenství všech kruhů veřejnosti se stává abstraktním kolektivem, složeným z jednotlivců, kteří své dojmy Čerpají z masových sdělovacích prostředků. 2. Běžné sdělovací prostředky jsou zorganizovány tak, že je nesnadné, Či dokonce nemožné, aby jednotlivec bezprostředně nebo účinně reagoval. 3. Realizace veřejného mínění nějakou akcí se děje pod kontrolou úřadů, které organizují a řídí způsob jejího provádění. 4. Instituce neposkytují mase autonomii, naopak, do masy pronikají agenti zmocněných Institucí a omezují každou autonomii, která by se mohla vyvinout při vytváření veřejného mínění diskusí.
Veřejnost a masu lze snadno rozpoznat podle toho, kte-
361
ré sdělovací prostředky v nich dominují: Ve společenství složek veřejnosti je hlavním sdělovacím prostředkem diskuse; existují-li vôbec nejaké masové sdělovací prostředky, pak jen oživují diskusi a rozšiřují její pole tím, že jednu prtmórní složku veřejnosti přlpoutávají k diskusím druhé primární složky. V masové společnosti jsou převládajícím typem sdělováni myšlenek prostředky řízené úřední autoritou a všechny okruhy veřejnosti se stávají pouhým odbytovým trhem pro jejich působení, tj. jsou vydány na pospas tomu, co existující masové sdělovací prostředky poskytují.
3
Ať posuzujeme veřejnost z Jakéhokoli stanoviska, uvědomíme si, že Jsme již ušli hezký kousek na cestě k masové spoleCnostl. Na konci této cesty Jsou totalitní systémy. Tak daleko jsme ještě nedošli. Ve Spojených státech dnes ještě nejsou primární složJky veřejnosti zatlačeny odbytovým trhem pro masové sdělovací prostředky. Ale můžeme už s jistotou pozorovat, že mnohé jevy ve veřejném životě naší doby jsou spíše charakteristickými rysy masové společnosti než společenství složek veřejnosti.
Pro přítomné dění bychom opět mohli použít historické analogie mezi hospodářským trhem a okruhem veřejnosti, v němž se tvoří veřejné míněni. Vývoj zkrátka směřuje od roztroušených drobných mocenských celků ke koncentrovaným mocenským strukturám a k pokusům o monopolní kontrolu z mocenských center, částečně skrytých zrakům veřejnosti, v nichž se soustřeďuje manipulace i autorita. Krámek sloužící nejbližšímu okolí je nahrazen anonymní celostátní korporací; masová reklama nahrazuje vliv osobní výměny názoru mezi kupcem a zákazníkem. Politický vůdce zapojí svůj projev na celostátní rozhlasovou síť a mluví, s vhodným osobním zabarvením, k miliónům lidí, které nikdy neviděl a neuvidí. Celé skupiny povolání a celá průmyslová odvětví Jsou zapojeny do „obchodu s veřejným míněním" a neosobně usměrňují veřejnost, Jsouce za to placeny.
V primárním okruhu veřejnosti soutěží o vítězství svého minění lidé, Jejichž názory vyplývají z jejich zájmů a z jejich uvažování. Ale v masové společnosti, která je od-
362
bytovým trhem pro prostředky masového působení, soutěží — pokud vůbec někdo soutěží — ti, kdo těchto prostředků používají k manipulacím, s těmi, kdo jejich propagandu přijímají.
Za těchto podmínek nijak nepřekvapuje, že vznikla koncepce veřejného mínění Jakožto pouhé spontánní odezvy — nemůžeme říci „neuvědomělé reakce" — na to, co poskytují masové prostředky. Z tohoto hlediska je veřejnost pouhým společenstvím jednotlivců, kteří pasivně přijímají působení masových prostředků a bezradně podléhají podnětům a manipulacím, které z nich proudí. Skutečnost, že Jde o manipulaci z ústředních pozic, znamená, že byli likvidováni kdysi četní drobní výrobci a spotřebitelé veřejného mínění, kteří působili na svobodném a vyrovnaném trhu.
