^T -4T" Část první Jiří Musi! C© je urbanizace Co je urbanizace I když se občas i v minulosti u některých autorů chápala urbanizace jako součást celospolečenských změn, většina sociologických, ekonomických, ale také geografických prací se ještě do nedávné doby omezovala na popis dílčích jevů, například na růst měst, na zvětšování počtu nebo podílu lidí žijících ve městech, na prostorovou expanzi měst, na růst hustoty obyvatelstva a zastavění, na zvětšování budov a na jiné prvky převážně hmotných a prostorových stránek lidských sídel. A podobně i historické práce zabývající se dějinami jednotlivých měst nebo dějinami měst určité historické epochy zkoumaly obvykle odděleně politické, právní, hospodářské, vojenské, sociální a kulturní stránky vývoje měst. Historikové, kteří se zabývali vývojem měst ve velkých evropských regionech, nebo kteří tento vývoj srovnávali s historií měst v neevropských kulturách, anebo také autoři snažící se postihnout obecné rysy měst antických, středověkých apod., pociťovali ovšem potřebu přistupovat k městům interdisciplinárně a často hledali systémový přístup k svému předmětu. To vedlo k produktivnímu sbližování historiografie a teoretických disciplín, jako je sociologie, sociální antropologie nebo ekonomie. Historie měst, která opustila tradiční popisnost a snažila se objevit vývojové linie, začala hledat inspiraci v sociologických nebo ekonomických teoriích změny, například v teorii modernizace, Eliášově teorii civilizování, v Schumpeterových a Kondraťjevových teoriích hospodářských cyklů nebo v teoriích demografického přechodu apod.1 A naopak sociologové, sociální antropologové, ekonomové, kteří přemýšleli o vývoji měst, museli začít vážněji reflektovat konkrétní poznatky, které přinášelo historické bádání, a v důsledku toho také korigovat své modely.2 Důležité v tomto ohledu byly, mimo jiné, historicko-právní studie a také práce z historie umění a architektury měst, které zkoumaly obecné rysy právních soustav nebo slohů v určitých historických obdobích. K chápání urbanizace jako složitého a komplexního společenského procesu, případně jako jedné ze základních složek modernizace společností, přispěly rovněž hospodářské dějiny mest. Teprve od Šedesátých let 20. století se začíná uplatňovat pojetí, podle něhož 7 je urbanizace změnou sociálně-prostorových forem organizace společnosti. Nejde tu ani tak o změnu měst, jako spíše o změnu celé společnosti. Ze společností venkovských se postupně stávají společnosti městské. A tato metamorfóza se netýká jen hmotných a prostorových stránek, nýbrž i institucí, ekonomie, sociální struktury, myšlení, způsobu života, hodnot a celé kultury. Důležité na tomto soudobém pojetí urbanizace je také to, že v jeho rámci není vznik měst a jejich růst až do 18. století evropské historie považován za urbanizaci v přísném slova smyslu. To, co se dělo v Evropě do poloviny 18. století, kdy se v některých jejích Částech zvyšoval ve městech počet obyvatel, lze označit jako vlny zrychleného růstu měst. Tyto vlny mají - jak ukážeme v další části - odlišné rysy než urbanizace ve společnostech procházejících modernizací, která byla tažena aplikací vědy ve výrobě, tedy industrializací, a změnou ekonomického chování a ekonomických institucí. Urbanizace prostě není kontinuálním historickým procesem probíhajícím po celou dobu od vzniku prvních měst. Je to změna probíhající v různých částech světa vždy v určitém konkrétním historickém období. V tomto smyslu je to historicky jedinečná transformace nejen osídlení, ale i všech stránek sociálního a kulturního života.3 Samotný pojem urbanizace je poměrně nový. Vznikl a vyvíjel se jednak v důsledku změn samotného předmětu zkoumání, jednak v důsledku toho, že byl postupně zkoumán z rozdílných hledisek jednotlivých vědních oborů. Ve statistickém a demografickém slova smyslu, tj. jako růst počtu a podílu lidi žijících ve městech anebo jako proces koncentrace obyvatelstva do měst, se v literatuře objevuje v třicátých letech 20. století, a to v anglické verzi jako „urbanization", francouzské „urbanisation", německé „Verstädterung". Je zajímavé, že v praktické souvislosti - tj. při úvahách o vhodných formách uspořádání osídlení v socialistické společnosti - se pojem „desurbanizace" a „urbanizace" objevil v sovětských diskusích na konci dvacátých a začátku třicátých let. Tehdy byl ovšem chápán převážně v urbanistickém smyslu, tj. jako normativní názor na vhodný rozvoj osídlení v SSSR. V 19. století a na začátku 20. století nebyl pojem urbanizace znám. Pozornost odborné literatury byla v té době zaměřena na otázky vzniku měst, na příčiny jejich vzniku, na rozdíly mezi městem a venkovem a v evropském prostředí také na právní a ekonomické otázky růstu měst. Velmi dobře je to patrné například na knize českého sociologa Arnošta 1. Bláhy Město. Sociologická studie z roku 1914.4 Blízkým dnešnímu pojmu urbanizace by se mohl zdát dnes už zapomenutý německý pojem „Vers-tadtlichung", jímž někteří autoři, jako například Karl Bücher (1893),5 popisovali vznik městských států v antice. Řekové měli pro tento proces vlastní termín „synoikismos". Jistou analogií dnešního pojmu urbanizace je pojem „růst měst", používaný autory konce 19. století - například Adnou Ferrinem Weberem ve známé knize Růst měst v 19. století.6 V době, kdy se začal pojem urbanizace používat, byl definován nejčastěji 8 jako koncentrace obyvatelstva do městských sídel. V nejjednodušší podobě se interpretoval jako proces, v jehož důsledku se zvětšuje podíl městského obyvatelstva na úhrnu obyvatelstva určitého území. Dochází přitom jednak k zmnožení míst koncentrace, jednak k zvětšení lidnatosti už existujících míst koncentrace. Někdy se definovala urbanizace specifičtěji: jako pohyb lidí z malých zemědělských obcí do obcí jiných, obvykle větších, jejichž hospodářskou základnou je výroba, obchod, správa nebo podobné činnosti. Historické doklady potvrzují, že bez takového stěhování by nebyla urbanizace možná. KKčpvým problémem při takovém geografickp-demografickém pojetí urbanizace bylo určení toho, co je vlastně městské sídlo. V literatuře je patrné kolísání mezi celou řadou názorů na to, jak město definovat. Vyskytují se definice ekonomické, právní, sociologické, urbanistické a samozřejmě i statistické. Zajímavý je vztah mezi statistickým pojetím a pojetím právním. Zdálo by se, že statistické pojetí je snadné. Ale i v Evropě se brzy ukázalo, že neexistuje jednotný názor na to, jak město definovat statisticky. Jsou to sídla, kde trvale žije více než 2 000 lidí, nebo 5 000, nebo naopak 1 000 lidí? A jak je to se sídly malými, která však mají právně statut města? Anebo naopak - kam zařadit velké venkovské obce s více než 10 000 obyvatel, známé z jižního Slovenska nebo z Maďarska? Jsou to města, nebo venkovské obce? Už z těchto několika příkladů je zřejmé, že pojem města nelze vymezit snadno a že v důsledku toho ani měření stupně urbanizace není nic jednoduchého. Neméně svízelnou se ukázala otázka hranic městských sídel. Dnes často nebývají správní hranice města, které mají právní povahu, hranicemi města v sociálním a ekonomickém slova smyslu. To platí zejména o velkých městech, ale týká se to i městských aglomerací nejrůznějšího druhu. Výzkum urbanizace v tomto geograficko-demo-grafickém smyslu začal prohlubovat metody měření stupně urbanizace, tak aby zjištěné skutečností lépe odpovídaly reálné situaci. V šedesátých letech 20. století se prohloubil demografický pohled na urbanizaci tím, že statistické úřady zavedly statistické jednotky, které označovaly za městské, i když byly vně správních hranic měst; v USA to byly tzv. standardní metropolitní oblasti, jinde tzv. urbanizované oblasti, aglomerované obce apod. Ale i tak mezinárodní srovnání úrovně urbanizace narážejí na četné problémy. Dalšího pokroku ve statistické analýze urbanizace se dosáhlo zavedením typologií urbanizace. Objevil se pojem „metropolitní urbanizace", který vycházel z pojmu metropolitní oblast. Za tu je považováno území se 100 000 a více obyvatel, v němž je alespoň jedno město nebo souvislá městská oblast s 50 000 nebo více obyvatel, a přilehlé administrativní jednotky, které mají metropolitní povahu. Na základě tohoto vymezení byla roku 1959 Kalifornskou univerzitou v Berkeley uskutečněna jedna z prvních spolehlivých srovnávacích celosvětových studií urbanizace.7 Výzkumné centrum této univerzity pak ukázalo na to, že v Evropě existují tři skupiny zemí co do míry metropolitní urbanizace: 9 1. země, kde více než 40 % obyvatel Žije v metropolitních oblastech (Velká Británie, Nizozemí aj.). 