Tzvetan Todorov Mladá fronta 2000 CO MORÁLKA? Válka všech proti všem K líčením života v totalitních táborech můžeme jako čtenáři přistupovat různě. Dá se přemýšlet o tom, jaká historická logika vedla k jejich vytvoření a posléze zániku, dá se diskutovat o jejich politickém významu, dá se z nich vyvozovat poučení v oblasti sociologie a psychologie. Já bych se však chtěl na tomto místě zabývat ještě jinou otázkou, třebaže zmíněné úhly pohledu nemohu zcela pominout: chtěl bych lépe pochopit protiklad mezi heroickými a všedními ctnostmi, s nímž jsem se setkal; budu se tedy pohybovat v oblasti morálky; a stejně jako Edelman a Krallová se budu více zajímat o individuální osudy než o čísla a data. Už slyším ty námitky: cožpak to není dávno vyřešená otázka? Cožpak není dobře známo, že v tomto směru tábory odhalily jednu prostou a smutnou pravdu, že totiž v mezních podmínkách není vidu ani slechu po jakémkoliv morálním jednání, že lidé se promění ve zvířata a nelítostně bojují o přežití, způsobem všichni proti všem? Tento názor nepředstavuje pouze klišé z lidových podání spojených s těmito událostmi; setkáváme se s ním hojně ve vyprávění těch, kdo přežili. Stali jsme se lhostejnými k neštěstí druhého; museli jsme myslet jen na sebe, abychom přežili: takové, poučen í si přináší z Osvětimi Tadeusz Borowski, který v roce 1951 spáchá sebevraždu. „Morálka, národní soudržnost, vlastenectví a ideály svobody, spravedlnosti a lidské důstoj- 37 noati sklouzly v téhle válce z člověka jak zteřelé hadry /.../Jakého zločinu by člověk nebyl schopen, jen aby se zachránil?" (This Way, 168) Morálka není člověku vrozena: k tomuto závěru dospěje jiný osvětimský host, Jean Améry, který pak spáchá sebevraždu v roce 1978. „Přirozené právo neexistuje a morální kategorie jsou proměnlivé jako móda." (Intelektuálové, 22) Strádali tolik, že morální postoje byly vyloučené, potvrzuje třetí z přeživších, Primo Levi, který si vezme život v roce 1987. „Boj o život je tady neúprosný, protože každý je zoufale a strašlivě sám." Aby přežil, musí „rezignovat na veškerou důstojnost, potlačitkaždoujiskérku vědomí, vrhnout se do vřavy jako zvíře proti jiným zvířatům, poddat se netušeným hlubinným silám, o které se opírají generace i jednotlivci v protivenství." (Je-li toto člověk, 115-20) „Byl to život podle Hobbese, neustálá válka všech proti všem." (Potopení a zachránění, 132) Zkušenosti z komunistických lágrů jsou do značné míry podobné. Varlam Salamov, který v nich prožil pětadvacet let, z čehož sedmnáct na Kolymě, patří k největším pesimistům. „Všechny lidské city: milostný cit, přátelství, žárlivost, láska k bližnímu, milosr-dentví, touha po slávě, poctivost, všechny tyto city nás opustily spolu s masem, o které nás připravilo dlouhé hladovění. /.../ Tábor byl velkou zkouškou mravních sil člověka, obyčejné morálky, a devadesát devět procent lidí v této zkoušce neobstálo. /.../ Podmínky v táboře lidem nedovolí, aby zůstali lidmi, tábor má jiné poslání." (31 a 11) Tam končil veškerý morální život, konstatuje i Jevgenija Ginzburgová, která prožila na Kolymě dvacet let. „Lidská bytost dohnaná různými podobami nelidského života k nejhoršímu /.../ ztrácí postupně všechny nabyté pojmy dobra a zla. /.../Z hlediska morálky jsme byli nepochybně mrtvi." (II, 21 a 79) Myslí--li člověk pouze na to, aby přežil, jediné, co