J*lj*dk+i.Jii - závislost odměny na rozhodnutí nadřízeného. Jako byrokratické rysy_oproti tomu uvádí: - hierarchickou autoritu probíhající nunlřnalně na třech úrovních, - existenci administrativního štábu, ! ^ - odměnu v závislosti na výši zastávaného úřadu. Stinchcornbe a Udy se shodují rovněž v tom, že $roti sobě kladou principy byrokratické organizace a pravidla, jimiž se řídí odborníci výrobních i nevýrobních profesí. Ve skutečnosti jsou vsak tito odborníci stále více zařazováni do komplexních organizací řízených byrokraticky. To problematizuje tezi, podle níž profesionalizace a byrokratizace představují alternativní způsoby řízení. Naopak se Um otevírá prostor pro konfliktní konfrontaci obou typů Činnosti v rámci téže organizace. 'j&L ( T 60 Kapitola 4 Nové pohledy na organizované chování Vývoj sociologie organizace od třicátých let v mnohém zpochybnil Weberovo pojetí byrokracie. Jestliže se podařilo přesvědčivě ukázat, že byrokratická organizace zdaleka není ztělesněním Čisté racionality, muselo se toto zjištění nutně promítnout i ve změněném polúedu na povahu lidského jednání. Jak známo, Weber se ve svém sociologickém systému důsledně snaží odvozovat veškeré sociální skutečnosti bezprostředně z jistých forem lidského jednání. Tento postup je jádrem jeho koncepce chápající sociologie. Z hlediska typologie forem panství lze byrokratickou organizaci chápat jako sociální útvar, jehož čistá podoba spočívá na převládnutí účelově racionálního typu jednání. Jestliže bylo tedy zjištěno, že byrokratická organizace se nechová zcela racionálně, musely na řadu přijít pochybnosti o samotné racionalitě jednání, které stojí v jejím základu. Kritika Weberova pojetí byrokracie se tak nutně spojila s revizí pohle-^Unalkntečňou míru racionality lidského jednání, a to na jeho indi-viduálřuT^upj^yé^úrovni. V prvém případě to vedlo ke zdůraznění omezené racionality individuálního jednáni, v případě druhém k vyzvednutí mechanismů nezamýšlených důsledků lidského jednám. Soudíme-li podle dalšího vývoje teorie jednání, lze omezenost Weberovy koncepce účelově racionálního jednání spatřovat zejména ve dyou ohledech: (_jj Weber přecenil lidskou schopnost odhadnout možný dopad vlastního jednání. Jeho účelově racionálně jednající aktér se vyznačuje v principu vysokou informovaností, která mu dovoluje přiřazovat ke zvoleným cílům adekvátní prostředky, takže jeho jednání bývá korunováno měřitelným úspěchem. Případné vedlejší důsledky stojí spíše ve stínu tohoto úspěchu. (Tím se liší například od hodnotově racionálně jednající osoby, v jejímž jednání případný úspěch nehraje velkou rolí, rozhodující je věrnost hodnotám, jež jsou sledovány.) Aktér jednající účelově racionálně, zejména je-li vyzbrojen prostředky moderní vědy, může usilovat o jakékoliv cíle, věda ho spolehlivě informuje o všech důsledcích, k nimž jeho jednání povede. Proti tomuto aspektu Weberova pojetí racionality staví R. K. Merton od poloviny třicátých let koncepci nezamýšlených důsledků jednání. 61 (U. Weber příliš nezdůrazňuje kvalitativní rozdíl mezi individuálním jednáním a jednáním kolektivním. Považuje za možné převést i značné složité produkty kolektivního jednání do roviny jednání individuí a na tomto základě vysvětlit jejich fungování. I tak komplexní skutečnosti, jako je byrokratická správa či povaha kapitalismu, chce vyložit na základě určitých elementárních typů individuálního jednání a jejich kombinací. Již v koncepci nezamýšlených důsledků je s tímto projevem metodologického individualismu polemizováno, ke stejnému problému se z jiných pozic v polovině šedesátých let vrací také ekonom Mancur Olson se svou koncepcí kolektivního jednání. 