Milan Nakonečný LEXIKON PSYCHOLOGIE VODNÁŘ PRAHA 1995 LIST 33 Metodologie a metody psychologie METODOLOGIE A METODY PSYCHOLOGIE Každá věda sbírá, studuje a vysvětluje fak- ta, zobecňuje získané dílčí poznatky, aby vy- tvořila soustavu poznatků a z nich odvoze- ných zákonitostí, které by umožnily přispívat k řešení nejrůznějších společenských problé- mů, vystupujících v různých oborech činnosti. Východiskem je otázka, co je vědecké poznání a jaké cesty k němu vedou, tj. otázka vědecké činnosti. Každá věda se nechá definovat jako ,,systém metodicky získaných výpovědí o určitém předmětu" (W. Traxel, 1974). Podle téhož autora pak ,,vědecká výpověď je tehdy pravdivá, je-li reprodukovatelná za těchže a metodicky bezvadných podmínek, to zna- mená, jestliže ji lze předpovídat a jestliže neodporuje již jak je jen možno jistým fak- tům". Vědecké poznání je systémem vědec- kých výpovědí, které musí být uspořádány a integrovány od jednoduchých vědeckých dat až po nejobecnější teorie. Způsob, jakým se k vědeckým výpovědím dospívá, je vědec- ká metoda, tj. soubor principů, způsobů a pro- středků získávání vědeckých poznatků. Je to tedy určitý, přísnými pravidly vymezený po- stup; jeho teorie se nazývá metodologie. Jejím úkolem je především sladit předmět vědy se způsobem jeho vědeckého studia, tj. vypraco- vat předmětu dané vědy přiměřený způsob sbírání a vysvětlování faktů, která umožňují poznávání tohoto předmětu, tj. objevování je- ho vlastností, jejich souvislostí a zákonitostí, jimiž se řídí jeho dění. Vědecká psychologie se opírá o empirická fakta, tj. o elementární vědecké výpovědi o daném předmětu; jejich zobecňováním se dospívá k vědeckým teoriím a dedukcí těchto teorií pak k uplatňování vědy v příslušné oblasti praxe. Věda je tak budová- na ve dvou rovinách: 1. v rovině empirických faktů, 2. v rovině teoretických konstruktů. Ve vědě se pak uplatňují metody dvojího druhu: 1. zjišťování (sbírání) faktů a 2. zpracování faktů. Fakta se zpracovávají logickým myšle- ním a statistickými procedurami, Pojmu vě- decký jsou významově ekvivalentní pojmy objektivní a pravdivý; tedy: vědecký = objek- tivní = pravdivý. Avšak vědecké pojetí objek- tivity a pravdivosti je relativní. V psychologii má objektivita význam intersubjektivity; jde o souhlasnou výpověď na sobě nezávislých pozorovatelů o určitém objektu pozorování, přičemž souhlas nemusí být absolutní, ale musí být nenáhodný a to, co bylo pozorováno, musí být ověřitelné za těchže podmínek pozo- rování. U jevů prožívání, které mají znak sub- jektivity, byla podmínka jejich objektivního pozorování zpochybňována. Lze říci, že všechny psychologické metody zjišťování faktů jsou v podstatě různé druhy pozorování, jehož smyslem je zjišťování vlastností pozoro- vaných jevů a vztahů mezi jevy. V tomto smyslu plní úkol deskripce (popisu) a explana- ce (vysvětlování), které se dějí pomocí tzv. konstruktů. Konstrukt je vědecky vymezený pojem, který něco popisuje nebo vysvětluje; vyvozuje se logicky z pozorovaných faktů (ta- kovým konstruktem je v psychologii např. po- třeba, představa atd.). V psychologii platí tzv. empirický kánon, který klade vědecké poža- davky na formulaci empirických faktů a kon- struktů. Th. Herrmann (1969) podává obsah tohoto kánonu v následujících formulacích: 1. empirická fakta jsou takové jevy, které mo- hou být objektivně a spolehlivě pozorovány, event, měřeny; vyžadují teoretické zpracová- ní; 2. teorie, resp. hypotetické konstrukty, musí být empiricky přezkoumatelné, prosty proti- kladů, jednotné a explicitní; 3. teorie organizují empirická fakta, propůjčují jim jejich význam a připouštějí jejich předvídatelnost. Věda směřuje k objevování zákonitostí, které ovládají jevy tvořící předmět dané vědy. Zákon je objektivní jev probíhající nezávisle na vědomí jedince; Je-li objeven, dostává urči- tou formulaci a je to ,,formulovaný odraz tohoto objektivního jevu v myšlení" (F. Breuer, 1977). Existují různé druhy zákonů: neomezené (univerzální), omezené (singulární), statis- tické. Zákony a hypotézy plní funkci vysvětlo- vání (explanace) a předvídání (prognózy). Hy- potéza je však pouze předběžné tvrzení či předpoklad, jehož pravdivost (platnost) má být ověřena zkoumáním. Zákony vyjadřují vě- decké pravdy, tj. objektivně platné výroky o určitých jevech; kritériem vědecké pravdy je její logická stavba a vyzkoušení v praxi. Od pevně stanovených zákonů je nutné odlišovat pouhé hypotézy, tj. formulované domněnky o povaze, resp. zákonech určitého jevu. Jsou odvozovány z empirie i z teorie a slouží jako východisko výzkumu, který má prověřit, zda jsou, či nejsou pravdivé. V tomto smyslu je 65 Metodologie a metody psychologie vědecký výzkum, který zahrnuje víc než jen užití metod, především ověřováním vědec- kých hypotéz a také sběrem faktů. V souvislosti s výše uvedeným vyvstává otázka psychologických zákonitostí, tj. otázka druhu zákonitostí psychických jevů. Ideálem vědy je objevování kauzálních zákonitostí druhu: jestliže A, pak nutně následuje B; takové jsou např. zákonitosti fyzikální. Platí tyto vztahy také v psychologii? Změny v psychic- kých jevech způsobuje celá řada spolupůsobí- cích činitelů. Např. vnímám barevného kon- trastu závisí na kvalitě pozadí; světle šedá plo- cha na černém pozadí se bude jevit světlejší (kontrastnější) než táž plocha na tmavošedém pozadí, kdy se jeví méně kontrastní, stejně ja- ko na bílém pozadí. V tomto jevu se tedy uplatňuje, mimo jiné, vztah mezi emisí světla a světlostí, adaptace a kontrast (W. Traxel, 1974). Ještě složitější je zákonitost určitého způsobu sociálního chování nebo určité emoční reakce. Psychické jevy jsou determi- novány mnoha činiteli, které nezřídka není možné v úplnosti objevit či kontrolovat jejich vliv. To ovšem neznamená, že v oblasti psy- chična nevládnou určité zákonitosti. Každý jev je zákonitě určován nějakými činiteli a princip determinismu či princip kauzality je vůbec předpokladem vědeckého zkoumání je- vů. V různých vědách však platí různé druhy kauzality. Byly vysloveny i zásadní námitky proti existenci kauzality vůbec, ale také názo- ry, že účelnost je zvláštním druhem příčinnosti. Podle Traxela není pro psychologii rozho- dující, zda je kauzalita jevům imanentní, ane- bo zda jen vyjadřuje to, že subjekt spojuje po sobě následující pozorované jevy a chápe je jako vztah příčiny a účinku. Obecně to formu- loval I. Kant (1781): ,,Všechno, co se děje, předpokládá něco, po čem to podle nějakého pravidla následuje." Podle Traxela nehraje ta- ké v psychologii žádnou zvláštní roli, mluví- me-li o příčinách, důvodech nebo podmín- kách, neboť tím v podstatě myslíme totéž. Pro psychické jevy je však charakteristická jejich účelovost (volní jednání, instrumentální cho- vání). Tak se lze také ptát po jejich účelu, kte- rý je obvykle chápán jako udržování a restau- race psychické rovnováhy nebo jako adaptace. Podle Traxela tu nejde o vylučující se hledis- ka - příčinnost nebo účelnost - nýbrž o ,,různé aspekty významu souvislosti": právě tak, jak se lze ptát po příčinách nějakého děje, lze se ptát i po jeho cíli. Při řešení praktických společenských úloh se však psychologie se- tkává obvykle s ,,řešením kauzálních úloh" (J. Khol, 1984), které vyžaduje hledání příčin. Centrálním problémem psychologie je pro- blém vysvětlení (explanace): Otázku, co je např. agrese nebo introverze, lze zodpovědět popisem, ale otázku, proč je někdo agresivní nebo introvertní, je nutné zodpovědět vysvět- lením, tj. relací těchto jevů k činitelům, kteří je způsobují. Rozdíl mezi deskripcí a explanací je někdy setřen, neboť již deskripce může od- halit významy pozorovatelné v datech pozoro- vání (C. W. Brown a E. E. Ghiselli, 1965). K. Lewin (1927) rozeznává tři způsoby vy- světlování: 1. vysvětlení v termínech podstat- ných podmínek (např. jedinec je agresivní, protože byl jako dítě přísně trestán a zakoušel málo rodičovské lásky), 2. genetické vysvětle- ní, které se v psychologii obvykle převádí na nějakou konkrétní potřebu (pije, protože má žízeň), 3. teoretické vysvětlení, které se prová- dí v termínech nějakých konstruktů nebo postulovaných činitelů (např. afektivní labilita se vysvětluje nevyvážeností procesů vzruchu a útlumu). Th. Hermann (1969) poukazuje na to, že deskriptivní a explanační konstrukty se při vysvětlování někdy vzájemně zastupují. Např. extraverze jako vlastnost osobnosti se vysvětluje pomalostí učeni (H. J. Eysenck, 1965) a lze tedy říci, že extraverti se od introvertů liší tím, že se pomaleji učí (pomaleji vytváří podmíněné reakce). Avšak rozdílnost v rychlosti učení lze také vy- světlovat konstrukty extraverze a introverze: učí se pomaleji, protože je extravert. Zákla- dem vysvětlování je funkční závislost mezi dvěma jevy A a B. Musí tu však být i časová následnost (A předchází B), abychom toto B vysvětlovali pomocí A; jinak můžeme A vysvětlovat pomocí B a B pomocí A. Má-li tedy být jev B vysvětlen jevem A, musí být mezi nimi funkční závislost, nebo alespoň zá- vislost kovariance, přičemž A musí časově předcházet B; neznamená to však, že tu jde o kauzami vztah, v němž A je příčinou B, ne- boť oba jevy, A a B, mohou být způsobovány třetím jevem C. Od kauzálního vysvětlování se proto v psychologii často upouští. Vy- světlení se podává v termínech podmínek, za nichž daný jev vystupuje. Jak se vlastně nechají poznávat obecné zá- kony v oblasti životních projevů? W. Traxel (1974) uvádí tento příklad: Uvažujme o tom, jak na velikost tělesného vzrůstu určitého ži- 66 LIST 34 Metodologie a metody psychologie vočišného druhu působí množství potravy; růst závisí na řadě zčásti nekontrolovatelných faktorů, nejen tedy na podmínkách, které mů- žeme kontrolovat, a nejen na množství potra- vy nabídnuté pokusným zvířatům. Lze proto očekávat, že stejně živená individua budou různě veliká. Naopak různě živení jedinci mohou být stejně velcí. Zůstaneme-li u jed- notlivého individua, sotva objevíme nějakou zákonitost. Věci se však budou mít jinak, když budeme uvažovat průměrnou hodnotu u celé skupiny zkoumaných jedinců, v našem případě průměrnou hodnotu dosažené tělesné velikosti u všech bohatě živených zvířat a to- též u zvířat živených jen spoře. Ukáže se, že lépe živená zvířata budou mít v průměru větší vzrůst než hůře živená zvířata: v průměrných hodnotách se vykazuje zákonitost, ve střední hodnotě je variace jednotlivých hodnot elimi- nována a za určitých podmínek je tu neutrali- zován i vliv neznámých podmínek. Vědy za- bývající se životními ději - a mezi ně patří i psychologie - jsou odkázány na statistické postupy. Proto psychologické zákony vystupují také jako statistické zákony, tj. jako zákony spočívající na průměrných hodnotách a platící pro průměrné hodnoty (Traxel). Základním aspektem psychologických výzkumů je pak srovnání průměrných hodnot výsledků dosa- žených u zkoumané skupiny a u skupiny kon- trolní, jež jako taková vystupuje proto, že na individua, která ji tvoří, není aplikován ten či- nitel, jehož vliv je zkoumán. Velkou část psy- chologických zákonů lze také označit jako zá- kony pravděpodobnostní (stochastické). Za- tímco v přírodních vědách zákony vyjadřují nutnost (jestliže A, pak nutně B - jestliže je voda zahřátá na 100 stupňů Celsia při 4 stup- ních atmosférického tlaku, počne vřít), v psy- chologii vyjadřují mnohdy jen pravděpodob- nost vystoupení určitého jevu (jestliže A, pak s větší či menší pravděpodobností nastane B - jestliže bude zvýšena mzda, zvýší se pravděpodobně i pracovní výkon). Vzhledem k velké variabilitě psychických vlastností lidí a nekontrolovatelnosti mnoha podmínek je- jich reagování dochází k tomu, že: 1. obecně platné zákony jsou vzácné, mohou mít u růz- ných skupin výjimky a 2. jsou s takovými zá- kony spojovány různé podmínky. Tak např. shora uvedený příklad zákonitého vztahu výše mzdy a výkonu platí jen s celou řadou podmí- nek, mimo jiné s tím, že zvýšení musí být v určitém poměru k výši původní mzdy atd. Uvádí se také, že při studiu některých psy- chických procesů (vnímání, paměť), a zejména chování, mohou být používány kauzální ana- lýzy založené na identifikaci příčin, zatímco pro oblast prožívání se za legitimní považují významové analýzy, které jsou však velmi po- platné výchozí teorii (např. psychoanalýza, tzv. ,,daseinsanalýza" atd.). Podle P. Fraisse (1966) se v psychologii používají zásadně dva typy analýzy, a sice strukturální analýza a re- lační analýza. Strukturální analýza je analýza vztahu reakce-reakce, ponechávající stranou závislost lidské psychiky na prostředí. Relační analýzy rozšiřují strukturální hlediska a kla- dou si otázku vztahu podnět - reakce; pokud jde o obecně charakteristické reakce (jako např. čivost), mohou být tyto pojímány jako funkce stimulu; pokud lze udržovat konstantní situaci, lze je zkoumat jako funkci osobnosti (organismu). Současné základní formy vědec- ké analýzy shrnuje O. Mikšík (1990): 1. klasi- fikační analýza (popisem a srovnáním zjiště- ných faktů se dospívá k určení podstatných vlastností jevu), 2. vztahová analýza (směřuje k objevování souvislostí mezi danými jevy, přičemž základní formou souvislostí je funkční vztah, jehož zvláštním případem je korelace), 3. kauzální analýza (směřuje k objevení vztahu příčina-následek, který je vědecky nejdůležitější, protože umožňuje určit příčiny jevu a tím, v některých případech, i jeho ovlá- dání), 4. systémově genetická analýza (je za- měřena na tzv. otevřený systém, který je v in- terakci s jinými systémy a snaží se hlouběji postihnout vnitřní a vnější vztahy systému, tj. souvislosti prvků, které systém tvoří, a vnější souvislosti systému; genetická analýza pak znamená zaměření se na vznik systému). Sledovaní činitelé, ale i jejich účinky, psy- chické reakce, pokud je lze kvantifikovat, se nazývají proměnné a dělí se na tři třídy: 1. ne- závisle proměnné, které jsou reprezentovány nějakým druhem stimulace, 2. závisle pro- měnné, kterými jsou sledované psychické re- akce, a 3. intervenující proměnné, tj. všechny vnitřní, psychologicky relevantní dispozice, které působí na vztah mezi vnějšími podněty a pozorovatelnými reakcemi, tj. intervenují v něm. V psychologických experimentech je nutné, aby intervenující proměnné byly u kaž- dého jedince konstantní, neboť za této pod- mínky lze pak sledovat: vliv kontrolovaných změn v nezávisle proměnných (např. intenzita světla), vyvolávané změny v kontrolovatel- 67 Metodologie a metody psychologie Základní proměnné v experimentech se zvířaty ných závisle proměnných (např. ostrosti zra- kového vnímání). Kontrolovatelnost zde v podstatě znamená spolehlivou definici pro- měnné a její měřitelnost. Uvedené podmínky pak umožňují kauzální analýzu vztahů pod- nět - reakce tak, jak jsou dány především ve výsledcích experimentů. Je nutné zdůraznit, že empiricko-vědecké výpovědi nemohou být pokládány za konečně platné a že jsou jen ve větší či menší míře verifikovatelné. ,,Induktivní cestou dosažená výpověď nemůže nikdy dosáhnout poslední jistoty" (H. Selg a W. Bauer, 1971). V tomto smyslu je vědecké po- znání v každém vědním oboru otevřeno no- vým poznatkům, které mohou měnit para- digma dané vědy, tj. (zjednodušeně řečeno) obraz, který si věda vytvořila o vlastnostech svého předmětu a způsobech jeho zkoumání. V tomto smyslu je také každé vědecké poznání historické, tj. vyvíjí se tak, že obohacuje systém svých poznatků. To, co bylo pozorová- no, musí být vyjádřeno objektivně ověřitel- ným způsobem, tj. souhlasnými smyslovými daty, k nimž dospějí na sobě nezávislí pozoro- vatelé. To v podstatě znamená, že vědecky skutečné je to, co lze vnímat smysly, případně za pomoci fyzikálních přístrojů. Ch. T. Tart (1975) to pokládá za jeden z řady postulátů tzv. ortodoxní psychologie, který je ovšem sporný, pouze mlčky předpokládaný; je to ,,mlčky akceptovaný předpoklad", který není vůbec jistý, neboť skutečné nemusí být nutně jen to, co je fyzikálně dáno. Stejně sporné je i tvrzení R. Hymana (1964), že vědecká fakta nemají nic společného s jedinečnými a speci- fickými jevy a že ,,jsou to jen takové jevy, kte- ré mohou pozorovat různí lidé v různé době a na různých místech za podobných okolností". Důležitým problémem je modelovaní v psychologii, tj. vytváření modelu zkouma- ného fenoménu, resp. celého systému (např. vnímám, myšlení, osobnosti, psychiky vů- bec), což v podstatě odpovídá výše uvedeném termínu paradigma: ,,Paradigmy pokládám za všeobecně uznávané výsledky vědeckého vý- zkumu, které určitou dobu slouží společnosti odborníků jako modely problémů a jejich řeše- ní" (T. S. Kuhn, 