věk postupně, v docela malých tvůrčích aktech, stává nakonec sám sebou, je v podstatě vzato Jungova myšlenka. Procesuálni proměny v psýché jako autoregulačním systému'2 navozují změnu jaského komplexu, a tím i prožívání, aniž bychom při tom ztratili ráz své původní identity. Tyto procesy se dostávají do vědomí prostřednictvím symbolů a jejich utváření. Bylo by však chybné, kdybychom brali u těchto procesů v potaz jen okamžik zrození symbolu. Naznačuje se tu srovnání s tvořivým procesem. To, co je na symbolickém procesu podstatné, bychom sice mohli rovněž spatřovat v osvícení novou myšlenkou, a tím v prožívání nového životního pocitu. Tomu však předchází dlouhý proces, v němž musíme vydržet nejistotu a frustraci. Je to také proces tvrdých vědomých konfrontací. Tvrzení, že psýché je autoregulač-ní systém, možná neplatí až tak bezvýhradně, jak je formuloval Jung, psýché je autoregulačním systémem potud, pokud je jáský komplex koherentní. O tomto tématu se ještě obšírně zmíním v kapitole Aspekty jaského komplexu. JLjwwiittsríiiBoiů Aspekty komplexu Symboly jsou ohniska lidského vývoje. Ve zhuštěné formě jsou v nich obsaženy existenciální otázky, dotýkáme se v nich vývojových témat a také témat zábran, která s nimi vždy souvisejí. Je to zřejmé, když uvážíme, že symboly zobrazují komplexy. Jung o komplexech říká, že rozvíjejí jedinečnou fantazijní činnost. Ve spánku se fantazie vyjevuje jako sen, avšak i v bdělém stavu sníme dál pod prahem vědomí „na základě potlačených či jinak nevědomých komplexů".1 Již v roce 1916 Jung upozornil na emočně nabité obsahy, které jsou východiskem imaginací, tj. fantazijních obrazů, obrazových sérií atd., tedy výchozím bodem vzniku symbolů. Tyto komplexy jsou energetická centra, zbudovaná kolem nějakého afektivně nabitého významového jádra. Jsou vyvolaná pravděpodobně bolestnou srážkou jedince s požadavky okolního světa či nějakou vnější událostí, kterou člověk nezvládl. Každá podobná událost se pak interpretuje ve smyslu komplexu a dál tak komplex posiluje; citové zabarvení, emoce, které tyto komplexy vyjadřují, se uchovají dál, a dokonce se ještě posílí.2 Komplexy tedy označují v jedinci ta místa, která jsou náchylná ke krizi. Jako energetická centra jsou však aktivní - projevují se v emocích a z podstatné části vytvářejí psychický život. V komplexech je obsaženo mnohé z toho, co jedinci brání v jeho dalším osobním vývoji, zároveň však v nich také spočívají zárodky nových životních možností.3 Tyto tvůrčí zárodky se projeví tehdy, když ASPEKTY KOMPLEXU 43 komplexy akceptujeme, když jim dovolíme, aby se „vyfantazírovaly" -aby se projevily prostřednictvím fantazie, tedy v symbolech. Všichni máme komplexy, jsou výrazem životních témat, která jsou také našimi životními problémy. Komplexy vytvářejí naši psychickou dispozici, z níž se nikdo nemůže vymanit. Symboly jsou pak výrazem komplexů, zároveň jsou to však také místa, kde se komplexy zpracovávají. Komplexy totiž nejsou samy o sobě viditelné. Prožívat můžeme emoci, která ke komplexu patří, viditelné jsou také stereotypní způsoby chování v oblasti působnosti komplexů. V symbolech se prostřednictvím fantazie komplexy zviditelňují, neboť tam, kde jsou emoce, jsou i obrazy. Dalo by se říci, že komplexy se v symbolech „vyfantazírují".4 Souhrnně lze říci, že za komplex5 (z complexus = zahrnutí, obklopení, objetí) označujeme nevědomé obsahy, které jsou spojeny stejnou emocí a nějakým společným významovým jádrem (archetypem) a které se do určité míry mohou vzájemně zastupovat. Každá emočně nabitá událost se stává komplexem. Komplexy nevznikají jen z velkých traumatických událostí, nýbrž i z nepatrných, opakujících se příhod, které nás zraňují. Když jsou tyto obsahy nevědomí osloveny na úrovni emocí nebo na úrovni významu, potom se aktivuje (konsteluje) to, co je těmto nevědomým obsahům společné, včetně příslušné emoce z celé životní historie a nepřizpůsobeného stereotypního chování, který z toho vyplývá. Dokud je komplex nevědomý, odvíjí se tento proces automaticky. Čím silnější jsou emoce a čím větší je rozsah asociací, tím je komplex silnější a tím více jsou jiné síly potlačeny nebo odsunuty na okraj. Sílu komplexu lze zjišťovat prostřednictvím asociačního experimentu; přirozeně se to týká jen těch komplexů, které člověk v experimentu projeví. Nejsou--li konstelující se komplexy uvědomeny, projeví se v projekci. Pokud se však podaří, aby já navázalo s komplexem kontakt, pokud prožije a ztvární obrazy a fantazie, které se vynořují, pak se může uvolnit energie, vázaná na komplex, a stát se energií, která oživí celého člověka. Komplexy prožíváme také tělesně, neboť tím podstatným na komplexech je emoce a emoci zakoušíme tělesně. Teorie komplexu je velmi blízká teorii COEX-systému, jak ji popsal Stanislav Grof.6 COEX-systémy jsou „systems of condensed experience" (systémy zhuštěné zkušenosti). U COEX-systémů se jedná o specifické 44 DYNAMIKA SYMBOLŮ konstelace vzpomínek, které vycházejí z koncentrované zkušenosti a fantazie a které jsou uspořádány kolem nějakého podobného základního tématu a jsou nabité silnou emocí stejné kvality. Ovlivňují způsob, jakým člověk vnímá sebe sama i svět, působí na jeho city, na formování představ, myšlenek, ale i na somatické procesy. Každý člověk dnes ví, že máme komplexy. Zejména komplexy v oblasti vlastní hodnoty jsou pro nás zvláště trýznivé. Pocit vlastní hodnoty je emoce, která vytváří jáský komplex; právě komplex méněcennosti se stal nejpopulárnějším. Přesněji řečeno, to znamená, že máme komplex v oblasti pocitu vlastní hodnoty, neboť komplex méněcennosti je vždy zároveň spojen s komplexem superiority. 