4.1. Herbert A. Simon a teorie omezené racionality Obecné teorie organizace i konkrétní empirické výzkumy organizací jsou ještě kolem poloviny našeho století založeny na představě sociálních aktérů jako bytostí, jejichž jednání je řízeno zcela racionálními postupy. Různí badatelé se navzájem liší pouze v tom, zda zodpovědnost za programování racionálního jednání přesunují na kvalifikovaná řídící centra (taylorismus, Fayolova škola, Weberův ideál odbornosti byrokracie), či zda se vyslovují pro větší participaci řízených na rozhodování {Kurt Lewin, studium skupinové dynamiky aj.). Liší se rovněž v tom, zda omezují přísně racionální jednání pouze na oblast výběru vhodných prostředků pro dosažení dopředu stanovených cílů (Weberova účelová racionalita), či zda do popisu racionální kalkulace zahrnují i oblast hodnot a sentimentů (G. C. Romans), a tím rozšiřují racionální kalkul i na sféru neformálních vztahů (škola "human relations" se svým důrazem na ekonomickou výhodnost neformálních kontaktů a neformálně vypracovávaných skupinových norem). Všechny tyto racionalistické přístupy k sociálnímu jednání a k povaze sociálních organizací předpokládají, že každý stanovený problém má své optimální řešení a že hlavní snahou lidí je právě takováto řešení nalézat. V běžné sociologické a manažerské literatuře není toto stanovisko zpravidla zpochybňováno. Ovšem v polovině čtyřicátých let přicházíjferbert A. Simon, badatel v oboru správní vědy, s explicitní teoriílmiezěné racionality lidského jednání a aplikuje ji na teorii organizace. Své myšlenky rozvinul nejprve v práci Admimst£ative_Behavior (1945) a poté, spolu s J. Marchem, v dosiú5J^ně.eitoyan&.pj*ácISS^^^'£-CLS58)- Základní Simonovou tezí je, že lidé v praktickém životě nehledají optimální řešení problémů, s nimiž jsou konfrontováni, nýbrž spo- 62 kojují se zcela běžně s prvním řešením, které se jim jeví jako uspokojivé, přičemž kritéria uspokoj ivosti závisí na jejich momentální percepci skutečnosti. Otázka hlubší adekvátnosti této percepce přitom rozhodně nepatří k problémům, které si jednající připouštějí. Jedním z aspektů omezené racionality je, Že člověk není schopen řešit složitější úkoly komplexně, nýbrž vždy jen sekvenčně, přičemž jednotlivé kroky mají podobu alespoň minimálně uspokojivých řešení. Reální aktéři nebilancují vždy úzkostlivě přínosy a výdaje, které jim z jejich intervencí plynou. Jejich kalkulace jsou mnohem méně ambiciózní a více pragmatické. Jakmile dosáhnou přijatelného prahu uspokojení, směřují k dalšímu kroku, aniž by se zdržovali zpětnou diskusí optimálních řešení. Šimonova teorie omezené racionality je namířena proti modelu "homo econöniicus", jenž sociologové převzali do svých úvah z modelů "ekonomů; kteří zpravidla záměrně od komplikovanosti a nedokonalostí sociální reality abstrahují. Sociální aktéři hledající optimální řešení zadaných úloh mají v těchto modelech již dopředu pevně zadány možnosti, mezi nimiž mohou volit, a ti, kdo rozhodují, disponují již dopředu měřítky, která jim umožňují jednoznačně seřadit možná řešení od nejžádanějších až po nejméně žádoucí. March se Simonem ukazují, že právě takové situace jsou ve skutečnosti zcela výjimečné a jejich hodnota jako východiska pro úvahy o flingování