ho ve všech čtyřech skupinách archaickou formu směny — věnovaných a oplácených darů. Dále jsme zjistili, že oběh věcí v těchto společnostech odpovídá pohybu práv a osob. Zde bychom se mohli v nejhorším případě zastavit. Množství, široký výskyt a význam těchto skutečností nás bez nadsázky opravňují stanovit režim, který nutně platil pro velkou část lidstva po velice dlouhé přechodné období a který jinak přežívá pouze u národů, o nichž jsme se tu rozepisovali. Umožňují nám zformulovat tezi, že princip výměny darů byl vlastní společnostem, jež překonaly fázi „totálních závazků." (od klanu ke klanu, od rodiny k rodině) a zatím se ještě nedopracovaly k čisté individuální smlouvě, k trhu, kde obíhají peníze, k prodeji v pravém smyslu toho slova a zvláště pak k pojmu ceny vyjádřené v penězích.
98
Kapitola třetí
PŘEŽÍVÁNÍ TĚCHTO PRINCIPŮ VE
STARÝCH PRÁVNÍCH SYSTÉMECH
A EKONOMIKÁCH
Všechna výše uvedená fakta pocházejí z oblasti, již nazýváme etnografií. Navíc jsou lokalizována do společností, jež obývají břehy Tichého oceánu1. Takováto fakta se zpravidla používají jako kuriozity, nebo nanejvýš pro srovnání, abychom změřili, nakolik se naše společnost vzdaluje či přibližuje institucím, jež nazýváme „primitivními".
Jsou to však fakta, která mají obecnou sociologickou hodnotu, neboť nám umožňují pochopit určitý moment společenského vývoje. Ba co víc, mají význam i pro sociální historii. Instituce tohoto typu skutečně umožnily přechod k našim právním a ekonomickým formám. Mohou nám historicky ozřejmit naše vlastní společnosti. Morálka a směnná praxe obvyklé ve společnostech, jež bezprostředně předcházely ty naše, si dosud uchovávají více či méně důležité stopy veškerých principů, které jsme zde analyzovali. Domníváme se, že budeme moci dokázat, že naše právo a ekonomie se vlastně zrodily z institucí podobných těm předchozím2.
Žijeme ve společnostech, jež činí výrazný rozdíl (tento protiklad dnes kritizují i sami právníci) mezi věcnými právy a právem osob, mezi osobami a věcmi. Je to rozdělení zásadní, neboť přímo podmiňuje určitou část našeho systému vlastnictví, jeho převodů a směny. Je tedy cizí
1  Přirozeně víme, že oblast jejich vyskytuje širší (viz dále, s. 150, pozn. 38) a že výzkum se omezil na tato území jen provizorně.
2 A. Meillet a H. Lévy-Bruhl, jakož i náš zesnulý přítel P. Huveltn, nám laskavě poskytli cenné rady k odstavci, jenž bude následovat.
99
právu, které jsme doposud studovali. Naše civilizace, počínaje civilizací semitskou, řeckou a římskou, výrazně rozlišují mezi závazkem a plněním za úplatu na jedné straně a darem na straně druhé. Není však takovéto rozlišování v právu velkých civilizací poměrně novodobou záležitostí? Nepředcházela u těchto civilizací fáze, kdy neměly tu chladnou a vypočítavou povahu? Nebyla u nich též běžná výměna darů, při které splývají osoby s věcmi? Analýza několika rysů indoevropských právních systémů nám umožní dokázat, že i ony prodělaly takovouto proměnu. Stopy po této fázi najdeme ve starém Římě; v Indii a v germánské oblasti zjistíme, že tato práva platila v době ještě relativně nedávné.
I.
PRÁVO OSOB a PRÁVO VĚCNÉ
(RANÉ ŘÍMSKÉ PRÁVO)
Srovnáme-li systémy archaického práva s raným římským právem před jeho poměrně pozdním vstupem do dějin3, a s germánským právem v době, kdy do nich vstupuje4, ujasníme si oba tyto právní systémy a především nám to pomůže položit si opět jednu z nejspornějších otázek dějin práva související s teorií nexiŕ*.
3  Je známo, že kromě hypoteticky zrekonstruovaného Zákoníku dvanácti desek a několika právních textů uchovaných v nápisech máme o všem, co se týká prvních čtyř století římského práva, velice kusé informace. Přesto nebudeme zaujímat hyperkritický postoj H. A. LAMBERTA v LHistotre traditionnelle des Douze Tables (Melanges Appleton), 1906. Určitě se shodneme na tom, že k valné většině teorií odborníků na římské právo, ba i starověkých autorů, je nutno přistupovat jako k hypotézám. Dovolujeme si připojit k jejich seznamu ještě jednu.
4 O germánském právu viz dále.
5 O pojmu nexům viz P. HUVELIN, Nexům, v Diet. des Ant.; Magie et droit individuel (Année, X) a jeho rozbory a diskuse v Anněe Sociologique, VII, s. 472 n.; IX, 412 n„ s. 442 n.; XII, s. 482 n.; G. DAVY. Foijurée, s. 135; bibliografie a teorie romanistů (odborníků na římské právo) viz GIRARD, Manuel élémentaire de Droit romain, 7. vyd., s. 354.
Nejblíže pravdě se nám podle všech hledisek jeví Huvelin a Girard. K Huvelinově teorii si dovolujeme připojit pouze jeden doplněk a poznámku. ..Doložka urážek" (Magie et Droit incL, s. 28; srov. Injuria, Měl. Appleton) není podle našeho názoru jen magická. Je to jasný případ, pozůsta-
100
V práci,; která tuto problematiku osvětlila nejvíce6, srovnal Huvelin nexům s germánským wadiem a obecně s „dodatečnými zástavami" (Togo, Kavkaz atd.), poskytovanými při uzavírání smlouvy; ty pak dal do souvislosti se sympatetickou magií a mocí, již dává druhé straně kterákoli věc, jež byla ve styku s kontrahentem. Toto poslední vysvětlení však platí jen v určitých případech. Magický postih je pouze potenciální a sám je pouhým důsledkem povahy a duchovního charakteru dávané věci. Předně dodatečná zástava a zejména germánské wadium7 jsou víc než výměna záruk, ba i víc než ručení životem, které má za cíl ustanovit možnou magickou nadvládu. Zastavovaná věc obvykle nemá větší hodnotu: například vyměněné hole, stips (malý peněžní obnos) při stipulatio (formální ústní úmluvě) v římském právu8 a festuca notáta (holí označeno) u Germánů; i závdavky9 semitského původu jsou víc než pouhé zálohy. Jsou to věci a ty také žijí vlastním životem. A hlavně jsou to pozůstatky někdejších povinných darů, jež bylo nutno opětovat; kontrahenti jsou jimi svázáni. Proto tyto dodatečné výměny fiktivně vyjadřují kyvadlový pohyb vzájemně zaměňovaných duší
tek starého potlačového práva. Skutečnost, že jeden je dlužníkem a druhý věřitelem, dává tomu, kdo má takto navrch, možnost urážet svůj protějšek, svého dlužníka. Z toho vyplývá celá řada vztahů, na něž upozorňujeme v Année Sociologique, I, 1923—24 v souvislosti s Joking relationships („spřízněností žertem"), zejména u Wínnibagů (Siouxů).
6 P. HUVELIN, Magie et Droit individuel, Année X.
7  Viz dále, s. 124 n. O výrazu wadiatio viz G. DAVY, Année, XII, s. 522—523.
8 Takovýto výklad slova stips vychází z výkladu Isidora Sevillského, V, s. 24, 30. Viz P. HUVELIN, Stips, stipulatio atd. (Melanges FaddaA 1906. GIRARD, Manuel, s. 507, pozn. 4, po Savignym staví proti tomuto ryze obraznému výkladu texty Varronovy a Festovy. Ale Festus, když skutečně řekl „stipulus" (hůlka), „firmus" (pevný) v jedné větě, bohužel částečně zničené, zmiňuje jakýsi [...?] „defíxus", snad hůl zaraženou do země (srov. Vrhání holí při prodeji země v babylonských smlouvách z údobí Chammu-rapiho, viz E. CUQ, Ětude sur le contrat atd., Nouvelle Revue historique du Droit, 1910, s. 467).
9 Viz P. HUVELIN, cit. místo v Armee Sociologique, X, s. 33.
101
a věcí   . Nexům, právní „pouto", má svůj původ jak ve věcech, tak v lidech.
10 Nepouštíme se do diskuse s romanlsty, připojujeme však několik postřehů k postřehům Huvelina a Girarda stran pojmu nexům. 1. Slovo samo je odvozeno z nedere (poutat, svazovat) a k tomuto poslednímu slovu Festus {ad. Verb.; srov. heslo obnectere, spoutat.) uchoval jeden ze vzácných pontifikálních dokumentů, které se nám dochovaly: Napuras stra-mentis nectlto (bez poskvrny svázáno slámou). Dokument zjevně naráží na nedotknutelnost majetku, o čemž svědčí slaměné uzly. Předávaná věc (trodita) tedy byla sama označena a ovázána a přecházela k příjemci (acci-piens) touto vazbou zatížena.. Mohla ho tedy zavazovat. — 2. Příjemce, a-ccipiens, se stává nexus (tj. Osoba ručící osobní svobodou za učiněný dluh). Slavnostní formule nexu totiž předpokládá, že je emptus, koupen, jak se obvykle překládá. Ale jak uvidíme dále, emptus ve skutečnosti znamená acceptus (přijat). Jedinec, který určitou věc přijal, je totiž sám více než koupen, je přijat v zástavu, protože přijal danou věc a kromě ní návdavkem měděný prut. O této otázce se diskutuje, aby se zjistilo, obsahu-je-li tato operace damnatio (odsouzení), mancipatio atd. (GIRARD, Man., s. 503). Aniž se v této při stavíme na něčí stranu, domníváme se, že všechny tyto termíny jsou víceméně synonymní (srov. Výraz nexo mancipioque, nexem a mancipací, a výraz emit mancipioque accepit, koupil a mancipací převzal, v zápisech — prodej otroků). A nic není jednoduššího než tato synonymie, neboť už pouhá skutečnost, že jste něco přijali, vás zavazuje: stáváte se damnatus, emptus, nexus (odsouzen, koupen, zavázán). — 3. Připadá nám, že odborníci na římské právo ani Huvelin vesměs nevěnovali dostatečnou pozornost určité maličkosti spojené s formální stránkou nexu: jaký je osud měděného prutu, aes nexům, tolik diskutovaného Festem [ad verb., nexům). Tento prut při vytváření nexu postupuje dárce ítradens) příjemci (accipiens). Domníváme se však, že když accipiens splatí dluh, nejenže dostojí smluvnímu závazku, dodá zboží nebo zaplatí cenu, ale s touž váhou a týmiž svědky vrátí totéž aes tomu, kdo mu je půjčil nebo prodal, a na kom je zase řada, aby je koupil, přijal. Tento rituál solutio next (splnění závazku) nám dokonale popsal GAIUS, III, 174 (text je z podstatné části rekonstruován; přejímáme ponaučení, které si z něj vzal GIRARD, srov. Manuel, s. 501, pozn.; srov. tam., s. 751). Při prodeji v hotovosti probíhají oba akty takřka současně anebo ve velmi krátkých časových odstupech, a jejich dvojitá symbolika není tak zjevná jako při termínovaném prodeji či slavnostní půjčce; proto též onu dvojí hru nikdo nezaznamenal. Ta přesto fungovala. Je-li náš výklad správný, pak vedle nexu (závazku) vyplývajícího z obřadních forem, vedle nexu vyplývajícího z věci samé existuje další nexům, které se váže k měděnému prutu darovanému a přijatému oběma stranami a váženého oběma takto vzájemně svázanými kontrahenty týmiž vahami, hanc tibi librám primam postremamque (tyto libry ti od první do poslední....) — 4. Ostatně, předpokládejme na chvíli, že si můžeme představit římskou smlouvu z doby, kdy se ještě nepoužívaly bronzové peníze, ani tento vážený prut, ba ani měděný odlitek [aesfla-tum), který představoval jednu krávu (je známo, že první římské mince razily gentes, rody, a vzhledem k tomu, že tyto měděné odlitky zastupovaly dobytek, který gentes dávaly do zástavy, představovaly i právní nárok na něj.) Předpokládejme, že existoval prodej, kde se cena platila dobytkem, ať už skutečným či pomyslným. Stačí si uvědomit, že dodání tohoto dobyťka-ceny či toho, co jej představuje, kontrahenty sbližovalo, zvláště pak prodejce a kupce; jako při každém prodeji či převodu dobytka jeho kupec či
102
I z formálního hlediska je možno dokázat závažnost těchto věcí. V římském quiritském* právu převody statků — základními statky byli otroci a dobytek, později nemovitosti — v sobě neměly nic všedního, světského, prostého. Převod je vždycky slavnostní a vzájemný11; uskutečňuje se za účasti pěti svědků, přinejmenším přátel, a „vážného". Mísí se do něj nejrůznější představy, cizí našim moderním, ryze právním a čistě ekonomickým pojetím. Nexům, jež zde vzniká, je dosud ovládané náboženskými představami, jak správně vypozoroval Huvelin, až na to, že je považoval výhradně za představy magické.
