http://www.vesmir.cz | Vesmír 84, březen 2005 171 barvy kůže, a dokonce i tak komplikované- ho jevu, jako je inteligence. Jistěže neexistuje gen ,,pro" inteligenci, ale není těžké si před- stavit, že by v budoucnu kladli rodiče poža- davky na vylepšení genů ovlivňujících napří- klad paměť. Je tělesnou výšku 150cm obou rodičů možno chápat jako nemoc, která by měla být léčena u potomka genovou manipu- lací? A co 160 cm? V USA se udává, že u dvou mužů vykonávajících stejnou profesi odpoví- dá 1cm tělesné výšky rozdílu 600 dolarů roč- ní mzdy ­ vyšší muži jsou na tom zkrátka lépe. Rovněž existuje studie, podle které jsou vyš- ší muži častěji ženatí než nižší a rovněž zane- chávají v průměru více potomků. Hans Jonas konstatuje, že dítě má právo být naprostým překvapením pro své rodiče a ne- smí být svými nejbližšími nijak manipulová- no ani předurčováno k té či oné budoucnosti. Evidentní je rovněž nebezpečí vzniku novo- dobé aristokracie geneticky vylepšených dě- tí. Otázky mohou být i subtilnější, např. jestli to bude můj úspěch, když se mi podaří vystu- dovat vysokou školu, anebo úspěch genetiků, kteří upravili gamety, z nichž jsem vznikl. I když jsou tyto problémy ještě hudbou bu- doucnosti, je lépe řešit etické otázky s předsti- hem a být na ně včas připraveni. Projekt lid- ského genomu bývá citován jako případ, kdy věda na chvíli předběhla i fantazii spisovatelů science-fiction. U mnoha současných problémů je zřejmé, že věda předběhla i etický rozbor ce- lé otázky. Volání po ,,etické pauze" (například ve sporném využití embryonálních kmeno- vých buněk) je výsledkem smutné skutečnos- ti, že se vědě zdařilo předběhnout krom spiso- vatelů i filozofy. Ačkoli se nám tedy dnes zdají výrazné zásahy do lidského genomu, které by měnily i povahové rysy jedince, za technicky neproveditelné, lékařští etikové mají možná nejvyšší čas na reflexi celé věci. Ö Brunner H. G. et al.: X-Linked Borderline Mental Retardation with Prominant Behavioral Disturbance: Phenotype, Genetic Localization, and Evidence for Disturbed Monoamine Metabolism, Am. J. Hum. Genet. 52, 1032­1039, 1993 Freeman S., Herron J. C.: Evolutionary analysis, Prentice Hall, Upper Saddle Ri- ver (New Jersey) 2003, s. 412 Lewontin R.: The Triple Helix, Harvard University Press 2001, s.10 Reich W. T. (ed.): Encyclopedia of Bioethics, Simon & Schuster Macmillan, New York 1995, s. 951 Sbírka mezinárodních smluv České republiky, č. 96/2001, Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a me- dicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně Störig H. J.: Malé dějiny filosofie, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2000, s. 550­551 Kresba Jan Tomaschoff K dalšímu čtení Na konferenci ,,Dobrovolná ochrana příro- dy v České republice", pořádané k 25. výro- čí založení Českého svazu ochránců přírody v prosinci loňského roku v Průhonicích, si položili účastníci panelové diskuse otázku: ,,Proč chráníme přírodu?"1 Slovo proč může mít v češtině i v dalších jazycích dva význa- my: 1) Za jakým účelem? Čeho chceme do- sáhnout? Co sledujeme? Má to smysl? 2) Z ja- kých důvodů? Co nás k tomu motivuje? Obě proč spolu souvisejí, ale snad bude plodné, bu- deme-li o nich uvažovat odděleně. O účelu a smyslu ochrany přírody se mnoho nemluví Pokud novináři právě nestavějí ochranu pří- rody jako projev nebezpečného extremizmu, pokud nekomplikuje nějaký budovatelský projekt, pokud nestojí v cestě podnikatelské- mu či politickému záměru, je považována za potřebnou a chvályhodnou. V posledních le- tech však ve všeobecném přitakání slyšíme i hlas jakési pochybnosti ­ a to vždycky za- číná být zajímavé. Většinou zaznívá nepřímo, na okraj