DĚJINY SYCHOLOGIE MORTONHUNT LIST 12 1. KAPITOLA Hadači Sláva Řecka ,,V celé historii," prohlásil filozof Bertrand Russel, ,,není nic tak překvapivého a stěží vysvětlitelného jako náhlý vzestup řecké civilizace." ' Do 6. století př. Kr. řecká kultura čerpala převážně z Egypta, Mezopotámie a sou- sedních zemí, ale od 6. do 4. století vyprodukovala mohutný proud charakteristické tvorby a vzdělanosti.* Rekové mimo jiné vytvořili nové, vysoce kultivované formy v li- teratuře, výtvarném umění a architektuře, napsali první skutečně historická díla (ne pouhé kroniky), vynalezli matematiku a přírodní vědy, vyvinuli školy a gymnázia a dali vzniknout demokratickému systému vlády. Velká část pozdější západní kultu- ry na antické Řecko bezprostředně navazuje; zvláště filozofie a věda je v posledních pětadvaceti stoletích do značné míry přímým důsledkem snahy řeckých filozofů po- rozumět podstatě světa. Historie psychologie je především vyprávěním o nekončícím úsilí zodpovědět otázky, jež staří Rekové poprvé vyslovili v souvislosti s lidským vě- domím. Je záhada, proč řečtí filozofové začali tak náhle vytvářet teorie o duševních pro- cesech člověka v psychologických nebo alespoň kvazipsychologických termínech. Letopočty v této kapitole, pokud není psáno jinak, označuji dobu před naším letopočtem. 23 PŘEDVĚDECKÁ PSYCHOLOGIE Asi 150 řeckých městských států u Středozemního moře sice stavělo vznešené chrá- my, nádherné sochy, fontány a na jejich tržištích vládl čilý ruch, ale životní podmín- ky v nich byly v mnoha ohledech primitivní a nedalo by se očekávat, že budou pří- znivě přispívat ke křehkému psychologickému výzkumu. Jen málo lidí umělo číst a psát; ti, kteří uměli, museli pracně rýt do voskových destiček nebo, když měl být záznam trvalý, psát na proužky papyru nebo pergamenu dlouhé sedm až deset metrů, ovinuté kolem tyče. Knihy -- ve skutečnosti ručně opi- sované svitkové rukopisy -- byly drahé, nepočetné a špatně se s nimi manipulovalo. Řekové neznali časomíru v dnešním slova smyslu a měli jen hrubý pojem o čase. Sluneční hodiny nabízely jen přibližné časové údaje, nebyly přenosné a nedaly se použít za oblačného počasí; vodní hodiny, které vymezovaly dobu řečnického výstu- pu na veřejných prostranstvích, byly jenom nádoby naplněné vodou, jež se otvorem asi za šest minut vyprázdnily. Osvětlení též nebylo valné, zabezpečovaly je mihotající petrolejové lampy. Něko- lik boháčů vlastnilo koupelny s tekoucí vodou, ale většina obyvatel neměla možnost mýt se vodou; Rekové se převážně čistili olejem, který potom stírali hůlkou ve tvaru půlměsíce. (Naštěstí asi 300 dní v roce bylo slunečno a Athéňané většinu času po- bývali venku.) Málokteré ulice byly dlážděné, většinou se jednalo o špinavé cesty, které za suchého počasí prášily a za deště byly plné bláta. Dopravu zabezpečovaly nákladní muly nebo nevypérované těžkopádné vozy tažené koňmi. Zprávy se předá- valy pomocí signálních ohňů, poštovních holubů, ale nejčastěji je přenášeli běžci. Athény, slavné centrum řecké kultury, se nemohly samy uživit; půda okolních ní- žin nepřinášela velkou úrodu, hory a vrchoviny byly kamenité a neúrodné. Většinu potravin Athéňané získávali zámořským obchodem a dobyvačnými válkami. (Athény vytvořily řadu kolonií, v některých obdobích ovládly celou egejskou oblast a od ostat- ních městských států vybíraly daně.) Ale i když měli Athéňané lodě opatřené plach- tami, uměli využít jen příznivého větru v zádech; aby mohli plout v bočním větru, protivětru či za bezvětří, nutili otroky, aby se hodiny a hodiny namáhali u vesel a po- háněli plavidlo rychlostí nanejvýš dvanáct kilometrů za hodinu. Armády, které se takto přepravovaly ke vzdáleným břehům, aby hájily athénské zájmy, bojovaly do značné míry jako primitivní předkové Řeků -- meči, oštěpy, luky a šípy. Otroci také zabezpečovali většinu hybné síly v řeckých dílnách a stříbrných do- lech; lidské svaly, ve srovnání s moderními stroji slabé, byly kromě zvířat a závaží jediným zdrojem kinetické energie. Otrokářství prakticky představovalo ekonomický základ řeckých městských států; muži, ženy a děti zajatí v cizích zemích řeckým vojskem tvořili v mnoha městech většinu obyvatelstva. Dokonce i v demokratických Athénách a v okolních městech sdružených v Atice bylo z 315 tisíc obyvatel přinej- menším 115 tisíc otroků. Z 200 tisíc svobodných Athéňanů pouze 43 tisíc mužů, je- jichž oba rodiče byli Athéňané, požívalo všech občanských práv včetně volebního. Celkem vzato, nebyl to životní styl, u něhož by se čekalo, že umožní rozkvět pře- mýšlivé a zkoumavé filozofie a její subdisciplíny psychologie. 24 LIST 13 HADAČI Co tedy bylo zdrojem překvapivých intelektuálních schopností v Řecku, a zvláště v Athénách? Někdo napůl žertem tvrdí, že podnebí; Cicero řekl, že k pronikavosti atické inteligence přispívá čisté athénské ovzduší. Jistí současní analytikové při-šli s hypotézou, že jak Athéňané většinu času pobývali mimo dům a stále hovořili jeden s druhým, podněcovali neustálé bádání a přemýšlení. Jiní se domnívají, že díky obchodu a dobyvačným válkám se Athéňané a ostatní Rekové dostávali do kontaktu s mnoha dalšími kulturami, což v nich vzbuzovalo zájem o původ rozdílů mezi národy. Třetím názorem je, že směs kulturních vlivů v řeckých městských státech dodala řecké kultuře určitou hybridní vitalitu. Žádné z uvedených vysvětlení není příliš uspokojivé, leda když všechna dohro- mady spojíme ještě s jedním. Athény dosáhly vrcholu svého rozkvětu ve ,,zlatém věku" (480--399), poté, co se svými spojenci porazily Peršany. Vítězství, bohatství a potřeba znovuvybudovat chrámy na Akropoli, které spálil perský vůdce Xerxes, spolu s výše zmíněnými příznivými vlivy zřejmě vyprodukovaly významnou kulturu a explozi kreativity. Předchůdci Rada řeckých filozofů 6. a počátku 5. století začala vedle mnoha dalších úvah na- bízet přirozené vysvětlení duševních procesů; tyto hypotézy a jejich odvozeniny jsou dodnes základem západní psychologie. Jací to byli lidé? Co je přimělo nebo jim přinejmenším umožnilo přemýšlet o lid- ském poznání tímto radikálně novým způsobem? Známe jejich jména -- Thales, Alk- maion, Empedokles, Anaxagoras, Hippokrates, Demokritos a další --, ale o mnohých z nich více nevíme; o jiných existují převážně jen legendy a pověsti. Dočítáme se, že Thales z Miletu (624-546), první z filozofů, byl roztržitým snílkem, který se při stu- dování noční oblohy tak zahloubal do úžasných myšlenek, že neslavně spadl do ka- nálu. Také se dozvídáme, že ho příliš nezajímaly peníze; teprve když už ho omrzelo, aby se mu neustále vysmívali pro jeho chudobu, jedné zimy využil svých astrologic- kých schopností a zjistil, že přijde mimořádná úroda oliv. Levně si pronajal lisy na olej v celém okolí, a když pak nastala sklizeň, účtoval za ně vysokou cenu. Klevetiví kronikáři vyprávějí, že Empedokles (500?--430) z Akragantu na jižní Sicílii měl tak rozsáhlé vědecké znalosti, že mohl vládnout větrům a jednou oživil ženu, která již byla měsíc po smrti. Protože sám sebe považoval za boha, rozhodl se nakonec, že život ukončí skokem do Etny; chtěl sejít ze světa, aniž by zanechal lid- skou stopu. Jeden veršotepec později zavtipkoval: ,,Velký Empedokles, ta vroucí duše / skočil do Etny a uvařil se celý." Ale Etna vyvrhla na okraj kráteru jeho bron- zem zdobené střevíce, a tak ho prohlásili za smrtelného. Podobné detaily nám stěží pomohou blíže pochopit tyto psychofilozofy, pokud je tak můžeme nazývat. Rovněž nám nepodávají žádnou zprávu -- aspoň žádná není 25 PŘEDVÉDECKÁ PSYCHOLOGIE známa --, jak a proč je zaujalo fungování lidské mysli. Můžeme jenom předpokládat, že za úsvitu filozofie, když přemýšliví jedinci začali klást zpytavé otázky týkající se podstaty světa a lidstva, bylo přirozené, že je také zajímalo, jak vznikají jejich myš- lenky o těchto věcech a odkud jejich ideje pocházejí. Jeden či dva z nich prováděli opravdový výzkum, který se týkal fyziologického vybavení nezbytného pro psychologické procesy. Alkmaion (cca 520), lékař z Kroto- nu v jižní Itálii, pitval živočichy (pitva lidského těla byla tabu) a objevil zrakový nerv, spojující oko s mozkem. Většinou však nešlo o zainteresované badatele ani experi- mentátory, nýbrž o osobnosti, které měly dostatek volného času a které se od pozo- rování všedních a evidentních jevů snažily dospět k poznání podstaty světa a lidské duše. Psychofilozofové nejčastěji rozvíjeli své úvahy, když se procházeli nebo vysedá- vali se svými žáky na městských tržištích nebo na nádvořích akademií a nekonečně diskutovali o otázkách, které je fascinovaly. A tak jako Thales hleděl na hvězdy, zřej- mě i oni trávili dlouhý čas o samotě v hlubokých meditacích. Ale z plodů jejich práce se mnoho nedochovalo; skoro všechny opisy jejich děl se ztratily nebo byly zničeny. Většina jejich myšlenek, které známe, pochází z krátkých citací v dílech pozdějších autorů. Nicméně i tyto pozůstatky napovídají, že se zabývali řadou významných otázek -- na něž předkládali zčásti moudré a zčásti bizarní odpovědi -, které od těch dob zajímají psychology. Z nemnoha nejasných a mnohoznačných narážek pozdějších autorů, kteří se za- bývali myšlenkami filozofů, se můžeme dohadovat, že v souvislosti s nous (které různě ztotožňovali s duší, myslí či obojím) si tito myslitelé mimo jiné kladli otázky, jaká je jeho podstata (z čeho je utvořeno), jakou spojitost může mít tato zřejmě nepostižitelná entita s tělem a jak je může ovlivňovat. 0 těchto věcech přemítal Thales, i když jediným dochovaným záznamem jeho myšlenek je jediná věta v Aristotelově díle De anima (O duši): ,,Soudě z anekdot, jež se o něm [Thaletovi] vyprávějí, duši chápal jako příčinu pohybu -- pokud opravdu prohlásil, jak se traduje, že magnet má duši, protože přitahuje kov."2 Přestože je tu tak málo řečeno, je zřejmé, že Thales považoval duši (nebo mysl) za zdroj lidského chování a způsob, jak se projevuje, za určitou fyzikální sílu v ní skrytou, jeho názor se tedy radikálně odlišoval od rané řecké představy, že lidské chování je řízeno nad- přirozenými silami. V průběhu století někteří filozofové a lékař Alkmaion dospívali k závěru, že síd- lem nous a místem, kde se odehrává myšlení, není srdce či jiné orgány, jak se věřilo dříve, nýbrž mozek. Někteří soudili, že nous je jakýsi duch, jiní zase, že jde o samu látku, z níž je složen mozek, ale každopádně neřekli nic o tom, jak se odehrává za- pamatování, myšlení a další duševní procesy. Jejich zájem přitahovala elementár- nější otázka, odkud -- když ne od bohů -- mysl získává základní myšlenkový materiál. 26 LIST 14 HADAČI Alkmaion Jejich obecná odpověď zněla: ze smyslového zážitku. Alkmaion jako první kon- statoval, že smyslové orgány vysílají vjemy do mozku, kde se prostřednictvím myšle- ní interpretují a odvozují se z nich ideje. Zajímalo ho, stejně jako jiné badatele, jak se vjemy dostávají ze smyslových orgánů do mozku. Netušil nic o nervových impulzech, přestože objevil zrakový nerv, a protože na abstraktním metafyzickém základě soudil, že životně nezbytnou součástí mysli je vzduch, dospěl k závěru, že vjemy musejí putovat od smyslových orgánů k mozku vzdušnými kanálky: bez ohledu na to, že žádné nikdy neviděl a že žádné takové neexistují, rozum mu napovídal, že opravdu jsou. (Pozdější řečtí anatomové hovořili o pneumatu, vzduchu, o němž se domnívali, že je obsažen v nervech a v mozku jako ,,životní energie", a tato představa o nervovém systému v té či oné podobě převládala až do 18. století.) Ačkoli byla Alkmaionova hypotéza naprosto nesprávná, jeho důraz na vnímání jako zdroj vědomí znamenal počátek epistemologie -- nauky, jak si osvojujeme znalosti -- a stal se základem diskuse, jež pokračuje dodnes. Protagoras Poutníci šířili Alkmaionovy myšlenky do vzdálených řeckých měst; filozofové na mnoha místech brzy přicházeli s vlastním výkladem, jak probíhá vnímání, a mnozí z nich prohlašovali, že je základem veškerého vědění. Jiní si však uvědomovali slo- žité souvislosti tohoto hlediska. Protagoras (485--411), nejznámější ze sofistů (tento název tehdy neoznačoval klamavé argumentátory, nýbrž ,,učitele moudrosti"), zne- pokojil své současníky a žáky poukázáním, že pokud je vnímání jediným zdrojem znalostí, nemůže existovat absolutní pravda. Své známé rčení ,,Člověk je mírou všech věcí" vysvětloval takto: Každá věc je taková, jak se jeví mně, a pokud se tobě zdá jiná, je taková, jak se zdá tobě. Každý vjem je pravdivý -- pro každého vnímatele. Fi- lozofové byli ochotni o tomto problému diskutovat, ale politikové jej považovali za podvratný. Když Protagoras při návštěvě Athén svou teorii netaktně aplikoval na ná- boženství a řekl, že o bozích nemůže vědět, zda existují, nebo ne, pobouřené shro- máždění ho vyhnalo a spálilo jeho spisy. Protagoras uprchl a zahynul na moři při plavbě na Sicílii. Demokritos Jiní v této linii zkoumání pokračovali, hledali vysvětlení, jak probíhá vnímání, a nadále tvrdili, že všechny skutečnosti, jejichž znalosti jsou založeny na vjemech, jsou relativní a subjektivní. Z těchto hloubavých osobností nejvíce vynikal Demo- kritos (460-362) z thráckých Abdér, nejučenější muž té doby. Protože se ve velké míře bavil pošetilostmi lidstva, byl znám jako ,,smějící se filozof". Jeho základní učení, jímž se proslavil, však není odvozeno z jeho psychologických úvah, nýbrž 27 PŘEDVĚDECKÁ PSYCHOLOGIE z jeho neobyčejného předpokladu, že veškerá hmota se skládá z neviditelných čás- tic (atomů) různých tvarů spojených rozličnými kombinacemi. K tomuto závěru do- spěl bez experimentálního důkazu, pouhou dedukcí. Na rozdíl od Alkmaionových vzduchových kanálků se tato teorie nakonec absolutně potvrdila. Demokritos z ní vycházel i při výkladu vnímání: Každý předmět vysílá nebo od- ráží na atomy vzduchu svůj obraz, který vzduchem putuje, dosáhne očí příjemce a tam na sebe vzájemně působí atomy předmětu a vnímatele. Produkt této interakce přechází do mysli a reaguje zase s tamními atomy.3 Takto