m 1 /Í. OL! [Hi Q Ľi J_______________Robota 6. září 200S I LIDOVÉ NOVINY Panika kolem klimatu je absurdní Klimatický aiarmismus je nejnebezpečnější prostředek k prosazování státních intervencí a k potlačování lidské svobody V pondělí 8. září 2008 pronese prezident Václav Klaus na setkání Montpelerinské společnosti v Tokiu projev o globálním oteplováni. Orientace přinášítext proslovu, v němž prezident varuje před environmentalismem, který zneužívá vědu. Václav Klaus prezident ČR Jsem přesvědčen - a záměrně to zmiňuji hned v úvodu - Že panika, která je v poslední době vytvářena kolem dramatických, v minulosti údajně neznámých globálních klimatických změn a jejich následných katastrofálních důsledků pro budoucnost lidské civilizace, nesmí žústat bez rezolutní odpovědi dosud vlče či méně mlčící většiny racionální uvažujících lidí, zejména klasických liberálů, libertariánů a dalších mužů a žen vyznávajících svobodu jako hlavní hodnotu. Víme (nebo bychom alespoä vědět měli), že tato panika nemá seriózní opodstatněni. Není podložena racionálními argumenty, nebere v úvahu zkušenosti z minulosti a její podstatou není věda. Tato panika je naopak založena na zneužití vědy neliberální, extrémně autotitářskou, svobodou a prosperitou pohrdající a ve svém důsledku je ničícíideologií, kterou já-spolu s mnoha dalšími'autory- nazývám environ-mentaítšmem. Za úvahu stojí i pojem „kli-matísmus", zejména jako přímý a srozumitelný protiklad klimatologie. Vinod K. Dar ve sjémiělánku „Klimatologie vs. klimaťis-mifg;atiiivně;iiřjka.,,že „kliŕäatolŔgie ie to důvodů já považuji environmentalismus a jeho současně nejsilnější verzi, klimatický alarmismus, za - na začátku 21. století ■ - nejúčinnější, a tudíž nejnebezpečnější prostředek k prosazování rozsáhlých státních intervencí a k nebývalému potlačování lidské svobody, , To, že toto nebezpečí vnímám velmi silně a snažím se muíehť, bylo hlavním důvodem k napsání mé knihy Modrá, nikoli zelená pianem s podtitulem'„Co. je ohroženo:: klima, nebo svoboda?'*, který je snad dostatečně jasný. Bylotoipopudemkmému aktivnímu angažmá v současné debatě týkající se klimatických změn a k tomu, abych byljedmou hlavou státu; která se na konferenci OSN ke klimatickým změnám v New Yorku v'zán 2007'otevřeně a explicitně postavila proti současné globálně-oteplovací hysterii. Jsem zklamaný z toho,.že mnoho lidí, včetně řady politiků, vyjadřujících privátně podobné názory, veřejně více či méně mlčí. Každý den vidíme článek o pohybu desetin stupně Celsia nebo Fahrenheita, fotografie'ukazující tání ledovců, data o vzestupu hladiny oceánů,' o změnách koncentrace CO, v atmosféře, o vlivu slunce na globální klima. Neustale slyšíme jednostrannou propagandu ohledně tzv. skleníkové hypotézy, ale neslyšíme seriózní ekonomické argumenty o nevyčerpalelnošti zdrojů, včetně zdrojů energetických (za předpokladu, že jsou rozumně využívány, což zname-, ná za pomoci nedeformovaných cen a dobře definovaných vlastnických práv).- Nevidíme studie o nákladech a výnosech právě navrhovaných opatření a politik (závěry nedávného summitu G8 v Japonsku snížit v příštích čtyřiceti letech celosvětově emise oxidu uhličitého o 50 procent mi připomínají ambice pětiletek Leonida Brežněva před třiceti lety). Nevidíme dobře vyargumentované ä laikům srozumitelné články o velmi složitém vztahu mezi různými časovými horizonty (v ekonomické teorii diskutovaném prostřednictvím. konceptu diskontovaní): Stäle.