Ih-
a
lo-lé-
m ku
I*
Sál-
rts-
ajú
TAJEMSTVÍ
mlohv
Eva Hauserová
Moje matka byla vždycky úplně nemožná, když se se mnou snažila bavit důvěrně, jak se říká, jako žena s ženou. Nesnášela jsem to.
Ten večer jsem přišla ze schůzky s Jirkou a mela jsem rozpolcený pocity, protože mě děsně štvalo, že v devatenáctí jsem pořád ještě panna, ale na druhý straně ty schůzky s ním mě ničily. Pokaždý se dal do děsně rychlý a mlčenlivý chůze a nezpomalil, dokud jsme se neocitli v odlehlým koule parku nebo někde za městem, kde byly mezi ohradami kusy zanedbanýho trávníku. No a pak mě začal svlíkat, zima nezima, světlo nesvětlo, lidi nelidi. Šíleně mi to vadilo — předtím jsem si nikdy neuvědomovala, Že bych na sex potřebovala zrovna soukromí, samotu a šero, ale teďjsem si to tedy ujasnila.
Začala jsem uvažovat o tom, že bych ho vzala k nám domů. Matka v pátek večer pravidelně bývala pryč, už odmalička jsem byla zvyklá, že páteční večery mám pro sebe, vracela se až dlouho po půlnoci. Ale zvláštní věc — docela sobecky se mi nechtělo obětovat ten čas Jirkovi. Nebo se mi snad nechtělo vpustit vetřelce, cizího člo-wka, do našeho bytu? To jsem nevěděla a potřebovala jsem si to promyslet. Chtěla jsem zalézt a přemýšlet si. ale matka mě nenechala. Když jsem si v kuchyni vytáhla z lednice ementál a po kouscích jsem ho pojídala (večer nejím nic jinýho než sýry, i když mám hlad a i když Jirka pořád říká, že bych mela přibrat — ale asi právě proto bych chtěla zhubnout a tím ho naštvat}, matka vylezla z obejváku a ačkoli věděla, že to nesnáším, sedla si ke mně, odsunula časopis, kteří-jsem si při jídle čelia, na druhej konec kuchyňskýho siolu, a odkašlala si. Byla pořádně v křeči, až skoro nemohla mluvit - to bývá vždycky, když se se mnou chce bavit důvěrně.
■Ehm. hm... víš, Moniko, musíme spolu probral něco...«
Mlčky jsem na ni vyčítavě zírala a přežvy-kovala jsem. Proč mi nedopřeje klídek, když přijdu domů unavená po rušným dni? »Už s tím nemohu Čekat dál. Jsi už dospělá žena, vidím, že chodíš na schůzky s chlapcem...«
■Ale, mami, proboha, o sexuálním životě, antikoncepci a pohlavních chorobách jsem už přečetla celou knihovnu, ve škole máme furt nějaký povinný poučování, už si ani neumím představil nudnější léma! Tak s tím, šmarjá, nezačínej, nejsem malá holka!-
Matka zrudla a ošila se. Nasadila důležitej výraz, což znamená, že se urputně zamračí, našpulí pusu a strašně dlouho liledá slova. Taky se začne potil.
»Víš, že já sama jsem nikdy s žádným mužem nic... no, zkrátka, myslím, že ty a já jsme jiný než ostatní ženy. Je to něco strašně divnýho a nikdy jsem s lebou o tom otevřeně nemluvila, protože...- Matka bezmocně rozhodila rukama, zakuckala se a pak vyhrkla: »Protože bys tomu nevěřila.« Zmlkla a podívala se na mě skoro prosebně, čekala, jestli to vezmu a budu naslouchat dál.