1970, slov. 1981). Naproti to- mu ,,některé modely, jichž věda používá, jsou pouze pomocné prostředky znázorňování" (W. Traxel, 1974); takové jsou např. modely mozku apod. Smyslem modelování je odhalit vlastnosti modelovaného objektu a objasnit vztahy, které vykazuje, aby bylo ulehčeno po- znání i zkoumání daného objektu. V tomto smyslu má být model obrazem resp. analogií originálu a může mít různé formy od schématu až po matematické formulace. Ještě v ne- dávné době byla velmi populární otázka ky- bernetických a předtím neurofyziologických modelů různých psychických procesů. F. Ro- senblatt (1965), který se zabýval modelová- ním činnosti mozku, zdůraznil, že není nutné podat model mozku v jeho konkrétní hmotné struktuře, ale jde o to, charakterizovat vlast- nosti a strukturu činnosti mozku v nějaké sou- stavě symbolů. Model nemusí mít tedy podo- bu věci, kterou zobrazuje; může to být teore- tický systém, v našem příkladě objasňující fyziologické funkce mozku ,,pomocí známých 68 LIST 35 Metodologie a metody psychologie zákonů fyziky a matematiky" (Rosenblatt). Podle M. J. Aptera (1970) nelze nikdy roz- hodně tvrdit, že model je pravdivý, podobně jako není nikdy možné říci, že daná teorie je pravdivá; jediné, co lze říci jak o modelu, tak o teorii je, že jsou ve shodě s danými fakty, i když je vždy možný i jiný výklad takových faktů. V psychologii jsou používány různé druhy modelů. Systémový přístup je v současnosti poklá- dán za historicky nejvyšší formu vědeckého přístupu ke skutečnosti. Biolog L. von Berta- lanffy (1950) vytvořil teorii otevřených systé- mů, která je použitelná i v psychologii, kde je možné každý psychický proces chápat jako systémový jev, tj. jako dění závislé na celém systému psychiky. Uvedený autor chápe sy- stém jako ,,sebe-regulující se celek", resp. jako ,,komplex interagujících elementů" řízený ur- čitým programem. Systém jako celek plní ur- čitou funkci a funguje na základě ,,cirkulární kauzality", tj. s pomocí smyčky zpětné vazby, s níž uskutečňuje svou autoregulaci a jíž lze vysvětlit i účelnost jeho činnosti. Také psy- chika je chápána jako systém a ,,povaha psy- chiky může být chápána jen na základě systé- mového přístupu", tj. jen v rámci svých vnitř- ních a vnějších vztahů (B. F. Lomov, 1975). Systémový popis tématu pak spočívá v tom, že objekt, chápaný jako celek vzájemně činných - podle P. K. Anochina ,,spolupůsobících" - komponent, je popisován jako dynamická struktura určitých prvků, resp. vztahů. Psychologické pozorováni je, jak už bylo uvedeno, základní psychologickou metodou, která může být chápána jako plánovité pozor- né vnímání určitého objektu, spojené s intencí získat o něm přesné a co nejrozsáhlejší pozná- ní. Obvykle se dělí na pozorování vlastního prožívání a na pozorování chování druhých osob. Pozorování vlastního prožívání se nazý- valo introspekce a bylo dlouho považováno za nejdůležitější metodu psychologie, dokud se její zájem nepřenesl na oblast chování a dokud nezačala být vědecká hodnota introspekce zpochybňována. Tu ostatně zpochybňoval již I. Kant (1798), který soudil, že zaměření po- zornosti na vlastní zážitek průběh tohoto zážit- ku nutně narušuje a mění. Také A. Comte (1824) odmítal introspekci s tím, že není možné udržovat ve vědomí určitý zážitek a současně jej pozorovat, že tedy nelze být současně pozorovatelem a pozorovaným ob- jektem. Introspekce z reminiscence pak už ne- ní tak spolehlivá. Dnes je termín introspekce nahrazován termínem fenomenologická me- toda (který není totožný s filozofickou feno- menologickou metodou ,,nazírání podstat" E. Husserla, má s ní však společné, že také jí jde o zachycení toho, co je na jevech podstat- né; je však užívána jak pro popis prožívání, tak i chování). R. Wellek (1955) tak rozlišuje subjektivní a objektivní fenomenologickou metodu; první je totožná s introspekcí, ve dru- hé jde o popis toho, jak různé vnější věci (např. hudba, jejíž psychologií se Wellek za- býval) působí na lidskou psychiku, jak člověk prožívá věci ve svém okolí. Pomocí intro- spekce bylo v psychologii dosaženo pozoru- hodných zjištění (byla např. prokázána forma nenázorného myšlení), ale došlo se i k velmi rozporným výsledkům (např. v oblasti popisu citů). Velký obhájce introspekce polský psy- cholog M. Kreutz (1962) vytyčil následující předpoklady hodnotné introspekce: 1. je třeba užívat ji k popisu psychických procesů sou- časně s jejich průběhem nebo bezprostředně po něm, 2. je třeba ji používat jen ke zkoumání výrazných jevů prožívání, 3. introspektivní materiál je třeba sbírat systematicky a v jeho hodnocení je nutné uplatňovat srovnávací hle- diska. Pokud introspekce selhala, bylo to pro- to, že se soustřeďovala na příliš subtilní zážit- ky, zdůrazňuje Kreutz. K introspekci se vrací současná humanistická psychologie. Intros- pekce je v podstatě vyžadována i v některých případech používání interview a při sebe- hodnocení. Pokud se pozorování chování (extro- spekce) týče, může být zdokonalováno užitím různých technik (magnetofonový záznam, film, fotografie), může být skryté nebo se může pozorovatel účastnit pozorovaného jevu (např. skupinového řešení problému), může probíhat v přirozené, nebo uměle vytvořené situaci. Z. Paleski (1965) uvádí následující podmínky úspěšného pozorování: 1. musí být objektivní, 2. musí být cílevědomé; pozorova- tel musí mít cíl pozorování, což mu umožňuje pozorovat to, co je podstatné, 3. musí být dů- kladné a podrobné, což neznamená, že se za- znamenává vše, nýbrž jen to, co je důležité, 4. vlastnímu pozorování musí předcházet dů- kladné studium problému, neboť čím více po- zorovatel o předmětu svého pozorování ví, tím dokonaleji pozoruje, 5. pozorování musí být systematické a plánovité, jinak vede jen k fragmentárním poznatkům, 6. pozorování 69 Metodologie a metody psychologie má být spojováno s myšlením, které umožňuje operativní sledování zvláštních souvislostí, 7. pozorování má být zakončeno slovním for- mulováním dosažených výsledků, tj. má být o jeho výsledcích vyhotoven protokol, a to bezprostředně po skončení pozorování. S po zorováním je spojena řada problémů, např. do jaké míry může pozorovatel sledovat to, co se děje ,,pod kůží" pozorovaných osob, tj. do ja ké míry může např. usuzovat na jejich motiva ci, atd. Pozorování může být volné nebo pře dem usměrněné určením daných kategorií chování, které mají být pozorovány (např. ko operativní chování během dětské hry, nikoli hra vůbec). Z časového hlediska se rozlišuje krátkodobé a dlouhodobé (longitudinální) po zorování. Dlouhodobé pozorování může trvat i řadu let a používá se při sledování vývoje ně jakého jevu. Spolehlivost pozorování se posu zuje mírou souhlasných výsledků pozorovate lů. Dnes je známo již množství různých chyb, kterých se pozorovatelé dopouštějí, a proto pozorování mají vykonávat jen školené osoby. Pozorovatel se má vyvarovat zejména projek ce vlastních tendencí do průběhu pozorované ho jevu. Vedle přímého pozorování existují také metody nepřímého pozorováni Jsou realizo- vány různými prostředky, mezi něž patří ze- jména rozhovor (a jeho specifická forma inter- view), beseda, anketa, dotazník, obsahová analýza, sémantický diferenciál, studium pro- duktů činnosti (deníky, školní sešity, výtvarná produkce atd.). Za vědecky nejhodnotnější metodu se po- kládá experiment zavedený do psychologie před více něž sto lety, který je však pro přísné podmínky své realizace v psychologii omezen jen na výzkum určitých témat. V přírodních vědách je to nejdůležitější metoda výzkumu. Experiment slouží verifikaci určitých hypotéz a umožňuje objev kauzálních souvislostí, kte- ré, jak již bylo poznamenáno, jsou pro vědu nejdůležitější. Podstatou experimentu je, že experimentátor manipuluje nezávisle proměn- nými, jejichž vliv je zjišťován (např. intenzitou osvětlení) a sleduje, jak se se změnami hodnot nezávisle proměnných mění hodnoty závisle proměnných, tedy jak se se změnou stimulace mění psychické reakce (např. ostrost zrako- vého vnímání). Předpokladem je kontrolova- telnost stimulace i reakcí a dále to, že vnitřní intervenující proměnné zůstanou konstantní a u každého člena experimentální skupiny ma- jí zhruba stejnou hodnotu (např. že pokusné osoby jsou zhruba stejně inteligentní, stejného věku, pokud se zkoumá např. nějaký fenomén vnímání, pak i stejně senzoricky disponované atd.). Experimenty musí být uspořádány tak, aby byly vyloučeny náhodné vlivy. Toho se dosahuje udržováním konstantních podmínek a plánovitými změnami jen té nezávisle pro- měnné, jejíž účinky jsou sledovány. Vyvolá- vané psychické reakce musí být přesně re- gistrovatelné. V podstatě to znamená, že jak stimulace, tak i vyvolané reakce musí být mě- řitelné. Klasický experiment bývá prováděn na dvou skupinách - vlastní experimentální a kontrolní.,,Na první je působeno experimen- tální nezávislou proměnnou, na druhou nikoli. U obou skupin se provádí dvojí měření vý- sledků, které jsou pak srovnávány. Jsou-li vý- sledky (zjištěné rozdíly) nenáhodné, lze kon- statovat, že se ve výsledcích reakcí experi- mentální skupiny projevil vliv sledované experimentální proměnné. V experimentu se např. sleduje vliv nějakého psychofarmaka na rozsah pozornosti, který je definován rozsa- hem postřehování zrakových podnětů expo- novaných tachistoskopem. Nejprve jsou testo- vány obě skupiny, experimentální a kontrolní, aby se zjistilo, že se od sebe výkonem v rozsa- hu pozornosti neliší (pretest A, A'). Potom je na členy experimentální skupiny aplikována sledovaná experimentální proměnná, tj. v na- šem případě určitá psychofarmakologická lát- ka, a potom je znovu testován výkon této sku- piny v rozsahu pozornosti, který má určitou hodnotu B. U kontrolní skupiny se znovu tes- tuje rozsah pozornosti s výsledkem B'. Nyní se zjišťuje rozdíl mezi A a B, který vykazuje hodnotu D, a rozdíl mezi A' a B', který vyka- zuje hodnotu D'. Na vliv experimentální pro- měnné na rozsah pozornosti můžeme usuzo- vat, když D, jakož i vztah (rozdíl) mezi D a D' jsou statisticky významné, přičemž D' sám je nevýznamný. V univariačních experimentech se pracuje jen s jednou nezávisle proměnnou (závisle proměnných může být více), v multi- variačních experimentech se pracuje s více nezávisle proměnnými, což vyžaduje speci- fickou strategii postupu a také složitější analý- zu výsledků (interdependenční analýza). Psy- chologické experimenty s sebou přinášejí řadu vážných problémů, které se týkají především dvou věcí: 1. kontrolovatelnost podmínek ex- perimentu, tj. zejména přesné dávkování sti- mulace a přesná registrace reakcí, 2. repre- 70 LIST 36 Metodologie a metody psychologie Skinnerův box (pro experimenty s operantním podmiňováním) zentativnost závislé proměnné pro to, co je de- finováno jako předmět výzkumu, zejména jde-li o komplexní psychický fenomén (např. zapamatování bezesmyslových slabik nere- prezentuje paměť, ale jen jednu z jejích více složek). Námitky vznášené proti experimentu v psychologii shrnuje W. Traxel (1974); mimo jiné v nich uvádí právě výše uvedený pro- blém, tj. převádění psychického na ,,elemen- ty", které má význam teoretické abstrakce, ale v empirickém přistupuje problematické; v ex- perimentech se nebere dostatečný zřetel na ,,výzkum souvislostí v psychickém dění". Mezi vážné námitky proti psychologickým experi- mentům patří, že ,,experiment je nástroj psy- chologie, která se pokouší vysvětlit psychické dění kauzálně mechanistickým způsobem, tzn. z příčin, zatímco toto vpravdě může být pochopeno jen ze svých smysluplných souvis- lostí a z cílů, na které je nastaveno"; to je ovšem problém přírodovědeckého vysvětlo- vání a ,,duchovědného" rozumění, ale tento problém nepochybně vystupuje, neboť mnoho uznávaných psychologických objevů bylo učiněno na základě intuitivního zobecňování klinických případů a intuitivního pochopení těchto případů (psychoanalýza). Experiment je obvykle ,,laboratorní záležitostí", která jen v omezeném rozsahu přináší závěry pro sku- tečný život, a proto mnoho psychologických problémů nemůže být v laboratoři řešeno. Moderní experimentální psychologie je za- ložena na laboratorním výzkumu pokusných zvířat. Obrázek (viz výše) ukazuje charakteris- tickou experimentální aparaturu používanou (behavioristy v laboratořích) k výzkumu učení u holubů. Konečně existují námitky proti expe- rimentální metodě v psychologii jako takové, které zde však nelze podrobněji uvádět a které se obecně vzato týkají pochybné splnitelnosti podmínek experimentu, tj. přísné kontroly proměnných, jež do něj vstupují, zejména ma- jí-li povahu sociálních podnětů. Přes všechny výhrady proti experimentální metodě v psy- chologii a přes různé problémy s ní spojené byla vytvořena experimentální psychologie, která podstatně přispěla k obohacení poznání v psychologii; zavedením experimentu do psy- chologie začalo vlastně její zvědečťování. V psychologii vystupuje vážný problém měření psychických jevů, který úzce souvisí mimo jiné také s problémy experimentování v psychologii, které je, jak již bylo naznačeno, v podstatě závislé na přesném dávkování ne- závisle a přesné registraci závisle proměn- ných, tj. na jejich měření. Měření zavedl v psychologii G. Th. Fechner (1860) v souvis- losti se svou ,,psychofyzikou" (měřil vztahy mezi intenzitou podnětu a intenzitou počitku a výsledky svého výzkumu formuloval mate- maticky). L. L. Thurstone (1937) prohlásil, že vše, co existuje, existuje v nějakém množství, a že to platí i pro psychické děje; první kapito- lu své knihy o měření hodnot nazval charakte- risticky: ,,psychologie jako kvantitativní ra- cionální věda". Velmi široce pak pojem měření v psychologii vymezil S. S. Stevens (1959), podle něhož je měření ,,přiřazování čísel ob- jektům nebo událostem podle určitých pravi- del". Stevens rozlišil čtyři typy školování a pro jejich ilustraci použil příklad temperatury: 1. Nominální škála je založena na kvalitativním 71 Metodologie a metody psychologie Základní typy měrných škál třídění (příklad teplo, chladno, A a nonA). 2. Ordinální škála je založena na určité řadě kvalit (zima, chladno, vlažno, teplo, horko; a b c d e) nejsou zde ještě dány žádné měřicí jednotky a uplatňuje se tu diferenciace na základě srovnávání. 3. Intervalová škála (pří- kladem je měření teploty teploměrem a její vyjádření ve stupních Celsia, přičemž bodu mrazu odpovídá 0°C a bodu varu 100 °C v podmínkách určitého atmosférického tlaku); měření se zde provádí již pomocí určitých měrných jednotek, mezi nimiž je stejný inter- val, avšak ten nemá vlastnosti reálných čísel, neboť 20 °C neznamená dvojnásobnou teplotu 10 °C. 4. Proporcionální škála, kde se používají absolutní čísla a vychází se z přirozeného nulového bodu absolutního (příkladem je vá- žení: dítě, které váží 40 kg, je dvakrát těžší než dítě, které váží jen 20 kg); tento druh bez- prostředního měření na poměrové škále je v psychologii problematický. ,,Bylo by možné vyhnout se nedorozuměním, kdyby psycholo- gové přestali užívat termínu měření na označo- vání činností, které jsou škálováním, a kdyby odpůrci kvantifikace v psychologii pochopili, že kvantifikace není jen měřením, ale také škálováním" (B. Zawadzki, 1970). Měření psychických vlastností osobnosti se nazývá psychometrie (název pochází od fyziologa J. R. Buchanana, ale je užíván i pro měření vztahů mezi podněty a reakcemi ve smyslu psychofyziky). Někteří zastánci měření v psy- chologii (J. P. Guilford, 1959 aj.) připouštějí, že existují i neměřitelné psychické vlastnosti. Obecně platí, že mnohé psychické vlastnosti jsou ,,měřitelné" za pomoci různých typů škál. Námitky proti měření v psychologii vznesl ze- jména A. Wellek (1956). Tradice měření v psychologii sahá až k Herbartovi (1825), který se pokusil matematicky vyjádřit vzá- jemný vztah dvou nestejně silných představ. Prostředkem měření je tedy v psychologii škálování: ,,Škála je souborem symbolů nebo čísel, a to tak konstruovaných, že lze symboly nebo čísla přiřadit podle pravidla jedincům (nebo jejich aktům chování), na které se škála aplikuje, přičemž je toto přiřazení naznačeno tím, co je dotyčnému jedinci vlastní z toho, co má škála podle předpokladu měřit" (F. N. Kerlinger, 1972). První škálu pro psy- chologický výzkum sestavil F. Galton (1883), který se jejím prostřednictvím pokusil kvanti- fikovat živost představ. Později byly metody škálování zdokonaleny (L. L. Thurstone, 1929 aj.). V sociální psychologii zavedl zvláštní druh škálování R. Likert (1932): Pro měření postojů sesbírá badatel nejprve větší množství výroků k danému tématu a předloží je většímu množství subjektů, kteří u každého výroku uvedou, zda s ním souhlasí, či nikoli, a v jaké míře. Pro každý výrok se pak vypočítá korelace mezi skórem daného výroku a celkovým skóre všech výroků. V konečné stupnici se pak respondentům předkládají výroky, které mají největší korelace. Běžně se používají tří-, pěti- a sedmistupňové škály, které mají nulovou hodnotu buď na začátku, nebo upro- střed škály. W. Traxel (1964) uvádí tyto pří- klady škálování: - Nulové hledisko je uprostřed škály: 1. velmi příjemné, 2. příjemné, 3. neutrální (,,ani..., ani..."), 4. nepříjemné, 5. velmi nepříjemné. 