Vztah zemědělství-krajina sídla – krajina – divočina 5. 10. 2006 • kulturní krajinu ovlivňovali a ovlivňují nejvíce lidé v ní hospodařící – v současnosti tvoří zemědělská půda 54,1 % veškeré půdy x zemědělství jen 3,3% pracujících, 1,58% HDP! • rozlišujeme několik epoch hospodaření v krajině, které mají určité typické znaky: q tradiční hospodaření q hospodaření od průmyslové revoluce do poloviny 20. století q hospodaření v krajině od poloviny 20. stol. – kolektivizace zemědělství a socializace vesnice q hospodaření v krajině v současnosti (od roku 1989) tradiční krajina, tradiční hospodaření • „Při pohledu do minulosti krajiny – krajiny našich dědů – bychom zjistili, že mnohé z dnešních upravených cest by se změnily v úzké rozježděné prašné nebo rozblácené cesty s hlubokými kolejemi, vyrytými koly selských vozů, a kolem nich by se táhly husté pásy křovin se strážemi jednotlivých stromů. Jejich směry bychom shledali stejné jako dnes. Přibylo by ovšem místních druhořadých polních cest. Orná půda byla rozdělena do menších polních úseků… Pestrý koberec drobných soukromých políček, nepravidelně osévaných různými plodinami, vytvářel by barevně i plošně rozdílný obraz od dnešního jednotvárného obrazu. Také rozptýlené zeleně by tenkrát bylo více než dnes, ale stejně jako dnes v ní chyběl skoro úplně les.“ (Smetánka 2004, 17) • obraz krajiny a také ekologickou stabilitu krajiny ovlivňovaly v době tradičního hospodaření stejně jako dnes zemědělské systémy a osevní postupy – přílohový, dvojpolní a trojpolní. • každý obyvatel byl podřízen kolektivnímu společenskému zvykovému systému obce i v hospodářsko-právním smyslu podle daných pravidel • nařízení a omezení šlechty a panovníka • pestrost podtrhuje také rozdrobenost půdy mezi množství drobných vlastníků • individualizace hospodářství si postupně vynutila, že musily být loukám a pastvinám vyhrazeny celé části plužin – zpravidla vlhká údolí potoků, okolí rybníků mokřiska, sušší porostliny na prudších svazích, okraje lesů atd, – rozsah luk a pastvin závisel na členitosti terénu i na jiných kvalitách vesnické plužiny. • u pastvin se dlouho udrželo společné vlastnictví celých obcí • zemědělci vytvářeli kulturní krajinu nejen svým hospodařením ve smyslu obdělávání půdy a pastvy, ale také jejím doplňováním o: • obytné, hospodářské a další budovy (stodoly, chlévy, seníky, kolny, sušárny, pazderny, pece atd.) • technické stavby (náhony, mostky, lomy atd.) • stromy, aleje • drobnou sakrální architekturu (kapličky, boží muka a kříže) • komunikace (cesty, úvozy, chodníky) • zemědělec ale odnepaměti bojoval s přírodou – jeho starostí bylo uživit rodinu a uspokojit požadavky vlastníka půdy • snažil se proto pozemky co nejvíce druhově ochudit, eliminovat divočinu na svých plochách - ale dlouho nedosáhl většího úspěchu – nedostatečná technická a technologická vyspělost • např. estetické hodnocení – nebezpečná a hrozivá příroda, krásná a půvabná je rovná krajina, plochá a hlavně obdělaná – bez „…nespoutané divočiny“ (Stibral 2005: 58). o • krajina vznikala z velké části jako nezáměrný vedlejší produkt činnosti tehdejších hospodářů (x záměrná tvorba krajiny šlechtou v baroku) • nevytvářeli ji na základě nějakých svých estetických záměrů, ale byla vedlejším výsledkem jejich hospodaření – jakýmsi „funkčním výrobním optimem v tehdejších historických podmínkách, za daného výrobního způsobu a daného stavu vlastnictví půdy“ (Librová 1987, 95) • vztah ke krajině byl nejvíce určován vztahem k půdě – jeho základem byla snaha o co největší a nejkvalitnější úrodu • vztah k půdě představoval hospodářské zkušenosti, byl formován skrze vědomí, že obdělaná pole jsou výsledkem práce předků a jednou z hlavních motivací jim bylo předání hospodářství potomkům. krajina a hospodaření od průmyslové revoluce do poloviny 20. století • k intenzifikaci zemědělství docházelo postupně, byla vždy