Cítila jsem, jak mi stoupá krevní tlak. Co to, proboha, má znamenat? Má matka nějakou podivnou utkvělou myšlenku? Je pravda, že se mužům vyhýbala, co se pa-matuju, ale... jak to jen myslí? Je snad lesbička? Nebo se něčeho strašně bojí? »Řek-las mi, že můj táta umřel před tím, než jsem se narodila,- připomněla jsem jí. »No,- matčino zrudnutí se změnilo v nerovnoměrné červené fleky, roztroušené po zbledlém obličeji, a ztišila hlas na hranici slyšitelnosti: »On Utk docela neumřel, ale... vstřebal sel«
»Cože?- skoro jsem zaječela. Začala jsem se o ni opravdu bát, možná o celej svůj svět, domov, ale tak daleko jsem to v lom okamžiku nedokázala domýšlet. »Víš, já jsem to zase nevěřila svý mámě, strašně mé vyděsilo, když mi něco nazna-
čovala, myslela jsem lenkrát, že úplné zcvo-kla... aleje to tak. Víš, že zárodky některých živočichů, třeba myší, se můžou v děloze za jistých okolností vstřebávat? Třeba když samička potká přitažlivějšího sameČ-ka?«
Ne, nevěděla jsem to. Otřásla jsem se při takový představě. No, ale jsou to přece myši. A kromě toho — dospělý mužský nejsou jen nějaký chuchvalce buněk jako myší embrya. Zavrtěla jsem hlavou a současně jsem pokrčila rameny, neschopná slova. Matka trhaně pokračovala: »Já sama jsem měla... po celej život pocit, že ten mužskej ve mně vlastně nějak žije dál. Postupné jsem zjišťovala, Že jiný holky nemají ty mužský sny jako já. Myslíš, že máš taky v sobě něco... něco z otce?-
Napětím přestala dýchat. Možná doufala, že nebudu vědět, o čem mluví. Já jsem to ale okamžitě věděla, a moc dobře. Matka ted* nemluvila o svým partnerovi, tedy o mým otci. ale o svým vlastním otci. Často se mi v mysli vynořovaly vzpomínky — nebo vize nebo co to vlastně mohlo být — na to, jak mám mužský tělo, jak jsem převtělená do tý mužský podoby a dokonce i jak prožívám sex jako muž. Bylo to docela normální část mého světa, ale přesto se mi zdálo, že jiné dívky nic lakového neznají a zeje zase naopak vzrušují věci, které na mě nemají účinek. V těch vzpomínkách jsem měla mužský tělo, cítila jsem tuhou, svalnatou hrud", měkký břicho, které mělo ale jiný tvar než moje opravdový břicho, dlouhý chlupatý nohy, které chtěly dělat dlouhý a rázný kroky, ale nejdivnější a nejvíc znepokojivá byla pochopitelně představa penisu — byla v něm koncentrovaná sexuální vzru-šivosi, jakou jsem v takové intenzitě jinak neznala.
Je fakt, že ostatní dívky o takových věcech nemluvily, ale to neznamenalo, zeje neza-žívají. Takových věcí, o kterých se nemluví, přece je! Pomyslela jsem si rychle, že matka je pravděpodobně psychopatka. Bylo těžké
139

se s lim zjištěním tak rychle vyrovnat a nějak přiměřeně reagovat. Rozechvěle a nejistě jsem se na ni usmála. Viděla jsem, že se na ni snesla jakoby další tíha. Ted' věděla, že jsme obě stejné, že vím, o čem mluví. Mohla pokračovat. »Stane se to hned při prvním styku s mužem. Ať používáš jakou chceš antikoncepci, začne se v tobě vyvíjet zárodek. A on se začne vstřebávat. Zničíš ho. Kdybys ho opravdu milovala, kdybys na něm byla závislá, nechtěla ho ztratil, bylo by to pro tebe... strašný.«
Vykulila jsem oči. »Ale, mami, co když používám kondom? Uvědom si, že lo přece nemůže tak býi! Co kdyby, řekněme, používal vibrátor nebo jinou náhražku? Chceš tvrdit, že i v tom případě bych otěhotněla a on by se... vstřebal?« Matka pokrčila rameny a lehounce se uchichila. »Ty máš vedeckej mozek. Já jsem to nikdy nezkoušela. Ani by mě takový věci možná nenapadly. Ale, prosím lě — slib mi, že budeš opatrná.« »Hm,« zatvářila jsem se neutrálně. Umínila jsem si, že budu musei na matku bedlivé dozírat a pozorovat všechny projev)' postupující duševní poruchy. Tolik let samoty... Ale současné ve mně začala hlodat drobná pochybnost: co když má matka pravdu? Dostala jsem chuť s tím experimentoval.
