

SOCIOLOGIE EMILA DURKHEIMA


1. Durkheimova sociálně politická pozice
     Poslední  čtvrtina 19. století se ve Francii  vyznačovala
vstupem  kapitalismu do imperialistického stadia  s  typickými
projevy    ekonomické,    politické    i    duchovní    krize.
Společenskoekonomický  systém  nemohl  zajistit  svou  vlastní
stabilní  existenci a neustále mu hrozilo revoluční vystoupení
pracujících  mas.  Klerikálně  monarchické  kruhy  bojovaly  s
buržoazními  republikány a usilovaly  o  restauraci  reakčního
společenského řádu.
     Duchovní  oporou reakce byla spiritualistická  filozofie:
Spolu  s  tím koncem 19. století v různých oblastech  duchovní
kultury  nápadně  vzrostl vliv comtovského  pozitivismu.  Idea
sociologie  jako  samostatné vědy, jež se měla  stát  základem
reorganizace    společnosti,   nacházela   postupně    podporu
buržoazních republikánů, kteří vystoupili s programem sociálně
politických přeměn.
     V  letech  1870-1914 se sociologické myšlení  ve  Francii
rozvíjelo v několika směrech. V čele jednoho z nich  stáli  Le
Playovi   následovníci,   provádějící   monografické   výzkumy
ekonomického    a    rodinného   postavení   různých    skupin
obyvatelstva.  Ideologicky byli leplayovci zcela konzervativní
a  oporu  otřeseného společenského řádu viděli v  náboženství.
Tzv.   sociální   statistikové,  většinou   státní   úředníci,
prováděli  empirické  výzkumy  na  zakázku  různých   státních
institucí. Sociologové různých směrů pozitivistické  orientace
se  seskupovali okolo "Mezinárodního sociologického časopisu",
jehož  organizátorem byl René Worms. Významné místo mezi  nimi
patřilo  G.  Tardovi, M. Kovalevskému, J.  Novikovovi,  E.  de
Robertymu  a  dalším  aktivním  členům  Pařížské  sociologické
společnosti   a   Mezinárodního   sociologického   ústavu.   Z
teologických   pozic   vystupovali  "katoličtí   sociologové",
obhájci tomismu Habert, Deploige, Legrand aj.
     Avšak  ani  jeden  z těchto směrů nemohl být  teoretickým
základem  sociálně  politických snah buržoazních  republikánů.
Teoretickým   zdůvodněním  politiky  a  ideologie   sociálního
reformátorství, jehož nutným předpokladem byl "třídní  mír"  a
"všeobecný    souhlas",   se   stala   teoretickometodologická
koncepce; která byla nazvána "sociologismus". Nejúplněji  byla
tato koncepce vyjádřena v pracích Emila Durkheima (1858-1917).
     Durkheim,  který  získal filozofické vzdělání  na  vysoké
škole  pro  vzdělávání  profesorů v Paříži,  nejprve  učil  na
provinciálních   lyceech.   Zároveň   studoval   sociologickou
literaturu  a  spolupracoval jako  recenzent  s  filozofickými
časopisy.  Za  svého pobytu v Německu, kde  se  seznamoval  se
stavem  filozofie, společenských věd a etiky,  byl  roku  1887
pozván k přednášení společenských věd na univerzitu v Bordeaux
a  roku 1896 se na této univerzitě stal vedoucím první katedry
pedagogiky a společenské vědy ve Francii.
     Okolo  Durkheima  se  shromáždila  skupina  jeho  žáků  a
stoupenců.  Byli  to Marcel Granet, Célestin  Bouglé,  Georges
Davy,  François  Simiand, Paul Fauconnet,  Maurice  Halbwachs,
Marcel Mauss aj. V úzké spolupráci s nimi začal Durkheim  roku
1896  vydávat  "Sociologickou ročenku", která  měla  na  vývoj
francouzských společenských věd velký vliv.
     Ideově   teoretickými   zdroji  Durkheimovy   vědecké   a
pedagogické   činnosti  byly  osvícenské   koncepce,   zejména
koncepce  Montesquieua, Condorceta, Rousseaua  a  také  Saint-
Simona  a  Comta. Velký vliv na něho měla také Kantova  etika,
Wundtova psychologie národů a některé ideje německé historické
právní školy.
     První  tři  velká díla publikoval Durkheim v devadesátých
letech.  V  doktorské  disertaci "O dělbě  společenské  práce"
(1893) byla vyložena jeho sociálně politická platforma, kterou
později  sám  se svou "školou" konkretizovala zpřesnil.  Druhá
práce,  "Pravidla sociologické metody" (1895),  byla  věnována
zdůvodnění teoretickometodologických koncepcí "sociologismu" a
připravila  půdu pro konstituování sociologie jako  samostatné
disciplíny.  V  sociologické  studii  "Sebevražda"  (1897)  se
Durkheim pokusil spojit teoretický přístup k vysvětleni tohoto
jevu  s  analýzou  empirických dat, která  se  stala  základem
teoretické hypotézy.
Roku  1902  byl  Durkheim  přijat na  Sorbonnu  jako  profesor
katedry  vědy o výchově, jejímž vedoucím se stal roku 1906.  V
roce  1913 byla katedra přejmenována na katedru vědy o výchově
a sociologie.
     Po  svém  přechodu do Paříže se Durkheim po dobu patnácti
let  zabýval výukou a rozpracováváním sociologických  problémů
morálky,  výchovy  a  vzdělání.  Výsledkem  této  práce   byly
následující publikace: "Výchova a sociologie" (1922), "Morální
výchova"   (1925),  "Vývoj  pedagogiky  ve  Francii"   (1938),
"Přednášky   ze   sociologie"  (1960).  Mnohaletá   práce   na
problémech   náboženství   byla   završena   dílem   věnovaným
australskému   totemismu,  "Elementární   formy   náboženského
života" (1912).
     Durkheimova "sociologická škola" získala ve francouzských
společenských  vědách  pevné pozice, avšak  Durkheimova  práce
byla  přerušena  první světovou válkou. Durkheim  reagoval  na
válečné  události  veřejnou činností  ve  prospěch  "morálního
povzbuzení" národa. Odmítal názor, že válka má imperialistický
charakter  ze strany všech jejích účastníků včetně Francie,  a
zároveň  odhaloval imperialistické cí1e Německa, jeho snahy  o
světovou nadvládu.
     Durkheim  ostře  pociťoval krizi  buržoazní  společnosti,
snažil  se  s  ní  bojovat sociologickým  zdůvodňováním  plánů
společenské  přestavby  a  nápravy  a  chtěl  vytvořit   novou
buržoazní  ideologii,  která  by  měla  vědecký  charakter.  V
souladu s pozitivistickou koncepcí se vědecká sociologie  měla
stát  novým  symbolem víry, ideologií a dokonce "náboženstvím"
soudobé   společnosti.  Opatření  a  způsoby  řešení  sociálně
politických otázek, založené na ideji třídní solidarity, které
navrhoval, byly zaměřeny na pokojnou regulaci protikladu  mezi
prací  a  kapitálem. Pokoušel se teoreticky zdůvodňovat  tehdy
populární  buržoazní heslo společenské solidarity  a  základem
celého  svého  učení  učinil myšlenky pozitivistické  koncepce
vědy.
     Durkheim bojoval za sekularizaci školního a univerzitního
vzdělání, za osvobození společenského a intelektuálního života
od  církevního vlivu, vytrvale vystupoval proti všeobecné moci
klerikálů  a  nemalým  dílem přispěl  ke  zdůvodnění  politiky
odluky  církve  od státu a školy od církve, jež byla  završena
přijetím příslušného zákona v roce 1905.
     Durkheim   odmítal  revoluci  a  vyzýval   k   organizaci
profesionálních  korporací,  které  měly  podle  jeho   mínění
zlepšovat   společenskou  morálku,  a  k   reformě   vzdělání.
Profesionální  korporace, zahrnující  celá  pracovní  odvětví,
sjednocující  kapitalisty  a dělníky  v  jednotný  společenský
orgán  a řešící všechny problémy jak dané profese, tak  vzájem
ných  vztahů s jinými profesionálními sjednoceními, měly podle
Durkheima  pomáhat  vládě  regulovat  společenské   otázky   a
reglementovat všechny druhy lidské činnosti.
     Durkheim nechápal složitost narůstajícího socialistického
hnutí  a  podstatné  rozdíly  mezi  četnými  seskupeními  jeho
účastníků.  Durkheimův vztah k socialismu byl  proto  za  prvé
nediferencovaný,  za  druhé poznamenaný  sympatií  k  některým
socialistickým idejím, zejména Saint-Simonovým, za  třetí  byl
charakterizován nepochopením třídní podstaty Marxova vědeckého
socialismu a odmítáním významu revolučního boje.
     Durkheim  udržoval  blízký  a přátelský  vztah  s  vůdcem
francouzských socialistů Jaurěsem. Je nesporné, že se v  mnoha
bodech   shodovali   a  vzájemně  ovlivňovali.   Reformistický
socialismus  byl blízký řadě představitelů Durkheimovy  školy.
Marcel  Mauss,  Françoís  Simiand, Lucien  Lény-Bruhl,  Albert
Hubert a Lucien Hertz byli členy socialistické strany. Někteří
z  nich  se  podíleli na založení "L'Humanité", což byl  tehdy
orgán  socialistické strany, a spolupracovali s ním.  Mnozí  z
durkheimovců  vyučovali na Socialistické škole,  jejímž  cílem
byla propaganda socialismu mezi dělníky. Nelze se proto divit,
že  některé společenské kruhy třetí republiky chápaly  sociolo
gii téměř jako synonymum socialismu.
     V   devadesátých   Letech  začal  mezi   různými   oddíly
francouzského   dělnického  hnutí  vzrůstat   vliv   marxismu.
Objevují  se  překlady Engelsových, Kautského  a  Labriolových
děl.  Durkheimovou  odpovědí na nadšení mnohých  studentů  pro
socialismus  byly jeho přednášky o socialismu v  letech  1895-
1896.   Začal   Saint-Simonem  a  dále  chtěl  probrat   učení
Proudhonovo,  Lassalovo  a Marxovo, avšak  tento  plán  se  mu
nakonec nepodařilo uskutečnit.
     Durkheim  uznával,  že socialismus  je  hnutí,  které  má
veliký  společenský  význam. Napsal,  že  socialisté,  zejména
Saint-Simon  a  Marx,  pochopili,  že  soudobá  společnost  se
zásadně  liší  od  tradičního typu  sociálního  pořádku  a  že
formulovali program sociální reorganizace, aby byla  překonána
krize  vyvolaná přechodem od starého k novému. Socialismus  je
ideál,  vyrostlý z pocitu spravedlnosti a ze soucitu  s  bídou
pracující   třídy.   Je   to  "především   plán   rekonstrukce
společností,   program  kolektivního  života...,   který   ještě
neexistuje a který se jeví jako důstojný člověka". Socialismus
je  "výkřik  bolesti a někdy hněvu těch lidí, kteří nejsilněji
pociťují naši kolektivní nemoc".
     Durkheimova sociálně politická pozice měla kompromisní  a
utopický  charakter. Jako ideolog a teoretik se snažil  hledat
třetí  cestu  mezi  klerikálním roajalismem  a  socialismem  a
zdůvodnit sociální reformátorství. Toto hledání však nevedlo k
žádným významným výsledkům.

2. Předmět sociologie a její místo mezi ostatními
společenskými vědami
     Mezi  všeobecné  podmínky, nutné k přeměně  sociologie  v
samostatnou   vědu,   řadil  Durkheim   existenci   zvláštního
předmětu,  který  zkoumá  výlučně  ona,  a  příslušné   metody
zkoumání. Sociologie podle něho má studovat sociální  realitu,
jež  má  zvláštní  a  jen  pro  ni typické  vlastnosti.  Prvky
sociální  reality  jsou sociální fakta,  jejichž  souhrnem  je
společnost. Právě tato fakta tvoří předmět sociologie.
     Podle  Durkheimova  vymezení je "sociálním  faktem  každý
druh  jednání, ať už přesně určený či neurčený, avšak  schopný
vnějšího tlaku
na  jedince..., který má zároveň vlastní existenci nezávislou na
je-I  jích individuálních projevech". Durkheim napsal, že  při
svém   narození  nachází  jedinec  zákony  a  zvyky,  pravidla
chování, náboženské víry a obřady, jazyk a peněžní soustavu  v
hotové  podobě,  fungující  nezávisle  na  něm.  Tyto  způsoby
myšlení, jednání a cítění existují samostatně, objektivně.
     Důsledkem  objektivnosti  sociálních  faktů  byla  jejich
další  charakteristika,  tj.  že nátlak,  donucení,  které  na
jedince vykonávají, nutí tyto jedince k určitému jednání.  Při
vysvětlování  této  otázky Durkheim napsal,  že  každý  člověk
pociťuje   sociální  donucení.  Například  právní  a   morální
pravidla nemohou být porušena, aniž by jedinec nepocítil celou
váhu  všeobecného nesouhlasu. Přesně tak je tomu  i  s  jinými
druhy sociálních faktů.
     Proti  faktům kolektivního vědomí, které Durkheim  nazval
kolektivními  představami  a  které  jsou  podstatou  morálky,
náboženství a práva, kladl v jistém smyslu fakta, chápaná jako
formy  společenského  bytí,  čili fakta  morfologického  řádu.
Sociální   morfologie  má  zkoumat  stavbu  a   formu   složek
společnosti,   její  "anatomickou  strukturu",  kterou   tvoří
demografické  a ekologické fakty, tj. "substrát"  kolektivních
představ.  Mezi morfologická fakta patří počet a charakter  zá
kladních  prvků  společnosti, způsoby jejich  spojení,  stupeň
solidarity, jehož dosáhly, rozdělení obyvatelstva  na  určitém
území, charakter komunikací, forma obydlí atd.
     Morfologická    fakta    tvoří    jakýsi    "materiální",
kvantitativní  aspekt společnosti, zatímco fakta  kolektivního
vědomí,   tj.  kolektivní  představy,  jsou  jejím  duchovním,
kvalitativním  aspektem.  Morfologická  fakta   a   kolektivní
představy  nazval  Durkheim "vnitřním  sociálním  prostředím".
Charakterizuje  je počet individuí připadajících  na  jednotku
plochy  ("materiální  hustota") a  stupeň  koncentrace  "masy"
("dynamická  hustota"), projevující se v intenzitě  sociálních
styků  individuí a ve frekvenci jejich kontaktů, která  určuje
"kvalitu společného života".
     Protiklady,   jež   Durkheimovo  řešení   těchto   otázek
obsahuje,    jsou    jasným   příkladem    jeho    filozofické
nedůslednosti.  Když  Durkheim  poukazoval  na  určující  vliv
sociálního   prostředí,  zahrnoval   do   tohoto   pojmu   jak
materiální, tak ideální faktory. Když zdůrazňoval schopnost ko
lektivního  vědomí  vytvářet jiná  sociální  fakta  a  dokonce
tvořit  i  společnost,  připisoval tomuto  vědomí  soběstačný,
autonomní  charakter, aniž by si někdy kladl otázku hranic  či
relativnosti této autonomie. To, že používal pojem "materiální
substrát"  společenského  života,  vůbec  neznamenalo,  že  se
přiblížil   k   pochopení  skutečného   materiálního   základu
společnosti,  její  základny. Snižování  významu  ekonomických
vztahů  a  jejich výklad jako výnosných vztahů, vztahů  zisku,
způsobilo,  že  nepochopil význam výrobní  pracovní  činnosti.