předjímal, byť převážně s chybnými detaily, dnešní teorii vidění, která říká, že světelné fotony, vyzařované z předmětů, putují k oku, vstupují do něj, stimulují zakončení zrakových nervů, kte- ré vyšlou podněty do mozku, a ty pak působí na mozkové neurony. Veškeré poznání je podle Demokrita výsledkem vzájemného působení přenáše- ných obrazů a mysli. Stejně jako Protagoras dospěl k závěru, že tím pádem nemůže- me zjistit, zda naše vjemy správně odrážejí vnější svět nebo zda vnímání někoho ji- ného je totožné s naším. Jak napsal: ,,Nic nevíme jistě, známe jen změny, které v našem těle produkují síly, jež na ně zvenčí působí."4 Tento problém souží filozofy a psychology od starověkých dob až do současnosti, mnohé nutí vypracovávat sple- tité teorie ve snaze uniknout ze solipsistické pasti a potvrdit, že lze s úspěchem zjis- tit skutečnou pravdu o okolním světě. Hippokrates Když první filozofové-psychologové zjistili, že myšlení se odehrává v mozku, bylo zcela pochopitelné, že je také udivovalo, proč je naše myšlení někdy jasné a jindy zmatené a proč je většina z nás duševně zdravá, ale jiní jsou duševně nemocní. Na rozdíl od svých předchůdců, kteří věřili, že mentální dysfunkce je dílem bohů nebo démonů, hledali přirozené vysvětlení. S největším uznáním bylo přijímáno učení Hippokrata (460--347), ,,otce medicíny". Narodil se na řeckém ostrově Kos u pobřeží, které dnes patří Turecku, jako syn lékaře. Zde se učil i praktikoval, ošetřoval mnoho nemocných a cestovatelů, kteří přicházeli na ostrov za horkými prameny, a dosáhl takového věhlasu, že ho vyhledávali vládci z dalekých zemí. Roku 430 pro něho poslali z Athén, když město pustošil mor; když zjistil, že kováři jsou proti cho- robě zřejmě imunní, nařídil, aby na všech náměstích rozdělali ohně, a jak legenda vypráví, dostal nemoc pod kontrolu. Jenom malé množství z více než sedmdesáti traktátů nesoucích jeho jméno skutečně napsal on, ale i díla jeho následovníků ob- sahují jeho myšlenky, jež jsou směsí užitečného a absurdního. Kladl například větší důraz na dietu a tělesné cvičení než na podávání léků, u mnoha nemocí však půst zdůvodňoval tím, že čím více živíme nezdravé tělo, tím větší újmu mu způsobujeme. Jeho největším přínosem je, že medicínu oddělil od náboženství a pověr. Hájil ná- zor, že všechny choroby mají spíše přirozené příčiny, než aby je sesílali bohové. 28 LIST 15 HADAČI V tomto duchu učil, že většina tělesných a duševních onemocnění má biochemický základ (ačkoli termínu ,,biochemický" by nerozuměl). Svůj výklad zdraví a nemoci založil na tehdy již rozšířené teorii hmoty. Filozofo- vé soudili, že ,,pralátkou" světa je voda, oheň, vzduch atd., ale Empedokles zkon- struoval racionálně přesvědčivější teorii, která ovládla řecké i pozdější myšlení. Všechny věci, hlásal, se skládají ze čtyř ,,elementů" -- země, vzduchu, ohně a vody --, pohromadě je udržuje v různých proporcích síla zvaná ,,láska", nebo jsou odpuzovány jejím protikladem, ,,svárem".5 Ačkoli byla tato specifikace naprosto myl- ná, vědci o mnoho století později zjišťovali, že jeho základní koncepce -- že veškerá hmota se skládá z elementárních substancí nebo z jejich kombinací -- byla zcela správná. Hippokrates si vypůjčil Empedoklovu teorii čtyř prvků a aplikoval ji na lidské tělo. Dobré zdraví, poukazoval, je výsledkem správné rovnováhy čtyř tělesných te- kutin, ,,humorů", které odpovídají čtyřem elementům -- krev odpovídá ohni, flegma (hlen) vodě, černá žluč zemi a žlutá žluč vzduchu. V následujících dvou tisíciletích lékaři mnohé nemoci přisuzovali humorální nerovnováze a snažili se léčit odváděním nadměrného množství tekutin (pouštěním žilou), nebo podpůrnými léky dodávat ta- kovou, jaké se nedostávalo. Škody na zdraví, které po staletí způsobovali, zejména pouštěním žilou, se nedají vyčíslit. Stejnou teorii Hippokrates použil i k vysvětlení duševního zdraví a nemoci. Jest- liže jsou všechny čtyři humory v náležité rovnováze, vědomí a myšlení funguje dob- ře, ale jestliže je jednoho humoru nadbytek nebo nedostatek, následuje ta či ona du- ševní choroba. Jak napsal: Lidé by měli znát, že z mozku, a pouze z něho, pocházejí naše radosti, potěšení, ve- selí a vtipnost stejně jako náš smutek, utrpení, žal a pláč... To, čím trpíme, pramení v mozku, když není příliš zdravý, nýbrž se abnormálně zahřeje, zchladne, zvlhne či proschne... Šílenství má zdroj v jeho vlhkosti. Když je mozek abnormálně vlhký, ne- vyhnutelně se pohybuje, a když se pohybuje, zrak ani sluch není klidný, nýbrž vidí- me nebo slyšíme tu jednu, tu druhou věc a jazyk pokaždé hovoří ve shodě s viděnými a slyšenými věcmi. Ale když se mozek zklidní, člověk se chová rozumně. Poškození mozku nezpůsobuje jen flegma, ale také žluč. Můžeme tedy rozeznávat: Kdo je duševně nemocný vlivem flegmatu, je klidný a nikdy nekřičí ani nedělá výtržnosti; kdo se pomátl vlivem žluči, je hlučný, páchá zlo a je rozčilený... Pacient trpí bezdůvodným strachem a úzkostí, když se mozek ochladí a je nezvykle stažený; tyto účinky způsobuje flegma, a jsou to tytéž efekty, které způsobují ztrátu paměti.6 Hippokratovi následovníci později jeho humorální teorii rozšířili na vysvětlení rozdílů v temperamentu. Galenos ve 2. století před Kr. definoval, že flegmatik trpí nadbytkem hlenu, cholerik přemírou žluté žluči, melancholik nadměrným množ- stvím černé žluči a sangvinik přebytkem krve. Tato nauka v západní psychologii pře- 29 PŘEDVĚDECKÁ PSYCHOLOGIE žívala do 18. století a zůstává vžitá v naší řeči -- na rozdíl od současné psychologie my sami stále říkáme, že je někdo ,,flegmatický", ,,žlučovitý" atd. Ačkoli nám humorální teorie osobnosti a duševních chorob dnes připadá zpáteč- nická, asi jako víra, že Země je středem vesmíru, její předpoklad -- že osobnostní rysy a duševní zdraví či nemoc mají biologický základ nebo alespoň obsažené biolo- gické komponenty -- se v moderní době nad veškeré pochybnosti potvrdil. Nejnovější studie neurofyziků a vědců zabývajících se mozkem prokázaly, že látky, které pro- dukují mozkové buňky, umožňují průběh myšlenkových procesů a cizorodé látky, jako jsou drogy a toxiny, tyto procesy deformují nebo je znemožňují. Hippokrates pře- ce jen nebyl daleko od pravdy. Úvahám Hippokrata a předsokratovských psychofilozofů se lze jenom obdivovat. Téměř bez laboratorních pomůcek, metodologie nebo empirických důkazů -- prostě bez ničeho, jen s otevřenou hlavou a silnou zvědavostí -- zjistili a formulovali řadu význačných problémů a vytvořili některé teorie, jež od těch dob až do naší součas- nosti zaujímají v psychologii ústřední místo. Sokrates -- ,,porodní bába" myšlenek Nyní se dostáváme k osobnosti, kterou na rozdíl od nejasných siluet, které jsme zatím potkali, známe jako reálného a temperamentního člověka, jehož zjev, osobní zvyky a myšlenky jsou důkladně dokumentovány: je jím Sokrates (469--399), vůdčí filozof své doby a zastánce teorie poznání, která je přímo protichůdná teorii založe- né na vnímání. Jako o člověku o něm víme mnoho, protože dva z jeho žáků -- Platon a voják-historik Xenofon -- o něm sepsali podrobné vzpomínky. Naneštěstí sám So- krates nenapsal nic a jeho učení se k nám dostává hlavně prostřednictvím Platono- vých dialogů, kde mnohé jeho výroky mohou být Platonovými myšlenkami, z drama- tických důvodů vloženými do úst Sokratovi. Nicméně Sokratovo přispění k vývoji psychologie je nesporné. Žil v první polovině éry největšího rozkvětu Athén (v období mezi porážkou Per- šanů u Salaminy roku 480 do Alexandrovy smrti roku 323), kdy se filozofie a umění rozvinuly jako nikdy předtím. Byl synem sochaře a porodní ošetřovatelky a v mládí ho fascinovalo, co se dozvěděl o filozofii od Protagora, Zenona z Eleje a dalších. Brzy se pro ni rozhodl jako pro své životní poslání, ale na rozdíl od sofistů za své vyučo- vání nepřijímal žádný poplatek; hovořil s každým, kdo s ním chtěl o různých pro- blémech diskutovat. Příležitostně pracoval jako kameník a sochař, ale před penězi, za něž se dá něco kupovat, dával přednost luxusu myšlení a učené rozpravy. Spoko- jen s chudobou nosil celý rok jedno potrhané roucho a chodil bos; jednou při pohle- du na tržiště s radostí zvolal: ,,Tady je věcí, které vůbec nepotřebuji!" 30 LIST 16 HADAČI Ne že by byl asketou; měl rád veselou společnost, někdy zašel na hostinu pořá- danou boháčem a svobodně se přiznával k pocitu vnitřního ,,ohně", díky němuž se vnitřně cítil mladým. Neobyčejně bezprostřední, s velkým břichem, lysou hlavou, velkým tupým nosem a úzkými rty vypadal jako satyr, jak mu říkal jeho přítel Alki- biades. Ale na rozdíl od satyra byl vzorem umírněnosti a sebeovládání; málokdy pil víno, zůstal věcný, i když umíral, a choval se zdrženlivě, i když byl zamilován. Alki- biades, který vynikal krásou a volnými mravy, jedné noci vklouzl Sokratovi do po- stele, aby ho svedl, a pak žasl, že s ním Sokrates jednal jako otec se synem. ,,Myslel jsem, že upadnu v nemilost," řekl později, jak uvádí Platon v Symposiu (Hostině). ,,Přesto jsem obdivoval způsob, jak vystupoval, jeho ukázněnost a odvahu." Sokrates se udržoval v dobré fyzické kondici; statečně bojoval v peloponéské vál- ce a ostatní vojáky ohromoval svou schopností vzdorovat zimě a hladu. Po mnoha le- tech, ve kterých se věnoval svým žákům, byl stíhán a odsouzen za své učení, o němž athénští demokraté tvrdili, že kazí mládež. Skutečným problémem bylo, že Sokrates demokracií pohrdal a k jeho stoupencům náleželo mnoho aristokratů, tedy jejich po- litických nepřátel. Rozsudek přijal vyrovnaně, odmítl příležitost k útěku a dal před- nost důstojné smrti. Ačkoli ho delfská věštírna prohlásila nejmoudřejším mužem na světě, Sokrates se tomu označení bránil; jak bylo pro něho typické, prohlašoval, že nic nezná, a už tím byl moudřejší než ostatní. Tvrdil, že je ,,porodní bábou myšlení", že jenom pomáhá ostatním přivést na svět jejich myšlenky. To byla ovšem jenom póza; ve skutečnosti zastával o určitých filozofických záležitostech řadu vyhraněných názorů. Ale na roz- díl od mnoha svých současníků se nezajímal o kosmologii, fyziku nebo vnímání; jak uvádí v Platonově Apologii (Obraně Sokratově): ,,Nemám nic společného s fyzikál- ními spekulacemi." Zabýval se spíše etikou. Jeho cílem bylo pomoci ostatním vést počestný život, kterého, jak říkal, lze dosáhnout věděním, protože žádný člověk ne- hřeší vědomě. Aby Sokrates svým žákům zprostředkoval znalosti, neopíral se jen o přednášky, ale i o zcela zvláštní výchovnou metodu. Kladl studentům otázky, které je očividně krok za krokem vedly k tomu, aby sami pro sebe objevili pravdu. Tuto techniku, zná- mou jako dialektická, poprvé používal Zenon a u něho ji pravděpodobně poznal; So- krates ji však rozvinul a získal jí oblibu. Tím zároveň uvedl do širokého povědomí teorii poznání, která se stala hlavní alternativou teorie založené na vnímání. Podle ní je naše vědění vzpomínkou; neučíme se ze zkušenosti, ale logickým myš- lením, jež nás vede k tomu, abychom objevili znalost, kterou už máme v sobě (latin- ský výraz pro výchovu ,,educatio" doslova znamená ,,vyvádět"). Někdy Sokrates po- žaduje definici a pak dostává svého partnera do rozporů, dokud definice nedostane novou podobu. Někdy požaduje nebo nabízí příklady, které jeho partner nakonec ze- všeobecní. Jindy ho vede krok za krokem k závěru, který popírá to, co partner zastá- val dříve, nebo k závěru, o němž nevěděl, že je skryt v jeho mínění. 31 PŘEDVĚDECKÁ PSYCHOLOGIE Jako ideální příklad tohoto procesu Sokrates uvádí geometrii. Začíná se samo- zřejmými axiomy a v tom, co už známe, nacházíme dedukcí a hypotézou další sku- tečnosti. V dialogu Menón se ptá malého otroka na geometrické problémy a chlap- covy odpovědi podle předpokladu ukazují, že musel po celou dobu znát úsudky, k nimž ho Sokrates vede; nebyl si vědom, že je zná, dokud si je nevybavil dialektic- kou úvahou. V mnoha dalších dialozích, aniž by uváděl argumenty nebo nabízel odpověď, se Sokrates podobně tázal přítele nebo žáka a vedl je, překážku za překáž- kou, k objevu nějakého faktu etického, politického nebo epistemologického -- v kaž- dém případě k vědomosti, kterou podle předpokladu měli, ale neuvědomovali si ji. My, kteří žijeme v éře empirické vědy, víme, že Sokratova dialektika, přestože může odhalit omyly nebo rozpory v náboženském systému nebo vést k novým úsud- kům v takových formálních systémech, jako je matematika, nemůže objevovat nová fakta. Dokud Anton van Leeuwenhoek (1632--1723 po Kr.) poprvé nespatřil pod mikroskopem červené krvinky a bakterie, žádný sokratovský učitel by nemohl přimět své žáky nebo sám sebe, aby si ,,vybavili", že něco takového existuje; dokud astro- nomové nezjistili důkaz ,,červeného posuvu" ve vzdálených galaxiích, žádný filozof by nemohl logickým zkoumáním objevit, že už věděl o rozpínání vesmíru měřitelnou rychlostí. Nicméně Sokratovo učení nesmírně ovlivnilo vývoj psychologie. Jeho názor, že znalosti v nás existují a potřebují jen, abychom je znovuobjevili správnou dedukcí, se stal součástí psychologických teorií tak rozdílných osobností, jako je Platon, sva- tý Tomáš Akvinský, Kant, a dokonce v jistém smyslu i ti současní psychologové, kteří prosazují, že osobnost a její projevy jsou převážně dány genetikou, lingvisté, kteří říkají, že naše mysl je vybavena jazykovými strukturami, a parapsychologové, kteří se domnívají, že každý z nás už žil v minulosti a je možné ho do předchozího života ,,navrátit". Představa, že jsme žili již dříve, souvisí s dalším Sokratovým vlivem na psycho- logii. Byl toho názoru, že existence vnitřního vědění, odkrývaného dialektickou me- todou vyučování, dokazuje, že máme nesmrtelnou duši, entitu, která existuje nezá- visle na mozku a těle. Neurčité mytické představy o duši, jež se dlouho tradovaly v Řecku a v příbuzných kulturách, tímto získaly nový význam a zvláštnost. Duše je mysl, ale je oddělitelná od těla; mysl po smrti nepřestává existovat. Na tomto základě byl postaven platónský a později křesťanský dualismus: rozdě- lení světa na ducha a hmotu, podstatu a jev, ideje a předměty, rozum a smyslové vní- mání, první ze zmíněných polarit se považovala nejen za skutečnější, ale i morálně nadřazenější. Ačkoli se toto rozlišování může zdát hlavně filozofické a náboženské, šířilo se celá staletí a ovlivňovalo lidstvo, snažící se porozumět sobě samému. 