cílem zemědělce, ale většího úspěchu dosahovali až od průmyslové revoluce, změny se aplikují nejprve na velkostatku, postupně jsou přejímány rolníky: – střídavý osevní postup, nové plodiny, průmyslové plodiny – lepší mechanizace – používání průmyslových hnojiv – hospodaření již není zaměřeno jen na samozásobitelství, ale stále více na trh – intenzifikace, specializace – rozvoj zemědělského průmyslu – družstva – úvěrová, neúvěrová (nákupní prodejní (skladištní), výrobní) a jiná (elektrárenská, strojní, mlýnská) – od druhé pol. 19. století se vlivem zrušení poddanství měnil způsob hospodaření, zvětšila se výměra polí (na úkor pastvin, luk, lesů a rybníků) zemědělec, sedlák, rolník…? • sociální diferenciace vlastníků půdy vznikaly v historii v souvislosti s hospodářským a sociálním vývojem. Již dávno v minulosti byli rolníci rozlišováni podle velikosti a typu statku. • ještě na konci předhusitské doby ještě nebyl sedlák zpravidla vlastníkem půdy, kterou obdělával – převážná část z nich byla ještě v závislém postavení, byl pouze jejím uživatelem, nájemcem dědičným • zhruba od druhé poloviny 16. století byl dán základ k určitému dualismu – malá hospodářství x velkostatek - charakteristický pro vývoj zemědělství po celá další staletí • v době pobělohorské převažovali mezi vesnickým obyvatelstvem sedláci (držitelé větších statků) a rozlišovali se na láníky a půlláníky. Chalupníci a zahradníci netvořili ještě ani polovinu. • velkým zlom zrušení poddanství v roce 1948 – vyvázáním se z poddanských břemen se český sedlák stal skutečným vlastníkem své půdy, svého statku. Přestala platit jeho závislost na vrchnosti a vyrostl v svobodného občana. • od konce 19. století, který byl poznamenán rostoucí vlastnickou i sociální nerovností, až do poloviny 20. století existovaly následující kategorie hospodářství: 1) nejsilněji byla v českých zemích zastoupena hospodářství s výměrou do 2 ha půdy – koncem 19. století celkem 48,3 % měla skoro všechna vysloveně rodinný charakter, byla nesoběstačná, doplňovala si výnos námezdní prací (v průmyslu a zemědělství) nebo domáckou výrobou. 2) malí rolníci s 2-5 ha, kterých v Čechách hospodařilo na konci 19. století asi 12 % na 6,84 % veškeré půdy, vyráběli především pro svou vlastní potřebu, ale část produkce také zpeněžovali. Používali převážně kravských potahů a chtěli získat více půd, aby mohli zlepšit své postavení. 3) střední rolníci hospodařili s výměrou 5-20 ha na konci 19. století na 26,5 % zemědělské půdy a představovali 14,2 % veškerých hospodářství. Až do počátku kolektivizace rozhodující sociální skupina v našem zemědělství, větší z nich již trvale zaměstnávali cizí pracovní síly, zpravidla čeleď nebo sezónní dělníky. Měli na vesnici vysoký sociální status, často funkce obecních radních a starostů, byli považováni za nositele selství. 4) velcí rolníci hospodařili na výměrách od 20 do 50 ha a koncem 19. století obhospodařovali asi pětinu zemědělské půdy, 4,16 % všech hospodářství. Pouze řídili hospodářství, práci prováděla čeleď a sezónní pracovníci. 5) statkáři a velkostatkáři s výměrami nad 50 ha představovali koncem 19. století jen 0,52 % všech hospodářství, jejich výměra však činila 41,3 %. Zemědělské práce řídili majitelům správci a šafáři. Jen 2 % těchto hospodářství měla vysloveně rodinný charakter. Výroba se v těchto velkých subjektech odvíjela bez aktivní účasti podnikatele nebo šlechtice a všechny podniky zaměstnávaly úřednický, odborný a dozorčí personál. historické struktury krajiny • paměť krajiny – Cílek rozlišuje 2 vrstvy paměti krajiny – na úrovni přírody schopnost návratu k přírodnímu stavu, na úrovni kultury schopnost vyvolávat staré historie, pohádky, pocity, okouzlení d-úzce souvisí s autenticitou krajiny • historické struktury krajiny – představují dobově ohraničený (a neustále se zmenšující) subtyp krajinných struktur, hmotná část kulturního