Nexům, nejstarší smluvní typ v římském právu, se už zajisté v zásadě odpoutalo od kolektivních smluv i od systému předchozích darů, jež zavazují. Prehistorii římského systému závazků nebude možno nikdy s jistotou sepsat. Nicméně věříme, že můžeme naznačit, jakým směrem by bylo možno se vydat.
Ve věcech ovšem kromě magických a náboženských vazeb, vazeb mezi slovy a formálními právními úkony existuje ještě jedna vazba.
Tato vazba se dosud označuje několika prastarými termíny z práva Latinů a italických národů. Tomu zjevně odpovídá etymologie určitého počtu těchto termínů. Následující řádky je třeba brát hypoteticky.
Věci samy zajisté měly na počátku určitou osobnost a moc.
Věci nejsou netečná jsoucna, jak je chápe justiniánské právo a jak je dnes chápeme my. Předně jsou součástí rodiny: římská familia nezahrnuje toliko osoby, nýbrž i res. Jejich definici najdeme ještě v Digestech*12 a je vel-
poslední vlastník zůstává alespoň načas (pro případ podstatné skryté vady) ve styku s prodejcem či předchozím vlastníkem (viz dále skutečnosti z indického práva a lidové slovesnosti).
11 VARRO, De re rustica, II, 1, 15.
12  O pojmu famäia viz Dig., 50, 16, 195, 1. Familiae appellatio (dovolávání se majetku) atd., a in res et in personas deducitur (na osobách a na majetku je založeno) atd. (Ulpianus). Srov. Isidor SEVILLSKÝ, XV 9, 5. V řím-
103
mi pozoruhodné, že čím dále se vracíme v čase zpět, tím větší měrou starověk pod slovem familia rozuměl věci, které k rodině patří, až označovalo i potraviny a prostředky obživy13. Nejsprávnější etymologie slova familia je nesporně ta, která je srovnává14 se sanskrtským dháman, dům.
Navíc existovaly dva druhy věcí. Rozlišovalo se mezi familia* a pecunia*, mezi věcmi patřícími k domu (otroci, koně, muly, osli) a dobytkem, který žije na polích daleko od stájí15. Rovněž se dělal rozdíl mezi res mancipi* a res nec mancipi*, podle forem prodeje16. Jedny, jež tvoří cenné věci, včetně nemovitostí, ba i dětí, lze převést podle zásad mancipace* {mancipatio)17, převzít (capere) do rukou (manu). Hodně se debatuje o tom, jestli se rozlišení mezi familia a pecunia shoduje s rozlišením res mancipi a res nec mancipi. Nemáme nejmenších pochyb o tom, že taková shoda původně existovala. Věci, které mancipaci nepodléhají, jsou právě brav na polích a pecunia, peníze, jejichž idea, název i forma jsou odvozeny od dobytka. Dalo
ském právu až do velmi pozdní doby se akt dělení dědictví nazývá Jamiliae erciscundae, Dig., 10, 2. Ještě v Codexu, 3, 38. Proti tomu res ve významu familia ve Dvanácti deskách, v 3, super pecunia tutelave suae rei (o svém majetku a penězích). Srov. GIRARD, Textes de droit romain, s. 869, pozn.; Manuel, s. 322; E. CUQ, Institutions, I, s. 37. GAIUS, II 224, který tento text reprodukuje, říká: super familia pecuniaque (o majetku a penězích). Familia je totéž co res et substantia (majetek a základ) ještě v Codexu Justiniánově, 6, 30, 5. Srov. též familia rustica et Urbana (majetek venkovský a městský), Dig. 50, 16, 166.
13  CICERO, De orat. 56; Pro Caecina 7. — TERENTIUS, Decern diemm vix mihi est familia (deset dnů téměř můj je majetek).
14 WALDE, Latein, etymol. Wörterbuch, s. 70. Walde váhá nad etymologií, již navrhuje, ale bezdůvodně. Navíc hlavní res, hlavní mancipium familiae (majetek rodiny), je otrok, mancipium, jehož druhý název, famulus (podrobený), má tutéž etymologii jako familia.
15  O rozlišení familia pecuniaque (majetek a peníze), doloženém sacratae leges* (viz FESTUS, ad verbum) a četnými texty, viz GIRARD, Textes, s. 841, pozn. 2; Manuel, s. 263, 274, pozn. 3. Je jisté, že názvosloví nebylo vždycky zcela jednoznačné, avšak na rozdíl od Girarda se domníváme, že kdysi dávno na počátku přesné rozlišení existovalo. Toto rozlišení najdeme ostatně 1 v oštině*, famelo in eituo [Lex Bantina, ř. 13).
16 Rozlišování mezi res mancipi a res nec mancipi zmizelo z římského práva až v roce 532 n. 1. Výslovným zrušením kviritárního práva.
17 O mancipatio viz dále. To, že byla vyžadována či alespoň přípustná až do tak pozdní doby, dokazuje, jak těžko se familia vzdávala res mancipi.
104
by se říci, žq staří Římané (veteres) činí týž rozdíl, jaký jsme zjistili u Kvakiutlů a Cimšjanů, rozdíl mezi trvalými a základními statky „domu" (jak se dosud říká v Itálii a ve Francii) a věcmi pomíjivými: potravinami, dobytkem ze vzdálených luk, kovy, penězi, s nimiž vesměs mohli obchodovat i nezletilí synové.
Res také původně určitě nebyla jen hrubou a hmatatelnou věcí, prostým a trpným předmětem převodu, kterým se stala. Zdá se, že nejlepší etymologie je ta, která ji srovnává se sanskrtským slovem ráh, rátih18, dar, dárek, příjemná věc. Res musela být především to, co působí druhému radost19. Na druhé straně tato věc vždy nese pečeť, znamení rodinného vlastnictví. Pak pochopíme, že slavnostní převod {mancipatio)20 těchto věcí {res mancipi) vytvoří právní vztah. A to proto, že v rukou příjemce (a-ccipiens) na chvíli ještě částečně zůstává něčím, co patří „rodině" prvního majitele; zůstává s ním svázána a váže nového majitele, dokud se neosvobodí tím, že splní smlouvu kompenzačním odevzdáním statku, ceny či služby, jež bude zase vázat prvního kontrahenta.
SCHOLIA*
Pojem síly vlastní věcem ostatně nikdy neopustil římské právo ve dvou
bodech: krádež (furtum) a reálné smlouvy*.
21 Co se týče krádeže    , žaloby a závazky, jež s sebou nese, jasně vyplý-
22 vají ze síly věci. Ta má v sobě samé aeterna auctoritas (stálé vlastnictví)    ,
18  O této etymologii viz WALDE, s. 650, ad. Verb. Srov. rájih, majetek, cennost, talisman; srov. Avestské rae, rajji, týž význam; srov. Staroirské rath, „milý dárek".
19 Slovo, které označuje res v oštině, je egrao, srov. Lex Bant, ř. 6, 11 atd. Walde vztahuje egmo k egere, tj. „věc, které se nedostává". Je velmi dobře možné, že staré italické jazyky měly dvě odpovídající a antitetická slova: res k označení věci, která se dává a působí radost, a egmo k označení věci, jež chybí a na niž se ěeká.
ío Viz dále.
21  Viz P. HUVELIN, Furtum (Melanges Girard), s. 159—175; Etude sur le Furtum. I. Les sources, s. 272.
22 Výraz z jednoho velmi starého zákona, Lex Atinia, uchovaného AULEM GELLIEM, XVII 7, Quod subruptum erit, eius rei aeterna auctoritas esto (Co
105
jež se navždy projeví, když je ukradena. Z tohoto hlediska se římská res
-23 neliší od indického či haidského vlastnictví   .
Reálné smlouvy tvoří čtyři nejdůležitější kontrakty římského práva: zápůjčka (mutuum), úschova [depositum), zástava {pignus) a půjčka (commo-datum). Jako reálné se rovněž označuje určitý počet nepojmenovaných
smluv — zvláště pak ty, o nichž se domníváme, že stály spolu s prodejem
24 na počátku smlouvy jako takové —, dar a směna (reí permutatíó)    . To
však bylo nevyhnutelné. Stejně jako v římském, ani v našem současném
25 právu vlastně nelze opustit rámec     nejstarších právních předpisu: proti
daru musí existovat nějaká věc či služba a tato věc či služba musí zavazovat. Je zřejmé, že odvolatelnost daru kvůli nevděku, která pochází z nověj-
26 šího římského práva     a   která je pevně zakotvena v našem pravmm
systému, je normální, možno říci přirozené právní ustanovení.
Tato fakta jsou však neucelená a jsou průkazná pouze pro některé smlouvy. Náš předpoklad je obecnějšího rázu. Domníváme se, že v nejstarších údobích římského práva neexistoval jediný případ, ve kterém by předání (traditio) nějaké věci (res) — dokonce i slov a spisů — nebylo jedním z nejdůležitějších momentů. Římské právo ostatné v této věci nikdy nebylo jednoznačné27. Jestliže na jedné straně vyhlašuje, že výměny či a-lespoň smlouvy nutně musí být slavnostní, jak předepisují nejstarší pravidla, která jsme popsali, jestliže říkalo „pouhým předáním se vlastnictví nikdy nepřevádí" (nunquam nadá traditio transfert dominium)28, pak na druhé straně, rovněž v tak pozdním období, jako bylo období vlády císaře Diokleciána29 (293 n. 1..), vyhlašovalo: „Předáním a vydržením, nikoli dohodami, se převádí vlastnické právo" (traditionibus et usucapionibus dominia, non pactis transferuntur). Res v podobě dávky či věci je základním prvkem smlouvy.
bylo ukradeno, k tomu trvá věčné právo vlastnické). Srov. úryvky z ULPIANA, III, s. 4 a 6; srov. P. HUVELIN, Magie et Droit individuel, s. 19.
23  Viz dále. U Haidů okradenému stačí položit jídelní misku zloději před dveře a ukradená věc se zpravidla vrátí.
24  GIRARD, Manuel, s. 265. Srov. Dig. 19, 4, 1,2: permutatio autem ex re tradita tnítium obligationi praébet (avšak počátek závazku, plynoucího ze směny je spojen s předáním věci).
25  MODESTINUS, v Dig. 44, 7, 52, 1: re obligamur cum res ipsa iritercedit (věcmi se zavazujeme tak, že věcí samotnou vstupujeme do závazku).
26 JUSTINIAN (532 po Kr.), C. /.* 8, 56, 10.
27 GIRARD, Manuel, s. 308.
28 PAULUS, Dig., 41, 1, 31, 1.
29 C. J. 2, 3, 20.
106
Navíc všechny tyto otázky, o nichž se mocně diskutovalo, jsou otázkami odborného názvosloví a pojetí, a protože antické prameny jsou v tomto směru skoupé, jsme v situaci, kdy bude velmi obtížné je zodpovědět.
