Přenos - protipŕenos a vznik nových symbolu V terapeutickém prístupu podle C. G. Junga je důležité oživit nevědomí a jeho symboly, aby byl člověk schopen zacházet s problémy a vlastní povahou tvořivě. V situací, v níž není jáský komplex dostatečně koherentní, je zapotřebí nejprve tuto koherenci umožnit. Symboly ožívají v terapeutickém vztahu zejména tehdy, když analytik' projeví zájem o celkovou osobnost analyzanda, o jeho jedinečnost, možnosti i zábrany. Tento zájem zpravidla oživí nevědomí a způsobí, že Člověk začíná vnímat symboly a přikládat jim význam. Tyto symboly je pak třeba ztvárnit a interpretovat. Cílem terapie je přijmout vývojové impulzy, které v duši vznikají. Tak se člověk stává kompetentnější ve způsobu, jak nakládá se sebou samým a s druhými. Lidé začnou lépe rozumět sami sobě i svým propastným stránkám a díky tomu jsou pak schopni lépe rozpoznat jejich proji-kování. Stát se autonomnějším, schopným vytvářet vztahy a být stále autentičtějším - to je velmi komplexní cíl. K oživení nevědomí dochází v analytickém vztahu, ve vztahu já - ty, tedy v situaci, v níž se může jeden člověk učit od druhého, v intenzivním setkání, kdy v nás ožívají a odkrývají se nové stránky. Tento analytický PŘENOS - PROTIPŔENOS A VÍN IK NOVÝCH SYMBOLŮ 147 vztah se liší od běžných vztahů tím, že se velká pozornost věnuje fenoménu přenosu a protiprenosu. Jung se již od roku 1946 ve své práci o Psychologii přenosu, podrobně přenosem a protipfenosem zabýval - termín „protipřenos" vnesl ostatně již v roce 1929 do terapeutické diskuze - a puhlikova! zde, dle mého názoru, nejucelenější teorii přenosu, protiprenosu a vztahu. Moje schéma přenos - protipřenos (srov. diagram) se odvolává na Jungovo schéma, které názorně objasnil na jednom alchymickém textu.2 analytik analyzand obsahy, oživené přenosem a protiprenosem, se stávají vědomými prostřednictvím tvůrčího aktu osobní nevědomí kolektivní nevědomí Mezi analytikovým já a já analyzanda vzniká vztah. Pod pojmem vztah chápu v analytické situaci celou oblast setkání, v níž jsem já coby analytička vnímána jako reálná osoba a jako taková také vstupuji do kontaktu s analyzandem.3 Pod pojmem přenos se rozumí zkreslené vnímání ve vztazích - přitom dochází k tomu, že se dřívější vztahové vzorce (komplexy) přenášejí na analytika nebo na vztah mezi analytikem a ana- 148 DYNAMIKA SYMBOLŮ já vztah já osobní nevědomí kolektivní nevědomí lyzandem. Přenos je zpravidla kompromisem mezi původním obsahem .'komplexu a obranou. Nepřenáší se jen komplexové obsahy a vztahové -vzorce, nýbrž také archetypové obrazy. Pod pojmem protipřenos rozumím citovou reakci analytika na analyzanda, zejména na přenosovou situaci. Zdá se, že mezi nevědomím analytika a nevědomím analyzanda existuje tajemný vztah nebo jakási fúze. Toto společné nevědomí je možné v analytickém vztahu vnímat jako atmosféru vztahu. Ta by mohla být také příčinou, že vzniká cosi jako psychická „nákaza", kdy analytik tělesně pociťuje např. strach analyzanda, který analyzand ani nevnímá, ani nevyjadřuje. Tento nevědomý vztah je předpokladem toho, co nazýváme protiprenosem a co v optimálním případě tvoří základnu, díky níž se analyzand může podílet na seberegula-ci analytika, pokud tato seberegulace u analytika funguje. Tyto nevědomé procesy, možná přímo tato nevědomá identita obou, umožňují, že je analyzand schopen ve své psýché vnímat archetypové konstelace a konstelace komplexů prostřednictvím vědomí analytika, že pro tyto emocionální záchvěvy nachází obraz, ať již archetypový, nebo osobní. Tak může tvůrčím aktem analytika dojít k uvědomění významné symbolické situace. V těchto situacích se analyzand cítí pochopen. To znamená: nějaká důležitá emocionální zkušenost je tedy potvrzena, nějakým způsobem pochopena a také se na ni reaguje, takže významně přispívá k tomu, že analyzand lépe rozumí nejen sám sobě, ale také své situaci. Zejména má však také dojem, že může být pochopen. K protiprenosu v zásadě patří, že