fufcWčuJ ťk£,'•*,  t 5 (-ffUtufL pal' ftV /L/
RECENZE                                                           89
Bernhard Verbeek: Die Antropológie der Umwelizerstörun);: Die Evolution und der Schauen der Zukunft. 2. vydání. Wissenschaftliche B u c (ige Seilschaft Darmstadt, 1994. 302 strun.
Příčiny ekologické krize lze hledat v různých hloubkách historie: nĚkteří novináři je nacházejí v socialistickém hospodaření, četní jiní autoři v kapitalistickém principu trvalého růstu výroby. Historické analýzy viní judaismus a křesťanství, jiné ducha osvícenství, evropský antropocentrismus táhnoucí se od antické prométheovské legendy. Ovíern, čím hlubší jsou kořeny ekologických problémů, tím obtížnější je cesta k jejich nápravě. To aspoň vyplývá z pohledu izv, kauzální terapie.
Bernhard Verbeek odhaluje kořeny ekologické krize radikálne hluboko. Nejen v evoluci lidského druhu, kam je situují jeho kolegové antropologové, a nejen ve fylogenezi našich zvířecích předků, jak o ní píší biosociologové. Zdroje potíží, před nimiž nyní stojíme, tkví podle Verbeeka v samých základech fungování tohoto světa! Výklad knihy „Antropológie ničení živoiního prostředí: Evoluce a stíní budoucnosti" skutečné začíná obecnými úvahami nad rovnováhou a nerovnováhou v kosmu, o roli náhody v evoluci, o cyklických a lineárních procesech v přírodě, o trvalé proměnlivosti světa, o významu chaosu a rádu.
V dalších kapitolách už čtenář poznává Verbeeka jako behavioráiního biologa. Charakteristické jsou jejich názvy: „Evoluce — svét vykořisťovatelů", „Soutěž molekul", „Boj u kořenu života", „Altruismus — potěšitelná zvláštní forma egoismu".
Otázky položené na začátku knihy v obecné ontologické rovině se postupně zužují a konkretizují tématy antropologickými. Zabývají se Člověkem j*ko evolučně riskantním biologickým druhem. Nepatří Homo sapiens k druhům, které ke své existenci potřebují zničení životního prostředí? Tak jak to (dočasně!) potřebují některá pyrofyta, rostliny, jejichž semena musejí projít žárem požáru, aby byla schopna vyklíčil? Nemá dokonce pravdu Arthur Koestler, nazývá-li člověku „omylem evoluce"?
Podívejme se na některé z četných antropologických argumentů pro vznik ekologické krize, jak je přináší recenzovaná kniha:
Lidský mozek, podobně jako mozek zvířat, konstruuje pomocí neuronových spojení a chemických procesů vnitřní svět. Je to konstrukt, který jen částečné, u někoho vice, u někoho méně, odpovídá světu reálně existujícímu. Náš mozek má sklon si vytvářel optimistické iluze. V evoluci pro svého nositele znamenaly lepší reprodukční Šance a tedy i evoluční výhodu. Psychologické experimenty ŕkuteŕnBŕ prokázaly, že optimistické naladení, geneticky a psychotyziologicky dané iluze o vlastní budoucnosti, očekávaní (často nepravděpodobného) Životního štěstí, znamenají i v dnešní realite více sociálních kontaktů, větší aktivitu, větši životní úspěch.
Zároveň však Stojíme tváří v tvář jejich kontraproduktivně. Nosiielé kdysi výhodných genů se stali evolučním rizikem: se svým bytostným optimismem, bez skrupuli, bez ohledu a obav ná následky zasahují do vnějšího světa. Dodejme — nic jim není lak vzdáleno jako základní požadavek ekologicky příznivého chování, tzv. princip předběžné opatrnosti.
Jsou to tedy podle antropologů právě hluboce fixované iluze, co brání normálnímu zdravému člověku nahlédnout katastrofický vývoj světa a usilovat o adekvátní změny. Verbeek předpokládá „genetické zakotvení růžových brýlí", (Na rovině individuální psychologie a každodennosti může každý z nás potvrdit a ocenil, že právě iluze chrání naši psychiku.) Připomeňme, že A. Gruen pi5e o „realistickém vidění jako nemoci" (Wahnsinn der Normalität: Realismus als Krankheit, München 1987). Čtenář si tu možná asociuje kritický pohled na ekologické iniciativy, např. články Jefima Fištejna v Lidových novinách (1997), který s despektem vysvětluje motivaci ekologických aktivistů jejich chorobně úzkostným neurofyziologickým laděním. Verbeek s'Cruenem by s Fiš-tejnem souhlasili, jen by vidění „ekologistů" viděli jako realistické ;i světu adekvátní.