Až do tohoto bodu jsme si svou věcí poměrně jisti. Přesto nám snad dovolíte, abychom postoupili vpřed a ukázali právníkům a jazykovědcům schůdnější cestu, kterou lze vést výzkum a na jejímž konci si snad budeme moci představit právní systém, který se zhroutil v době Zákoníku dvanácti desek* a patrně už dávno předtím. I jiné právní termíny nežfamilia či res, vyžadují hlubší studium. Předestřeme řadu hypotéz, z nichž každá sama o sobě snad není zvlášť důležitá, ale ve svém celku určitou váhu mají.
Zdá se, že skoro všechny termíny smluv a závazků a určitý počet forem těchto smluv se pojí k systému duchovních vazeb vytvořených aktem zvaným traditio (předám).
Především kontrahent je reus30; je to v první řadě člověk, který přijal res druhého a z tohoto titulu se stává jeho reus, tj. jedincem, který je mu zavázán věcí samou, jejím duchem31. Etylomogie už byla navržena. Často byla vylučována, že prý nedává žádný smysl, její smysl je však naopak zcela jasný. Jak poznamenal Hirn32, reus je původně genitiv na os od res a nahrazuje rei-jos. To člověk je ovládaný věcí. Je pravda, že Hirn a Walde, který to po něm opakuje33, překládají res jako „spor" a rei-jos jako „zapletený do sporu"34. Tento překlad je však svévolný, předpokládá, že res je
3 O významu slova reus, vinný, odpovědný, viz Th. MOMMSEN, Römische Strafrecht 3. Vyd., s. 189. Klasický výklad vychází z určitého dějinného apriorismu, který udělal z obecného práva osob a zvláště pak z práva trestního právo původní a který ve věcných právech a smlouvách spatřuje moderní a zušlechtěné jevy. Jak by pak bylo jednoduché vyvodit smluvní práva ze smlouvy samé!
1 Reus ostatně patří stejně tak k jazyku náboženskému (viz G. G. WISSOWA, Religion und Kultus der Römer, s. 320, pozn. 3, 4), jako k jazyku právnímu: voti reus, Aeneis, v 237; reus qui voto se numinibus obligat (zavázaný, jenž se slibem božstvu zavazuje) (SERVIUS, AdAen., IV v. 699). Ekvivalentem slova reus je voti damnatus (ze slibu odsouzený) (VERGILIUS, Egl, v v. 80) a to je velmi symptomatické, neboť damnatus = nexus. Jedinec, který složil slib, je ve stejné situaci jako ten, kdo slíbil či přijal nějakou věc. Je damnatus až do chvíle, než se vyrovná.
32 Indo-germ. Forsch., XTV, s. 131.
33 Latein. Etymol. Wörterbuch, s. 651, adverb, reus.
34 Takový je i výklad nejstarších římských právníků (CICERO, De or., II 183, Rei omneš quorum de re disceptatur, tj. „každé věci, o níž může být pojednáno"); vždy měly význam res = záležitost tanoucí na mysli. Tento
107
především termín procedurálni. Pokud se naopak přistoupí na naše sémantické odvozem, kdy každá res a každé předání věci [traditio rei) je předmětem „řízení", veřejného „procesu", pak bude jasné, že význam „zapletený do sporu" bude naopak významem druhotným. Tím spíše je význam vinný, vztahující se na reus, ještě odvozenější a my bychom znovu načrtli genealogii významů přesně opačně, než je běžné. Řekli bychom: 1. jedinec ovládaný věcí; 2. jedinec zapojený do řízení, které vyvolalo předání věci; 3. Konečně vinný a odpovědný35. Z tohoto hlediska se veškeré teorie „kvazideliktu"*, původce smlouvy, ručení osobní svobodou za učiněný dluh (nexům) a žaloba [actio) stávají o něco jasnějšími. Už jen pouhá skutečnost, že něco má, staví accipienta do nejistého stavu „kvaziprovině-ní" [damnatus, nexus, aere obaeratus — odsouzený, ručící osobní svobodou za učiněný dluh, měď dlužící), duchovní podřazenosti, mravní nerovnosti (magister, minister— velitel, sluha)36 vůči převodci (tradens).
Připojujeme rovněž k tomuto myšlenkovému systému určitý počet velice starých rysů formy, která se dosud praktikuje nebo je obsažena v man-cipaci37, v aktu koupě—prodej, z něhož se v raném římském právu stane
výklad je zajímavý v tom, že zachovává vzpomínku na dobu Zákoníku dvanácti desek, II 2, kde reus neoznačuje jen obviněného, ale obě strany celého případu, jímž jsou actor a reus nedávných řízení. Festus (ad verb., reus, srov. jiný zlomek „pro utroque ponitur", tj. „ustanoveno ve prospěch obou stran") komentující Zákoník dvanácti desek, cituje na toto téma dva velmi staré římské právní znalce. Srov. ULPIANUS v Dig. 2, 11, 2, 3, alte-ruter ex litigatoribus (kterákoli ze stran sporu). Obě strany jsou rovným dílem spojeny procesem. Dá se předpokládat, že předtím byly stejně spojeny věcně.
Pojem reus, za něco zodpovědný, věcně zodpovědný, je ještě zcela běžný u prastarých římských právních znalců citovaných Festem (ad. Verb.), „reus stipulando est idem qui stipulator dicitur [...] reus promittendo qui sua nomine alteri quid promisit (reus stipulando znamená totéž jako ten, kdo přísahá [..'.], reus promitendo je ten, kdo svým jménem druhému něco slíbí] atd. Festus zjevně naráží na významový posun těchto slov v systému záručních smluv zvaném korrealita"; ale tito staří autoři mluvili o něčem jiném. Korrealita (ULPIANUS v Dig. 14, 6, 7, 1 a titul Dig. 45, 2, titul de duobus reis constituendis) si ostatně uchovala význam onoho nezrušitel-ného pouta, které váže jedince k věci, v tomto případě k jednám, a spolu s ním i „jeho přátele a příbuzné", kteří s ním závazek sdílejí.
36 V Lex Bantina v oštině je minstreis = minoris partis, tj. Slabší stranou (ř. 19) ta strana, která v procesu podléhá. Takže význam těchto termínů v italických dialektech nikdy nezanikl!
37 Zdá se, že odborníci na římské právo zašli s dělením mancipatio a emp-tio venditio příliš daleko. Je málo pravděpodobné, že by v době Zákoníku dvanácti desek a patrně i dlouho potom existovaly prodejní smlouvy, které by byly ryze konsenzuální, jak se staly později, v údobí, jež lze zhruba vymezit jako dobu Q. M. Scaevoly*.
108
emptio venditio — kupní (trhová) smlouva o výměně věcí za peníze)38. V první řadě upozorňujeme na to, že vždycky zahrnuje nějaký převod (traditio)39. První držitel, tradens, staví na odiv svůj majetek, slavnostně se předmětu vzdává, postupuje jej accipientovi, a tím si ho kupuje. Této operaci odpovídá vlastní mancipace. Ten, kdo věc přijímá, ji uchopí do ruky (manus), a tím nejen dává najevo, že ji přijal, ale sám sebe uznává za prodaného až do chvíle, kdy zaplatí. Po vzoru opatrných Římanů zpravidla uvažujeme jen o jediné mancipaci a chápeme ji pouze jako přivlastnění, i když v téže operací shledáme hned několik symetrických aktů přivlastnění věcí i osob40.
Na druhé straně se už drahně dlouho probírá otázka, zda emptio venditio41 odpovídá dvěma odděleným aktům či jednomu jedinému. Jak vidno,
V Zákoníku dvanácti desek se užívá výrazu venum duuit (prodá — ve významu mancipace) právě pro označení té nejslavnostnější formy prodeje, jaká je možná, a která ovšem nemohla proběhnout jinak než jako mancipatio, prodej synovi (IV 2). Na druhé straně, alespoň pokud jde o res man-cipi, se prodej v té době mohl realizovat jen manicipací, a smlouva stejně tak; všechny tyto výrazy jsou tedy synonyma. Starověcí autoři na tuto zmatečnost pamatují. Viz POMPONIUS, Dig. 40, 7, 29. 1: „quoniam Lex duodecim tabularum emptíonis verbo omnem alienationem complexa vide-retur" (poněvadž Zákoník dvanácti desek pod slovem koupě rozuměl veškeré zcizeni). Naproti tomu slovo mancipatio dlouho, až do doby legisakcí (legis actio)'' označovalo akty, které jsou ryze konsensuálními smlouvami jako fiducia*, s níž bývá občas zaměňováno. Viz dokumenty v GIRARD, Manuel, s. 545; srov. S. 299. I slova mancipatio, mancipium a nexům byla bezpochyby v dávné době používána, aniž se mezi nimi dělal velký rozdíl.
S výjimkou těchto významných podobností však budeme nadále považovat mancipatio výhradně za res tvořící součást familiae, a vyjdeme ze zásady zachované ULPIANEM, XIX 3 (srov. GIRARD, Manuel, s. 303): „mancipatio... propria alienatio rerum mancipi" řmancipace... Vlastní zcizení mancipačních věcí).
38  Podle VARRONA, De re rustica, II 1, 15; II 2, 5; II 5, 11; II 10, 4, slovo emptio zahrnuje mancipatio.
39  Můžeme si dokonce představit, že tento převod (traditio) provázely obřady na způsob těch, které se uchovaly ve formalitách spojených s manu-missio, propouštěním otroka na svobodu, o němž se předpokládalo, že se sám vykoupí. O úkonech obou stran při mancipatio máme jen chabé informace. Na druhé straně je však pozoruhodné, že průpověď manumissio (FESTUS, heslo puri) je v zásadě totožná s průpovědí emptio venditio pro dobytek. Je možné, že když tradens vzal do ruky věc, kterou předával, plácl ji dlaní. Můžeme učinit srovnání mezi vus rave, poplácáním vepře (Banksovy ostrovy, Melanésie) a poplácáním prodaného dobytka po hřbetě na našich trzích. To jsou však hypotézy, které bychom si nedovolili vyslovit, kdyby texty, zvláště ty Gaiovy, nebyly v tomto směru plné mezer, jež však jednoho dne nově objevené rukopisy určitě zaplní. Připomeňme si rovněž, že s týmž postupem jsme se setkali při „poklepu" na zdobený měděný předmět u Haidů, viz výše, s. 94, pozn. 255.
Viz výše poznámky k pojmu nexům. 41 E. CUQ, Institutions juridiques des Romains, sv. II, s. 454.
109
I
zavdáváme nový podnět k tomu, aby se řeklo, že se má počítat se dvěma, ačkoli při prodeji v hotovosti mohou následovat téměř bezprostředně po sobě. Tak jako v archaičtějších právních systémech existuje dar a pak dar opětovaný, ve starém římském právu zase existuje uvedení do prodeje a pak platba. Za těchto podmínek není nikterak těžké pochopit celý systém i smluvní ustanovení42.
Vlastně by téměř postačilo vzít v úvahu slavnostní formule, kterých se v tomto případě užívá: formule mancipatio týkající se měděného prutu a formule přijetí zlata od vykupujícího se otroka43 (toto zlato „musí být čisté, poctivé, světské a jeho", puri, probi, pro/ani, sud jsou totožné. Obě jsou navíc ozvuky formulí používaných u příležitosti nejstarší emprío, koupě dobytka a otroků, která se nám uchovala ve své podobě ius ciui-le*44. Druhý držitel věc přijme jen tehdy, nemá-li žádnou vadu, zvláště pak magickou, a jen když ji může vrátit nebo něčím vynahradit, vyrovnat cenu. Všimněme si výrazů: reddit pretium (zaplatil cenu), reddere (zaplatit) atd., kde se ještě objevuje kmen dare (dát)45.
Ostatně díky Festovi se nám uchoval jasný význam termínu emere (koupit), ba i právní forma, již vyjadřuje. Dále uvádí: „Propustit (zanechat) znamená ubírat nebo odnímat, koupit totiž předkové užívali ve významu dostat" (abemito signißcat demito vel auferto; emere enimanti qui dicebant pro accipere), (heslo abemito), a k tomuto významu se jinde vrací: „Koupit znamená to, co staří obchodníci chápali ve smyslu přijmout" [emere quod nunc est mercari antiqui accipiebant pro sumere), (heslo emere), což je ostatně význam indoevropského slova, k němuž se váže samo slovo latinské. Emere znamená vzít, přijmout od někoho něco46.