dědictví s uplatněním v prostoru. Vytvářel je člověk technicky a technologicky omezený (Huba 1988)) d-jejich geneze i zánik závisí na společensko-ekonomických i přírodních zákonitostech • drobné památky – jsou to místa, kde prostřednictvím lidského objevujeme a prožíváme krajinu – místa kontaktu světa lidí a světa přírody d-jejich prostřednictvím začíná náš vztah ke krajině • pomístní jména – jedna ze skupin vlastních jmen zeměpisných, zabývá se jimi toponomastika – nauka o vlastních jménech (termín zavedl v r. 1860 Hermenegild Jireček) d- pojmenovávají terénní útvary, neživé přírodní objekty, neobydlené objekty, vody, pozemky, komunikace a různé orientačních body (vlastní jméno neživého přírodního objektu a jevu na Zemi, který není určen k obývání a je v krajině pevně fixován) d-vznikala z potřeby člověka orientovat se v krajině, z potřeby odlišit jednotlivé objekty od sebe – lovec kvůli místům, na kterých lovil, kupec kvůli cestám, místům odpočinku, rolník kvůli rozlišování pozemků… d- předci pojmenovávali jednotlivé objekty podle přírodních poměrů (U skal), kulturních poměrů (Na farském, Za humny) Osídlení - typologie • údolní lánové vesnice – toto zakládací schéma stojí na jednoduchém, racionálním principu jednoho pozemkového pruhu, který se táhl za usedlostí a dosahoval zpravidla až na hranice katastru – osou byl zpravidla potok, na jeho březích, někdy jen na jedné straně, byly rozměřeny úseky, přidělené jednotlivým usedlostem – nazývaly se lány – terén od potoka zpravidla stoupal, proto nejobvyklejší sled kultur a způsobu obdělávání v pruhu za usedlostí postupoval v pořadí zahrada, pole, louky a les, který často v nejvyšších partiích pozemků přetrval – uplatňovaly se zejména při novém osídlování a snad i přeměně staršího osídlení zejména v okrajových, výše položených více členitých oblastech • radiální (lesní) vsi lánové – současné uplatnění jednoduchého lánového principu parcelace a vytvoření přehledného a relativně uzavřeného společného návesního prostoru umožňovalo jednoduché radiální, paprsčité schéma uspořádání usedlostí resp. lánových pruhů – takové schéma bylo možné vytyčit i v obtížných podmínkách, zejm. v lese – proto toto schéma nacházíme ne náhodně často u obcí, v jejichž názvu se zachoval náznak jejich zakládání v zalesněném místě – Žďár. (u německy mluvících vesnic to byla koncovka „-schlag“). • deformovaná a smíšená založení – zakládací schémata nebyla zdaleka vždy realizována v čisté podobě, nýbrž se při lokaci uplatňovala celá řada přechodových fází, zejména na pomezí údolních lánových a návesních útvarů, včetně radiálních – častá byla varianta vytvoření obdélného návesního útvaru pomocí lánového systému dvou protilehlých řad usedlostí, jakési krátké ulice • nová založení do poloviny 18. století – až do konce 18. stol. byly doplňovány a osídlovány i odlehlejší lokality v kopcovitém a lesnatém terénu, kde neexistovaly dobré podmínky pro obilnářství – ze schémat převažují v těchto dobách volnější řádkové sestavy a byly pro ně k dispozici pozemky ve velikosti i kvalitě daleko menší, než u středověkých založení. – pohnutkou bylo především vrchnostenské průmyslové podnikání (sklářské a jiné hutě, zakládané v lesích, zaručujících palivové dřevo apod.) • raabizační vesnice – vznikaly z činnosti rakouského ekonoma Františka Antonína Raaba – důvodem byla neefektivnost vrchnostenského hospodaření ve dvorech, odkázaných na neproduktivní robotní práci poddaných – na všech komorních, bývalých jezuitských a městských panstvích byly od roku 1775 zrušeny dvory – dobově poplatná racionální geometrická schémata, vzniklá už evidentně na rýsovacích stolech tehdejších projektantů Plužina • plužina má pro sídelní krajinu zásadní význam, je základním hospodářským předpokladem existence osady a ve vztahu člověka k domovu rovněž důležitým prostorovým a duchovním pojítkem – na počátku 13. století