čekam ná-žäľ knih, jakými jsou The Ultimate Resource od Juliana Simona, The Improving State of the World od Indura M. Q oklanyho. Skeptical Environmentalist od Bjorna Ľomborga a další. Měli bychom se snažit vysvětlit oné mlčící vétšině, že tím největším bohatstvím", které měl Julian Simon na mysli, a tím jediným zdrojem skutečně ohrožovaným plány a aktivitami environmentalistů je člověk; jeho vynalézavost a jeho přirozené úsilí jít vpřed. Víra v. technický pokrok . Žil jsem dlouho ve světě, ve kterém byly ceny. a vlastnická práva učiněny bezvýznamnými. Měl jsem příležitost vidět, jak neracioilálně byly zdroje využívány (a často vyčerpávány) a jak zničené bylo v důsledku toho životní prostředí. Neměli bychom nikomu znovu umožnit, aby si hrál na trh a diktoval, co má kdo vyrábět, jak to má vyrábět, jaké vstupy používat a jaké zavádět technologie.'Mělo by to za následek další, tentokráte celosvětovou katastrofu a skutečné „zbídačení más", zejména v rozvojových zemici Určité známky toho vidíme už dnes. ^Všem pesimistům bychom také měli připomínat Jidskou zkušenost s technickým pokrokem v minulosti a vysvětlit jim naši oprávněnou víru nejen v jeho pokračování, ale také v jeho velmi pravděpodobnou akceleraci v budoucnosti. Tech- ■ nicky pokrok přinese zásadní změny a máme spoustu důvodů očekávati že technické změny budou daleko větší než jakékoliv představitelné změny klimatu. Není potřeba být skeptický vůči technice a jak jsem argumentoval jinde, například v projevu na výročním setkání Competitive En, teiprise Institute ve Washingtonu D.C., není důvod očekávat, že vstoupíme do stacionárního světa- samozřejmě pokud en-yironmentalisté nevyhrají a nezastaví vývoj lidstva. - / I...: ' ' Ekonomové by také měli připomínat dů-.Ježitý a;^ró:tutp,;diskusj' velmi relevantní BiaŠl^MŠýlgMaktnřé poptáácVAte^ Tuto preferenci nám ukazuje právě diskontní sazba. Toto konstatováni není ani krátkozrakostí, ani ignoräntstvím. Je překvapivé, íe i ekonomicky vzdělaní en-vironmentalisté-jako Nicholas Stern -považují „společenskou diskontní sazbu" za blízkou nule. Takto nerealisticky nízká sazba nadhodnocuje budoucí efekty dnes provedených opatření (a naopak). Musíme také zmínit tzv, princip předběžné opatrnosti, který se stal jedním z hlavních argumentů environmentalistů. Lidé jsou a měli by být opatrní. To je naprosto přirozené a tentojejichpostoj nikdo nekritizuje. Každý rozumný člověk núnimalizufe riziko - aje nikoliv za každou cenu. Žijeme ve světě, kde je vždy něco-za něco, a každý analytik ví, že při rozhodování o tom, zda by to či ono opatření mělo být provedeno, či nikoliv, musí zhodnotit jeho náklady a výnosy. Princip předběžné opatrnosti, toto dogma environmentalistů, vede k neodůvodnitelné maximalizaci averze k riziku. Postoje tohoto typu mohou nakonec uspět v zablokování a v zakazovaní > všeho. Prof. Sternhell správně říká, že princip předběžné opatrnosti „vyžaduje kvantitativní soud, jinak nikdy nepřejdeme křižovatku, nenastoupíme do autobusu nebo ani nevstaneme z postele". A tímto „kvantitativním.soudem" je analýza nákladů a výnosů, IndurM,Goklányvydaloprincipu předběžné opatrnosti celou knihu the Precautionary Principle. A Critical Appraisal of Environmental Risk Assessment a navrhuje v ní způsoby, jak formulovat hierarchická kritéria a jak řádit různé hrozby, což je pochopitelně něco jiného než aplikace nestrukturovaného principu předběžné opatrnosti. Goklany používá několik velmi známých a často diskutovaných příkladů a dokazuje, že environmentalisté tíhnou k systematickému přeceňování negativních vlivů lidské činnosti a ž,e opomíjejí její pozitivní dopady. Takový prísťup nemůže přinést dobré výsledky. ' •<■ ■' ',■ ,-u wellovské používám slov .trh' a ,céna', aby lidé akceptovali takovou míru kontroly nad svými životy, která je v anglofonních zemích bezprecedentní, s výjimkou období válek". Klimatické bratrstvo (abych použil hezký termín dalšího Australana Wolfganga Kaspera) s úspěchem přesvědčilo politiky a média, že tato „k trhu přátelská" schémata obchodovaní s povolenkami jsou lepší než pouhé restrikce a zákazy. V této souvislostí já dávám přednost explicitním zákazům. Jsou mnohem srozumitelnější a eventuálně odstranitelnější. „Oteplovači" (další pěkný termín) uspěli také ve vytvoření motivací, které vedly k obrovskému vzestupu moci a síly skupin dobývajících, rentu [rent-seeking groups). Tito hledači renty profitují z obchodování s povolenkami na vypouštění oxidu uhličitého; z budovám neproduktivních větrných, solárních a dalších zařízení schopných vyrábět pouze vysoce dotovanou elektrickou energii; z pěstování nepotravi-nových plodin, ze kterých