Druhý výraz v páru emptio venditio zřejmě hraje na jinou notu, než je nota opatrných Římanů47, pro které existoval pouze výměnný obchod a darování, chyběla-li cena a peníze jakožto známky prodeje. Vendere
42 Viz výše. Stipulatio, výměna dvou polovin hole mezi oběma tábory, odpovídá nejen někdejším zástavám, ale i někdejším dodatečným darům.
43 FESTUS, ad manumissio.
44 Viz VARRO, De re rustica: 2, 1, 15; 2, 5; 2, 5, 11: sanos, noxis solutos atd.
45 Všimněme si i výrazů mutui datio (vzájemné odevzdání) atd. K tomu, aby označili veškeré akty spočívající v traditio, Římané vlastně neměli jiné slovo než dare, dát.
46 WALDE, tam., s. 253.
"Dig., 18, 1, 1; 15; 21, úryvky z Paula.
110
(prodat), původně, venumdare, je složené slovo prastarého48, předdějlnné-ho typu. Nepochybně zahrnuje složku dare, která připomíná dar a převod. Pokud jde o složku druhou, zdá se, že jde o přejatý indoevropský termín, který už neznamenal prodej, ale prodejní cenu óné, sanskrtsky vasnah, a který Hirn49 ostatně srovnával s jedním bulharským slovem, jež znamená věno, kupní cenu ženy.
JINÉ INDOEVROPSKÉ PRÁVNÍ SYSTÉMY
Hypotézy stran raného římského práva jsou spíše předdějinného rázu. Právo, morálka a ekonomika Latinů měly určitě tyto formy, ale byly zapomenuty, když jejich instituce vstoupily do dějin. Neboť to jsou právě Římané a Řekové50, kdo — možná podle severních a západních
48  O slovech tohoto typu viz A. ERNOUT, Credo — Craddhä (Melanges Sylvám Levi, 1911). Jako u slova res a mnoha jiných další případ totožnosti italo-keltské a índoíránské slovní zásoby. Povšimněme si archaických forem všech těchto slov: tradere (předávat, odevzdávat), reddere (zaplatit, vrátit).
49 Viz WALDE, tam, heslo Vendere.
Je dokonce možné, že v prastarém termínu lícitatto (nabídka) přežívá vzpomínka na ekvivalenci výrazů válka a prodej (v dražbě): „Licitati in mer-cando sivé pugnando contendentes" (Přihazovači k obchodu jsou přirovnáváni k těm ve sporech) praví dále Festus, ad verb., heslo licitati; srovnejte tlingitský a kvakiutlský výraz „válka majetku"; srov. Výše, s. 71, pozn. 146, k dražbě a potlačí.
60 Neprostudovali jsme dostatečně řecké právo či spíše to, co přežívá z práva, jež nutně předcházelo velkým kodifikacím Iónů a Dórů, abychom mohli říci, zda různé řecké národy skutečně znaly či neznaly pravidla daru. Bylo by třeba znovu projít veškerou literaturu k otázkám daru, manželství, zástav (viz L. GERNET, Enguai (záruky, smlouvy) Revue des Etudes grecques, 1917; srov. VINOGRADOFF, Outlines oj the History oj Jurisprudence, I, s. 235), pohostinnosti, účasti a smluv, ale našli bychom zase jen zlomky. Nicméně jeden z nich uvádíme: ARISTOTELES, Etika Nikoma-chova, 1123 a 3, o velkomyslném občanovi a jeho veřejných i soukromých výdajích, jeho povinnostech a starostech, zmiňuje se i o přijímání cizinců a poslů, kai dáreas kai antidóreas (/výlohy/ pro dary a oplátky), jak utrácejí ei sta koina (pro obecné dobro), a dodává ta de důra tois anathémasin echei ti homoion (ryto dary mají něco společného s dary obětními). „Dary mají leccos společného se zasvěcováním" (viz výše, s. 72, pozn. 151, Cimšjanové).
Instituce tohoto druhu najdeme ve dvou stávajících evropských právních systémech: u Albánců a Osetu. Omezíme se pouze na odkazy na ty novodobé zákony či dekrety, které u těchto národů zakazují či omezují nadměrné plýtvání o svatbách, pohřbech atd., př. KOWALEWSKI, Coutu-me contemporaine et Loi ancienne, s. 187 n.
111
Semitů51 — vymezili rozdíl mezi soukromými a věcnými právy, oddělili prodej od daru a výměny, morální závazek od smlouvy a hlavně pochopili rozdíl mezi rituály, právy a zájmy. A byli to opět oni, kdo skutečně revolučním, velkolepým a úctyhodným způsobem překonali zastaralou morálku a ekonomiku daru, příliš nejistou, nákladnou a okázalou, zatíženou přílišnou úctou vůči osobnostem, neslučitelnou s rozvojem trhu, obchodu a výroby, ekonomiku, která se tou dobou už jeví v podstatě jako antie-konomická.
Veškerá naše rekonstrukce je navíc jen pravděpodobnou hypotézou. Její věrohodnost však v každém případě posiluje skutečnost, že jiná indoevropská práva, skutečná a písemně zaznamenaná v nám relativně blízkých, již historických dobách, určitě znala systém toho druhu, jaký jsme popsali v případě oceánských a amerických společností, obecně nazývaných primitivní, které jsou však spíše archaické. Můžeme tedy poměrně jistě zobecňovat.
Dvěma indoevropskými právními systémy, ve kterých se takové stopy nejlépe zachovaly, je právo indické a právo germánské. Z nich se nám také dochovalo nejvíce textů.
51 Víme, že téměř všechny smluvní formule jsou doloženy aramejskými papyrusy 2idů z egyptských Philae z 5. stol. př. n. 1. Viz A. E. COWLEY, Aramaic Papyri, Oxford 1923. Známy jsou též práce A. UNGNADA o babylonských smlouvách (viz Année, XI, P. HUVELIN, s. 508, a E. CUQ, -Études sur les contrats de ľépoque de la F" Dynastie babylonienne (Nouv. Rev. Hist duDr., 1910).
112
II. KLASICKÉ INDICKÉ PRÁVO TEORIE DARU
N. B. Musíme mít na zřeteli, že při využívání indických právních dokumentů vyvstávají poměrně vážné potíže. Zákoníky a epická díla, která jsou stejně důležitá, sepsali bráhmaní*; uěinili tak, dá se říci, ne-li pro sebe, pak alespoň ve svůj prospěch přímo v době své slávy53. Ukazují nám
Staroindické právo známe díky dvěma řadám sbírek, ve srovnání se zbytkem „písem" sepsaným poměrně pozdě. Nejstarší sbírku tvoří dhar-masútry*. jejichž vznik Bühler zasazuje do doby ještě předbuddhistické [Sacred Laws v Sacred Books of the East, úvod). Není však jisté, zda určitý počet těchto súter — ne-li tradice, na níž jsou založeny — nejsou až po-buddhistické. V každém případě jsou součástí toho, čemu Indové říkají šruti, zjevené dogma. Druhá řada je řada smrti, tradice, či dharmašáster: knih zákona, mezi nimiž nejvýznamnější je pověstný Manuův zákoník*, o málo mladší než sútry.
My jsme přesto spíše využívali dlouhého epického dokumentu, který má v bráhmanské tradici platnost smrti a šástry (tradice a vyučovaného zákona). Anušásánaparvan* (XIII. Kniha Mahábháraty) vypovídá o morálce daru mnohem více než zákoníky. Jinak má tutéž hodnotu a tytéž inspirační zdroje. Především se zdá, že vychází z tradice téže bráhmanské školy mánavů, o níž se opírá i Manuův zákoník (viz G. BÜHLER, The Laws of Manu, v Sacred Books of the East, s. LXX n.). Ostatně se prý tento parvan a Manu navzájem citují.
V každém případě je tento poslední dokument nedocenitelný. Je to ohromná kniha o obrovské epopeji daru, dána-dharmakathana (zpráva o dharmě daru), jak praví komentář, z níž více než třetina, více než čtyřicet ponaučení, „je zasvěcených". Kniha je to v Indií navíc velmi populární. Báseň vypráví o tom, jak byla tragickým způsobem recitována velkému králi Judhišthirovi, ztělesnění Dharmy, Zákona, velkým králem-věštcem Bhíšmou, ležícím na svém úmrtním loži z šípů.
Dále ji budeme uvádět zkráceně Anuš. A obecně udávat dva odkazy: číslo verše a číslo verše z adhjáji (kapitoly). Transkripční znaky byly nahrazeny latinkou.
53 Je zřejmé, že ne-li pravidla, tedy alespoň šástry a eposy byly sepsány později, než došlo k boji proti buddhismu, o kterém vypovídají. V každém případě to platí pro Anušásánaparvan, oplývající narážkami na toto náboženství. (Viz zvláště adhjája 120.) Snad by se v tomtéž parvanu dala najít — natolik pozdního data může být konečná redakce — i narážka na křesťanství, právě v souvislosti s teorií darů (adhjája 114, verš 10), kde Vjása dodává: „Tak zní důvtipně (nipunena, Kalkata) (naipunena, Bombaj) hlásaný zákon: „ať nečiní druhému, co se protiví jeho já, takový je obsah dharmy (zákona)" (verš 5673). Na druhé straně však není vyloučeno, že by bráhmani, tvůrci průpovídek a přísloví, nemohli přijít na podobný objev sami. Předchozí verš (verš 9 = 5672) má výrazně bráhmanský ráz: „Jeden každý se řídí touhou (a zklame se). V odmítání a daru, v štěstí i neštěstí, v radosti i nelibosti, ve vztahování k sobě (svému já) je (věci) člověk poměřuje", atd. Nuakanťhův komentář je jasný a zcela původní, ne křesťanský: „Jak se někdo chová vůči druhým, tak (se chovají ostatní vůči němu). Jen
113
pouze teoretické právo. Představu o tom, jaké bylo právo a ekonomika obou dalších kast, kšatrijů a vaišjů, si můžeme udělat jen za cenu značného úsilí o jejich rekonstrukci, s využitím mnoha svědectví, jež uvedené prameny obsahují. V daném případě teorie, „zákon daru", dánadharma, již budeme popisovat, se ve skutečnosti vztahuje jenom na bráhmany, vzhledem k tomu, jak dar vyžadují, dostávají,.., a jak jej splácejí pouze svými náboženskými službami, a také vzhledem k tomu, nakolik je dar splácením dluhu. Právě povinnost obdarovávat bráhmany je pochopitelně předmětem mnoha nařízení. Je pravděpodobné, že mezi urozenými lidmi, mezi knížecími rodinami a uvnitř početných kast a ras, mezi obyčejnými lidmi panovaly úplně jiné vztahy. Ty si jen domýšlíme. Ale na tom nesejde. Indická skutečnost má i tak svůj velký význam.
Stará Indie bezprostředně po árijské kolonizaci byla hned dvojnásob zemí potlače54. Předně se s potlačem setkáme ještě u dvou velkých skupin, které byly dřív mnohem početnější a vytvořily substrát velké části obyvatelstva Indie: u kmenů z Ásámu (tibetsko-barmských) a kmenů mundského (austroasijského) původu. Stejným právem můžeme předpokládat, že tradice těchto kmenů přežily v bráhmanském hávu55. Stopy instituce56 srovnatelné s batackým indžokem a dalšími zásadami malajské pohostinnosti bychom např. mohli spatřovat v pravidlech, jež zakazují jíst, dokud nepřizveme nenadálého hosta: „Pojídá rybu halala {ten, kdo ji) bez svého přítele." Na druhé straně instituce téhož typu, ne-li téhož druhu za-
když pocítíme, jak bychom přijali odmítnutí naší prosby [...], zjistíme, co je třeba darovat."
54 Nechceme říci, že by v té dávné době, kdy byla sepsána Rgvéda*, Arjové, kteří přišli do severovýchodní Indie, neznali obchod, obchodníka, cenu, peníze, prodej (viz ZIMMER, Altindisches Leben, s. 257 n.): Rgvéda, TV, 24, 9. Zvláště Atharvavéda je s touto ekonomikou důvěrně obeznámena. Sám Indra je obchodníkem, (hymnus III, 15, použitý v Kaušikasútfe, VII, 1; VII, 10 a 12, při obřadu člověka účastnícího se prodeje. Viz však též dhanada (dárce), tam., v. 1, a vádžin, epitet Indry, tam.)