došlo k novému přerozdělování půdy na lány – vyměřena plužina = katastr – orná půda. Na dalších 700 let stává základní jednotkou, která prakticky platila až do kolektivizace. Částečně se dochovala u horských vesnic. x louky a pastviny byly dlouho obecním majetkem • pravidelné tvary plužiny ukazují na plánovitý vznik, můžeme je dělit: • úseková – každý úsek jedna parcela • dělených úseků – úseky rozdělené na pravidelné pásové parcely • traťová – ta je nejtypičtější kolonizační, lokátoři vytvářeli kolem vesnice jednotlivé tratě • nepravá traťová – vznikla parcelací hlavně ve zvlněném terénu • délková – záhumenicové pásy polí navazovaly hned na zahradu – lesní lánová ves • záhumenicová lesní vsi lánové – typická pro kolonizaci 13. stol. • záhumenicová klínová (nahoře) a pásová (dole) s třemi přidatnými tratěmi u lesní lánové vsi • hvězdicová/paprsčitá záhumenková – u lesní návesní vsi • kompaktní • rozštěpená • rozptýlená • plužina zcelených úseků – usedlost stojí ve středu plužiny – louky a pastviny byly dlouho obecním majetkem – v době scelování pozemků (kolektivizace zemědělství) ztratila většina plužin svůj typický tvar – částečně se plužina dochovala u horských vesnic (Ubušínek na Vysočině) • meze – byly nejdůležitějšími hraničními symboly mezi soukromoprávními vztahy – zároveň měla komunikační význam, specifickým druhem mezí tzv. terasy – pastva pro dobytek, vysazovány zde většinou stromy, keře – jejich protierozní funkce – původně jen kamenné náspy kolem polí nebo hranice pozemků či celých polních tratí • hranice – byly vymezovány jak přirozeně tak uměle – cesty, prameny, osamělé stromy, mohyly, ploty, meze, kříže, zářezy na stromech – příkopy, jámy, kamenné valy, zídky – někde zvyk přivádět na hranice mezi pozemky mladé hochy a tam je bít, aby si zapamatovali, kde hranice je • kameny – ploché označovaly šíři pozemku a tím vlastníka – sloužily také jako milníky nebo hraniční kameny – dodnes možno nalézt uprostřed lesů hraniční kameny z 18. a poloviny 19. století – kamenice – hromady vyneseného kamení z polí – zároveň mohly tvořit ohradu pozemku, hranici pozemků, tarásky, hromadnice • ohrazení – typy hrazené plotem: – ze štípaných desek nebo šindelů – horizontální nebo vertikální výplet (u nás dnes jen zřídka) – tyčkový plot – pastevecké ohrady – zdi ze sbíraného kamene, spojované na sucho nebo hliněnou maltou – kompaktní roubená technologie v podobě dlouhé trámové stěny, ztužené krátkými kolmými úsek, které rovněž podpíraly roubenou sedlovou stříšku. Ve vstupech byly vytvořeny brány a branky, někdy zděné. Stromy • nejprve lidé přistupovali ke stromům s opatrností jako k někomu mocnému d-zbožňovali ho, ve věkovitém stromu viděli duši, tajemnou mocnost d-později strom jako zprostředkovatel spojení s bohem d- později ochrana výjimečných, posvátných stromů – posvátnými se stávaly stromy pro léčivost, vzácnost, užitek – posvátné háje (Svatobor u Sušice) – stromy se vyskytují ve světové mytologii – Světový, vesmírný strom, Strom života, Strom poznání • některé mýty spojují stromy s narozením a smrtí člověka, propojení člověka a stromu vysazeného při jeho narození, životní strom • křesťanství spojilo posvátné stromy s postavami či nápisy jmen světců • romantický kult stromů – obrozenecký uměle udržovaný kult, spojení stromů s pověstmi (Hus, Žižka, Komenský…), s koncem roboty, se smrtí…, lípy republiky • spojení stromů s sakrální architekturou • stromy plnily mnohé funkce: – větrolamy, aleje, solitérní stromy na polích, u obydlí, hospodářských budov a stodol (stín, ochrana lidí a nářadí před deštěm, obydlí před požárem) d-Josef II. – aleje; dvojice vstupující do manželství zasadí alespoň jeden strom (1789) – hraniční stromy, stromy volně rostoucí v polích (orientace pocestných) – ovocné stromy – solitérní u domu, na návsích, v zahradách, sadech, na alejích d-pro českou krajinu velmi významné a