Bez Gaiy nemůžeme existovat
Znepokojivý posun v pohledu Jamese Lovelocka
HANA LIBROVÁ
Slovo ekolog je spojeno s pozoruhodným souborem představ: označuje odpůrce civilizace a techniky, zvláště jaderné energetiky, nepřítele lidstva, katastrofistu, vegetariána, anarchistu a určitě levičáka. Tu a tam se však přihodí něco, co nesedí. V Čechách například povolební chování Strany zelených. Nejde jen o to, že se pragmaticky spojuje s někým, komu byla donedávna jakákoliv zelená myšlenka odporná. Opuštění levicového křídla je prý zpronevěrou zásadní.
Zajímavější překvapení čekají naši představu o „ekolozích", pustíme-li se do četby knihy slavného chemika Jamese Lovelocka The Revenge
. of Gain {Galina odplata), která vyšla nedávno ve Velké Británii (Allen Lane, an imprimt of Penguin Books, London 2006). Zjišťujeme, že James Lovelock, patřící k nejvlivnějším postavám ekologického hnutí, je zastáncem atomové energie, že se vysmívá konceptu „trvalé udržitelnos-ti", kritizuje energetickou koncepci postavenou na obnovitelných zdrojích a s levicovým myšlením nemá společného zhola nic.
Aby to bylo ještě složitější, Lovelock některé rysy stereotypu „eko-
. log" skutečně má. Především je, na rozdíl od většiny ekologických aktivistů, katastrofistou těžké váhy. Tím nebyl vždy. Je dnes zajímavé vrátit se k jeho starší knize Gaia: nový pohled na život na Zemi. V originále vyšla poprvé v roce 1979, Česky ve slovenském nakladatelství Abies v roce 1993. Byla populárním shrnutím Lovelockova mnohaletého zkoumání světového klimatu. Gaia je metaforou převzatou z řecké mytologie.
Vyjadřuje teorii o planetě Zemi jako živém organismu, který je schopen regulovat podmínky pro život, především pozemské klima. V sedmdesátých letech byla Lovelockova dikce temperamentní, ale zůstávala věcná a konejšivá. Čteme text autora, který si zakládá na vědecky podložené střízlivosti. Dočítáme se třeba, že proroctví Rachel Carsonové, varující v knize Mlčící jaro před zhoubnými důsledky používání DDT, bylo sice zdravě apelatívni, ale, přesně vzato, nenaplnilo se, James Lovelock kriticky píše o prudké citové ofenzívě ochránců životního prostředí, o zuřivém přehánění. V jakémkoliv operačním systému, jehož cílem je ho-meostáza, vyvolávají odchylky od současného ustáleného stavu sklon ke korekci a hledání nového optimálního stavu, který do sebe začleňuje i tyto změny. Je nepravděpodobné, že by se tak zkušený systém, jako je Gaia, nechal snadno narušit.
Po necelých třiceti letech je proměna Lovelockových názorů radikální a dramatická. James Lovelock o ní píše sebekriticky, místy kajíc-nickým tónem: Věděl jsem, že se naše seberegulující Země vyvinula prostřednictvím druhů, které zanechávaly lepší prostředí pro své potomky, a eliminací těch, které jejich habitat ničily. Ale neuvědomil sem si, jak jsme byli. destruktivní my; Zemi -Gaiu jsme bolestivě poškodili tak, že nyní nám hrozí definitivním trestem - vyhubením... Posun v klimatu můžeme snadno označit jako Peklo: tak horké, tak smrtící, že přežije jenom hrstka z miliard bytostí, kterými nyní Země oplývá. Udělali jsme na planetě úděsný chaos, a to většinou na základě přebujelých dobrých úmyslů. Dokonce i teď, kdy hrana ohlašuje
náš blížící se konec, stále plkáme o udržitelném rozvoji a obnovitelné energii, jakoby tyto chabé nabídky mohly být Gaiou přijaty jako přiměřená oběť.
Z argumentace knihy plyne, že je na nápravu pozdě. Pokud se Lovelock snaží uvést vůbec nějakou možnost, jak ještě vyváznout z katastrofy, uvádí, oproti principu trvale udržitelného rozvoje (Sustainable Development), princip udržitelného ústupu (Sustainable Retreat). A přiznejme: toto slovní spojení skutečně stojí v přesvědčivém kontrastu k mnohomluvným materiálům Rady Evropy, které se snaží roubováním udržitelnosti na ekonomický růst o kulatý čtverec.
Podstatou udržitelného ústupu má být podle Lovelocka jak snížení počtu obyvatel planety, tak změna životního způsobu. Změna tak radikální, že má málo společného s kvalitou života, jak si ji představuje většina zelených. Udržitelný ústup by znamenal pokles hmotné životní úrovně. Ale nebyl by ani rousseaovskou idylou, jejíž skromnost by byla odměněna každodenním kontaktem s přírodou. Technicky uvažující Lovelock navrhuje soustředit lidi do měst. Málo radikální je mu rovněž ekologicky orientované zemědělství. Plocha dnešní zemědělské krajiny by měla být z velké části vrácena lesním porostům, které potřebuje Gaia pro své vitální klimatické a chemické funkce. Potraviny pro většinu lidí bude třeba vyrábět synteticky. Naturální stravu, kterou máme doposud za samozřejmou, si budou moci dovolit jen ti nejmocnější. Lovelock se tu i jinde netají s návrhy implicitně předpokládajícími ekologický diktát. Tím překvapí aktéry a sympatizanty
ekologických snah, kteří spojují své cíle s bojem za sociální spravedlnost a lidská práva.
Starost o zdraví planety souvisí s další zásadní proměnou Lovelockova přístupu. Jde o vztah k ekologickým hnutím. Lovelock dává dnes za pravdu tzv. hlubinným ekologům v jejich radikalitě a biocentrismu, v misantropním rozhořčení nad chováním člověka na Zemi. S radikálními ekologisty však nesdílí tíhnutí k návratům. Zůstává přívržencem jaderné energetiky, která na rozdíl od spalování fosilních paliv nepřispívá významně ke změnám klimatu. Jako cestu ke zmírnění ekologických škod vítá rozvoj a šíření efektivních a energeticky nenáročných zařízení, například mobilních telefonů a internets
Stojím nad posuny v Lovelockově vidění v úleku a v rozpacích. Kladu si otázky: Je nepokrytý a neskrývaný misantropismus slavného vědce nezvládnutým psychologickým důsledkem nevrlého stáří, únavy z celoživotní marné snahy sdělit lidem, že bez Gaiy nemůžeme existovati Je výrazem jeho lásky ke Gaiy, kterou navzdory úsilí svého i jiných vidí na začátku 21. století poničenou a nemocnou?
Nerada musím připustit i jiný výklad: možnost, že Lovelock mění svůj náhled pod tíhou informací, kterých se mu dostává víc než nám ostatním a v předstihu před námi.