110 jiteli půdy odjakživa viděl svého nepřítele a v jeho majetku objekt, na němž mohl schla-diti si žáhu. 1 jinde, na př. ve Francii za Velké revoluce, v Německu za selských povstání tomu tak bylo, jak správně na to poukázal R. II. I r a n c é. Nicméně vždy zůstává pravdou, že je u nás v celku ještě malé porozumění pro ochranu domoviny. Přes to nutno dáti průchod pravdě, že i to se v poslední době počíná obracet >k lepšímu. Mám sám v ruce doklady ze své působnosti v Okrašlovacím Svazu, jak okrašlovací spolky počínají si pěkně všímati svého okolí po stránce ochrany památek. Upozorňují, dotazují se o radu, podávají náměty i samy přejímají ochranu a péči o určité památky. Podobně počínají se hustěji vyskytovati i na venkově interesovaní jednotlivci s pěkným často zájmem o ochranu památek. Má to být předzvěst lepších dob? Značí to odvrat od poválečné přepolitisova-nosti k touze, po statcích kulturních? Zde — předbíhám snad poněkud tomu, co v následujícím chci šíře vyložiti, naskytá se široké pole ku plodné prácí organisacím agrárním. Náš sedlák, a je to dobře tak, je v jádru svém nedůvěřivým a více méně uzavřen vůči novým myšlenkovým proudům, zvláště jsou-li mu podávány někým, kdo není z něho. Neotevře tak hned své srdce měšťáku, mohl by však snadněji uvěřiti svým. Jeho politické organi-sace, jež jsou vlastně jeho organísacemi odborovými a zvláště agrární dorost má tu, jak řečeno, možnost plodné činnosti pro zvýšení kultúrni úrovně národa. Nutno spravedlivě přiznati, že to byl právě agrární dorost, který se ni před válkou této věci velmi čile chápal a doufám, že ve své práci neustane. Běží tu o to, aby lidu venkovskému stala se myšlenka ochrany domoviny ideou důvěrnou a milou. Jde o velké věci, jak hned v následujícím bude vyloženo. Bylo snad již v předešlém dostatečně vyloženo, že ochrana přírody není hračkou neb koníčkem přepjatých jednotlivců, nýbrž že je to živnotní nutnost pro celý národ. J e šek Hofman velmi pěkně účel ochrany pa.mátek vyjadřuje slovy: „vyvésti jej (t. j. člověka) z barbarství, jež jeví se ničením výtvoru lidské práce a rušením přirozené harmonie, která tkví v každém poictivém díle lidském i veškerém díle přírody — toť úkolem ochrany památek a přírody, jež obě jsou dvěma toliko větvemi jedné mravní ideje." Proto musí býti i státem podporována a respektována jako jiné obory národního života. Jsou tri hlavní obory, které se dnes nemohou obejíti bez 'respektování ochrany přírody; výživa lidu, z d r a v í lidu a lidové vzdělání (Konrád Guen-ther). Vědecká ochrana přírody musí studovati přírodu jako organismus a užívati svých výsledků pro pole, les, louku a jiné kultury, ba pro všethny obory, kde se jedná o život. Neboť příroda, jak již několikráte zde podotčeno, je ve svém celku právě ta-k organismus jako tělo v malém a jako toto spočívá na harmonické součinnosti jednotlivých svých částí. 112 Vyslovili, tuším, podobnou ideu jíž dávno Leibnitz a Shaftesburya také Fech-ner (Das Büchlein vom Leben und Tode). Tuto harmonii chrániti má za úkol, pokud jde o tělo lidské, lékařství, které dnes hledí hlavné tělo síliti, kdežto dříve hledělo nemoc všelikými léky a lektvary zaháněti. Zdá se, že zemědělství prozatím utkvělo na tomto posledním stanovisku. Doposud potíralo a zahánělo nemoci svých svěřenců ať rostlinných či živočišných jen jedy a různými medikamenty, tím však oslabovalo a poškozovalo možnost vlastní regulace zdravotní u rostlin i zvířat. Tyto se totiž odnaučily chrániti se samy proti škodlivým vlivům a tím snadněji podléhaly tam, kde nebylo možno užívati svrchu zmíněných