typické, vzácný genofond, typické krajové odrůdy x současné intenzivní sadaření, nerentabilnost, ztráta starých odrůd Cesty • významné v životě každého člověka – spojovaly obec s okolím – vedly k jiné obci, poli, lesu, rybníku, kostelu… x dnešní době • první cesty vznikly jako nutné komunikační spoje mezi pozemky a sídlišti, nejdříve v okolí vodních toků, pozdějido vyšších poloh (do hor především kvůli nerostnému bohatství) • největší rozšíření cest v době největšího rozšíření sídel – v 12. stol., v 13. stol. nejhustší síť • stejně jako pole byly posvátné i cesty – krok po trase se stával posvátným ⇨ místa protnutí stezek nabyla velké důležitosti – cesty a křižovatky významná výzva k díkům • díky starým stezkám se do lidí zakořenil pocit domova – štětované cesty – sypané malými kameny, hlavně na svazích, kde hrozilo podmáčení – hlavně cesty k údolím, mlýnům, mezi 2 vesnicemi, významné regionální cesty, významné prvky v krajině – na významnějších místech cest vysazovány solitérní stromy – většinou ušlechtilé ozdobné stromy vytvářející velké koruny jako dub, kaštan, topol, břek, lípa – často doplněné drobnou sakrální architekturou, který spolu často na nejvyšších bodech, vjezdech do polí nebo na křižovatkách cest – od 17. stol. se při starých hlavních cest stavěly kříže, boží muka a kapličky – kolem cest síť nocleháren, zájezdních hostinců – podél důležitějších cest byly hloubeny odvodňovací příkopy nebo strouhy, které zatravněny, poskytovaly pastvu dobytka i píci – příkopy byly zpevňovány stromovými alejemi – kolem místních komunikací většinou ovocnými stromy, kolem dálkových cest většinou dálkovými dřevinami (dub, kaštan, topol, lípa) – výsadba alejí byla povinná, což také bylo dáno zákonem (období Marie Terezie), podél zemských i okresních a obecních vysazeny ovocné stromy – sedláci vysazovali i kolem obyčejných cest – úvozy – vřezané do krajiny • na konci 18. stol. počátek budování nových silnic – císařské silnice byly inženýry linkovány jako linky do krajiny • druhé období ve vývoji polních cest nastalo v průběhu 19. stol. – výměny střídavého osevního postupu, aby byl každý pozemek dostupný pořád • v té době další úpravy – železnice – přerušení dosud fungujících regionálních tras • největší změny v cestní síti v druhé polovině 20. stol. – rušení cest a úvozů v důsledku scelování (kolektivizace zemědělství, socializace vesnice), boom automobilismu (dálnice…) ⇨nepoužívání, ruderalizace cest a jejich okolí Technické památky Drobné sakrální památky • jejich prostřednictvím začíná náš vztah ke krajině ⇨ jejich prostřednictvím objevujeme a prožíváme krajinu • vztah sakrální památka – prostředí ⇨ genius loci ⇨ záchrana kříže přemístěním znamená téměř vždy ztrátu jedinečnosti, příběhu místa • vztah sakrální památka – strom ⇨ doprovod jedním, dvěma nebo čtyřmi stromy (památné, věkovité stromy) „Již v předkřesťanské doby byla posvátná místa vyznačena skupinkou stromů. Nejčastěji se jako doprovod sakrálních památek uplatňuje dvojice či trojice, objevuje se i jeden strom či čtveřice. Je zajímavé, že čím větší objekt byl postaven, tím posvátnější a významnější bylo místo, na kterém stojí.“ (Květ 2003: 74) • typologie ⇨ kříže Boží muka kapličky zvoničky sochy svatých svaté obrázky • důvody výstavby ⇨ nástroj upevňování víry „Před křesťanstvím byla posvátná celá krajina (vše co bylo dílem přírody), za křesťanství se stalo posvátným to, co bylo dílem člověka.