72 LIST 37 Metodologie a metody psychologie - Nulové hledisko je na začátku škály: 1. necitlivé, 2. velmi slabě citlivé, 3. dosti citlivé, 4. silně citlivé, 5. velmi silně citlivé. Škálování se uplatňuje zejména v měření postojů pomocí dotazníků. Výhodou škálová- ní je, že dosažené výsledky jsou statisticky zpracovatelné, nevýhodou je, že zachycují škálovaný psychicky fenomén jen hrubě a ne- postihují různé nuance, přičemž formulace rozdílů bývá někdy problematická. Ke specifickým psychologickým metodám patří zejména kazuistika (z latinského casus, případ), tj. metoda popisu a rozboru konkrétní- ho jednotlivého případu, která se používá zejména v klinické psychologii a v psychopa- tologie Příkladem je známá studie o ,,vlčích dětech". Dále to je obsahová analýza, ,,vý- zkumná technika objektivního, systematické- ho a kvantitativního popisu projeveného obsa- hu sdělení" (B. Berelson, 1954). Jde o psycho- logickou analýzu nějakého obsahu sdělení, ať už je učiněno v denním tisku, v rozhlasu, v be- letrii, v deníku atd. ,,Obsahem sdělení je mí- něn soubor významů sdělených symboly (slovními, hudebními, obrazovými, plastický- mi, mimickými), které vytváří sdělení samo" (Berelson). Obsahová analýza časopisu Play- boy vedla k jistým závěrům o psychose- xuálním profilu jeho konzumentů a o tenden- cích v prezentaci tisku tohoto druhu. Spolehli- vost obsahové analýzy je poměrně veliká. Další metodou měření významů je tzv. séman- tický diferenciál, vyvinutý zejména Ch. E. Osgoodem (1952) a dalšími. P. R. Hofstatter (1957) hovoří v témže smyslu o tzv. pola- ritním profilování. Na sedmistupňové škále se k určitým pojmům, jejichž významy jsou srov- návány, nebo k určitému pojmu, jehož vý- znam je srovnáván u různých skupin populace (např. ,,láska" a ,,červená barva" nebo ,,láska" u studentek gymnázií a učnic), hodnotí přiřa- zené vlastnosti, resp. bipolární adjektiva. Vý- sledky ukazují shody a rozdíly v asociacích těchto adjektiv s objektem výzkumu; mohou být i faktorovány (faktory sémantického dife- renciálu jsou, podle Osgooda, hodnocení, po- tence a aktivita), přičemž určují polohu objektu v tzv. sémantickém prostoru, který je vymezen výše uvedenými faktory. Také spolehlivost sémantického diferenciálu je vysoká. Další specifickou metodou psychologie, především sociální a vývojové, je sociometrie, pomocí níž se měří sociální vztahy uvnitř malých sku- pin, zejména vztahy přitažlivosti a odpudi- vosti mezi jejich členy. Základy této metody položil J. L. Moreno (1934). Dnes však vedle klasické sociometrie, která klade přímé otázky typu ,,S kým byste chtěl strávit společnou do- volenou?" a ,,S kým byste v žádném případě nechtěl strávit společnou dovolenou?" existují další varianty, např. typu ,,Hádej kdo?", kde se kladou otázky typu ,,Kdo je ve skupině nej- více inteligentní, kooperativní, agresivní?" atd. Z provedených výběrů a odmítnutí lze se- stavit obraz vztahů ve skupině, určit její domi- nantní osoby, pozici jednotlivých členů ve skupině a učinit určité závěry o životě skupi- ny, např. o míře její soudržnosti, aktivity a další. Výsledky se tabelárně nebo graficky vyjadřují v tzv. sociogramu (např. pracovní skupiny, školní třídy apod.). Ukázalo se, že sociometrický výběr je v korelaci s některými sociálně psychologickými a psychologickými charakteristikami; např. vzdělanější osoby do- stávají v průměru více pozitivních výběrů než lidé s nízkým vzděláním (W. C. Bonney, 1949) apod. S pomocí sociometrie lze řešit různé skupinové problémy, např. konfliktnost uvnitř skupiny a další. Psychologie a statistika. V psychologii, kde statistické zákony hrají důležitou roli, má statistické zpracování výzkumem zjištěných dat velký význam, avšak nemá nahrazovat vlastní psychologickou analýzu těchto dat a psychologicky formulované závěry. V tom- to smyslu je statistika pomocným nástrojem psychologie. Statistické zpracování výsledků výzkumu, který musí být projektován tak, aby takové zpracování umožnil, musí splňovat dvě podmínky: výzkum musí být prováděn na souborech a musí umožňovat kvantitativní rozlišování získaných výsledků, dat, vlastností (G. Clauss a H. Ebner, 1978, slov. 1988). Statistika je aparát vyvinutý k posuzování čet- ností, (jejich rozložení, vztahů atd.), odvozený z matematické teorie pravděpodobnosti (P. R. Hofstatter, 1962). Statistika tedy zkoumá kvan- titativní vztahy mezi jevy a má jednak funkci deskripce hromadných jevů (rozložení jejich četností, průměry, odchylky od průměru), jed- nak odlišování nutného od nahodilého (testo- vání platnosti a stupně významnosti rozdílů). Předpokladem je, jak již bylo uvedeno, kvan- tifikace, která se děje čítáním (určením počtu 73 Metodologie a metody psychologie jevů) a měřením. Podle J. P. Guilforda (1956) statistika mimo jiné umožňuje: přesný způsob deskripce, prezentaci výsledků ve stručné a pře- hledné formě, obecné závěry a určení, jak da- lece je možné dosaženým výsledkům věřit a jak dalece je lze zobecnit, předvídání, v jaké míře se uskuteční to, co je sledováno, a hy- potézy o příčinách určitých komplexních jevů (v tomto smyslu mohou statistické metody často zastupovat experimenty, které jsou jinak nejdokonalejší cestou k odhalování příčin). Tzv. statistické zákony se týkají souborů, nikoli jedinců (např. rozvedených žen, dospívajících chlapců apod.). Východiskem statistiky je výběrové šetření, tj. výzkum určité skupiny populace prováděný na jejím reprezentativ- ním vzorku (tj. např. nikoli na všech dospíva- jících chlapcích, nýbrž na skupině, která je sestavena tak, že danou populaci reprezentu- je). Tzv. statistický výběr, kde část populace reprezentuje její celek, se provádí několika způsoby, obvykle jako tzv. náhodný výběr, v němž všechny prvky dané populace mají stejnou pravděpodobnost, že budou vybrány, a který se děje podle tabulky náhodných čísel. Výsledky statistického šetření je možné zobra- zovat graficky formou sloupků četností pro jednotlivé třídy (histogramy) a formou křivek četností. U velkých souborů se objevuje nor- mální rozložení ve tvaru tzv. Gaussovy křivky, kdy nejčetnější rozložení spojité veličiny mají průměrné hodnoty (např. průměrnou inteli- genci má největší počet osob). Rozložení menších souborů může mít nesymetrický cha- rakter. Důležitým aspektem je testování hypo- téz (určitých tvrzení, jejichž platnost či neplat- nost má výzkum zjistit); je to matematická procedura založená na teorii pravděpodobnosti. Testováním hypotéz se zjišťuje, zda diference ve zjištěných výsledcích jsou nebo nejsou náhodné; statistické testování pak určitou hypotézu potvrdí, nebo zamítne, a to na určité hladině významnosti. Je-li např. hypotéza po- tvrzena na pětiprocentní hladině významnosti, je výsledek významný; Je-li potvrzena na jednoprocentní hladině významnosti, je výsle- dek vysoce významný. Tak lze formulovat např. tzv. nulovou hypotézu (,,hypotézu žád- ných rozdílů"), že v intenzitě četby beletrie (definovaném počtem přečtených knih v urči- tém časovém rozmezí) se dospívající chlapci- učni neliší od dospívajících dívek-učnic. Rozdíly v dosažených výsledcích, vyjádře- ných např. průměry, se pak testují a hypotézu buď potvrdí (nejsou významné rozdíly), nebo nepotvrdí (jsou významné nebo vysoce vý- znamné rozdíly vyjadřující např. skutečnost, že dívky čtou více). Běžné je zjišťování kore- lací mezi dvěma jevy (např. prospěchem a in- teligencí žáků základní školy), které je vy- jadřováno koeficientem korelace (r) se zna- ménkem plus nebo minus (kladná a záporná korelace), který sděluje stupeň závislosti dvou jevů a nabývá hodnot od 0,00 do 1,00. Kladná korelace znamená, že zvyšování hodnoty jed- né proměnné - veličiny X - je doprovázeno zvyšováním druhé veličiny Y; záporná zna- mená, že zvětšování hodnoty X odpovídá zmenšování hodnoty Y. Korelace tedy nevy- jadřuje kauzální vztahy, ale jen souvislost jevů, které mohou mít společnou příčinu. Psy- chologické vztahy mezi proměnnými jsou ob- vykle vyjadřovány v korelacích. Literatura: Clauss, G.; Ebner, H.: Základy statistiky pre psy- chológov..., Bratislava 1988. Maršálová, L, Mikšík, O. (red.): Metodológia a metody psycholo- gického výskumu, Bratislava 1990. Traxel, W.: Grundlagen und Methoden der Psychologie, 2. vyd. Bern-Stuttgart-Wien 1974. Selg, H., Bauer, W.: Forschungsmethoden der Psychologie, Stuttgart-Berlin-Koln-Mainz 1971. Shangnessy, J. J., Zechmeister, E. B.: Research methods in psy- chology, 2. vyd. New York-Toronto 1990. 74 LIST 38 Psychologie - předmět PSYCHOLOGIE - PŘEDMĚT Vědecké vymezení předmětu psychologie není snadné vzhledem ke zvláštní povaze jevů, které zkoumá (--> Psychika). Obecně řečeno, psychologie zkoumá psychické jevy, ale zůstá- vá otázka, čím tyto jevy jsou, v čem je jejich specifičnost ve srovnání s jinými fenomény, s nimiž společně vystupují; např. řada jevů, které označujeme jako psychické (třeba emo- ce), je doprovázena jevy fyziologickými. Psy- chické jevy jsou jednou z více stránek činnosti organismů a mohou být z celku této činnosti jen uměle vyabstrahovány. Vytvářejí pak určitou, relativně samostatnou kategorii feno- ménů, specifickou ve smyslu fenomenologic- kém; fakticky jsou úzce spojeny s činností or- ganismu vůbec, současně jsou determinovány vlivy vnějšího životního prostředí. V těchto činnostech - máme-li nyní na mysli organis- my, jež označujeme jako lidská individua - nacházíme zvláštní druhy jevů, které pojme- nováváme prožívání a chování: psychické je- vy jsou fenomény prožívání a chování, ale to je jen velmi obecná charakteristika psychiky. Historicky se vyvinula různá pojetí předmětu psychologie: - Psychologie jako věda o duši. Pojem duše se historicky vyvinul z představy oživujícího činitele, resp. substanciálního nositele života; jeho pozdější filozofické pojetí nacházíme již u Homéra v 8. - 9. století př.n.l. Ve 3. století př.n.l. napsal Aristoteles spis O duši, který se stal historickým východiskem psychologie. Ta byla pak přes dva tisíce let pěstována jako věda o duši s akcentem na filozofických úva- hách o substancialitě, duchovnosti a nesmrtel- nosti duše (L. J. Pongratz, 1987), především pod vlivem teologie a metafyziky. Duše byla chápána jako zvláštní substance, která je nosi- telkou života, k němuž byly počítány i psy- chické jevy. V polovině 19. století se vlivem rozvoje přírodních věd psychologie oddělila od filozofie a pojem duše byl jako nevědecký opuštěn (F. A. Lange, 1866, razil heslo ,,psy- chologie bez duše"), nebo byl uznáván jako pouhý postulát (,,aktualistický pojem duše" u W. Wundta). Ustala éra ,,racionální" (speku- lativní) a nastala éra empirické (na vědeckém bádání založené) psychologie. Později byla otázka substrátu psychických procesů a jed- noty psychického života ve smyslu kontinuity průběhu a identity subjektu, jakož i konstant- nosti poznání objektů, připsána osobě, resp. osobnosti (Pongratz, 1987). Pojem duše byl tak v jistém smyslu nahrazen pojmem osob- nosti, jímž měl být vysvětlen fakt, že duševní život tvoří jednotu a funguje jako individuální celek. Nicméně s krizí mechanistického pojetí světa (svět se začal jevit spíše jako organis- mus než jako mechanismus) na konci dvacá- tých let našeho století a se zaváděním systé- mového pojetí vznikl koncept organismu jako samoregulujícího se systému, který znovu po- ukázal na nutnost postulovat existenci účelně fungujícího integrujícího činitele. Aristoteles uvedl, že ,,duše je entelechií těla", tedy v těle působící účelnou silou (slovo entelechie zna- mená ,,mít cíl"). Nemožnost vysvětlit psy- chické děje nervovými mechanismy vedla pak, zejména v neurofyziologii, k tendenci postulovat existenci duchovního činitele, který by vysvětloval zvláštnosti duševního dění (Ch. Sherrington, C. J. Eccles a další). V sou- časnosti existují určité tendence vrátit se k po- jmu duše v jejím původním aristotelovském významu. Např. katolický filozof C. Tres- montant (1971) uvádí, že tělo nemůže existo- vat bez informace či oživení, bez toho je jen neživou hmotou; duše organizuje hmotu, aby vytvořila živé tělo; organismus je v podstatě psychismus. Současně však existují výhrady vůči znovuzavádění pojmu duše do psycholo- gie, které je pokládáno za nevědecké. Pojem duše je uchováván především v teologii: ,,Člo- věku je vlastní duchovní a nesmrtelná duše" (Pius XI. v encyklice Divini redemptoris, 1937). Pokusy prokázat nesmrtelnost duše ve spiritismu a z některých průvodních jevů kli- nické smrti zatím selhaly. A tak pojem duše vyjadřuje stále ještě jen pouhou hypotézu, resp. akt víry náboženského druhu. Nověji používá pojmu duše jen velmi málo psychologů, řada z nich jen jako popisného termínu: ,,Duše je svět prožívání" (E. Kretschmer, 1963 a jiní). - Psychologie jako věda o subjektivní zku- šenosti. Na filozofický empiriokriticismus R. Avenaria a E. Macha z konce minulého a z přelomu tohoto století, který za jedinou 223 Psychologie - předmět skutečnost pokládal zkušenost, navázal ame- rický psycholog E. B. Titchener (1928): ,,Všechno lidské poznání je derivováno z lid- ské zkušenosti; není jiného zdroje poznání." Rozlišil dvojí druh zkušenosti: 1. zkušenost závislou na osobě, 2. zkušenost nezávislou na jediné osobě. První je předmětem psycholo- gie, druhá jiných věd (např. fyziky atd.); fyzika a psychologie mají tedy co činit s týmž ma- teriálem, zkušeností, která však vystupuje jed- nou jako jevy hmotné, jindy jako nehmotné; fyzika má co činit s hmotou, psychologie se subjektivní zkušeností, nazývanou též mysl. Psychologie tak může být definována jako věda o mysli, kterou lze chápat jako ,,úhrn lidské zkušenosti, uvažované jako závislé na zakou- šející osobě" (Titchener, 1928). Podobně se vyjadřoval H. Munsterberg (1890). Tyto názory kritizoval již W. Wundt (1905), který používal termínů vnitřní a vnější zkušenost (první vyjadřuje to, co se děje v subjektu, druhá to, co se děje v jeho okolí), ale odmítal oddělování obou druhů zkušenosti, neboť např. takové je- vy vnitřní zkušenosti, jako jsou city, jsou spo- jeny s vnějšími věcmi. Výrazy vnější a vnitřní zkušenost nevyjadřují různé předměty, nýbrž různá hlediska, píše Wundt a uvádí, že každá zkušenost má dvě dimenze: obsah, který je nám dán, a naše pojetí tohoto obsahu; první se označuje jako objekt zkušenosti, druhé jako zakoušející subjekt. Z toho pak plynou dva směry ve zpracování zkušenosti: přírodověda, která se zabývá objekty zkušenosti, nezávisle na tom, jak je pojímá subjekt, a dále psycholo- gie, která ,,zkoumá celý obsah zkušenosti v je- ho vztazích k subjektu, tj. bezprostřední zku- šenost)". F. Krejčí (1902) to formuluje takto: ,,Duševní jsou děje, jež si uvědomuji bezpro- středně. Hmotné, jež si uvědomuji prostřed- nictvím dějů duševních." To, že se pohybuje např. strom, si uvědomuji jen tehdy, když vi- dím nebo hmatám; to, že vidím, hmatám, chci, je činnost, kterou si uvědomuji ,,samu pro se- be". Jevy, jež si uvědomuji bezprostředně, mohu nazývat stavy vědomí (Krejčí). Pojetí psychologie jako vědy o vědomí formuloval kategoricky také Th. Ziehen (1914): Psychické je jen to, co je dáno v našem vědomí - psy- chické a vědomé je identické. Podobně se vy- jádřil W. James (1905), jakož i F. Krejčí (1902). ,,Věda o stavech, vědomí jest psycho- logie." Krejčí dále uvádí, že jevy vědomí jsou závislé na subjektu (přestane-li si subjekt uvě- domovat bolest nebo hněv, přestanou tyto je- vy existovat, přestane-li si však uvědomovat např. strom, existuje tento dále nezávisle na vědomí subjektu). Tak můžeme proti sobě po- stavit nitro jako soubor stavů vědomí a vnější svět jako souhrn jevů hmotných: ,,V tomto smyslu zveme jevy duševní vnitřními a jevy hmotné vnějšími." Nicméně je-li všechno jen zkušenost, je i hmotné jen druhem dojmu, vnitřní zkušenosti. Pojetí psychologie jako vě- dy o subjektivní, vnitřní či bezprostřední zku- šenosti neboli vědomí je však poplatné sporné- mu gnozeologickému přístupu (skutečnost = zkušenost), v němž psychické a nepsy- chické je oddělováno velmi