V úředních kruzích dokonce 1 sám výraz „veřejnost" — jak před třiceti lety poznamenal Walter Lippmann — se stal Jakýmsi fantomem, dramaticky odhalujícím Její zánik. Z hlediska elity, která rozhoduje, lze oznaClt některé z lidí, kteří se na veřejnosti hlučně projevují, jako „odboráře", Jiné Jako „obchodníky" a ještě jiné Jako „farmáře". TI, kteří nemohou být tak snadno nějakým způsobem označeni, tvoří „veřejnost". V tomto smyslu se veřejnost skládá z těch, které nelze nijak označit a kteří nikam nepatří ve světě přesně vymezených a stranických zájmů. Po stránce společenské se skládá z velmi vzdělaných odborníků, kteří žiji z platů — zejména Jsou to universitní profesoři; z neorganizovaných zaměstnanců, tj. především z úředníků, a pak ze Živnostníků a malých obchodníků.
Podle tohoto klasického pojetí, které už jen doznívá, skládá se veřejnost ze zbytků středních tříd, starých i nových, jejichž zájmy nejsou ani jasně definovány, ani organizovány, ani hlučně hlásány. Ve speciálním slova smyslu „veřejnost" Často označuje „nestranné odborníky", kteří, ač jsou dobře informováni, nikdy na veřejností nezaujímají jasně vyhraněný postoj ve sporných otázkách, jež dávají na přetřes organizované zájmové skupiny. Jsou to členové správních rad, komisí atd. z řad veřejnosti. Veřejnost tedy často symbolizuje politické tápání (říká se tomu nepredpojatosti, neochotu zúčastňovat se veřejných záležitostí (říká se tomu rozumnost) a profesionální nezájem (říká se tomu tolerance].
363
Nokteří takov! funkcionáři z řad veřejnosti, Činní například v odborech, začínají jako velmi mladí a vybudují si kariéru tím, že pečlivě sbírají všechny potřebné informace, ale nikdy nezaujmou pevný postoj; mnoho dalších Clenu veřejnosti, kteří nezastávají žádné úřední postavení, si takovéto profesionály bere za vzor. Jediná potíž Je v tom, že se chovají, jako by byli nestrannými soudci, ale přitom nemají moc soudit; a proto Jejich rozumnost, tolerance a nestrannost nehrají v lidském doni žádnou velkou roli.
4
Všechny trendy, které přispívají ke ztrátě významu politika a Jeho pojetí rovnováhy ve spoleCnosti, rovněž vedou k přeměně veřejnosti v masu." Jednou z nejdůležitějších strukturálních přeměn v tomto směru Je úpadek vlivu dobrovolných sdruženi jakožto vhodného nástroje veřejnosti. Jak Jsme Již viděli, v hospodářských, vojenských a politických Institucích omezil velký vliv správni složky řádné využiti všech těch dobrovolných sdružení, která fungují jednak mezí státem a hospodářstvím, jednak mezi rodinou a jednotlivcem v primární skupině. Není to Jen proto, že mocenské Instituce se ohromně rozrostly, zcen-tralizovaly a staly těžko přístupnými, ale i proto, Že zároveň s poklesem jejich politické moci stoupl význam jejich administrativních funkcí; a právě při této veliké strukturální změně vymizela organizovaná veřejnost.
Z hlediska měřítka, v jakém se veřejnost mění v masu, je tato přeměna podporována skuteCností, Že vývoj politické veřejnosti, která je podstatně zredukovaná (z důvodů diktovaných majetkem a výchovou, pohlavím a věkem), směřuje k mase, která se velmi zvětšila, protože nevyžaduje jinou kvalifikaci než občanství a věk.
Z hlediska organizace je tato přeměna podporována vývojovým přesunem od Jednotlivce a Jeho primární pospolitostí k větším Jednotkám organizované moci, totiž k dobrovolným sdružením a k masovým politickým stranám.
• Viz   zejména   analýzu   úpadku   nezávislých středních tříd v kapitole XI: Teorie rovnováhy.
364
Dobrovolná sdružení se tak rozrostla, Že začala mít vliv; o právě v tom okamžiku přestala být přístupná pro jednotlivce, který by chtěl diskusí vytvářet politiku organizace, k níž přísluší. A tak tato dobrovolná sdruženi stejně Jako nokdeJŠÍ Instituce ztratila možnost jednotlivce vést. Čím více lidí se zalahuje do politické arény, tím se sdružení stávají masovějšími; a Čím se moc jednotlivce stává závislejší na masových sdruženích, tím méno na ně může Jednotlivec působit.'