Jako  většina  předmarxovských  materialistů  i  Durkheim   se
domníval,  že hmota je synonymem fyzikálního tělesa,  a  proto
nemohl  ve společnosti vidět jinou "hmotu" než tu, která  byla
ztělesněna   v  ekologickém,  demografickém  a  technologickém
faktoru.   Zároveň  nelze  přehlédnout  jeho  snahu   postavit
sociologii  na  pevnější základ, než byl ten,  na  němž  stála
psychologie,  najít výchozí bod sociologického  výkladu  mnoho
tvárnosti   sociálních   jevů.   Kromě   nedůslednosti    bylo
nejvážnějším nedostatkem Durkheimova pojetí otázky  sociálních
faktů  jako  předmětu  sociologie  to,  že  nepochopil  význam
zkoumání  jejich  gnozeologické  podstaty,  což  při   analýze
takového jevu, jako je náboženství, vedlo k zásadním chybám.
     V    Durkheimově   koncepci   zaujímá   sociologie   mezi
společenskými vědami stěžejní místo. Jejím úkolem  není  pouze
zkoumání  sociálních  faktů.  Sociologie  vyzbrojuje   všechny
ostatní  společenské vědy metodou a teorii, na jejichž základě
se mají provádět výzkumy různých oblastí společenského života.
Jednotlivé  společenské vědy jsou jakoby  složkami,  odvětvími
sociologie,   zkoumajícími  kolektivní  představy   v   jejich
konkrétní,  tj.  právní,  morální,  náboženské,  ekonomické  a
podobné  formě. Představitele různých disciplín má sjednocovat
společný   pohled  na  charakter  sociálních  faktů,  společná
kritéria  jejich hodnocení i společná metoda jejich  zkoumání.
Pouze  za  těchto podmínek přestane být sociologie abstraktní,
metafyzickou vědou, a práce společenských vědců přestanou  být
vzájemně   nesouvisejícími  monografiemi,   které   postrádají
poznávací  hodnotu.  Durkheim rozšiřoval své  "sociologizační"
plány na teorii poznání a logiku i na nefilozofické vědy, jako
je  historie, etnografie, ekonomie aj. Také filozofie měla být
přebudována na základě sociologie a jejích dat.
     Vztah  sociologie  a  filozofie byl v Durkheimově  pojetí
vyjádřen  rozpornou formulí. Na jedné straně  Durkheim  žádal,
aby  sociologie byla od filozofie oddělena, a na druhé  straně
požadoval,  aby se hledaly nové druhy souvislostí  mezi  nimi.
Durkheim  byl  přesvědčen, že když  se  sociologie  oddělí  od
filozofie,  získá možnost zabývat se vlastními  problémy,  tj.
sociální  realitou  jako takovou. Přitom  měl  na  mysli  její
oddělení  od  tradiční  idealistické  metafyziky,  která  není
schopná  pochopit  skutečnost.  Jedním  z  konečných  výsledků
rozvoje  sociálních výzkumů mělo být podle Durkheima vytvoření
sociologicky  zdůvodněné  filozofie, neboli  skutečně  vědecké
řešení  nejobtížnějších metafyzických  otázek,  týkajících  se
podstaty  morálky, náboženství apod., je prý  možné  pouze  na
základě  sociologických  výzkumů.  Durkheim  se  domníval,  že
úkoly;   které   se  dříve  bezúspěšně  řešily  z   objektivně
idealistických  (teologických) nebo subjektivně idealistických
(psychologických)  pozic, jsou řešitelné,  bude-li  vysvětlení
jevů, jež jsou svou podstatou sociální, postaveno na empirický
základ.  Tak  mělo  sociologické hledisko nahradit  filozofii,
zbavit  ji  spekulativního charakteru. Obdobné kladení  otázky
vztahu   sociologie  a  filozofie  a  místa  sociologie   mezi
ostatními  společenskými vědami se neobjevuje  v  žádné  škole
buržoazní  sociologie  a je v něm obsaženo  nemálo  pravdivých
myšlenek. Avšak plodné řešení otázky jednoty společenských věd
a  také  jednoty filozofie a sociologie je možné pouze  na  zá
kladě dialekticko-materialistického světového názoru. Durkheim
vytyčil  otázku  jednoty věd a syntézy  jejich  výsledků,  ale
nebyl  schopen  ji  uspokojivě konceptualizovat,  a  tím  méně
prakticky realizovat úkoly, jež z tohoto pojetí vyplývají.

3. "Sociologismus" jako teorie společnosti
     V  Durkheimových teoretických koncepcích  lze  vysledovat
dvě  hlavní  tendence.  První z nich  je  naturalismus,  který
vychází   z   pojetí   společnosti   a   jejích   zákonitostí,
analogického s přírodou a s jejími přírodními zákony, a  který
je  spjat  s  tradicemi osvícenské filozofie. Druhá  tendence,
tzv.   sociální  realismus,  chápe  společnost  jako   realitu
zvláštního druhu (sui generis), jež se liší od všech ostatních
druhů  reality, tj. od reality fyzikální, chemické, biologické
a   psychologické.   Tato  ,tendence  souvisí   s   koncepcemi
společnosti,  které  rozvíjeli  tradicionalisté  (Bonald,   de
Maistre) i Saint-Simon a Comte. Sociální realismus jako teorie
společnosti je součástí Durkheimova "sociologismu".
     V   teoretické   rovině   zastával   "sociologismus",   v
protikladu    k    individualistickým    koncepcím,    princip
specifičnosti  a  autonomie sociální reality a  navíc  princip
jejího primátu a převahy nad individui. Ke společnosti se  zde
přistupovalo  jako k realitě, jež.je ve srovnání s  individuem
obsahově   bohatší.  V  metodologické  rovině   je   pro   "so
ciologismus"  charakteristický-objektivní  vědecký  přístup  k
sociálním  jevům, požadavek vysvětlovat sociální  sociálním  a
kritika  biologického a psychologického redukcionismu,  jež  s
tím souvisí.
     "Sociologismus"   měl  přímý  vztah  k  řešení   základní
filozofické otázky. Durkheim uznával souvislost vědomí a hmoty
a   poukazoval  na  to,  že  společenské  vědomí  pochází   ze
"sociálního  prostředí".  Z toho, že  sociální  život  "zčásti
nezávisí  na  organismu, vůbec neplyne, že nezávisí  na  žádné
hmotné  příčině  a  že  se má umístit mimo  přírodu",  napsal.
"Všechna fakta, která nelze vysvětlit stavbou tkání, pocházejí
z  vlastností  sociálního prostředí." Podstatou jeho  koncepce
byla  snaha  začlenit  morální  a  náboženské  jevy  do  sféry
přirozených  jevů, "majících podmínky a příčiny", ale  zároveň
uchovat  jejich specifičnost. Proto společenské vědomí obdařil
takovými  vlastnostmi, které je přetvářely v téměř  samostatný
jev, vyvolávající společenský život jako takový.
     Durkheim  zřetelně rozlišoval individuální  a  kolektivní
vědomí.  Napsal, že "skupina myslí, cítí, jedná  zcela  jinak,
než  by jednali její členové, kdyby byli osamoceni. Vyjdeme-li
tedy  z  členů,  neporozumíme ničemu z toho,  co  se  děje  ve
skupině."  Kolektivní  či  obecné vědomí  nazýval  francouzský
sociolog psychickým typem společnosti, který má zvláštní vývoj
neredukovatelný  na materiální základ, své  vlastnosti  i  své
podmínky   existence.  Ve  snaze  vyjádřit  dynamický   aspekt
kolektivního  vědomí, jeho spontánní; neregulovaný  charakter,
zavedl  Durkheim  termín "kolektivní představy"  pro  označení
emocionálně zabarvených obecných idejí a věr. Svým  původem  i
svým obsahem jsou tyto představy společenské, kolektivní.  Při
zkoumání  geneze  kolektivního  či  obecného  vědomí  vycházel
Durkheim  z myšlenky nepřetržitého vývoje přírody a z myšlenky
"tvůrčí syntézy" jednoduchého ve složité.
     Vztahy  individuí ve společnosti vysvětloval jako  vztahy
asociace, v jejímž důsledku vzniká nová kvalita, tj.  sociální
život  jako aktivní proces. Učení, podle něhož během  styku  a
asociace  individuí  vzniká  z  faktů  vzájemného  působení  a
komunikace  nová  kvalita, tj. sociální život,  nazvali  mnozí
badatelé Durkheimova díla "asocianistickým realismem".
     Durkheim    odmítal   víru   ve   společnost    jako    v
transcendentní, hypostazovaný a substancionální  celek.  Proti
takovému  výkladu své koncepce varovně napsal: "Sociální  víry
či  akty  mohou  existovat nezávisle na  svých  individuálních
projevech.  Tím jsme samozřejmě nechtěli říci,  že  společnost
může existovat bez individuí. Podezření, že hlásáme tak zřejmý
nesmysl,   bychom  snad  mohli  být  ušetřeni."   "Nezávislost
společnosti"  Durkheim chápal pouze jako její objektivnost  ve
vztahu  k  individuu a její kvalitativní specifičnost,  nikoli
transcendentnost a nadpřirozenost: "Kolektivní vědomí nechceme
vůbec hypostazovat.
     Nepřipouštíme substanciální duši ani ve společnosti,  ani
v  jednotlivém individuu." Francouzský sociolog vykládal vztah
společnosti a individuí jako vztah celku a jeho částí a přitom
se  neustále  odvolával  na příklad chemické  sloučeniny  jako
syntézy jejích prvků.
     Vedle  asocianistického aspektu existuje však ještě jeden
důležitý   rys   durkheimovského  pojetí   společnosti.   Když
poukazoval na pozemské, sociální kořeny náboženství, říkal, že
bohem je společnost. Tím, že používal pojmy boha a společnosti
jako  synonyma, chtěl nahradit zastaralé náboženské  představy
novými,  jež  by odpovídaly racionálním a světským  kritériím.
Když  zdůrazňoval posvátnost společnosti a když jí  připisoval
oduševnělé,  hyperspiritualistické rysy,  chtěl  tím  Durkheim
vyjádřit, že společnost je individuím morálně nadřazena. Avšak
tím,  že  připisoval společnosti posvátné  rysy,  líčil  ji  v
tradičních  náboženských  barvách. Durkheimův  naturalismus  a
racionalismus     byl    v    plném    souladu     nejen     s
náboženskospiritualistickou    terminologií,    ale    i     s
idealistickým pojetím společenského života.
     Durkheimovy  názory na společnost se vyvíjely.  Ve  svých
raných  dílech  trval  na  úzké souvislosti  mezi  kolektivním
vědomím  a sociálním prostředím. V závislosti na tom,  jak  se
mění velikost skupin, hustota a mobilita jejich individuálních
komponent,  vztah mezi individuálními psychikami a  kolektivní
psychikou,  mění  se  i  společné víry,  jež  jsou  kolektivní
psychikou  sankcionovány.  Později  Durkheim  začal  považovat
kolektivní  vědomí za nejdůležitější složku celé  společnosti.
Společnost prohlásil za "soubor různých idejí, věr a citů, jež
se    realizují   prostřednictvím   individuí".2)   Historický
idealismus,  jehož  jasným výrazem toto  vymezení  společnosti
bylo,  přivedl  Durkheima k tomu, že sociální vztahy  vykládal
téměř  vždy  jako  vztahy morální. Ideály  pak  nazýval  "duší
společnosti", její podstatou.
     Jak správně prohlásil Durkheimův žák Célestin Bouglé,  "v
pozitivismu  neexistoval monismus", a to zejména v pozitivismu
durkheimovském. Společnost a její vědomí považoval Durkheim za
jevy  téže úrovně. V jeho pojetí byly tyto jevy nejen vzájemně
spjaty a podmíněny, ale mohly rovněž měnit etymologické pořadí
při  vysvětlování.  Někdy byly kolektivní představy  produktem
společnosti,  jindy  naopak společnost produktem  kolektivních
představ,  což  Durkheima nejen nezneklidňovalo,  ale  naopak,
zdálo se mu být příznakem vědeckosti. A to byl, jak poznamenal
Bouglé, "stěžejní bod durkheimovské fi lozofie".
     
4. Pravidla sociologické metody
     Metodologie sociologického výzkumu, kterou Durkheim vypra
coval, nám dovoluje zařadit ho k významným představitelům pozi
tivismu.  Když si Durkheim stanovil úkol sociologii teoreticky
a   metodologicky  vybudovat,  snažil  se  úzce  spojit   její
metodologické  principy  s  pojetím předmětu  sociologie  jako
zvláštního druhu faktů, tj. faktů sociálních. Navazoval přitom
na  pozitivistické  tradice  v  tom  smyslu,  že  systematicky
zkoumal  pravidla  sběru výchozích empirických  dat,  pravidla
vysvětlování  jejich empiricky zjištěných  vztahů  a  pravidla
dokazování  vytyčených hypotéza Durkheim sdílel naturalistická
pozitivistická  hlediska a snažil se budovat sociologii  podle
vzoru  přírodních  věd,  s induktivní metodou  a  s  principem
objektivního    pozorování,   jež   jsou   pro    tyto    vědy
charakteristické.  Hlavním  Durkheimovým  odpůrcem  v   těchto
otázkách byl psychologismus, zejména pro tehdejší dobu typická
metoda introspekce.
     První   pravidlo,  které  podle  Durkheima  mělo  zjistit
objektivní přístup k sociální skutečnosti, vyjadřoval princip,
že  "společenské jevy mají být zpracovávány jako věci..." Chápat
společenské   jevy  jako  "věci"  znamenalo  uznávat   jejich,
nezávislost  na subjektu a zkoumat je objektivně, stejně  jako
zkoumají  svůj  předmět přírodní vědy. Při  aplikaci  principů
metodologického objektivismu na zkoumání kolektivních představ
ideálního,   "hyperspiritualistického"   charakteru    narazil
Durkheim  na některé velmi složité otázky. Protože  kolektivní
stavy  vědomí  nelze přímo pozorovat, můžeme se o  nich  podle
něho přesvědčit pouze nepřímo, na základě objektivních údajů o
různých  formách  jednání  a  také  na  základě  toho,  že  se
kolektivní  vědomí  projevuje  ve  společenských  institucích.
Sociologie  se  tak  zabývá objektivací společenského  vědomí,
jeho  vyjádřením  v  objektivních  ukazatelích.  Durkheim,  se
například  domníval,  že  statistické údaje  pomáhají  odhalit
jinak  nezachytitelné "proudy" každodenního  života,  přísloví
prvobytných  národů  pomáhají odhalit jejich  zvyky,  umělecká
díla pomáhají odhalit historicky se měnící vkus apod.
     Protože metodu nepřímého pozorování je možné aplikovat ve
fyzikálních  vědách, je možné ji uplatnit i v sociologii.  Cíl
vědy  se však podle Durkheima neredukuje na popis a uspořádání
sociálních  faktů  prostřednictvím  pozorovaných  objektivních
ukazatelů. Ty pomáhají stanovit hlubší příčinné souvislosti  a
zákony. Existence zákona v sociálním světě svědčí o vědeckosti
sociologie,  která tento zákon objevuje, o její příbuznosti  s
ostatními  vědami.  Durkheim napsal, že  "právě  zákony  tvoří
předmět  studia  vědy  o společnosti" a  úzce  spojoval  pojem
zákona s principem determinismu. Durkheim chápal fakta a zákon
jako  souvztažné  kategorie, odrážející různé úrovně  reálných
souvislostí.  Fakta  jsou vnějším projevem  zákona,  zákon  je
obecný vnitřní základ faktů. Durkheim se při sběru empirického
materiálu   snažil  dosáhnout  co  největší  objektivnosti   a
zdůrazňoval,  že  v první fázi výzkumu je třeba  jako  výchozí
data volit pouze takové jevy, které je možné přímo pozorovat.