0 komplexech bychom tedy neměli hovořit pouze jako o obsazích nevědomí. Musíme mít na paměti i to, že Jung označil rovněž jáský komplex za komplex a že jáský komplex je dokonce centrálním komplexem. Na základě asociačního experimentu lze vypracovat celé pole komplexů určitého člověka v jeho vztahu k jáskému komplexu. Komplexové prožívání Z teoretického hlediska můžeme komplexy chápat jako abstraktní struktury nevědomí; jsou to nanejvýš působivé psychické komponenty našeho prožívání. A jak vlastně komplexy prožíváme? Pokusím se ilustrovat typické komplexové prožívání na komplexu „být přehlížen, opomíjen". Někteří lidé reagují na to, že jsou přehlížení, komplexové - skutečnost, že jsou přehlíženi, hodnotí pouze negativně a nejsou schopni připustit, že to může být někdy docela příjemné, když si jich druzí nevšímají. Jung o komplexu říká: „Vzniká zřejmě ze střetu mezi požadavkem přizpůsobit se a jedinečnou - avšak pokud jde nutnost adaptace nevhodnou - povahou jedince."7 Přizpůsobení mohou v podstatě požadovat jen vztahové osoby po dítěti (nebo alespoň do značné míry), takže se dá předpokládat, že se v komplexech odrážejí problematické vztahové vzorce z našeho dětství i z pozdějšího života, včetně doprovodných afektů a stereotypních způsobů chování. V komplexu „být opomíjen, přehlížen" se tedy skrývá přehlížené dítě a jeho zkušenost se ASPEKTY KOMPLEXU 45 vztahovou osobou, která nechávala potřeby dítěte bez povšimnutí. Když zkoumáme archetypové jádro tohoto komplexu, zjistíme, že se jedná o tematiku oběti a agresora. Přehlížené dítě by bylo obětí a pak by tu byl někdo, kdo dítě ignoruje, totiž agresor. Avšak nehovořím o komplexu oběť-agresor, protože ten by se mohl týkat mnoha témat. Užívám raději preciznějšího označení komplex „být přehlížen, opomíjen". Kdo má komplex v oblasti přehlížení, trpí neustále obavou, že by mohl být zase přehlížen. Celý život pak posuzuje z hlediska: „Nepřehlédnou mě?" (Člověk se může na život dívat i z hlediska zcela jiných kom-plexových konstelací, např.: „Budu potřebný? Budu co k čemu? Budu užitečný?" Na život se lze také dívat z pozice „nezaslouženého štěstí" atd. Je podnětné zvažovat, z jakého hlediska a z kolika různých perspektiv svůj vlastní život obvykle posuzujeme. Máme nějaké varianty nebo se snad nacházíme - v důsledku situačních nebo osobnostních faktorů -pod vlivem nějaké komplexové konstelace, která nám ponechává otevřenou jen jednu životní perspektivu?) Do hry dále vstupuje projekce, která spočívá v názoru: „Lidem jde především o to, aby mě přehlíželi." Tato forma přenosu zkušenosti z raného dětství (= projekce) může způsobit, že je pak člověk skutečně přehlížen, neboť svým bližním přímo sugeruje, aby se tak chovali. Kromě toho vzniká u lidí s tímto komplexem vyložená přecitlivělost na situace přehlížení, a to nejen pokud jde o ně samotné, ale i pokud jde o přehlížení druhých. Dotyční přesně vědí, kdy je nějaký člověk přehlížen a dokázali by například na takové téma napsat velmi dobré pojednám. Komplexy totiž určují naše zájmy a poskytují zároveň dostatek energie pro práci s těmito tématy. Citlivost na taková témata může v běžném životě vést k politické aktivitě, protože člověk chce zjednat v nějaké opomíjené oblasti nápravu na kolektivní úrovni. Skutečnost, že tato politická aktivita souvisí s jeho vlastní komplexovou konstelací, nijak nezpochybňuje její kolektivní oprávněnost. To, co jsem až doposud popisovala, jsou účinky nějakého důležitého komplexu, který je přítomen, aniž by byl speciálně aktivován - kon- ; štelován. Komplex však může být osloven speciálně, může být konstelc- { ván - a to z nitra, prostřednictvím snu nebo fantazie, či zvnějšku tím, že « člověk potká někoho, na koho může vlastní komplexy snadno projikovat, j ■a 46 DYNAMIKA SYMBOLŮ il i li anebo se ocitne v nějaké situaci, v níž se aktivuje dávné životní téma a s ním spojené někdejší zranění. U komplexu „být přehlížen, opomíjen" to znamená, že člověk s takovou komplexovou charakteristikou je skutečně přehlížen, nebo se tak cítí. Ovládá ho nyní silná emoce: může to být zlost či strach, může to být také velmi specifický pocit, nebo i kombinace různých pocitů, které dotyčný prožíval v klíčové situaci. Když je komplex konstelován, je afekt, který tvoří emocionální základ komplexu, znovu prožíván s obrovskou intenzitou. Emoce vyvolávají řadu vzpomínek, které mohou být buď vágní ve smyslu „to se musí vždycky stát právě mně" nebo připomenou mnohem konkrétnější situace, které kdysi vyvolaly přesně tento nyní zakoušený životní pocit. Zaznívá téma „nutkavého opakování" a lze hovořit i o „konstelaci stále stejných komplexů". Základní afekt - většinou zlost a strach, spojené s pocitem ublížení, a stud, že dochází pořád ke stejným příkořím, aniž se proti tomu dá něco dělat - vede ke stereotypnímu chování, resp. ke stereotypním obranným mechanismům, k mechanismům obrany, na něž lze pohlížet také jako na způsoby zvládání, jako na funkce já, kterých použijeme vždy, když se já ocitne v ohrožení. Komplex je s jejich pomocí potlačen, ale nezpracován. Dotkne-li se něco našeho komplexu, reagujeme přemrštěně, naše emoční reakce jsou přehnané. Je tomu tak proto, že pokud je komplex ještě nevědomý, nereagujeme jen na aktuální situaci, nýbrž zároveň i na všechny podobné situace, s nimiž jsme se v průběhu svého života setkali a které jsme prožili. (V partnerských hádkách potom mnohdy padají věty: „Ty jsi vždycky tak zásadový!" Samozřejmě by to mohlo znamenat, že někdo myslí vždycky stejně ultimatívne a je zásadový, ale často jde spíše o význam: „Ty vůbec nereaguješ na to, co se odehrává nyní, daleko víc jde o emoční reakce na tvé minulé životní zkušenosti!") Kdo něco ví o svých komplexech, dovede pochopit, že tu je sice po ruce nějaká spouštěcí situace, avšak emoce, které situace vyvolává, patří ve skutečnosti rovněž mnoha dalším vztahovým osobám. Intenzita emoce vyjadřuje kompromis mezi intenzitou komplexu a obrannými mechanismy, které máme k dispozici. Ve stavech obrovského vzrušení už však nemůžeme vycházet z toho, že jsme to my, kdo máme komplexy - v takové chvíli totiž mají komplexy nás.8 V tomto stavu nejsme svobodní, jsme vydáni napo- ASPEKTY KOMPLEXU 47 spas nějakému vnitřnímu dění, na které již nemáme žádný vliv. Obvykle končívá taková konstelace komplexu pocitem studu - studu za to, že jsme se ocitli ve stavu, kdy se nám kontrola zcela vymyká z rukou, že jsme tedy daleko méně autonomní, než jsme si o sobě mysleli. V této konstelaci komplexu však není v našich silách dostat situaci pod kontrolu pomocí vůle, neboť je to právě konstelovaný komplex, co svobodu naší vůle omezuje. A přitom platí, že čím větší je vzrušení spojené s komplexem, čím větší je intenzita emocí komplexu, tím menší je svoboda vůle. Cesta, jak se vyrovnat s komplexy, nevede ani přes obranu ani přes kontrolu. Jde o to, dovolit