se nějaký obraz, vzpomínka, pohádka, emoce, nápad analytika nevysvětluje předně z toku dění mezi analytikem a analyzandem, že se nejedná o logický důsledek komunikace, nýbrž že je to zdánlivě v rozporu s tím, co se odehrává na vědomé úrovni. Další typickou možností protiprenosu jsou pocity a způsoby reagování, které probíhají v analytikovi a které se podobají původním interakcím analyzanda se vztahovými osobami. Z tohoto druhu protiprenosu pak můžeme získat diagnostické odkazy na problematické vztahové vzorce. Nezřídka to také bývají situace přenosu a protiprenosu, které se ko-luzivně štěpí, to znamená, že jeden hraje jednu roli a druhý roli opačnou, a člověk se nemůže tohoto svého chování zbavit - ačkoli má náhled a ví, že se jedná o chování v roli. Tyto speciální situace přenosu a proti- PŘENOS - PROTIPŘENOS A VZNIK NOVÝCH SYMBOLŮ 149 prenosu velmi úzce souvisí s tím, že se v nich zobrazují problematické vztahové vzorce našeho dětství, které se mohou opět velmi snadno polárně rozštěpit na dva lidi. Existuje také jeden druh iluzorního protipřenosu, kdy analytik vidí na analyzandovi věci, které tam vůbec nejsou přítomny, nebo ne v tom významu, kteří' jim připisuje. V takovém případě hovořím o přenosu, a sice o přenosu terapeuta na analytika. Rovněž protipřenosy analytika jsou kompromisem mezi obrazy, emocemi, které nás napadnou, a našimi obrannými pochody. Jestliže se nám např. vynoří agresivní představy - a ty jsou jen těžko slučitelné s naším sebeobrazem -, pak se tedy také bráníme. Totéž platí pro představy se sexuálním obsahem. Body obratu v analýze O bodu obratu hovořím, když je možný vznik nových symbolů, když se objevují symboly, které doposud nebyly zažívány a které umožňují přístup k novým emocím a tím i k novým způsobům chování, k novým náhledům a nadějím. Tento výskyt nových symbolů v analýze - často po dlouhém období, kdy vše probíhá klidně - souvisí se zvláštními situacemi přenosu a protipřenosu, které umožňují bližší porozumění. Teoretický' klíč k pochopení těchto souvislostí je skryt v pojmu komplex. Při fantazijní činnosti se nějaký komplex „vyfantazíruje", vynoří se, a může se tak stát bodem obratu od omezení ke svobodě. Ve fantazii spočívá energie, která je nezbytná pro další vývoj jedince. Pokud jsou komplexy nevědomé - emocionálně jim nerozumíme -, jsou zažívány v přenosu a protipřenosu, a sice často ve smyslu koluzivního přenosu -protipřenosu, jak později ukážu na jednom příkladu. Na třech příkladech z terapeutické práce bych chtěla popsat situace, které představují body obratu v analýze, kdy symboly evidentně zažíváme jako ohniska vývoje, v nichž se konstelují vzpomínky a očekávání. Chtěla bych přitom ukázat, že pokud jde o přenos a protipřenos a o oživení symbolů, nejedná se v žádném případě o postupy, které by si konkurovaly, nýbrž že jeden proces podmiňuje druhý. 150 DYNAMIKA SYMBOLŮ Zážitek „být pochopen" v terapeutickém vztahu jako předpoklad pro vznik symbolů Muž ve věku třiašedesáti let byl předčasně poslán do důchodu, protože se v té době restrukturalizovala firma, kterou převzala mladší generace. Ve firmě zastával místo vedoucího oddělení. Mohl se rozhodnout - bud se přeškolit, nebo odejít do důchodu. Jelikož nebyl schopen se pro něco rozhodnout, jaksi se obecně předpokládalo, že se nechá poslat do důchodu. Nápadné jsou dvě rozhodující zranění: generace synů provádí změny, které jemu, otci, již neponechávají žádné místo, a jelikož se evidentně nedokázal rozhodnout - cítil se velice zablokován -, nikdo se ho ani nezeptal, vše bylo dojednáno bez něj. Nepřímo tak dostal na srozuměnou, že jeho spolupráce už není důležitá. Teď jako penzista posedává doma, čte noviny, je unavený, bez jakékoli energie. Jeho žena trvá na tom, že mu musí něco chybět. Vztah mezi oběma je napjatější, dochází stále častěji k hádkám, kvůli nímž také vlastně necítí žádnou radost, je apatický. Ani vnuci ho už nezajímají. Říká o sobě, že už nemá žádné zájmy, cítí se ze všeho