ukazuje, že patriarchát je s to reprodukovat se z generace na geriet „.plTOLA ny uvádět do podřízeného postavení tím, že vytváří umělé a pře formy emancipace. Věc je tudíž prostá: dokud bude existovat nat v 21. století stojí, však je přijít se schůdnou, realistickou a ucelen vlnou", schopnou objasnit měnící se povahu vztahů mezi genderya mýtus postfeminismu. °u»t% Doporučená literatura Beasley, C, What is Feminism (London: Sage, 1999). Užitečný rozbor a výklad podstaty feminismu, přihlížející i k moderním posunům v rámci feministicko teorie. Bryson, V. (spolueditor Campling, J.), Feminist Political Thought: An Introduction (Basingstoke: Macmillan, 2003). Zevrubný a čtivý úvod do vývoje feministická teorií a do jejich rozmanitých podob. Coole, D., Women in Political Theory: From Ancient Misogyny to Contemporary Feminism, 2. vyd. (Heme! Hempstead: Harvester Wheatsheaf, 1993).Úchvatné vylíčení postojů k ženám v západním politickém myšlení, ukazující různé podoby, jakých misogynie nabyla. Elshtain, J. B., Public Man, Private Woman: Women in Social and Political Thought (Oxford: Martin Robertson, 1981). Kritická analýza veřejného a soukromého v teoriích nejvýznamnějších západních myslitelů, podaná z feministického pohledu. Freedman, J., Feminism (Buckingham a Philadelphia, PA: Open University Press, 2001). Srozumitelné, krátké a do přítomnosti dovedené uvedení do některých nejdůležitějších diskusí probíhajících v teorii i praxi feminismu. Schneir, M., The Vintage Book of Feminism: The Essential Writings of the Contempow Women's Movement (London: Vintage, 1995). Užitečné a komplexní sebrání stall nejvýznamnějších současných teoretiček feminismu. Squires, J., Gender in Political Theory (Cambridge a Maiden, MA: Polity Press, 19991. Myšlenkově bohaté a tématicky široce pojaté vylíčení hlavních problémových okruhů politické teorie feminismu. &0LOGISMUS •ta vývoj - Návrat k přírodě - hlavní témata — Příroda a politika — •smus v 21. století yznikavývoj Lvo „ekologie" poprvé použil v roce 1866 německý zoolog Ernst Haec-I je odvozeno z řeckého „oikos", které znamená domácnost nebo dům, :Haeckel jím chtěl označit „výzkum celkových vztahů živočicha k jeho organickému i neorganickému prostředí". Od počátku 20. století se eko-wie uznávala za jednu ze součástí biologie, která studuje vztahy mezi fjvými organismy a jejich prostředím. Postupně se ze slova ekologie však stal termín politický: bylo to způsobeno tím, že zejména od 60. let ho uží-da narůstající hnutí „zelených". Přesto je označení této „nové" ideologie pěno řadou nejasností. Slovo „zelený" se užívalo od 50. let. Mělo naznačit sympatie pro téma-jtači projekty týkající se životního prostředí. Počínaje 70. lety ho postupně převzaly politické strany, které se začaly na tuto problematiku zaměřovat i jejichž počet se neustále zvyšoval. První takovou stranou byli němečtí Zelení [die Grünen). Nástup „zelených" politických stran ovšem znamenal, ie slovo „zelený" se už nespojovalo jen se zásadami širších environmen-lalistických hnutí, ale také s konkrétními myšlenkami a politikami těchto politických stran. „Environmentalismus", slovo užívané rovněž od 50. let, označuje ideje a teorie, pro které je příznačný zejména názor, že lidský život Iwpochopit jedině v kontextu světa přírody. V tomto smyslu tedy označuje !5Pße širokou škálu vědeckých, náboženských, ekonomických a politických "fcorů, než nějaký specifický soubor politických opatření, například těch, "ttá prosazují současná hnutí „zelených". Slovo „environmentalismus" má ^k tu nevýhodu, že se jím občas označuje určitý umírněný či reformis-kÝ přístup k životnímu prostředí, který sice reaguje na ekologické krize, sak nijak zásadně nezpochybňuje běžné představy o světě přírody. Predni ..ekologismu" je, že zdůrazňováním ústředního významu ekologie 2orňuje na určitý přístup k politickému myšlení, který se od běžných tuPů kvalitativně liší. Tím, že volá po radikální sociopolitické změně _P° tom, aby byl od základu znovu promyšlen vztah mezi lidmi a světem °dy. se ekologismus změnil ve svébytnou politickou ideologii. . irebaže moderní environmentalistická čili „zelená" politika se ob- a teprve v 60. letech 20. století, myšlenky týkající se ekologie jsou 1 Mnohem staršího. Mnozí autoři naznačili, že zásady současného > °gismu vděčí za svou existenci jak starověkým pohanským nábo- stvím, ve kterých se zdůrazňoval pojem Matky Země, tak východním náboženstvím jako hinduismu, buddhismu a taoismu. Ekologismu byl a je do značné míry reakcí na industrializaci. To bylo zřejmé v 10 letí, kdy urbanizace a industrializace vyvolávaly silnou nostalgii votě na venkově, zpodobovaném romanopisci typu Thomase Hard k a politickými mysliteli typu britského libertariánského socialisty Will' Morrise (1834-1896) a ruského anarchisty Petra Kropotkina (viz str iq Tato reakce byla často nejsilnější v zemích, kde industrializace probíh i nejrychleji a nejdramatičtěji. Například Německo se koncem 19. století zhruba 30 let změnilo v průmyslovou mocnost, schopnou postavit se i/ nomické moci Spojeného království a