2. země, ve kterých žije v metropolitních oblastech 20-40 % obyvatel (Francie, Polsko), 3. země, kde žije méně než 20 % obyvatel v metropolitních oblastech (Československo, Finsko). Podobný význam mělo rozlišení na základní a metropolitní urbanizaci. Problémy spojené se statistickým měřením stupně urbanizace naznačovaly, Že tradiční geograficko-demografické vymezování pojmu urbanizace naráží na potíže. Kritika si všimla toho, že určovat stupeň urbanizace pouze z údajů o podílu tzv. městského obyvatelstva se nehodí dobře pro studium urbanizace v zemích s vysokým stupněm už dosažené urbanizace. Britský autor Ray E. Pahí ve své:útlé, ale významné knize s příznačným názvem Město na venko-uěs z roku 1965 soudí, že zhruba od roku 1910 žije přibližně 80 % britského obyvatelstva v jednotkách definovaných administrativně jako městské. Urbanizace definovaná jako pohyb lidí z oblastí s rozptýleným obyvatelstvem do oblastí s koncentrovaným obyvatelstvem přestala být důležitým jevem. Urbanizace definovaná demograficky jako koncentrace obyvatelstva byla vystřídána urbanizací ve formě rozptylu obyvatelstva ve velkých metropolitních regionech. Tato a podobné kritiky otevřely zásadní otázku: Do jaké míry lze vůbec lidnatost sídel považovat za kritérium „městskosti"? Tato otázka nabývá na významu zejména tehdy, srovnávají-li se civilizačně výrazně odlišná území. Lze třeba obce s 5 000 obyvatel v České republice nebo v Belgii považovat za stejné jednotky jako obdobné obce v Indii nebo v Nigérii? A neplatí stejná výhrada i o větších sídlech? Někteří autoři zdůrazňují, že i sídla o 100 000 obyvatel v průmyslových zemích se liší od stejně lidnatých sídel polofeudálních zemí natolik, že je otázka, zda je vůbec považovat za srovnatelné jednotky. Například čínská města ještě v třicátých letech minulého století, před zavedením hromadné městské dopravy a řady dalších složek technické infrastruktury, působila v mnoha případech jako konglomerát několika malých měst. Celý problém se zkomplikoval tím, že ve společnostech s velkou mobilitou lidí, například s velkým počtem lidí dojíždějících za prací z jedné administrativně vymezené obce do druhé, s velkým počtem lidí opouštějících na kratší nebo delší dobu místo trvalého bydliště nebo střídajících bydliště, se začal pojem „počet obyvatel" znejasňovat. Přes veškerá zdokonalování metod sčítána lidu, rozlišování obyvatelstva na trvale bydlící, přítomné, přechodně nepřítomné atd., se přesné údaje o počtu obyvatel velkých měst nedají vždy zjistit. Oprávněně některé studie při určování velikosti sídla vycházejí z počtu pracovních příležitostí v hlavních hospodářských odvětvích. Některé soudobé úvahy jdou tak daleko, že při měření velikosti sídla nahrazují počet obyvatel třeba počtem počítačů, případně informační kapacitou sídel. Jedna studie dokonce navrhovala měřit význam měst odhadem počtu bitů; které mají v úhrnu místní informační systémy, jako jsou knihovny, databanky, rejstříky apod. Třebaže jde 10 o neobvyklou úvahu, dokládá, že otázka určování velikosti měst není jednoduchou záležitostí. Tím se také vysvětlují poměrně velké rozdíly mezi výsledky jednotlivých analýz stupně urbanizace v různých zemích. Při čtení všech prací, které se zabývají srovnáváním úrovně urbanizace v jednotlivých zemích, je vždy zapotřebí vědět, jak bylo definováno obyvatelstvo měst a jak byly vymezeny hranice měst. Velikost měst vyjádřená počtem trvale bydlících obyvatel zůstane však přes všechny uvedené problémy i v budoucnosti důležitou informací. Zůstává rovněž jedním z důležitých údajů i při zkoumání historického vývoje měst. Podíl obyvatel žijících ve městech však sám o sobě není dostatečným kritériem stupně urbanizace, třebaže se v tomto smyslu i nadále používá takovými mezinárodními organizacemi jako OSN, OECD aj. Kritika geograficko-demografického pojetí urbanizace spojeného se statistickými metodami vedla k celé řadě dalších pokusů, jak tento proces lépe definovat. V šedesátých letech 20. století se ve světové literatuře objevila řada prací, které urbanizaci chápaly převážně sociologicky nebo antropologický, tedy buď jako šíření (difúzi) hodnot, postojů a různých prvků tzv. městské kultury, nebo jako akulturaci. Urbanizace byla tudíž interpretována jako kulturní a sociálně-psychologický proces, jehož prostřednictvím si lidé osvojují materiální a nemateriálni kulturu, včetně vzorců chování, forem sociální organizace, ale i způsoby myšlení, které vznikají ve městech či jsou pro města typické. A i když tok kulturních impulzů proudí oběma směry, tj. jak z měst na venkov, tak z venkova do měst, kulturní působení městských vzorů na venkově je obvykle silnější než naopak. Pojem urbanizace chápaný jako difúze a akulturace se stává realističtějším a smysluplnějším než jeho vymezení zdůrazňující pouze koncentraci obyvatelstva do městských sídel.9 Problémů, které jsou spojeny s touto koncepcí, je ovšem celá řada. Není totiž zcela zřejmé, co se viastně myslí pojmem „kultura typická pro města". Přestože byla zveřejněna celá řada studií a knih o městské kultuře a o městském způsobu života, není často jasné, zda i takoví autoři, jako byl například Georg Simmei (1903) nebo Louis Wirth (1938),10 nesměšovali ve svých pojetích měst důsledky městské sociální organizace a městského prostředí s důsledky industrializace a tržního hospodářství. Je rovněž zřejmé, že městská kultura není jevem tak stejnorodým, jak si její protagonisté představují. Odhlédneme-li od civilizačních a technických prvků, bývá často, zejména ve složitých a sociálně diferencovaných společnostech, shlukem několika kultur. Teorie difúze a akulturace však záslužně upozornila na to, že urbanizace nemusí být chápána jenom jako kvantitativně po-psatelný proces zvětšování podílu lidí žijících v městských sídlech. Paralelní existence geograficko-demografického a sociáině-antropologického pojetí urbanizace vyvolala navíc potřebu formulovat koncepci, jež by je vhodně spojila. Proto se už v šedesátých letech 20. století řada historiků, sociologů a geografů - nezávisle na sobě - pokusila formulovat názor, že urbanizace je mno- 11 hostranným procesem, že je ji tedy nutno zkoumat vždy současně z více hledisek.11 Začala se rozlišovajjjrbaj^ace.ekonomická prostorová a sociální. Ekonomickou urbanizací se rozumělo i nadále zvětšování počtu osob pracujících mimo zemědělství, tj. v průmyslu a ve službách. Z hlediska demografického byla urbanizace chápána především jako proces stěhování obyvatelstva z venkova do měst. Za urbanizaci prostorovou se pak považovala změna hmotného a prostorového uspořádání sídel, například rostoucí podíl ví-cepodlažních domů, vznik a rozvoj hromadné veřejné dopravy a jiných složek technické a sociální infrastruktury'Sociální Urbanizace byla interpretována jako proces, při němž si jak jednotlivci, tak i skupiny osvojují - v rámci vzájemné spolupráce, ale i konfliktu - městský způsob života. Janusz Ziólkowski nazval tento proces „městskou socializací". V podobném smyslu rozlišoval Eric E. Lampard „behaviorální" stránku urbanizace, strukturální urbanizaci a konečně urbanizaci demografickou. Strukturální urbanizací rozuměl změny měst a celého osídlení způsobené změnami v organizaci společnosti. Z tohoto strukturálního pohledu důležitější než koncentrace obyvatelstva je koncentrace činností do měst. To je velmi důležité rozlišení, které pomáhá rozumět specifickým rysům urbanizačních procesů v jednotlivých obdobích. Ukázalo se být velmi užitečné při studiu vývoje evropské sítě měst v raně moderním období 1500-1800. Známý britský geograf Peter Hall rozlišil v publikaci z roku 1973,12 která se zabývala vývojem městských regionů ve Velké Británii, tři významy pojmu urbanizace: hmotný, funkční a politický. Ještě v nedávné době všechny tyto významy splývaly, avšak dnes už se uvedené významy rozpojily. To se ovšem stalo zdrojem potíží soudobých výkladů urbanizace. Podle Halla poukazuje hmotné pojetí urbanizace skutečně pouze na fyzikální stránku věci.To, co je urbánní, vypadá jako město. Je tam velký počet budov, které jsou blízko sebe a slouží různým účelům: bydlení, výrobě, obchodu, rekreaci aj. Funkční pohled na město si všímá hospodářských, politických, sociálních a jiných funkcí města. Lidé zapojení ekonomicky a sociálně do městských funkcí jsou „městští", proto í území, které obývají a v němž pracují, je městské. Politické pojetí města vychází z myšlenky, že urbánní je to, co je spravováno ve smyslu právním radnicí města. Až do poloviny 19. století se v Británii všechny tyto tři významy navzájem doplňovaly a nerozcházely se. V evropských zemích, kde procesy modernizace společnosti začaly později, došlo k rozpojení těchto významů později. Ve 20. století se v západní Evropě tyto tři stránky urbanizace rozpojily, přičemž jako nejzávažnější se jeví oddělení hmotné a funkční stránky urbanizace. Všechny pokusy chápat urbanizaci jako mnohostranný proces s uvolněnými vazbami mezi jeho jednotlivými „proudy" otevřely další kapitolu v pokusech o vymezení toho, co je urbanizace. 