     V  požadavku  vycházet z počitků, "prvky  svých  úvodních
výměrů... bráti přímo ze smyslových dat", viděl Durkheim  záruku
osvobození od "předvědeckých pojmů" nebo od pojmů každodenního
jazyka, idolů, "jež nám zkreslují pranou tvářnost věcí a které
přece pokládáme za věci samostatné. Durkheim pokračoval v boji
s  těmito  "idoly", který zahájil Francis Bacon, a  požadoval,
aby z vědy byly vyhnány zmatené myšlenky, předsudky a emoce.
     Durkheim   tvrdil,  že  fakta  musejí  být  klasifikována
nezávisle na vědci a na kolísání jeho rozumu, a že musejí  být
založena  na  povaze  věcí:  S tím souvisí  i  jeho  požadavek
objektivně  vymezovat pojmy pomocí vlastností společných  celé
třídě   jevů.  Durkheim  si  uvědomoval  nutnost  teoretického
vymezení  vědeckých  pojmů a žádal,  aby  odpovídaly  kritériu
obecnosti a nebyly založeny pouze na jednom izolovaném  faktu.
Jasně  vyjádřená sympatie k induktivismu a empirismu  mu  však
nedovolila analyzovat způsob vytváření teoretických  vědeckých
pojmů plněji a ukázat, v čem se projevují jejich souvislosti s
vědeckou teorií.
     Snaha  najít  objektivní zákonitosti  společenských  jevů
vedla  Durkheima  k tomu že připisoval velký  význam  aplikaci
statistiky  v  sociologii.  Statistické  zákonitosti  takových
jevů,  jako  je sňatečnost, natalita, sebevražednost  a  mnohé
jiné,  jež  na  první pohled plně závisejí  na  individuálních
příčinách,  byly podle Durkheima nejlepším důkazem,  že  se  v
nich projevuje jakýsi kolektivní stav.
     Za  jeden  z nejdůležitějších problémů považoval Durkheim
teoretické  zdůvodnění vědeckého vysvětlení sociálních  faktů.
Při  řešení  tohoto  problému  Durkheim  rozlišovala  v  praxi
sociologického  výzkumu  aplikoval dva  druhy  analýzy,  a  to
analýzu   kauzální   a   analýzu  funkcionální.   Sociologické
vysvětlení  je  podle  Durkheima  kauzální  vysvětlení,  jehož
podstatou  je analýza závislosti sociálního jevu na  sociálním
prostředí.  Z  tohoto  hlediska  kritizoval  Durkheim  všechny
ostatní   pokusy  vysvětlit  společenský  život,  tj.   Millův
psychologický redukcionismus, Comtovo vysvětlení společenského
vývoje  jako  důsledku  vrozené snahy. člověka  rozvíjet  svou
přirozenost,  i  utilitaristické  teorie,  zejména  v   jejich
spencerovské podobě. Pojem funkce převzal Durkheim z  biologie
a  chápal ho jako analogii mezi daným fyziologickým procesem a
určitou  potřebou  organismu jako celku.  Tuto  tezi  Durkheim
převedl  do  sociálních termínů a tvrdil, že funkcí sociálního
jevu  nebo  instituce  je  vytvářet soulad  mezi  institucí  a
určitou  potřebou společnosti jako celku. Například "ptát  se,
jaká  je  funkce  dělby práce, znamená zkoumat,  jaké  potřebě
odpovídá".
     Durkheimovo  pojetí  funkce jako  objektivní  souvislosti
mezi  jevem a určitým stavem společnosti jako celku  je  zcela
oprávněné.   Funkce   tak   závisí   nejen   na   objektivních
zvláštnostech  jevu,  který danou funkci plní,  ale  vyjadřuje
rovněž  myšlenku  souvislosti,  vztahu.  Durkheimovi  se  však
nepodařilo dovést metodu funkcionální analýzy do konce. V řadě
případů  vyvolávala tato metoda v jeho pojetí  teoretické  těž
kostí.  Nedokázal  například navrhnout a zdůvodnit  teoretické
kritérium  pravdivosti  pojetí  společenských  jevů,  i   když
mnohokrát   poukazoval  na  omyly  běžného   výkladu   některé
společenské instituce a jejích funkcí.
     Durkheim  se  domníval, že z pravidel  určování  příčiny,
rozpracovaných Millem, je v sociologii použitelné pouze jedno,
a to metoda sdružených změn. Zjistí-li se, že mezi dvěma druhy
jevů  panují  stále stejné vztahy a tyto jevy se stále  jakoby
paralelně určitým způsobem mění, pak lze předpokládat, že mezi
nimi   existuje  kauzální  souvislost.  Východiskem   zkoumání
kauzálních souvislostí jsou stálé korelace mezi určitými jevy.
Durkheim  se  však  domníval,  že  pro  konstatování  kauzální
závislosti   je   pouhá   stálost   souvislostí   mezi    jevy
nedostatečná, neboť existují takové souvislosti, jež mohou být
velmi  stálé, avšak nikoli kauzální. Tyto korelace vznikají  v
důsledku  toho, že oba druhy vzájemně souvisejících jevů  jdou
účinky nějaké společné příčiny, která v korelaci nevystupuje.
     Durkheim  se  snažil  zkoumat,  jak  je  možné  dosáhnout
spolehlivého  poznání příčiny, jak je možné  dokázat  kauzální
vztah.  Podle  Millova vzoru se domníval,  že  široké  použití
experimentu  v  sociologii  není  v  tomto  případě  možné,  a
navrhoval,   aby   se  jako  důkaz  existence   kauzality   ve
společnosti používala srovnávací metoda. Nelze-li při zkoumání
jevů  v jedné společnosti spolehlivě určit jejich příčinu tak,
že  se  vydělí z množství jiných příčin a izolovaně se  zkoumá
její  působení, potom je možné zjistit ji tak, že se  zkoumají
analogické  jevy v jiných společnostech, v nichž lze  působící
faktory pozorovat alespoň částečně) izolovaně.
     Durkheim připisoval srovnávacím výzkumům mnohem větší  vý
znam než Comte. Tvrdil, že tyto výzkumy pomáhají řešit všechny
základní  teoretické úkoly sociologie, neboť pouze srovnáváním
stejných jevů v různých společnostech je možné odhalit  jejich
obecné  a specifické rysy, determinující jejich rozmanitost  i
jejich  diferencovaný vývoj. Proto také řadil kauzální analýzu
k srovnávacím metodám výzkumu. Po zjištění vzájemné závislosti
dvou  sociálních  jevů  je třeba pomocí  srovnávacího  výzkumu
vysvětlit,  jak  jsou  důležité a  rozšířené,  určit,  zda  se
objevovaly  v  různých společenských podmínkách nebo  pouze  v
určité  společnosti  či za určitého společného  stavu  různých
společností.  Durkheim  poukazoval  na  to,  že   jsou   nutné
srovnávací  výzkumy  různého  rozsahu,  s  různým  srovnávacím
"potem", a to v závislosti na charakteru problémů a na  povaze
zkoumaných jevů. Čím je společenský jev složitější, tím  větší
význam  pro  jeho  vysvětlení má zkoumání jeho  forem  a  jeho
vývoje v co největším počtu různých lidských společností.
     Sociologie  je proto nutně srovnávací vědou.  "Srovnávací
sociologie,"   napsal   Durkheim,   "není   zvláštní   odvětví
sociologie:  je  sociologií  vůbec,  pokud  ovšem  není   ryze
popisnou  a  pokud se snaží vyložit jevy."1) Snaha vyhýbat  se
popisnosti,  rozpracovat  teorii a metodologii  sociologického
vysvětlení  jsou velmi kladné momenty "sociologismu",  podobně
jako  jeho metodologický objektivismus a orientace na přírodní
vědy.
     Durkheimova strukturně funkcionální analýza byla založena
na  analogii  společnosti  s organismem  jako  nejdokonalejším
systémem  orgánů  a  funkcí. Z analogie s organismem  Durkheim
vyvodil  pojem  normálních společností, pojem  normy  a  pojem
patologie, které pak aplikoval při interpretaci takových jevů,
jako   jsou   delikvente,  krize  a  jiné  formy   společenské
dezorganizace.  Podle  Durkheima  jsou  normální  ty   projevy
sociálního   organismu,  které  vyplývají  z   podmínek   jeho
existence.  Zločiny  a ostatní sociální  nemoci,  které  škodí
společnosti a vyvolávají odpor, jsou normální v tom smyslu, že
jsou   zakořeněny  v  určitých  společenských   podmínkách   a
podporují užitečné a nutné společenské vztahy.
     Vnější,  přímo  vnímatelný  objektivní  znak,  který   by
umožnil    rozlišit   dva   řády   faktorů    (normálních    a
patologických),  spočívá  podle  Durkheima  ve  stupni  jejich
všeobecnosti   nebo   rozšíření.   Obvyklost   je   ukazatelem
společenského  zdraví. Durkheim napsal, že  sociální  fakt  je
normální  pro daný sociální typ, zkoumaný v určité fázi  svého
vývoje, jestliže se tento fakt objevuje ve většině společností
patřících  k  tomuto  druhu, zkoumaných  v  odpovídající  fázi
jejich vývoje.
     Pojetí  normálního  jako obvyklého  a  velmi  rozšířeného
vedlo   Durkheima  nejen  k  paradoxním  závěrům,  ale   i   k
relativismu. Tak zločin, objevující se ve všech či ve  většině
společností,  chápal  jako normální jev. Naproti  tomu  takové
typické sociální jevy, jako je růst počtu sebevražd koncem 19.
století   a  některé  typy  ekonomické  krize,  považoval   za
patologické.
     Vymezit  skutečné  funkce různých  společenských  jevů  z
dialektickomaterialistického hlediska  lze  pouze  na  základě
kritérií  získaných  z  obecné  sociologické  teorie,  tj.   z
historického materialismu. Durkheim se domýšlel, že  je  nutné
opírat se o určitou teorii společnosti a historického vývoje a
hovořil  o  jakési  ideální, optimální formě  společnosti,  ve
vztahu  k  níž  je třeba odchylné případy zkoumat.  Teoreticky
však  tuto  formu nedokázal zdůvodnit. To ho nutně  vedlo  při
hodnocení společenských jevů k relativismu.
     Tomuto  relativismu by se mohl vyhnout, kdyby se opřel  o
objektivní  kritéria historického pokroku a kdyby  subjektivní
kritéria zkoumal v souladu s obecnou teorií postupného  vývoje
společnosti.  Durkheim evolucionistické pojetí  přímočarého  a
jednosměrného  ,  odmítal, avšak vlastní  důsledné  teoretické
pojetí  dějin  nevytvořil. Na rozdíl od pozdních  strukturních
funkcionalistů,  kteří  se  '  srovnání  požadavků  strukturně
funkcionálního   přístupu  a  (kauzální)   analýzy   vyhýbají.
Durkheim uznával, že oprávněné jsou oba I přístupy. Avšak  to,
že  chápal  společnost jako harmonickou jednotu, mu  ztěžovalo
pochopit  příčiny  a  hybné síly vývoje. Z pozic  absolutizace
společenského   celku  je  problém  příčin  či   hybných   sil
společenského   vývoje   principiálně  neřešitelný.   Durkheim
navrhoval  uplatnit  při výzkumech historickou  metodu,  která
vyžadovala zkoumat sociální prostředí jako hlavní zdroj  změn,
ale  smysl  samotného  tohoto pojmu v jeho  vztahu  k  dějinám
nevysvětlovala.
     Rozpracování kauzální a funkcionální analýzy  v  aplikaci
na  společnost je plodný a perspektivní směr. Důležité je,  že
Durkheim   hájil  sociální  determinismus  v   době,   kdy   v
buržoazních  společenských  vědách  sílila  tendence  vykládat
kauzalitu subjektivisticky.
     Velmi   užitečné  bylo  také  Durkheimovo   zaměření   na
srovnávací  analýzu  jako  na nutný  požadavek  sociologického
výzkumu.  Mimo  historickou perspektivu, umožňující  srovnávat
sociální  jevy  v  různých společnostech a v různých  časových
parametrech, ztrácí skutečně sociologický výzkum často vědecký
význam  a  smysl.  je  charakteristické,  že  také  na   tento
požadavek pozdější strukturní funkcionalisté zapomněli.
     Celkově   můžeme  uzavřít,  že  Durkheimova  sociologická
metoda  si  v  té části, která se zabývá základními  postuláty
výzkumu,  uchovala svůj význam dodnes. Avšak realizace  těchto
postulátů  byla omezována a ztěžována neadekvátní  teoretickou
základnou "sociologismu".

5. Společenská solidarita a dělba práce
     Stěžejním   problémem  Durkheimova   díla   je   sociální
solidarita. Řešení tohoto problému mělo odpovědět  na  otázku,
jaké  vazby sjednocují lidi ve společnost. Bylo třeba  vymezit
podstatu  a  funkce sociální solidarity v současné "rozvinuté"
společnosti   na   rozdíl   od  primitivních   či   tradičních
společností  a  vysvětlit historický přechod  od  jedné  formy
společnosti k druhé.
     Durkheim  podrobil  kritice  nejdůležitější  sociologická
pojetí  faktorů  sjednocujících  lidi  ve  společnost.  Těmito
faktory  nemohou být volná hra individuálních zájmů  (Spencer)
nebo  stát  (Comte,  Tánnies). Silou která vytváří  a  udržuje
společenský  celek,  a to i přes odstředivé  dence,  je  dělba
práce.  Hlavní Durkheimovou tezí bylo, že dělba pod níž chápal
profesionální specializaci, zastává stále více úlohu,  "kterou
kdysi  hrálo společenské vědomí; dělba práce především udržuje
pohromadě sociální agregáty vyšších typů".
     Durkheim  si  vytyčil  tyto úkoly: 1.  prozkoumat  funkce
dělby  práce, tj. stanovit, jaké sociální potřebě dělba  práce
odpovídá;   2.  příčiny  a  podmínky,  na  nichž  závisí;   3.
klasifikovat její hlavní "nenormální" formy, neboť podle  něho
"zde,  stejně  jako  v biologii, nám patologické  pomůže  lépe
pochopit fyziologické".
     Dělba  práce  je  znakem  vysoce  rozvinuté  společnosti.
V  důsledku  stále rostoucí specializace práce musí  individua
směňovat  své  činnosti  a  plnit funkce,  které  se  vzájemně
doplňují, čímž mimovolně tvoří jednotný celek. Solidarita je v
rozvinuté společnosti přirozeným důsledkem dělby produktivních
úloh. Jak tomu však bylo s archaickými společnostmi, kde dělba
práce neexistovala?
     Durkheim   se   zde   distancuje  od  ideje   dvou   typů
společností,   mezi  nimiž  existuje  historická   následnost,
typických  pro  sociologii 19. století, a  vytváří  dichotomii
společností s mechanickou a organickou solidaritou,  jež  jsou
dvěma články jednoho evolučního řetězce.
     Solidaritu,   vládnoucí   v  nerozvinutých,   archaických
společnostech, nazývá mechanickou podle analogie s tou vazbou,
která  existuje  ' molekulami anorganické látky,  v  níž  jsou
všechny molekuly stejné a spojené čistě mechanicky. Solidarita
v  takových  společnostech  je určována  shodou  a  podobností
individuí,  která  ji tvoří, totožností společenských  funkcí,
jež tato individua plní, a nerozvinutostí individuálních rysů.
Mechanická  solidarita  je možná proto,  že  individualita  je
pohlcena kolektivem.