Spojených států. To hluboce otřásl německou politickou kulturou: výsledkem bylo šíření mýtů o nezkažen ti a důstojnosti rolnického života a vznik mohutného hnutí „zpět k prudě" v řadách německé mládeže. Tohoto romantického pastoralismu (od latinského pastor, tj. pastýř) využili ve 20. století nacionalisté a fašisté Od konce 20. století byl vzestup ekologismu vyvoláván další a stále intenzivnější industrializací a urbanizací. Zájem o životní prostředí ješté vzrostl v důsledku obav, že ekonomický růst ohrožuje přežití lidského rodu i samu planetu, na které lidé žijí. Výrazem těchto obav bylo stále více literárních prací, věnovaných této problematice. Kniha Tiché jaro (1962) z pera Rachel Carsonové, kritizující Škody, které na přírodě a světu člověka způsobuje narůstající množství pesticidů a jiných chemikálií používaných v zemědělství, se často považuje za první práci, jež upozornila na vyhrocující se ekologickou krizi. K dalším raným dílům, které měly v této oblasti svůj význam, patří Harrimanova práce Jak přežít (1971), kniha Návod na přežití (1972) z pera E. Goldsmitha a dalších, neoficiální zpráva OSN Jen jedna Země (1972) a kniha Meze růstu (1972) vzešlá z Římského klubu. Zároveň se objevila nová generace aktivistických nátlakových skupin, například Greenpeace a Přátelé Země, upozorňujících na environmentálni problémy, jakými jsou například nebezpečí plynoucí z jaderné energie, znečišťování a vyčerpávání zásob pevných paliv. Spolu s již etablovanými a mnohem většími skupinami jako je například Worldwide Fund for Nature vedly tyto organizace ke vzniku stále mocnějšího environmenta-listického hnutí, kterému se začalo dostávat široké publicity. Počínaje 80. lety udržovaly environmentalistickou problematiku na předních místech politické agendy politické strany „zelených", které dnes existují ve většině průmyslově vyspělých zemích. Environmentalistická politika nepochybně upozornila na problém' typu znečišťování, konzervace, kyselého deště, skleníkového efektu a &l bálního oteplování; ekologové však odmítají, že by byli jen další mono matickou lobistickou skupinou. Za prvé, environmentalistické hnuti zaměřilo na daleko širší škálu problémů. Například němečtí Zelení ve kampaně související s úlohou žen, obranou, ozbrojením, sociálním stát nezaměstnaností a nutností vyrovnat se s nacistickou minulostí Němec > přitom se samozřejmě zaměřovali i na užší problémy životního prostře Daleko větší význam má však to, že ekologové zformulovali zcela n soubor pojmů a hodnot, pomocí nichž lze chápat svět a vysvětlovat Ekologismus stojí stranou tradičních politických kréd, jelikož na ) rátku je zkoumání toho, co tato tradiční kréda měla tendenci přehlížet: P ,jernných vztahů, které lidi svazují se všemi živými organismy a obec- Ti s „předivem života" (Capra, 1996). Proto je obtížné, ne-li nemožné řadit ekologismus do ustálených politických přihrádek levice a pravice porozumět mu v perspektivě a pomocí zavedených doktrín a filozofií. Mémečtí Zelení to vyjadřují heslem „ani nalevo, ani napravo, ale vpřed". Návrat k přírodě - hlavní témata ekologové podrobili kritice základní předpoklady, ze kterých vychází běžné politické myšlení. Tradiční doktríny a ideologie jsou „antropocentrické" - v jejich centru je člověk. Podle ekologů se tak dopouštějí politování- I hodného, dokonce směšného omylu: věří totiž, že lidé jsou středem všeho existujícího. David Ehrenfels (1978) to nazval „arogance humanismu". Například kategorie, pomocí nichž běžné myšlení analyzuje svět, jsou kategorie lidí a skupin: tedy například jednotlivec, společenská třída, gender, národ a lidstvo. Nadto hodnoty, jichž se toto myšlení přidržuje, jsou odrazem potřeb a zájmů lidí, ať již jde o svobodu, spravedlnost, rovnost či íád. Ekologové tvrdí, že tato výlučná starost o lidi překroutila a narušila vztah mezi lidským druhem a jeho přírodním prostředím. Místo aby Zemi ■arozmanité druhy, které na ní žijí, lidé respektovali a udržovali, snažili se o to, aby se z nich stali - řečeno slovy Johna Locka (viz str. 53) - „páni a vlastníci přírody". Podle tohoto názoru přírodu je třeba si „podmanit", .bojovat" s ní a „povznášet se" nad ni. Ekologismus představuje nový politický styl. Nevychází z pojmu „lid- jstvo" či „lidské potřeby", ale z představy, podle níž příroda je jakousi sítí cenných, avšak křehkých vztahů mezi živými druhy - lidský rod v to po- Ptaje - a přírodním prostředím. Lidstvo už není středem všeho, ale nedílnou součástí přírody. Po lidech se tudíž žádá, aby byli pokorní, chovali se umírněně a ohleduplně a zbavili se ničím nezdôvodneného snu, že věda 'technika mohou vyřešit všechny jejich problémy. Aby tuto vizi vyjádřili, ekologové se museli poohlédnout po nových pojmech z říše vědy nebo ^ovu použít pojmy staré, pocházející z náboženství a mytologie. K hlavám tématům ekologismu patří: "ekologie, "holismus, Pdržitelnost, environmentálni etika, ^seberealizace. miogie avním principem veškerého „zeleného" myšlení je ekologie. Ekologie Zabývá studiem organismů v jejich „habitatu", tj. v jejich přirozeném i °středí. Vznikla