vyloučen, odstrčen, zbytečný - a trvá to již čtyři měsíce, V důchodu je šest měsíců. Reaguje tedy na odchod do důchodu depresivní náladou. Navíc se dostal sám dodatečně pod tlak: konečně má přece dost času, aby mohl dělat všechno to, co si dřív předsevzal. Ted by mohl uspořádat diapozitivy, mohl by si přečíst všechny staré výstřižky z novin a utřídit šije... Ale ted, když má konečně čas, nemá energii. K průběhu terapie: Při prvním setkání naproti mně sedí velmi zdvořilý muž. Říká, že mu není dobře, vypráví příběh svého odchodu do důchodu, se kterým není s to se vyrovnat. Cíl terapie je formulován naprosto jasně: chce se vyrovnat s odchodem do důchodu. Při svém vyprávění je velmi stručný, stále jen opakuje, že se mu nedaří. Na moji otázku, zda snad cítí, že s ním jeho firma jednala špatně, na mě pohlédne překvapeně: „No, ano...," avšak z hlediska firmy to bylo naprosto pochopitelné. Cítím prázdnotu, která se šíří, a vůči této prázdnotě v sobě se bráním, nechci se nechat vyprázdnit. Tento pocit prázdnoty, který pravděpodobně úzce souvisí se zraněním, se zklamáním, je- PŘENOS - PÍ0T1PĚEN0S A VZNIK NOVÝCH SYMBOLŮ 151 muž se brání - odkaz na to, že možná dokáže žít lépe s depresí než s otevřenou ranou -, ponechávám prozatím v této situaci stranou. Není mí totiž ještě jasné: jak je jeho jáský komplex koherentní. Vnímám v sobě tyto protipřenosové pocity. V rozhovoru se shodneme na terapeutickém cíli:i; vyrovnat se se zraněním, které způsobil odchod do důchodu. \ Vysvětluji mu, že mi připadá důležité, kdyby mohl přinést nějaké sny, že pracuji také s fantazií, obrazy a představami - abychom si na situaci posvítili nejen z hlediska vědomí, ale také z hlediska jeho nevědomí. Zdůrazňuji, že by nám jeho psýché mohla poskytnout podněty, jak by se jeho život měl dále odvíjet. Základním tématem deprese je nutnost, být sám sebou. Co to však znamená, to se může dostat do vědomí jen z vlastní psýché - eventuálně s pomocí terapeuta jako prostředníka. Na příštím setkání hovoříme o jeho životním příběhu: Vyrostl na místě, kde žije doposud, je v rodině jediný syn, přišel na svět po třech dcerách. Už jeho otec pracoval ve stejné firmě jako on, dokonce i ve stejném postavení. Rodinu, z níž pochází, popisuje jako zcela normální rodinu, která měla dobrou matku. Také by] vychován jako kdokoli jiný: byl poslušný, pracovitý, plnil povinnosti. Takové to asi bylo. Potom se vyučil v té firmě a postupoval pomalu obvyklým tempem. Když mu bylo šestadvacet let, tak se oženil, má hodnou ženu, tři děti, dva syny a jednu dceru: žádné z dětí nepracuje ve firmě a je to tak také dobře, Má už také vnoučata, které mu obvykle dělají radost, právě teď však ne. Během toho, co mi tyto informace stručně a jasně poskytoval, jsem sice měla pocit, že dostávám informace, ale že s ním nemám kontakt jako s člověkem. Usoudila jsem z toho, že není dost v kontaktu sám se sebou. Tak tomu bylo po několik týdnů, vídali jsme se dvakrát týdně. Vyprávěl mi o svých problémech, vyprávěl mi také něco ze svého života, ale já jsem ho vůbec necítila. Máme-li druhému člověku porozumět a emocionálně mu poskytnout ujištění, pak to předpokládá, že bychom měli být schopni tohoto člověka vnímat, cítit, jedince, kteří dobře vnímají sami sebe, mohou dobře vnímat i ostatní lidé. U lidí, kterým se to nedaří, je často třeba dlouhého procesu, než se tak stane. Nejprve muže začínám vnímat, když hořekuje, když říká, že nemůže spát, a jak jen to bude, když mu ani terapie nebude nic platná. Trochu 152 DYNAMIKA SYMBOLŮ cítím jeho obavu, že mu možná terapie nepomůže, ale daleko více strach, vůbec se této obavy dotknout. Dávám mu najevo, že jeho obavám dobře rozumím, ptám se ho také, jestli ho někdy nenapadlo, že by terapie mohla postupovat poněkud rychleji. Na to odpovídá: „Myslím si, že děláte, co jeve vašich silách." Tváří v tvář této situaci přemýšlím, co by se tak v této chvíli dalo dělat. I já jsem poněkud zoufalá, vnímám tedy své zoufalství a pak se mi vynoří