»Mám volnej byt, rodiče jsou na chatě,« oznámil Jirka.
Tím mě vysvobodil z lěžkýho rozhodování, jestli ho vzít k nám, nebo dál trpět ty strašný scény na veřejnosti, nebo to celý utnout — což by ale byla nuda. Takže bude soukromí. Doufala jsem, že už se konečně zbavím svýho nenáviděnýho panenství, který ze mne dělalo ve srovnám' s ostatníma holkama duševního mrzáčka. A tak jsme šli po ulicí plný výrukovýho smradu k jeho domu. Samozřejmě jsem byla trochu znepokojená — co kdyby měla matka pravdu? Ale nevěřila jsem tomu. Opakovala jsem si, že z vědeckýho hlediska je lo nesmysl. No, radši inu neprozradím, že jsem si došla na gyiidu pro pilulky. Takže on se taky postará o antikoncepci, a to už se snad opravdu nebude moci nic Mál! A navíc jsem se uklidnila qttickým konstatováním, že i kdyby náhodou matka měla pravdu, byl by to docela hezkej způsob, jak seJirky zbavit. Měla jsem z něj totiž opravdu rozporuplný pocitv. Na dotyk mi byl docela príjemnej, ale když jsem si s ním měla povídat, nudil mě a představa, že bych s ním měla žít delší dobu... NE! Byt byl zařízený jednoduše a spíš nevkusně, takový příšerně barevný závěsy, stěna nacpaná broušeným sklem a tak. Nabídl mi skleničku piva a svlíknul mě. Asi spě-
chal, kdoví, kdy se rodiče mají vrátit. Položil mě na gauč a dal pode mě velkej ručník. Jé, co když budu krvácet? Nějak jsem se toho nebála a cítila jsem jen ohromnou zvědavost. Pustil rádio s nějakou ucajdanou pop-music. Lehl si vedle mne a přejížděl po mně rukou. »Těšíš se?» zeptal se. Zasmála jsem se, ani jsem nevěděla proč, asi rozpaky. Nesmyslnej dotaz. Jak jsem se mohla těšit na něco neznámýho? Přišlo mi, že moje reakce ho nenadchla, ale naštěstí si tím nelámal hlavu. Postupně jsem se celkem vžila do příjemných pocitů, který mi přinášela předehra k sexu, a samotnej sex mi pak připadal jako něco dávno (i když mlhavě) známýho. Bylo to ovšem úplně jiný než ty mužské vzpomínky, který se mi někdy vynořovaly v mysli — bylo to daleko míň intenzívní, jenom lehounký hlazení, lechtání, ne skutečná vášeň, silná smršť, která někdy zachvacovala moje tělo při těch mužskejch představách. Hudba z radia se změnila v říznou dechovku a mně to všechno připadalo opravdu k smíchu. Ale pochopitelně jsem měla největší radost z toho, že mám tenhle zážitek za sebou a že to nebylo ani hnusný, ani že bych z toho byla nějak úžasně bez sebe — bylo to prostě příjemný a cítila jsem se docela spokojeně.