jako zvláštní odvětví biologie. Její zrod byl výsledkem pozvolného uznání, že rostliny i živočichové jsou udržováni samoregu]Uj( čími přírodními systémy, ekosystémy, tvořenými prvky živými i neživým. Jednoduchým ekosystémem je kupříkladu pole, les, rybník nebo i kalni Například sedimenty na dně rybníka obsahují živiny, které umožňují rů mnoha druhů rostlin. Tyto rostliny vytvářejí kyslík a jsou potravou v rul niku žijících ryb a hmyzu. Těla mrtvých rostlin a živočichu se rozkládali-znovu tak vznikají živiny, které se stávají součástí sedimentů. Proces cyklace se tak znovu a znovu opakuje. Všechny ekosystémy směřují k h monii čili vyváženosti, a to samoregulací. Potrava a jiné zdroje se recvkh a množství živočichů, hmyzu i rostlin se přirozeně přizpůsobuje objem potravy, která je k dispozici. Tyto ekosystémy však nejsou „uzavřené" gflj zcela při svém udržování nezávislé: každý z nich je v interakci s jiným' ekosystémy. Ekosystémem může být dejme tomu jezero; i jezero všal potřebuje čerstvou vodu, kterou do něj přivádějí přítoky. Teplo a energii musí získávat ze Slunce. Naopak jezero zase dává vodu a potravu druhom žijícím na jeho březích, tj. i lidem. Svět přírody je tudíž složitou sil systému, z nichž největší je globální ekosystém, obvykle zvaný „ekrj či „biosféra". Rozvoj ekologie přivodil zásadní změnu našeho chápání světa rody a místa lidí v něm. Ekologie je v příkrém rozporu s pojetím lidstvj jako „pána" přírody; ukazuje naopak, že každou lidskou pospolitost a fakticky i celý lidský rod udržuje jemná síť vzájemných vztahů, které se dosud přehlížely. Ekologové tvrdí, že lidstvo dnes stojí před možnou ekologickou katastrofou, a to proto, protože ve svém zaslepeném a zběsilém honu za materiálním bohatstvím jednoduše narušilo „vyváženost přírody", a tak ohrozilo ekosystémy, díky nimž je lidský život možnv. K tomu se dospělo mnoha různými cestami. K nim patří exponenailn růst populace, plenění omezených a neobnovitelných zdrojů paliv, jaký mi jsou uhlí, nafta a zemní plyn, kácení tropických dešťových | které pomáhají čistit ovzduší Země a regulovat klima, znečišťov jezer, lesů i samotného ovzduší, používání chemických, řiormonaW a dalších přísad do potravin i ohrožení biodiverzity, jež je výsleá mizení tisíců druhů, které jde ruku v ruce s panstvím lidského C nad přírodou. Ekologismus předkládá zásadně jiný pohled na přírodu a míst v ní, který není antropocentrický, ale „ekocentrický"; středem te ida. „Zeleni mysliti nyšlenky různě a ob IdSillluivyvu------ hnuu rozdílné. Nejvýznamnější rozdíl v rámci environmentalisticK v ní, který není antropocentricky, ale „eKocenuicKy , »u*-» člověk, ale příroda. „Zelení" myslitelé čili environment^;,Ärv , o hm"1 :ekolog ^ CloveK, aie pnroua. „meiern íuysmuc «.m ^.».».i-.....— . zfl, váli ekologické myšlenky různě a občas z nich vyvozovali zav ^ rozdílné. Nejvýznamnější rozdíl v rámci environmentalist^ ^ existuje mezi tím, co norský filozof Arne Naess (1973) na ^ ekologie" {shallow ekology) a „hlubinná ekologie {deep ckwöj pohled akceptuje učení ekologie, přizpůsobuje ho však nd bám a cílům. Jinak řečeno hlásá, že budeme-li svět přírody chr^ ^ bude svět přírody život lidí nadále podporovat a udržoval, ^^v se projevuje v konkrétním zájmu o takové problémy, jakým I populačního růstu, menší využívání omezených a neobno a snížení znečišťování. Luzně názory na přírodu Pjjberálové spatřují v přírodě zdroj, který má uspokojovat lidské potřeby. Hen zřídka tudíž zpochybňují, že lidé přírodě vládnou. Sama příroda žád-oU hodnotu nemá; hodnoty nabývá jedině tehdy, je-li přetvářena lidskou Lcj nebo je-li využívána k lidským cílům. Konzervativci často líčí přírodu jako ohrožující, ba dokonce krutou, vy- Ijačujícl se amorálním bojem a tvrdostí, která ovlivňuje i existenci lidí. Na .ohlížet jako na součást přírody, jako na článek „velkého řetězce bytí"; nadřazenost lidí se však odráží v jejich postavení správců a strážců »rody. k Socialisté stejně jako liberálové pohlíželi na přírodu jako na pouhý zdroj .atak s ní také zacházeli. V socialismu však existoval i jakýsi romantický [pastorální proud, který vychvaloval krásu, harmoničnost a bohatost •přírody, a naplnění člověka spatřoval v blízkosti přírodě. histé ve svém přístupu k přírodě často zdůrazňovali harmonii Krust, které nejsou výsledkem žádné regulace. Příroda je tudíž vzorem rhosti a vyváženosti; lidé by si počínali moudře, kdyby tyto kvality Brakovali i n^ organizaci společnosti; tomu má sloužit sociální ekologie. ífašisté se často přikláněli k jakémusi tajemnému a mystickému vidění Hírody. které zdůrazňuje moc instinktů a elementárních životních sil. V přírodě spatřovali něco, co dokáže lidi očistit od jejích dekadentního iiielektuálství. Příroda se vyznačuje brutálním bojem a cyklickou rege- lerací. ^feministky obecné považují přírodu za tvořivou a dobrotivou. O ženách »díky jejich plodností a schopnosti kojit má často za to, že jsou blízké jfírodé a ladí s přírodními silami; naopak muži, výtvory kultury, se s pří-Bfau jaksi míjejí nebo jsou s ní v konfliktu. *Ekologové, zejména