řešení speciálních otázek, například témat sociobiologických, evolučních, paleo- Proč chráníme přírodu?Dvakrát na obhajobu ochránců přírody HANA LIBROVÁ Prof. RNDr. Hana Librová, CSc., (*1943) vystudovala biologii na Přírodovědecké fakultě UJEP (dnes MU) v Brně a absolvovala vědeckou přípravu v oboru sociologie na Filozofické fakultě J. A. Ko- menského v Bratislavě. Na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně založila obor humanitní environmentalistika. Zabývá se sociologickými aspekty ekologických problémů, zvláště ekologicky příznivými životními způsoby. Napsala knihy Sociální potřeba a hodnota krajiny (1987), Láska ke krajině? (1988), Pestří a zelení: kapitoly o dobrovolné skromnosti (1994), Vlažní a váhaví: kapitoly o ekologickém luxusu (2003). 1) Otázku formuloval a diskusi řídil Bedřich Moldan. Pokusili se na ni odpovědět Václav Cílek, Jan Jeník, Stanislav Komárek, Hana Librová, Jan Sokol, David Storch a Jan Stráský. Tento text je podstatně rozšířenou verzí diskusního příspěvku. 172 Vesmír 84, březen 2005 | http://www.vesmir.cz botanických a geobotanických. Když se auto- ři rozohní, netají se s tím, že ochranu přírody považují za sentimentální pomýlení amaté- rů. Vlídnější kritikové shovívavě rozmlouvají ochráncům přírody zbytečné obavy a úzkos- ti; není vlastně proč přírodu chránit. Shrnu jenom stručně, neboť předpokládám, že čtenáři vědí, o čem je řeč: Země prošla ve své historii pěti obdobími masového vymírá- ní druhů; dnešní devastace způsobená člově- kem není nic mimořádného. Příroda je moc- ná, není třeba se o ni strachovat, další evoluce si poradí i se současnými proměnami bioto- pů, i s úbytkem druhů, ať je jakkoli masivní. Ostatně člověk masakroval biologické druhy už jako paleolitický lovec. V loňském roce vycházely na pokračování pozoruhodné texty o proměnách naší kraji- ny např. z pera Jiřího Sádla a Petra Pokorné- ho (Vesmír 83, 398, 2004/7, 83, 461, 2004/8, 83, 525, 2004/9). I v nich jsme kromě zajímavých informací zaznamenali polemický tón zaměře- ný proti nepoučenosti a naivitě ochránců pří- rody. Jádrem sdělení je, že dnešní změny v kra- jině nejsou ,,nic nového pod sluncem" (J. Sádlo, P. Pokorný, s. 401). ,,Jde jen o nezvyk. Co se- lhalo, není krajina a my jako její tvůrci, ale my jakožto její pozorovatelé" (J. Sádlo, P. Pokor- ný, s. 525). Významným argumentem sedmi- dílného seriálu Zelení cizinci a nové krajiny v loň- ském Vesmíru je vznik ,,nové divočiny", která vzniká expanzními a invazními procesy za zá- dy sídlišť, nových průmyslových objektů a vel- koprodejen, podél silnic a tratí. Texty biologické školy pochybující o vý- znamu ochranářských aktivit ­ pro stručnost mi dovolte toto označení ­ jsou inspirativní a zasloužily by si věcnou diskusi. Ze strany ochránců přírody však reakci, která by obha- jovala smysl jejich konání, téměř neslyšíme. Dotčeni znevažováním dobrých úmyslů, neda- jí se zlákat ani věcnými kritickými argumenty, ani posměchem, ani půvabnými provokacemi, za nimiž se v poslední době dá tušit utajovaná sympatie. Možná že ochránci přírody kritiku své činnosti nečtou nebo nemají k vědecké po- lemice chuť či odvahu. Dluží ji tedy především odborníci biologických disciplín, kteří se na ochraně přírody podílejí nepřímo.2 I ti se však ke škodě věci uzavírají do ulity. Na můj diplom z biologie už napadala vrstva prachu, a tak se mohu jenom ptát. Tážu se obou táborů: Opravdu nejsou dnešní změny v krajině ,,nic nového pod sluncem"? Dá se vskutku tvrdit, že pravěké a středověké migrace rostlin mají stejný význam jako mi- grace dnešní? Opravdu není zásadně novou kvalitou masivní užívání biocidů nebo vná- šení genově manipulovaných