32 LIST 17 HADAČI Idealista Platon Jmenoval se Aristokles, ale svět ho zná jako Platona - což v řečtině znamená ,,ši- roký" -- přezdívku získal jako mladý zápasník pro šíři svých ramen. Narodil se v Athénách roku 427 jako syn zámožných aristokratů, v mládí byl vynikajícím stu- dentem, svou pohledností okouzloval ženy i muže a chtěl se stát básníkem. Ve dva- ceti, když se chystal nabídnout do soutěže své básnické drama, uslyšel jednou na ve- řejnosti řečnit Sokrata. Nato spálil své básně a stal se žákem filozofie. Možná že bývalého zápasníka upoutala Sokratova dialektika, svou povahou podobná sportov- nímu klání, možná že pronikavost Sokratových myšlenek nadchla náruživého stu- denta, možná že v této éře politických převratů a proradností, válek a porážek, revo- lucí a hrůzovlády na potomka starobylého uspořádání společnosti příznivě zapůsobila poklidnost a vyrovnanost Sokratovy filozofie. Platon se učil u Sokrata osm let. Byl pilným žákem a choval se tak trochu jako suchar; jeden starověký autor uvedl, že Platona nikdo neviděl se nahlas zasmát. Exi- stuje několik fragmentů milostné poezie, jež jsou mu připisovány, některé jsou věno- vány mužům, jiné ženám, ve všech případech je však jejich hodnověrnost nejistá, nedochovaly se téměř žádné historky o jeho milostném životě ani důkaz, že by se ně- kdy oženil. Nicméně přesto je z mnoha podrobností jeho dialogů zřejmé, že byl ak- tivním účastníkem společenského života v Athénách a vášnivým pozorovatelem lid- ského chování a společenských poměrů. Roku 404 ho jedna oligarchická politická frakce, k níž náleželi i jeho aristokra- tičtí příbuzní, podnítila, aby pod její záštitou vstoupil do veřejného života. Mladý Platon se moudře držel zpátky, vyčkával, jak se politika tohoto uskupení projeví, a odradilo ho násilí a teror, které užívala jako mocenských nástrojů. Když se však vlády znovu chopily demokratické síly, ještě rozhodněji odmítl soudní proces a od- souzení svého uctívaného učitele, kterého v Apologii nazval ,,nejmoudřejším, nej- spravedlivějším a nejlepším z lidí, které jsem kdy poznal". Po Sokratově smrti ro- ku 399 Platon uprchl z Athén, cestoval po Středomoří, setkával se s dalšími filozofy, studoval jejich díla, vrátil se do rodného města, aby za ně bojoval, a pak znovu ode- šel, aby dále cestoval a studoval. Ve čtyřiceti letech, v rozhovoru s Dionýsiem, despotou ze Syrakus, odvážně od- soudil diktátorství. Podrážděný Dionýsios odsekl: ,,To jsou slova senilního starce," na což Platon odpověděl: ,,Tvůj jazyk je tyranský." Dionýsios ho nařídil zatknout a pro- dat do otroctví, což by znamenalo konec Platonova filozofování. Ale jeho bohatý ob- divovatel Anniceris ho vykoupil a Platon se vrátil do Athén. Jeho přátelé vybrali tři tisíce drachem, aby Annicerovi uhradili vydání, ale on peníze odmítl. Shromážděný obnos tedy použili ke koupi statku za městem, kde Platon roku 387 založil svou Aka- demii. Tato škola vyšší učenosti byla po devět století centrem řecké vzdělanosti, až roku 529 po Kr. ji císař Justinián, horlivý křesťan, v nejvyšším zájmu pravé víry zrušil. 33 PŘEDVĚDECKÁ PSYCHOLOGIE O Platonově činnosti v Akademii, kterou vedl jedenačtyřicet let až do své smrti roku 327 ve věku osmdesáti nebo jedenaosmdesáti let, neznáme téměř žádné po- drobnosti. Soudí se však, že při výuce kombinoval přednášky a sokratovskou dialek- tiku, kterou obvykle praktikoval, když se svými žáky neustále přecházel sem a tam po zahradě. (Jeden druhořadý dramatik se tomuto zvyku vysmál replikou ve své hře: ,,Jsem s rozumem v koncích, chodím sem a tam jako Platon, a nic chytrého mě ještě nenapadlo, jen jsem si unavil nohy."7 ) Asi pětatřicet Platonových dialogů -- skutečný počet je nejistý, protože přinej- menším půl tuctu z nich je neautentických -- nebylo zamýšleno pro potřebu žáků; byly to popularizované, polodramatizované verze jeho myšlenek, věnované širšímu publiku. Zabývají se metafyzickými, morálními a politickými záležitostmi a tu a tam i jistými aspekty psychologie. Filozofii ovlivnil nesmírně a psychologii, i když nebyla jeho hlavním zaměřením, daleko více než kdokoli z jeho předchůdců. Kromě Aris- totela do ní v následujících dvou tisících let už nikdo tak významně nezasáhl. Přes veškerou úctu, jíž se Platon obecně těší, je však jeho vliv na vývoj psycho- logie z vědeckého hlediska spíš škodlivý než příznivý. Jeho nejnegativnější stránkou byl odpor k teorii, že vnímání je zdrojem poznání; domníval se, že informace získa- né prostřednictvím smyslů jsou klamné a nespolehlivé, hájil názor, že skutečné vě- domosti se skládají pouze z pojmů a abstrakcí, k nimž se dospěje dedukcí. V Theai- tétovi teorii poznání odvozenou z vnímání zesměšňuje: Je-li každý člověk mírou všech věcí, proč nejsou stejnou měrou uznávaná i měřítka vepřů a paviánů, kteří také vnímají? Jestliže je vnímání světa u každého člověka reálné, pak se každý může rov- nat moudrostí bohům, nicméně není moudřejší než hlupák. A tak dále. Podíváme-li se na věc vážněji, Platon zprostředkovává Sokratovo upozornění, že i kdybychom souhlasili s tím, že soudnost jednoho člověka je stejně skutečná jako u druhého, úsudek moudrého muže má zřejmě větší závažnost než u nevědomého. Například lékařova prognóza nemoci bude pravděpodobně správnější než paciento- va; moudrý člověk je tedy přece jenom lepší mírou věcí než hlupák. Ale jak se stát moudrým? Dotykem si uvědomujeme tvrdé a měkké, ale není to smyslový orgán, který je klasifikuje jako protiklady, říká Platon, je to rozum, který provádí tento soud. Zrakem můžeme zjistit, že dva předměty jsou přibližně stejně ve- liké, ale nikdy nemůžeme vidět nebo zažít absolutní stejnost; takové abstraktní hod- noty lze vnímat pouze jinými prostředky. Skutečné vědomosti -- tzn. znalosti pojmů, jako je absolutní rovnost, podobnost a různost, existence a neexistence, čestnost a nečestnost, dobrota a špatnost -- získáváme úvahou a rozumem, ne smyslovými dojmy. Zde byl Platon na stopě důležité psychologické funkci, procesu, jímž mysl z kon- krétního pozorování odvozuje obecné principy, kategorie a abstrakce. Ale jeho zau- jatost proti smyslovým informacím ho dovedla k tomu, že u tohoto procesu podává naprosto neprokazatelné metafyzické vysvětlení. Stejně jako jeho učitel tvrdil, že LIST 18 HADAČI znalost pojmů k nám přichází cestou vybavení v mysli, že tyto vědomosti máme vro- zené a objevujeme je racionálním myšlením.8 Sel však ještě dál než Sokrates a prohlašoval, že tyto pojmy jsou ,,reálnější" než objekty našeho vnímání. ,,Idea" židle -- její abstraktní pojem -- je trvalejší než ta či ona hmotná židle. Reálná židle zchátrá a rozpadne se, ta abstraktní ne. Každý krásný jedinec nakonec zestárne, pokryje se vráskami a zemře, přestane existovat, ale po- jem krásy je věčný.9 Idea pravoúhlého trojúhelníku je dokonalá a nadčasová, kdežto trojúhelník vyrytý do vosku nebo nakreslený na pergamen je nedokonalý a jednou zmizí; nad vchodem do Akademie bylo možné číst nápis ,,Nevstupuj nikdo bez zna- losti geometrie". Takové je jádro Platonovy ,,teorie idejí" (neboli ,,forem"), metafyzické nauky, že skutečnost se skládá z idejí či forem, které jsou věčné a sídlí v duši prostupující uni- verzem -- v Bohu -- zatímco hmotné předměty jsou pomíjivé a iluzorní.10 Platon je tedy idealista, ne ve smyslu zastánce vyšších ideálů, nýbrž obhájce nadřazenosti idejí materiálním předmětům. Naše duše jsou spjaty s těmito věčnými idejemi, přinášíme si je s sebou na svět, když se narodíme. Když pozorujeme předměty v materiálním světě, rozeznáváme je a chápeme vztahy mezi nimi -- že jsou větší, menší a podobně -- tím, že si vybavujeme naše ideje, které nám v našich prožitcích slouží jako průvodci. Nebo lépe řečeno, děláme to tak, pokud nás filozofie osvobodila od nevědomosti; jinak nás klamou naše smysly a žijeme v omylu jako vězni ve známé Platonově me- taforické jeskyni. Představte si jeskyni, píše v Políteii (Ústavě), v níž jsou vězni tak omezeni, že uvnitř sedí čelem ke stěně a vidí pouze stíny, které na ni vrhá oheň ho- řící venku před vchodem; vidí stíny vlastní a dalších osob, kteří za nimi přenášejí nádoby, sochy a zvířata a další předměty. Vězni, kteří nevědí nic o tom, co je za nimi, považují stíny za skutečnost. Konečně jeden muž uprchne, uvidí skutečné objekty a pochopí, že byl oklamán. Podobnou úlohu má filozof, který zjistí, že materiální předměty jsou pouze stíny reality a že tuto realitu tvoří ideální myšlenkové formy." Jeho povinností je vejít do jeskyně a vyvést vězně do světla skutečnosti. K vytvoření svého nadpozemského a metafyzického výkladu skutečného poznání byl Platon možná veden Sokratovou i vlastní logikou. Ale zřejmě též vojenské a po- litické zmatky jeho éry ho přiměly usilovat o něco věčného, neotřesitelného a abso- lutního, v co by bylo možné věřit. Jeho představa ideálního státu, vyjádřená v Polí- teii, si bezpochyby klade za cíl dosáhnout stability a trvalosti, jimž by napomáhal pevný třídní systém a totalitami vláda nepočetné elity vládců-filozofů. Ať je tomu jakkoli, v Platonově epistemologii je všechno, co je fyzické povahy, konkrétní a smrtelné, považováno za iluzi a omyl, kdežto pouze to, co je pojmové, abstraktní a věčné, je skutečné a pravdivé. Jeho ,,teorie idejí" značně rozšiřuje So- kratův dualismus, smysly označuje jako klamné, duchovní cestu pojímá jako jediný přístup k pravdě; jevové a hmotné záležitosti jako iluzorní a pomíjející, ideje jako re- álné a věčné; tělo jako podléhající zkáze a rozkladu, duši jako nezničitelnou a čistou; 35 PŘEDVĚDECKÁ PSYCHOLOGIE touhy a vášně jako zdroj trýzně a hříchu, asketický život filozofa jako cestu ke vše- mu kladnému. Tyto dichotomie nápadně připomínají hřímání prvních církevních otců, ale pocházejí od Platona: Tělo nás naplňuje chtíčem, smyslností, strachy a touhami všeho druhu... Jsme otro- ky v jeho službách. Chceme-li mít o všem pravou povědomost, musíme se z těla vy- manit -- na samotné věci musí nazírat sama duše; pak dosáhneme moudrosti, po níž toužíme, můžeme být čistí a mít s čistotou kontakt... A co jiného je očištění než od- dělení duše od těla?12 Duše není pro Platona jen netělesnou a nesmrtelnou entitou, jak mnozí Rekové dlouho věřili, je také myslí. Ale nikdy nevysvětlil, jak se může myšlení odehrávat na netělesném základě. Myšlení totiž vyžaduje úsilí, a spotřebovává tedy energii. Od- kud by se však ta energie vzala, aby umožnila duši myslet? Platon říká, že podstatou duše je pohyb a že duševní aktivity souvisejí s jejím vnitřním pohybem, ale mlčí o zdroji energie takovéhoto pohybu. Nicméně byl inteligentní, měl rozsáhlé zkušenosti, některé jeho psychologické představy o duši jsou realistické a jsou téměř na úrovni naší současnosti. V někte- rých dialozích ze středního a pozdního období -- zejména v Políteii, ve Faidrovi a Tí- maiovi -- uvádí, že když duše obývá tělo, projevuje se na třech úrovních: jako myš- lení neboli rozum, duch neboli vůle a choutky neboli touha. Ačkoli ve Faidónovi kritizoval tělesné chtíče, nyní říká, že pro rozum je stejně škodlivé, když potlačuje chutě nebo ducha, jako když cokoli z obojího převáží nad rozumem; k Bohu dospě- jeme, když jsou všechny tři stránky duše v rovnováze. Zde se rovněž uchyluje k po- dobenství, aby svůj názor objasnil: ve Faidrovi přirovnává duši spřežení dvou koní, z nichž jeden je temperamentní, ale poslušný (duch), druhý je divoký a nezkrotný (chuť), jsou společně zapraženi a řídí je vozataj (rozum), který je s velkým úsilím nutí spolupracovat a táhnout společně. Platon k tomuto závěru dospěl, aniž by prováděl klinické studie či psychoanalýzu, nicméně v překvapující míře tu předjímá Freudo- vu analýzu osobnosti, kterou tvoří superego, ego a id. Platon také tvrdil, aniž by to dokládal důkazy, že rozum sídlí v mozku, duch v hrudním koši a choutky v břišní dutině; spojují je mícha a mozek a city putují tě- lem krevními cévami. Tyto dohady jsou zčásti komické a zčásti představují jasnozři- vou předzvěst pozdějších objevů. Když uvážíme, že Platon nebyl anatomem, může- me jen obdivovat, že k těmto soudům dospěl. V Políteii popisuje pozoruhodně moderními výrazy, k čemu dochází, když své choutky neovládáme: Když dřímá síla rozumu, která krotí a ovládá, procitne v nás divoké zvíře, jež, živené jídlem a pitím, vyrazí, aby ukojilo své choutky; pak není jediného šílenství či zloči- nu - nevyjímaje krvesmilstvo, otcovraždu či pojídání zakázaného pokrmu -, které by v té chvíli člověk spolčený s veškerou hanebností a smyslností nebyl hotov spáchat.13 36 LIST 19 HADAČI A téměř našimi současnými termíny vystihuje stav, kterému říkáme rozpolcenost; pro Platona je konfliktem mezi duchem a choutkami, který rozum nedokáže ovlád- nout. V Políteii uvádí Sokrates tento příklad: Jednou jsem slyšel příběh, jemuž docela věřím, jak se Leontion, syn Aglaionův, vra- cel z Pirea, a když se přiblížil k severním hradbám, uviděl na zemi několik mrtvých těl a popravčího, který stál u nich. Ihned pocítil nutkání se na ně podívat, ale ve stej- ný okamžik i odpor k té myšlence a snažil se ji odvrátit. Chvíli bojoval sám se sebou, zavíral oči, až konečně, přemožen touhou, si prsty doširoka otevřel víčka, přiběhl k tě- lům a zvolal: ,,Hleďte, vy lotři, ukažte se zraku poctivého."14 Nicméně Platon také soudí -- a to je nejdůležitější poselství metafory o vozatajo- vi a koňském spřežení --, že choutky by neměly být odstraněny, ale ovládány. Snaha totálně potlačit naše touhy by znamenala držet naše koně na uzdě, místo abychom je řídili k cíli, který jsme si vytkli naším rozumem. Ještě stojí za povšimnutí další dva charakteristické rysy Platonovy psychologie. Prvním je jeho pojetí Erotu, síly, jež nás přitahuje k milované bytosti. Obvykle mívá sexuální nebo romantický význam, ale v Platonově širším smyslu souvisí s touhou splynout s Ideou neboli věčnou Formou, kterou druhá osoba ztělesňuje. Navzdory všem metafyzickým ornamentům toto pojetí obohacuje psychologii myšlenkou, že náš nejzákladnější pud směřuje ke spojení s nesmrtelným principem. Jak píše Robert I. Watson, historik psychologie: ,,Eros se s oblibou překládá jako ,láska', ale často se mu dá smysluplněji říkat ,životní síla'. Je to cosi jako biologická vůle žít, životní energie."15 A konečně Platon spíše mimochodem formuluje myšlenku o paměti, která bude o mnoho let později použita proti jeho teorii poznání. Ačkoli vybavování vědomostí pomocí logického myšlení pro něho bylo nejdůležitějším způsobem fungování paměti, přesto připouštěl, že mnohé se učíme a zapamatováváme si z každodenní zkušenosti. Aby vysvětlil, proč si někteří z nás těchto zážitků zapamatují více nebo přesněji než jiní a proč často mnohé z toho, co jsme poznali, zapomínáme, v dialogu s Theaitétem přirovnává paměť k psaní na voskové destičky. Tak jako se tyto destičky liší velikostí, tvrdostí, vlhkostí a čistotou, i mysl různých osob se liší možnostmi a schopnostmi učit se a uchovávat v paměti. Platon myšlenku dále nerozvíjí, ale mnohem později symbolizovala teorii poznání diametrálně odlišnou od jeho. Filozof 17. století John Locke a behaviorista 20. století John Watson založili svou psycholo- gii na domněnce, že všechno, co známe, je tím, co naše zážitky zaznamenávají na ne- popsanou tabulku paměti novorozence. 