12 Jádrem těchto nových pohledů na urbanizaci se stal na prvním místě názor, že urbanizace je změnou, kterou nelze vysvětlit bez přihlédnutí k proměnám celé společnosti, a na druhém místě názor, že i když je tento proces integrální součástí proměn celých společností, má přece jen určitou specifickou povahu. Urbanizace v tomto pojetí se začala proto definovat a chápat jako komplexní společenský proces proměňující prostorovou organizaci společnosti. Společným znakem proměn prostorové organizace společnosti označovaných jako urbanizace je koncentrace jejích činností v poměrně nečetných územích a centrech.13 Nemusí tedy jít jen o soustřeďování činností do jednotlivých měst, nýbrž i do městských regionů nebo rozsáhlých urbánních zón vyznačujících se nejen vyššími hustotami obyvatelstva a sídel, ale zejména vysokými hustofami výrobních, správních, komunikačních a rozhodovacích činností. Vzájemná blízkost organizačních jednotek zajišťujících takové činnosti je výhodná jak ekonomicky, tak i z jiných důvodů. Formy prostorové koncentrace se v jednotlivých fázích procesu urbanizace mění, zjednodušeně řečeno od bodové koncentrace do jednotlivých měst přes městské aglomerace až ke koncentracím do rozsáhlých makroregionů přesahujících hranice jednotlivých států. Od tohoto stanoviska byl jen krok ke konstatování, že urbanizace probíhá v jednotlivých vývojových, historicky podmíněných fázích. Je zajímavé, že formování názoru, podle kterého je urbanizace historickým, celostním a komplexním společenským procesem proměňujícím prostorovou organizaci společnosti, probíhalo téměř ve stejnou dobu, a přitom nezávisle v různých zemích. Na Západě byla jedním ze zdrojů tohoto myšlenkového posunu kritika tradiční sociologie města, která dlouho považovala města za jakousi oddělitelnou část společnosti, za relativně samostatný subsystém společnosti, jako je například výroba, právo, náboženství. Autoři tzv. nové urbánní sociologie zákonce šedesátých a začátku sedmdesátých íet minulého století, jako byl například Ray E. Pahl, Manuel Castells, David Harvey, Chris Pickvance,14 už tehdy začali upozorňovat na to, že města jsou integrální součástí celostního společenského řádu a že městům a urbanizaci lze porozumět jen na základě analýzy těchto jednotlivých typů společenských řádů. Někteří z autorů nové urbánní sociologie byli inspirování Marxem, ne však všichni, protože řada z nich (například Ray E. Pahl) vycházela z myšlenek Maxe Webera. Podobným směrem se ubírala skupina západoněmeckých sociologů v čele s Peterem Attes-landerem a Berndem Hammem; ta razila pojem „sídelní sociologie" („Siedlungssoziologie"), jejíž ústřední otázkou je vztah mezi sociálním jednáním a prostorovou strukturou a naopak.15 V duchu takto pojaté sídelní sociologie vymezila tato skupina začátkem sedmdesátých let jako svůj předmět nikoli „město", „obec", nýbrž „osídlení." určitého velkého prostoru. V SSSR byl komplexní přístup ke studiu urbanizace naopak motivován snahou ukázat na meze marxismu při výkladu tak složitého jevu, jakým byla pře- 13 měna venkovské společnosti v městskou. Studia urbanizace tam v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století řada autorů (Oleg Janickij, Jurij L. Pivovarov, A. S. Achiezer a další)16 používala také k prosazování principů tzv. vědecko--technické revoluce a s ní spojené větší otevřenosti a liberálnosti do sovětské společnosti. Byla to situace, která se v dějinách myšlení tak často už opakovala. Ti, kdo zdůrazňovali pozitivní společenské efekty urbanizace, usilovali v podstatě o modernizaci a o posílení plurality a otevřenosti sovětské společnosti. V České republice začala ve zmíněné době vznikat originální teorie komplexity a diferenciace světa, kterou její autor Martin Hampl (1971) aplikoval i na studium urbanizace. V jedné ze svých prací uveřejněných později'7 velmi instruktivně poukázal na to, že na jedné straně je urbanizace díičí složkou obecného vývoje společnosti a na straně druhé je to současně proces specifický a autonomní, jehož podstatou je proměna „pravidelností územní organizace společnosti". Je to - zjednodušeně řečeno - prostorová stránka té veliké a komplexní proměny společností, která se nazývá modernizace.. Hampl vyjádřil z českých autorů nejlépe skutečnost, žé nejvhodnějším prostředkem, jak porozumět urbanizaci, městské změně, je spíše zkoumat obecné procesy a jejich působení na systém měst než zkoumat vývoj jednotlivých měst. Jinak řečeno -urbanizace je změnou systémovou, změnou prostorové organizace společnosti, nikoli pouze změnou jednotlivých měst. K obdobnému pojetí urbanizace dospěla u nás v řadě prací také skupina sociologů a geografů pracující v tehdejším Výzkumném ústavu výstavby a architektury (Jiří Musil, Lubomír Kotačka, Zdeněk Ryšavý, Jiří Link).18 Urbanizace jako systémová změna V sedmdesátých a osmdesátých letech tedy došlo k propojení historického, geografického a sociologického přístupu k interpretaci urbanizace a tento systémový a propojující přístup se stal východiskem soudobého výzkumu i praktických pohledů na urbanizaci. Tuto syntézu lze shrnout do následujících tezí: - Urbanizace je změnou systémovou, je to změna prostorové organizace společnosti, čili změna celé struktury osídlení. V žádném případě ji nelze chápat jako popis růstu jednotlivých měst nebo historie jednotlivých měst. - Urbanizace je jednou ze složek modernizace společností. Ta má mnoho-četné formy, není tudíž uniformním procesem. Dnes se v odborné literatuře, která reflektovala kriticky zjednodušená a někdy až schematická pojetí modernizace, hovoří o mnohočetných (v angličtině „multiple") modernitách. Podobně je tomu i s urbanizací. V závislosti na vnitřních i vnějších podmínkách jednotlivých civilizačních a.kulturních makroregionů světa, a také v závislosti na 14 tom, v jakém historickém čase začala, má urbanizace celou řadu forem. Lze proto hovořit o typech, například o evropském, latinskoamerickém nebo čínském typu urbanizace. Mnohočetnost a jisté odlišnosti procesů urbanizace v různých typech modernizujících se společností nepopírají skutečnost, že jde zároveň o proces univerzální. Za jeden z dokladů této teze lze považovat skutečnost, že procesy urbanizace ve své obecné podobě probíhaly jak v socialistických zemích sovětského bloku, tak v zemích kapitalistických. - Za urbanizaci však nelze považovat vlny rychlého růstu měst v různých obdobích evropské historie, například ve 12., 13. nebo 16. století, jak to dělají někteří historikové. Urbanizace označuje jedinečný přechod z převážně venkovské společnosti do společnosti převážně městské. Je to tudíž konkrétní a časově omezený proces, který probíhal v poměrně historicky přesně vymezitelném období. V evropských podmínkách začal v Anglii v polovině 18. století a postupně se šířil do celého kontinentu. Dnes je náš světadíl - až na některé oblasti - prakticky urbanizován. Celý tento přechod trval v Evropě přibližně 250 roků. V jiných Částech světa probíhá urbanizace mnohem rychleji. Lze odhadnout, že v celosvětovém měřítku bude transformace světa převážně „venkovského" na svět převážně „městský" trvat zhruba 300 až 350 let. Uvedená hypotéza vychází z předpokladu, že urbanizace, definovaná jako přechod zasahující do všech sfér života společnosti, začala v Evropě v polovině 18. století a bude v globálním měřítku ukončena zhruba kolem konce 21. století. Vývoj systému osídlení se ovšem nezastaví a v zemích s nejvyšší úrovní urbanizace lze už řadu desetiletí pozorovat začátek nové proměny prostorové organizace společností. V poslední Části naší knihy se pokusíme naznačit obrysy těchto nově se vynořujících trendů. - Počátky urbanizace byly spojeny s industrializací, což dokládá těsná korelace mezi růstem počtu a koncentrací obyvatel ve městech a růstem pracovních příležitostí v průmyslu. Tato fáze se proto někdy označuje jako industriálni urbanizace. Zhruba od začátku 20. století se však v nejvyspělejších zemích Evropy stal motorem další koncentrace obyvatelstva do měst růst sektoru služeb. To se projevilo zprvu v největších městech, ale terciarizace postupně pronikala i do měst středních a malých. Hovoří se proto o postindustriální urbanizaci. - Vztahy mezi hospodářským vývojem a urbanizací jsou ve všech jejích fázích významné, avšak vždy mají pravděpodobnostní podobu. Urbanizace může za jistých okolností probíhat i bez industrializace a lze si dokonce představit, že industrializace v menším měřítku je možná bez existence velkých měst. O tom ostatně svědčí začátky britského, ale i českého průmyslu. - Urbanizace jako relativně autonomní proces uspořádávání lidských aktivit v prostoru není jen důsledkem technologického vývoje, ekonomického chování průmyslu a služeb, změn způsobu života, hodnot a preferencí lidí, ale 15 i toho, co se v geografii označuje pojmem prostorová logika, případně ekono-mie.Ta je výrazem principu minimalizace námahy, tj. spotřeby energie při zajišťování interakce mezi jednotlivými aktivitami a prvky osídlení. - Z hlediska územního rozložení obyvatelstva - jako jedné ze stránek prostorového uspořádání společnosti, kterou lze dlouhodobě a přitom relativně spolehlivě studovat - se urbanizace projevuje nejenom rostoucí koncentrací obyvatelstva v městských sídlech, ale i dalšími změnami: a) zvětšuje se nerovnoměrnost v územním rozložení obyvatelstva; ve venkovských společnostech, jejichž ekonomika byla založena na zemědělství, byio obyvatelstvo rozloženo poměrně rovnoměrně v daném prostoru a rozdíly byly do značné míry důsledkem přírodních diferencí; b) zvětšuje se počet sídel, jejichž základnou není zemědělství, čili zvětšuje se počet městských sídel; c) zvětšuje se průměrná velikost městských sídel; d) zvětšuje se velikost největšího městského sídla; e) zvětšuje se rozpětí mezi největšími a nejmenšími sídly - čili zvětšuje se heterogenita sídelní sítě; e) zvětšuje se rozsah základních sociálně-geografických regionů, které vytvářejí v sociálním slova smyslu funkční jednotku (například trh práce, spádovou oblast služeb aj.);19 0 vzniká výraznější hierarchie nodál-ních (uzlových) regionů založená na stále rostoucím významu velkých a největších měst a na rostoucí specializaci jednotlivých městských makroregionů, tj. na prohlubující se územní dělbě práce; g) ve vyšších fázích urbanizace vznikají nové formy městského osídlení, například městské aglomerace tvořené několika městy, městské regiony, metropolitní oblasti aj., které doplňují starší síť převážně tržních měst nebo správních středisek, pocházejících z agrárně-ven-kovské fáze osídlení. Urbanizace jako změna prostorové organizace společnosti není pouze proměnou systému osídlení. Je to také proces, v jehož průběhu se měnila i vnitřní struktura jednotlivých měst. V dosavadních procesech evropské urbanizace lze z tohoto hlediska rozlišit čtyři fáze: 1. V první z nich, obvykle označované jako klasická urbanizace, dochází ke koncentraci pracovních příležitostí i obyvatel především v samotných městech. Okofí města zůstává stále venkovské jak v hmotném, tak i funkčním slova smyslu. 