»Co. ty žejsi byla panna?« vrtěl pak hlavou. Sel vyhodit kondom, zabalil ho do ubrousku lak, aby rodiče nic neobjevili. Ale divná věc, jak se pohyboval po místnosti, připadal mi najednou jakoby průsvitnej. »Hin, udělalo se mi nějak šoufl.« postěžoval si a nejistě si mě prohlížel. »Nevím, kdy se vrátěj naši...«
»Tak já půjdu.« vyhrkla jsem. Teď už bych se s ním stejně jenom nudila. Zdálo se mi, jako by se mu laky docela ulevilo, když jsem lo řekla. Vyprovodil mě ke dveřím bytu.
»Promiň, že s tebou nepůjdu na tramvaj,« omlouval se. -Musím tady ještě uklidit. Zahladit stopy a tak.«
Pusinka na rozloučenou a dveře zaklaply. Než jsem ulehčené vyběhla na ulici, zaslechla jsem z jeho bytu dávivý zvuky. Znova ve mně zahlodala pochybnost. Zaváhala jsem, jestli se nemám vrátil a třeba mu nějak pomoci, ale pak jsem vykročila k tramvajový zastávce.
Po dvou měsících to už bylo úplně jasný. Bylo mi trochu špatně od žaludku, v celým těle jsem cítila neurčitou líži, ale nejtěžší byly prsy, který mě občas docela bolely. Skoro pořád se mi chtělo spát. A samozřejmě menstruace nikde. Jirka mi dvakrát telefonoval. Určitě to nebylo lak, že by se na mě chtěl vykašlat, bral lo úplně jinak než já — vazně a odpo-
vědně! Říkal, že se cítí nějak divně, chodí po doktorech, je v pracovnýieschopnosti, ale s nějakou podivnou diagnózou -a nechtěl se se mnou sejít, dokud se to nespraví. Ptala jsem se ho na příznaky, ale odpovídal vyhýbavě - prý je jich hodně, mění se a jsou, jak říkají doktoři, nejistý. Prozradil mi jediný — ubývá na váze a nemá chuť k jídlu.
»To máš z toho, žejsi mě chtěl vykrmit!« odpověděla jsem sadisticky. Běhal mi mnu po zádech — vlastně to byla šílená situace, protože všechno potvrzovalo matčiny teorie. O svým těhotenství jsem ovšem neřek-la ani Jirkovi, ani matce. Schovávala jsem si to pro sebe a pořád jsem o tom všem přemýšlela.
Pak mi Jirka volal z nemocnice. Mluvil divně, uvědomila jsem si, že vynechává někte-iý slova.
»Už nějak nemůžu chodit... Moniko, doktoři — co by to mohlo být, a tak jsem — se mi to přestává líbit... co kdybys za mnou přece jenom přišla? Přijď—podívat! Přijď!« Pomyslela jsem si, zeje v pěkným průšvihu, ačkoli já možná laky. Ale na druhý sírane, mít při studiích za svobodna dítě je celkem normální věc. Nějak se to přežije. Ale obešly mě mrákot)1, když jsem si představila, že bych měla být jako moje matka... celej život se vyhýbat mužům. Anebo bych mohla... ale to by přece nešlo. Pokaždý za sex zaplatit těhotenstvím a vstřebáním... ale probůh, lekla jsem se, lo už lomu opravdu věřím? Nezešílela jsem taky? Rozhodla jsem se, že se na Jirku musím jít podíval.