v představě obraz: Vidím se najednou v akci při záchraně tonoucího, jsem pod vodou, pořád sice vidím člověka, který se topí - svého analyzanda -, nejsem však schopná ho uchopit, protože pod vodou vypadají vzdálenosti jinak. Mně samé pomalu dochází vzduch. Pokud by šlo o skutečnou záchrannou akci pod vodou, tak by člověk v takovém případě musel vydechovat, ještě jednou se pokusit o záchranu, pak se však zase vrátit zpět na hladinu, aby především zachránil sám sebe, Tato protipřenosová reakce ve dvaatňcáté hodině, tedy asi po půl roce od začátku terapie, byla pro mě velice důležitá. Přirozeně mám tendenci použít různé postupy, jen abych byla aktivní, abych vyhověla pochopitelné netrpělivosti pacienta, i když vím, že to není cesta, která vede k cíli. Všechny moje aktivity by však byly odsouzeny k zániku, protože nezáleží na mých vlastních aktivitách, ale na jeho aktivitách - proto mi obraz záchranné akce tolik pomohl. Vydechnout, ještě jednou se pokusit o záchranu - to by znamenalo, ještě jednou se pokusit onoho muže vnímat. Na každý pád se však nebudou u Člověka, který je pod vodou, zavádět nové plavecké styly. Uvědomila jsem si tedy tento protipřenosový obraz a rozhodla jsem se, že už nebudu déle vyčkávat. V příští, tedy třiatřicáté hodině, mi pacient donesl malý sen: „Vidím louku. Tráva už dlouho nebyla pokosená." Žádám ho, aby si sen ještě jednou představil, a on říká, že tráva zůstává ohnutá, zdupaná, nikdo ji dlouho nepokosil, nesklízel úrodu. Když to říkal, cítila jsem z toho cosi jako rozmrzelost. Shodli jsme se, že je to velká škoda, že úroda není sklizena. Muž však nebyl schopen propojit sen se svým životem. Symbol, který se tu nabízí, vidí klient ještě zcela konkrétně. Uvádí, že mu ten sen připomíná dnešní mládež - už přece o nic nedbá, nedělá si starostí. Vždyť tráva má přece nějakou hodnotu, je to u nás jako v Alpách: všichni se odtud vystěhují, zůstanou tam jenom samí staří lidé. PRENOS - PROT1PŘEH0S A VZNIK NOVÝCH SYMBOLŮ 153 V projekcí je jednoznačně cítit zlosl na mladé lidi a já si kladu otázku, zda jsme se tu snad trochu nedotkli jeho zlosti na mladého šéfa. Přemýšlím však také o tom, zda by ta zlost nemohla být zároveň zlostí na mě. Abych si to ujasnila, ptám se ho, co to pro něho znamená, že jsem o dvacel let mladší než on. Pohlédne na mě přátelsky - jako by si poprvé uvědomil, kolik je mi let - a říká, že o mém věku ještě nepřemýšlel, jeho také nerozčilují mladí lidé obecně, jeho rozčilují lidé, kteří jednají nezodpovědně. Poznamenávám, že jeho Šéf byl také mladý. „Mladý ano, ale nebyl nezodpovědný," to se mu zas nedá upřít. Odbočuji potom vědomě od tohoto komplexového tématu a ptám se, jestli tedy on sám sklidil svou úrodu. Na to se prohnaně usmál a řekl: „To tedy ano," on už má svoje penízky v suchu, on už se o sebe postaral, ovšem při dnešním poklesu měny je to přirozeně ještě vysoce problematická záležitost. A pak se dlouze rozhovořil o tom, jak může člověk v dnešním světě přijít na mizinu, jak velké nebezpečí mu hrozí, že zchudne. Poté se na mě podíval a řekJ: „A pro vaši generaci je to ještě horší, vám už nikdo žádnou rentu vyplácet nebude..." atd. Dotkla jsem se toho, jak to pro něho muselo být těžké, když ti mladí lidé ze dne na den naznačili, že ho už vlastně nebudou nadále potřebovat. Ještě jednou jsem ho požádala - již jsme to mnohokrát všelijak probírali -, aby řekl, co mu jeho práce po všechna ta léta dávala. Pokusila jsem se nějakým způsobem pracovat s truchlením. Pokud jde o práci, řekl, že mu přinesla málo. Každý Člověk musí pracovat, má za to svůj plat. Míval často dobrý pocit, když všechno klaplo, ale někdy to neběželo tak hladce, jak by to běžet mohlo. Vyšlo najevo neustálé subtilní znevažování vlastní práce a jeho osobnosti ve smyslu: sice to všechno bylo dobré, ale vlastné to mohlo být daleko lepší. To by mohl být skutečný důvod, proč se mu už nechtělo nechat se rekvalifiko-vat. Sám si to zavinil! Jak tak sám sebe znevažoval, vnímala jsem