2. V druhé fázi - suburbanizační - která probíhala v západní a střední Evropě především v období mezi roky 1900-1960, se v důsledku změn ve zdrojích energie, v dopravních technologiích a v důsledku změn hodnotových orientací lidí začala část obyvatel stěhovat z vnitřních částí měst na jejich okraje a často i za ně. V této fázi se začíná snižovat počet obyvatel centrálních zón měst. 3. Třetí fáze - desurbanizační - byla typická pro větši městské regiony v silně urbanizovaných zemích Evropy. V této fázi, kdy se výrazně a rychle zmenšuje počet obyvatel už nejenom v centrálních zónách měst, nýbrž ve větší Části celého města, nastává celková dekoncentrace, zvětšují se městské prostory a formují se vejké městské regiony. 16 4. Čtvrtá fáze se projevuje pouze v největších, mnohamilionových městských regionech. V této fázi pokročil proces dekoncentrace jak obyvatelstva, tak i pracovních příležitostí tak daleko, že v ceJ^j^g^u_za^čjnjLW tel. To je doprovázeno rychlým přírůstkem obyvatelstva a pracovních příležitostí v kruhu njenšjch pěstskj/x±_regionů kolem velkého, jáfJTO-Yého městského regionu. Tento proces lze pozorovat většinou pouze v největších evropských metropolích, například v Londýně. Existují však také,známky toho, že dekoncentrace měst, spojená.často nejen s úbytky obyvatel* nýbrž i s úpadkem obchodních, někdy i kulturních funkcí center měst, není poslední vývojovou fázú. Objevují se názory, ze alespoň u některých evropských měst může nastat obrat a jakýsi návrat do vnitřních měst. Začíná se proto hovořit o reurbani-zaci. Specifické rysy evropské urbanizace Evropská urbanizace má - ve srovnání s urbanizací v jiných kulturách, například v čínské, indické nebo muslimské - specifické rysy, které svými kořeny sahají do evropského starověku a středověku. Na tato specifika poukázala celá řada historiků i sociologů - Max Weber, Henri Pirenne, Fernand Braudel a další. Postavení měst v evropských společnostech bylo už za středověku odlišné od jiných částí světa, jejich hospodářské funkce měly rovněž svá specifika a také jejich právní instituce se vyznačovaly znaky, které nelze najít jinde. To vše se promítalo i do jejich vnitřního sociálně-prostorového uspořádání a do jejich architektury. Evropská klasická urbanizace, tj. ta, která byla úzce spojena s industrializací, i ta pozdější, postindustriální, se oproti urbanizačním procesům v jiných kontinentech vyznačovala zvláštními rysy.20 Na prvním místě to bylo pomalejší tempo koncentrace obyvatelstva do městských sídel, což se projevilo zejména na konci 19. a začátku 20. století a také později. Zčásti bylo toto pozvolnější tempo důsledkem, toho, že Evropa nebyla přistěhovaleckou oblastí jako USA, Kanada nebo Austrálie. Část obyvatelstva, která by se za jiných okolností byía stěhovala do evropských měst, opouštěla Evropu a stěhovala se většinou do rychle rostoucích měst mimo ni. Druhým specifickým rysem Evropy v tomto ohledu byl neobyčejně velký počet středně velkých měst s 20 000-100 000 obyvatel a to, že evropské metropole dnes už nepatří ve světovém měřítku mezi největší světová města, jak tomu bylo ještě v 19. století. Jestliže v roce 1910 bylo z 20 největších velkoměst ještě 10 v Evropě, pak v roce 1950 to byla jenom 4 města a v roce 2000 nepatřilo žádné evropské velkoměsto do těchto 20 největších. Největší evropská města -Londýn, Paříž, Moskva aj. - jsou ve srovnání s takovými metropolemi, jako je Mexico City, Sáo Paulo či Tokio, městy „malými". Pozoruhodná je zejména role 17 Růst středně velkých evropských měst {1000-1950} 2 000 000 1 000 000 100 000 h populace {logaritmická stupnice) 10 000 Kolín nad Rýnem 1000 1200 1400 1600 1800 1950 středně velikých měst. V některých zemích, kde industrializace probíhala později než v Anglii, Skotsku, Belgii či severním Německu, žilo v této velikostní skupině 33-50 % všeho městského obyvatelstva. K těmto zemím se v roce 1960 řadilo Finsko, Itálie, Španělsko, Nizozemí, Norsko apod. Kvalitu života v těchto sídlech, která spojovala vysoký stupeň urbanity s příjemným a zvládnutelným městským prostředím, dobře reprezentují města, jako je náš Hradec Králové, rakouský Klagenfurt, dánský Aarhus, švédský Lund, holandský Delft. Ve srovnání s velkým počtem měst této kategorie v Evropě byl a je jejich počet podstatně menší v USA, Kanadě, Rusku, Japonsku nebo Austrálii. Jak konstatoval Hartmut Kaelble: „Trvalá vitalita měst tohoto typu a této velikosti je typická pro západoevropské společnosti."21 Pomalejší tempo urbanizace, vitalita středně velkých měst, neexistence me-galopolí třetího světa a některé další okolnosti, zejména silná role sociálního státu, vytvářely příznivé podmínky pro dobrou kvalitu městského života. A to je třetí specifikum evropské urbanizace. Zcela jistě zde hrála svou roli i hluboko do historie sahající tradice relativně dobré městské správy, plánování měst, autonomie měst a také poměrně silná politická a hospodářská moc měst. Ta mohla omezovat excesy soukromých firem, spekulaci s půdou, majetkem aj. Evropským společnostem a městům se podařilo - zejména ve 20. století - dosáhnout pozoruhodně účinné rovnováhy mezi soukromými a veřejnými zájmy. 18 Zvláštní pozornost však vyžaduje jeden obecný rys, kterým se procesy evropské urbanizace Ušily od těch, jež probíhaly v USA, Kanadě, Latinské Americe, Austrálii, ale také v subsaharské Africe. Evropská klasická industriálni urbanizace se odehrávala v prostoru, který - zejména ve své západní a jižní části - se vyznačoval hustou sítí malých i větších měst, z nichž řada vznikla už v době starověkých státních útvarů. Zejména síť měst římské říše byla z hlediska vývoje městské civilizace v Evropě důležitá. Většina velkých evropských měst na jih od Dunaje a na západ od Rýna pochází z této doby. V Evropě, ostatně podobně jako v Číně a Indii, hrála velkou roli historie. A to samozřejmě vždy znovu otevírá otázku .vzájemného překrýváni a vzájemné vazby jednotlivých historických epoch. U měst je to o to důležitější, Že nejde jen o kulturní nebo sociální fenomény, ale i o postupně a nákladně vznikající hmotné artefakty. Budovy a infrastruktura města v dosavadních civilizacích představují dosud největší soustředění hmotného majetku, jaké známe. I když se hospodářské hodnoty jednotlivých měst jen málokdy odhadovaly - většinou to bylo při vy-číslování válečných škod ~, není pochyb o tom, že právě kumulace těchto hodnot a samozřejmě i symbolické a kulturní hodnoty spojené s existencí měst vedly k tomu, že se konkrétní města „používala" i v dobách, kdy například jejich poloha přestala už být výhodná apod. Města a sítě měst mají neobyčejnou setrvačnost a jsou klasickými příklady toho, co Fernand Braudel označoval pojmem „longue durée".22 A to nutně vede k otázce, jak navazovala klasická urbanizace, úzce spojená s industrializací, na předchozí vývoj evropských měst. S ní jsou spojeny i další otázky, třeba ta, zda zakládání velkého počtu měst v českých zemích, na Slovensku, v Maďarsku, Polsku jakož i v Sedmihradsku německými, ale i vlámskými kolonisty ve středověku nebylo vlastně také urbanizací, nebo ta, zda růst měst v raně moderní době, tj. v období 1500--1750, nebyl rovněž svého druhu urbanizačním procesem. Na obecné úrovni se proto ptá řada autorů na to, zda vůbec existuje onen prudký zlom a začátek přechodu k „městské společnosti", o kterém hovoří sociologové a geografové. Nekonstruuje se zde uměle jakési ostré oddělení historických období, která na sebe vlastně plynule navazovala? Konkrétně řečeno, jak rostla a proč rostla evropská města v 16.