flBPE^r zo 13.F JX^ásný mo vy gi vet >vuu • Dánský statistik rozpoutal debatu o stavu životního prostředí V září vyšla dánskému profesorovi statistiky a politických věd Bjornu Lomborgovi kniha The Sceptical Environmentalist (Skeptický ochránce životního prostředí). Ca se po jejím vydání strhlo, nemá zatím v historii environmentálni ho hnutí ohdobu (viz Respekt č. 36/2001), Zatímco recenze ve světových denících nešetřily chválou a týdeník Economist knihu označil dokonce za nejdůležitější spole-čensko-politickou publikaci dekády, cupovali ji věhlasní ekologové a ochránci přírody na strunkách nejprestižnějších vědeckých časopisů na kousky. Profesoři Stuart Pimm a Jeff Harvey ji v Nature označili za „těžko stravitelnou a hluboce chybnou" a stanfordský ekolog Paul Ehrlich o ní prohlásil, zeje „tlustájako cihla a téměř Lak Inteligentní". Populárně vědecký časopis Scientific American pak knize dokonce věnoval speciální vydání, v němž se čtyři vybraní vědci světových jmen pokusili vypořádat s jejím obsahem. Aby toho nebylo málo, vzkázal navrch populární biolog Edward O. Wilson dánskému profesorovi, že je parazitem vědecké komunity, který ji odvádí od užitečnější práce než je boj v médiích. Čísla stokrát jinak Co vlastně Lomborg provedl tak strašného? Nic víc, než že shromáždil obrovské množství statistických údajů, na jejíchž základe se snaží dokázat, že svét se prakticky ve všech měřitelných parametrech zlepšuje, a obava z globální katastrofy je proto zcestná. Lomborg tvrdí, že lidstvo produkuje více potravy, procento hladově- jících se snížilo, množství dostupných surovin a energetických zdrojů zvýšilo a znečištění ovzduší je jen přechodným jevem, který pomine v okamžiku, kdy státy zbohatnou a přejdou na čistší technologie. Celková plocha lesů přibývá a druhy sice trochu ubývají, ale mnohem menší rychlostí, než se soudilo. Konečně sldeníkový efekt a globální oteplování sice nepochybné existují, ale jejich důsledky prý nebudou nijak strašné. S autorem se velmi těžko polemizuje. Všechno v knize je podloženo dostupnými daty a Lomborg argumentuje tim, že pokud je tam něco " Špatně, je to chyba těch, kteří data publikovali. Připouští také, že některé údaje jsou problematické, a sám je proto komentuje. Dlužno dodat, že se tak děje ve většině případů, a proto je také kniha tak objemná. Příkladem by mohla být teze o ubývání chudoby, jež je v rozporu s ověřeným zjištěním, že počet hladovějících lidí roste. Vtip je v tom, že počet sytých roste ještě rychleji, takže procento hladovějících skutečně klesá. Totéž platí třeba pro údaj o zvětšující se ploše lesů: mamo namítat, že zatímco se zvětšuje plocha severských druhově chudých lesů a vysázených monokultur, plocha tropických pralesů obsahujících přes polovinu druhového bohatství Země ubývá. To všechno je totiž v knize víceméně přesně uvedeno. Přehánět se musí Zajímavější než to, zda a do jaké míry raá Lomborg pravdu, jsou ovšem spíše sociologické, politické a filozofické aspekty sporu. Nápadná je především hysterická reakce řady vědců - mnohé recenze i v těch nejprestižnějších časopisech musí soudného člověka zarazit mírou agresivity a množstvím iracionálních osobních útoků. Celá věc je o to zajímavější, že proklamovaným záměrem někdejšího aktivisty hnutí Greenpeace Bjoma Lomborga není útočit na ekologické hnutí, ale rozpoutat debatu o jeho prioritách. Ekologové však většinou zcela pomíjejí výzvu k diskusi a považují celou knihu za útok na to, zač celý život bojovali. Ano, bojovali. Věda tady velmi zřetelně ukazuje, jak je na tom se svou proklamovanou nestranností a objektivitou. Ostatně profesor Stephen Schneider, jeden