naléhavý impulz, nabídnout mu druhou polovinu jeho pohledu na svět, věděla jsem však, že by to bylo zcela kontraproduktivní. Cítila jsem bezmoc, zlost, cítila jsem, že v nitru mám tendenci analyzanda znehodnotit. Přistihla jsem se přitom, jak si přemítám, za jakých podmínek je ještě analýza vůbec možná a kdy již ne. Byla jsem tedy v protipřenosu velice agresivní, vnímala jsem svoji tendenci znehodnocovat a pokusila 154 DYNAMIKA SYMBOLŮ ., jsem se dotknout této tendence znehodnocovat také u něho. Řekla jsem ": mu, že je pro mě nepředstavitelné, jak se dá vůbec vydržet, celý život \ pracovat a přitom mít neustále pocit, že to není dobré. Nato se na mě po-* díval zase přátelsky a řekl: „Tak je tomu přece u většiny lidí, že nejsou f spokojeni s prací." A já jsem měla opět pocit, že mu vůbec nerozumím, S aie také, že jsem naprosto nepochopená. Znovu jsem si položila otázku, jestli bych mu neměla říct naplno, že já sama už sotva mohu dýchat. Vyprávěl mi pak, že na práci bylo dobré to, že život měl svůj pravidelný chod, všechno mělo svůj řád, v němž se cítil bezpečně. Tento řád už nemá. A kdyby měl takový řád, pak by mu jistě bylo hned zase daleko lépe. Ptám se: „Domníváte se, že kdybych vám přesně řekla, co máte dělat, že by se vám dařilo lépe?" On: „Možná, že bychom postupovali lépe kupředu. Vy přece jistě víte, co bych měl dělat." Já: „Pak je to tedy ode mě čirá zlomyslnost, když vám to neřeknu." On: „To si zase já nedokážu málem ani představit." Přinejmenším vnímám v přenosu agresi, avšak také požadavek, abych mu dala víc struktury pra běžný vnější život. V terapii samotné jsem mu poskytovala skutečně dost struktury a poukazovala jsem stále na to, že nový řád musí vzejít z jeho psýché, že se ocitl v přelomové situaci, že by nemělo smysl, kdyby dělal to, co považuji za správné já. Přirozeně vím, proč jsem byla tak zdrženlivá: Jednou mi vyprávěl, že čte hodně novin. To mu ovšem také nepřinášelo potěšení. Šel si pak koupit do kiosku ještě nějaké jiné noviny, avšak v podstatě zas nic důležitého nepřinesl. Především také zapomněl, co četl. Poznamenala jsem k tomu, že doufám, že si ty noviny alespoň nekoupil v nejbližším kiosku, že trocha pohybu mu udělá jen dobře, že by bylo nejlépe, kdyby je koupil v tom kiosku, který stojí u plaveckého bazénu - pak by pokaždé došel až k plaveckému bazénu a mohl by si taky zaplavat jeden okruh. V důsledku toho mi pak na každé sezení přinesl lístek, na kterém bylo napsáno, kolik kilometrů ušel pěšky a jak moc toho na cestě k vodě urazil. Byla jsem tedy při vyslovování pravidel chování zcela po právu velmi opatrná. Vždycky velmi rychle udělal to, co jsem po něm požadovala. Jen jeho samotného to ani o kousek neposunulo, naopak to jen posílilo bludný kruh deprese. PŘENOS - PROT1PŘEN0S A VZNIK NOVÝCH SYMflOLŮ 155 Poté, co jsme se pokoušeli několik týdnů hovořit o tom, eo mu jeho práce přinášela, přisel jednou do hodiny a řekl, že mluvil se svou ženou o tom, co pro něho práce znamenala. Ona mu řekla, že jako pracující člověk byl spokojenější, hrdý na to, že je prospěšný. Také se lidsky zajímal o své podřízené. Když se ocitli v těžké situaci, tak si je takřka přivedl až k sobě domů. Byl vysloveně hrdý na to, že jeho oddělení tak dobře fungovalo. Vyprávěl o tom tak, jako by šlo o nějakou domácí úlohu, kterou se naučil nazpaměť, jako kdyby se vůbec nejednalo o něho. Tento dojem jsem mu sdělila. Na to řekl, že teď už také ví, že byl opravdu hrdý, ale vůbec si to při našem hovoru neuvědomoval. Ted si ještě navíc připadá nevděčný. Upozornila jsem ho, že mu jeho paní poskytla orientací - byla to sice informace, ale že se necítí lépe pochopen. A on: „Ne," vůbec nemá pocit, že by mu někdo lépe rozuměl, jenom se cítí nevděčný. Já jsem naproti tomu měla poprvé pocit, že jsem ho skutečně vnímala: sice jako školáka, který udělal úlohu do školy, aniž by si za tím skutečně stál, prostě proto, že je hodný a poslušný, protože se to vyžaduje. Vyprávěla jsem mu, že ho tak