-18. století? Jedině odpověď opřená o doložené skutečnosti může spolehlivě rozřešit spor, který v poslední době kolem pojetí urbanizace vzplál. Co se dělo s městy před urbanizací V odborné literatuře, která se zabývala vývojem evropských měst, byla po dlouhou dobu věnována pozornost především dvěma obdobím: středověku a epoše průmyslových měst. Mnoho autorů, mezi nimi i Henri Pirenne nebo 19 Max Weber, chápalo středověké město jako jedinečný a nový jev. Bylo autonomní a fungovalo podle nich jako jakýsi zárodek kapitalismu uprostřed převážně feudálního světa. Nejpregnantněji to vyjádřil Braudel ve svém díle Kapitalismus a hmotný život (1973): „Kapitalismus a města byly na Západě touž věcí."23 Součástí tohoto názoru bylo přesvědčení, vyjádřené Pirennem, že středověká města jsou něčím zcela odlišným od měst starověkých a od měst soudobých anebo že jsou „nefeudáíními ostrovy ve feudálním moři".24 Od takových názorů nebylo daleko k stanovisku, že existuje ostrý předěl oddělující jak společnosti, tak města středověké a zemědělské epochy od společností a měst průmyslové epochy. Existence tohoto předělu byla často dokládána údaji o podílu městského obyvatelstva na úhrnu celé populace. Tomu odpovídalo modelové rozdělení dějin měst do tří základních historických úseků. První epochou je doba tzv. předzemědělské společnosti, která končí neolitickou revolucí kolem 5. tisíciletí před naším letopočtem, kdy na Blízkém a Středním východě vznikají první městská sídla. Řada autorů, mezi nimi i Gordon Childe, nazývají tuto změnu'první městskou, revolucí.25 Druhá epocha je podle nich dobou tradičních společností. Ta končí v 18. století tzv. druhou městskou revolucí, která splývá s revolucí průmyslovou. Jako model lze takovou základní a hrubou periodizaci přijmout a teorie urbanizace, ze které vycházíme, ji v obecné podobě přijímá. Je však velkou zásluhou historických demografů, jako je například Jan de Vries nebo Edward Anthony Wrigley,26 že si podrobněji všimli právě přechodu mezí tradičním městem - někdy také označovaným souhrnně „preindustriální město" - a městem průmyslovým. Jak se měnila města během tří staletí před průmyslovou revoluci, tedy ta města, která už nebyla tradičními středověkými městy, ale ještě nebyla městy epochy průmyslové? Jak se vyvíjel podíl městského obyvatelstva v jednotlivých evropských zemích v době příprav na průmyslovou revoluci, tj. v poměrně dlouhém období mezi koncem 15. století a středem století 18., a jak se proměňovala struktura a síť měst tehdejší Evropy? To byly konkrétní a důležité otázky a pečlivé analýzy této rané moderní doby přinesly řadu překvapujících odpovědí a přispěly k odstranění schémat, která do studia urbanizace často pronikají. Nesporně také přispěly k prohloubení teorie urbanizace, zejména k pojetí, které zdůrazňuje mnohočet-nost urbanizačních procesů. Obraz urbánní Evropy, který se z těchto analýz vynořuje, naznačuje, že růst městského obyvatelstva kontinentu jako celku nebyl v této době příliš rychlý, spíše lze hovořit o jeho pozvolnosti. Ovšem některé části Evropy, zejména Anglie, zaznamenaly překvapivě vysoké populační přírůstky právě ve městech. Jako obvykle i v tomto ohledu probíhal vývoj v jednotlivých částech kontinentu rozdílně. Nejdůležitější změny se týkaly toho, co Eric Lampard nazval strukturální urbanizací. V tomto období vedly organizační inovace k zmnožení činností ve 20 Podíl městského obyvatelstva ve vybraných zemích Evropy (1500-1800) 40-i% Anglie a Wales Evropa Portugalsko Německo Rakousko a české země Švýcarsko 0 1500 1550 1600 1650 1700 1750 1800 Pramen: Jan de Vries, European Urbanization. Londýn 1984 městech a zvyšovala se i potřeba zlepšené koordinace a komunikace. To souviselo jednak s rozvojem obchodu, často zámořského, a jednak i s rostoucím významem státu a jeho administrativou. Behaviorální urbanizace - zjednodušeně řečeno Šíření městského způsobu života - byla omezena. Tento způsob života tehdy, na rozdíl od 20. století, nepronikal tak snadno do okolí měst. Rozdíly mezi městem a venkovem zůstávaly v tomto ohledu velmi výrazné. Jan de Vries, který pravděpodobně nejvíce přispěl k poznání specifických rysů tohoto období, v něm rozlišil tři zřetelná období. První, trvající zhruba od roku 1500 do roku 1650, nazval dlouhým 16. stoletím.27 Města v této době příliš nerostla a růst počtu obyvatel byl rozdělen mezi města všech typů a velikostí. Přesto se však v některých z nich - hlavně v Anglii, Francii a ve Španělsku -prosazovaly důležité změny spojené s formováním centralizovaných států. To začalo podvazovat autonomií a nezávislost mnoha jiných měst a podřizovalo jejich hospodářské zájmy renesančním monarchiím. Hlavní města těchto zemí jako administrativní centra rostoucích států pochopitelně rostla také. Celá tato 21 změna se promítla do soustavy městského osídlení, a to tak, že se zvětšil význam, ale i lidnatost největších a velkých měst. Druhé období - léta 1650-3750 - nazval de Vries věkem venkovského proletariátu. V této době došlo v mnoha Částech Evropy buď k zpomalení růstu obyvatelstva, anebo jako ve střední Evropě k úbytkům obyvatelstva. Města se začínají ostřeji diferencovat podle velikosti, což byl důsledek působení tří faktorů: 1. zastavení růstu obyvatelstva obecně, 2. zastavení expanze zámořských obchodních oblastí a zpomalení procesů kolonizace, 3. růstu vládních, správních, vojenských i právních funkcí hlavních a velkých měst Evropy. Přes zpomalení růstu zahraničního obchodu patřily k rostoucím městům té doby často přístavy. Výsledkem všech těchto změn byla stagnace nebo také úpadek malých a středně velkých měst, která ztrácela obyvatelstvo. Opět se změnila městská hierarchie: prohrávala především malá města. Z geografického hlediska je důležité, že během 50 let ztratila svou pozici také velká města Středozemí. Těžiště hospodářského a s ním "spojeného politického rozvoje se s konečnou platností přesunulo na severozápad Evropy. Pozoruhodný obrat se udal v třetím období, označeném de Vriesem jako nová urbanizace28 a trvajícím zhruba od roku 1750 do 1800-1850. Jde v podstatě o první dekády industrializace Anglie a Skotska, ale i roky rozvoje tzv. protoin-dustriálních podob výroby. Rychlý růst počtu obyvatel, technické inovace, vznik prvních továren, rozmach manufaktur, změna cen potravin, vedoucí k prosperitě zemědělců, začaly měnit staletí trvající proces koncentrování obyvatelstva do velkých a největších měst. Zpomalilo se zvětšování hlavních měst a měst velkých a naopak začal rychlý růst především měst malých a středně velkých, neboť tam se soustřeďovaly manufaktury a vznikaly první průmyslové továrny. Nastal růst „zezdola", začátky klasické průmyslové urbanizace byly tudíž paradoxně spojeny s prudkým rozvojem malých měst. Z řady z nich se ovšem v průběhu 19. století stala velká průmyslová města. Platí to jak o Manchesteru, tak i o Essenu či o Ostravě. Důležitou součástí modelu urbanizace jako komplexního společenského procesu proměňujícího prostorovou organizaci společnosti bývá často také stanovisko, že podíl obyvatelstva žijícího v městských sídlech byl velmi nízký a pohyboval se až do zahájení průmyslové urbanizace y průměru mezi 3-10 %. A na této úrovni se podle geografa Davida Clarka29 udržoval mnoho století, či dokonce tisíciletí, tj. v době trvání tzv. tradičních společností. Ukazuje se, že to je zjednodušující pohled, a už de Vries ukázal, že situace je složitější. Wrigley30 de Vriesovo kritické stanovisko doplnil srovnávacími analýzami dat za Anglii, Nizozemí a Francii. Z nich například vyplývá, že v Holandsku už v roce 1550 žilo 21 % obyvatel země ve městech, tj. v sídlech s více než 5 000 obyvatel. Za 100 let jejich podíl stoupl na 37 % a v roce 1700 dosáhl 39 %. Této neobyčejně vysoké hodnoty dosáhly české země až ke konci třicátých let 20. století! V se- 22 verní Itálii činil podle de Vriese ke konci 16. století podíl městského obyvatelstva 15-17 %. A Wrigley konečně upozorňuje na to, že v Anglii žilo v roce 1700 v sídlech s více než 10 000 obyvatel 13,4 % a v roce 1750 už 17,5 % obyvatel. Kdybychom za hranici městskosti považovali 5 000 obyvatel, přesáhl by už v roce 1700 podíl Angličanů ve městech 20 %. Připomeňme, že k takové míře soustředění obyvatel do měst dospěly české země teprve ve dvacátých letech 20. století. Historičtí demografové však zároveň potvrdili, že kdyby se měřil podíl městského obyvatelstva v Evropě bez Anglie a Holandska, pohyboval by se na podstatně nižší úrovni a zvýšil by se za 300 let, tj. mezi rokem 1500 a 1800, zhruba ze 6 % na 10 %. Wrigley zdůrazňuje, že Anglie a Holandsko byly zvláštní země, čímž vlastně naznačuje, že stanovisko hájící, model urbanizace jako hlubokého přechodu z jedné struktury osídlení do druhé má obecnou platnost,.která je výjimkami a odchylkami od tohoto modelu pouze modifikována. Nový svět průmyslového města Podívejte se někdy na mapu měst v libovolné evropské zemi před rokem 1800 a v roce 1950, případně na mapu znázorňující hustotu obyvatel v takových územních jednotkách, jako jsou třeba naše okresy. Zjistíte, že v 18. století vytvářela města jednotlivých zemí poměrně pravidelnou síť tržních a správních měst. Kdybyste si dali práci a analyzovali jejich velikost a vzájemnou prostorovou vzdálenost, jak to učinil německý geograf Walter Christaller, zjistili byste překvapivé zákonitosti co do velikosti a prostorového rozmístění měst. Rozbor měst 20. století by vedl k podobným poznatkům už jen při analýze výrazně zemědělských území, všude jinde by byl nahrazen zcela odlišným obrazem. Staré struktury a zákonitosti bychom tu už prostě nenašli. A totéž platí i o hustotě obyvatel. Relativně rovnoměrné rozmístění obyvatel bylo nahrazeno nerovnoměrným, kontrastním. Podobně by se vám vedlo, kdybyste vzali do rukou statistiky o skladbě obyvatelstva podle velkých hospodářských odvětví: zemědělství, průmyslu, služeb. Za 150 let nastaly v hospodářské struktuře obyvatelstva nevídané přesuny. A k totožným výsledkům by vedla analýza struktury tzv. sociálního produktu, struktury vzdělanosti, skladby obyvatelstva podle věku, podle počtu narozených dětí, struktury potřeby domácností a celé řady dalších měřitelných znaků života společnosti. To všechno jsou vnější stránky oné hluboké přeměny, která zasáhla všechny oblasti lidské existence Evropy 