uznává, je zákon džungle, to znamená neexistence jakéhokoliv zákona a jeho nahrazení brutální silou. ' Hlavním důsledkem této ničím nenarušované převahy pudu sebezáchovy nad morálními postoji je napros- 38 f t£ absence soucitu s utrpením druhého a zcela zákonité i absence pomoci, kterou by mu bylo možno prokázat; právě naopak, Člověk postrčí svého bližního do zkázy, jen když si tím může vlastní život trochu ulehčit. Vězni se sice nedopouštějí agresivních výpadů, na druhé straně však porušují základní povinnosti lidské solidarity. Anatolij MarČenko, deportovaný do Mord-vinska, v jedné kapitole svého svědectví, nazvané Je těžké zůstat člověkem, vypráví, jak zatímco si jeden vězeň podřeže žíly a zhroutí se v krvi, .jeho spolubydlící v cele nerušené dojídají snídani. „Člověk mi před očima ztrácí krev a já vylizuju dno ešusu a myslím jen na to, kdy mi přinesou nášup. Zbylo ve mně, v nás, co jsme tady, ještě vůbec něco lidského?" (132) Členové komand, která čistí vagóny přijíždějící do Osvětimi, nepociťují nejmenší výčitku, když se zmocní potravy a předmětů z majetku nově příchozích. „Když nemůžeme zastavit ten příval mrtvol, proč bychom se netěšili ze dnů, jež jsou nám vyměřeny?" (Laks a Čoudy, 129) Richard Glazar, který vykonává stejnou práci v Treb-lince a má z ní stejný užitek, si vzpomíná na období, kdy přijíždělo málo konvoju s deportovanými, a na to, jak reagoval, když začaly opět přijíždět: „Hurá! Hurá! /.../ Nikoho už nezajímalo, že právě smrt druhých lidí, aťbyli kdo byli, znamenala náš život." (Serenyová, 227) Tento boj o přežití dokáže narušit i ty nejtěsnější rodinné vztahy: Borowski vypráví, jak jedna matka předstírá, že nepoznala své dítě, aby si zachránila život; Elie Wiesel, který přežil Osvětim, popsal v knize Noc, jak syn vyrval otci z rukou chléb nebo jak on sám pocítil úlevu nad smrtí svého otce, protože tím vzrostly jeho naděje na přežití. Když každý čin lidského jedince určují rozkazy nadřízených a potřeba přežít, jeho svoboda je zcela potlačena a možnost uplatnit svou vůli a zvolit ten Či onen způsob jednání je zásadně omezena. A kde neexistuje volba, tam není prostor pro jakýkoliv morální život. 39 Pochyby Jak si tak znovu pročítám vyprávění těch, kdo přežili, začínám mít nicméně dojem, že situace není tak černá, jak by se mohlo zdát. Vedle příkladů ilustrují-i cích zánik jakéhokoliv mravního cítění můžeme najít takové, které vypovídají o něčem zcela jiném. Sotvaže týž Levi, který v táboře vidí jen vysilující boj všech proti všem, napíše „Každý je pro druhého nepřítel či sok", zarazí se a připustí, nakolik je toto zevšeobecněni zavádějící: „Ne tak docela, tenhle nebyl jedno ani druhé." {Je-li toto člověk, 52) V knize Je-li toto člověk ostatně najdeme mnohé příběhy, které zpochybňují Levim obecně formulovanou temnou zákonitost. Jeho blízký přítel Alberto, který zahyne během pochodů smrti při vyklízení táborů, bojuje o život, ale přitom nepropadá cynismu; dokáže být silný a zároveň laskavý. Jiný přítel, Jean le Pikolo (který nakonec přežije) se rovněž snaží zachránit kůži, avšak „nepřestává udržovat lidské vztahy se svými ubožejšími druhy" (143). Platí vůbec zákon, z něhož existuje tolik výjimek? Týž Borowski, jehož líčení Života v Osvětimi patří mezi nejnelítostnější, píše: „Myslím, že člověk se nakonec vždycky znovu shledá s člověkem — prostřednictvím