organizací je tedy krajně problematická. "Je rozdíl hledat v kupce sena nejostřejší jehlu a hledat v ní jehlu dost ostrou na to, aby se s ní ještě dalo šít", konstatují March se Simonem, když ilustrují reálnou povahu rozhodovacích procesů v běžném životě. Podle Simona (1945) existuje celá řada překážek, jež přímo s technickou nutností omezují stupeň rozumnosti lidského jednání: a) Lidé nemohou znát všechny možné důsledky všech alternativ jednání. b) Lidé mají omezenou představivost oliledně budoucího vývoje svých vlastních hodnot. c) Lidé si ani nedokáží představit všechny možné alternativy svého jednání. Protože tedy intelektuální možnosti lidí jsou limitovány ve srovnání se značnou komplexností problémů, které jsou nuceni řešit, opírá se racionální jednání o krajně zjednodušená schémata, která berou do úvahy pouze některé rysy daných problémů, čemuž odpovídá i výsledné řešení. 63 Rozhodování je navíc komplikováno také tím, že v úvahách jednotlivců se neustále prolínají dva typy premis: premisy faktické a premisy hodnotové. Zatímco pravdivost či falešnost faktických premis může být empiricky testována, hodnotové premisy jsou v tomto ohledu arbitrárni, takže rozhodnutí dvou lidí ve vztahu k téže věci mohou být zcela protikladná, aniž by jedno nebo druhé bylo nutně méně racionální. Předpoklad jediného optimálního řešení každého problému zde neplatí. Jakou podobu má aplikace této koncepce na teorii organizace? Simon chápe organizace jako uměle vytvořené struktury, které jsou komponovány tak, aby usnadňovaly rozhodování členů organizace, a tím umožnily řešit i komplexní problémy. Hlavní funkcí organizací je tedy omezovat rozsah rozhodováni, která jsou jejich členové nuceni činit. Tím se redukuje chaos, který by vyplýval z toho, kdyby každý člověk musel na vlastní zodpovědnost rozhodovat o všem a brát do úvahy všechny alternativy. Jednotlivé znaky organizací, jejichž výčet se ^aduj^_od_dob_Maxe Webera, podíe'Simóňä slouží jedinému cíli - smžovatjátěžjílenů organizací při činění rozhodnuli:""" '......" '■■ a) Dělba'práce— soustřeďuje'rozhodování každého člena na dílčí aspekt řešeného problému. b) Obecné normy a předpisy - zbavují členy nutnosti krok za krokem rozhodovat o postupu. c) Hierarchie - limituje oblast rozhodování ve vertikální rovině. d) Komunikace - ustavuje kanály pro lok informací nutných k rozhodnutí. Formální organizace tak redukují rozhodovací zátěž svých členů ve více směrech. Především vymezují rozsah zodpovědnosti každého člena, a tím určují cíle, které budou jeho rozhodování řídit. Hierarchická struktura organizací přitom umožňuje, aby všechna rozhodování, s výjimkou těch, která se týkají stanovení nejvyšších cílů organizace, spočívala na faktických, a nikoli ha hodnotových premisách. Tímto způsobem organizace specifikuje závazné cíle činnosti každého ze svých členů, a tak omezuje jeho rozhodování pouze na výběr adekvátních prostředků pro dosažení cíle. Organizace zároveň ustavují mechanismy, které již dopředu zužují počet alternativ, jež musejí jednotliví členové zvažoval dříve, než přijmou rozhodnutí. Do této oblasti patří jak formální pravidla určující hlavni podmínky fungování organizací, lak komunikační kanály spojující jednotlivé Části organizace ápod. 64 Obojí zúžení prostoru pro možné rozhodování umožňuje členům organizace na různých jejích stupních rozhodovat v oblasti, která jim byla ponechána, co nejracionálněji. Ve všech ostatních oblastech, které