uměle, neboť ob- sahy vědomí jsou závislé nejen na tom, co se děje v těle, ale i na tom, co se děje v jeho oko- lí. Kromě toho je tu pojem vědomí brán v už- ším významu a není chápán jednotně. Pojem bezprostřední zkušenost je sporná gnozeolo- gická konstrukce; operuje se tu s nejasně vy- mezenými termíny vědomí, uvědomování, bezprostřední zkušenost atd. Vědomím vyme- zený předmět psychologie by tuto vědu ome- zoval jen na studium lidské psychiky, ačkoli psychika je jev vlastní i zvířatům. - Psychologie jako věda o chování. V. M. Bechtěrev na začátku našeho století svou kri- tikou subjektivistické psychologie vědomí a požadavkem ,,objektivní psychologie" (jejíž předmět spatřoval ve studiu reflexů) připravo- val zásadní obrat v pojetí psychologie. Ten vyvrcholil vystoupením J. B. Watsona (1913), který vymezil předmět psychologie jako studi- um chování, tedy toho, co člověk činí a říká. Jde o tzv. behaviorismus (z anglického beha- viour, chování), který je pokusem o ustavení objektivní vědecké psychologie; objektivními vědeckými metodami může být podle Watso- na a jeho četných následovníků studováno jen chování. Behaviorismus je dodnes v pojetí předmětu psychologie převládajícím smě- rem, ačkoli je sporný. Podle W. McDougalla (1926) ,,jediná možnost je definovat psycholo- gii jako vědu o chování". Pojem chování mů- že být totiž definován způsobem, který neob- sahuje žádné spekulace a hypotézy. Pojmy vě- domí a mysl (,,mind") McDougall odmítá jako neurčité, vymezitelné jen spekulativně a hy- LIST 39 Psychologie - předmět poteticky. V tomto smyslu je pak psychologie definována převážně jako ,,věda, která studuje chování člověka a ostatních živočichů" (E. R. Hilgard, 1957, 1962), nebo jako ,,věda o lid- ském a animálním chování" (C. T. Morgan, 1961). Nikdo se nikdy nedotýkal mysli, nevi- děl a neslyšel ji, avšak může vidět, slyšet a do- týkat se chování, uvádí Morgan. Omezeni psychologie na studium chování však předsta- vuje redukcionistický přístup, který velmi ochuzuje předmět psychologie a znemožňuje hlubší pochopení smyslu chování, které je vnějším projevem toho, jak člověk okolní svět i sám sebe v něm prožívá. To, jak člověk svět prožívá, dává smysl tomu, jak se vůči němu chová; chování samo o sobě je jen činností svalů a žláz, důležitý je jeho smysl - a ten se konstituuje vnitřně v prožívání. Chování není mechanickou reakcí na situaci, nýbrž smyslu- plným vztahem k situaci určitým způsobem prožívané: na tutéž situaci reagují lidé s růz- nou zkušeností různě. Proto se již na začátku třicátých let (E. C. Tolman) objevil pokus o revizi striktního behaviorismu, ačkoli na jeho pozicích zůstalo mnoho psychologů dodnes (B. F. Skinner a další). Pokus o překonání behavioristického redukcionismu se projevil mimo jiné zavedením konceptů vnitřního a vnějšího chování. Tak P. G. Zimbardo (1983) uvádí, že psychologie se, obecně vzato, zabývá studiem chování živých organismů, a sice jak externím, tak interním; interní cho- vání je buď fyziologické (biochemické procesy uvnitř těla a další vnitřní fyziologické změny v těle), nebo určené zkušeností, která pod- miňuje takové procesy, jako jsou např. myšlení a city. Termín interní chování tu vel- mi nedokonale nahrazuje obávaný pojem pro- žívání. Jinou umírněnou objektivistickou for- mulaci podali R. S. Woodworth a D. G. Mar- quis (1965): ,,Psychologie je vědecké studium aktivit individua ve vztahu k jeho prostředí." Pojem aktivity je podle citovaných autorů uží- ván ve velmi širokém významu; zahrnuje ne- jen motorické aktivity (chování), ale také tzv. kognitivní aktivity, jako jsou vnímání, myšle- ní, zapamatování, a emocionální aktivity, jako jsou různé pocity a jejich projevy. ,,Každý projev života může být nazván aktivitou"; být inaktivní znamená být mrtev (Woodworth a Marquis). Psychologie studuje mentální ak- tivity, ,,avšak každá mentální aktivita je sou- časně tělesnou aktivitou". Psychické či men- tální aktivity vyjadřují vztah organismu k jeho životnímu prostředí: psychologie studuje akti- vity organismu jako celku, a to v jeho vztazích k prostředí (Woodworth a Marquis, 1965). V této formulaci je sice správně naznačena jednota psychických a somatických dějů, avšak psychické (mentální) tu není specifiko- váno. V poslední době se ustálilo pojetí psycholo- gie jako vědy o prožívání a chování; pokouší se překonat jednostrannosti behaviorismu i tzv. mentalismu, který chápal psychologii jen jako vědu o mentálních fenoménech, tj. o prožívání. (Např. W. Stern, 1935, 1950: ,,Psychologie je věda o prožívající a prožívání schopné osobě. Psychické se nazývá všechno to, co je v osobě prožíváním, nebo co je v pod- statném vztahu k prožívání.") Ve výše uvede- ném smyslu definují předmět psychologie např. T. Thomae a H. Feger (1969), H. L. Roediger, J. Ph. Rushton, E. D Capaldi, S. G. Paris (1984): ,,Psychologie může být de- finována jako systematické studium chování a mentálního života." ,,Mysl" je však podle ci- tovaných psychologů studována tak, že z po- zorovaného chování jsou činěny závěry o ,,mentálních procesech, které produkují cho- vání". Podle D. Kováče (1985) psychologie studuje psychickou regulaci chování tj. chování řízené prožíváním. Pojetí psychologie jako vědy o prožívání a chování nepředstavuje sice žádoucí způsob vymezení jejího předmětu, neboť se omezuje jen na proce- suální aspekt psychiky, ale vyjadřuje, byť zjednodušeně, podstatu psychologie ve dvou jejích stěžejních aspektech: 1. Fenomenálně vystupuje psychické jako jednota prožívání a chování. 2. V prožívání se realizuje základní regulativní funkce psychiky nesená tím, že funguje jako systém tvorby a užívání význa- mů. Chování je pak účelnou reakcí na psy- chické zpracovávání významů situací vyjá- dřené prostřednictvím fyziologických aktivit organismu. V tomto smyslu navrhl P. R. Hof- statter (1962) aplikovat na určení předmětu psychologie model komunikace, který vytvo- řil K. Buhler (1934), jakož i závěry z analýzy ,,krize psychologie" (K. Buhler, 1927). Model tvoří interdependence tří fenoménů: prožívání, 225 Psychologie - předmět chování a výtvorů (počínaje různými díly až po sociální instituce). Existuje vzájemná funkční závislost prožívání, chování a du- chovních výtvorů: svět (tj. své okolí i sebe sa- ma) prožívá člověk jako určitý systém význa- mů vytvořených především lidskou kulturou, na základě toho se vůči tomuto světu chová a v jisté míře jej tím sám dotváří a přetváří. Proto každá výpověď o jednom z uvedených tří aspektů bude zahrnovat oba zbývající aspekty: o chování mohu vypovídat jen ve vztahu k tomu, co člověk prožívá a vytváří atd. A tak lze předmět psychologie vyjádřit schematicky interdependencí tří fenoménů: prožívání, chování a duchovních výtvorů: Co je psychologie jako věda, vyjádřil dobře J. Piaget (1977) v následujících pěti tezích: 1. Předmětem psychologie není jednotlivec, nýbrž člověk obecně; psychologie je věda o lidském subjektu. 2. Psychologie je přírodní věda; jako taková je nevyčerpatelná, musí mi- mo jiné uznávat princip ,,vše je možné" a ob- sahuje transcendentální aspekty, i když má empirické základy. 3. Psychologie má klíčové postavení mezi vědami, vysvětluje jejich po- jmy a operace; ,,objekty mohou být poznává- ny pouze subjektem, zatímco subjekt může poznávat sebe sama jen tehdy, pokud má co či- nit reálně nebo v myšlenkách s objekty"; tak nás veškeré vědění přivádí stále k subjektu, k psychologii, k vědě o subjektu. 4. Psycholo- gie souvisí neoddělitelně s teorií poznání, me- zi psychologií a filozofií nejsou ostré hranice, v psychologickém výzkumu nelze uniknout gnozeologickým problémům, vědění vychází z nějakých forem interakcí mezi subjektem a objektem. 5. Jako každá jiná věda může psy- chologie prospívat jen v interdisciplinární spolupráci. Sporná je zde pouze téže o psy- chologii jako přírodní vědě. Psychologie je věda o psychice, která se fe- nomenálně vykazuje jako prožívání a chování ve formě procesů a psychofyzických dispozic k těmto procesům. Literatura: Galperin, P. J.: Úvod do psychológie, Bratislava 1988. Keller, F. S.: The definition of psychology, repr. New York 1965. Nyman, A.: Die Schulen der neueren Psychologie, Bern-Stuttgart 1966. Pon- gratz, L.J.: Problemgeschichte der Psychologie, Bern-Munchen 1967. LIST 40 psychologický - systém PSYCHOLOGIE - SYSTÉM Z určitého vymezení předmětu psycholo- gie, jímž je psychika, a z určitého pojetí funk- ce a vlastností psychiky vyplývají určité dů- sledky pro vytvoření systému psychologic- kých věd, tzn. pro uspořádání jejich poznatků, vztahů mezi nimi a vztahů psychologie k dal- ším vědám a k filozofii (postavení psychologie v systému věd). Avšak názor na to, co je to systém psychologie, není jednotný. M. H. Marx a W. A. Hillix (1963) hovoří o systé- mech psychologie, protože psychologie není jednotná věda; chápou tím různé přístupy k různým pojetím psychiky a její funkce pře- devším. V tomto smyslu rozlišují následující systémy psychologie: strukturalismus, funk- cionalismus, asocianismus, behaviorismus, gestaltismus a psychoanalýzu. Existují-li různé teorie psychiky, je ovšem sporné vytvoření jednotného systému psychologie v celém do- sahu, který princip systémového přístupu na psychologii klade. J. M. McGeoch (1933) po- dává tuto definici: ,,Psychologický systém je koherentní a inkluzivní, nicméně flexibilní or- ganizace a interpretace faktů a speciálních teorií předmětu." To je pojetí souhlasné s tím, jak chápou systém psychologie Marx a Hillix. Jiný pokus o vytvoření systému psychologie podal K. K. Platonov (1972). Podle něho je s pojmem systém těsně spojen pojem struktu- ry, kterým se obvykle vyjadřuje ,,vnitřní forma organizace systému, vystupující jako jednota stálých, zákonitých vzájemných spojů mezi jeho elementy". Platonov rozlišuje systém a strukturu a uvádí, že ve strukturách počet a vlastnosti podstruktur závisí na vlastnostech objektu, který je vzat jako celek, a nezávisí na poznávajícím, kdežto v systémech počet a zvláštnosti podsystému závisí na kritériích, která jsou vzata za základ. Konečnou fází ana- lýzy je pak stanovení hierarchie, resp. genetic- ké hierarchie komponent. Podle Platonova je psychologická věda systém, jehož podsysté- my jsou teorie, a elementy jsou psychologické pojmy, které jsou zahrnuty v předmětu psy- chologie tak, že vyjadřují jeho jednotlivé slož- ky. Jedna a táž psychologická věda může mít dva různé systémy pojmů: jeden logicko-his- torický, vycházející z kategorií, a druhý teore- ticko-praktický, vycházející z klasifikace psychologických problémů, tvrdí Platonov a sám pak dospívá ke stanovení dvou kritérií pro vytvoření systému psychologie. První kri- térium platící pro psychologii je ,,vnější" a je jím sociální význam získaných poznatků; dru- hé, vnitřní, vychází ze specifičnosti a podmí- nek projevů psychických dějů. V podstatě jde o tři aspekty systému psychologie: 1. systém tzv. základních psychologických věd, 2. sy- stém tzv. aplikovaných věd a 3. problém ,,roz- členění objektu vědy, systém jejích pojmů a kategorií" (Platonov). Uvedený autor použí- vá místo termínu základní psychologická věda termín teoretická psychologie a místo pojmu aplikovaná psychologie pojem odvětví psy- chologie; to je poněkud zavádějící, neboť všechny specifické psychologické vědy, ať už základní nebo aplikované, jsou v podstatě od- větvími obecné psychologie a všechny psy- chologické vědy jsou v podstatě teoretické. Systém obecné psychologie. Základní psy- chologickou vědou je obecná psychologie, v níž, jak již název naznačuje, jde především o vytvoření základů psychologie určením její- ho předmětu, vymezením psychologie jako vědy, jejích metodologických základů, teorie psychiky; zde jde o vymezení základních kate- gorií psychologických fenoménů a posléze o podání základních empirických poznatků o těchto fenoménech. Z obecné psychologie se pak odvíjí celý systém speciálních základ- ních a aplikovaných psychologických věd. Obecná psychologie tím, že vymezuje před- mět svého zkoumání, vymezuje i metodolo- gické základy tohoto zkoumání a systém me- tod, povahu psychologie jako vědy a povahu psychologických zákonitostí atd. Současně vytyčuje zaměření všech ostatních psycholo- gických věd, které se z ní vyvíjejí. Směr tohoto vývoje je určován i dílčími psychologickými teoriemi (vnímání, myšlení, motivace atd.) a zejména teoriemi osobnosti, které jsou v podstatě teorií lidské psychiky. Obecná psy- chologie podává dále fenomenologii kategorií lidské psychiky a základní empirické poznat- ky o jednotlivých kategoriích. Tuto fenomeno- logii nelze zaměňovat s taxonomií psychic- kých jevů. Tak např. je nahrazen pojem snaha pojmem motivace, protože téma pohnutek chování je studováno především jako objektivní fenomén, nikoli jako zážitek. Obecná psy- chologie má následující strukturu: 227 Psychologie - systém Teoretické základy: - předmět psychologie - teorie psychiky - postavení psychologie v systému věd - metodologie a metody psychologie - systém psychologických věd Systém základních psychologických věd: ontogenetická (vývojová) psychologie diferenciální psychologie fylogenetická (srovnávací) psychologie (etologie) patopsychologie (,,psychika nemocných") obecná psychologie psychopatologie (,,nemocná psychika") biologická psychologie společenská kulturně-antropologická psychologie sociální psychologie Fenomenologie psychiky: procesuální hledisko: analytické: syntetické - poznávací procesy: - paměť vnímání - učení představy myšlení a řeč - emoce - motivace strukturálně dispoziční hledisko: - psychologie osobnosti - geneze osobnosti - struktura osobnosti - dynamika osobnosti - teorie osobnosti Systém aplikovaných psychologických věd: Aplikace na problémy jedinců a malých skupin: klinická psychologie: - psychodiagnostika - psychoterapie Aplikace na obecné problémy společenské praxe: psychohygiena psychologie řízení psychologie náboru psychologie propagandy psychologie volného času Aplikace na konkrétní obory společenské praxe: psychologie práce - sociální psychologie práce - inženýrská psychologie pedagogická psychologie lékařská psychologie forenzní (soudní) psychologie psychologie vojenství psychologie sportu psychologie umění psychologie životního prostředí psychologie organizace Základní psychologické vědy, k nimž patří i obecná psychologie, rozvíjejí především základní hlediska aplikovaná ve studiu psy- chiky: vývojově-ontogenetické a fylogene- tické, funkcionální (biologické, sociální) atd. Posléze sem patří studium psychiky nemoc- ných a duševně chorých (-> Využití psycho- logie v praxi). Výše uvedený přehled nepostihuje názvy všech oborů psychologie (zejména oborů apli- kované psychologie) a v rámci zde uvedených oborů je možno dále specifikovat, např. expe- rimentální psychologie (specifikace obecné psychologie) atd. Za speciální psychologické vědy v širším smyslu lze pak pokládat všechny psycholo- gické vědy s výjimkou obecné psychologie, anebo v užším smyslu všechny psychologické vědy odvozované dále ze základních i apliko- vaných psychologických věd jako prohlubo- vání specializace. Tak je např. z psychologie životního prostředí odvozena psychologie or- ganizace, ale také psychologie výchovy, z pe- dagogické psychologie se vydělila psychodi- daktika (pedagogická psychologie vyučová- ní), z biologické psychologie se oddělila fyzio- logická psychologie, jejíž specializovanou částí je neuropsychologie atd. Řada speciál- ních psychologických oborů představuje rela- tivně samostatné vědy, vytvářející meziobo- rové oblasti (např. psycholingvistika, psycho- farmakologie, inženýrská psychologie atd.). Někdy se rozlišuje teoretická a aplikovaná psychologie (T. Pardel a J. Boroš, 1979), ale ve skutečnosti jsou i aplikované psychologic- ké vědy v podstatě teoretické, neboť nepodá- vají podrobné recepty na řešení různých prak- tických problémů, ale jen principy, resp. obecnější teoretické poučky, které je nutné tvůrčím způsobem aplikovat. Vhodnější je proto spíše relace teoretická a empirická psy- chologie. Empirie je základem všech psycho- logických věd (základní a aplikovaný vý- zkum), avšak získané poznatky je nutné třídit, LIST 41 Psychologie - systém zobecňovat a vytvářet tak předpoklady pro formulaci psychologických teorií; v tomto smyslu tvoří teoretická a empirická psycholo- gie jednotu. V průběhu vývoje vědecké psy- chologie se z ní vydělila experimentální psy- chologie (zejména z laboratorní ,,fyziologické psychologie" W. Wundta), která se dále vyví- jela jako snaha po exaktním postihování kauzálních vztahů mezi vnějšími