komplexům, aby se „vyfantazírovaly" - tj. aby se rozvinuly ve fantazii, aby se ukázaly také ve vztahových vzorcích. Pak lze komplexy vidět, pochopit je a pomocí symbolického zpracování integrovat do vědomí. V případě, že jsme si do jisté míry vědomi struktury svých komplexů, můžeme v určitých situacích komplexové reakce očekávat. Již samotný fakt, že vědomě s komplexovou reakcí počítáme, může přinést velikou úlevu. Člověk předvídá, že bude reagovat malicherně, tak jak reagoval kdysi v nějaké situaci, kterou vyvolá např. komplex autority, a potom, když se příště dostane do podobné situace, je schopen si říci: „Teď by mělo mé tělo reagovat tak a tak, teď bych měl pocítit takový a takový strach atd." Nejlépe se daří komplex takto „zneškodnit" souběžně s jeho uvědomováním. Popsání komplexu Jung objevil komplexy při práci s asociačním experimentem. Ten vychází ze základního předpokladu, že lidé jsou kdykoli schopni navzájem spojovat představy, že jedna představa velice snadno přivolá do vědomí představu jinou. V podstatě je možné vytvořit z jakéhokoli slova řetězec asociací, přičemž - a to je podmíněno jazykem - jsou určité asociační řetězce spojeny pevněji než jiné. V asociačním experimentu se vysloví pod-nětové slovo a proband je požádán, aby co možná nejrychleji reagoval 48 DYNAMIKA SYMBOLŮ nějakým slovem, které se mu vybaví. Původně se tak zkoumala rychlost a kvalita reakce. Jung pak zaměřil pozornost na ty reakce, které neprobíhaly hladce - kde lidé např. nereagovali okamžitě jiným slovem, nýbrž smíchem, pohyby těla, opakováním slova atd. Při následném dotazování se ukázalo, že se podnět, podnětové slovo dotklo nějaké problematické životní zkušenosti, nějakého komplexu. Asociační experiment5 je jednou z diagnostických možností, jak zmapovat situaci komplexů v jejich vztahu k jáskému komplexu. Zjistilo se přitom, že komplexy jsou vzájemně propojeny a mají specifický vztah k jáskému komplexu. Výsledky získané v experimentálních podmínkách platí rovněž v běžném životě. Všem je nám známo, že určitá podnětová slova, která se dotýkají naší komplexové oblasti, způsobí, že reagujeme komplexové. K tomuto komplexovému reagování patří, že jednou prožitá emoce, patřící ke komplexu, se potom velmi často vyjadřuje v podobě tělesných fenoménů nebo jiných výrazových projevů, například v podobě obranných gest, mimiky atd. Jung proto považuje komplexy za „živoucí jednotky nevědomé psýché, na jejichž přítomnost a povahu můžeme usuzovat jen prostřednictvím jich samých". (Kurzíva od V K.)10 Na jiném místě hovoří o komplexech jako „o ohniscích nebo uzlových bodech duševního života, které by člověk neměl postrádat, které dokonce nesmějí chybět, neboť právě to by duševní aktivitu přivedlo k fatální strnulosti. Komplexy označují to, s čím se člověk ještě nevyrovnal, místo, kde přinejmenším prozatím utrpěl porážku, kde se něco nepodařilo přesřářnebo překonat, tedy nepochybně slabé místo, slabinu v nejširším smyslu slova."" Jung hovoří také o tom, že komplexy vznikají „ze střetu mezi požadavky přizpůsobit se a jedinečnou - avšak pokud jde o nutnost adaptace nevhodnou - povahou jedince."12 Dále uvádí, že první komplex je důsledkem střetu s rodiči, je to tedy rodičovský komplex. V díle Psychogeneze duševních nemocí Jung popisuje, že každá afektivně nabitá událost se stává komplexem. „Jestliže se událost nesetká s podobným, již existujícím komplexem a má jen momentální význam, ponoří se pozvolna s doznívajícím emočním zabarvením do masy latentních vzpomínek, a tam zůstane ASPEKTY KOMPLEXU 49 v klidu až do chvíle, dokud ji opakovaně nevyvolá podobný dojem. Po-tká-li však afektivně nabitá událost již existující komplex, zesílí ho a napomůže mu, aby na čas získal převahu".13 To, co zde Jung popisuje, jsou poznatky, které rovněž byly formulovány v tzv. teorii učení, z níž vychází behaviorální terapie. Teorie učení má při zvládání komplexů svou roli a vůbec hraje svou roli v terapiích, i když je nenazýváme behaviorální terapie. Komplexy se vyskytují v personifikované podobě ve snech14 a komplex hraje podle Junga rovněž centrální roli při pochopení neuróz - domnívá se totiž, že všechny neurózy obsahují nějaký komplex, který se liší od ostatních komplexů tím, že je mimořádně silně obsazen, a proto se jáský komplex dostává pod jeho vliv.15 S tím také souvisí Jungova představa, že komplexy jsou odštěpené dílčí psýché.'6 V Psychologických typech to Jung formuluje poněkud ne-určitěji: „Komplexy jsou podle všeho, co o nich víme, psychické veličiny, které se vymkly kontrole vědomí a odštěpily se, vedou prazvláštní existenci v temné sféře duše, odkud mohou neustále vědomé výkony brzdit nebo podporovat."17 A právě tyto „malé, uzavřené psýché" pak rozvíjejí fantazijní činnost. „Ve spánku se fantazie projevuje jako sen. Avšak také v bdělém stavu sníme pod prahem vědomí dál, a to zejména díky potlačeným nebo jinak nevědomým komplexům."'" Zde je formulováno přímé spojem se symbolem. Zdá se mi však důležité, abychom také brali v úvahu tento aspekt dílčích psýché nebo odštěpených dílčích psýché, i když není zcela zřejmé, proč se tu něco odštěpilo. Bylo by totiž stejně tak možné, že jáský komplex něco neintegroval. Jelikož se nejedná bezpodmínečně o odštěpené dílčí psýché, nýbrž o psychické obsahy, které ještě nebyly ve spojení s jáským komplexem, bylo by možné říci, že se komplex neskládá jen z něčeho, co bylo potlačeno, nýbrž že sestává i z něčeho nevědomého, co se ještě nemohlo stát vědomým. Existuje něco jako komplexy specifické pro určitý věk: tak např. kolem střední fáze života (40-50 let) je smrt prožívána jako komplex, popřípadě také smrt a stáří. Lidé, kteří se dříve tematikou stárnutí a nevyhnutelnosti smrti zabývali klidně a setkáním s takovou existenciální situací se nevyhýbali, tu nyní reagují s přehnanou úzkostí, depresí. Teprve nyní začínají tento komplex prožívat existenciálne a musí ho propojit s vědomím. V souvislosti s vývojovými tématy mohou komplexy vznikat během celého života. Zdá se mi, že si aspekt dílčí psýché zaslouží pozornost již proto, že se dnes často hovoří o fragmentaci jáského komplexu, o tom, že jáský komplex pozbývá svou koherenci, nebo že člověk ztrácí pocit vlastní identity a má pak dojem, že je určován