organizmů do krajiny?3 Neznamená naše schopnost ,,porou- čet kohoutům ropy v globálním ekonomic- kém systému a ještě spíš informačním tokům v elektronickému hypersvětě" (J. Sádlo, P. Po- korný, s. 402­403) nepřímo zásahy do kraji- ny, které nejsou srovnatelné s historickými proměnami, jako byla tvorba polí v neolitu či pozdější změny v držbě půdy? Při pozorném čtení některých textů si můžeme všimnout, že jsou argumentačně nedůsledné. Například ná- zor, že se krajina vyvíjí k horšímu, je předem označen jako ,,naše citová intervence" (Sádlo, Pokorný, s. 401), ale o dvě stránky dál autoři přinášejí seznam prudkých změn nebývalé zá- važnosti a sami jednu z nich označují jako ,,de- naturaci přírody v míře nejplnější" (s. 403). Pokračuji v kladení otázek: Je skutečně ,,no- vá divočina" náhradou za zničené porosty pů- vodní? Nenašli by biologové při dobré vůli, tj. kdyby překonali nutkání oponovat staré ge- Kresba Vladimír Renčín 2) Vyciťuji, že zvlášť ostré výtky jsou adresovány právě těmto přisluhovačům ochrany přírody: jejich údajně zastaralá vědecká produkce dodává naivním ochranářským obětavcům falešné argumenty v podobě ,,moderních vědecky zaštítěných mýtů" (J. Sádlo, P. Pokorný, s. 398). 3) Vesmír 83, 646, 2004/ 11 přinesl v článku Hra na slepou bábu z pera Františka Krahulce nové znepokojivé argumenty. http://www.vesmir.cz | Vesmír 84, březen 2005 173 neraci, odborné kritérium, které by dovolo- valo srovnat biologickou hodnotu4 ,,staré di- vočiny" a ,,nové divočiny"? Opravdu nezbývá než bohorovně a postmoderně krčit rameny? Odkud berou autoři seriálu představu, že ,,nová divočina" představuje v krajině ekolo- gické východisko?5 Není spíš jen dočasným ekologicky příznivým vedlejším efektem postsocialistického a raně kapitalistického modernizačního zmatku, ,,nepořádku", který konsolidovaná společnost bude hledět ,,ukli- dit" po vzoru Švýcarska, Holandska a jiných spořádaných zemí? Ze sociologických výzku- mů znám dobře postoje lidí k divočině všeho druhu: je to ,,neřádstvo". Obávám se, že v ne- daleké budoucnosti se ,,nová spontánnost", jak pěkně píší J. Sádlo a P. Pokorný, stane snadnou kořistí křovinořezů a herbicidů. Jsou náhradou za zmizelé vrabce, chocho- louše a vlaštovky6 početné páry sojek a strak v zahradách?7 (J. Sádlo, P. Pokorný, s. 526). Mohu odložit svůj smutek nad zanikajícími tropickými pralesy,8 když Jan Zrzavý, David Storch a Stanislav Mihulka píší, že v nich možná druhy stejně rychle vznikají jako zani- kají?9 Co si mám myslet o zděšení, které dnes jeví nesentimentální zkušení cestovatelé a po- tápěči po návratu z byvší divočiny afrického kontinentu a z tichomořských hlubin? Někdy se zdá, že kritikové ochrany přírody neberou svá tvrzení vážně a doslova. Ve snaze distancovat se od ochranářského sentimentu a starých výkladových schémat se chytají de- tailů, dílčích skutečností, které temperament- ně přehánějí a duchaplně generalizují. Jemné rozlišování, nepominutelný rys intelektuální práce, je obětováno neodolatelné chuti vyslo- vit originální nápad, někdy jen vtip. Abychom si rozuměli: I já věřím, že si ,,zdánlivě pokrotlá příroda stejně nakonec udělá, co chce" (J. Sádlo, P. Pokorný, s. 464). Jde však právě o to ,,nakonec". Nepodléhat zármut- ku, osvojit si úsměvný nadhled nad pachtící se ochránce přírody vyžaduje makrodějinný odstup. Ten většině z nás není dopřán. Nejen proto, že nemáme dost informací o evoluč- ních procesech. Také proto, že nejsme k po- dobnému nadhledu ustrojeni. Čím jsou ochránci přírody motivováni? Jak jsou ochránci přírody ustrojeni? Dostává- me se k onomu druhému, proč chráníme příro- du. Také o tomto tématu se píše a hovoří jen zřídka. Co vede