podněty a psychickými reakcemi a brzy se rozšířila i do oblasti sociální psychologie malých sku- pin. Avšak experimentální metoda má vzhle- dem k přísným podmínkám, za nichž může být použita, v psychologii jen omezené uplat- nění, a tak zdaleka nevyčerpává problémy, které před psychologií vyvstávají. Konečně je nutné učinit poznámku k oboru dějiny psycho- logie, který ve výše uvedených schématech není zařazen a jehož předmětem je historický vývoj názorů na psychiku, resp. historický vý- voj psychologie, sledující, mimo jiné, vztahy těchto názorů k filozofickým směrům, přírod- ním vědám, ale i společensko-ekonomickým poměrům. Na podstatu psychiky byly vyslo- vovány názory ezoterické, náboženské a filo- zofické dlouho předtím, než vznikl první pokus o systematickou psychologii (Aristoteles). Postavení psychologie v systému věd. Určit místo psychologie v systému věd je velmi problematické. Existují totiž různé pokusy o systemizaci věd, které se liší hledisky, z nichž vycházejí, a které dospívají k různým systémům; kromě toho trvají spory o podstatu psychologie jako vědy, zejména o to, zda je či není vědou přírodní. Tzv. duchovědně oriento- vaní (E. Spranger) a personalisticky orientovaní (W. Stern) psychologové upozornili na to, že vzhledem ke své zvláštní povaze nemůže být duševní život člověka zkoumán jako přírodní jev nebo jako věc. Pokud behaviorista (B. F. Skinner aj.) zkoumali i lidskou psychiku jako přírodní fenomén, ignorovali tím její podstatné zvláštnosti; např. řeč je fyziolo- gicky pohybem mluvidel, fyzikálně dyna- mickým vzorcem zvukových vln, avšak její psychologická podstata je v její obsahovosti - v tom, co sděluje a jak to sděluje - a v jejích motivacích (proč je něco sdělováno). K těmto psychologickým tématům nemohou fyziolo- gické a fyzikální přístupy ničím přispět. Řeč je nástroj sdělování a vývoje poznání, přírodo- vědecká hlediska jsou v relaci k tomu irele- vantní; mohou být uplatňována jen v omeze- ném rozsahu v určitých oblastech psycholo- gie, např. při studiu senzorických procesů tvo- řících hraniční obor mezi fyziologií smyslo- vých orgánů a psychologií vnímání, která se však mechanismy senzorických procesů ne- vyčerpává. V přírodovědeckém chápání psy- chologie je zakotven omyl mechanistického pojetí, který podle E. Strause (1956) spočívá především v ignorování rozdílů vztahů proží- vající bytosti k předmětnému světu a organis- mu k podnětům; je to rozdíl vztahu lidské psy- chiky ke světu významu a vztahu fyzikálně pojatého tělesa k jiným tělesům; je to omyl ztotožňování živých bytostí a strojů, lidského mozku a počítače: ,,Obecně srovnávat člově- ka a stroj lze jen v úzkém rámci studia zákoni- tostí, jež se projevují ve složitých systé- mech. .. nemůže být ani řeči o tom, že bychom mohli redukovat psychické procesy na pro- cesy probíhající ve strojích," zdůrazňují ruští neurokybernetikové S. N. Brajnes, A. V. Na- palkov a V. B. Svěčinskij (1962, česky 1965). Proto je zcela problematické tvrzení kanad- ského psychologa D. O. Hebba (1966), že to, co člověk ví o citech a vědomí jiného člověka, je odvozeno z toho, co tento člověk činí, ,,z kontrakcí jeho muskulatury a ze sekrecí žláz". Proti tomuto pochybnému pojetí je pro- sazována ,,psychologická psychologie " jako věda, jejímž předmětem je zcela specifický fe- nomén, psychika (jako vnitřní, mentální dění), který musí být proto zkoumán specifickými metodami, aby byla postižena jeho zvláštní povaha (J. Cohen, 1957). ,,Situační vztah ke světu není čistě prostorový, není to jen pozice (situs). Časově historický charakter odlišuje situaci od pouhého prostorového vztahu - situ. Významné jsou situace, v nichž vystupují pro- měny ve stálých střetáváních jáství a světa, v nichž se nacházejí události, v nichž si, ať už je to ve vitální nebo duchovní sféře, při- vlastňujeme nové části světa" (E. Straus, 1956). Lze tedy říci, že psychologický vztah je vztah organismu či osobnosti k významu sti- mulace či situace, nikoli vztah k fyzikálně chemickým charakteristikám podnětů. ,,Zna- lost těchto vědomých a nevědomých významů je pro pochopení chovám člověka základní, neboť tyto ve svém úhrnu vytvářejí situace, v nichž se člověk nachází, jeho psychologické pole... žijeme ve světě předmětů a osob, nikoli podnětů" (P. Fraisse, 1966). Člověk je bytost biologická a kulturní (tj. specificky lidsky so- ciální) zároveň, a proto je i psychologie ozna- čována jako biosociální věda (N. L. Munn, 229 Psychologie - systém 1962), jejíž zákonitosti mají specifický pří- rodně společenský charakter. Tím je určeno i postavení psychologie jako specifické vědy, která zaujímá pozici na rozmezí věd přírod- ních a společenských. Rozsáhlý pokus o klasi- fikaci věd na základě nelineárního uspořádání podal ruský filozof B. M. Kedrov (1965). Rozlišil přírodovědeckou a sociální stránku psychologie, ale za vědy jí nejbližší pokládá ,,fyziologii vyšší nervové činnosti" a logiku. J. Piaget (1966) tuto klasifikaci kladně ocenil zejména proto, že psychologie je zde umístě- na centrálně tak, že tvoří spojnici mezi přírod- ními a společenskými vědami a mezi filozofií. To podle Piageta plně odpovídá důležitosti psychologie a faktu, že se stává interdiscipli- nární vědou. V zásadě je však Kedrovovo umístění psychologie v systému věd velmi problematické, neboť ze struktury psychické determinace lze odvodit, že psychologie má nejblíže k biologii na jedné a ke kulturní antro- pologii (resp. sociologii) na druhé straně. Tu- to ,,příbuznost" vystihuje také P. Th. Young (1961) v následující tabulce, která nevyžaduje komentář: věda a její předmět biologie psychologie sociologie Vztah psychologie k biologii je dán již tím, že v psychice člověka se uplatňuje řada vý- znamných biologických konceptů, jako evo- luce nebo homeostáza, a že fyziologie organis- mu, jakož i stavba a funkce jeho vývojově a funkčně nejvyššího orgánu - mozku, spo- luurčuje psychické dění. Nicméně názor rus- kého fyziologa I. P. Pavlova o postupném splývání psychologie s fyziologií nervové čin- nosti nebyl oprávněný. Fyziologové zkoumají chování organismu na molekulární úrovni a prožívání subjektu ponechávají, až na malé výjimky, stranou; psychologové zkoumají chování individua na úrovní molární a proží- vání berou jako centrální téma. Již proto, že lidský duševní život je podmíněn společen- ským bytím a odráží společenské zákonitosti, nemůže být vyčerpávajícím způsobem inter- pretován fyziologicky (V. Tardy, 1956). Po- znatky biologie psychologické poznatky jen doplňují, avšak poskytují psychologii základní vztažný rámec pro výklad mnoha způsobů chování v konceptu evolučního programu, resp. evoluční strategie. Vztah psychologie ke kulturní antropologii (resp. sociologii). Kulturní antropologové (M. Meadová, R. Benedictová, R. Linton a mnozí jiní) ukázali těsnou závislost různých forem lidského chování na tzv. kulturních vzorcích (culture patterns), jako jsou obyčeje, mravy, zákony, tabu a další. Tím byly objeve- ny kulturní, resp. společenské faktory lidské psychiky, které hrají důležitou roli v jejím utváření a vývoji. Kulturní prostředí propůj- čuje lidské psychice svérázné formy. Vznikly dokonce snahy o nová odvětví psychologie; psychologie kultury je pokusem o psycholo- gickou interpretaci kulturních jevů, avšak tzv. environmentální psychologie či etnopsycho- logie přináší i poznatky o působení kulturních a etnických faktorů na lidskou psychiku. Přiro- zeným životním prostředím (biotopem) zvířat je příroda, kdežto přirozeným životním pro- středím člověka je jím vytvořená kultura; pří- slušnost člověka k určité kultuře nebo subkultuře podstatně determinuje jeho psychi- ku už na úrovni vnímání. Podle J. Piageta (1927) je zkušenost subjektu vždy závislá na jeho životním prostředí; ,,subjekt zvěcňuje svou vlastní duchovní aktivitu tímtéž způso- bem, jak žije vnější materiální skutečnost", tj. civilizační prostředí, a později i duchovní sku- tečnost kultury v užším slova smyslu, v míře, s jakou se identifikuje s hodnotami svého kul- turního prostředí. Podle E. V. Sokolova (1972) je důležitou psychologickou funkcí kultury to, že spojuje systém symbolů s určitý- mi významy, že shromažďuje, uchovává a předává informace z generace na generaci (což člověku umožňuje učit se i z cizích zku- šeností), že vytváří systém norem, který regu- luje chování člověka, systém hodnot, který dává duševnímu životu člověka smysl, že vy- víjí tlaky a omezení, ale současně i možnosti odreagovávání vnitřního napětí (tanec, hry, karnevaly) a v neposlední řadě také to, že v sobě zahrnuje i mluvenou a psanou řeč, ja- zyk, který slouží nejen dorozumívání, ale je i podstatným prvkem vědomí a činitelem vý- voje myšlení. Základní determinanta psy- chiky - sociální prostředí (rodina atd.) - je dá- na vždy v rámci určité kultury a subkultury. Vztah psychologie ke kulturní antropologii, resp. sociologii jako vědě o společnosti je proto velmi úzký. Vztah psychologie k filozofii. Hranice vě- deckého poznávání jsou dány jeho metodolo- gií, ale tím nejsou stanoveny hranice pro kla- 930 příroda zkušenost společnost organismus subjekt osoba LIST 42 Psychologie - systém dení otázek, na něž už vědy nemohou dávat spolehlivé odpovědi. Podle Aristotela se filo- zofie zabývá ,,posledními příčinami", ale me- tody, kterých přitom užívá, jsou v různých fi- lozofických systémech různé a různé jsou i postuláty, z nichž přitom vychází (materialis- tické, spiritualistické). Psychologie byla té- měř do konce 19. století součástí filozofie a osamostatnila se až tehdy, když vlivem roz- voje přírodních věd našla svůj vědecky vyme- zený předmět a metody jeho zkoumání. Avšak jisté závislosti na filozofii se nezbavila, neboť každá věda ponechává prostor pro filozofické domýšlení a hledání ,,posledních příčin" nebo smyslu dění, které zkoumá. Zvláště lidská psychika vykazuje určitý směr k transcen- dentnu, poukazuje za hranice vědecké empirie k jakési transempirické skutečnosti. Zejména v psychologii osobnosti se vynořují otázky, zda je nutné uspořádávat empirická data v ur- čitém filozofickém rámci, který jim dává smysl (osobnost nevyvozujeme z prožívání a chování, ale naopak pochopíme-li fenome- nologicky, co osobnost je, pak teprve rozumí- me lidskému prožívání a chování - R. Wellek, 1966), nebo zda je třeba hledat souvislosti jen v empirických datech, zobecňovat je a vytvá- řet explanační vědecké konstrukty - v empi- rické psychologii osobnosti je právě osobnost takovým konstruktem, který ovšem nepřekra- čuje rámec vědeckého uvažování, kdežto otázka po podstatě osobnosti jej překračuje. Podle filozofa E. Husserla je lidská mysl uzpůsobena k hledání podstat ve smyslu tran- scendentním; podle fyzika P. W. Bridgmana je příroda možná uzpůsobena tak, že naše myšlení s ní dokonalým způsobem nekoresponduje a dovoluje nám tak domýšlet vědecká fakta a překračovat rámec přísně vědeckých zobec- nění. Myšlení, které tento rámec překračuje, je považováno za spekulativní, nevědecké. Existuje nepochybně rozdíl mezi vědou a filo- zofií a domýšlení psychologických faktů o člověku je úkolem filozofické antropologie, nikoli vědecké psychologie, jejíž hranice jsou dány metodami interpretace empiricky získa- ných poznatků. Otázkou však zůstává, zda metody sbírání a interpretace faktů v psycho- logii jsou pro její předmět v dostatečné míře relevantní a zda je tedy možné jít dále, než současná metodologie dovoluje. Je to otázka vztahu epistemologie (teorie vědeckého po- znávání) a některých rigorózně scientistic- kých požadavků, které na psychologii klade tzv. operacionalismus. Tzv. humanistická psychologie se snaží hranice kladené psycho- logickým scientismem posunout blíže k filo- zofii. První útok proti ,,naturalistické psycho- logii" pracující podle modelu přírodních věd podnikl již W. Dilthey (1894). Podle D. Ková- če (1985) marxistická filozofie existenci psy- chické reality nejen dokládá, ale i ,,umocňuje", ovšem, je třeba dodat, v ideologickém směru. Filozofie nehledá konečné odpovědi, ale klade nové otázky a rozšiřuje poznání za hranice věd. V nedávné době byl diskutován vztah psy- chologie a kybernetiky (vědy o řízení systémů na základě teorie informace); na možnost apli- kace kybernetiky v psychologii poukázal již jeden z jejích tvůrců N. Wiener (1948). F. Klix (1971) se domnívá, že ,,vysvětlit vlast- nosti činnosti psychických procesů znamená proniknout do dialektiky informace a chová- ní". Naproti tomu F. Attneave (1959) pouka- zuje na to, že od teorie informace nelze očeká- vat řešení všech psychologických problémů. Toto stanovisko nejlépe odpovídá vývoji vztahů mezi psychologií a kybernetikou: ta přispěla k modelování vnímání, myšlení a dal- ších jevů, ale její význam pro psychologii byl, jak se ukázalo, přeceněn. Diskutovány byly dále vztahy mezi psychologií a matematikou; platí o nich v podstatě totéž co o vztahu psy- chologie a kybernetiky s tím, že některé mate- matické modely v psychologii, např. rozhodo- vání, mají velmi omezenou platnost. Literatura: Breuer, F.: Einfuhrung in die wissenschaftstheorie fur Psychologen, Munster 1977. Kováč, D.: Teó- ria všeobecnej psychologie, Bratislava 1985. Mandler, G., Kessen, W.: The language of psycho- logy, repr. New York-London 1962. Marx, M. H., Hillix, W. A.: Systems and theories in psychology, New York-London 1963. Platonov, K. K.: O si- steme psichologii, Moskva 1972. Wellek, A.: Der Ruckfall in die Methodenkrise der Psychologie, 2. vyd. Gottingen 1972. 231 Směry v psychologii být potvrzeno fyzikálními přístroji. Takové ,,skutečnosti" jako láska, inteligence apod. by bylo nutné studovat pomocí fyzikálních pří- strojů a popisovat je i vysvětlovat jazykem fy- ziky a fyzikálními principy. 3. Člověk je jen organismus vybavený různými orgány, tkáně- mi atd.; jestliže mu chceme porozumět, musí- me chápat činnost fyziologických, resp. fyzi- kálně chemických systémů, z nichž se skládá. K tomu lze připojit ještě řadu dalších postulátů, např. o determinaci lidské psychiky, o psy- chické energii jakožto odvozené z metabo- lických procesů a další, které zpochybňuje ne- dávno se konstituující transpersonální psy- chologie, jejímž předním představitelem je právě výše uvedený Ch. T. Tart. Behaviorismus (z anglického behaviour, chování). Směr v psychologii, který ji chápe jako vědu o chování. Jeho vznik v USA je da- tován článkem J. B. Watsona (1913) nazva- ném Psychologie z hlediska behavioristy. Po krátce trvajících polemikách se behavioris- mus prosadil a stal se rychle nejrozšířenějším a nejvlivnějším směrem v psychologii. Nava- zoval totiž na tradice amerického pragmatismu a vyhovoval potřebám rychle se rozvíjející in- dustriální společnosti, jakož i vědeckému du- chu doby. Behaviorismus se pokusil etablovat jako jediný vědecký systém psychologie. Za jeho předchůdce v USA je považován zejmé- na W. McDougall (1908). V Evropě předchá- zel behaviorismu požadavek ruského psychi- atra V. M. Bechtěreva (1907), aby byla pěsto- vána tzv. objektivní psychologie, a to jako reflexologie, neboť duševní děje jsou v podstatě mozkové reflexy (I. M. Sečenov, 1863). Behaviorismus vznikal v období vrcholícího pozitivismu a prosazujícího se materialismu, resp. naturalismu a fyzikalismu. Na jeho vznik měly nepochybně vliv i experimenty se zvířaty sledující zákonitosti chování, které prováděl E. L. Thorndike (1898 a později). Podobné experimenty prováděné I. P. Pavlo- vem (1905 a později) v Rusku nebyly v USA dostatečně známy. Bechtěrev a později Wat- son zaútočili na psychologii jako vědu o vědo- mí a na její základní metodu, introspekci, pro- hlašujíce obojí za nevědecké. Podle Watsona je pojem vědomí jen náhražkou za pojem du- še. V prakticky založené atmosféře americké- ho duchovního života s jeho smyslem pro ,,fi- lozofii činnosti" a potřebou řešení praktic- kých problémů se behaviorismus rychle ujal a rozšířil. J. B. Watson prohlásil, že psycholo- gie člověka musí studovat, co člověk činí a ří- ká v určité situaci, tj. jeho chování, a zjedno- dušil paradigma psychologie na schéma S-R (stimulus - reakce). Na studium vědomí, resp. vnitřních psychických dějů, je nutné rezigno- vat, protože nejsou pro svou subjektivnost do- stupné. Psychologie jako každá věda musí být založena na objektivním pozorování, které přináší kontrolovatelné poznatky. Později se behaviorista ve snaze po této objektivitě, kte- rou lze zajistit v přísně kontrolovatelných podmínkách laboratorních výzkumů a za po- moci měření, v podstatě omezili na experi- mentování se zvířaty a v sociální psychologii na zjednodušené modelování