Masová demokracie znamená zápas mocných a obrovských zájmových skupin a sdruženi, *které prostředkují mezi rozhodnutími dalekosáhlého významu, jež člnl stát, korporace, armáda, a vůlí Jednotlivého občana ja kožto člena veřejnosti. Protože sdružení na střední úrovni Jsou hlavním pojítkem mezi obCanem a místy, v nichž se rozhoduje, je vztah občana k těmto sdružením rozhodně důležitý. Neboť jedině jejich prostřednictvím může uplatňovat tu moc, kterou snad má.
Odstup mezi jednotlivými členy a vůdci masových sdruženi se neustále zvětšuje. Jakmile se někdo stane vůdcem nějakého sdružení, které je dostatečně veliké, aby něco znamenalo, snadno se stává jeho pouhým nástrojem. Jedná tak 1. proto, aby si udržel vedoucí postavení v masovém sdružení, nebo lépe řečeno nad ním; Jedná tak 2. proto, Že dochází k názoru, že není pouhým delegátem masového sdružení, které zastupuje, ale Že Je členem „elity", která se snládá z takových lidí, jako Je on sám. Tato fakta pak 3. vedou k tomu, že vzniká velký rozdíl mezi způsobem, jakým členové této elity o různých problémech debatují a rozhoduji mezi sebou, a způsobem. Jakým Je předkládají Členům rozličných masových organizací. Nebof pří rozhodování se musí počítat s těmi, kdo Jsou důležití, tj. s Jinými elitami, ale je také nutno rozhodnutí f          popularizovat mezi členstvem masy.
Propast mezi řečníkem a posluchačem, mezi mocí a veřejností nevede ani tak k Železnému zákonu oligarchie, jako spíše k zákonu reprezentace: jakmile se rozvine sku-
• Současno — a také v důsledku izolace a rozptylováni ve velkoměstech, o čemž za chvíli pojednám — jednotlivec při vytvůfeni názoru na celkovou strukturu cim dál tím vlče závisí na masových sdélovaclch prostředcích.
365
plna, která působí nátlak, začnou její vůdcové organizovat mínoní těch, které ,.reprezentují". A tak volby, jak jsme vidöll, se stávají zápasem mezi dvěma obrovskými a neovladatelnými stranami. Jednotlivec nemůže mít pocit, že některou z nich opravdu ovlivňuje; Žádná není schopna získat psychologicky působivou nebo politicky rozhodující většinu. A při tom všem Jsou politické strany utvořeny celkem stejné jako ostatní masová sdružení.2
Když říkáme, že člověk v mase si neuvědomuje politickou sounáležitost, máme na mysli spíše politický íakt než nejaký druh cítění. Máme na myslí 1. určitou příslušnost 2. k určitému druhu organizace.
1.  Příslušnost, kterou máme na mysli, spočívá na víře v program a vůdce nejaké organizace a tato umožňuje lidem cítit se v ní jako doma. Příslušnost v tomto smyslu znamená učinit sdružení lidí psychologickým centrem každého jedince; znamená, že dobrovolné a svobodně přijímáme do vlastního svědomí zásady chování platné v tomto sdružení a jeho program, ztvárňujeme je a ony zase formují nás. Příslušnost k politické organizaci v tomto smyslu nemáme.
2.  Organizace, kterou máme na mysli, Je dobrovolné sdružení s třemi důležitými charakteristickými znaky. Je to předně prostředí, v němž lze formulovat rozumná mínéní; za druhé Je to aparát, jehož prostřednictvím lze konat rozumnou činnost; a za třetí Je to — ve srovnání s jinými mocenskými organizacemi — jednotka dostatečně mocná, aby dosáhla svého. Lidé se často cítí nesví v politických nebo ekonomických skupinách, k nimž pří-slušejí, protože nemohou najít vhodná sdružení, která by pro ně psychologicky něco znamenala a zároveň byla historicky působivá. Skutečnými jednotkami moci jsou dnes obrovské korporace, nepřístupná vláda a ponurá branná moc. Mezi nimi na strane jedné a mezi rodinou a malou pospolitostí na straně druhé nenajdeme žádnou organizací, v níž by se lidé cítili bezpečni a která by Jim dodávala pocit vlastní moci. 2ivý politický zápas Je řídkým zjevem. Všechno je řízeno shora a dole je politické vakuum. Primární okruhy veřejnosti Jsou nyní buď tak malé, že je !ze zdolat přesilou, a proto se vzdávají; nebo jsou tak veliké. Že představují Jen další složku mocenské struk-*ury, která je vzdálená, a tedy nepřístupná.