Ani jsem ho vlastně neměla nijak zvlášť ráda, ale ten pohled by otřásl kýmkoli - nezáleželo už na tom, kdo ten pacient je. Vypadal jako kostřička, jaký jsou někdy na fotkách v novinách ze zemí, kde je hladomor a válka. Pokrývala hojen žlutá kůže a slabá vrstvička atrofovanejch svalů. Jenže neměl lakovou nápadně velkou lebku a vystouplý klouby jako mívají oběti hladomoru. A to bylo zvlášť děsivý. Jeho lebka a dlouhý kosti se zmenšovaly. Napadlo mé, jestli ho doktoři preměřovali a jestli se lomu aspoň trochu divili. Jeho hlava teď vypadala, jako by byla vysušená tím kmenem lidožroutů, co si lak upravujou svoje trofeje. Vypoulený oči zářily bělmem a sotva mě rozpoznávaly. Bylo znát, že i duševně schází minutu |x» minutě, vyrážel jen jednoslabičný výkřiky, který nedávaly smysl. »Já... já jsem... v tobě... a ty... mami... ne, prosím, ne...«
Najeden silenej okamžik nič napadlo, že jsem se stala jeho matkou. Když jsem se vrátila domů, všechno na mně bylo na pivní pohled vidět. Sotva jsem
ke křeslu v obýváku a zhrouceně si
i obličej dlaněmi. Málka si sedla na-broti mně a dlouho jsme mlčely. Pochopi-«em, že odtedka už nebudu mít důvod
et matčinu snahu o důvěrnost. Pro-bie už jí věřím.
chvíli matka vzdychla. «Bože, li muž-Stu-
fCo mám dělat?" vykřikla jsem na pokraji ího záchvatu, který jsem ale nikdy
i, takže jsem přesně nevěděla, v čem Ale chtělo se mi brečet a současně EEco brutálně rozbíjet na kusy. Btka mě pohladila po vlasech, což nemí-Have zvyku. »Věděla jsem, že se to musí Nikdy jsem nepřišla na to, čím je to ^obený. Možná nějaká strašná přírodní taková divná mutace, která zajišťuje, Že j feny newmřeme, kdyby se dělo coko-t'
Hikže to bude... holčička?- podívala jsem fena ni. fcfvla.
Re.,, to přece nemá logiku. Taklile by lidí Bralo, když přece...« Hidíne," řekla matka klidně. »Mužů.» mnebožc! A co kdybych... kdybych ted'Šla ■potrat?
nika se na mě podívala zděšeně. »To ješ-■nikdy žádná z nás nezkusila. Možná by fcsialo něco... strasnýho.« ntdsiavila jsem si, jak se třeba Jirka probí-Bv podobě podivnýho přízraku, zombie, Bbaověka, jakým led' byl, a Žije tak dální několik desítek let. Zároveň mě v mat-mé výroku něco zarazilo. Diceš říct, že... že nejsi sama? Že vis o dální ženách, který...«
nika se ke mně naklonila a zašeptala mi mucha: -Víš, jak chodím každý pátek na m s přítelkyněmi do kavárny? No... není ■íááná kavárna. Až to porodíš, bude čas, nbydí tě zavedla mezi nás.« uovu mi přeběhl mráz po zádech, ale sou-natě jsem si uvědomila, že tady je vysvět-■m matčina sexuálního života. A vůbec lo-■bjak dokáže poměrně vyrovnaně přeží-ntmezi lidmi, kteří jsou biologicky úplně jim'
mdlila jsem spřízněnost se svými sestrami. B současně mě napadlo, že jejich schůzky Musila jsem, že nejde jen o povídání při nficku, alť spíš o nějaké podivné, přízrač-K; orgie - by mi mohly konečné přinést ■Hrou a intenzivní rozkoš, kterou jsem ■muž: vlastně nikdy nemohla zažit, fixhopila jsem, že ten muž, který je ve pně - a v mé matce a v mé dceři — mi přinese ještě mnoho radosti.