se vymykají jejich kompetenci, jsou zbaveni nejistoty, která je s rozhodováním vždy spjata, a v té oblasti, která je jim ponechána, je tato nejistota díky předepsaným normám a díky platným postupům výrazně zredukována. Nicméně žádná organizace nedokáže svými formálními předpisy a dalšími opatřeními odstranit všechny zdroje nejistoty, tj. předvídat všechna rozhodnutí, která mají být učiněna. Osoby, které jsou zaměstnány na místech, jež ponechávají prostor pro rozhodování, mají v organizaci zvláštní -význam. Vliv, který jim plyne z toho, že kontrolují určitou zónu nejistoty, se snaží využívat pro další posílení své pozice. Simon se pouze okrajově dotýká toho, že kontrola míst nejistoty má velký význam pro utváření mocenské struktury uvnitř organizace. Tyto důsledky plynoucí z koncepce omezené racionality rozpracovává teprve Michel Crozier. .Herbert SÍroonJiž_Y_.polpvině čtyřicátých let upozornil na řadu ne-s^ttáYnýclLstereplypů,, které přežívají při studiu organizací z období J?Mħické: fáze a jsou reprodukovány v příručkách manažerské literatury:---." a) KontraproduktivnosĚ nadměrné specializace. Na čelném místě seznamu univerzálních principů řízení figuruje požadavek specializace činností. Simon upozorňuje, že růst specializace nad určitou hranici účinnost opět snižuje. V tomto bodě Simon aplikuje na činnost administrativy princip "rozdrobené práce". b) Vzájemná rozpornost různých principů řízení. Jednota řízení požadovaná již Fayolem snižuje účinnost všude tam, kde je žádoucí, aby podřízený respektoval zároveň příkazy více různých odborníků. Jednota vedeni tak může být v rozporu s požadavkem specializace. V tomto bodě Simon předjímá např. Gouldnerovo rozlišení reprezentativní a punitivní byrokracie a celou diskusi o rozporu mezi odborníky a nadřízenými v rámci téže organizace. c) Problém rozsahukontroly ("span of control"). Jedná se o problém hojně diskutovaný v klasické literatuře a týkající se optimálního počtu podřízených téhož nadřízeného. V rámci usnadněni kontroly se doporučení počtu podřízených pohybovalo nejčastěji kolem pěti či šesti. Simon upozorňuje, že tím zároveň vzniká problém neúměrného počtu organizačních mezistupňů, a tím vyšší míry byrokratizace. 65 d) V souladu se svým zamítnutím předpokladu jediného správneho řešení polemizuje Simon s názorem, podle něhož lze jednoznačně rozhodnout spor mezi stoupenci centralizace a decentralizace organizací. Výhody a nevýhody každého z obou řešení je zapotřebí zvažovat vždy znovu v každém konkrétním případě. e) Elegantně řeší Simon otázku stanovení míry účinnosti těch organizací, jejichž výstupem není hmotný výrobek. J^^^Čmnosti například správních organizací měřit nelze, lze ji však zvyšovat, a to tírií^ že budenié odstraňovat přeYázky,~Beré btáriTjejím jednotlivým členům podávat výkon a činit správná řozhodňutC V "rozsahu, v jakém i^Wáoui;Hojiňíiiy klesatj účinnost ořgaiuzacíerstoupá. " ——. 4.2. Olsonova koncepce kolektivního jednání Základní ideu obsaženou v práci ekonoma Mancura Olsona The Logic of Collective Action (1966) lze vyjádřit velmi jednoduše: Jogika individuálního jednání je podstatně odljšná od logiky jednjm[kolek-Jiyního. Ölson nesouhlasí s tím, aby celé skupiny byly pojímány tak, jako by se jednalo o individua, tedy o někoho, kdo je nadán vůlí, vedomím, kdo hájí své zájmy, popřípadě má své falešné vědomí. V případě individuálního jednání platí, že pokud má jedinec určitý zájem a uvědomuje si ho, snaží se ho