hlubinní ekologové, považují přírodu za vzájemně Kojený celek zahrnující lidi, jiné tvory i neživý svět. Na přírodu často Wí jako na zdroj poznání a „správného života"; mají za to, že lidé nedo- vého naplnění tím, že se snaží přírodu ovládat, ale tím, že jsou jí 'respektují ji. pboženští fundamentalisté pokládají přírodu za projev božské tvořilo je „přírodní", je tudíž dáno Bohem. Z toho může vyplývat jak po-l0s' přírodu respektovat, tak tvrzení, že příroda byla stvořena k tomu, • ^Pokojovala lidské potřeby. -Hlubi ^^^_4nní" ekologové odmítají mělký ekologismus jako zastřenou ■rantropocentrismu. Tvrdí, že „mělké" ekologii nie především o to, draví a prosperitu lidí žijících ve vyspělých zemích. „Hlubinná" r Jednoznačně odmítá jakoukoli úporně se udržující víru, že lidský ^■^Uním druhům, ba dokonce samé přírodě jakkoli nadřazen. Pi i 'lov"kativní myšlenkou, že smyslem lidského života je pomále I ll0'lu, nikou opačné. To, co Naess (1989) nazval „ekozofie" y> J'e tudíž zásadně nový světový názor, vycházející z filozofické ľ a zároveň zásadně nová představa o morálce. „Mělcí" ekologo- 258 259 vé - čili, jak se sami raději označují, „humanističtí" ekologové - hlubinnr, ekologii zase kritizují za to, že se hlásí k „iracionálním" či mysticky naukám a prosazuje řešení evidentně nerealistická, která si lidstvo sot získají. O alternativní ideji „sociální ekologie" pohovoříme níže v této k pitole, a to v souvislosti s ekoanarchismem. Pnutí v rámci ekologie hlubinná ekologie v. mělká ekologie ekologismus - environmentalismus ekocentrismus - „měkký" antropocentrismus mysticismus - věda příroda - lidstvo radikální holismus - váhavý holismus hodnota v přírodě - instrumentální hodnota biocentrická rovnost - zachování ne-lidské přírody práva zvířat - péče o zvířata proti růstu - udržitelný růst ekologické vědomí - rozvoj osobnosti Holismus lid Tradiční politické ideologie se nikdy vážně nezabývaly vztahem mezi stvem a přírodou. Příznačný pro ně byl předpoklad, že lidé jsou pány přírody; přírodu proto pokládaly málem jen za ekonomický zdroj. V tornW smyslu nebyly součástí řešení, ale problému. V knize Bod obratu (198' dospěl Frijtof Capra k závěru, že původci těchto představ jsou vědci a W0' zofové, jakými byli například René Descartes (1596-1650) a Isaac Newt°n (1642-1727). Předtím se svět chápal jako organismus; tito filozofové i-století ho však líčili jako jakýsi stroj, jehož jednotlivé části lze analyz°v a pochopit za pomoci právě objevené vědecké metody, k níž patřilo P věřování hypotéz jejich konfrontací s „fakty", a to pečlivě prováděný"11, a opakovatelnými experimenty. Bylo zásluhou vědy, že lidské poz11 značně pokročilo a že byl položen základ rozvoje moderního průmp ■ a technologie. Plody vědy byly natolik ohromující, že intelektuální zk Láni nakonec v moderním světě ovládl scientismus, tedy víra, že jediným Jjpolehlivym nástrojem odhalování pravdy je vědecká metoda. Vědecká íftodoxie, tedy to, co Capra pojmenoval „karteziánsko-newtonovské paradigma"- je však v podstatě základem současné environmentálni krize. yéda přistupuje k přírodě jako ke stroji, majíc za to, že tento stroj, stejně j^o kterékoli jiné stroje, lze všelijak „dávat do pořádku", spravovat, vylepovat, případně dokonce nahradit jiným. Mají-li se lidé naučit, že nejsou Lir/ přírody, ale její součástí, musí se podle Capry této fixace na „newto-lovský svět - stroj" zbavit a osvojit si nové paradigma. Při hledání tohoto paradigmatu se ekologičtí myslitelé poohlíželi po jjjmoha různých myšlenkách a teoriích jak moderní vědy, tak starověkých |nýtů a náboženství. Sjednocujícím tématem všech těchto idejí a teorií je I myšlenka holismu. Termín „holismus" zavedl v roce 1926 burský generál i dvakrát premiér Jižní Afriky Jan Smuts, a to na vyjádření teze, že pří ■dě lze porozumět jedině jako celku, nikoli skrze její jednotlivé části. Bjiith byl přesvědčen, že věda zhřešila redukcionismem: vše, co studuje, ■takuje na jednotlivé navzájem oddělené části a každé z nich se snaží ■prozumét zvlášť. Základem holismu je naopak přesvědčení, že „celek" je ■filežitější než jeho jednotlivé „části"; holismus poukazuje na to, že každá list má smysl a význam jedině ve vztahu k jiným částem a v poslední in-Banci ve vztahu k celku. Například v medicíně se nemoc tradičně chápala Ko porucha určitého konkrétního orgánu nebo určitých buněk v těle, »tak se také léčila; nechápala a neléčila se tedy jako jakási nevyváženost »životě pacientově jako celku. Pozornost se tudíž věnovala léčení fyzicích příznaků, zatímco faktory psychologické, sociální či environmentál-Iníse obvykle přehlížely. ■ Mnozí tedy spatřují ve vědě viníka, který odpovídá za to, že lidé se učili, jak ještě účinněji pustošit a plenit přírodní bohatství; jiní však pou-Ikazovali na to, že moderní věda bude možná schopna přijít s novým paradigmatem lidského myšlení. Capra například tvrdil, že karteziánsko-new-tonovský pohled na svět už mnozí vědci, zejména fyzikové (jako on sám) opustili. Během 20. století vznikla „nová fyzika" a fyzikové vykročili da-Jko za rámec Newtonových