prostředků. Tak mluví se o stárnutí určitých kulturních rostlin, na příklad vína, bramboru, a to je již šikmá plocha. — Zde musí počíti práce vědecké ochrany přírody. Navazuji na poznatek získaný biologií, že příroda určité krajiny tvoří jednotný celek; každá rostlina, každé zvíře má tu své místo a hájí odtud ve vzájemném působení harmonii a /.draví celku. Právě tak, jako z jemného stroje nesmíme svévolně vyjmouti kolečko, aniž bychom celý stroj poškodili, právě tak nesmíme vymýtiti bez ohledu na celek nějakou rostlinu neb zvíře. Člověk zprvu rozdělil organismy na užitečné a škodlivé. Později se však jen ptal: prospíváš mi? pakli ne, jsi na obtíž a pryč s tebou. To je stanovisko zastaralé. 113 l)rt;iil v. ki njinského rázu Krkonoš. Mělká hnžinkn n;i ú [in t í Ntuilniřnó liiji-y, (inklni! hřebenové rašeliny kľKfi-nošskó, s charakteristickou květenou. (Fot. Dr. Kavina.' 8 IM T sou známy četné příklady, v nichž na př. SkoSE* zvířata ukázala se u^ínymi a na-; „ nřínadv kdy vyhubení tak zvane škod-ÄÍÄÄsoVo vice äkody „.I* Tak dnes přicházíme stale vite a vice ku Dřesvědeení že dravá zvířata jsou nutnými K celku neboť odstraňováním, zvířat slaných a nemocných udržují ostatní' pn- zdraví. Vědecká ochrana přírody má tedy studo-vatMak zvířata a rostliny dohromady souv -IpS a které jsou nutné Životní podmínky jed-Stliv^foUanismu, a v Jakta.tyto žiji t£ if-mném vztahu. Pozorovaní a pokus musí sia novľtľ jednotlivé členy spolecenstev organ^mu iak ie nalézáme na poli, na louce i v leener, ve vod? Shora hylo tu mluveno o ^«*Kh lnaii která snad největších úspechu na tomto noTi'doSla Je nutno dále stanoviti IjkJ měla stupňovaná kultura vliv na ten nebonm ľ^anismus a jak tento vliv, byl-li nicivy, bez polkození íidiých zájmu zmírniti neb od- StTloho co právě řečeno, vysvítá, jak práce vřdecíé ochrany Porody úzce souvisí s, pra« zemědělce, lesníka rybaře jak fle * |Sou do otázek souvisejících se staví ou a hygienou lidských sídlišť, hlavne mest (viz, co o nem vše řečeno v partii o znečišťovaní vod) y Pro pokusy tohoto druhu, které musí bytí prováděny s příslušnými úrod nimi -is^ nebo ŤlŠnélamy nebo široké meze nebo i nezuzit- 11 ó kované břehy mezi polí, stejně jako pro svobodný vývoj vodních organismů musíme hájiti říčních a potočních zátočín a starých ramen. Je-li důležito, aby veškerá plodná půda byla pokud možno využita pro účely zemedělství, je stejně i důležito, aby malé kusy země přenechány byly zvířeně a květeně původní odevšad vyháněné. Z takovýchto ohnisek mohou pak zvířata vykonávati svou regulační činnost na ostatní přírodu a kultury (Konrád Guenther). Jinak povstane takové ochuzení a spustošení země, že zajisté záhy bude ta věc citelně pozorována. „Usilovné odstraňovaní divokých původních keřů na okrajích lesů, polí, na pastvinách a pod., přeměňování neúrodných krabatin v políčka, jež ani za tisíc let nenahradí galejní přímo práci na nich, vysušovaní bahnisek, rašelinišť, kyselek a p., navždy ničí vzácné a význačné rostliny a živočichy,'1 praví prof. J. Roubal a uhodil, myslím, na správnou klapku. Je to právě toto hrozivě pokračující odstraňování keřů, které agrikulturní naše krajiny proměňuje v see-nerické pouště. Jednak prý keře překážejí na mezích, stíní, ubírají poli půdu, jednak nevycválanost pasáků a pasaček, kteří keře rádi zapalují a způsobují, že jich rok od roku ubývá. A přece i kelvž nepřiblížíme k jejich hodnotám krajinářským, jak v význam národohospodářsky může míti takové divoké ovoce, jako jsou Šípky nebo trnky! A po stránce etické? Neustálé krajinářské ochuzování našeho