37 PŘEDVĚDECKÁ PSYCHOLOGIE Realista Aristoteles Platonův nejvýznamnější žák Aristoteles strávil v Akademii dvacet let, ale když ji opustil, mnohé z toho, co Platon učil, popřel tak efektně, že získal stejně velký vliv na filozofii jako jeho učitel. Kromě toho se prostřednictvím filozofie významně zapsal v tak rozdílných oblastech lidského vědění, jako je astronomie, fyzika, etika, nábo- ženství, estetika, biologie, rétorika, politika a psychologie. Jeden z badatelů, Anselm H. Amadion, napsal: ,,Aristoteles zřejmě více než jiní myslitelé poznamenal orientaci a obsah všeho, čemu se říká západní civilizace."16 A přestože psychologie stála stranou Aristotelova hlavního zaměření, jeho úvahy o ní byly ,,poprvé ucelené a sy- stematické", jak říká psycholog a badatel Daniel N. Robinson. Zároveň dodává: ,,Přímo i nepřímo patřily také k nejvlivnějším. V jeho zachovalých dílech můžeme nalézt teorie učení a paměti, vnímání, motivace a emocí, socializace a osobnosti."17 Dalo by se očekávat, že takový intelektuální gigant bude neobyčejnou osobností, ale nebyla o něm zaznamenána téměř žádná zvláštnost. Busty ukazují statného vou- satého muže s kultivovanými a senzitivními rysy; jeden jeho potměšilý současník řekl, že měl malé oči a dlouhé hubené nohy, ale Aristoteles tyto nedostatky kompen- zoval elegantním oblékáním a dokonalou úpravou vlasů a vousů. 0 jeho soukromém živote během pobytu v Akademii se nic neví, jen že se v sedmatřiceti letech z lásky oženil. Jeho manželka brzy zemřela a Aristoteles si v poslední vůli vyžádal, aby byl po smrti pohřben vedle ní. Oženil se znovu, s druhou manželkou prožil zbytek živo- ta a zanechal ji dobře zaopatřenou, neboť se ,,přesvědčil o trvalé lásce, kterou mu prokazovala". Obvykle býval laskavý a srdečný, ale když se o něco usilovně snažil, mohl být sarkastický. Když se jeho upovídaný druh otázal: ,,Neunavil jsem tě k smrti svým klábosením?" Aristoteles odpověděl: ,,Ne, opravdu ne -- já jsem tě nepo- slouchal." Přestože se Aristoteles narodil v bohatých poměrech, celý život mimořádně tvrdě pracoval a při získávání vědomostí se nikterak nešetřil. Když Platon předčítal svůj dialog Faidón, unavení posluchači se jeden po druhém potichu vytráceli, jen jediný Aristoteles zůstal až do konce. Při líbánkách věnoval spoustu času sbírání mušlí a při svém bádání a psaní pracoval tak pilně, že za čtyřicet let napsal 170 děl. Aristoteles se narodil roku 384 ve Stageiře v severním Řecku. Jeho otec působil jako dvorní lékař Amynta II., makedonského krále,Jehož syn Filippos II. byl otcem Alexandra Velikého. Protože medicínské znalosti v Řecku tradičně přecházely z otce na syna, Aristoteles musel nastudovat velmi mnoho z biologie a medicíny; tím je možné vysvětlit jeho vědecký a empirický světový názor, který z něj později udělal stoprocentního realistu oproti stoprocentnímu idealistovi Platonovi. Do Platonovy Akademie přišel v sedmnácti a setrval zde do sedmatřiceti. Potom odešel, a někteří říkají, že v hněvu, když Platon zemřel a jeho nástupcem byl místo Aristotela jmenován Platonův synovec. Třináct let žil mimo Athény, nejprve jako fi- lozof-rádce Herma, samovládce v Assu v Malé Asii; potom vedl filozofickou akademii 38 LIST 20 HADAČI v Mytilénách na Lesbu a dále působil jako vychovatel mladého Alexandra v Pelle, kde sídlil král Filippos. Celou dobu intenzivně pracoval; četl, pozoroval lidské i zvířecí chování, studoval oblohu, sbíral biologické exempláře, pitval živočichy a psal. O některých jeho dílech vytvořených ve formě dialogu se říkalo, že to byly do- slova mistrovské kousky, ale všechny se ztratily. Zbývající díla (celkem 47 spisů), byť racionálně hlubokomyslná, byla strnule suchá a akademická, jednalo se zřejmě o po- známky k přednáškám nebo o pojednání určená pouze pro školní využití. V devětačtyřiceti, na vrcholu sil, se Aristoteles vrátil do Athén. Ačkoli se před- sednictví Akademie znovu uprázdnilo, opět ho pominuli. Založil tedy konkurenční instituci, Lykeion, hned za městem, a tam shromáždil učitele a žáky, knihovnu a sbír- ku zoologických exemplářů. Přednášel dopoledne i odpoledne a procházel se při tom tam a zpět v peripatu, krytém sloupořadí v Lykeiu (odtud pochází slovo ,,peripatetic- ký", tj. aristotelovský). Své badatelské dílo ještě násobil tím, že oblasti výzkumu roz- děloval studentům v takové míře, jako se přidělují dnešním profesorům, a jejich ob- jevy systematicky zařazoval do jednoho spisu. Po třinácti letech v Lykeiu odešel z Athén, když propukly protimakedonské nálady a Aristoteles byl napadán pro svůj makedonský původ. Svým odchodem, jak řekl, chtěl uchránit Athény, aby se proti fi- lozofii prohřešily podruhé (prvním proviněním bylo odsouzení a poprava Sokratova). Zemřel následující rok (322) ve věku dvaašedesáti nebo třiašedesáti let na žaludeční chorobu. Nic z uvedeného nevysvětluje jeho nesmírnou dokonalost. Můžeme jen předpo- kládat, stejně jako u Shakespeara, Bacha a Einsteina, že Aristoteles byl génius vzác- ného druhu, který náhodou žil v době a místě, jež byly příznivě nakloněny jeho mi- mořádným schopnostem. Pravda, mnohé jeho teorie byly později překonány nebo opuštěny a jeho vědecké spisy jsou plné mýtů, folklóru i naprostých omylů. Například ve svém impozantním díle De generatione animalium (0 rozmnožování živočichů) tvrdí, že myš, když se v létě napije, zahyne, že úhoři se množí samovolně, že člověk má jen osm žeber a že ženy mají méně zubů než muži. Ale na rozdíl od Platona toužil po empirických datech a měl ve velké oblibě peč- livé pozorování, které je pro vědu příznačné dodnes. Přestože deduktivní uvažování a formální logika měly pro něj velký význam, stále zdůrazňoval důležitost induktiv- ního myšlení -- odvozování a zobecňování z pozorovaných dějů a příkladů, což je zá- kladní součást vědeckých metod a přesně protichůdná cesta k poznání, než jakou ob- hajoval Platon. Aristoteles měl daleko k tomu, aby na smyslové vnímání pohlížel jako na iluzorní a nespolehlivé, bylo pro něho základním materiálem poznání."1 Na Platonova žáka, píše jeden aristotelovský badatel, měl mimořádný a ,,intenzivní zájem o konkrétní fakta"19 ; přímé pozorování reálných věcí, kromě abstraktní sféry matematiky, pova- žoval za základ porozumění. V De generatione animalium například, poté, co při- pouští, že mu není známo, jak se včely rozmnožují, uvádí: 39 PŘEDVĚDECKÁ PSYCHOLOGIE Nejsou ještě dostatečně známa fakta. A kdykoli se získají, musí se věřit spíše pozorování než teoriím; teoriím jen potud, pokud jsou zjištěnými fakty potvrzeny.20 Stejně jako dřívější filozofové se snažil pochopit, jak probíhá vnímání, ale proto- že neměl žádnou metodu, jíž by shromažďoval konkrétní data -- žádné testování a ex- perimentátorské postupy neznal, pitvání lidského těla bylo nepřípustné --, opíral se o metafyzické výklady. Teoretizoval, že nevnímáme předměty jako takové, ale jejich vlastnosti, jako je bílá barva nebo kulatý tvar, což jsou nemateriální ,,formy", které jsou součástí hmoty. Když je vidíme, naše oči je znovu vy tvářejí a počitky, které se vy- volají, cévy zprostředkují mysli -- o ní se domníval, že musí sídlit v srdci, protože ze zranění hlavy se lidé často zotaví, kdežto zranění srdce je vždy osudné. (O mozku soudil, že jeho funkcí je ochlazovat krev, když je příliš přehřátá.) Zabýval se také možnou existencí vnitřního, ,,společného" smyslu, s jehož pomocí zjišťujeme, že růz- né podněty přicházející od různých smyslových orgánů -- kupříkladu počitek bílého, kulatého, teplého a měkkého -- pocházejí z jednoho předmětu (v tomto případě vlně- ného klubka). Když pomineme tyto absurdity, Aristotelovo vysvětlení, jak se vnímání stává vě- děním, je rozumné, přesvědčivé a doplňuje teorii poznání Protagora a Demokrita, za- loženou na vjemech. Naše mysl, říká Aristoteles, rozeznává v řadě předmětů podob- nosti -- což je podstata induktivního myšlení -- a z těchto společných znaků vytváří ,,všeobecný pojem", informaci nebo pojem, který neoznačuje skutečnou věc, ale druh věci nebo obecný princip; to je cesta k vyšší úrovni poznání a moudrosti. Rozum čili intelekt se tedy chová podle smyslových informací; je aktivní, organizující silou. Protože Aristoteles strávil tolik let zkoumáním biologických vzorků, nehodlal po- važovat objekty vnímání za pouhé iluze nebo kvalifikovat pojmy jako reálnější než jednotlivé konkrétní věci, které tyto pojmy sumarizují. Kde Platon prohlašoval, že abstraktní ideje existují věčně, odděleně od hmotných věcí a jsou reálnější než ony, jeho realistický žák tvrdil, že to jsou pouze atributy, které mohou být konkrétním předmětům ,,přisouzeny". Ačkoli se nikdy zcela nezbavil metafyzických okras řec- kého myšlení, přiblížil se názoru, že všeobecné pojmy mimo myslící rozum neexis- tují. Tím sloučil dva hlavní proudy řeckého myšlení zabývající se poznáním: krajní důraz na smyslové vnímání Protagora a Demokrita a krajní racionalismus Sokrata a Platona. Co se týče vztahu mysli a těla, je Aristotelovo učení někdy beznadějně zamlžené, jindy krystalicky průzračné. Nejasné je zejména jeho pojetí podstaty ,,duše", kterou při své metafyzické tendenci nazývá ,,formou" těla -- ne jeho tvarem, ale ,,esencí", jeho osobitostí nebo možná jeho schopností žít. Tento zmatený pojem vířil vody psy- chologie po mnoho století. Jeho poznámky o té části duše, v níž se odehrává myšlení, jsou za to bystré a in- teligentní. ,,Někteří pisatelé," říká v De anima (0 duši), ,,šťastně pojmenovali duši sídlem myšlenek, ale toto označení se nevztahuje k duši jako celku, ale pouze k síle 40 LIST 21 HADAČI myšleni."21 Část duše, v níž se odehrává myšlení, Aristoteles většinou nazývá psýché, ačkoli tento termín někdy užívá ve smyslu celé duše; navzdory této rozpornosti je důsledný v tvrzení, že myslící součást duše je místem, kde se ideje utvářejí, ne mís- tem, kde existují již dříve, než duše vstoupí do těla. Duše, nebo psýché, není ani entitou, která existuje mimo tělo. ,,Je jasné," říká, ,,že duše není oddělitelná od těla, a totéž platí o jednotlivých konkrétních částech duše."22 Odmítá Platonovu nauku o uvězněné duši, jejímž nejvyšším cílem je unik- nout z pout těla; v protikladu k Platonovu dualismu je jeho systém v zásadě monis- tický. (To je ovšem jeho vyzrálý názor z dospělosti. Protože se jeho koncepce během života měnily, křesťanští teologové si dokázali k ospravedlnění svého dualismu na- lézt dostačující materiál v jeho raných spisech.) Jakmile má Aristoteles tuto věc vyřešenou, dostává se k tomu, co ho nejvíce za- jímá: jak mysl užívá dedukce i indukce, aby dospěla k poznání. Jeho charakteristi- ka podle Roberta Watsona obsahuje ,,první funkcionalistický pohled na duševní pro- cesy... Psýché je [pro něho] procesem; psýché je tím, co psýché dělá."23 Psýché není nehmotná esence ani to není srdce nebo krev (ani mozek, pokud by ji lokalizoval do mozku); jsou to kroky v myšlení -- jde tedy o funkcionalistické pojetí, které je dnes základem poznávací vědy, informační teorie a umělé inteligence. Není divu, že kdo se seznámil s Aristotelovou psychologií, chová k němu úctu. Jeho charakteristika myšlenkových procesů zní, jako by se opírala o laboratorní nálezy. Neměl žádné, samozřejmě, ale byl tak pilným sběratelem biologických exem- plářů, že možná se zdarem dosáhl něčeho podobného, tj. prozkoumal zkušenosti vlastní i jiných osob a zacházel s nimi jako se vzorky, na nichž založil svá zobecnění. Nejdůležitější z nich je, že přemýšlející mysl, ať už funguje deduktivně nebo in- duktivně, užívá smyslové vjemy nebo v paměti uchované vjemy k dosažení obecných pravd. Smysly nám přinášejí vjemy světa, paměť nám umožňuje tyto vjemy uchová- vat, díky představivosti si z paměti znovuvytváříme mentální obrazy odpovídající vje- mům a z nahromaděných představ odvozujeme obecné ideje. Aristoteles se radikál- ně odlišoval od svého mistra, Platona, tím, že nevěřil, že se duše rodí s poznáním. Podle Daniela Robinsona soudil, že ...lidská bytost má poznávací schopnost, díky níž (percepční) zaznamenávání vnějších jevů vede k jejich uchovávání v paměti, to dá vzniknout zkušenosti a odtud -- ,,neboli z celé univerzálie, která se usídlila v duši" -- vzniká pravý princip chápání (Post. anal. 100 1-10).21 ' Je to mimořádná vize, kterou vědecká psychologie prokáže o třiadvacet století později. Protože byl výtvorem své doby, některé jeho poznámky o paměti se dnes zdají ne- smyslné. Například prohlašoval, že nejlépe si vše zapamatujeme, když je paměť vlh- * Kurzívou zvýraznil autor citátu. 