mechanistických a redukcionistických úvah. průlom učinil počátkem 20. století americký fyzik německého původu Wert Einstein (1879-1955), jehož teorie relativity zásadním způsobem tyochybnila tradiční pojetí času a prostoru. V Einsteinových šlépějích dále ^kvantová teorie, vypracovaná takovými fyziky jakými byli například Ni-8 Bohr (1885-1952) a Werner Heisenberg (1901-1976). Nová fyzika byla ^ledkem výzkumů na subatomové úrovni a postupně odvrhla představu solutního čili objektivního poznání. Na jeho místo Heisenberg dosadil jtoicip neurčitosti". Fyzikální svět se nechápe jako soubor jednotlivých ekul, atomů či částic, ale jako systém, resp. jako určitá síť systémů. [Systémové vidění světa se nesoustřeďuje na jednotlivé stavební ka-lř V, ale na principy organizace systému. Zdůrazňuje tedy vztahy v rám-VelicStému a začlenění jeho Jednotlivých prvků do celku. Toto vidění má -e závažné důsledky. Jde například o to, že žádné objektivní poznání není 260 X složné, jelikož sám akt pozorování mění pozorované. Vědec není vně 261 experimentu, který provádí; je s ním nedílně spjat. Subjekt a objekt dají tudíž vjedno. Obdobně byl revidován i pojem příčiny a pojem násil ku: změny se chápou jako něco, co v systému vyrůstá z celé sítě í,i| i nikoli jen jako důsledek jedné lineárně působící příčiny. Podle Capry f systémové vidění života už revolucionizovalo fyziku, poznenáhlu n,/. i jiné přírodní vědy a lze ho stejně dobře aplikovat i na studium sociální k politických a environmentálních problémů. Stručně řečeno, nová fv7ju ' by mohla nabídnout paradigma, které by dokázalo nahradit dnes už pfe* lý mechanistický a redukcionistický pohled na svět. Alternativním a obzvlášť přínosným zdrojem nových pojmů a teorii bylo náboženství. Ve své knize Tao fyziky (1975) Capra upozornil na vv znamné paralely mezi myšlenkami moderní fyziky a východního mysticis mu. Tvrdil, že taková náboženství jako hinduismus, taoismus a buddhismus obzvláště zen, už dávno hlásala jednotu či jednotnost všech věcí; rrn věda se k tomuto poznání propracovala teprve ve 20. století. Četné stoupence hnutí „zelených" lákal východní mysticismus, ve kterém spatřovali jak filozofii vyjadřující ekologickou moudrost, tak životní způsob, který člověka vede k soucitu se všemi lidmi, se všemi ostatními druhy i s celým světem přírody. Podle jiných autorů jsou ekologické principy obsaženy v monoteistických náboženstvích, tj. v křesťanství, judaismu a islámu, která jak lidstvo, tak přírodu chápou jako stvořené Bohem. Z tohoto pohledu jsou lidé božími služebníky na Zemi, jimž je uloženo planetu milovat, ctít a uchovávat. Patrně nejvlivnější z pojmů, které moderní „zelení" užívají, však vznikl tak, že se příslušní myslitelé zahleděli do idejí a duchovního života předkřesťanských dob. Primitivní náboženství často nerozlišují mezi lidmi a ostatními formami života a jen pramalý rozdíl činí mezi živým a neživým. Všechny věci jsou pro ně živé: kameny, řeky, hory, dokonce i sama Země, často chápaná jako „Matka". Představa „Matky Země" byla obzvlášť důležitá pro ekology, kteří se snažili definovat nový vztah mezi lidmi a přírodou, zejména pro ty z nich, kteří projevovali sympatie pro ekofe minismus (o kterém budeme ještě v této kapitole hovořit). V knize Gaia: Nový pohled na život na Zemi (1979) přišel James Lovelock s myšlenkou. že sama planeta je živá a po řecké bohyni Země ji pojmenoval Gaia. L0" velock (viz str. 263) ji vymezil jako „biosféru, atmosféru, moře a pevnil Země" a tvrdil, že Gaia je živý organismus, který usiluje o vlastní záchovu a podle toho si počíná. Lovelock to dovozoval ze skutečnosti, že Zem1 vykazuje přesně stejné samoregulující chování, jakým se vyznačují i i|iu formy života. Gaia dospěla k „homeostázi", tj. do stavu dynamické rov nováhy, a to navzdory změnám, ke kterým došlo ve sluneční sousta Nejprůkaznějším dokladem toho je skutečnost, že i když od vzniku živo se teplota Slunce zvýšila o více než 25 procent, teplota na Zemi a ■ l'' ní její atmosféry se prakticky nezměnily. Přitom jen malá změna poK jde o procenta kyslíku v atmosféře nebo o průměrnou teplotu Zemé > ohrozila všechny formy života na této planetě. Ve své stati „Člověk a O (1988, str. 63) Lovelock varoval, že „zničit kus živého ekosystému, kdy přesně nevíme, jak celý tento ekosystém funguje, je totéž jako naruší letu kontrolní systém moderríího letadla". mes Lovelock (nar- 1919) I ľadský chemik, zabývající se atmosférou, vynálezce, a teoretik environ- Mitalismu; vědec „na volné noze", žijící v Cornwallu. Lovelock spolu-( Leova 1 s NASA na jejím kosmickém programu a radil jí, jak hledat život 5a Marsu-I Lovelock ovlivnil hnutí „zelených" zejména svou tezí, podle níž je Lpiská atmosféra jakási složitá samoregulující živá „bytost", kterou (na Ljvrh romanopisce Williama Goldinga) pojmenoval Gaia. Hypotéza Gaia Lplikuje ekologické myšlenky na Zemi jako na ekosystém a k přírodě při-Kypuje holistický. Lovelock přesto podporuje technologii a industrializaci a staví se proti mysticismu typu „zpět k přírodě"; odmítá rovněž jakékoli zbožňování Země. K jeho