“ (Květ 2003: 24) označení hranice, vlastnění pozemku posvátné či významné místo (tragédie, jiná událost) vzpomínka na blízkého člověka vyjádření díků součást poutních stezek, širšího krajinného komplexu (baroko) • funkce sakrálních památek – původní (primární) ⇨ kultovně náboženská memorální reprezentační orientační hraniční – nové (sekundární) funkce v druhé polovině 20. stol. jistý posun ⇨ informační – např. jako indikátor ekonomické síly obcí estetická – vnímány stále více (někdy jen) jako estetický prvek v krajině staly se jedním ze symbolických atributů české krajiny (důležitou složkou koncepce tzv. krajinné paměti, jedněmi ze stop historické struktury kulturní krajiny) environmentální – úzké spojení sakrální památka - strom ⇨ útočištěm řadě živočichů (Nusek 2001: 55-58) Kříže • znamení kříže – od pravěku jako piktografický znak – jako nejobecnější geometrický symbol vertikálně spojoval hierarchické stupně (Květ 2003: 21, 72) ⇨ stará znamení v krajině nadále zůstala, dostala nový význam a stala se křesťanským znakem od 4. století, kdy přestal sloužit jako popravčí nástroj (Nusek 2001: 31) – když se ustálilo užívání Krista na kříži jako symbolu křesťanství, začala se jeho citace objevovat ve všech křesťanských památkách „…je tu cesta, místo, spása, záchrana pohledem na symbol který ochrání od zlého…“ (Hájek 2001: 58) • naši předci zakoušeli jejich přítomnost mnohem niterněji a byli si mnohem více vědomi samotného významu kříže, či přeneseného ve spojení s minulostí, s místem, krajinou, ve které se nachází ⇨ na křižovatce u statného stromu či skupiny stromů v půli cesty mezi dvěma vesnicemi na hranici pozemků na nejvyšším bodě cesty na kraji obce na památném místě před kostelem či kaplí na hřbitově před domem či pozemky zřizovatele na domě (na stodole…), kostele, kapli • známe my dnes paměť křížů v našem okolí? • co pro nás znamenají? • tvary křížů • typy křížů ⇨ dřevěný (s plechovým nebo litinovým korpusem Krista) kamenný (žula, pískovec, mramor…, s litinovým nebo kamenným korpusem Krista) litinový (s korpusem Krista, se zděným, kamenným soklem) • nejstarší kříže byly patrně dřevěné, přirozeně se nedochovaly • kamenné kříže se objevovaly až později – nejstarší dochované u nás jsou monolitické kamenné kříže, nazývané také smírčí nebo baby ⇨ křížový kámen, kamenný kříž, kruhová stéla – několik výkladů jejich původu (Kamenné kříže, 2001: 21): 1. kult znamení neboli pamětní význam 2. smírčí význam 3. hraniční znamení 4. misijní původ 5. projevy germánské symboliky 6. symboly rekatolizace 7. znamení u cest Boží muka • první zmínka ve 14. stol. • sloupkovitá a pilířová (kamenná s zděná), čtvercový i trojboký půdorys • původně se jednalo pouze o sloup symbolizující sloup, u kterého byl na příkaz Piláta bičován Kristus • zobrazení – bičovaný Kristus, ukřižování, pieta, Kristus nesoucí kříž, stojící u sloupu, motivy ukřižování doprovází postavy Marie a sv. Jan, někdy patroni objednavatele a další • byly zřizovány často na památku tragické události, poděkování za uzdravení, usmíření, připomínají těžká léta hladomoru a bídy • někdy nápisy, které vyzívají k modlitbě za zemřelého, úctě a pokoře před Bohem • často na rozcestích, někdy tvořily hranici mezi pozemky • vyvinula se z nich křížová cesta, kterou od 17. stol. tvoří 14 zastavení Kapličky • převážně obdélný půdorys, vývojově mladší skupina sakrálních památek ⇨ v českých zemích se objevuje jako jeden ze symbolů protireformační obnovy zbožnosti v pobělohorské době a hlavně v od počátku 18. stol. ⇨ významným prvkem barokní krajiny ⇨ byly zřizovány až do vypuknutí I. světové války • stavěla je vrchnost, měšťané i bohatí sedláci, někdy v místě kříže, poté kostel • typy kapliček ⇨ výklenková – typologicky starší, uvnitř malý oltářík s obrazem, soškou světce se samostatným prostorem – objevuje se v 19. stol. • zasvěcení kapličky – svatým – hlavně, patronům, Panně Marii (Mariánský monogram), ale i skulptury piet, ukřižování • zvoničky – nejstarší z 16. stol., největší rozšíření po roce 1751 ⇨ ohňový patent Marie Terezie • sochy svatých – patronů a patronek (asi nejčastěji Panna Marie a sv. Jan Nepomucký) • svaté obrázky – umístěny na stromech (většinou památných) nebo na soklu • další památky ⇨ pomníky hřbitovy židovské památky (synagogy, hřbitovy…) Paradoxy v současné krajině Děkuji za pozornost