různými psychickými „jsoucny". Tuto zkušenost by bylo možné vysvětlit jungovou představou, že se komplexy, pokud jsou zcela nevědomé, chovají jako dílčí psýché. Jde tedy o to, aby se nevědomé komplexy připojily k vědomí. Je to zapotřebí o to víc, oč více je energie, která se projevuje v emocionálních poruchách a která vlastně komplex vytváří. Podle Jungova názoru je to právě ta energie, kterou trpící člověk potřebuje ke svému dalšímu vývoji. Vidíme tu tedy další doklad autoregulační povahy psýché: v poruše - pokud není potlačena - spočívá možnost uzdravení. Máme-li s komplexy - s poruchou - navázat kontakt, musíme se zabývat fantaziemi, sny, vztahovými vzorci, tedy zcela obecně symboly. Skutečnost, že se komplexy tak říkajíc „vyfantazírují", nabízí možnost, aby se síly, které brzdí, změnily v síly podpůrné. K tomu dochází při vzniku a vývoji symbolů. V tomto smyslu jsou symboly místem, kde se komplexy zpracovávají. A to je také důvod, proč sny, obrazy a celá oblast fantazie19 hrají v terapii podle C. G. Junga tak velkou roli. Prakticky to znamená, že se člověk koncentruje na emoce a klade si otázku, jaké fantazie, jaké obrazy jsou s nimi spojeny. Tyto obrazy lze pak malovat nebo zpracovat technikou imaginace, případně aktivní imaginace. Důležité přitom je, aby byl symbol prožit, ztvárněn a následně interpretován. jako příklad symbolického procesu při konfrontaci s otcovskou problematikou zde uvádím sérii obrazů jedné jednačtyřicetileté ženy. ASPEKTY KOMPLEXU 51 Žena je vdaná a má tři děti ve věku mezi čtyřmi a osmi lety. Trpí velmi dominantním otcovským komplexem. Je třeba si připomenout, že komplexy jsou mezi sebou propojeny, a proto také v souvislosti s asociačním experimentem hovořím o kom- plexových polích. Otcovský a mateřský komplex se diferencují z rodičovského komplexu, a proto má člověk vždy jak otcovský, tak i mateřský komplex. Tyto komplexy mají vnitřní spojitost. Tak např. při pozitivním mateřském komplexu - kdy měl člověk zkušenost s podporující matkou - nemá otcovský komplex nikdy tak destruktivní účinek jako v případě člověka, u něhož tato podpůrná funkce mateřského komplexu chyběla. Otcovský a mateřský komplex je pak nutno blíže popsat: Komplexy sice mají typické komponenty, jsou však zabarveny zkušeností s osobním otcem a otcovskými postavami a prožitky s osobní matkou a mateřskými postavami, s nimiž se člověk v průběhu života setkával. Moje analyzandka svůj otcovský komplex namalovala (srov. bar. obr. 7) - jeho symbolem je kohout. Sama k tomu říká: „Vždycky, když otec přijde, v nitru někam odcestuji. I po dlouho trvající konfrontaci má nade mnou kohout moc." Má pocit, že ačkoli se po celý život potýkala s otcovským komplexem, je přesto stále ještě v jeho moci. Tuto ženu její otec v dětství sexuálně zneužíval. Na obrázku dává otec jako kohout v imponující pozici najevo sexuální chování, evokuje určité sexuální fantazie a mně se zdá, že je to spojeno s obrovským napětím - zejména proto, že fialová, která je už sama o sobě barvou napětí, silně kontrastuje s oranžovou, barvou erotického vzrušení.20 (Fialová by mohla být přirozeně i barvou integrace, tedy barvou, v níž se spojením modré a červené napětí ruší. To mi však připadá v kombinaci s oranžovou nepravděpodobné.) Tento otcovský komplex obsahuje dráždivé napětí. Je to vůbec poprvé, co analyzandka svou situaci vyjádřila tímto způsobem. Naše nevědomé komplexy mají vždy nějakou spojitost s jáským komplexem. Na zmíněném obrázku je zobrazena také sama analyzandka - bez rukou, bez nohou, bledá tváří v tvář tak emocionálně vitálnímu otci. V otcovském komplexu je vázáno velké množství energie a vitality, které zde jáskému komplexu viditelně chybí. Tento obraz koresponduje L 52 DYNAMIKA SYMBOLU s výpovědí analyzandky, že v přítomnosti otce „odcestuje" - tzn. že tak říkajíc ztratí svoji identitu. Druhý obrázek, namalovaný ve stejné době, ukazuje snad ještě zřetelněji než předchozí, co to znamená, když se u analyzandky konsteluje otcovský komplex (srov. bar. obr. > j. e '■ Tato strategie znehodnocování ústí do nebezpečného bludného kruhu, ve kterém je nakonec svět znehodnocen, je nesmyslný, my sami jsme znehodnocení a bezvýznamní: ocitáme se v bludném kruhu deprese. Kompenzace jako postoj Stereotypní mechanismy chování, které kompenzují neuspokojivý pocit sebe sama, jsou ve službách seberegulace psýché. Jedná se o autonomní, procesuálni reakci, která znovu ustavuje uspokojivé vědomí vlastní hodnoty, umožňující vyrovnat se s příslušným konfliktem. Patologické jsou tyto kompenzační mechanismy tehdy, když se z nich stane postoj, když lidé musí permanentně žít v těchto kompenzacích, aby život vůbec unesli. Stane-li se z kompenzačního mechanismu postoj, jestliže např. někdo prochází životem tak, jako by stále seděl v nějaké sportovní hale vysoko na visuté hrazdě a kousal do lidí, kteří se ho chtějí dotknout, jestliže někdo musí mít pořád kolem sebe někoho, koho může obdivovat, nebo když někdo sám soustavně hledá obdivovatele, pak mluvíme o poruše v oblasti sebehodnoty, o narcistické poruše. Tyto postoje existují nejen ve fantazii, nýbrž se přenášejí jako nároky do vztahů. V terapii těmto kompenzačním možnostem odpovídají velmi typické přenosové a protipřenosové situace. Jestliže někdo usiluje o potvrzení své zraněné sebehodnoty tím, že reaktivuje dětskou grandiozitu, bude toto přání vnášet jak do běžných vztahů, tak do vztahu terapeutického: „Potvrď mi, jak jsem skvělý! Potvrď mi, že jsem ze všech nejlepší!" Terapeut pak možná sice nepotvrdí, že je někdo úplně perfektní, ale potvrdí, že tento člověk je, že je v pořádku tak, jak je. Takové narcistické požadavky mají často svůj původ v situacích, kdy se projevům jáského komplexu nedostalo zpětně emocionálního ujištění, avšak také v situacích, kdy člověk obdržel poselství, že tak, jak je a jak se projevuje, asi není zcela v pořádku. Děti bývají právě za aktivování svého jáského komplexu velice často plísněny, dostanou vyhubováno, protože např. nadělaly plno nepořádku, když cosi objevovaly a vynalézaly; dostanou vyhubováno, protože 84 DYNAMIKA SYMBOLŮ se předváděly a dělaly to snad poněkud hlučněji, než pravidla dovolují. Svízelné přitom je, že se pravděpodobně jedná o děti, které jsou kreativní, které