Irena Zatloukalová: Rodiny se dvěma generacemi dětí. Komentáře a hodnocení vedoucího kurzu Práce Ireny Zatloukalové je napsána přemýšlivým způsobem. Autorka pečlivě zasazuje téma svého výzkumu (rodiny se dvěma "generacemi" dětí) do kontextu současných poznatků o změnách v rodině. Představuje své téma jako problém, kterému dosud nebyla věnována badatelská pozornost. Klade si otázku, zda matky věkově vzdálených sourozenců nějak změnily způsoby výchovy u svých pozdějších dětí. Klade si tedy otázku, která by mohla přispět k debatě o historických změnách rodičovské výchovy. Zdůrazňuje vstupní, "předvýzkumný" a do jisté míry metodologický charakter své studie: Soudím, že volba tématu je velmi šťastná. Především zkoumání této otázky by mohlo přinést světlo do mechanismů změn výchovných přístupů rodičů a ujasnit otázku, zda jsou tyto změny vázány na generační zkušenost a podmíněny výměnou generace rodičů (jak soudí ve své teorii Loyd de Mause), nebo zda se tato změna může odehrávat v současných kontextech pozdní modernity i rychleji, již v rámci jedné rodičovské generace. To jsou pro pole současné sociologie dětství mimořádně zajímavé otázky a práci Ireny Zatloukalové je nutno ocenit v tomto směru jako velmi invenční. Práci je nutno pochválit také za pečlivý popis metodologického přístupu, který svědčí o dobré metodologické připravenosti a badatelské senzitivitě autorky. Při vlastním pozorování (analýze rozhovorů) si autorka všímá motivu objekt versus autonomie, pokud jde o rodičovské pojetí dětí. (Možná je lépe tuto dichotomii označit jako "objekt" versus "subjekt", nebo ještě precizněji "závislý objekt" versus "autonomní subjekt".) Tato dichotomie jako klasifikační kategorie pro sledování změny v rodičovské výchově je myslím velice dobrá a produktivní volba a chválím autorku za sociologickou intuici a aplikaci této kategorizace při analýze. Navíc to má své dobré zakotvení v současné teorii dětství (viz teorie individualizace a diskuse o autonomizaci dětí a dětství v sociologii). Autorka přehledně mapuje řadu oblastí změn v dnešním dětství, které se vynořily v rozhovorech s matkami. Mnohé jsou sami o sobě zajímavými podněty na samostatný výzkum. Například proměna hranic dětského/dospělého (rodičovského) území v prostoru domácnosti (včetně role televize jako společníka dětí), nárůst sektorace času atd. Ukázky z výpovědí autorka vhodně doplňuje zajímavými komentáři a pokusy hledat možná zobecnění. Paletu teoretických zakotvení nabízí v samostatné kapitole, následující po zmapování rozhovorů. Prokazuje zde dobrou orientaci v literatuře. K tématu proměny rodičovské výchovy doporučuji autorce seznámit se s teorií Loyda de Mause (Maus:History of Childhood), která by mohla být zvláště užitečným rámcem. Práce je zakončena metodologickou reflexí a úvahami o možných způsobech doplnění metodologického postupu. K tomu jen jednu poznámku. V textu je implicitně patrná víra autorky v možnost najít nějaký úplný, pravdivý ("nezkreslený") obraz toho, jak vlastně dětství v těchto rodinách "dvou generací" dětí vypadá/vypadalo, jaké jsou/byly výchovné praktiky. Nechci brát autorce tuto pozitivistickou víru, ale pokud se vydala na cestu kvalitativního výzkumu a teoretického přístupu sociálního konstruktivismu, bude se s tím velmi trápit a dostávat do četných rozporů. Nakonec bude muset přestoupit na jinou "víru" -- totiž že může existovat mnoho různých interpretací skutečnosti, aniž by jedna byla více pravdivá ("nezkreslená") než jiná. Anebo odejít od kvalitativního výzkumu. To však neznamená, že návrh získat více výpovědí od různých aktérů (otců, dětí samotných) považuje za nedobrý. Naopak, umožní plastičtější obraz o konstruované realitě dětství, včetně kontradikcí, které jsou podstatnou součástí této, stejně jako každé jiné sociální reality. Práci Ireny považuji za velmi slušný a výzkumnicky poctivý pokus otevřít nesmírně zajímavé výzkumné téma s korektním analytickým přístupem při prvním mapování pořízených rozhovorů. Práci hodnotím jako výbornou! (A) Igor Nosál