19. století a která byla v pravém slova smyslu metamorfózou společnosti. Samotná metamorfóza měla dlouhé přípravné fáze, které se pak projevily ve vnějších změnách organizace společnosti. Ernest 23 Gellner, když uvažoval o základních fázích lidské historie v této souvisiosti, napsal: „Rozhodujícími stupni lidské historie jsou následující fáze: 1. období lovecké a sbírání potravy, 2. období produkce potravin (zemědělství a pastevectví) a konečně 3. období založené na výrobě, jež je spojena s rostoucím vědeckým poznáním. Teorie historických stupňů konstruovaná na základě rozlišení forem sociální organizace neplatí. Je to základna produktivního vědění, která - jak se zdá - tvoří /velký předěl'. A na obou stranách tohoto předělu nalézáme velkou různorodost sociálních forem. V současném kontextu nás svět lovců a sběračů nezajímá. Ale rozdíl mezi agrárním světem a světem vědecko-prů-myslovým se nás týká ve značné míře."31 Agrární společnosti, bez ohledu na jejich četné varianty a na rozdíly mezi nimi, mají několik základních rysů týkajících se funkce vědění. Zaznamenávané vědomosti v takových společnostech - podle Gellnera - slouží k administrativním účelům, zejména jako záznamy spojené s daněmi, jako formy komunikace v politických a náboženských hierarchiích, jako části rituálu a jako nástroje kodifikace náboženských doktrín. Ve středu pozornosti je konzervativní funkce vědění: uchování napsané pravdy a snad i používání této pravdy. Nejde však o rozšiřování vědění ve formě získávání stále většího poznána. V takových společnostech jsou jak systém společenského statusu, tak i kognitivní systémy vědění výrazně stabilní a totéž se týká i výrobního systému. Soustava takto organizovaného vědění plní především roli sociální legitimace, morálního zdokonalování, uchovávání záznamů, komunikace, a nikoli skutečného kognitivního zkoumání přírody. Typ vědění vnitřně spojeného s agrárními společnostmi je nižší ve srovnání se zručnostmi řemeslníka nebo člověka prakticky pracujícího, který musí znát povahu materiálů, souvislosti své činnosti s vlastnostmi předmětů, které obrábí, a celou řadu jiných věcných zručností. Naproti tomu znalosti přírodních věd, které jsou základnou průmyslové výroby, mají zcela jiné vlastnosti. Jako sociální jev mají moderní přírodní vědy několik pozoruhodných rysů, které jsou v lidských dějinách skutečnou inovací: i když nejsou úplně založeny na shodě, dosahují vysokého stupně konsensu; jsou mezinárodní v pravém slova smyslu, mohlo by se říci, že jsou interkul-turální; třebaže prospívají v některých kulturách více a v jiných méně, mohou existovat v různých kulturních prostředích; poznání na nich založené se kumuluje, jejich růst je neuvěřitelný, což je na rozdíl od předchozích kognitivních systémů jedinečné; třebaže vědecky pracovat se může naučit Člověk pocházející z různých kultur, vědecká práce vyžaduje dlouhé a namáhavé školení v myšlenkových postupech a v technikách, které nejsou v žádném případě pokračováním technik denního života a které jsou často vysoce antiintuitivní. Neustále se rozvíjející technologie, kterou přírodní vědy zplodily, jsou nesrovnatelně nadřazeny praktickým zručnostem řemeslníků agrárních společností. 24 Sociální důsledky, které pro evropskou společnost znamenala aplikace vědy ve výrobě, dopravě a jiných oblastech, jsou zřejmé. Společnost, která je vybavena mocnou a stále se rozvíjející technikou, žije z inovací a její sociální struktura, odvozovaná ve velké míře ze struktury profesionálních rolí vytvářených měnícími se technologiemi, musí být stále v pohybu. To vede k velké mobilitě mezi povoláními a ve svých důsledcích i k rovnosti, která byť nevyhovovala rov-nostářským ideologiím některých politických hnutí 19. století, byla nicméně mnohem větší než ve společnostech agrárních. Byla to společnost s velkou dávkou rovnosti proto, že byla zároveň mobilní, a ne naopak. Velká mobilita, rychlý přenos myšlenek, potřeba obecné vzdělanosti - plynoucí mimo jiné z potřeby elementárního vzdělání u všech, kdo měli co činit s průmyslem -změnily postavení kultury v celé společnosti. Kultura začala být více vázána na školu než na domov a rodinu. Výchova se musela stát obecně univerzálnější i prostorově. Škola a to, co se v ní učilo, se staly nástrojem integrace národních států. Regionální, tzv. malé, tradice byly vystřídány „velkými tradicemi", tedy ideologiemi národních států. Městské společnosti 19. století byly společnostmi nacionalistickými, kde platila zásada jeden stát jedna kultura. To byl ve srovnání s předprůmyslovým obdobím nový jev. Stále více soudobých sociologů a historiků se kloní tudíž k názoru, že vznik moderní přírodovědy v evropském prostředí přispěl významně k protržení historické bariéry, přes kterou se nedostaly neevropské agrární společnosti. Jaké byly sociální, kulturní i hospodářské podmínky, které vedly v Evropě k vzniku paradigmatu moderních přírodních věd, je ovšem věc jiná. Na tomto místě se však chceme zabývat konkrétně tím, co znamenala postupná aplikace poznatků přírodních věd v technice a hospodářském životě v dramatickém růstu měst Evropy 19. století. Stroj, továrna a město Roku 1769 si dal Richard Arkwright, původně holič a parukář, patentovat tzv. nepřetržitě spřádací stroj, který mohl být poháněn vodou nebo zvířaty. Stroj měl válce a vyráběl mnohem pevnější přízi, než byla ta, kterou přadláci vyráběli před Arkwíghtovým vynálezem. Prakticky paralelně s Arkwríghtem vymyslil James Hargreaves - asi roku 1764 - a roku 1768 zdokonalil jiný spřádací stroj, který vešel do dějin jako „spinning Jenny", čili spřádací stroj „Jenny" (podle dcery Jenny). Stroj umožňoval, aby jeden člověk obsluhoval 80 i více vřeten. Jeden přadlák tak mohl zastat práci mnoha dělníků. Stroj se však nedal mechanicky pohánět. Arkwright nebyl však jen vynálezce, nýbrž a především vynikající podnikatel a organizátor. To on pravděpodobně začal proměnu bavlnářského průmys- 25 lu, konkrétně spřádání, od domácké práce k práci tovární. Jeho „mlýn" v Crom-fordu nedaleko Derby ve střední Anglii roku 1779 zaměstnával 300 dělníků, kteří obsluhovali několik tisíc vřeten. Roku 1780 vybudoval v Manchesteru velkou továrnu, kde mohlo pracovat už 600 lidí. A to bylo něco dosud nevídaného. Vznikla tak nová forma organizace práce. Místo práce, která byla rozptýlena v malých dílnách, tvořících integrální část rodinných domů, kde přadláci nebo tkalci bydleli, vznikl zcela nový útvar, oddělené místo, kde se jen pracovalo. By^aUeji^ajDráce^ co to vše bude znamenat. Jisté náznaky tohoto vývoje přinášely už manufaktury, ale rozměry nových továren byly něco neobvyklého. Vývoj pak pokračoval dál, když roku 1779 Samuel Crompton po několika letech experimentování spojil nejlepší vlastnosti Hargreavesova a Arkwrightova stroje. Kříženec nazvaný „Mule" („spřádací mezek") se stal klasickým průmyslovým strojem, který se stále zdokonaloval a který úplně změnil celé přadel-nické odvětví textilní výroby. V roce 1811 bylo v Anglii podle Samuela Lilley-ho32 v provozu 310 500 vřeten na Arkwrightových strojích, 4 600 000 vřeten na Cromptonových „mezcích" a 156 000 na Hargreavesových strojích. Přispělo k tomu také zavedeni parního pohonu do textilního průmyslu. Podobnou historii mělo o něco později i tkaní. Hlavní linie vývoje šla od domácké práce rozptýlené v tkalcovských chalupách, kde pracovaly celé rodiny, k práci tovární. Umožnil to vynález reverenda Edmunda Cartwrighta, který vyvinul tkalcovský stav na strojní pohon. Cartwrightův stroj, patentovaný roku 1785, byl pak zdokonalován (o to se zasloužil zejména Horrocks a Northrop). Mechanické stavy se na začátku 19. století začaly v Anglii rychle šířit. Roku 1813 jich bylo pouze 2 400. Po Horrocksově zlepšení počet mechanických stavů začal rychle růst a roku 1829 jich bylo v Anglii v provozu 45 000 a roku 1833 už dokonce 85 000. A paralelně s tím vyrůstaly stovky nových továren.33 Industrializace a průmyslová revoluce tedy začaly v textilním průmyslu,,. Ten však potřeboval stále více strojů - stavů, spřadacích a mnoho dalších strojů, jako byly stroje mykací, česací, stroje na potiskování bavlněných tkanin, kotoučové postřihovačky atd. K jejich výrobě bylo zapotřebí železo a ocel a moderní metalurgie, těžba rud, ale zejména těžba uhlí a výroba koksu. Pohon textilních strojů byl zpočátku vázán na vodu, ale parní stroj byl mnohem účinnější formou pohonu. Výroba parních strojů však zvyšovala poptávku po výrobě oceli a ta opět po těžbě uhlí. K tomu všemu přistoupil nezbytný rozvoj Železnic, jejichž existence umožnila interakci mezi všemi těmito jednotlivými druhy výroby a spotřeby. Železnice pochopitelně zase stimulovala poptávku po oceli a mnoha dalších materiálech a po mnoha nových výrobcích strojírenského průmyslu. A tak byl spuštěn ten neuvěřitelně složitý, mnohostranný a rozporný řetězový proces klasické industrializace spojený s první průmyslovou revolucí. Pro- 26 ces, jehož historie zůstává i dnes, kdy procházíme obdobnou, leč zcela odlišnou technologickou revolucí, vzrušujícím příběhem vzestupu člověka a lidské civilizace. Vzrušující také proto, že za všemi těmito mechanickými vynálezy stála duchovní změna vyvolaná moderní přírodovědou, kritické a experimentální myšlení, které začalo poznávat přírodu a bylo schopno postupně aplikovat nejdříve fyziku