41 PŘEDVĚDECKÁ PSYCHOLOGIE ká, a nejhůře, když je suchá, a že velmi mladí lidé mají špatnou paměť, protože po- vrch (voskové destičky, k níž paměť přirovnával) se během růstu rychle mění. Mnohá jeho pozorování však byla pronikavě bystrá a neměla k pravdě daleko. Například čím častěji se zážitek opakuje, tím snáze se zapamatuje. Nebo jiný příklad: Události, které se zažijí jen jednou, ale pod vlivem silné emoce, se zapamatovávají lépe než jiné, které se prožijí vícekrát. A ještě jeden: Vzpomínky vyvoláváme z paměti s po- mocí různých souvislostí mezi myšlenkami -- na základě podobnosti, kontrastu a blíz- kého kontaktu. Například abychom si vybavili ztracenou vzpomínku, připomeneme si něco, čemu věříme nebo u čeho víme, že nás dovede k hledané vzpomínce. Kdykoli se snažíme si něco znovu vybavit, prožijeme si některou z předešlých činností [neboli vzpomínek], dokud nakonec nedojdeme k té, po níž obvykle následuje udá- lost, kterou hledáme. Proto pátráme postupně, kdy jsme začali s přemýšlením buď na základě existující intuice, nebo něčeho jiného, a na základě podobnosti, nebo proti- chůdnosti toho, oč usilujeme, nebo na základě toho, co hledanému bezprostředně předcházelo.25 Ačkoli jde o nesmírně nudnou formulaci, David J. Murray, historik psychologie, k ní poznamenává: ,,Poslední věta zde je možná to nejvýznamnější, co bylo v ději- nách psychologie napsáno, neboť vyslovuje domněnku, že sdružováním představ spě- jeme od jednoho pojmu k druhému."26 Tento předpoklad byl od 17. století základem významné teorie poznání a zásadním způsobem objasnění společenského vývoje a chování člověka. V De anima a dalších dílech se Aristoteles krátce zabýval nebo se lehce dotkl řady dalších psychologických problémů. I když si žádná z těchto poznámek neza- slouží větší pozornost, jejich rozpětí a bystrost jsou pozoruhodné. Mimo jiné zde předkládá teorii motivace spjaté s libostí a trestem; naráží zde na pohnutky produ- kující různé druhy chování (odvahu, přátelství, zdrženlivost a jiné); stručně skicuje teorii katarze (morálního očištění od lítosti a strachu), aby vysvětlil, proč cítíme při zhlédnutí divadelních tragédií určité obohacení. Můžeme se smát některým jeho divokým představám, například že z dobrého jíd- la jsme ospalí proto, že vlivem trávení se kolem srdce shromažďují plyny a tělesné teplo, jež se střetávají s psýché. Ale Robert Watson podotýká: ,,Aristotelovo učení je obdivováno pro modernost, s níž se mnohde vyslovuje k psychologickým problé- mům... Jistě, v mnoha ,faktech' se mýlil a opominul důležité zásady, ale jeho celko- vé pojetí růstu, smyslového vnímání, zapamatování, tužeb, reakcí a myšlení se jen nepříliš odlišuje od pojetí současné psychologie."27 42 LIST 22 2. KAPITOLA Učenci Dlouhý spánek Jestliže je nesnadné vysvětlit náhlý zjev a vitalitu psychologie v Řecku, téměř stejně obtížné je objasnit období nečinnosti, které nastalo po Aristotelovi, spánek, který trval dva tisíce let. Skončil teprve v 17. století, kdy psychologické problémy znovu fascinovaly a podnítily přemýšlivé osobnosti jako v dobách krátkého rozkvětu řecké kultury. Nicméně termíny ,,nečinnost" a ,,spánek" jsou zavádějící; naznačují nevědomost, jež by však skutečnosti neodpovídala. Za soumraku řecké slávy, v období míru pod římskou nadvládou, během přeměny společnosti vlivem křesťanství, při rozpadu řím- ské říše, při vzniku feudalismu na jejích troskách i při obnově vzdělanosti za rene- sance psychologie ani nezanikala, ani nebyla zapomenuta. V průběhu mnoha těchto století a společenského vývoje se někteří vzdělanci dále zabývali otázkami, které po- prvé vznesli řečtí filozofové, a formulovali na ně odpovědi. Ale spíš jako učení glo- sátoři než badatelé a novátoři znovu zpracovávali, co už bylo objeveno; žádný z nich nepřišel s novou významnou myšlenkou, která by psychologické znalosti obohatila. Ke konci Aristotelova života se psychologie možná vyvinula do podoby úvah a spekulací. Ti, kteří se po jeho smrti zajímali o psychologické jevy, se nadále o tento přístup opírali, ale věda se nemůže rozvíjet bez pozorování, měření, zkoumání vzor- ků, testování, experimentování a dalších empirických procedur. PŘEDVĚDECKÁ PSYCHOLOGIE Tento dlouhý útlum má však ještě další a pádnější vysvětlení: Žádný ze spole- čenských a náboženských systémů, které v těchto dvou tisíciletích vládly západní ci- vilizaci, k psychologickému výzkumu nepodněcoval. Pokud se někdo zabýval psy- chologickými problémy, helénistická, římská a křesťanská společnost ho z různých příčin nemotivovala více, než aby se zahloubal do díla předchůdců a zkorigoval je, aby lépe vyhovovalo dobovému náboženskému systému. Nicméně činnost těchto učenců, kompilátorů a upravovatelů si zaslouží naši po- zornost ze dvou důvodů. Za prvé, v historii každé vědy jsou dlouhá období, kdy její praktikové pracují na drobných modifikacích uznávané teorie ve snaze přimět ji, aby se přizpůsobila nepoddajným faktům. Během takové periody se věda chová jako kukla v zámotku, prochází změnami a připravuje se na dobu, kdy se vynoří nová a pro- měněná. Dřímající klidová fáze je možná méně dramatická než zjevení přetvořeného živočicha, avšak neméně důležitá pro nové poznání. Za druhé, v druhé polovině latentního období vývoje psychologie docházelo k tomu, že křesťanští vzdělanci, kteří eliminovali a přetvářeli řecké psychologické teorie, k nim z teologických důvodů připojovali jisté nevědecké hypotézy o podstatě člověka, jež v obecném myšlení přežívají dodnes. Když si povšimneme, jak a kdy se tyto hypotézy vyvinuly, pomůže nám to pochopit současné diskuse, například zda může vědomí existovat v mysli odpoutané od těla (jako třeba při mimotělních zážit- cích nebo při klinické smrti) nebo zda jde o sled fyzikálních a chemických dějů, kte- ré se odehrávají v žijícím mozku. Komentátoři Theofrastos Když Aristoteles roku 323 opustil Athény kvůli politickým nepokojům, jmenoval do čela Lykeia svého dlouholetého přítele a kolegu Theofrasta; později mu také od- kázal svou knihovnu a originální rukopisy všech děl. Aristoteles si ho nepochybně velice vážil. Theofrastos (372--287) byl skutečně vynikající učitel a učenec. Se zdarem vedl Lykeion řadu let a dovedl přednášet tak sugestivně, že se u něho shromažďovaly i dva tisíce posluchačů. A byl úžasně pracovitý, během života vytvořil 227 -- někteří uvádějí, že 400 - děl o náboženství, politice, výchově, rétorice, matematice, ast- ronomii, logice, biologii a dalších oborech, včetně psychologie. Nicméně Aristoteles při vší své výtečné soudnosti nemohl předvídat, že si z po- tomků téměř nikdo neuchová v paměti nebo nebude číst žádné z Theofrastových děl s výjimkou toho nejméně významného, Ethikoi charaktéres (Charaktery). Jde o sérii krátkých satirických portrétů povahových typů, jako je lichotník, žvanil nebo hlupák -- je to originální příklad literárního žánru, který je dodnes ve velké oblibě. Jednotlivé skici jsou v širším smyslu psychologickými postřehy, které zachycují be- 44 LIST 23 UČENCI haviorální jevy, ale nikterak nepřispívají k tomu, abychom pochopili původ nebo vý- voj rysů a typů osobnosti. Další Theofrastova díla byla právem zapomenuta. V nich sice leccos nově formu- loval, shrnoval, komentoval a kritizoval, ale jen málo připojil k tomu, co již bylo ře- čeno dříve. To obzvlášť platí o díle O rozumu, psychologickém pojednání, ve kterém uvádí leccos moudrého, nejde však o nic víc než o ocenění děl předchůdců nebo shledávání jejich nedostatků. Typická je následující pasáž: [Demokritos] naše vnímání, radosti a myšlení připisuje účinkům dýchání a míšení vzduchu s krví. Ale mnozí živočichové nemají krev nebo vůbec nedýchají. Kdyby mělo dýchání nezbytně pronikat celým tělem, nejen určitými částmi -- [což je představa]..., kterou uvádí jako součást své teorie -, nic by neuchránilo celé tělo před myšlením a vzpomínáním. Ale rozum nesídlí ve všech našich údech - například v nohách, chodidlech --, ale ve zvláštních ústrojích, jejichž prostřednictvím ve vhodnou chvíli procvičujeme paměť a myšlení.*' Helénisté Theofrastovy psychologické spisy mají typické znaky, jaké je možné nalézt v dí- lech postaristotelovských filozofů helénistického období, ve dvou stoletích, která ná- sledovala po Alexandrově smrti a rozdělení Alexandrovy říše mezi tři jeho vojevůd- ce. Takovéto komentáře nevykonaly průkopnickou práci, ale začaly poukazovat na nedostatky řeckého psychologického myšlení, které o dvě tisíciletí později přimějí několik zvídavých badatelů vytvořit nové hypotézy a poprvé je vědecky prověřit. Co platí pro psychologii helénistické éry, dá se říci i o mnohých jiných intelek- tuálních aktivitách. Shromažďování a kritické hodnocení odkazu myslitelů předchá- zejících staletí vzkvétalo s rozvojem knihoven, zejména v Alexandrii, kde egyptský král Ptolemaios I. založil největší knihovnu starověku. Jenom v některých vědách se objevily nové myšlenky: v geometrii, kterou značně obohatil Eukleides; v hydrosta- tice, v níž Archimedes učinil epochální objev, že předmět ponořený do kapaliny ztratí tolik váhy, kolik tekutiny vytlačí, a v zeměpise, v němž Eratosthenes významně po- kročil ve výpočtu obvodu zeměkoule a pozoruhodně se přiblížil ke správnému číslu. (Dospěl k němu, když měřil stín obelisku v Alexandrii v poledne jednoho dne, kdy slunce dopadalo přímo do jedné hluboké studny v Asuánu, a geometrickými pro- středky určil zakřivení země, které mohlo přivodit rozdílnost stínů.) Tyto a další vědy, ve kterých se dosáhlo pokroku, se zčásti osvobodily díky filo- zofii; díky jejím praktikům, kteří ignorovali metafyzická východiska a snažili se dospět k poznání ne filozofickou spekulací, ale empiricky. (Matematika je neempi- rická, ale Eukleidův přístup k ní se alespoň oprostil od mysticismu pythagorejských * Theofrastos na jiném místě uvádí, že myšlení se odehrává v mozku. 45 PŘEDVĚDECKÁ PSYCHOLOGIE geometrů.) Psychologie, v níž se prozatím nevytvořila žádná empirická metodologie, zůstávala odvětvím filozofie. A tu provázel úpadek. Války, které opakovaně zuřily v Makedonii a na Blízkém východě, a postupný rozklad společenského řádu v někdejších řeckých městských státech vyvolaly únavu a pesimismus. Namísto zkoumání nejvyšší pravdy hledali fi- lozofové rozptýlení v astrologii, blízkovýchodních náboženstvích, v mystických úpra- vách platonismu a filozofii zužovali na etický systém, který je učil, jak rozumně žít v těžkých dobách. V tomto ovzduší už psychologie filozofy příliš nezajímala. Platonisté a aristote- lovci pouze rozebírali a zdokonalovali hypotézy svých učitelů. Přívrženci tří nových oblíbených škol, epikurejci, skeptikové a stoikové, omezovali své psychologické roz- pravy převážně na Demokritovu epistemologii (teorii, že víme jen to, co nám sdělí smysly, z čehož s užitím rozumu odvozujeme ideje a názory), záplatovali každou trh- linu, kterou zpozorovali, a připojili několik představ, které si vynucovala jejich etika. Epikurejci Epikuros (341--270) založil svou životní morálku na zjednodušující poučce: ,,Ra- dost je začátkem i koncem šťastného života."2 Ne že by byl senzualistou nebo zhý- ralcem, jako křehký a chronicky nemocný člověk vyhledával a obhajoval pouze po- kojné a umírněné potěšení, kázal proti takovým nestřídmým požitkům, jako je obžerství, veřejná sláva, užívání síly a pohlavní styk. O tom také řekl: ,,Nikdo se ni- kdy nestal lepším díky pohlavní bezuzdnosti a je dobré, když se nestane horším." Avšak konkubínu si dopřál, protože sexuální rozkoše považoval za celkem neškodné -- pokud se člověk nezamiluje.3 Vzhledem k tomu, že se Epikuros zabýval především etikou, psychologii příliš ne- věnoval pozornost s výjimkou případů, kdy opakoval a glosoval některé detaily De- mokritovy teorie poznání, která dobře ladila s jeho pragmatickou a světskou filozofií. Nicméně kdyby dále rozvíjel psychologický význam jedné ze svých pouček, stal by se významnou postavou dějin psychologie. Podle Diogena Laertia ,,[epikurejci] říkají, že jsou dvě hnutí mysli, radost a bolest, které se týkají všeho živého. A že jedna je přirozená a druhá naší přirozenosti cizí, a na základě toho že posuzujeme všechny věci a rozhodujeme se, zda je zvolit, nebo se jich vyvarovat."4 To je jasné předjímání principu, známého dnes jako zákon posílení, který moderní psychologové považují za základní mechanismus učení. Ale Epikuros a jeho následovníci rozvinuli spíše metafyzické než psychologické aspekty této polarity. Skeptikové Skeptikové založili svůj etický systém na známé tezi, že není jisté, zda naše smys- ly správně odrážejí realitu; dovedli ji ještě dále než jejich předchůdci. Zakladatel LIST 24 UČENCI školy Pyrrhon (360--270) tvrdil, že nejenže je nemožné vědět, zda naše vjemy odpo- vídají skutečnosti, ale právě tak nelze nalézt rozumný důvod k tomu, abychom dali přednost jednomu směru jednání před druhým. Takový skepticismus byl v té době užitečný; jestliže nic nebylo prokazatelně špatné, bylo možné logicky přijmout zvy- ky či náboženství kohokoli, kdo byl u moci.5 Poslední krok učinil filozof Arkesilaos, který dovedl Pyrrhonův skepticismus k vrcholu trefným rčením, ochromujícím mysl: ,,Nic není jisté, ba ani toto."6 Skeptikové psychologii prakticky redukovali na syste- matické pochybnosti o veškerém myšlení. Stoikové Stoicismus, který založil Zenon z Kitia (336--264), zakládal svůj etický systém na psychologické koncepci, dlouho známé v řeckém myšlení, zejména na pravidle, že ovládáním emocí lze dojít klidu. Šťastný život, prohlašoval Zenon, je takový, v němž je mysl zcela pod kontrolou, což umožňuje každému prožívat co nejméně citů, a odo- lávat tím veškerému strádání.7 I tužeb a radostí bychom se měli vyvarovat, protože nás činí zranitelnými.8 Jeho následovníci zdůrazňovali, že takovéto ovládání vášní vyžaduje procvičování vůle; opakovali Platonův názor, že vůle staví příkazy rozumu nad naléhání tužeb. Tím však stoikové narazili na problém. Domnívali se, stejně jako Demokritos, že se vesmír skládá z atomů, které se pohybují na základě nedotknutelných fyzikálních zá- konů, a toto pojetí, jak se zdálo, nenechávalo žádný prostor svobodné vůli. Aby na- šli řešení nebo se aspoň vyhnuli obtížím, tvrdili, že Bůh nemůže být omezován zá- kony vesmíru, a musí mít tedy svobodnou vůli; a protože duše každého člověka je součástí Boha, musí mít také schopnost svobodně jednat.9 Tato hypotéza, kterou oči- vidně nešlo potvrdit ani vyvrátit, přinesla jeden z nejobtížnějších problémů psycho- logie. 