se odvažují být samy sebou, které možná taky tak trochu překračují své hranice. Proti těmto dětem tu stojí vztahové osoby, které za prvé dětem závidí možnosti, které mají, a za druhé mají obrovské obavy, že by tyto děti jednou nemusely být tak docela „přizpůsobené". Proto dávají dětem najevo, že není v pořádku, když se chovají tak, jak se chovají. Dochází k tomu velmi často právě tehdy, když j sou děti v naprostém pořádku, když i děti samy mají pocit, že vykonávají něco úžasného, něco dobrého, že přivádějí na svět něco vskutku uspokojivého. Jestliže v této situace dostanou signál „nejsi v pořádku", bude jejich dobrý pocit, který samy ze sebe mají, velmi zpochybněn. Emoce „jsem v pořádku" - což je jiný výraz pro dobrý sebecit - se změní v hlubokou nejistotu. V pozdějších stresových situacích, které zasáhnou sebehodnotu, pak může tato nejistota propuknout znovu a bude - což je jedna z možností - kompenzována fantaziemi všemocnosti a grandiozity. Jestliže se z toho stane postoj, může se vyvinout člověk, který neustále vyhledává lidi, kteří mu poskytují ujištění a obdiv. Ujišťování a obdiv - a to zejména, když se jich člověku dostane - ovšem stejně nejsou k ničemu, protože vyvolávají jen hlad po dalším a větším ujištění a obdivu. Obdiv nenasytí. Takoví lidé potřebují velmi mnoho emočního potvrzení své existence ve smyslu, že jsou v pořádku. V analytickém vztahu také často zakoušíme kompenzaci opětovným prožíváním idealizovaných rodičovských postav. Analytik se pak stává idealizovanou rodičovskou figurou, analyzand dítětem, nebo také obráceně. Tento typ kompenzace jasně ukazuje, že člověk, který se dostane do závislé role, se vzdává velkou měrou své autonomie. Za to obdrží ochranu. Pokud se z tohoto mechanismu chování stane postoj, budeme mít před sebou jedince, kteří neustále pátrají po někom, koho by mohli obdivovat - většinou na úrovni autority, nikoli v rovině vrstevnické - a ke komu by se mohli upnout. Jsou připraveni zříci se značné části své autonomie. V terapeutickém procesu to vypadá tak, že terapeut je idealizován, připisuje se mu veškerá moc, je zahrnován obdivem. Tento druh idealizujícího přenosu se prostě nedá vydržet, protože podněcuje u analytika ASPEKTY JÁSKÉHO KOMPLEXU 85 vlastní omnipotentní fantazie.19 Fantazie pak mohou způsobit, že se část jáského komplexu stane nevědomou, takže analytik už není schopen vnímat vlastní jáské hranice. Kromě toho tyto formy přenosu také velmi dobře ilustrují, že my - terapeuti - zde už nejsme vnímáni jako lidé. Při kompenzaci zrcadlovou identifikací se pátrá po člověku, jehož názor a hodnoty odpovídají našim vlastním, který nám tím potvrzuje naše názory a hodnoty a který nám tak poskytuje jistotu v sociálním ohledu. Tento člověk však musí být nadto někým, kdo něco znamená. Z teorie komplexů bychom zde mohli odvodit, že jáský komplex tohoto člověka se více vyvinul z rodičovských komplexů nežli jáský komplex člověka, hledajícího idealizovaný vztah, že tento člověk má také rozvinutější vztahy na úrovni já - ty, i když o žádný vztah já - ty neusiloval: Hledá totiž dvojče, které by mu svou mocí, svými možnostmi zvládat život poskytlo potvrzení a ochranu. Mechanismy chování, které se staly postojem, se v terapeutickém vztahu projevují tak, že analyzandi uvádějí paralely mezi svou biografií a biografií analytika. Potom třeba zjistí, že kdysi pobývali na stejném místě ve stejném době, jezdí náhle stejným autem atd. Reakce, které ukazují, že prožívání či myšlenky analytika a analyzanda přece jen nebyly stejné, okamžitě následuje překotná korekce. Tyto postoje se manifestují v přenosu a protipřenosu a je možné jim porozumět na základě klíčové situace v dětství, včetně špatného životního pocitu, který je s tím spojen. Tyto postoje však také obsahují výzvu k velmi určitému druhu potvrzení, které jáský komplex tohoto analyzanda potřebuje a který mu analytik může poskytnout. Fragmentace Pokud se nám nepodaří obnovit pocit vlastní hodnoty prostřednictvím stereotypních způsobů chování, které jsou současně možnostmi kompenzace, a tím si zaručit jistou sebeúctu, dochází k fragmentaci. Cítíme se pak naprosto zmatení, nedokážeme se orientovat, jáské funkce vypovídají službu. Jsme ovládáni nejrůznějšími emocemi. Pod fragmentací si můžeme představit rozpad jáského komplexu na jednotlivé komplexy, které pak vedou oddělený život, přičemž vymizí propojení, které mezi nimi za normálních okolností existuje. Nelze už pak hovořit s já do- 86 DYNAMIKA SYMBOLŮ tyčného člověka, ale místo toho mluvíme s otcovským komplexem, s komplexem viny atd. Jáská struktura se rozpadá. V těchto situacích už není možná seberegulace. Seberegulace psýché funguje jen tak dlouho, pokud je náš jáský komplex dostatečně koherentní. Při fragmentaci je narušená koherence, jáská struktura se rozpadá, jáské funkce vypovídají službu. To však neznamená, že by někteří lidé byli fragmentovaní trvale a jiní by zas proces fragmentace nezakusili nikdy. Řečeno jinými slovy: není to tak, že u některých jedinců seberegulace psýché nefunguje vůbec a u jiných zase vždy. Také téma fragmentace je třeba chápat procesuálne. V životě dochází ke zlomům, ke krizím - např. ztráta blízkého člověka, záchvaty smutku -, které jáský komplex fragmentují. V takovém okamžiku není seberegulace možná. Existují také zranění, která jsou natolik centrální, že vyvolají fragmentaci, lidé s nějakou psychotickou reakcí mají fragmentovaný jáský komplex -v dané chvíli pak ani v tomto případě není možná seberegulace. Časem však nastoupí opět procesy restituce, já zase dostane své jáské hranice a obnoví se i seberegulační procesy. Tento proces obnovy nám znovu velmi názorně ukázala terapie tvořením u lidí, kteří onemocněli psychotickou reakcí. V těch případech je na obrazech dobře vidět, že už nejsou k dispozici kompenzační možnosti, chybí koherence - obrazy se skládají z fragmentů. Dále lze pak rozpoznat, jak dochází k obnově: možná je to vyvoláno skupinovou prací (skupina působí jako nádoba, která vše drží pohromadě), nebo za to vděčíme vztahu k druhému člověku, nebo to způsobil archetypový materiál, který se vynořil a který byl sám o sobě výrazně strukturován (např. pohádky), anebo se prostě jedná o výsledek plynutí času.20 Přirozeně je tomu