366
Veřejné mínění existuje tenkrát, když lidé, kteří nejsou členy vládních orgánů země, se dovolávají práva svobodně a veřejně hlásat své politické názory a práva, aby tyto jejich názory ovlivňovaly nebo určovaly politiku, personální obsazení a činy jejich vlády.E V tomto formálním smyslu bylo a je ve Spojených státech určité veřejné mínění. A přece vývoj událostí v moderní době způsobil, že toto formální právo — 1 když stále ještě Jako právo existuje — neznamená, co znamenalo fedysi. Starý svět dobrovolných organizací se tak liší od světa masových organizací, jako se liší svět, v němž Tom Paine šířil své pamflety, od světa masových sdělovacích prostředků.
Od doby Francouzské revoluce 'konzervativní myslitelé pozorovali s nepokojem, jak stoupá význam veřejnosti, kterou nazvali masami nebo nějakým ekvivalentem tohoto výrazu. „Lid je svrchovaným vládcem a příboj barbarství stoupá," píše Gustave Le Bon. „Božské právo králů bude v blízké budoucnosii nahrazeno božským právem mas", a dokonce „osudy národů se dnes pečlivě připravují v srdcí mas, a ne již v radách knížat".1 Podobně uvažovali také liberální a i socialističtí myslitelé 20. století, í když už mnohem Jasněji mluvili o tom, co jsme nazvali masovou společností. Od Le Bona k Emilu Ledererovi aOrtegovl y Gassetovi zastávali názor. Že vliv mas se na neštěstí zvyšuje.
Jistě nemají pravdu ti, kdo předpokládali, Že masy jsou všemocné, nebo alespoň že daleko pokročily na cestě k vítězství. V naší době, Jak vidél Čachotin, se vliv autonomních kolektivů v politickém životě ve skutečnosti zmenšuje.* A kromě toho je veškerý jejich vliv usměrňován; musíme se na ně nyní dívat ne jako na autonomně jednající složky veřejností, ale jako na masy, z nichž se na kritických místech a v kritických chvílích vytvářejí davy demonstrantů. Neboť Jako se ze složek veřejnosti stávají masy, tak z mas se někdy stávají davy; a v davech je psychické znásilnění masovými sdělovacími prostředky doplněno drsnou a bezprostřední řečf. Pak se lidé, kteří tvořili dav, opět rozptýlí — a zbudou rozprášené a povolné masy.
Ve všech moderních společnostech spěji autonomní sdružení, která stoji mezi různými třídami a státem, ke ztrátě svého významu, jejž mají jako nositelé rozumného mínění
367
a nástroje moudré aplikace politické vole. Taková sdruženi mohou být záměrně rozpuštěna a proměněna v trpné nástroje vlády nebo pozvolna zanikají, protože před centralizovanými mocenskými prostředky neobstojí. Ale ať už Jsou zrušena v Jednom lýdnu nebo zaniknou během jedné generace, na jejich mlslo nastupují prakticky v každé Životní sféře zcentralizované organizace. A tylo organizace, vyzbrojené všemi moderními prostředky moci, se ujímají vedení terorizované, poprípade Jen zastrašené masové společnosti.
5
Institucionální trendy, které směřují k masové společnosti, jsou do značné mfry výsledkem neosobních sil; to, co zbylo z veřejnosti, Je ale také vystavováno „osobnejším" a cílevědomějším silám, jak se rozšiřuje politická základna při všeobecně oslavovaném pojetí demokratického rozhodování a Jak se rozrůstají prostředky masového přesvědčování, stojící k dispozici, dochází k Intenzívním pokusům ovládnout, řídit, ovlivňovat a Čím dál tlm víc zastrašovat ty kruhy ve veřejnosti, v nichž vzniká veřejné mínění.