5. KAPITOLA První mezi soběrovnými Datum narození jako každé jiné Dle většiny autorit se psychologie narodila jednoho prosincového dne roku 1879. Všechno, co se dělo dříve, od Thaleta po Fechnera, byl jen vývoj jejích předchůdců. Toto zrození, zcela poklidná událost, proběhlo naprosto nečekaně. Onoho dne, na Lipské univerzitě, v malé místnosti ve třetím patře zchátralé budovy zvané Konvikt (,,kolej" neboli ,,ubytovna") pracovali tři muži; profesor středního věku a dva stu- denti připravovali přístroje k jistému experimentu. Umístili na stole chronoskop (mo- sazný hodinový mechanismus se zavěšeným závažím a dvěma ciferníky), ,,klapák" (kovový stojan s vyvýšeným ramenem, z něhož dopadá na plošinu kulička), telegra- fický klíč, baterii a reostat. Všech pět součástí aparátu potom propojili vodičem; celý obvod nebyl složitější než dnešní model elektrického vláčku.1 Ti tři byli: profesor Wilhelm Wundt, vážný člověk s hustým vousem a podlouh- lým obličejem, a jeho dva mladí studenti, Němec Max Friedrich a Američan G. Stan- ley Halí. Pokusný aparát byl instalován pro Friedrichovy potřeby; chystal se s jeho pomocí shromažďovat údaje pro dizertační práci z filozofie o ,,trvání apercep- ce" - o časovém intervalu, který uplyne mezi okamžikem, kdy si pozorovatel uvědo- mí, že uslyšel náraz kuličky na plošinu, a jeho stiskem telegrafního klíče.2 Dnes už se neví, kdo se onoho dne staral o dopad kuličky a kdo seděl u klíče, ale prvním 127 LIST 25 ZAKLADATELÉ NOVÉ VÉDY klapnutím kuličky na plošinu, ťuknutím klíče a zaznamenáním uplynulého času na chronoskopu započala moderní éra psychologie. Dalo by se ovšem namítnout, že tato éra začala již ve třicátých letech 19. století, kdy se Weber zabýval sotva rozlišitelnými rozdíly, nebo roku 1850, kdy Helmholtz měřil rychlost nervového přenosu a Fechner prováděl první psychofyzikální experi- ment, nebo roku 1868, kdy Donders studoval časový průběh reakcí. Nebo dokonce, jak podotýká Robert Watson, roku 1875, protože tehdy Lipská univerzita poskytla Wundtovi místnost v Konviktu, aby zde mohl uložit a předvádět svůj přístroj, a Har- vardova univerzita zpřístupnila pro experimenty malou místnost v Lawrence Halí Williamu Jamesovi.3 Ale většina autorů uznává rok 1879, a to z dobrého důvodu. Když se totiž v míst- nosti v Konviktu odehrál první pokus, Wundt ji od té doby nazýval svým ,,soukro- mým institutem".4 (Na německých univerzitách se formálně zřízené laboratoři říkalo institut.) Za několik let se laboratoř stala Mekkou všech, kdo se zajímali o psycholo- gii, byla značně rozšířena a ustanovena oficiálním univerzitním Psychologickým in- stitutem. Především díky tomuto institutu je Wundt považován nejen za jednoho ze zakla- datelů, ale vůbec za hlavního zakladatele moderní psychologie. Právě v něm prová- děl psychologický výzkum, učil mnoho vysokoškolských studentů svým laboratorním metodám a teoriím a odtud vyslal nové vyškolené odborníky -- osobně vedl asi dvě stovky dizertací -- na evropské a americké univerzity. Navíc napsal spoustu odbor- ných článků a objemné knihy, které prokázaly platnost psychologie jako vědeckého oboru s vlastní identitou. On sám byl prvním vědcem, jemuž právem náleželo ozna- čení psycholog, a ne fyziolog, fyzik či filozof zabývající se psychologií. Zřejmě nejdůležitější však je, že Wundt obnovil studium vědomých duševních procesů. Byly jádrem psychologie od dob řeckých filozofů, zaměřovali se na ně i ang- ličtí asocianisté, kteří je jako všichni jejich předchůdci zkoumali tradičními metodami introspekce. Ale němečtí mechanisté, kteří chtěli dovést psychologii na vědeckou úroveň, introspekci odmítli jako subjektivní a zabývající se nepozorovatel- nými fenomény. Vědecký přístup k psychologickým jevům, který zastávali, se zabý- val pouze fyzikálními stránkami nervových reakcí a byl, slovy jednoho z nich, ,,psy- chologií bez duše".5 Je pravda, že dlouho před prvním experimentem ve Wundtově laboratoři už Fech- ner a Donders užívali experimentálních pomůcek k měření jistých duševních reakcí. Ale teprve Wundt plně rozvinul metody, které užívaly následující dvě generace psy- chologů, a stal se hlavním zastáncem názoru, že se duševní procesy dají studovat ex- perimentálně. Toto stanovisko začal obhajovat prakticky již roku 1862 v úvodu k Příspěvku k teorii smyslového vnímání: Význam, jakého může experimentování v psychologii nakonec dosáhnout, si lze zatím stěží představit. Dosud se často tvrdilo, že oblast čití a vnímání je jediná, v níž se dá 128 PRVNÍ MEZI SOBĚ ROVNÝMI experimentální metoda použít..., [ale] to je jistě předsudek. Pokud se psychika pova- žuje za přírodní jev a psychologie za přírodní vědu, experimentální metoda musí být schopna plné aplikace i v tomto oboru. Wundt vytváří analogii mezi psychologií a chemií. Tak jako chemik z experimen- tů jenom nezjišťuje, jak látka reaguje s ostatními, ale také jaká je její chemická pod- stata, v psychologii... by bylo téměř stejně chybné říkat, že experiment určuje jenom půso- bení [stimulu] na psychiku. Stejně tak je určeno chování psychiky jakožto reakce na vnější vlivy a regulováním těchto vnějších vlivů dospíváme k zákonitostem, jimž je psychický život jako takový podřízen. Smyslové stimuly jsou pro nás, stručně řečeno, pouze experimentálními pomůckami. Četnými změnami ve smyslových stimulech za neustálého zkoumání psychických jevů aplikujeme princip, který je základem experi- mentální metody; jak napsal [Francis] Bacon: ,,Měníme podmínky, ve kterých se jevy odehrávají."6 Dvanáct let před prvním experimentem ve své laboratoři byl Wundt znám jako stavitel mostů, který se snažil spojit fyziologii s duševními procesy. Zprávy o jeho ná- zorech zrovna dospěly do Ameriky, kde roku 1867 psal mladý William James svému příteli: Zdá se mi, že přišel čas, kdy se psychologie stane vědou -- už se prováděla jistá mě- ření, co se odehrává mezi fyzikálními změnami v nervech a fenoménem vědomí (ve formě smyslových počitků)... Pracují na tom v Heidelbergu Helmholtz s jistým Wundtem a doufám..., že v létě za nimi pojedu.7 (James se toho léta s Wundtem nesetkal, ale podařilo se mu to o mnoho let později, kdy už sám byl v psychologii významnou osobností.) Někteří současní historikové, kteří se staví kriticky k úloze ,,velké osobnosti" v dějinách, by řekli, že psychologii jako novou vědu nevytvořil Wundt, ale obecné společenské a intelektuální klima v polovině 19. století a dosažený stupeň vývoje be- haviorálních a společenských věd. Srovnávací psychologie, obsažená v Darwinově práci 0 původu druhů, (On the Origin of Species) a později v jeho Vyjádření citů u člo- věka a živočichů (Expression of the Emotions in Man and Animals), sociologické stu- die Augusta Comta, vzrůstající počet zpráv, které antropologové podávali o lidském životě, jazyce a myšlení z dob před vynálezem písma, a další příbuzné faktory vy- tvořily atmosféru, v níž bylo možné uvažovat o vědeckém studiu lidské povahy. Je pravda, že žádný Wundt by nemohl vytvořit experimentální psychologii v době Tertullianově, Akvinského ani Descartově; nebyly baterie, telegrafní klíče ani chro- noskopy, lidské chování by se dalo experimentálně zkoumat nejvýš jako série feno- ménů. Ale ani ve správný čas a na správném místě se v jakékoliv oblasti lidského 129 LIST 26 ZAKLADATELÉ NOVÉ VĚDY poznání neobjevuje tisíc ani sto velkých mužů, nýbrž jen velmi málo. Nebo jen je- den; jediný Galileo, jediný Newton, jediný Darwin, kteří inspirují tisíce méně vý- znamných mužů (a později i žen), jež se od nich učí a jsou schopni postupovat dále. A jediný Wundt, který měl geniální talent a elán stát se vůdčím světlem nové psy- chologie v Evropě a Spojených státech. Nicméně dnes se jeví jako podivná a paradoxní osobnost. Navzdory nesmírnému renomé a vlivu, který dlouho měl, je jeho jméno nyní téměř neznámé, kromě psy- chologických a vědeckých kruhů; většina laiků, kteří si bez problémů vzpomenou, kdo byl Freud, Pavlov a Piaget, nemá ponětí, kdo byl Wundt. I ti, kdo jeho místo v historii znají, se nemohou shodnout na tom, jaké byly jeho hlavní myšlenky; když různí vědci hodnotí jeho systém, jako by nehovořili o témže Wundtovi. A zatímco ně- jaký čas se většina psychologů domnívala, že Wundtova psychologie měla zúžený ob- zor, několik historiků tohoto oboru nedávno znovu zhodnotilo jeho dílo a prohlásilo ho psychologem velké předvídavosti a rozhledu.8 Záhadnou postavou ho možná do určité míry činí, že byl typickým představitelem německého vědce 19. století: en- cyklopedický, zarputilý, autoritativní a ve vlastních očích téměř neomylný -- ideál a osobnost, kterou dnes není snadné pochopit. Formování prvního psychologa Jako vše, co souvisí s Wundtem, je hádankou i vývoj, jak se chlapec stal mužem. Zdá se, že v dětství a v mládí naprosto postrádal motivaci či duševní schopnosti stát se jenom průměrně úspěšným, natož vynikající osobností vědy a světa vyšší vzděla- nosti. Jevil se prakticky jako úplný hlupák. Wundt se narodil roku 1832 v Neckarau blízko Mannheimu v jihozápadním Ně- mecku v rodině úspěšných vzdělanců. Jeho otec byl venkovský luteránský pastor, ale k jeho předkům patřili univerzitní rektoři, lékaři a vědci.9 Wundt řadu let nejevil sto- py intelektuálního nadání a neměl zájem o učení; jeho jediným blízkým kamarádem v dětství byl duševně zaostalý chlapec a ve škole se projevoval jako nenapravitelný snílek. Jednoho dne, když byl Wundt v první třídě, se otec šel na něho podívat do školy a tolik ho rozlítila synova nepozornost, že mu dal před jeho spolužáky políček. Wundt na ten zážitek nikdy nezapomněl, ale nijak se nezměnil; i ve třinácti, když chodil do katolického gymnázia v Bruchsalu, byl stále tak roztěkaný, že ho jeho učitel na veřejnosti uhodil a jiný ho před ostatními studenty zesměšňoval -- přičemž šlo většinou o zaostalé venkovské chlapce, kteří sami nebyli vzory vzdělanosti. Učitel- ské tresty neměly dobrý účinek; Wundt propadl a odešel ze školy s ostudou. Potom rodiče poslali Wundta na lyceum v Heidelbergu. Zde mezi studenty, s ni- miž se více shodl, získal nad svým fantazírováním lepší kontrolu a postupoval škol- ními ročníky, ačkoli nikdy nebyl více než průměrným studentem. Po absolvování neměl představu, co chce dělat, ale protože jeho otec zemřel a matka měla jen chu- 130 PRVNÍ MEZI SOBĚ ROVNÝMI dou penzi, musel se připravovat na povolání, v němž by si mohl vydělávat na slušné živobytí. Vybral si medicínu a přihlásil se na Tubingenskou univerzitu; když se vzdá- lil z matčina dohledu, celý rok si v jednom kuse užíval, zahálel a nenaučil se skoro nic. Ale když koncem roku přišel domů a zjistil, že mu sotva zbylo na další tři roky studia, prodělal překvapující změnu. Znovu se pustil do medicíny, vrhl se do studií s takovým nadšením a zanícením, že je dovršil do tří let a ve státních lékařských zkouškách roku 1855 se umístil na prvním místě. V průběhu studia však postupně zjistil, že se mu lékařská praxe příliš nezamlou- vá, zato ho ve výuce fascinují vědecké kurzy. Po získání doktorátu z medicíny sum- ma cum laude roku 1855 strávil semestr na Berlínské univerzitě u Johannese Mul- lera a Emila Du Boise-Reymonda a roku 1857 začal přednášet fyziologii v Heidelbergu. Když sem v následujícím roce přišel proslulý Hermann Helmholtz, aby založil fyziologický institut, Wundt se u něho ucházel o práci a získal místo la- boranta. Spolupráce s Helmholtzem ještě více soustředila jeho zájem na fyziologic- kou psychologii. Teprve pětadvacetiletý a dosud svobodný se Wundt stal naprostým workaholikem. Aby si zvýšil příjmy, vedle svých povinností v laboratoři přednášel a psal učebnice, pokračoval ve vlastním výzkumu smyslového vnímání a začal na toto téma koncipo- vat velkou knihu, Příspěvek k teorii smyslového vnímání, vydanou roku 1862. V ní teprve třicetiletý Wundt hodil rukavici starším filozofům a mechanistickým fyziolo- gům svým tvrzením, že psychologie může být vědou pouze tehdy, je-li založena na experimentálním výzkumu, a že mysl je opravdu možné experimentálně studovat. Roku 1864 byl Wundt jmenován docentem a vzdal se postu Helmholtzova asi- stenta, aby se mohl soustředit na vlastní zájmy. Protože už neměl přístup do Helm- holtzovy laboratoře, vytvořil si doma vlastní, shromáždil a sestavil v ní potřebné za- řízení a prováděl psychologické experimenty. Nadále vyučoval experimentální fyziologii, ale jeho lekce obsahovaly stále více látky z psychologie. Teprve když mu táhlo na čtyřicet let, se natolik odloučil od své práce, že mohl navázat známost s mla- dou ženou a zasnoubit se s ní, i když sňatek museli z finančních důvodů odložit. Helmholtz z Heidelbergu roku 1871 odešel. Zdálo se, že Wundt je logickým ná- sledovníkem na jeho místo, ale ačkoli mu univerzita přidělila mnohé z Helmholtzo- vých povinností, ustanovila ho pouze ,,mimořádným profesorem" se čtvrtinou Helm- holtzova platu. Povýšení Wundtovi umožnilo, aby se se svou snoubenkou oženil, a nyní pracoval déle a usilovněji než kdy předtím na další knize, Principy fyziolo- gické psychologie, v naději, že mu pomůže se z Heidelbergu dostat. Pomohla. V první části -- kniha vycházela ve dvou dílech 1873 a 1874 -- Wundt bez přehnané skromnosti napsal: ,,Dílo, které zde předkládám veřejnosti, je poku- sem vytyčit novou oblast vědy." Sklidil úspěch, o který usiloval, dostal nabídku na místo vedoucího katedry filozofie Curyšské univerzity a o rok později získal mnohem lepší místo jako vedoucí katedry na Lipské univerzitě. 