Rovněž nechceme tvrdit, že by smlouva v Indii měla pouze tento původ, věcnou, osobni a formální stránku převodu statků a že Indie neznala jinou formu závazků, např. Kvazidelikt. Chceme pouze dokázat, že vedle těchto práv přežívalo i jiné právo, jiná ekonomika a jiná mentalita.
55  Zvláště musely existovat — jak je tomu dosud u domorodých kmenů a národů — totální závazky klanů a vesnic. To, že bráhmani měli zapovězeno přijmout cokoli od „davů" a zvláště zúčastnit se jimi pořádané hostiny (Vasištha, 14, 10 a Gautama, XIII, 17; MANU, IV, 217), je jistě namířeno proti těmto zvyklostem.
56  Anuš., verš 5061 a verš 5045 (= Adh. 104, verš 98 a 95): „ať nepožívá zředěného nápoje... Ani jej nedaruje tomu, kdo s ním sedí u stolu" (komentář: a jehož tam usadil a který s ním má pojíst).
114
f
nechaly několikLstop i v nejstarších védách. A jelikož je nalezneme téměř v celém indoevropském světě57, máme veškeré důvody domnívat se, že je do Indie přinesli též Árjové58. Oba proudy se nepochybné slily v době, kdy vznikaly poslední hymny Rgvédy a byly kolonizovaný rozsáhlé nížiny podél Indu a Gangy. Oba dva proudy se bezesporu navzájem posilovaly. Jakmile opustíme období védské literatury, nalezneme tuto teorii neobyčejně rozvinutou, stejně jako tyto obyčeje. Mahábhárata je příběhem jednoho obrovského potlače: hra v kostky Kuruovců proti Pánduovcům, klání a výběr ženichů pro Draupadí, sestru a společnou manželku Pánduovců59. Další opakování téhož legendárního cyklu patří mezi nejkrásnější části eposu, například příběh Naly a Damajantí líčí, podobně jako celá Mahábhárata,
57 Např. ádanam, dar přátel rodičům novopečeného mnicha či zasvěcence, nevěstě či ženichovi atd., je i v názvu totožný s germánským gaben, o kterém bude řeč dále (viz grhjasútra — domácí rituály —, OLDENBERG, Sacred Books v rejstříku k různým názvům).
Jiný příklad, pocta pocházející z darů (potravin), Anuš. 122, verš 12—14: „Ctění, vzdávají poctu; vyznamenaní, sami vyznamenávají." „Tu i onde, říká se, kdekoli je dárce veleben." {Anuš., verš 5850.)
58  Etymologická a sémantická studie by zde ostatně umožnila dobrat se podobných výsledků, jaké jsme získali o římském právu. Nejstarší védské dokumenty se hemží slovy, jejichž etymologie jsou ještě jasnější než etymologie latinských výrazů. Všechna, včetně těch týkajících se trhu a prodeje, ukazují na jiný systém, kde místo smluv, jež máme zpravidla na mysli, když o těchto záležitostech hovoříme, zastávala výměna, dary a sázky. Často se poukazovalo na významovou nejasnost (to platí ostatně pro všechny índoevropské jazyky) sanskrtského slova dá, jež překládáme jako „dát", a jeho nesčetných odvozenin. Př. óda, dostávat, brát atd.
Vyberme si kupříkladu ještě dvě védská slova, jež nejlépe vyjadřují technický akt prodeje; jsou to: porada šulkája, prodej za určitou cenu, a všechna slova odvozená od slovesa pan, např. pani, kupec. Kromě toho, že slovo paradá zahrnuje dá, dát, sulka, které má skutečně technický význam latinského pretium, znamená také zcela odlišnou věc: nejen hodnotu a cenu, ale též cenu boje, cenu nevěsty, úplatu za sexuální službu, daň, tribut. A pan, z něhož už ve Rgvédě vzniklo slovo pani (kupec, lakomec, chamtivec a přízvisko cizinců) a název peněz, pana (později pověstné kar-šápana) atd., znamená prodat, stejně tak jako hrát, sázet se, bít se pro něco, dát, směnit, riskovat, odvážit se, získat, vsadit. Navíc jistě není nutné předpokládat, že pan, ctít, chválit, oceňovat, je sloveso odlišné od prvního. Pana, peníze, znamená také: prodávaná věc, plat, předmět, o nějž se sází či hraje, herna, a dokonce hostinec, jenž nahradil pohostinnost. Veškerá tato slovní zásoba spojuje představy, které se spojují jen v potlačí; vše odkazuje na prvotní systém, jehož využili k vytvoření pozdějšího systému, prodeje v pravém slova smyslu. Přestaňme však už s tímto pokusem o etymologickou rekonstrukci, v případě Indie není nutná a nepochybně by nás zavedla daleko od indoevropského světa. 59 Viz resumé eposu v Mhbh Ádiparvan, čt. 6.
115
společnou výstavbu domu, hru v kostky atd.60... Všechno je tu však přizpůsobeno literárnímu a teologickému aspektu příběhu.
Ostatně náš stávající výklad nás nenutí, abychom ryto četné zdroje určili a hypoteticky zrekonstruovali celý systém61. V komparativní práci rovněž není třeba upřesňovat ani početnost stavů, kterých se systém týkal, ani dobu, kdy byl v největším rozkvětu. Z důvodů, které přesahují rámec této práce, později tento právní systém zanikl, platný zůstal pouze pro bráhmany; lze však říci, že byl v platnosti jistě šest až deset staletí, od 8. stol. př. n. 1. do 2. či 3. stol. n. 1. A to stačí: epos a bráhmanský zákon se pohybují ještě ve staré atmosféře, kde dary jsou dosud povinné, věci mají speciální vlastnosti a jsou součástí lidských bytostí. Omezme se na popis těchto forem sociálního života a studium jejich příčin. Značnou vypovídací hodnotu bude mít už jejich pouhý popis.
Odměna za darovanou věc se dostavuje v tomto či v dalším životě. Za života na zemi dostane dárce automaticky odpovídající odměnu62: darovaná věc se neztrácí, reprodukuje se; v příštím životě ji nachází zvětšenou. Darované jídlo je jídlo, které se na tomto světě dárci vrátí, je to totéž jídlo, které bude mít na onom světě, i jídlo, které
60 Viz např. legendu o Haričandrovi, Sabháparvan, Mhbh., kniha II, čt. 2; jiný př. Virátaparvan, čt. 72.
Musíme přiznat, že o povinnosti oplácet, hlavním tématu našeho výkladu, jsme v indickém právu našli pramálo zpráv, snad jen MANU, VIII, 213. Tou nejjasnější informací je ustanovení, které ji zapovídá. Zdá se však, že příležitost nechat se pozvat a pozvání oplatit na počátku skýtala šráddha, smuteční hostina za mrtvé, kterou bráhmani rozvinuli. Ale formálně je zakázáno tak postupovat. Anuš., verš 4311, 4315 = XIII, čt. 90, v. 43 n.: ..Ten, kdo pozve na šráddhu jenom přátele, nepřijde do nebe, atd. Nemají se zvát ani přátelé, ani nepřátelé, ale lidé nezaujatí, atd. Peněžní odměna kněží, nabídnutá kněžím, kteří jsou přátelé, má jméno zloducha" [pišáča), v. 4316. Tato zápověď ve vztahu k běžným zvyklostem nesporně tvoří skutečnou revoluci. Sám básník-jurista ji vztahuje k určitému danému momentu a určité škole [Vaikhánasašruti, tam., verš 4323 = čt. 90, verš 51). Mazaní bráhmani ve skutečnosti pověřili bohy a duchy předků, aby vraceli dary, které jim poskytli. Většina smrtelníků si bezpochyby přátele na smuteční hostinu zvala dál. Činí tak ostatně i v dnešní Indii. Bráhman sám neoplácel, nezval, ba v zásadě ani nepřijímal. Přesto nám tyto zákoníky uchovaly dost dokladů k ilustraci závazku oplácet. 62 Vas. Dharmasútra, XXIX, 1, 8, 9, 11—19 = MANU, IV, 229 n. Srov. Anuš., veškerá čtení 64—69 (s citáty z Parášary). Základem celé této části knihy se zdá být jakási litánie; je napůl astrologická a otevírá ji dánakalpa (oddíl dharmasúter věnovaný darům), čt. 64, určující souhvězdí, pod kterým má být to či ono dáno tím a tím tomu a tomu.
116
bude mít v řg.dě následných znovuzrození63: darovaná voda, studně a studánky zajišťují proti žízni64; oděvy, zlato, slunečníky, sandály, které umožňují chůzi na rozpálené zemi, se vám v tomto i v dalším životě vrátí. Vždyť země, kterou jsme darovali a která dává úrodu druhému, zvětší vaše úroky na tomto i na onom světě a v budoucích znovuzrozeních. „Tak jako luna den ze dne narůstá, tak i jednou darovaná země rok od roku (od úrody k úrodě) nabývá65." Země dává úrodu, důchody a daně, zdroje, dobytek. Dar země obohatí týmiž produkty dárce i obdarovaného66. Veškerá tato právně ekonomická teologie se donekonečna odvíjí v nádherných průpovídkách, v bezpočtu veršovaných citátů, a zákoníky a eposy se k tomuto tématu neustále vracejí67.
Země, potrava, vše, co se dává, je ostatně personifikováno, jsou to živé bytosti, s kterými člověk rozmlouvá a jež přistupují ke smlouvě. Chtějí být darovány. Země kdysi promluvila k Dašarathovu synu Rámovi, hrdinovi ze Sluneční dynastie, a ten, když uslyšel její zpěv, ji celou daroval samotnému ršiovť Kašjapovi. Země pravila68 ve své nepochybně pradávné řeči:
Anuš., 3212; i to, které dáváme psům a šúdrovi, „tomu, kdo vaří pro psy" (susqui vaří psy) švápáka (= čt. 63, verš 13. Srov. tam., verš 45 = v. 3243, 3248).
64 Viz obecné zásady týkající se toho, jak najít darované věci v řadě po sobě jdoucích znovuzrození (XIII, čt. 145, verš 1—8, 23, 30). Jak bude postižen lakomec, je vyloženo v témž čtení, verš 15—23. Hlavně se „znovu zrodí v chudobné rodině".
65 Anuš., 3135; srov. 3162 (= čt. 62, verš 33, 90).
66 Verš 3162 (= tam, verš 90).
67 Celý tento parvan, zpěv z Mahábháraty, je vlastně odpovědí na následující otázku: Jak dosáhnout štěstí, blahobytu, Srí, té vrtkavé bohyně? První odpověď zní, že Sri sídlí mezí kravami, v jejich lejnu a moči, kde jí krávy, bohyně, dovolily se usídlit. Darovat krávu proto zajišťuje štěstí (čt. 82; viz dále, s. 120, pozn 79). Druhá zásadně indická odpověď, jež tvoří sám základ veškerých morálních doktrín v Indii, učí, že tajemství blahobytu a štěstí je (čt. 163) dávat, nenechávat si, nepást po bohatství, nýbrž je rozdávat. Pak se k vám v tomto světě samo vrátí a na onom světě přijde v podobě dobra, které jste vykonal. Zříci se sám sebe, nabývat jen proto, abyste mohli dávat, takový je přirozený zákon a zdroj veškerého prospěchu (verš 5657 = čt. 112, verš 27): „Každý musí zúrodnit své dny tím, že bude rozdávat potraviny."
68 Verš 3136 (= čt. 62, verš 34) nazývá tuto strofu gáthou (doslova „píseň"). Není to šlóka (běžná sloka, dvojverší po šestnácti slabikách), pochází tedy
117
Prijmi mne (k obdarovávanému),
dej mě (k dárci);
tím, že mě dáš, opět mě získáš.
A dodala, tentokrát poněkud všední bráhmanskou řečí: „Na tomto i na onom světě vše, co je darováno, je znovu získáno." Jeden starý zákoník69 říká, že Anna, sama zbožštěná potrava, pronesla tyto verše:
„Toho, kdo mě nedá bohům, duchům mrtvých, služebníkům svým a hostům, kdo (mě) požívá upravenu a ve svém bláznovství (tak) polyká jed, toho já zabiji, jsemť jeho smrt.