     Durkheim nachází objektivní ukazatel, "viditelný  symbol"
solidarity   v   právu.   Pro   mechanickou   solidaritu    je
charakteristické  represivní právo, v němž je  vyjádřena  síla
kolektivního vědomí a jehož úkolem je přísně trestat  jedince,
kteří  porušili  zvyk nebo zákon. Durkheim píše,  že  existuje
funkcionální   závislost   mezi   silou   sociálních    vazeb,
charakteristických pro tento druh solidarity, a mezi relativní
velikostí  (objemem) kolektivního vědomí,  jeho  intenzitou  a
větší nebo menší určitostí.
     Solidarita  je  silnější, jestliže se objem  kolektivního
vědomí   kryje  s  objemem  individuálních  vědomí,   jestliže
kolektivní  vědomí  je  intenzivnější a zřetelněji  vyjádřené.
Potom  zde  není  místo pro individuální odchylky,  kolektivní
vědomí  reglementuje  celý  život  individua  beze  zbytku   a
kolektivní autorita je absolutní.
     V  takových  případech je kolektivní vědomí svým  obsahem
zcela  náboženské. Durkheim zde předjímal svou budoucí  teorii
náboženství  a vyslovil tezi, že tam, kde je silné přesvědčení
sdíleno  skupinou lidí, má nutně náboženský charakter.  Hlavní
rys  náboženských věr a citů spočívá v tom, "že jsou  společné
určitému  počtu individuí žijících pohromadě a že  kromě  toho
mají  poměrně  vysokou  průměrnou  intenzitu".  Durkheim   tak
ztotožňoval  sociální a náboženské: "Vše, co je  sociální,  je
náboženské; obě slova jsou synonyma."
     Konstatoval  však,  že náboženství zahrnuje  stále  menší
část  společenského života. Vývoj dělby práce,  v  níž  vzniká
stále   větší   počet  nejrůznějších  funkcí,  je   hlavní   a
bezprostřední  faktor, oslabující jednotné kolektivní  vědomí.
Protože  lidé  začínají ve společnosti plnit dílčí,  speciální
funkce,  společenské  vědomí  se oslabuje  a  funkcionálně  di
ferencuje,  aby odpovídalo rostoucí dělbě práce  a  složitější
společenské organizaci.
     Rozvinutá společnost, kde každé individuum plní v souladu
s  dělbou  společenské práce jednu určitou  speciální  funkci,
připomíná  organismus s jeho různými orgány, a proto  Durkheim
nazývá  nový  druh solidarity, který v ní vzniká,  solidaritou
organickou: Dělba práce podmiňuje rozdíly mezi jedinci,  kteří
v  souladu  se svou profesionální rolí rozvíjejí individuální,
osobní   schopnosti  a  talenty.  Každé  individuum  je   nyní
osobností. Vědomí, že každý závisí na druhém, že všichni  jsou
spojeni  jednotným systémem společenských vztahů,  vytvářených
dělbou práce, vyvolává pocit vzájemné závislosti, solidarity a
vazby  se společnosti. "Protože dělba práce je důležitým  zdro
jem  sociální solidarity, stává se zároveň základem  morálního
pořádku."
     Organické    solidaritě    odpovídá    tzv.    restituční
(obnovující) právo, jehož funkcí je "obnovení dřívějšího stavu
věci,  návrat  narušených  vztahů do jejich  normální  formy".
Kolektivní vědomi nabývá v organické solidaritě nových forem a
mění svůj obsah. Zmenšuje se jeho objem a stává se pouze velmi
úzkou  složkou rozvinutých společnosti. Také jeho intenzita  a
stupeň  určitosti slábne. S rozvojem dělby práce se kolektivní
vědomi stává slabší a neurčitější.
     Svým  obsahem  se kolektivní vědomi stále  více  mění  ve
světské,  racionalistické a orientované na  individuum.  Podle
Durkheima ale nehrozí nebezpečí, že by společné vědomi  "úplně
zmizelo".  Rozvíjí  se  nové náboženství,  jehož  objektem  je
individuum.  "Ve vztahu k důstojnosti individua už  máme  svůj
kult, který, jako každý kult, již má své pověry. je to, chcete-
li, společná vira."
     Durkheim   na   dělbě   práce  v   současné   společnosti
zdůrazňoval  aspekt solidarity a odsouval  do  pozadí  problém
antagonismu práce a kapitálu, "donucovacího charakteru"  práce
i  morální  a ekonomické krize společnosti. Když v závěru  své
knihy  "Dělba  práce" tyto problémy analyzoval,  měl  tendenci
zkoumat  je  jako výsledek nedostatečné regulace  vztahů  mezi
hlavními  třídami,  jako nezdravý prvek v životě  společnosti,
kterou  však  vcelku  považoval  za  solidární,  jednotnou   a
celistvou.  Připisoval ji tedy znaky, které byly  typické  pro
předchozí  epochy.  Dělba práce je podle Durkheima  právě  tím
mechanismem,  který  v současné společnosti,  do  značné  míry
postrádající   sjednocující   silu   společného   kolektivního
náboženského  vědomi,  vytváří potřebnou  společenskou  vazbu,
třídní  solidaritu, která jakoby kompenzuje všechny nedostatky
plynouti  z  úzké specializace. Tak se pojem solidarity  stává
osou,  kolem  které se točí celá durkheimovská  analýza  dělby
práce a jejích funkci.
     Durkheimova  hlavni  teze, že  z  dělby  práce  přirozeně
vzniká  solidarita,  vyplývala z toho, že její  funkce  nebyly
vymezovány   vztahem   k   určité  třídě   určitého   sociálně
ekonomického  systému, ale pouze vztahem  ke  kolektivnímu  či
společnému  vědomi. Durkheim zkoumal solidaritu jako  nejvyšší
morální   princip,  jako  nejvyšší  hodnotu,  která   je   prý
univerzální a uznávaná všemi příslušníky společnosti.  Protože
potřeba společenského pořádku, harmonie a solidarity "je všemi
považovává za morální", je morální i samotná dělba práce. Tato
koncepce  tak  sloužila  "vymezení toho,  jaké  jsou  podmínky
uchováni  společnosti", což byl podle  Durkheima  hlavni  úkol
sociologie.   Je   samozřejmé,  že  myšlenka   o   společenské
solidaritě  Jako  všemi  uznávané nejvyšší  hodnotě  se  pouze
postulovala a nikoli dokazovala.
     Za   příčinu   dělby   práce  považoval   Durkheim   růst
obyvatelstva,  který  podmiňuje intenzitu  sociálního  života.
Růst  "fyzické hustoty" a také "objemu" společnost) byl  podle
něho  neoddělitelně  spojen  s růstem  "morální  či  dynamické
hustoty",  tj.  úrovně sociálního vzájemného  působeni,  které
nakonec vede k dělbě práce. jak k tomu však dochází? S  růstem
obyvatelstva sílí i boj o život. Za těchto podmínek  je  dělba
práce  jediný  prostředek,  jak  danou  společnost  udržet   a
uchovat,  jak vytvořit společenskou solidaritu nového  typu  a
umožnit společnosti pokrokově se rozvíjet.
     Existuji  i jiné cesty zmírňování boje o život, například
migrace,  fyzická likvidace slabých, občanská válka a zločiny,
které však předpokládají hodnotovou reorientaci individui,  to
znamená,  že  se sice vyhýbají zničeni společnosti  v  boji  o
život,   avšak   dotýkají  se  obecného  systému   hodnot   se
společenským blahem na jeho vrcholku. Pouze profesionalizace a
specializace  funkcí  podle  Durkheima  uchovává  a   posiluje
hodnotovou orientaci na zachování společnosti i jejích přísluš
níků.
     Durkheim  dále komplikoval svou analýzu uvedených  otázek
tím,  že se zabýval otázkou plurality příčin a podmínek. Kromě
nutných faktorů hledal druhotné faktory či omezující podmínky,
které  vývoj  daného  sociálního  jevu  bud'  urychlují,  nebo
zpomalují  a  umožňují rozvoj dělby práce, i když samy  nejsou
jeho   příčinami.  Za  takové  specifické  faktory   považoval
"prohlubující se neurčitost společného vědomí", sekularizaci a
rozvoj  vědy, oslabení autority starších osob, tradic a zvyků,
růst  racionality práva; morálky a civilizace vůbec, všeobecné
oslabení  tlaku  společnosti na individua  a  vznik  autonomní
individuální osobnosti.
     Durkheim  dospěl  k závěru, že vztahy  příčiny  a  účinku
nejsou   jednoduché,   jednosměrné,  ale   zahrnují   množství
proměnných,  že  kauzální vysvětlení sociálních  faktů  nemůže
zcela ignorovat hodnotový aspekt sociálního života, i když  na
něm nemůže být plně založeno. Skutečnost, že Durkheim trval na
postulátu   vysvětlovat  sociální  sociálním,  mu   nedovolila
překročit rámec pouhého konstatování vzájemného působení  mezi
faktory a stanovit skutečnou kauzální závislost jevů. Ta mohla
být  zjištěna pouze hlubší analýzou, neboť jen přístup ke  spo
lečnosti  jako ke vzájemnému působení různých stránek jednotné
společenskoekonomické formace umožňuje stanovit závislost mezi
nimi jako mezi určující příčinou a vyvolanými účinky.
     Durkheim vycházel z filozofického principu, že jevy jedné
zrovně   nevznikají  z  jevů  jiné  úrovně.  Tato  jeho   teze
principiálně  vylučovala možnost odvolat se  při  vysvětlování
sociálních  jevů  k  jevům  jiného,  vyššího  řádu,  k   jevům
fundamentálnějším,  tj:  k  ekonomickým  vztahům  společnosti.
Proto  se  Durkheimovi nepodařilo dělbu práce v  pravém  slova
smyslu  kauzálně vysvětlit. Dotkl se pouze vzájemného působení
různých faktorů v rámci sociální sféry, aniž by se přiblížil k
úrovni, na které jedině je možné najít skutečné příčiny  dělby
práce.   Ty   bylo   třeba  hledat  především   v   podmínkách
ekonomického   života   třídní   společnosti,   v   konkrétním
charakteru  jejích výrobních vztahů, které determinují  rovněž
dělbu  práce.  Durkheim odmítal pevnost a stálost ekonomických
vazeb,  jejich schopnost vytvořit společnost, I  určovat  její
charakter  a  zajišťovat její trvání.  Proto  nezkoumal  dělbu
práce,   kterou   ztotožňoval   s   růstem   specializace,   z
ekonomického,  ale  z morálního hlediska, a  považoval  ji  za
základní  faktor  vytvářející  společenskou  solidaritu,   tj.
společnost.

6. "Nenormální" formy dělby práce. Jedinec a společnost
     Durkheim  byl  svědkem  narůstajících  krizových  jevů  v
ekonomickém i duchovním životě společnosti. Růst rozporů  mezi
prací  a kapitálem a anarchii ve výrobě nazýval "nenormálními"
formami   dělby   práce,  vyvolanými  příliš  rychlými   tempy
společenského  vývoje. Ve třetí části "Dělby práce",  věnované
zkoumání   "nenormálních"  forem,   rozlišil   tyto   "nemoci"
kapitalismu:   anomii,   sociální  nerovnost   a   neadekvátní
organizaci  dělby práce. Anomii, tj. takový společenský  stav,
kdy  neexistuje jasná morální regulace individuálního jednání,
vysvětloval Durkheim tím, že nejsou rozpracována pravidla, jež
by řídila vztahy mezi sociálními funkcemi, které proto "nejsou
vzájemně  přizpůsobeny"). To se zvlášť zřetelně  projevuje  za
ekonomické nebo obchodní krize v antagonismu práce a kapitálu.
S  růstem  tržní ekonomiky přestává být výroba kontrolována  a
regulována.   Rozvoj  velkého  průmyslu   mění   vztahy   mezi
podnikatelem a dělníkem. Potřeby dělníků rostou a zároveň jsou
lidé stále více nahrazováni stroji. "Dělník je najat a odebrán
své  rodině."z)  "Protože  k těmto přeměnám  došlo  překvapivě
rychle,   neměly   protikladné  zájmy  ještě   čas   dosáhnout
rovnováhy."3)  Růst  velkého průmyslu rozbíjí  jednotu  malého
podniku a vytváří dvě velké třídy, tj. kapitál a práci,  které
(což  Durkheim  nepopíral)  jsou v antagonistických  vztazích.
Normální   stav   společnosti   musí   být   podle   Durkheima
charakterizován rozvinutým ekonomickým plánováním a normativní
regulací   ekonomických   vztahů,   uskutečňovanou   výrobními
korporacemi.   V   tomto   případě  ztotožňoval   normální   s
optimálním, nejlepším.
     Nemoci   kapitalismu,   které  Durkheim   popisuje,   tj.
neregulovaná,  ničím neomezovaná konkurence, třídní  konflikt,
rutinizace  práce  a  degradace dělníků,  charakterizuje  jako
nemoci  příliš  rychlého  růstu výroby  a  dělby  práce,  jako
vedlejší  produkty  přirozeného vývoje. Za "nenormální  formu"
dělby  práce  považoval  Durkheim také  nerovnost,  narušující
organickou    solidaritu.   Jakákoli    "vnější    nerovnost",
způsobovaná  například  děděním majetku,  ohrožuje  organickou
solidaritu,  a  proto  tato solidarita  může  existovat  pouze
tehdy,   bude-li  odstraněna  nerovnost  a  bude-li   dosaženo
spravedlnosti "přirozeným rozdělením talentů".
     Durkheim  tvrdil, že překážkou rovnocenných  možností  je
třídní systém, který zabraňuje širokým masám zaujmout sociální
postavení   odpovídající  jejich  schopnostem,  což   vede   k
nespravedlivé  směně služeb. "Jestliže je  nějaká  společenská
třída  nucena, aby mohla žít, nabízet své služby  jiné  třídě,
zatímco jiná třída se bez nich může obejít díky zdrojům, jimiž
disponuje   a  které  neplynou  z  nějaké  sociální  přednosti
(Durkheim  měl  na mysli schopnosti - pozn. aut.),  pak  druhá
třída  nespravedlivě předpisuje zákony třídě první."  Durkheim
utopicky  věřil,  že  se ideál spravedlnosti  ve  společenském
mínění  stále  více  upevňuje, že nastolení  spravedlnosti  se
stále více stává úkolem kapitalistické společnosti.
     "Nenormální"  formy dělby práce měly být podle  Durkheima
překonány  tím, že konflikty budou pokojně řešeny,  že  boj  a
konkurence  budou  mít přijatelné dimenze,  že  bude  stanoven
soubor  pravidel přísně reglementujících vztahy mezi  třídami,
že  do "vnějších vztahů" bude zavedena spravedlnost a rovnost,
tzn.  že bude existovat rovnost sociálních možností, a konečně
tím,  že  všichni  budou  odměňováni  podle  zásluh.  Durkheim
nepředpokládal, že by mohla existovat společnost, v  níž  bude
zcela  odstraněno  soukromé vlastnictví a jakákoli  nerovnost.
Obojí  se  podle něho uchová, avšak změní se vztah mezi  nimi.
Přístup  k  materiálním  statkům  bude  regulován  přirozenými
individuálními schopnostmi a nadáním.
     Poslední  z  "nenormálních" forem  dělby  práce,  na  něž
Durkheim    poukazuje,   vzniká   tehdy,   když   v   důsledku
nekoordinované  činnosti je dělníkova  profesionální  aktivita
nedostatečná.   Solidarita   společenské   organizace    podle
Durkheima   vzroste,   bude-li  práce   intenzivnější   a   or
ganizovanější.  Tento  utopický předpoklad  byl  však  vývojem
kapitalistické  výroby ve 20. století vyvrácen.  Ani  "vědecká
organizace  práce",  ani žádné jiné cesty  její  intenzifikace
nevedly  k  třídní solidaritě antagonistické  společnosti.  E.