Evoluční strategie přežití vzala na sebe, vedle iluzí, jeílě jednu formu. Říkáme jí pověry. Jsou
90                                                         RECENZE
spojeny s univerzální sdílenými hodnotami; i jejich vznik Verbeek vysvětluje, na rozdíl od sociologů, biologicky. Mezi mnohé povéry patri bezmezná důvěra v řešení lidských problémů technickými inovacemi a izv. pokrokemji ovíem inklinace k trvalému růstu.
Biologicky daná inklinace k růstu se neprojevuje jen v růstu výroby, který bývá terčem kritiky radikálních environmentalistů. Týká se především růstu lidské populace, jehož přirozené biologické založení je mnohonásobně posíleno kulturné — „velice rozmnožím Tvé potomstvo, takže je nebude možno ani spočítat", Cleme v První knize Mojžíšově a potom ve Starém zákone a jinde v různých variacích opakované.
K dalSím pověrám a hodnotám, které jsou biologicky podmíněné a pevné zakonzervované v lidské kultuře do té míry, že je můžeme považovat za lidské konstanty, patří např. kmenové myslení člověka, kdysi odvozené z druhové strategie živých organismů. Tato postojová orientace, usilující potlačit víe nebezpečné cizí, dnes vyústila v oblibé bio^idů, které mají potlačit nepřátelské plevely a potravní konkurenty a nastolit v krajině, na poli a na zahradě pocit bezpečí a řádu. Také všeobecně sdílené hodnoty, jako jsou čistota, hygiena, píli: a snaživost, vysvětluje Verbeek biologicky a evolučně. V souěasném světě a při současných technologických možnostech se i ony nečekané zvrátily v pravý opak — mohou být zdrojem nemoci, špíny a smrti. To jsou pro čtenáře překvapivá spojeni, jejichž komplikovaná kulturní zprostředkovanost mu bráni je nahlédnout.
Verbeek nejen upozorňuje na evolučně danou rigiditu našich hodnotových systémů; soudí navíc, že vlastně ani nevíme, jak by měl náš nový, ekologicky příznivější, hodnotový systém vypadal (str. 132). V tom se liší od většiny environmentalistických vizionářů, kteří formulují rejstříky tzv, nových hodnot (u nás např. Josef Vavroušek), i od jiných autorů, kteří navrhují ekologická řešení s tichým vědomím či pocitem nepochybně žádoucích hodnot v pozadí.
„Antropologie der Umweltzerstörung" pojímá Člověka jako součást přírody. Principy jejího fundování se dnes při populační hustotě a technologické výzbroji druhu Homo sapiens ukazují být krajně riskantní. Znamená to, že se máme smířil s vlastnostmi, které jsme získali jako synové a dcery vývoje vesmíru a Země, s determinacemi, které vyústily ve vznik ekologické krize? Máme se předem vzdát pokusu o jejich překročení, máme zanechat diskuse o lidských hodnotách a pokusů o jejich proměňováni?
Autorova odpověď není překvapivá. Známe ji ze stovek, dnes už tisíců publikací. Verbeek nechce brát čienáfi naději. Ta vsak zní v případě jeho biologické argumentace ještě méně přesvědčivě, než u jiných autorů,
Verbeek ujišťuje čtenáře, Že sen o ráji není bezcenný. Je prý základem možností, jak se pokoušelo nápravu věcí. Nad knížkou se ovšem opakovaně ptáme, zda a do jaké míry může lidská kultura účinně korigovat naše biologické determinace, které knihu zdůrazňuje. Zásadní otázka, v jejímž zodpovězení nám bohužel Bernhard Verbeek dost nepomáhá.
Zato se tu a tam překvapivě uchyluje k úvahám spirituálním; Svět sice spočívá na třech stěžejních faktorech destruktivní povahy, l.j. entropii, náhodě a egoistnu, právě tato trojice však v témže světě plodí řád, informaci a lásku — principy existence života. Myšlenka elegantní a poutavá, ne však úplně nepovědomá: Nad podobným paradoxem stanul v zíivěru života Ch. Darwin, když s úžasem konstatoval, jak se dokonalost a krása tvarů a barev biologických druhú rodi z ukrutného boje o život. Podobný paradox známe ostatně i z argumentace liberálních ekonomů. Řečeno s Goethovým Mefistofelein ; „Ein Teil von jener Kraft, die stets dus Böse will und stets das Gute schafft" („Té síly díl jsem já, jež, chlíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná." — překlad O, Fischer), Útěšné konstatováni, nepřesvědčí však, bohužel, každého.