ochránce přírody k činnosti, jejíž výsledky vidí častěji zmařeny než naplně- ny? Jaká je motivace ochránců přírody?10 Také o ní ­ stejně jako smyslu jejich práce ­ píší ně- kteří biologové s pochybovačným podtextem, ne-li přímo s odsudkem. Naivní ochranářská činnost prý spočívá na ,,staronových chiliastic- kých představách", na ,,ekologistické ideolo- gii" (J. Sádlo, P. Pokorný, s. 398). Obávám se, že ti, kdož chtějí bořit falešné mýty, sami jim bývají poplatni. Především: S nepoučeností ochránců přírody to dnes ne- ní tak zlé. Čtou a pozorně naslouchají. A dále: Po letech styků a rozhovorů s ochránci příro- dy marně vzpomínám, kdy jsem zaslechla ně- co, co by svědčilo o ,,chiliastických předsta- vách". Pokud jim sama podléhám, musím se mít v ochranářské společnosti na pozoru a spí- še o nich mlčet. Ochrana přírody si vyselekto- vala určitý psychický typ ­ bytostně agilní a vi- tální.11 Také věk ochranářů a jejich situace na počátku životní dráhy ­ často jsou rodiči ma- lých dětí ­ plní sebeochrannou funkci. Chiliastické nálady, morousovství a poraže- nectví nejdou dohromady s namáhavou prací a nepohodlím. Neumím si představit mladé- ho muže postiženého vizí konce Světa, jak ko- sí ve třicetistupňovém horku v Bílých Karpa- tech louku prosycenou ovády. Ani dívku, jak 4) Už vidím, jak se kolegové přírodovědci nad tím slovem ošívají. 5) Takovému konstatování bych spíš věřila, pokud by zvolili jiný příklad vznikající divočiny, například sukcesi v opouštěné podhorské zemědělské krajině. 6) K těm mizejícím bude třeba připočítat ­ s tím, jak se ve městech rychle obnovují střechy a fasády historických domů a jak se ,,ekologicky" zateplují paneláková sídliště ­ i rorýsy. 7) Ornitologové tvrdí opak: Oba tito havranovití ptáci se živí převážně na odpadcích. Na přilepšenou celý den poletují v korunách stromů a vybírají vajíčka a mláďata drobných ptáků. Díky stálému přísunu základní obživy si pod sebou nevyžerou potravní zdroj, jak by jinak odpovídalo přirozené populační dynamice. 8) Jak by jej asi vysvětlila evoluční psychologie? Jaké úsilí o maximalizaci zisku mohlo založit emoční zájem o antropologicky nevlídné porosty, které jsem viděla nanejvýš ve filmu? 9) Lidskou činností způsobená ,,fragmentace biotopů jistě zvyšuje rychlost alopatrické speciace" (viz J. Zrzavý, D. Storch, S. Mihulka v knize Jak se dělá evoluce na s. 276 a také ve Vesmíru 82, 644, 2003/11). 10) V tomto textu nechám stranou hypotézu, podle níž se úplatným odpůrcům atomové energie, odpůrcům genetických manipulací a odpůrcům automobilizmu či splavnění Labe dostává finanční podpory ze strany mocných, nejspíš zahraničních, firem. Nebudu se věnovat ani sociologickému názoru, podle něhož by v ochranářských aktivitách mohla hrát roli tendence mladých lidí k sdružování do skupin shodných zájmů, popřípadě šance na nalezení partnera. Jakkoli je tento motiv pravděpodobný, není specifický; je analogický se sdružováním v jakékoliv skupině. 11) Pozoruhodně se kombinuje s konzervativním postojem, o němž budu mluvit dál. Snad jde o paradox: aktivní zaměření k minulému stavu. Kresba Vladimír Renčín 174 Vesmír 84, březen 2005 | http://www.vesmir.cz se s touto myšlenkou přivazuje k branám Te- melína. Umím zato dobře pochopit, že tako- vý pohled časem zaujme unavený stárnoucí badatel či badatelka, kteří v pracovně po lé- ta sledují ukazatele stavu biosféry. Především bych však za nositele a šiřitele chiliastických nálad považovala novináře s jejich věčnou otázkou: ,,Jak to dopadne?" Také o úvahách nad motivacemi platí, že jsou plodnější, pokud rozlišují. ,,Ochrana přírody" označuje široké spektrum aktivit a ,,ochránci přírody" jsou lidé