z největších žijících klímatologů, už v roce .1989 otevřeně prohlásil, že „nejsme jen vědci, ale také lidé", .takže musíme „zjednodušovat, dramatizovat a tlumit pochybnosti", abychom „zaujali představivost veřejnosti". V zájmu boje se pak opravdu tu více, tu méně přehánělo. Jíž citovaný Paul Ehrlich třeba svého času předpověděl, že do roku 2000 vyhyne přibližně polovina druhového bohatství Země, Všechno by tedy nasvědčovalo tomu, že proti solidnímu badateli s obrovským datovým zázemím stojí tlupa bojovníků, kteří jsou shodou okolností vědci světového formátu a kteří si z temných proroctví učinili výnosnou živnost po způsobu Ecových Prodavačů apokalypsy. Tak černobílé to ale samozřejmě není. Žádná, ani Lomborgova, věda totiž není nestranná i Lomborg svou knihou chce říci něco, co považuje za důležité. Situace se změní, začneme--li celý případ posuzovat nikoli z hlediska čisté vědecké objektivity (ta je občas sporná i u Lomborga, který si jako statistik sám musí dobře uvědomovat, že z totožných čísel lze nezřídka učinit zcela protikladné závěry), ale z hlediska smyslu jednotlivých argumentů. V jednom bodě mají totiž Lomborgovi kritici pravdu: Je docela dobře možné, že většina věcí se za posledních dvacet let zlepšila, ale není to náhodou právě díky, a nikoli navzdory, ekologickému hnutí? Lomborg si to zjevně nemyslí, ale nevylučuje to úplně. Potom by ale veškeré útoky proti „prodavačům apokalypsy" byly sice vědecky správné, ale z hlediska toho, zač údajně bojuje sám Lomborg, prakticky neospravedlni telné, O eo jde ekQ*Ggrmi Odpověď na otázku, o co vlastně jde Lomborgovi i jeho protivníkům, je klíčová pro pochopení většiny sporů probíhajících uvnitř i vně ekologického hnutí. V některých případech Lomborg evidentně pouze dokládá vědeckou „nepoctivost" ekologů, aniž by z ní vyvozoval další závěry. To je případ globálního úbytku biologické rozmanitosti. Jistě, předchozí odhady byly velmi nadsazené, ovšem Lomoorgův odhad také není ničím jiným než jen dalším z řady pokusů, z něhož neplyne víc, než že vymírání je snad méně děsivé, než se zdálo. Mnohem významnější je Lombor-gúv proklamovaný záměr upozornit 200Z Sfr. |f na problémy, které jsou nejen důležitější, ale i prakticky řešitelnější než ty, na něž poukazují apokalyptičtí křiklouni. Místo snižování emisí oxidu uhličitého, které podle l.oiíi-borgových výpočtů pouze oddálí vzestup teploty o šest let, se vyplatí zí: stejnou nebo mnohem nižší cent investovat do ekonomického rozvoj; zemí třetího světa, diky němuž budou schopné se na změnu teploty adaptovat. Vychází přitom z modeli': předpovídajících vývoj klimatu, živi přírody i lidské populace na příštích sto i více let a z předpokladu, r.c finanční zdroje jsou omezena i: rozivi' dováni, kam investovat prostředky, musí být založeno na dokonalé znalosti opravdového stavu věci. To je naprosto logické a racionální. Jenomže možná až příliš. Představme si, že by vážné míněné plánování na desítky lot dopredu -za dokonalé znalosti soudobě de mografické a ekonomické situaci v jednotlivých zemích světa - probíhalo v roce 1902. Z dnešní perspektivy dosti bizarní představa Není ale podobně scestná představa, že ekologické hnutí, které čerpalo svou sílu a étos z hlubinných hnutí lidské psychiky, začne ted racionálně plánovat kroky ovlivňujíc; historii příštích desítek a í stove!-" let? A není emocionální sila ceiéh< hnuti z hlediska vývoje této civilizace důležitější než rigorózní ekonomické kalkulace? DAVID 5TOÍ1CH Autor je biolog. Pmciijc v Centn. pro teoretická studia Univerzity Kurtou a Biodiversity and Macroccotogy Group University of Sheffield. U 'Ja íO- -.-■ UA f/