Na přesvědčivosti by mu mohla dodat například diskuse s evolučními teoriemi implikujícími optimistický výhled. Jde-li o ekologickou perspektivu, můžeme myslet na diskusi s texty Fritjora Capry, Henrika Skolimowského, Rupertu Sheldraka, či klasického Teilhardu de Chardina. Téma knížky po ní přímo volá. Berhard Verbeek, zřetelně příslušník „vážné" a etablované biologické
RECENZE                                                                  91

vidy, se však do takových myšlenkových experimentů nepouští, ;.nad ai nu jediný krátký odstavec reakce na dílo T. de Chardina na sir. 64.
Pokud biologové a antropologové nepřekročí alespoň diskusní kondor darwinislického pohledu na svět a evoluci, pokud nepřipustí aspoň jako myšlenkovou alternativu výklad principiálně jiný než materialistický, /&?y budouftejich studielpresvĚdčoval o existenci nepřekroč i le Iných a ,_. lj7 brzy fatálních determinaci v naší evoluční výbavě. Jejich naděje budou levné a jejich lexty zůstanou zdrojem drtivých a těžko vyvratitelných argumentů o nezadržitelné destrukci dnešní podoby života na Zemi.
Nechci tím říci, že máme v zoufalství tonoucího bez rozvahy lapat po stéblu nc-darwinistických výkladů a idealistických evolučních konceptů. Jde jen o to. abychom o nich věděli a vzali je v přemýšlení o východicich v úvahu. Možná opravdu nejsou ničím víc než oním stéblem při hladině smrtonosného víru.
Rychlé a nepromýšlené člení Verbeekovy knihy může živit spíš naíe poraženecké nálady, než chuť pokoušet se o změnu. Doporučuji však čísl ji jinak. Nemyslím nechat se ukonejšit Veibeeko-vými málo přesvědčivými pokusy o útěchu. NejvĚLíí silou knihy je totiž nesmlouvavý pohled do očí reálnému stavu svěla a jeho nebezpečně houževnatým prapríčinám. Nejsme-li zrovna z (ech, kteří považují znalosti vědy za bezcenné haraburdí, musíme vzít v úvahu, že je to pohled, který je dobře podložený bádáním v přírodovědných oborech!
Teprve sneseme-li takový pohled a tak či onak se s ním vyrovnanie, začínají nabýval na pravém smyslu naše filozofické, sociologické, psychologické, kulturologické. ale i docela praktické úvahy, co dál.
Hanti Librnvti
Anthony Giddens: Beyond Left and Right. The Future of Radical Politics. Cambridge, 1'olity Press 1994,276 s.
Kniha jedné z nejznámějších poslav současné světové sociologie, profesora o výzkumného pra-         .
covníka na King's College v Cambridge/má své téma v otázce reformulace politického diskuisu      ^J_      . současné společnosti v rozvinutých trirfich ekonomikách. A lo jak ve vztahu k jejich vlastním vnitřním problémům a tváří v tvář skutečnostem, které tylo společnosti vyvolaly (manufactured risk or uncertainty), tak tváří v tvář globálnímu charakteru dnešního světa. Chudoba, krize solidarity (sociálního státu), ekologická krize, krize hodnot a fundamentalismus či n ás i ^i so u obrazem          , svěla, v němž modernila, jakožlo sociální a morální řád, narazilo na své limity/Máioveň ijhlavní-       j         £_   ' mi tématy Giddensovy knihy. Taje pokusem konstituovat to, co on sám nazývá radikální politikou, čerpající z filozofického konzervatísmu, ale uchovávající některé klíčové hodnoty až dosud spojované se socialistickou tradicí. Za jeden z významných trendů v současném světě totiž považuje i posun v politickém radikalismu z levice na pravici a do nových témat. Tlumení fundamen-talismu, nová podoba demokracie, transformace sociálního státu, uvědomění si ohrožení Života na zemí, nové hodnoty — o to vše by měla nova radikální politika usiloval.
V pojetí Anthony Giddense (v těchto myšlenkových okruzích je i členěna jeho kniha) radikální politika musí: I. Mít zájem o obnoveni zničené solidarity ve společnosti zbavené tradic, a to na nové základné (nejen ekonomické) aktivní důvěry spojené s obnovou osobní i kolektivní odpovědnosti za druhé; 2. Rozhodovat o tom, jak žil ve světě, v němž co bylo dfíve dáno přírodou či tradicí je dnes dáno lidskou vůli; 3. Dýl generalivní, dovolil jedincům i skupinám spíše ovlivňovat události, než jimi být ovlivňováni („lo make things happen", spise nei have things happen lo them"), v kontextu globálních sociálních zájmů a cílů; 4, Ro/vijet demokracii dialogu (dialogue
"79cw