hlavním dílům patří Gaia: nový pohled na život nZemi (1979) a Včky Gaie: biografie naší živé Země (1989). Z představy Gaie vzešla „ekologická ideologie", jejíž hlavní tezí je, že lidé musí mít na mysli zdraví planety, na které žijí, a počínat si tak, aby její krása a zdroje zůstaly zachovány. Tato ideologie zahrnuje také zcela novou představu o vztahu mezi živým a neživým světem. Lovelock připomínal, že sama Země je živá a že živý a neživý svět jedno jest. Poukazuje například na to, že velkou část půdy a skal na Zemi tvoří přeměněné rostliny, hmyz a jiné formy života a že tato půda a tyto skály samy zase podporují rostliny a živočišné druhy, které žijí na Zemi dnes. Filozofie Gaie však neodpovídá vždy tomu, na co se zaměřuje ekologické hnutí. Pro „mělké" ekology bylo příznačné, že chtěli změnit politická opatření apolitické postoje, aby tak zajistili přežití lidského rodu i do budoucna. Kaia je však ne-lidská a teorie Gaia naznačuje, že se dařilo těm druhům, které Gai pomáhaly regulovat její vlastní existenci; naopak každý druh, Který jemnou rovnováhu Gaie ohrožuje (jako tomu je dnes v případě lidí), nejspíš vymře. mržitelnost Ekologové tvrdí, že běžné politické myšlení, se kterým přicházejí doslova všechny politické strany tzv. hlavního proudu („šedé" politické strany) vyházejí z předpokladu, že možnosti lidí pokud jde o materiální růst a blahobyt jsou neomezené. V mnoha částech světa se lidé těší životní úrovni, perou by si před sto nebo padesáti lety nikdo ani nedokázal představit, "ěda a technologie neustále řeší staré problémy jako jsou chudoba a chodby a televizí, videem, počítači, roboty, leteckou dopravou a dokonce |®ty do kosmu otevírají nové možnosti. V ekocentrické perspektivě je však |Pnslib neomezených možností a materiálního blahobytu, tedy „mánie růs-p1 • jak to pojmenoval Herman Daly (1974), zcela nemístný a falešný; je lei hlavní příčinou environmentálni katastrofy. „Zelení" myslitelé házejí okonce kapitalismus a komunismus do jednoho pytle a oba systémy pre-Pnhijí jako příklady „industrialismu". „Zelená" ekonomie tudíž požaduje, T°y se zaběhané konvenční představy o povaze a smyslu ekonomické akti- Industrialismus Teoretikové environ-mentalismu užívají termín „industrialismus" (industrialism) na označení jakési „superideologie", která zahrnuje kapitalismus i socialismus a myšlení levicové i pravicové. Jako ekonomický systém se industrialismus vyznačuje velkovýrobou, akumulací kapitálu a neustálým růstem. Jako filozofie vyznává materialistické a utilitární hodnoty, zcela důvěřuje vědě a zbožňuje technologii. Mnozí ekologové tudíž spatřují v industria-lismu „problém všech problémů". Ekosocia-listé však kladou vinu spíše kapitalismu než industrialismu (který přehlíží takové důležité otázky, jakými jsou úloha vlastnictví, zisku a trhu). Ekofeministky naopak tvrdí, že u kořene industrialismu je patriarchát. Ml fc úřadu vity znovu promyslely, zejména ve vztahu k našemu vidění Země a zd • ■ itz (Ernst Friedrich) Schumacher (1911-1977) které Země obsahuje. ' °^. ' L^ý ekonom a teoretik environmentalismu, narozený v Německu. V ro- Zvláště vlivným přirovnáním, se kterým environmentalistické h Iŕl930 odešel do Británie' kde začínal jako stipendista Oxfordské univer-pracuje, byla představa „kosmické lodi Země", která zdůrazňuje, že h Ev P°'^' co zís^a' zkušenosti v podnikání, zemědělství a žurnalistice, ství má své meze a může se vyčerpat. S myšlenkou, že o Zemi by bylo r t znovu vrátil k akademické dráze. Byl ekonomickým poradcem Britské uvažovat jako o jakémsi kosmickém plavidle, poprvé vystoupil Ken 3 : Boulding (1966). Z hlediska hlubinné ekologie je hlavní slabinou této te ■ že vychází z antropocentrické představy, podle níž planeta existuje pr *' aby sloužila našim potřebám: Země je loď, a to naše loď. Představa „kosm °' ké lodi Země" přesto koriguje běžnou víru v neomezenost zdrojů a v m nosti, které neznají hranic. Boulding tvrdil, že lidé si tradičně počínali a dále počínají, jako by žili v jakési „kovbojské ekonomice", tj. v ekonomů* neomezených možností, podobné americkému Západu v prvních dobách jeho postupného osidlování přistěhovalci. Podle Bouldinga taková představa podněcuje - stejně jako podněcovala na americkém Západě - k „bezohled némil VAřVnřl CtrwatoIcĽOrni i n naraci\mímn rO-imr-ini" LT f-» or*-» i/-»Ir A «1__• n trolní komise v Německu (1946-1950) a Britského národního uhelné- 1950-1970). Svou průkopnickou prací Malé je krásné: ekonomika, která myslí Mjidi (1973) Schumacher prosazoval výrobu v „lidských dimenzích" [buddhistické" pojetí ekonomiky, které zdůrazňuje význam morálky ["správného žití". Třebaže se stavěl proti průmyslové gigantomanii, věřil i přiměřenou" produkci a všemožně se stavěl za technologii „středního mhu". nému, vykořisťovatelskému a agresivnímu chování". Kosmické plavidlo je však raketa, je to jakési pouzdro, takže zdroje, které jsou v něm obsaženv jsou omezené. V budoucí „kosmické ekonomice" se budou lidé muset vyrovnávat s omezeními a více si všímat plavidla, které je unáší vesmírem. K Životu v „kosmické lodi" je