teď vnímám. Nato se na mě podíval se zájmem a krátce řekl: Jma," i on se tak cítí. Očividně se cítil pochopen, neboť se sám od sebe ještě jednou na konci hodiny vrátil k tématu „školní úloha" a řekl, že to se školními úlohami bylo důležité. Připadá mu, jako by často dělal úlohy do školy: ve škole mu říkali, co má říkat, pak mu to říkali rodiče, pak jeho žena. Bylo to docela příjemné, ale nikdy neřekl, co by chtěl říct on sám. V noci po tomto rozhovoru - osm měsíců od začátku naší analýzy, po čtyřiapadesáti hodinách - měl první významný sen, jak ho sám nazval." „Ve snu to bylo samé velké ježdění. Nejprve jsem seděl v železničním voze, svět se kolem mě míhal jako blesk. Četl jsem noviny, najednou jsem začal být neklidný, protože jsem vlastně nevěděl, jak se dostanu k cíli. Také jsem si nebyl jist, kde ten cíl vůbec je. Vystoupil jsem na nejbližší stanici. Ulevilo se mi, okolí mi pňpadalo tak trochu známé. Čekal jsem ?ia autobus, zase jsem jel dál dlouho autobusem až do nějakého města, ve kterém jsem se vlastně měl vyznat, ale kde jsem se přesto vůbec nevyznal. Najednou jsem se ocitl ve svém autě. Teď jsem měl také plán města a hledal jsem cíl své cesty. Bylo to teď daleko jednodušší, 156 DYNAMIKA SYMBOLŮ protože jsem mohl projet skoro všude, kudy jsem chtěl - kromě jedno-směrek. Jednou jsem však také projel jednosměrkou. Takoiý prohřešek proti pravidlům silničního provozu se mi zdál docela oprávněný - šlo totiž o to, že jsem měl co možná nejrychleji dopravit někomu důležité léky. Potom byla cesta stále užší a uprostřed dřevěného mostu, který vedl přes potok, jsem si už netroufal jet dál. Také jsem nevěděl, jak se dostanu zpět. Najednou jsem se však ocitl na cestách pěšky, šlo to pomalu, ale teď jsem byl skutečně schopen dostat se všude, kam mi to pňpadalo správné. Probudil jsem se ještě dřív, než jsem dorazil k cíli." Na mou otázku, s jakými pocit}' se probudil, odpověděl, že měl dobrý pocit, zeje kousek před cílem. Bylo by pěkné, kdybych dorazil k cíli, ale takto zůstává sen tajuplnější. Nechala jsem ho, aby se uvolnil, a požádala jsem, aby si ještě jednou před svým vnitřním zrakem promítl cestu, kterou urazil, a aby přitom vnímal své pocit}'. Během následného prožívání v představě si ozřejmil, jak velice ho zneklidnilo, že nevěděl, k jakému cílí směřuje. Napětí mezi jistotou, že musí dosáhnout cíle, a nejistotou, zda je tento cíl již znám, prožíval velice intenzivně. Následkem toho se pak intenzivně zabýval otázkou cíle svého života, zejména otázkou, zda by přece jen odněkud nemohl být každému lidskému životu stanoven cíl. Jestliže má někdo pocit, že ztratil orientaci, cítí se bezradný a prázdný, pak je velmi podstatnou zkušeností, když mu sen přinese téma cíle a tím i směřování, které vyžaduje energii a „čich", vnímavost pro cestu, kterou je třeba urazit. Tímto snem a v tomto snu se do snící-ho vlil nový životní pocit - a i když se nedá popřít pocit usilovného hledání orientace, přece jen šlo o orientaci. K výrazné změně chování tohoto muže došlo v okamžiku, kdy nasedl do svého auta, převzal řízení do vlastních rukou a kromě toho měl ještě k dispozici plán města, podle něhož se mohl orientovat. Zažil obrovskou úlevu, že teď může jet, kam jen bude chtít. Když snící ve fantazii následně prožíval tento sen ještě jednou, zdůraznil, jak je to příjemné mít navíc ještě plán města, mít zase možnost se plně orientovat. Vzpomněl si pak na chvíle, kdy ve svém životě Často ztrácel orientaci - potom se ujímala vedení jeho žena, protože na „vyznání se v plánech města" je tu ona. Napadlo ho, že své žene nemůže předat PŘfNOS- PROTIPŘENOS A VZNIK NOVÝCH SYMBOLŮ 157 odpovědnost, protože ona vlastně vůbec v autě není - a tento detail mu náhle připadá významný. Byl si rázem vědom, že od každého, a zejména od své ženy, očekával, že mu vytvoří plány, že mu navrhne cíl. Ze to teď žena nedělá, že ani nepomýšlí na to, aby pro něho něco udělala, to ho naplňuje zlostí. Sen dává snícímu na srozuměnou, že