131 LIST 27 ZAKLADATELÉ NOVÉ VÉDY Wundt přišel do Lipska roku 1875, získal místnost v Konviktu, v níž mohl skla- dovat a provozovat experimentální přístroje, a o čtyři roky později ji začal užívat jako soukromý institut. Jeho přednášky získaly takovou popularitu a Wundtova pověst i sláva jeho laboratoře přilákaly do Lipska tolik přívrženců, že mu roku 1883 uni- verzita zvýšila plat, udělila jeho institutu oficiální status a věnovala mu další pro- story, aby mohl laboratoř přeměnit v komplex sedmi místností.10 Sám trávil v laboratoři relativně málo času a většinu jej věnoval přednáškám, provozu institutu, psaní a korekturám rozsáhlých děl o tématech psychologických a později také logických, etických a filozofických. Den měl přísně rozdělený jako Im- manuel Kant. Většinu dopoledne psal a potom měl konzultační hodiny, odpoledne navštívil laboratoř, odešel na procházku, při níž si rozmýšlel svou přednášku, před- nesl ji a potom znovu krátce zaskočil do laboratoře. Jeho večery byly klidné; vyhý- bal se společenským večírkům s výjimkou koncertů a téměř nikdy necestoval, se svou manželkou však často hostil studenty z vyšších ročníků a většinu nedělí zval své asistenty na večeři. Doma byl společenský, byť odměřený, ale na univerzitě dogmatický a pedantic- ký; choval se jako prominent a také se za něho považoval. Na svých přednáškách -- které na univerzitě patřily k nejpopulárnějším -- pokaždé vyčkal, dokud se všichni neusadili a dokud jeho asistenti nezaujali přední sedadla. Pak se dveře rozletěly a on vkráčel, impozantní v černém akademickém taláru; nedíval se vpravo ani vlevo, když procházel uličkou mezi sedadly a po schůdcích na pódium, tam si chvíli rovnal pa- píry a křídu, konečně pohlédl do napjatě očekávajícího auditoria, opřel se o pult a začal hovořit. Mluvil plynule a zaníceně, aniž by nahlédl do poznámek, a ačkoli na papíře bý- val pompézní, nudný a málo srozumitelný, při přednáškách dokázal být těžkopádným akademickým způsobem zábavný, jako například když hovořil o duševních schop- nostech psů: Věnoval jsem hodně času, abych za přítomnosti nebo nepřítomnosti obecných experi- mentálních pojmů objevil nějaké pozitivní náznaky v chování mého pudla. Na povel ,,Zavři dveře" jsem učil psa zavírat a otvírat dveře zatlačením předníma nohama. Ze všeho nejdříve se ten kousek naučil u dveří mé pracovny. Jednoho dne jsem chtěl, aby to zopakoval u jiných dveří téže místnosti, ale podíval se na mě překvapeně a neudě- lal nic. Dělalo mi velké potíže, abych ho přesvědčil, aby svůj kousek vykonal za ji- ných podmínek. Potom však uposlechl povelu bez váhání u všech ostatních dveří, kte- ré se těmto dvěma podobaly... [Ale i když] se asociace konkrétních myšlenek rozvinula v asociaci skutečné podobnosti, nebylo v jeho mysli sebemenšího náznaku principiální vlastnosti vytváření pojmů -- vědomí, že konkrétní objekt zástupně repre- zentuje celou skupinu objektů. Když jsem mu poručil, aby zavřel dveře, které zvenčí otevřel, dělal stejný pohyb - tedy otvíral dveře, místo aby je zavíral, a ačkoli jsem netrpělivě povel opakoval, nedokázal udělat nic jiného, přestože byl ze svého neús- pěchu zjevně velice nešťastný." 132 PRVNÍ MEZI SOBĚ ROVNÝMI Více však Wundt ze své upjatosti slevit nedokázal; i jeho obdivovatel Edward Tit- chener, jeden z Wundtových nejoddanějších žáků, ho obvykle shledával ,,bez smyslu pro humor, nezdolným a agresivním".12 Protože vynikal encyklopedickou učeností, považoval se za Autoritu. William James sarkasticky napsal svému příteli: Od dob, kdy jsou profesoři na světě, Wundt představuje typ, který nikdy nemá dosta- tek chvály a uznání. Není to génius, je to profesor -- bytost, jež se cítí povinna vědět všechno a mít vlastní názor na vše, co s její [specializací] souvisí.13 Svým žákům Wundt pomáhal, zajímal se o jejich problémy, choval se přátel- sky -- a autoritativně. Na začátku akademického roku vždy nařídil, aby se studenti jeho výzkumného semináře shromáždili v institutu; stáli před ním v řadě, on četl se- znam výzkumných projektů, které chtěl tento rok uskutečnit, první téma přidělil prv- nímu studentovi v řadě, druhé druhému atd. Raymond Fancher uvádí: Nikdo se neodvažoval o tomto přidělení diskutovat a studenti poslušně odcházeli pro- vádět svůj výzkum - který se ve většině případů stal jejich dizertační prací... [Wundt] dohlížel na psaní referátů určených ke zveřejnění. I když obvykle studentům umož- ňoval vyjádřit v pracích vlastní názor, často používal svou modrou tužku. Jeden z jeho posledních amerických studentů vyprávěl, že ,,Wundt projevoval známou německou vlastnost, tj. horlivě střežil základní principy svého stanoviska. Asi třetina mých tezí opomněla podpořit wundtovskou doktrínu o asimilaci, a tak byla vyškrtnuta."14 Je třeba poctivě dodat, že v pozdním věku byl Wundt relativně moudrý a laskavý. Rád po přednáškách ve své pracovně hostil mladé lidi a vzpomínal na dřívější zážit- ky. Učil, psal a vedl psychologický výzkum až do odchodu na odpočinek v pětaosm- desáti letech roku 1917, pak se zaměstnával psaním až do osmi dnů před svou smr- tí v osmaosmdesáti letech roku 1920. Podivné dění v Konviktu Když ve své fantazii navštívíme Wundtovu laboratoř, ať už v té podobě, kdy byla jen jednou místností, nebo v podobě pozdější, a budeme sledovat experimenty, které se tu provádějí, získáme dojem, že jsou nepochopitelně triviální nebo přinejmenším omezené na jakési banální duševní jevy; nezkoumají nic z toho, co z psychologie člo- věka obvykle považujeme za nejzajímavější -- učení, myšlení, jazykové dovednosti, emoce a mezilidské vztahy. Vidíme Wundtovy studenty a občas samotného Wundta, jak tráví hodiny poslou- cháním metronomu; uvádějí jej do chodu v různých rychlostech od velmi pomalé k velmi rychlé, někdy jej zastaví jen po několika úderech, jindy jej nechávají tikat mnoho minut. Posluchači pokaždé důkladně zkoumají své pocity a potom zázname- 133 LIST 28 ZAKLADATELÉ NOVÉ VÉDY návají své vědomé reakce. Zjišťují, že některé stavy jsou příjemné a jiné nepříjem- né, že rychlé údery vyvolávají pocit vzrušení a pomalé navozují náladu uklidnění, že prožívají mírné pocity napětí před každým ťuknutím a mírné pocity úlevy po něm.15 Tyto zdánlivě bezvýznamné úkony mají velkou důležitost -- procvičuje se při nich to, co Wundt nazývá introspekcí. Má o ní velmi odlišnou představu ve srovnání s in- trospekcí praktikovanou filozofy od Sokrata k Humeovi, která zahrnovala úvahy o vlastních myšlenkách a pocitech. Wundtovská introspekce je přesná, vymezená a kontrolovaná; omezuje se na jevy, které Wundt nazývá ,,elementy" psychického ži- vota -- bezprostřední, jednoduché vjemy a pocity vyvolané zvuky, světlem, barvami a dalšími podněty. Experimentátor obstarává tyto stimuly a pozoruje viditelné reakce subjektu, zatímco subjekt soustřeďuje svou pozornost na vjemy a pocity těmito sti- muly v něm vyvolané. Tato introspekce je významnou součástí mnoha experimentů ve Wundtově labo- ratoři, nejobvyklejším bývá zkoumání reakčního času. Wundt a jeho studenti* po- dobně jako Donders často měřili čas potřebný k reakci na různé druhy podnětů, sna- žili se rozeznat složky psychických procesů a spojitosti mezi nimi. Mnoho experimentů, jejichž průběh tu sledujeme, se poněkud podobá tomu úpl- ně prvnímu, který ve zdejší laboratoři podnikal Max Friedrich. Hodinu za hodinou, den za dnem nechává pozorovatel dopadnout kuličku na plošinu, vyvolává ostrý zvuk a spojuje kontakt, který uvádí do chodu chronoskop. Jakmile subjekt uslyší zvuk, stiskne telegrafní klíč a chronoskop zastaví. Takovéto experimenty se obvykle konají přinejmenším ve dvou podobách. V první variantě je subjekt instruován, aby stiskl klíč, jakmile si jasně uvědomí svůj zvukový vjem; ve druhé variantě se mu řekne, aby stiskl klíč co nejdříve, jakmile zazní zvuk. V prvním případě instrukce soustře- ďují jeho pozornost na jeho vnímání; ve druhém případě na samotný zvuk. Náhodný divák možná nevidí mezi oběma případy velký rozdíl, ale výzkumníci po velkém počtu testů a získaných údajů na chronoskopu zjišťují, že první druh reakce, která zahrnuje uvědomění si zvukového vjemu následované vědomou záměrnou odezvou, obvykle trvá asi dvě desetiny sekundy; druhý typ, zahrnující čistě svalové a reflexivní reakce, trvá asi jenom desetinu sekundy.16 Tyto objevy se jeví jako pouhé psychologické drobnosti, ale mezi oběma formami experimentu jsou další rozdíly, které ukazují ještě více než dobu trvání. Subjekty cvi- čené v introspekci zaznamenávají, že když se jejich pozornost zaměří na uvědomění si zvukového vjemu, prožívají zřetelnou, byť proměnlivou představu očekávaného zvuku, slabší, chvějivý pocit napětí, mírné překvapení, když zvuk uslyší, a silnou motivaci stisknout klíč. Na druhé straně při reflexivní formě experimentu prožívají sotva znatelný duševní obraz očekávaného zvuku, silný pocit napětí, značné překva- pení, když kulička dopadne, a impulz stisknout klíč téměř neprovází vědomé chtění to provést. Experiment tedy neměří jen různou dobu, za jakou se odehraje vědomý * Říkám ,,studenti", protože u Wundta mnoho let žádné studentky neabsolvovaly. - M. H. 134 PRVNÍ MEZI SOBĚ ROVNÝMI a reflexivní projev vůle, ale rozeznává také procesy, které se ve vědomí odehrávají při vědomé variantě tohoto prostého úkonu.17 Navzdory zaměření na vědomé duševní procesy si badatelé všímají jen základ- ních komponentů těchto procesů. Před lety Wundt směle prohlašoval, že experimenty mohou zkoumat psychiku, ale teď dospívá k názoru, že to platí jen pro počitky či vjemy a pocity -- základní materiál vědomí -- a souvislosti mezi nimi. Říká, že vyšší duševní procesy včetně komplexního myšlení jsou ,,příliš proměnlivé povahy, než aby mohly být předmětem objektivního pozorování".18 Argumentuje, že řeč, vytváření pojmů a další vyšší poznávací funkce mohou být studovány jen pozorováním, ze- jména obecných trendů u skupin lidí.19 Wundt definuje vědecký psychologický experiment jako takový, ve kterém je užit známý, kontrolovaný psychologický podnět -- říká mu ,,antecedentní proměnná" -- a sleduje se a měří individuální reakce na něj. Helmholtz a další už takové experi- menty prováděli, ale svá pozorování omezovali na viditelné reakce jedince; Wundtův významný příspěvek spočívá v užití jeho druhu introspekce k získání kvantitativních informací o vědomých vnitřních reakcích subjektu, přestože je Wundt omezuje na nejjednodušší citové stavy. Během dvou desetiletí se v laboratoři provedlo asi sto významných experimentál- ních studií a četné menší. Mnohé se zabývaly počitky a vjemy a byly obecně vedeny stejným způsobem jako práce Weberova, Helmholtzova a Fechnerova. Ale nejorigi- nálnější a nejvýznamnější objevy této laboratoře pocházejí ze studií ,,duševní ehro- nometrie", měření času, který vyžadují zvláštní duševní procesy a vzájemné působe- ní mezi nimi. Zaváděly se další a další složitosti s cílem vyvolat a měřit nejrůznější duševní procesy. Například s pomocí několika možných stimulů a reakcí -- mohly je předsta- vovat čtyři různé barvy, z nichž každá vyžadovala jinou reakci -- mohl experimentá- tor zkoumání rozšířit, aby zahrnoval rozlišování a volbu.20 Další studie se zabývaly hranicí mezi percepcí a apercepcí. V jednom pozoru- hodném pokusu experimentátor na krátkou chvíli ukázal skupinu písmen nebo slov průzorem v otáčivém bubnu; subjekt je ,,percipoval" (zaznamenal je na periferii vě- domí, aniž by měl čas je rozeznat), ale v následujícím okamžiku některé z nich ,,apercipoval" (vědomě si je zapamatoval a poznal). Velkým objevem byla velikost rozsahu pozornosti: většina subjektů mohla apercipovat a jmenovat čtyři až šest pís- men nebo slov poté, co je viděla příliš krátce, než aby je rozeznala. Menší skupina studií zkoumala asociace - ne ty vyššího druhu, kterými se zabý- vali angličtí asocianisté, ale elementární stavební kameny asociací. Při jednom ta- kovém typickém experimentu asistent pronášel jednoslabičná slova a subjekt pokaždé stiskl klíč, jakmile slovo identifikoval; to bylo měření ,,doby apercepce". Potom asistent vyslovoval podobná slova a subjekt stiskl klíč, sotva u něho každé slo- vo vyvolalo asociovanou myšlenku. To trvalo déle. Odečtením apercepční doby od celkového času se získal údaj, který Wundt nazýval ,,asociační doba" -- jak dlouho 135 LIST 29 ZAKLADATELÉ NOVÉ VĚDY mysli trvá, aby nalezla slovo asociované se slyšeným a poznaným slovem. U prů- měrné osoby představuje asi tři čtvrtě sekundy.21 Jak říkával britský fyzik lord Kelvin, Wundtův současník: ,,Když můžeš to, o čem hovoříš, změřit a vyjádřit to v číslech, něco o tom víš; ale když to nemůžeš změřit ani vyčíslit, tvoje znalosti jsou chudé a neuspokojivé." Údaje získané ve Wundtově la- boratoři toto kritérium znalosti nepochybně splnily, přinejmenším co se týče ele- mentárních součástí duševních procesů. Wundtovská psychologie Wundt se považoval za mnohem více než za pouhého experimentátora. Ve svých knihách a statích přijal úlohu systematika psychologie a architekta jejího hlavního projektu. Ale ukázalo se, že jeho systém není snadno vysvětlitelný a jeho souhrny se v hlavních rysech od sebe značně liší. Podle Boringa jeden důvod spočívá v tom, že Wundtův systém je klasifikační schéma, které nelze experimentálně dokázat ani vyvrátit.22 Spíše než o vyústění vý- znamné ověřitelné teorie jde o uspořádanou pedagogickou soustavu témat založených na teoriích střední kategorie, z nichž mnohé nelze vyložit metodami užívanými v lip- ské laboratoři. Ještě větší překážkou ve stručném shrnutí Wundtova systému je jeho členitost, protože jej neustále revidoval a rozšiřoval. Jeho doboví kritikové mohli stěží najít chybu v nějaké části systému, protože ji buď změnil v novém vydání některého ze