ZENY A
Gayle Rubín: OBCHOD SO ŽENAMI (The Traffic in Wom«n)
(...) V nejakom svojom diele Marx položil otázku: «Klo je to vlastne Čierny otrok? Človek čiernej rasy. Táto definícia môže byť rovnako použitelná ako ktorákoľvek iné. Černoch je černoch. Otrokom sa stáva ai v istých súvislos-íiaeh. (...) Kapitálom sa stáva až vtedy, keď sa dostáva do určitých výrobných vzťahov. Keď ho vyjmeme z týchto vzťahov, nieje o nič viac kapitálom, než zlato samo osebe nieje platidlom, alebo cukor sám osebe nieje cenou cukru. " Mohli by sme parafrázovať Marxa; Kti/je vlastne Žena v domácnosti? Je to Žena špeciálneho druhu. Táto odpoveď by mohla byť rovnako zodpovedajúca ako ktorákoľvek iná. Žena je žena. Domácou ženou, manželkou, movitým majetkom, zajačikom z Playboya, prostitútkou alebo živým diktafónom sa stáva až v určitých vzťahoch. Vyňatá z týchto vzťahov nieje už viac výlučne pomocníčkou muža, tak ako zlato samo osebe {vyňaté z patričných vzťahov) nieje platidlom... atd. Aké sú to teda vlastne vzťahy, v rámci ktorých sa Žena sláva utláčanou bytosťou?
Autorka vychádza z antropologických prác LévihoStraussa a vytvára teóriu obchodu so ženami, ktorý vznikol v dôsledku vytvárania skupín pokrvného príbuzenstva. Ženy sa dávali — otec dával svoju dcéru za ženu - niekomu inému, pričom prapôvodnou príčinou tohto obchodu alebo predaja (výmenného obchodu) nebol strach z in-cesiu, ale iné spoločenské Štruktúr)'. Incest ako tabu sa vyvinul až v dôsledku toho, že ženy boli považované za tovar, ktorým si možno udobriť protivníka, tovar, vďaka ktorému možno rozšíril sféru svojho vplyvu.
(...) Výmenný obchod so ženami je veľmi lákavou a silnou predstavou. A to preto, Ze umiestňuje útlak Hen do rámca sociálneho systému, a nie do rámca biologického systému. (...) Samozrejme, nie je zložité nájsť etnografické a historické príklady na obchod sa ženami. Zeny stí dávané za manželky, sú brané počas bojov, vymieňané pre potešenie, obchoduje sa s nimi, sú kupované a predávané. Tieto praktiky ani zďaleka nemožno prisúdiť iba »primitívnym» spoločnostiam, ale, zdá sa, že sa v »civilizovaných« spoločnostiach stali ešte zjavnejsími a komercionalizovanejsími. Pochopiteľne, aj s mužmi sa často obchoduje. Ale len ako s otrokmi, poddanými, atletickými hviezdami, alebo ak maßt nejaký iný, podobne katastrofický sociálny stattts, nikdy však nie ako s mužmi. So ženami sa obchoduje ako s otrokyňami, poddanými, prostitútkami, ale aj len jednoducho ako so ženami. (...) Autorka cituje Léviho-Straussa: »Dor je primitivným spôsobom, ako nadobudnúť mier, ktorý v civilizovaných spoločnostiach zabezpečuje Štát...-a dalej hovorí, ako dar zohráva spoločenskú rolu v prípade, že darca dáva dar, ktorý mu obdarovaný nemôže nikdy vráti ŕ, lebo je to nad jeho možnosti, a tým ho vlastne poníži. Dar je spoločenským aktom. V prípade príbuzenských vzťahov v primitívnych sploČnostiach bola darom žena, darcom otec, obdarovaným ženích. Autorka cituje Léviho-Straussa: "Zákaz incestu sa viaže menej k zákazu oženiť sa s vlastnou matkou, sestrou alebo dcérou a viac sa viaže k pravidlu, podľa ktorého muž môže ponúknuť matku, sestru alebo dcéru inému mužovi"
(...) Rod (gmder) je sociálnou konštrukciou pohlavia. Je produktom sociálnych vzťahov a sexuality zároveň. Pokrvné zväzky sú založené na inštitúcii manželstva. To znamená, že tieto pokrvné zväzky menia ľudi na mužov a ženy, pričom každý z nich je len polovičatýa môže nadobudnúť celistvosť iba
141
slovník