hledání cesty je čistě jeho záležitostí, za což si také musí převzít vlastní odpovědnost. Nakolik zlost, kterou cítí vůči své ženě, patří také mně, to ponecháváme prozatím stranou. Za co musí v prvé řadě převzít odpovědnost, to je porušení dopravních předpisů. Zdůrazňuje, že je oprávněné porušit zákon, tedy dodržování předpisů, kvůli vyššímu zákonu - záchraně lidského života. Tím vyjadřuje, o jaký cíl se prozatím jedná: zachovat lidský život. Nicméně potom uvažuje, s jakou pokutou musí počítat. Vypráví, že by to byla smůla, kdyby dostal pokutu, vždyť přece on už tolik let jezdí bez pokuty. Tyto úvahy jasně ukazují, jak důležité je dosáhnout ve snu cíle - i když by on, který tak striktně dodržuje dopravní předpisy, tyto předpisy mě] rovnou přestoupit a smířit se s tím, že se dostal „do konfliktu" se strážci pořádku. Při jízdě autem - na rozdíl od jiných dopravních prostředků, které použil - je zřejmé, že převzal odpovědnost, avšak také přestoupil řád, který pro něho platí a který akceptuje. Toto napětí formuloval: „Když. jdu svou vlastní cestou, pak se možná dostanu do konfliktu s platnými předpisy." Na otázku, zda by si dokázal představit takovou situací, ho napadá, že by se mohl ještě jednou zamilovat- Potom tuto možnost rychle zavrhl kvůli komplikacím, ale přece jen nápad oslovil nějakou jeho touhu. Snící jede tak daleko, kam to jen jde, uprostřed mostu se však už neodvažuje jet dál. V následném prožívání snu líčí pocit, který ho na mostě přepadl. Najednou ho opustila odvaha, zábradlí se nebezpečně přibližovalo, možná by býval mohl jet ještě dál, ale vzpomněl si na situaci, kdy si cestu vyvzdoroval, potom ho však stálo obrovské úsilí odvážit se cesty nazpět. Pomyslíme-li na situaci ve snu, také se nezdá o moc lepší odstavit auto uprostřed mostu, bez ohledu na to, že není jasné, jak by v takové situaci otevřel dveře, neboť most - jak to vypadá - má zábradlí. Sen tedy ukazuje člověka, který i při omezených možnostech vyčerpal vše, co se 158 DYNAMIKA SYMBOLŮ vyčerpat dalo, a pak náhle ztratil odvahu. Zaměríme-li se na konec snu, je významné, že jde pěšky, pomalu, avšak skutečně svou vlastní cestou. Vystoupení z auta působí - s ohledem na míru svobody volby vlastní cesty, ve smyslu autonomního rozhodování -jako předběžný cíl snu, i když to jde pomalu a snící se může také daleko snadněji unavit. Tato rozhodující změna prostředku pohybu vpřed na cestě k cílí - a to je samozřejmě životní cesta - se odehrává na mostě. Most je pro snícího v následném prožívání snu velmi důležitý jako přechod, jako spojení. Tvrdí, že most vede přes propast, jíž se velice obává. Ale tento most ho nutí vystoupit z auta. Právě to je most - spolehnout se na svou vlastní individuální sílu a na svou individuální rychlost. Teď už si dál nemůže přát rychle dosáhnout svého cíle, nýbrž se musí ke svému cíli přibližovat pomalu, krok za krokem. A to možná představuje onu záchranu lidského života, jak to zobrazil sen. Sen měl jako prožitek pro analyzanda a jako bod obratu v analytickém procesu mimořádný význam. Snící měl dojem, zeje to poselství, kterého se mu dostalo a které přišlo z něho samotného. Navíc mu sen poskytl pocit, že dokáže být autonomní, a dokonce, že smí být autonomní. Bylo možné vnímat jak fascinaci z toho, že má před sebou nějaký cíl, tak i strach, že tento cíl mine. Sen velice oživil jeho fantazijní život a posílil sebevědomí. Umožnil mu vzpomenout si ve své životní situaci na zcela jiné příběhy, daleko emocionálnější, než jaké si vybavoval doposud - zejména v souvislostí se svou ženou, kterou nechával, aby mu organizovala život, a které pak za to spílal. Nyní bylo možné zabývat se také přenosem této situace na mě. Sen však vyvolal i témata, která se týkala budoucností - témata očekávání a naděje, „vztaženosti" k nové představě cíle. Přinesl s sebou velké oživení. I já jsem mohla pociťovat proměnu, najednou jsem viděla cíl To tni poskytlo úlevu, i když jsem stále ještě zažívala pocit prázdnoty. Měla