a později chemii do výroby, dopravy a dalších lidských činností. Na příkladech působení Arkwrightových a Cartwrightových vynálezů na formy práce a bydlení a také jejich vzájemný vztah je patrné, jak hluboké účinky měly změny technologií na sociální i prostorovou organizaci společnosti. Promítaly se do nesčetných oblastí lidského života i jeho uspořádání a měly neobyčejně silný vliv na proměny celého systému osídlení, toho, co jsme označili jako sociálně-prostorovou organizaci společnosti, a také na existující města a jejich vnitřní strukturu. Nejlépe lze městotvorné procesy, které vyústily do klasické evropské urbanizace, do její první fáze v 19. století, popsat na příkladu Anglie. Tam už před 19. stoletím existovala těžba surovin v dolech, rozsáhlá výroba vlněných tkanin, železa i skla na bázi řemesel. Proti části této výroby se anglická města a cechy bránily a nepřipouštěly, aby se tyto činnosti rozvíjely uvnitř měst. Kromě toho levná pracovní síla na venkově přitahovala výrobu do menších míst, kde se soustřeďovala domácká řemeslnická výroba, tkalcovství, předení, tlačení skla apod. A tak byla v 17. století výroba tkanin v Anglii rozptýlena především na venkově v hrabství Shropshire a Worcestershire s výrobci bydlícími ve vesnicích a v malých trhových městech. To bylo ekonomicky výhodné pro výrobce, protože nemuseli platit předepsané poplatky cechům. Ale mělo Eo i své stinné stránky, mezi něž patřil prodej výrobků aj. Technologický pokrok, který vedl k stále častějšímu používání vody jako zdroje energie k pohonu, vyústil ve vznik jakýchsi miniprůmyslových koncentrací podél horních toků řek s rychlou vodou. Textilní průmysl se začal usazovat v údolích Yorkshiru. A protože počet výhodných míst na tocích řek byl omezený, začaly současně s mechanizací výroby vznikat relativně velké výrobní budovy o čtyřech až pěti podlažích. Kombinace levné venkovské půdy, trpné a levné pracovní síly a dostatečných zdrojů vodní energie na pohon strojů silně přitahovala nově vznikající průmysl. Ale i tato situace se začala radikálně měnit s vynálezem parního stroje a s jeho použitím ve výrobě a v dopravě. Je ovšem nutno si uvědomit, že některé nejhorší stránky továrního způsobu výroby - dlouhá pracovní doba, monotónní práce, nízké mzdy, případně příjmy obecně a také zneužívání dětské práce -, které známe z líčení situace v průmyslových městech, jako byl Manchester, se projevovaly už v tomto přechodném období, kdy byla výroba rozptýlena po anglickém venkově. Lewis Mumforďve své knize Město o dějinách tvrdí: „Vykořisťování začalo doma."34 27 Ovšem tento druh výroby, který se stále opíral ještě o vodu jako zdroj energie a o kanály a lodi jako dopravní soustavu, neničil krajinu ani města. A dolování uhlí a rudy i tavení železa nedosahovaly takového stupně, aby příliš poškozovaly rovnovážnou, převážně zemědělskou krajinu. Začínají však už růst malá průmyslová města nebo kvaziprůmyslové městské aglomerace podél vodních toků. Takový typ osídlení ostatně dobře známe z dějin severních Čech. Továrny zaměstnávající až několik set dělníků a seskupení několika takových továren byly už dostatečnou základnou pro vznik malých průmyslových měst. Byla to ovšem zcela jiná města než autonomní historická města. V blízkosti továren začaly vznikat skupiny obytných, většinou nájemních, domů pro dělníky a ostatní zaměstnance. V Anglii to byly většinou řadové domky, na kontinentě větší nájemní domy, které se postupně vyvinuly v rozsáhlé komplexy velkých bloků o velkých hustotách zastavění, jak jsou známy z Paříže, Berlína, ale i Prahy. Dlouhá pracovní doba, neexistence veřejné dopravy a velký počet dětí, které pracovaly v továrnách, vedly nutně k tomu, že se obydlí dělníků, zaměstnanců a velmi často i majitelů továren soustřeďovala v blízkosti pracovišť. Tato průmyslová sídliště neměla zpočátku často žádný politický status a „patřila" k obcím nebo městům, na jejichž pozemcích vyrostla. Platilo to velmi dlouho, například o Manchesteru a dalších průmyslových městech, často i s desítkami tisíc obyvatel. Taková města byla dlouhou dobu i v Anglii považována za cizí tělesa v národním těle. To vyplývalo ze struktury politické moci v Anglii 18. století a do jisté míry i počátku 19. století. Politická moc byla téměř úplně soustředěna v rukou venkovské Šlechty a ta měla jen velmi malé styky s nově se formující třídou průmyslových podnikatelů. Majitele půdy a továrníky spojovaly některé zájmy, většinou spíše politické než společenské, ale nebylo jich mnoho. Jak vtipně uvedl Bertrand Russell ve své knize Svoboda a organizace: „Továrníci si přáli volný obchod, majitelé půdy věřili v ochrariářství; továrníci byli často nonkonformisté, majitelé půdy skoro vždy členy anglické státní církve. Továrník pochytil své vzdělání, jak se dalo, a pozvedl se z chudoby šetrností a pílí, kdežto majitel půdy prošel střední Školou a za své postavení vděčil otci... příslušníci horních tříd měli mlhavou představu o tom, že existují výrobní postupy, při nichž se pára ukázala užitečnou. Tyto věci se jim zdály však novotářskými a nepříjemnými; mimoto kdyby se rozšířily, mohly by překážet honbě na lišky a chovu koroptví."35 Mechanismy koncentrace Tato stará rovnováha se však začala poměrně rychle narušovat. Starý svět jednodušších technologií, ustálených třídních struktur a tradičních životních forem, přehledných malých a středně velkých měst, mezi kterými byl Londýn vý- 28 Růst podílu městského obyvatelstva ve vybraných evropských zemích {1800-1950) 1800 1825 1850 1860 1870 1880 1890 1900 1910 1920 1930 1940 1950 Pramen: Paul M. Hohenberg, Lynn Hollen Lees, The Making of Urban Europe 1000-1950. Londýn 1985 jimkou, a stále ještě půvabná anglická krajina počaly mizet v důsledku změn vyvolaných industrializací a urbanizací. Mechanismů této proměny byla celá řada, některé z nich byly technické povahy, jiné organizační, další pak sociální a demografické. Rychlé soustřeďování obyvatelstva do měst, vznik nových měst a prudký růst měst starých byly důsledkem komplementárních sil, které ve svém souhrnu vytvořily svět, jenž se podstatně lišil od světa předprůmyslo-vé společnosti. Dnešní generace si už hluboké a někdy až dramatické změny, které vnesl do hmotného světa konce 18. a začátku 19. století vynález parního stroje, nedovedou vůbec představit. Pára jako zdroj energie užívaný ve výrobě i dopravě měla výrazně dostředné tendence. Předchozí zdroje neživé energie - voda, vítr - takový dostředný charakter neměly. Byly totiž „zdarma" a jako energetické zdroje byly rozptýlené. I když se zpočátku v některých zemích, například v Rusku nebo v USA, používalo k vytápění parních strojů dřeva - a to někde až do třetí čtvrtiny 19. století -, přece jen uhlí pro svou výhřevnost zvítězilo. A protože doprava paliva vždy zdražovala výrobu, stala se blízkost k zdroji této nové energie jedním z významných činitelů vedoucích ke koncentraci hospodářských činností i obyvatel. Ještě donedávna bylo uhlí hlavním druhem nákladu přepravovaného železnicí. Ale samotný fakt ekonomické výhodnosti výroby 29 umístěné blízko nových zdrojů energie by k vysvětlení všech stránek koncentračních efektů parního stroje nestačil. Působily při tom některé vlastnosti parního stroje. Pára se nejlevněji vyrábí ve velkém množství a energie musí být použita co nejblíže parního stroje. Proto nemohla být vzdálenost jednotlivých částí továren od parního stroje větší než 400 metrů. To byla maximální vzdálenost, na kterou se pomocí hnacích řemenů, hřídelí a převodů dala přenášet síla parního stroje. Čím bylo více výrobních jednotek v daném prostoru, tím efektivnější bylo využití tohoto novodobého zdroje energie. Vznik velkých továren zaměstnávajících několik set zaměstnanců byl proto zcela přirozeným a nutným důsledkem použití páry jako zdroje energie. Pravidelné zásobování továren uhlím nebylo jednoduchou záležitostí. Ale tady pomohl parní stroj parnímu stroji. Byl prostě jen jinak použit, a to jako lokomotiva. Jedinou možností plynulého zásobování se staly železnice; nahradily lodní dopravu po kanálech, které sehrály významnou roli v počátcích industrializace Anglie. Ale i zde kombinace technologie a ekonomického kalkulu vedly ke koncentračním efektům. Čím více továren se soustřeďovalo na jednom místě, tím lépe se daly obsluhovat železnicí. A tak docházelo k aglo-merování továren do souvislých území a vzniklo něco, co bylo pak tak typické pro století existující klasická průmyslová města. Vznikla městská průmyslová čtvrť s koncentrací továren, skladišť, železničních vleček a dalších průmyslových objektů. Čtvrť, která byla něčím zcela novým a spíše odpuzujícím než přitažlivým. Soubor vynálezů vedoucích k vzniku železnice působil na celý systém osídlení jednotlivých zemí Evropy a samozřejmě i na růst jednotlivých měst a jejich vnitřní strukturu. Zhruba o sto let později působil takto výrazně jiný dopravní prostředek - automobil, ovšem zcela odlišným - opačným - způsobem. Lewis Mumford ve své skvělé knize Technika a civilizace popisuje účinek železnice na města a na soustavu osídlení jednotlivých zemí následujícím způsobem: „Ale parní stroj vedl ještě po jiné stránce k soustředění a velikosti. Ačkoli železnice zvětšila cestovní vzdálenosti a množství pohybu a dopravy, omezovala se na poměrně úzký okruh působnosti; poněvadž