tak, že lidé, u nichž se vyvinul méně koherentní jáský komplex, mají během svého života větší sklon k fragmentaci a ke ztrátě jáské struktury - jsou takzvaně strukturálně slabí - než lidé, u nichž se koherentní jáský komplex mohl vyvinout. Přesto je třeba mít na paměti, že lidé mohou mít i v rámci méně koherentního jáského komplexu velmi koherentní ostrůvek já a že u lidí s koherentním jáským komplexem také existují ostrůvky, které tak koherentní nejsou. Rovněž existují životní situace a životní události, na něž žádný jáský komplex ve smyslu bezproblémového fungování doopravdy nestačí a také stačit nemusí. ASPEKTYJÁSKÉHO KOMPLEXU 87 Příklad zážitku fragmentace já. -Jeden osmačtyřicetiletý muž ztratil při dopravní nehodě svou ženu a dceru. Zůstali mu dva synové ve věku jedenáct a čtrnáct let. Muž neví, co si počít s domácností, není vůbec stvořený pro starosti všedního dne. Cítí se zmatený, ztrácí orientaci a „neví, kde mu hlava stojí". Lékař ho doporučil ke krizové intervenci. Během našeho rozhovoru velmi brzy říká: „Navíc jsem měl ještě sen a ten mě úplně dorazil." Sny, které nás přímo zdrtí, bývají typické při chybějící seberegulaci. Zdál se mu tedy následující sen: „Nějaká příšera mi trhá ruce a rve srdce z těla, noha je už kdesi daleko, možná jsem už přišel o hlavu, mám dojem, že se rozpadám. A když se z toho rozkladu probudím, napadne mě, zeje to vlastně v pořádku, stejně bych nejraději umřel." Muž vypráví o snu zcela bez emocí, zrovna tak by mohl odříkávat matematické definice. Tento sen přesně zobrazuje jeho situaci. I muž je naprosto zmatený, cítím to i v jeho způsobu řeči: Například se mě ptá, jestli je jeho žena mrtvá, nebo ne, zda nevím, kam dal své děti, nebo jestli jsem terapeutka, či lékařka, která s ním hovořila. Fragmentovaný jáský komplex je patrný ve snu, narušené jáské funkce v reálných vztazích: nevěří už svým smyslům, nedokáže se spolehnout na své vzpomínky, jeho řeč už není souvislá. Takový stav fragmentace zažívají často lidé v šoku po náhlé ztrátě. Také už nechtějí dál vnímat svět, nechtějí vzpomínat. Tento muž o sobě říká, že má strach ze zešílení - to je projev fragmentace, oné rozerva-nosti, kterou dobře známe z procesů truchlení. Způsob terapeutického přístupu k této situaci téměř nelze vylíčit, protože terapeut v podstatě s dotyčným člověkem jeho situaci prostě sdílí. Neprchá, ale také nesdílí paniku. Svému klientovi jsem nahrazovala jeho jáské funkce například svým potvrzením, že mě informoval, jak děti odvedl ke svému bratrovi - což by docela dobře mohla být pravda. Potvrzuji, že mě také informoval, že jeho žena předevčírem zemřela, což souhlasí. Ujišťuji ho tedy, že není absolutně dezorientovaný, že má příležitostné ostrůvky, kde se orientuje. Také se snažím přijmout jeho pocit 88 DYNAMIKA SYMBOLŮ rozervanosti a s tím související obrovskou úzkost, s níž se mi svěřil. Zároveň se mu pokouším dát najevo, že tyto pocity jsou přiměřené situaci a že se sotva dají vydržet. V jeho snu se zobrazil archetypový motiv, známý jako motiv „rozdělení na kusy" - souvisí se smrtí a se znovuzrozením. Tak byl například Osiris roztrhán egyptským bohem smrti Sethem a Isis pak musela všechny kousky těla vyhledat a složit dohromady. Osiris potom opět ožil a stal se bohem. Rituál usmrcení a rozdělení na kusy představuje v různých mýtech nezbytnou fázi přechodu ke znovuzrození a nové plodnosti.2' Odkaz k lidskému symbolu, který navíc zapadá do procesu smrti a znovuzrození, vzbuzuje naději a je pro terapeuta důležitý, neboť zároveň vyjadřuje strach, který fragmentaci provází: je to strach o holou existenci. V aktuální situaci, kdy člověk prožívá pocit rozervanosti, však nemá smysl zmiňovat se o symbolu proměny. Ten je významný pro terapeuty, aby pocítili naději, obsaženou v symbolu, a aby zároveň přijali emoce, které jsou s tímto „rozdělením na kusy" spojené. Pro terapeuty je podstatné vědět, že tu má člověk co do činění s mýtem proměny a v neposlední řadě s mýtem o stvoření. Naděje s tím spojená představuje tak říkajíc terapeutickou nádobu, v níž se může jáský komplex opět nově zakoušet jako koherentní. Pět měsíců po prvním snu k takové integraci došlo. Další sen ukázal, že muž nově zakouší jáský komplex a s tím i prožívá novou identitu, nový pocit sebe samého. Také tu můžeme vidět hranice, které v prvním snu chyběly: „Ve snu jsem byl v lázních, nahý a velice slabý. Tři ženy a tři muži kolem mě omotávali mokré prostěradlo. Bylo mi okamžitě krásně teplo. Cítím svou kůži, zase cítím, cítím, že žiji, vnímám hranice. Mám pocit, že už mám zase trochu síly." Zdá se mi podstatné, že muž znovu cítí svou kůži, že opět pociťuje sám sebe. Kůže představuje propustnou hranici tělesného já. Snící je šťasten, že měl takový sen, a říká, že se už zase cítí. Když se vnímáme tělesně, když vnímáme své tělesné já, pak máme pocit, že jsme identičtí sami se sebou. Připadá mi užitečné, abychom se ASPEKTY JÁSKÉHO KOMPLEXU 89 u lidí, kteří jsou fragmentovaní, pokusili nechat je opět pocítit své tělo -za předpokladu, že jsou toho ještě schopni. Na našem snu je zajímavé, že se snící ocitá v nějakých lázních, na místě, kde se pečuje také o jeho tělo, o jeho tělesné já, a to pomocí mokrého obkladu, mokrého prostěradla. Dříve, než se začala používat neuroleptika, bývali psychotici - když byli v nějakém velice vzrušeném stavu - baleni do mokrých prostěradel. Tento postup zase přejala univerzitní klinika v Ženevě: lidé, kteří jsou ve velmi agitovaném nebo katatonickém stavu, se zabalí do mokrého prostěradla, které těsně obepíná tělo. Na to tělo reaguje zvýšením teploty. S dotyčným jedincem je pak stále tým, který ho v tomto „obalu" opatruje, a vytváří tak atmosféru důvěry a zájmu. Pacient tak může na vlastním těle zakusit pocit, že existuje. Mohli bychom říci. Že se jedná o situaci smrti a znovuzrození, nebo obnovení jaského komplexu.22 Dotyčný muž měl uvedený sen dlouho předtím, než jsem byla na tuto metodu „obalu" upozorněna. Zajímavé je také to, že o muže pečovali tři ženy a tři muži, pečovalo se tedy o něho z mužské i z ženské stránky. Symbolicky je v tomto snu téma „smrti a znovuzrození" pojato nově, je zde zobrazeno zejména znovuzrození jáského komplexu. Poté, co se muži zdál tento sen, mohl se již odvážit podstoupit