sociálních situa- cí. Podle G. W. Allporta (1962) pokračoval behaviorismus v tradicích Lockova empiris- mu, když rozvinul zejména výzkum učení a interpretoval lidskou osobnost jako ,,systém zvyků" (E. R. Guthrie, 1944). To souvisí i s Watsonovým sebevědomým prohlášením, že podmiňováním lze z dítěte, které je ,,ne- popsanou deskou", učinit cokoli. Svým me- chanisticko-asocianistickým pojetím lidského chování se behaviorismus značně přiblížil i pojetí člověka jako stroje (J. O. de Lamettrie, 1748), které se ještě zvýraznilo, kdy se beha- vioristé inspirovali kybernetikou a pokoušeli se o počítačové modelování myšlení a jiných psychických funkcí. Watsonův ortodoxní be- haviorismus vyjádřený tezí, že pozorovatelné jsou pouze reakce svalů a žláz a žádná ,,duševní aktivita", byl posměšně označován za ,,psy- chologii svalových škubnutí" a jako takový se stal brzy neudržitelným. E. R. Hilgard (1987) charakterizuje tento klasický behaviorismus jako asocianistický atomismus, periferalismus a jako extrémní učení o rozhodujícím vlivu vnějšího prostředí. To znamená, že behavio- rismus ve svém počátečním období kladl dů- raz na asociace reflexů, periferní projevy reakcí a na situační determinanty. Analytickou jednotkou se stal reflex, později reakce, resp. zvyk (,,habit"). Nicméně přes všechny zásad- ní výhrady vůči behaviorismu je nutné uznat, že se pokusil o zvědečtění psychologie a že dal podnět k rozvíjení experimentální metody, čímž přispěl k rozšíření psychologických po- znatků, byť s velmi omezenými možnostmi aplikace na psychologii člověka, neboť prefe- roval výzkum chování zvířat. Zjednodušující pojetí Watsonova klasické- ho behaviorismu se pokusil překonat neobeha- viorismus, za jehož zakladatele je považován E. C. Tolman (1932), autor spisu Zaměřené chování u zvířat a u člověka (výraz ,,purposi- 267 LIST 43 Směry v psychologii ve behavior", zaměřené chování, který užil, vedl k tomu, že jeho pojetí je označováno též za purposivismus, resp. purposivní behavio- rismus). Tolman především překonal zjedno- dušující formuli S-R formulí S-O-R: mezi stimulus a reakci vstupuje organismus jako komplex intervenujících proměnných, které spoludeterminují vliv stimulace na reakci. Dále nahradil původní atomismus (reflexy jako funkční jednotky chování) a tzv. molekulární přístup usilující i o neurofyziologické aspekty reflexů tzv. molárním přístupem, který za ele- menty považuje akty chování jako nositele určitého významu. Nové paradigma psycho- logie, upravené zavedením vnitřních činitelů (intervenujících proměnných), vedlo k překo- nání extrémního situacionismu, nikoli však původního empirismu. Doménou behavio- rismu (pojem neobehaviorismus měl spíše jen historický význam a i když znamenal značné rozdíly proti původnímu behaviorismu, pů- vodní pojem se udržel) se stalo učení. Jistý ná- vrat ke klasickému behaviorismu představuje dílo B. F. Skinnera (1938, 1952 a pozd.), který odmítl koncept intervenujících proměnných a založil behaviorismus na experimentálním výzkumu učení; to je klíčovým pojmem analýzy chování, umožňuje pochopit jeho změny, jakož i kontrolovat jeho utváření. Skinner ostře odlišil respondentní (reaktivní) a operantní (aktivní) chování a tomu odpoví- dající klasické a instrumentální (operantní) podmiňování jako dva základní mechanismy učení. Za základní považoval operantní chová- ni, jehož zákonitosti umožňují jeho kontrolu a modifikaci prostřednictvím plánů zpevnění. Základní téma behaviorismu, chovám, cha- rakterizuje P. Th. Young (1961): ,,Chování je sledováno jako změna v dynamických vzta- zích mezi organismem a okolím. Zahrnuje vý- razné pohyby jako běh a pohyby řečových mechanismů. U zvířecích organismů zahrnuje chování změny, jako je produkce světla či elektrického výboje nebo změny v pigmentaci či zabarvení; lidské chování je však založeno na dvou druzích tělesných změn - na pohybu svalů a na sekreci žláz." Organismus se adap- tuje na své prostředí jednak metabolickou re- akcí, jednak behaviorální reakcí. Ústředním pojmem behaviorismu se stala adaptace vy- jadřující obecný princip vývoje a utváření chování. Vedle Tolmana a Skinnera je nejvý- raznějším představitelem behaviorismu C. L. Hull (1942, 1950 a jindy); ten byl již přímo ovlivněn dílem I. P. Pavlova, jehož základní dílo bylo roku 1927 v USA vydáno v překla- du. Hlavní Hullovo dílo Principy chování (1943) je současně se Skinnerovým dílem Vě- da a lidské chování (1953) vrcholem behavio- rismu. Hull se vrátil k funkci intervenujících proměnných; počítá mezi ně reaktivní tenden- ce získané učením, vytvářející anticipační cí- lové reakce, v nichž E. R. Hilgard (1987) spat- řuje náhradu za ,,plánující myšlení" introspek- cionistů. Hullova teorie chování, odvozená z výsledků experimentů provedených na bí- lých krysách, se opírá o klíčové koncepty, které byly pozdějším vývojem překonány, ze- jména ,,obecného popudu" a jeho redukce; chování je zde chápáno jako funkce síly pudu násobené silou zvyku. Organismus je se- beudržující se mechanismus fungující podle přírodních zákonů. Vrcholem behavioristického úsilí o scientis- tickou psychologii je operacionalismus. Byl inspirován názory fyzika P. W. Bridgmana (1927), který požadoval, aby fyzikální jevy byly definovány operacemi, jež je vyvolávají, resp. registrují a měří (způsobem měření), a ovlivňován názory neopozitivistů (zejména R. Carnapa) na podstatu vědy a jejího jazyka, který má mít povahu objektivního jazyka fyzi- ky. Jazyk psychologie musí být omezen na in- tersubjektivně sdělitelné a pozorovatelné cho- vání, jehož projevy jsou operacionalizovány, tj. vymezeny operacemi, pokud možno měři- telnými. Tím byl předmět psychologie dále redukován. Výrazným představitelem opera- cionalismu v psychologii je vedle již uvedené- ho B. F. Skinnera S. S. Stevens (1950). Kritické zhodnocení behaviorismu. Jak již bylo uvedeno, behaviorismus usiloval o zá- sadní zvědečtění psychologie, kterého se po- kusil dosáhnout redukcí jejího předmětu na studium chování a zavedením metod, jejichž užití předpokládá další zjednodušení toho, co je zkoumáno. Jeho paradoxní snahu a výsled- ky vyjádřil P. F. Lazarsfeld vtipným výrokem: Kdysi se psychologové snažili dostat do psy- chologie trochu matematiky, nyní se snaží do- stat do matematiky trochu psychologie. A. Koestler (1978) označil éru behaviorismu za ,,bídu psychologie", neboť psychologie jako taková tu přicházela velmi zkrátka. Behavio- rismus tím, že rezignoval na studium prožívá- ní, kde se konstituují významy psychických reakcí, rezignoval i na hlubší pochopení psy- chiky. Přinesl mnoho poznatků, které však zů- staly na povrchu problémů a v mnoha přípa- dech byly pouhými artefakty. V metodě měře- Směry v psychologii ní postojů a zejména v metodě interviewu se behaviorismus snažil propašovat do psycholo- gie introspekci, ve skutečnosti však pěstoval ,,nepsychologickou psychologii". Psychoanalýza. Její zakladatel S. Freud (1902) definoval sám výstižně psychoanalýzu jako ,,vědu o nevědomí"; v užším smyslu je chápána jako psychodiagnostická a psychote- rapeutická metoda, v širším smyslu jako teorie lidské psychiky, resp. dynamiky osobnosti. Rozvíjela se ze studia hysterie (S. Freud a J. Breuer, 1895), inspirovaného přednáškami francouzského psychiatra J. Charcota (1884 - 1885) a dílem P. Janeta (1886, 1892), kteří zdůrazňovali vliv vzpomínek na hysterii. Freud později formuloval tezi, že hysterikové jsou nemocní potlačenými vzpomínkami - v hysterii se uplatňují potlačené afekty, kte ré se transformovaly v nevědomé příznaky. Tím byla otevřena cesta do nových oblastí lid ské psychiky, do nevědomí, a možnost zkou mat lidskou psychiku jako dynamický feno mén determinovaný střetáváním protiklad ných sil. Od roku 1902 se kolem Freuda organizovalo psychoanalytické hnutí, které se rychle šířilo, i když mělo i řadu významných odpadlíků (C. G. Jung, A. Adler a další). Psy choanalytické teorie se postupně rozšiřovaly z psychiatrie na psychologii, teorii umění, kultury, sociologii a jinam. Psychoanalýza se stala jedním z nejvlivnějších směrů v psycho logii a S. Freud jedním z nejvýznamnějších představitelů novodobé psychologie (podle některých historiků psychologie je pokládán za nejvýznamnějšího představitele psycholo gie 20. století vůbec). Psychoanalytická doktrína se koncentruje hlavně kolem něko lika témat: struktura a dynamika osobnosti, vývoj a funkce lidské sexuality, chápané zde velmi široce jako projev hédonické pudové tendence, libida. Filozoficky působili na Freu da A. Schopenhauer (1819) svým učením o nevědomé světové vůli a E. von Hartmann (1869) svou ,,filozofií nevědomá"; oba autoři vytvořili ,,metafyziku nevědomí", v níž je za hrnuta i lidská psychika a v níž se spojují on tologické aspekty tématu s psychologickými. Dále se uplatňoval vliv učení fyziologa H. Helmholtze (1847) o člověku jako uzavře ném systému energie, z něhož Freud odvodil vlastně jeden z nejdůležitějších principů své teorie - ,,energetickou ekonomii pudů", vazbu energie (,,kathexis") na pudová hnutí a její přelévání z potlačených pudů na jiné motivy. Ekonomie energie, tj. její rovnoměrné uvol- ňování, souvisí s fyziologickou homeostázou a s pocity vnitřní spokojenosti. Energetická aspektace afektů a chování hraje v psychoana- lýze podstatnou úlohu. V duševním životě člověka se uplatňuje sexuální energie (libido) spojená s puzením k dosahování slasti. Zamě- ření libida se vyvíjí od raného dětství a prochází následujícími fázemi: orální, anální a po ur- čitém období latence genitální (zdrojem slasti jsou tedy postupně ústa, řiť a genitálie, resp. činnosti s těmito orgány spojené, tj. sání, kále- ní a sexuální aktivity, které mají pocitový od- raz v genitáliích). Frustrace působící v jednot- livých fázích vývoje způsobují fixace na té které frustrované fázi, uplatňující se při po- zdějších traumatech či stresech tak, že dochází k regresi na fixovanou fázi vývoje libida. Fi- xace mohou vytvářet různé typy charakteru. Osobnost člověka tvoří tři funkční systémy (,,psychické aparáty"), které S. Freud pojme- noval latinskými slovy: 1. Id (ono) reprezentu- jící neosobní pudy, fungující podle principu slasti; 2. Ego (já) reprezentující zkušenosti je- dince a jeho společenské role, fungující podle principu reality, tj. směřující k udržování adaptace; 3. Superego (nad-já) reprezentující osobní morálku, pojetí dobra a zla, ideály. Id, které je rezervoárem veškeré psychické ener- gie, libida, ale také Superego reprezentující strukturu ideálů a norem, resp. vnitřních zábran jsou iracionálními ,,silami", mezi ni- miž existuje stálé napětí ze střetávání pudů a morálky (jejíž podstatnou složkou jsou zá- brany). Ego funguje jako zprostředkovatel mezi Id a realitou na jedné a mezi Id a Supere- gem na druhé straně; propůjčuje pudovým tendencím určité společenské formy (fasády) a brání, aby byly plně uvědomovány a dostaly se tak do konfliktu s osobní morálkou. B. Weiner (1980) vyjadřuje tyto vztahy násle- dujícím schématem: 269 LIST 44 Směry v psychologii Kultura je vybudována na ,,potlačování pu- dů", a proto je člověk - bytost společenská a pudová současně - pln neustálých rozporů a zábran. Freud rozeznával zpočátku jen dva pudy, resp. třídy pudů: ty, které slouží k sebe- zachování (hlad), a ty, které slouží získávání slasti (libido, sexus). Později (1920) zavedl ji- né třídění a rozlišil eros (libidózní pud, který zahrnuje i pudy sebezáchovné) a thanatos (pud smrti, který se projevuje agresivitou a v extrémní podobě sebedestrukcí). Freud vyslovil přesvědčení, jež se později stalo ter- čem ostré kritiky, že existuje cosi, co působí ,,mimo princip slasti": tendence k regresi, k návratu k původnímu stavu, jímž je mrtvá hmota; to se také stalo východiskem jeho po- jetí pudu smrti. Klíčovým aspektem formování charakteru, resp. Superega, je Oidipův komplex u hochů a Elektřin komplex u dívek (používá se však obvykle jen prvního termí- nu): vytváří se kolem 4. roku věku a vyjadřuje vztah dítěte k rodiči opačného pohlaví, který se vyznačuje znaky rivality a nevědomé se- xuality. Způsob, jakým se jedinec s tímto komplexem později, když se jeho sexualita probudí, vyrovná - neboť je tu vytvořeno napětí mezi tímto komplexem a Superegem - určuje podstatně jeho charakter. Vzhledem k tomu, že podle Freuda (1921) ,,Superego je dědicem oidipovského komplexu, a tudíž vyjádřením nejmocnějších hnutí Id a jeho nejdůležitějších libidózních osudů", je toto Superego, tj. osobní morálka, ve své podstatě určitou sublimací libida, ale také zvnitřněným obrazem rodičů. Jádrem původní psychoanalýzy bylo určité pojetí neuróz, chápaných jako reakce na potla- čené, městnané afekty vyvolané konfliktními situacemi, resp. frustracemi sexu. Freud byl přesvědčen o sexuálním původu všech neu- róz; jako psychiatr totiž vykonával svou praxi v době, kdy byl sexus vlivem tzv. viktoriánské prudérní morálky interpretován jako něco hříšného, neslušného, dovoleného jen v man- želství a pouze v určitých formách, což nutně vedlo u mnoha lidí k sexuálním konfliktům i k neurózám. Dnes se toto pojetí jeví již jako jednostranné. Nicméně Freudův přínos novo- dobé psychologii je nesmírný; i když jsou mnohá jeho tvrzení problematická, jeho objev tzv. obranných mechanismů a základních principů dynamiky osobnosti, funkce nevědo- mí a dalších fenoménů znamenal obohacení psychologie. Reakcí na klasickou psychoanalýzu, která se v době již vyvinuté sociologie, zdůrazňující význam společenských činitelů, a filozofické antropologie, objevující rozpory mezi člo- věkem a společností, zdála být příliš naturalis- tická, byla neopsychoanalýza; K. Horneyová (1939) ji výstižně definuje jako ,,psychoanalýzu bez libida". Reflexe situace člověka ve světě, který je především světem kultury a sociálních mikrostruktur (rodina a jiné skupiny), zaměřila zájem psychologů na mezilidské vztahy a vedla k novému pohledu na člověka. Již dříve byl tento sociální aspekt zdůrazněn v tzv. individuální psychologii A. Adlera (1929), původně Freudova žáka, který nicméně již v roce 1911 vystoupil s kritikou jeho biologistických koncepcí. Někteří z neopsy- choanalytiků (např. H. S. Sullivan, 1948) na- vazovali v tomto smyslu spíše na Adlera než na Freuda. Současně se v odvratu od biolo- gismu klasické psychoanalýzy uplatňovaly objevy kulturní antropologie (M. Meadová a další) o vlivu kulturních vzorců na formování osobnosti. Někteří psychoanalytikové (A. Kardiner, 1945) se sami věnovali psy- choanalytickým studiím různých kultur. Po- jem neopsychoanalýzy prosazoval H. Schultz - Henke (1951) poté, co byl tento nový směr v psychologii již rozvinut. Také neopsychoa- nalytikové se pokoušeli znovu zkoumat vztah neuróz a společenských podmínek života (K. Horneyová, H. Marcuse, E. Fromm, K. Mitscherlich, H. S. Sullivan a další). K. Horneyová (1945 a pozd.) vychází z analý- zy vnitřní konfliktnosti člověka, objevuje jeho neurotické založení dané vlivem poměrů v in- dustriální společnosti a dospívá k identifikaci ,,neurotické osobnosti naší doby"; určujícím činitelem je konflikt člověka s civilizací - ten objevil až Freud (1930) a popsal ve spise Po- tíže s kulturou (Das Unbehagen in der Kultur, česky v publikaci O člověku a kultuře, 1989). Podle Horneyové nejde však již jen o frustraci sexu, ale o širší pojetí konfliktu, který má své kořeny nikoli pouze v biologickém pudu, libidu, ale v selhávání člověka v podmínkách soutěživého života naší kultury, v jeho strachu z neúspěchu, v nedůvěře vůči jiným, ale ze- jména v neurotickém pojetí lásky. Toto pojetí je paradoxní v tom, že láska se stává spíše prostředkem zbavování se úzkosti a pocitu méněcennosti, usiluje o neustálé důkazy, které objekt ,,lásky" zotročují a nakonec ho ze zotročování paradoxně obviňují. Index motivů 270 Směry v psychologii rozšiřuje Horneyová o řadu sociálních potřeb. Člověk se odcizuje svému reálnému já mimo jiné tím, že je idealizuje, a tím ztrácí kontakt s realitou a vytváří vůči ostatním lidem neuro- tické postoje, mezi něž patří i ,,nepravá neuro- tická láska". Dalším představitelem neopsy- choanalýzy je E. Fromm (1941, 1955 a další) spojující sociálně psychologická hlediska po- stavení člověka ve společnosti s filozoficko-- antropologickými; jeho psychologie je podří- zena jeho filozofické antropologii (V. Tardy, 1971). Fromm sám (1947) však zdůrazňuje, že ,,psychologie musí být založena na filozo- ficko-antropologickém pojetí lidské existen- ce". Také Frommovi je východiskem analýza situace člověka v současném světě, kterou rozšiřuje o historické souvislosti vývoje