vyznačující se různým přístupem k přírodě. Jejich vlastnos- ti tvoří kontinuum s nevyhraněnými přecho- dy. Pro jednoduchost budu psát o dvou o ty- pech dobrovolných ochranářů, jejichž vlastnosti a motivy záměrně vyhrotím: o členech sociál- ně a politicky orientovaných ekologických hnutí a o terénních ochráncích přírody.12 Ekologická hnutí Nejdříve se zastavme u ekologických hnutí. Zdůrazňují, jak neodlučitelně jsou osudy pří- rody svázány se společenskými procesy. Snaží se chránit přírodu nepřímo a systémově, pro- střednictvím více či méně radikálních změn ,,Šetři se přírodo. Žádné exhalace, žádnou chemii a pokud možno co nejméně člověka!" Obě kresby na této straně Vladimír Renčín http://www.vesmir.cz | Vesmír 84, březen 2005 175 politického a ekonomického rozhodování od lokální až ke globální úrovni. Aktivisté obec- ně předpokládají, že změna lidského vztahu k přírodě vyplyne z odstranění sociální ne- spravedlnosti na planetě, zejména v rozvojo- vých zemích. Typický je pro ně odpor proti globalizaci a úsilí o obranu lidských práv. Na individuální rovině tkví motivační síla ekologických aktivistů mimo jiné v jejich kri- ticizmu a sklonu k opozičnosti. Na historic- ké a společenské úrovni jsou počátky těchto hnutí spojeny s proticivilizační revoltou še- desátých a sedmdesátých let, která sama sebe označovala jako kontrakulturu. V jejím ,,ze- leném" křídle měla významný vliv takzvaná hlubinná ekologie, která má být alternativou k dominantní evropské sociokulturní a nábo- ženské tradici, prý původkyni ekologické kri- ze. Někdejší nadšení a spontánní aktivizmus založený na prosté ,,ekologistické ideologii" levicového charakteru však postupně sláb- ne jednak přirozenou časovou erozí, jednak spolu s tím, jak v těchto kruzích stoupá míra vzdělání; a také v důsledku profesionalizace. V zjednodušené typologii lze říci, že ekolo- gičtí aktivisté nebývají horlivými terénními ochránci přírody. Nemusí do přírody vkročit; většinu času tráví u obrazovek počítačů, na workshopech a na schůzích. Ostatně snahy o výsadbu stromů a revitalizaci mokřadů se jim mnohdy jeví jako nedůsledné a krátkozraké. Možná že k motivaci takto profilovaných eko- logických hnutí přispívá i relativní schůdnost sociálních a humanitárních řešení. Zakladate- li sociálně-ekologického hnutí NESEHNUTÍ Milanu Štefancovi byla v rozhovoru pro ča- sopis Sedmá generace položena otázka: ,,V práci NESEHNUTÍ začíná problematika lidských práv převažovat. Myslíš, že je ekologie mrtvá?" Odpověděl: ,,Za dobu své existence nedosáhlo ekologické hnutí žádného viditelného úspěchu na veřejnosti... Oproti tomu organizace, které se zabývají lidskými právy, mohou nabídnout spoustu konkrétních výsledků své činnosti" (D. Lužný, M. Ander, s. 35). Mnozí aktivisté býva- jí časem do myšlenek na změnu společenských poměrů a na prosazování lidských práv vtaže- ni do té míry, že se z jejich zorného pole zájem o ochranu přírody začíná vytrácet. Společensky a politicky angažované hnutí pochopitelně dráždí průmyslníky, četné po- litiky a některé novináře.13 Biologové, kterým z odborného hlediska vadí naivita představ o povaze přírody a pomýlenost aktivit, které z nich plynou, by však měli kritiku adresovat spíš terénním ochranářům než sociálním re- formátorům. Terénní ochranáři Zabývejme se nyní motivacemi dobrovolných terénních ochranářů, tažme se na jejich proč. Jak to u lidí bývá, jsou jejich motivy složité a v některých ohledech rozporuplné. Na jed- né straně v sobě nesou stopy zmíněných le- vicových proudů a často se hlásí k hlubinné ekologii. Stojí však na základu konzervativ- ním;14 i ten je dán historicky. U zrodu a rozvoje ochranářských snah stál romantický