proces truchlení, byl již schopen připustit si vzpomínky na společný život se svou ženou a dcerou a začal se zabývat problémy v soužití s oběma svými syny, kteří rovněž truchlili po matce a sestře. V důsledku toho vyšlo najevo, že muž v žádném případě nedisponoval nějakým špatně strukturovaným já, jáská koherence byla naprosto dostačující. Fragmentaci jáského komplexu vyvolala až obrovská ztráta, která ho drtivě zasáhla a způsobila šok. Je typické, že lidé poté, co ztratili nějakého člověka, který pro ně mnoho znamenal, reagují úplnou nebo částečnou fragmentací jáského komplexu. Na tom není nic divného, když si uvědomíme, že taková ztráta způsobí obrovskou přestavbu vlastní identity, že proces truchlení musí nakonec vést k proměně jáské identity. V situacích zármutku se vůbec nedá posoudit, zda tito lidé mají habituálně silné, nebo slabé já. Můžeme na to usuzovat z doby, kterou potřebují ke svému opětovnému zotavení, jak dlouho trvá, než jsou zase schopni používat své jáské funkce. 90 DYNAMIKA SYMBOLŮ Označení jako „silné já" nebo „slabé já" jsou jen populárními výrazy pro to, co jsem dosud nazývala dobrou nebo méně dobrou jáskou koherencí. Neznamená to však nic jiného, než že jáský komplex vykazuje zřetelnou strukturu a jasné hranice já. Pod silným já bychom tedy rozuměli já, které dokáže propojit kon-stelované komplexy s jáským komplexem. Silné já dále znamená, že v případě, kdy prožíváme např. neznámé emoce nebo kdy se vynoří fantazie vyvolávající úzkost, není nutné nasadit příliš mnoho obranných mechanismů. Zpravidla tyto obranné mechanismy způsobí, že se pro daný okamžik dosáhne psychické rovnováhy. Poněvadž je však komplex, který chce být integrován, potlačen nebo odštěpen, je třeba počítat s novými, prudšími poruchami. Kdo tedy nepotřebuje nasadit příliš rigorózní obranné mechanismy, ten se může snáze přiblížit konfliktu, který je v každém komplexu vyjádřen. Tak je tedy možné určit slabost nebo sílu já - které se dají jinak, s výjimkou extrémních případů, diagnostikovat jen obtížně - na základě nasazených obranných mechanismů, které můžeme pozorovat. Platí pravidlo: Kdo je schopen nasadit rozmanité obranné mechanismy, které jsme z genetického hlediska získali později, a může je obměňovat, ten má silnější já. "To znamená, že dotyčnýma koherentní jáský komplex vybavený strukturami, schopnými unést zátěž. Schopnost integrovat konstelované komplexy do jáského komplexu znamená, že člověk je schopen snášet konflikty a rozpory, že je připraven sebe sama neustále zpochybňovat a nově nahlížet, že probíhá vývoj jáského komplexu. Pokud jde o oblast vztahů, znamená silnější já schopnost otevřít se druhým lidem, tolerovat jejich jedinečnost, i když nám to nevyhovuje, emocionálně se „zaplétat" bez obav, že se nadlouho ztratíme. Mít silné já znamená podstupovat riziko, že tu a tam ztratím tvář, ale také ustát skutečnost, že ve vztahu ztratím sám sebe, že na sebe ve vztahu zapomenu. Znovu však podotýkám, že síla já nepředstavuje něco ha-bituálního, protože síla či slabost já se mění také v závislosti na situaci. O slabém já pak svědčí to, že - na rozdíl od silného já - je třeba rychle nasadit obranné mechanismy, a to především geneticky rané obranné mechanismy - obzvláště štěpení a popření. Oba obranné mechanismy patří obvykle k sobě. Nejčastější je ta forma štěpení, že sami sebe považujeme za vysloveně dobré a druhé za vysloveně špatné. Tyto ASPEKTY JÁSKÉHO KOMPLEXU 91 J mechanismy štěpení upozorňují na skutečnost, že je přítomná značná úzkost při současně nízké toleranci úzkosti a že tuto úzkost je třeba za každou cenu potlačit. Jen tehdy, když je možné jáský komplex zatížit, tedy když je jáský komplex koherentní, lze integrovat nevědomí. Jen tehdy může probíhat něco jako individuační proces. Proto je tak důležité uvažovat o jáském komplexu a také o tom, jak lze jeho koherenci znovu obnovit v situacích, v nichž právě není k dispozici. Jung sám se na více místech svého díla opakovaně zmiňuje o tom, že individuační proces - integrace nevědomí do vědomí - je možný jen tehdy, když je vědomí nebo já dostatečně silné, když je tedy k dispozici vědomí schopné něco unést. Je proto nanejvýš důležité - ukáže-li se metoda individuačního procesu jako terapeutická cesta smysluplná - pracovat na tom, jak obnovit koherenci jáského komplexu v situacích, kdy není zaručena. Terapeutické úvahy k obnovení koherence jaského komplexu Jelikož je jáský komplex považován za centrální komplex, může se způsob, jak se zachází s komplexy, přenést i na jáský komplex. Komplex musí být vnímán. Musí se zachytit pocit, jaký má sám ze sebe člověk, jehož jáský komplex je konstelován. Takového člověka je také třeba povzbuzovat, aby vnímal a vyjádřil fantazie, které s tím souvisejí. To zpravidla nebývá jednoduché a vyžaduje to velkou důvěru mezi terapeutem a klientem. Tyto fantazie, jak jsem již uvedla, mají často podobu grandiózních nebo destruktivních představ, za které se analyzandi obvykle stydí. Nepodaří-li se terapeutovi dostatečně zdůraznit, jak jsou fantazie významné, bývají tyto fantazie obvykle potlačovány. Vnímání pocitů je velmi často úlohou, která zůstává na terapeuta. Pocity přitom vnímáme nejen prostřednictvím verbálních projevů, které hlubší pocity spíše maskují, než odhalují, ale rovněž skrze výraz těla, panující převládající atmosféru nebo díky koncentraci analytika na vlastní psýché, která na danou situaci reaguje. Schopnost přijímat a vciťovat se označujeme výrazem „empatie", přičemž nejde jen o vytvoření jakési empatické atmosféry, v níž se lidé mohou sami svěřovat, nýbrž jde 92 DYNAMIKA SYMBOLŮ skutečně o to, abychom jako terapeuti formulovali emoce, o nichž se domníváme, že jsou v prostoru přítomné. Tato situace se dá přirovnat k situacím při vývoji jáského komplexu, v nichž vztahové osoby přijímají pocity, jež dítě - ve zcela jiné modalitě - projevuje, tyto pocity vyjádří, a tak poskytnou dítěti jistotu, že jeho pocitům lze porozumět a že jsou v pořádku. Jelikož se v každém komplexu odrážejí vztahové vzorce z dětství, velmi snadno se tyto vztahové vzorce rozštěpí na dvě osoby. A tak se právě ty nejtěžší konflikty, které vývoji jáského komplexu bránily nebo ho pokřivily, v terapii konstelují nejsnadněji, jak jsem