jsou vyráběna biopaliva na úkor výroby potravin (s dobře známými vedlejšími efekty); z výzkumu, psaní a pronášení projevů o globálním oteplování atd. Kritika dobývání renty ze strany teoretiků veřejné volby (některých významných členů naší Společnosti), vzniklá před zhruba třiceti čtyřiceti lety, byla revolučním odmítnutím idealizace ambiciózních politiků, kteří se snaží realizovat své záměry jako „osvícení despotové". Obávám se, že ' tento aspekt debaty o globálním oteplováni nebyl neodborné veřejnosti dostatečně vysvětlen. Politici využívají byznysmeny usi-, lující o tento typ výnosů jako své partnery, protože ti obvykle mají velký vliv a dostatek finančních prostředků k tomu, aby sehráli rozhodující roli. Nezabýval jsem se ani klimatologií, ani hodnotícími zprávami IPCC. Bez silných slov a zdlouhavých argumentů postačí říci, že souhlasím s prof. Sternhellem v tom, že »'íSKjiíaSt,,mezi klimatem ä oxidem uhliEi-tvm'osóräveďiňuié sledování áohoto ie™, rědai-KIimatismus je ideologie" a „veřej-ioú diskusi o klimatu dnes ovládají, ne-li nonopolizují klimatisté... ve veřejné deba-:ě o klimatických změnách klimatologové jyli a jsou mlčící většinou". Naše odpověď této ideologii by mela'být :asná a nekompromisní, protože jsme přesvědčeni, že víme dost o křehkosti a zranitelnosti lidské společnosti ao nebezpečích plynoucích z pokusů dirigovat ji shora. Disponujeme také dostatkem důkazů, že i ve známé historii není současná míra oteplování Země bezprecedentní. Víme i to, že den za dnem přibývá vědců z oboru klimatologie, kteří globální oteplování zpochybňují na základě toho, že zemské klíma je mnohem méně citlivé na oxid uhličitý, než jak 3C domnívá Mezivládní panel OSN pro klimatickou změnu (IPCC) a jeho protagonisté. Nedostatek seriózních argumentů Je také zřejmé, že globální oteplování není téma, které patří výhradně nebo převážně do oblastí přírodních věd. Je to téma par excellence právě pro Montpelerinskou společnost a domnívám se, že bychom ho měli chápat jako významnou součást naší agendy. Současný celosvětový spor není o teplotě nebo o COř. Je to opět stará, dobře známá debata: svoboda a volný trh vs. dirigis-mus, řízení shora a všezahrnující regulace. Jinými slovy, spontánní evoluce vs. poruč-níkování lidské aktivity; Je tp opět ona mi-sesovská a hayekovská otázka, zda je či by měl být dominantní: „human design" (plánování čí organizování vývoje), nebo „human action" (nikým neřízené konání milionů lidí). Pro nás jsou to známá témata. Některé dnes používané argumenty se od minulých mohou mírně lišit, ale ambice těch „vyvolených" (abych použil hezký termín Thomase Sowella) omezovat svobodu a brzdit prosperitu lidí jsou tu znovu. V minulosti byl trh většinou napadán argumenty socialistů s hesly typu: „Zabraňte zbída-čování mas." Dnes je útok veden pod nebezpečnějším heslem: „Zabraňte zbídačo-vání (nebo přímo ničení) planety." Tento posun se mi zdá být velmi nebezpečný. Ambice jsou na první pohled šlechetnější, atraktivnější a přitažlivější; jsou také velmi chytře a účinně orientovány do budoucna, a proto jsou prakticky „imunizo-vány" od reality, od existujících důkazů, od dostupných dat a standardní testovatel-nosti. Jsou téměř náboženské. V jednom „zeleném" hotelu v Kalifornii mají údajně' v každém pokoji kromě Bible i knihu Ala Gorea Nepříjemná pravda. Ze všech těchto důvodu jsou tyto ambice přijímány a v podstatě milovány politi-ky', médii a všemi' jejich sympatizanty z řad tzv. public intellectuals. Právě z těch- kladní ekonomické argumenty o racionálni averzi k riziku (které by nám pomohly odmítnout fundamentalistický princip předběžné opatrnosti používaný en-virorimentalisty) a chybí mi zopakování standardních argumentů o roli trhu, cen» majetkových práv na straně jedné a o tragických důsledcích nevyhnutelného selhání státu spojeného s ambicemi kontrolovat globální klima na straně druhé. Nabídka a poptávka Krátce se dotknu některých z těchto témat. Je třeba začít problematikou zdrojů, protože ta vždy byla v centru této debaty, počínaje Thomasem Malthusem