pohled na svět. Jejich nositelem byla šlechta, oponující dravému pronikání ka- pitalistického podnikání do krajiny. Chránila především věkovité stromy, pralesy a staré ob- jekty vůbec. Je příznačné, že mezi ojedinělými historiky, kteří si všímali vzhledu a proměn kra- jiny, byl konzervativně smýšlející Josef Pekař. Na pozemkovou reformu z roku 1919, která vy- vlastňovala šlechtickou zemědělskou půdu nad 12) Vynechám profesionální ochránce přírody ve státních institucích, na vědeckých a univerzitních pracovištích, členy zelených politických stran i četné tzv. ekologické vychovatele. 13) Je příznačné, že nemají nic proti čištění studánek a výsadbě stromů. 14) Podobně možná platí, že konzervatizmus je nereflektovaným postojovým základem ,,ekosystémového" pojetí ekologie, které klade důraz na celek, tíhne k představě o cílovém rovnovážném stavu a nedoceňuje význam změny (viz diskusi ve Vesmíru 81, 127, 2002/3, 81, 129, 2002/3, 81, 130, 2002/3 a také 81, 248, 2002/5 a 81, 250, 2002/5). Je zajímavé, že podobně sociologie prošla v druhé polovině 20. století diskusí mezi konzervativními teoriemi konsenzuálními a dynamickými teoriemi konfliktu. Černý V.: Cervantes a jeho Don Quijote, předmluva knihy Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha, Melantrich, Praha 1931 Krahulec, J.: Hra na slepou bábu. Vesmír 83, listopad 2004: 646-648 Lužný, D., Ander, M,:Lužný D., Ander, M.: Lidé se bojí veřejně vyjadřovat své ná- zory (rozhovor s Milanem Štefancem), Sedmá generace č. 5, 34­37, 2004 Mahen J.: Rybářská knížka, Družstevní práce, Praha 1947 Maximovič R.: Prof. dr. Josef Pekař ­ nekrolog, Krásy našeho domova, věst- ník Svazu okrašlovacích spolků v království českém a klubu Za starou Pra- hu 1937, č. 4 Sieferle R. P.: Fortschrittsfeinde (Oposition gegen Technik und Industrie von der Romantik bis zur Gegenwart), C. H. Beck Verlag, München 1985 Verbeek B.: Die Antropologie der Umweltzerstörung (Die Evolution und der Schatten der Zukunft), Wissenschaftliche Buchgesellschaft, Darmstadt 1994 Zrzavý J., Storch D., Mihulka S.: Jak se dělá evoluce (Od sobeckého genu k roz- manitosti života), Paseka, Praha a Litomyšl 2004 K dalšímu čtení 176 Vesmír 84, březen 2005 | http://www.vesmir.cz 150 hektarů, reagoval charakteristicky: ,,Dopus- titi, aby skupiny nebo aleje starých dubů zůsta- ly nedotčeny sekerou, pokud nezhynou maras- mem, může jen vlastník ­ boháč nebo kavalír. A poručte si stokrát, že několik cenných stromů, jež dostal malý nabyvatel v díl svůj se svou par- celou, nesmí býti poraženo, poznáte, že pod tou či onou záminkou nový pán stromy přece odstraní a zpeněží. Neboť četník u nich býti ne- může. Krátce: reformou tak, jak je zamýšlena, utrpí velké škody krása a šlechtictví české kra- jiny." (R. Maximovič, 1937) Aniž si to uvědomujeme, zůstává romantic- ká a doslova re-akční orientace15 v ochraně přírody přítomna dodnes. Podle Sádla a Po- korného (s. 399) jsou ochránci přírody citli- ví na ,,znamení zvěstující konec starých časů", přičemž chápou minulost homogenně, ahis- toricky, jako dobré staré časy. Nevole k expanzím Staromilství ochránců přírody je zakotveno i v estetickém pojetí přírody, jak je v kultuře a v našem povědomí zafixovali malíři a básníci. Ochránci přírody nemají, na rozdíl od profesi- onálních biologů, zábrany žasnout nad krásou přírodních tvorů.16 Naši představu o žádoucí krajině formovali v českém prostředí zejména umělci 19. a počátku 20. století. Pro ochránce přírody bude nesnadné najít estetický vztah a citové pouto k ,,nové divočině", k přírodě osidlující haldy, výsypky a odkaliště, která je zajímavá pro geobotaniky a která je cenná jako doklad vitality přírodních