jsem pocit - když se přidržíme obrazu záchrany tonoucího -, že je tento muž nyní nad vodou, že je schopen sám plavat k cíli, když se tu a tam zase potopí. Pokud jde o radost z autonomie, analyzanda náhle napadlo, že jeho odmítnutí rekvalifikace vlastně bylo psychicky velmi prospěšné - tady se poprvé vzepřel. Sice nevyjádřil své zdráhání přímo - což by bylo ještě lepší -, avšak přece jen se vzepřel. PŘENOS - PR0TIPŔEN0S A VZNIK NOVÝCH SYMBOLŮ 159 Tento sen byl nécíin na způsob iniciáliuho snu v analyse, která sire nebyla na sny příliš bohatá, ale přece jen ji sny provázely. Propracovat vztek a zranění, související s předčasným odchodem do důchodu, se odvážil až po dvou letech terapie. Na tomto příkladu lze, dle mého soudu, velmi zřetelně vidět, že když jsme s to analyzanda doopravdy pocítit, a to, co cítíme, dokážeme také sdělit, pak teprve může nastoupit symbolický proces, který vede dál. To ovšem - než človeka skutečné pocítíme - v určitých situacích vyžaduje delší čas. Koluzivní přenos - protipřenos a vznik symbolů Koluzivní přenos a protipřenos" znamená, že chování analytika bývá určováno hlavně polarizujícím způsobem chování analyzanda. 1 když si analytik proces uvědomuje, není zpočátku schopen chování změnit. Vztahový vzorec se stereotypně opakuje. Důvod pochopíme, když uvedeme Jungovu základní definici komplexu: „Komplex očividně upiiká ze střetu požadavků na adaptaci u zvláštního, a pokud jde o požadavky nevhodného, založeni individua, lak se komplex sláva diagnosticky cenným symptomem individuální dispozice."" Uvážíme-li, že nároky na adaptaci, o nichž zde Jung hovoří, pocházejí především od lidí, od nejbližších vztahových osob, pak tu máme nejen odkaz na individuální dispozici, nýbrž se v komplexech zrcadlí naše dětství i nás pozdější život, včetně doprovodných afektů a stereotypních způsobů chovaní. Jelikož ve vztahových příbězích z dětství stojí proti mnohdy sobě dvě osoby - vztahová osoba a dítě ~, může se v analytickém vztahu komplex rozštěpit. Analytik se pak chová jako vztahová osoba z dětství, ana-lyzand jako dotyčné dítě v určité komplexové situaci. Může to však být i naopak. Tyto situace jsou v analýze „komplexové", probíhají stereotypně, jsou emocionálně nabité a nepřinášejí žádné řešení. Brání se jim jak analytik, tak analyzand - zejména proto, protože se oba cítí pod tlakem. Oba jsou uvěznění v koluzivní přenosové a protipřenosovč situaci. 160 DYNAMIKA SYMBOLŮ V této souvislosti bych chtěla fornnilovar následující > když se komplexové konstelací porozumí jako «tahové silicu . včetně afektů, které jsou s ní spojeny, a když mohou být vztah:. které na ní mají podíl, prožily jako vnitřní postavy analyzand. nejprve zprostředkované přes prožívání analytika -, teprve ; mohou utvářet, nové symboly a komplex se může ..vyíanta/.iTov jevit ve fantazii. Komplex, vázaný v přenosu a protíprenosu, lze přirozené . pat jako symbol - analytickou situací lze chápat jako symbol. situaci musíme emocionálně porozumět, jinak zůsta.-U' é:>-a-komplexu vázaná v poněkud dětinském přenosovém - ' zápolení. Tyto koluzivTií přenosy a protipřenosyje nutné vr.. ■ : y,!- me si je často teprve podle určitých zápletek. Když jim mime, čili když povedou k tomu, že analyzand porozur;. . životní historií, když i analytik pochopí své chování v .'- ■■ :'.oi>, ■ situacích, pak je teprve možné zažívat vznik nových c. • c; pění sebe samého v těchto situacích je zapotřebí ve i ŕ vcítění. Svou tezí ukážu na příkladu průběhu jedné terapc to průběh popsat co možná nejpřesněji. Předchází exki ; Úvahy na téma „pocity viny". Poeitv viny jsou tře. ty, že jsme něco zanedbali. Pocity viny jsou vždy směsu ■ :.;■ li. že bude následovat trest. Lidé mívají mnohdy poeitv ■. í; :■ -ř:. žeme být tak dobří, jak bychom vlastně být mohli, jak by : ■ • ?■<'•'■■ iVláme-Ii pocity víny. jsme rozpolcení, rozerváni, (o ,■.■ píme ve větší čí menší míře problémem identity. Bráim PŘENOS - PROTIPŘENOS A VZNIK NOWCn VKBUUi )61