kultu- ry, např. náboženství atd. Člověk je bytostí so- ciální a přírodní zároveň a je si vědom jak své rozporné existence (je živočich, ale také člo- věk - občan), tak i své osamělosti a omezenosti; pokouší se tuto situaci překonat, ale žije v protikladech mezi individualismem a kon- formismem, rozumem a citem a dalšími. Sou- časně je na ,,útěku před svobodou", neboť roz- šiřováním své svobody se dostal do nových závislostí, bohy nahradil idoly; proces osvobo- zování se vyústil do stavu, kdy se svoboda stala zátěží - člověk se osvobodil, ale k čemu? Fromm vytvořil obraz ,,zoufalého izolovaného člověka" (Tardy), který se odcizil sám sobě, ztratil své já, jeho individualita je jen zdánlivá a je odsouzen hledat svou identitu. V ,,nemoc- né společnosti" se člověk orientuje na různé hodnoty. V tomto smyslu rozeznává Fromm různé orientace, např. tzv. receptivní (člověk má potřebu být akceptován, milován), ,,křečkovskou" (hromadí věci, ale i dojmy a city, a obává se ztrát), ,,tržní" (sebe i jiné chápe jen jako zboží, lidské vztahy jako tržní vztahy). Proti těmto a jiným ,,neproduktiv- ním" orientacím staví Fromm orientaci ,,pro- duktivní", kterou spatřuje především v lásce jako pravém zdroji seberealizace. H. S. Sulli- van (1953) je autorem interpersonální teorie osobnosti, v níž uplatnil především psy- chiatrická hlediska. Východiskem je analýza vývoje interpersonálních vztahů od dětství k dospělosti. Člověk má vedle biologických potřeb velmi naléhavou potřebu bezpečí spoje- nou se společenskou existencí (,,pursuit of sa- tisfaction", ,,pursuit of security"). Příčinou napětí u člověka je nejen nemožnost uspokojit určité potřeby, ale také nemožnost uspokojit je určitým způsobem, naučeným už v dětství; to se týká např. potřeby moci, která má biologic- ké kořeny, ale je modifikována kulturou. Všechny potřeby pak mohou být uspokojová- ny jen v rámci sociálních interakcí, a proto interpersonální vztahy formují osobnost je- dince, jejímž základním motivem je odstraňo- vání úzkosti. Dítě se např. učí, že se vyhne trestu, když bude konformní s rodiči; tím se je- ho svět diferencuje na dvě hlediska: ,,to je pro mne dobré" - ,,to je pro mne špatné" (objektivní pohled na svět vychází z nezávislosti). Zku- šenost člověka se dělí na tři druhy: 1. protota- xická (přetržité dojmy), 2. parataxická (zna- lost kauzálních vztahů mezi jednotlivými zážitky nebo jejich katathymní spojování), 3. syntaktická (zhodnocená a verbalizovaná zkušenost vytvářející systém a umožňující ko- munikaci s jinými osobami). Dynamika osob- nosti pak vychází z tenzí, jejichž zdrojem je vznik potřeb a stav úzkosti, který je v dětství přenášen z matky na dítě a který vzniká také jako důsledek hrozby nejistoty: čím více úz- kosti jedinec zakouší, tím je jeho duševní život (resp. tzv. self-system) dynamičtější. Nevě- domí pak představuje vše duševní, co nebylo integrováno se sociálními vztahy, např. všechno co bylo v sociálních interakcích po- tlačeno jako hříšné, nedovolené, nemravné atd. Úzkost, ,,nejlidštější ze všech citů", zužu- je vědomí a deformuje poznání a může vést až k narušení fungování ,,self-systému" (osob- nosti). Kritické zhodnocení psychoanalýzy. Kla- sická psychoanalýza je celkem právem ozna- čována za metafyzický materialismus, je jí - také právem - vytýkán jednostranný biolo- gismus a pansexualismus, je kritizována Freu- dova vědecká metoda; základní koncepty psy- choanalýzy však byly empiricky přezkoumány a vcelku potvrzeny (D. Rapaport, 1959). Přes uvedené výtky je přínos klasické psychoanalý- zy vědeckému poznání psychiky značný. V neopsychoanalýze se více než empirická fakta uplatňují filozofické analýzy sociologic- kých a historických dat a jejich spojování s psychologickou intuicí. Jistou výjimkou je dílo H. S. Sullivana. Fenomenologická psychologie je založe- na na fenomenologické metodě, tj. v podstatě na introspekci, kterou provádí psycholog sám na sobě. Je zaměřena na různé zážitky exi- stence a dospívá se v ní k odhalení jejich lid- ského smyslu. Někteří psychologové, např. 271 LIST 45 Směry v psychologii H. Thomae, vycházejí také z introspekce ji- ných osob; tato metoda není totožná s tzv. fe- nomenologickou metodou filozofické feno- menologie E. Husserla, i když se fenomenolo- gická psychologie touto filozofií inspirovala a i když Husserl sám podal určitý systém feno- menologické psychologie. Pro Husserla byla fenomenologická metoda prostředkem zření ontických podstat; v psychologii jde o metodu popisu jevů a pronikání do jejich fenomenální podstaty. Psychologicky podstatné je přede- vším prožívání, proto tu jde především o fe- nomenologii prožívání. Za klasické dílo psy- chologické fenomenologie jako metody, tedy také fenomenologické psychologie, je poklá- dána Fenomenologie chtění A. Pfandera (1900); za nejvýraznějšího předchůdce lze označit M. Schelera (1916 a pozd.), zejména jeho práci o fenomenologii citů sympatie. Fe- nomenologická psychologie úzce navazuje na antropologickou psychologii (O. Tumlirz, 1939, 1955, H. Kunz, 1945, O. F. Bollnow, 1956 a další). Oba tyto směry pak historicky navazují na rozumějící psychologii, která vy- chází z idejí německého filozofa W. Diltheye (1884), který rozlišil ,,vysvětlující" přírodní vědy a ,,rozumějící psychologii" (Verste- hende Psychologie). Duševní život člověka je dán jinak než přírodní jevy, je dán ,,bezpro- středně v prožívání": ,,Vysvětlujeme čistě in- telektuálními procesy, ale rozumíme skrze spolupůsobení všech sil mysli... v rozumění vycházíme ze souvislosti celku, který je nám dán, abychom z toho pochopili jednotlivé," píše Dilthey (1894) a pokračuje: ,,Právě tím, že ve vědomí žijeme ze souvislosti celku, umožňuje nám to rozumět jednotlivé větě, jednotlivému gestu nebo jednotlivému činu." Podle A. Welleka (1959) rozumění předpo- kládá fenomenologii, která je v podstatě schopností kritického prožívání: ,,Psycholo- gie bez fenomenologické metody není žádná psychologie" (Wellek); předmětem fenome- nologie není vědomí, nýbrž prožívané bytí. Fenomenologická psychologie sama není jed- notný směr; jejím dalším odvětvím je tzv. da- seinsanalýza (analýza lidského bytí), která je v podstatě fenomenologickým výkladem obje- vů klasické psychoanalýzy, jež sama tyto ob- jevy vykládala přírodovědecky, tedy způso- bem, který fenomenologická psychologie po- kládá za neadekvátní (L. Binswanger, 1921, M. Boss, 1975, G. Condrau, 1973). Někdy je označována také jako ,,fenomenologicko-da- seinsanalytická psychologie" a navazuje na dílo filozofa M. Heideggera. Jí blízká je exis- tenciální psychoanalýza J. P. Sartra (1944). Pokouší se o prohloubený výklad kontrapozi- ce přírodovědeckého a rozumějícího pojetí psychiky a vyúsťuje v psychoterapeutickou metodu. Vychází z teze, že lidské bytí je plné významů, které musí být objevovány, aby se porozumělo jeho psychologickým aspektům. Východiskem jsou struktury lidského bytí ve světě, tzv. existenciálie, identifikované již psychoanalýzou. Výraz ,,daseinsanalýza" po- chází od M. Heideggera (1928), který jej však používal v ontologickém smyslu jako analýzu lidského bytí (,,Dasein"). Daseinsanalýza se obrací zejména k psychiatrické tematice. Pří- kladem fenomenologického přístupu v psy- chologii je analýza zarmoucenosti, kterou po- dal Ph. Lersch (1957): Nejprve jsou určeny podstatné znaky této nálady (zážitek temna a k zemi tíhnoucí těžkosti, chudoba představ a jejich vlekoucí se průběh a další), potom je exponován antropologický smysl této nálady, člověk v ní prožívá své bytí jako nesmyslné a prázdné a poukazuje tak na to, že tematika lidského bytí se nevyčerpává v sebezáchovám a v zajištěnosti bytí, ale že je jí vlastní i hledá- ní jeho smyslu. Fenomenologická psychologie se staví především proti tezi, která má své ko- řeny v Descartově filozofii a ve vědě a metodě Galilea a Newtona, že skutečné je jen to, co je měřitelné a že převod pohybu věcí se musí dít na měřitelné síly. Růžovost růže není elektro- magnetické vlnění o vlnové délce 760 nm, je to především zážitek, neměřitelná kvalita; fakti- cita jevů je subjektivita a ,,čistá empirie" je jen mentální konstrukce zážitek je ,,fenome- nální konstrukce aktu" (Binswanger), dává mu lidský význam. Duševní lze chápat jen z duševního, ale nikoli jen na základě vcítění, resp. ,,vnitřního vnímání", nýbrž psychologic- ko-rozumějícím vhledem. Fenomenologické psychologii je vytýkán subjektivismus a to, že nedospívá k jednotnému výkladu svých témat, což je právě důsledkem její subjektivistické metody. Humanistická psychologie navazuje pří- mo na fenomenologickou psychologii a pro- hlašuje se (A. H. Maslow, 1962) za ,,třetí ces- tu", resp. ,,sílu" v psychologii (dalšími dvěma cestami jsou psychoanalýza a behaviorismus). Je reakcí na krizi behaviorismu, který svým redukcionismem (omezením svého předmětu jen na chování) vyloučil z psychologie řadu 272 Směry v psychologii témat, která tvoří psychologii psychologií a stávají se v dnešní době znovu velmi naléha- vá. V tomto smyslu reprezentuje humanistická psychologie návrat k ,,psychologické psycho- logii" (J. Cohen, 1957). Hnutí za humanistic- kou psychologii se ustavilo v USA r. 1962 a jejími předními představiteli se stali, vedle ústřední postavy A. H. Maslowa, C. R. Ro- gers, R. May, J. F. T. Bugenthal, A. Sutich a další. Významný klinický psycholog Ma- slow (1968) prohlásil, že jeho psychologické názory nejvíce ovlivnil existencialismus a že se psychologie musí vrátit k problémům člo- věka, má-li být životnou vědou. J. F. T. Bu- genthal (1965) formuloval pět následujících postulátů humanistické psychologie: 1. Člo- věk jako takový je něčím víc než sumou svých částí, je osobou, nikoli organismem; ,,předmě- tem humanistické psychologie je člověk v je- ho nejlidštějším aspektu... v tom, co ho nej- více odlišuje jako svérázný druh bytostí". 2. Člověk existuje v lidském prostředí: své rázná povaha člověka se projevuje jeho stá lým setrváváním ve svazcích s jinými lidmi; jde především o člověka v sociálním kontextu. 3. Člověk je vědomý: středem lidské zkuše nosti je vědomí, které vykazuje kontinuitu; člověk nepřechází od jedné odtržené epizody ke druhé a v jeho vztazích intervenují ovšem i nevědomé tendence. 4. Člověk disponuje možností volby, přičemž ,,volba je atributem zkušenosti"; člověk je si vědom toho, že je ,,účastníkem vlastní zkušenosti", a tím je mu dána možnost překročit hranice stavu daného přírodou. 5. Člověk je činný intencionálně (s vědomým zaměřením), protože má hodnoty a tvoří; tím dává své činnosti smysl a na tom buduje i svou totožnost: smysl pro něj má jak uchování, tak i změna, touží po klidu, ale i po vzrušení. Ústředním tématem humanistické psychologie je seberealizace, uskutečňování možností člověka a jeho tvořivé podstaty. Maslow zdůraznil, že ,,humanističtí psycholo gové jsou v první řadě lidé a v druhé řadě věd ci", což neznamená absenci vědeckosti, ale prezenci skutečně lidské tematiky v psycholo gii, která byla dosud převážně ,,psychologií" opic, bílých krys a koček. Tak např. R. May (1969) široce tematizuje a v širokých souvis lostech analyzuje fenomén lidské lásky v sou časném světě. Základním problémem je tu však metodologie humanistické psychologie, jejíž díla mají mnohdy spíše esejistickou pova hu. H. Quitmann (1991) ji označuje za ,,kon- trapozici k tradici formálního nároku na prav- du a objektivitu" a soudí, že její nejdůležitější pozadí tvoří ,,evropská filozofie existence a fenomenologie", jakož i velká hospodářská reforma ,,New Deal": spojení humanistických ideálů a hospodářsko-pragmatických princi- pů umožnilo ,,periodu kreativní tvorby k blahu jedince, jakož i celé společnosti" a vývoj hu- manistické psychologie jako protiváhy psy- choanalýzy a behaviorismu. Transpersonální psychologie vyrůstala přímo z humanistické psychologie a A. H. Maslow (1968) ohlásil její vznik jako ,,čtvrtou cestu" v psychologii, která je již ,,nadperso- nální" a má své těžiště ve zkoumám nadvědo- mí či rozšířeného vědomí. Byla poněkud opožděnou reakcí na krizi fyziky z konce dva- cátých let, která vedla k revizi newtonovského fyzikalismu a descartovského dualismu; svět se přestal jevit jako mechanismus a dualismus ducha a hmoty měl už smysl jen na úrovni makrosvěta jako čistě fenomenální rozdíl. Dalšími zdroji transpersonální psychologie, jejímž předmětem je rozšířené vědomí a tzv. ezoterní psychologie (rozumí se v plurálu), byl objev analogie nového pojetí světa, jak se vykazoval objevům kvantové fyziky, s poje- tím světa starověkých ezoterních systémů (hinduismu, buddhismu, taoismu atd.), jakož i vliv tzv. psychedelického hnutí (zážitky ze stavů opojení různými narkotiky, zejména LSD, umocňované meditacemi ezoterních textů a kontaktem se ,,zasvěcovacími" středis- ky, zejména ezoterního budhismu, tzv. ašra- my). Vzniká zájem o dosud jen málo známé praktiky různých druhů šamanismu (C. Casta- neda, 1967 a jindy), šíří se zájem o zen-bud- dhismus, tzv. transcendentální meditaci, okul- tismus atd. Ch. T. Tart (1975 a jindy) zdůraz- ňuje problematičnost postulátů tzv. ortodoxní psychologie, např. teze, že skutečné je jen to, co je vnímatelné nebo registrovatelné fyzi- kálními přístroji. Prohlubuje se vliv jógy, ale i středověké evropské mystiky, a je odmítán názor, že stavy rozšířeného vědomí, jako je např. mystická extáze a jiné abnormální du- ševní stavy, jsou jen psychopatologickými je- vy. Někteří kosmonauti referují o zážitcích ,,kosmického vědomí". F. Capra (1982) zdů- razňuje, že ,,transpersonální zážitky umožňují hluboký vhled do povahy a smyslu duchovní dimenze vědomí". Podle Ch. T. Tarta (1977) je předmětem transpersonální psychologie to, co bylo akademickou ,,ortodoxní" psychologií 273 LIST 46 Směry v psychologii zcela zanedbáváno: dimenze vyššího duchov- ního života člověka, projevující se formami rozšířeného vědomí, a metody jejich dosaho- vání. Konvenčně pojaté vědomí je vymezová- no rámcem empiricky určeného já a empiricky pojatým časem a prostorem; transpersonální zážitky jsou akcentovány ,,pocitem rozšíření vědomí za obvyklé hranice já a za hranice prostoru a času" (S. Grof, 1980). Patří k nim mimo jiné zejména zážitky jasnozření, me- diální zkušenosti, tzv. mimotělové zkušenosti (vystoupení z těla a cestování prostorem a ča- sem), zážitky z aktivace okultních energetic- kých center lidského těla (tzv. čaker), identifi- kace se zvířaty, rostlinami, kosmem a další. Obecně tu tedy jde o rozšíření zážitků za vztaž- ný rámec tzv. objektivní skutečnosti, které je ovšem obtížně sdělitelné, ale o jehož existen- ci již nemůže být pochyb. Je velmi obtížné, ne-li nemožné, interpretovat tyto zážitky v termínech ,,ortodoxní" psychologie. Trans- personální psychologie se rozvíjí v rámci hnutí New Age, které se pokouší o novou spiritua- lizaci skutečnosti, avšak upadá přitom nezřídka do osidel vulgárního okultismu (pověrčivosti) a šarlatánství; souvisí s ním i nebývalý roz- květ alternativní medicíny, mnohdy šarlatán- ského léčitelství, zájmu o okultismus a ezo- terní systémy Východu a Západu. Gestaltismus (z německého Gestalt, tvar, útvar) byl reakcí na tzv. psychologický ato- mismus (hledání psychických prvků, z nichž by bylo možné skládat komplexní psychické jevy, jako je např. myšlení, chtění apod.), kte- rý byl inspirován fyzikou. Ch. von Ehrenfels (1890) nazval celky, které se nemění, ,,gestal- ty"; měl tím na mysli změny celků, při nichž si tyto celky zachovávají svou zvláštnost: pří- kladem je melodie, která je poznávána jako stejná, i když je zahrána v různých tóninách a na různých hudebních nástrojích. Později M. Wertheimer (1912) tato fakta zpřesnil: ce- lek není suma částí plus vlastnost celku, nýbrž celek je něco jiného než suma částí, z nichž je složen. Celkem je zde míněno to, co vykazuje uspořádání částí v určitý útvar (gestalt), je to komplexní, ,,nadsumativní" kvalita. Psychické děje vystupují jako celky; nejmarkantnější je to ve vnímání, kde se určité podnětové prvky, např. na základě blízkosti, stejnosti a dalších principů, strukturují v určité celky; platí to i pro jiné psychické procesy, např. emoce, myšlení atd. vystupují jako určité struktury (struktura je chápána jako určitá povaha, vý- stavba celku). Duševní dění není tedy určová- no sdružováním nějakých elementů, je to pro- ces strukturování, tvoření celků; je organizo- váno v určitých strukturách, a to jak geneticky, tak i fenomenálně, což znamená, že prožívání a zkušenost je, obrazně řečeno, vestavena do předem daných struktur (forem). Podstatou psychických gestaltů je jejich daná strukturální organizace, která