procesů. Sádlo a Pokorný pozorují ochránce přírody dobře, když upozorňují na jejich, vlastně všeo- becně na naši, nechuť k expanzím zejména ne- původních druhů, které se dějí na úkor druhů zanikajících a domácích. I tu bychom mohli vysvětlit konzervativním nostalgickým lpěním na statu quo, ba na stavu minulém.17 K naší ne- voli vůči expanzním druhům nepochybně při- spívají i některé postojové atavizmy. Základní je zde patrně obecná lidská vlastnost, která za žádoucí a hodnotné považuje to, co je vzácné, nedostatkové. Roli jistě hraje i Sádlem a Po- 15) Srovnej též R. P. Sieferle (1985). 16) J. Zrzavý, D. Storch a S. Mihulka doporučují v poslední větě své vynikající knihy Jak se dělá evoluce, abychom s žasnutím počkali. V celém epilogu je nápadná jedna věc: Evoluční biologové se domnívají, že si už poradili s přítomností altruizmu v přírodě, nad přítomností krásy stojí však zatím bezradně. 17) Nabízí se otázka, zda na konzervativní přístup ke světu máme pohlížet s nevolí jako na relikt z dob romantického zrodu ochranářství, stojící v cestě racionálnějšímu přístupu ke krajině a přírodě. Nemůže mít konzervativní skepticizmus svou funkci? B. Verbeek (1994) tvrdí, že růžové brýle, důvěřující změnám a novotám, představovaly kdysi evoluční výhodu; v dnešním světě technologických rizik může být tato optika kontraproduktivní. Ti, kdož mají chuť experimentovat, se stali podle B. Verbeeka evolučním rizikem. http://www.vesmir.cz | Vesmír 84, březen 2005 177 18) Opravdu mi nepřipadá pravděpodobné, že soucit je variantou sobecky založeného nepotického či reciprokého altruizmu. 19) Nejsou tedy kontrakulturou. Pokud se k ní sami hlásí, je to spíš projevem jejich vzdoru než výsledkem poučené reflexe. 20) Rytíř je francouzsky chevalier (původně doslova jezdec). Od toho slova je odvozen Pekařem zmíněný kavalír. Není zde podstatné, že rytířství je víceméně fikcí, vycházející z převážně literární idealizace ozbrojených jezdců placených feudálním pánem, jejichž funkce byla čistě vojenská, někdy i loupežná. 21) ,,Výrazem doby přestal být už rytíř a počínal jím být dvořan" (V. Černý 1931, s. 9). Odpověď J.Sádla a P. Pokorného Děkujeme za tuto vstřícně formulovanou esej, která nabízí zajímavý prostor k další diskusi. Autorka nám v lecčem pomohla ­ její obhajoba ochrany přírody je přiléhavou korekturou našich postojů, ke které jsme se popravdě řečeno sami chystali, ale už jsme ji nestihli napsat. V kostce alespoň na tomto místě. Možná se tím lépe vyjas- ní i něco z toho, o čem píše H. Librová: Ano, my si rovněž myslíme, že příroda se chrá- nit má. A bát se trochu o její osud je prospěšněj- ší než se o něj nebát vůbec. Ale je načase přiznat si, že základním kamenem této ochranářské víry jsou právě ty citové intervence a staromilství. Na tomto zjištění není přece nic pokořujícího: pros- tě máme sklon mít přírodu rádi, a tak se zasazu- jeme o její ochranu (což je ono nové rytířství, jak jej přiléhavě charakterizuje H. Librová). Když na ničení přírody nadáváme, anebo hledáme po- lehčující argumenty v podobě smířlivé předsta- vy nové divočiny, jsou to v obou případech zase jen ty citové intervence. Chránit přírodu zname- ná ji hodnotit, a to prostě bez citových intervencí nejde. Co tedy v našich textech kritizujeme, není smysl ochrany přírody (to bychom v ochranář- ských projektech sami občas nepracovali), ale její nedostatek sebereflexe. K němu patří naivní chápání ideální minulosti a hra na nezdolnou ob- jektivitu, kterou se sama občas zaštiťuje. korným zdůrazněná pocitová asociace s pleve- ly, prastaré nepřátelství rolníka a zahrádkáře vůči ,,neřádstvu" bujícímu v jeho řádném po- rostu. Řekla bych však, že u