Durkheim se svým pojetím dělby práce zásadně liší od K. Marxe.
Zdroj  třídního  konfliktu bylo totiž třeba  hledat  nikoli  v
dělbě   práce,   chápané  jako  specializace   profesionálních
funkcí,jak  se  domníval  Durkheim,  slev  dělbě  práce   mezi
společenskými  třídami,  která sou°visí  s  jejich  vztahem  k
výrobním  prostředkům, jak soudil Marx. To, zda se vlastnictví
výrobních  prostředků  dědí nebo nově  získává,  má  druhořadý
význam.  Hlavní  je, že vlastnické vztahy determinují  všechny
ostatní  vztahy kapitalistické společnosti a že jsou  základem
antagonismu mezi prací a kapitálem.
     Cesty,   jak   odstranit   vady  kapitalismu,   naznačené
Durkheimem,  byly nereálné, utopické, a to  i  přesto,  že  se
Durkheim  stále  méně spoléhal na přirozený  vývoj  solidarity
prostřednictvím   samotné  dělby  práce  a   stále   důrazněji
prohlašoval,  že  neduhy kapitalismu je třeba  léčit,  přičemž
zpočátku  vytyčil  úkol  reorganizovat  společnost   v   rámci
kapitalistického  systému, a později kladl  důraz  na  morální
výchovu v duchu příslušných hodnot a ideálů.
     Základem   Durkheimova   řešení  širšího   sociologického
problému  vzájemného  vztahu jedince  a  společnosti  je  také
analýza  kapitalistických rozporů. Durkheim  se  domníval,  že
společnost se nemůže rozvíjet a vzkvétat, jestliže  je  lidský
jedinec utlačován, jestliže člověk, plnící úzkou profesionální
funkci,  je  degradován na úroveň stroje.  Jedinec  bude  také
nevyhnutelně degradován tehdy, budou-li ohroženy ekonomické  a
společenské  funkce společnosti. V tomto případě  se  Durkheim
vyhýbal  typické  dichotomii  19.  století,  která  v   otázce
vzájemného  vztahu  jedince  a  společnosti  závazně  uznávala
prvenství jedné z těchto dvou stránek. Jedinec a společnost na
sobě podle Durkheima vzájemně závisejí, každá z těchto stránek
má  zájem  na  rozvoji  a rozkvětu druhé.  Štěstí  a  blahobyt
jedince  závisejí  podle Durkheima na stavu společnosti.  jsou
tím  větší, čím "je společenský život uspořádanější a čím více
jsou tedy zajištěna práva a svobody individuí".
     Durkheim  vystoupil jako svědek nevyhnutelného  morálního
zla,  plynoucího ze specializace a diferenciace  výroby.  Když
dělník  každý  den  "opakuje s monotónní  pravidelností  tytéž
pohyby,  aniž by ho zajímaly a aniž by jim rozuměl", stává  se
inertním  kolečkem, uváděným do pohybu vnější  silou.  Přeměnu
člověka  v přívěsek stroje nelze podle Durkheima zmírnit  nebo
zeslabit tím, že dělníkům bude poskytnuto všeobecné vzdělání a
že  se  bude rozvíjet jejich zájem o umění a literaturu, neboť
poznání   kultury   činí  úzké  hranice   specializace   ještě
nesnesitelnějšími.
     Jak  odstranit protiklad mezi dělbou práce, mezivrostoucí
specializací  dělníkových  funkcí  a  mezi  potřebami  rozvoje
osobnosti?  Dělba práce sama o sobě podle Durkheima  negativní
důsledky nemá. Ty vznikají pouze za výjimečných a nenormálních
podmínek. Proto je třeba dosáhnout, aby dělba práce "byla sama
sebou,  aby  ji nic vnějšího nekazilo". To je možné,  jestliže
dělníci  pochopí  cíl,  solidaritu s  druhými  a  společenskou
nezbytnost  své práce, která tím získá zvláštní obsah  a  bude
nejen   snesitelná,   ale  i  žádoucí.   Důležitou   podmínkou
solidární,  koordinované  dělnické činnosti  je,  aby  funkce,
které  dělníci plní, odpovídaly jejich schopnostem a  sklonům.
Je-li  narušen  soulad  mezi schopnostmi  individuí  a  druhem
činnosti, který je jim určen, společnost onemocní.
     Jak  je  zřejmé, Durkheim vysvětloval vznik společenských
krizí velmi naivně a zároveň trval na tom, "aby rozdíly, které
původně  vedly k rozdělení společnosti na třídy, zmizely  nebo
aby  se  zmenšily". Diferenciace společnosti nemá být založena
na  sociálních výsadách, ale na těch přednostech,  které  jsou
podmíněny    individuálními   schopnostmi.   V   Durkheimových
představách  má  být  proto rovnost,  spravedlnost  a  svoboda
základem  společenského  zřízení  vyššího  typu,  k  němuž  se
přiblížila  současná  průmyslová  společnost.  V  době   krize
kapitalismu, v době rozsáhlého šíření socialistické  ideologie
Durkheim tedy opakuje stará buržoazní hesla.
     Základem  durkheimovského  reformismu  je  myšlenka,   že
společnost  je  konstituována  morálními  vazbami,  uvědomělým
směřováním k ideálu a morálními vztahy, které je možné a nutné
vědomě  regulovat. Když Durkheim tvrdil, že "věc spravedlnosti
se bude stále více naplňovat spolu s tím, jak se bude rozvíjet
organizovaný typ",1) tj. rozvinutá kapitalistická  společnost,
apologeticky  této společnosti připisoval socialistické  rysy.
Možnost uvědomělého řízení společenských procesů považoval  za
reálnou.  Z  toho plynou jeho praktická doporučení "likvidovat
neužitečné  profese,  rozdělit  práci  tak,  aby   každý   byl
dostatečně  zaměstnán, a v důsledku toho  zvýšit  funkcionální
činnost každého pracovníka... Pak se spontánně upevní pořádek".
     Durkheimovo řešení problému vzájemného vztahu individua a
společnosti se vyznačovalo tím, že neidealizovalo  minulost  a
vidělo  zdroje a možnosti rozvoje individuality v pokračujícím
vývoji   dělby   práce.   Byla-li   v   počátečních   stadiích
organizovaného života svoboda individua "pouze zdánlivá a jeho
osobnost přejatá", pak na vyšším stupni společenské organizace
získává jedinec možnost stát se při svobodném rozvíjení  svých
schopností  harmonickým  a  nerozdvojeným.  ;,Hluboký"  rozvoj
jedince,  spjatý s úzkou specializací, není o nic  menší  úkol
než rozvoj "do šířky", hraničící s diletantismem. Díky spojení
s  jinými  lidmi získává člověk to, co ztrácí v důsledku  úzké
specializace.    Je    zřejmé,    že    Durkheim    nepostřehl
vykořisťovatelský  charakter práce,  z  něhož  plyne  odcizení
individua.   Těžkostí   prožívané   specializovaným   dělníkem
spojoval pouze s dočasnými nepříznivými podmínkami a věřil, že
obecné ideály bratrství a solidarity i vědomí společného  cíle
všech pracujících jim vynahradí jejich nevyhnutelné strádání.
     Durkheimovým cílem bylo zdokonalit buržoazní  společnost,
nikoli  ji zásadně přebudovat. Proto přes určité prvky  nového
přístupu  k  jednotlivým  sociálním  jevům  nedospěl  Durkheim
podstatně  dál  než  Comte. Jako tento jeho  předchůdce  i  on
soustředil  pozornost  na morální problémy  a  na  zdokonalení
právní    a   morální   reglementace   společenských   vztahů.
Durkheimova   sociální   utopie   převzala   rysy    Jaurésova
reformistického socialismu a také proudhonovské ideje regulace
protikladných sociálních zájmů. Ekonomický základ těchto zájmů
zůstal však nedotčen.

7.   Aplikace   principů  "sociologismu"  na   výzkum   příčin
sebevraždy
     Problém   sebevraždy,  jehož  analýze  Durkheim   věnoval
zvláštní  monografii, zaujal jeho pozornost  z  mnoha  důvodů.
Byla  to  "zřetelně vymezená skupina faktů",  které  je  možné
snadno definovat. Místo aby "se oddával metafyzickým úvahám  o
sociálních  jevech",  může sociolog "objevovat  zákony,  které
lépe  než  jakákoli dialektická argumentace  dokazují  možnost
existence  sociologie  jako vědy". To  za  prvé.  A  za  druhé
Durkheim  chápal  své  dílo  jako aplikaci  hlavního  principu
sociologické  metody na empirický materiál.  Zkoumal  sociální
fakta   jako  "věc",  což  znamenalo,  že  uznával   existenci
zvláštní,  společenské reality, jež je ve vztahu  k  individuu
vnější, určuje jeho jednání a přitom nezávisí na jeho vůli.
     Protože   vycházel   z  těchto  teoretickometodologických
předpokladů,    odmítal   Durkheim   vysvětlovat    sebevraždu
individuálními   psychologickými   motivy   a   považoval   za
vysvětlující  faktory  zejména sociální  příčiny.  "Sebevražda
nezávisí na vnitřních vlastnostech individua, ale především na
vnějších příčinách ovládajících lidi."
     Když   odhaloval   rysy   společenské   krize,   Durkheim
poznamenával,  že sebevražda je "jednou z těch forem,  jíž  se
přenáší  naše  kolektivní nemoc a které nám pomohou  dospět  k
její  podstatě".  Stanovení příčiny sociální  nemoci  a  návrh
prostředků,  jak  ji  překonat, považoval za  nejlepší  způsob
upevnění  prestiže  sociologie jako vědy. Sociální  vysvětlení
"nejindividuálnějšího činu" mohlo objasnit  síly,  které  sjed
nocují  lidi,  neboť  sebevražda  je  jasný  příklad  narušení
sociálních vazeb.
     Podstatou durkheimovského vysvětlení byl "sociologismus",
jehož  prizmatem byly zkoumány všechny ostatní faktory, včetně
individuálního sklonu k sebevraždě. Durkheim poukazoval na to,
že  psychologické  motivy sebevražd, jež se  často  zdají  být
jejich příčinami, jsou pouze individuálním a přitom zkresleným
odrazem    obecných   podmínek,   a   jako   hlavní    příčinu
sebevražednosti  začal  zkoumat sociální  prostředí.  Durkheim
úlohu  individuálních faktorů, psychického stavu  jednotlivých
sebevrahů  a  jejich  specifických  životních  podmínek  zcela
neodmítal,  ale  zdůrazňoval jejich druhořadý  význam,  jejich
závislost   na   obecných  sociálních  příčinách,   na   stavu
společnosti.
     Podle  Durkheima je sebevražednost (poměr počtu sebevražd
k počtu obyvatelstva) funkcí několika sociálních proměnných, a
to  vzájemných vztahů v náboženských, rodinných,  politických,
národních a jiných skupinách. Základem Durkheimovy argumentace
byla   eliminační  metoda.  Tento  autor  při  analýze  příčin
sebevražd  systematicky  zkoumala  odmítal  takové  nesociální
fakty,   jako  je  individuální  "psychoorganická  náklonnost"
(psychopatický stav, rasový a dědičný faktor), rysy  fyzického
prostředí (klima, roční a denní doba) a nápodoba. Pak  zkoumal
vliv sociálních příčin a také vztahy sociálních a nesociálních
faktorů.
     Durkheim používal oficiálních statistických dat a zjistil
řadu dílčích zákonitostí. Sebevražednost je vyšší v létě než v
zimě,  muži  končí  sebevraždou častěji než ženy,  staří  lidé
častěji  než  mladí, vojáci častěji než civilní  obyvatelstvo,
protestanté  častěji  než  katolíci,  svobodní,   ovdovělí   a
rozvedení  častěji  než  ženatí,  sebevražednost  je  vyšší  v
městských  než  ve vesnických oblastech apod.  "Musíme  nechat
stranou  individuum  jako individuum, jeho  motivy  a  ideje,"
tvrdil  Durkheim, "a zkoumat různé stavy sociálního  prostředí
(náboženské   víry,  rodinu,  politický  život,  profesionální
skupiny  atd.),  pod  jejichž vlivem se sebevražednost  mění."
Když zkoumal sociální faktory, snažil se Durkheim určit, který
prvek  nebo který jejich aspekt v souladu s různými  logickými
pravidly,   a   zejména  s  pravidlem  sdružených   změn,   se
sebevražedností  nejtěsněji souvisí. Jaký rys  náboženství  má
například  k  sebevraždě nejužší vztah. Co právě v katolicismu
způsobuje,  že jeho vyznavači podléhají sebevraždám  méně  než
protestanti.
     Durkheim   začal   výzkumem  toho,  jaký   vliv   má   na
sebevražednost  určitá  víra  a  poukázal  na   rozdíly   mezi
katolicismem a protestantismem jak z hlediska věrouky,  tak  z
hlediska obřadů. Katolicismus jako starší tradiční systém víry
a obřadů je ve srovnání s protestantismem mnohem kompaktnější,
má větší přesvědčovací sílu a je nesmiřitelnější vůči novotám,
narušujícím společný duch. To způsobuje, že náboženská skupina
katolíků  je  soudržnější, a proto je  mezi  nimi  menší  sebe
vražednost. Protestantismus je spjat s úpadkem tradiční  víry;
je  proniknut  "svobodomyslným  duchem"  a  kriticismem.  Jeho
možnost  sjednotit věřící je menší a sebevražednost mezi  jeho
vyznavači je proto vyšší.
     Tato hypotéza umožnila vysvětlit mnoho dalších sociálních
proměnných,  jež  s  růstem  sebevražednosti  souvisejí.  Tyto
proměnné  sjednocuje  stupeň sociální  integrace  či  sociální
vazby  individua. Rodina, děti a vesnický život jsou  sociálně
integrujícími  faktory,  které  jedince  chrání  před  pocitem
sociální  izolace.  "Sebevražednost je nepřímo  úměrná  stupni
integrace  těch  sociálních skupin, jejichž členem  individuum
je."
     Nesociální   faktory   mohou  mít  podle   Durkheima   na
sebevražednost pouze nepřímý vliv. Durkheim použil  procedury,
kdy  se do vztahu zahrnuje nesociální faktor, ale hledá se ten
jeho  aspekt, který je nejtěsněji spjat s faktorem  sociálním.
Například  při vysvětlování statisticky zjištěného  faktu,  že
sebevražednost je vyšší v létě než v zimě, poukázal na to,  že
aspektem  tohoto faktoru, který souvisí se sociálním faktorem,
není  teplota  vzduchu, ale délka dne. Délka  dne  podle  něho
umožňuje intenzívní účast v sociálním životě a to zase  působí
na   individuální  pocit  izolovanosti  individua,  které   se
sociálního  života  neúčastní. Právě tak je pochopitelný  vliv
biologických,    například   pohlavních    rozdílů,    jsou-li
analyzovány  odpovídající sociální pozice mužů a žen,  způsoby
jejich  účasti  v  sociálním a ekonomickém životě,  měnící  se
cykly jejich sociální aktivity atd. Když tvrdil, že "závisí-li
sebevražda  na více příčinách, je to tím, že je ve skutečnosti
více   druhů  sebevražd",  a  když  poukazoval  na   obtížnost
morfologické klasifikace sebevražd, která by přihlédla ke všem
jejich  charakteristickým a typickým zvláštnostem, rozhodl  se
Durkheim   vytvořit  etiologickou  klasifikaci,   odpovídající
příčinám sebevražd:
     Durkheim  rozlišoval čtyři druhy sebevražd:  egoistickou,
altruistickou,  anomickou a fatalistickou. První  je  vyvolána
příčinami,   které  způsobují,  že  individuum   se   vzdaluje
společnosti,   jež  na  něho  přestává  regulativně   působit.