svým jednáním dosáhnout. Naproti tomu, má-li větší skupina společný zájem, který si její členové uvědomují, a má-li navíc i prostředky, jak tento zájem realizovat, neučiní zpravidla jako celek pro jeho realizaci nic, anebo téměř nic. Skupina se společným zájmem, který je zcela zřejmý všem jejím Členům, se zpravidla nesnaží tohoto zájmu jako skupina dosáhnout. Je nutno předeslat, že Olsonovo schéma se nevztahuje na malé skupiny, jejichž členové se osobně znají, ani na ta hnulí, která by od svých účastníků nevyžadovala žádné náklady, a to například ani ve formě ztraceného času. Olson vychází z prostého faktu, že každý člověk má některé zájmy pouze své zvláštní, individuální, zatímco jiné zájmy, zájmy kolektivní, sdílí společně s druhými,. Zatímco své indiyjduáíníj^ljn^se_člp-věk snaží obhajovat yj^^ém přjpad^u^záj^ jeho úvaha složitější. Je to dáno tím, že kolektivního zájmu můžejiosáhout prípadnej bez. vlastní účasti^ na kpjekil^'ním hnuti. Proto v případě kolektivních zájmů zpravidla pečlivě poměřuje ^žtfátyTTíteié^Bý mu mohly z účasti na kolektivní akci! vyplynou^ s pravdě- podobností, že toto linutí obhájí společné zájmy i" bez jeho účasti. -Výsledkem pak často bývá rozhodnuli, které je ná prvý polüed para- 66 doxní^^^nezúčastnit se kolektivního, linutí,, které prokazatelně hájí také jeho zájmy........."" Pomocí svého paradigmatu vysvětluje Olson řadu skutečností týkajících se různých forem kolektivního jednání: Proč odbory v řadě zemí sdružují poměrně malé procento pracujících? Nízká míra organizovanosti je příznačná zejména pro ty odborové organizace, které hájí především kolektivní zájmy, například zvýšení mezd pro všechny pracovníky profese. V tomto případě všichni členové dané profese z linutí profitují, ať se ho již sami účastní, anebo nikoliv. Vyšší účast je jen v těch odborových organizacích, které zaručují svým členům například ochranu v případě hrozby ztráty zaměstnání. Zde individuální zisk vyvažuje náklady a rizika spjatá s účastí v hnulí. PreŠjnjají politické strany vždy více voličů než aktivních členů? Olson odpovídá, že přímá účast v hnutí \yžaduje jisté náklady "(čas, peníze, energii). Naproti lomu zájmy, které strana ve volbách obhajuje, se týkají všech jejích stoupenců, tedy i těch, kteří své osobní náklady omezí na to, že v den voleb odevzdají straně svůj hlas. Ti, kteříseHČastní aktivněji, činí tak proto, že kromě kolektivní odměny počítají ještě se z\dáitníj>drněnoiíindividuáíiiíf, Proč mají státní daně vždy donucovací charakter? Olson konstatuje, že i v případěř kdy existuje kolektivní souhlas s nutností daní i kolektivní souhlas s jejich užitím, nikdo nebude ochoten platit daně dobrovolně jednoduše proto, že si vypočte, že i bez jeho přispění se sejde daní dost. Proto je třeba nutit občany pod pohrůžkou přísných sankcí, aby jednali způsobem, který koneckonců schvalují a jehož obecnou nezbytnost ochotně uznávají. Zde vystupuje rozdílnost mezi kolektivním a individuálním jednáním zvlášť hmatatelně. V případě individuálního jednáni nebývá zapotřebí nikoho nutit k činům, jejicliž rozumnost a nezbytnost uznává. Všechny zmíněné situace odkazují z hlediska ekonomie do oblasti tzv. kolektivních '"statků, jsou tedy analýzou situací, v nichž každý chce~ profitovat, zcela bez ohledu na to, zda platí příslušné náklady, a z nichž nikdo nemůže být vyloučen, pokud náklady neplatí. Pro zajištění koordinace aktivit v těchto situacích, v nichž tržní principy selhávají, býy