Pro toho však, kdo nabídne agnihótru (ranní zapálení obětního ohně), vykoná vaišvadévu („všebožská", oheň přinesený všem bohům)70, a pak pojí — v spokojenosti, čistotě a ve víře — z toho, co zůstalo, když nasytil ty, jež nasytit měl, pro toho se stanu ambrózií a on se mnou potěší."
Je už v povaze potravy, aby se o ni lidé dělili; nepodat ji druhému znamená „zabít její podstatu", tj. Zničit ji pro sebe i pro druhé. Takovýmto způsobem, materialistickým a idealistickým zároveň, si bráhmanismus vyložil dobročinnost a pohostinnost71. Bohatství je tu od toho, aby
ze staré tradice. Navíc se domnívám, že první půlverš, mámévádattha, mám dattha, mám dattvá mámévápsjaja (verš 3137 = čt. 62, verš 35), lze velmi snadno oddělit od druhého. Ostatně verš 3132 jej vyděluje předem (= čt. 62, verš 30). „Jako kráva běží za svým teletem a ze svých plných struků nechá prýštit mléko, tak požehnaná země běží za tím, kdo zemi daruje."
69  Baudhájana Dh.sú., 11, 18, podle všeho stejně starý nejen jako tato pravidla pohostinnosti, ale i kult potravy, o kterém lze říci, že časově spadá do pozdně védského období a že přežil až do višnuismu, který jej vstřebal.
70  Bráhmanské oběti pozdně védského období. Srov. Baudh. Dh. Sú., 11, 6, 41—42. Srov. Taittiríjáranjaka, VIII, 2.
71  Celá teorie je vyložena v pověstné rozpravě ršiho Maitréji a Vjásy, vtělení samotného Kršny Dvaipájany {Anuš., XIII, 120—121). Celý tento rozhovor, ve kterém jsme vysledovali stopy boje bráhmanismu proti buddhismu, viz zejména verš 5802 (= XIII, 120, verš 10), měl určitě dějinný dosah a narážel na dobu, kdy vítězil kršnaismus. Avšak hlásaná doktrína je doktrínou
118
bylo darováno. Kdyby nebylo bráhmanů, aby je přijali, „marné by bylo bohatství bohatých72."
Ten, kdo pojídá, aniž ví, potravu zabíjí, a ta, jakmile je snědena, zabíjí jeho73'.
Lakomství přerušuje kruh práva, zásluh a potravin, které se neustále znovuzrozují jedny z druhých74.
Na druhé straně bráhmanismus při tomto neustálém směňování, stejně tak jako v souvislosti s krádeží, jasně ztotožnil osobu s majetkem. Bráhmanův majetek je bráhman sám.
„Kráva bráhmana je jed, jedovatý had," praví už véda magie75. Starý zákoník školy Baudhájana76 vyhlašuje: „Majetek bráhmana zabíjí (viníka) se všemi jeho syny a vnuky; jed není (jedem); majetek bráhmana se zove jed (v pravém slova smyslu)." Je sám o sobě postihem, protože majetek sám je tím, co je na bráhmanovi strašného. Ani není zapotřebí, aby krádež bráhmanova majetku byla vědomá a chtěná. Celé jedno „čtení" našeho parvanu77,
staré bráhmanské teologie a možná nejstarší národní morálky.... té předá-rijské.
72 Tam., verš 5831 (= čt. 121, verš 11).
73  Tam., verš 5832 (= 121, verš 12). Podle kalkatského vydání je třeba číst annam a ne artham (Bombaj). Druhý půlverš je nejasný a určitě byl chybně opsán. Přesto něco znamená. „Tato potrava, kterou požívá, to, čím (potrava) je potravou, tím je on, nevedomec, zabitým vrahem." Oba následující verše jsou také záhadné, ale vyjadřují myšlenku jasněji a narážejí na učení, které se muselo jmenovat po nějakém ršim: verš 5834 = tam., 14), „mudrc, učenec, pojídaje stravu, dává jí znovu zrodit a strava zase dává znovu zrodit jemu" (5863). „Takový je vývoj (věcí). Neboť co je zásluhou dárce, je zásluhou příjemce (a vice versa), neboť zde je jen jedno kolo, které se točí jedním směrem." Překlad Pratápu (Mahábhárata) je velmi volný, ale opírá se zde o skvělé komentáře a zasloužil by si být přeložen (až na omyl, který jej hyzdí — évam džanqjati, verš 14: zmnožila se potrava a nikoli potomstvo). Srov. = Ap. Dh Sú., 11, 7 a 3, „Ten, kdo pojí dřív než jeho host, ničí pokrm, majetek, potomstvo, dobytek, hodnotu rodiny."
74 Viz výše.
75 Atharvavéda, v. 18, 3; tam., v. 19, 10.
76 I, 5 a 16 (srov. Výše aeterno, auctoritas ukradené res).
77 Čt. 70. Jde o darování krav (příslušný rituál je popsán ve čt. 69).
119
oddílu Mahábháraty, který nás zajímá nejvíc, vypráví o tom, jak byl Nrga, král Jadů, proměněn v ještěrku, protože jeho lidé omylem dali jednomu bráhmanovi krávu, která patřila jinému bráhmanovi. Ten, který ji v dobré víře přijal, ji nechce vrátit, ani výměnou za sto tisíc jiných; je součástí jeho domu, náleží do rodiny:
Zvykla si na ta místa i na počasí, je dobrá dojnice, mírná a tuze přítulná. Její mléko je sladké, hodnotné a nikdy nechybí v mém domě (verš 3466).
[Ta kráva) živí mé děťátko, které je slabé a odstavené. Nemohu ji dát pryč... (verš 3467).
Ani ten, komu ji uzmuli, za ni nepřijme jinou. Stává se nevyhnutelně majetkem obou bráhmanů. Zaskočen oběma odmítnutími, nešťastný král zůstane očarován na tisíce let kvůli klatbě, která v nich byla obsažena78.
Nikde není vazba mezi darovanou věcí a dárcem, mezi majetkem a majitelem užší než v ustanoveních o darování krávy79. Ta jsou pověstná. Jejich dodržováním, tím, že se živil ječmenem a kravským lejnem a uléhal na zem, se král dharmy80 (zákona) Judhišthira, hlavní hrdina eposu, sám stane „býkem" mezi králi. Po tři dny a tři noci jej majitel krávy napodobuje a dodržuje „zaslíbení krávy" . Jednu ze tří nocí se živí výhradně „kravími šťavami": vodou, lejnem, močí. (V moči sídlí sama Šrí, štěstí, blahobyt). Jednu noc spí s kravami, na zemi jako ony, „neškrabe se, neplaší hmyz", dodává komentátor, a ztotož-
78  Verš 14 n. „Bráhmanův majetek zabíjí, jako bráhmanova kráva (zabíjí) Nrgu", verš. 3462 (= tam., 33) (srov. 3519 = čt. 71, verš. 36).
79 Anuš., čt. 77, 72; čt. 76. Tato pravidla jsou popisována s množstvím, málo věrohodných, povýtce teoretických podrobností. Rituál je připisován určité škole, škole Brhaspatiho (čt. 76). Trvá tři dny a tři noci před aktem darování a tři dny po něm; za jistých okolností trvá i deset dnů. (Verš 3532 = čt. 71, 49; verš 3597 = 73, 40; 3517 = 71, 32.)
80 Ten žil v jakémsi trvalém „daru krav" (gavám prodána), verš 3695 = čt. 76, verš 30.
81 Jedná se zde o skutečné zasvěcení krav dárci a dárce kravám; je to svého druhu mystérium, upánitéšu góšu, verš 3667 (76 =, verš 2).
120
ňuje se tak u,s nimi v jednu duši . Když vešel do stáje, volal je posvátnými jmény83, a připojil: „Kráva je mojí matkou, býk otcem" atd. První průpověď bude opakovat během celého darovacího aktu. Pak nastává slavnostní okamžik směňování. Dárce napřed vychválí krávy a pak řekne:
Čím jste vy, jsem i já, nabyl jsem dnes vaší povahy, tím, že vás dávám, sebe dávám84 (verš 3676).
A obdarovaný při převzetí (provádí pratigrahanu85) říká:
Pohnuty (předány) v duši, převzaty v duši, blahorečte nás dva, vy s tvary Sómy (Měsíce) a Ugry (Slunce)86 (verš 3677)
Jiné bráhmanské právní zásady nápadně připomínají určité polynéské, melanéské a americké zvyky, které jsme popsali. Způsob převzetí daru je podivuhodně analogický. Bráhman je naplněn neotřesitelnou pýchou. Napřed odmítá mít cokoli do činění s trhem. Dokonce ani nesmí přijmout nic, co z trhu pochází87. V národním hospodářství, kde jsou města, trhy, peníze, zůstává bráhman věren hospodaření a morálce starých indoíránských pastevců
82 Zároveň je to očistný rituál, který zbavuje od každého hříchu (verš 3667 = čt. 76, verš 8).
83  Samánga (mající všechny údy), Bahula (široká, tlustá), verš 3670 (sr. Verš 6042, krávy říkají: „Bahulo, Samángo. Jsi nebojácná, klidná, jsi dobrá přítelkyně.") Epos neopomene připomenout, že tato jména jsou z védy, ze šruti. Posvátná jména skutečně najdeme v Atharvavédě, V, 4, 18, verš 3,4.
84 Přesně: „Dárcem vás, jsem dárcem i sebe."
85 „Akt uchopení", slovo je naprosto ekvivalentní latinskému accipere, řeckému lambaneín, anglickému take atd.
86  Rituál předpokládá, že lze darovat „krávy v sezamovém koláčku či v koláčku ze žluklého másla" a také krávy „ze zlata, stříbra". V takovém případě se s nimi zacházelo jako se skutečnými kravami, srov. 3523, 3839. Obřady, zvláště ty spojené se směnou, se tedy trochu zdokonalily. Kravám se dávala rituální jména. Jedno z nich znamená „nastávající". Pobyt s kravami, „zaslíbení krav", se ještě zpřísnil.
87 Ap.dharmasútra., 1, 17 a 14. MANU, X, 86—95. Bráhman může prodat, co nebylo koupeno. Srov. Ap.dharmasútra, 1, 19, 11.
121
a přistěhovalých či domorodých zemědělců z velkých planin. Dokonce si uchovává onen důstojný postoj urozen-ce88, kterého urazí, i když ho zahrnou dary89. Dvě „čtení" z Mahábháraty líčí, jak sedm ršiů, velkých věštců, a jejich družina, když v době nouze jedli tělo syna krále Šibiho, odmítli ohromné dary, ba i zlaté fíky, které jim nabízel král Saivja Vrsadarbha, a odpověděli mu:
Ó králi, přijímat od kraluje zpočátku med, na konci jed (v. 4459 = čt. 93, v. 34)
Následují dvě řady kleteb. Tato teorie je i dost komická. Celá kasta žijící z darů se holedbá tím, že je odmítá90. Pak udělá kompromis a přijme dary, které jí byly nabídnuty spontánně91. Nato sestaví dlouhé seznamy92, od kterých lidí, za jakých okolností a které věci smí přijmout, až po případ hladomoru93, kdy smí přijmout vše, pravda, za podmínky menšího pokání94.
Znamená to, že vazba, již dar vytváří mezi dárcem a obdarovaným, je příliš silná pro oba. Jako ve všech systémech, které jsme dosud studovali, ba ještě více, je jeden příliš vázán na druhého95. Obdarovaný se dává dárci všanc96. Proto bráhman nesmí „přijímat", tím méně požadovat něco po králi. Božstvo mezi božstvy, je králi
88  Srov. výše, Melanésie, Polynésie, Germánie, Ap.dharmasútra, 1, 18, 1; Gautamadharmamasútra, XVII, 3.
89 Srov. Anuš., čt. 93 a 94.
90 Ap.dharmasútra, 1, 19, a 13, 3, kde je citována další bráhmanská škola, škola Kánvů.
91 MANU, IV, s. 233.
92  Cautamadharmasútra, XVII, 6, 7; MANU, IV, 253. Seznam lidí, od kterým bráhman nesmí nic brát, Gautamadharmasútra, XVII. 17; srov. MANU, IV, 215—217.