lásky. A že to je to nejdůležitější a nejtrvalejší." {Svět, 135) Je ostatně známo, že Borowski se v Osvětimi choval docela jinak než jeho postavy: jeho obětavost vůči druhým byla takřka hrdinská. Pochopil však zevnitř, kam až může člověk klesnout, a nechtěl sám sebe vylučovat z všeobecného marasmu: jeho postava se jmenuje tak jako on Tadeusz a mluví v první osobě; je to cynický a neslitovný dozorce. Toto pravidlo stanovil pro veškeré psaní o Osvětimi: psát jenom tehdy, když člověk dokáže vztáhnout sám na sebe nejhorší ponížení, která tábor vězňům uštědřil. Tím dal svému jednání nový směr a nový mravní rozměr. Týž Salamov, jenž líčí zoufalé podmínky v kolym-ském táboře a vnitřní úpadek všech, píše: „Rozhodně nebudu odsuzovat člověka, kterýje tak jako já vězněm, 40 ať se dopustí čehokoliv. A nebudu také usilovat o funkcí velitele oddílu, jež umožňuje člověku zůstat naživu " (33) Jak poznamenal Solženicyn, takové rozhodnutí je důkazem, že přece jen existuje možnost volby a že přinejmenším sám Salamov je výjimkou z pravidla, které formuluje. Titíž Laks a Čoudy, kteří přežili Osvětim, konstatují ztrátu svého lidství, ale na druhé straně poznamenávají, že bez pomoci se přežít nedalo; takže nějaká pomoc přece jen byla? O třicet let později to Laks potvrzuje: za své přežití vděčím tomu, „že jsem potkal několik krajanů s lidskou tváří a lidským srdcem." (19) Tatáž Ginzburgová vypráví o nesčetných projevech solidarity, jež se vymykají zásadě, kterou sama formulovala. A jestliže se našli synové, kteří rvali chléb z rukou svým otcům, Robert Antelme, deportovaný do Buchenwaldu, potkal zase jiné. „Vyhladovělého starce, schopného krást před očima svého syna, jen aby se syn najedl. /.../ Oba stejně hladoví, nabízeli si navzájem svůj chléb s láskyplnými pohledy." (274) Ella Lřngens-Reinerová, vězenkyně původem z Rakouska, píše ve svých vzpomínkách z Osvětimi o setkání s jinou lékařkou, Židovkou Enou Weissovou, která vykládala svou životní filosofii takto: „Jak se mi daří zůstat v Osvětimi naživu? Moje zásada fňej dřív jsem já, pak já a pak zase já. Potom není nic. Pak znovu já, a až potom všichni ostatní." (198) Tento zhusta citovaný výrok je pokládán za nejpřesnější vystižení mravního zákona - či spíše jeho absence - v Qsvětimi|Lin-gens-Reinerová nicméně vzápětí dodává, že táto žena svou zásadu den co den porušovala a pomáhala desítkám a stovkám jiných vězňů. Ostatně i ona sama se zachová podobně, sotva odvypráví zmíněný příběh. Těmito slovy popisuje, jak se proměnila morálka: „My vězni v táboře jsme měli jediný metr: co nám umožňovalo přežít, bylo dobré, co naše přežití ohrožovalo, bylo špatné a tabu." (142) Krátce předtím nám však zevrubně popsala, jak bolestně prožívala jeden problém svědomí: zda přispět na pomoc nemocné Židovské ženě 41 a ohrozit své vlastní vyhlídky na přežití, nebo si ničeho nevšímat a myslet jen na sebe? Nakonec se rozhodne pro první variantu; ale i kdyby byla zvolila tu druhou, její váhání by bylo důkazem, že v ní smysl pro mravnost přece jen nevy hasl. Otázky svědomí nejsou ostatně v roeznígh situacích / řídkým jevem a jejich existence potvr2ujäímožnost vol-by, a tedy i mravního života. Člověk by se této volbě rád vyhnul, neboť ho nutí zvolit si svobodně zlo, které však pokládá za menší než to, jež by se přihodilo jinak; ne vždy se to ovšem podaří.|L