Přerušení  sociálních  vazeb,  absence  kolektivní  podpory  a
odloučenost  vyvolává  pocit  izolovanosti,  prázdnoty  a  tra
gičnosti  existence.  jednou z příčin sebevraždy  tohoto  typu
může  být  krajní  individualismus,  avšak  jeho  zdrojem   je
"nemocná  společnost",  "kolektivní necitelnost"  a  "sociální
stesk". Společenská dezorganizace a ztráta společenských  cílů
oslabuje sociální vazby poutající individuum ke společnosti  a
tím  také  k  životu.  Tento obecný  stav  se  zase  odráží  v
dezintegraci   společenských  skupin,   a   to   náboženských,
rodinných i politických, jež mají na individuum přímý vliv.
     S  druhým  typem sebevražd, altruistickým, se  setkáváme,
když  osobní zájmy jsou zcela pohlceny zájmy sociálními,  když
je  integrace skupiny tak silná, že individuum jako samostatný
jedinec  přestává existovat. Do tohoto typu Durkheim  zařazuje
dávné  zvyky,  tj. sebevraždy starců a nemocných,  sebeupálení
žen  po  smrti jejich mužů, sebevraždy otroků po smrti  jejich
pána  apod.  Sebevraždy  tohoto  druhu  existovaly  hlavně   v
archaických společnostech.
     Třetí typ sebevraždy je sebevražda anomická. Setkáváme se
s   ní   zejména  v  době  velkých  společenských   otřesů   a
ekonomických  krizí kdy individuum není schopno  přizpůsobovat
se  sociálním přeměnám, novým sociálním požadavkům  a  kdy  je
jeho  vazba  se  společností přerušena. Ze  stavu  společenské
anomie, jíž Durkheim chápal přesných pravidel a norem jednání,
kdy   stará   hierarchie  hodnot  hroutí  a  nová   se   ještě
nevytvořila,  vzniká morální labilita jednotlivých  individuí.
Když  je  zviklána  a  dezorganizována společenská  dochází  u
některých individuí k rychlému vzestupu, zatímco své postavení
ve společnosti ztrácejí. Je-li narušena společenská rovnováha,
počet   sebevražd  roste.  Anomickou  sebevraždu,  s  níž   se
nejčastěji  setkáváme v obchodních a podnikatelských  kruzích,
charakterizuje   Durkheim   také  z  hlediska   individuálních
vlastností  představitelů obchodního a průmyslového  světa,  z
hlediska  jejich  nezkrotné touhy  po  zisku,  která,  není-li
přísně reglementována, nesmírně vzrůstá, čímž narušuje morální
a  psychickou rovnováhu. Proto základem anonické sebevraždy je
oslabení nebo absence společenské reglementace, roztříštěná  a
neregulovaná   lidská  činnost.  Není-li  společnost   schopna
vykonávat   na   člověka  nutný  vliv,  je   smutné   vyústění
nevyhnutelné.
     Protikladem    anomické    sebevraždy    je    sebevražda
fatalistická, vznikající v důsledku silné kontroly skupiny nad
individuem, v důsledku ,nadbytku reglementace", který  se  pro
individuum  stává  nesnesitelný.  ,Páchají  ji  lidé,  jejichž
budoucnost  je  nelítostně determinována, jejichž  vášně  jsou
přísně omezeny disciplínou."
     Podle  Durkheima je tedy sebevražda záměrným a uvědomělým
aktem,   realizovaným  individuem  v  závislosti  na  sociální
disciplíně.   Měřítkem   normálního  sociálního   jednání   je
"normální   sociální  subjekt",  disciplinovaný  a  uznávající
kolektivní morální autoritu.
     Pojmy  "egoismus  a  altruismus", "anomie  a  fatalismus"
označovaly  v Durkheímově koncepci kolektivní síly  či  sklony
vedoucí  člověka  k sebevraždě. Durkheim nazýval  tyto  "síly"
proudy. Jejich intenzitu lze měřit sebevražedností. Kolektivní
síly  či sklony mohou podle teoretika "sociologismu" vysvětlit
individuální sklony a předpoklady k sebevraždě, nikoli naopak.
Psychologické  motivy sebevraždy) jsou individuální  a  přitom
často zkreslené odrazy obecných podmínek sociálního prostředí.
     Nejcennějším  rysem durkheimovské analýzy  sebevraždy  je
odhalení  sociální  podstaty tohoto jevu jako  něčeho,  co  je
vyvoláno  krizovou situací buržoazní společnosti.  Durkheimovy
ideje  se staly podnětem sociologických výzkumů "delikventního
chování". Jeho přístup široce využil a rozvinul zejména Robert
Merton.
     I  když  Durkheim  jasně popsal morální rozklad,  morálně
psychologickou  dezorganizaci a úpadek buržoazní  společnosti,
skutečné  příčiny této krize neodhalil, protože je nespatřoval
v  podstatě  kapitalistických vztahů, ale  v  příliš  rychlých
tempech  sociálních změn, za nimiž se opožďuje morální vědomí.
Reakčně  utopická byla i Durkheimova myšlenka,  že  krizi  lze
překonat  vytvořením  výrobních  korporací,  které   by   měly
upevňovat morální řád společnosti.
     Je  třeba  upozornit  také  na abstraktní,  formalistický
charakter  typologie  sebevražd, kterou Durkheim  rozpracoval.
Podstata  tohoto  sociálního jevu byla zkreslena  tím,  že  do
jedné skupiny byly zařazeny rozmanité činy odrážející sociální
normy   různých   společenskoekonomických  formací.   Durkheim
věnoval hlavní pozornost sociálnímu faktoru a omezil se  pouze
na   to,   že   upozornil  na  jeho  souvislost   s   faktorem
psychologickým.   Myšlenku,  že  rozhodnutí   individua   bude
zprostředkováno   kulturními  potřebami  a  normami,   určitým
postojem  k  lidskému životu a jeho hodnotě,  Durkheim  rovněž
pouze vyslovil, ale nerozpracoval.
     Protože  si Durkheimovi žáci tyto nedostatky uvědomovali,
revidovali   některé  teze  svého  učitele   a   usilovali   o
důslednější  a  plnější začlenění psychologických  faktorů  do
sociologické teorie. Příkladem zde může být Maurice  Halbwachs
a  jeho  práce  "Příčiny sebevraždy" (1930).  Řada  pozdějších
výzkumů   rehabilitovala  úlohu  psychologických   faktorů   a
poukázala  na  vliv sociálních proměnných na ty  psychologické
determiňanty,   které  individuální  rozhodnutí  bezprostředně
podmiňují.  Nehledě na to, že Durkheimova koncepce detailnější
analýzu   vzájemného  vztahu  objektivních   a   subjektivních
faktorů,   hlavní   směr  jeho  zkoumání  se   stal   podnětem
k   rozpracování  obecné  otázky,  tj.  sociální  podmíněnosti
individuální psychologie.
     Durkheim prosazoval kvantitativní analýzu v sociologii  a
naznačil cesty rozvoje jejích vlastních metod a technik. Platí
to  například o metodě postupného zařazování faktorů, které se
podílejí  na  působení. Podstatou této metody  je  zkoumání  a
interpretace   komplexu  vzájemných  vztahů   mezi   množstvím
charakteristik,  zařazovaných  do  dříve  zkoumaného   vztahu,
analýza  tohoto v široce variujících kontextech apod. Durkheim
neměl  možnost používat nástroje vědecké analýzy, jež  jsou  z
dnešního hlediska elementární, tj. koeficient korelace,  pojem
statistické  interakce, formalizaci analytických procedur  aj.
Přesto   jeho  práce  sehrála  významnou  úlohu   v   posílení
sociologického přístupu k sebevraždě v protikladu  k  přístupu
psychopatologickému, který byl tehdy populární a dosud  se  so
ciologickým  přístupem soupeří. A i když mnohé z Durkheimových
dílčích  závěrů byly vyvráceny nebo upřesněny, hlavní myšlenka
si uchovala svou platnost dodnes.
     Příčiny  růstu  sebevražd  v  buržoazní  společnosti   je
skutečně  hledat v krizových sociálních situacích.  Přitom  je
třeba   mít  na  nejen  společenskou  dezorganizaci,   morální
prázdnotu  a  oslabení sociálních vazeb, ale především  takové
objektivní  procesy  vyvolávané  kapitalismem,  jako  je  růst
nezaměstnanosti, bídy a strádání pracujících mas.

8. Filozofickosociologické pojetí morálky
     Protože  společnost Durkheim považoval za morální jednotu
individuí,  držel  se při výkladu podstaty,  původu  a  funkcí
morálky konceptuálního schématu "sociologismu" a vyvozoval  ji
ze   specifického   pojetí  sociálních  podmínek,   sociálního
prostředí a sociální struktury.
     Durkheim původně zkoumal morálku jako systém objektivních
pravidel  jednání,  jejichž specifickým rysem  bylo  donucení,
kterému  se jednotlivé individuum muselo podřídit.  Za  hlavní
znak  morálky považoval Durkheim povinnost, jejíž plnění  činí
jednání  člověka morálním. Později Durkheima zaujal dobrovolný
aspekt  morálky, takové její zvláštnosti, jako je  žádoucnost,
přitažlivost a osobní zainteresovanost individua na  morálních
hodnotách,  tj.  objektivním  a  svou  podstatou  společenském
dobru.
     Když  se snažil sociologicky vysvětlit genezi a fungování
morálních   jevů,   revidoval   Durkheim   způsoby    sociální
determinace   morálky.  V  "Dělbě  práce"  psal   o   principu
historického  vývoje  morálního přesvědčení  v  závislosti  na
morfologických či strukturních faktorech. Později  zdůrazňoval
význam  period duchovního nadšení, "momentů extáze" a  "period
budování  a  obnovy",  které přežívají v idejích,  ideálech  a
hodnotách.  Ty  se udržují a opakovaně reprodukují  organizací
svátků,  veřejných náboženských i světských obřadů,  díky  řeč
nickému  umění  i divadelním představením, kdy se  lidé  mohou
zapojovat do kolektivního morálního života.
     Durkheim  zjišťoval sociální podstatu morálky v  jakékoli
události.   Zdůrazňoval  "posvátný  charakter   morálky"a)   a
vysvětloval  ho  tím,  že  zdrojem a  objektem  náboženství  i
morálky  je  společnost, převyšující individuum svou  silou  a
autoritou. Společnost žádá osobní nezištnost a obětavost,  což
jsou  nezbytné složky morálky. "Kant postuluje boha, bez něhož
je   jeho  hypotéza  morálky  nepochopitelná.  My  postulujeme
společnost, specificky odlišnou od individuí, neboť  jinak  po
strádá morálka cíl a povinnost základ."
     Protože spojoval morálku se společenskými podmínkami,  ze
kterých  vzniká,  nepovažoval Durkheim za  možné  vytyčovat  a
zdůrazňovat  revoluční společenský ideál, který  by  požadoval
základní  změnu  sociální struktury.  V  těch  případech,  kdy
morálka "zaostává za reálnými společenskými podmínkami",~)  je
podle  něho  pouze  třeba  uvést ji  do  souladu  se  změněnou
strukturou,   ale   nic   více.  Myšlenka,   že   morálka   je
determinována   stabilní  společenskou  strukturou,   přivedla
Durkheima  k  morálnímu  relativismu.  Jsou-li  všechny  formy
morálky   podmíněny   existující   strukturou;   jsou   stejně
pravoplatné a neexistují objektivní kritéria pro to, aby  byla
uznána nadřazenost kterékoli z nich.
     Základem  společenské  krize, která  má  podle  Durkheima
především morální povahu je změna charakteru a obsahu obecného
vědomí.  Rychlá  změna norem a hodnot vede k  zániku  dřívější
disciplíny i pořádku ve společnosti. Individualistická morálka
se  ještě  jako  hlavní společenská hodnota i  obsah  obecného
vědomí  neupevnila.  Organická solidarita moderní  společnosti
nevylučuje  deficit  pravidel  jednání,  což  vede  k  anomii,
morálnímu  vakuu  a k absenci norem. Proto se tato  společnost
ocitá v morálním zmatku a prožívá sociální neklid. Východiskem
z krize je morální regulace.
     Hlavním  orgánem, který plní funkci "kolektivního rozumu"
a  obhájce kolektivních zájmů, je podle Durkheima stát,  který
"přemýšlí a jedná" za celou společnost. Durkheim chápal  úlohu
státu v duchu buržoazního liberalismu, avšak předvídal možnost
nadměrného   posílení,  hypertrofie  jeho   funkcí   na   úkor
individuálních zájmů. Obraně individua mají sloužit "druhotné"
či  zprostředkující sociální skupiny, a to náboženské, výrobní
aj.  V  souladu s tím Durkheim prosazoval myšlenku  zvláštních
partikulárních   morálních   kodexů,   regulujících    jednání
individuí jako představitelů příslušných sociálních skupin,  a
dokazoval  nutnost,  jejich  historického  zkoumání.  Rozvíjel
rovněž   ideu,  že  morální  požadavky,  přijaté   v   různých
profesionálních skupinách, jsou relativní. Zároveň žádal,  aby
byla  stanovena  přesná  hierarchie morálních  pravidel  podle
stupně  jejich společenské důležitosti. Rodinná, profesionální
a  občanská morálka tvořily hierarchickou strukturu, na jejímž
vrcholu byly všelidské hodnoty a ideály, ztělesněné ve  státu:
Durkheim  reprodukoval comtovskou myšlenku, že stát  je  orgán
všeobecného  usmíření  a morální regulace  zájmů  všech  členů
společnosti,  nezávisle  na  sociálně  třídním  obsahu  těchto
zájmů.  Koncepce  absolutní hierarchie  morálních  norem  měla
formální  charakter a jejím posláním bylo podporovat stabilitu
společenského pořádku.
     Morální  jednání  člověka  se podle  Durkheima  vyznačuje
třemi  hlavními  rysy:  pocitem  disciplíny,  příslušnosti  ke
skupině a autonomií. Durkheim připisoval morální disciplíně  a
kontrole tak velký význam, že v podstatě disciplínu a  morálku
ztotožňoval.  Pouze  člověk je schopen uvědoměle  se  podřídit
disciplíně,  která  jedině  umožňuje  svobodu.  Ve  "skupinové
příslušnosti"  je  ztělesněna  sociální  podstata  morálky,  v
"autonomii"  zase  idea  uvědomělého  a  dobrovolného   plnění
společenských předpisů.
     Výklad   společenských  funkcí  morálky  Durkheim   přímo
spojoval s teorií výchovy. Cílem výchovy je formování sociální
bytosti,  rozvíjení  těch  kvalit  a  vlastností  osobnosti  v
dítěti, které jsou potřebné pro společnost. Výchova spočívá  v
tom,  že  se egoistická a nesociální bytost, jakou je  dítě  v
počátečním   stadiu   svého  vývoje,  mění   nejefektivnějšími
prostředky  v  bytost jinou, schopnou morálního  a  sociálního
života.
     Pojetí  současných morálních problémů  bylo  u  Durkheima
založeno  na  jeho antropologické teorii, na koncepci  duality
lidské  přirozenosti, tj: na koncepci homo duplex.  Biologická
přirozenost člověka (schopnosti, biologické funkce, impulsy  a
vášně)   je   v   protikladu  s  jeho  sociální  přirozeností,
vytvářenou výchovou (normami, hodnotami a ideály). To vyvolává
neodstranitelný vnitřní neklid, pocit napětí a strachu.  Pouze
kontrolní  činnost  společnosti krotí biologickou  přirozenost
člověka,  jeho vášně a chutě, a udržuje je v určitých  mezích.