zůstane zachována, je transponovatelná, jsou-li strukturální znaky jen zčásti invariantní. Podle J. P Piageta (1970) jsou struktury určovány transformace- mi a funkcemi, podle gestaltistů - ale také např. podle N. Chomského (1957) a dalších - jsou naopak funkce určovány strukturami; tak např. nejen vnímání, ale i myšlení a cítění se uskutečňuje jako pohyb psychického uvnitř určitých daných struktur. Historicky se vytvo- řily dvě školy: berlínská škola ,,Gestaltpsy- chologie" (M. Wertheimer, W. Kohler, K. Koffka, W. Metzger) a lipská škola ,,Ganz- heitspsychologie" (F. Krueger, F. Sander, A. Wellek), tj. škola ,,celostní psychologie". Obě školy však tvoří v podstatě jednotné pojetí; první, berlínská, uplatňovala ve výzkumu tzv. experimentální fenomenologii. W. Kohler (1938) a A. Wellek (1941) rozvíjeli meta- fyzické důsledky gestaltismu, který má velmi blízko k filozofické pozici tzv. holismu (učení o celcích). Kohler rozvinul koncept izomor- fismu, tj. totožnosti struktur odlišných kvalit, v daném případě psychického a nervového dě- ní, a tzv. epistemologický dualismus: rozlišení světa fenomenálního a transfenomenálního (fenomenální svět je svět psychického, trans- fenomenální je vše ostatní); ve skutečnosti však fenomenální svět obsahuje všechno, je mezi fyzikálním a fyziologickým (které je ko- neckonců také fyzikálním jevem), avšak fyzi- kální svět je pouze postulován; reálný, ve smyslu přístupný, je pouze svět fenoménů. A. Wellek rozpracoval hierarchické pojetí struktur: struktury jsou hierarchicky organi- zovány (např. rodina, rod, národ, lidstvo), což znamená, že je dění preformováno podle těchto struktur (organizačních forem). Na gestaltismus přímo navazuje tzv. topologická psychologie, někdy nazývaná též vektorová, K. Lewina (1934, 1935), která je však rozpra- cována především pro psychologii osobnosti, resp. její dynamiky. (Topologie je nejobecnější věda o prostorových vztazích.) Podle Lewina se chování osoby uskutečňuje v určitém ži- votním prostoru, ,,psychologickém poli", kte- 274 Směry v psychologii ré lze, analogicky s fyzikou, chápat jako pole, kde působí vektory vycházející jednak z oso- by (potřeby), jednak z jejího okolí (pobídky). Životní prostředí (L) je funkcí osoby (P) a je- jího prostředí (U): L = f(P,U); chování (V) pak vyjadřuje tento vztah: V = f(L) = f (P,U). Cho- vání si lze představit jako pohyb individua v určitém poli působících vektorů (odpudi- vých a přitažlivých sil, které se sčítají a odčí- tají, působí z různých směrů a pohybují tak in- dividuem v určitých směrech; např. dítě je při- tahováno dětským hřištěm, ale sílu toho zeslabují povinnosti ve škole). Pohyb indivi- dua v psychologickém poli nazývá Lewin psychologickou lokomocí, přičemž příčinou této lokomoce, jak již bylo naznačeno, je síla rezultující ze všech sil daného pole, která cho- vání individua energetizuje i zaměřuje. V poli jsou přítomny různé cílové objekty s různou relativní valencí, které mají povahu výzvy, přitahují (pozitivní valence), nebo odpuzují (negativní valence). Topologická psychologie je namnoze přeceňovanou koncepcí, která je ve své podstatě fyzikalistickou quasipsy- chologií. Kognitivní psychologie (z anglického cog- nitive, poznávací). Jde o poměrně nedávno vzniklý obor a posléze i směr psychologie, na- vazující na její vztah k teorii informace a na rozvinutý výzkum kognitivních procesů a pa- měti. M. G. Wessels (1982,1990) podává toto vymezeni: ,,Kognitivní psychologie je věda, která se zabývá lidským zpracováváním infor- mace. Její předmět, často označovaný jako kognice, se týká druhu informací, které máme v naší paměti, a procesů, které se vztahují k příjmu, podržování a užívání takových infor- mací. Úhrn těchto procesů se nazývá kogni- tivní procesy." Jiný přední představitel tohoto nového směru v psychologii U. Neisser (1966) uvádí, že kognitivní psychologie se zabývá tím, jak vstupní senzorická stimulace ,,je transformována, redukována, zpracovávána, odebírána a užívána". Z původního zaměření na určitý obor (výzkum kognice) se vyvinul Směr, který aplikuje získané poznatky na výklad psychického dění a který je charakterizován tím, že za rozhodující činitele psychické činnosti pokládá kognitivní procesy. V tomto smyslu vytvořil např. E. C. Tolman (1948) kognitivní teorii učení a motivace, A. L. Bald- win (1969) kognitivní teorii socializace, J. R. Royce a A. Powell (1983) kognitivní teorii osobnosti a individuálních diferencí, P. V. Si- monov (1966) kognitivní teorii emocí atd. U. Neisser (1966) je autorem teorie kognitivní psychologie vůbec; jeho ústředním tématem je kognitivní teorie chování; Existuje i mnoho dílčích kognitivních teorií, např. teorie kogni- tivní disonance (L. Festinger, 1957) a další, vytvořené též v rámci sociální psychologie. Podle Nessera kognitivní teorie předpokládá, že rozhodujícím činitelem chování je kogni- tivní reprezentace prostředí, která ,,aktivuje motivy a emoce a vede otevřené chování k je- ho terči (target) nebo cíli". Nezastupitelná úloha motivace tu není odsunuta zcela do po- zadí, motivace je však uvolňována kognitivní- mi klíči. Tento poměr mezi motivací a kogni- cí, v němž je primát přisuzován kognici, je nicméně sporný. Z kognitivní psychologie se vyvinula ,,kognitivní terapie" (vlastně psy- choterapie) založená na ideji, že ,,klíč k naše- mu chování spočívá v procesech našeho myš- lení", že záleží na tom, jak ,,konceptualizuje- me naše zkušenosti" (R. A. Baron, D. Byrne, B. H. Kantowitz, 1980). V současnosti se kog- nitivní psychologie rychle vyvíjí a rozšiřuje svůj vliv. Analytická a individuální psychologie: Od původního, Freudem vedeného psychoa- nalytického hnutí, které se rychle šířilo, se kromě jiných odloučili dva, později velmi významní zakladatelé vlastních směrů, švý- carský psychiatr C. G. Jung a rakouský lékař A. Adler. Jejich vlastní psychologické školy nicméně nikdy nedosáhly takové popularity a takového rozšíření, jako klasická či orto- doxní Freudova psychoanalýza. Přispěly však, každá svým osobitým způsobem, k dal- šímu rozvoji psychologie. C. G. Jung, který patřil mezi nejlepší Freu- dovy žáky a z Freudova podnětu se stal r. 1910 prezidentem Mezinárodní psychoana- lytické společnosti, se stavěl zejména proti Freudovu jednostrannému pojetí libida, v němž spatřoval duševní, nikoli jen sexuální energii. Prohloubil také svůj zájem o vztah psychiky a kultury a dospěl posléze k vlast- váno jako analytická (resp. komplexová) psy- chologie. Jejím klíčovým konceptem je ,,ko- lektivní nevědomí". Vyjadřuje průnik do ještě hlubších sfér osobnosti: zatímco koncept ne- vědomí u Freuda znamená především potla- čené osobní zkušenosti, znamená Jungovo hromadné či kolektivní nevědomí v osobnosti jedince přítomnou zkušenost druhovou 275 LIST 47 Směry v psychologii a je v tomto smyslu analogické druhové in- stinktivní výbavě. Jeho dynamickými prvky jsou tzv. archetypy, reprezentující zkušenosti lidstva s klíčovými životními objekty a udá- lostmi (mateřství, ženství, božství, hledání a bloudění a další). Reprezentují věčná témata a věčné motivy lidské existence, projevující se v symbolických obsazích pohádek a mýtů, ale také v některých druzích snů jako praob- razy, vyvíjející, tak jako instinkty, za určitých podmínek determinující vliv na emoce a ima- ginaci člověka. V tomto smyslu reprezentují ,,numinózní zážitky" s nimiž je jedinec kon- frontován a které jako ,,orgány preracionální psyche" signalizují ve svých symbolech ja- kési životní křižovatky (např. konflikty svě- domí, ale i konflikty erotické a jiné). Porozu- mění tomuto světu temných symbolů je jed- ním z předpokladů tzv. individuace, cesty ke svému autentickému, protiklady sjednocu- jícímu já. Jedinec se tak vyrovnává s proti- kladnými stránkami své osobnosti a dospívá k vnitřní jednotě (rovnovážná komplementa- rita racionálních a iracionálních stránek osob- nosti, tj. např. u muže vyrovnání se se svým nevědomým ženstvím, s archetypem animy atd.). Jungovu teorii archetypů podporují ná- lezy ze srovnávacích studií řady různých kul- tur, které vedly k objevu univerzálnosti (trans- kulturálnosti) určitých symbolů, který pouka- zuje na společné psychické kořeny lidstva. Vzrušujícím aspektem Jungovy teorie je téze o ,,světě psychiky," jako skutečnosti ovládané specifickými zákonitostmi, která s fyzickým světem vstupuje do transcendentních akauzál- ních vztahů (princip synchronicity, který Jung objevil spolu s fyzikem W. Paulim). Studiem archetypů objevil Jung pozoruhodné souvis- losti lidského duševního života s transcen- dentními dimenzemi bytí, jak na ně poukazují východní i západní systémy ezoterních dok- trín a praktik (např. psychologické aspekty středověké alchymie, ale i tibetské Knihy mrtvých, čínské knihy o Zlatém květu a další). Avšak Jungovi patří také zásluha o objev psy- chodiagnostického principu asociace, analy- ticky přesná typologie extraverze a introverze (-> Typologie osobnosti) a o jeho teorii kom- plexů. Tyto komplexy jsou tvořeny neasimilo- vatelnými zážitky, zejména selhání, které jako ,,cizí tělesa" tkví v osobním nevědomí a vyví- její odtud vliv na chování jedince, působí tedy jako nevědomé motivy iracionálních způsobů jednání. V lidské psychice rozlišil Jung dvě základní funkce: 1. racionální myšlení a cítění a 2. iracionální čití a intuici. Myšlení je proces hodnocení prostřednictvím poznatků; cítění je hodnocení prostřednictvím emocí (pří- jemné - nepříjemné); čití a intuice pracují s dojmy bez hodnocení. Racionální a iracio- nální funkce se doplňují: Je-li jedinec vědomě racionální, je současně nevědomě iracionální. U introvertů je psychická energie (libido) za- měřeno dovnitř (na ně samé), u extravertů na- venek (na jejich okolí), a to vytváří postojovou dominantu. Jungově teorii je vytýkána nevě- deckost a její aplikaci na psychoterapii exklu- zivnost, nicméně doznává v poslední době značný vliv. Tzv. individuální psychologie A. Adlera (1918 a pozd.), který byl sám tělesně postižen, je zaměřena více realisticky a prakticky. Zdů- razňuje se v ní vztah člověka k jeho sociál- nímu okolí a jeho touha po uplatnění a získání moci, která může být ve svých projevech komplikována komplexem méněcennosti, vy- cházejícím z různých druhů orgánové defekti- vity (v duševním životě člověka je položen důraz na ,,volnou pohyblivost organismu"). Podle Adlera ,,duševní život lze pojímat jako souhrn zařízení pro útok nebo obranu", jako tendenci k sebeprosazování, uplatňující se v rámci sociálních podmínek života. Pocity méněcennosti provázené snahou po kompen- zaci determinují ,,sociální charakter" člověka (charakter nemůže být jiný než sociální - zdů- razňuje Adler) a jeho ,,životní styl" i ,,životní plán". Touhy po osobní moci vyvěrající z po- citů méněcennosti nevědomě ovlivňují ,,ži- votní plány", v nichž mohou pak vystupovat deformované pocity a sklony; touha po moci může být až chorobně vystupňována. Ve spo- jení se sociální závislostí člověka pak mohou takové tendence vést k různým životním kom- plikacím ve vztahu ke třem základním úkolům lidského života, tj. v povolání, společenských vztazích a v lásce (R. Dreikurs 1937). V pod- statě tu jde o různé poruchy ve vývoji ,,citu pospolitosti", resp. ,,sounáležitosti": rozhodu- jící situace jsou ty, ve kterých se jedinec pro- káže ,,spolučlověkem" nebo selže (Dreikurs). Z dynamických vztahů mezi pocity pospoli- tosti a osobní kompetence se vyvíjí charakter člověka. ,,Člověk není strkán zezadu, nýbrž tažen dopředu, do budoucnosti. Avšak nikoli silou vnější, nýbrž sebou samým. Všechna jednání a pocity, všechny vlastnosti a pova- hové rysy slouží jedinému účelu: včleniti 276 se do lidského společenství" (Dreikurs). Tato sociální vztažnost a současně endogenní ur- čení této vztažnosti jsou dominantami Adle- rovy teorie, která zdaleka nedoznala takový ohlas jako klasická psychoanalýza i jako její reforma, neopsychoanalýza, k níž má Adle- rova doktrína blíže. V řadě směrů však byla inspirativní pro studium různých poruch soci- álního chováni. Literatura: Marx, M.H., Hillix, W. A.: Systems and theories in psychology, New York-London 1963. Neel, A.: Theories of psychology: a handbook, Cambrid- ge/Mas. 1969. Neel, A. F.: Handbuch der psycholo- gischen Theorien, 2. vyd. Munchen 1974. Nyman, A.: Die Schulen der neueren Psychologie, Bern 1966. Paskiewicz, E.: Struktura teorii psycholo- gicznych: Behaviorizm, psychoanaliza, psycholo- gia humanistyczna, Warszawa 1983. Současná psychologie na západě (překl. z rus. orig. red. E. V. Šorochova), Praha 1965. Tart, Ch. T.: Transperso- nal psychologies, New York 1975. Woodworth, R. S.: Contemporary schools of psychology, repr. New York 1948. Behaviorismus: Dorsey, G.: Proč se chováme jako lidské bytosti: Populární výklad behaviorismu, Praha 1946. Hebb, D. O.: The organization of beha- vior - a neuropsychological theory, New York 1949. Hull, C. L: Principles of behavior, New York 1943. Hull, C. S.: A behavior system, New Haven 1952. Skinner, B. F.: Science and human behavior, New York 1953. Spence, K. W.: Behavior theory and conditioning, New Haven 1956. Wat- son, J. B.: Psychology from the standpoint of a be- haviorist, Philadelphia-London 1913. Tolman, E. C: Purposive behavior in animals and men, New York 1932. Fenomenologická psychologie: Frankl, V. E.: Člověk hledá smysl, úvod do logoterapie, Praha 1994. Frankl, V. E.: Lékařská péče o duši, Brno 1994. Herzog, M.: Phanomenologische Psycholo- gie: Grundlagen und Entwicklungen, Heidelberg 1992. Spiegelberg, H.: Phenomenology in psycho- logy and psychiatry: A historical introduction, Evanston 1972. Gestaltismus: Katz, D.: Gestaltpsychologie, 3. vyd., Basel 1961. Koffka, K.: Principles of Gestaltpsy- chology, New York 1935. Kratina, F.: Úvod do ce- lostní a tvarové psychologie, Brno a Praha 1935. Wellek, A.: Ganzheitspsychologie und Struktur- theorie, Bern-Munchen, 2. vyd. 1969. Wellek, A.: Das Problem des Seelischen Seins: Die Struktur- theorie Felix Kongers: Deutung und Kritik, Meisenheim-Wien 1953. Humanistická psychologie: Buhler, Ch., Allen, M.: Einfuhrung in die humanistische Psychologie, Frankfurt/M.-Berlin-Wien 1983. Maslow, A K: Toward a psychology of being, New York 1968. Newill, D. D.: Humanistic psychology, New York 1977. Quitmann, H.: Humanistische Psychologie, 2. vyd. Gottingen-Toronto-Zurich 1991. Kognitivistická psychologie: Neisser, U.: Cogni- tive psychology, New York 1967. Wessels, M. G.: Kognitive Psychologie, Munchen-Basel 1990. Psychoanalýza: Freud, S.: Vybrané spisy, sv. I., II.-III, 2. vyd., Praha 1991, 1993. Freud, S.: Psychoanalytické chorobopisy, Praha 1936. Freud, S.: Výklad snů, Praha 1937. Freud, S.: Psy- chopathologie všedního života, Praha 1938. Par- del, T.: Problémy psychoanalytického hnutia, Bra- tislava 1972. Robert, M.: Psychoanalytická revolú- cia: Život a dielo S. Freuda, Bratislava 1968. Souček, R.: Psychoanalysa, 3. vyd. Praha 1948. Rycroft, Ch.: Kritický slovník psychoanalýzy, Praha 1993. Waelder, R.: Die Grundlagen der Psy- choanalyse, Stuttgart 1963. Wyss, D.: Die tiefen- psychologischen Schulen von den Anfangen bis zur Gegenwart: Entwicklung, Probleme, Krisen, 2. vyd. Gottingen 1966. Neopsychoanalýza: Horney, K.: New ways in psy- choanalysis, New York 1939. Horney, K.: The neu- rotic personality of our time, New York 1937. Fromm, E.: Člověk a psychoanalýza, Praha 1967. Fromm, E.: Umění milovat, Praha 1994. Fromm, E.: Strach ze svobody, Praha 1993. Fromm, E.: Mít nebo být?, Praha 1992. Fromm, E.: Lidské srdce, jeho nadání k dobru a zlu, Praha 1969. Sullivan, H. S.: The interpersonal theory of psychiatry, New York 1953. Topologická psychologie: Lewin, K.: Principles of topological psychology, New York 1936. Le- win, K.: A dynamic theory of personality, New York 1953. Zejgarnik, B. V.: Teorija ličnosti K. Le- vina, Moskva 1981. Analytická a individuální psychologie: Adler, A.: Člověk jaký jest: Základy individuální psycholo- gie, Praha 1935. Dreikurs, R.: Úvod do individuální psychologie, Praha 1937. Jacobi, J.: Psychologie CG. Junga, Praha 1992. Jung, C. G.: Analytická psychologie. Její teorie a praxe. Praha 1992. Jung, C. G.: Duše moderního člověka, Brno 1994. Jung, C. G.: Die Beziehungen zwischen dem Ich und dem Unbewussten, 3. vyd. Zurich-Leipzig 1938. Jung, C. G.: Seelenprobleme der Gegenwart, repr. Zurich-Leipzig 1931. Wexberg, E.: Individual- psychologie: Eine systematische Darstellung, Leipzig 1928. Transpersonální psychologie: Grof, S.: Dobro- družství sebeobjevování, Praha 1992. Grof, S.: Za hranicemi mozku, Praha 1992. 277 LIST 48