V politických, vojenských a hospodářských sférách Jsou mocní lidé vlče nebo méně zneklidněni podezřením, že mínění mas je Jim nepřátelské. Proto se také všeobecně přijatou metodou získávání a udrženi moci stává utváření veřejného mínění. Místo minoritního volebního práva zámožných a vzdělaných nastoupilo všeobecné volební právo a Intenzívní volební kampaně. Místo malé profesionální armády 18. století nastoupila masová armáda branců — a problémy nacionalistické morálky. Malý obchod Je nahrazen masovou průmyslovou výrobou a reklamou v celostátním měřítku.
Jako se zvětšuji a centralizují instituce, rozrůstá a zintenzívňuje se i úsilí těch, kdo vytvářejí veřejné míněni. Rozsahem a účinností se prostředky vytváření veřejného mínění nijak neliší od druhých velkých instituci, které stojí u kolébky moderní masové společnosti. A tafe vedle rozšířených a centralizovaných prostředků vlády, vykořisťování a násilí se moderní elita pevně chopila historicky Jedinečných nástrojů  psychologického nátlaku a manl-
368
pulace, a to 1 v oblasti všeobecné povinné Školní výchovy a masových sdělovacích prostředku.
Zpočátku se pozorovatelé domnívali, Že zvětší-U se okruh působnosti a množství formálních sdělovacích prostředků, zvětší a oživl se 1 primární složky veřejnosti. Takové optimistické názory — o nichž se psalo předtím, než byl znám rozhlas, televize a film — předpokládají. Že formální sdělovací prostředky prosto zmnohonásobí rozsah a spád diskuse mezi jednotlivci. „Současné podmínky," napsal Charles Cooley, „nekonečno rozšiřují soutěžení idejí a vše, co přežívá jedině pro nedostatek možnosti srovnáva*t, pravděpodobně vymizí, neboť se bude stále více pěstovat a rozšiřovat to, co vskutku odpovídá vybírající si mysli člověka."ň Znepokojen rozpadem bývalé jednoty lokálního společenství, založené na konvencích, předpokládal, Že nové sdělovací prostředky budou podporovat diskusní dynamiku klasické demokracie a zároveň napomáhat vzrůstu rozumné a svobodné Individuality.
Nikdo skutečně nezná všechny funkce masových prostředků, nebol tyto funkce ve svém celku jsou podle všeho tak všepronikající a tak subtilní, že Je nelze dnes dosažitelnými metodami sociálního výzkumu zachytit. Máme však důvod věřit, že sdělovací prostředky nepřispěly k rozšířeni a oživení diskuse v primárních okruzích veřejnosti, ale spíše napomáhaly k Jejich přeměně v řadu odbytových trhů pro myšlenky šířené v masové společnosti. Nemám na mysli jen větší počet těch, kdo veřejné míněni dodávají, ve srovnání s počtem těch, kdo je přijímají, ani zmenšenou možnost reagovat na projevené názory; také nemám na mysli Jen prudkou banallzacl a stereotyplzacl našich smyslových orgánů, na něž tyto prostředky apelují, soutěžíce o naši „pozornost". Mám však na mysli Jakousi psychologickou negramotnost, kterou tyto prostředky umožňují a Jež se projevuje několika způsoby:
1. Velmi málo z toho, o Čem si myslíme, že o sociální skutečnosti na světě víme, máme z první ruky. Většinu „obrazů v naši mysli" jsme získali těmito prostředky — a to do takové míry, že často doopravdy ani nevěříme tomu, co vidíme před sebou, dokud se o tom nedočteme v novinách nebo to neslyšíme v rozhlase.' Nejen že nás
369
prostředky informují: určují dokonce i to, co máme prožívat. Naše měřítka důvěřivosti, naše měřítka skutečnosti bývají určována spíSe těmito prostředky než naší vlastní fragmentárni zkušeností.
A tak i když Jednotlivec má přímou, osobní zkušenost s událostmi, nejde ve skutečnosti ani o přímou, ani o primární zkušenost: Je organizována ve stereotypech. Jednotlivci se teprve dlouhým a důmyslným cvikem podaří takové stereotypy vykořenit a viděl věcí jak Jsou, neste-reotypním způsobem. Mohlo by se například předpokládat, že zažljí-li všichni lidé krizi, budou s ní všichni mít „zkušenost" a na základě této zkušeností se zbaví falešných představ a zamítnou nebo se přinejmenším nedají ovlivnit tím, co o tom říkají prostředky. Aby však ponaučení z takové strukturální změny mělo vliv na veřejné mínění, je nutno je zpracovat v systém a příslušně Interpretovat.