Jakmile společnost svou kontrolu nad individuem oslabí, vzniká
anomie, tj. stav dezintegrace společnosti i individua. V tomto
stavu   neexistuje   pevná  morální  regulace   individuálního
jednání,  vzniká zvláštní morální vakuum, kdy  staré  normy  a
hodnoty už neplní svou úlohu a nové se ještě neupevnily. Tento
stav  je v protikladu morálním pořádkem, regulací a kontrolou,
jež   jsou   charakteristické  pro  normální,  "zdravý"   stav
společnosti.
     V  "Dělbě  práce"  zkoumal  Durkheim  anomii  z  hlediska
sociální  struktury a vysvětloval ji nesouladem  společenských
funkcí  v důsledku růstu a rozvoje společnosti. V "Sebevraždě"
ji zkoumal jako morální krizi, kdy se v důsledku společenských
otřesů  narušuje  systém  normativní  regulace  individuálních
potřeb  a vášní, což vede k tomu, že jedinec ztrácí rovnováhu,
pocit příslušnosti ke skupině i pocit disciplíny a společenské
solidarity. Důsledkem toho je i delikventní jednání.
     Durkheim  utopicky věřil, že je možné uvědoměle regulovat
individuální  i  společenské potřeby a  udržovat  je  v  rámci
hranic, diktovaných reálnými společenskými možnostmi, a přitom
uchovávat  kapitalistické  společenské  vztahy.  Tak  se  mělo
zabránit  vzniku  napětí, duchovní krize i pocitů  zklamání  a
stesku, a tím i delikventnímu jednání.
     Když  rozpracovával  problém sociální  podstaty  morálky,
vyslovil  Durkheim mnoho pravdivých myšlenek. Kladné bylo,  že
uznal   rozhodující  úlohu  sociálních  podmínek  při   genezi
morálky.   Pozitivně  je  třeba  hodnotit   i   jeho   analýzu
funkcionálních důsledků morálních pravidel pro  společnost,  i
to,  že  uznal sociokulturní proměnlivost i všeobečnost těchto
pravidel.
     Jeho  přístup  k  morálce  jako k  sociálnímu  faktu  byl
zaměřen  proti  intuitivismu těch filozofických teorií,  které
zdůvodňovaly  nadpřirozený  charakter  morálky,   přičemž   se
odvolávaly  na  zjevení.  Durkheim odmítal  také  emotivismus,
vyvozující morální soudy z citů a popírající jejich pravdivost
či nepravdivost.
     Sociologický  výklad  morálky je v zásadě  velmi  plodný.
Durkheimova   koncepce   však   byla   příliš   abstraktní   a
jednostranná. Argumenty tohoto autora ve prospěch  společnosti
jako  jedině  důstojného morálního cíle  jsou  neodůvodněné  a
slabé.  Jen těžko je možné popírat například morální.  hodnotu
jedince  a  jeho  harmonického  rozvoje.  A  i  když  Durkheim
uznávala  aktivně  hájil  práva a důstojnost  individua,  jeho
teorie   mu   nedovolovala  dialekticky  prozkoumat   vzájemné
působení  jedince  a  společnosti v  konkrétních  historických
podmínkách.  Princip  absolutní nadřazenosti  společnosti  nad
individuem    byl    neprůkazný.    Abstraktní    nehistorický
kolektivismus    je   stejně   nesprávný    jako    abstraktní
individualismus, který Durkheim neustále kritizoval.  Vzájemné
vztahy  jedince a společnosti, zkoumané z morálního  hlediska,
nemohou  být redukovány na vztahy podřízenosti. Existuje  mezi
nimi vztah dialektického vzájemného působení.
Marxistické  vysvětlení tak složitého jevu, jako  je  morálka,
přihlíží k jeho relativní samostatnosti i k jeho závislosti na
celé   řadě  faktorů  (sociálních,  kulturních,  ekologických,
psychologických  aj.). Durkheimovské pojetí  společnosti  bylo
nejednoznačné, příliš široké, zahrnovalo prvky, které  posléze
začala  zkoumat ekologie a demografie, a odrazilo  se  také  v
kulturních a sociálně psychologických pojmech.


9. Filozofickosociologické pojetí náboženství
     Vývoj  Durkheimových  idejí  o  kolektivním  vědomí  jako
"nejvyšší  formě  psychického života",  jako  "vědomí  vědomí"
završovala  koncepce náboženství. Vztah k náboženství  jako  k
nejdůležitější   sociální  instituci,  zajišťující   integraci
společnosti, který je v pozitivismu tradiční, má  u  Durkheima
formu  hledání  cest  a  prostředků sociologického  vysvětlení
náboženství,  a  to pod vlivem prací anglických  a  amerických
antropologů, zejména Jamese Frazera a Robertsona Smitha.  Durk
heim se obrátil k etnografickým materiálům, protože se v duchu
raného  evolucionismu  domníval, že "všechny  podstatné  prvky
náboženského  myšlení a života mohou být nalezeny přinejmenším
v  zárodku v nejprimitivnějších náboženstvích". Když  studoval
totemismus  jako nejprimitivnější formu náboženství,  domníval
se,  že  pochopí podstatu a funkce náboženství ve  "složitých"
soudobých  společnostech, které považoval za prostou kombinaci
"jedné a téže prvotní společnosti".
     Durkheim  tedy přistoupil k otázce vymezení-  náboženství
na  základě  zkoumání jeho prvotních forem a tvrdil,  že  idea
nadpřirozeného, idea boha není jeho nutným atributem. Za  rys,
který  je  bez  výjimky typický pro všechny  náboženské  víry,
považoval náboženstvím posvěcené dělení všech předmětů na  dvě
protikladné třídy, na předměty světské (každodenní,  pozemské,
vulgární, nečisté) a předměty posvátné.
     Posvátné  je to, co je zapovězené a oddělené od světských
jevů,  co  je zároveň předmětem snah, lásky a úcty.  Proto  je
posvátné jak zdrojem donucení (zákazu), tak i úcty (autority).
Tím   je   podle  Durkhelma  vysvětlen  společenský  charakter
posvátného,   nebal.   pauze  společnost  disponuje   takovými
vlastnostmi,  které ji činí zároveň zdrojem  autority,  lásky,
úcty i donucení. Posvátné ztělesňuje kolektivní síly, vnáší do
individuálních vědomí ideu obecného, spojuje je s něčím, co je
přesahuje.
     Světské je spjato s každodenním životem člověka,  s  jeho
každodenními  individuálními povinnostmi, soukromými  zájmy  a
"egoistickými vášněmi". Dichotomie posvátného a světského  tak
u  Durkheima  ústí  v dichotomii sociálního a  individuálního.
Durkheim vymezil náboženství takto: "Je to jednotný systém věr
a  obřadů,  vztahujících se k posvátným, tj.  zvláštním,  údiv
vyvolávajícím věcem, věr a obřadů, které sjednocují do jednoho
morálního  společenství, nazývaného církev,  všechny,  kdo  se
jimi  řídí."1)  Církví  rozuměl Durkheim  takovou  organizaci,
která   upravuje  kolektivní  náboženský  život   skupiny.   I
prvobytné národy měly "církev",tj. takové lidi, kteří pečovali
o  včasné a správné vykonávání náboženských -obřadů. Základním
příkladem   světské",vulgární"  činnosti  je  podle  Durkheima
práce;  která je zdrojem hoře a zármutku, a příkladem posvátné
činností  jsou  kolektivní náboženské obřady a rituály,  které
jsou   zdrojem  radosti  a  duchovního  povznesení.   Durkheim
mnohokrát prohlašoval, že jeho vymezení náboženství  se  velmi
liší  od vymezení všeobecně přijatého. Jeho hlavním znakem  je
vykonávání  obřadů, zaměřených .k posvátným objektům;  jejichž
manipulací roste solidární síla skupiny, upevňuje se  společné
vědomí,  podporující ducha individuí a dodávající  jim  nutnou
životní jistotu.
     Jako teoretik "sociologismu" se Durkheim domníval, že ani
fyzické,  ani  biologické  příčiny nemohou  náboženství,  jeho
původ   a   podstatu   vysvětlit.  Proto  odmítal   animismus,
vyvozující  náboženství z představ o nesmrtelné  duši  (Edward
Tylor), i tzv. naturismus, vyvozující náboženství z vynuceného
uctívání  fyzických  přírodních sil  (Adalbert  Kuhn,  Wilhelm
Schwartz,  Max Múller aj.). Tyto teorie překrývají pozorovanou
realitu  "nereálným světem, zcela vytvořeným  z  fantastických
obrazů".  Úkolem  pozorovatele je najít objektivně  existující
skutečnost, která je příčinou, objektem i cílem náboženských I
věr a obřadů. Touto skutečností je společnost.
     Když   rozvíjel   sociologickou   koncepci   náboženství,
vyslovil  Durkheim řadu myšlenek o různých typech vztahů  mezi
sociální  realitou  a náboženstvím. Považoval  náboženství  za
sociální  jev přinejmenším v trojím smyslu: za prvé, jako  jev
sociálně  determinovaný; za druhé, jako ztělesnění představ  o
sociální realitě v kolektivním vědomí (analýza tohoto druhu je
založena  na  ztotožnění náboženských představ se společností,
na  ontologizaci kolektivních představ); za třetí,  jako  jev,
který  má funkcionální sociální důsledky (což v kontextu  Durk
heimovy  koncepce  znamenalo analýzu. náboženství  jako  jevu,
uspokojujícího určité sociální potřeby.
     Když  se  zabýval původem a zdroji náboženství, spatřoval
je  Durkheim ve zvláštnostech sociálního prostředí.  V  "Dělbě
práce",  kde  ještě zřetelně odděloval kauzální vysvětlení  od
dalších druhů sociologické analýzy, vyslovil Durkheim tezi, že
náboženství  nemůže být základem primitivních  společností,  i
když  je hluboce proniká, neboť nemůže být příčinou sociálních
struktur,  ale  "naopak,  tyto  struktury  vysvětlují  sílu  a
podstatu náboženských představ". Poukaz na strukturu prvobytné
společnosti,  na  její sociální organizaci, jejímž  odrazem  a
výrazem je totemismus jako náboženský systém, byl konkretizací
požadavku  vyvozovat  sociální  ze  sociálního.  Tvrzení,   že
"náboženství  je produkt sociálního prostředí",  předpokládalo
existenci příčinné závislosti mezi společností a náboženstvím,
uznání  kauzální prvotnosti společnosti. Pod sociálním  chápal
francouzský  sociolog v daném případě morfologické zvláštnosti
sociálních  faktů,  tj.  strukturu  společnosti  a   intenzitu
sociálního styku jejích členů. Pravým zdrojem religiozity byla
"shromážděná skupina".
     Styky  považoval  Durkheim vždy  za  pozitivní  fakt,  za
hodnotu,  jež lidem přináší radost a vyvolává v nich  nadšení.
Styky   tohoto  druhu  mohly  být  podle  něho   pouze   styky
mimoekonomické, realizující se mimo pracovní proces.  Durkheim
nastínil  výmluvný  obraz  kontrastu  dvou  period  v   životě
australských kmenů. Periody smutné těžké práce v osamělém boji
o  život, a periody kolektivních svátečních slavností, kdy  se
celý  kmen  po  dokončení práce společně schází.  Jednotvárná,
nudná   a  bídná  existence  je  vystřídána  krajní  exaltaci,
vzrušením  a  nadšením, kdy lidé jsou jakoby obdařeni  jakousi
mohutnou  silou,  která je nutí myslet a  cítit  jinak  než  v
obyčejné   době.   Tak  vzniká  představa  dvou   kvalitativně
protikladných  světů, světa každodenního a  světa  posvátného,
vyvolávajícího víru ve velikou přetvářející sílu kolektivity.
     Méně   zřetelně   Durkheim  rozpracoval   ideu   kauzální
závislosti náboženských představ a kultovních činností na jiné
morfologické   zvláštnosti  sociálního   prostředí,   tj:   na
teritoriálním rozložení klanů a osad. Tvrdil, že hrozivé  síly
jsou   v   představách  Australanů  "lokalizovány  v   určitém
sociálním  kontextu",  a proto "se diverzifikují  a  partikula
rizují  v  obrazech  prostředí, ve kterých jsou  situovány".i)
Různé  názvy  téže mohutné síly "mana", "vakan" a "orenda",  s
nimiž  se  u  různých  klanů setkáváme, se  vysvětlují  jejich
územní  autonomií.  Zrod  ideje  jednoho  boha  byl  důsledkem
vzájemného styku a směny mezi kmeny.
     Mnohem  více  místa v "Elementárních formách náboženského
života"  však zaujímá analýza náboženství jako zvláštní  formy
vyjádření   těch   společenských  sil,  jimž  jsou   podřízena
individua.  Východiskem je myšlenka totožnosti  společnosti  a
kolektivních  představ,  tvrzení, že "společnost  je  syntézou
lidských  vědomí".  Teze,  že  společnost  je  ve  vztahu   ke
kolektivnímu  vědomí  prvotní,  je  nahrazena  myšlenkou,   že
společnost  je tvořena náboženskými představami. Durkheim  zto
tožňoval  společenské vědomí s náboženským a  tvrdil,  že  bůh
věřících   je  pouze  "obrazné  vyjádření  společnosti",3)   a
posvátný    princip   "pouze   hypostazovaná   a    přetvořená
společnost".4)   Náboženství  je  tedy   samotná   společnost,
přesněji,   ohnisko  těch  aspektů  společnosti,  které   jsou
posvátné, a proto vliv náboženství na kulturu, jedince a  také
na  základní zákonitosti lidského myšlení je téměř  neomezený.
Společnost je autorem i objektem náboženského kultu a  dogmat,
I  tvoří  náboženství a vyvolává náboženskou úctu, je bohem  i
věřícím zároveň.
     Důležitým    a   přitom   zcela   originálním    momentem
durkheimovské   analýzy   náboženství   je   vytyčení   otázky
náboženství jako symbolického systému, systému znaků,  v  němž
má   sociologická  analýza  spatřovat  realitu,  jež  je  jeho
základem,  tj. společnost. Náboženství tak bylo zkoumáno  jako
systém či souhrn symbolů, na jehož základě se realizovaly jeho
hlavní  funkce společenského integrátora a také  předchůdce  a
translátora kultury.
     Při  analýze prvobytného totemu jako znaku či symbolu,  s
jehož  pomocí  se  určovala skupinová příslušnost  prvobytného
člověka,  zkoumal Durkheim i jiné předměty materiální  kultury
jako  znaky, jejichž prostřednictvím lze proniknout  ke  stavu
kolektivního vědomí určité historické epochy. Dospěl k závěru,
že sociální život "je možný pouze díky rozsáhlému symbolismu".