zapotřebí rozumět ekologickým procesům, které udržují život. Nejdůležitější je, aby lidé pochopili, že kosmická loď Země je uzavřený systém. Otevřené systémy přijímají energii čili vstupy zvnějšku: například všechny ekosystémy na Zemi - rybníky, lesy, jezera a řeky - jsou udržovány Sluncem. Takové otevřené systémy jsou samoregulující a tíhnou k přirozené vyváženosti čili rovnovážnému stavu. Uzavřené systémy jako například sama Země, uvažuje-li se o nijako o jakémsi kosmickém plavidle, však vykazují známky „entropie". Entropie je určitá míra neuspořádanosti nebo desintegrace, která se v systému projevuje. Všechny uzavřené systémy mají tendenci upadat či desintegrovat, jelikož nejsou udržovány vstupy zvnějšku. Opírají se o vlastní zdroje; ty se však postupně vyčerpávají a jsou neobnovitelné. Ať se lidé chovají se-berozumněji a sebeuvážlivěji, Země, Slunce a fakticky všechny planety a hvězdy budou nakonec vyčerpány a zemřou. Například energii nelze recyklovat donekonečna; pokaždé, když se transformuje, se jí část ztrácí, až nakonec žádná nezbude. Aplikuje-li se „zákon entropie" na společenské a ekonomické problémy, docházíme k závěrům velice radikálním. V ničem se zákon entropie neprojevuje zřetelněji než v „energetické krizi". Industrializaci a masový blahobyt umožnilo využívání zásob uhlí-plynu a nafty, které skýtaly palivo pro elektrárny, továrny, motorová vozidla, letadla atd. Jde o fosilní paliva vzniklá rozkladem nebo stlačení"1 »nejspíš nevystačí do konce století. Jelikož „kosmická loď" se přibližuje Líci „věku pevných paliv", je stále blíže své desintegraci, protože dosud ^existují alternativní zdroje energie, které by ztrátu uhlí, plynu a nafty Uiradily. Zachovat to, co z našich zásob pevných paliv ještě zbývá, znamená méně jezdit auty, spotřebovávat méně elektrické energie a - stručně fečeno - smířit se s nižší životní úrovní. i Ekologická ekonomie však pouze nevaruje a nehrozí, ale také nabízí lešení. Entropie je možná nevyhnutelná, její dopady však lze zpomalit lebo výrazně oddálit, budou-li vlády i občané respektovat principy ekolo-|e. Ekologové tvrdí, že lidský druh přežije a bude se mu dařit jedině tehdy, jestliže uzná, že je pouze jedním z prvků složité biosféry a že jedině zdravá, vyvážená biosféra zachová lidstvo při životě. Politická opatření je třeba posuzovat z hlediska „udržitelnosti" {sustainability), tj. schopnosti systému, v tomto případě biosféry jako celku, udržet se naživu a zajistit [Svou další existenci. Udržitelnost stanoví jasné meze lidským ambicím ä materiálním tužbám; vyžaduje totiž, aby výroba co nejméně poškozovala křehký globální ekosystém. Například udržitelná energetická politika pusí především drasticky omezit používání fosilních paliv a hledat alternativní obnovitelné zdroje, jakými jsou například solární energie a síla %u či vln. Tyto zdroje jsou samou svou podstatou obnovitelné a lze Mm přistupovat nikoli jako k „přírodnímu kapitálu", ale jako k „příjmu". •Zelení" tudíž hlásali, že „věk fosilních paliv" musí být vystřídán „solarem věkem", a vládám radili, aby urychlily výzkum a vývoj obnovitelných ^rojů energie. Udržitelnost však nevyžaduje jen osvícenější využívání přírodních organismů, které zahynuly v prehistorickém období. Jsou neobnovite'ná; %)jů, ale i jiný přístup k ekonomické činnosti. Přesně to měl Schumacher jakmile se užijí, nemohou být nahrazena. Ve své knize Malé je krásM (1973) E. F. Schumacher tvrdil, že lidé chybili, když energii považovali za jakýsi „příjem", který každý týden nebo měsíc znovu „naběhne", a ne# „přírodní kapitál", ze kterého jsou nuceni žít. Tato chyba vedla k tornu %t poptávka po energii neustále narůstala, zejména na průmyslově vyspě' lém Západě, a to v době, kdy omezené zdroje paliv jsou blízké vyčerp 264 áni P73) na mysli, když přišel s myšlenkou „buddhistické ekonomiky". Bud-"fostická ekonomika vychází z principu „dobrého žití" (right livelihood) a je ladním protikladem běžných ekonomických teorií, v nichž se má za r Že lidé jsou pouhými „maximalizátory užitku". Buddhisté jsou pře-fdčeni, že kromě toho, že produkuje zboží a služby, výroba také PflsPívá k rozvoji osobnosti, a to tím, že rozvíjí talenty a dovednosti, 2b5 a že pomáhá překonávat egocentrismus, jelikož posiluje sociál -a vede lidi ke spolupráci. Takový pohled na věc vzdaluje ekonon % současné posedlosti vytvářením bohatství, tedy posedlosti, která le ekologů pramálo všímala podstaty a duchovní kvality lidského 8 Hlavní cíl buddhismu, duchovní osvobození, však rozhodně není n T^' telný s materiálním blahobytem. „Není to bohatství, co brání osvoh zdůrazňoval Schumacher (1973, str. 47), ale vázanost na bohatství-to radost z věcí, které člověka těší, ale neukojitelná touha po nich "V ronmentalistické hnutí tudíž doufá, že v budoucnu nebude ekono člověka zotročovat, ale že mu bude sloužit. O tom, co to všechno prakticky znamená, se hodně diskutuje T „světlezelení", kterým se v Německu říká Realos (realisté), akceptují npi stavu „udržitelného růstu", která v podstatě znamená bohatnout ale pomaleji: jinak řečeno, souhlasí s