venkova, kde ]iž pomalu nezbývá ničeho, co by 8* 116 duši lidskou vábilo, způsobuje útěk z venkova clo mest, jeho depopulaci a přelidnění průmyslových center. — Myslím, že čím více budou pěstovány takové pokusy o znovuoživení naší přírody, jali o nich svrchu bylo mluveno, tím více se ukáže, jaký prospěch z toho vznikne pro pole i luka, les i vinice. Neboť veškeré naše kulturní rostliny jsou vzaty z přírody a právě tak, jako člověk, nemohou na trvalo od ní býti odděleny. Nejsou sice tak staré, aby byly ztratily veškeru obnovovací a omlazovací sílu, kterou jim příroda dala do vinku, ale Čím dále, budou se nalézati pod těžkou rukou kultury, tím více se bude tato síla ztráceti. Jak řečeno, každá rostlina i zvíře vyrostla v stálém vzájemném působení jiných organismů a stala se tak organismem harmonicky přizpůsobeným životnim podmínkám svého okolí. Tato stálá korektura okolního světa chybí našim kulturám, a sebe lepší péče lidská ji nemůže mihraditi (viz na př. lesy mniškou zničené). Člověk nemůže působiti na nejmenší životní částice, z nichž tělo jeho svěřenců se skládá. Je prací vědecké ochrany přírody tyto životní síly znovu dodati poli i lesu, čímž ochrana přírody stává se i důležitou složkou další existence člověka vůbec. Tak nabývá ochrana přírody, mimo úkol, který má každá věda, totiž rozmnožovati lidské vědění, dvě další důležité úlohy, značné praktické ceny: Tam, kde příroda slouží ku potěšení, zotavení a poučení národu, chce zachovávati její bohatství, zdraví a trvání, kde půda má vy- 117 tvářeti potravu a jiné hodnoty, chce působiti k tomu, aby její výnos udržovala a zvětšovala a působila plodně a povzbuzujícím způsobem na jiné vědecké a praktické obory, které tu zasahují.*) * Okrašlování krajiny ve smyslu ochrany domoviny by podle toho muselo býti jakýmsi druhem restaurace kraje, buď ve smyslu dochované krajiny kulturní nebo ve smyslu původní krajiny přirozené. Ovšem, že proti tomuto požadavku (právě tak jako i v ochraně památek historických) zvedají se vážné hlasy. Ukazují správně na to, že provésti tento program do důsledku bylo by čirou nemožností, ba dokonce, že by místy mělo i svou vnitřní nepravdivost. Jak bylo by možno napraviti pokaženou přírodu, když ani lidské dílo nemůžeme znovu zříditi tak, jak vyhlíželo na počátku svého trvání. Ale zde přece máme některé momenty, které nám s;ima příroda poskytuje, a jsou to právě ony, které se staví proti nám v ochraně památek historických. Je to samoobrozovací mohutnost přírody, pakli se jí poskytne dostatečná možnost k tomu. Neboť za příznivých podmínek bude se příroda zajisté snažiti, aby alespoň kryt rostlinný, pokud možno, v původním složení znovu vypravila tam, kde kultura ho vyhladila. To po daří se zvláště tam, kde, jak svrchu řečeno, přispějeme jí ku pomoci jako lékař nemocnému člověku. Hlavní věcí je, abychom se vy- ;!:) ycv. Guen ther: Dus ProKi-iuram di*s NattiTscIiutzns. 118 stříhali všelikého falšování přírody i skutečnosti. To děje se zvláště tam, kde bychom, chtěli přírodu násilně obohacovati, nebo uměle předstírali něco, co ve skutečnosti neexistuje; i umělá divočina byla by takovým falšováním. To, co v přírodě působí přirozeně (viz výše, co o tom řečeno), co je neumělkova-né, a dokonce i malebné, ta zdánlivá nepravidelnost a různorodost v přísné zákonitosti, dostaví se při správném postupu sama sebou, tak jako strom stářím pozbývá své pravidelnosti, tak jako nasetý trávník nestřihán přemění se v květnatou louku, tak jako uměle pěstěný les, když vyroste, nabude přirozenějšího rázu. Je to též jedno z důležitých pravidel zahradní