to již ukázala při výkladu kompenzace pomocí grandiozity nebo pomocí idealizovaných rodičovských postav atd. Pokud se tyto vztahové vzorce emocionálně prožijí a pochopí - přičemž je nezbytné porozumět jak situaci tehdejšího dítěte, tak i situaci vztahové osoby -, je pravděpodobné, že bude možné nové prožívání a chování. V terapii nelze rané dětství prostě a jednoduše zopakovat a reparo-vat. Podstatné je, že je tu přítomna nějaká osoba, na niž je spolehnutí, která se pustí i do velice nepříjemných emocí, pokusí seje pochopit a objasnit člověku, který tyto emoce prožívá a stydí se za ně, důvod, proč se právě zde tyto emoce objevily. Přitom mi připadá důležité, aby se terapeut nedostal do role, v níž prostě onoho člověka hýčká ve smyslu: vždycky to měl v životě těžké, teď pro něj udělám konečně něco dobrého. Je třeba vytvořit výživnou mateřskou půdu tím, že terapeut bere vážně a formuluje veškeré projevy pocitů. K tomu je nezbytně zapotřebí emocionální spolehlivost, avšak nikoli bezpodmínečně kontinuální přítomnost. Domnívám se, že k emocionální spolehlivosti náleží i to, že si stojíme za vlastními pocity, a to i v případě, když se např. hněváme. Jsme-li dotázáni, patří k emoční spolehlivosti i to, že se ke svému hněvu přiznáme a nepředstíráme, že jsme se třeba jen zamysleli. To znamená, že musíme dotyčné lidi ujišťovat v sociálního vztahu - musíme jim potvrdit, že emoce, které vnímají, jsou přiměřené (pokud přiměřené nejsou, pak je třeba je také korigovat). Emoční spolehlivostí dále rozumím to, že terapeut dá jasně najevo, jaká pravidla ve vztahu platí, a že se pak tato pravidla také dodržují. ASPEKTY JÁSKÉHO KOMPLEXU 93 Nezřídka se lidé ocitnou v situacích, ve kterých je jáský komplex fragmentován, nebo je vystaven tak velkému tlaku, že je vyžadována téměř permanentní přítomnost terapeuta. Pokud tomuto požadavku vyhovíme, budou dotyční požadovat ještě více účasti. Nemyslím, že terapeut - podobně jako raná vztahová osoba - musí být přítomen trvale. Pokud však je přítomen, musí tohoto člověka skutečně emocionálně přijmout. Nastane-li situace, že jáské funkce přestanou sloužit, když je člověk zmatený, když se zakalí vzpomínky a myšlení je nekoherentní, pak terapeut dává takovému člověku k dispozici své jáské funkce, jak jsem to již popsala v případě muže, který utrpěl šok po ztrátě manželky a dcery. Jáské funkce se však dají k dispozici jen na tak dlouho, pokud je to nezbytně nutné, a také jen v těch oblastech života, v nichž to je zapotřebí. Zdá se mi však, že nedáváme k dispozici pouze jáské funkce, ale také seberegulaci psýché. U analyzanda není možná seberegulace psýché tehdy, když je jáský komplex nekoherentní nebo je málo koherentní. Domnívám se, že v takových případech nám společné nevědomí - které analyzand a analytik sdílejí - poskytuje příležitost, aby se v analytikovi stala regulace psýché zažítelnou a analytik ji pak mohl vnést do analytického procesu. Příklad, jak analytik dává anatyzandovi k dispozici své jáské funkce. - Během prvního sezení s analyzandem, který přišel při autonehodě o ženu a dceru a který mi připadal velice zmatený, před sebou najednou vidím matematické vzorce: jakousi rovnici o mnoha neznámých. Vůbec tomu obrazu nerozumím, muž se mi nezdá jako rovnice o mnoha neznámých a s matematikou nemám už vůbec nic společného. Musí to být forma protipřenosu - mé nevědomí zřejmě převzalo něco z nevědomí onoho muže, co pak vstoupilo do mého vědomí a co jsem posléze také vyjádřila. Řekla jsem: „Je to teď velice zvláštní, najednou před sebou vidím rovnici o mnoha neznámých. Neříká vám to něco?" A on na to odpoví velmi spořádaně: „Víte, rovnice s mnoha neznámými, ta se řeší snadno." Žádá mě, abych byla přesnější a řekla mu podrobně, kolik je tam neznámých, a poté navrhuje řešení. Pak se na mě užasle podívá a říká: „Přece to jde, ještě to umím. To jsem ale rád. Ještě nejsem takový blázen." Nemohla jsem tušit, že se zajímá o matematiku. Obraz, který mi vyvstal před očima, se však u něho zjevně dotkl nějaké zdravé části já a vrátil mu 94 DYNAMIKA SYMBOLŮ pocit, že přece jen ještě funguje - pocit, který byl v této situaci mimořádně důležitý. Domnívám se, že seberegulace už u něho sice nefungovala, místo toho však fungovala u mě. V určitých situacích jsou pro mě mimořádně důležité také sny a představy analyzandů. Dokud jáský komplex nedosáhne jisté koherence, nejsou analyzandi zpravidla ještě schopni tato nevědomá poselství přijmout. Sny a obrazy však mohou osvětlit analytický vztah, mohou zobrazit vztahové vzorce, poukázat na emocionální naladění analyzanda, a tak také vytvořit předpoklad, aby byl analytik s to toto emocionální naladění vnímat. Musíme brát velice vážně, že lidé v těchto situacích poselství snů sice slyší a vidí - mají také často velmi barvité a působivé sny -, ale sny jejich emoce nemění. Na druhé straně to neplatí vždy. Je důležité brát v úvahu, že nikdo nemá jen špatnou koherenci já - koherence může totiž také záviset na určitých situacích, protože vždy budou i takové situace, ve kterých tito lidé zareagují jako lidé se silnějším já. Jak je - dle mého názoru - na jedné straně problematické nepřijmout ony hrozné pocity lidí, že nesmějí být, že jsou si odcizení, tak mi na druhé straně připadá sporné dělat tyto lidi nemocnějšími, než jsou, nebo vysvětlovat jako chorobu ty jejich stránky, v nichž se např. v jakémsi „útěku vpřed" rozvinuly a zužitkovaly autonomní struktury. V terapeutickém přístupu k lidem, kteří trpí málo koherentním jaským komplexem nebo kteří se dostali do situací, v nichž se koherence jáského komplexu přechodně ztrácí, záleží velmi na tom, jak si člověk vývoj jáského komplexu představuje. V jungovské psychologii vývoj jáského komplexu znamená: umožnit člověku, aby zakusil, že za vývojem já stojí bytostné Já, aby si uvědomil existenci osy „já - bytostné Já" (jak ji nazývá Neumann24). To je možné za předpokladu, že se terapeuti nepovažují za všemocnou matku, bez níž by dotyčný člověk již nedokázal žít. Terapeuti nasazují své mateřské a otcovské funkce k tomu, aby se takový člověk mohl v terapeutickém vztahu nově zakoušet a také mohl znovu prožít, že probíhají vývojové procesy, které musíme my - terapeuti - přijímat a potvrzovat. ASPEKTY JÁSKÉHO KOMPLEXU 95