myšlenkou, že touhu po materiálním blahobytu lze sladit s environmentálními náklady. To se dá dosáhnout například změnami daňové soustavy, aby se buď penalizovalo znečišťování a tím se od něho odrazovalo, nebo aby se snižovalo využívání omezených zdrojů. Schumacherova varianta tohoto přístupu zdůrazňovala hodnotu „technologie s lidskou tváří": Schumacher se zasazoval o systém malé produkce, produkce s „lidskou dimenzí", která by nahradila svět velkoměst a masové výroby, který Schumacher pokládal za odlidšťující. „Tmavozelení", v Německu zvaní Fundis (fundamentalisté), však tvrdí, že takové názory nejsou dost radikální. Podle nich pojem udržitelného rozvoje pouze zdánlivě reaguje na obavy environmentalistů, ve skutečností však lidem umožňuje počínat si jako by vše bylo v nejlepším pořádku. Jestliže - i f., The Web of Life: A New Synthesis of Mind and Matter (London: Flamingo, I 1997)- Smělý pokus zformulovat nová východiska ekologické politiky; funkci I jejího teoretického paradigmatu zde plní hlubinná ekologie. Lon, A-, Green Political Thought, 3. vyd. (London: Harper Collins, 2000). Přístupné I a velice užitečné shrnutí myšlenek, ze kterých vychází zelená politika, občas I považované za klasický text věnovaný této problematice, »son. A., The Green Reader (London: André Deutsch, 1991). Vynikající soubor I krátkých výňatků z významných textů, jejichž autory jsou ekologičtí myslitelé; dobré východisko k další četbě. silnější konkurenti si osvojili „ekologicky vlídná" stanoviska, kter byla jejich výlučnou doménou. Obdobně počet členů a aktivistů m matických environmentalistických skupin není ukazatelem počtu • °'é ců, které tyto skupiny mají v celé společnosti ani neodráží širší vvnľ- ^' ekologických postupů, jakými jsou například recyklování a konzn n' organických potravin. Stojí rovněž za zmínku, že environmentalist' i skupiny a ekologičtí aktivisté hráli významnou roli v rámci rodícíh antiglobalizačního hnutí. Z tohoto pohledu bude lidstvo v 21. století před velmi zúženou volbou: bude muset totálně změnit politická onat" a politické postupy, které dovedly jak lidský druh, tak svět přírody pokraj zničení. Před řadou problémů však stojí i ekologická teorie. Za prvé, těžk říci, jak se může ekologismus stát globální ideologií. Pokud jde o zemč rozvojového světa, zdá se, že jejich problémy jim brání dohnat Západ Západní státy si v důsledku masové industrializace, využívání omezených zdrojů a odhodlání znečišťovat přírodu navykly na postupy, které se dnes snaží rozvojovému světu upírat. Nezdá se však, že by industrializovaný Západ - stejně jako rozvojový svět - byl ochoten si osvojit ekologické prio- tfersley. R., Environmentalists, and Political Theory: Towards an Ecocentňc Approach rity; znamenalo by to totiž, že jako hlavní konzument energie a surovin by se musel vzdát prosperity, které se dnes už těší. Za druhé, industrialismus stejně jako hodnoty, jež jsou jeho základem, např. soutěživý individualismus a konzumerismus, se v důsledku ekonomické globalizace hluboce zakořenily. Na globalizaci lze v tomto smyslu pohlížet jako na jednu z forem hyperindustrialismu. Sepětí ekologismu s antiglobalizačním hnutím není jinak řečeno nikterak náhodné. Za třetí, protirůstové poselství ekologismu naráží na problémy. Politika udržitelného či nulového růstu může buď obyvatelstvo natolik odpuzovat, že bude voličsky neschudni, nebo - jak ve své práci Zelení na ústupu (1994) tvrdil Bramwell - zůstane nepochopena, protože tím jediným, kdo se s krizí životního prostředí může vypořádat, jsou společnosti vyspělé a materiálně prosperující. Za čtvrté, být „zelený" se může stát pouze jakousi městskou libůstkou, jednou z forem postindustriálního romantismu. To by nasvědčovalo, že environmentálni uvědomělost je pouze jakousi dočasnou reakcí na industrializací navozený pokrok a že se nejspíš omezí na mládež a lidi užívající si materiálního blahobytu. Problémem, který z těch, před nimiž ekologismus stojí, je možná nejděsivější, je sám rozsah změn, po kterých ekologismus volá. Ekologismus, přinejmenším v té podobě, jak ho pojímá hlubinná ekologie, je radikálnější než socialismus, fašismus, feminismus či kterákoli jiná politická ideologie, o níž jsme v této knize hovořili. Nepožaduje jen transformaci ekonomického systému nebo nové uspořádání mocenských vztahů v p0' litickém systému; usiluje o zcela nový styl života, o zcela nový způsoť prožívání existence a jejího chápání. Nadto jeho teorie, hodnoty a citová orientace zásadně odporují těm, které tradičně převládaly v průmyslo^ vyspělých společnostech. Problém ekologismu tkví tedy v tom, že vycház z filozofie, jež je veskrze cizí kultuře, kterou - má-li být úspěšný - mLlSI ovlivnit. To mu ovšem může i dodávat přitažlivosti. (London: UCL Press, 1992). Podrobné a vyčerpávající zamyšlení nad vlivem enviromentalistických idejí na současné politické myšlení, fershall. P., Nature's Web: Rethinking Our Place on the Earth (London: Cassell, I 1995). Dějiny ekologického myšlení, které poslouží jako kompendium přístupů I k přírodě v různých dobách a kulturách.