svých děl, nebo přešel k jinému tématu. William James, ačkoli Wundtovu laborator- ní práci obdivoval, si posteskl, že bohatství jeho spisů i stanovisek ho jako teoretika činí nenapadnutelným: Zatímco [jiní psychologové] některé jeho názory drtivě kritizují, on mezitím píše jinou knihu na zcela odlišné téma. Přesekněte ho jako červa, a každá část poleze dál; v jeho duševní medulle oblongatě není žádný noeud vital, abyste ho mohli zlikvidovat na- ráz.23 Nicméně není-li ve Wundtově psychologii patrné žádné ústřední téma, je možné jmenovat některá dílčí, jež se v ní opakují. Jedním z nich je psychofyzický paralelismus. Ačkoli byl Wundt často považován za dualistu, nevěřil, že mysl může existovat mimo tělo. Říkal, že fenomény vědomí existují souběžně s činností nervové soustavy, ale o prvním zmíněném jevu se do- mníval, že je založen na kombinaci reálných nervových procesů.24 Dalším tématem je jeho názor na psychologii jako vědu. Zpočátku prohlašoval, že je, nebo by mohla být, Naturwissenschaft (přírodní věda), ale později říkal, že je pře- vážně Geisterwissenschaft (věda o lidském duchu -- duchu ne ve smyslu nehmotné 136 PRVNÍ MEZI SOBĚ ROVNÝMI duše, ale vyšší duševní činnosti). Uváděl, že jenom experimentální studium bezpro- středních zkušeností je Naturwissenschaft; ostatní je Geisterwissenschaft. Podrobně psal o psychologii jednotlivce a společnosti a uváděl ji do souvislostí se společen- skými vědami, ale popisně, a aniž by připustil, nebo dokonce uznal, že by se v těch- to oborech mohly rozvinout přesné experimentální metody.25 Nejzákladnější poučkou wundtovské psychologie je, že vědomé duševní procesy se skládají ze základních elementů -- počitků a pocitů bezprostředních prožitků.26 Ve svých raných pracích Wundt říká, že se tyto elementy automaticky spojují, aby se staly duševními procesy, podobně jako chemické prvky vytvářejí chemické sloučeni- ny. Později však uvádí, že srovnání s chemií není přesné a že se toto slučování ne- odehrává jako v chemii, ale s pomocí pozornosti, volní činnosti a kreativity. Ačkoli má bezprostřední zkušenost svá pravidla příčinnosti -- zvláštní konkrétní podněty způsobují zvláštní elementární prožitky --, duševní život má také svůj druh příčinnosti: myšlení se rozvíjí a myšlenky sledují jedna druhou na základě zvláštních zákonitostí. Wundt měl pro tyto zákony speciální názvy, ale v podstatě byly jeho no- vým vyjádřením asociací, úsudku, kreativity a paměti.27 Dalším významným tématem v jeho psychologii, zejména v pozdních spisech, je významné postavení ,,volního jednání" ve veškerém vědomém jednání a duševních procesech. Jsou to produkty apercepčního činitele, který volí jistý způsob myšlení, řeči a jednání. I prosté, bezmyšlenkovité činy jsou z jeho pohledu volní, ačkoli jim říká impulzivní. Činy, které jsou výsledkem složitějších duševních procesů, jsou volní a záměrné.28 Ačkoli se tato teorie v psychologii neudržela, byla z Wundtovy strany pokusem vymanit se z automatismu mechanistické psychologie a dospět k holistič- tějšímu modelu. Zkrátka Wundt měl na psychologii širší a obsažnější pohled, než se mu často při- pisuje. Nicméně při bližším ohledání je třeba říci, že měl v lecčems restriktivní pří- stup, opomíjel nebo zavrhoval mnoho oblastí, které se dnes obecně přijímají jako zá- kladní součásti oboru:29 --Neochvějně se stavěl proti praktickým aplikacím psychologie; když se jeden z jeho nadaných žáků, Ernst Meumann, zaměřil na pedagogickou psychologii, Wundt to hodnotil jako přeběhnutí k nepříteli. --Právě tak byl proti užití introspekce kterýmkoli jiným způsobem, než byl jeho vlast ní. Ostře kritizoval práci jistých badatelů -- členů wurzburské školy, o níž se více dozvíme o kousek dále --, kteří při experimentu zjišťovali u svých subjektů všech no, co se odehrávalo v jejich mysli. Takové procedury, říkal Wundt, jsou ,,falešné", ani experimentální, ani introspektivní. --Rodící se dětskou psychologii ihned odmítal z důvodů, že podmínky její analýzy ne mohou být adekvátně kontrolovány, takže výsledkem není skutečná psychologie. --Srovnávací psychologii považoval za vhodný předmět rozborů, filozofování a nefor- málních experimentů (podobných, jako byly jeho experimenty s pudlem), ale žád nou práci se zvířaty ve své laboratoři neumožňoval, protože se z ní nedaly získat údaje založené na introspekci. 137 LIST 30 ZAKLADATELÉ NOVÉ VÉDY -- Zavrhoval tehdejší francouzský psychologický výzkum, který se převážně opíral o hypnózu a sugesci. Protože toto bádání nepoužívalo přesnou introspekci, říkal o něm, že není pravým psychologickým experimentováním. --Konečně obzvlášť pohrdal psychologií Williama Jamese, která byla daleko holistič- tější, osobněji zaměřená a vyznačovala se hlubším pohledem. Po přečtení Jameso- vých Principů psychologie -- které nadšeně uvítali psychologové na celém svě tě -- Wundt rozmrzele poznamenal: ,,To je literatura, je sice pěkná, ale není to psychologie."'0 Sic transit Nic není u Wilhelma Wundta tak překvapujícího jako jeho vliv na psycho- logii -- paradoxně rozsáhlý, a zároveň velmi malý. Rozsáhlý: --V oboru byl encyklopedistou a systematikem; duševně zmapoval jeho území a defi- noval jej jako novou oblast vědy. --Osobně vyškolil mnoho lidí, kteří se stali v prvním desetiletí nové vědy předními psychology v Německu a ve Spojených státech. --Z neuspořádaných zárodků fyziologické psychologie sestavil zvláštní metodologii experimentální psychologie. Jeho laboratoř a metody, které se v ní používaly, se sta- ly modelem pro mnohé další, jež vznikaly v další polovině století. --Svými nesmírně závažnými učebnicemi ovlivnil většinu z prvních dvou generací amerických psychologů a jejich žáků. Většina amerických studentů psychologie na počátku 20. století mohla zpětně vysledovat svou historickou tradici až k Wundto- vi.31 A přece méně významný: Wundtovy myšlenky hraji v soudobé psychologické teorii nevelkou roli. Hlavní důvody: --Wundt psal o každém možném odvětví psychologie včetně mnohých, které nebyly přístupné jeho experimentálním metodám, například o psychické kauzalitě, hypnó- ze a spiritismu. Následkem toho jej jistí mladí psychologové považovali za určitý druh dualisty a metafyzika a pro psychologické jevy, které se mohly vědecky zkou- mat, tím pádem přijali ještě přísnější pozitivistická kritéria.32 Jejich názory našly ztělesnění v behaviorismu, který se na introspekci, a to i wundtovského typu, díval jako na nevědeckou a bezcennou. --Mnoho jiných psychologů se však proti krajní předpojatosti a nekompromisnosti wundtovské psychologie vzepřelo. Přitahoval je výzkum praktických aplikací, na příklad dětská a pedagogická psychologie, psychologické testování a klinická psy- 138 PRVNÍMEZISOBĚROVNÝMI chologie. Všechny tyto obory, ačkoli vybočovaly z wundtovských hranic, se rozvíjely a prosperovaly. - Na sklonku Wundtova života se objevily některé nové školy psychologického vý- zkumu, které ztělesňovaly protest proti vlastnostem jeho systému. Tyto školy obecně soudily, že by se experimentální psychologie neměla omezovat na elementární složky bezprostřední zkušenosti, nýbrž že by měla zkoumat vyšší duševní procesy. Například paměť. Hermann Ebbinghaus (1850--1909) z Berlínské univerzity vy- nalezl metodu výzkumu paměťových procesů, která vylučuje subjektivnost a účinky dřívějších individuálních zkušeností. Vytvořil dva tisíce tři sta jednoslabičných slov, která nevyjadřovala žádný smysl -- smysluprosté kombinace dvou souhlásek odděle- ných samohláskou, jako bap, tox, muk a rif--, a využíval je v řadě experimentů s pa- mětí. Přečetl například určitou řadu těchto slov a potom se jich snažil co nejvíce vy- bavit. Změnami podmínek -- počtu slov, rychlosti čtení, počtu opakovaného čte- ní-- pečlivě zkoumal takové otázky jako například: jak se počet slov vztahuje k rych- losti, s níž je možné se je naučit nazpaměť (obtížnost zapamatování řady slov vzrůstá daleko rychleji než jeho délka), jaký je vztah zapomínání k časovému údobí mezi na- učením se a vybavením, jaký je účinek opakování a nového přečtení na učení a za- pomínání.33 Ebbinghaus byl tak nadšen svým výzkumem, že podstupoval téměř neuvěřitelné úsilí. Například ve snaze určit, jak počet opakování ovlivňuje uchování v paměti, 34krát opakoval 420 seznamů 16 slov, provedl tedy celkem 14 280 zkoušek - jako Edmond Dantes psychologie, který se prohrabává zdmi Cháteau ďlf svého výzkumu. Jeho metoda, která vypadá hrozivě, byla tak úspěšná, že od té doby patří k hlavní vý- zbroji experimentální psychologie. (V posledních desetiletích, po pravdě řečeno, po- klesla na významu; v nejnovějším výzkumu paměti se klade důraz spíše na smyslu- plné učení než na zapamatování smysluprostých slov.)34 George Elias Muller (1850--1934) z Gottingenské univerzity rozšířil Ebbinghau- sovu metodu o introspekci, aby mohl za statistickými daty odhalit duševní procesy. Zjistil, že vybavovací schopnost u nesmyslných slov závisí nejenom na jejich počtu, množství opakování a podobných faktorech, ale že zde hrály významnou úlohu různé triky, které subjekty prováděly například pomocí rytmu, členění do skupin, a dokon- ce vědomě vymyšlených významů, přiřazených těmto nesmyslným výrazům. Učení zkrátka není pasivní proces, nýbrž aktivní a kreativní.35 Tyto objevy také pomohly psychologii osvobodit se od omezení, která získala v Lipsku. Někteří další psychologové, mezi nimi i Wundtovi žáci, vyvinuli ještě radikálnější metody experimentálního výzkumu. Oswald Kulpe (1862--1915), ačkoliv u Wundta promoval a osm let byl jeho asistentem, dospěl k myšlence, že v laboratoři lze stu- dovat nejen paměť, ale i mnoho dalších myšlenkových pochodů. Roku 1896 založil na Wurzburské univerzitě psychologickou laboratoř, která brzy získala hned po Wundtově největší prestiž, a spolu se svými žáky vytvořil tzv. wurzburskou školu. Je- 139 LIST 31 ZAKLADATELÉ NOVÉ VĚDY jím zvláštním příspěvkem bylo užití ,,systematické experimentální introspekce", při níž subjekt při plnění duševního úkolu nevypovídá jen o svých počitcích a pocitech, ale o všech myšlenkách. Kulpe užíval tuto metodu na prověření Dondersovy hypotézy, že složité duševní procesy se skládají ze vzájemně pospojovaných procesů jednoduchých. Odhalila, že spojení duševních kroků s experimentem na reakční čas často úplně změní povahu celého myšlenkového procesu a přináší reakční dobu, která se liší od prostého spo- jování všech zahrnutých kroků.36 Dílo dalších přívrženců wurzburské školy -- Karla Marbeho, Narzisse Achá a Karla Buhlera -- představovalo experimentální studium lidského myšlení.37 V typickém wurzbuiském experimentu se subjektu kupříkladu sdělilo stimulační slovo a jeho úkolem bylo, aby řekl asociované slovo, které je obecnější, anebo takové, které je konkrétnější. Bylo-li podnětem, řekněme, slovo ,,pták", ,,nadřazenou" asociací (obecnější) může být ,,živočich" a ,,podřízenou" (konkrétnější) ,,kanár". Potom sub- jekt popisoval všechno, co se odehrávalo v jeho mysli během několika sekund, kdy plnil úkol -- jeho identifikace stimulačního slova, reakce na úkol, duševní představy vyvolané stimulačním slovem, hledání vhodné reakce a pronesení vhodného slova.38 Zaznamenané prožitky se analyzovaly, aby se mohl nalézt klíč k fungování paměti. (V posledních letech právě tuto metodu užili specialisté na umělou inteligenci k vytvoření ,,expertních systémů" -- počítačových programů, které simulují lidskou činnost při řešení problémů, například lékařskou diagnózu, a to tím, že -- řečeno po- čítačovým jazykem -- kopírují jednotlivé kroky usuzování, jaké používají lidští od- borníci.) Překvapujícím objevem členů wurzburské školy bylo zjištění, že subjekty někdy při introspekci nenacházejí žádné stopy mentální imaginace. Například při sčítání či odečítání čísel nebo při úsudku, zda byl výrok pravdivý, či nepravdivý, zřejmě ne- zapojovaly žádné představy. Výzkumníci fenomén nazvali ,,nenázorným myšlením"; v protikladu k wundtovské teorii dokázal, že některé myšlenkové procesy se nesklá- dají z elementárních počitků a vjemů.39 Další cenné objevy wurzburské školy jsou zásluhou badatele Henryho Watta. Zjistil, že když subjektu oznámil jeho úkol -- například ,,Najdi nadřazené slo- vo" -- dříve, než mu sdělil stimulační slovo, introspekce prokázala, že subjekt nad- řazené slovo nevyhledal, nýbrž se jednoduše vybavilo samo. Watt objevil efekt ,,de- terminující tendence" neboli, jak se stalo obecně známějším termínem, ,,duševní nastavení" [mental set] -- připravenost mysli řešit úkol nevědomými prostředky.40 Těmito a dalšími cestami wurzburská škola rozšířila experimentální psychologii daleko za wundtovské hranice a usměrnila vývoj k holističtější psychologii. Ve dvacátých letech 20. století wundtovská psychologie zmizela ze scény. Profe- sor Ludy T. Benjamin, přední historik tohoto oboru, její osud shrnuje takto: 140 PRVNÍMEZISOBĚROVNÝMI Psychologie Wilhelma Wundta a jeho současníků byla nakonec nahrazena novějším psychologickým přístupem. Ovšem pozůstatky tohoto systému v moderní psychologii dosud existují... Wundta máme stále v paměti hlavně pro jeho předvídavou vidinu psychologické vědy a pro významné kroky, které byly v 19. století zapotřebí, aby tato disciplína byla založena.41 Nejnovější bádání ukázalo, dodává Benjamin, že Wundt měl ,,hloubku znalostí a šíři zájmů (jak dosvědčují mj. jeho spisy o kultuře, právu, uměni, jazyce, historii a náboženství)", které byly dlouho přehlíženy. Ze všech těchto důvodů se Boringovo hodnocení Wundtovy osobnosti, poprvé pro- nesené před více než šedesáti lety a zopakované roku 1950, zdá nezvratné: Ebbinghaus, a ne Wundt..., měl záblesk geniality, jak zkoumat proces učení. Tak tomu bylo i s dalšími velkými problémy emocí, myšlení, vůle, inteligence a osobnosti, na něž se dříve nějakou dobu úspěšně útočilo a na něž wundtovská laboratoř ještě nebyla připravená. Nemusíme však pohrdat naším dědictvím, protože s jeho pomocí jsme ho včas stačili překonat.42 141 LIST 32