93  Seznam věcí, které se musí odmítnout. Ap. 1. 18, 1; Gautama, XVII. Srov. MANU, IV, 247—250.
94  Viz celé ět. 136 v Anuš. Srov. MANU, IV, s. 250; X, s. 101, 102. Ap.dharmasútra, I, 18, 5—8; 14—15; Gautamadharmasútra, VII, 4, 5.
9  Baudhájanadharmasútra, II. 5, 8; IV, 2, 5. Recitace Táratsamandí =
Rgvéda, IX. 58.
96 „Energie a lesk mudrců ochably proto, že berou (přijímají, pobírají).
Těch, co nechtějí přijímat, se střež, ó králi!", Anuš. (v. 2164 = ět. 35, verš
34).
122
nadřazen alohrozil by své postavení, kdyby dělal něco jiného, než že by bral. Na druhé straně je pro krále stejně důležitý způsob, jakým dává, jako co dává97.
Dar je tedy zároveň tím, co se má dávat, co se má přijímat a co je přesto nebezpečné vzít. Darovaná věc vytváří oboustranné a nezrušitelné pouto, zvlášť jde-li o dar potravinový. Obdarovaný je závislý na dárcově hněvu98, a jeden závisí na druhém. Stejně tak se nemá jíst u nepřítele99.
Jsou činěna veškerá starobylá bezpečnostní opatření. Zákoníky a epos se zabývají daným tématem obšírně, jak už to bývá v indickém písemnictví zvykem; termíny jako dar, dárci, darované věci jsou z těch, jež nutno vnímat v souvislostech100, přesně a obezřetně, tak aby při dávání a přijímání nedošlo k žádné chybě. Vše podléhá etiketě; není to jako na trhu, kde si za určitou cenu fyzicky vezmete určité zboží. V tomto případě není nic ponecháno náhodě101. Smlouvy, svazky, převod statků, vazby vzniklé mezi dárci a příjemci — ekonomická morálka přihlíží k celému tomuto souboru. Povaha a úmysl kontrahentů,
97  Gautamadharmasútra, XVII. 19, 12 n.; Áp., I, 17, 2. Formule etikety daru, MANU, VII, s. 86.
98 Kródhó hantijad dánam. (Hněv zabíjí dar.), Anuš., 3638 = čt. 75, verš 16.
99 Áp., II, 6, 19; srov. MANU, III, 5, 8, s absurdním teologickým výkladem: v tomto případě „sní prohřešek svého hostitele". Tento výklad vychází z toho, že bráhmani měli ze zákona zapovězeno vykonávat jedno ze svých základních povolání, jež vykonávají dosud: povolání „pojídače hříchů". To v každém případě znamená, že žádnému z kontrahentů neplyne z darování nic dobrého.
100  Rodíme se znovu na onom světě s povahou těch, od nichž přijímáme pokrm či těch, jejíchž pokrm máme v břiše, anebo s povahou pokrmu samého.
101  Celá teorie je shrnuta v jednom čteni, patrně novějšího data. Anuš. 131, pod zvláštním názvem dánadharma (verš 3 = 6278): „Jaké dary. komu, kdy, prostřednictvím koho." Je zde pěkně vyloženo všech pět možných motivů daru: povinnost, když se dává spontánně bráhmanům; zájem („on mi dává, on mí dal, on mi dá"); obava („nepatřím k němu, nepatři ke mně, mohl by mi ublížit"); láska („je mi milý, jsem mu milý"), „a neprodlené mě obdaruje"; soucit („je chudý a spokojí se s málem"). Viz též čt. 37.
123
povaha dané věci jsou nedělitelné102. Básník-jurista dokázal skvěle vyjádřit to, co chceme popsat:
Zde je jen jedno kolo (které se točí jedním směrem)103.
III.
GERMÁNSKÉ PRÁVO
(ZÁSTAVA A DAR)
Germánské společnosti nám sice nezachovaly tak staré a ucelené stopy vlastní teorie daru104, ale měly natolik jasný a rozvinutý systém směny ve formě darů, dobrovolně či nucené předávaných, přijímaných a oplácených, že patří k nejtypičtějším.
I germánská civilizace se dlouho obešla bez trhu105. Ve své podstatě zůstávala feudální a rolnická; pojem i slova jako kupní a prodejní cena se v ní zjevně ujala pozdě106. V dávnějších dobách se v ní široce rozvinul systém potla-
102  Bylo by rovněž na místě studovat rituál, jímž se očišťuje darovaná věc, ale který je ovšem také prostředkem, jak ji odpoutat od dárce. Zkropí se vodou stéblem kusové trávy (k potravě viz Gautamadharmasútra, V. 21, 18 a 19, Áp., II, 8, 9. Srov. Vodu, která očišťuje od dluhů, Anuš., čt. 69, verš 21 a Prátap, komentáře (ad locum, s. 313).
103 Verš 5834, viz výše, s. 119, pozn. 73.
104 Tyto skutečnosti jsou známy z poměrně pozdních památek. Zpěvy Eddy byly také sepsány později, až po kristianizaci Skandinávie. Ale stáří tradice se může podstatně lišit od stáří záznamu; navíc se i stáří nejranější známé formy určité tradice může podstatně lišit od stáří instituce. Toto jsou dvě kritické zásady, které by kritik nikdy neměl spustit ze zřetele.
V daném případě lze těchto skutečností použít bez jakéhokoli nebezpečí. Předně část darů, které v právu, jež popisujeme, zabírají tolik místa, patří k prvním institucím, které jsou u Germánů doloženy. Dva druhy z nich nám popsal sám Tacitus: svatební dary a způsob, jakým se vracejí do rodiny dárců [Germania, XVIII, v krátké kapitole, ke které se ještě vrátíme); a vznešené dary, zejména dary náčelníka či náčelníkům dané {Germania, XV). Jestliže se tyto obyčeje udržely tak dlouho, že jejich stopy můžeme dosud vysledovat, znamená to, že měly pevný základ a že v germánské duši zapustily pevné kořeny.
105  Viz O. SCHRADER a odkazy, které uvádí, Reallexikon der indogermanischen Altertumskunde, heslo Markt, Kauf.
106 Je známo, že slovo Kauf (koupě, nákup) a všechny jeho odvozeniny pocházejí z latinského caupo, kramář. Významová rozkolísanost některých slov, jako leihen (půjčit, vypůjčit si), lehnen (opírat se), lohn, bürgen (ručit), borgen (vypůjčit si, půjčit), atd., je dobře známa a dokazuje, že jejich technické použití je nedávného data.
124
če a obzvlášť-systém darů. Klany uvnitř kmenů, velké, nedílné rodiny uvnitř klanů107, kmeny mezi sebou, náčelníci, ba i králové mezi sebou žili do značné míry duchovně i ekonomicky mimo uzavřený okruh rodinné skupiny a komunikovali, vzájemně si pomáhali a uzavírali spojenectví formou darů, sňatků, zástav a rukojmích, co nejokázalejších hostin a prezentů. Výše jsme zaznamenali celou litanii darů, převzatou z Havámálu. Vedle působivosti Eddy poukážeme na tři skutečnosti.
Hlubším studiem německé slovní zásoby, velice bohaté na odvozeniny od geben (dát) a gaben, se dosud nikdo nezabýval108. Je jich mimořádně mnoho: Ausgabe (výdaj, vydání), Algabe, Angabe (údaj, závdavek), Hingabe (oddanost, obětování), Liebesgabe (dar z lásky, milodar), Morgengabe, kuriózní Trostgabe (naše cena útěchy), vorgeben (poskytnout výhodu, předstírat), vergeben (zadat, propůjčit, prominout), widergeben a wiedergeben (vrátit, opětovat); zbývá též prostudovat slova Gift (pův. dar, nyní jed, zloba), Mitgift (věno) atd., jakož i instituce, jež označují109. Naproti tomu veškerý systém dárků, darů, jeho význam (včetně povinnosti oplácet) v tradici a folklóru obdivuhodně popsal Richard Meyer v jedné z nejznamenitějších folkloristických prací, jaké známe110. Můžeme na ni pří-
107 Nenastolujeme zde otázku geschlossene Hauswirtschaft, (uzavřené domácí ekonomiky), viz K. BÜHLER, Entstehung der Volkswirtschaft. Podle nás je to chybně položená otázka. Jakmile byly v nějaké společnosti dva klany, musely nutně mezi sebou uzavírat smlouvy a vyměňovaly si nejen ženy (exogamie) a své rituály, ale též statky, alespoň v některých ročních obdobích a pří určitých příležitostech během života. Ve zbývajícím čase žila rodina, často velmi omezená, uzavřena do sebe. Ale nikdy tak nežila stále.
108  Viz tato slova v Klugem a dalších etymologických slovnících různých germánských jazyků. Viz VON AMIRA, o Abgabe, Ausgabe, Morgengabe (Hdb. H. PAULA) (stránky citované v rejstříku).
109  Nejlepšími pracemi jsou dosud J. GRIMM, Schenken und Geben, v Kleine Schriften, II, s. 174; a H. BRUNNER, Deutsche Rechtsbegriffe be-sch. Eigentum. Viz též J. GRIMM, Deutsche Rechtsalterthümer, I, s. 246. srov. S. 297, o Bete = Gabe. Hypotéza, že se přešlo od nepodmíněného daru k daru povinnému, je zbytečná. Oba druhy daru a zejména obě charakteristiky v germánském právu odedávna existovaly a prolínaly se.
110  Zur Geschichte des Schenkens, Steinhausen Zeitschr. f. Kulturgesch., viz s. 18 n.
125
mo odkázat a pro tuto chvíli si z ní vybereme jen bystré poznámky o síle svazků, které zavazují, oněch Angebinde (vázané, tj. dárek), která utvářejí směnu, nabídku, přijetí této nabídky a povinnost oplácet.
Ostatně existuje instituce, která přežila až do nedávné doby, ba ještě přežívá v morálce a ekonomické kultuře německých vesnic, a jež má z ekonomického hlediska mimořádný význam: je to Gaben111, přesný ekvivalent indického adanam. Při křtu, přijímání, zásnubách, svatbě hosté — často celá vesnice — například po svatební hostině nebo den předem či den po ní (Guldentag) předávají svatební dary, jejichž hodnota vesměs přesahuje svatební výlohy. V některých německých krajích toto Gaben tvoří dokonce nevěstino věno, které jí předají ráno v den sňatku; nazývá se Morgengabe. V některých místech je štědrost těchto darů zárukou plodnosti mladého páru112. Neméně důležité je i navázání nových vztahů u příležitosti zásnub a různé dary, jež kmotři a kmotry poskytují v různých okamžicích života svým kmotřencům, aby jim dali jméno a pomohli jim {Heljete). Totéž téma, jež dosud důvěrně známe i z našich lidových obyčejů, vysledujeme ve všech pohádkách, legendách o pozvání, o klatbě nepozvaných lidí, o požehnání a štědrosti pozvaných, zvlášť jsou-li to víly.
Týž původ má ještě jedna instituce. Je to nutnost zástavy ve všech druzích germánských smluv113. Odtud po-
111 Viz E. MEYER, Deutsche Volkskunde, s. 115, 168, 181 atd. K této otázce lze použít všechny příručky o německém folklóru.
112 Zde nacházíme další odpověď na otázku (viz výše) magické a právní povahy „ceny nevěsty", kterou si kladl F. D. E. Van Ossenbruggen. K tomu viz pozoruhodnou teorii vztahů mezi různými příspěvky poskytnutými manželům i manžely v Maroku v E. WESTERMARCK, Marriage ceremonies in Morocco, s. 361 n., a ty části knihy, které tam jsou citovány.
113 V následujícím textu nebudeme zaměňovat zástavy a závdavky (fr. Arr-hes), ačkoli —jejich název v řečtině a latině svědčí o jejich semitském původu — byly v novějším germánském právu známy tak jako v našem. Snad jen dodáme, že v některých případech tyto závdavky splynuly s někdejšími dary a že např. V některých tyrolských dialektech se závdavku [Handgeld) říká Harren.