její výkonnost byla chabá při stoupání tratí přesahujícím 2 %, bylo třeba, aby se nové dráhy přidržovaly říčních toků a údolních krajin. To mělo za následek, že se obyvatelstvo začalo stěhovat ze zázemí, které dříve v tzv. období eotechnickém bylo dobře spojeno se světem silnicemi a průplavy; při doplňování železniční sítě a při vzrůstu mezinárodních trhů mělo obyvatelstvo sklon hromadit se ve velkoměstech na konci tratí, na křižovatkách železnic, v přístavních městech."36 Koncentraci obyvatelstva ve městech ovlivnily železnice ještě jiným způsobem. Parní lokomotivy nemohly být hospodárně použity pro místní dopravu, 30 a protože povaha parního stroje jako zdroje energie ve výrobě vedla ke vzniku velkých továren a k poměrně velkým soustředěním dělníků a protože je nebylo možno dopravovat levně a snadno na větší vzdálenosti uvnitř měst vlakem, museli bydlet v blízkosti továren. To přispělo nejen k vzniku velkých a nových forem bydlení, nýbrž i k dosud nevídaným hustotám domů í obyvatelstva. Hospodárnost železnice při dopravě na velké vzdálenosti ještě více podtrhla soustředění průmyslu a obyvatelstva do velkých městských středisek, která - vzhledem k výhodám, které přinášela jak pro výrobu, tak pro odbyt výrobků (velký trh) - přitahovala stále další a další průmysl, obchod i jiné'hospodářské Činnosti a s nimi opět nové a nové obyvatele. I tímto způsobem přispívala železnice k onomu sebegenerujícímu procesu zvětšování a soustřeďování, který byl tak typický pro první fázi urbanizačního procesu v 19. století. Velké, hustě zastavěné a rychle rostoucí město s jediným centrem, kam se sbíhaly dopravní linky, často oddělených společností, vděčí za svůj charakteristický tvar z velké míry dostředivým silám páry. Prakticky dodnes žijeme ve městech, jejichž radiokoncentrická struktura byla do značné míry formována železnicemi v první polovině 19. století. Začátky dekoncentrace První fáze urbanizace, Často označovaná jako klasická, byla těsně spjata s růstem průmyslu nebo - konkrétněji - s růstem počtu lidí pracujících v průmyslu. V průmyslově rozvinutých zemích Evropy se však na konci 19. a na začátku 20. století začal uvolňovat těsný vztah mezi industrializací a urbanizací, které byly po dobu více než jednoho století považovány za jakousi nerozlučnou dvojici. K uvolnění přispěla celá řada příčin; k hlavním patřily změny v reprodukci obyvatelstva, změny technologické, ekonomické a také sociokulturní. V průmyslově rozvinutých zemích sehrálo v tomto směru důležitou roli obecné snížení růstu obyvatelstva. Přirozené přírůstky obyvatelstva začaly na začátku 20. století klesat a byly výrazně nižší než v 19. století klasické urbanizace. Růst relativního počtu obyvatel měst se zpomalil také proto, že samotný proces urbanizace se začal blížit svému stropu. Kingsley Davis a Hilda Hertzová Goldenová, kteří se zabývali srovnáváním procesu urbanizace ve světě, shrnuli svou analýzu týkající se tohoto jevu takto: „Se stále rostoucím podílem obyvatelstva, které žije ve městech, se stále více snižuje možnost udržet tempo přírůstku tohoto podílu... Se zmenšováním podílu venkovského obyvatelstva se stále zmenšuje zásobárna lidí nutná pro udržení rychlostí tohoto přírůstku."37 Vedle demografických změn působila na uvolnění vztahů mezi vývojem měst a průmyslu řada dalších, patrně významnějších faktorů. Obecně se má 31 za to, že k nim patřily změny ve zdrojích energie, v komunikačních technologiích, v dopravních technologiích, ve struktuře průmyslové výroby, v hodnotových orientacích lidí a ve způsobu života, zejména bydlení. Ještě roku 1850 byla- živá síla lidí a zvířat zdrojem 96 % celkové energie, kterou měli lidé k dispozici. Zbytek poskytovaly parní stroje, pod kterými se topilo dřevem a uhlím. O sto let později tomu bylo přesně naopak: 96 % užívané energie tvořila energie neživá. Pro vývoj měst a celého systému osídlení evropských zemí byly rovněž důležité změny v samotné struktuře užité neživé energie během těchto sto let. V 19. století bylo převážným zdrojem neživé energie v parních strojích továren, železničních lokomotiv a parníků uhlí. Proto se nová průmyslová města rozvíjela buď v bezprostřední blízkosti dolů, nebo v místech styků železnic, kanálů, řek, Či na mořském pobřeží a v přístavech. Blízkost uhlí přitahovala silně železárny a ocelárny a jiný, zejména strojírenský a chemický průmysl. Tak se zrodily ony známé a typické průmyslové oblasti, jako je Ostravsko, Horní Slezsko, Porúří, které v současné době procházejí obtížnou dobou restrukturalizace a někdy i úpadku. Od začátku 20. století lze však pozorovat hlubokou změnu. Průmysl se začal osvobozovat ze své silné závislosti na uhlí a přešel na jiné energetické zdroje, tj. elektrický proud, o něco později na naftu a výrobky z ní a nakonec na přírodní plyn. To mělo značné důsledky jak v rozmísťování samotného průmyslu, tak i v utváření sídelní sítě a rovněž v přeměnách vnitřní struktury měst a městských regionů. Z povahy elektrického proudu jako zdroje energie, která je přenosná do velkých vzdáleností a použitelná se stejnými výhodami jak v malých, tak i velkých závodech, vyplývaly výrazně decentralizační a dekoncentrační účinky. Podobně tomu bylo i s ostatními novými zdroji energie. Obecně lze říci, že nové energie uvolňovaly geografickou determinaci průmyslu. Jedna z amerických studií, zabývající se přírodními zdroji a jejich působením na procesy urbanizace, shrnula účinky elektrického proudu takto: „Zatímco pára měla dostředivé účinky, elektřina a výbušný motor ... působily právě opačným směrem... Elektrický proud má přinejmenším potenciálně odstředivý účinek na města, zatímco pára měla dostředivý vliv."38 Významná pro vývoj měst byla změna, kterou vyvolalo zavedení elektrického proudu ve spojích a v dopravě. Vynálezy telegrafu, později telefonu a pak bezdrátového přenosu zvuku zmenšily potřebu osobních kontaktů ve správě a obchodu, měly odstředivé účinky, a zejména přispívaly k šíření městského způsobu života. Zajímavé byly rovněž důsledky využití elektromotorů v dopravě. Pro města byl významný vynález tramvaje a použití elektromotorů pro vertikální dopravu, tj. pro výtahy. Obojí se promítalo spíše do vnitřní struktury města než do systému osídlení. Obecně můžeme říci, že tyto dva vynálezy spíše přispívaly k většímu využívání městského prostoru, tedy k většímu zahuštění obyvatel- 32 štva, ale také pracovních míst. Bez elektromotorů by se nemohly stavět obytné domy o vyšším počtu podlaží, zejména ne mrakodrapy, které jsou nemyslitelné bez výtahů. Pokusy zavést do vertikální dopravy parní stroj pochopitelně ztroskotaly. Pravděpodobně^ změnou z hlediska měst i pro- cesu urbanizace-byLvynález-Výbušnéhojnotoru a automobilu. Ten nejenže silnicím vrátil význam, který měly před rozvojem železnic, nýbrž ho do značné míry ještě posílil. Pohyblivost nákladních vozů a traktorů zlomila dlouhou a téměř výlučnou nadvládu železnice jako formy nákladní dopravy. Schopnost nákladních automobilů překonávat větší výškové rozdíly než železnice způsobila, že některá nová odvětví průmyslu se rozvíjela nejen v rovinatých terénech, v údolích řek apod., nýbrž i v hornatých oblastech. Walt Whitman Ros-tow, americký ekonom, který se proslavil teorií růstu, komentoval ve své poslední knize Velký populační vrchol a po něm působení automobilu následujícími slovy: „20. století bylo až do poloviny sedmdesátých let výrazně poznamenáno šířením automobilu. AutojryyQjiJub^ Nejenpm-žejjmpžnilo yznik^uburbií^ale změnilo všechno, od schůzek milenců až po způsoby útěků bankovních lupičů."39 Autobusy a automobily začaly rovněž výrazně měnit prostorové uspořádání měst. Přispěly jednak k jejich dekoncen-traci a jednak i ke změně jejich tvaru, tj. od měst s výrazně „hvězdicovitým" neboli radiokoncentrickým uspořádáním k městům se souvislejšími plochami zastavění, ovšem při nižších hustotách. Největší změnou spojenou s osobními automobily, které se začaly v Evropě ve větší míře využívat po 1. světové válce, bylo posílení tzv. suburbanizace. Tímto pojmem se označuje proces, který vedl k snižování počtu lidí bydlících ve vnitřních částech_rněsta a jejich stěhování do nových čtvrtí rodinnýcíTdomů na okrajích a pc^dějij^za okraje mest Auta nebyla j edinou~pří činou "tétozmě-ny, byla však nepochybně významnou podmínkou hromadnosti tohoto procesu a umožnila toto rozvolnění původně mnohem kompaktnějších měst 19. století. K dalším faktorůmsubúřbanizače patřila expanze obchodní a správní funk-ce center měst, která vedla k omezování počtu lidí bydlících v centrech, promítání sociálních rozdílů a vertikální sociální mobility do bydlení různých sociálních vrstev a k stěhoYlní,b^hajších domácností do zdravějších a příjemnějších částí měst v jejich okrajových polohách. Velkou roli zde sehrála proměna ^S^SPiSYM}^!?".^. středních a vyšších vrstev evropských obyvatel měst ke konci 19. století, projevující se důrazem na bydlení v přírodním prostředí, na soukromí rodinnýchjdom_ůja na nízké hustoty.40 To vše bylo samozřejmě také symbolem vyššího sociálního postavení. Nicméně osobní auto bylo nezanedbatelným faktorem, který takovou proměnu měst umožňoval a urychloval. Je rovněž zřejmé, že k uvolnění poměrně těsného vztahu mezi urbanizací a industrializací přispěl i hospodářský vývoj západní a střední Evropy té doby. 33