Zkrátka druh zkušenosti, který by mohl vyvolat odpor proti masovým prostředkům, není zkušenost vyplývající z událostí samých, ale zkušenost s tím, co události znamenají. Zkušenost musí být nějak Interpretována, má-me-li použít slova zkušenost vážně- A schopnost prožít takovou zkušenost je vštípena společností. Jednotlivec, jak jsem Již řekl, nedůvěřuje své vlastní zkušenosti, dokud není potvrzena Jinými lidmi nebo sdělovacími prostředky. Jestliže to, co vyplývá z bezprostřední zkušenosti, nějak narušuje loajalitu a názory, které jednotlivec již chová, pak tuto zkušenost obyčejně odmítá. Aby ji mohl přijmout, musí odpovídat Jeho citům nebo ospravedlňovat city, které Často jsou v jeho podvědomí jako nejvýznamnější charakteristické znaky jeho ideologické loajality.
Názory a pocity, které chováme k určitým symbolům a znakům, jsou založeny na stereotypech loajality. Jsou to brýle, jimiž lidé vidí sociální svět a podle nichž utvářejí svá individuální mínění a názory na události. Jsou to výsledky předchozích zkušeností, které ovlivňují přítomnou i budoucí zkušenost. Rozumí se samo sebou, že si lidé mnohdy takovou loajalitu, kterou Často ani nedovedou jasně formulovat, neuvědomují. A přece takové všeobecné stereotypy přispívají k tomu, že přijímáme nebo zamítáme určitá mínění ani ne tak pro jejich logickou důslednost, jako pro jejich emocionální afinitu a pro to, jak přinášejí úlevu v úzkostech. Přijímat názory podle těchto
370
stereotypů znamená mít dobré, „solidní" vědomí, Že máme pravdu, aniž musíme myslet. Spojí-U se takto ideologické stereotypy a Individuální názory, zmenší se ona úzkost, která vznikne, jestliže loajalita a názory si neodpovídají. Takové ideologie vedou k tomu, že určitá názorová Unie je ochotně přijímána; pak už není zapotřebí citově nebo rozumově překonávat odpor proti jednotlivým názorům této linie; kumulativní výběr určitých názorů a pocitů tvoří předem zorganizované postoje a city, Jež určují životní názory Jednotlivce.
Tyto hlubší názory a pocity jsou jakýmisi čočkami, Jimiž lidé vnímají svůj svět; silně podmiňují přijímání nebo zamítání určitých názorů a determinují stanovisko lidí k vládnoucím autoritám. Před třiceti lety Walter Lippmann pohlížel na předem utvořené přesvědčení jako na předsudky: zabraňovaly lidem, aby přiměřeně posuzovali skutečnost. A jsou to stále ještě předsudky. Ale dnes se na ně často můžeme dívat jako na „správné předsudky"; 1 když mnohdy neodpovídají skutečnosti a vedou k omylu, přece jen jsou menším zlem než halasný realismus významnějších autorit a lidi, kteří utvářejí veřejné mínění. Jsou tak trochu „zdravým selským rozumem" a Jako takové jsou faktorem odporu. Musíme však uznat, že zejména v době, kdy změny jsou tak hluboké a rychlé, „zdravý selský rozum" Je spíš „zdravý" než „rozum1*.* A především si musíme uvědomit, že „zdravý rozum" našich dětí bude spíše výsledkem stereotypů přenášených masovými sdělovacími prostředky, jejichž vlivu jsou nyní tak plně vystavovány, než výsledkem nějaké pevné sociální tradice. Jsou první generací, která je jim do této míry vystavena.
?.. Dokud sdělovací prostředky nejsou zcela zmonopoli-zovány, může si Jednotlivec vybrat, kterému dá přednost; může je porovnávat, a tedy odporovat tomu, co kterýkoli z nich rozhlašuje. Čím je více zdravého soutěžení mezi sdělovacími prostředky, lim více je možností jim odolávat. Ale Jak to dnes vypadá? Srovnávají lidé opravdu zprávy o veřejných událostech nebo o politice, vybírají si mezi zprávami různých sdělovacích prostředků?
" V orlg.: „common sense Is more often common than sense". Jde o nepřeložitelnou slovní hříčku. — Pozn. překl.
371