až po Římský klub. Během posledních dvou století ekonomové sice dodali mnoho drtivých protiargumentů, ale ve veřejné debatě nezvítězili. Většina lidí věří v nebezpečí hrozícího vyčerpání zdrojů, protože vidí, že Země není nekonečná. Tyto názory vycházejí z nepochopení dvou elementárních, avšak zcela klíčových věcí. Za prvé nevidí, že zdroje jako takové samy o sobě neexistují, že existuje pouze nabídka zdrojů a poptávka po zdrojích, což je něco úplně jiného, aza druhé jsou zaměňovány tzv. přírodní zdroje s „ekonomickými zdroji", se zdroji majícími význam v ekonomickém smyslu, se zdroji, které jsou lidé schopni vyuŽít-při daných cenách a technologiích. Nevěří nám, že k vyčerpatelnosti zdrojů nedochází, alespoň nikoliv k vyčerpávání zdrojů jako masovému jevu, a že známé a dokumentované ekonomicky zajímavých „zdrojů" v minulosti, a to i v nedávné minulosti, neustále rostly a rostou i nyní. Čím vÉtíí je poptávka po zdrojích (a jejich používání), tím více zdrojů je nalezeno (a dodáváno na trh). Tato proti intuici jdoucí věta je pro ekonoma naprosto triviální, zřejmá a zcela evidentní. V současné celosvětové zmätenosti je však minoritním názorem, kte- ' rý je vystaven posměchu a zesměšňování, aniž by byl brán vážně. Potřebujeme více takových Není potřeba být skeptický vůči technice, Není důvod očekávat, že Ystpupínie do stacionárního světa - samozřejmě pokud environmentalisté nevyhrají a nezastaví vývoj lidstva. rý bude založen na tzv. důchodovém efektu (nebo -jak se také říká - efektu bohatství). S vyšším příjmem a bohatstvím lidé více „poptávají" ochranu životního prostředí. Není nutné dnešní generace přinutit radikálně snižovat jej ich spotřebu, protože zámožnější lidé v budoucnosti budou mít dostatek času učinit své vlastní racionální rozhodnutí ohledně spotřeby a investic - bez naší dnešní „quasi pomoci". Ekonomický růst a zvyšování bohatství nevedou ke zhoršování životního prostředí, naopak. Empirický výztaum y oblasti tzv. environ roentál-" nich Kuznetsových křivek nám k tomu dává velmi přesvědčivé argumenty. Laikům bychom měli' také vysvětlit pojem diskontovaní J ako jediný racionální základ pro mezigenerační komparace. To je jádrem společenskovědního, a v rámci něho zejména ekonomického přístupu k této problematice; Kdokoli chce chránit budoucí generace, měl by nejprve vyslovit své předpoklady ohledně jakéhokoli mezigeneračního vztahu, nebo jinak, jednoduše řečeno, měl by vysvětlit, jak vidí budoucnost a jakou ' váhu či význam jí přikládá. Environmentalis-' té předpokládají, že ať už je budoucnost vzdálená jakkoli, má stejný význam jako přítomnost. Toto samozřejmě není pravda, protože preference současnosti před budoucností je reálně existujícím faktem. r ~iís!,řiíT!j * * * ♦ * Ještě více frustrující je skutečnost, že nevěnujeme dostatečnou pozornost zneužíváni slov „trh" a „cena" ze strany těch, kteří šíří paniku o globálním oteplování. Nechtějí nic jiného než nás zdanit, ale místo toho mluví o - k trhu přátelských -„schématech obchodování s emisemi". Nereagovali jsme dostatečně hlasitě, ne-řekli jsme, že eml&ní povolen-ky jsou implicitními daněmi a že hraní si na trh nám připomíná debatu plán vs. trh z třicátých let minulého století mezi Misesem a Ha-yekem na straně jedné a Langem a Lernerem. na druhé. Souhlasím. sRayemEvansem, když vidí „or- ■aic neuspietvcuuiujo ui há, razantní, asi nepotřebná a pravděpodobně bezvýsledná opatření". Závěrem bych rád zopakoval (co jsem řekl na mezinárodní konferenci o klimatických změnách, kterou v New Yorku pořádal v březnu 2008 Heartland Institute), že „musíme znovu zahájit diskusi o podstatě státu a o vztahu jednotlivce a společnosti", protože jak jsem zdůrazňoval mnohokrát: současný spor není o klimatologii, je o svobodě. A chtěl bych dodat: „o prosperitě a o životních podmínkách milionů lidí". Abychom předešli katastrofa, „měli bychom věřit racionalitě člověka a důsledkům spontánní evoluce lidské společnosti více než ,dobru' plynoucímu z politického aktivismu". Mezitltulky redakce LN Ilustrace LNVomlra r-nr + ■