architektury, k Čemuž se ještě vrátíme. Člověk může tu i tam vědomě napomoci, může ke zřícenině vysaditi pnoucí rostliny, mťiže za těsniti holou stráň, může nechati zarůsti opuštěný lom. Při tom však vždy musi dříve uvážiti, co tam vysadí a zda-li vysazením ne zničí dobré hodnoty (vyhlídku, prospekt nebo i původní vědecky zajímavou botanickou formaci či zvířenu, vázanou na podklad právě v tom stavu, ve kterém se nyní nalézá). Neboť ne každé mfcto vyžaduje zlepšení rukou lidskou. I pustá stráň se svými suchomilnými rostlinami a s hmyzy na nich žijícími má svou krajinářskou a vědeckou cenu. Pole, luka, lesy, vinice i chmelnice, štěpnice i školky, vše, do čeho zasáhla ruka lidská, podrobuje tvaru, který nejlépe odpovídá účelu věci. Proto mají kultivované kusy země svoji pravidelnou podobu, Čímž liší se od prvotní přírody, která sama sebe řídí. Proto 119 vždy dílo lidské v přírodě je nápadno svou umelostí (ač při tom nemusí působiti rušivě). Našemu citu pro krajinu odpovídá však vždy nejlépe to, co nejůžeji s krajinou souvisí, co z ní vyrostlo a má v ní své kořeny. To také jeví se nám nejpřirozenější, nejméně nápadné a působí domácně. Lze to začasté jen těžko vyložiti slovy, ale tím více to cítíme intuitivně. Zvláště my, kteří jsme si již dávno zvykli považovati dílo lidské jako něco neoddělitelného od naší krajiny. Zajisté, že nám je bližší viděti v krajině naší pole bramborové nebo směskou oseté než kukuřici, v níž hned podle celého zjevu oko tuší cizince. A právě to jest jedna z důležitých zásad, které musí si býti vědoma Činnost okrašlovací, která tak ráda opatřuje v přílišné horlivosti krajinu elementy, které do ní nepatří. Bylo o tom již výše mluveno (viz citát z Bendy nebo z „Kacířského turisty"). Abychom se tedy vrátili k polím: naše pravidelná, pravoúhle omezená políčka nijak neruší našeho dojmu z krajiny. Zvláště jsou-li různě oseta, obilím, jetelem, mákem, řepkou, lnem, je-li mezi nimi síť mezí a břehů, jsou-li tu a tam stromy a keře, spočine oko se zálibou na takové krajině. To dokazují nesčetné výtvory nejlepších krajinářů. Zato okopaniny působí již dojmem méně příznivým, zvláště řepa; zcela zvláštního charakteru dodávají pak kraji chmelnice. Dosti nepříznivě, jednotvárně působí veliké lány téže plodiny. Moderní intensivní kultura pak zasahuje zde hluboko v jednom smyslu. Čistící zařízení na semeno působí, že Čím dále. Um více mizí různé plevele, které 120 tak pěkně dovedly zpestřovati kultury, chrpy, koukoly, rnicn atd. jistě že na Škodu vzhledu a malebnosti polí. — Jedním z nejdůležitějších krajinářských akcentů jsou však stromy. * Před statnými, starými stromy musí každý, kdo si zachoval jen trochu srdce, cítili úctu. Sami starci ve srovnání s lidským věkem, jsou pamětníky minulých generací, těch, jež pro nás pracovaly a mřely a naši existenci umožnily. Je to snad také jistý zbytek uctívání stromů, který se u nás zachoval z pradoby lidského pokolení. U starých venkovanů se s touto úctou ještě namnoze setkáváme. Pěknou historku, která tento cit ke stromůim ilustruje, načrtla L. Š et e lilt o vá {Lidové Noviny, Večerník, 10. března 1921). Uvádím ji celou, pro její zajímavost lidové psychologie: Stará hruška. Co stařeček pohlidlí ze dvora na zahradu, to se katili a brblali: „Hromská hruška! Stoji mi to v cestě a cnem zavazi a tin i. Okrom trávy ani mi tam nic nemôže rusť!" To na chodníčku u rybníčka stála veličán-íka stará hruška. Stařečku tat i čele j u tam za mlada zasadili. Hruška byla hodná a měla tak klusté pen, že ani dvá hrubí chlapi, roztahna ruky, nemohli ju obestať.