126
chází i franepuzské slovo pro zástavu [gage], od wadium (srov. Anglické wage, mzda). Huvelin114 už ukázal, že germánské wadium115 posloužilo jako prostředek k pochopení smluvní vazby, a přirovnal jej k římskému nexu. Jak správně vykládal Huvelin, přijatá zástava v germánském právu vlastně smluvním stranám umožňuje vzájemně na sebe působit proto, že jedna vlastní něco od té druhé, proto, že ta druhá, která byla majitelkou dané věci, ji mohla očarovat, a také proto, že část zástavy, která se často rozlomila ve dví, si ponechala každá ze stran. Tomuto vysvětlení však můžeme nadřadit jiné, bližší. Magický postih není jediná vazba, která by mohla zasáhnout. Pouto svými vlastními schopnostmi vytváří i sama darovaná a zastavená věc. Zástava je především závazná. V germánském právu každá smlouva, každý prodej či koupě, půjčka nebo vklad předpokládá složení zástavy; druhému kontrahentovi se daruje nějaký předmět, zpravidla nevelké ceny: rukavice, mince {Treugeld), nůž — u nás dokonce špendlíky —, který vám vrátí při platbě za dodanou věc. Už Huvelin poznamenává, že věc mívá nepatrnou hodnotu a že jde vesměs o předmět osobní potřeby; právem tuto skutečnost srovnává s tématem „zástavy života", life-token116. Takto předaná věc vlastně nese pečeť dárcovy individuality. Skutečnost, že je v rukou obdarovaného, nutí kontrahenta splnit smlouvu, vykoupit se tím, že vykoupí svou věc. Takto nexům tkví ve věci a ne jen v magických úkonech, či pouze ve slavnostních formách smlouvy, ve slovech, přísahách a rituálech z obou
Rovněž nepoukazujeme na význam pojmu zástava v souvislosti s manželstvím. Pouze poznamenáváme, že v některých německých dialektech se „kupní ceně" může současně říkat Pfand (zástava, záruka, fant) Wette (sázka), Trugge a Ehethaler.
114 Année Sociologique, IX, s. 29 n. Srov. M. KOVALEWSKI, Coutume con-temporaine et lot ancienne, s. 111 n.
116 O germánském wadiu viz dále: M. THÉVENIN, Contribution á ľétude du droit germanique, Nouvelle Revue historique du Droit, IV, s. 72; J. GRIMM, Deutsche Rechtsalt., I, s. 209—213; VON AMIRA, Obligationen Recht; týž, v Hdb. H. PAULA, I, s. 248 a 254.
O uiadiatio srov. G. DAVY, Année Soc, XII, s. 522 n. 116 P. HUVELIN, s. 31.
127
stran, ve stiscích rukou; je v ní přítomno, jako je přítomno v psaných textech, „listech" magické hodnoty, ve „vru-bovkách", z nichž každá ze stran uchovává svou část, ve společných hostinách, kde každý přejímá něco z podstaty toho druhého.
Sílu, kterou v sobě věc má, ostatně dokazují dva rysy wadiatio. Zástava především nejen zavazuje a spoutává, ale též zatahuje do hry čest117, vážnost, „manu" toho, kdo ji dává118. Ten zůstává v podřízeném postavení, dokud se nezhostí svého závazku-sázky. Slovo wette, wetten119, které tlumočí wadiumze zákonů, má jak význam „sázky", tak význam „zástavy". Spíše než donucovací prostředek vůči dlužníkovi je to vklad do soutěže a postih za vyzvání. Dokud není smlouva splněna, je jako ten, kdo prohrává sázku, kdo dobíhá v závodě jako druhý a ztrácí tak víc, než vložil do hry, víc než měl zaplatit; a to ani nebereme v potaz skutečnost, že přijde o to, co dostal a čeho se majitel bude domáhat tak dlouho, dokud nebude zástava stažena. — Další rys poukazuje na nebezpečí zástavu přijmout. Zavazuje totiž nejen toho, kdo ji dává, ale i toho, kdo ji přijímá. Podobně jako obdarovaný na Trobri-andských ostrovech se má před darovanou věcí na pozoru. Také jemu ji vrhají k nohám120, je-li to festuca notáta121, označená runovým písmem a vruby — je-li to vru-bovka, z níž si ponechává či neponechává jednu část —, hodí mu ji na zem nebo zastrčí za ňadra {in laisum), nedají mu ji do ruky. Celý rituál nese pečeť vyzývavosti a nedůvěry z obou stran. Ostatně i dnes má v angličtině výraz throw the gage týž význam jako throw the gauntlet
117 J. BRISSAUD, Manuel d'Histoire du Droit frangais, 1904, s. 1381.
118  P. HUVELIN, s. 31, pozn. 4, vykladá tuto skutečnost výhradně úpadkem prvotního magického rituálu, který se stal pouhým tématem morálky. Ale je to výklad dílčí, nevyužitelný (viz výše, s. 71, pozn. 145) a nevylučuje výklad, který navrhujeme my.
119  K příbuznosti slov wette, wedding se ještě vrátíme. Dvojznačnost sázky a smlouvy se projevuje i v románských jazycích: se déjier (mít se před někým na pozoru) a déjier (vyzvat někoho).
120 HUVELIN, s. 36, pozn. 4
121  K festuca notáta viz A. HEUSLER, Institutionen, I, s. 76; P. HUVELIN, s. 33, opominul používání vrubovek.
128
(hodit rukaviqi). Znamená to, že jak zástava, tak darovaná věc představují nebezpečí pro oba partnery.
Přicházíme k třetímu rysu. Nebezpečí, jež představuje darovaná či předávaná věc, není bezpochyby nikde tak citelné jako v nejstarším germánském právu a jazycích. To vysvětluje dvojznačnost slova giß v těchto jazycích jako celku — na jedné straně dar, na druhé jed. Sémantickým vývojem tohoto slova jsme se ostatně obšírněji zabývali122. Téma neblahého daru, daru či statku, který se mění v jed, je základním motivem německého folklóru. Zlato Rýna je osudné pro toho, kdo je získá, Hagenův pohár má neblahé následky pro toho, kdo se z něj napije; naše city dosud jitří tisíce a tisíce germánských a keltských povídek a románů toho druhu. Uveďme jenom strofu, jíž jeden z hrdinů Eddy123, Hreidmar, odpovídá na Lokiho klatbu:
122 Gift, gift, Melanges Ch. Andler, Strasbourg 1924. Ptali se nás, proč jsme nezkoumali etymologii slova gift, překlad latinského dosis, které je zase přepisem řeckého dosis, dávka, dávka jedu. Tato etymologie předpokládá, že homo- i dolnoněmecké dialekty si vyhradily učené slovo k označení věci obecného použití, což neodpovídá běžným sémantickým zákonitostem. Navíc by bylo třeba vysvětlit, proč bylo pro tento překlad zvoleno slovo gift a proč naproti tomu na význam „dar" tohoto slova v některých germánských jazycích dolehlo lingvistické tabu. Konečně použití slova dosis v latině a zejména v řečtině ve významu jed dokazuje, že i ve starověku docházelo k podobným asociacím myšlenek a morálních zásad, jaké popisujeme.
Významovou rozkolísanost slova gí/řjsme srovnali s latinským venenum, řeckým filtron (kouzlo lásky, lákadlo) a farmalmn (léčivá bylina, lék, kouzlo, jed); bylo by třeba připojit srovnání (M. BRÉAL, Melanges de la societě linguistíque, sv. III, s. 410) venia, uenus, venenum, vanati (sanskrt, působit radost) a gewinnen, win (získat, dobýt).
Je rovněž nutno přivést na pravou míru jeden omyl v citaci. Aulus-Gellius o těchto slovech učeně pojednal, ale není to on, kdo cituje HOMÉRA (Odyssea, IV, s. 226); nýbrž GAIUS, sám právník, ve své knize o Zálconíku dvanácti desek (Dig, 16, De verb. Signif., 236). 123 Reginsmal, 7. Bohové zabili Hreidmarova syna Otra a byli donuceni se vykoupit tím, že vyváží Otrovu kůži zlatem. Bůh Loki však to zlato proklel a Hreidmar odpovídá citovanou strofou. Za tento údaj vděčíme Maurici Cahenovi, který ke 3. Verši poznamenává: laskavého srdce je klasický překlad: afheilom hug ve skutečnosti znamená „v duševním rozpoložení, jež přináší štěstí".
129
Poskytl jsi dary,
Neposkytljsi však dary lásky,
Nedávaljsi z laskavého srdce
A už byste pozbyli života,
Kdybych si byl dříve vědom nebezpečí.
KELTSKÉ PRÁVO
Další skupinou evropských společností, která tyto instituce spolehlivě znala, jsou keltské národy; spolu s H. Hubertem jsme začali toto tvrzení dokazovat124.
ČÍNSKÉ PRÁVO
I další velká civilizace, Čína, si z nejstarších dob uchovala právní princip, který nás zajímá; uznává nezrušitel-né pouto každé věci k jejímu původnímu majiteli. Ještě dnes si jedinec, jenž prodal některý ze svých statků125, třeba i nábytek, uchovává po celý život vůči kupci jisté právo „oplakávat svůj majetek". Otec Hoang zaznamenal vzory těchto „lístků nářku", které prodávající předává kupujícímu126. Je to určitý druh práva na sledování věci,
124 Studii Le Suicide du chef Gaulois s poznámkami H. Huberta najdeme v jednom z příštích čísel Revue Celtique.
12 Čínské právo týkající se nemovitostí zná, podobně jako právo germánské a naše staré právo, jak prodej s výhradou zpětné koupě, tak právo příbuzenstva — chápaného velmi široce — vykoupit prodané statky a pozemky, které neměly být vyděleny z dědictví, čemuž se říká právo příbuzných na zpětnou koupi. Viz HOANG (Varietes sinologiques), Notions techniques sur la propriété en Chine, 1897, s. 8—9. K téhle skutečnosti však príliš nepřihlížíme: definitivní prodej půdy je v lidských dějinách, a v Číně obzvlášť, něčím zcela novým; v římském právu, pak znovu v našich starých právech germánských a francouzských, byl sešněrován tolika omezeními vyplývajícími z ducha společného vlastnictví v rámci rodiny a pevného připoutáni rodiny k půdě a půdy k rodině, že podat o tom důkaz by bylo velice snadné; protože rodina znamená domácnost a půdu, je normální, že půda nepodléhá právu a kapitálové ekonomice. Staré i nové zákony „homesteadu" (zákony o přidělování půdy novousedlíkům) a poslední francouzské zákony o „nezabavitelnosti rodinného majetku" vlastně dokazují přežívání starého stavu a znamenají návrat k němu. Mluvíme tedy hlavně o movitostech. 126 Viz HOANG, tam., s. 10, 109, 133.
130
které se prolíná s právem na sledování osoby a na něž má prodávající nárok ještě dlouho poté, co se věc jednou provždy stala součástí majetku druhého a veškeré podmínky „neodvolatelné" smlouvy byly splněny. Spojenectví, jež bylo předanou věcí uzavřeno, není přechodného rázu, a to ani v případě, že jde o věc zuživatelnou a kontrahenti jsou pokládáni za trvale závislé jeden na druhém.
Přijmout dar je podle ánamských mravních zásad nebezpečné.
E. Westermarck127, který tuto poslední skutečnost zaznamenal, částečně vytušil, jak je důležitá.
Za tuto informaci vděčím laskavosti Mestra a Graneta, kteří sami v Číně uvedené skutečnosti zjistili. 127 Origin... Of the Moral Ideas, sv. I, s. 594. Westermarck vytušil podobný
______________   **~K,..*y jv   uvk/ci  Ol  i^tCl-loL JCilU   vein
rockem obyčeji ar (vynucující oběť prosebníka, tam., s. 386) a o zásadě „Bůh a strava se mu odplatí" (výrazy se pozoruhodně shodují s výrazy z indického práva). Viz E. WESTERMARCK, Marriage Ceremonies in Morocco, s. 365; srov. Anthr. Ess. E. B. Tylor, s. 373 n.
131