ochránců přírody je tento lidový postoj utlumen. V jejich či naší nechuti vůči biologickým ex- panzím hraje významnou roli spíš něco jiné- ho. Je to náš sklon nadržovat slabým ­ soucit. Na osobní úrovni se ochranářské puzení čas- to vyvinulo v dětství jako péče o zraněného tvora, ptáka nebo ježka. Přirozeně kruté dě- ti, připusťme, mláďata bytostí inklinujících k maximalizaci vlastního zisku, jsou k sou- citu (de)formovány vlivem kultury.18 Soucit nebyl vykultivován jen v Evropě, působením křesťanství zde však mezi hodnotami zaujímá centrální místo. Kdysi byl zaměřený na od- strkované bližní ­ lidi. S tím, jak mohutněly naše síly vůči přírodě, se postoj solidarity se slabými rozšířil i na ni. A tak není divu, že sil- ný expanzní druh vnímáme ,,s velkou dávkou ideologicky zabarveného předporozumění" (Sádlo, Pokorný, s. 399). Podstatu takového postoje dobře vystihují věty ,,Co vadí, je právě tato úspěšnost... Úspěch čili expanze je zpra- vidla na něčí úkor... Jsou opěvovány zejména druhy neúspěšné, tj. vzácné, ustupující a vy- mírající" (tamtéž). Ano, tak to opravdu je. Sdělení, že se rela- tivně stabilní fáze vegetace střídají s fázemi dynamickými a že jsou součástí vegetačních dějin, můžeme přijmout jako informaci; na našem sklonu stranit ustupujícímu a vymíra- jícímu to změní jen málo. Ačkoliv se ochránci přírody domnívají být jako příroda, je to ji- nak. Ve snaze chránit přírodu jsou především dětmi své kultury; jsou s ní solidární a chrá- ní její hodnoty.19 Vzpomeňme, že Josef Pekař píše v souvislosti s ochranou starých stromů v krajině o postoji kavalíra. Jiří Mahen v Ry- bářskéknížcevyzývá k novémudruhugentlemanství, gentlemanství vůči přírodě. Nové rytířství Nabízí se ještě jedno označení: Ochrana pří- rody je novým rytířstvím.20 Je pozdním plodem rytířské kultury, která ztělesňovala povinnost chránit proti přesile slabé a bezbranné. Proč mi připadá toto poněkud patetické přirovná- ní přiléhavé? Rytířství, jak si je představuje- me i pod vlivem Cervantesovým, bylo spíše povahy citové a impulzivní než rozumové a rozvážlivé. Tak i ochrana přírody. Rozumové argumenty zpochybňují práci ochranářů hned ze dvou stran: Skeptikové tvrdí, že snaha jednotlivců chránit přírodu před mohutnou civilizační devastací je ne- dostatečná a marná. A biologové dokazují, že příroda pomoc nepotřebuje, protože si časem pomůže sama. V evoluční optice a v kontex- tu postmoderního relativizmu se nepřimě- řená jeví i vážnost, s jakou ochránci přírody chápou svůj úkol. Tito lidé se sotva ztotožní s postojem ,,chráníme zvířata, protože s nimi je život zábavnější". Jakkoli dnešní ochrana přírody zdůraz- ňuje svou racionalitu, tváří v tvář běhu svě- ta a v očích střízlivé vědy bude vždycky tro- chu pošetilá. Václav Černý o idealizovaných Přednáškový cyklus od 17 hodin ve Faustově domě v Praze 2 na Karlově náměstí 502/40 Novinky o bolesti Richard Rokyta ˇ Pořádá Vesmír a Akademický klub 1. LF UK ˇ Pravidelně každý druhý čtvrtek v měsíci ˇ Zveme všechny, kteří se chtějí setkat s autory Vesmíru a diskutovat s nimi 14. dubna 2005 Xenopus rytířích píše: ,,Tito hrdinové zvučných jmen, nadlidských hrdinství a skvělých lásek byli rázem miláčky exaltovaných myslí a něžných srdcí. Ale směšnost na ně číhala!21 ... (Don Quijote) umírá, nabyv rozumu. Umírá, když dobrodružství v jeskyni Montesinově probu- dí v něm pochybnosti o potulném rytířství, o ceně jeho ideálu; procitá ze šlechetného bláznovství k rozumu" (Černý, s. 9,18). Ö Nejnovější patofyziologické poznatky o bolesti, o mechanizmech akutní a chro- nické bolesti a jejich současné terapeutické uplatnění. Ovlivnění bolesti vlast- ními mechanizmy těla, placebo efekt.