     Durkheim se domníval, že hlavní složkou náboženství  není
jeho dogmatická část, nýbrž náboženská činnost, projevující se
v  kolektivním  vykonávání  obřadů,  a  dospěl  k  závěru,  že
náboženství  plní  pozitivní funkci. Kult je  podle  Durkheima
zaměřen  'na  realizaci  dualismu  posvátného  a  světského  v
jednání  lidí.  V  důsledku toho se všechny náboženské  obřady
dělí  na  dva  druhy,  a to na negativní  a  pozitivní.  Cílem
prvních  obřadů je jasně oddělit posvátné od světského,  zabrá
nit  poskvrnění  posvátného světským  a  přiblížit  člověka  k
posvátnému  za  cenu  sebezapření,  sebezničení  či   krajního
asketismu.  Úkolem  pozitivního kultu je  připoutat  věřící  k
posvátnému  světu. V kultovní praxi rozlišoval  Durkheim  tyto
základní  funkce: disciplinární nebo donucovací  a  kontrolní;
posilující,   tj.   tu,  která  upevňuje   sociální   jednotu;
reprodukující,  s  jejíž pomocí se předává  sociální  dědictví
nové   generaci  ;  euforickou;  která  spočívá  ve  vytváření
radostného  pocitu  sociálního štěstí. Všechny  tyto  sociální
funkce  náboženských obřadů podporují a upevňují  společenskou
solidaritu  a na individuální úrovni upevňují víru člověka  ve
vlastní síly.
     Vedlejším výsledkem sociologické analýzy náboženství byla
analýza  obsahu  lidského vědomí, původu základních  logických
schopností,   tj.   klasifikace  a   tvorby   obecných   pojmů
(konceptů).  Obě  tyto  schopnosti vysvětloval  Durkheim  jako
důsledky   sociálního,  náboženského  života,  jako   výsledky
"náboženského   myšlení",  oplývajícího   sociálními   obsahy.
Durkheim  zavrhl  empirismus  i  apriorismus,  které   nemohou
vysvětlit obecný charakter kategorií, uplatnil strukturní  pří
stup  a  tvrdil,  že obsahem obecných pojmů se  stávají  různé
stránky  společenského bytí. Například idea času prý vzniká  z
pozorování pravidelných, posvátných obřadů a slavností. Jejich
opakovatelnost  spolu s pravidelností lunárních  a  slunečních
cyklů vytváří pojem periodicity, trvání a časovosti. Podobně i
kategorie  prostoru  se  prý  objevila  v  důsledku  totožného
hodnocení  a  diferenciace  prostoru  lidmi  téže  civilizace.
Objektivnost  kategorií vysvětloval Durkheim  jejich  kolektiv
ností, obecným významem, všeobecným uznáním a používáním.
     Na  základě  toho, že náboženství prý vyjadřuje  skutečně
existující  vztahy, považoval Durkheim při zkoumání vzájemného
poměru  náboženství a vědy vědu za pokračování  a  zdokonalení
náboženství.  Durkheim  odmítal gnozeologickou  analýzu  forem
společenského  vědomí, což ho přivedlo k tomu,  že  nepochopil
jejich  specifičnost, a tvrdil, že jsou příbuzné a  posloupné.
Náboženství bylo prohlašováno za věčné, neboť vždy bude  nutné
dávat   vztahům  člověka  a  společnosti  ideologickou  formu.
Náboženství  byly  připisovány obecné rysy ideologie,  chápané
velmi široce a formálně.
     Když  vyhlásil náboženství bez boha a povýšil  společnost
na  boží piedestal, Durkheim, jak se zdá, pochopil, že problém
lidského  individua,  který  vždy  zkoumal  jako  závislý   na
problému  společnosti,  zůstává teoreticky  nevyřešen.  Spojit
organicky koncepci individua s koncepcí společnosti lze  pouze
na   základě   uznání   rozhodující  úlohy  společenskovýrobní
činnosti,   která   spojuje  člověka  s   jeho   přírodním   a
společenským  prostředím a činí z něj tvůrce dějin.  Neuznával
rozhodující úlohu ekonomiky a přistoupil k problému z  druhého
konce.  Od  teze,  že se oblast tradičního  náboženství  stále
zužuje,  přešel  Durkheim  k  tvrzení,  že  kolektivní  vědomí
dostává  v  moderní  společnosti nový obsah  a  formu,  že  se
ztělesňuje   v  "náboženství  lidskosti",  jehož   racionálním
vyjádřením je individualistická morálka. Spolu s tím,  jak  se
vyvíjí  společnost,  stává se prý úcta k jedinci  společenským
dogmatem. Kolektivní společenské síly jsou vyjádřeny  v  kultu
individua. Tak neočekávanou změnu objektu uctívání mohl  podle
Durkheima  vysvětlit  vztah k člověku  jako  k  individuálnímu
ztělesnění   božství.   Avšak  uvést  přesvědčivé   teoretické
argumenty  se teoretikovi "sociologismu" nepodařilo.  Durkheim
nemohl dokázat, že idea abstraktního buržoazního humanismu  je
opravdu ideologií všech tříd buržoazní společnosti, na  jejímž
základě může dojít k jejímu ideovému sjednocení.
     Tím,  že zbavil pojem náboženství jeho hlavní komponenty,
tj. víry v nadpřirozené, v boha, a tím, že hájil široké pojetí
náboženství jako systému věr a obřadů, týkajících se  nějakého
sociálně  významného objektu, Durkheim v podstatě  ztotožňoval
náboženství   s  abstraktní  ideologií  nadčasového,   věčného
charakteru, projevující se stejně v jakékoli společnosti.
     Ideologie   opravdu   plní  integrující,   regulující   a
organizující  úlohu a u individua přispívá  ke  vzniku  pocitu
jistoty,  sociálního štěstí, soudržnosti  a  nadšení.  Všechny
tyto  funkce odhalili a vědecky zdůvodnili K. Marx a B. Engels
dávno  před  Durkheimem.  Pokud jde o historickou  perspektivu
náboženství, je nesporné, že ve společnosti, která  zlikviduje
antagonistické  vztahy, bude náboženská ideologie  stálé  více
ustupovat  vědecky zdůvodněné ideologii, že bez  ideologie  je
existence  společnosti  nemožná  a  že  v  tomto  smyslu  bude
ideologie  existovat  vždy,  neboť  vždy  bude  orientovat   a
organizovat jednání lidí.
     Avšak  tím,  že  ztotožňoval  ideologii  s  náboženstvím,
zakrýval  Durkheim jeho reakční funkci. Princip evolucionismu,
podle  něhož už primitivní společenské formy obsahují  všechny
rysy  daného  jevu,  umožnil Durkheimovi  dospět  k  závěru  o
integrující   úloze   náboženství   ve   všech   společenských
formacích.   Když  považoval  společnost  za   jediný   objekt
náboženského uctívání (společnost jako ztělesnění harmonického
souhlasu),   neodhalil   Durkheim  skutečné   příčiny   tohoto
zbožštění,  které  je ve skutečnosti možné  pouze  v  určitých
antagonistických  společenských  poměrech,   vystupujících   v
zamaskované,  (živé  a  individuu odcizené  formě.  Objektivní
příčiny toho, že se společnost odcizuje individuu, podmiňující
možnost  iracionálního vysvětlení tohoto  faktu  náboženstvím,
zůstaly  v  daném případě neodhaleny. Zde se objevil  základní
nedostatek sociologické analýzy, ignorující existenci  tříd  a
třídních  vztahů jako objektivního materiálního základu  spole
čenského života.

10. Místo Durkheima v dějinách sociologie. "Sociologismus" a
marxismus
     Durkheimův vliv na buržoazní sociologii je dnes všeobecně
uznáván.  Durkheim  upozornil na mnoho  klíčových,  základních
problémů  sociologické  vědy, čímž  je  možné  vysvětlit  jeho
popularitu  ve  Francii  koncem 19.  a  v  první  třetině  20.
století, rozšíření vlivu jeho idejí v dalších zemích Evropy  a
Ameriky, i zájem, který vyvolávají v současnosti.
     Podstata  společnosti,  její  integrační  princip,   její
"zdraví"a  patologické stavy, podstata a funkce  společenského
vědomí, metody sociologického výzkumu a status sociologie jako
vědy,  problémy  řešené Durkheimem z pozic dostatečně  ucelené
filozofickosociologické    koncepce,    patří    nesporně    k
nejdůležitějším problémům teoretické sociologie.  Sílící  vliv
marxistické  metodologie  na  buržoazní  společenské  myšlení,
který  je  dnes  zřejmý,  v  mnohém  napomáhá  novému  výkladu
uvedených  problémů. Při vytrvalém hledání odpovědi na  otázku
vývojových  cest současného světa se stále častěji  srovnávají
Marxovy, Durkheimovy, Weberovy a Paretovy teorie.
     Obecně  teoretické teze "sociologismu" se staly  základem
školy  strukturního funkcionalismu. Nebylo  náhodné,  že  když
"Mezinárodní    encyklopedie   sociálních   věd"    vymezovala
Durkheimovo místo a význam v dějinách sociologie,  nazvala  ho
jedním  z  hlavních zakladatelů současné sociologické teorie.)
Strukturní      funkcionalismus      vychází      ve       své
teoretickometodologické  koncepci  z  Durkheimových   tezí   o
společnosti  jako seberegulujícím systému, který se  vyznačuje
vlastnostmi,   jež   nejsou   redukovatelné   na    vlastnosti
jednotlivých  prvků,  o  společenském pořádku  jako  normálním
stavu   společnosti,  o  významu  výchovných  a   vzdělávacích
institucí  a  o principech funkcionálního přístupu  k  analýze
sociálních  jevů  z hledisky jejich úlohy,  kterou  v  systému
mají.  Tvrzení,  že směry analýzy společnosti, které  naznačil
Durkheim,  se  staly  základem  teoretické  výbavy  současného
strukturního funkcionalismu, není rozhodně nadsazené.
     Durkheimův  zájem  o projevy společenské  krize  a  důraz
kladený  na  jejich sociální podmíněnost umožnil  Durkheimovým
odpůrcům  a kritikům z tábora buržoazních ekonomů a  sociologů
srovnávat   "sociologismus"  s  některými  tezemi  marxistické
teorie.  Už  po  uveřejnění svých prvních prací  byl  Durkheim
obviňován  z  kolektivismu a materialismu. Paul Barth  ve  své
knize    "Filozofie    dějin    jako    sociologie"    zařadil
"sociologismus"  i  marxismus do jedné  skupiny  společenských
učení,  která nazýval "ekonomickým pojetím dějin". V  současné
buržoazní  literatuře se často setkáváme  s  pokusy  srovnávat
Marxe a Durkheima, dělají se mezi nimi paralely, poukazuje  se
na  společné  rysy, které se prý projevují v  řešení  určitých
principiálních otázek sociologické teorie.
     Durkheim  znal  některé  Marxovy  základní  práce,   četl
"Kapitál",  uznával  Marxův význam a  vyjádřil  svůj  vztah  k
některým   základním  marxistickým  teoretickým  tezím.   Když
Durkheim  kritizoval  marxismus, ztotožňoval  ho  s  vulgárním
ekonomickým  determinismem, s tvrzením o jednosměrné  kauzální
závislosti  společenských jevů na ekonomických faktorech  a  s
popíráním  zpětného  vlivu idejí na ekonomický  život.  Přitom
Durkheim  sám určil bod, v němž je jeho sociologická  koncepce
marxismu  blízká,  tj.  "ideu,  že  sociální  život  musí  být
vysvětlen   nikoli   názory  jeho  účastníků,   ale   hlubšími
příčinami".
     Když  však  uznával vědeckou hodnotu ideje  objektivnosti
života,  chápal pod objektivností něco úplně jiného než  Marx.
Objektivnost  v Durkheimově výkladu je nezávislost  sociálních
jevů na individuálním vědomí a individuálních představách,  je
to   ,  existence  kolektivního  vědomí  ve  vztahu  k  vědomí
individuálnímu. Objektivnost společenskohistorické skutečnosti
v    Marxově   pojetí   je   přírodně   historický   charakter
společenského  vývoje, probíhajícího podle  zákonů,  jež  jsou
koneckonců   nezávislé  na  jakémkoli   vědomí,   a   to   jak
individuálním, tak kolektivním.
     Když trval na primátu sociálního, chápal pod ním Durkheim
převážně   jevy   ideologické,  přesněji,  morální.   Sociální
prostředí  ztotožňoval s prostředím morálním.  K.  Marx  ovšem
neredukoval   sociální  vztahy  pouze  na  vztahy  ekonomické,
uznával  existenci  sociálních  vazeb  (rodinných,  národních,
třídních a skupinových) a považoval materiální výrobní  vztahy
za  základ,  na němž se vytvářejí ostatní vztahy  a  získávají
konkrétní historický obsah.
     Charakteristický je Durkheimův vztah k ekonomice. Protože
Durkheim  chápal ekonomiku zjednodušeně, jako "stav průmyslové
techniky", domníval se, že ekonomické vztahy nevytvářejí pevné
sociální  styky.  Ekonomická  činnost  je  podle  jeho  mínění
"asociální".  Durkheimovy  "sociální  typy",  pod   nimiž   si
představoval   společnosti   různých   historických    period,
označovaly  jednotný  komplex ekologických,  demografických  a
ideologických  faktorů, přičemž ideologické faktory  považoval
za  určující.  "Sociální typy" neměly  nic  společného  s  mar
xistickým pojmem společensko-ekonomické formace, pro  který  ;
charakteristické,  že  uznává  rozhodující   úlohu   výrobních
vztahů;   rozdělení  společnosti  na  třídy  a  že  vysvětluje
ideologii a další duchovní sféry jako odrazy třídních pozic  a
zájmů.
     Při  výkladu  zákonitostí společenského života  vycházeli
Durkheim  a jeho stoupenci z tzv. kolektivního vědomí.  Přitom
původ   a   stala   kolektivního  vědomí  podle  francouzského
sociologa  přímo  závisely na styku mezi individui,  zkoumaném
mimo  jakékoli  konkrétní historické podmínky, mimo  konkrétně
historickou   činnost  lidí.  Složitý  proces  styku   zkoumal
Durkheim  pouze jako psychologické vzájemné působení individuí
během  kolektivních shromáždění, obřadů a náboženských svátků,
jež bylo kladeno do protikladu k společenskopracovní činnosti.
"Společnost  vystupuje v pracích těchto i jim blízkých  autorů
především  jako  vědomí společnosti a lidské individuum  spíše
jako   ,stýkající  se`  než  prakticky  jednající  společenská
bytost."
     Společenské vztahy Durkheim idealizoval, chápal  je  jako
vztahy  souhlasu, harmonie a spolupráce. Sociální konflikty  a
protiklady   kladl  mimo  hranice  "normálního",   přirozeného
společenského  pořádku,  zkoumal je  jako  nemoc,  kterou  lze
odstranit, aniž by se změnily základní společenské principy. V
této   konzervativní  tezi  se  koncentrovala  základní   idea
"sociologismu",   hluboce   nepřátelská   revolučnímu    duchu
marxismu, podstatě jeho teorie, tomu nejpodstatnějšímu  v  mar
xistické   dialektice,   tedy   pojetí   vývoje   jako    boje
protikladných společenských sil.
     Globální   chápání  společenského  vědomí  jako   souhrnu
kolektivních  představ bez rozlišení podstatné specifiky  jeho
jednotlivých  forem,  záměna  otázky  podstaty  různých  forem
společenského  vědomí  otázkou  jejich  funkcí,  hyperbolizace
některých funkcí a jejich nahrazení v podstatě jednou  funkcí,
tj.  integrační,  to jsou gnozeologické kořeny durkheimovského
"sociologismu". Rozpory této koncepce vyplývají  z  protikladu
mezi   naturalistickou  objektivní  metodologif   a   spiritua
listickou   teorií   kolektivního  vědomí  ztotožňovaného   se
společností.
     Durkheim,  který  hluboce a těžce  prožíval  společenskou
krizi,  předpokládal, že nepodaří-li se skoncovat s  ní,  může
vést  k  fatálním  výsledkům. Proto veškeré  jeho  úsilí  bylo
zaměřeno    na   uchování   základů   existující   společenské
organizace,  na její reformu a zlepšení. "Sociologismus"  jako
koncepce měl tento cíl odůvodnit.